Plný text
6 Tdo 10/2026-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný Z. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č. j. 20 To 16/2025-1570, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 10/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 24. 1. 2025, č. j. 53 T 10/2024-1364, byl obviněný Z. R. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl naopak zproštěn obžaloby pro skutek, v němž obžaloba shledávala jednak přípravu zločinu zbavení osobní svobody podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 170 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jednak přípravu zločinu vydírání podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť soud dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
2. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. N., jehož věc již Nejvyšší soud v řízení o dovolání, jímž napadl dále uvedené usnesení soudu druhého stupně, rozhodl usnesením ze dne 11. 12. 2025, č. j. 6 Tdo 995/2025-1664.
3. O odvoláních obou obviněných proti tomto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 5. 2025, č. j. 20 To 10/2025-1449, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byl obviněný Z. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolání obviněného V. N. odvolací soud zamítl podle § 256 tr. ř.
4. Po novém projednání věci byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 7. 2025, č. j. 53 T 10/2024-1523, uznán vinným jednak přípravou zločinu zbavení osobní svobody podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 170 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jednak přípravou zločinu vydírání podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
poté, co pro již odsouzeného V. N. dne 21. 4. 2023 na pobočce Air Bank a.s. v Brně, ul. XY XY, založil běžný účet č. XY a vkladový účet č. XY, dne 26. 4. 2023 na pobočce Fio banka, a.s., v XY, ul. XY XY, založil běžný účet č. XY a dne 26. 4. 2023 na pobočce UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., v XY, ul. XY XY, založil další dva běžné účty č. XY a č. XY a smlouvy dokládající jejich založení zaslal V. N. do místa jeho tehdejšího bydliště v penzionu pro seniory XY, ul. XY XY v Liberci, a V. N. posléze seznámil obžalovaného Z. R. se svým plánem spočívajícím v únosu movité osoby žijící ve Středočeském kraji na neznámé místo, jeho časově neomezeného držení v uzavřeném prostoru do okamžiku, než jej přinutí k vyplacení výkupného ve výši šedesáti až osmdesáti milionů korun na obžalovaným založené účty, a na základě pokynu V. N., aby obžalovaný po obdržení SMS zprávy z uvedených bankovních účtů získané finanční prostředky vybral, odvezl na předem určené místo a předal je V. N., jenž by z nich rozdělil odměnu i mezi další osoby, které by se na únosu poškozeného podílely, obžalovaný Z. R. se nejméně od 1. 3. 2024 do 18. 3. 2024 během častých telefonických hovorů V. N. nebo textovými zprávami dotazoval na stav realizace akce, dožadoval se, kdy již přijdou peníze na založené účty, deklaroval svou připravenost provést výběry, aktivně nabízel tipy na další vhodné osoby především z řad kriminálně závadových osob, resp. bývalých spoluvězňů, které by mohly V. N. pomoci s odchytem a zbavení osobní svobody poškozeného a jeho donucení k převodu finančních prostředků, a konzultoval s ním možná místa provedení činu jakož i vhodná místa k výběru a předání peněz.
5. Obviněný byl za uvedené trestné činy v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2025, č. j 53 T 10/2024-1364, odsouzen podle § 170 odst. 3 tr. zákoníku s užitím § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 6 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2025, č. j 53 T 10/2024-1364, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2025, č. j. 20 To 16/2025-1570, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vladislava Šintáka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Předně namítl, že prvním rozsudkem soudu prvního stupně byl odsouzen pro přečin maření výkonu rozhodnutí a vykázání, přičemž uznal svoji vinu, uvedl důvody vedoucí ho k jeho spáchání a přijal i udělený trest. Ten mu byl vyměřen v délce jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let. Avšak druhým rozsudkem soudu prvního stupně mu byl uložen souhrnný trest v trvání šesti let. Původně uložený podmíněný trest tak byl zahrnut do trestu nově uloženého. S ohledem na minimální a částečně i odůvodněný rozsah provinění, jakož i rozsah spáchání i případnou společenskou závadnost jednání má za to, že trest v takové výši je nepřiměřený.
9. Pokud jde o jeho uznání vinným přípravou zločinu zbavení osobní svobody podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 170 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jednak přípravou zločinu vydírání podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, opakovaně poukazuje na to, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Nic takového mu nebylo v trestním řízení prokázáno, ani v tomto směru nebyly provedeny žádné průkazné a nepochybné důkazy.
10. Nelze podle něj akceptovat, že ho soud prvního stupně nejprve po podrobném a důsledném dokazování zprostí obžaloby, aby následně po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem, aniž by byly provedeny nové důkazy či prokázány nové skutečnosti, ho za stejné důkazní situace uzná vinným. Dovozuje si z toho, že soud prvního stupě rozhodoval pod tlakem daným rozsudkem odvolacího soudu, byť ten ve svém rozhodnutí nevydal žádný imperativ, ani žádné závazné stanovisko pro rozhodování soudu prvního stupně. Již ze samotného rozporu v závěrech soudu prvního stupně v jeho prvním a druhém rozsudku je zřejmé, že zde jsou značné rozpory v posouzení všech skutků a jednání zainteresovaných osob. Je tedy zřejmé, že o jeho vině jsou zjevné pochybnosti.
11. Za zavádějící považuje odůvodnění rozsudku, podle něhož se opakovaně ptal obviněného N., kdy peníze přijdou na účet a poskytoval mu psychickou podporu. U dotazů na platby soud nesprávně dovozuje, že urgoval platby z uvažované trestné činnosti. Pro to však není podpora v provedených důkazech. V tu dobu již obviněný věděl, že k trestné činnosti nedošlo a zřejmě ani nedojde. Jeho dotazy směřovaly k platbám, které mu od založení účtu obviněný N. avizoval, a to od jeho dlužníků. K druhému tvrzení uvedl, že je iluzorní hovořit o tom, že takový člověk (jako obviněný N.) potřebuje nějakou psychickou pomoc. Naopak lze z celého řízení dovodit, že se po dlouhou dobu chystal a připravoval svůj záměr, a to včetně zřejmě uvažované následné likvidace jeho osoby. Obviněný N. vytrvale a bez jakékoli aktivní účasti dovolatele činil kroky podle své úvahy a bez součinnosti a pomoci dovolatele. Jaké kroky obviněný N. chystá, se dovolatel dozvěděl až na konci a do žádných kroků směřujících k případné realizaci jeho záměrů se nijak aktivně nezapojil.
12. Obviněný dále poukázal na rozdílný postup OČTŘ ve vztahu k němu a ostatním ve věci zainteresovaným osobám. V jeho případě nebylo nijak dovozeno, že by s N. aktivně jednal o provedení jím uvažovaných činů. Naopak Č. a H. takové jednání vedli a byli seznámeni s tím, co obviněný N. zamýšlí. Vše bylo z jejich strany oznámeno, až když byl jeden z nich zadržen pro jinou trestnou činnost. Nyní jsou v pozici svědků, přestože jejich jednání bylo velice aktivní a podstatné. Byla jim uznána argumentace strachem z obviněného N., což bylo v jeho případě ignorováno. Ještě spornější je postavení V. J. jako svědka ve věci, přestože byl s obviněným N. v aktivním kontaktu až do poslední chvíle a projednával i svou osobní účast na činu. Ačkoli s obviněným N. uskutečnil celkem 450 telefonních kontaktů, je ve věci veden jako svědek. Je tedy zřejmé, že k dovolateli byl nedůvodně zvolen diskriminační přístup.
13. Podle jeho mínění nebyly dodrženy základní zásady trestního řízení – zásada stíhání jen ze zákonných důvodů, bezprostřednosti, ústnosti, presumpce neviny a materiální pravdy. Obvinění totiž bylo proti němu vzneseno a po celou dobu se na něm setrvalo, přestože se tvrzení obsažená v obžalobě v průběhu řízení prokázala jako nepravdivá. Body, na kterých byla vystavěna žaloba, se neprokázaly a soudní rozhodnutí vychází ze zcela mylně pojatého chápání urgencí plateb a zejména spekulací, že dovolatel poskytoval obviněnému N. psychickou podporu. Rozsudek se musí zakládat na faktech přesně a úplně zjištěných a hodnověrných, které nevzbuzují důvodné pochybnosti o své pravdivosti.
14. Považoval též za nutné zmínit postup odvolacího soudu v otázce podání odvolání. Jeho obhájce žádal o poskytnutí přiměřené lhůty 15 dní na podrobné odůvodnění odvolání, avšak soud mu nevyhověl a vyzval ho k bezodkladnému odůvodnění do pěti dnů. Obhajoba důvodně očekávala, že bude možno podklady pro podání odvolání zpracovat do obvyklé doby od doručení vyhotovení rozsudku. Když nebyla obviněnému poskytnuta potřebná doba pro vyhotovení úplného a podrobného odvolání, došlo tím k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na řádnou obhajobu.
15. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu „rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 37/2012 ze dne 16. 5. 2012, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 53 T 10/2024-1570 ze dne 10. 7. 2025, s tím, že věc se odvolacímu soudu vrací k novému projednání a rozhodnutí, a to se závazným právním názorem dovolacího soudu“.
16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného předně připomenul, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě, které se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod ve vztahu k jeho první alternativě. Jak vyplývá z judikatury, zjevný rozpor přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. O případ zjevného rozporu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp.
17. V posuzované věci bylo bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro uznání viny, prokázáno jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku. Soud přesvědčivě vysvětlil důvody, pro které bylo namístě založení účtů, na něž mělo být na žádost spoluobviněného N. jako organizátora činu převedeno výkupné, posuzovat jako přípravu trestného činu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem pouze ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, k němuž příprava směřovala, ve formě úmyslného vytváření podmínek a ve formě pomoci. Založení účtu obviněným na jinou osobu než spoluobviněného N., okamžité vybrání finančních prostředků z nich po jejich převodu na podkladě SMS od tohoto spoluobviněného a předání vybrané hotovosti spoluobviněnému N. na smluveném místě mělo zjevně sloužit k tomu, aby výkupné bylo inkasováno dříve, než by v tom mohlo být pachatelům únosu zabráněno, a také za účelem ztížení odhalení identity organizátora činu – spoluobviněného N.
18. Z hlediska dovolatelem uplatněných námitek je podstatné, že příslib obviněného pomoci spoluobviněnému N. způsobem, který si předem dohodli (tedy vybrat z účtů výkupné a předat je spoluobviněnému na smluveném místě) trval i v době, kdy obviněnému byly známy základní skutkové okolnosti plánu spoluobviněného N. na jednání vykazující znaky zločinů zbavení osobní svobody a vydírání. V tomto ohledu obviněný nezůstával jen pasivně vyčkávat na telefonát nebo SMS od spoluobviněného N., ale opakovaně se ho dotazoval, proč peníze nejdou a hrozil, že může účty zrušit. Spolehlivě prokázáno bylo i to, že v době, kdy obviněný již znal konkrétní plán spoluobviněného na únos, který měl být zdrojem převodu peněz na jím založené účty, se kterými měl podle pokynů spoluobviněného disponovat, opakovaně se spoluobviněným diskutoval, jak nejlépe výběr provést, aby minimalizovali riziko jejich odhalení. Obviněný v tomto stadiu opakovaně spoluobviněného N. ujišťoval o své připravenosti výběry provést, a dokonce se jej opakovaně (jak patrno ze záznamů jejich telefonické komunikace) dotazoval, kdy už konečně dojde pokyn k výběru z účtů, přičemž věděl, že zdrojem finančních prostředků, které mají na účty přijít, je plánovaný únos.
19. Na existenci tzv. extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přikloní k podobě uvedené obžalobou, což dovolatel považuje za tendenční přístup. Hodnotí-li totiž soudy provedené důkazy odlišným způsobem než dovolatel, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých s právem na spravedlivý proces. Na základě shromážděných důkazů, konkrétně pak po jejich provedení a vyhodnocení, je nutné se bez jakýchkoli pochybností ztotožnit se závěry uvedenými v rozhodnutích soudů a uzavřít, že nedošlo k pochybení, které by naplnilo kteroukoli z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Pokud se obviněný dovolává porušení zásady presumpce neviny, resp. principu in dubio pro reo, k tomu je třeba uvést, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
21. Co se týče dovolatelových námitek vůči výroku o trestu, nejsou formálně podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů, přitom v dané věci nelze shledat uložený trest ani jakkoli excesivním. Je skutečností, že otázku proporcionality trestních sankcí by bylo možné posoudit i mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností, pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Avšak trest uložený ve věci je zákonný a řádně odůvodněný. Soud především správně upozornil na to, že trest uložil jako souhrnný, v sazbě 8 až 16 let. Přihlédl k tomu, že šlo o přípravu, a vzal v úvahu i její fázi a povahu. S vědomím těchto skutečností, charakteristiky osoby obviněného a zohlednění jeho trestní minulosti dospěl uzavřel, že jsou splněny podmínky § 58 odst. 6 tr. zákoníku umožňující snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Je třeba podotknout, že okolnosti významné pro stanovení druhu a výměry trestu neodůvodňují užití jakéhokoli jiného (dalšího) dobrodiní, než je postup, který soud s využitím moderačního ustanovení zákona zvolil a soud druhého stupně v dovolání napadeném usnesením důvodně aproboval jako zákonný (nikoli zřejmě nepřiměřený).
22. Námitky dovolatele stran neposkytnutí lhůty pro odůvodnění odvolání v požadované délce, jsou spíše administrativně – procesního a dílem spekulativního charakteru, které se jakémukoli dovolacímu důvodu vymykají. Tyto výhrady přitom nebyly (nanejvýš zřejmě) uplatněny v odvolacím řízení, což by se vzhledem k jejich povaze dalo především očekávat.
23. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
25. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněnému důvodu dovolání.
26. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
IV./1. K námitkám obviněného
27. Přestože obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vznesl řadu námitek, které obsahově nelze vůbec pod žádnou z jeho tří alternativ podřadit (viz dále). Usuzovat lze, že svým dovoláním brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, avšak činí tak způsobem, který požadavkům plynoucím pro dovolatele ze zákonné úpravy nevyžaduje. Nejvyšší soud již mnohokrát vyložil, že dovolatel ve své argumentaci musí být (má-li být úspěšný) konkrétní a tuto formulovat způsobem, který zmínil ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
28. Z textu dovolání nelze učinit závěr, že by dovolatel uplatňoval druhou či třetí alternativu zvoleného dovolacího důvodu (výhrady stran neprovedení navrženého důkazu či procesní neúčinnosti některého z důkazů nevznesl), pokud jde o alternativu první, ani tu obsahově nenaplňuje, neboť k výhradám vůči skutkovým zjištěním soudu nepřipojil žádnou odpovídající argumentaci. Neoznačil totiž důkaz ani skutkové zjištění, nadto rozhodné pro právní kvalifikaci skutku, jež mají být ve vzájemném rozporu.
29. Mimo obsahový rámec dovolacích důvodů se tak nacházejí námitky obviněného, které vymezil především v bodě VII. svého dovolání (a opakoval na jiných místech). Jedná se o námitky spočívající v tvrzeních, že neexistuje usvědčující důkaz a jednání popsané v obžalobě mu nebylo prokázáno, či dokonce byl prokázán pravý opak, tedy že se jednání nedopustil.
30. Předně je třeba upozornit, že ze strany obviněného se jedná o opakování argumentace známé z předcházejícího řízení, na niž bezezbytku reagovaly již soudy nižších stupňů. Především odvolací soud se s jednotlivými námitkami začleněnými do dovolání obviněného vypořádal již ve svém rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. To však v případě, že dovolací námitky jsou shledány formálně naplňujícími zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud proto na odůvodnění odvolacího soudu odkazuje a doplňuje pouze následující.
31. Přiléhavé nejsou námitky dovolatele stran situace, kdy byl poprvé soudem prvního stupně zproštěn obžaloby pro předmětný skutek, avšak po zásahu odvolacího soudu byl týmž soudem prvního stupně uznán tímto skutkem vinným. Dovolatel na jednu stranu uvádí, že „odvolací soud zrušil prvoinstanční rozsudek proto, aby následně navodil či prosadil vlastní hodnocení a své závěry“ (body II. a V. dovolání), zároveň však tvrdí, že „[odvolací] soud ve svém rozhodnutí nevydal žádný imperativ, ani žádné závazné stanovisko pro rozhodování soudu nalézacího“ (bod VII. dovolání). Krom tvrzení, že nebyly při novém projednání věci provedeny žádné důkazy a soud prvního stupně změnu svého postoje neodůvodnil, dovolatel nepřipojil žádnou argumentaci na podporu svých výhrad.
32. Ve věci nebylo shledáno, a dovolatel tak ani výslovně nenamítl, že by odvolací soud nepřijatelným způsobem ukládal soudu prvního stupně, jakým způsobem má hodnotit provedené důkazy, či dokonce rozhodnout. Odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení (ze dne 15. 5. 2025, č. j. 20 To 10/2025-1449, body 60. – 61.) za vytýkanou vadu jednoznačně označil to, že soud prvního stupně pominul vlastní skutková zjištění, která jsou rovněž relevantní pro posouzení věci, a nevypořádal se s nimi. Neuložil přitom soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování, ten proto nemusel při novém projednání věci provádět další důkazy dospěl-li k názoru, že byly provedeny všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí. Oproti mylné domněnce formulované v dovolání, že důvodem pro zproštění obviněného obžaloby prvním rozhodnutím soudu prvního stupně bylo, že se skutek nestal (viz část VII. bod 4. dovolání), tímto důvodem byl ve skutečnosti závěr soudu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem [§ 226 písm. b) tr. ř.]. Soud prvního stupně tudíž při novém projednání neformuloval žádná nová skutková zjištění, která by případně musela vycházet z doplněného dokazování či nového hodnocení důkazů, ale toliko se znovu zabýval skutkovými zjištěními, k nimž dospěl již při svém prvním rozhodování, avšak dostatečně se s nimi nevypořádal. Krom toho soud prvního stupně dostatečně ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč a v jakém směru své předchozí závěry změnil, přičemž z odůvodnění jednoznačně vyplývá, co ho k tomu vedlo. Námitka obviněného tudíž nejenže neodpovídá žádnému z vymezených dovolacích důvodů, ale nelze jí přiznat ani odůvodněnost způsobem vyžadujícím kasaci napadeného rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces.
33. Dovolatel zopakoval také své námitky skutkové povahy týkající se jeho opakovaných dotazů na přijetí plateb na účty a poskytnutí psychické podpory obviněnému N. Zcela však pomíjí argumentaci soudu prvního stupně i reakci odvolacího soudu na jeho totožné námitky. V prvním případě obviněný znovu připomíná svoji obhajobu, že účty byly založeny za jiným účelem. Soud prvního stupně jasně vysvětlil, že v době samotného založení účtu neshledává na straně obviněného zavinění ve vztahu k žalovanému činu. Shledává ho až od 1. 3. 2024, kdy podle odposlechů obviněný jednoznačně znal pravý záměr obviněného N. Přesto mu dále vyjadřoval připravenost na jednání se účastnit právě výběrem peněz, na což se opakovaně dotazoval. V souladu se závěrem o jeho psychické podpoře obviněného N. nejenže dovolatel vyjadřoval svoji účast, ale poskytoval mu také tipy na možné další spolupachatele, podrobně s ním probíral plánované jednání a podporoval ho v jeho plánech. Tím zcela naplnil skutkovou podstatu přípravy trestných činů, jimiž byl shledán vinným. Soud odvolací správně vysvětlil, že na povahu této pomoci nemá vliv bezcitnost obviněného N. jako hlavního organizátora činu, ani skutečnost, že ten tipy předávané dovolatelem nakonec nevyužil.
34. Zcela mimoběžné jsou námitky obviněného směřující proti postavení dalších osob, které se na přípravě podle jeho mínění účastnily (svědci H., Č. a J.). Pro projednávanou věc je možnost trestního stíhání dalších osob zcela irelevantní, neboť je posuzováno výhradně zavinění obviněného. Vzhledem k tomu, že v souladu se zásadou obžalovací je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce, není Nejvyšší soud (ani soudy nižších stupňů činné ve věci) povolán k posuzování případné viny dalších osob, na něž nebyla podána obžaloba či jiný z jmenovaných institutů.
35. Dovolatel dále vznesl námitku vůči uloženému trestu v tom smyslu, že prvním rozhodnutím soudu prvního stupně mu byl uložen trest s podmíněným odkladem, který byl následně změněn při uložení souhrnného trestu na trest nepodmíněný.
36. K tomu je na místě předně připomenout, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky obviněného stran přiměřenosti trestu s ohledem na závažnost a odůvodněnost jeho provinění jsou tudíž zcela mimoběžné.
37. Totéž platí ve vztahu k otázce uložení souhrnného trestu. Ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku není fakultativním postupem a soud jej za splnění podmínek daných tímto ustanovením uložit musí. V souladu s § 43 odst. 1 tr. zákoníku přitom soud ukládá trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný z těch, za něž je obviněný odsuzován. V projednávané věci jím je příprava zločinu zbavení osobní svobody podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 170 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný byl tedy ohrožen trestní sazbou v rozsahu osm až šestnáct let. Uložení trestu s podmíněným odkladem proto nepřipadalo v úvahu. Pro úplnost nutno dodat, že obviněnému byl ukládán trest podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, tedy mimořádně snížený trest odnětí svobody.
38. Zcela mimo rozsah dovolacích důvodů se nacházejí též námitky obviněného stran obsahu odvolání státního zástupce. Ať už obsahovalo odkazy na (podle mínění obviněného) procesně nepřípustné důkazy, či jemu nevyhovující argumentaci, nejedná se o záležitost podléhající přezkumu dovolacího soudu. Opravný prostředek proti opravnému prostředku není přípustný. Obviněný podává dovolání prostřednictvím svého obhájce, který zaručuje jeho odbornost, a to výhradně proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodoval ve druhém stupni a zákon to připouští (§ 265a tr. ř.).
39. Obviněný se v závěru svého dovolání ohradil proti postupu krajského soudu v otázce podání odvolání s tím, že při podání tzv. blanketního odvolání žádal obhájce s odkazem na § 251 tr. ř. o lhůtu na zpracování odvolání, přičemž za přiměřenou lhůtu považoval 15 dní. Vzhledem k tomu, že se opětovně nejedná o námitku vyvolávající přezkum dovolacím soudem, bude jeho reakce stručná. Trestní řád nestanovuje v § 251 ani jinde soudu povinnost vyhovět žádosti obhájce na poskytnutí lhůty. Samotné citované ustanovení stanovuje pro odstranění vad odvolání lhůtu pěti dnů. Krom toho není odkaz na rozsáhlou problematiku věci a velké množství listin přiléhavý za situace, kdy týž obhájce zastupoval obviněného po celé řízení před soudem, a navíc v odůvodnění dovolání sám upozorňuje na skutečnost, že mezi prvním a druhým rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci nebyly prováděny další důkazy.
IV./2. K otázce porušení základních práv obviněného
40. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
41. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Ústavní soud dále konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, IV. ÚS 154/02. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci jednoznačně vyplývá, že při jejich rozhodování nepřetrvávaly pochybnosti a nebyl proto prostor pro postup v souladu s uvedeným pravidlem.
V. Způsob rozhodnutí
42. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku neodpovídají jím zvolenému dovolacímu důvodu, ani jiným zákonem stanoveným důvodům dovolání. Zároveň nebyla shledána vada představující porušení základních práv obviněného vyžadující zásah Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 2. 2026
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu