Plný text
6 Tdo 121/2026-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2025, č. j. 5 To 213/2025-120, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 77/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 3. 7. 2025, č. j. 6 T 77/2025-85, byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 80 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 250 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců.
3. O odvolání státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2025, č. j. 5 To 213/2025-120, kterým podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu při nezměněném výroku o vině rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Hrtánka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Obviněný připomenul, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 5 T 45/2022, byl odsouzen mj. k trestu zákazu řízení motorových vozidel skupiny B1 a B tak, jak jsou vymezeny v § 80a odst. 1 písm. e), f) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to na dobu 28 měsíců. Při odůvodnění rozsudku mu bylo výslovně sděleno, že má zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu toliko na skupiny oprávnění B1 a B, zatímco mu zůstane zachováno oprávnění řídit vše ostatní. Tento druh trestu byl navrhován i státním zástupcem v závěrečné řeči. Soud byl magistrátem žádán o opravu rozsudku s tím, že uložený trest je v rozporu s § 94a odst. 4 zákona o silničním provozu, jelikož pozbytím řidičského oprávnění pro skupinu B rovněž dochází k pozbytí řidičského oprávnění pro všechny další skupiny. Na tento podnět reagoval soud přípisem s tím, že se nejedná o chybu a k pozbytí řidičského oprávnění pro další skupiny dochází v návaznosti na § 94a odst. 4 zákona o silničním provozu. Žádost obviněného o obnovu řízení byla zamítnuta.
6. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 62 T 64/2023-124, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 6 To 293/2024-162, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to protože na pozemní komunikaci řídil nákladní vozidlo, přestože byl srozuměn s tím, že v důsledku uloženého zákazu činnosti ve vztahu k vozidlům skupiny B1 a B pozbyl podle § 94a odst. 4 zákona o silničním provozu řidičská oprávnění pro všechny skupiny vozidel. Nesouhlasí však s tím, že by měl být s touto skutečností srozuměn.
7. Rozsudkem soudu prvního stupně v projednávané věci byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Odvolací soud mu z podnětu odvolání státní zástupkyně uložil nepodmíněný trest, což odůvodnil mj. tím, že se jedná o obecného i speciálního recidivistu a činu se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Byť si je obviněný plně vědom toho, že na základě rozsudku sp. zn. 62 T 64/2023 nesměl řídit žádná motorová vozidla, považuje ho za nespravedlivý, protože řídil v souladu s pravomocným rozsudkem sp. zn. 5 T 45/2022, který mu nezakazoval řízení vozidel spadajících pod skupinu C. Nelze mu klást za vinu, že měl být srozuměn magistrátem, že něco nesmí konat, pokud pravomocný rozsudek uvádí opak. Nebýt tohoto rozsudku (pozn. zřejmě sp. zn. 62 T 64/2023), nebyl by považován za speciálního recidivistu a lze se oprávněně domnívat, že by mu nebyl uložen nepodmíněný trest. Těžko mu lze dávat za vinu, že na své závadové jednání nemá kritický náhled, když z jeho pohledu byl příčinou chybný výrok soudu.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2025, č. j. 5 To 213/2025-120, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2025, č. j. 6 T 77/2025-85, a věc přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň žádal, aby dovolací soud zvážil možnost přerušení uloženého trestu odnětí svobody.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ho považuje za méně srozumitelné, neboť z něj není dostatečně zřejmé, zda uplatňuje výhrady i proti výroku o vině, nebo zda nesouhlasí pouze s nepodmíněným trestem odnětí svobody.
10. Případné dovolací námitky směřované proti výroku o vině by bylo nutno označit za nepřípustné. Z tohoto pohledu jsou stěžejní dvě okolnosti. Obviněný v rámci hlavního líčení po zákonném poučení prohlásil vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. a souhlasil tak rovněž s právní kvalifikací stíhaného jednání, přičemž Okresní soud v Ústí nad Labem toto prohlášení viny postupem podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Platí přitom, že podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat, přičemž skutečnosti v něm uvedené současně nelze napadat opravným prostředkem. Obviněný tak v zásadě nemůže v dovolacím řízení vytýkat to, s čím projevil souhlas v rámci prohlášení viny.
11. Navíc vzhledem k tomu, že odvolání bylo podáno státní zástupkyní proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do výroku o trestu a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával a neměl povinnost jej přezkoumávat, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
12. Jiná je pak situace v případě námitek, které obviněný zjevně směřoval proti výroku o trestu, v jejichž rámci vyjádřil nespokojenost s trestem odnětí svobody spojeným s přímým výkonem ve věznici. Zde je dovolání přípustné, nicméně pod jím uvedený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod je podřadit nelze. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však tresty uložené dovolateli rozhodně nejsou.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. S ohledem na naznačený způsob rozhodnutí současně neshledal naplněnými ani zákonné podmínky pro obviněným požadované přerušení výkonu trestu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda bylo dovolání podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (blanketní dovolání ze dne 22. 12. 2025) a na místě (u soudu prvního stupně), kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje (podání obhájce ze dne 9. 1. 2025) obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
15. Ve shodě se závěrem státního zástupce musí Nejvyšší soud dospět k závěru, že dovolání obviněného v části směřující proti výroku o vině není přípustné. Ve svém prvním blanketním dovolání ze dne 22. 12. 2025 dovolatel specifikoval, že svůj opravný prostředek směřuje vůči všem výrokům napadeného rozhodnutí a navzdory neoznačení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. závěrem navrhl zrušení také rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze tedy usoudit, že své dovolání mínil podat také proti výroku o vině. Jak však vysvětlil státní zástupce ve svém vyjádření, dovolání proti tomuto výroku není v projednávané věci přípustné.
16. Soud prvního stupně v souladu se stanoviskem státního zástupce přijal usnesením prohlášení obviněného o vině a souhlas s právní kvalifikací skutku podle § 206c odst. 1 tr. ř. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. nelze soudem přijaté prohlášení viny odvolat. Závěrem rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný poučen, že rozsudek může odvoláním napadnout státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo týká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. Dovolatel tudíž nemohl proti výroku o vině podat odvolání. Proti tomuto výroku nepodala odvolání ani státní zástupkyně, která svůj opravný prostředek podaný v neprospěch obviněného směřovala pouze proti výroku o trestu. Odvolací soud tudíž v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával pouze zákonnost a odůvodněnost jen tohoto oddělitelného výroku (jakož i správnost řízení, které mu předcházelo). Dovolatel může dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud přezkoumával (a byl oprávněn přezkoumávat) rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, není dovolání obviněného proti výroku o vině přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 719/2010).
17. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného není v části, která směřuje proti výroku o vině, přípustné. Zabýval se proto dále pouze námitkami směřujícími proti výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání IV./1. Obecná východiska
18. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
19. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./2. Posouzení dovolání
20. Vzhledem k povaze dovolatelových námitek je na místě prvně připomenout, jak učinil již státní zástupce ve svém vyjádření, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Výjimku z toho pravidla představuje situace, kdy je uložený trest tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele. Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Ani toto není případ projednávané věci.
22. Dovolatel své námitky vůči uloženému trestu formuloval s odkazem na jeho dřívější odsouzení, za která mu byly uloženy tresty zákazu činnosti. Podle jeho mínění je prvotním důvodem chybná formulace výroku o trestu zákazu činnosti z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 5 T 45/2022 (dále také „rozsudek ze dne 7. 9. 2022“), o němž mu bylo soudem sděleno, že se týká pouze vozidel skupiny B a B1 (tedy nikoli skupiny C, kterou potřebuje k podnikání). Ve skutečnosti však v návaznosti na § 94a odst. 4 zákona o silničním provozu pozbytím řidičského oprávnění skupiny B pozbyl řidičská oprávnění, která jsou jím podmíněna, tedy i oprávnění skupiny C. Následně byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 62 T 64/2023 (dále také „rozsudek ze dne 14. 5. 2024“), odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání tím, že řídil nákladní vozidlo (tedy skupinu C). Za to mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Mařením výkonu tohoto trestu se dopustil projednávaným jednáním. Vzhledem k tomu je obviněný toho mínění, že jeho označení za speciálního recidivistu a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody bylo neoprávněné.
23. I kdyby nebyl přezkum Nejvyššího soudu vyloučen tím, že námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů stanovených zákonem, nebyl by dovolací soud oprávněn ke kasačnímu zásahu, který by odpovídal představám obviněného. Odkazovaná rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 T 45/2022 a sp. zn. 62 T 64/2023 jsou konečná, nabyla právní moci a jako taková (nebyla-li zrušena cestou mimořádného opravného prostředku) musí být respektována. Na tomto místě je vhodné zmínit, že obviněný, měl-li za to, že rozhodnutí soudů o jeho vině přečinem maření výkonu rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. ř., který podle jejich zjištění spáchal řízením nákladního vozidla ve dnech 5. 11. 2023 a 2. 12. 2023, jsou vadná, mohl je napadnout dovoláním. To však zjevně neučinil. Na podkladě nynějšího dovolání již jejich změny, resp. zrušení, dosáhnout nemůže.
24. Ve vztahu k projednávané věci je především podstatné, že byť obviněný za své nynější odsouzení, resp. mu odvolacím soudem uložený trest, viní špatně formulovaný výrok o trestu z rozsudku ze dne 7. 9. 2022 a jeho nesprávné ústní odůvodnění, na jehož základě se měl domnívat, že může řídit vozidla skupiny C, ze spisového materiálu, který měl dovolací soud k dispozici vyplývá něco jiného.
25. Rozsudkem ze dne 7. 9. 2022 byl skutečně výslovně uložen trest zákazu činnosti ve vztahu k řidičskému oprávnění ke skupinám B a B1. Obviněný však nejméně od 5. 6. 2023, kdy se konalo veřejné zasedání o jeho návrhu na povolení obnovy řízení (viz usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2023, č. j. 5 Nt 1301/2023-23) jednoznačně a nezpochybnitelně věděl, že v důsledku uložení tohoto trestu zákazu činnosti pozbyl řidičská oprávnění i ke skupině C. Již předtím však byl opakovaně vyzýván magistrátem k odevzdání řidičského průkazu a informován o pozbytí podmíněných řidičských oprávnění. Pokud se tedy obviněný skutku z rozsudku ze dne 14. 5. 2024 dopustil řízením nákladního vozidla ve dnech 5. 11. 2023 a 2. 12. 2023, jednal tak s plnou vědomostí toho, že řídil bez řidičského oprávnění. Nadto je nyní projednáván skutek ze dne 21. 5. 2025, jehož se dopustil mařením výkonu rozsudku ze dne 14. 5. 2024, jímž mu již byl uložen trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu.
26. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že přestože nejméně ode dne 5. 6. 2023 obviněný věděl, že pozbyl řidičská oprávnění nejen ke skupině vozidel B a B1, ale také C, mařil výkon uloženého trestu ve dnech 5. 11. 2023 a 2. 12. 2023 tím, že řídil nákladní vozidlo. Poté opětovně dne 21. 5. 2025 řídil vozidlo, čímž mařil výkon trestu, který mu byl uložen za první maření výkonu trestu. Označení obviněného za speciálního recidivistu je tudíž naprosto správné. Opakované maření výkonu uloženého trestu zákazu činnosti s výmluvou na neznalost, která mu byla mnohokrát vysvětlena, skutečně svědčí o absolutní absenci kritického náhledu na jeho jednání.
V. Způsob rozhodnutí
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že v části dovolání, kterou bylo možné považovat za přípustnou, obviněný uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
28. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
29. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě přerušil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však na základě předběžného posouzení dovolání obviněného důvod pro přerušení výkonu tímto mimořádným opravným prostředkem napadeného rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 3. 2026
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu