Usnesení NS sp. zn. 6 Tdo 1142/2023

Plný text

6 Tdo 1142/2023-108139

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovoláních, která podali obvinění Miloslav Vít, trvale bytem Dürerova 2176/16, Praha 10, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, Miroslav Černý, trvale bytem Podle Náhonu 3294/55, Praha 10, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, M. Š. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, Š. A. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, A. M. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, a KD Real, s.r.o., IČ: 65408918, se sídlem Žirovnická 3133/6, Praha 10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 5 To 62/2022-107473, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 7/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého, M. Š., Š. A., A. M. a KD Real, s.r.o., odmítají.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2022, č. j. 48 T 7/2020-106166 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „rozhodnutí soudu prvního stupně“), byli obvinění Miloslav Vít, Miroslav Černý, M. Š., Š. A., A. M. a KD Real, s.r.o. (dále též jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými trestnými činy dotačního podvodu a účasti na organizované zločinecké skupině, a to konkrétně: obviněný Miloslav Vít zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zákoníku, obviněný Miroslav Černý zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, obviněné M. Š. a Š. A. shodně zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, obviněný A. M. zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a obviněná KD Real, s.r.o. (dále též jen „KD Real“), zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku.

2. Trestné činnosti se dovolatelé podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze (dále též jen „městský soud“) dopustili spolu s dalšími 15 obviněnými právnickými osobami tak, že (převzato z rozsudku městského soudu a zestručněno) I. v Praze a na dalších místech České republiky v období od 29. 4. 2008 do 31. 7. 2012 obvinění Miloslav Vít, Miroslav Černý, Š. A., M. Š., v období od 16. 10. 2009 do 31. 7. 2012 obviněný A. M. a v období od 23. 4. 2012 do 31. 7. 2012 obviněné právnické osoby Altrusta s.r.o., KV Profi, s.r.o., KD Real, s.r.o., BESICO Services, s.r.o., Iris Textil, s.r.o. v likvidaci, Lilie Decor, s.r.o., Pomněnka Overall s.r.o., Prvosenka Flowers, s.r.o. v likvidaci, Sasanka Accounting, s.r.o. v likvidaci, Sněženka Call Centrum, s.r.o., Studio Maten, s.r.o., Třezalka Candle, s.r.o. v likvidaci, RS Logistic, s.r.o., WS Handicap, s.r.o., 66 Media, s.r.o.,

po předchozí společné domluvě v úmyslu se obohatit na úkor České republiky nezákonným vylákáním státního příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením obviněný Miloslav Vít z pozice obchodního ředitele a následně výkonného ředitele, obviněný Miroslav Černý z pozice provozního ředitele v obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., IČ: 257 39 549, se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6 (do 2. 3. 2010 pod názvem VERVE-INVEST, a.s.) se společným jednáním, aktivně a s rozmyslem podíleli na chodu a řízení subjektů patřících do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., tvořené obchodními společnostmi:

Ø Altrusta s.r.o., IČ: 24779407, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17, Ø Autoškola Lokšan, s.r.o., v likvidaci, IČ: 29023394, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, Ø KV Profi, s.r.o. (dříve jako Bečvář Assistance, s.r.o. a BEČVÁŘ Assistance, s.r.o.), IČ: 25213601, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, Ø KD Real, s.r.o. (dříve jako BESICO Real, s.r.o.), IČ: 65408918, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø BESICO Services, s.r.o., IČ: 25699326, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø Iris Textil, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Iris Textil, s.r.o., Iris Textil Handicap, s.r.o.), IČ: 47283301, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13, Ø Lilie Decor, s.r.o. (dříve jako Lilie Decor, s.r.o. v likvidaci, Lilie Laundry, s.r.o. a Lilie Laundry Handicap, s.r.o.), IČ: 29008425, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13, Ø Pomněnka Overall s.r.o. (dříve Pomněnka Handicap Přelouč, s.r.o. a HANDICAP SERVIS s.r.o.), IČ: 25936565, v současnosti se sídlem Přelouč, náměstí 17. listopadu 1519, Ø Prvosenka Flowers, s.r.o. v likvidaci (dříve Prvosenka Flowers Handicap, s.r.o.), IČ: 29010781, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2, Ø Sasanka Accounting, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Sasanka Accounting, s.r.o., Sasanka Accounting Handicap, s.r.o.), IČ: 28969588, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13, Ø Sněženka Call Centrum, s.r.o. (dříve Southmoravian Service Centre s.r.o.), IČ: 27759903, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, Ø Studio Maten, s.r.o., IČ: 24779547, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17, Ø Třezalka Candle, s.r.o. v likvidaci (dříve Třezalka Candle Handicap, s.r.o., Elit Candle s.r.o., ELIT CANDLE s.r.o), IČ: 64086372, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2, Ø WS Handicap, s.r.o., IČ: 28205979, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø 66 Media, s.r.o., IČ: 27160157, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, a

v případě obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého tvořenou i obchodními společnostmi:

Ø Koloseum River, a.s. (dříve AUTOVARS, a.s.), IČ: 25069322, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, Ø RS Logistic, s.r.o. (dříve jako VERVE Logistic, s.r.o., WÜRFEL Logistic CZ, s.r.o. a WÜRFEL LOGISTIC CZ, s.r.o.), IČ: 25739425, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,

když obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý společně připravovali podmínky pro podání žádostí o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, kdy za tyto obchodní společnosti záměrně podávali nebo nechávali podávat osobami zmocněnými nebo instruovanými žádosti o státní příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením v souladu s § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, jejichž součástí byly jako přílohy i jmenné seznamy zaměstnanců, kteří byli osobami se zdravotním postižením, a takto jednali v úmyslu neoprávněně získat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přestože věděli, že uvedené mzdové náklady zaměstnanců se zdravotním postižením, uvedené v příloze žádosti o příspěvek, jsou nepravdivé, neboť v uvedené výši mzdové náklady nevznikly a deklarované mzdy nebyly zaměstnancům proplaceny, přičemž

mezi obviněnými Miloslavem Vítem, Miroslavem Černým, Š. A. a M. Š., jakož i obviněnými právnickými osobami Altrusta s.r.o., KV Profi, s.r.o., KD Real, s.r.o., BESICO Services, s.r.o., Iris Textil, s.r.o. v likvidaci, Lilie Decor, s.r.o., Pomněnka Overall s.r.o., Prvosenka Flowers, s.r.o., Sasanka Acconting, s.r.o., v likvidaci, Sněženka Call Centrum, s.r.o., Studio Maten, s.r.o., Třezalka Candle, s.r.o., v likvidaci, RS Logistic, s.r.o., WS Handicap, s.r.o., 66 Media, s.r.o., byly nastaveny vztahy vzájemné nadřízenosti a podřízenosti a vnitřní organizační struktura jejich společenství, rozdělení funkcí a dělba činností zaměřených na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, a to následovně:

obviněný Miloslav Vít vzhledem ke zjištěné organizační struktuře obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., z pozice obchodního ředitele a následně výkonného ředitele · řídil činnost obviněného Miroslava Černého a společně s Miroslavem Černým uděloval pokyny jednotlivým manažerům, jakých výsledků má konkrétní obchodní společnost patřící do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., dosahovat, a dále manažerům a koordinátorům těchto obchodních společností na pravidelných měsíčních poradách konaných na adrese Praha 10, XY XY, v budově patřící obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., uděloval pokyny k přijímání nových osob se zdravotním postižením či k jejich přesunu z jedné obchodní společnosti do druhé; · od manažerů jednotlivých obchodních společností vyžadoval měsíční dokládání početních stavů osob se zdravotním postižením, kolik mělo být v daný měsíc těmto zaměstnaným osobám zdravotně postiženým oficiálně vyplaceno a kolik jim ve skutečnosti bylo vyplaceno a kolika osobám byla ze strany koordinátorů jednotlivých obchodních společností skutečně poskytnuta služba, · když po obviněném Miroslavu Černém vyžadoval provádění kontrol jednotlivých žádostí o příspěvek na podporu o zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, podávaných za jednotlivé obchodní společnosti na příslušné úřady práce, ještě před jejich podáním na tyto úřady práce, když část takto podaných žádostí o příspěvek na podporu o zaměstnávání osob se zdravotním postižením sám podepsal jako oprávněná osoba, · zajišťoval od obviněného A. M. finanční prostředky pro jednotlivé obviněné právnické osoby za účelem zajištění zákonné povinnosti odvést za zaměstnance daň i pojistné na sociálním zabezpečení a zdravotní pojištění, · uděloval pokyny ohledně dispozice s poskytnutými příspěvky na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů,

obviněný Miroslav Černý z pozice provozního ředitele obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., · společně s obviněným Miloslavem Vítem uděloval pokyny jednotlivým manažerům, jakých výsledků má konkrétní obchodní společnost patřící do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., dosahovat, · manažerům a koordinátorům těchto obchodních společností na pravidelných měsíčních poradách konaných na adrese Praha 10, XY XY, v budově patřící obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., uděloval pokyny k přijímání nových osob se zdravotním postižením, či k jejich přesunu z jedné obchodní společnosti do druhé, · od manažerů jednotlivých obchodních společností vyžadoval měsíční dokládání početních stavů osob se zdravotním postižením, kolik mělo být v daný měsíc těmto zaměstnaným osobám zdravotně postiženým oficiálně vyplaceno a kolik jim ve skutečnosti bylo vyplaceno a kolika osobám byla ze strany koordinátorů jednotlivých obchodních společností skutečně poskytnuta služba, · prováděl fyzickou kontrolu jednotlivých žádostí o příspěvek na podporu o zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, podávaných za jednotlivé obchodní společnosti na příslušné úřady práce ještě před jejich podáním na tyto úřady práce, když část takto podaných žádostí o příspěvek na podporu o zaměstnávání osob se zdravotním postižením sám podepsal jako oprávněná osoba, · prováděl kontrolu v sídlech jednotlivých obviněných právnických osob, uděloval jejich manažerům pokyny ohledně zaměstnávání osob, včetně koordinátorů a personalistů, a celkového vedení společnosti, · řešil po dohodě s obviněným Miloslavem Vítem stížnosti osob zdravotně postižených ohledně řádného nevyplácení mezd zaměstnancům a uzavíral s těmito dohody o narovnání, příp. dával pokyny k ukončení pracovního poměru zaměstnanců, kteří vyjádřili nespokojenost s jednáním svého zaměstnavatele z řad obviněných právnických osob,

když obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý uplatňovali žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vždy ke každému zaměstnanci, za každý měsíc, dle jmenného seznamu zaměstnanců, který byl přílohou žádosti v daném čtvrtletí za obchodní společnost,

obviněná Š. A. jako pomocnice z pozice firemní inspektorky obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., · školila pracovníky jednotlivých níže uvedených obchodních společností, jakým způsobem mají být uchazeči o pracovní poměr z řad osob se zdravotním postižením informováni o podmínkách uzavření pracovního poměru, při kterých bylo těmto uchazečům vysvětleno, že jejich skutečná měsíční mzda bude ve většině případů pouze do výše 2 000 Kč, přičemž vyžadovaná práce bude minimální, když část těchto pohovorů i sama vedla, ačkoliv věděla, že pracovní poměry jsou s těmito osobami uzavírány toliko za účelem přijímání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, · po dohodě s obviněným Miroslavem Černým řešila případy, kdy se zaměstnané osoby se zdravotním postižením domáhaly vyplacení rozdílu mezi tím, jakou výši mzdy měly uvedenu na výplatních páskách a která byla rovněž vykazována jako mzdové náklady příslušnému úřadu práce na straně jedné a mezi tím, co ve skutečnosti jako mzdu pobíraly, na straně druhé, · shromažďovala dokumenty označené jako hlášení střediska, které obsahovaly informace o skutečných početních stavech zaměstnaných osob se zdravotním postižením, skutečném počtu poskytnutých nadstandardních služeb zaměstnaným osobám se zdravotním postižením a informace týkající se chodu jednotlivých níže uvedených obchodních společností, když předávání těchto dokumentů i sama vyžadovala, · přebírala dokumenty označené jako výkazy realizované činnosti, které měly sloužit k odůvodnění nižší vyplácené mzdy zaměstnaným osobám se zdravotním postižením, když absolutní většina byla ze strany osob se zdravotním postižením pouze podepsána bez řádného vyplnění poskytnuté služby, data poskytnutí služby, data podpisu a výše úhrady, · komunikovala emailem, osobně i telefonicky s manažery obviněných právnických osob a sdělovala jim pokyny ohledně vykazování informací ve věci zaměstnávání osob zdravotně postižených pro obviněné Miloslava Víta a Miroslava Černého, · účastnila se pravidelných měsíčních porad vedených obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým s manažery jednotlivých obviněných právnických osob, v rámci kterých doplňovala pokyny obviněných zejména ohledně dokumentace, jejíž zasílání obviněné Š. A. měli manažeři obviněných právnických osob na starosti,

obviněná M. Š. jako pomocnice z pozice firemní inspektorky obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., · školila manažery jednotlivých níže uvedených obchodních společností, jakým způsobem mají být měsíčně zpracovávány dokumenty nazvané jako bilance, s vysvětlením jednotlivých položek, když tento dokument zejména obsahoval informace k výši odměny pro investora, skutečné výši vyplácených mezd v souhrnu za všechny zaměstnance dané obchodní společnosti, kalkulovaný příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením a výši povinných odvodů za zaměstnance jako je záloha na daň z příjmu, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění a tyto dokumenty následně shromažďovala a vyžadovala jejich doručování své osobě, · účastnila se pravidelných měsíčních porad vedených obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým s manažery jednotlivých obviněných právnických osob, v rámci kterých obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý udělovali pokyny k přijímání nových osob se zdravotním postižením, či k jejich přesunu z jedné obchodní společnosti do druhé, přičemž z těchto porad zajišťovala pravidelné zápisy, včetně soupisu úkolů pro jednotlivé účastníky, · prováděla hotovostní výběry části poskytnutých příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, · shromažďovala dokumenty označené jako hlášení střediska, které obsahovaly informace o skutečných početních stavech zaměstnaných osob se zdravotním postižením, skutečném počtu poskytnutých nadstandardních služeb zaměstnaným osobám se zdravotním postižením a informace týkající se chodu jednotlivých níže uvedených obchodních společností patřících do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s.,

když takto jednaly obviněné Š. A. a M. Š. na základě hierarchie zjištěné organizační struktury obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., a subjektů patřících do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s.: Ø Altrusta s.r.o., IČ: 24779407, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17, Ø Autoškola Lokšan, s.r.o., v likvidaci, IČ: 29023394, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, Ø Koloseum River, a.s. (dříve AUTOVARS, a.s.), IČ: 25069322, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, Ø KV Profi, s.r.o. (dříve jako Bečvář Assistance, s.r.o. a BEČVÁŘ Assistance, s.r.o.), IČ: 25213601, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, Ø KD Real, s.r.o. (dříve jako BESICO Real, s.r.o.), IČ: 65408918, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø BESICO Services, s.r.o., IČ: 25699326, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø Iris Textil, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Iris Textil, s.r.o., Iris Textil Handicap, s.r.o.), IČ: 47283301, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13, Ø Lilie Decor, s.r.o. (dříve jako Lilie Decor, s.r.o. v likvidaci, Lilie Laundry, s.r.o. a Lilie Laundry Handicap, s.r.o.), IČ: 29008425, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13, Ø Pomněnka Overall s.r.o. (dříve Pomněnka Handicap Přelouč, s.r.o. a HANDICAP SERVIS s.r.o.), IČ: 25936565, v současnosti se sídlem Přelouč, náměstí 17. listopadu 1519, Ø Prvosenka Flowers, s.r.o. v likvidaci (dříve Prvosenka Flowers Handicap, s.r.o.), IČ: 29010781, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2, Ø Sasanka Accounting, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Sasanka Accounting, s.r.o., Sasanka Accounting Handicap, s.r.o.), IČ: 28969588, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13, Ø Sněženka Call Centrum, s.r.o. (dříve Southmoravian Service Centre s.r.o.), IČ: 27759903, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, Ø Studio Maten, s.r.o., IČ: 24779547, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17, Ø Třezalka Candle, s.r.o. v likvidaci (dříve Třezalka Candle Handicap, s.r.o., Elit Candle s.r.o., ELIT CANDLE s.r.o), IČ: 64086372, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2, Ø WS Handicap, s.r.o., IČ: 28205979, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø RS Logistic, s.r.o. (dříve jako VERVE Logistic, s.r.o., WÜRFEL Logistic CZ, s.r.o. a WÜRFEL LOGISTIC CZ, s.r.o.), IČ: 25739425, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø 66 Media, s.r.o., IČ: 27160157, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,

v úmyslu usnadnit obviněným Miloslavu Vítovi a Miroslavu Černému uplatňovat žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vždy ke každému zaměstnanci za každý měsíc dle jmenného seznamu zaměstnanců, který byl přílohou žádosti v daném čtvrtletí za obchodní společnost,

obviněné právnické osoby Ø Altrusta s.r.o., IČ: 24779407, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17, Ø KV Profi, s.r.o. (dříve jako Bečvář Assistance, s.r.o. a BEČVÁŘ Assistance, s.r.o.), IČ: 25213601, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, Ø KD Real, s.r.o. (dříve jako BESICO Real, s.r.o.), IČ: 65408918, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø BESICO Services, s.r.o., IČ: 25699326, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø Iris Textil, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Iris Textil, s.r.o., Iris Textil Handicap, s.r.o.), IČ: 47283301, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13, Ø Lilie Decor, s.r.o. (dříve jako Lilie Decor, s.r.o. v likvidaci, Lilie Laundry, s.r.o. a Lilie Laundry Handicap, s.r.o.), IČ: 29008425, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13, Ø Pomněnka Overall s.r.o. (dříve Pomněnka Handicap Přelouč, s.r.o. a HANDICAP SERVIS s.r.o.), IČ: 25936565, v současnosti se sídlem Přelouč, náměstí 17. listopadu 1519, Ø Prvosenka Flowers, s.r.o. v likvidaci (dříve Prvosenka Flowers Handicap, s.r.o.), IČ: 29010781, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2, Ø Sasanka Accounting, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Sasanka Accounting, s.r.o., Sasanka Accounting Handicap, s.r.o.), IČ: 28969588, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13, Ø Sněženka Call Centrum, s.r.o. (dříve Southmoravian Service Centre s.r.o.), IČ: 27759903, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, Ø Studio Maten, s.r.o., IČ: 24779547, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17, Ø Třezalka Candle, s.r.o. v likvidaci (dříve Třezalka Candle Handicap, s.r.o., Elit Candle s.r.o., ELIT CANDLE s.r.o), IČ: 64086372, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2, Ø WS Handicap, s.r.o., IČ: 28205979, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø RS Logistic, s.r.o. (dříve jako VERVE Logistic, s.r.o., WÜRFEL Logistic CZ, s.r.o. a WÜRFEL LOGISTIC CZ, s.r.o.), IČ: 25739425, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, Ø 66 Media, s.r.o., IČ: 27160157, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,

· jako subjekty patřící do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., podávaly v rámci svých obchodních činností prostřednictvím zmocněných nebo instruovaných osob od obchodního ředitele, následně výkonného ředitele obviněného Miloslava Víta nebo od provozního ředitele obviněného Miroslava Černého, obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., anebo jimi samotnými, žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přestože jim bylo známo, že mzdové náklady zaměstnanců se zdravotním postižením uvedené v příloze žádosti o příspěvek jsou nepravdivé, neboť v uvedené výši mzdové náklady nikdy nevznikly a deklarované mzdy nebyly zaměstnancům vyplaceny, když takto výše uvedené obchodní společnosti vědomě neoprávněně uplatňovaly příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením vždy ke každému zaměstnanci za každý měsíc dle jmenného seznamu zaměstnanců, který byl přílohou žádosti v daném čtvrtletí,

· prostřednictvím svých manažerů se účastnily pravidelných měsíčních porad vedených obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým, v rámci kterých obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý udělovali pokyny jednotlivým manažerům obchodních společností k přijímání nových osob se zdravotním postižením, či k jejich přesunu z jedné obchodní společnosti do druhé, jakož i ohledně činnosti každé z uvedených obchodních společností, včetně toho, jakých výsledků mají konkrétní obchodní společnosti dosahovat,

a obviněný A. M. z pozice investora poskytoval výše uvedeným subjektům patřícím do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., potřebnou finanční hotovost k zajištění zákonné povinnosti odvést za zaměstnance daň, pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a k zajištění skutečné výše vyplácených mezd, za což obdržel provizi ve výši 500 Kč měsíčně za každou zaměstnanou osobu se zdravotním postižením; pravidelně dostával informaci o početních stavech zaměstnaných osob se zdravotním postižením, kolik mělo být v daný měsíc těmto zaměstnaným osobám zdravotně postiženým oficiálně vyplaceno a kolik jim ve skutečnosti na mzdách vyplaceno bylo; uděloval pokyny k přijímání nových osob se zdravotním postižením do pracovního poměru a dále prováděl hotovostní výběry a převody na vlastní bankovní účet z poskytnutých příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, v úmyslu umožnit obviněným Miloslavu Vítovi a Miroslavu Černému uplatňovat žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vždy ke každému zaměstnanci za každý měsíc dle jmenného seznamu zaměstnanců, který byl přílohou žádosti v daném čtvrtletí za obchodní společnost,

tímto způsobem se obvinění Miloslav Vít, Miroslav Černý, Š. A., M. Š. a KD Real, s.r.o., jako členové organizované zločinecké skupiny a obviněný A. M. podíleli na následně uvedených (v rozsudku soudu prvního stupně podrobně specifikovaných) případech podání žádostí o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, které přes výslovné prohlášení o pravdivosti všech uvedených údajů obsahovaly nepravdivé údaje o mzdě vyplacené jednotlivým zaměstnancům – osobám se zdravotním postižením, když těmto zaměstnancům byla ve valné většině případů vyplacena mzda nejvýše 2 000 Kč měsíčně, tedy podstatně nižší, než byla v žádostech deklarována, v některých případech navíc nebyla zaměstnancům zadávána žádná práce nebo, pokud jim práce zadána byla, tak na jejím výsledku nezáleželo a zaměstnávající společnosti z ní neměly téměř žádný ekonomický profit,

čímž obvinění Miloslav Vít, Miroslav Černý, M. Š. a Š. A. způsobili České republice škodu ve výši 581 590 035 Kč a další škodu ve výši 10 845 102 Kč se jí způsobit pokusili, obviněný A. M. způsobil České republice škodu ve výši 484 926 092 Kč a další škodu ve výši 10 548 685 Kč se jí způsobit pokusil a obviněná KD Real, s.r.o., způsobila České republice škodu ve výši 4 143 284 Kč;

II. obviněný Miroslav Černý sám v období od 16. 10. 2009 do 16. 7. 2012 v Praze v úmyslu se obohatit na úkor České republiky nezákonným vylákáním státního příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením aktivně a s rozmyslem řídil činnost obchodní společnosti ZAJDA s.r.o., IČ: 28919939, v současnosti se sídlem Praha 4, Kosmická 745/17, a za tuto obchodní společnost záměrně podával nebo nechal podávat žádosti o státní příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, jejichž součástí byly jako příloha i jmenné seznamy zaměstnanců, kteří byli osobami se zdravotním postižením, a takto jednal v úmyslu neoprávněně získat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, když věděl, že mzdové náklady zaměstnanců se zdravotním postižením uvedené v příloze žádostí o příspěvek byly nepravdivé, protože v uvedené výši mzdové náklady nevznikly a deklarované mzdy nebyly zaměstnancům vyplaceny,

a obviněná právnická osoba ZAJDA s.r.o. v úmyslu neoprávněně získat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, záměrně a s rozmyslem podávala prostřednictvím zmocněných nebo instruovaných osob od obviněného Miroslava Černého anebo jím samotným žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přestože jí bylo známo, že uvedené mzdové náklady zaměstnanců se zdravotním postižením uvedené v příloze žádosti o příspěvek jsou nepravdivé, neboť v uvedené výši mzdové náklady nikdy nevznikly, když takto obchodní společnost vědomě neoprávněně uplatňovala příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením vždy ke každému zaměstnanci za každý měsíc dle jmenného seznamu zaměstnanců, který byl přílohou žádosti v daném čtvrtletí, přičemž obviněná právnická osoba se popsaného jednání dopustila v Praze a na dalších místech České republiky v dále specifikovaných obdobích, v nichž byly podány jednotlivé žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za příslušná čtvrtletí,

tímto způsobem se obviněný Miroslav Černý podílel na následně uvedených (v rozsudku soudu prvního stupně podrobně specifikovaných) případech podání žádostí o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, které přes výslovné prohlášení o pravdivosti všech uvedených údajů obsahovaly nepravdivé údaje o mzdě vyplacené jednotlivým zaměstnancům – osobám se zdravotním postižením, když těmto zaměstnancům byla ve valné většině případů vyplacena mzda nejvýše 2 000 Kč měsíčně, tedy podstatně nižší, než byla v žádostech deklarována, v některých případech navíc nebyla zaměstnancům zadávána žádná práce nebo, pokud jim práce zadána byla, tak na jejím výsledku nezáleželo a společnost ZAJDA s.r.o. z ní neměla téměř žádný ekonomický profit,

čímž obviněný Miroslav Černý způsobil České republice škodu ve výši 18 715 239 Kč.

3. Za tato jednání byly dovolatelům uloženy následující tresty: obviněnému Miloslavu Vítovi podle § 212 odst. 6 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodních společností a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodních společností a družstev či jejich členů, případně prokuristy, na dobu 10 let, podle § 67 odst. 1, § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 40 000 Kč, tj. v celkové výměře 6 000 000 Kč, a podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci – finančních částek uložených na více účtech obviněného ve výši 141 452,88 Kč, 8 150 Kč, 2,02 Kč a 138 090,30 Kč. Obviněnému Miroslavu Černému podle § 212 odst. 6 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodních společností a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodních společností a družstev či jejich členů, případně prokuristy, na dobu 10 let, podle § 67 odst. 1, § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 180 denních sazeb po 40 000 Kč, tj. v celkové výměře 7 200 000 Kč, a podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci – finančních částek uložených na více účtech obviněného ve výši 273 141,54 Kč, 25 332,81 Kč, 5 797,43 Kč, 59 248,12 Kč a 54 678,02 Kč. Obviněným M. Š. a Š. A. shodně podle § 212 odst. 6 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na 9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byly podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeny do věznice s ostrahou, a podle § 67 odst. 1, § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 4 000 Kč, tj. v celkové výměře 400 000 Kč. Obviněnému A. M. podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku, trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného uložení přiměřené povinnosti podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku během zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu, a podle § 67 odst. 1, § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 30 000 Kč, tj. v celkové výměře 6 000 000 Kč. Obviněné KD Real podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 22 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“), úhrnný trest zákazu přijímání dotací a subvencí, spočívající v úplném zákazu přijímat a ucházet se o veškeré dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoli jiné veřejné podpory podle jiných právních předpisů na dobu 10 let, a podle § 18 odst. 1 t. o. p. o. peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 20 000 Kč, tj. v celkové výměře 6 000 000 Kč.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit poškozené České republice na náhradě škody následující částky: Miloslavu Vítovi, Miroslavu Černému, Š. A. a M. Š. společně a nerozdílně 581 590 035 Kč, A. M. společně a nerozdílně s Miloslavem Vítem, Miroslavem Černým, Š. A. a M. Š. 484 926 092 Kč a Miroslavu Černému 18 715 239 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená Česká republika podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání (mimo jiné) všichni dovolatelé a dále pak i státní zástupce v neprospěch obviněného A. M. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále též jen „vrchní soud“) ze dne 24. 5. 2023, č. j. 5 To 62/2022-107473 (dále též jen „napadený rozsudek“ nebo „napadené rozhodnutí“), byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, který byl uložen obviněnému A. M., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl tomuto obviněnému podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle § 67 odst. 1, § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 30 000 Kč, tj. v celkové výměře 6 000 000 Kč. Odvolání obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého, M. Š., Š. A., A. M. a KD Real byla zamítnuta jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

II. Dovolání a vyjádření k nim

6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění Miloslav Vít, Miroslav Černý, M. Š., Š. A., A. M. a KD Real dovolání, a to obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý prostřednictvím obhájce JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D., obviněné M. Š. a Š. A. prostřednictvím obhájce JUDr. Blenda Rajiho, obviněný A. M. prostřednictvím obhájce doc. JUDr. Aleše Rozehnala, Ph.D., a obviněná KD Real prostřednictvím obhájce Mgr. Štěpána Jakla.

7. Obsahově totožná dovolání obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého jsou založena na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obvinění nejprve obecně uvedli, že soudy podle nich postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení, a to zejména zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy, přičemž porušily i zásadu presumpce neviny. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou podle obviněných založena na důkazně nepodloženém právním názoru, který plyne pouze ze subjektivního přesvědčení soudů o jejich vině. Nebyly provedeny všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci, když konkrétně nebyli vyslechnuti všichni zaměstnanci z řad zdravotně postižených osob, přičemž nebylo řádně zdůvodněno, proč návrhu obhajoby v tomto směru nebylo vyhověno. Z dotčené judikatury vyplývá, že k náležitému zjištění škody nestačí provést dokazování jen ke vzorku zaměstnanců, nýbrž je třeba posuzovat oprávněnost vyplacení příspěvku u všech osob, u kterých to připadá v úvahu. Vzhledem k tomu, že nebylo provedeno dostatečné dokazování ke zjištění výše údajné škody, tak soudy vycházely pouze z vlastního odhadu. Z důvodu vadnosti postupu při zpracování nemohl být použit ani znalecký posudek zadaný policejním orgánem. Žádným způsobem nebylo reflektováno ani na skutečnost, že do údajné škody byly započítány platby za odvedené sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance. Soudy se spokojily pouze s prostým výpočtem, který představoval součet celkové poskytnuté dotace. Pokud by byly do výše škody započítány i platby na zdravotní a sociální pojištění, pak by došlo k duplicitě již jednou odvedených finančních prostředků do státního rozpočtu. Obecné soudy se řádně nevypořádaly s listinnými důkazy, které jim dovolatelé předložili, nezabývaly se ani rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 1 Ads 282/2019-37. Zde se jmenovaný soud vyjádřil tak, že na správních orgánech je, aby rozlišily případy, kdy mzda byla zaměstnancům skutečně vyplacena v tvrzené výši, kdy nebyla vyplacena vůbec a kdy byla vyplacena částečně, a aby vzaly v potaz i výši zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel odvedl z vyměřovacího základu zaměstnanců za první čtvrtletí roku 2010.

8. Postup, kdy ani jeden ze soudů nevyslechl všechny svědky údajné trestné činnosti a nezjistil tak výši škody způsobené trestným činem, lze posoudit jako porušení práva obviněných na spravedlivý proces, a to konkrétně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zároveň došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, materiální pravdy, vyhledávací a oficiality, což v konečném důsledku znamená, že soudy postupovaly i v rozporu se zásadou zákonnosti. Jak se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, porušení práva na spravedlivý proces je důvodem pro přezkum ze strany Nejvyššího soudu. Postup obou nižších soudů v této věci je v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu zakládající nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí. Odmítnutím důkazních návrhů dovolatelů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť jim byla odepřena možnost verifikovat důkazní hodnotu provedených důkazů. Oba soudy se uchýlily pouze k hodnocení těch důkazů, které byly navrženy obžalobou, a které svědčily v neprospěch dovolatelů, zatímco s jejich vlastními návrhy nebylo pracováno vůbec.

9. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je spatřováno především v tom, že soudy došly k chybnému závěru o naplnění znaků organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku. Nejvýznamnějším definičním znakem takové skupiny je vnitřní organizační struktura, když na rozdíl od organizované skupiny nepostačuje prosté rozdělení úkolů. Podle nauky i praxe je organizovaná zločinecká skupina charakterizována relativně stabilními vztahy nadřízenosti a podřízenosti, z nichž musí být patrná vnitřní dělba funkcí a činností za přísného dodržování pravidel (tzv. kodexu organizace), včetně zásadního utajení organizace, její struktury a jejích akcí. Z obsahu jednotlivých odůvodnění orgánů činných v trestním řízení je zřejmé, že se nerozlišovalo mezi organizovanou zločineckou skupinou a organizovanou skupinou. V daném případě nebyl naplněn ani znak soustavnosti, neboť dokazováním nebylo zjištěno, že by společnosti byly zakládány za účelem soustavného páchání trestné činnosti. To je pouhá hypotetická představa soudů. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu také nebyl podpořen relevantními důkazy, nýbrž jen účelovou selekcí důkazních prostředků a jejich následnou, vůči dovolatelům nekorektní, interpretací. Nebylo například prokázáno, že by si dovolatelé byli vědomi skutečnosti, že jsou členy nějaké organizované zločinecké skupiny. Zcela chybí část výroku, která by konstatovala, jakého konkrétního jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku se dovolatelé měli vlastně dopustit. Jedná se o konstrukci, kdy pouze dvěma fyzickým osobám (a již proto se nemůže jednat o organizovanou zločineckou skupinu) je přičítáno, že jednaly ve spolupachatelství s právnickými osobami a že tak vytvořily organizovanou zločineckou skupinu. Takovou konstrukci však nelze považovat za správnou. Ve skutečnosti se mohlo jednat o projev vůle nejvýše dvou fyzických osob, neboť právnické osoby se členy organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku stát nemohly. V rozsudcích soudů prvního i druhého stupně absentuje úplný popis skutku, a to nejen ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti (okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby) ve smyslu § 361 odst. 2 tr. zákoníku, ale i ve vztahu k základní skutkové podstatě ve smyslu § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatelé zdůrazňují, že se závěry soudů nesouhlasí a trvají na tom, že se skutků tak, jak byly v rozsudcích popsány, nedopustili. Jejich vina byla soudy pouze předpokládána, nebyla jednoznačně prokázána. Takový postup soudů nesvědčí o náležitém respektu k principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásadě in dubio pro reo. Vina měla být prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, tedy s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat. Minimálně odvolací soud proto měl za dané situace dovolatele zprostit obžaloby.

10. Pokud jde o trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, podstatné je pouze to, zda pachatel svým protiprávním jednáním naplnil všechny znaky tohoto trestného činu, a nelze přihlížet k jeho osobním motivům ani k jiným okolnostem doprovázejícím jeho jednání. Z výroku o vině není naplnění subjektivní stránky trestného činu seznatelné, nejsou zde uvedeny žádné okolnosti determinující vnitřní psychický vztah dovolatelů k dané trestné činnosti. Závěr o jejich úmyslném zavinění dostatečně nevyplývá ani z dalších rozhodných okolností popsaných v rozhodnutích soudů obou stupňů, naopak je zřejmé, že tyto soudy postavily svůj skutkový závěr na pouhém přesvědčení, nikoli na důkazech. Jak opakovaně zdůraznil Ústavní soud, ani vysoký stupeň podezření sám osobě ještě není sto vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Opět v rozporu se zásadou zákonnosti a principem in dubio pro reo, čili i v rozporu se zásadou presumpce neviny, soudy zvolily v odsuzujícím rozsudku zjevně a jednoznačně takové hodnocení důkazů, které bylo v neprospěch dovolatelů a bylo v rozporu s výsledky dokazování. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že v daném případě existovaly důvodné pochybnosti o tom, jak se věc odehrála. Pro zachování práva na spravedlivý proces je třeba, aby soud pečlivě, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil své rozhodnutí, nikoli aby vycházel ze svého ničím nepodloženého vnitřního přesvědčení o vině dovolatelů. V důsledku toho došlo k porušení práva dovolatelů na soudní ochranu, když ani jeden z rozhodujících soudů nerespektoval principy řádně vedeného soudního řízení. Oba soudy se pohybovaly pouze v rovině spekulací a presumpce viny dovolatelů, bez odpovídajících důkazů. Jejich rozhodnutí nese znaky libovůle, tedy extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, respektive extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

11. V neposlední řadě dovolatelé poukazují i na nepřiměřenou délku trestního řízení s tím, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Dovolatelé svým chováním k délce trestního řízení rozhodně nepřispěli. Nadměrná délka trestního řízení se žádným způsobem nepromítla do uloženého trestu, ač tak soudy měly učinit v souladu s vnitrostátní právní úpravou i ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Za daného stavu měly soudy přistoupit k aplikaci mimořádného moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku, a to tím spíše, že vedle dvanáctiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody dovolatelům uložily ještě peněžité tresty ve výměře 6 000 000 Kč, resp. 7 200 000 Kč. Pokud by soudy náležitým způsobem zohlednily požadavky vyplývající z ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku, pak by nepodmíněný trest odnětí svobody nemohl obstát. S ohledem na nedostatek důkazů, které by svědčily o vině dovolatelů, které by umožnily rozhodnout o jejich vině a trestu, jak soudy učinily, a též s ohledem na zcela nepřiměřenou délku trestního řízení, jsou celkově uložené tresty nepřiměřeně přísné. Nerespektují základní zásady trestání, co se týče individualizace a přiměřenosti sankcí.

12. S odkazem na výše uvedené argumenty obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. z důvodů uvedených v § 265g odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, případně podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a dále aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. po předběžném přezkoumání dovolání rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Současně dovolatelé požádali, aby Nejvyšší soud svá rozhodnutí učinil ve veřejném zasedání.

13. Dovolání obviněných M. Š. a Š. A. jsou též, až na malou část (viz níže), obsahově shodná, přičemž jsou založena na důvodech uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. Dovolatelky nejprve obecně konstatovaly, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, což mělo za následek nesprávné právní posouzení jejich jednání. Pojmové znaky trestného činu byly fakticky ignorovány. Soudy se měly primárně zabývat tím, zda obviněné popsaný skutek skutečně spáchaly, jaká je správná právní kvalifikace a zda jde o jednání společensky škodlivé. Žádný důkaz neprokazuje jejich vědomost o tom, že byly nápomocny páchání dotačních podvodů a že byly účastny organizované zločinecké skupiny, a to ani ve formě tzv. srozumění. Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu (kromě znaků subjektivní stránky), musí zahrnovat znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Soudy neprokázaly, že by obviněné věděly nebo byly alespoň srozuměny s následkem svého jednání. K naplnění subjektivní stránky v jejich případě nedošlo, neboť požadovaným úmyslným zaviněním není kryto soudem tvrzené jednání, jeho následek, ani příčinný vztah mezi nimi. S odkazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu obviněné zdůraznily, že úmyslné zavinění nelze pouze předpokládat.

14. Pokud soudy dovodily, že holding VERVE je organizovaná zločinecká skupina, pak měly všechny zaměstnance a osoby podílející se na fungování holdingu posuzovat stejně a pro všechny vyvodit stejnou trestní odpovědnost, nikoli diskriminačním způsobem postupovat pouze vůči dovolatelkám. Znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku nebyly naplněny. Soudy mylně zaměnily organizační strukturu společnosti za organizační strukturu organizované zločinecké skupiny. Z povahy věci je přitom zřejmé, že každá společnost má nějakou vnitřní organizační strukturu, to však nemůže být vykládáno k tíži obviněných. Tím, co zásadně odlišuje organizovanou zločineckou skupinu od organizované skupiny, je to, že musí mít specifickou vnitřní organizační strukturu s rozdělením funkcí a dělbou činností. Vyžaduje se přísné dodržování nastavených pravidel a vztahů nadřízenosti a podřízenosti (rozdělení a hierarchie funkcí) spojené s utajováním podstaty vyvíjených aktivit a podílu jednotlivých osob na nich. Jinými slovy, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, musí vnitřní organizační struktura mít rozdělené funkce tak, jako je tomu u podnikatelského subjektu, avšak rozdělení úkolů a funkcí v rámci podnikatelského subjektu nelze považovat za vnitřní organizační strukturu organizované zločinecké skupiny. Takovým výkladem by ad absurdum byl členem organizované zločinecké skupiny každý zaměstnanec společnosti, pokud se v rámci náplně své práce na činnosti společnosti podílel, třebaže nevěděl, že jde o páchání trestné činnosti. Právě takový absurdní výklad byl vztažen i na dovolatelky, kterým byl na základě toho uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na devět a půl roku jen za to, že vykonávaly své pracovní úkoly.

15. Podle komentářové literatury musí záměr soustavně páchat trestnou činnost existovat již při zahájení činnosti organizované zločinecké skupiny, resp. při jejím zakládání. Obviněné společnost nezakládaly, nezakládaly organizovanou zločineckou skupinu, byly pouhými zaměstnanci na pozici firemních inspektorů a neměly povědomost o záměru organizované zločinecké skupiny páchat jakoukoli trestnou činnost. Ve společnostech spadajících do holdingu VERVE byly průběžně prováděny kontroly ze strany úřadů práce a oblastních inspektorátů práce, které neshledaly žádných pochybení. Pokud žádná pochybení neshledaly tyto správní orgány, tedy odborníci, pak nelze očekávat od řadového zaměstnance, že odhalí trestnou činnost sám. Obviněné byly v dobré víře, že je vše v pořádku, byly pouze zaměstnankyněmi společnosti, neměly přidělené žádné úkoly v rámci organizované zločinecké skupiny, řídily se pouze pokyny zaměstnavatele. V době nástupu do společnosti nevěděly o tom, že by zde docházelo k jakékoli nelegální činnosti, a toto nezjistily ani v průběhu své práce. Závěr soudu, že jednání obviněných naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, je nesprávný. Ostatně i státní zástupce ve své závěrečné řeči došel k závěru, že o organizovanou zločineckou skupinu nešlo (přičemž obviněné část závěrečné řeči státního zástupce odcitovaly). Nesprávný závěr o naplnění znaků organizované zločinecké skupiny měl samozřejmě vliv i na výši trestu, který byl obviněným uložen.

16. Z jejich dřívějších vyjádření, včetně závěrečných řečí obhájců, je zřejmé, že v hlavním líčení nebyl proveden důkaz, který má zásadní vliv na objasnění skutkového děje. Soudy fatálně pochybily, pokud nevyslechly klíčovou svědkyni paní S. Je s podivem, že obviněné byly odsouzeny za účast na organizované zločinecké skupině, která měla spočívat – zjednodušeně řečeno – v předkládání žádostí o dotace příslušným orgánům, a svědkyně S., která měla v rámci organizační struktury společnosti tyto žádosti o dotace na starosti, vyslechnuta nebyla. Zároveň měly soudy vyslechnout i další osoby, jako např. pana M. a další členy jeho kanceláře. Tímto došlo k porušení zásad uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř. Skutkový stav věci nebyl náležitě objasněn, což mělo vliv na nesprávné rozhodnutí soudu. 17. Soudní senát, který v této věci rozhodoval u Městského soudu v Praze, navíc nebyl náležitě obsazen. V průběhu hlavního líčení byli členy senátu mimo jiné Mgr. Jiří Matyášek, Ing. Kateřina Vojtová a Ing. Kateřina Stavělová, což bylo ovšem v rozporu s rozvrhem práce. Mgr. Jiří Matyášek totiž složil slib dne 13. 1. 2021 a jako přísedící byl do senátu 48 T přidělen dne 15. 1. 2021, avšak řešená trestní věc napadla u Městského soudu v Praze již dne 8. 6. 2020. Ing. Kateřina Vojtová byla členkou senátu 57 T a Ing. Kateřina Stavělová příslušela do senátu 40 T, tedy ani jedna z nich nebyla členkou senátu 48 T, tudíž se na projednávané věci nesměly jakkoli podílet. V době nápadu věci na Městský soud v Praze nebyli výše uvedení přísedící členy senátu 48 T a jejich následným ad hoc dosazením do tohoto senátu došlo k porušení práva obviněných na zákonného soudce a na spravedlivý proces. 18. Ačkoli jsou si dovolatelky vědomy, že se jedná o námitky v dovolacím řízení v zásadě nepřípustné, tak jim nezbývá nic jiného, než i v rámci dovolání namítnout nepřiměřenou délku trestního řízení, když odvolací soud k této námitce nepřihlédl. Období, ve kterém mělo docházet k páchání trestné činnosti, bylo před více než 13 lety, trestní oznámení bylo podáno v roce 2010 a od té doby se vedlo trestní řízení. Toto tedy trvalo více než 13 let, přičemž trestní stíhání obviněných bylo zahájeno v roce 2015. Obviněné jsou již 8 let pod neustálým tlakem, fyzicky i psychicky ničeny probíhajícím trestním řízením, které považují za velkou křivdu. V intencích dřívějších (citovaných) rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu měly soudy nižších stupňů nepřiměřenou délku trestního řízení zohlednit při ukládání trestu, což se však nestalo. Jak konstatoval Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, dobu trvání trestního řízení delší než 6 let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v takové délce tolerovat. Povinností obecných soudů je nepřiměřenou délku trestního řízení kompenzovat při využití prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Při ukládání trestu měly soudy zohlednit i osobní poměry dovolatelek, stejně tak jako skutečnost, že činnost, kterou vykonávaly, nevykazovala jakékoli znaky, které by jim mohly napovědět, že činí něco protiprávního, resp. že by se mohly svým jednáním účastnit na činnosti nějaké organizované zločinecké skupiny. Úvahy o druhu a výměře trestu za účastenství na trestném činu se měly odvinout od zásad vymezených v § 38 a § 39 tr. zákoníku a specificky mělo být přihlédnuto k významu a povaze účasti účastníků na spáchání trestných činů ve smyslu § 39 odst. 6 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatelky o trestné činnosti nic nevěděly, jako administrativní pracovnice neměly žádný vliv na to, zda bude požádáno o dotaci či nikoli, samy o dotaci nežádaly, o ničem nerozhodovaly, z trestné činnosti neměly žádný zisk a za svoji důvěřivost byly dostatečně potrestány již probíhajícím trestním řízením.

19. Soudy při svém rozhodování porušily princip in dubio pro reo, když se vůbec nezabývaly skutkovou verzí, kterou předložila obhajoba. V té souvislosti dovolatelky citovaly některá rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že jejich skutková verze byla naprosto rovnocenná s verzí uvedenou v obžalobě a žádnými provedenými důkazy nebyla vyvrácena. Soudy se v rozporu s uvedenou judikaturou přiklonily k verzi, která byla pro obviněné méně příznivá. Obviněné znovu zopakovaly, že neměly nic společného s jakýmkoli podvodným jednáním, nikoho nepodvedly, nikomu s podvodem nepomáhaly, nebyly členy žádné organizované zločinecké skupiny, a pokud tato existovala, tak o ní nic nevěděly. Nebylo ničím prokázáno, že by věděly cokoli o protiprávnosti řešeného jednání. 20. Při rozhodování o výši škody soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění, resp. zjištění neúplných, když nebyli vyslechnuti všichni svědci. Škoda nemohla být vyčíslena paušálně ve výši celé poskytnuté dotace, jak upozornil ve svém rozhodnutí například Okresní soud v Berouně pod vedením Mgr. Grombíře a následně i Krajský soud v Praze dne 8. 11. 2012 pod sp. zn. 11 To 184/2012. Při určení výše škody soud do této nesprávně zahrnul i odvody za zaměstnance, tedy sociální a zdravotní pojištění, které za zaměstnance uhradil zaměstnavatel. Soudy uložily dovolatelkám povinnost uhradit společně a nerozdílně vzniklou škodu, přestože bylo jednoznačně prokázáno, že z případného spáchání trestné činnosti společností neměly žádný zisk a ani se na vzniku škody nijak nepodílely. Mzda obviněných nemůže být chápána jako zisk z trestné činnosti, navíc za situace, kdy obviněné o žádné trestné činnosti nevěděly. 21. Soudy se neřídily ani zásadou subsidiarity trestní represe. K závěru o trestní odpovědnosti obviněných nestačí naplnění formálních znaků trestného činu, musí zde být ještě jeho potřebná společenská škodlivost, která je vyjádřením materiálního korektivu v jinak formálním pojetí trestného činu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). I v případě, že by jednání dovolatelek naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu, měly soudy přihlédnout k tomu, že jejich jednání bylo zanedbatelné společenské škodlivosti a v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe měla být jejich trestní odpovědnost vyloučena. 22. Obviněná M. Š. nad rámec výše uvedeného doplnila, že nesouhlasí s odůvodněním naplnění subjektivní stránky trestného činu dotačního podvodu, jak bylo uvedeno v bodě 172. rozsudku odvolacího soudu (z něhož citovala). Předmětné zápisy z porad vedení holdingu neobsahovaly žádnou informaci o jakékoli nelegální činnosti. Ona pouze mechanicky sepisovala jednotlivé zápisy, aniž by řešila jejich věcnou správnost a úplnost, aniž by se zabývala tím, zda jsou či nejsou v souladu s právním řádem. Pokud je snad osobám s odbornou znalostí z těchto zápisů zřejmé, že ve společnosti docházelo k trestné činnosti, pak jí to zřejmé nebylo a není. Nad obsahem jednotlivých zápisů nijak nepřemýšlela, to nebylo v jejím popisu práce a ani to pro výkon její práce nebylo třeba. Byť se následně stala firemní inspektorkou, opět nešlo o nic jiného než o mechanickou administrativní činnost. Nic z prováděných úkonů jí nenapovědělo, že by se ve společnosti dělo něco protiprávního. Soudy ani výslovně neuvedly, z čeho měla zjistit, že dochází k trestné činnosti. Jednala v dobré víře, že vše, co činí společnost, je v souladu s právními předpisy. Pokud by byla členkou nějaké organizované zločinecké skupiny, pak by z toho jistě měla nějaký zisk, ona však pobírala pouze mzdu. Neznala a nezná předpisy týkající se účetnictví a daní, nemá ani dostatečné vzdělání, které by jí napomohlo odhalit jakoukoli nelegální činnost, kterou by společnost páchala při podávání žádostí o dotace. V holdingu bylo dalších šest firemních inspektorů – asistentů, vůči kterým však žádná obvinění vznesena nebyla. Není zřejmé, z čeho soudy právě u ní dovodily trestní odpovědnost. Při rozhodování o trestu měl soud v jejím případě zohlednit i to, že je matkou samoživitelkou a její zdravotní stav je dlouhodobě špatný. Od roku 2010 se léčí s těžkou panickou úzkostnou poruchou. Zlepšení zdravotního stavu je vyloučené, naopak se předpokládá, že dojde k jeho fixaci a k chronifikaci obtíží. Od ledna 2016 jí byla přiznána invalidita prvního stupně.

23. Obviněná Š. A. doplnila, že ze skutečnosti, že se účastnila porad vedení nebo vedla vstupní pohovory s osobami zdravotně postiženými, nelze dovozovat její vědomost o účasti na dotačním podvodu či pomoc k takovému podvodu. Byla pouze administrativní pomocnicí, z titulu své pozice a náplně práce nevěděla, že by něco bylo činěno v rozporu s právními předpisy. Soud ani nestanovil žádný okamžik, kdy se měla dovědět, že se ve společnosti děje cokoli nelegálního a že se stala členem organizované zločinecké skupiny. Postupovala pouze v souladu s pokyny nadřízených, jejichž správnost a legálnost nijak neověřovala. I když byla zaměstnána na pozici firemní inspektorky, tak nešlo o nic jiného než o mechanickou administrativní činnost, a na jejím základě nemohla poznat, že by ve společnosti docházelo k jakékoli protiprávní činnosti. Jednala v dobré víře, že vše, co společnost činí, je v souladu s právními předpisy. Pokud by byla členkou organizované zločinecké skupiny, pak by z činnosti této skupiny jistě měla nějaký zisk, ona však pobírala pouze mzdu. Neměla ani dostatečné vzdělání, aby mohla nelegální činnost spočívající v podávání žádostí o dotace odhalit. Je s podivem, že dalších šest firemních inspektorů – asistentů stíháno nebylo. Není zřejmé, proč zrovna u ní soud dovodil trestní odpovědnost, zatímco u jiných ne.

24. Obviněné M. Š. a Š. A. závěrem shodně navrhly, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, případně aby vedle napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze zrušil i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil posledně uvedenému soudu k novému rozhodnutí.

25. Obviněný A. M. formálně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o první z nich, soudům nižších stupňů vytkl, že závěr o jeho vině učinily pouze na základě emailové komunikace, kterou vedl s finančním ředitelem V. V., resp. tabulek, které byly přílohou těchto emailů. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ze zmíněné emailové komunikace je zřejmé, že on měl o skutečném chodu holdingu průběžný a podrobný přehled, byly mu známy počty zaměstnaných osob se zdravotním postižením, výše odvodů, výše vyplácených mezd atd., a že jako zkušený vysokoškolsky vzdělaný člověk vědomě poskytoval pomoc při jednání, které mělo charakter dotačního podvodu. Městský soud v Praze však uzavřel, že jeho jednání nebylo namístě posoudit jako jednání, které bylo součástí organizované zločinecké skupiny, že byl naopak samostatnou jednotkou a jeho role byla od ostatních obviněných odlišná. Rozhodná skutková zjištění obou soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z žádného provedeného důkazu (výpovědí spoluobviněných, svědků, ani z uvedené emailové korespondence) nevyplývá, že by měl povědomost o reálném stavu společností obviněného Miloslava Víta. Tyto společnosti sice financoval (úvěroval), měl k dispozici titulní strany některých výkazů předkládaných úřadům práce, avšak o reálném chodu společností nic nevěděl – kolik skutečně zaměstnávají osob, včetně osob zdravotně postižených, kde tyto osoby pracují a jakou činnost vykonávají. K dispozici měl pouze doklady, které mu předložil obviněný Miloslav Vít. Jejich faktickou kontrolu nikdy neprovedl a žil v přesvědčení, že jeho investice, včetně zhodnocení, probíhají zcela v pořádku a zákonným způsobem.

26. Nikdy se nepodílel na zpracování údajů pro poskytování dotací, nezkoumal jejich podmínky ani jejich plnění. Na stejné pozici, jako byl on, se teoreticky mohly nacházet i banky nebo jiné finanční instituce, pokud by byly věřiteli. Soudy vycházely výhradně z důkazů, které mu měly být známy, a které se následně ukázaly být nepravdivými, ale to, jak mohl vědět, že jsou nepravdivé, již nezkoumaly. Oběma soudy byla porušena zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo, na jejímž základě se vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který se mu klade za vinu. Podstatná většina slyšených svědků o něm neměla vůbec žádnou povědomost, tudíž se nemohla vyjádřit k jeho účasti na celém jednání. To platí i pro svědky z řad manažerů jednotlivých společností. Ani jeden svědek či spoluobviněný neuvedl, že by on (dovolatel) věděl o tom, že osobám se zdravotním postižením nejsou vypláceny plnohodnotné mzdy odpovídající zákonným kritériím. Všichni jej znali jen jako investora, který poskytuje holdingu finanční prostředky, aby se překlenulo období mezi běžným kalendářním měsícem a měsícem, v němž stát vyplácel předmětnou dotaci. Obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý jednoznačně vyloučili, že by jej seznamovali s tím, jak jsou vypláceny mzdy konkrétním postiženým zaměstnancům. Systém fungování jednotlivých společností mu nebyl znám. Závěr soudů o tom, že věděl, že jednotlivým zdravotně postiženým pracovníkům je mzda vyplácena pouze ve výši 2 000 Kč měsíčně, je tedy nesprávný. Oporu v dokazování nemá ani ten závěr, že věděl o skutečnosti, že zisk holdingu a jeho jednotlivých společností není dosahován ekonomickou činností těchto společností, nýbrž formou státní dotace. Trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla prokázání viny mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Volnost soudu při hodnocení provedených důkazů není absolutní, s čímž je také úzce spojen zákaz deformace důkazů, tedy vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou. V daném případě neexistuje jediný přímý usvědčující důkaz, obecné soudy vycházely pouze z důkazů nepřímých, a to dvou excelovských tabulek, z nichž však ani nebylo možné vyčíst údaje tvrzené soudem prvního stupně. Z provedených důkazů nelze dovodit jeho přímý úmysl, tento byl naopak vyvrácen, a subjektivní stránka trestného činu, který mu byl kladen za vinu, proto nebyla naplněna. Na trhu existuje několik společností, které se zabývají předfinancováním mezd zaměstnanců se zdravotním postižením (obviněný podrobněji popsal případ společnosti Platební instituce Roger, a. s., se sídlem v Brně, a způsob jejího fungování). I na základě toho znovu zdůraznil, že nemohl mít žádné povědomí o tom, že by byl nějak zapojen do nezákonného vylákání státního příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

27. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný odcitoval část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se otázky jeho potrestání, konkrétně aplikace ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, poté i odpovídající část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo vyhověno odvolání státního zástupce, a nakonec i znění dotčeného ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Zdůraznil, že odvolací soud převzal nesprávnou argumentaci státního zástupce, a to že soud má brát v úvahu i další podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, které jsou však obsahem ustanovení § 58 odst. 1 a odst. 5 tr. zákoníku, nikoli § 58 odst. 6 tr. zákoníku – možnost nápravy pachatele, spolupracující obviněný, plné doznání, podíl na odhalení trestného činu atd. Tyto důvody však soud prvního stupně ve svém rozsudku nepoužil, když ani nebyly přiléhavé. Ustanovení § 58 tr. zákoníku je hmotněprávním ustanovením, které bylo odvolacím soudem nesprávně použito. Následně obviněný odcitoval část odůvodnění „nálezu Ústavního soudu PV 13/2023 ze dne 11. 7. 2023“ (přičemž ve skutečnosti se vší pravděpodobností mínil nález ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). V návaznosti na to uvedl, že odvolací soud mu kladl k tíži, že neprojevil dostatečný náhled na to, co dělal špatně a jakého chování by se měl v budoucnu vyvarovat. On však od začátku trestního řízení uvádí, že se nemohl trestné činnosti dopustit, když byl pouze v pozici věřitele a o fungování společností a o tom, že má být páchána nějaká trestná činnost, mu nebylo nic známo. Skutečnost, že neprojevil dostatečnou lítost nad činem, který nespáchal, mu tedy nelze klást k tíži. Nesouhlasí ani s výší uloženého peněžitého trestu, který považuje za nepřiměřený a neodpovídající zejména jeho osobním a majetkovým poměrům. Trest ve výměře 6 000 000 Kč je s ohledem na jeho majetkové poměry likvidační.

28. S odkazem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. 29. Obviněná KD Real v úvodu svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že dovolání opírá o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž však následná slovní formulace zjevně odpovídá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a celý obsah dovolání pak oběma uvedeným důvodům. Dovolatelka nejprve shrnula obsah ustanovení § 129 tr. zákoníku, v němž je definována organizovaná zločinecká skupina, a zdůraznila, že určitá osoba se činnosti organizované zločinecké skupiny účastní tím, že je za člena takové skupiny přijata, což předpokládá určitý akt přijetí. To je rozdíl oproti organizované skupině, u níž žádný takový akt není třeba. Dále poukázala na ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a obžalovací zásadu, podle níž může soud rozhodnout jen o skutku, který byl uveden v obžalobě, a rozvedla některé obecné úvahy týkající se zachování totožnosti skutku. V návaznosti na to pak uvedla, že soud prvního stupně ve svém rozsudku oproti obžalobě doplnil nové jednání spočívající v tom, že obvinění založili organizovanou zločineckou skupinu a účastnili se na její činnosti. Podle názoru dovolatelky se jedná o nový skutek, u něhož není dána ani částečná shoda jednání či následku, tudíž nebyla zachována totožnost skutku s obžalobou. Rozsudek soudu prvního stupně obsahuje nesprávné právní posouzení, pokud stanoví, že 16 obviněných právnických osob bylo společně s fyzickými osobami – obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým členy organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku. Materiálně se totiž jednalo o projev vůle a jednání toliko dvou zmíněných fyzických osob, které se přičítá i obviněným právnickým osobám. Dovolatelka je toho názoru, že obvinění nejednali v úmyslu založit organizovanou zločineckou skupinu a účastnit se na její činnosti, což vyplývá i ze skutečnosti, že nijak neutajovali existenci skupiny (koncernu) VERVE, jeho činnost, vnitřní organizační strukturu, korporátní a pracovněprávní vztahy nadřízenosti a podřízenosti, rozdělení funkcí a dělbu činností mezi zaměstnance. Tyto skutečnosti naopak byly zveřejňovány v časopise K. a následně v magazínu V. a byly známy širokému okruhu třetích osob. Dále bylo v hlavním líčení prokázáno, že koncern VERVE vykonával legální podnikatelskou činnost, která byla v souladu s právními předpisy. Za daného stavu nemůže obstát závěr, že se dovolatelka dopustila zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Ostatně i státní zástupce ve své závěrečné řeči došel k tomu, že znaky organizované zločinecké skupiny naplněny nebyly (přičemž dovolatelka část závěrečné řeči státního zástupce ocitovala).

30. Došlo též k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces, když tato se marně domáhala výslechu svědků – svých zaměstnanců, kteří mohli potvrdit řádný průběh zaměstnání, že jejich práce spočívala v hlídání parkovacích ploch, jež dovolatelka v dané době provozovala na různých místech v Praze. Soud žádné svědky navržené obhajobou nepředvolal a jejich výslech v hlavním líčení neumožnil. Pokud provedl výslech celkem zhruba 300 svědků, tak je zřejmé, že výslech zaměstnanců dovolatelky nemohl vést k prodlužování řízení. V té souvislosti dovolatelka poukázala na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a uzavřela, že pokud soud prvního stupně na jedné straně z vlastní iniciativy předvolal a vyslechl velké množství svědků podle svého uvážení, pak skutečnost, že nepředvolal žádné svědky navržené dovolatelkou, nese znaky libovůle a je v rozporu s právem na spravedlivý proces, resp. právem obviněné dát slyšet svědky ve svůj prospěch. 31. K porušení práva na spravedlivý proces došlo i v důsledku toho, že věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě, jak je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka poukázala na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zabývající se přiměřeností délky trestního řízení, rozhodnými kritérii a různými způsoby zadostiučinění poskytnutého stěžovatelům v případě nepřiměřeně dlouhého trvání trestního řízení. Zdůraznila, že za dostatečnou nápravu bývá považováno zejména zmírnění trestu. Následně vyzdvihla nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, podle něhož je třeba dobu trvání trestního řízení delší než šest let považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze delší dobu trvající trestní řízení tolerovat. Na základě uvedeného vyjádřila přesvědčení, že její trestní stíhání v této věci trvalo nepřiměřeně dlouho, když trestní řízení trvalo 10 let a pravomocný rozsudek byl vyhlášen dokonce až 12 let od spáchání skutku. Oba soudy nižších stupňů měly nepřiměřenou délku trestního řízení kompenzovat a přihlédnout k ní při ukládání trestu, což se však nestalo. Trestní řízení zásadně ovlivnilo podnikatelské možnosti dovolatelky a mělo negativní vliv na její hospodářské výsledky.

32. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

33. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k jednotlivým dovoláním vyjádřil následovně. 34. Pokud jde o dovolání obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého a jejich skutkové námitky, nejprve připomněl, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní (zjevný) rozpor mezi skutkovými zjištěními těchto soudů a provedenými důkazy. O takový extrémní rozpor se jedná v případě, že zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, pokud nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Extrémní nesoulad však nelze spatřovat pouze v tom, že obviněný není spokojený s důkazní situací a jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provést (s ohledem na omezený okruh dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

35. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může formálně spadat argumentace obviněných, že soudy neprovedly všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí, když nevyslechly všechny osoby se zdravotním postižením, na které byl čerpán příspěvek na zaměstnávání. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť se nejednalo o akt svévole soudu. Oba soudy nižších stupňů situaci vyhodnotily tak, že podstatnou část důkazů tvoří důkazy listinné, a to listiny vztahující se přímo k žádostem o dotace, k zaměstnávání osob se zdravotním postižením a rovněž k organizaci samotného holdingu, přičemž výslechy svědků v uvedeném smyslu posuzovaný skutek pouze dokreslovaly. Odvolací soud se s danou námitkou vypořádal v bodě 183. odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně se odmítnutím návrhu vyslýchat všechny osoby se zdravotním postižením velmi pečlivě a podrobně zabýval na str. 273-275 svého rozsudku. Předmětem dokazování bylo objasnit, zda obvinění v žádostech o poskytnutí příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením uvedli nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, popř. podstatné údaje zamlčeli. Tyto své závěry o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku nalézací soud, jak už bylo řečeno, opřel co do rozsahu trestné činnosti o řadu listinných důkazů – vedle žádostí o dotace se jednalo o pracovněprávní dokumentaci, čestná prohlášení a výkazy realizovaných činností. Tyto listinné důkazy pak dal do kontextu s výpověďmi více než 400 vyslechnutých svědků z řad osob zdravotně postižených, kteří byli vyslýcháni napříč všemi právnickými osobami a napříč všemi čtvrtletími žalovaného období. Byť se v dovolání obviněných namítá, že pro skutková zjištění soudu byl použit „reprezentativní vzorek“ zaměstnanců, způsob určení tohoto vzorku tak, jak je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně popsán, nijak zpochybněn nebyl. Státní zástupce má ve shodě s názory soudů obou stupňů za to, že takový postup byl možný, když soud prvního stupně došel k závěru, že mezi stovkami vyslechnutých zaměstnanců z řad osob zdravotně postižených byly jen jednotky těch, kteří skutečně vykonávali práci a dostávali za ni řádně vyplacenou mzdu. Za klíčové je třeba považovat, že tyto případy sloužily k tomu, aby byl zakryt celý systém fungování holdingu. Jednalo se o výjimky, které nic neměnily na tom, že celý systém holdingu byl nastaven zcela jiným způsobem (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 274).

36. Podle § 78 odst. 1, 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, účinného v době stíhaného skutku v letech 2008-2012, patřilo mezi podmínky poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, že zaměstnavatel zaměstnával více než 50 % těchto osob a příspěvek náležel ve výši skutečně vynaložených mzdových nákladů na tyto zaměstnance. Už z toho je zřejmé, že poskytnutí příspěvku bylo vázáno jednak na určitou kvantitu podílu osob se zdravotním postižením a zejména, že účelem poskytnutí příspěvku byla podpora zaměstnávání uvedených osob, nikoli tedy výkon jakékoli činnosti nemající rozumné opodstatnění apod. Soud prvního stupně přitom na základě dalších důkazů, mj. výpovědí manažerů obviněných právnických osob, které byly součástí holdingu VERVE, dospěl k závěru, že tyto společnosti neměly žádné konkrétní projekty, na kterých by osoby zdravotně postižené pracovaly a které by společnostem generovaly zisky. Osoby zdravotně postižené nebyly do těchto společností přijímány za účelem výkonu konkrétní práce. Jestliže byly vyráběny nějaké výrobky, tyto nebyly součástí žádné ekonomicky promyšlené činnosti. Pokud již byla osobám se zdravotním postižením přidělována nějaká práce, jednalo se o práci zcela nahodilou, zjevně vymyšlenou ad hoc. V té souvislosti lze poukázat např. na výpověď svědka A. F., z níž plyne, že na společnost WS Handicap, s.r.o., bylo vykazováno až 320 zaměstnanců, o kterých mu však nebylo nic známo. Soud prvního stupně v rozsáhlém odůvodnění svého rozsudku poukázal i na výpovědi dalších manažerů dotčených společností, z nichž plynou obdobné skutečnosti. Příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením byly vybírány obviněnými z bankovních účtů společností či přeposílány na jiné účty (viz body 318. – 334. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z toho lze dovodit, že tyto příspěvky sloužily k osobnímu obohacení obviněných. Městský soud v Praze zcela opodstatněně dospěl k závěru o fungování systému holdingu, který nebyl založen na skutečném zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Nebylo proto nutné vyslechnout všechny jednotlivé osoby se zdravotním postižením, jejichž jména se objevovala na výkazech dokládaných úřadům práce. Stěží si lze představit, že by příspěvek na zaměstnávání těchto osob byl poskytnut společnostem, které reálně v deklarovaném rozsahu takové osoby nezaměstnávaly, případně pro ně nevytvářely skutečná ekonomicky či jinak odůvodněná pracovní místa. To by se zcela míjelo s účelem § 78 zákona o zaměstnanosti, tj. podpořit zařazení osob se zdravotním postižením na pracovní trh. Účelem tohoto ustanovení rozhodně nebylo zajistit obohacení osob spolupodílejících se na vytvoření fiktivního systému zdánlivého zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Pokud tedy soud prvního stupně důkazní návrhy obviněných v tomto smyslu zamítl, nejednalo se o nedůvodně neprovedené podstatné důkazy a dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy naplněn není. Ze stejných důvodů není opodstatněná ani námitka zpochybňující náležité zjištění výše škody. Nelze souhlasit s tím, že byl proveden důkaz toliko ve vztahu ke vzorku zaměstnanců, když skutkové závěry v uvedeném smyslu se opíraly i o jiné důkazy, než byly právě výslechy zaměstnanců.

37. Nedůvodná je i námitka, že při vyčíslení škody způsobené trestným činem dotačního podvodu měly být ve prospěch obviněných zohledněny platby za odvedené sociální a zdravotní pojištění. Tyto platby byly uhrazeny pouze za účelem předstírání zaměstnávání osob se zdravotním pojištěním, tj. v širším slova smyslu se jednalo o náklady trestné činnosti. Ty jsou však potenciálně relevantní pouze pro vyčíslení výše prospěchu, nikoli škody (k tomu přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013). Byť se tyto platby do majetkové sféry státu skutečně dostaly, nelze je posuzovat ani jako případné bezdůvodné obohacení. To vyplývá z ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, podle něhož právo na vrácení nemá ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Jedná se o tzv. vědomé plnění nedluhu. Podle komentářové literatury k občanskému zákoníku právo na vrácení nemá mimo jiné ten, kdo jinému plnil nedluh s úmyslem podvodným. Soud prvního stupně přiléhavě poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 414/2017. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti nelze mít za to, že by v řízení před soudy nižších stupňů byly porušeny obhajobou namítané zásady trestního řízení ani právo obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tu část dovolání, která se týká námitek spadajících pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze proto považovat za zjevně neopodstatněnou.

38. Ve vztahu k námitkám zpochybňujícím naplnění definičních znaků organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku je především třeba uvést, že soud prvního stupně se touto otázkou velmi pečlivě zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, a to ve vazbě na ustanovení § 107 i § 361 tr. zákoníku (viz body 458. a násl. odůvodnění rozsudku). Nepochybně byla splněna podmínka minimálně tří trestně odpovědných osob, když v daném případě organizovanou zločineckou skupinu tvořily nejméně čtyři obviněné fyzické osoby – Miloslav Vít, Miroslav Černý, M. Š. a Š. A. a dále všechny obviněné právnické osoby s výjimkou společnosti ZAJDA, s.r.o. Městský soud podrobně zdůvodnil existenci vnitřní organizační struktury, v rámci které obviněný Miloslav Vít ve vedoucím postavení vytvořil holding, nastavil pravidla jeho fungování a spolu s obviněným Miroslavem Černým rozhodoval, že budou zaměstnávány osoby se zdravotním postižením, za jakých podmínek budou vypláceny, jak budou podávány žádosti o příspěvky atd. Obviněný Miroslav Černý jako provozní ředitel realizoval pokyny obviněného Miloslava Víta ve vztahu k jednotlivým právnickým osobám, vytvářel interní směrnice, kontroloval příspěvky. Obviněná Š. A., bezprostředně podřízená obviněnému Miroslavu Černému, zajišťovala nábor osob zdravotně postižených, školila manažery apod. Obviněná M. Š., která byla rovněž podřízená obviněnému Miroslavu Černému, měla na starosti vše, co se týkalo bilancí, tyto bilance kontrolovala, školila manažery právnických osob, vybírala hotovost z bankovních účtů atd. Mezi obviněnými rozhodně existovaly v rámci páchání trestné činnosti pevné, hierarchicky uspořádané vztahy nadřízenosti a podřízenosti, jednotliví členové organizované zločinecké skupiny plnili své úkoly jako složky řídící, koordinační a výkonné. Soud prvního stupně správně poukázal i na další typický, byť zákonem nevyžadovaný, znak organizované zločinecké skupiny spočívající v jejím utajení, a to jak směrem dovnitř, a tak i navenek, když mimo jiné existovala směrnice o kontrole poučování o mlčenlivosti pracovníků ve vztahu ke třetím osobám. S ohledem na to, že holding fungoval po dobu čtyř let a nejednalo se o žádné ojedinělé akty, není žádných pochyb o soustavném páchání trestné činnosti. Na překážku není ani zjištění, že daná skupina byla založena a následně směřovala svoji činnost k byť jen jedinému konkrétnímu cíli – zde podvodnému vylákávání příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (k tomu přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 4 Tz 32/2020). Závěry obou soudů nižších stupňů o naplnění definičních znaků organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku nejsou v rozporu s judikaturou, která byla citována v dovoláních obviněných. Vzhledem k jejich aktivní a řídící roli v rámci celého holdingu VERVE zaměřeného na páchání trestné činnosti pak nelze mít pochyb ani o jejich úmyslném zavinění ve vztahu ke všem trestným činům, kterými byli uznáni vinnými. Ostatně subjektivní stránkou trestných činů se soud prvního stupně také náležitě a přesvědčivě zabýval (viz bod 442. odůvodnění rozsudku).

39. K námitce nepřiměřené délky trestního řízení je třeba uvést, že tato skutečnost může být předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, neboť řízení o dovolání se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv, resp. mimo rámec spravedlivého procesu. Případnou výrazně nepřiměřenou délku řízení lze skutečně kompenzovat prostřednictvím § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jak se uvádí v podaných dovoláních, neboť taková délka má povahu okolnosti případu ve smyslu tohoto ustanovení. V projednávaném případě od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání (dne 30. 1. 2014) do pravomocného skončení věci uplynulo 9 let. Jedná se o dobu relativně delší, která však na druhé straně byla ovlivněna mimořádným rozsahem dokazování, kdy musely být vyslýchány stovky osob a vyhodnocovány listiny týkající se až tisícovky osob, trestné činnosti se účastnily desítky obviněných, ke kterým musely být obstarány důkazy ohledně jejich fungování v rámci holdingu. Nejvyšší soud v minulosti zasáhl do rozhodnutí soudů nižších stupňů např. ve věci, kde trestní řízení trvalo od 10 do 13 let, přičemž se však jednalo o daleko méně závažnou majetkovou trestnou činnost než v posuzovaném případě (viz např. usnesení ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 596/2010). V usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, Nejvyšší soud akceptoval mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby v případě závažné majetkové kriminality se škodou přesahující 128 000 000 Kč, avšak trestní stíhání v tomto případě trvalo 17 let. V nyní řešené trestní věci dovolatelů státní zástupce neshledává věcné opodstatnění, aby do napadeného rozhodnutí bylo zasahováno z důvodu délky trvání trestního stíhání či doby uplynulé od spáchání trestného činu, neboť zde existují legitimní důvody, které délku trestního řízení ovlivnily. Dobu, po kterou bylo vedeno řízení před soudem – od podání obžaloby v červnu 2020 do vydání rozsudku odvolacího soudu v květnu 2023 – lze s ohledem na mimořádný rozsah dokazování považovat spíše za ukázkovou. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně věnoval značnou péči racionalizaci rozsahu prováděného dokazování (viz výše – argumentace týkající se počtu vyslýchaných svědků). Dále je třeba zdůraznit, že soud obviněným ukládal tresty s ohledem na ustanovení § 108 odst. 1 tr. zákoníku, tj. v sazbě od 9 let a 2 měsíců do 13 let a 4 měsíců, přičemž vážil vedoucí roli obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého, kterou bylo třeba odlišit od postavení obviněných Š. A. a M. Š. Posledně uvedeným dovolatelkám byly uloženy tresty při spodní hranici zákonného rozpětí. Soud zároveň akcentoval okolnost, že k páchání trestné činnosti byly zneužity osoby zdravotně postižené, jakož i výši škody, která mnohonásobně přesáhla spodní hranici škody velkého rozsahu. Ze všech těchto důvodů považuje státní zástupce dovolání obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého za zjevně neopodstatněná.

40. V případě dovolání obviněných Š. A. a M. Š. lze jejich námitky zpochybňující naplnění znaků organizované zločinecké skupiny a spáchání trestného činu dotačního podvodu ve prospěch organizované zločinecké skupiny formálně podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně s těmito se náležitě a přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně. Pokud jde o naplnění definičních znaků organizované zločinecké skupiny, v zásadě lze odkázat na výše uvedenou argumentaci (státního zástupce) týkající se obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého. Konkrétní rolí obviněných Š. A. a M. Š. se soud prvního stupně zabýval v bodech 407. – 409. odůvodnění svého rozsudku. Stručně lze zrekapitulovat, že tyto obviněné měly jednoznačně určené úkoly, které jim byly zadávány od obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého k zajišťování chodu celé struktury, když obě obviněné zastávaly pozice firemních inspektorek, nikoli jen běžných asistentek. Zároveň se účastnily porad holdingu, obviněná Š. A. se angažovala v otázce náboru nových zaměstnanců – osob zdravotně postižených a obviněná M. Š. měla na starosti veškeré záležitosti týkající se měsíčních bilancí, které vyhotovovali jednotliví manažeři obviněných právnických osob. Z uvedeného je patrná hierarchicky uspořádaná dělba funkcí a činností v rámci holdingu a rovněž úmyslné zavinění obviněných, neboť tyto bezprostředně pracovaly s informacemi, které se dotýkaly fungování holdingu VERVE, a tudíž si musely být vědomy i jeho zločinné podstaty. Pokud jde o úmyslné zavinění obviněné Š. A., lze odkázat i na obrazový a zvukový záznam z její návštěvy v bytě svědkyně Z. Š. (viz bod 315. odůvodnění rozsudku městského soudu). Obviněná M. Š. pak měla dispoziční právo k většině bankovních účtů obviněných právnických osob a z těchto účtů vybírala finanční hotovost (viz bod 408. odůvodnění rozsudku), z čehož je zřejmé, že musela mít povědomí o tom, jakým způsobem je reálně nakládáno s finančními prostředky společností, které pocházely z příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

41. Neopodstatněná je námitka dovolatelek, že jednaly v rámci struktury společnosti s tím, že každá společnost má nějakou vnitřní organizační strukturu, což nelze vykládat k tíži obviněných. V dané věci nejsou obviněné postihovány za prostou činnost v rámci holdingu, nýbrž za to, že činnost tohoto holdingu měla charakter organizované zločinecké skupiny. V rozporu s definicí takové skupiny podle § 129 tr. zákoníku není, jestliže pro její činnost byla využita organizační struktura právnické osoby. Zcela odmítnout je třeba námitku, že záměr soustavně páchat trestnou činnost musí podle komentářové literatury existovat již při zahájení činnosti organizované zločinecké skupiny. Podle doktrinálního výkladu se sice předpokládá, že již při založení organizované zločinecké skupiny zde záměr soustavně páchat úmyslnou trestnou činnost zpravidla bude, nicméně není vyloučeno, aby určité společenství nejméně tří trestně odpovědných osob bylo zaměřeno původně na legální činnost (typicky u právnických osob) a trestná činnost začala být páchána až po určité době. Vůbec není rozhodné to, že dovolatelky organizovanou zločineckou skupinu nezaložily, neboť byly uznány vinnými tím, že se na činnosti organizované zločinecké skupiny účastnily, což je jedna z alternativ trestného činu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně podle aliney druhé. Za nedůvodnou je třeba považovat i tu část dovolací argumentace, kde obviněné poukazovaly na závěrečnou řeč státního zástupce. Soud není právní kvalifikací skutku v obžalobě vázán a stejně tak není vázán ani interními rozhodnutími soustavy státního zastupitelství. Státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze zmíněné výkladové stanovisko ze dne 25. 2. 2014 se týkalo jiné než posuzované trestní věci. Právní posouzení skutku soudem prvního stupně není v rozporu s předchozí praxí státního zastupitelství. Opět je třeba poukázat na mimořádně přesvědčivé a podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které zjevně akceptoval i dozorový státní zástupce, když se vzdal odvolání ve vztahu ke všem obviněným, kteří byli uznáni vinnými trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně se se zmíněným výkladovým stanoviskem státního zástupce věcně vypořádal v bodě 466. odůvodnění rozsudku. Judikatura Nejvyššího soudu z pozdější doby (po vydání daného stanoviska) výslovně připustila, že na překážku kvalifikace organizované zločinecké skupiny není zjištění, že taková skupina směřovala svojí činností k jedinému konkrétnímu cíli (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 4 Tz 32/2020), a nutná není ani existence dalších doprovodných aktivit navazujících na prvotní trestnou činnost a případný vliv na mocenské orgány státu (na což se mj. poukazovalo v závěrečné řeči státního zástupce), i když se může jednat v případech nejzávažnější organizované kriminality o typické průvodní znaky. Ostatně v judikatuře Nejvyššího soudu byla akceptována i další odsouzení pachatelů za jednání ve prospěch organizované zločinecké skupiny v případech majetkové či hospodářské trestné činnosti toliko jednoho typu, např. rozsáhlých organizovaných podvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 198/2022) nebo organizované daňové kriminality (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 Tdo 1283/2021).

42. Námitky zpochybňující úmyslné zavinění dovolatelek stojí převážně na tom, že úmyslné zavinění nebylo soudy nižších stupňů prokázáno, tedy jde o námitky skutkového charakteru, které nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. Z prostého konstatování, že úmyslné zavinění nebylo prokázáno, nelze dovozovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jinak nebylo upřesněno, v čem má zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními spočívat. Platí to zvlášť za situace, kdy soud prvního stupně co do skutkových závěrů své rozhodnutí velice podrobně a logicky odůvodnil. Stejně tak pod uvedený dovolací důvod nespadá ani námitka týkající se neprovedení výslechů jmenovaných svědků, když ani zde nebylo dostatečně vysvětleno, jak by se skutkové závěry změnily, pokud by tito svědci vyslechnuti byli. Nejedná se proto o nedůvodně neprovedené důkazy ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. 43. Podle státního zástupce nebylo v řízení porušeno ani právo obviněných na zákonného soudce. S touto námitkou se dostatečně vypořádal Vrchní soud v Praze v bodech 148. – 160. odůvodnění napadeného rozsudku, na což postačuje odkázat. Za rozhodné je třeba považovat, že dotčení přísedící byli v době zahájení hlavního líčení dne 22. 2. 2021 určeni k projednání a rozhodování věcí do senátu 48 T. V rozporu s právem na zákonného soudce není, pokud jeden z přísedících nebyl určen do příslušného senátu v době podání obžaloby dne 8. 6. 2020, neboť v mezidobí činila ve věci úkony pouze předsedkyně senátu a samotný soudní senát byl ve věci činný až od okamžiku zahájení hlavního líčení. Takto vznesená námitka ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je proto též zjevně neopodstatněná. 44. Pokud jde o námitky týkající se nepřiměřené délky trestního řízení a výpočtu výše škody, státní zástupce odkázal na své vyjádření k dovoláním obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého. K obviněným Š. A. a M. Š. specificky dodal, že jejich trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2015, tedy délka trestního stíhání činila zhruba 8 let, navíc jim byl uložen trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby. I v této části tedy považuje dovolání obviněných za neopodstatněná. K námitce údajného porušení zásady in dubio pro reo zdůraznil, že na existenci extrémního rozporu [ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nelze usuzovat jen proto, že obviněné hodnotí důkazy jiným způsobem než soudy. V tom ještě nelze spatřovat porušení zásady volného hodnocení důkazů. Obviněné postavily svoji argumentaci právě na tom, že se ničeho nedopustily, trestná činnost jim nebyla prokázána, což však samo o sobě není způsobilé zpochybnit logicky odůvodněné skutkové závěry soudu prvního stupně o jejich vině. Námitky dovolatelek týkající se přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 a § 39 tr. zákoníku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Státní zástupce proto dovolání obviněných Š. A. a M. Š. souhrnně hodnotí jako zčásti neodpovídající zákonným dovolacím důvodům a zčásti zjevně neopodstatněná.

45. U obviněného A. M. je podstatná část dovolací argumentace postavena na tom, že soudy učinily závěr o jeho vině jen na základě v rozsudku zmíněné emailové korespondence a znalosti obviněného o firemních výkazech. Podle obviněného z žádného důkazu nevyplývá, že by měl povědomost o reálném stavu společností obviněného Miloslava Víta, byť tyto společnosti financoval (úvěroval) – kolik osob zdravotně postižených tyto společnosti zaměstnávají, kde tyto osoby pracují, jakou činnost vykonávají apod. Veškerá tato argumentace je podle státního zástupce jen polemikou se skutkovými závěry soudu prvního stupně, když obviněný provedené důkazy hodnotí jinak než soud. Takto formulované námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z nich nelze dovodit zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Městský soud v Praze se odůvodnění podílu obviněného A. M. na páchání trestné činnosti podrobně věnoval na straně 336-343 rozsudku a dospěl k tomu, že obviněný se na předmětném jednání podílel vědomě. Na základě přehledů zasílaných emailem měl informace o tom, jaký počet osob zdravotně postižených je v jednotlivých společnostech zaměstnán, jaké příspěvky jsou na tyto osoby vypláceny státem a jaká část je reálně vyplácena zaměstnancům. Z přehledů bylo zároveň zřejmé, že příspěvek, který byl určen pro osoby zdravotně postižené, byl rozpočítán mezi řadu jiných subjektů, a to včetně obviněného A. M. V tomto směru dovolání obviněného nijak nedokládá, že by z uvedených přehledů vyplývaly jiné závěry, než tvrdí soud prvního stupně. Na rozdíl od některých přežitých historických právních úprav současný trestní řád nijak nestanoví a soudu neukládá, že by některé důkazy měly větší sílu než jiné. Nebylo proto v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, pokud soud opřel svá zjištění především o konstatované listiny namísto výslechů svědků, kteří podle obviněného jeho vinu ve svých výpovědích neprokazují.

46. Námitka dovolatele, že soud prvního stupně při ukládání trestu použil ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, zatímco odvolací soud nikoliv, není podřaditelná pod žádný dovolací důvod (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, či novější usnesení téhož soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, jež reagovalo na dovolatelem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Obviněný navíc svoji argumentaci ani nepostavil na tom, zda byly či nebyly splněny podmínky pro postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, pouze se vrátil k již uplatněné obhajobě, že se ničeho nedopustil a tudíž nemohl ani projevit kritický náhled na věc. Zcela přehlíží, že primárním důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku je povaha a závažnost pomoci. V daném případě přitom jeho pomoc významně přispěla ke spáchání rozsáhlé majetkové trestné činnosti se škodou v řádech stovek milionů korun. Nelze mít za to, že by konkrétní povaha a závažnost jeho pomoci byla jakkoli mimořádně snižována, z toho důvodu není namístě zásah do výroku o trestu ani s odkazem na výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, který se navíc týkal aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku a specificky ve vztahu k trestu odnětí svobody ukládanému rodiči nezletilého dítěte, při zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř.

47. Obviněná KD Real ve svém dovolání označila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak následně uvedla, že odvolací soud nesprávně aplikoval hmotněprávní předpisy na zjištěný skutkový stav a porušil její základní práva na spravedlivý proces. Pokud měla obviněná za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pak měl být uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Výhrady obviněné ke kvalifikaci skutku jako účasti na organizované zločinecké skupině, včetně odkazu na závěrečnou řeč dozorujícího státního zástupce v hlavním líčení, byly již vypořádány v rámci vyjádření k námitkám obviněných Š. A. a M. Š. Státní zástupce na tuto část svého vyjádření odkázal. Odkázal též na odpovídající část vyjádření k dovoláním obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého stran rozsahu vyslýchaných svědků, v čemž dovolatelka subjektivně spatřovala porušení práva na spravedlivý proces. Nelze než zopakovat, že povinností soudu nebylo provést veškeré navržené důkazy. Samotná skutečnost, že soud vycházel při svých skutkových závěrech z jiných než navržených důkazů, které ovšem učiněná skutková zjištění odůvodňují, nemůže být porušením práva obviněných na spravedlivý proces. Také pokud jde o námitky týkající se nepřiměřené délky trestního řízení, lze plně odkázat na to, co bylo uvedeno již ve vyjádření k dovoláním ostatních obviněných.

48. S odkazem na všechny výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého, Š. A., M. Š. a KD Real byla v neveřejném zasedání [k jehož konání lze přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného A. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Státní zástupce zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 49. Na toto vyjádření státního zástupce zareagoval obviněný A. M. V replice datované 2. 2. 2024 setrval na své dřívější argumentaci [obsažené v jeho dovolání, a to ve vztahu k oběma uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.], aniž by však cokoli podstatného doplnil, resp. aniž by se konkrétně vyjádřil k argumentům státního zástupce.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

50. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou dovolání obviněných v této trestní věci přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná, a to v případě obviněného A.. M. podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. a u ostatních dovolatelů podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. [ve vazbě na § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

51. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky obsahově vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání. 52. Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

53. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněných lze až na výjimky (viz níže) formálně podřadit pod jimi deklarované dovolací důvody. S jistou mírou tolerance to platí i pro obviněného A. M. a jím tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě). Naopak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitky tohoto obviněného zjevně nespadají. Zbylých pět dovolatelů pochybilo, pokud za dané procesní situace při jimi zvoleném způsobu argumentace výslovně neoznačili též důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (když jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř.), avšak toto pochybení nijak nebránilo tomu, aby se Nejvyšší soud jejich dovoláními věcně zabýval. Již na tomto místě je ovšem třeba uvést, že ani jednu z námitek, které obvinění napříč svými dovoláními uplatnili, Nejvyšší soud důvodnou neshledal.

54. Námitky dovolatelů jsou primárně soustředěny do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, případně na to, že soudy opomněly provést některé podle obviněných důležité důkazy. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy řečeno, bude-li jinak posouzen skutkový stav, pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o žádný trestný čin, neboť nebudou naplněny všechny jeho zákonné znaky). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Většina námitek obviněných (výjimky budou zmíněny níže) však ve skutečnosti směřuje k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav, když vadně vyhodnotily provedené důkazy, tedy se vztahují pouze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na základě toho jsou pak stavěna tvrzení, že došlo k porušení zásady presumpce neviny, materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, oficiality, vyhledávací, zákonnosti, že byl porušen princip in dubio pro reo, právo obviněných na spravedlivý proces a soudní ochranu, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestných činů (když obvinění vůbec nevěděli a nemohli vědět, že se podílejí na něčem nezákonném a že jsou snad členy nějaké organizované zločinecké skupiny) atd. 55. Je třeba zdůraznit, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

56. Současně je třeba připomenout i to, že Nejvyšší soud se může vyjádřit pouze ke skutečně konkrétním námitkám dovolatelů a nikoli k těm, jež se nesou jen v obecné rovině. Ve všech šesti podaných dovoláních je obsaženo velké množství tvrzení, na která ovšem nenavazuje žádná skutečná (konkrétní) argumentace (viz níže). Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně konstatoval, že zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel ve své dovolací argumentaci osvědčit, tj. poukázat zcela konkrétně na to, proč se domnívá, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci některých rozporných, vzájemně si konkurujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit svou vlastní interpretaci. Stejným způsobem na výklad citovaného dovolacího důvodu nahlíží i Ústavní soud, jak vyplývá např. z jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Zde bylo uvedeno mj. následující: „Není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání… Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká, v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. V dané souvislosti lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012 (publikované pod č. 46/2013 Sb. Sb. rozh. tr.), podle něhož se Nejvyšší soud může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů nemůže dovolatel svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předchozích stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. V rozporu s tím postupovaly obviněné M. Š. a Š. A., pokud odkazovaly na svá (blíže nekonkretizovaná) dřívější vyjádření, resp. na závěrečné řeči svých obhájců (viz str. 15, resp. 14, jejich dovolaní – první odstavec části nadepsané „Nebyli vyslechnuti svědci obhajoby“).

57. V posuzované věci Nejvyšší soud žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. 58. Jak už bylo řečeno, všichni dovolatelé se domáhají především právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jejich představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazují přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednili všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a všech vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení obvinění též namítají, ať už výslovně nebo jen implicitně) nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. To se ovšem v projednávané trestní věci stalo.

59. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněných a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněné vinnými ze spáchání předmětného jednání, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněných, jakož i to, proč jejich další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Při provádění a hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na velmi pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry.

60. Uvedeným soudům nelze nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněných založily především na výpovědích několika stovek svědků, a to jak zaměstnanců – osob se zdravotním postižením (dále též jen „OZP“), tak i jednatelů, manažerů, koordinátorů či personalistů jednotlivých obviněných právnických osob, v kombinaci s velkým množstvím listinných důkazů (které byly v rozhodnutí obou soudů detailně rozebrány). Jedná se především o pracovněprávní dokumentaci týkající se zaměstnanců – OZP, žádosti o dotace včetně příloh, čestná prohlášení, bilance a hlášení středisek (obviněných právnických osob), výkazy realizovaných činností (soupisy poskytnutých „nadstandardních služeb“, resp. „služeb pro rodinu a domácnost“), zápisy z porad vedení holdingu, firemní časopisy a interní směrnice holdingu, obrazové a zvukové záznamy pořízené policií v rámci sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. (z porad vedení holdingu a návštěv obviněných Miroslava Černého a Š. A. u svědkyně Z. Š.), dohody o narovnání se zaměstnanci – OZP (kteří protestovali proti tomu, že jim byla vyplacena nižší mzda, než byla uvedena ve smlouvách, resp. na výplatních páskách), seznamy „problematických“ zaměstnanců – OZP s poznámkami ohledně rizik, příp. „jak na ně“ (např. že daný zaměstnanec tzv. slyší na peníze, nebo je nebezpečný tím, že dokáže strhnout ostatní) aj. Obhajoba obviněných byla správně označena za nepřijatelnou, nevěrohodnou a bezpečně vyvrácenou mnoha provedenými důkazy. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněnými nyní shodně i v jejich dovoláních. Dovolací námitky jsou v podstatě jen opakováním námitek odvolacích, jimž se Vrchní soud v Praze podrobně zabýval a správně na ně reagoval. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněných spočívá v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněných není ničím jiným než pokračováním jejich stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů detailně vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).

61. Jak už bylo naznačeno, dovolacím námitkám obviněných nebylo možné přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se obvinění dopustili předmětného skutku, je správný a zcela správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatném ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí, a to především mimořádně detailního, precizního, obsahově vyčerpávajícího a logického odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 279-359, body 360. – 432., pokud jde skutková zjištění, a str. 359-378, body 434. - 471., pokud jde o právní posouzení věci). Ke všem podstatným a odvoláními napadeným skutkovým a právním zjištěním se jasně vyjádřil i Vrchní soud v Praze (viz str. 28-42, body 147. – 159., 166. – 173. a 178. -215. odůvodnění jeho rozsudku), a zároveň se patřičně věnoval i otázce potrestání obviněných (viz str. 42-45, body 216. – 234.). Zmíněné pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů prakticky kompletně pokrývají uplatněnou dovolací argumentaci obviněných. Zejména odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze je natolik přesvědčivé a vyčerpávající (když jen zhodnocení provedených důkazů a odůvodnění z nich vyplývajících skutkových zjištění čítá zhruba 80 a zhodnocení právní zhruba 20 stran), že by bylo zhola nadbytečným a neúčelným, aby Nejvyšší soud jeho jednotlivé části opakoval. Se všemi podstatnými skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje a dovolatele na příslušné části odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje.

62. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.

63. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit už jen následující. Ke společným námitkám více dovolatelů

64. V první řadě byl správný závěr soudů v tom směru, že rozsah a výsledky do té doby provedeného dokazování byly dostačující pro vydání meritorního rozhodnutí, tj. že veškeré návrhy obviněných na doplnění dokazování byly nadbytečné. Platí to jak pro konkrétně (jmenovitě) navržené výslechy svědků H. S., D. M., příp. členů jeho kanceláře, tak pro obecný požadavek obviněných, aby byli v pozici svědků vyslechnuti všichni zaměstnanci obviněných právnických osob – OZP (včetně zaměstnanců dovolatelky KD Real). Oba soudy nižších stupňů se touto záležitostí velmi podrobně zaobíraly (viz str. 272-275, body 352. - 353., str. 322-323, body 392. – 394. a str. 352-353, bod 425. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 32-35, body 173., 178. – 183. a str. 39, bod 199. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího) a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje. Ve vztahu k námitkám obviněných M. Š. a Š. A. týkajícím se neprovedení výslechu svědků H. S. a D. M. je třeba přisvědčit i vyjádření státního zástupce (k podaným dovoláním). Obviněné se ve svém mimořádném opravném prostředku omezily v podstatě jen na obecné konstatování, že neprovedením výslechu jmenovaných svědků soudy „fatálně“ pochybily, aniž by však na to navázaly jakoukoli konkrétní argumentací. Vůbec nevysvětlily, jak by se podle nich změnily skutkové závěry, pokud by uvedení svědci vyslechnuti byli, co nového nebo jiného mělo (mohlo) být na základě jejich výpovědí zjištěno. Již z toho důvodu nejde o námitku, která by mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho třetí alternativě).

65. Dovolatelům je třeba připomenout, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům stran. Jak vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. V nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95 (publikovaném pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) bylo dále konstatováno, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy mimo jiné vyplývá, že jsou to právě obecné soudy, které v každé fázi řízení zvažují, jaké důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzují důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování v trestním řízení tedy spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Pokud soudy některý navržený důkaz odmítnou provést, pak musejí svůj postup přesvědčivě odůvodnit. To se však, jak už bylo řečeno, v nyní posuzované věci stalo. Nejvyšší soud souhlasí se závěry obou podřízených soudů, že obviněnými navržené důkazy neměly potenciál zvrátit do té doby učiněná skutková a právní zjištění, že nemohly přivodit jiné rozhodnutí o vině obviněných, resp. o jim uložených trestech. Trestní věc obviněných tak není zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu bude zmínka ještě i níže v rámci vyjádření k jednotlivým dovolacím argumentům obviněných.

66. Soudy také správně uzavřely, že obhajovací verzi obviněných nebylo možné přijmout ani při zohlednění zásady in dubio pro reo (jejíž aplikace se ve svých dovoláních domáhali všichni obvinění, byť třeba jen implicitně). Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soudy žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatelů neměly (viz str. 279-358, body 360. - 431. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 37-39, body 193. – 201. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). 67. Z výpovědí svědků – zaměstnanců OZP i manažerů, koordinátorů a personalistů jednotlivých obviněných právnických osob jasně vyplývá, a že v rámci holdingu VERVE bylo vše podřízeno jedinému cíli – z důvodů dále vysvětlených nabrat co nejvíce zaměstnanců OZP, ačkoli pro ně nebyla zajištěna práce. Toto bylo uchazečům o zaměstnání i výslovně sdělováno (že pro ně není a nebude dost nebo dokonce vůbec žádná práce), a to mj. na zdůvodnění skutečnosti, že budou reálně dostávat jako mzdu částku (většinou) jen 1 000 – 2 000 Kč měsíčně a nikoli celou mzdu oficiálně deklarovanou v uzavíraných smlouvách, resp. na výplatních páskách. Svědci – zaměstnanci OZP byli mj. vyzýváni, aby si nějakou práci vymysleli sami, při jejich náboru nebylo vůbec zjišťováno (pro obviněné to nebylo podstatné), jaká zdravotní omezení tito uchazeči mají, a tudíž jakou práci jsou či nejsou schopni vykonávat. Zároveň až na výjimky neexistoval žádný skutečný podnikatelský plán a žádná racionální ekonomická činnost obviněných právnických osob (k tomu viz odůvodnění rozsudku městského soudu str. 299-303, body 376. – 377.). Pokud už někteří zaměstnanci určitou práci odvedli (něco vyrobili), nebyla prováděna žádná kontrola kvality ani kvantity, výrobky se často vyhazovaly, neboť prakticky všechny byly neprodejné. Mnoho svědků – zaměstnanců OZP vypovědělo, že v některých měsících nedostali zadanou žádnou práci, někteří z nich dokonce vůbec žádnou práci za celou dobu svého zaměstnání, případně jim byla na celý měsíc přidělena práce, kterou měli hotovou během několika minut či hodin. Vícero svědků – manažerů, personalistů a koordinátorů obviněných právnických osob potvrdilo, že jejich prvořadým úkolem bylo nabrat do společností co nejvíce zaměstnanců – OZP, a až poté se pro tyto lidi „vymýšlela práce“. To však bylo při množství zdravotně postižených zaměstnanců složité a výsledkem pak bylo to, že jim byla zadávána i taková práce, jako např. trhání toaletního papíru na čtverečky, srovnávání zmuchlaných papírů, stříhání provázků apod. Vyrobené věci se často vyhazovaly, neboť pro ně nebylo žádné využití. Pokud zaměstnanec žádnou práci neodevzdal, nic se nedělo, nijak se to neřešilo. Všichni svědci – zaměstnanci OZP na pozici domácích pracovníků (což byla drtivá většina zaměstnanců obviněných právnických osob) potvrdili, že jim byla měsíčně vyplácena částka v rozmezí od 1 000 Kč do 2 000 Kč bez ohledu na množství odvedené práce, resp. zda vůbec nějakou práci odvedli. Svými podpisy však zároveň na žádost svých zaměstnavatelů stvrzovali, že převzali částky násobně vyšší. Byli též nuceni podepisovat smlouvy o poskytování tzv. „nadstandardních“ služeb, na jejichž základě jim obviněné právnické osoby srážely většinu mzdy, aniž by ovšem ony „nadstandardní“ služby reálně využili, resp. o ně vůbec stáli (nepotřebovali je). V návaznosti na to pak museli svým zaměstnavatelům podepisovat každý měsíc „výkaz realizované činnosti“, což byl seznam jimi údajně odebraných nadstandardních služeb, a to velmi často bianco, tj. bez vyplnění textu dokumentu. Značné množství zaměstnanci podepsaných, avšak obsahově nevyplněných, výkazů realizované činnosti policejní orgán zajistil v sídle VERVE Holding, a.s., na adrese XY XY, Praha 10 – viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 197, bod 218.). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že na řádově stovky zaměstnanců – OZP připadal jen jeden nebo maximálně dva koordinátoři, kteří jim měli zmíněné nadstandardní služby poskytovat. Už z toho je zřejmé, že reálně toto činit nemohli (služby mohli poskytnout jen nepatrnému zlomku zaměstnanců), přesto za tyto fakticky neposkytované služby byla zaměstnancům – OZP zásadním způsobem krácena jejich mzda (k tomu podrobněji viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 308-315, body 381. – 386.). Z výpovědí svědků – manažerů obviněných právnických osob, jakož i z listinných důkazů (včetně tzv. bilancí, které každá obviněná právnická osoba za každý měsíc zpracovávala) vyplynulo, že vlastní příjmy obviněných právnických osob z podnikatelské činnosti byly až na výjimky buď nulové, nebo zanedbatelné (v řádu tisíců korun) a jejich jediným skutečným podstatným příjmem byly státem vyplácené dotace – příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Bez nich by hospodaření obviněných právnických osob vykazovalo každý měsíc statisícové ztráty (k tomu podrobněji viz odůvodnění rozsudku městského soudu str. 315-323, body 387. – 393.). Je tedy evidentní, že skutečný smysl činnosti obviněných právnických osob byl jediný – nikoli poctivá podnikatelská činnost spojená s reálným zaměstnáváním osob se zdravotním postižením, nýbrž vysoce sofistikované, systematické a dlouhodobé podvodné čerpání státních dotací. Městský soud v Praze v návaznosti na to podrobně popsal a zdůvodnil, jakým konkrétním způsobem se na této činnosti (vedle dalších osob) podílel každý ze šesti dovolatelů. Nelze než souhlasit se závěrem jmenovaného soudu, že reálné zaměstnávání „malé hrstky“ osob se zdravotním postižením (jimž pak s ohledem na to také byla vyplácena reálná, pracovněprávní dokumentaci odpovídající, mzda) bylo jen zastíracím manévrem obviněných, neboť toto tvořilo jakousi prvotní zeď bránící odhalení jejich trestné činnosti (viz str. 323-324, bod 394. odůvodnění rozsudku). Tomuto závěru odpovídají i ty části výpovědí svědků – zaměstnanců OZP, kde popisovali, že v případě předem nahlášené kontroly úřadu práce dostali od svého zaměstnavatele pokyn přijít na pracoviště s tím, že si mají s sebou přinést nějakou práci, kterou pak budou během prováděné kontroly předstírat (viz např. výpověď svědkyně L. J., str. 182, bod 201. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na stranách 332-334, v bodech 402. – 405. městský soud podrobně vysvětlil, proč neměl žádné pochybnosti o tom, že si obvinění Miroslav Černý, Miloslav Vít, Š. A. a M. Š. byli velmi dobře vědomi protizákonnosti svého jednání, že právě to bylo smyslem vytvoření složitého systému společností v rámci holdingu VERVE a že právě proto aktivně činili různá nezbytná opatření, aby nebyli orgány činnými v trestním řízení odhaleni, resp. usvědčeni.

68. Argumentací obviněných, že nebyly naplněny zákonné znaky organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku (v souvislosti s právní kvalifikací činu podle § 361 tr. zákoníku, resp. použitím ustanovení § 107 a § 108 tr. zákoníku), se obsáhle zabývaly oba soudy nižších stupňů a velmi podrobně zdůvodnily, proč tuto argumentaci neakceptovaly (viz str. 330-336, body 400. – 409., str. 360, bod 438. a str. 369-377, body 458. – 470. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 39-42, body 202. – 214. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Naprosto přesvědčivě vyložily, že byly naplněny všechny zákonem požadované znaky – společenství nejméně tří trestně odpovědných osob, vnitřní organizační struktura, rozdělení funkcí a dělba činností a zaměření na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Správně poukázaly i na prokázané prvky utajení činnosti dané skupiny, jakkoli se nejedná o obligatorní zákonný znak. To vše bylo popsáno a zdůvodněno v návaznosti na konkrétní podíl jednotlivých členů skupiny, včetně všech dovolatelů, s výjimkou obviněného A. M. Zde prezentovaným závěrům lze ve všech podstatných bodech přisvědčit, odůvodnění je mimořádně pečlivé, podrobné a vyčerpávající a lze na něj proto plně odkázat.

69. Ve vztahu ke specifickým námitkám obviněných M. Š. a Š. A. je namístě připomenout, že spáchání úmyslného trestného činu pachatelem, jenž je členem organizované zločinecké skupiny, předpokládá, že osoba, která takový čin spáchala, byla v dané době vědomě začleněna do organizační struktury organizované zločinecké skupiny. Nevyžaduje se, aby strukturu a činnost skupiny v celém rozsahu znala, nýbrž postačí, že plnila byť jen dílčí úkoly. V daném případě není pochyb o tom, že zmíněné dovolatelky do organizační struktury skupiny osob v rámci holdingu VERVE začleněny byly, a provedeným dokazováním bylo navíc postaveno najisto i to, že znaly všechny podstatné skutečnosti týkající se jak organizace, tak i konkrétní činnosti této skupiny. Naprosto vědomě (úmyslně) se podílely na plnění jim svěřených dílčích úkolů, jimiž bylo fakticky realizováno „poslání“ organizované zločinecké skupiny. Nelze než souhlasit s vyjádřením státního zástupce k dovolání obviněných, že jejich námitka, že jednaly v rámci struktury společnosti, a každá společnost přitom má nějakou vnitřní organizační strukturu, je nepodstatná. Dovolatelky totiž nebyly postiženy za prostou pracovní činnost v rámci holdingu VERVE, nýbrž za to, že se podstatným způsobem podílely na činnosti tohoto holdingu, která měla zjevně zločinný cíl a charakter.

70. Podle tuzemské soudní praxe i aktuálního komentáře k trestnímu zákoníku [viz ŠÁMAL, Pavel. § 129 (Organizovaná zločinecká skupina). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1773, marg. č. 1.] může mít organizovaná zločinecká skupina přímo formu právnické osoby. V takovém případě pak lze (vedle trestní odpovědnosti členů skupiny – fyzických a právnických osob) dovodit při naplnění znaků konkrétního trestného činu vymezeného v § 7 t. o. p. o. také trestní odpovědnost takové právnické osoby či právnických osob [viz ŠÁMAL, Pavel. § 129 (Organizovaná zločinecká skupina). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1776, marg. č. 3.]. 71. S ohledem na znění § 7 t. o. p. o. je zřejmé, že obviněné právnické osoby se mohly stát nejen ryze formálně (jak tvrdí část dovolatelů), ale i fakticky plnohodnotnými členy organizované zločinecké skupiny a jako její členové (§ 107 tr. zákoníku) spáchat trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku a současně se dopustit i trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku. Právnická osoba může organizovanou zločineckou skupinu nejen podporovat, ale může ji i založit nebo se účastnit na její činnosti [viz např. ŠÁMAL, Pavel. § 129 (Organizovaná zločinecká skupina). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1773, marg. č. 1.]. 72. Zcela mylné je i tvrzení obviněné KD Real, že „osoba se účastní činnosti organizované zločinecké skupiny tím, že je přijata za člena, což předpokládá nějaký akt přijetí, a to je rozdíl oproti organizované skupině, u níž žádný takový akt není třeba“ (viz str. 3 dovolání). Naopak, teorie i praxe vycházejí jednoznačně z toho, že nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované zločinecké skupiny, nýbrž postačí, pokud se pachatel fakticky, třeba i neformálně (není třeba ani výslovné přistoupení za člena), včlení do takové skupiny a jakýmkoli způsobem se na její činnosti podílí [viz ŠÁMAL, Pavel. § 129 (Organizovaná zločinecká skupina). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1774, marg. č. 3.].

73. Přisvědčit nelze ani dovolací námitce obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého, že zaměřenost na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti musí být dána již před, resp. při, zahájení činnosti organizované zločinecké skupiny. Pokud komentářová literatura hovoří o tom, že se takový záměr již při založení organizované zločinecké skupiny „předpokládá“, neznamená to, že jde o obligatorní pojmový znak a nezbytný předpoklad vzniku takové skupiny. Naopak, právní teorie i soudní praxe vycházejí z toho, že i původně nekriminální organizační struktura se může v průběhu času změnit v organizovanou zločineckou skupinu, zaměří-li se od určitého momentu na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Stejně tak částečný výkon legální podnikatelské činnosti nemůže bez dalšího konvalidovat činnost organizované zločinecké skupiny v činnost aprobovanou v celém jejím rozsahu. Využití (zneužití) právnické osoby a její neutajované legální činnosti je naopak poměrně obvyklou a sofistikovanou metodou utajování skutečné kriminální podstaty činnosti, jež je provozována v jejím rámci a za využití jejích struktur.

74. K argumentu části dovolatelů, že dokonce i sám státní zástupce vrchního státního zastupitelství ve své závěrečné řeči dospěl k názoru, že znaky organizované zločinecké skupiny naplněny nebyly, je třeba v první řadě uvést, že s tímto se vypořádal již soud prvního stupně (viz str. 374-375, bod 466. odůvodnění jeho rozsudku). Netřeba pochybovat o tom, že právní kvalifikace uvedená v obžalobě, závěrečný návrh státního zástupce, ani odkazované výkladové stanovisko ze dne 25. 2. 2014, č. j. 2 NZN 213/2014-10, přijaté v rámci struktury státního zastupitelství, nejsou pro soud závazné. V daném případě se navíc jedná o stanovisko staré již zhruba 10 let, jehož některé části byly v mezidobí rozhodovací praxí soudů překonány. Například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 4 Tz 32/2020, bylo konstatováno, že na překážku závěru o naplnění znaků organizované zločinecké skupiny není zjištění, že tato skupina byla založena a směřovala svoji činnost byť jen k jedinému konkrétnímu cíli, když není rozhodující konkrétní motiv trestné činnosti daného uskupení (může jít o motiv zištný ale i jakýkoli jiný), jakož ani to, zda jde o tzv. „tradiční pole působnosti“ organizovaných zločineckých skupin (např. obchod s narkotiky, s lidmi, převaděčství apod.). Z toho lze vyvodit, že nutně nemusejí existovat žádné „doprovodné aktivity“ předmětné skupiny navazující na její prvotní trestnou činnost (na tzv. realizační trestný čin), o nichž hovořil ve své závěrečné řeči státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako např. „krycí a zabezpečovací aktivity směřující k neutralizaci veřejné moci či svědků“. V usneseních Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 Tdo 1283/2021, ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 198/2022 (na něž správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce), jakož i v řadě dalších bylo akceptováno odsouzení pachatelů pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku v případech majetkové či hospodářské trestné činnosti pouze jednoho typu. V citovaných věcech šlo konkrétně o rozsáhlé organizované krácení daní, resp. rozsáhlé organizované podvody, a to rovněž bez naplnění všech „typických znaků“, s nimiž původně kalkulovalo citované výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství.

75. Pokud jde o námitku obviněných týkající se údajně nesprávného určení výše škody způsobené trestným činem dotačního podvodu (s čímž úzce souvisí i výše zmíněná námitka opomenutých důkazů) – že soudy učinily závěr o výši této škody pouze na základě svědeckých výpovědí zhruba jedné šestiny všech zaměstnanců – OZP, tedy jen reprezentativního vzorku zaměstnanců, když zbylých zhruba pět šestin zaměstnanců – OZP vyslechnuto nebylo a ve vztahu k nim tedy nelze činit žádné skutkové závěry, tak s touto se naprosto správně a dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů (viz str. 35 bod 183. odůvodnění rozsudku vrchního soudu a zejména str. 272-275, body 352. - 353. a str. 352-353, bod 425. odůvodnění rozsudku městského soudu). Nejvyšší soud zcela souhlasí se závěrem, že nebylo nejen možné, ale především ani nutné, vyslechnout všechny zaměstnance – OZP obviněných právnických osob a že rozsah dokazování zvolený Městským soudem v Praze byl racionální a plně dostačující. Jak bylo v rozsudcích obou soudů nižších stupňů vysvětleno a jak bude vysvětleno i níže v odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu, skutečnost, že některé z obviněných právnických osob začleněných do organizované zločinecké skupiny vyvíjely zčásti i určitou legální činnost a v souvislosti s tím zaměstnávaly určitý menší počet osob se zdravotním postižením, nehraje z hlediska celkového posouzení věci (jednání obviněných a jejich trestní odpovědnosti) žádnou roli. Aby mohla být předmětná trestná činnost spáchána, a to včetně obřího rozsahu, v jakém spáchána byla, obviněné právnické osoby musely alespoň nějakou legální činnost vykonávat, k čemuž potřebovaly alespoň nějaké skutečné (nikoli jen fiktivní) zaměstnance. Byl to nezbytný prostředek k dosažení zločinného cíle obviněných. Jak správně uvedl Vrchní soud v Praze na straně 40 v bodě 207. odůvodnění svého rozsudku, jen minimum ze zúčastněných právnických osob vedle trestné činnosti provozovalo též nějakou skutečnou podnikatelskou činnost a v souvislosti s tím generovalo i nějaký zisk, resp. výnos, tento však byl každopádně ve srovnání se skutečným cílem činnosti holdingu (organizované zločinecké skupiny) a výší takto dosahovaného zisku (škoda v řádu stovek milionů korun) naprosto zanedbatelný a celá tato legální činnost sloužila jen k zastření skutečného stavu věci.

76. Městský soud v Praze na str. 176 v bodě 198. odůvodnění svého rozsudku popsal a logicky zdůvodnil, jakým způsobem vybral zaměstnance – OZP, které předvolal jako svědky k hlavnímu líčení (tak, aby to věrně pokrývalo celé stíhané období a všechny obviněné právnické osoby v pozici zaměstnavatelů). Vysvětlil rovněž, že výslech úplně všech zaměstnanců – OZP ani nebyl možný, když už v té době (kdy se vedlo řízení před soudem prvního stupně) více než 500 z nich (z celkového počtu zhruba 3500) zemřelo a další podstatná část se s ohledem na vážné zdravotní problémy nemohla řízení účastnit a v pozici svědků vypovídat, a to dokonce ani prostřednictvím videokonference. Soudy nižších stupňů došly ke správnému závěru, že výpovědi více než 400 zaměstnanců – OZP v pozici svědků v kombinaci s velkým množstvím listinných důkazů (viz výše), výpověďmi svědků – jednatelů, manažerů, koordinátorů a personalistů obviněných právnických osob, obrazovými, resp. zvukovými záznamy z porad vedení holdingu VERVE ve dnech 14. 11. 2011 a 15. 12. 2011, z návštěv obviněných Miroslava Černého a Š. A. u svědkyně Z. Š. ve dnech 6. 1. 2012 a 24. 1. 2012 aj., byly k řádnému objasnění skutkového stavu věci bez jakýchkoli důvodných pochybností dostačující. Provádět další dokazování v rozsahu požadovaném dovolateli (pokud by to vůbec bylo možné, což nebylo) by mělo za následek jediné – zbytečné průtahy v trestním řízení.

77. Na jednání obviněných je třeba nahlížet jako na celek, nikoli izolovaně (bez všech důležitých souvislostí) ve vztahu k jednotlivým obviněným právnickým osobám jakožto zaměstnavatelům a jejich jednotlivým zaměstnancům. Podle § 78 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o zaměstnanosti“) nárok na dotaci – příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením měl pouze ten zaměstnavatel, který v rozhodném období zaměstnával více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců (míněno ovšem skutečně zaměstnával, tj. přiděloval jim v rámci své legální činnosti smluvenou práci a vyplácel jim za to smluvenou mzdu). Ve shodě s oběma soudy nižších stupňů má i Nejvyšší soud za to, že po provedeném dokazování nejsou pochybnosti o tom, že ani jedna z obviněných právnických osob v případech vymezených ve výroku odsuzujícího rozsudku nárok na dotaci neměla. Základním předpokladem vzniku nároku na vyplacení zmíněného příspěvku ve smyslu § 78 zákona o zaměstnanosti bylo to, aby tento příspěvek byl reálně určen a použit v souladu s účelem a smyslem uvedeného zákona (§ 67 a násl.), tj. na skutečnou podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jimž stát poskytuje zvýšenou ochranu na trhu práce. V daném případě však byl po celé stíhané období tento příspěvek obviněnými právnickými osobami v rámci holdingu VERVE čerpán v příkrém rozporu s uvedeným účelem, a to konkrétně s cílem obohatit sebe a jiné osoby na úkor státu. Netřeba pochybovat o tom, že pokud by stát (příslušný úřad práce) znal skutečný stav věci (skutkový stav, který byl správně zjištěn soudem prvního stupně – skutečný způsob a smysl fungování obviněných právnických osob, celého systému holdingu VERVE a všechny podstatné okolnosti), pak by k vyplacení dotace nikdy nedošlo. Je zcela nereálná představa, že by stát vědomě vyplácel obviněným právnickým osobám příspěvek na zaměstnávání byť i jen té části osob se zdravotním postižením, které sice u těchto žadatelů reálně pracovaly a pobíraly i deklarovanou mzdu, avšak obviněné právnické osoby je ve skutečnosti využívaly jen jako prostředek (nezbytné krytí), aby mohly dlouhodobě a systematicky podvodným způsobem vylákávat mnohonásobně vyšší částky (v řádech stamilionů korun) na údajné zaměstnávání mnohonásobně většího počtu zaměstnanců fiktivních.

78. To, že některé z obviněných právnických osob v určitém rozsahu skutečně zaměstnávaly některé zaměstnance – OZP a vyplácely jim za takto reálně odvedenou práci i reálnou mzdu, bylo (jak správně uvedl městský soud na straně 374, v bodě 465. odůvodnění svého rozsudku) ve své podstatě součástí snahy obviněných (včetně dovolatelů) o utajení pravé podstaty činnosti holdingu VERVE, což je jedním z typických (fakultativních) znaků organizované zločinecké skupiny. Skutečné zaměstnávání určitého menšího počtu osob se zdravotním postižením bylo nedílnou součástí plánu obviněných, prostředkem nezbytným k tomu, aby byl celý jejich zločinný systém udržen v chodu, aby se na jeho podvodnou podstatu nepřišlo, aby navenek bylo navozeno a udrženo zdání, že nejen ve vztahu k těmto zaměstnancům, ale i ve vztahu k tisícovkám dalších, jsou údaje deklarované v žádostech o vyplacení příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením pravdivé. 79. Z uvedeného je zřejmé, že výslechem všech zaměstnanců – OZP v pozici svědků (jak se obvinění domáhali) by mohlo být prokázáno nanejvýš to, že určitý zlomek formálně vykazovaných zaměstnanců – OZP v rámci holdingu pracoval i reálně a pobíral za to mzdu ve skutečně sjednané výši. V žádném případě by však tyto výslechy nemohly vést k závěru, že systém fungování holdingu VERVE a jednotlivých právnických osob v jeho rámci byl takový, že za daného stavu těmto právnickým osobám ve stíhaném období vznikal nárok na příspěvek ve smyslu § 78 zákona o zaměstnanosti. Nejde proto o skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tentýž závěr je namístě i s ohledem na výraznou výši obviněnými způsobené škody, která u obviněné KD Real činila více než 4 000 000 Kč a u ostatních dovolatelů dosáhla stovek milionů korun. Není pochyb, že i kdyby takto zjištěná škoda byla snížena o vyplacené příspěvky připadající na reálně pracující zaměstnance, na otázku právní kvalifikace jednání dovolatelů by to nemělo vliv, neboť hranice značné škody [tj. 1 000 000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku] v případě obviněné KD Real a hranice škody velkého rozsahu [tj. 10 000 000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku] u ostatních dovolatelů by bylo dosaženo. I z toho je zřejmé, že nejde o argumentaci, která by mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a resultovat v kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu.

80. Jakkoli byl u obviněné KD Real podíl zaměstnanců – OZP, kteří vykonávali reálnou práci a dostávali za ni reálnou mzdu (ve vztahu k celkovému vykazovanému počtu zaměstnanců) vyšší než u jiných obviněných právnických osob, nic to nemění na skutečnosti (správném skutkovém zjištění soudů), že i tato společnost byla jedním z „dílků skládačky“ – důležitým článkem systému holdingu VERVE potřebným k tomu, aby dotace mohly být v rámci celého tohoto holdingu podvodně vylákávány, aniž by se na podvod přišlo. Znovu je třeba zdůraznit, že na řešenou trestnou činnost obviněných je třeba nahlížet (mimo jiné) jako na celek. Díky tomu, že obviněná KD Real na rozdíl od jiných obviněných právnických osob reálně spravovala i určitý majetek, musela také reálně zaměstnávat určitý počet osob (vedle řady těch, které vykazovala jen formálně). Její reálná podnikatelská činnost a reálné zaměstnávání určitého počtu zaměstnanců – OZP však každopádně nebylo z hlediska činnosti holdingu a páchání řešené trestné činnosti ničím jiným, než nezbytným prostředkem k dosažení kýženého zločinného cíle celé organizované skupiny pachatelů.

81. Proti způsobu určení výše škody způsobené trestným činem dotačního podvodu obvinění brojili i s poukazem na to, že škoda údajně neměla být stanovena „paušálně“ ve výši celé poskytnuté dotace, nýbrž měla být snížena o souhrn částek zaplacených obviněnými právnickými osobami na pojistném na sociální a zdravotní pojištění jejich zaměstnanců (s tím, že tyto platby pojistného se fakticky dostaly do dispozice státu, který zde figuruje jako poškozený). K tomu je třeba opět především uvést, že se jedná o námitku proti skutkovému zjištění (výše škody), jež není za dané situace určující pro naplnění znaků trestného činu, tedy tuto námitku nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I kdyby totiž od celkové výše podvodně vylákaných příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením bylo odečteno veškeré zaplacené sociální a zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za dané zaměstnance – OZP, tak by hranice značné škody (v případě obviněné KD Real), resp. škody velkého rozsahu (v případě zbylých pěti dovolatelů) bylo s velkou rezervou dosaženo a znaky trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, resp. § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, by byly i tak naplněny.

82. Stejně jako jiné, i tato dovolací námitka obviněných je v podstatě jen opakováním jejich dřívější obhajoby, s níž se ovšem správně vypořádaly již oba soudy nižších stupňů. Dovolatele lze proto v zásadě odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí těchto soudů (viz str. 367-369, body 452. – 455. rozsudku soudu prvního stupně a str. 35-36, body 186. – 188. rozsudku soudu odvolacího). Řádné a včasné odvedení pojistného na zdravotní pojištění, sociální pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, tedy tzv. bezdlužnost žadatele (obviněných právnických osob), byly nutným předpokladem pro získání dotace. Pokud by obviněné právnické osoby zmíněné pojistné státu neodvedly, na kýženou dotaci by v žádném případě nedosáhly. V tomto směru lze přisvědčit argumentaci státního zástupce v té části jeho vyjádření k dovoláním obviněných, kde předmětnou úhradu pojistného za zaměstnance označil za (v širším slova smyslu) náklady trestné činnosti, nemající vliv na závěr o výši škody způsobené trestným činem dotačního podvodu. Tyto zákonné odvody by mohly mít význam pouze tehdy, pokud by pro právní kvalifikaci byla rozhodná výše majetkového prospěchu, který pachatel činem získal. Tak tomu ovšem v daném případě není, a to ani u jednoho z trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. U trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c), resp. § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, je rozhodná výše způsobené škody (nikoli prospěchu) a u trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku pak výše škody ani prospěchu není rozhodná vůbec.

83. Soud prvního stupně na straně 367 svého rozsudku v bodě 453. správně poukázal na některá dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že za škodu způsobenou trestným činem dotačního podvodu se považuje zásadně celá výše poskytnuté dotace, pokud v žádosti o tuto dotaci byly uvedeny nepravdivé údaje, a v případě uvedení údajů pravdivých by dotace žadateli vyplacena nebyla. To, že kdyby obvinění v žádostech o dotaci uvedli pravdivé údaje, tak by k vyplacení dotace ani zčásti nedošlo, je mimo veškerou pochybnost (viz výše). Za škodu způsobenou trestným činem dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku je proto třeba v posuzované věci považovat celou výši státem vyplacené dotace. 84. K námitce dovolatelů, že jim byly uloženy nepřiměřeně přísné tresty, a to mj. v důsledku toho, že soudy v jejich prospěch nezohlednily (nekompenzovaly) nepřiměřeně dlouhou dobu trvání trestního řízení, resp. mimořádně velký časový odstup od spáchání skutku, a u obviněného. A. M. k jeho námitce údajně vadné (ne)aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku a údajně likvidačního charakteru uloženého peněžitého trestu (což nijak blíže nerozvedl), Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatelé neuplatnili. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však v případě dovolatelů nepřichází do úvahy.

85. Obviněný A. M. rozhodnutí odvolacího soudu napadl v podstatě s odkazem na to, že mu byl uložen trest v „běžné“ zákonné trestní sazbě, když nebylo aplikováno (na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně) ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. To je ovšem postup závislý vždy na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud takto postupovat (mimořádně snížit trest odnětí svobody) může, ale nemusí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3 a 6, 7) obligatorní. V té souvislosti je třeba připomenout nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo po schválení trestním kolegiem Nejvyššího soudu uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Bylo v něm výslovně konstatováno, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř.

86. K nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, na který obviněný A. M. ve svém dovolání odkázal, je třeba především uvést, že toto rozhodnutí se týkalo skutkově a z hlediska rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu zcela odlišného případu. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe (v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod) nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestního kolegia tohoto soudu. 87. Zmíněného usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, si je Nejvyšší soud samozřejmě vědom, avšak nejedná se podle jeho mínění o rozhodnutí odůvodňující v současné době postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů. Jde totiž o právní názor o procesním právu, přičemž příslušný senát Nejvyššího soudu nedospěl k jednomyslnému závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam (viz § 20 odst. 2 citovaného zákona o soudech a soudcích), resp. že je ji nezbytné (ve své podstatě znovu, tj. přes existenci již zmíněného rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) uvedeným procesním postupem řešit. Ve skutečnosti dospěl k závěru opačnému. Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj. během posledních 16 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zmíněno nebylo). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.

88. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal z toho pohledu, zda tresty uložené dovolatelům nejsou natolik přísné, nepřiměřené a zjevně nespravedlivé, že by vybočovaly z ústavního rámce proporcionality trestní represe. K takovému závěru však nedospěl. 89. Posuzování délky řízení a její případné nepřiměřenosti je věcí ryze individuální. Přihlížet je nutné nejen k celkové době trestního řízení, ale též k dalším okolnostem, zejména složitosti předmětu řízení, rozsahu spisového materiálu, časové náročnosti a požadavkům na provádění dokazování v průběhu řízení, chování účastníků řízení apod. V posuzované věci byly úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. zahájeny dne 23. 8. 2010 (viz záznam č. l. 1553-1554), trestní stíhání obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého a KD Real bylo zahájeno dne 30. 1. 2014 (viz usnesení č. l. 1652 a násl., č. l. 1968 a násl.) a obviněných M. Š. a Š. A. dne 10. 3. 2015 (viz usnesení č. l. 2915 a násl.), obžaloba byla podána dne 8. 6. 2020, rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 7. 3. 2022 a rozsudek soudu odvolacího, jímž bylo řízení pravomocně skončeno, dne 24. 5. 2023. Znamená to, že od zahájení trestního stíhání do pravomocného skončení věci uplynula v případě obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého a KD Real doba zhruba 9 let a obviněných M. Š. a Š. A. zhruba 8 let. S ohledem na mimořádný rozsah a složitost této trestní věci nelze uvedenou dobu považovat za natolik (extrémně, nepřiměřeně) dlouhou, aby na to mělo být reagováno snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, jak se dovolatelé domáhali. Jedná se o trestnou činnost páchanou po dobu zhruba čtyř let více než dvacítkou obviněných při způsobení škody ve výši přesahující půl miliardy korun. Ve věci musely být vyslechnuty stovky svědků, musely být opatřeny, vyhodnoceny a k důkazu provedeny tisíce, resp. desetitisíce, stran listinného materiálu (spis čítá více než 100 000 stran). V řešené souvislosti lze odkázat např. na aktuální usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 64/23, jímž bylo akceptováno uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody do té doby bezúhonnému obviněnému, a to v základní trestní sazbě, bez aplikace § 58 tr. zákoníku, i přes časový odstup 11 let od spáchání činu. Navíc šlo o věc, která byla ve srovnání s nynější věcí dovolatelů podstatně méně rozsáhlá, složitá a závažná.

90. Obviněné Š. A. a M. Š. ve svých dovoláních určité časové údaje evidentně záměrně zkreslily, když např. zdůraznily, že trestní oznámení bylo v této věci podáno již v roce 2010, a z toho pak dovozovaly, že trestní řízení do jeho pravomocného skončení trvalo neúměrně dlouhých 13 let. Záměrně však pominuly skutečnost, že jakkoli byly úkony trestního řízení skutečně zahájeny již v srpnu 2010, tak trestná činnost, jíž byly uznány vinnými, byla páchána kontinuálně až do července roku 2012, tedy ještě velmi dlouho poté, co policejní orgán úkony trestního řízení zahájil a začal věc prověřovat. Z hlediska namítaného údajného porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v daném případě daleko podstatnější časový odstup pravomocného odsuzujícího rozhodnutí od ukončení trestné činnosti obviněných, resp. od zahájení jejich trestního stíhání, než od formálního zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem (§ 158 odst. 3 tr. ř.). Je třeba si uvědomit, že s ohledem na mimořádný rozsah, složitost a závažnost této trestné činnosti i samotná fáze prověřování (před zahájením trestního stíhání obviněných) musela logicky trvat mnohem delší dobu, než je obvyklé v běžných trestních věcech. Pokud obvinění i po zahájení úkonů trestního řízení plynule pokračovali ve své trestné činnosti, ačkoli již o těchto úkonech prováděných policejními orgány věděli (bylo prokázáno, že v rámci porad vedení holdingu se mimo jiné řešilo, jakým způsobem je třeba vůči orgánům činným v trestním řízení postupovat, byli instruováni někteří svědci – vedoucí zaměstnanci obviněných právnických osob i zaměstnanci – OZP, jak mají na policii vypovídat, atd.), pak to jistě významným způsobem zvyšuje závažnost jejich jednání a i tato skutečnost mohla být soudy zohledněna při rozhodování o potrestání obviněných. Zároveň z uvedeného plyne fakt, že v počáteční fázi trestního řízení obvinění provádění úkonů trestního řízení záměrně komplikovali, což jistě mohlo mít negativní vliv na délku řízení.

91. Oba soudy nižších stupňů se otázce potrestání obviněných, tj. volbě konkrétního druhu trestů a jejich výměry, dostatečně věnovaly. Městský soud v Praze své úvahy rozvedl v odůvodnění svého rozsudku na str. 379-387 v bodech 475. – 493., přičemž sankce jednotlivým obviněným stanovil mj. právě i při vědomí většího časového odstupu od spáchání předmětné trestné činnosti (viz str. 379, bod 475., str. 381-382, bod 478. a str. 384, bod 483.). Na to pak navázal svými hodnotícími úvahami i Vrchní soud v Praze, který dostatečně odůvodnil i zpřísnění trestu obviněnému A. M. na základě odvolání státního zástupce (viz str. 43-45, body 226. – 234. napadeného rozsudku). Správně poukázal mj. na nedostatečný náhled tohoto obviněného na spáchání činu, závažnost a následky tohoto činu (když obviněný významně přispěl ke způsobení škody ve výši téměř půl miliardy korun). Podrobně a správně zdůvodnil, proč nebylo namístě aplikovat ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, a to včetně toho, že obviněný neukončil své jednání (účastenství ve formě pomoci na trestném činu jiného) dobrovolně, nýbrž až pod tlakem okolností, v důsledku činnosti orgánů činných v trestním řízení. V té souvislosti je třeba znovu odkázat na výše uvedené – i obviněný A. M. trestný čin páchal ještě dlouho poté, co byly zahájeny úkony trestního řízení v této věci. Dále je třeba zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, publikovaný pod č. 12/2023 Sb. rozh. tr. Jakkoli zde byla řešena aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku ve vztahu k pokusu trestného činu, lze jeho závěry přiměřeně vztáhnout i na nyní projednávanou věc obviněného A. M., tj. na účastenství na trestném činu ve formě pomoci. Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku bez dalšího nestačí, že jde „jen“ o pomoc k trestnému činu. Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti této pomoci a další konkrétní okolnosti případu, včetně osoby pachatele a jeho osobních a jiných poměrů. Teprve na základě jejich komplexního zhodnocení lze případně odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se Vrchní soud v Praze evidentně řídil a v návaznosti na něj správně uzavřel, že v případě obviněného A. M. aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku namístě nebyla. Nic, co by svědčilo pro závěr opačný, tento obviněný neuvedl ani v rámci svého dovolání (nezmínil vůbec žádné konkrétní okolnosti, které by použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku mohly odůvodnit).

92. Souhrnně tak lze k této části dovolacích námitek obviněných konstatovat, že po komplexním zvážení všech rozhodných skutečností, včetně ustanovení § 38, § 39, § 41, § 42 a § 58 tr. zákoníku, jakož i časového odstupu od spáchání činu a délky trestního řízení, považuje Nejvyšší soud sankce uložené všem šesti dovolatelům za přiměřené. V žádném případě nejde o sankce natolik extrémně přísné, aby byly v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněných na přiměřenost trestních sankcí a mohly být důvodem ke kasaci napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, resp. i předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze, v rámci dovolacího řízení. Tresty uložené obviněným M. Š., Š. A. a A. M. je třeba označit naopak za spíše mírné, když se jedná o sankce vyměřené při spodní hranici či na samé spodní hranici zákonné sazby a závažnost jednání těchto obviněných, jakkoli byli ve vztahu k trestnému činu dotačního podvodu odsouzeni „jen“ za pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, byla vysoká. S ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav (konkrétní způsob a rozsah jejich zapojení do předmětné trestné činnosti) jistě bylo možné uvažovat i o kvalifikaci jejich jednání jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (na trestném činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku) a v případě obviněného A. M. pak i jako trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, pak postupoval vysloveně ve prospěch jmenovaných tří obviněných, což našlo reálný odraz mj. právě i v uložení sankcí pouze při spodní hranici zákonné trestní sazby.

K dalším námitkám obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého

93. Jak už bylo zmíněno výše, Nejvyšší soud sdílí názor obou soudů nižších stupňů, že vina těchto obviněných byla prokázána nade vší rozumnou pochybnost. Neexistuje zde žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, správná je i použitá právní kvalifikace. Pokud jde o zásadní zjištění, včetně prokázání úmyslného zavinění obviněných, lze odkázat (mimo jiné, kromě již shora zvlášť uvedeného) na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze na str. 360-361, body 441. – 442., str. 370-376, body 463. – 468 a str. 377-378, body 471. Na straně 343-353 v bodech 419. – 425. pak tento soud logicky vysvětlil, z jakého důvodu neakceptoval obhajobu obviněných. Tyto části odůvodnění, stejně tak jako i všechny ostatní týkající se podstatných skutkových a právních závěrů soudu, jsou velmi detailní, obsahově vyčerpávající a naprosto přesvědčivé. Opakovat jednotlivé pasáže by bylo nadbytečné.

94. Zásadní aktivní podíl těchto dvou dovolatelů na páchání posuzované trestné činnosti a jejich vedoucí role jsou evidentní. Z výpovědí svědků – manažerů všech obviněných právnických osob vyplývá, že právě tito dva obvinění byli jejich vrcholnými nadřízenými, rozhodovali o všem důležitém, vše kontrolovali a řídili bez výjimky všechny společnosti tvořící holding VERVE. I když třeba později došlo k formální změně na pozici statutárních zástupců některých společností, fakticky se nezměnilo nic. Nové „oficiální“ jednatele manažeři prakticky vůbec neznali, buď je neviděli nikdy, nebo jen zcela sporadicky, každopádně žádný z manažerů od těchto nových jednatelů nedostával pokyny ohledně řízení společností. Tyto pokyny šly vždy jen a pouze od obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého, resp. v jejich zastoupení od obviněných M. Š. a Š. A. Tyto dvě obviněné byly s manažery obviněných právnických osob prakticky v každodenním kontaktu, předávaly jim pokyny obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého, kontrolovaly jejich plnění atd. Totéž (že oni sami společnosti vůbec neřídili) potvrdili v pozici svědků i pozdější jednatelé obviněných právnických osob – do společností se nechali dosadit, aniž by měli zájem v nich reálně fungovat, společnosti vést, jejich prostřednictvím vyvíjet ekonomickou činnost atp. Neměli dokonce ani dispoziční právo k bankovním účtům společností, razítka či jakoukoli „firemní dokumentaci“ (viz např. výpovědi svědků J. J., J. B., M. J., M. G. a P. K.). Uvedené osoby pouze podepsaly generální plné moci, kterými zastupování společností kompletně přenesly na jiné osoby, přičemž tyto plné moci a řadu dalších souvisejících dokumentů pro obviněné připravovala advokátní kancelář D. M. Generální plné moci vystavené pro obviněné Miloslava Víta a Miroslava Černého policie zajistila při prohlídce jiných prostor, a to společně s emailovou komunikací mezi obviněným Miloslavem Vítem a D. M., v níž obviněný jmenovaného advokáta úkoloval ohledně zakoupení nových společností, změny jejich sídel a řady dalších kroků. Nelze než souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že i po formální změně na pozici statutárních zástupců obviněných právnických osob, kdy z těchto pozic byli oficiálně vyvázáni obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý, tito i nadále všechny dotčené společnosti fakticky stoprocentně ovládali a rozhodovali o nich (k tomu blíže viz odůvodnění rozsudku městského soudu str. 289-292, body 369. – 370.).

95. Řada tvrzení obviněných, která jsou obsažena v jejich dovoláních, se nese jen ve zcela obecné rovině a nenavazuje na ně žádná podstatná argumentace, tj. nejde o skutečné dovolací námitky, k nimž by se Nejvyšší soud mohl relevantně vyjádřit. Jak bylo uvedeno již shora odstavci 56. tohoto odůvodnění, úkolem Nejvyššího soudu rozhodně není, aby si dovolací argumentaci obviněných jakkoli domýšlel. Argumentačně nepodložená tvrzení obviněných jsou obsažena např. na str. 11 a 13 jejich dovolání (údajné porušení principu in dubio pro reo) či na str. 5 (údajné nevypořádání se s listinnými důkazy, které dovolatelé soudu předložili, aniž by však vůbec bylo uvedeno, o jakých důkazech je řeč, dále údajná procesní nepoužitelnost znaleckého posudku zadaného policejním orgánem z důvodu vadnosti postupu při jeho zpracování, opět však bez uvedení čehokoli bližšího, včetně toho, o jaký posudek se má jednat a v čem je spatřována vadnost jeho zpracování). Značně nejasná je též „argumentace“ rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 1 Ads 282/2019, na str. 6 dovolání (jednalo se o věc žalobce BESICO Trans, s.r.o., proti žalovanému ministerstvu práce a sociálních věcí). V dovoláních citovaná pasáž odůvodnění rozhodnutí jednak nebyla přímým vyjádřením Nejvyššího správního soudu (nýbrž citací části odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 5 Ad 26/2016) a jednak z hlediska určení výše škody způsobené trestným činem dotačního podvodu zjevně nemůže mít význam. Nejvyšší správní soud totiž věc posuzoval z hlediska civilních předpisů a oprávněnost částečné výplaty příspěvku dovodil zejm. na základě toho, že zákon o zaměstnanosti nerozlišoval důvod uvedení nepravdivých údajů v žádostech o příspěvek – zda se tak stalo jen v důsledku nepřesnosti, nedbalosti či úmyslně. Z hlediska trestního zákoníku a tudíž i rozhodování soudů v nyní posuzované trestní věci dovolatelů je však toto naopak kruciální.

96. Nejasné a díky tomu neumožňující adekvátní reakci dovolacího soudu je i další tvrzení obsažené na str. 10 a 11 dovolání, že „u dovolatelů chybí část výroku, která by konstatovala, jakého konkrétního trestného jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku se měli údajně vlastně dopustit“ a že v rozsudcích soudů nižších stupňů „absentuje úplný popis skutku, a to nejen ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti (okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby) ve smyslu § 361 odst. 2 tr. zákoníku, ale rovněž ve vztahu k základní skutkové podstatě ve smyslu § 361 odst. 1 tr. zákoníku“. Dovolatelé zde zřejmě hodlali určitým způsobem navázat na svoji předchozí argumentaci uplatněnou v průběhu řízení, avšak toto ani jasně neuvedli a na nic konkrétního neodkázali, a i kdyby se tak stalo, šlo by o postup v dovolání obecně nepřípustný (viz výše odst. 56. odůvodnění tohoto usnesení). Trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 2 tr. zákoníku obvinění uznáni vinnými nebyli a tato právní kvalifikace ani nebyla v rozsudcích soudů nižších stupňů řešena, tudíž není vůbec zřejmé, proč je nyní zmiňována. Pokud pak jde o trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, o naplnění jeho znaků dovolateli nevznikají žádné pochybnosti (viz výše). Jestliže bylo prokázáno, že se obvinění dopustili zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a to konkrétním způsobem v rámci činnosti řady společností holdingu VERVE, a že tato skupina vykazovala všechny znaky organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku, pak je zcela nepochybné i naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (tj. že se obvinění účastnili činnosti organizované zločinecké skupiny). V žádném případě tak nemůže obstát dovolací tvrzení obviněných, že ve výroku odsuzujícího rozsudku chybí popis jakéhokoli jejich jednání naplňujícího znaky trestného činu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Na podkladě provedeného dokazování navíc soudy učinily i ten závěr, že obvinění danou organizovanou zločineckou skupinu založili, tedy že naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu i podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Rovněž tento závěr byl řádně odůvodněn. Založení organizované zločinecké skupiny nespočívá nutně v nějakém jednorázovém či přesně ohraničeném a jednoznačně popsatelném aktu pachatele, nýbrž jde často o řadu postupných kroků, jimiž je postupně vytvářena organizační struktura skupiny, jsou rozdělovány funkce a činnosti mezi její jednotlivé členy atd. Z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, jak jednotlivé obviněné právnické osoby v rámci holdingu VERVE a celý tento holding fungovaly, jak se obviněné právnické osoby a vedle toho i všech pět obviněných fyzických osob podílelo na páchání předmětné trestné činnosti a že vůdčí roli měli obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý. Z jejich iniciativy byl celý tento zločinný systém vytvořen, oni rozhodovali o struktuře dané skupiny, kterou plně ovládali, rozhodovali o rozdělení funkcí a činností mezi jednotlivé zúčastněné osoby a toto vše průběžně podle aktuálních potřeb upravovali a měnili. Každopádně další podrobné rozebírání této problematiky je nadbytečné, když dovolatelé v daném směru žádné jasné a argumentačně podložené námitky neuplatnili a Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. na podkladě dovolání přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí jen v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených. Za stávající situace proto považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit už jen to, že z hlediska potrestání obviněných, tj. reálného dopadu na ně, je jimi zvolená argumentace zjevně bezvýznamná, neboť právní kvalifikace jejich činu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) a § 361 odst. 1 tr. zákoníku je jednoznačná a trest jim byl správně ukládán podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením § 108 odst. 1 tr. zákoníku.

K dalším námitkám obviněných M. Š. a Š. A.

97. Za zcela lichá je třeba označit tvrzení dovolatelek, že žádný z provedených důkazů neprokazuje jejich vědomost o tom, že se podílely na dotačních podvodech a že byly členy organizované zločinecké skupiny, stejně tak jako tvrzení, že vykonávaly jen rutinní administrativní činnost z pokynu svých nadřízených a vůbec netušily, a ani neměly možnost zjistit, že jde o něco nezákonného (tudíž že nebylo prokázáno jejich úmyslné zavinění). V tomto směru lze beze zbytku odkázat na podstatné pasáže odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, a to mj. na str. 334-336, body 407. – 409., str. 347-350 body 420. – 421., str. 362-364 body 443. – 445. a str. 370-375 body 463. – 466. Se všemi zde prezentovanými úvahami a závěry, které samy o sobě vyvracejí současnou dovolací argumentaci obviněných, se Nejvyšší soud ztotožňuje. Obě dovolatelky jednoznačně plnily funkci jakýchsi „výkonných spojek“ či prostřednic mezi hlavními pachateli (obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým) a osobami ve vedení jednotlivých obviněných právnických osob, resp. jinými osobami v těchto společnostech působícími (koordinátory, personalisty aj.). Naprosto zásadním způsobem se podílely na tom, že ideje zmíněných hlavních pachatelů byly uváděny do praxe tak, aby celý jimi vytvořený zločinný systém co nejlépe fungoval a díky tomu bylo dosaženo kýženého trestněprávně relevantního následku. O významné a prakticky nezastupitelné roli dovolatelek při páchání dané trestné činnosti svědčí řada důkazů, na něž soudy nižších stupňů správně poukázaly – výpovědi mnoha svědků z řad zaměstnanců – OZP i manažerů či jiných pracovníků jednotlivých obviněných právnických osob (zejm. tzv. koordinátorů a personalistů), listinné důkazy, včetně zápisů z porad vedení holdingu, jiné interní dokumenty obviněných právnických osob, různá emailová komunikace, obrazové a zvukové záznamy získané postupem podle § 158d tr. ř. – z porad vedení holdingu VERVE ve dnech 14. 11. 2011 a 5. 12. 2011 a v případě obviněné Š. A. též návštěv u svědkyně Z. Š. ve dnech 6. 1. 2012 a 24. 1. 2012 (k tomu viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 222-225, body 280. – 285., 289. a str. 254-259, body 313. – 315). Ve vztahu k jednotlivým „střediskům“, tj. obviněným právnickým osobám, byly obviněné M. Š. a Š. A. evidentně v nadřízeném postavení (podrobněji viz rozsudek městského soudu str. 282-284, body 364. – 365.). Tomu, že se dovolatelky podílely i na samotném vyhotovování a podávání žádostí o dotace, jejichž obsah a podstatu znaly, se městský soud specificky věnoval na str. 325-328 v bodech 396. – 397. odůvodnění svého rozsudku. Na všechny tyto pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud odkazuje. Zřetelně z nich vyplývá výjimečnost postavení dovolatelek mezi zaměstnanci holdingu, když tyto byly de facto pravou rukou obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého. Správně byl učiněn závěr, že byly součástí nejužšího vedení holdingu VERVE a jako takové se významně účastnily trestné činnosti této organizované zločinecké skupiny.

98. Jakým konkrétním způsobem se dovolatelky na trestné činnosti podílely, z jakých důkazů tato zjištění vyplývají a na základě čeho považoval soud prvního stupně jejich obhajobu za vyvrácenou, to zřetelně vyplývá z odůvodnění rozsudku městského soudu na str. 281-289, body 362. – 368., str. 308-318, body 381. – 388., str. 325-328, bod 397., str. 354-355, bod 427., str. 362-363, body 443. – 444. aj. Obviněná M. Š. se určitým způsobem podílela i přímo na sestavování a podávání žádostí o dotace (viz rozsudek městského soudu str. 325-328, bod 397.), přičemž není pochyb, že znala jejich obsah a všechny podstatné okolnosti. Tomu odpovídá, že v první fázi páchání trestné činnosti měla dispoziční právo k bankovním účtům, na které byly dotace zasílány (na rozdíl od jednatelů či manažerů dotčených společností), obdržené prostředky vybírala nebo s nimi jinak nakládala, později se jediným disponentem stal obviněný A. M., který však část od státu obdržených peněz opakovaně přeposílal na jiné účty obviněných právnických osob, jejichž disponentem i nadále byla obviněná M. Š. (k tomu viz str. 328-330, body 398. – 399. rozsudku soudu prvního stupně). Podobně aktivním způsobem se na páchání trestné činnosti podílela i obviněná Š. A., a to nejen pokud jde o úkony bezprostředně potřebné k získání dotací (vyplňování žádostí a zajišťování nutných příloh), ale též pokud jde o jednání s některými „nespolupracujícími“, resp. z pohledu obviněných „problematickými“, zaměstnanci – OZP (zejm. těmi, kteří se ohrazovali proti srážkám ze mzdy, odmítali podepsat převzetí vyšších částek, než fakticky obdrželi, apod.). Vyplývá to např. z již opakovaně zmíněných obrazových a zvukových záznamů z návštěv této obviněné a obviněného Miroslava Černého u svědkyně Z. Š., jakož i přímo z výpovědi této svědkyně (viz str. 177-178, bod 200. odůvodnění rozsudku). Vícero svědků z řad manažerů obviněných právnických osob uvedlo, že po převzetí (ovládnutí) určité společnosti obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým tito vždy dali pokyn k rychlému a masivnímu nabírání nových zaměstnanců – OZP, a byla to právě obviněná Š. A., která manažery instruovala, co má být nabíraným zaměstnancům sděleno, jaké informace jim mají být předány a jaké ne, zaučovala jiné osoby, které pak vedly pohovory se zájemci o zaměstnání z řad osob zdravotně postižených (jak mají tyto osoby při pohovorech postupovat, co mají a nemají říkat) a sama se těchto pohovorů někdy i osobně účastnila (k tomu viz str. 297-299, bod 375. odůvodnění rozsudku městského soudu). Svědek D. O. (koordinátor společnosti T. C., s.r.o.) vypověděl, že měl mimo jiné za úkol nechat si od zaměstnanců – OZP podepsat výkaz poskytnutých nadstandardních služeb (které však ve skutečnosti většinou poskytnuty nebyly a šlo o pouhou zástěrku – formální zdůvodnění srážek ze mzdy zaměstnanců tak, aby tito reálně dostali pouze 1000 - 2 000 Kč měsíčně) a od obviněné Š. A. dostal pokyn, aby v případě, že zaměstnanec odmítne výkaz podepsat, to za něj udělal on sám. Na str. 325-328 v bodě 397. městský soud popsal a zdůvodnil, jak se tato obviněná podílela na sestavování a podávání žádostí o příspěvky. Po získání dotací od státu a různých převodech těchto finančních prostředků na jiné účty či hotovostních výběrech následně participovala i na vyplácení mezd zaměstnancům – OZP v hotovosti (ovšem pouze ve výši zmíněných 1 000 - 2 000 Kč měsíčně, byť podle uzavíraných smluv a většinou i výplatních pásek měli tito zaměstnanci obdržet násobně víc). Více manažerů obviněných právnických osob v pozici svědků potvrdilo, že pokud nastaly nějaké problémy s některými konkrétními zaměstnanci – OZP (typicky např. právě kvůli tomu, proč jsou jim vypláceny nižší než deklarované mzdy a kam se poděl rozdíl), pak toto vždy řešili s vedením holdingu, a to zejm. s obviněnými Miroslavem Černým a Š. A.

99. K námitce chybějícího zištného motivu, resp. že z řešeného činu obviněné neměly žádný profit (že pobíraly pouze mzdu a nic víc), je třeba v první řadě uvést, že zištný motiv pachatele, resp. jeho vlastní obohacení, nejsou obligatorním znakem skutkové podstaty ani jednoho z trestných činů, za které byly dovolatelky odsouzeny, tudíž jde o námitku týkající se zjištění, jež není určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále pak nelze souhlasit s tvrzením dovolatelek, že u nich zištný motiv prokazatelně absentuje. Skutečnost je taková, že se sice u nich přesný motiv (včetně např. konkrétní domluvy s jinými osobami ohledně způsobu rozdělení zisku) nepodařilo prokázat, avšak ze všech provedených důkazů v jejich logickém souhrnu jednoznačně plyne, že jejich úmyslné jednání bylo vedeno snahou o neoprávněné obohacení (v první fázi) obviněných právnických osob v rámci holdingu VERVE při současném způsobení škody na majetku státu ve výši několika stovek milionů korun. Každopádně z toho, že zištný motiv jednání obviněných, resp. jejich vlastní obohacení, jednoznačně prokázány nebyly, oba soudy nižších stupňů vycházely a našlo to jistě odraz i ve výrocích o uložených trestech, které byly dovolatelkám vyměřeny při spodní hranici zákonné trestní sazby. Jinak lze ještě doplnit, že stejně jako na řadě jiných míst dovolání, ani zde obviněné neprezentovaly žádná skutečně konkrétní tvrzení, tedy že by obsah určitých konkrétních důkazů byl v rozporu s určitými konkrétními skutkovými zjištěními soudů (např. jaké důkazy podle nich jednoznačně vylučují, že se v důsledku řešené trestné činnosti obohatily). Znovu jde spíše jen o obecnou polemiku s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů zhodnotily provedené důkazy a jaké závěry z nich vyvodily.

100. Zcela nekonkrétní je i námitka týkající se údajně nesprávné aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Obviněné jen zcela obecně konstatovaly (viz str. 22, resp. 21, jejich dovolání), že i kdyby snad jejich jednání naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu (aniž by vůbec uvedly, který mají na mysli), tak by v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe měla být jejich trestní odpovědnost vyloučena. Na toto však nenavázaly žádnou argumentací, ani náznakem nevysvětlily, proč by podle nich mělo být v jejich případě dostačující uplatnění odpovědnosti podle jiného (a jakého) právního předpisu. Prakticky zde tedy není nic, k čemu by se dovolací soud měl (mohl) vyjádřit. Argumentace dovolatelek zjevně i v tomto směru vychází primárně z jejich tvrzení, že dělaly jen obyčejnou administrativní práci, což je však námitka skutková, která byla již vypořádána. 101. Za tohoto stavu lze pouze obiter dictum poznamenat následující. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě jednání dovolatelek není, jak ostatně vysvětlil již soud prvního stupně (viz str. 359-360, body 437. – 438. odůvodnění jeho rozsudku). Nelze přehlédnout, že šlo o vysoce sofistikovanou trestnou činnost, páchanou rozsáhlou organizovanou zločineckou skupinou po dobu zhruba čtyř let (a to dokonce i poté, co již byly zahájeny úkony trestního řízení), jíž byla způsobena škoda převyšující půl miliardy korun. Účast dovolatelek na této trestné činnosti nebyla zdaleka zanedbatelná, právě naopak. Zcela jistě zde proto nejsou žádné mimořádné okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jejich jednání z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a že se tedy nejedná o trestný čin, nýbrž jen o přestupek, případně o jednání zcela beztrestné.

102. Obdobně vágní je též námitka, že pokud soudy vyhodnotily holding VERVE jako organizovanou zločineckou skupinu, tak měly všechny zaměstnance a osoby podílející se na činnosti holdingu posuzovat stejně a u všech dovodit trestní odpovědnost, resp. v konkrétnější rovině pak námitka, že ostatních šest firemních inspektorů obviněno nebylo a není zřejmé, proč právě dovolatelky ano. K tomu se jednak patří uvést, že soud může posuzovat trestní odpovědnost (rozhodnout o vině a trestu) pouze u osob, vůči nimž byla podána obžaloba, jednak že případná trestní odpovědnost další osoby nemůže sama o sobě zbavit trestní odpovědnosti obviněné, a jednak že oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, v čem bylo postavení obviněných Š. A. a M. Š. specifické a v čem se jejich činnost významně lišila od činnosti jiných zaměstnanců holdingu (viz výše). 103. Opodstatnění nemohl Nejvyšší soud přiznat ani argumentu obviněných, který spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že ve věci (v prvním stupni) rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Po nápadu obžaloby v červnu 2020 byla věc v souladu s tehdy účinným rozvrhem práce přidělena k vyřízení do senátu 48 T předsedkyně senátu JUDr. Vlasty Langhamerové. Správnost tohoto postupu obviněné nijak nezpochybnily. Námitky uplatnily pouze vůči následnému způsobu určení přísedících, resp. náhradních přísedících. Podobné námitky (v trestních věcech obviněnými nezřídka používané jako „poslední záchrana“) byly již opakovaně předmětem přezkumu Ústavního soudu. Ten přitom zdůraznil, že ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané soudní rozhodnutí (viz např. nález ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). V nálezu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, usnesení ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, usnesení ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 73/16, a řadě dalších rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil rozdíl v postavení soudců – profesionálů a přísedících a z toho vyplývající rozdíly v požadavcích kladených na rozvrh práce, pokud jde o určení konkrétních přísedících k rozhodování určité věci. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen na určité (relativně krátké) období, soudce je v pracovním vztahu, zatímco přísedící nikoli. V senátu je to soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedících jsou omezeny toliko na rozhodování, ať už procesní či meritorní. Zohlednit je třeba i praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností, jakož i podle délky svého mandátu, a to především tak, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v řízení. Ze všech těchto důvodů jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce. To, jak Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, není v rozporu s ústavním pořádkem. Proto není bez dalšího (nebyl-li prokázán opak) aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný. Ve výše zmíněných i jiných rozhodnutích Ústavní soud aproboval situaci, kdy seznam přísedících určitého soudu ani nebyl uveden přímo v rozvrhu práce, nýbrž jen v jeho přílohách, a to včetně toho (což je též důležité s ohledem na nynější argumentaci obviněných), že přísedící vůbec nebyli jmenovitě rozděleni do jednotlivých soudních oddělení (do jednotlivých senátů, ke konkrétním předsedům senátů) a nebylo jednoznačně popsáno, jakým přesným způsobem musejí být v konkrétní věci, podle okamžiku jejího nápadu, z daného jednotného seznamu vybráni.

104. V nyní řešené věci je zásadní, že oba přísedící, kteří se podíleli na rozhodování městského soudu, a to včetně odsuzujícího rozsudku ze dne 7. 3. 2022, tj. Ing. Hana Podroužková a Ing. Jiří Matyášek, byli ke dni nařízení prvního hlavního líčení přísedícími Městského soudu v Praze podle rozvrhu práce tohoto soudu, a to dokonce přísedícími výslovně určenými pro soudní oddělení č. 48 předsedkyně senátu JUDr. Vlasty Langhamerové. Není rozhodující a nelze v tom rozhodně spatřovat porušení práva obviněných na zákonného soudce, že Ing. Jiří Matyášek se přísedícím stal a do senátu č. 48 byl zařazen až v mezidobí od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení. V tomto období ve věci nečinil žádné úkony senát, nýbrž jen předsedkyně senátu, a nebylo vůbec možné předjímat, kdy nebo zda vůbec k nařízení hlavního líčení dojde. Nebylo zřejmé, jak dlouho bude předsedkyni senátu trvat, než spis nastuduje, a jaký další procesní postup zvolí, zda nařídí hlavní líčení nebo bude postupovat jiným způsobem, mohlo se stát dokonce i to, že státní zástupce vezme obžalobu zpět. Toto „mezidobí“ mohlo s ohledem na rozsah věci trvat i několik let a již z toho důvodu je jasné, že by bylo nejen nepraktické, ale v zásadě i nemožné (při respektování zásady rychlosti a ekonomie řízení) trvat na tom, aby věc byla rozhodována přísedícími určenými „předem“ podle pravidel účinných v době podání obžaloby. V mezidobí mohlo některým přísedícím skončit jejich čtyřleté funkční období (nebo se již mohlo blížit ke konci tak, že by vůbec nebylo reálné, aby se zúčastnili celého hlavního líčení), někteří mohli zemřít nebo jejich funkce mohla zaniknout z jiného zákonem daného důvodu. Právě toto jsou (mimo jiné) ona významná specifika, o nichž se ve svých rozhodnutích opakovaně zmiňoval Ústavní soud, když odmítal ústavní stížnosti obviněných směřující proti údajně k nezákonnému (protiústavnímu) určení přísedících. V posuzované věci z ničeho nevyplývá, a dovolateli to ani není v konkrétní rovině tvrzeno, že by výběr přísedících z jasně daného a veřejně dostupného jmenného seznamu byl aktem libovůle, že by se jednalo o účelové obsazení jednajícího senátu ad hoc. Ani této dovolací námitce proto Nejvyšší soud nepřisvědčil. Za zcela bezpředmětné pak lze označit námitky směřující proti osobám Ing. Kateřiny Vojtové a Ing. Kateřiny Stavělové, neboť tyto se hlavních líčení účastnily jen jako náhradní přísedící, tudíž nebyly účastny žádných porad ani hlasování soudního senátu (§ 197 odst. 2 tr. ř.), a tedy se nepodílely na rozhodování ve věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

K dalším námitkám obviněného A. M.

105. Dovolání tohoto obviněného je vystavěno v zásadě na tom, že údajně nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění, tj. naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ze žádného důkazu podle dovolatele neplyne, že by znal reálný stav společností obviněného Miloslava Víta a jejich reálný chod, jakou činnost vykonávají, kolik mají zaměstnanců – OZP, jaké mzdy jsou těmto zaměstnancům vypláceny a že by se tedy dělo cokoli nezákonného. Soudy podle jeho názoru rozhodnutí o vině postavily na jednom jediném důkazu, a to emailové komunikaci, konkrétně pak na dvou excelovských tabulkách (čtvrtletních výkazech), které sice obdržel, ale v nichž nebylo uvedeno nic podstatného (z hlediska prokázání jeho účasti na trestné činnosti). Tuto argumentaci lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s velkou mírou tolerance. Jak uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, ve skutečnosti jde spíše jen o polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně, když dovolatel hodnotí provedené důkazy jinak než soud. Obviněný jasně a konkrétně neuvedl, že by z určitého důkazu vyplývala jiná zjištění, než jaká učinil soud. Jeho dovolání se nese spíše jen v rovině obecných tvrzení než skutečné argumentace. Každopádně k tomu, co ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, se velmi obšírně vyjádřil již soud prvního stupně a naprosto správně se se všemi těmito námitkami vypořádal. Dovolatele lze proto primárně odkázat na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde byly rozebrány a zhodnoceny všechny podstatné důkazy a bylo vysvětleno, jaká skutková a právní zjištění z nich plynou (viz zejm. str. 336-343, body 410. – 417. a str. 364-365, body 446. – 447.).

106. Není pravdou, že by Městský soud v Praze založil rozhodnutí o vině dovolatele bez dalšího jen na obsahu jeho emailové komunikace s finančním ředitelem holdingu VERVE V. V.(dvou čtvrtletních výkazech, které byly přílohou emailů). Naopak velmi důsledně a obsáhle vysvětlil, na základě čeho považuje obhajobu obviněného týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu za nevěrohodnou a bezpečně vyvrácenou, a to s poukazem na zcela konkrétní důkazy, zjištěné skutečnosti a jejich vzájemné souvislosti. Toto odůvodnění je naprosto logické a přesvědčivé. Obhajoba obviněného skutečně byla za daného stavu nevěrohodná sama o sobě, provedenými důkazy byla vyvrácena a soud prvního stupně podrobně vysvětlil proč. Obsah emailové komunikace mezi dovolatelem a finančním ředitelem holdingu VERVE V. V. (v kopiích zasílaná obviněným Miloslavu Vítovi a Miroslavu Černému) byl podrobně rozebrán v odůvodnění rozsudku městského soudu na str. 223-225 v bodech 286. – 288., a to včetně toho, co bylo možné z těchto materiálů zjistit a kvůli čemu byly zjevně vytvářeny. Ve zmíněné komunikaci byly obsaženy mimo jiné i pokyny, resp. žádosti, aby dovolatel v určitém termínu zaslal určité finanční prostředky na udržení systému (činnosti holdingu) v chodu, a to právě s odkazem na obsah tabulek, z nichž konkrétní potřeba vyplývala. V těchto tabulkách bylo vyčísleno, kolik v daném měsíci muselo být zaplaceno na zákonných odvodech, kolik bylo vyplaceno zaměstnancům – OZP na mzdách (reálných, které byly podstatně nižší než ty oficiálně deklarované), kolik činí zbytek použitelný k rozdělení a kolik konkrétně obdrží dovolatel (500 Kč na jednoho zaměstnance – OZP jako tzv. „provizi“). Zároveň je zřejmé, že tyto materiály nebyly obviněnému A. M. zasílány jen tak mimochodem, nýbrž mj. kvůli tomu, aby je odsouhlasil. To jasně svědčí o jeho vysoké angažovanosti v dané věci a o jeho aktivním zapojení do řešené trestné činnosti. V některých případech, ve vztahu k některým obdobím, obviněný obdržel i samotné žádosti o vyplacení příspěvku (dotace). O jeho plné informovanosti a důležitosti jeho postavení svědčí též emailová komunikace obviněných M. Š. a Š. A. (viz str. 225, bod 289. rozsudku soudu prvního stupně), kde je např. zmiňována potřeba informovat investora (obviněného A. M.), dodat mu podklady a informace, které žádá, nebo že v určitém období povolil jen menší nábor nových zaměstnanců – OZP, čemuž bylo třeba se přizpůsobit a projevilo se to v následných pokynech obviněné Š. A. zasílaných na jednotlivá střediska (obviněné právnické osoby). Soudy správně nepřehlédly ani blízký vztah dovolatele k obviněnému Miloslavu Vítovi, jakož ani to, že se účastnil např. porady holdingu VERVE na výjezdním zasedání v XY, kde se za účasti manažerů a jiných zástupců obviněných právnických osob řešily důležité provozní záležitosti.

107. Z dokladů a zpráv poskytnutých bankami vyplývá, že dovolatel měl dispoziční právo k účtům všech obviněných právnických osob s výjimkou ZAJDA, s.r.o., přičemž na tyto účty každý měsíc vkládal, odesílal nebo z nich vybíral či převáděl řádově statisíce korun, a to včetně převodu velkého množství finančních prostředků na účet společnosti VLTAVÍN leas, a.s., kterou ovládal. K převodům na účty jiných subjektů docházelo přesto, že k tomu nebyl žádný právní, resp. racionální ekonomický, důvod (mezi danými subjekty neprobíhala žádná plnění), a přeposílány byly mimo jiné i prostředky získané z dotací (viz str. 328-330, body 398. – 399. rozsudku soudu prvního stupně). Od roku 2009 byly dotační prostředky úřadem práce poukazovány mj. na bankovní účet č. XY, což byl jeden z účtů společnosti KD Real, k němuž měl ovšem dispoziční právo výlučně obviněný A. M., a ten pak část těchto prostředků přeposílal i na svůj účet (k tomu viz strana 263, bod 321. odůvodnění rozsudku městského soudu). Také tyto skutečnosti jednoznačně svědčí o významné aktivní účasti dovolatele na řešeném jednání, na páchání trestného činu dotačního podvodu, jakož i o tom, že z tohoto jednání významně profitoval. Pokud soud prvního stupně za dané situace u obviněného shledal zavinění ve formě „nejméně nepřímého úmyslu“, pak šlo o postup vysloveně ve prospěch obviněného, neboť na základě provedeného dokazování jistě bylo možné uvažovat i o úmyslu přímém. Jak už bylo dříve naznačeno, na zváženou bylo i to, zda toto jeho jednání kvalifikovat skutečně jen jako pomoc k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a nikoli jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, resp. zda vedle toho jednání obviněného neposoudit, stejně jako u zbylých dovolatelů, též jako trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za stávající procesní situace je nadbytečné tyto úvahy dále rozvíjet, neboť ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele již dojít nemůže, nicméně je evidentní, že ve vztahu k dovolateli byl princip in dubio pro reo soudem prvního stupně respektován měrou vrchovatou.

108. Zhola bezpředmětná je argumentace dovolatele v tom směru, že nemohl mít povědomí o nezákonném vylákávání státního příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením v rámci holdingu VERVE, když podobným způsobem, jako fungoval on, funguje na trhu několik společností (zabývajících se též tzv. předfinancováním mezd zaměstnanců se zdravotním postižením). Pro rozhodnutí v nyní posuzované věci je důležitý výsledek zde provedeného dokazování specificky ve vztahu k dovolateli (viz výše) a nikoli chování jiných osob, které v této věci stíhány nejsou a nemají s ní nic společného, v jiném období a za zcela jiných okolností.

109. Zbylá část dovolání obviněného se týká údajně nepřiměřeně přísného potrestání, když soudům bylo vytknuto jednak údajně vadné neaplikování ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku ve vztahu k trestu odnětí svobody a jednak údajně likvidační charakter peněžitého trestu. Obviněný tuto část svých námitek formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však nelze považovat za správné. Ve skutečnosti tato argumentace pod žádný z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b tr. ř. nespadá, jak bylo detailně vysvětleno již výše v tomto odůvodnění (v části týkající se společných námitek více dovolatelů). Navíc, stejně jako u námitek směřujících proti naplnění subjektivní stránky trestného činu, se i zde jedná spíše jen o obecná tvrzení obviněného než o skutečnou dovolací argumentaci. Beze zbytku to platí i ve vztahu k námitkám ohledně peněžitého trestu. Obviněný se omezil jen na stručné konstatování, že stanovená výměra ve výši 200 denních sazeb po 30 000 Kč neodpovídá jeho osobním a majetkovým poměrům a že je pro něj likvidační. Vůbec ovšem nevysvětlil, jak k tomuto tvrzení dospěl, jaké jsou jeho osobní a majetkové poměry, a proč má být s ohledem na ně peněžitý trest v celkové výměře 6 000 000 Kč považován za tzv. likvidační. Pokud jde o námitky ohledně (ne)aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku, odkazuje se již bez dalšího na to, co bylo uvedeno shora v tomto odůvodnění (body 84. – 92).

K dalším námitkám obviněné KD Real

110. I v případě této dovolatelky je třeba v první řadě odkázat na to, co ve vztahu k ní v odůvodnění svého rozsudku uvedl soud prvního stupně, a to jak pokud jde o hodnocení důkazů a vysvětlení učiněných skutkových zjištění, tak pokud jde o posouzení právní, včetně zavinění a přičitatelnosti jednání právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o. (viz zejm. str. 322-323, bod 392., str. 323-324, bod 394., str. 343, bod 418., str. 365-366, body 448. – 451., str. 372., bod 463. a str. 376-377, bod 470., to vše v návaznosti na skutková a právní zjištění prezentovaná ve vztahu k obviněným Miloslavu Vítovi, Miroslavu Černému, Š. A. a M. Š. na str. 360-361 v bodech 441. – 442. a na str. 370-376 v bodech 463. – 466. a 468. – 469.

111. Vedle námitek údajného porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřeně dlouhé doby trvání trestního řízení (a v té souvislosti údajného uložení nepřiměřeně přísného trestu) a nenaplnění znaků organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku, které byly vypořádány již výše v tomto odůvodnění (viz část „Ke společným námitkám více dovolatelů“), obviněná KD Real uplatnila v podstatě již jen dvě námitky, a to jednu skutkovou a jednu právní. Skutková se týká údajně opomenutých důkazů, když podle jejího názoru měly soudy vyslechnout další její zaměstnance, jak navrhla, a právní pak údajného nezachování totožnosti skutku (v rozsudku oproti obžalobě). 112. Pokud jde o problematiku opomenutých důkazů, obviněná na str. 7 svého dovolání jen obecně a stručně na několika málo řádcích uvedla, že opakovaně navrhovala výslech svědků – svých zaměstnanců, kteří mohli potvrdit řádný průběh zaměstnání a skutečnost, že jejich práce spočívala zejména v hlídání parkovacích ploch, které obviněná v té době provozovala na území hlavního města Prahy. Dovolatelka tedy brojí proti neprovedení výslechu svědků, aniž by však vůbec uvedla, natožpak argumentačně podložila, co takový údajný deficit dokazování před soudy nižších stupňů znamená, v čem byl skutkový stav zjištěn vadně, jaká skutková zjištění soudů jsou v rozporu s jakými důkazy, resp. co nového (jiného) mohlo být výslechem navržených svědků prokázáno, včetně toho, o jaké svědky přesně jde. Zároveň nebylo vysvětleno ani to, co se rozumí oním „řádným průběhem zaměstnání“, zda je tím zpochybňován závěr soudu, že v žádostech o dotace deklarované mzdové náklady na zaměstnance neodpovídaly skutečnosti, tj. zda se hodlá tvrdit, že zaměstnancům byla vždy vyplácena mzda v oficiálně deklarované výši, příp. u jaké části z nich ano a u jaké části ne. Není zřejmé, zda dovolatelka hodlala výslechem dotčených svědků prokázat, že všichni její zaměstnanci reálně vykonávali nějakou práci, nebo jaká část z nich ano a jaká část ne, že jí s ohledem na to vznikl nárok na dotaci v plné výši nebo nárok částečný, příp. v jakém rozsahu, atd. Prakticky se tak jedná o pouhé stručné konstatování faktu údajně opomenutých důkazů bez jakékoli navazující argumentace, k níž by se mohl dovolací soud relevantně vyjádřit. 113. Nejvyšší soud již výše vyložil (v návaznosti na předchozí obsáhlou argumentaci Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze), proč nebylo nutné vyslýchat všechny zaměstnance obviněných právnických osob a proč lze naopak považovat za dostačující výslechy v tom rozsahu, který byl zvolen soudem prvního stupně. Tyto závěry lze zcela přiměřeně vztáhnout i na zaměstnance obviněné KD Real. Městský soud správně uzavřel, že skutečné zaměstnávání určitého menšího počtu zaměstnanců – OZP dovolatelkou bylo zastíracím manévrem obviněných, který bránil snadnému odhalení jejich trestné činnosti a podstaty existence celého holdingu VERVE. O tom, že i u obviněné KD Real fungovala v zásadě stejná praxe při páchání posuzované trestné činnosti, jako u jiných obviněných právnických osob z holdingu VERVE, svědčí výpovědi vícero zaměstnanců dovolatelky, např. svědkyň A. B., M. P., I. A. A. a V. V. (viz str. 183-184 rozsudku soudu prvního stupně). Z výpovědi svědka P. E. (manažera dovolatelky) bylo zároveň zjištěno, že na dovolatelkou provozovaných parkovištích pracovalo běžně zhruba 30 - 50 zaměstnanců – OZP, přičemž o přibližně 100 zaměstnancích (uváděných v žádostech o dotace) vůbec nic nevěděl, neznal je, do společnosti je nepřijímal. Zároveň ani neměl dispoziční právo k účtu společnosti, na který přicházely dotace (jak bylo uvedeno výše, toto dispoziční právo měl obviněný A. M.). Číslo účtu, které má být v žádostech o příspěvky uvedeno, mu sdělil obviněný Miloslav Vít. Předmětné žádosti o příspěvky byly zpracovávány, vyplňovány a na úřad práce podávány na základě pokynů tohoto obviněného. Nelze proto než znovu zopakovat, že s ohledem na to, jakým způsobem dovolatelka fungovala (v rámci holdingu VERVE, tj. v rámci organizované zločinecké skupiny), nárok na dotaci v žádném případě neměla. Takový závěr lze bezpečně učinit již na základě dosud provedeného dokazování, aniž by byli vyslýcháni další zaměstnanci dovolatelky, jak se tato domáhá.

114. Rovněž argumentace údajným nezachováním totožnosti skutku, kterou ani nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., je značně strohá. Na str. 4 svého dovolání obviněná uvedla pouze to, že soud prvního stupně do popisu skutku ve svém rozsudku doplnil oproti obžalobě nové jednání spočívající v tom, že obžalovaní založili organizovanou zločineckou skupinu a účastnili se na její činnosti. Podle dovolatelky není dána ani částečná shoda jednání či následku, tudíž soud rozhodl o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba. S tím však nelze souhlasit. Dovolatelka zjevně zaměňuje totožnost skutku s totožností právní kvalifikace. Její jednání bylo v obžalobě i rozsudku popsáno prakticky shodně. Městský soud v Praze oproti obžalobě v podstatném doplnil jen jeden odstavec na str. 3 svého rozsudku (poslední odstavec na této straně), který však neobsahuje popis žádného jednání dovolatelky, nýbrž jen zjištění soudu vyplývající z provedených důkazů ohledně toho, jak byly nastaveny vzájemné vztahy obviněných fyzických a právnických osob v rámci dané skupiny pachatelů (holdingu VERVE), že se jednalo o nastavení hierarchické, a že cílem této skupiny bylo soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Evidentně nejde o popis nového jednání, které by bylo do popisu skutku doplněno. Fakticky nejde ani o žádné nové zjištění, nýbrž jen o výslovné konstatování toho, co jinak vyplývá i ze zbylých částí výroku o vině (kde jsou též vztahy mezi obviněnými, rozdělení funkcí a úkolů a zaměření jejich činnosti popsány). Navíc lze připomenout, že i v obžalobě bylo výslovně uvedeno (str. 7 nahoře), že všichni obvinění „takto jednali na základě hierarchie zjištěné organizační struktury VERVE holding a.s. …“. Ve vztahu k dovolatelce výrok rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vymezuje jednání, za které byla odsouzena, když nejprve byla popsána struktura a podstata fungování celého holdingu VERVE a činnost jednotlivých obviněných fyzických osob, a poté i konkrétní činnost jednotlivých obviněných právnických osob, včetně dovolatelky (viz str. 7-8, 17-19 a 61 rozsudku), to vše v podstatném zcela v souladu s podanou obžalobou. Pokud byl skutek v projednávané věci právně kvalifikován primárně jako trestný čin dotačního podvodu a zároveň bylo prokázáno, že šlo o tzv. realizační delikt naplňující souběžně znak účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, pak jde o souběh trestných činů dotačního podvodu a účasti na organizované zločinecké skupině a tento souběh nemá nic společného s požadavkem na zachování jednoty a totožnosti skutku, resp. problémem jeho nedodržení. Na závěr je namístě ještě zdůraznit, že dovolatelka byla uznána vinou trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině pouze podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (tj. že se činnosti organizované zločinecké skupiny účastnila), nikoli též podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (tj. že organizovanou zločineckou skupinu založila). Z toho pohledu je její argumentace údajným nepřípustným doplněním popisu skutku o jednání spočívající v založení organizované zločinecké skupiny nejasná a zjevně bezpředmětná.

K námitkám všech dovolatelů

115. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního ani druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněnými deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) resp. h) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být u obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého, M. Š., Š. A. a KD Real naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě (který ostatně ani nebyl těmito obviněnými výslovně uplatněn).

V. Způsob rozhodnutí

116. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání všech šesti dovolatelů odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

117. Jestliže obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý ve svých dovoláních žádali, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, resp. přerušil, výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se jedná o pouhý podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem v dané věci neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 5. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu

Vypracoval:

JUDr. Ondřej Círek