Plný text
6 Tdo 811/2025-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný T. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2025, č. j. 8 To 138/2025-334, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 99/2024, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2025, č. j. 8 To 138/2025-334, jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2025, č. j. 2 T 99/2024-271, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“ nebo „soud“) ze dne 11. 3. 2025, č. j. 2 T 99/2024-271, byl obviněný T. K. (dále jako „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tak, že: dne 24. 11. 2023 v době kolem 17:30 hod. v Brně na rohu XY náměstí a XY poblíž zde umístěného dětského kolotoče v přítomnosti desítek dalších osob po předchozí slovní rozepři mezi K. W., narozenou XY, a H. B., narozenou XY, který vygradoval vzájemným strkáním, se do celého konfliktu vložil obžalovaný T. K., který začal rukama strkat do K. W., načež poškozený J. W., narozený XY, na to reagoval tak, že rukama strčil do obžalovaného K., který se k poškozenému otočil a vychrstl poškozenému do obličeje horký obsah svého kelímku, a následně obžalovaný K. fyzicky napadl poškozeného W., a to tak, že třikrát ho udeřil pravou rukou do obličeje, následně uchopil poškozeného za bundu a prudce jej povalil na hranu kolotoče, a poté, co vstal a snažil se i on udeřit obžalovaného K., ten poškozeného opět třikrát udeřil rukou do oblasti obličeje, a poté, co se vzájemně uchopili, upadli na zem, aby po chvíli ze země vstali a celá situace se tak uklidnila, kdy celým výše popsaným jednáním poškozenému J. W. vzniklo zranění spočívající ve zhmoždění hlavy projevující se bolestivostí bez viditelného poranění, v krevní podlitině na pravém boku, v zlomenině 7. žebra vpravo ve střední čáře podpažní a ve zhmoždění zad projevující se bolestivostí bez viditelného poranění, tedy zranění lehká, neohrožující poškozeného na životě, které si vyžádalo lékařské ošetření, bez nutnosti hospitalizace, s omezením v obvyklém způsobu života po dobu 3–4 týdnů, a to bolestivostí poranění, dodržováním klidového režimu a ztíženou pohyblivostí trupu,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 3 ZK 42/2023, které nabylo právní moci dne 24. 3. 2023, bylo v jeho věci jako podezřelého ze spáchání mimo jiné přečinu výtržnictví podle § 358 odstavec 1 trestního zákoníku podle § 309 odstavec 1 trestního řádu per analogiam ve spojení s § 179c odstavec 2 písmeno g) trestního řádu schváleno narovnání. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 25577/178, 130 00 Praha 3, škodu ve výši 6 150 Kč. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 15. 5. 2025, č. j. 8 To 138/2025-334, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2025, č. j. 8 To 138/2025-334 (dále také „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě a dále podle § 265b odst. 1 písm. h) a písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Uplatněné námitky směřují jednak proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jednak proti obsahu skutkových zjištění. 6. Na začátek uvádí, že sám státní zástupce během hlavního líčení konaného dne 19. 11. 2024 zpochybnil skutkový děj zachycený v obžalobě. 7. V rovině procesní pak obviněný namítá nepřezkoumatelnost a formalismus napadeného usnesení, neboť se odvolací soud nevypořádal s rozpory mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů, zejména kamerových záznamů, ani s vyjádřením státního zástupce učiněným v hlavním líčení. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 283/2013) a Ústavního soudu (nález ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05).
8. Obviněný dále vytýká odvolacímu soudu, že odmítl přehrát kamerové záznamy, přestože na nich založil potvrzení skutkových závěrů soudu prvního stupně. Podle dovolatele byl tento postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 443/2024; ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 8 Tdo 830/2023; ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022). Obdobně namítá nedostatečné vypořádání se s výhradami k výroku o náhradě škody (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 5 Tdo 454/2024; nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08).
9. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním obviněný tvrdí, že skutkový děj je v extrémním nesouladu s obsahem objektivních důkazů, zejména kamerových záznamů, které nebyly soudy řádně hodnoceny. Namítá, že jednal v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, případně v putativní nutné obraně, kdy chránil svoje dítě v kočárku, na který měl napadnout a rozlít na něj svůj nápoj, když do něj poškozený strčil. Přičemž zde poukazuje na ignorování obhajobou předloženého znaleckého posudku z oboru sport, odvětví sport – provozování, specializace – sebeobrana, úpolové sporty, bojová umění, jenž má podle něj (pro jeho neprovedení formou výslechu znalce) povahu opomenutého důkazu. 10. Obviněný se v dovolání vyjadřuje také ke znaleckému posudku soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Uvádí, že soudy nesprávně interpretovaly jeho závěry o vzniku zranění, když označení obviněným popsaného mechanismu vzniku zranění za méně pravděpodobný vyložily jako jeho vyloučení, čímž podle něj došlo k deformaci důkazního významu posudku. 11. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud shledal podané dovolání přípustným a napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2025, č. j. 8 To 138/2025-334, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2025, č. j. 2 T 99/2024-271, zrušil a dále věc vrátil státnímu zástupci k došetření nebo Městskému soudu v Brně k novému projednání věci a rozhodnutí.
12. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvádí, že dovolací důvody odpovídají argumentaci obviněného pouze zčásti a že se s uplatněnými námitkami obviněného v podstatné části neztotožňuje. 13. Předně k tvrzenému projevu státního zástupce městského státního zastupitelství v hlavním líčení uvádí, že takové vyjádření nemá povahu důkazu ani žádného meritorního procesního úkonu a jedná se pouze o dílčí hodnotící stanovisko. 14. Dále se vyjádřil, že obviněný opakuje vlastní verzi skutkového děje a brojí proti hodnocení důkazů, což neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. Zdůrazňuje, že kamerové záznamy byly provedeny v hlavním líčení v režimu § 213 odst. 1 tr. ř. a odvolací soud nebyl povinen je znovu přehrávat, neboť skutková zjištění nepřehodnocoval. 15. Námitku nutné obrany považuje státní zástupce za nedůvodnou, neboť ze skutkových zjištění soudů nevyplývá existence útoku ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Zranění poškozeného podle něj vzniklo v důsledku eskalace jednání obviněného. Ke znaleckému posudku z oboru sport, odvětví sport – provozování, specializace – sebeobrana, úpolové sporty, bojová umění, tvrdí, že šlo o listinný důkaz bez náležité doložky ve smyslu § 110a tr. ř., tudíž neměl být proveden na podkladě § 211 odst. 5 tr. ř., ale podle něj jde o pouhý formální nedostatek. Stěžejní je, že obsah daného posudku navíc vykazoval spekulativní závěry. 16. Státní zástupce uzavírá, že skutkový stav byl soudy obou stupňů zjištěn bez důvodných pochybností, důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení a dovolání je zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 17. V replice k vyjádření Nejvyšší státní zástupkyně obviněný setrvává na svých námitkách, zejména pokud jde o význam vyjádření státního zástupce v hlavním líčení, neprovedení kamerových záznamů v odvolacím řízení a existenci opomenutého důkazu v podobě znaleckého posudku z oboru sebeobrany. Navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k novému projednání.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 19. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2025, č. j. 8 To 138/2025-334, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., přitom podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Posouzení dovolání
24. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, dále podle písm. h) a písm. m), když namítá zejména nesprávné právní posouzení skutku a jiná hmotněprávní pochybení, přičemž část jeho argumentace lze pod tyto důvody dovolání podřadit. Nejvyšší soud přitom nemohl jeho tvrzení hodnotit jako zjevně neopodstatněná ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a proto na podkladě konkrétních námitek obviněného podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející, načež dospěl k níže uvedeným závěrům. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě
25. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (tedy zjevného) nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, II. ÚS 840/24). 26. Dovolateli je třeba přisvědčit, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou ve výše popsaném smyslu částečně vadná. Z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku vyplývá závěr soudu, že konflikt začal sporem dcery poškozeného a partnerky obviněného, který vygradoval vzájemným strkáním. Do toho se měl vložit obviněný, který údajně strkal rukama do dcery poškozeného, načež poškozený rukama strčil do obviněného. Podle soudu tedy měl útok (na dceru poškozeného) iniciovat dovolatel a poškozený na něj měl pouze reagovat a dceru bránit. V tomto směru však skutkové zjištění soudu zjevně neodpovídá kamerovým záznamům (byť ne příliš kvalitním). Z těch, ať již ze směru od divadla XY či XY muzea, totiž nevyplývá: a) že by obviněný podnítil fyzickou konfrontaci strčením do dcery poškozeného, ani b) že by úvodní spor mezi dvěma zmíněnými ženami na kolotoči byl bezprostředně spojen s potyčkou poškozeného a dovolatele. 27. Naopak z nich je vysledovatelné, že v první fázi celého konfliktu, která je nejvíce viditelná z kamerového záznamu od divadla XY, se jedná pouze o spor partnerky obviněného a dcery poškozeného. Na kolotoči se pak objeví i poškozený a obviněný, kteří se ale po fyzické stránce do sporu mezi ženami nezapojují. Partnerka obviněného a dcera poškozeného mají mezi sebou očividnou neshodu, která pokračuje strčením do dcery poškozeného ze strany partnerky obviněného. Následně se obě ženy posunou mimo záběr kamer a obviněný opouští kolotoč. Pár sekund nato počíná druhá, relativně časově oddělená, část celého konfliktu, tedy mezi poškozeným a obviněným. Zatímco obviněný kolotoč opouští a mezi ním a poškozeným již neprobíhá žádná interakce, jak je patrné z kamerového záznamu z XY muzea, poškozený se za ním vydává a strká do něj oběma rukama. Obviněný na to reaguje vychrstnutím svého nápoje do obličeje poškozeného a následnými údery. Obecně shrnuto, podle daných videozáznamů se právě poškozený jeví jako iniciátor tělesné potyčky mezi ním a obviněným, přičemž k útoku na obviněného přistoupil poté, co od úvodního sporu poškozený odcházel. Vhodno podotknout, že ve zbylé části skutkového děje již Nejvyšší soud na podkladě námitek obviněného pochybení ve smyslu tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy neshledal. 28. Ačkoliv ustálení skutkových zjištění je úkolem soudů nižších stupňů (zejména soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud jim nemíní tuto výsadu i povinnost upírat, pro účely přesného označení rozporů jimi učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním však bylo nutné do jisté míry ilustrativně popsat dílčí obsah některých důkazů, jak je provedeno výše. Nejedná se tudíž o snahu dovolacího soudu definitivně uzavřít, jaká měl soud prvního stupně učinit skutková zjištění, pouze o názorný popis pochybení, jichž se soud dopustil, a která bude muset v rámci nového projednání a rozhodnutí věci napravit s ohledem na zbylé již provedené dokazování, případně jeho doplnění.
29. Pokud se jedná o první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak z hlediska dalších námitek pod ni podřaditelných již dovolateli přisvědčit nelze. Konkrétně je třeba odmítnout jeho výhrady, podle nichž měl v důsledku strčení poškozeným napadnout na kočárek s jeho dítětem, jež měl zároveň polít horkým nápojem, který držel v ruce, neboť nic takového ani z jednoho videozáznamu nevyplývá. Dále pak nelze souhlasit ani s tvrzením obviněného, že ke vzniku zjištěného zranění poškozeného došlo jeho pádem na vodovodní kohoutek, který měl mít obviněný v náprsní kapse. Tato verze byla vyvrácena především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Ačkoli znalec verzi předestřenou obviněným označil za „krajně nepravděpodobnou“ a výslovně ji nevyloučil, neznamená to, že by se tímto popis vzniku zranění dostal do zjevného rozporu s takovým posudkem.
30. K třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v obecné rovině poznamenat, že tato je v zásadě srovnatelná s tím, co judikatura vymezila jako tzv. opomenuté důkazy. Podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut. Případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedený důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 902/2022). Pro pořádek je však vhodné podotknout, že poslední zmíněná situace opomenutého důkazu by vyhovovala již spíše první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud totiž soud důkaz provedl, ale obviněný není spokojený s tím, jak pečlivě jej hodnotil a jaká skutková zjištění z něj byla, resp. nebyla, vyvozena, tak podstatou dané námitky je, že z množiny řádně provedených důkazů nedošlo k dovození všech pro rozhodnutí o vině podstatných skutkových zjištění. 31. Nejvyšší soud v tomto případě opomenutý důkaz ve smyslu výše uvedeného neshledal. Je tomu tak v první řadě proto, že soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem předloženým obhajobou provedl jeho čtením za souhlasu stran podle § 211 odst. 5 tr. ř., jak vyplývá z jeho rozsudku i protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 11. 2024 (ačkoli z důvodu absence doložky ve smyslu § 110a tr. ř. mělo být správně postupováno podle § 213 odst. 1 tr. ř. a důkaz měl být proveden jako listinný, jedná se ale pouze o formální nedostatek). Ve vztahu k tomuto nelze soudu vytýkat, že by snad důkaz opomněl ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se pak navrženého výslechu znalce jako autora posudku týče, soud prvního stupně se s tímto návrhem řádně vypořádal v bodě 38. rozsudku a jeho provedení odmítl pro nadbytečnost (vzhledem k provedení tohoto důkazu jeho přečtením).
32. Pokud je ovšem obviněný nespokojen s tím, jak se soudy tímto jinak provedeným důkazem zabývaly, ani v tomto smyslu daného důvodu dovolání (jeho první alternativa) mu nelze přisvědčit. Jinými slovy řečeno, soudům není možno oprávněně vytýkat, že zmíněný znalecký posudek nevzaly za základ svých skutkových zjištění. 33. V případech pochybení podle všech variant tohoto důvodu dovolání je nutné, aby se nesprávný postup soudu vztahoval k důkazům, z nichž plynou nebo mohou plynout rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Z části odůvodnění, ve které se soud prvního stupně tímto znaleckým posudkem zabýval (bod 18. rozsudku), je zřejmé, že v tomto nejsou zahrnuty závěry mající významný vliv na posouzení viny dovolatele. Soud uvedl, že je z daného znaleckého rozsudku patrno, že znalec provedl analýzu videozáznamů incidentu, z toho si pro sebe vyvodil průběh děje a na základě toho pak až odpověděl na otázky. Jedná se např. o otázky č. 1, 10, 11 či 14. Vyvozování závěrů neodpovídajících jeho odbornosti ovšem znalci při vypracování znaleckého posudku nepřísluší, tento se má držet jasných postupů a mezí (k tomuto přiměřeně viz rozhodnutí č. 29/2001-I. Sb. rozh. tr.). To platí tím spíše ve vztahu k hodnocení důkazů a činění relevantních skutkových závěrů (viz § 107 odst. 1 tr. ř. „… znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky“). Podle § 28 odst. 5 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, je znalec povinen do závěru svého posudku obsáhnout jednoznačné odpovědi na položené otázky, a to v souladu s obecně uznávanými postupy a standardy; pokud podklady nebo metoda neumožňují znalci vyslovit jednoznačný závěr, uvede znalec skutečnosti snižující přesnost závěru. Tedy znalec se měl vyjádřit ke skutečnostem, jež mohl z pozice své odbornosti a jemu dostupných podkladů analyzovat a upřesnit. Není na místě, aby tak činil směrem k posouzení toho, jak se měl obviněný v tu danou chvíli subjektivně cítit a co se mu „mělo honit hlavou“. Takové posouzení je výsadou soudu navázanou na případné provedení znaleckého posudku k duševnímu stavu obviněného podle § 116 a násl. tr. ř.
34. Dovolatel rovněž namítá, že nebyl proveden důkaz jedním z kamerových záznamů, a to ani odvolacím soudem. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že z protokolu o hlavním líčení i z přiloženého zvukového záznamu vyplývá, že dostupné kamerové záznamy byly provedeny podle § 213 odst. 1 tr. ř. Žádná ze stran přitom výslovně nepožadovala přehrání konkrétního videozáznamu. Ostatně obviněný v tomto směru nic nenamítal. Krajský soud v Brně následně již žádné dokazování neprováděl a převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Neměl proto povinnost znovu přehrávat kamerový záznam, pokud dokazování provedené soudem nižšího stupně považoval za dostatečné. Tudíž ani v tomto případě nejde o opomenutý důkaz, jak obviněný uvádí. 35. Vada rozhodnutí soudu tedy spočívá ve zjevném rozporu skutkového stavu s provedenými důkazy, nikoli v nedostatečném odůvodnění vypořádání se se znaleckým posudkem, resp. jeho tvrzeném neprovedení, či v údajném neprovedení důkazu přehráním jednoho z kamerových záznamů. Nelze tedy souhlasit s tvrzením dovolatele, že je rozhodnutí zatíženo vadou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, pouze v alternativě první.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
36. Uvedený dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. 37. V případě, že skutková zjištění soudu ohledně časové souslednosti a souvislosti řečených útoků lze označit za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, vyvstává vada rozsudku odpovídající první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro kterou je třeba přistoupit ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Jelikož tak nedošlo k finálnímu ustálení skutkového stavu, není zatím ani k dispozici skutkový podklad, který by bylo možné definitivně hmotněprávně posoudit. Nejvyšší soud tudíž pouze obecně připomene následující východiska pro posuzování nutné obrany, která vyplývají např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 6 Tdo 230/2023, či ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 6 Tdo 277/2025. Užití nutné obrany totiž bylo dovolatelem rovněž namítáno, a to již před soudem prvního stupně, který se však touto námitkou zabýval pouze velmi okrajově. V zásadě se omezil na konstatování, že namísto racionálního vyhodnocení situace, kdy provokace poškozeného neměla charakter trestněprávního jednání, obviněný reagoval zcela nepřiměřeně, a to tak, že ihned vychrstl poškozenému do obličeje horké víno, čímž ho zcela dezorientoval a znemožnil mu účinnou obranu, zasadil mu v rychlém sledu tři údery do hlavy a svoji reakci zakončil tak, že s poškozeným smýkl o hranu kolotoče, čímž došlo ke zlomenině žebra poškozeného. Nehledě na fakt, že uvedené konstatování jen stěží lze označit za náležité vypořádání se s námitkou obviněného o jednání v nutné obraně, je možno ještě dodat, že citované konstatování se jeví být poněkud rozporným, pokud jde o charakteristiku jednání poškozeného jako provokaci, s popisem skutku ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, z něhož se podává, že poškozený do obviněného strčil z důvodu obrany své dcery, na kterou měl obviněný fyzicky zaútočit. 38. Uvedl, že provokace ze strany poškozeného neměla charakter trestněprávního jednání a reakce obviněného byla zcela nepřiměřená, přičemž toto pramení především z vadně určeného skutkového děje konfliktu [ve vztahu k řádně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě]. 39. Jak vyplývá z ustanovení § 29 tr. zákoníku a z jeho ustáleného výkladu v soudní praxi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Za nutnou obranu lze považovat čin jinak trestný, jímž někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Takový čin by za jiných okolností naplnil zákonné znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku. Za nutnou obranu však nelze považovat obranné jednání, které je zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení § 29 tr. zákoníku. Těmi jsou, jak plyne z již uvedeného, a) přímo hrozící nebo trvající útok v době zákroku obránce (§ 29 odst. 1 tr. zákoníku) a b) obranné jednání, jež není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku (§ 29 odst. 2 tr. zákoníku). 40. Soud tak bude muset s ohledem na nově ustálený skutkový stav nejdříve posoudit, jestli tento odpovídá prvnímu zmíněnému kritériu [a)], tedy zda dovolatel reagoval na hrozící či trvající útok poškozeného, nebo, zda byl útočníkem právě obviněný. Pakliže by dospěl k závěru, že iniciátorem potyčky byl poškozený, bude se muset s ohledem na níže vyložená obecná východiska zevrubně vypořádat s otázkou intenzity obrany ve srovnání se způsobem útoku, jež odvracel [b)]. 41. Požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku neznamená, že by mezi útokem a obranou musela existovat proporcionalita, tzn. není nutné, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany (srov. č. II/1965, s. 28 Sb. rozh. tr). Je naopak nutností, aby obrana byla důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.). Jinak vyjádřeno, takový nepoměr mezi způsobem útoku a mírou reakce na něj (obranou) by musel být zcela zjevný, naprosto očividný, resp. mimořádně hrubý, jinak by byly podmínky § 29 tr. zákoníku v tomto směru dodrženy. Nutná obrana tak může být ve vztahu ke způsobu útoku „nepřiměřená“ nebo i „zjevně nepřiměřená“ způsobu útoku. 42. Dále lze podotknout, že přiměřenost (ve smyslu absence zcela zjevné nepřiměřenosti) obrany je třeba posuzovat především z hlediska subjektivního stavu obránce (pojem „zcela zjevně“ je kategorie subjektivní), tedy tak, jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 12. 2. 1980, sp. zn. 5 Tz 143/1979, publikované pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.). Obránce zejména v případě neočekávaného útoku (kupř. napadení z boku či zezadu, při odchodu od útočníka), nemá možnost dlouze, všestranně ani zevrubně hodnotit útok a nebezpečí z něj plynoucí, nemůže být nezaujatý, neboť je zpravidla v psychickém tlaku a v časové tísni (dlouhé rozvažování, které si může dovolit např. soudce při posuzování provedené nutné obrany před rozhodnutím, zde není možné). 43. Samotný termín „způsob útoku” je třeba hodnotit nejen s ohledem na způsob provedení útoku, nýbrž i stran osoby útočníka, jeho úmyslu a vlastností, prostředků použitých k tomuto útoku apod. [srov. ŠÁMAL, Pavel. § 29 (Nutná obrana). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 673, marg. č. 6.]. Uvedené poznatky, které je třeba ve vztahu k posouzení vážnosti způsobu útoku hodnotit, jsou objektivními okolnostmi tvořícími jistý korektiv subjektivního pohledu obránce, ze kterého je třeba nahlížet na přiměřenost jím zvoleného způsobu obrany. Nezáleží totiž pouze na tom, jak sám vyhodnocuje nebezpečí plynoucí z odvraceného útoku. Tyto jeho představy musejí být odůvodněné rovněž právě objektivními okolnostmi (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 6. 1980, sp. zn. 6 Tz 31/80, rozhodnutí publikované pod č. 41/1981 Sb. rozh. tr.). Pakliže by tomu tak nebylo, jednání obránce by muselo být posuzováno podle nauky o omylech. 44. Při posuzování nutné obrany přitom není důležité, zda byla jednáním pachatele naplněna skutková podstata trestného činu, neboť nutné obrany lze užít i vůči útokům proti zájmům chráněným trestním zákonem, nedosahujícím intenzity trestné činnosti. Obecně se zastává názor, že nutné obrany lze použít i vůči útoku, jehož společenská škodlivost je tak nízká, že se jedná o přestupek (srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné, Obecná část. 2. vydání. Praha C. H. Beck, 2012, str. 437). 45. Pro shrnutí výše provedeného výkladu lze uvést, že pro posouzení poměru mezi způsobem útoku a přiměřeností obrany (absence zcela zjevné nepřiměřenosti) je podstatné, zda obránce měl dostatečné důvody domnívat se, že útok má potenciál způsobit jemu nebo jiné osobě újmu na zájmech chráněných trestním zákonem, a to vzhledem ke všem okolnostem týkajícím se osoby obránce a útočníka, předcházejícímu chování útočníka (např. vyostřená slovní konfrontace atp.), charakteru útoku samotného apod. Míra této potenciální hrozby (z pohledu obránce opodstatněného objektivními okolnostmi) je pak standardem, vůči kterému je třeba přiměřenost užité obrany posuzovat. Obránce tak nemusí vyčkávat se započetím obrany až do chvíle, kdy jemu nebo jiné osobě začne vznikat újma, aby mohl posoudit, jak silnou obranu použít. Takový přístup by byl absurdní již jen proto, že v takových chvílích může být pro účinné užití obrany pozdě. Zároveň by se jednalo o výklad směřující proti podstatě nutné obrany, jejímž výsledkem je v ideálním případě úplné zabránění vzniku újmy na trestním zákonem chráněném zájmu osoby, na níž je útočeno, a která nemá povinnost snášet riziko takové újmy. 46. Dále se Nejvyšší soud zabýval výhradou obviněného proti výroku o náhradě škody. Došel ovšem k závěru, že tato je neopodstatněná. Jak uvádí i Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření, je zřejmé, že tento argument nesměřuje k možnému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 11. 2024 je zřejmé, že s takto vyčíslenou částkou se poškozená zdravotní pojišťovna k trestnímu řízení připojila a daný výrok přezkoumal i Krajský soud v Brně. Tato námitka ovšem nespadá pod žádný dovolací důvod, a tudíž nemohla být podkladem pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě
47. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je třeba uvést, že je naplněn tehdy, když v předchozím řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku či usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 48. V této věci Nejvyšší soud přihlíží k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když shledal, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, což mohlo vést k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného, zejména s ohledem na možné uplatnění § 29 tr. zákoníku. Za této situace je tedy současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek, přestože již v předchozím řízení byl dán jiný dovolací důvod [resp. ve vazbě právě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
V. Způsob rozhodnutí o dovolání a důsledky z něj vzešlé
49. Protože náprava vytýkaných pochybení je spojena již s potřebou stanovení skutkových zjištění v souladu s provedenými důkazy, tedy činností, která je prvotně vyhrazena soudu prvního stupně (pouze ten v dané věci důkazy prováděl), rozhodl dovolací soud, jak již shora řečeno, po zrušení obou odsuzujících rozhodnutí soudů nižších stupňů o vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně). Jeho úkolem je, aby s přihlédnutím k tomu, co je obsaženo v odůvodnění tohoto usnesení, o vině (nevině) obviněného znovu rozhodl. 50. Soud prvního stupně bude muset nejdříve řádně ustálit skutkový děj důsledným postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy i s ohledem na provedené kamerové záznamy. V rámci toho se bude muset věnovat náležitému objasnění toho, kdo byl iniciátorem fyzického konfliktu. Na základě úplných a pochybnosti nevzbuzujících skutkových zjištění pak bude povinen učinit přiléhavé právní závěry. V tomto rámci by se měl vypořádat i s otázkou obviněným setrvale namítané problematiky nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. 51. Protože ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí došlo výlučně na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného, uplatňuje se v dalším řízení zákaz reformace in peius obsažený v § 265s odst. 2 tr. ř. Soudy nižších stupňů jsou při svém dalším rozhodování vázány právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
52. Zbývá dodat, že o dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud při splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu