Plný text
6 Tdo 407/2024-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. H., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2023, č. j. 7 To 314/2023-340, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 96/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Odůvodnění: \ I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 88 T 96/2023-294, byl obviněný J. H. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v době kolem 3:30 hod. dne 22. 4. 2023 nejprve v provozovně hudebního klubu XY| na ul. XY XY v Brně a následně na ulici před tímto klubem, kde se v danou dobu nacházelo nejméně 6 dalších osob, fyzicky napadl poškozeného A. R., nar. XY, opakovanými údery pěstí do obličeje a kopy do nohou, kdy k napadení došlo z důvodu, že poškozený, jakožto ostraha klubu, řešil konflikt mezi ním a V. F., nar. XY, která po předchozí hádce s J. H. utekla do vnitřních prostor klubu, kde se chtěla schovat, neboť měla obavu z fyzického napadení své osoby jmenovaným, křičela, že venku je její expřítel, že má zákaz přiblížení, a že ji přišel zmlátit, přičemž ranami pěstí a kopanci způsobil poškozenému jednak tržně zhmožděnou ránu levého ušního boltce a zejména kombinovanou zlomeninu v oblasti pravého bérce a hlezna a roztržení deltového vazu, což lze z lékařského hlediska posuzovat jako vážné zranění, přičemž zlomenina pravého bérce si vyžádala okamžitý operační zákrok ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně spočívající v provedení osteosyntézy pravého bérce a revize a sutury deltového vazu, kdy je předpoklad, že zranění omezí poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu výrazně přesahující 6 týdnů, kdy v současné době léčba a omezení v obvyklém způsobu života stále probíhá, čímž ZPMV ČR, IČ: 471 14 304 v souvislosti s léčbou poškozeného vznikla škoda ve výši 45 352 Kč.
2. Obviněný byl odsouzen za shora popsaný skutek, jakož i za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými již byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 4 T 60/2023, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 8 To 167/2023, podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 4 T 60/2023, jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému A. R. škodu ve výši 158 545,41 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 45 352 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. R. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného a poškozeného A. R. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 7 To 314/2023-340, kterým napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozeného A. R. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k tomuto poškozenému a podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. rozhodl nově tak, že uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému povinnost nahradit poškozenému A. R. nemajetkovou újmu ve výši 169 079,07 Kč. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Rybnikáře dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jejichž celé zákonné znění citoval.
5. Dovolatel se v první řadě zabýval podle něj nesprávným právním posouzením skutku, když podle něj skutek nevykazuje znaky zločinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak jej kvalifikovaly soudy prvního a druhého stupně. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání nenaplňuje především subjektivní stránku spočívající v úmyslu ublížit poškozenému na zdraví. Podle dovolatele je (pro právní kvalifikaci podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku) třeba, aby jeho úmysl směřoval k nějakému konkrétnímu zranění, které by vykazovalo znaky ublížení na zdraví. Soud prvního stupně však žádné takové konkrétní zranění v odůvodnění svého rozsudku neuvedl. Soudní znalec MUDr. Michal Zelený při svém výslechu u hlavního líčení konaného dne 21. 9. 2023 uvedl, že při obdobném charakteru konfliktu nebývá obvyklé, že by vzniklo takové zranění (jen se to občas stává). Z provedených důkazů přitom vyplývá, že se obviněný vůči poškozenému nedopustil žádného jednání, které by bylo možné nazvat závažným a intenzivním násilím. Za této situace proto soudy prvního i druhého stupně pochybily, když obviněného uznaly vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť jednáním popsaným ve skutkové větě není naplněna subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví, tedy úmysl způsobit poškozenému ublížení na zdraví, resp. nedbalost ve vztahu k těžké újmě na zdraví.
6. Podle dovolatele z konkrétní judikatury vyplývá, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval k vlastnímu ublížení na zdraví. Např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp.zn. 5 Tdo 521/2014, bylo rozhodováno o skutku, který je co do základu obdobný, jako skutek projednávaný v tomto řízení. Nejvyšší soud ve výše zmiňovaném judikátu nespatřoval v jednání stíhané osoby, tedy v úderu pěstí do obličeje, trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to s odůvodněním, že úder pěstí do obličeje byl malé intenzity, a že na pádu poškozeného na zem se mohla podílet rovněž opilost, únava či jiná jeho fyzická indispozice. Aby se v případě jednání pachatele jednalo o úmysl nepřímý (ve vztahu ke způsobení zranění poškozeného), musel by být pachatel srozuměn s tím, že s největší pravděpodobností v důsledku jeho jednání dojde ke zranění poškozeného, když v této souvislosti nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto zranění zabránit. V projednávané věci má obviněný za to, že jeho jednání nelze považovat za jednání, u kterého by se dal očekávat následek v podobě zranění vykazujícího intenzitu ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Již vůbec nelze považovat za samozřejmé, že by obviněný v průběhu konfliktu musel počítat s tím, že způsobení zranění poškozenému dosahujícího intenzity (závažnosti) ublížení na zdraví v důsledku jeho jednání je nevyhnutelné (tedy že by nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla takovémuto zranění zabránit). Obviněný nikdy neměl v úmyslu poškozenému ublížit na zdraví, ani s tímto následkem nebyl srozuměn, neboť charakter konfliktu, kterého se účastnil, v obvyklých případech nevede k ublížení na zdraví.
7. Podle dovolatele skutek rovněž nevykazuje znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Ze stávající judikatury dovolatel dovozuje, že ne každé fyzické napadení jiné osoby, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 358 trestního zákoníku. Napadení jiného lze totiž právně kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví pouze v případě, že má „napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek. Navíc, jak vyplývá z druhového (resp. skupinového) objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek (díl 6 hlavy X zvláštní části trestního zákoníku), předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, např. jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod.“ Podle dovolatele nemělo jednání obviněného výtržnický charakter, ale bylo vedeno snahou se poškozeného „zbavit“ a vymanit se z jeho „držení“.
8. Obviněný rovněž namítl rozpor mezi provedenými důkazy (tj. obsahem spisu) a skutkovými zjištěními soudů, který identifikuje v tom, jak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku popsal zejména závěry znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph.D. (dále jen „MUDr. Michal Zelený“), a dále také obsah výpovědí slyšených osob.
9. Závěry znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Michala Zeleného soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku soudního znalce popsal tak, že „zranění, které bylo způsobeno poškozenému, bylo v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného, resp. s předmětným konfliktem“, a že znalec „vyloučil, že by si zranění mohl poškozený způsobit sám, například pádem nebo dosednutím na předmětnou končetinu“. Podle dovolatele soud prvního stupně při popisu závěrů znaleckého posudku, resp. výslechu znalce, popsal jednotlivá tvrzení soudního znalce velmi nepřesně a v rozporu s tím, k jakým závěrům soudní znalec skutečně dospěl. Soudní znalec totiž v písemném znaleckém posudku připustil, že zranění v oblasti hlezna a dolní třetiny bérce (zlomenina nohy poškozeného) mohlo vzniknout nepřímo i přímo, připustil možnost podvrtnutí, rotace navnitř (supinace), rotace vně (pronace), odtlačení či odnožení vně (addukce), připustil také kombinaci několika mechanismů, například v podobě přímého násilí na oblast kotníku či nohy, která není pevně fixována, nepřímého násilí při špatném došlapu, pádem či dosedem na rotovanou či na nesprávně postavenou nohu apod. Z písemného znaleckého posudku tedy nevyplývá, že by zranění bylo poškozenému způsobeno v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Závěry soudního znalce, které soud prvního stupně popsal v odůvodnění rozsudku, vycházely z předpokladu, že ke vzniku zlomeniny nohy poškozeného došlo v čase 1:50 – 1:53 kamerového záznamu. Tento závěr však znalec sám popřel, když připustil, že zranění vzniklo až při druhém pádu poškozeného, tedy v čase 02:16 kamerového záznamu. Nelze tedy uzavřít, že ke zranění poškozeného v oblasti bérce došlo přímým kontaktem nohou obou zúčastněných osob. Podle dovolatele závěry znalce nelze prezentovat tak, že označil za původce zranění nohy poškozeného obviněného, jak to nesprávně učinil soud prvního stupně. Je rovněž pochybné, jak vznikla oděrka na noze poškozeného, kterou soud prvního stupně označuje za důkaz kontaktu končetin.
10. Obviněný se neztotožnil ani s tím, jak soud prvního stupně popsal obsah výpovědí slyšených svědků, ani s tím, jaké skutkové závěry z těchto důkazů soud učinil. Co se týká výpovědi svědka A. R., soud prvního stupně opomněl uvést, že si svědek průběh incidentu nepamatoval především proto, že se v něm „nastartoval adrenalin“. Rovněž poškozený nebyl schopen popsat další svá zranění, především oděrku na noze. Svědek L. S. popisoval předmětný incident velmi dramaticky, když jednání obviněného popisoval jako od samého počátku velmi agresivní, popisoval, že obviněný byl při incidentu velmi aktivní, několikrát prý poškozeného kopal, dal mu prý několik ran pěstí, měl být neustále v ofenzívě, zatímco poškozený v defenzívě apod. Takový popis je však v rozporu s dalším dokazováním (především kamerovým záznamem). Pochybný je rovněž závěr o tom, zda svědek byl provozním předmětného klubu či nikoliv. Dovolatel rovněž poukazuje na rozpory mezi výpověďmi svědků A. R. a L. S.
11. Dovolatel rovněž upozornil, že od počátku trestního stíhání požadoval za účelem objektivního zjištění skutkového stavu zajistit a následně provést jako důkaz kamerové záznamy vnitřních prostor klubu XY. Jsou indicie, že tyto záznamy byly (minimálně na počátku prověřování, resp. vyšetřování) dostupné. Dovolateli se jeví pochybné následné tvrzení klubu, že záznamové zařízení již tři měsíce nefungovalo. Podle obviněného orgány činné v trestním řízení nezajistily důkaz, který navrhoval.
12. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný rovněž nesouhlasil s tím, aby o jeho dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož z hlediska nastíněných výtek jsou primární ty, na jejichž základě obviněný tvrdí existenci zjevných rozporů dotčených rozhodnutí. Pakliže by takové rozpory skutečně existovaly, nemohla by samozřejmě obstát ani právní kvalifikace zjevně nesprávných skutkových zjištění. V řešeném případě jde tedy obviněnému v prvé řadě o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy; především výpovědi poškozeného a svědka L. S., které jsou ke zjištění jeho viny klíčové. Podle státního zástupce by však zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy při konstatování „zjevného rozporu“. O takový případ se podle něj v posuzované věci nejedná.
14. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpověďmi poškozeného a svědka L. S. jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy. Platí totiž, že citované důkazy nestojí osamoceně a nejsou izolované. Naopak korespondují navzájem a jsou podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména závěry znaleckého zkoumání, a dokonce i částečně výpovědí samotného obviněného. Provedené důkazy tak ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Současně usvědčující důkazy bezpečně vyvracejí obhajobu obviněného, že svědci nejsou věrohodní, závěry znaleckého zkoumání jsou nedostatečné, že fyzické napadení nebylo dostatečně intenzivní, závažné poranění s ním není v příčinné souvislosti apod. Učiněná skutková zjištění tedy v konečném důsledku v provedených důkazech podklad mají. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě „zjevných rozporů“ proto podle státního zástupce naplněn nebyl. Pokud obviněný namítal, že nebyl proveden jím označený důkaz, nelze jeho neprovedení soudům vytknout jako chybu, pokud existuje objektivní nemožnost důkaz provést.
15. K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. Jeho podstatou je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
16. Podle státního zástupce je právní kvalifikace jednání obviněného bezvadná. O úmyslu směřujícímu k ublížení na zdraví nelze pochybovat, neboť obviněný poškozeného opakovaně zasahoval údery pěstí do obličeje a kopy do dolních končetin, přičemž šlo o údery razantní. Tento způsob útoku jednoznačně implikuje minimálně nepřímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože každý člověk ví, že když do jiného razantně kope nebo tluče pěstí do obličeje, může tak jinému způsobit na těle i relativně závažnou újmu. Vědomí této možnosti je prakticky samozřejmé a není k němu třeba jakýchkoliv zvláštních znalostí či vzdělání. Pokud z provedeného dokazování současně nevyplývá, že by obviněný mohl spoléhat na to, že z nějakých konkrétních důvodů újma nenastane, byl s výskytem újmy srozuměn. Úmyslné zavinění ve vztahu k ublížení na zdraví je tedy jednoznačně dáno.
17. Není přitom žádný rozpor v tom, že k těžké újmě na zdraví soudy konstatovaly nedbalost. Tomu naopak právní kvalifikace zločinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku plně odpovídá. Úmysl se zde vztahuje k základní skutkové podstatě podle § 146 odst. 1 tr., nedbalost ke skutkové podstatě kvalifikované podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. Jestliže obviněný vylučuje úmyslné zavinění s poukazem na to, že není zřejmé, k jakému konkrétnímu poranění měl jeho úmysl směřovat, pak plně postačuje, jestliže úmysl (i nepřímý ve formě srozumění) zahrnoval jakoukoliv nezanedbatelnou poruchu zdraví v obecné rovině. Vědění, jako složka zavinění, nemusí objektivní realitě odpovídat přesně a srozumění se nemusí vztahovat ke konkrétnímu poranění popsanému ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
18. Pakliže obviněný rozporoval naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že nikoliv každé napadení jiného znamená výtržnost ve smyslu uvedeného ustanovení, lze mu dát v obecné rovině za pravdu. Z učiněných skutkových zjištění však jednoznačně vyplývá, že napadení poškozeného obviněným překročilo osobní, soukromou rovinu, přičemž s ohledem na intenzitu, přítomnost více osob či místo, kde k němu došlo, hrubě narušilo veřejný klid a pořádek; současně obviněný jím dal zřetelně najevo svůj neuctivý a neukázněný postoj k pravidlům slušného občanského soužití. Napadení se dotklo ne toliko poškozeného, nýbrž jej negativně vnímalo celé okolí. Podle státního zástupce tak nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
22. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. 23. V úvahu přichází rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (jakkoliv obviněným formálně neuplatněný), který je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř. 24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
25. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obviněného obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se domáhá.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
27. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Za zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními s obsahem provedených důkazů se považuje situace, kdy skutkový zjištění soudu nemají v provedených důkazech vůbec žádný obsahový podklad, resp. pokud by nevyplývala z důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). K uvedené situaci jednak nedošlo, ani ji dovolatel konkrétně nepopisuje.
28. Pokud tedy obviněný nesouhlasil s hodnocením výpovědí svědků A. R. či L. S., pak jde pouze o nesouhlas s tím, jak soud tyto důkazy hodnotil, nikoliv o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V kontextu celého provedeného dokazování však jsou i výpovědi těchto dvou svědků hodnoceny logicky a skutkové závěry z jejich výpovědi vyplývající odpovídají komplexu dokazování. Za logické lze považovat i vyjádření svědka A. R., pokud hovoří o tom, že si část jednání nepamatuje, či není schopen do detailu popsat všechna svá zranění. Stejně tak výpověď svědka L. S. soud hodnotí logicky, a to i v kontextu s provedenými kamerovými záznamy. Samostatnou kapitolou je hodnocení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. Michala Zeleného. I zde však soudy správně vyhodnotily především závěry ohledně jednotlivých zranění poškozeného, tedy fakt, že k nim došlo v průběhu útoku obžalovaného. Obviněným relativizovaný závěr o tom, v kterém konkrétním časovém okamžiku došlo k nejtěžšímu zranění poškozeného, pak není „rozhodnou skutečností“, jak o ní hovoří § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není totiž ve zjevném rozporu s provedenými důkazy obecný závěr, že k tomuto zranění došlo v důsledku útoku obviněného, který byl spouštěcím mechanismem vzájemné potyčky. Pro tento závěr není podstatné, v kterém konkrétním okamžiku došlo ke zranění poškozeného, a zda mechanismem vzniku poranění byl dotyk nohou obou aktérů nebo došlápnutí poškozeného při obraně proti výpadu obviněného. Otázkou jinou (řešenou níže) je pak subjektivní stránka trestného činu, tedy jaký byl úmysl, resp. nedbalost obviněného. Dovolací soud tedy neshledal podstatných rozporů mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními a je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněného neodpovídají.
29. Pro úplnost možno uvést, že dovolatel neoznačil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech), ani žádná z jeho námitek pod ni není podřaditelná.
30. Třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) odpovídá námitka obviněného ohledně neprovedení k důkazu kamerových záznamů z vnitřních prostor klubu XY, které obviněný v řízení navrhoval. K tomu je potřeba uvést, že právu stran navrhovat k provedení důkazy neodpovídá povinnost soudu veškeré navrhované důkazy provést, když je to soud prvního stupně, který má (podle § 2 odst. 5 tr. ř.) odpovědnost za zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností tedy v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. V této věci je však situace do té míry specifická v tom, že obviněný se domáhá provedení důkazu, který podle jeho názoru byl k dispozici na počátku prověřování a nyní již k dispozici není. Není možné považovat za vadu důkazního řízení, pokud soud neprovede navrhovaný důkaz, který již není v době takového návrhu k dispozici (byl zničen, smazán, znehodnocen, nebo jinak zbaven své schopnosti prokázat předmětnou skutečnost). V daném případě není ani prokazatelné tvrzení obviněného, že videozáznam z vnitřních prostor baru byl na počátku prověřování k dispozici. Co je však zřejmé, že na výzvu policejního orgánu provozovatel podniku sdělil, že takový záznam k dispozici není – viz úřední záznam na č. l. 125 (v takovém případě je z pohledu hodnocení „opomenutého důkazu“ zcela nedůležité, zda takový důkaz někdy v minulosti existoval či nikoliv). Pokud navrhovaný důkaz neexistuje nemůže naplnit pojem „opomenutého důkazu“, neboť o tom je možné uvažovat pouze u důkazů existujících. Lze proto uzavřít, že dovolatelova námitka ve vztahu k třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána neopodstatněnou.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) lze přiřadit námitky ohledně: a. ne/naplnění znaků trestního činu úmyslného ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a
b. ne/naplnění znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
32. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, třebaže je obviněný též zčásti založil na polemice s hodnocením provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné. Je potřeba předeslat, že naplnění tohoto dovolacího důvodu by bylo možno spatřovat v „nesprávném právním posouzení skutku“; skutku, který byl dostatečně zjištěn a prokázán provedenými důkazy. Některé z námitek obviněného jsou však výraznou měrou založeny i na odlišném skutkovém hodnocení provedeného dokazování.
33. Zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví. Ke spáchání tohoto zločinu se tedy vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž ke způsobení těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví je třeba zavinění z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud jde o nepřímý úmysl, na srozumění pachatele se vznikem následku lze usuzovat zejména z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).
34. Pokud vycházíme ze skutku tak, jak byl popsán (a prokázán) v rozsudku soudu prvního stupně, pak soudy obou stupňů hodnotily jednání obviněného (a jeho následek) jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku správně. Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které odvolací soud vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině svého rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o úmyslném zavinění obviněného přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to ve vztahu k tzv. prostému ublížení na zdraví (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku). Soud prvního stupně své úvahy ohledně nepřímého úmyslu ve vztahu k ublížení na zdraví přiléhavě popsal v bodě 27. rozsudku. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného zejména formulacemi, podle nichž obviněný „napadl poškozeného A. R. … ranami pěstí a kopanci způsobil poškozenému …“. Z uvedeného popisu, byť si lze jistě představit poněkud výstižnější vyjádření subjektivní stránky trestného činu, a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu je totiž patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s porušením zájmu společnosti na ochraně zdraví lidí, zatímco k následku spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného [§ 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku] se vztahuje nedbalost obviněného, a to v podobě vědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
35. Obviněný se ve svém dovolání mýlí, pokud považuje (pro právní kvalifikaci podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku) za nutné, aby úmyslné jednání obviněného směřovalo k „nějakému konkrétnímu zranění“. To není v případě některých typů útoku, jako byl např. kombinovaný útok (pěstmi a kopanci) obviněného na různá místa těla poškozeného, po pachateli možné požadovat. Postačuje tedy, aby obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že svým útokem způsobí poškozenému újmu na zdraví, která bude (svým charakterem, závažností, dobou omezení běžného způsobu života, apod.) odpovídat ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že způsobí takový stav, záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných funkcí bude znesnadňovat, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který bude vyžadovat lékařské ošetření. Útok pěstmi a kopanci do různých částí těla poškozeného rozhodně může vést soud k závěru o minimálně srozumění obviněného se způsobením takové újmy na zdraví. Jednání obviněného ve vztahu k této okolnosti pak lze považovat za lhostejné. Jde o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k možnému ublížení na zdraví, což odůvodňuje eventuální úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k tomuto zákonnému znaku. Lze doplnit, že pro právní kvalifikaci je pak zcela nerozhodné, zda se poškozený v průběhu následného konfliktu aktivně brání (jak vyplývá např. z dostupných kamerových záznamů), za podmínky, že je jednoznačné postavení útočníka (toho, kdo fyzický konflikt započal, potencoval a akceleroval) a obránce. V tomto směru je pak třeba hodnotit jako správný skutkový závěr obou soudů v tom, že obviněný po celou dobu konfliktu byl v postavení útočníka, byl v potyčce aktivní, a dokonce na poškozeného útočil i poté, co upadl na zem a jevil známky zranění.
36. Správný je pak rovněž závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího ohledně nedbalostního způsobení těžké újmy na zdraví jako předpokladu právní kvalifikace podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. Opět s ohledem na prokázaný charakter útoku je zcela přiléhavý závěr o tom, že obviněný věděl, že takto razantním útokem může způsobit takové zranění poškozenému, které bude svým charakterem podřaditelné pod těžkou újmu na zdraví, avšak zároveň bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že je nezpůsobí.
37. Ze shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za nedůvodnou. Je samozřejmě správný závěr, který rozlišuje úmyslné zavinění na ublížení na zdraví a nedbalostní ve vztahu k těžšímu následku (těžké újmě na zdraví), když právě toto rozlišení odpovídá právní kvalifikaci podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tento postup spíše svědčí o preciznosti právního hodnocení soudu prvního stupně, neboť původně byl skutek státním zástupcem v obžalobě právně kvalifikován (mimo jiné) jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Pokud jde o námitky obviněného týkající se nenaplnění objektivní stránky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pak i tuto námitku hodnotí dovolací soud jako zjevně neopodstatněnou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný skutkovou podstatu toho přečinu naplnil tím, že se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Není sporu o tom, že k napadení poškozeného obviněným došlo na místě veřejnosti přístupném (v baru a před ním) a zároveň veřejně [tedy před nejméně třemi současně přítomnými osobami – viz § 117 písm. b) tr. zákoníku]. Sporné se (z pohledu námitek obviněného) jeví naplnění znaku „výtržnosti“ ve spojení s „napadením jiného“.
39. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám mezilidského (občanského) soužití (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které vzbuzuje obavy o bezpečnost lidí nebo majetku a jež je namířeno proti osobám, zvířatům i věcem (bezdůvodné napadání personálu nebo hostů v restauraci či v baru, ničení zařízení při hrubém rušení průběhu taneční zábavy, násilná jednání fanoušků, kteří napadají fanoušky jiného klubu, ničí při tom zařízení na stadionu apod.). (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada, GŘIVNA, Tomáš. § 358 [Výtržnictví]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4500–4501, marg. č. 3.)
40. Napadením jiné osoby je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Napadení jiného má povahu výtržnosti, pokud pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, jeho jednání postrádá, byť jen zčásti, přijatelný či omluvitelný důvod a je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 756/2017). Znaky tohoto přečinu budou zpravidla naplněny jednáním spočívajícím ve vedení fyzického útoku proti poškozenému např. v restauraci, kde dochází pravidelně k sociální interakci větší skupiny osob nebo jednotlivců, tj. na místě veřejnosti přístupném, obzvlášť za situace, kdy je pachatelovo jednání takové intenzity, že současně naplňuje zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 624/2017), dále při bezdůvodném fyzickém napadání osob na ulici v opilosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 936/2015).
41. Jednání obviněného, tak jak je vzaly soudy za prokázané, tedy naplňuje znaky výtržnosti ve formě napadení jiného ve smyslu shora uvedeného výkladu Nejvyššího soudu. Je třeba připomenout, že bez ohledu na to, že v průběhu potyčky již došlo ke vzájemnému napadání, základním iniciátorem fyzického konfliktu a tedy tím, kdo „napadl jiného“ byl právě obviněný, který tak učinil za přítomnosti dalších osob, bez zjevného impulzu ze strany poškozeného. Proto se nejeví jako případná argumentace obviněného např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 11 Tdo 239/2002, kde Nejvyšší soud neoznačil napadení jiného za výtržnost právě z důvodu toho, že šlo o reakci na bezprostřední hrozbu ze strany poškozeného. Zcela v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, (kterým rovněž obviněný argumentuje) lze konstatovat, že i v tomto případě obviněný zasáhl nejen do individuálního zájmu poškozeného A. R., ale rovněž do zájmu širšího okruhu lidí (přítomných na místě) na veřejný klid a pořádek. Ostatně není možné přehlédnout ani celý komplex situace, kterou akceleroval obviněný tím, že se domáhal kontaktu se svou bývalou přítelkyní způsobem, který sám o sobě narušoval veřejný pořádek a byl to poškozený, který se situaci snažil zklidnit. Každopádně pokud obviněný argumentuje tím, že se snažil poškozeného pouze „zbavit a vymanit se z jeho držení“, pak se tímto v podstatě domáhá nikoliv jiné právní kvalifikace svého jednání, ale přehodnocení skutkových závěrů, tedy tímto postupem se míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ale i s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jeho námitky ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku jsou tak zjevně neopodstatněné.
42. Pro úplnost možno dodat, že obviněný druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) neoznačil a ani věcně žádná z jeho námitek této variantě neodpovídá.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
43. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatel sám tímto dovolacím důvodem neargumentuje. Přesto Nejvyšší soud považuje za nutné alespoň konstatovat, že pokud by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Proto námitky obviněného neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný ani neuplatnil.
V. Způsob rozhodnutí
44. Z výše uvedeného plyne, že dovolací námitky obviněného, jež bylo možno považovat za formálně odpovídající zvoleným dovolacím důvodům, byly shledány zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde- li o dovolání zjevně neopodstatněné.
45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).