Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 6 Tdo 1162/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 1. 2026 Spisová značka:6 Tdo 1162/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.1162.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1162/2025-386 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 28. 1. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný F. H. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2025, č. j. 14 To 201/2023-344, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 92/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. H. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 9. 2023, č. j. 5 T 92/2023-211 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný F. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: v přesně nezjištěné době od 19.00 hodin dne 5. 2. 2023 do 15.00 hodin dne 6. 2. 2023 v ul. XY čp. XY v XY, poté co vešel nezajištěnými dveřmi do sklepních prostor bytového domu, odstranil u sklepní kóje patřící k bytové jednotce č. XY štítek s klikou, rozlomil zámek FAB a ze sklepní kóje odcizil elektrické ruční nářadí, a to příklepovou vrtačku zn. Makita v hodnotě 4 500 Kč, bateriovou vrtačku zn. Makita v hodnotě 4 000 Kč, sadu vrtáků zn. Makita v hodnotě 800 Kč, plastový kufřík s nářadím zn. Hecht v hodnotě 1 500 Kč, elektrický hoblík v hodnotě 1 500 Kč, ruční elektrickou brusku na dřevo v hodnotě 1 200 Kč, vibrační elektrickou pilu v hodnotě 1 500 Kč, malou ruční elektrickou pilu v hodnotě 1 200 Kč, přímočarou elektrickou pilu v hodnotě 800 Kč, aku šroubovák v hodnotě 1 000 Kč, Cross line Laser zn. Parkside v hodnotě 800 Kč, hliníkovou krabičku s vidiovými vykružováky do zdiva zn. Makita v hodnotě 1 500 Kč, horkovzdušnou pistoli nezjištěné značky v hodnotě 800 Kč, elektrický rozbrus zn. Makita v hodnotě 3 000 Kč, látkovou sportovní tašku zn. Adidas v hodnotě 500 Kč a látkovou sportovní tašku červené barvy v hodnotě 500 Kč, tedy vše v celkové hodnotě 24 300 Kč, kdy takto jednal ke škodě J. P., nar. XY, a A. P., nar. XY, poškozením zámku FAB pak způsobil škodu ve výši 1 500 Kč, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl nejméně rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 2 T 105/2018, pravomocným dne 20. 2. 2019, uznán vinným mj. přečinem krádež podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný společný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 34 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který vykonal dne 17. 5. 2020. 2. Za to byl podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. P. částku ve výši 19 300 Kč. Se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. jmenovaný poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl usnesením ze dne 14. 12. 2023, č. j. 14 To 201/2023-247, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. 5. Obviněný poté napadl shora citované usnesení odvolacího soudu dovoláním. O něm rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 6 Tdo 291/2025, a to tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 12. 2023, č. j. 14 To 201/2023-247, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 6. Při novém projednání věci Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 15. 7. 2025, č. j. 14 To 201/2023-344, opětovně odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2025, č. j. 14 To 201/2023-344, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud sice v rámci veřejného zasedání dne 15. 7. 2025 řádně provedl výslech zpracovatele odborného vyjádření a položil mu dotazy ke všem výše uvedeným otázkám, tento však mimo jiné uvedl, že nelze stanovit časovou osu biologických stop, a tedy se nelze vyjádřit k tomu, zda může biologický materiál přetrvat na věci po dobu několika let a zároveň nebýt překryt biologickým materiálem jiné osoby, která takovou věc používala. Stejně tak zpracovatel odborného vyjádření uzavřel, že se nemůže vyjádřit k tomu, zda by na předmětné pile bylo možné předpokládat větší množství genetického materiálu poškozeného než obviněného. Zejména však odmítl vyloučit, že by v projednávaném případě mohlo dojít k zanesení biologické stopy obviněného na místo činu jinou osobou (např. použitím jeho rukavic). 8. Z toho podle obviněného plyne, že biologická stopa může být zajištěna na konkrétní věci v závislosti na vnějších faktorech i po uplynutí několika let od jejího zanechání, přičemž množství genetického materiálu osoby, která biologickou stopu zanechala, nelze predikovat. V jeho případě tak nelze vyloučit zanechání biologické stopy zanesením na místo činu jinou osobou. Přesto, že je tedy důkazní situace, kdy jej s danou trestnou činností spojuje jediný důkaz, s ohledem na provedený výslech zpracovatele odborného vyjádření slabší, než byla před vydáním kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, odvolací soud opětovně zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. 9. Obviněný má proto za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterých se měl dopustit, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když z obsahu odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika i z výslechu jeho zpracovatele nevyplývá, že by se trestné činnosti dopustil. Odvolací soud tak měl za této důkazní situace postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného a rozhodnout o jeho zproštění obžaloby. 10. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. 7. 2025, č. j. 14 To 201/2023-344, popř. i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 9. 2023, č. j. 5 T 92/2023-211, ve výrocích, kterými byl shledán vinným, jakož i ve výrocích, jimiž mu byl uložen trest a povinnost nahradit škodu, zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dovolací argumentaci obviněného a teoretické základy týkající se dovolání uvedl, že za stěžejní je nutno označit výhradu dovolatele, v jejímž rámci shledal skutkový závěr soudů o tom, že právě on se podílel na vloupání do sklepa a odcizení věcí, za rozporný s provedenými důkazy, konkrétně s jeho obhajobou prezentovanou v odvolání, a se závěry zpracovatele odborného vyjádření Mgr. Pelce. Ačkoli tuto námitku lze podle státního zástupce, a to s velkou mírou tolerance, podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tato postrádá opodstatnění [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl obviněným uplatněn pouze formálně, bez věcné argumentace]. Státní zástupce je přitom ve shodě s oběma soudy, že byť je obviněný usvědčován toliko nepřímými důkazy, tyto jsou dostatečně silné a kvalitní pro to, aby mohl být učiněn spolehlivý závěr o jeho vině. 12. Následně státní zástupce zrekapituloval, a to s ohledem na zmíněný dovolací důvod, podstatu tzv. extrémního rozporu a uzavřel, že takovou vadou odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutkový závěr Okresního soudu v Táboře potvrzený po příslušném doplnění dokazování také odvolacím soudem, z něhož se podává, že do sklepa vnikl a věci odcizil právě dovolatel, ze souhrnu řádně provedených a procesně použitelných důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. Tento závěr také podrobně odůvodnil. 13. Státní zástupce je proto přesvědčen, že soudy ustálený skutkový závěr odpovídá provedeným důkazům, je s nimi v souladu a je objektivním odrazem skutkového děje podstatného pro přisouzení odpovídající právní kvalifikace. O bezvadnosti dokazování a úplnosti skutkových zjištění po doplnění dokazování odvolacím soudem není pochyb a rozhodnutí soudů žádnou z vad, které by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatížena nejsou. Opačné přesvědčení dovolatele je pouze důsledkem toho, že přehlíží jednu z podstatných zásad trestního řízení, totiž že provedené důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud. Odpovídá-li přitom hodnocení důkazů soudem zásadám formální logiky, nelze mu vytýkat, že nerespektoval základní zásady trestního řízení a práva obviněného, mimo jiné i právo na spravedlivý proces. 14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 16. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2025, č. j. 14 To 201/2023-344, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Posouzení dovolání 20. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že námitky obviněného přichází, a to se značnou mírou tolerance, v úvahu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Pokud pak obviněný uplatňoval také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud neshledal, že by bylo možno jeho námitky pod tento dovolací důvod podřadit, neboť jeho dovolací argumentace směřovala de facto jen do oblasti dokazování a z toho vyplývajících skutkových zjištění. 21. Nejprve je třeba v obecné rovině připomenout, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu zmíněné první alternativy daného dovolacího důvodu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24). 22. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž o běžnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 23. Nehledě na uvedené je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci ani není dán. Skutkový závěr soudu prvního stupně, doplněný o úvahy soudu odvolacího, které tento soud vyjádřil v návaznosti na (řádné a úplné) doplnění dokazování, ke kterému jej zavázal Nejvyšší soud svým kasačním rozhodnutím ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 6 Tdo 291/2025, je založen na postupu korespondujícím požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž má odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu vyhovujícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. S ohledem na námitky obviněného přitom v zásadě postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se v bodě 13. odůvodnění svého rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se skutečnostmi, které vzešly z výslechu zpracovatele odborného vyjádření a na které se obviněný nyní dovolává, přičemž vysvětlil, z jakého důvodu setrval na tom, že skutkové závěry soudu prvního stupně byly správné. 24. Nejvyšší soud proto pouze stručně shrnuje (ve shodě s odvolacím soudem i státním zástupcem) následující podstatné skutečnosti. Ve vztahu k DNA obviněného zajištěné na okružní pile je nutné akcentovat, že poškozený pilu zakoupil přibližně pět či šest let před vloupáním do sklepní kóje, do níž kromě domácích osob nikdo jiný přístup neměl. Pilu používal výlučně on sám. I s ohledem na další zjištění je zřejmé, že biologickou stopu musel na pile zanechat pachatel skutku. Sám zpracovatel odborného vyjádření totiž zcela vyloučil možnost kontaminace vzorku a tuto eventualitu v dovolání nenamítal ani obviněný. Byť zpracovatel odborného vyjádření Mgr. Pelc nemohl na otázky týkající se možnosti přetrvání biologické stopy po delší dobu a jejího případného zanesení na místo činu na jiném předmětu, podat zcela kategorické odpovědi, lze v návaznosti na vyhodnocení důkazů respektující zásady formální logiky učinit závěr, že osobou, která biologickou stopu zanechala, byl právě obviněný v době, kdy do sklepa vnikl a věci odcizoval. Majoritní složkou ve vzorku byla totiž právě jeho DNA, a to ve vysoké koncentraci a s nízkým degradačním indexem. Jestliže poškozený tuto pilu používal opakovaně po delší dobu od jejího zakoupení, bylo by zcela přirozené, i pokud by na madle pily zůstala DNA obviněného, která se tam měla podle jeho tvrzení dostat při dotyku v obchodním domě, že majoritní složkou v odebraném vzorku by byla DNA právě poškozeného a nikoli obviněného. Obhajobu o takovém způsobu přenosu jeho DNA na madlo pily lze tedy spolehlivě vyloučit. Odporující logice je současně druhá verze obviněného, tedy že jeho DNA mohla být na pilu přenesena skutečným pachatelem na jiném předmětu, konkrétně rukavicích. Je pravdou – a potvrdil to i Mgr. Pelc – že literatura teoretickou možnost přenosu připouští. Mgr. Pelc nicméně akcentoval, že i přesto je nutno vycházet z jednoznačných faktů zjištěných ve věci, a to zejména z množství a stavu DNA vyskytující se ve vzorku. V případě alternativy spočívající v sekundárním přenosu jinou osobou by množství přeneseného biologického materiálu bylo nižší. V posuzované trestní věci však bylo zjištěno, že DNA obviněného ve zkoumaném vzorku byla ve vysoké koncentraci, což odůvodňuje bez rozumných pochybností závěr o přímém přenosu DNA, konkrétně tedy dotykem pachatele. 25. Nad to Nejvyšší soud dodává, a to s ohledem na námitku, že odvolací soud měl postupovat v pochybnostech ve prospěch obviněného, že pokud jde o zásadu in dubio pro reo, uvedené pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Současně je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). K namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze nakonec uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). 26. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal, že by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. V. Způsob rozhodnutí 27. Z rozvedených skutečností plyne, že dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některý z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 28. 1. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu