Plný text
6 Tdo 1013/2025-582
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 3 To 259/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 152/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 1 T 152/2021-473, uznal obviněného R. V. (dále také jen „obviněný“) vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2021. Za to a za sbíhající se zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2021, č. j. 4 T 20/2021-450, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2022, č. j. 3 To 48/2022-542, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2021, č. j. 4 T 20/2021-450, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2022, č. j. 3 To 48/2022-542, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. K odvolání státní zástupkyně a obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 3 To 259/2024 (dále jen „rozsudek soudu druhého stupně“ nebo „napadený rozsudek“), podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a nově uznal obviněného vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2021. Za tyto přečiny a za sbíhající se zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 3. 2023, č. j. 4 T 20/2021-608, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 To 136/2023-650, mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 3. 2023, č. j. 4 T 20/2021-608, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 To 136/2023-650, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Trestné činnosti se podle odvolacího soudu dopustil obviněný tím, že v přesně nezjištěných dnech na jaře 2017 na různých místech v XY, v XY na ulici XY XY a v XY na chatě č. XY opakovaně osobně i prostřednictvím sociálních sítí kontaktoval nezletilou AAAAA (pseudonym), které lichotil, žádal ji o osobní schůzky za účelem svého sexuálního uspokojení, nejméně v 5 případech ji líbal na ústa, obličej a krk, osahával ji po těle na intimních místech přes oblečení, pokoušel se jí svlékat oblečení a osahávat ji na nahém těle pod oblečením, v jednom případě jí nabízel uskutečnění pohlavního styku s ním anebo i s cizím mužem, a to za peníze, přestože věděl, že v uvedené době nezletilá ještě neměla 18 let, a nejméně v jednom případě ji vezl ve svém osobním vozidle, kde se poté před nezletilou sám sexuálně ukájel až do vyvrcholení, čemuž nezletilá přihlížela a za což jí zaplatil částku ve výši nejméně 500 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím ustanovené obhájkyně Mgr. Adély Kristkové dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také jeho právo zaručené čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Podle obviněného odvolací soud překročil své zákonné oprávnění tím, že sám rozhodl odsuzujícím rozsudkem, ačkoliv podle § 263 odst. 6 tr. ř. tak může učinit pouze tehdy, neprovádí-li rozsáhlé doplnění dokazování. V dané věci však odvolací soud provedl podstatné důkazy sám, čímž fakticky nahradil činnost soudu prvního stupně. Navíc zhodnotil ty, které soud prvního stupně pouze zmínil, ale nehodnotil. Aplikace § 259 odst. 1 tr. ř. nesmí podle obviněného odporovat zásadám uvedeným v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.
5. Obviněný uvádí, že odvolací soud doplnil dokazování účelově, aby mohl sám rozhodnout rozsudkem, a přitom vycházel i z procesně nepoužitelných výpovědí svědků. Tyto výpovědi byly zatíženy vadou spočívající v nesprávném poučení svědků o právu odepřít výpověď podle § 100 tr. ř. Absence řádného poučení způsobila absolutní neplatnost těchto úkonů, kterou bylo možné zhojit pouze opakováním výslechů před nalézacím soudem. Odvolací soud se však místo toho svědků dotazoval, zda by své právo využili, kdyby byli poučeni správně, což obviněný považuje za nepřípustné.
6. Další námitka se týká formálních vad rozsudku soudu prvního stupně. Originál rozsudku Okresního soudu v Bruntále nebyl podepsán předsedkyní senátu, což podle § 129 odst. 5 tr. ř. způsobuje nicotnost rozhodnutí. Podle obviněného nemohl být takový rozsudek řádně doručen, a přesto na jeho základě probíhal odvolací přezkum. Odvolací soud pochybil, když tuto vadu označil za formální, ačkoliv podpis zastupujícího soudce, který nebyl členem senátu, nemohl absenci podpisu předsedkyně zhojit. Obviněný má za to, že tento nedostatek bránil nabytí právní moci rozsudku a jeho přezkoumatelnosti.
7. Obviněný rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozsudků soudu prvního stupně (tedy včetně prvního rozsudku zrušeného odvolacím soudem), které neodpovídaly požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Odůvodnění neobsahovalo úvahy o hodnocení důkazů, nevypořádalo se s obhajobou ani s návrhy na doplnění dokazování. Odvolací soud tyto nedostatky nahrazoval svým odůvodněním, čímž překročil svou přezkumnou roli a porušil zásadu bezprostřednosti.
8. U přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku pak podle obviněného nebyla dostatečně prokázána úplata, kterou měl nabídnout poškozené. Soud vycházel prakticky pouze z její výpovědi, aniž by zkoumal její specifickou věrohodnost a rozpory v jednotlivých výpovědích. Ani sama poškozená nebyla schopna uvést, kolik peněz jí měl dát a za co. Obviněný má za to, že soud pracoval s domněnkami a nezohlednil absenci důkazů o konkrétní částce, což vedlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku.
9. Konečně obviněný namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, neboť předsedkyně senátu nalézacího soudu byla podjatá. Uvádí konkrétní výroky soudkyně, které podle něj vzbuzují pochybnosti o její nestrannosti. Podle obviněného je zřejmý značně napjatý vztah mezi předsedkyní senátu a jím jako obviněným, což se může bezpochyby promítat i do navazujícího vztahu k jeho obhájci. Předsedkyně senátu v usnesení ze dne 25. 7. 2022, č. j. 1 T 152/2021-238, uvedla, že vystupování obhájce bylo diskutabilní. Podle obviněného vznikly důvodné pochybnosti o objektivitě a nestrannosti soudkyně, což mělo být zohledněno při rozhodování o námitce podjatosti.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i rozsudek Okresního soudu v Bruntále a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že si odvolací soud vytvořil procesní prostor pro vlastní rozhodnutí, doplnil dokazování ve smyslu § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a jeho postup je v souladu s judikaturou. Absence podpisu předsedkyně senátu na originále rozsudku soudu prvního stupně je podle státního zástupce vadou, která má pouze formální charakter a nezakládá nicotnost rozhodnutí. Rozsudek byl řádně vyhlášen, podepsán jiným členem senátu (byť důvod není zcela zřejmý) a doručen obviněnému. Za nicotné by rozhodnutí mohlo být považováno v případě, pokud by absence podpisu oprávněné osoby odrážela skutečnost, že bylo vydáno bez její vůle a vědomí. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani kritice odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. soud dostál, navíc byl tento rozsudek zrušen odvolacím soudem.
12. Obviněný dále namítal nedostatky v poučení svědků. Státní zástupce má za to, že původní nedostatek byl zhojen, protože odvolací soud klíčové svědkyně znovu vyslechl a řádně poučil podle § 100 tr. ř. Žádná ze svědkyň přitom nebyla osobou uvedenou v § 100 odst. 1 tr. ř. Výpovědi tak lze považovat za procesně použitelné. Námitky proti skutkovým zjištěním, zejména ohledně úplaty, nepřesahují rámec běžné polemiky s hodnocením důkazů. Podle státního zástupce Krajský soud v Ostravě vyhodnotil dílčí nesrovnalosti ve výpovědi poškozené a korigoval popis skutku, přičemž nebyl zjištěn úmysl poškodit obviněného. Skutková věta podle státního zástupce odpovídá požadavkům na dostatečnou individualizaci jednání obviněného. Alternativní vyjádření ohledně nabídky peněz za uskutečnění pohlavního styku přímo s obviněným nebo s jinou osobou je přípustné a nevytváří neurčitost bránící právnímu posouzení podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku. Upřesnění částky, kterou obviněný poškozené poskytl za to, že se před ní ve vozidle sexuálně ukájel, na nejméně 500 Kč vychází z výpovědi poškozené a představuje přípustné ohraničení skutku.
13. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., státní zástupce uvedl, že výroky učiněné předsedkyní senátu soudu prvního stupně představují procesní vystupování v rámci předvídaného průběhu hlavního líčení, které nevykazuje znaky osobního zaujetí či negativního vztahu, jež by mohly odůvodnit její vyloučení. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
14. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
17. Argumentace, kterou obviněný zdůvodnil naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu formálně odpovídá, je však zjevně neopodstatněná. Především je třeba konstatovat, že obviněný naplnil podmínku uvedenou v citovaném ustanovení za středníkem, tedy podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně namítl v řízení již před rozhodnutím odvolacího soudu. Dále je však k této části dovolání nutno konstatovat, že byť jsou zde citována různá vyjádření předsedkyně senátu, jde o výroky natolik kusé a takovým způsobem vytržené z kontextu, že z nich nelze dovodit, v čem obviněný spatřuje zaujatost předsedkyně senátu proti své osobě či svému obhájci. To je navíc umocněno tím, že v této části dovolání ani některé věty stylisticky nedávají smysl a daná pasáž je tak celkově obtížně srozumitelná. Zde je třeba připomenout, že dovolací argumentaci není možné za obviněného v žádném ohledu doplňovat či domýšlet. Dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze prostřednictvím obhájce a ze zákonem vymezených důvodů. Nejvyšší soud se proto může zabývat pouze těmi námitkami, které jsou v něm v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny (viz č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze k této části dovolání odkázat na obsah usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2022, č. j. 3 To 248/2022-268, jímž byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 7. 2022, č. j. 1 T 152/2021-238, kterým bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu JUDr. Vladimíra Kikerlová, ani přísedící Kristina Kaniová a Marta Černá nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. V tomto rozhodnutí totiž krajský soud přiléhavě a v souladu s recentní judikaturou vyložil, že důvody pro vyloučení jmenované předsedkyně senátu (ani přísedících) v projednávané věci nejsou dány. V každém případě z obsahu dovolání nelze vyčíst nic, co by mělo vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Případná její neobratnost při vedení hlavního líčení pojmově nenaplňuje znak pochybnosti o poměru k projednávané věci nebo osobě obviněného či jeho obhájce, které by měly za následek, že nemůže ve věci nestranně rozhodovat. Ustanovení § 30 tr. ř. o vyloučení orgánů činných v trestním řízení se nevztahuje na posouzení schopnosti předsedy senátu, popř. přísedících vést správně důkazní řízení, tedy úrovně odborné způsobilosti senátu rozhodujícího ve věci (viz též usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 3 To 788/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem 23/1998). Podjatost soudce nelze dovozovat pouze ze způsobu jeho rozhodnutí, nebo ji zakládat pouze na nedostatcích v jeho procesním postupu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016).
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může nesprávná realizace důkazního řízení vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje významné narušení procesu dokazování mající za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
20. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu odůvodnil obviněný převážně argumenty, jež vyjadřují fakticky pouze jeho nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozené ze strany soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Vytýká odvolacímu soudu, že nehodnotil specifickou věrohodnost poškozené, jako jediný konkrétní příklad údajné nesrovnalosti přitom uvádí zjištění ohledně nabídky úplaty za pohlavní styk. V tomto případě sice obviněný poukázal na údajný rozpor mezi skutkovým závěrem obsaženým ve výroku rozsudku a obsahem výpovědi poškozené, z níž podle něj vzhledem k formulaci otázky předsedkyní senátu odvolacího soudu není zřejmé, na co přesně poškozená odpovídala. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Z obsahu výpovědi poškozené učiněné v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu (č. l. 519) totiž skutkové závěry obsažené ve výroku rozsudku zcela zjevně vyplynuly. Poškozená odpovídala v této souvislosti na několik dotazů předsedkyně senátu (tedy nikoli pouze na jeden citovaný v dovolání) a jednoznačně uvedla, že jí obviněný jednak nabízel odměnu za pohlavní styk s ním nebo s jiným mužem, a jednak jí poskytl nejméně 500 Kč za to, že se před ní ve vozidle sexuálně ukájel, což jí bylo nepříjemné. Z obsahu výpovědi nevyplývají žádné pochybnosti o tom, že by si tyto dvě skutečnosti mohla poškozená zaměnit či že by se stala pouze jedna z nich. O žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem provedeného důkazu se zde nejedná.
21. Další nekonkrétní námitky obviněného, které označuje jako „nezkoumání specifické věrohodnosti poškozené a rozpory v jednotlivých výpovědích“ směřující vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu nejsou formálně podřaditelné pod první alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť představují pouhou polemiku se závěry tohoto soudu. Takto koncipovaná argumentace nezakládá podklad pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.
22. Odvolacímu soudu obviněný dále vytkl, že vycházel z procesně nepoužitelných výpovědí svědkyň, které byly soudem prvního stupně nesprávně poučeny ohledně práva odepřít výpověď. Uvedenou vadu konstatoval také odvolací soud v bodě 21. odůvodnění napadeného rozsudku a Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se způsobem, kterým se s ní vypořádal. Žádná ze svědkyň totiž nebyla ve vztahu k obviněnému osobou uvedenou v § 100 odst. 1 tr. ř., u níž by uvedená vada způsobila nezhojitelnou procesní nepoužitelnost předchozí výpovědi. Odvolací soud se tedy v rámci opakovaných výslechů svědkyň správně dotázal na to, zda mají či měly důvod k odepření výpovědi podle § 100 odst. 2 tr. ř. Zatímco ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř. působí ve svém důsledku ve prospěch osoby obviněné v projednávané trestní věci, druhý odstavec tohoto paragrafu směřuje k ochraně samotného svědka, resp. jiné jemu blízké osoby před potenciálním trestním stíháním. V případě § 100 odst. 2 tr. ř. tak nelze uplatňovat stejné požadavky vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces, jako je tomu v případě prvního odstavce tohoto ustanovení. Lze také připomenout, že je to v konečném důsledku vždy soud, který rozhoduje o právu svědka odepřít výpověď, tzn. hodnotí, zda jsou zde dány skutečnosti vyplývající z § 100 tr. ř. Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 vyslechl svědkyně AAAAA, L. A. a D. P. Těchto se mj. dotázal na to, zda v době, kdy byly vyslýchány soudem prvního stupně, měly k obviněnému takový vztah, který by zakládal důvod k odepření svědecké výpovědi podle § 100 odst. 1 tr. ř., nebo zda u nich byly dány důvody pro odepření svědecké výpovědi ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř. Všechny tři svědkyně se před odvolacím soudem vyjádřily tak, že u nich žádný důvod pro odepření výpovědi nebyl. Postupem odvolacího soudu byl vadný postup soudu prvního stupně odstraněn, takže výpovědi těchto svědkyň byly pro rozhodnutí, jak jej odvolací soud učinil, použitelnými důkazy.
23. Z uvedeného plyne, že tyto námitky, formálně podřaditelné pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, byly shledány zjevně neopodstatněnými.
IV./3. K námitkám nepodřaditelným pod zákonné dovolací důvody
24. Další námitky obviněného uplatněným ani jiným dovolacím důvodům neodpovídají a obviněný je obecně zdůvodnil porušením svého práva na spravedlivý proces. Ani v tomto směru mu však nelze přisvědčit. Nejvyšší soud se s obviněným neshoduje v názoru, že odvolací soud provedl obsáhlé a obtížně proveditelné dokazování ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. a § 263 odst. 6 tr. ř. Celé doplnění dokazování bylo provedeno při jednom veřejném zasedání, což o jeho rozsáhlosti a obtížné proveditelnosti zjevně nesvědčí. Obviněný v této souvislosti zdůrazňuje fakt, že se jednalo o důkazy klíčové pro rozhodnutí, jakožto skutečnost, která by snad měla rovněž být důvodem k tomu, aby odvolací soud rozsudek prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. S tím se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť z logiky věci odvolací soudy v drtivé většině provádějí důkazy pro rozhodnutí podstatné. Není ostatně důvod, proč by měly provádět důkazy, které pro jejich rozhodnutí důležité nejsou. Jestliže dále obviněný zmiňuje, že odvolací soud hodnotil důkazy, které soud prvního stupně pouze konstatoval, ale nehodnotil, neuvádí, o jaké důkazy se mělo jednat, tedy se k takto formulované námitce nelze vyjádřit. V případě výtky, že odvolací soud „provedl podstatné důkazy čistě účelově jen proto, aby mohl ve věci sám rozhodnout rozsudkem“, Nejvyššímu soudu není jasné, co na takovém postupu obviněný shledává nezákonného či protiústavního. V této souvislosti není také bez zajímavosti, že si u odvolacího soudu obviněný stěžoval na dosavadní délku řízení. Nyní se naopak domáhá postupu, který by nutně vedl k jeho dalšímu prodloužení. Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2002 k významnému posílení apelačního principu (na úkor principu kasačního) v činnosti odvolacích soudů. Jeho smyslem bylo mj. zohlednit zájem na rychlosti řízení a současně zamezit jeho prodlužování opětovným vracením věci soudu prvního stupně ze strany soudu odvolacího. V projednávaném případě postup odvolacího soudu tomu požadavku plně odpovídal.
25. K námitkám týkajícím se podepsání rozsudku soudu prvního stupně a jeho údajné nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud nad rámec toho, co už uvedl soud odvolací, dodává, že obviněný nezmínil konkrétní materiální dopady těchto údajných pochybení na svou osobu z hlediska případného porušení práva na spravedlivý proces, a tedy lze konstatovat, že výtky jsou pouze formální.
26. V této souvislosti obviněný v dovolání citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, uveřejněný pod číslem 1/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého „Fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastane, jestliže usnesení, kterým byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě ve věci písemně vyjádřil (§ 114b odst. 1 o. s. ř.), a které bylo žalovanému řádně doručeno, neobsahuje předepsané formální náležitosti, a není proto veřejnou listinou.“, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1594/2016, který se zabýval obdobnou otázkou. Na jejich základě má obviněný za to, že jsou-li určitá kritéria aplikována na usnesení, tím spíše mají platit pro rozsudek. Obě tato rozhodnutí ovšem mimo toho, že se týkají právní úpravy civilního, nikoli trestního procesu, řeší situaci se zcela konkrétním závažným právním důsledkem pro účastníka řízení, tedy situaci, kdy v důsledku nereagování na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nastává podle odst. 5 téhož ustanovení fikce uznání nároku, tedy je nahrazen projev vůle účastníka a tento účastník bude v soudním sporu neúspěšný. Oproti tomu v posuzovaném případě absence podpisu předsedkyně senátu na písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně z materiálního hlediska neměla na obviněného žádný dopad, a jak již bylo řečeno, obviněný to ani netvrdí. Zásadní je, že rozsudek soudu prvního stupně byl v hlavním líčení konaném dne 12. 6. 2024 řádně vyhlášen a ústně odůvodněn, přičemž ve smyslu § 129 odst. 1 tr. ř. musí být písemné vyhotovení ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen. Chybějící podpis předsedkyně senátu na písemném vyhotovení rozsudku je tedy skutečně jen formální pochybení, které nebránilo v odvolacím řízení rozsudek přezkoumat. Navíc se jedná o odstranitelnou vadu, jak uvedl i odvolací soud, přičemž v současné době je tato již zhojena, neboť vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně je podepsáno předsedkyní senátu. Obviněný popsaný nedostatek spojoval s tvrzením o nicotnosti rozsudku a tvrdil i to, že takové rozhodnutí by ani nemohlo nabýt právní moci. V trestním řízení však takový názor nemá zákonnou oporu. Za jistých okolností nabyde rozsudek vyhlášený soudem prvního stupně právní moci minimálně ve výroku o vině a výroku o trestu. Je tomu tak za situace, pokud obviněný přítomný vyhlášení rozsudku se okamžitě poté vzdá, stejně jako státní zástupce, práva odvolání a prohlásí, že nesouhlasí s tím, aby v jeho prospěch podaly odvolání osoby k tomu oprávněné. V těchto výrocích nabývá vyhlášený rozsudek právní moci dokonce ještě před tím, než je písemně vyhotoven a v opise procesním stranám doručen [viz § 139 odst. 1 písm. b, bb) tr. ř. ve spojení s § 247 odst. 2 tr. ř.].
27. Nehledě na uvedené je nicméně třeba připomenout, že v projednávané věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl o vině i trestu obviněného. Předmětem dovolacího přezkumu je tak v daném případě rozsudek odvolacího soudu, nikoli formální náležitosti a kvalita odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který již formálně ani neexistuje.
V. Způsob rozhodnutí
28. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Daniel Plšek