Plný text
6 Tdo 1097/2025-3916
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2026 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 7 To 220/2025-3838, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 84/2024, takto:
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc postupuje k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 28. 4. 2025, č. j. 9 T 84/2024-3740, byl obviněný J. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání autorizovaného inženýra a podnikání v oboru projektová činnost ve výstavbě v trvání 5 let.
3. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit · poškozenému R. B. na náhradě škody v podobě nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu a jeho domácnost částku ve výši 568 079 Kč, na náhradě škody v podobě náhrady ztráty na výdělku ve formě odbytného částku ve výši 9 144 900 Kč, na náhradě nemajetkové újmy v podobě bolestného částku ve výši 573 853 Kč, · poškozené Fakultní nemocnici Královské Vinohrady na náhradě škody v podobě nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného V. F. částku ve výši 211 241,40 Kč, · poškozené Ústřední vojenské nemocnici na náhradě škody v podobě nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného R. B. částku ve výši 494 561 Kč a · poškozené Generali Česká pojišťovna a.s. na náhradě škody částku ve výši 2 959 817 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného, ztížení společenského uplatnění a duševních útrap na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného a poškozeného R. B. proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2025, č. j. 7 To 220/2025-3838, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a o trestu podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené R. B., Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze, Ústřední vojenskou nemocnici v Praze a Generali Českou pojišťovnu a.s. odkázal s nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného R. B.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání v neprospěch obviněného, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího městského soudu ve vztahu k výroku o náhradě škody vyplývá, že obviněný není pasivně legitimován k náhradě uplatněných škod, neboť jeho zavázání k náhradě škody brání právní úprava obsažená v § 167 o. z. ve spojení s § 2914 o. z. Podle této právní úpravy právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen jejího voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Proto závazek k náhradě škody způsobené poškozenému členem voleného orgánu, zaměstnancem nebo jiným zástupcem právnické osoby vzniká přímo této právnické osobě, a to výlučně. Zástupce, a to ani člen statutárního orgánu právnické osoby, tak neodpovídá přímo poškozenému, ale pouze právnické osobě, která ho ke své činnosti použila. Poškození tak mohou své nároky uplatnit pouze vůči společnosti HSD statika s.r.o., jejímž jednatelem byl obviněný v době spáchání trestného činu, a pro niž vykonával předmětnou činnost, avšak ta v uvedené věci nebyla trestně stíhána.
7. Právní názor odvolací soud opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 796/2017 a 25 Cdo 482/2005. S uvedeným právním závěrem se však dovolatelka neztotožnila. Pokud odvolací soud zmiňuje, že obviněný nebyl v adhezním řízení „pasivně legitimován“, je z jeho závěrů patrné, že postup podle § 229 tr. ř. opírá právě o hmotněprávní závěr o vyloučení solidární odpovědnosti právnické osoby a jejích zástupců.
8. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze starší soudní judikatury, aniž by vzal v úvahu následný judikaturní vývoj. Upozornila, že senát č. 7 Nejvyššího soudu dospěl k jinému právnímu názoru, než který byl dříve vyjádřen v rozhodnutí senátu č. 4 (vysloveným v usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, který mimo jiné vycházel rovněž z právního názoru vysloveného v odvolacím soudem odkazovaných rozhodnutích) a postoupil proto řízení o dovolání ve věci sp. zn. 7 Tdo 68/2025 k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ten se spornou otázkou ohledně námitek proti výroku o náhradě nemajetkové újmy učiněné v adhezním řízení nezabýval, neboť v uvedené věci nebyla ustálena skutková zjištění, a nebyla tak vyřešena otázka právního posouzení skutku, a proto nebylo možné v dané fázi řízení zaujmout ke sporné otázce definitivní stanovisko (k tomu srov. usnesení ze dne 28. 5. 2025, č. j. 15 Tdo 287/2025-1013).
9. V nyní předkládané věci je však možno vycházet z totožných zákonných hledisek jako ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 68/2025, ovšem s tím rozdílem, že ve věci nyní předkládané nejsou dány pochybnosti o učiněných skutkových zjištěních ani o právním posouzení skutku. Ve věci následně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 7 Tdo 643/2025, v němž s odkazem na recentní vývoj v judikatuře občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu považoval právní názor vyslovený ve věci sp. zn. 4 Tdo 1179/2022 za překonaný a zaujal stanovisko, že souběžná odpovědnost právnické osoby, jakožto zaměstnavatele vůči jejímu zaměstnanci a fyzické osoby jakožto statutárního orgánu zaměstnavatele vůči zaměstnanci právnické osoby za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou zaviněným porušením povinnosti fyzické osoby v pozici statutárního orgánu není vyloučena. Tento právní závěr se plně uplatní i v nynější věci. 10. Jestliže jde i o náhradu nemajetkové újmy vzešlé z ublížení na zdraví poškozeného, nelze přesvědčivě argumentovat zněním § 2914 o. z., které se týká náhrady škody, tj. újmy na jmění (§ 2894 o. z.). Je ale nutno vyřešit otázku, jaký je vztah § 167 a § 2910 o. z. za situace, že následek ve formě ublížení na zdraví vzešel z protiprávního činu zástupce právnické osoby při plnění jeho úkolů a při činnosti právnické osoby. Z § 167 o. z. vyplývá, že takový protiprávní čin zavazuje právnickou osobu, avšak výslovně z něho neplyne, že tím je vyloučena odpovědnost zástupce. V posuzované věci byl přečinem uznán vinným obviněný, který je škůdcem ve smyslu § 2910 o. z. Přitom z tohoto ustanovení nelze vyvodit nějaké omezení či dokonce vyloučení odpovědnosti škůdce z důvodu, že jeho čin je zároveň přičitatelný jinému subjektu, jehož je obviněný jednatelem.
11. Z § 167 o. z. vyplývá povinnost právnické osoby nahradit třetí osobě při splnění příslušných podmínek újmu v obou jejích formách, tj. škodu i nemajetkovou újmu. Naproti tomu podle § 2910 o. z. je povinnost škůdce k náhradě toho, co poškozenému způsobil, podmíněna z objektivního hlediska tím, že porušením povinnosti stanovené zákonem zasáhl do absolutního práva poškozeného, a ze subjektivního hlediska tím, že tu je „vlastní zavinění“ škůdce. Rozdílnost obou citovaných ustanovení neznamená, že jedno vylučuje druhé, konkrétně že aplikace § 2910 o. z. na škůdce jednajícího v postavení zástupce právnické osoby je vyloučena tím, že jednání zástupce zavazuje právnickou osobu podle § 167 o. z. Je nutno zdůraznit, že odpovědnost škůdce podle § 2910 o. z. je zesílena tím, že jde o zásah do absolutního práva poškozeného, že k němu musí dojít porušením povinnosti stanovené zákonem a že se vyžaduje vlastní zavinění škůdce, zatímco právnickou osobu podle § 167 o. z. zavazuje jakýkoli protiprávní čin jejího zástupce při plnění jeho úkolů. Z toho logicky vyplývá, že není vyloučeno, aby se v případě, kdy jsou splněny podmínky obou ustanovení, uplatnila odpovědnost právnické osoby a zároveň i odpovědnost jejího zástupce, který při plnění svých úkolů jako škůdce vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem a zasáhl tak do absolutního práva poškozeného.
12. V posuzovaném případě je obviněný jedním z jednatelů společnosti HSD statika s.r.o., který za společnost jedná samostatně, a současně je jedním ze společníků. Tím personifikuje uvedenou právnickou osobu a současně ji i ovládá. Byl to právě obviněný, který za společnost jako jediná oprávněná osoba v dané věci jednal a podílel se jak na vypracování stavební dokumentace, tak na výkonu autorského dozoru. Jednání, jímž byl uznán vinným, se dopustil v postavení, které mu ze soukromoprávního hlediska poskytovalo vysokou míru autonomie, neboť vůči nikomu nebyl ve vztahu podřízenosti, nebyl vázán žádnými příkazy či pokyny jiných osob a nebyl vystaven žádnému vnějšímu vlivu na formování své vlastní vůle. Pokud obviněný zformoval svou vysoce autonomní vůli tak, že to vyústilo ve skutek posouzený jako přečin těžkého ublížení z nedbalosti, soukromoprávním důsledkem jeho jednání logicky musí být jeho odpovědnost za způsobenou újmu, a to solidární odpovědnost s právnickou osobou, jejímž je odpovědným zástupcem.
13. Vyloučení odpovědnosti obviněného s odkazem na § 167 o. z. není přesvědčivě podloženo ani zněním tohoto ustanovení, neopodstatněně zeslabuje postavení poškozených pokud jde o reálnou možnost dosáhnout faktického uspokojení jejich nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, a koliduje se zásadami soukromého práva, konkrétně s obecně uznávanou zásadou spravedlnosti podle § 3 odst. 3 o. z. Bylo by v rozporu se zásadou spravedlnosti, aby obviněný neměl povinnost k náhradě škody a nemajetkové újmy společně a nerozdílně s uvedenou právnickou osobou, jestliže jako jediný ze společníků a jednatelů uvedené právnické osoby způsobil těžkou újmu na zdraví zaviněným protiprávním jednáním porušujícím zákonnou povinnost a odehrávajícím se v rámci soukromoprávní autonomie, která nebyla v podstatě nijak omezena. V této souvislosti je vhodné pro úplnost dodat, že nelze důvodně předpokládat, že by způsobená škoda a nemajetková újma mohla být poškozeným uhrazena z povinného odpovědnostního pojištění společnosti, neboť podle pojistných podmínek pojistné smlouvy má Generali Česká pojišťovna a.s. právo odmítnout pojistné plnění z důvodu nenahlášení pojistné události.
14. Právní názor, podle něhož za uvedených okolností není vyloučena solidární odpovědnost právnické osoby a jejích zástupců, koresponduje s tendencí, kterou vykazuje občanskoprávní judikatura. Z právní věty rozhodnutí č. 51/2022 Sb. rozh. obč. sice skutečně vyplývá, že újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je však výslovně zmíněno, že poškozený „v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou“, tj. od právnické osoby i od zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka. V návaznosti na to je při výkladu § 2914 o. z. zdůrazněna míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní jako kritérium pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní.
15. Tento názor zastává i aktuální odborná literatura, podle níž § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená. Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou. Výhoda bývá spatřována i v tom, že zmocnitel (hlavní osoba, někdy nazývaná též principál) bude zpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak snáze domůže náhrady (to ovšem nemusí být pravidlem, někdy tomu bude právě naopak) [srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1577.].
16. Jazykovým výkladem § 2914 věty první o. z. se lze dobrat víceméně k oběma závěrům. Problémem tohoto ustanovení je jeho přílišná šíře zahrnující nejrůznější typy pomocníků bez rozlišení jejich postavení vůči hlavní osobě. Nelze proto přijmout paušální pravidlo, které by odporovalo i teleologickému výkladu, vyžadujícímu zohlednění konkrétních okolností případu, zvyklostí soukromého života i obecně uznávaných zásad spravedlnosti. Při výkladu § 2914 věty první o. z. proto Nejvyšší soud v postupně se tvořící judikatuře vychází z toho, že právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. zda naopak autonomie pomocníka založí jeho vlastní povinnost k náhradě spolu s osobou hlavní (Púry, F., Vojtek, P. Nároky poškozeného v adhezním řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, str. 27–28).
17. Dovolatelka dále zmínila, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ve věci, v níž soud prvního stupně uložil povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně právnické osobě a jejímu zaměstnanci, který byl zároveň jejím společníkem a jednatelem, a odvolací soud změnil rozsudek tak, že povinnost k náhradě škody uložil jen právnické osobě s odkazem na § 2914 o. z. Nejvyšší soud považoval rozhodnutí za nesprávné, přičemž zdůraznil, že škodu při střetu motorových vozidel způsobil zaměstnanec, který ale byl zároveň společníkem a jednatelem, že jeho pracovní činnost nelze považovat za závislou práci ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, že byl subjektem ovládajícím právnickou osobu, sám řídil svou pracovní činnost a rozhodl o vykonání pracovní cesty, při které došlo ke škodní události. Na tomto podkladě Nejvyšší soud připustil jeho solidární odpovědnost.
18. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí také vyložil, že značně specifickou situaci v rámci široké množiny případů představuje pozice osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance), která způsobila újmu z nedbalosti. Odpovědnost zaměstnance (má-li vzniknout) se totiž odvíjí od události vyplývající z činnosti zaměstnavatele, neboť zaměstnanec se v situaci, ve které způsobil újmu, zpravidla ocitl v důsledku činnosti zaměstnavatele. Má-li nést riziko s tím spojené, nelze přehlédnout, že takové riziko podstupuje právě v důsledku činnosti pro zaměstnavatele. Přitom zde neobstojí námitka, že svou činnost vykonává za úplatu, neboť ta nemusí být ekvivalentní riziku, které přitom nese. Pak je ovšem nutné zabývat se tím, zda zvláštní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže mít vliv na rozsah náhrady poskytované poškozenému přímo z jeho strany.
19. Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, publikovaný pod č. 51/2022 Sb. rozh. obč.). Vycházel přitom ze zákonné definice závislé práce (§ 2 odst. 2 zákoníku práce), v níž shledal zjevnou navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí, a uzavřel, že jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil.
20. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2613/2022, bylo v souvislosti s výkladem § 2914 o. z. rovněž konstatováno, že pro stanovení případné odpovědnosti pomocníka je podstatná míra jeho autonomie či závislosti. Nejvyšší soud k tomu uzavřel, že pokud je tatáž osoba poskytovatelem zdravotních služeb jako právnická osoba a současně i lékařem, který vykonává odbornou činnost, nelze při výkonu léčebné péče uvažovat o její faktické nebo organizační podřízenosti, takže nic nebrání tomu, aby lékař jako fyzická osoba odpovídal spolu s poskytovatelem zdravotních služeb za případnou újmu. Je třeba odlišovat případy, kdy je pomocník nejen zaměstnancem, ale i statutárním zástupcem společnosti s ručením omezeným, a z toho titulu je povinen vykonávat i jiné činnosti, přičemž se na něj vztahuje ochrana týkající se specifik společnosti s ručením omezeným. Vykonává-li však současně osobně činnost jako pomocník své vlastní právnické osoby, není dán žádný důvod k tomu, aby osobně nenesl odpovědnost za případné porušení povinnosti. Jestliže se za vůli právnické osoby považuje rozum a vůle člověka, který za tuto právnickou osobu jedná (tzv. fiktivní teorie právnických osob), musí být tyto atributy stejné, vystupuje-li současně v pozici pomocníka. Jinak řečeno, i když by byl v pozici zaměstnance, je to on sám v pozici zaměstnavatele, jehož pokyny by se měl řídit, a proto se na něj ochrana poskytovaná zaměstnancům závislým na pokynech a pravidlech od nich odlišných subjektů při odpovědnosti za újmu nevztahuje. Tyto úvahy platí obecně, tj. nikoli jen pro odůvodnění neadekvátnosti a nespravedlnosti zvýhodnění lékařů, kteří svoji lékařskou praxi vykonávají pod záštitou společnosti s ručením omezeným.
21. Obdobně na věc nahlíží komentář k občanskému zákoníku, který poukazuje na to, že nová úprava se od dřívějšího § 420 odst. 2 obč. zák. liší v otázce postavení pomocníků, kteří doposud nenesli povinnost k náhradě újmy, povinnost jejich nadřízeného byla výlučná (s jeho následným regresem), zatímco podle nového občanského zákoníku se může poškozený domáhat náhrady újmy nejen na nadřízeném, ale i přímo na jeho pomocníkovi, což vyplývá např. též z § 2915 odst. 2 o. z. Jedinou výjimkou je postavení zaměstnance. Zákoník práce totiž omezuje povinnost zaměstnance hradit újmu, kterou způsobí zaměstnavateli zaviněním z nedbalosti (§ 257 odst. 2 zákoníku práce). Způsobí-li zaměstnanec újmu sice někomu jinému, ale jako pomocník zaměstnavatele, je ten povinen k její náhradě podle § 2914 o. z., čímž mu de facto vzniká újma, kterou může vymáhat po zaměstnanci v rámci regresního nároku, ale opět pouze do zákonného limitu. Pokud by byl zaměstnanec k náhradě povinen přímo, tento limit by byl obejit, což by popřelo ochranu, kterou mu zákoník práce poskytuje. Pro zaměstnance tak i nadále platí, že újmu, kterou způsobí jako pomocníci zaviněním z nedbalosti, nejsou povinni přímo nahradit [Bezouška, Petr. § 2914 (Přičitatelnost újmy způsobené pomocníkem). In: Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1579, marg. č. 9.]. K tomu je ovšem nutno připomenout, že toto pravidlo se neuplatní v případech, pokud zaměstnanec je zároveň např. statutárním orgánem obchodní společnosti, jak bylo rozvedeno výše.
22. Uvedená občanskoprávní judikatura se primárně vztahuje k § 2914 o. z., který upravuje odpovědnost toho, kdo při své činnosti použil zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka. Jestliže tu přichází v úvahu odpovědnost pomocníka podle hlediska míry jeho autonomie či závislosti, pak tím spíše musí podle tohoto hlediska přicházet v úvahu také odpovědnost člena voleného orgánu, zaměstnance nebo jiného zástupce právnické osoby, který při plnění svých úkolů způsobil třetí osobě újmu tím, že vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem a zasáhl tak do absolutního práva třetí osoby.
23. Je tak namístě uzavřít, že posouzení hmotněprávních předpokladů pro rozhodnutí o nárocích poškozených na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy odvolací městský soud posoudil nesprávně. Tím své rozhodnutí v rozsahu adhezních výroků zatížil vadou ve smyslu druhé alternativy uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tím však nejsou žádným způsobem zpochybněna skutková zjištění, která byla podkladem pro adhezní výroky rozsudku soudu prvního stupně, které lze považovat za správné. Ve věci jsou tak dány podmínky pro rozhodnutí o uplatněných nárocích na náhradu škody ve smyslu § 265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 265 tr. ř.
24. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, sp. zn. 7 To 220/2025, v tom rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody a nárocích na náhradu nemajetkové újmy, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265m odst. 1, 2 tr. ř., ve spojení s § 265 tr. ř., a sám ve věci rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy.
25. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Úvodem sdělil, že napadený rozsudek považuje v adhezním výroku za věcně správný, přičemž se ztotožňuje s argumentací i závěry tam uvedenými. Naopak se nemůže ztotožnit s právním názorem Nejvyššího státního zastupitelství. Valná část dovolání je kompilátem rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 643/2025, které je však založeno na skutkově odlišném základu oproti projednávané věci. Především byla v odkazované věci obviněna právnická osoba – společnost s ručením omezeným, přičemž obvinění byli jejími jedinými jednateli, čímž oba personifikovali obviněnou právnickou osobu a výlučně ji ovládali. 26. Oproti tomu on v projednávané věci jednal výlučně pro společnost HSD statika s.r.o., a to ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, když pro tuto vykonával de facto závislou činnost. Na předmětné akci totiž vykonával svou práci právě pro tuto společnost, v jejím zájmu, na základě jejích pokynů, na základě společností uzavřené objednávky a s tím, že majetkový prospěch z jeho práce měla právě tato společnost. Nadto byl v době spáchání skutku jedním ze tří jednatelů, přičemž podle společenské smlouvy byl pro přijetí rozhodnutí v rámci působnosti jednatele nutný souhlas nadpoloviční většiny všech jednatelů a on byl povinen vůli této většiny respektovat a podřídit se jí. Krom toho byl v pozici minoritního společníka, který tuto společnost neovládal a ani ovládat nemohl. Tyto skutečnosti tedy rovněž vylučují, že by jednal ve společnosti s vysokou mírou autonomie nebo mohl sám vytvářet její vůli. Své trestné činnosti se navíc dopustil nikoliv při výkonu jednatelství, ale při výkonu činnosti autorizovaného inženýra.
27. Obviněný se naopak zcela ztotožňuje se závěry vyslovenými rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, že pokud se člen voleného orgánu právnické osoby, zaměstnanec nebo jiný její zástupce při plnění svých úkolů dopustí protiprávního činu vůči třetí osobě, zavazuje to (pokud nejde o tzv. exces, tj. vybočení z rámce plnění úkolů) ve vztahu k třetí osobě vždy pouze právnickou osobu, a nikoli člena jejího voleného orgánu, zaměstnance nebo jiného jejího zástupce, přičemž ti mají odpovědnost vůči právnické osobě v jejich tzv. vnitřním vztahu. Z provedeného dokazování v projednávané věci však nijak nevyplývá, ostatně toto ani nebylo v rámci celé věci tvrzeno, že by se obviněný dopustil excesu.
28. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že by bylo v rozporu se zásadou spravedlnosti, aby obviněný neměl povinnost k náhradě škody a nemajetkové újmy společně a nerozdílně se společností HSD statika s.r.o. Avšak poškození mají možnost svůj případný nárok vymáhat vůči této společnosti, resp. vůči společnosti Metrostav a.s., kterou poškozený R. B. a poškozená L. S. již žalují v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 83/2020, kdy rovněž žalují i zaměstnavatele poškozeného R. B., společnost FEKETE s.r.o. Z uvedeného je tedy zřejmé, že argument obecnou zásadou spravedlnosti neobstojí, když poškození mají reálnou možnost uspokojit své nároky.
29. Ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, není přiléhavý, neboť i tato věc je založena na rozdílném skutkovém základu. Žalovaný zde, jakožto jednatel a osoba ovládající společnost, sám řídil svoji pracovní činnost, a to bez jakéhokoliv vztahu nadřízenosti a podřízenosti. V projednávané věci však obviněný jednal výlučně pro společnost, a to ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, když pro tuto vykonával de facto závislou činnost. Podle jeho názoru není přiléhavý ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2613/2022, neboť i ten je založen zejména na absenci vztahu podřízenosti a nadřízenosti mezi obviněným a právnickou osobu, jejíž je současně jednatelem a jediným společníkem.
30. Ve zbytku dovolatel zopakoval vybranou část své argumentace užité v rámci podaného odvolání. Shrnul pak, že právní názor i argumentace Nejvyššího státního zastupitelství nejsou přiléhavé, když tyto jsou v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Povinnost k náhradě újmy mu vůbec nemůže být stanovena, a to ani přes odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 643/2025, protože to vychází ze zcela odlišného skutkového stavu, a nelze ho proto aplikovat na nadepsanou trestní věc. Naopak v nadepsané trestní věci není dán jakýkoliv rozumný důvod odchýlit se od závěrů vyslovených rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022.
31. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání Nejvyššího státního zastupitelství odmítl ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., případně aby ho zamítl ve smyslu § 265j tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby bylo dovolání případně projednáno v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)] tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvody předložení věci velkému senátu trestního kolegia
33. Nejvyšší státní zástupkyně své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to na podkladě námitky o nesprávném závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace obviněného, vůči němuž směřovaly nároky uplatněné poškozenými. K naplnění označené alternativy vzneseného dovolacího důvodu dochází podle jejího obsahového vymezení tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tato alternativa může být – ve vztahu k výroku o náhradě škody či nemajetkové újmy – naplněna i tehdy, je-li učiněn nesprávný závěr ohledně způsobilosti obviněného být subjektem, po němž lze, jako po škůdci, z jehož jednání vzešla škoda či nemajetková újma, požadovat jejich úhradu. Je tomu tak proto, že se jedná o posouzení otázky hmotněprávní, a to takové, na níž spočívá rozhodnutí (jeho adhezní výrok).
34. Dovolání směřuje pouze proti výroku, jímž odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil pouze ve výrocích, jimiž obvodní soud rozhodl o uplatněných nárocích poškozených, resp. též proti navazujícímu výroku, jímž poškozené s uplatněnými nároky odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Je tudíž zřejmé, že Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby se zabýval otázkou zákonnosti dalších výroků rozsudku soudu prvního stupně, resp. správností postupu odvolacího soudu, který vyústil v závěr o potvrzení výroků o vině a trestu, které ve vztahu k obviněnému soud prvního stupně učinil. Z toho současně plyne, že při rozhodování o důvodnosti dovolání nejvyšší státní zástupkyně vycházel (stran rozhodnutí otázky, zda obviněný je či není pasivně legitimován ohledně nároků, které vůči němu poškození uplatnili v rámci adhezního řízení) ze skutkových zjištění, která ve vztahu ke způsobu jednání obviněného i pozici, v níž se přitom nacházel, soud prvního stupně popsal ve svém rozsudku. Zde při uvážení toho, že tato zjištění byla odvolacím soudem akceptována a nebyla jím změněna.
35. Podle odvolacího soudu bylo (ve vztahu k výroku o vině) bezpečně prokázáno (bod 15. odůvodnění jeho rozsudku), že obviněný „jako projektant a jednatel společnosti HSD statika s.r.o. zpracoval a jménem uvedené společnosti autorizoval stavebně konstrukční části projektové dokumentace rekonstrukce a přestavby objektu XY, která neobsahovala nutná opatření k zachování stability a únosnosti vlastní konstrukce daného objektu, statické posouzení stávajících konstrukcí a navrženého postupu bouracích prací ani k nim vztažené statické výpočty, a současně v ní bylo při vymezení postupu stavebních prací chybně stanoveno, že nejprve má být provedeno bourání vnitřních dvorních traktů severního a jižního křídla objektu a až následně provizorní zajištění stability nosných fasádních zdí, a následně během samotné stavby jako statik při provádění autorského dozoru projektanta nad souladem prováděné stavby s ověřenou projektovou dokumentací, po odbourání severního křídla objektu, vyklonění obvodové stěny východního křídla směrem do dvora a vytvoření trhlin v klenbách, neprovedl potřebné statické výpočty a neučinil ani dodatečně potřebná opatření k zajištění stability obvodové zdi a kleneb nadzemních podlaží východního křídla objektu, takže posléze důsledkem jeho neodborného postupu došlo k havárii, když vlivem vyklonění obvodové zdi východního křídla objektu směrem do dvora se porušila klenba nad třetím nadzemním podlažím natolik, že se zřítila, čímž došlo k následnému postupnému zřícení kleneb nad druhým a prvním nadzemním podlažím a k zavalení a zranění tří pracovníků stavby. Tím, že jako projektant schválil neúplnou dokumentaci pro provádění stavby a pominul posouzení stability kleneb a jejich podpěrných zdí v prvním, druhém a třetím nadzemním podlažím východního křídla daného objektu a neprovedl potřebné výpočty prokazující odolnost a stabilitu těchto kleneb po navrhovaném předchozím odbourání severního křídla daného objektu, které spolu s východním křídlem tvořilo jeden dilatační celek a představovalo kolmou oporu pro dvorní stěnu východního křídla s klenbovými chodbami, postupoval v rozporu s částí D přílohy č. 6 vyhlášky č. 499/2006 Sb. a s bodem 1. části XII. přílohy č. 3 nařízení vlády č. 591/2006 Sb. Jím schválená část 4.3 stavebně konstrukční projektové dokumentace pro provádění stavby, obsahující postupy realizace rekonstrukce a přestavby daného objektu, byla podkladem pro navazující dokumentaci bouracích prací vypracovanou společností AED project a.s. a chybně v ní bylo stanoveno, že nejprve má být provedeno bourání vnitřních dvorních objektů severního a jižního křídla a až následně provizorní zajištění stability nosných fasádních zdí daného objektu, ačkoli správně měla být naopak nejprve zajištěna stabilita ponechaných nosných konstrukcí, a až následně mělo dojít ke zbourání severního křídla objektu. Ani v souvislosti s tím v rozporu s částí D přílohy č. 8 vyhlášky č. 499/2006 Sb. přitom neupozornil na zvláštní, neobvyklé konstrukce, konkrétně na prvky vodorovného ztužení kleneb východního křídla daného objektu v podobě ocelových táhel, tzv. kleštin, a neprovedl statický, popř. dynamický výpočet k posouzení stability konstrukce v jednotlivých etapách bouracích prací, případně pro navržení dočasných podpěrných konstrukcí. Celkově tak během své projektové činnosti ve výstavbě porušil ustanovení § 159 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého projektant odpovídá za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby provedené podle jím zpracované projektové dokumentace, ustanovení § 12 odst. 1 a 3 autorizačního zákona, podle kterého autorizovaná osoba odpovídá za odbornou úroveň výkonu vybraných činností a dalších odborných činností, pro které jí byla udělena autorizace, ustanovení § 40 odst. 1 pražských stavebních předpisů, podle kterého stavba musí být navržena a provedena tak, aby účinky zatížení a nepříznivé vlivy prostředí, kterým je vystavena během výstavby, nemohly způsobit náhlé nebo postupné zřícení, a ustanovení § 43 odst. 1 pražských stavebních předpisů, podle kterého stavba musí být navržena, prováděna, užívána a případně odstraňována tak, aby neohrožovala život a zdraví osob. Následně pak – poté, co byly v souladu s jím vypracovanou projektovou dokumentací zcela odbourány dvorní zdi severního křídla daného objektu a došlo ke ztrátě vodorovné opory kleneb východního křídla daného objektu, vyklonění obvodové stěny východního křídla daného objektu směrem do dvora a vzniku trhlin v klenbách druhého a třetího nadzemního podlaží východního křídla daného objektu signalizujících osobám s jeho odborností pokračující rozestupování podpor těchto kleneb a bezprostřední riziko jejich zřícení – při provádění stavby v daném objektu jako statik vykonávající tzv. autorský dozor projektanta nad souladem prováděné stavby s ověřenou projektovou dokumentací ve smyslu § 152 odst. 4 stavebního zákona nedoporučil ani neprovedl potřebná opatření k zamezení rizika bezprostředního zřícení daných kleneb a v zájmu ochrany zdraví a života osob pohybujících se na stavbě a ochrany majetku třetích osob, zejména pak neprověřil rozsah vyklánění obvodové zdi východního křídla daného objektu směrem do dvora, neprověřil stabilitu kleneb a podporujících zdí prostřednictvím měření a provedením statických výpočtů v návaznosti na zjištěný rozsah dosud provedených stavebních a bouracích prací, a bez dostatečného důvodu spoléhal na to, že stabilitu kleneb zajistí zbylé prvky vodorovného ztužení, a to ocelová táhla, tzv. kleštiny, takže nedal ani pokyn k zákazu vstupu všech osob do oblasti kleneb východního křídla daného objektu, v podobě viditelného ohrazení nebezpečného prostoru, a nevyzval stavbyvedoucí k ukončení stavebních, bouracích, úklidových či jakýchkoli jiných prací v této oblasti, ačkoli k tomu byl povinen ve smyslu § 12 odst. 1, 3 ve spojení s § 18 písm. j) autorizačního zákona a podle § 2901 ve spojení s § 5 odst. 1 občanského zákoníku. V důsledku jeho neodborného postupu a jeho nedbalosti pak dne 17. července 2018 okolo 10.15 hodin došlo k havárii, když vlivem vyklonění obvodové zdi východního křídla objektu směrem do dvora byla klenba nad třetím nadzemním podlažím porušena natolik, až se zřítila, čímž došlo k následnému postupnému zřícení klenby nad druhým i prvním nadzemním podlažím a k zavalení tří pracovníků stavby, kteří se v té době pohybovali v oblasti kleneb druhého nadzemního podlaží, kde prováděli drobné úklidové práce. Celkově vzato tedy byl v daném postavení – postavení autorizovaného inženýra v oboru statika a dynamika staveb ve smyslu § 18 autorizačního zákona, projektanta ve smyslu § 159 odst. 2 stavebního zákona a statika a autorského dozoru ve smyslu § 157 odst. 2 stavebního zákona – povinen držet se jak při zpracování a autorizaci projektové dokumentace, tak při výkonu autorského dozoru na stavbě platné právní úpravy obsažené v uvedených zvláštních předpisech (včetně předpisů podzákonných a prováděcích) a postupovat tak, aby nedošlo k ohrožení života a zdraví osob pohybujících se v prostoru stavby a byla zachována bezpečnost práce na stavbě, avšak nedostál této povinnosti“.
36. Soud prvního stupně v popisu skutku definoval, že obviněný při jednání kladeném mu za vinu vystupoval „jako autorizovaný inženýr [...] a současně jako jednatel a odpovědná osoba jednající za společnost HSD statika s.r.o ...“. Své závěry k postavení obviněného na stavbě shrnul (v bodě 109.) tak, že vystupoval jako autorizovaný inženýr v oboru „statika a dynamika staveb“ ve smyslu § 18 autorizačního zákona, jako projektant ve smyslu § 159 odst. 2 stavebního zákona a autorský dozor ve smyslu § 157 odst. 2 stavebního zákona. Na základě objednávek společnosti AED project, a.s,. opatřených podpisem obviněného a razítkem společnosti HSD statika s.r.o. vypracoval obviněný jako osoba odpovědná za společnost dokumentaci pro stavební povolení a dokumentaci pro provedení stavby. Technická zpráva z listopadu 2016 byla vypracována zaměstnancem společnosti a autorizována obviněným. Soud prvního stupně z ní citoval mimo jiné „projektant (tj. společnost HSD statika s.r.o.) si vyhrazuje právo ...“. Faktury za autorský dozor (jako statik) vystavoval jak obviněný, tak druhý jednatel společnosti HSD statika s.r.o., P. S., nicméně vždy se jednalo o činnost vykonávanou osobně obviněným (bod 126. rozsudku). Postavením obviněného ve společnosti HSD statika s.r.o. jako jednatele se soud prvního stupně dále nezabýval, toliko zmínil druhého jednatele společnosti P. S. Neučinil žádné závěry např. na základě výpisu z obchodního rejstříku.
37. Odvolací soud učinil závěr, že obviněný „byl v inkriminované době jednatelem společnosti HSD statika s.r.o. a v posuzovaném případě na dané akci vykonával svou činnost právě pro tuto společnost, jejím jménem, v jejím zájmu, na základě jí uzavřených smluv a přijatých objednávek prací a s tím, že majetkový prospěch z jeho práce měla právě tato společnost“ (bod 21. rozsudku). Ani odvolací soud se však blíže nezabýval tím (ač to je rozhodné pro posouzení otázky, zda lze obviněného zavázat k náhradě nemajetkové újmy uplatňované vůči němu v adhezním řízení poškozenými), jak tuto situaci ovlivňuje pozice obviněného jako jednatele společnosti.
38. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl v dané době (přesněji od 11. 12. 2009 do 12. 8. 2025) jednatelem (a společníkem s třetinovým obchodním podílem) společnosti HSD statika s.r.o. Celkem měla společnost v tu dobu tři jednatele. Kromě již zmíněného P. S. jím byl ještě D. D. Z údajů v obchodním rejstříku dále vyplývá, že každý z jednatelů zastupuje společnost samostatně.
39. Odvolací soud, jehož rozhodnutí je v části výroku o odkázání poškozených s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních mimořádným opravným prostředkem nejvyšší státní zástupkyně napadeno, svůj výrok o odkázání poškozených s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních opřel o následující argumentaci: „Podmínky pro poskytnutí daných typů náhrad byly v době činu – a doposud jsou – stanoveny v § 2910, § 2915, § 2917, § 2959 a § 2960 občanského zákoníku a daná škoda spočívala u poškozené Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v nákladech spojených s péčí o zdraví poškozeného V. F., u poškozené Ústřední vojenské nemocnice v nákladech spojených s péčí o zdraví poškozeného R. B., u poškozené Generali České pojišťovny a.s. v regresu za pojistné plnění vyplacené poškozené společnosti Metrostav a.s. a u poškozeného R. B. v nákladech spojených s péčí o jeho zdraví, s péčí o jeho osobu a o jeho domácnost a ztrátě na výdělku ve formě odbytného a daná nemajetková újma u něj měla podobu bolestného, ztížení společenského uplatnění a duševních útrap. Obžalovaný J. H. však nebyl pasivně legitimován k náhradě těchto škod a k odškodnění těchto nehmotných újem v rámci adhezního řízení. Jeho zavázání k povinnosti nahradit tyto škody a odškodnit tyto nehmotné újmy totiž bránila – a dosud brání – právní úprava obsažená v § 167 občanského zákoníku ve spojení s § 2914 občanského zákoníku. Podle této právní úpravy právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen jejího voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě, takže – jinými slovy řečeno – dopustí-li se při plnění úkolů právnické osoby protiprávního činu vůči třetí osobě člen jejího voleného orgánu, její zaměstnanec nebo jiný její zástupce, vzniká závazek k náhradě tímto protiprávním činem způsobené škody nebo nemajetkové újmy poškozenému subjektu přímo této právnické osobě, a to výlučně. Zástupce – a to ani člen statutárního orgánu – tak neodpovídá osobně přímo postižené osobě, nýbrž jen té právnické osobě, která ho ke své činnosti použila (odpovídá tak pouze v tzv. vnitřním vztahu, např. podle pracovněprávních předpisů či podle § 2917 občanského zákoníku, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věcech vedených pod sp. zn. 25 Cdo 796/2017 nebo 25 Cdo 482/2005). Z dokazování provedeného v této trestní věci přitom vyplývá, že obžalovaný J. H. byl v inkriminované době jednatelem společnosti HSD statika s.r.o. a v posuzovaném případě na dané akci vykonával svou činnost právě pro tuto společnost, jejím jménem, v jejím zájmu, na základě jí uzavřených smluv a přijatých objednávek prací a s tím, že majetkový prospěch z jeho práce měla právě tato společnost. Subjekty poškozené v posuzovaném případě tedy mohly – a dosud mohou – uplatnit své nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy pouze proti této společnosti, ovšem nikoliv v adhezním řízení vedeném v této trestní věci, neboť v ní nebyla obžalována. S danými nároky uplatněnými proti obžalovanému J. H. však nemohly v této trestní věci uspět a měly s nimi být odkázány postupem podle § 229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud to soud prvního stupně neučinil, pochybil.“.
40. Jak již uvedla ve svém dovolání nejvyšší státní zástupkyně, v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, resp. senátů jeho trestního kolegia, lze zaznamenat zaujetí rozdílného názoru na řešenou otázku. Plyne to z faktů, které dovolatelka zmínila v rámci své argumentace.
41. Senát č. 4 ve svém usnesení ze dne 24. 1. 2023, č. j. 4 Tdo 1179/2022-512, při výkladu § 167 a § 2914 o. z. vyložil, že „[p]odle ustanovení § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Uvedené ustanovení zakládá povinnost k náhradě škody právnické osobě. Je logické, že má-li právnickou osobu zavazovat právní jednání jejích zástupců, musí ji per ratione legis zavazovat i jejich protiprávní jednání. V případě právnické osoby bude jednání jejích orgánů a dalších osob uvedených v § 161 a násl. přičítáno jako právnické osobě samotné. Tato skutečnost vyplývá z § 167, jenž stanoví zásadu, že právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, jehož se při plnění svých úkolů dopustí člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný zástupce. Pojetí takové odpovědnosti vychází z teorie fikce, kterou je v současnosti občanský zákoník ovládán a která neumožňuje, aby se sama právnická osoba dopustila protiprávního jednání. K takovému kroku je vždy třeba jednání konkrétní osoby, jejíž konání nebo opomenutí je právnické osobě přičitatelné. Ustanovení § 167 je třeba chápat jako ustanovení zakládající přičítání jakéhokoli protiprávního jednání fyzické osoby právnické osobě, tedy vymezení přičitatelnosti jednání třetí osoby, zatímco § 2914 představuje ustanovení o přičitatelnosti protiprávního jednání v rámci mimosmluvní odpovědnosti, a to v rozsahu ustanoveného pomocníka. Z pohledu přičítání jednání právnické osobě je zásadní, že zatímco § 167 hovoří o plnění úkolů‘, § 2914 se použije při každé činnosti‘, tedy nikoliv pouze při plnění úkolů. Použití § 2914 je tak širší a pro osoby neuvedené pod § 167 nebo v případech, na které § 167 nedopadne, bude muset být zkoumáno, zda jsou naplněny podmínky pro odpovědnost za pomocníka. Toto ustanovení se tedy uplatní i v případě, že osoba, která se protiprávního činu dopustila, byla použita jako zástupce právnické osoby, nemusí jít tudíž nutně o zaměstnance. […] Výše uvedené ustanovení § 167 občanského zákoníku odráží závěry judikatury, že protiprávní čin způsobený někým, kdo byl použit právnickou osobu k realizaci její činnosti, nezakládá odpovědnost této osoby, zakládá její odpovědnost pouze vůči právnické osobě v tzv. vnitřním vztahu, tzn. dle pracovněprávních předpisů apod. Pouze v případě, že by chování zástupce bylo možné kvalifikovat jako exces při plnění pracovních úkolů, tj. případ, kdy by zástupce právnické osoby sledoval výlučně uspokojování zájmů či potřeb jeho osoby nebo osob třetích, by odpovídal přímo zástupce. Zástupce, a tedy ani člen statutárního orgánu, tak neodpovídá přímo poškozené, nýbrž jen té právnické osoby, která jej ke své činnosti použila“.
42. Oproti tomuto názoru se vymezil senát č. 7, který z tohoto důvodu svým usnesením ze dne 26. 2. 2025, č. j. 7 Tdo 68/2025-992, předložil věc jím posuzovanou postupem podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Podle jeho mínění „[p]rávní názor senátu č. 4 je v jeho usnesení formulován jednoznačně tak, že z něho bezvýjimečně vyplývá závěr, podle něhož pokud se člen voleného orgánu právnické osoby, zaměstnanec nebo jiný její zástupce při plnění svých úkolů dopustí protiprávního činu vůči třetí osobě, zavazuje to (pokud nejde o tzv. exces, tj. vybočení z rámce plnění úkolů) ve vztahu k třetí osobě vždy pouze právnickou osobu, a nikoli člena jejího voleného orgánu, zaměstnance nebo jiného jejího zástupce, přičemž ti mají odpovědnost vůči právnické osobě v jejich tzv. vnitřním vztahu. Podle závěru senátu č. 4 tedy zástupce, a to ani člen statutárního orgánu, neodpovídá přímo poškozenému, nýbrž jen té právnické osobě, která jej ke své činnosti použila“. Senát č. 7 usoudil, že z důvodů jím vyložených není vyloučena solidární odpovědnost právnické osoby a jejích zástupců. Proto věc předložil velkému senátu trestního kolegia.
43. Velký senát trestního kolegia však o předložené sporné otázce nerozhodl, neboť pro nedostatečnou objasněnost posuzované věci v otázkách týkajících se viny obviněných přikázal věc svým usnesením ze dne 28. 5. 2025, č. j. 15 Tdo 287/2025-1013, senátu č. 7 k novému projednání a rozhodnutí.
44. Ten ve věci rozhodl usnesením ze dne 30. 7. 2025, č. j. 7 Tdo 643/2025-1029. V jeho odůvodnění (body 61. až 78.) vyjádřil i svůj názor na spornou otázku, tedy otázku týkající odpovědnosti škůdce – jiného pomocníka. Opětovně označil (bod 61.) názor senátu č. 4 vyslovený v jeho usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, za překonaný s ohledem na aktuální judikaturu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Poukazem na ustanovení § 81 odst. 2, § 167, § 2910 a § 2914 o. z. dovodil, že v situaci, kdy smrtelný následek (nastalý ve věci jím posuzované) vzešlý u poškozeného z jednání obviněných, jediných jednatelů, kteří výlučně ovládali obviněnou právnickou osobu, což jim poskytovalo vysokou míru autonomie, není vyloučena odpovědnost takových škůdců, vůči nimž pak mohou poškození v rámci adhezního řízení uplatnit své nároky na odškodnění nemajetkové újmy. Zdůraznil (bod 75.), že „[j]e třeba odlišovat případy, kdy je pomocník nejen zaměstnancem, ale i statutárním zástupcem společnosti s ručením omezeným, a z toho titulu je povinen vykonávat i jiné činnosti, přičemž se na něj nevztahuje ochrana týkající se specifik společnosti s ručením omezeným. Vykonává-li však současně osobně činnost jako pomocník své vlastní právnické osoby, není dán žádný důvod k tomu, aby osobně nenesl odpovědnost za případné porušení povinnosti. Jestliže se za vůli právnické osoby považuje rozum a vůle člověka, který za tuto právnickou osobu jedná (tzv. fiktivní teorie právnických osob), musí být tyto atributy stejné, vystupuje-li současně v pozici pomocníka. Jinak řečeno, i když by byl v pozici zaměstnance, je to on sám v pozici zaměstnavatele, jehož pokyny by se měl řídit, a proto se na něj ochrana poskytovaná zaměstnancům závislým na pokynech a pravidlech od nich odlišných subjektů při odpovědnosti za újmu nevztahuje“.
45. Z uvedených citací je zřejmé, že senáty č. 4 a č. 7 zaujaly v označené otázce rozdílný názor. Protože rozhodnutí o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného J. H. je odvislé od vyřešení této, mezi senáty Nejvyššího soudu sporné otázky, nastal zákonný důvod k tomu, aby senát č. 6, který sdílí právní názor zaujatý senátem č. 7, postoupil věc vedenou pod sp. zn. 6 Tdo 1097/2025 podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
46. Byť ve věcech řešených senáty č. 4 a č. 7 se jednalo o odškodnění nemajetkové újmy za smrtelný následek, což není případ věci posuzované senátem č. 6, argumentaci senátu č. 7 dotčením absolutního práva (viz bod 65.: „V obou případech bylo dotčeno právo na život podle § 81 odst. 2 o. z., které má povahu absolutního práva. Za tohoto stavu je nutno vzít v úvahu citované ustanovení § 2910 o.z.“], lze uplatnit i věci posuzované. Stanoví-li § 2910 o. z., že [š]kůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co způsobil, poté senát č. 6 usuzuje, že citované ustanovení by se mělo uplatnit i ve věci jím posuzované. To proto, že i v případě porušení práva člověka na zdraví dochází k zásahu do absolutního (osobního) práva poškozeného – k vymezení pojmu absolutnímu práva srov. např. PAŠEK, Martin. § 2910 [Porušení zákona]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 9. Dostupné na beck-online.cz.
47. Jak již bylo uvedeno výše, rozhodnutí o dovolání nejvyšší státní zástupkyně je podmíněno vyřešením otázky pasivní legitimace obviněného ve vztahu k nárokům, které vůči němu byly poškozenými vzneseny v rámci adhezního řízení, tj. (hmotněprávní) otázky, k níž senáty Nejvyššího soudu ve výše označených rozhodnutích zaujaly odlišný právní názor. Proto senát č. 6 předložil věc obviněného J. H., vedenou pod sp. zn. 6 Tdo 1097/2025, k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu