6 Tdo 1018/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 6 Tdo 1018/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:6 Tdo 1018/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:6.TDO.1018.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Loupež Dotčené předpisy:§ 21 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1018/2025-2805 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 o dovoláních, která podali obvinění Z. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, a M. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 2 To 65/2024-2541, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2024, takto: I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Z. H. odmítá. II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 17. 4. 2024, č. j. 1 T 2/2024-2419, byli obvinění Z. H. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) a M. Z. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustili společně s A. M. a I. B. tak, že dne 5. 3. 2022 v době od 12.04 hodin do cca 16.15 hodin v Praze XY, XY č. XY, v 1. patře domu, v bytě č. XY, obývaném Š. K., nar. XY, poté na cestě z ulice XY v Praze XY do ulice XY v Praze XY a v bytě v Praze XY, XY č. XY, obývaném poškozeným J. S., nar. XY, úmyslným společným jednáním, v úmyslu se zmocnit cizí věci za pohrůžky násilím a za použití násilí, poté, co Z. H. vylákala do bytu č. XY v 1. patře domu v Praze XY, XY č. XY poškozeného J. S., nar. XY, když jej dne 3. 3. 2022 kontaktovala prostřednictvím aplikace Messenger s tím, že by jej chtěla vidět a vrátit mu 3 000 Kč, které mu dluží, a když na tuto zprávu poškozený dne 5. 3. 2022 zareagoval, poslala mu polohu jejich setkání na uvedené adrese, kde se posléze cca v 12.04 hodin sešli a ona jej pozvala do uvedeného bytu na kávu, poškozený ji následoval, a poté, co do bytu vešli a Z. H. za nimi zavřela vstupní dveře do bytu, z prostor koupelny a WC vyšel M. Z., který šel společně s poškozeným a Z. H. do obývacího pokoje, následně v době, kdy již poškozený J. S. stál v obývacím pokoji, se otevřely dveře na protější straně, vedoucí do kuchyně, a do obývacího pokoje vešli A. M. a I. B., přičemž A. M. držel v té chvíli v jedné ruce blíže neurčený revolver a v druhé ruce blíže neurčený nástroj, zřejmě kladivo či instalatérský klíč, Z. H. přeběhla z obývacího pokoje do kuchyně, kde se v tu chvíli nacházel Š. K., nájemník předmětného bytu, a v okamžiku, kdy poškozený J. S. sledoval přicházejícího A. M., a za ním vycházejícího I. B., poškozeného bez varování zezadu a za použití velké intenzity udeřil do temene hlavy M. Z., poškozený J. S. po této ráně upadl na zem na kolena a byl otřesený, neboť úder zezadu nečekal, čehož ostatní využili a dále jej blíže nezjištěným způsobem fyzicky napadli, poté jej prohledali a odcizili mu mobilní telefon a peněženku s obsahem, když se poškozený J. S. vzchopil po předchozím útoku obžalovaných, ležel na koberci na zemi, byl celý od krve a I. B. prohledával obsah jeho peněženky, kterou měl poškozený před útokem v kapse kalhot, když I. B. z jeho peněženky vytáhl cca 12 000 Kč, tak se A. M. poškozeného zeptal, zda to jsou všechny peníze, poškozený J. S. mu odpověděl, že ano, ale I. B. v jedné z kapsiček peněženky nalezl ještě další finanční hotovost, a to 100 Eur a 2 000 Kč, na to A. M. reagoval tak, že kopl poškozeného J. S. velkou intenzitou do oblasti brady, kdy po tomto zásahu byl poškozený a ztratil vědomí, když se poté probral z bezvědomí, slyšel, jak A. M. vyzval I. B. a Z. H., aby šli prohledat jeho auto, pak křičel na poškozeného a požadoval po něm peníze za údajně zmařený obchod, na kterém měl s poškozeným participovat, a který měl poškodit jeho jméno, když poškozený J. S. odpověděl, že už žádné peníze nemá, tak na něj A. M. křičel, že ho zabije, a že chce další peníze, a blíže neurčeným nástrojem, kladivem či instalatérským klíčem, který držel ruce, udeřil velkou silou poškozeného za levé ucho, kdy po tomto úderu poškozený J. S. opět ztratil vědomí, a když se probral z bezvědomí, byli již I. B. a Z. H. zpět v bytě, a to i s drogami, které nalezli v jeho vozidle, tyto si následně mezi sebou rozdělili všichni obžalovaní, přičemž A. M. stále po poškozeném požadoval další peníze s výhrůžkou, že jinak chcípne, poškozený J. S. mu ze strachu řekl, že ve svém bytě na XY má přes 100 000 Kč, a že mu je dá, poté jej A. M. donutil podepsat směnku na částku 500 000 Kč, kterou vypsala obžalovaná Z. H., a obž. A. M. nechal následně správnost směnky ověřit na ději nezúčastněném Š. K., poté obž. A. M. umožnil poškozenému se omýt od krve, poté společně s poškozeným, I. B. a Z. H. odjeli vozidlem poškozeného do jeho bytu v ulici XY, kam dorazili cca v 16.11 hodin, A. M. šel s poškozeným do jeho bytu, kde si od poškozeného převzal obálku s finanční hotovostí ve výši cca 60 000 Kč, poté mu poškozený řekl, že zbytek peněz má u svého kamaráda, což však nebyla pravda, avšak A. M. tomu uvěřil, vytáhl z kapsy mobilní telefon poškozeného zn. Samsung Flip a podal jej poškozenému s tím, aby kamarádovi zavolal a dal hovor na hlasitý odposlech, poškozený J. S. jej ze strachu uposlechl a zavolal J. D. s tím, že si k němu A. M. přijede pro peníze, poté se poškozenému podařilo A. M. přesvědčit, aby jej už nechal být, následně A. M. vzal poškozenému jeho mobilní telefon zn. Samsung Flip v hodnotě cca 19 900 Kč a jeho klíče od bytu a odešel před dům, kde na něj pravděpodobně čekali Z. H. s I. B., tímto jednáním poškozenému J. S., nar. XY, způsobili tržnou ránu na zátylku hlavy, tržnou ránu na temeni hlavy v oblasti za levým ušním boltcem, tržnou ránu na levé tváři vedle brady s prostupem do dutiny ústní a podlitiny v oblasti levého ramene, kdy si museli být vědomi, že při takto vedeném útoku na poškozeného, který směřoval především do oblasti hlavy, kde jsou uloženy životně důležité orgány a byl tak způsobilý způsobit poškozenému závažná zranění charakteru těžké újmy na zdraví, jako jsou vpáčené zlomeniny lebky, krvácení do mozkových obalů, pohmoždění mozku, zlomeniny obličejového skeletu, zlomeninu dolní čelisti nebo dvojitou zlomeninu čelisti na protilehlé straně, k čemuž nedošlo jen dílem náhody nezávislé na jejich vůli, mohou poškozenému tato závažná zranění způsobit, dále poškozenému J. S. způsobili škodu na odcizeném mobilním telefonu tov. zn. Samsung Flip přesně nezjištěné hodnoty a na odcizené finanční hotovosti ve výši 74 000 Kč a 100 Eur (přepočet dle platného kurzu České národní banky 2 573,5 Kč), celkem škodu ve výši 76 573,50 Kč. 2. Uvedený soud odsoudil · obviněnou Z. H. za uvedený zločin a za sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 8. 2022, sp. zn. 14 T 43/2022, a dále za sbíhající se přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 4 T 35/2022, podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 8. 2022, sp. zn. 14 T 43/2022, a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 4 T 35/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. · obviněného M. Z. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 3. Oba obviněné a s nimi též spoluobviněné A. M. a I. B. soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal, aby společně a nerozdílně uhradili poškozenému J. S. náhradu škody ve výši 76 573,50 Kč. Podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř. soud tohoto poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Týmž rozsudkem (jak již částečně plyne z dosud uvedeného) rozhodl soud též o dalších třech spoluobviněných (A. M., I. B. a V. R.). 5. O odvoláních obviněných Z. H., M. Z., A. M. a I. B. a odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch všech obviněných do výroků o trestech a náhradě škody proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č. j. 2 To 65/2024-2541. Z podnětu posledně zmíněného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v jím napadených výrocích a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. Obviněným Z. H. a M. Z. uložil stejné tresty při napravení vady zatěžující výrok rozsudku soudu prvního stupně (ten, jak již bylo uvedeno výše, tresty uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku namísto § 173 odst. 2 tr. zákoníku), a stejným způsobem rozhodl rovněž o povinnosti obviněných nahradit škodu poškozenému J. S. (opraven byl nesprávný údaj o jménu poškozeného). II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění M. Z. a Z. H. 7. Obviněný M. Z. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Domnívá se, že nemohl poškozeného udeřit tak, jak to vzaly oba soudy za prokázané; k tomu odkazuje na náčrtek plánu bytu, v němž k předmětnému skutku mělo dojít. Dále uvádí, že nejednal v loupežném úmyslu, a i kdyby bylo prokázáno, že poškozeného udeřil, šlo by o samostatný izolovaný skutek, nikoliv o zapojení se do trestného činu loupeže. Nemohl být srozuměn s tím, že poškozený bude napaden tak brutálně, že by mu mohla být způsobena těžká újma na zdraví. Rozdělování peněz ani drog se přitom neúčastnil. Rovněž namítá, že byt neopustil, neboť se obával reakce spoluobviněného M., z jeho jednání byl v šoku. Byt však opustil při první možné příležitosti. 8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 1 T 2/2024-2419, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 2 To 65/2024-2541, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, případně aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. 9. Obviněná Z. H. své dovolání opřela rovněž o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Uvádí, že nebyla zpravena o celém plánu zahrnujícím fyzické napadení poškozeného a následně jednala v důsledku strachu z obviněného M. Stejně jako všechny ostatní zúčastněné osoby, včetně svědka K., respektovala jeho pokyny. Absentuje tak její zavinění na projednávané trestné činnosti, neboť nevěděla, jaký je zamýšlený skutkový průběh a s tímto srozuměna nebyla. Stejně tak nebyla srozuměna s napadením poškozeného s intenzitou, s jakou se tomu stalo. Její jednání není možno hodnotit jinak, než jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to maximálně ve vztahu ke skutkové podstatě podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv k odst. 2 písm. b). Obviněná již v rámci řízení u soudu prvního stupně poukazovala na to, že se samotného jednání a útoku na poškozeného nijak neúčastnila, její účast na celé věci se tak fakticky omezila pouze na vylákání poškozeného na místo činu. To je typická činnost, kterou i trestní zákoník zahrnuje do účastenství ve formě pomoci, nikoliv do spolupachatelství. Rovněž tak některé další činnosti, jako je vyzvednutí věcí z automobilu, či doprovod poškozeného k jeho bytu, nemohou být chápány jako spolupachatelství, ale pouze jako uvedené účastenství ve formě pomoci. Soud nalézací se tímto tvrzením zabýval, nicméně tuto její obhajobu odmítl s poukazem na to, že se měla na věci aktivně účastnit například vypisováním směnky, nicméně toto se nepodařilo prokázat. Ostatní činnosti, které v této věci vykonala, nedosahují svojí závažností ani komentovaného vylákání poškozeného na místo činu, a ani v jejich souhrnu je tak není možné označit za spolupachatelství. 10. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2024, sp. zn. 2 To 65/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se písemně vyjádřil nejprve k dovolání obviněného Z., k němuž sdělil, že v něm dovolatel odkazuje na svou obhajobu uplatňovanou již v přípravném řízení a v hlavním líčení, na níž setrvává. 12. Dovolací námitky podle státního zástupce v prvé řadě vůbec neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný tento dovolací důvod nepřípustně vztahuje k jinému skutkovému stavu než k tomu, z jakého vycházely oba ve věci činné soudy a jakým je vázán i Nejvyšší soud v řízení o dovolání. 13. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomu lze shora uvedené dovolací námitky s vysokou dávkou benevolence, s níž Nejvyšší soud zpravidla k takto formulovaným námitkám přistupuje, podřadit, byť jejich těžiště spočívá spíše v prostém setrvání na obhajobě uplatňované v předchozím průběhu řízení. Obviněný nevymezuje výslovně, která skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v čem tento extrémní rozpor spočívá. Místo toho uvádí prostou polemiku se skutkovými závěry tak, jak je učinily oba ve věci dříve činné soudy. Skutkové závěry přitom byly ve věci ustáleny po provedení dokazování v rozsahu a kvalitě požadované § 2 odst. 5 tr. ř. a v mezích kvalifikované diskrece, jíž jsou soudy nadány podle § 2 odst. 6 tr. ř. Oba soudy své skutkové úvahy přesvědčivě zdůvodnily (viz zejména body 21. až 27. prvostupňového rozsudku). První varianta tohoto dovolacího důvodu tedy naplněna není a jeho ostatní varianty stěžovatel neuplatňuje. 14. K námitce 1) je třeba uvést, že tato zcela ignoruje skutkové zjištění soudu prvního stupně učiněné na podkladě výpovědi poškozeného, který výslovně v hlavním líčení vypověděl, že od obviněného utržil první ránu (srov. jeho výpověď na s. 7 protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 3. 2025), přičemž tuto jeho výpověď podporovala i výpověď svědka K., což vše soud odůvodnil v bodě 22. svého rozsudku, kde se vypořádal i s protichůdnými tvrzeními obviněných k průběhu incidentu. Tomuto obviněným napadenému skutkovému závěru rozhodně nelze vyčíst, že by se nacházel v rozporu s provedeným dokazováními a že by k němu soud prvního stupně nemohl dospět při použití žádné metody logického uvažování, což by teprve umožňovalo považovat jej za stojící ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Náčrtek bytu, který obviněný k dovolání přiložil, nebyl Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručen, a tedy se k němu státní zástupce nemůže vyjádřit, nicméně lze dodat, že i vzájemným postavením poškozeného a obviněného se zabývaly jak soud prvního stupně (viz body 22. a zejména 24. a 25. jeho rozsudku), tak odvolací soud (viz bod 11. napadeného rozsudku). Ani jeden z těchto soudů neshledal, že by verze uváděná poškozeným byla fyzicky nemožná. Naopak oba soudy uzavřely, že odpovídala provedenému dokazování ohledně pozic všech přítomných osob v době zahájení útoku na poškozeného. 15. Námitku 2) je nutno považovat za ryze účelovou. Obviněný na jedné straně uvádí, že poškozeného neudeřil, že se s ním toliko pozdravil, a když na něj (poškozeného) zaútočil spoluobviněný M., měl tím být údajně překvapen a šokován do té míry, že tohoto spoluobviněného, o němž nota bene tvrdí, že z něj měl strach, dokonce měl okřiknout, na straně druhé však uvádí, že i pokud by poškozeného fyzicky napadl, šlo by o izolovaný skutek nemající souvislost s dalším průběhem událostí. Neuvedl tedy naprosto žádný důvod, proč by, byť eventuálně, měl poškozeného napadat. Naopak uvedl, že to pro něj byl „cizí chlap“ a že poté, co na toaletě dokouřil pervitin, měl v úmyslu byt opustit a odebrat se „za ženou“ (viz bod 5. prvostupňového rozsudku). Obviněný tedy nepředložil žádnou alternativní variantu skutkového průběhu, v níž by jeho izolované napadení poškozeného dávalo jakýkoliv racionální smysl. Uzavřel-li za těchto okolností soud prvního stupně (a aproboval-li to odvolací soud), že útok obviněného na poškozeného, který byl prokázán, byl součástí společného jednání spoluobviněných podle jejich společného úmyslu, o čemž svědčí i skutečnost, že se obviněný následně dopouštěl verbálního nátlaku na poškozeného, aby doznal, „jak to bylo s penězi“ (viz body 8. a 24. prvostupňového rozsudku), nelze ani na tomto závěru spatřovat nic vybočujícího z mezí logického přístupu k hodnocení důkazů a rekonstrukci skutkového stavu. 16. Námitkou 3) se rovněž oba soudy zabývaly a vypořádaly se s ní způsobem nevzbuzujícím jakékoliv pochybnosti (srov. zejména body 32., 34. a 35. prvostupňového rozsudku a bod 13. napadeného rozsudku), neboť obviněný se aktivně zapojil do násilí vůči poškozenému a nezasáhl proti gradujícímu útoku spoluobviněného M., neopustil místnost, ačkoliv tak učinit mohl, a ze znalosti povahy tohoto spoluobviněného, jakož i ze způsobu útoku včetně použití tupé chladné zbraně proti hlavě poškozeného, nemohl nebýt přinejmenším smířen s tím, že toto společné jednání může skončit rozvojem těžké újmy na zdraví poškozeného. Pokud proti těmto konkrétně odůvodněným skutkovým závěrům obviněný toliko vznáší obecný nesouhlas, nemůže to založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 17. Obdobně v rámci námitky 4) obviněným přednesená neúčast na „dělení kořisti“ byla průběhem dokazování vyvrácena, a to zejména svědeckou výpovědí svědka K. (viz zejména s. 6 protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 4. 2024 a odpovídající skutkové zjištění v bodech 27. a 33. prvostupňového rozsudku), přičemž soud prvního stupně vysvětlil zcela dostatečně, proč obhajobě obviněného neuvěřil a jeho výpověď považoval za účelovou. O této účelovosti svědčí rovněž skutečnost, že obviněný je přímo v textu dovolání: „Hypoteticky […] schopen připustit, že by jeho jednání snad mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu krádeže dle § 205 tr. zákoníku …“. Nabízí se tedy otázka, v jakém svém jednání by obviněný byl ochoten „byť hypoteticky“ spatřovat naplnění znaků trestného činu krádeže, pokud se dušuje, že žádné drogy ani peníze nevzal. 18. Námitkou 5) obviněný deformuje svou vlastní výpověď z hlavního líčení, při níž výslovně uvedl, že odejít mohl (viz opakované vyjádření obviněného na s. 14 protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 3. 2024, které převzal do svých skutkových závěrů i soud prvního stupně), přičemž výslovně se s tvrzením údajných obav ze spoluobviněného M. vypořádal v bodě 23. svého rozsudku, kde plauzibilně vysvětlil, proč této obhajobě neuvěřil a proč měl za to, že nikdo z přítomných žádnou reálnou obavu ze jmenovaného spoluobviněného neměl. Ani tato námitka tak nenasvědčuje existenci zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 19. Veškeré námitky uplatňované obviněným jsou pouze opakováním jeho obhajoby uplatňované již v předchozím průběhu trestního řízení, s níž se však oba ve věci činné soudy vypořádaly způsobem zcela vyhovujícím všem zákonným i ústavněprávním požadavkům. Obviněný sice závěry obou soudů ve svém dovolání zohledňuje, avšak nadále proti nim jen opětovně staví svou původní obhajobu, aniž by je jakýmkoliv způsobem argumentačně překonával. Podle státního zástupce tedy obviněný neuspěl v demonstraci jakékoliv vady, která by reálně naplňovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho dovolání je tedy nutno považovat za zjevně neopodstatněné. 20. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné rozhodnutí než rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. 21. K dovolání obviněné H. státní zástupce uvedl, že role obviněné nespočívala jen ve vylákání poškozeného, ale aktivně se podílela na trestné činnosti – byla přítomna při násilí, zmocnila se věcí z auta a doprovodila poškozeného do bytu s cílem získat další majetek. Její podíl nelze bagatelizovat, neboť pro spolupachatelství na loupeži není nutné, aby každý pachatel užil násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, postačí rozdělení rolí. Obviněná plnila svoji roli tím, že naplnila znak přisvojení si cizí věci podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž takto jednala úmyslně. 22. Státní zástupce dále uvádí, že z dokazování vyplývá, že obviněná využila násilí páchaného na poškozeném k tomu, aby se společně s ostatními zmocnila jeho věcí z vozidla i bytu, přičemž byla srozuměna s intenzitou útoků, zejména do hlavy, které mohly vést k těžké újmě na zdraví. Přičtení kvalifikované skutkové podstaty podle § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je proto namístě. Obviněná si byla vědoma násilnické povahy spoluobviněného a očekávala, že dluh bude vymáhán násilím, což dokládá její chování po vylákání poškozeného do bytu, kde se ukryla a slyšela jeho nářek. Následně se aktivně podílela na dalších částech jednání – zmocnění se věcí, doprovodu do bytu, vypisování směnky. Společný úmysl je zřejmý, subjektivní stránka je dána minimálně ve formě nepřímého úmyslu, protože byla srozuměna s průběhem skutku v souladu s dohodou pachatelů. Exces ze společné dohody nelze v tomto případě dovodit. 23. Tvrdí-li obviněná, že jednala v podřízené roli, nemá to vliv na její trestní odpovědnost. Ani případný nátlak (vis compulsiva) by sám o sobě nezpůsobil beztrestnost, přičemž obviněná netvrdí žádnou konkrétní okolnost, která by svědčila o tom, že byla donucena jednat proti své vůli. Poukazuje pouze na obecný strach ze situace, avšak během skutku opustila byt, kde docházelo k násilí, ale nevyužila možnosti uprchnout či přivolat policii, což potvrzuje její dobrovolné zapojení do trestné činnosti. 24. Pokud jde o námitku týkající se údajného rozporu v dokazování a nedostatečné míry důkazu, státní zástupce odkazuje na odůvodnění soudů obou stupňů a dodává, že tato argumentace není podřaditelná pod žádný dovolací důvod, zejména postrádá vazbu na rozhodná skutková zjištění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto považuje dovolání obviněné za zjevně neopodstatněné. 25. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. K tomuto dodal, že i pokud by Nejvyšší soud přisvědčil obviněné a její jednání kvalifikoval pouze jako pomoc k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, navrhuje dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Projednání dovolání by totiž nemohlo zásadně ovlivnit její postavení a řešená otázka není právně významná. Ani hypotetické nesprávné právní posouzení skutku by nevyžadovalo doplnění dokazování, protože soudy obou stupňů podrobně hodnotily roli obviněné a odvolací soud zohlednil míru jejího zapojení při ukládání trestu. Rozdíl mezi účastenstvím a spolupachatelstvím by byl pouze formální a z penologického hlediska bez významného dopadu. Posouzení této otázky navíc vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a proto není po právní stránce zásadní. 26. Konečně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí i s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání IV./1. Obecná východiska 28. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. 29. Z uvedené citace je zřejmé, že i Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný, snést i konkrétní námitky, jimiž proti napadenému rozhodnutí brojí, a to takové, které svým obsahem odpovídají zvolenému důvodu dovolání, příp. alespoň jiném důvodu dovolání, který sice explicitně neuplatnil, ale jehož obsahovému zaměření odpovídá jeho dovolací argumentace. 30. Z úpravy dovolacího řízení (Hlava sedmnáctá trestního řádu) je zjevné, že referenční rámec přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem je vytyčen primárně samotným dovolatelem (resp. obsahem mimořádného opravného prostředku vyhotoveného jeho obhájcem), na kterém spočívá břemeno tvrzení existence vad těchto rozhodnutí odpovídajících zvolenému, příp. alespoň jinému zákonem upravenému důvodu dovolání, a požadavek předestření relevantních námitek takové vady osvědčujících. 31. Obvinění, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), svá dovolání založili na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jimi vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost. 32. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnými označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů … [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 33. Námitky obviněného Z. se s touto alternativou zmíněného dovolacího důvodu míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, příp. předkládání vlastních verzí skutkového děje na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů a poukazu na možnosti dalšího objasňování dílčích aspektů věci. Takové výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů však nejsou způsobilé založit jejich vadu, která by odpovídala této variantě dovolacího důvodu podle písm. g). Její podstatou totiž je, jak zdůraznil již státní zástupce ve svém vyjádření, označení a osvědčení zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění (skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu) s obsahem provedeného dokazování. Nic takového však obviněný ve svém dovolání nečiní. 34. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jaké skutkové závěry měly soudy dovodit z provedeného dokazování, přičemž tak trvá na tom, že nemohl poškozeného udeřit, protože ten by spadl jinak, než jak uzavřel soud prvního stupně. Dále obviněný uzavírá, že nemohl jednat v loupežném úmyslu i kdyby poškozeného udeřil, neboť takový skutek by bylo nutno posuzovat izolovaně, a že nemohl být srozuměn s tím, že napadení poškozeného bude natolik brutální, aby mohlo vést k těžké újmě na zdraví. Nesouhlasí přitom, že by se účastnil rozdělování drog a zdůrazňuje svůj strach ze spoluobviněného M. Ani pro jedno z uvedených tvrzení nepodává hlubší argumentaci. Pouze obecně poukazuje na výpovědi spoluobviněných, které mají jeho verzi skutkového děje potvrzovat, aniž by označil jejich konkrétní části, z nichž by uvedené mělo vyplývat. Případně zcela povrchně zmiňuje, že jím zpochybňovaná skutková zjištění nevyplynula z provedeného dokazování. Nepodává však žádné důkladné vysvětlení, proč by tomu tak mělo být. Jeho odkaz na to, že poškozený by musel spadnout jinak, kdyby jej udeřil zezadu, je taktéž zcela nepodložený a spekulativní a jako takový nemůže zvrátit závěr soudu, že to byl dovolatel, kdo inicioval předmětný útok. Vzhledem ke strohé povaze daných námitek se jimi Nejvyšší soud nemohl hlouběji zabývat a odkazuje na relevantní pasáže rozsudku soudu prvního stupně (body 20. – 28.). 35. Podobně chabě odůvodněné jsou i skutkové námitky obviněné H. Ta v první řadě uvádí, že nebyla zpravena o plánu útoku na poškozeného, přičemž důvod, proč spolupracovala s ostatními při snaze o zmocnění se jeho věcí, byl strach ze spoluobviněného M. Pokud jde o tvrzený strach z výše jmenovaného spoluobviněného, pak s touto obhajobou se soud vypořádal především v bodě 23. jeho rozsudku, když uvedl, že i svědek K., který i před soudem působil bázlivě, odmítl obviněnému M. jakkoliv pomáhat, přičemž po brutálním napadení poškozeného odešla dovolatelka mimo byt prohledat jeho auto a měla příležitost z místa odejít, aniž by jí v tom mohl obviněný M. zabránit. To neučinila, a dokonce dále participovala na snaze zmocnit se věcí poškozeného, když po prohledání jeho auta pomáhala při vypisování směnky, podílela se na rozdělení lupu a následně dělala doprovod do bytu poškozeného za účelem získání dalších jeho finančních prostředků, jak soud dále shrnuje v bodě 31. jeho rozsudku. Jestliže dovolatelka rozporuje konkrétně závěr, že měla vypisovat směnku, tak k této otázce se soud vyjadřoval v bodě 28. jeho rozsudku. V tomto směru uvěřil poškozenému, jehož výpověď ostatně přijal jako celek (viz bod 20. jeho rozsudku), jelikož na rozdíl od výpovědí obviněných byla logicky soudržná, bez vnitřních rozporů a podporovaná i dalšími důkazy (např. lokalizačními údaji GPS, fotodokumentací bytu). Pakliže obviněná namítá, že neměla vědět o plánovaném fyzickém napadení poškozeného, čímž se až sekundárně snaží poukázat na exces obviněného M. a prosadit posouzení jejího jednání přinejhorším pouze podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, i tímto se již soud prvního stupně zabýval. Učinil tak v bodě 35. jeho rozsudku, když zohlednil koordinovanost obviněných a stupňující se násilí vůči poškozenému, což vypovídá o tom, že se jednalo o předem plánované jednání. Dovolatelka přitom sama vypověděla, že věděla, že obviněný M. je násilný člověk, který fyzicky napadá osoby, které mu dluží peníze a před napadením poškozeného se zavřela v koupelně, aby nemusela být přítomna tomu, co se bude dít. Zároveň se však účastnila loupežného jednání i poté, co již byl poškozený brutálně napaden, přestože jí nikdo nebránil opustit místo činu, jak bylo zmíněno výše (body 6., 32. rozsudku soudu). 36. Ve vztahu k dovolatelce lze uzavřít, že způsob, jakým se snaží zpochybnit zmíněná skutková zjištění je sice do jisté míry podrobnější než v případě obviněného Z., nicméně stále nenaplňuje shora vyložená kritéria formulace námitek tak, aby byly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podstatě jen projevuje nesouhlas s tím, jak se soudy vyrovnaly s její obhajobou, ale neposkytuje žádný argument, kterým by označila konkrétní logické rozpory v tom, jak k daným závěrům dospěly, případně spekuluje o alternativních skutkových zjištěních, když kupříkladu označuje v některých směrech výpověď poškozeného za nespolehlivou, jelikož byl v rámci jeho napadení udeřen do hlavy. Z výše odkazovaných závěrů soudu prvního stupně přitom jednoznačně vyplývá, že její obhajoba byla provedeným dokazováním vyvrácena. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 37. Jedinou námitkou obviněné H., kterou lze se značnou mírou benevolence podřadit pod tento dovolací důvod je, že její jednání mělo být posouzeno toliko podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jako pomoc k trestnému činu loupeže, jelikož, obecně řečeno, její činnost byla pouze podpůrné povahy. V tomto směru je nejdříve třeba připomenout, že k naplnění znaku spolupachatelství spočívajícího ve společném jednání není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, publikovaný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009, publikované pod č. 42/2010 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelem trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je tedy i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 1. 1929, sp. zn. Zm II 436/28, uveřejněné pod č. 3371/1929 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 6. 1946, sp. zn. Zm I 108/46, uveřejněné pod č. 67/1946 Sb. rozh. tr.). Dále lze jako spolupachatelství tohoto trestného činu posoudit i situaci, kdy se pachatel sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jedná tak, aby nalezl cizí věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93, publikovaný pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). 38. Zejména v souvislosti s posledním uvedeným je třeba posuzovat skutkové zjištění, že po napadení poškozeného odešla dovolatelka na pokyn obviněného M. prohledat auto poškozeného, ze kterého následně donesla drogy, jež si obvinění mezi sebou rozdělili. Již tato činnost jednoznačně spadá pod pojem spolupachatelství trestného činu loupeže, jelikož obviněná přispěla svým jednáním tak, že se snažila nalézt věci, kterých by se s ostatními obviněnými mohli zmocnit v souvislosti s násilím páchaném na poškozeném. V předmětné věci tento závěr platí o to více, že nešlo o jediné jednání obviněné, ale že s úmyslem oloupit poškozeného jej vylákala do inkriminovaného bytu, vyplnila směnku, jež poškozený po donucení podepsal, přičemž dělala i doprovod při přesunu vozidlem do jeho bytu za účelem zmocnění se jeho peněžních prostředků. Z uvedeného vyplývá, že snaha obviněné bagatelizovat svoje jednání je zcela nepřípadná. Bylo totiž zjevně vedeno úmyslem oloupit poškozeného, na čemž aktivně participovala nejen jeho vylákáním na místo činu. Činnost obviněné tudíž vyhovuje pojmu společného jednání nutného k naplnění znaků spolupachatelství trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené platí i ve vztahu ke kvalifikované podobě dané skutkové podstaty podle § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jejímu znaku spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví. Je tomu tak proto, že obviněná se zapojila do loupežného jednání, přičemž byť se násilí vůči poškozenému sama nedopouštěla, tak útoku vůči jeho osobě ze strany spoluobviněných využila při snaze zmocnit se jeho věcí, neboť v důsledku daného násilí poškozený obviněným odevzdal svoji hotovost, podepsal směnku, jež dovolatelka vyplnila a obviněná dále získala možnost prohledat vozidlo poškozeného, v němž odcizila drogy. Vhodno podotknout, že i podle její výpovědi viděla poškozeného, po útoku na něj, jak leží na zemi, na čelisti má tržnou ránu a opuchlý obličej, přičemž mu kvůli tomu donesla ubrousky, teprve až potom šla prohledávat jeho auto, vyplnila směnku a doprovázela poškozeného do jeho bytu za účelem vydání dalších peněz. Celého loupežného jednání se tudíž účastnila i poté, kdy viděla, jak byl poškozený poraněn a podle vlastní výpovědi již před vylákáním poškozeného do předmětného bytu věděla, že obviněný M. užívá vůči lidem, kteří mu dluží peníze, surové násilí („týrá je“ a „bije“). 39. Vhodno podotknout, že se částečně snaží svoji námitku podpořit i rozporováním zjištění, že vyplnila zmíněnou směnku. Pakliže by na danou námitku bylo nahlíženo skrze tuto její snahu, pak by ji nebylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož již nespočívá na ustálených skutkových zjištěních, ale na jejich modifikaci. Jak bylo uvedeno výše, není ji možné podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť stejně jako její další námitky skutkové povahy, ani tato není dostatečně důkladně vyjádřená, ale jedná se toliko o prostý nesouhlas s tím, jaké byly soudy vyvozeny závěry z provedeného dokazování. V. Způsob rozhodnutí 40. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného Z. plyne, že ten uplatnil námitky, jež se s jím uplatněnými dovolacími důvody věcně rozešly, a které nevyhovují ani jinému důvodu dovolání. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. 41. Pokud jde o dovolání obviněné H., tak ta rovněž uplatnila řadu námitek, jež nevyhovují žádnému z dovolacích důvodů. Jediná námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jejím dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 16. 12. 2025 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu