Plný text
6 Tdo 37/2026-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2025, č. j. 11 To 229/2025-254, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 66/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2025, č. j. 1 T 66/2023-210 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný L. K. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: dne 5. 7. 2023 ve 14:50 hodin řídil autobus značky SOR, r.z. XY, po silnici č. XY ve směru jízdy od XY na XY, kde v obci XY, okres XY, při projíždění pravotočivé zatáčky v mírném stoupání u čp. XY, kdy neměl před sebe dostatečný rozhled, porušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b) a § 17 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, začal předjíždět skupinu cyklistů a na konci předjížděcího manévru se zařadil k pravému okraji komunikace, čímž vytlačil cyklistku H. P., nar. XY, jedoucí na jízdním kole zn. Gian-LD18-RD mimo komunikaci, přičemž ta najela na nezpevněnou krajnici pozemní komunikace, kde upadla na levý bok, v důsledku čehož utrpěla zlomeninu levé klíční kosti, byla následně ošetřena v Oblastní nemocnici Jičín, kde jí byla přiložena ortéza, kterou nosila pět týdnů, kdy po tuto dobu měla bolesti, spala v sedě, měla omezenou hybnost levé ruky a byla odkázaná na pomoc svého manžela, který jí pomáhal s hygienou, oblékáním, s doprovodem k lékaři a v domácnosti. 2. Za to byl obviněnému uložen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 15 000 Kč, vyměřený podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve 100 denních sazbách po 150 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 12 měsíců. 3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2025, č. j. 11 To 229/2025-254, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2025, č. j. 11 To 229/2025-254 (dále jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. 5. Na úvod v krátkosti shrnul dosavadní průběh řízení, když uvedl, že byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 12. 2024, č. j. 1 T 66/2023-121, odsouzen za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit skutkem popsaným výše, a dále byl týmž rozsudkem zproštěn viny pro přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání co do výroku o vině pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 2. 2025, č. j. 11 To 43/2025-142, tak, že rozsudek Okresního soudu v Jičíně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, přičemž mu uložil provést další důkazy, které by mohly svědčit ať už ve prospěch či v neprospěch obviněného. Jednalo se zejména o výslech svědkyně R. V. a opětovný výslech znalce, který měl být schopen odpovědět na odvolacím soudem položené otázky. Na základě toho Okresní soud v Jičíně znovu přezkoumal celý případ a rozhodl tak, jak je uvedeno v bodě 1. výše. 6. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení, přešel obviněný k odůvodnění svého dovolání. Uvedl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, především proto, že provedením důkazů, které bylo soudu prvního stupně nařízeno odvolacím soudem, nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti. Svědkyně R. V. sdělila ty stejné skutečnosti, které uvedla již v dřívější fázi řízení, pouze při svém výslechu použila nové formulace. Její tvrzení o tom, že poškozená H. P. (dále též jen jako „poškozená“) byla obviněným vytlačena až k samému okraji pozemní komunikace, v důsledku čehož jí sjelo přední kolo, nemůže obstát ve srovnání s kamerovým záznamem. Podle tohoto záznamu k žádnému kontaktu mezi autobusem a poškozenou nedošlo, a zároveň mezi předjetím autobusem a pádem poškozené byla časová i vzdálenostní prodleva. Soud prvního stupně však ve skutkové větě použil spojení „(…) na konci předjížděcího manévru se zařadil k pravému okraji komunikace, čímž vytlačil poškozenou (…)“. 7. Ke zjištění nových skutečností nedošlo v novém projednání ani opětovným výslechem znalce. Naopak, v důsledku opětovného výslechu znalce měly vyvstat důvodné pochybnosti o příčině pádu poškozené, neboť znalec uvedl, že důvod jejího pádu je součinem více faktorů. Mezi tyto faktory má patřit nedodržení bočního odstupu autobusu, stav krajnice, jezdecká technika a věk poškozené a případný poryv vzduchu. Znalec měl konstatovat, že míru jednotlivých faktorů nelze určit.
8. Vzhledem ke zjištěním plynoucím z výslechu znalce obviněný dovozuje, že rozhodnutí nižších soudů jsou nesprávná, jelikož příčinná souvislost musí být jistá, nikoliv pouze pravděpodobná. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem musí být prokázána bez důvodných pochybností a pokud existuje více alternativních průběhů děje, které nelze vyloučit, nelze uznat vinu. Soudy, i přes existenci více faktorů podílejících se na pádu poškozené, uzavřely příčinnou souvislost jako jistou. Takový postup je však v rozporu s požadavkem trestního práva na jistotu. Jelikož existují důvodné pochybnosti o příčinné souvislosti, soudy porušily zásadu presumpce neviny a z ní plynoucí zásadu in dubio pro reo, neboť vzniklé pochybnosti měly hodnotit ve prospěch obviněného. Podle obviněného proto napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy obou stupňů dovodily příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a pádem poškozené, aniž by byla prokázána bez důvodných pochybností. 9. Následně obviněný shrnul, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť soudy dovodily, že poškozenou vytlačil mimo vozovku, ačkoliv videozáznam nezachycuje žádné vytlačení ani kontakt, svědecké výpovědi jsou rozporné a znalec nedokázal určit mechanismus pádu. Toto navíc potvrzuje i fakt, že mezi minutím autobusu a pádem poškozené existuje časová i vzdálenostní prodleva.
10. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout. 11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat také k rozsudku soudu prvního stupně, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení. Dále konstatoval, že obviněný pouze opakuje svou obhajobu, kterou již uplatnil před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. S těmito argumenty se však vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, soud prvního stupně v bodě 14. odůvodnění, odvolací soud v bodech 9. – 11. odůvodnění napadeného usnesení. Jelikož odůvodnění ze strany soudů považuje za dostatečné a podrobné, plně se s nimi ztotožňuje. 12. Dále uvedl, že ačkoliv dovolatel ve svém dovolání opakovaně zmínil i nesprávné právní posouzení skutku, neuvedl k tomu žádnou argumentaci. Veškeré jeho námitky směřují pouze proti skutkovým zjištěním soudů, že příčinou pádu a zranění poškozené byl způsob, jakým ji předjížděl svým autobusem. Následně státní zástupce vyložil, kdy je nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů a s odkazem na judikaturu poukázal na to, že dovolací argumentace musí obsahovat konkrétní vymezení, v čem konkrétně je spatřován zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, a proč jsou tato skutková zjištění podstatná. Podle názoru státního zástupce však dovolatel takovým způsobem své dovolání nevymezil a omezil se pouze na tvrzení, že příčinná souvislost nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Pomíjí však, že znalec označil za technicky dominantní příčinu dopravní tíseň vzniklou tím, že autobus míjel poškozenou s bočním odstupem do 50 cm. 13. K tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce s odkazem na bohatou judikaturu Ústavního soudu (srov. IV. ÚS 154/02, I. ÚS 3494/22, III. ÚS 3090/22) vyjmenoval případy, v nichž je nutné tuto zásadu aplikovat, jakož i případy, u kterých k aplikaci této zásady není důvod. Dále s odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. 7 Tdo 1525/2009, 11 Tdo 496/2015, 4 Tdo 1572/2016) uvedl, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Námitka porušení zásady in dubio pro reo nemůže založit žádný dovolací důvod, což je ostatně patrno i v bodě 14. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021. Pokud tedy dovolatel odkazuje na tuto zásadu, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by tato zásada byla v předcházejícím řízení porušena. Soudy neměly žádné pochybnosti, což logicky a nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. 14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 15. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k replice, avšak obviněný svého práva nevyužil a ve stanovené lhůtě své vyjádření dovolacímu soudu nezaslal.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 17. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2025, č. j. 11 To 229 /2025-254, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 18. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
IV. Posouzení dovolání
21. Jak již shora řečeno, obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel ve svém dovolání sice několikrát uváděl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném posouzení skutku, tedy zřejmě své dovolání opřel taktéž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nepřipojil žádnou relevantní věcnou argumentaci, která by pod tento dovolací důvod byla podřaditelná. Nejvyšší soud by tak mohl pouze spekulovat, v čem dovolatel spatřuje nesprávné právní či hmotněprávní posouzení skutku. To však nelze, neboť Nejvyšší soud je vázán vymezeným dovoláním, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle § 265i odst. 3 a 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. 22. Dovolatel ve svém dovolání výslovně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Pod tento dovolací důvod podřazuje argumentaci, že není dána příčinná souvislost mezi jízdou obviněného a pádem poškozené, a proto nejde z jeho pohledu o trestný čin. Dále k tomuto dovolacímu důvodu uvedl, že závěry soudů nižších stupňů o tom, že vytlačil poškozenou, jak je uvedeno ve skutkové větě a jak uvádí svědkyně R. V. a další svědci, nemají oporu v provedeném dokazování, neboť z kamerového záznamu není patrný kontakt ani žádné vytlačení. Tyto námitky však nejsou způsobilé naplnit podmínky uplatnění tohoto dovolacího důvodu. Jsou totiž založeny pouze na prosté polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů.
23. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudu jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů dovoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).
24. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.
25. Námitky obviněného vznesené v posuzované věci však s ohledem na výše uvedené nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Jedná se totiž pouze o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly, a o rozporování hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení některých z provedených důkazů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být (jak ostatně uvedeno i výše) založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25). 26. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která podstatná skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejenže tedy argumentace obviněného nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani formálně podřazena (ani pod žádný jiný dovolací důvod). 27. Dovolatel se totiž vůči skutkovým zjištěním soudů vymezuje na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Činí tak většinově na podkladě zpochybňování činnosti soudů při volném hodnocení provedených důkazů, včetně tvrzení, že nedošlo ke kontaktu mezi autobusem a poškozenou, a skutečnosti, že soudy nezohlednily více možných příčin pádu poškozené s odkazem na vyjádření znalce. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními.
28. Obiter dictum uvedeno, obviněný z výpovědi znalce pro sebe dovozuje příznivější závěry o více možných příčinách pádu s finálním závěrem, že není dána příčinná souvislost mezi jeho jízdou a pádem poškozené, a proto nejde o trestný čin. S takovým hodnocením však Nejvyšší soud nesouhlasí. Z provedeného dokazování je skutečně zřejmé, že pád poškozené nelze přičítat jedinému izolovanému faktoru, nýbrž je výsledkem souběhu okolností, které přispěly ke ztrátě stability poškozené (například nerovnost na samém okraji pozemní komunikace či aerodynamické působení projíždějícího autobusu). Tyto okolnosti však nelze oddělit (izolovat) od příčiny primární, kterou bylo nedodržení dostatečného bočního odstupu při předjíždění poškozené. Právě to, že obviněný bezpečný boční odstup nezachoval, vytvořilo situaci dopravní tísně, v níž poškozená byla nucena reagovat úhybným manévrem a najela až k samotnému okraji vozovky, tedy na místo, kde byla její stabilita již objektivně snížena. Pokud by obviněný dostatečný boční odstup zachoval, poškozená by nebyla nucena takto uhýbat, a tudíž by se vůbec nedostala k okraji pozemní komunikace, který nebyl v úplně ideálním stavu. Stejně tak platí, že aerodynamické působení (vzdušný vír či poryv) je nevyhnutelnou součástí jízdy každého vozidla, přičemž jeho intenzita je podmíněna zvláště velikostí vozidla, jeho rychlostí jízdy atd., přičemž vzdušný vír působí rozdílnou intenzitou na dvoustopá vozidla a rozdílnou (vyšší) intenzitou na vozidla jednostopá. Vzdušný vír byl tedy i v daném případě důsledkem jízdy vozidla obviněného, a proto nelze přijmout námitku, že soudy nižších stupňů nezjišťovaly existenci tohoto jevu a jeho působení na poškozenou. Míra působení (účinku) na další účastníky silničního provozu pak závisí mimo jiné (a zejména) na vzdálenosti, s jakou se míjejí. Pokud tedy obviněným řízený autobus míjel poškozenou pouze s minimálním odstupem (ve vzdálenosti do 50 cm), bylo působení uvedeného fyzikálního jevu o to intenzivnější. Nebýt nebezpečně malého bočního odstupu, nemohlo by k působení tohoto jevu v intenzitě schopné ovlivnit stabilitu poškozené vůbec dojít. Jinými slovy, sekundární příčiny, tj. vliv vzdušného víru a špatný stav krajnice, se staly relevantními pouze proto, že obviněný svou riskantní jízdou poškozenou vystavil situaci, v níž na ně musela reagovat. Krátká časová a vzdálenostní prodleva od projetí autobusu a pádu poškozené, jak poukazuje obviněný, je přirozeným vyústěním dynamiky celé situace, kdy poškozená v reakci na vnější podněty (stísnění zcela nedostatečným bočním odstupem, aerodynamické působení projíždějícího autobusu) pokračovala ve snaze o stabilizaci jízdy, přičemž k pádu došlo o několik metrů dále v prostoru těsně za projíždějícím autobusem. Skutečnost, že pád nenastal v téže době či na témže metru, kde došlo k nebezpečnému přiblížení vozidla řízeného obviněným, nezbavuje toto jednání primární příčiny. Z provedeného dokazování vyplývá, že k nestabilnímu pohybu poškozené dochází bezprostředně po minutí autobusem, přičemž poškozená se následně snaží po zlomek času s nestabilitou vyrovnat, avšak neúspěšně, a dochází k jejímu pádu.
29. Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí na vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákonem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012). 30. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb., rozh. tr.). Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin (nullum crimen sine culpa). Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou podle zákona. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou současně dány (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Z nedbalosti je trestný čin podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost). 31. Kritériem nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku jde tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou současně dány (srov. rozhodnutí č. 6/1998 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu, viditelnost, povětrnostní podmínky, výhledové poměry, mimořádný průběh události, v dopravě i stav a povrch vozovky atd.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 372]. 32. V oblasti dopravy hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen v konkrétním případě vynaložit.
33. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný si nepočínal dostatečně opatrně, když nedodržel zákonem vymezenou vzdálenost 1,5 metru, kterou je nutné zachovat při předjíždění cyklisty (srov. § 17 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích), přičemž o porušení této povinnosti bezpochyby věděl, neboť projížděl v těsné blízkosti poškozené, a proto i ze zpětných zrcátek bylo zřejmé, že nedodržel zákonem vymezenou vzdálenost. Zároveň však bylo zjištěno, že obviněný věděl, že mohl tento bezpečný odstup zachovat, neboť mu muselo být zřejmé, že se nenachází v blízkosti levého okraje vozovky, když podle kamerového záznamu a znaleckého posudku mu k levému okraji silnice zbývala vzdálenost zhruba jednoho metru. Za předpokladu, že by se s autobusem pohyboval při levém okraji pozemní komunikace, byl by schopen dodržet bezpečný odstup od poškozené, přičemž v takovém případě by byl boční odstup 1,7 metru. Obviněný si dále musel být vědom také následku, který může nastat, tj. možné přímé kolize či vzniku vzdušného víru či jiného významně negativního vlivu na jízdu poškozené vedoucímu k jejímu pádu a zranění, když při jejím předjíždění nezachová dostatečný boční odstup, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že tento následek nenastane. Tento přístup k následku zvolil navzdory tomu, že je řidič profesionál s mnohaletými zkušenostmi a podle vlastních slov s najetými několika miliony kilometrů v ČR i ve světě. 34. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soudy tyto skutečnosti posuzovaly se závěrem, že následkem nedodržení dostatečného bočního odstupu došlo k pádu poškozené, v důsledku čehož došlo k jejímu poranění. Ačkoli se obviněný distancoval od následku dopravní nehody tvrzením o přerušení příčinné souvislosti, nelze takové konstrukci přisvědčit. Obviněný totiž pominul, že jeho jednání spočívající v poručení povinností podle § 17 odst. 5 písm. a) a b) a odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, bylo dominantní příčinou nehodového děje a tím i následků na zdraví poškozené (k tomu viz i bod 27. shora). Nelze ani hovořit o tom, že by se poškozená jakýmkoli způsobem podílela na vzniku trestně relevantního následku, např. tím, že použila silniční kolo s úzkými plášti, či cyklistické nášlapy namísto klasických šlapek. Jednalo se o běžné, legitimní a z hlediska charakteru komunikace adekvátní vybavení odpovídající způsobu jízdy. Ani hypotetická úvaha, že by poškozená mohla použít jízdní kolo se širšími plášti nebo jiné pedály, nemůže vést k závěru, že by v dané věci nenastala situace, kdy by jednání obviněného nahradila jiná příčina, aby ve smyslu tzv. teorie přerušení příčinné souvislosti nebylo možno dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem na zdraví poškozené. Muselo by se totiž jednat o samotnou příčinu (odlišnou od jednání obviněného), která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, pročež by nemohl za takový následek ani trestně odpovídat. O takovou situaci se však s ohledem na jednání obviněného a popsané okolnosti případu zjevně nejednalo. 35. Dovolací soud ve věci nezjistil žádné rozpory mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, natož pak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Jak ostatně upozornil i státní zástupce, obviněný žádný konkrétní zjevný rozpor ani nezmiňuje (stejně jako nezmiňuje ani opomenuté či procesně nepoužitelné důkazy), když svou dovolací argumentaci soustřeďuje ke zpochybnění naplnění znaků stíhaného trestného činu, konkrétně příčinné souvislosti. Dovolací soud nicméně pro úplnost doplňuje, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, s nímž se soud odvolací ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu, coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 36. Ničeho na tomto závěru nemůže změnit ani okolnost, že ve skutkové větě soud prvního stupně použil spojení „(…) na konci předjížděcího manévru se zařadil k pravému okraji komunikace, čímž vytlačil poškozenou (…)“. Z provedeného dokazování vyplývá, že nedošlo k žádnému fyzickému kontaktu mezi autobusem řízeným obviněným a jízdním kolem poškozené, avšak to nic nemění na posuzovaném skutku. Výraz „vytlačil“ nelze chápat izolovaně či doslovně, ve smyslu kontaktu autobusu s poškozenou, nýbrž v kontextu celého průběhu manévru obviněného, zejména jeho předjíždění, při němž nedodržel bezpečný boční odstup. Již v této fázi byla poškozená donucena (právě proto, aby nedošlo ke kontaktu s jí předjíždějícím autobusem) najet co nejblíže k pravému okraji vozovky, kde se nacházela krajnice ve zhoršeném technickém stavu s výraznou hranou. Na tu poškozená najela, v důsledku čehož jí sjelo přední kolo a upadla. Tento sled událostí soudy přesvědčivě popsaly a správně dovodily, že byť autobus po dokončení předjetí poškozené fyzicky „nezkřížil“ cestu, jeho způsob jízdy byl objektivně způsobilý vyvolat bezprostřední ohrožení, které vyústilo v pád poškozené. Skutková věta tak přiléhavě vystihuje podstatu nehodového děje a použitý výraz odpovídá celkovému vyznění a závěrům, k nimž soudy nižších stupňů logicky dospěly. 37. Argumentace obviněného materiálně z části míří na porušení zásady in dubio pro reo, a proto Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést následující. Předně, takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „(…) pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě uvedl, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb., nál. a usn. Ústavního soudu). O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. 38. Taková námitka tedy sama o sobě nemůže založit žádný dovolací důvod ani za současného znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném po 1. 1. 2022. Nejvyšší soud v bodě 14. odůvodnění usnesení ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, uvedl, že tento dovolací důvod podle citovaného usnesení „úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení“ a změna je jen v tom, že podle tohoto znění jsou tato pochybení přímým obsahem dovolacího důvodu a není zapotřebí dovozovat je extenzivním výkladem. Obdobně hodnotí toto znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i Ústavní soud, jak je patrno například z bodu 16. odůvodnění jeho usnesení ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22.
39. Pokud tedy dovolatel ve svém dovolání poukazoval na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Primární příčinou pádu poškozené bylo nedodržení bezpečného bočního odstupu při předjíždění, přičemž další dovolatelem zmiňované příčiny nastaly až v důsledku této primární příčiny, jak Nejvyšší soud uvedl výše.
V. Způsob rozhodnutí
40. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že vznesl námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož je odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 41. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2026
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu