Plný text
6 Tdo 1075/2025-629
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 o dovolání obhájce Mgr. Tomáše Urbana, advokáta, ev. číslo ČAK 16564, sídlem Sadová 2446, 269 01 Rakovník, ve věci obviněného M. J. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v Polské republice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, č. j. 7 To 91/2025-609, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 32/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Opatřením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 11. 2021, č. j. 1 Nt 527/2021-6, byl obviněnému M. J. F. (dále jen „obviněný) ustanoven obhájce Mgr. Tomáš Urban, advokát se sídlem Sadová 2446, 269 01 Rakovník (dále jen „obhájce“). 2. Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, č. j. 3 T 32/2022-347, uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Dále mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 7 To 65/2022-400, byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, přičemž bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, č. j. 6 Tdo 177/2023-473, bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto dovolání obviněného proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 7 To 65/2022-400. Usnesení bylo obhájci doručeno dne 23. 5. 2023 a odsouzenému dne 18. 5. 2023. Usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1940/23, byla dále odmítnuta ústavní stížnost obviněného proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, č. j. 6 Tdo 177/2023-473, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 7 To 65/2022-400, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, č. j. 3 T 32/2022-347. 4. Obhájce následně u Krajského soudu v Praze, jako soudu prvního stupně, svým podáním ze dne 14. 5. 2025 uplatnil nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 98 344,70 Kč, a to s odůvodněním, že usnesení Ústavního soudu mu bylo doručeno dne 16. 5. 2024. Uvedený návrh Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. 7. 2025, č. j. 3 T 32/2022-599 (dále jen „rozhodnutí soudu prvního stupně“), podle § 151 odst. 2 věta druhá tr. ř. zamítl s tím, že (stručně řečeno) počátek běhu jednoroční prekluzivní lhůty k uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovených obhájců podle § 151 odst. 2 tr. ř. je nutno vztáhnout k okamžiku doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání obviněného, přičemž tento okamžik nastal dne 23. 5. 2023. 5. Proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně podal obhájce stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2025, č. j. 7 To 91/2025-609 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení stížnostního soudu (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) podal obhájce dovolání, které odůvodnil tím, že se stížnostní soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu. Ve svém dovolání citoval některé body odůvodnění Vrchního soudu v Praze, z nichž lze zmínit například závěr soudu, že úsudek vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1706/23, není aplikovatelný na projednávanou věc, neboť toto rozhodnutí se věcně zabývá způsobem ustanovení obhájce, a teprve poté okrajově řeší otázku jeho odměny. Tento výklad je podle obhájce účelový, obchází výslovnou citaci uvedeného nálezu. Stížnostní soud se s daným nálezem nevypořádal. 7. Podle obhájce je navíc odůvodnění stížnostního soudu, podle kterého ústavní stížnost a její projednání není součástí trestního řízení, liché a účelové, když v případě úspěšné ústavní stížnosti se v trestním řízení pokračuje. Ve výše uvedeném nálezu, jehož závěry taktéž citoval, Ústavní soud opakovaně uvádí, že náhrada nákladů za zastoupení obviněného v trestním řízení taktéž podléhá náhradě nákladů řízení přiznané v trestním řízení. Dokonce tuto náhradu musí trestní soudy přiznat obhájci i v případě, kdy jej chybně ustanovily pro řízení před ústavním soudem, ač toto může udělat jen sám Ústavní soud.
8. Je podle něj tedy očividné, že v novější judikatuře Ústavní soud nahlíží na postavení obhájce shodně jak před soudem ústavním, tak před soudy obecnými, když obhájce jen pokračuje v řízení tam, kdy byl soudem ustanoven. V takové situaci se nachází i on, když byl ustanoven a „pouze pokračoval v řízení“. Přitom například v řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 76/2017 podal ústavní stížnost (řízení o ní bylo vedeno pod sp. zn. I. ÚS 4324/18) i bez toho, aby měl plnou moc pro samotnou ústavní stížnost, a tedy pouze stačilo ustanovení obhájce.
9. Uzavřel proto, že „v nové judikatuře, ale i ve věci samotného obhájce Ústavní soud považuje jednou ustanoveného obhájce za oprávněného zastupovat před Ústavní soudem, a výslovně oprávněného účtovat za toto zastupování odměnu, kdy navíc výslovně konstatuje, že i toto zastupování je pokračováním trestního řízení“. 10. Vzhledem k uvedenému obhájce označil rozhodnutí soudů nižších stupňů za zjevně neopodstatněná, přičemž navrhl, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému rozhodnutí. 11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v dovolání nebyl výslovně označen žádný dovolací důvod, přičemž argumentace obhájce byla vystavěna na přesvědčení, že podmínky pro zamítnutí návrhu na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v dané věci splněny nebyly a soud druhého stupně tak pochybil, pokud podané stížnosti nevyhověl. 12. Jeho optikou je nicméně podané dovolání nepřípustné, když dovolatel zjevně přehlíží, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí a jeho přípustnost je striktně omezena pouze na pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé (§ 265a odst. 1 tr. ř.), která náležejí do okruhu uvedeného v § 265a odst. 2 tr. ř. Dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, č. j. 7 To 91/2025-609, jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obhájce podaná proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2025, č. j. 3 T 32/2022-599, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho návrhu na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, však takovým rozhodnutím ve věci samé, ve smyslu § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., jímž by byl zamítnut řádný opravný prostředek proti některému z dalších rozhodnutí specifikovaných v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., není, a proto jej dovoláním napadat nelze. 13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v posuzované věci jsou vůbec splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaného dovolání z hlediska ustanovení § 265a tr. ř. V tomto případě shledal, že dovolání není přípustné, a to z níže uvedených důvodů. 15. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. totiž platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst. 2 tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). 16. Jelikož výše uvedený výčet je taxativní, nelze za rozhodnutí ve věci samé považovat žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Proto za rozhodnutí ve věci samé nelze považovat ani usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, č. j. 7 To 91/2025-609, jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obhájce podaná proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2025, č. j. 3 T 32/2022-599, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho návrhu na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. 17. Nad to je třeba upozornit, že podle § 265d odst. 1 tr. ř. mohou dovolání podat jen: a) nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, pokud veřejnou žalobu před soudem nezastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, b) příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, pokud veřejnou žalobu před soudem zastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, nebo c) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. 18. Sám obhájce obviněného (přestože pouze prostřednictvím jeho může obviněný podat své dovolání, a to pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká) pak s ohledem na výše uvedený výčet ani není osobou oprávněnou podat dovolání.
IV. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
19. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obhájce rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. 20. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu