6 Tdo 193/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 6 Tdo 193/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 5. 2025 Spisová značka:6 Tdo 193/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:6.TDO.193.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvody dovolání Pojistný podvod Poškození cizí věci Dokazování Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 193/2025-572 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný B. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 5 To 187/2024-529, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 4 T 62/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. V. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 5. 2024, č. j. 4 T 62/2023-496 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný B. V. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tak, že: dne 3. 5. 2022 okolo 19:50 hod. v Praze XY, na Pražském okruhu ve směru na XY, na souřadnicích GPS XY – XY, jako řidič osobního motorového vozidla tovární zn. Mercedes Benz E 290 TD, reg. značky XY, jedoucí v levém jízdním pruhu dvouproudé vozovky rychlostí 85 km/h, s úmyslem způsobit dopravní nehodu, při které hodlal vystupoval jako poškozený a neoprávněně tak vylákat pojistné plnění a opatřit sobě prospěch za náhradu škody na osobním motorovém vozidle tovární zn. Mercedes Benz a s vědomím, že tak způsobí škodu, nejprve úmyslně a bez zjevné příčiny vyplývající z dopravní situace prudce snížil rychlost jízdy vozidla na 45 km/h, čímž ohrozil v jízdě poškozeného T. J., nar. XY, který jel za osobním motorovým vozidlem tovární zn. Mercedes Benz jako řidič v nákladním motorovém vozidle tovární zn. VW Caddy, reg. značky XY, a když se poškozený snažil střetu vozidel, kterému však nemohl jinak zabránit, vyhnout tak, že prudce brzdící osobní motorové vozidlo tovární zn. Mercedes Benz objel zleva v odstavném pruhu, úmyslně změnil směr jízdy a strhl jím řízené vozidlo doleva, aby se tak s vozidlem řízeným poškozeným střetl, kdy levým bokem osobního motorového vozidla tovární zn. Mercedes Benz narazil do pravého boku nákladního motorového vozidla tovární zn. VW Caddy, a tímto svým jednáním úmyslným poškozením nákladního motorového vozidla tovární zn. VW Caddy, provozovateli vozidla společnosti DoDo Czech, s.r.o., IČ 24128848, se sídlem Pernerova 702/39, Praha 8, způsobil škodu ve výši 181 370 Kč, následně, ač si byl vědom toho, že je viníkem této dopravní nehody, kterou úmyslně způsobil, telefonicky, dne 4. 5. 2022 v 19:00 hod. u poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, neoprávněně uplatnil jako poškozený právo na náhradu škody na osobním motorovém vozidle tovární zn. Mercedes Benz, reg. značky XY, přičemž škodu požadoval vyplatit v hotovosti po prohlídce vozidla likvidátorem z povinného ručení nákladního motorového vozidla tovární zn. VW Caddy, reg. značky XY, na základě čehož byla pojistná událost pojišťovnou zaevidována pod č. 4226015646, přičemž znaleckým zkoumáním bylo následně zjištěno, že na osobním motorovém vozidle tovární značky zn. Mercedes Benz, reg. značky XY, obviněný způsobil škodu ve výši 32 100 Kč, což je částka, kterou se tak pokusil neoprávněně uplatnit, k vyplacení pojistného plnění však nedošlo z důvodu vlastního šetření pojišťovny, a tímto svým úmyslným jednáním mohl poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, způsobit škodu ve výši 32 100 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 15/2018 ze dne 8. 1. 2019, který nabyl právní moci dne 10. 4. 2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 116/2019 byl uznán vinným mj. přečinem pojistného podvodu dle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 24 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, ze kterého byl rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 PP 39/2020 dne 13. 8. 2020 podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby s dohledem do 13. 8. 2023. 2. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 39 T 135/2022, byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti – řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu 60 měsíců. Rozsudkem soudu prvního stupně byl současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 39 T 135/2022, jakož i všechna další „rozhodnutí o trestu“ na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Kooperativa pojišťovna, a.s., odkázána se svým nárokem (na náhradu škody) do řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o něm rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 5 To 187/2024-529. Podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byla poškozená Kooperativa pojišťovna, a.s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti – řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu 60 měsíců. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 39 T 135/2022, a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 44 To 85/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost se jeví vhodné dodat, že adhezní výrok odvolací soud znovu neučinil. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 5 To 187/2024-529 (dále „napadený rozsudek“), podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dodal, že si je vědom toho, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, případně soudem odvolacím, přičemž Nejvyšší soud jako soud dovolací musí zpravidla vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. V dané věci však podle něj došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a tím i k porušení práva na spravedlivý proces (k tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03). 6. Dále obviněný obecně uvedl, že napadený rozsudek považuje za nesprávný a nezákonný, přičemž soudy nižších stupňů nehodnotily důkazy v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a podstatným způsobem porušily zásadu presumpce neviny vyjádřenou v § 2 odst. 2 tr. ř. Pokud však existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch osoby, proti níž se vede trestní řízení. Závěr odvolacího soudu o naplnění skutkových podstat trestných činů, pro něž byl odsouzen, neodpovídá provedenému dokazování a pravidlům prokazování viny, a to tak, že podstatně porušuje principy, jimiž má být ovládáno trestní řízení. K zachování zákonnosti rozsudku odvolacího soudu je proto nutný zásah dovolacího soudu. Vedle uvedeného obviněný připomněl, že podle Ústavního soudu nemohou obecné soudy omezovat svůj přezkum tak, že se nebudou zabývat námitkou porušení některé ze základních zásad spravedlivého procesu (nález ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04). 7. K trestnému činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že se domnívá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení naplnění subjektivní stránky, tedy, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dále shrnul skutkové závěry soudů nižších stupňů, včetně důkazů, kterými měla být jeho vina prokázána, a namítl, že to byl poškozený, kdo na vozovce vytvořil nebezpečnou situaci, avšak tato skutečnost ještě není viditelná na kamerovém záznamu, který je součástí spisového materiálu. Poškozený dále nedodržel bezpečnou vzdálenost mezi svým vozidlem a vozidlem obviněného. I tato skutečnost je podle něj patrná z kamerového záznamu, který je součástí spisového materiálu, stejně jako to, že poškozený na něj blikal a podle výpovědí i troubil. Krátce poté si obviněný vybavuje, že se vozidlu před ním rozsvítila brzdová světla, a proto sundal nohu z plynu, čímž pochopitelně snížil rychlost vozu. Protože vozidlo poškozeného mělo být v tento okamžiku v malé vzdálenosti od vozidla obviněného, začal odbočovat do levého odstavného pruhu. Poškozený však také stočil volant, a tak došlo k boční srážce vozidel. 8. Z kamerových záznamů dále vyplývá, že časový rozdíl mezi odbočením poškozeného a obviněného do levého pruhu činí 0,4 sekundy. Je však obecně známou informací, že reakční doba činí průměrně 1 sekundu (zhoršených podmínkách pak ještě více). To plyne i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, resp. ze znaleckých závěrů v ní popsaných (konkrétně odkázal na usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1197/2016). K nehodě přitom došlo ve večerních hodinách, tedy ve ztížených podmínkách viditelnosti. Pokud by tedy ze strany obviněného mělo jít o reakci na akci poškozeného, šlo by o reakci vybočující z obvyklé reakční doby. Obviněný proto nesouhlasí se závěry znaleckého posudku z oboru doprava, v němž se uvádí, že neměl důvod zpomalovat ani odbočovat vlevo, když znalec se ve svém znaleckém posudku otázkou reakční doby ani nezabýval. S ohledem na uvedené dodal, že odbočoval vlevo v naprosto zanedbatelně pozdějším okamžiku než poškozený, tedy bezprostředně poté, co odbočil poškozený, a tím došlo, a to nikoliv úmyslně, ke srážce vozidel. 9. Obstát podle obviněného nemůže ani svědecká výpověď poškozeného, že slyšel pískání pneumatik. Uvedené vyloučil znalec při svém výslechu na hlavním líčení s tím, že u vozidla vybaveného systémem ABS kvílení brzd nenastane, přičemž vozidlo obviněného systémem ABS vybaveno bylo. Znalec současně uvedl, že „pokud by systém ABS nebyl funkční, maximálně intenzivně by brzdil, došlo by k blokaci kol a na vozovce by byly brzdné blokové stopy. Blokové stopy na vozovce Policií ČR zaznamenány nebyly“. 10. Nesouhlas vyjádřil obviněný také s tím, že se odvolací soud nezabýval rozpornou výpovědí poškozeného, který na hlavním líčení dne 12. 4. 2024 na jedné straně vypověděl, že jediným motivem byla osobní msta obviněného, na druhé straně uvedl, že na základě toho, co se dozvěděl na hlavním líčení, na něj situace působí tak, že obviněný autem vydělává na pojistných událostech. Výpověď poškozeného je tedy rozporná a v kontextu s tím, co je uvedeno v bodě 9. tohoto rozhodnutí, také nevěrohodná. 11. Obviněný rovněž uvedl, že plně respektuje, že extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů není automaticky založen tím, že se z různých verzí skutkového děje soudy nižších stupňů přikloní k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodní (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Právě k přesvědčivému zdůvodnění však soudy nižších stupňů v předkládané věci nepřistoupily, tedy nelze jim přisvědčit, že jeho vina byla v řízení spolehlivě prokázána. Soudy nižších stupňů zejména neprokázaly subjektivní stránku trestného činu, přičemž úmyslné zavinění si nelze spekulativně domýšlet. Sám obviněný navíc od začátku tvrdí, že se svého jednání nedopustil úmyslně. Proto také připomněl princip in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny, včetně judikatury Ústavního soudu (konkrétně nález ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08), a to s tím, že tyto vyžadují, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu. V předkládané věci však odvolací soud uvedl, že závěr o úmyslném zavinění je naprosto logický a důvodný i s ohledem na to, že se odsouzený zcela shodně páchané trestné činnosti dopouštěl i v minulosti. Soudy nižších stupňů tedy nebyly s ohledem na (pouze) možný (a nikoli apriori správný) výklad jednání (již opakovaně) odsouzeného schopny posuzovat důkazy zcela objektivně. 12. K trestnému činu pojistného podvodu ve stadiu pokusu podle § 210 odst. 2, 3 tr. zákoníku a § 21 tr. zákoníku opětovně uvedl, že s ohledem na skutečnosti dosud popsané nešlo z jeho strany o úmyslné jednání s cílem způsobit nehodu, resp. nešlo o úmyslné poškození cizí věci, a proto se nemohl dopustit ani přečinu pojistného podvodu (ve stadiu pokusu). 13. Při oznámení pojistné události se představil jako poškozený v přesvědčení, že jím skutečně byl. Pracovnici pojišťovny dvakrát upozornil, že věc je stále v šetření a nebylo definitivně rozhodnuto, kdo je viníkem. Trestný čin pojistného podvodu je přitom úmyslný trestný čin, tedy pachatel musí být přinejmenším srozuměn (smířen) se všemi skutečnostmi naplňujícími znaky skutkové podstaty. Soudy nižších stupňů však nade vši pochybnost neprokázaly, že jednal v úmyslu způsobit dopravní nehodu. Tím spíše nemohl být prokázán jeho úmysl vyvolat událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění. I v tomto případě platí, že jeho úmysl musí být prokázán a nelze ho presumovat s odkazem na jeho trestní minulost. Je nepřijatelné, aby tato sloužila soudům nižších stupňů jako podpůrný argument při prokazování viny. 14. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 15. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dovolání obviněného, připomněl podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že mimo jeho meze jsou námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy nižších stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištění soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Uvedený dovolací důvod pak podle něj není naplněn ani námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. V předkládané věci však nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. 16. Státní zástupce dále připomněl podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uvedl, že obsahově relevantní námitky lze spatřovat v namítané absenci subjektivní stránky u obou projednávaných skutkových podstat. Obviněný však i v těchto bodech toliko rozporuje učiněná skutková zjištění ze strany soudů prvního a druhého stupně. Navíc se jedná o totožné námitky, které uplatňoval již v rámci řízení před soudy nižších stupňů. Ty se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Z tohoto důvodu státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2022. 17. Přestože obviněný soudům vytýká jednostranné hodnocení důkazů v jeho neprospěch, pomíjí podle státního zástupce to, že odsuzující rozhodnutí nejsou založena pouze na verzi prezentované poškozeným, ale jsou podložena i dalšími důkazy. Je přitom irelevantní, jak se vyjadřoval poškozený k možné motivaci obviněného, neboť byl toliko ze strany soudu vyzván ke sdělení vlastního názoru, který se nestal výhradním podkladem pro odsouzení obviněného. Pokud jde o možnost poškozeného slyšet za jízdy pískání brzd, ani v tomto bodě obviněný nereflektuje, že soudy svá rozhodnutí nepostavily jen na smyslovém vjemu poškozeného, ale kriticky jeho verzi hodnotily s přihlédnutím ke kamerovému záznamu a vyjádření znalce. Nelze se pak ztotožnit ani s argumentací obviněného, že soudy jeho vinu dovozovaly na základě jeho předchozích odsouzení. Jeho vina totiž byla objektivizována provedenými důkazy a dřívější odsouzení toliko dokresluje modus operandi a charakterizuje ve věci přítomnou speciální recidivu, která našla svůj odraz v aplikaci kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 210 odst. 3 tr. zákoníku. 18. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 20. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 5 To 187/2024-529, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Posouzení dovolání 24. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve zmínit, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudy nižších stupňů, jež se jí zabývaly a také se s ní zcela dostatečným způsobem vypořádaly. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). 25. V daných souvislostech je pak třeba konstatovat, že byť obviněný výslovně uplatnil nejen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jeho argumentace de facto směřuje do oblasti dokazování, neboť teprve z těchto skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Dovolací soud proto zvážil, zda nepřichází v úvahu dovolací argumentaci jako celek podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů). 26. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24). 27. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci. 28. Námitky obviněného vznesené v předkládané věci nejsou způsobilé zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 29. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ …. Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejen že tedy argumentace nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani podřazena (ani pod žádný jiný dovolací důvod). 30. Dovolatel se totiž vůči skutkovým zjištěním soudu vymezuje na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Činí tak většinově na podkladě zpochybňování důkazní síly soudy provedených důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava), včetně tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného a skutečnosti, že soudy přihlédly k tomu, že byl za obdobné jednání již několikrát odsouzen. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními. 31. Obiter dictum nelze skutková zjištění soudů považovat za nedostatečně podložená, tj. taková, o nichž by existovaly pochybnosti vyvolávající nutnost aplikace zásady in dubio pro reo. Uvedené pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Pokud ovšem soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Obdobná byla situace i v předkládané věci. 32. Z odsuzujícího rozsudku je navíc zřejmé, že soudy nižších stupňů učinily svá rozhodnutí na podkladě řádně provedeného dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupovaly důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jejich skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Své hodnotící úvahy také soudy patřičně vyjádřily v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání (primárně výroku o vině), a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Při tom se co do výroku o vině zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. 33. Lze dále poznamenat, že skutečnost, že to byl právě obviněný, kdo vytvořil nebezpečnou situaci na silnici potvrzuje nejen výpověď poškozeného, ale kamerový záznam, který je součástí spisového materiálu (i pokud by, jak obviněný namítá, některé části incidentu nebyly na kamerovém záznamu ještě vidět, situace zůstává neměnná, neboť podstatnou část průběhu nehodového děje kamera zachytila a ze záznamu je patrné, a to navíc s ohledem na další ve věci provedené důkazy, že původcem nebezpečné situace nebyl poškozený), včetně znaleckého posudku z oboru dopravy. Vyzdvihnout je přitom třeba právě onen kamerový záznam, ze kterého je patrné, že neměl žádný legitimní důvod k tomu, aby na silnici začal intenzivně brzdit. Přestože se tedy obviněný snaží zdiskreditovat poškozeného a jeho výpověď, je nutno uzavřít, že soudy nižších stupňů své závěry nevystavěly pouze na výpovědi poškozeného, ale i na dalších, výše vyjmenovaných důkazech. Nad to se odvolací soud s obdobnou námitkou obviněného dostatečně vypořádal, když uvedl, že v otázce (ne)pískání se jedná o zcela dílčí údaj, jehož případná nepřesnost nemůže zásadně zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozeného. Ve vztahu k možné motivaci jednání obviněného se pak ze strany poškozeného jednalo pouze o spekulaci či úvahu. Je navíc vcelku logické, že si poškozený, který informace zjištěné na hlavním líčení dříve neměl, po jejich získání dotvořil představu o tom, proč k dopravní nehodě došlo. Podstatné však je, že soudy nižších stupňů nedošly k vině obviněného pouze na základě výpovědi poškozeného. 34. K úmyslnému zavinění ze strany obviněného je pak vhodné odkázat na bod 14. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s takovým zjištěním ze strany soudu prvního stupně a zcela správně připomněl, že soud prvního stupně svůj skutkový závěr, že obviněný dopravní nehodu způsobil úmyslně, veden snahou domoci se pojistného plnění, odůvodnil především s odkazem na zjištění vyplývající z kamerového záznamu a znaleckého posudku z oboru doprava. Verze skutkového děje předestřená obviněným byla navíc vyvrácena také výpovědí poškozeného. Vedle toho pouze podpůrně soud prvního stupně poukázal na zcela shodně páchanou trestnou činnost, jíž se obviněný opakovaně dopouštěl již v minulosti (k tomu dále viz bod 36. tohoto rozhodnutí), tedy úmyslné způsobování dopravních nehod vedené cílem dosáhnout pojistného plnění. 35. Pokud pak jde o reakční dobu obviněného na strhnutí vozidla poškozeným do levého odstavného pruhu, i s touto námitkou se odvolací soud řádně vypořádal a zcela logicky argumentoval tím, že v případě běžné reakční doby se jedná o reakci na nenadálou událost v provozu, nikoli o situaci, kdy se pachatel úmyslně snaží způsobit dopravní nehodu. Jinak řečeno, jiná bude reakční doba řidiče, který se setká s dopravní situací, kterou před tím nepředpokládal a jiná bude reakční doba řidiče, který předem zamýšlí zapříčinit vznik dopravní nehody. Obdobně se pak odvolací soud vypořádal také s námitkou, že obviněný pracovnici pojišťovny do telefonu několikrát sdělil, že se sice považuje za poškozeného, věc je však teprve předmětem šetření. K této odvolací soud správně uvedl, že prokázané úmyslné způsobení dopravní nehody a následné jednání obviněného s pojišťovnou nelze při hodnocení důkazů uměle oddělovat. 36. Nakonec soudům nižších stupňů nelze oprávněně vyčítat ani to, že zmínily také předchozí trestnou činnost obviněného. Jednak se nejedná o skutečnost, na základě které výhradně by soudy dovodily vinu obviněného v předkládané věci, jednak tímto způsobem pouze poukázaly na stejný modus operandi, čímž zohledňovaly pouze faktickou okolnost, že obviněný již dříve prakticky totožně jednal, aniž by však přihlížely k trestněprávním důsledkům takového předchozího jednání obviněného v podobě uznání viny a uložení trestu. V. Způsob rozhodnutí 37. Z uvedeného hodnocení plyne, že dovolací námitky obviněného nenaplnily jím uplatněné dovolací důvody ani jiné důvody dovolání. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. 38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 5. 2025 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu v z. Mgr. Pavel Göth