Plný text
6 Tdo 51/2026-831
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2025, č. j. 7 To 69/2025-715, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 28/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 8. 4. 2025, č. j. 16 T 28/2024-648, byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 3) zvlášť závažným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea první, alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2024) a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy.
3. O odvoláních obviněného a poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 8. 2025, č. j. 7 To 69/2025-715, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Karlíka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. Předně dovolatel namítl, že odvolací soud se prakticky žádným způsobem nevypořádal s jeho odvoláním. Pouze odkázal na závěry či argumentaci soudu prvního stupně. Má tedy za to, že rozsudek soudu prvního stupně řádně nepřezkoumal.
6. Dovolatel připomenul, že soudy obou stupňů označily poškozené za věrohodné. Poukázal však na rozpory mezi jejich výpověďmi a dalšími ve věci provedenými důkazy.
7. Podle výpovědi svědkyně S. V. se jí AAAAA (pseudonym) oproti její výpovědi svěřovala postupně až poté, co byla poškozená předvolána k výslechu v rámci přípravného řízení. Je přitom důležité, zda mělo ke svěření svědkyni dojít před podáním trestního oznámení nebo až po jeho podání. Z výpovědi svědkyně M. H. a jí předložených písemných záznamů vyplývá, že poškozená AAAAA měla navštívit obžalovaného v době po incidentu popsaném ve výroku rozsudku ještě v 9 případech, přestože poškozená uvedla, že obžalovaného již nenavštívila, neboť se ho bála.
8. Výpověď BBBBB (pseudonym), která uvedla, že se měla svěřit ohledně jednání obžalovaného svědkyni H. R., její vychovatelce v dětském domově, je ve zjevném rozporu s výpovědí této svědkyně, která to opakovaně kategoricky popřela. Podle svědkyně uměla poškozená manipulovat se sourozenci, ovlivňovat ostatní a údajně hodně dobře lhala. I v jejím případě z písemných záznamů svědkyně M. H. vyplývá, že i poškozená měla obžalovaného opakovaně navštěvovat i v době po jeho údajném trestněprávním jednání.
9. CCCCC (pseudonym) ve své výpovědi uvedla, že měl ji a její sestru DDDDD (pseudonym) hladit při koupání po těle. Nepamatovala si, že je měl hladit na intimních partiích, a pouze na následující otázku, odpověděla, že si myslí, že tomu tak bylo. Z její výpovědi tedy nevyplývá skutkový závěr, že se dopustil jednání, pro které byl odsouzen.
10. Od počátku trestního řízení si byl vědom zásadního významu výpovědí poškozených a již navrhoval nechat vypracovat jako důkaz znalecké posudky z oboru psychologie k posouzení jejich věrohodnosti. Soud prvního stupně však tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl a odvolací soud v takovém postupu soudu prvního stupně neshledal žádné pochybení. Opatření znaleckých posudků přitom bývá v obdobných případech obvyklé.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2025, č. j. 7 To 69/2025-715, popř. i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2025, č. j. 16 T 28/2024-648, zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě a jím uplatněná argumentace mu také odpovídá.
13. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil svoje rozhodnutí, jelikož se nevypořádal se všemi jeho námitkami, lze uvést následující. Jak v dovolacím, tak předtím v odvolacím řízení obviněný převážně opakoval svoji obhajobu, přičemž k takové situaci se vyjádřil například i Ústavní soud v jeho usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, v němž zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, a to s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, a v řadě jiných svých rozhodnutí.
14. Pokud jde o obviněným naznačené rozpory mezi důkazy, je možné se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který konstatoval, že nalézací soud se s těmito dostatečným způsobem vypořádal. Správně přitom odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž i v rámci vyjádření k dovolání lze na ně plně odkázat.
15. Pokud jde o opomenuté důkazy, obviněný uplatnil návrh na provedení znaleckého zkoumání poškozených již v řízení před soudem prvního stupně. S tímto důkazním návrhem se soud vypořádal náležitě v bodě 41. svého rozhodnutí. Naznal, že výpovědi poškozených jsou zcela věrohodné. Poukázal na to, že poškozené jsou zvlášť zranitelnými oběťmi a není nutné je zatěžovat a přispět tak k jejich sekundární viktimizaci. I soud odvolací následně posoudil, že výpovědi poškozených jsou věrohodné, podrobné, logické, přesvědčivé a konzistentní. Bylo jednoznačně prokázáno, že nejde o výpovědi nacvičené nebo vnucené, jak naznačoval dovolatel v rámci své obhajoby. Je třeba poukázat na to, že hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka je otázkou právní a není tudíž povinností soudu nechat vždy vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k odpovědi na tuto otázku. Důkazní situace v dané trestní věci byla taková, že soud neměl pochybnost o věrohodnosti výpovědi poškozených, které svědčily o závadovém jednání otce vůči jejich osobě. Znalci totiž nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. V posuzované trestní věci tedy nevznikla potřeba k objasnění věrohodnosti poškozených pořizovat znalecký posudek.
16. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku. V reakci na vyjádření státní zástupkyně stran povinnosti odvolacího soudu reagovat na jeho námitky uvedl, že trvá na tom, že odvolací soud se s jeho odvolacími důvody sám nevypořádal. Jedná se podle jeho mínění o objektivní rozpory, které nelze odmítnout na základě spekulací. Výpovědi poškozených se vzájemně nedoplňují ani nepodporují a z žádného jednání není usvědčován výpověďmi dvěma poškozenými nebo svědky. Závěrem zopakoval svůj návrh Nejvyššímu soudu.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání IV./1. Obecná východiska
19. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
20. Z uvedené citace je zřejmé, že i Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný, snést i konkrétní námitky, jimiž proti napadenému rozhodnutí brojí, a to takové, které svým obsahem odpovídají zvolenému důvodu dovolání, příp. alespoň jinému důvodu dovolání, který sice explicitně neuplatnil, ale jehož obsahovému zaměření odpovídá jeho dovolací argumentace.
21. Z úpravy dovolacího řízení (Hlava sedmnáctá trestního řádu) je zjevné, že referenční rámec přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem je vytyčen primárně samotným dovolatelem (resp. obsahem mimořádného opravného prostředku vyhotoveného jeho obhájcem), na kterém spočívá břemeno tvrzení existence vad těchto rozhodnutí odpovídajících zvolenému, příp. alespoň jinému zákonem upravenému důvodu dovolání, a požadavek předestření relevantních námitek takové vady osvědčujících.
22. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
23. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Ve vztahu k první alternativě dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Označil sice rozpory, které vnímá mezi výpověďmi svědků, na jejichž základě zpochybňuje závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti poškozených, nevyhovuje tím však obsahovému vymezení dané alternativy dovolacího důvodu, neboť své námitky nevztáhl ke konkrétním skutkovým zjištěním.
25. Předkládá-li obviněný vlastní názor na to, jakým způsobem měly soudy důkazy hodnotit (domnělé dílčí rozpory jsou podle jeho mínění důvodem pro shledání poškozených nevěrohodnými), jedná se pouze o prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů. Opomíjí přitom, že hodnocení důkazů je doménou soudů, před nimiž je důkaz proveden (nepřísluší tedy Nejvyššímu soudu, jehož úkolem je posouzení toho, zda hodnocení soudů nižších stupňů není libovolné, tedy zjevně se příčící požadavkům plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř.). Je-li toto jejich hodnocení komplexní, zahrnující posouzení všech aspektů důkazního řízení a nevykazující trhlinu v logice úvah, pak je nelze označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představě dovolatele a jím uplatňované logice. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
26. Nadto je třeba upozornit, že se ze strany obviněného jedná o opakování dosavadní obhajoby, s níž se vypořádal již soud prvního stupně (body 36. – 38. rozsudku). Vadou přitom není, že na totožné námitky obviněného v odvolacím řízení nereagoval soud druhého stupně vlastní argumentací a toliko odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Jak upozornil již státní zástupce (a dementoval obviněný ve své replice), jedná se o postup zcela souladný s judikaturou Ústavního soudu i ESLP. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59. – 60.) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže odvolací soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají (viz usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21). K argumentaci obviněného je možno dodat, že judikatura ESLP říká, že aniž by byla vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84, rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yıldız proti Turecku, č. 39407/03, bod 42, nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82). Na takové námitky však v projednávané věci soud prvního stupně uspokojivým způsobem reagoval, a pokud ve svém opravném prostředku (řádném i mimořádném) dovolatel nepřipojil žádnou další argumentaci, není namístě jeho odůvodnění doplňovat.
27. Nadto nelze jeho výhradu považovat za „zásadní pro výsledek řízení“, neboť závěr soudu, který důkaz provádí, o skutkových zjištěních z něj vyplývajících (potažmo věrohodnosti výpovědi) je výsledkem komplexních hodnotících úvah a nemůže být vyvrácen poukazem na drobné rozpory s jinými výpověďmi svědků. Toliko pro úplnost lze k argumentaci obviněného vtělené do jeho repliky uvést, že není vyžadováno, aby byl z každého skutku usvědčován výpověďmi dvou poškozených nebo svědků. Není totiž pravdou, že se výpovědi poškozených nedoplňují. Naopak společně tvoří sourodý celek, který je podporován i dalšími ve věci provedenými důkazy. Mezi nimi nelze pominout doznání obviněného ve vztahu k dceři P. Soud prvního stupně se hodnocením věrohodnosti poškozených velmi podrobně zabýval. Zjevně zároveň nedošlo k tomu, že by hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočovaly ze zásad spravedlivého procesu. Nevzniká proto důvod pro zásah Nejvyššího soudu.
28. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný namítl, že navrhoval nechat vypracovat znalecké posudky z oboru psychologie k posouzení věrohodnosti poškozených. Soud prvního stupně návrhu nevyhověl a odvolací soud v tom neshledal pochybení. Opatření těchto znaleckých posudků přitom bývá v obdobných případech obvyklé.
29. Předně dovolací soud připomíná, že znění této alternativy dovolacího důvodu předpokládá, že navrhované důkazy (splňující svojí povahou stanovené podmínky) nebyly provedeny nedůvodně. To znamená, že příslušný soud důkaz neprovedl, aniž by o tom rozhodl, nebo návrh sice zamítl, avšak neposkytl ke svému rozhodnutí žádné odůvodnění. Důvody, pro něž může soud návrh zamítnout formuloval ve své judikatuře Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), přičemž kritéria ovlivňujícími rozsah odůvodnění stanovil ve svém rozhodování i ESLP (viz rozsudek velkého senátu ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05). Dlužno dodat, že ani taková situace nemusí sama o sobě znamenat nutnost kasace napadeného rozhodnutí, neboť z judikatury Ústavního soudu a ESLP vyplývá, že k porušení práva na spravedlivý proces nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 234/04, a rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01).
30. Soud prvního stupně zamítnutí návrhu na doplnění dokazování odůvodnil v bodě 41. svého rozsudku jeho nadbytečností, neboť vina obviněného byla jednoznačně prokázána souborem jiných důkazů. Vhodně zdůraznil postavení poškozených jako zvlášť zranitelných obětí a nutnost vyvarovat se prohlubování jejich druhotné viktimizace. Vzhledem k rozsahu poskytnutého odůvodnění není vadou, jestliže se s ním odvolací soud ztotožnil a pouze na něj odkázal, jak již bylo vyloženo výše. Ochrana práv poškozených, tím spíše jedná-li se o zvlášť zranitelné oběti, je jednou ze základních zásad trestního řízení [viz § 2 odst. 15 tr. ř. a především § 3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů)] a za situace, kdy je skutkový stav věci dostatečně prokázán jinými ve věci provedenými důkazy, není na místě z této ochrany slevovat. Rozhodnutí soudu prvního stupně zamítnout návrh obviněného na doplnění dokazování znaleckými posudky vypracovanými na poškozené tudíž není čeho vytknout.
V. Způsob rozhodnutí
31. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky, které obviněný podřadil pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejímu obsahovému vymezení nevyhověly. Naopak námitky dovolatele přiřazené k třetí alternativě uvedeného dovolacího důvodu sice jeho premise odpovídaly, nebyly však shledány odůvodněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
32. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2026
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu