7 Tdo 1051/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 7 Tdo 1051/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:7 Tdo 1051/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:7.TDO.1051.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Znásilnění Týrání osoby žijící ve společném obydlí Vydírání Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:22. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1051/2025-1118 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 o dovolání obviněného L. K. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 12 To 147/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 138/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá. Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 4. 2025, č. j. 2 T 138/2024-904, byl obviněný L. K. uznán vinným pod bodem I.1a) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024, pod bodem I.1b) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do 31. 12. 2024, pod bodem II.2) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024, pod bodem II.3) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem II.4) přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II.5,6) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II.7) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Za trestné činy uvedené pod body I.1a) a I.1b) a dále za trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 2 T 125/2023 ze dne 21. 8. 2023, který nabyl právní moci dne 8. 9. 2023, byl odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu vydaného Okresním soudem v Berouně, sp. zn. 2 T 125/2023, ze dne 21. 8. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Za trestné činy uvedené pod body II.2) až II.7) byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí přesně konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. pak soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2025, č. j. 12 To 147/2025-996, k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně podaného v neprospěch obviněného proti oběma výrokům o trestu napadeného rozsudku, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024 a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (body II.2 a II.3 výroku o vině rozsudku), v navazujícím výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody. Za podmínek podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024 [body I.1a), I.1b) výroku o vině rozsudku], dále při nezměněném výroku o vině přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.4, II.5, 6 výroku o vině rozsudku) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku (bod II.7 výroku o vině rozsudku), jakož i při nezměněném výroku o trestu za trestné činy pod body I.1a), I.1b) uznal obviněného vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024, přičemž za tyto a další trestné činy uvedené pod body II.4, II.5,6 a II.7, u nichž zůstal výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí přesně konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. pak soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Uvedeným rozsudkem dále Krajský soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. 3. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že: pod bodem I. 1a) dne 7. 2. 2021 v domě v obci XY, XY XY, okres XY, v kuchyni přes nesouhlas poškozené N. K., ji osahával a snažil se ji líbat, čemuž uhýbala, a když se před ním schovala do koupelny, přišel tam za ní, nezletilou dceru AAAAA (pseudonym), která tam byla s ní, poslal pryč, a zamkl dveře, přitlačil ji na pračku, kde ji otočil, stáhl jí kalhoty a kalhotky a přes její fyzický odpor, který projevila tím, že se ho, avšak marně, snažila odstrčit, a verbálně projevený nesouhlas, kdy ho prosila, aby ji nechal a nedělal jí to, s ní vykonal soulož, když ji přitom jednou rukou držel na zádech tak, že se nemohla zvednout, 1b) dne 24. 12. 2021 po večeři v obci XY, XY XY, okres XY, přišel za poškozenou N. K., do ložnice, kde ji přes její prosby, aby to nedělal a nechal ji být, že s ním nic mít nebude, začal osahávat, přičemž vzhledem k tomu, že nepřestal, si sedla na podlahu, odkud ji zvedl a hodil na postel, kde ji poté, co jí stáhl silonové punčochy a kalhotky, a poté, co se ho marně pokusila odstrčit, zalehl, a kde s ní a i když plakala a prosila ho, aby ji nechal být, že je těhotná, vykonal soulož, pod bodem II. 2, 3) v blíže nezjištěné době, minimálně od jara 2023 do 15. 12. 2023, během společného soužití s poškozenou N. K., ve společném obydlí na adrese XY XY, XY, okres XY, dlouhodobě týral poškozenou, a to zejména tím, že ji opakovaně fyzicky napadal a způsobil jí tak četné modřiny na různých částech těla, konkrétně ji několikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje. Rovněž ji udeřil dveřmi ve snaze zabránit jí v odchodu, čímž jí způsobil modřinu na lokti. Naznačoval útok rozpřaženou rukou, smýkal s ní o zem, když chtěla z místnosti, kde byl, odejít. Když se poškozená ze strachu před obviněným uzamkla v místnosti (ložnici, toaletě), dobýval se za ní boucháním na dveře. V jednom případě rozrazil dveře od toalety, kde se před ním uzamkla, poté jí dal facku, hodil po ní klikou a rozbil ze vzteku skleněnou výplň okna. Tohoto agresivního jednání se vesměs dopouštěl i před jejich společnými dětmi, poškozenou nezletilou AAAAA a poškozenou nezletilou BBBBB (pseudonym). Dále poškozenou N. K. po dobu jejich soužití omezoval v kontaktu s jinými osobami zejména jejím tehdejším přítelem poškozeným P. P., omezoval ji v možnosti opouštět společné obydlí v určitou dobu zejména večer, kontroloval obsah jejího mobilního telefonu, vulgárně jí nadával, kdy ji oslovoval "mrdko", "kundo", "debile", "svině", a to i před poškozenou nezletilou AAAAA a poškozenou nezletilou BBBBB, vůči kterým opakovaně užil sprosté nadávky, resp. je takto oslovoval. Současně ji v uvedené době, zejména v jejich společném obydlí na adrese XY XY, XY pod pohrůžkou násilí nutil, aby přestala udržovat poměr se svým nynějším přítelem poškozeným P. P. a aby zůstala v partnerském vztahu s ním, kdy jí osobně, telefonicky i SMS zprávami vyhrožoval újmou na zdraví, konkrétně že ji polije kyselinou, že ji pořeže, postará se, aby jí někdo ublížil, že ji prodá do bordelu, že ublíží jí nebo jejímu partnerovi poškozenému P. P. a jeho synovi, že nechá poškozenému P. P. rozmlátit hlavu, že ho bude seškrabávat ze země, že ho nechá zmrzačit, že ho nechá posadit na vozík, ať se od poškozené drží dál, že to má spočítané a odnese to atd., kdy výhrůžek se v posledních měsících roku 2023 dopouštěl téměř každý den, a to i před společnými dětmi nezletilou AAAAA a BBBBB, které s ohledem na agresivitu, kterou vůči jejich matce projevoval, měly z osoby obviněného strach a poškozená N. K. měla vážnou obavu, aby obviněný své výhružky, které adresoval jí a jejímu příteli nenaplnil s ohledem na jeho agresivní povahu a výbušnost. V důsledku jednání obviněného se u poškozené rozvinula lehká forma posttraumatické stresové poruchy, a dále více jak v jednom případě přišel do ložnice v prvním patře tohoto domu, kde v tu dobu spala poškozená N. K., jejíhož tímto spánkem vyvolaného stavu bezbrannosti, tedy stavu, kdy zbavena vlastního úsudku a projevu vůle, nebyla schopna kladením odporu ovlivnit jeho jednání, využil k dosažení pohlavního styku souloží, kterou s poškozenou vykonal i přesto, že se v jejím průběhu probudila a opakovaně ho prosila, aby svého jednání zanechal, když jiným způsobem než tímto vážně míněným nesouhlasem s jeho uskutečněním svůj odpor, i z důvodu svých předchozích zkušeností s jeho opakovaným překonáním, neprojevila, resp. na něj jako na marný a beznadějný rezignovala a raději se tomuto jednání obviněného podvolila, 4) v blíže nezjištěné době nejméně od 18. 4. 2023 do 15. 12. 2023 na blíže nezjištěných místech vyhrožoval poškozenému P. P., a to zejména prostřednictvím zpráv sms, zpráv přes sociální sítě především z facebookového profilu B. G., který obviněný užíval či prostřednictvím poškozené N. K., které tyto výhružky obviněný sděloval, že ho zabije, nechá zabít, nebo zmlátit, nebo že takto ublíží jeho synovi. Obviněný konkrétně psal poškozenému: „co se mu sere do rodiny, že se o něj postarají jiní lidé a vyhrožoval mu, že skončí na vozíku, že mu nechá přejet syna a kdyby ho zavřeli (míněno obviněného), že se o to postarají jiní lidé, že ho nechá zmrzačit“, přičemž zprávy v tomto duchu posílal poškozenému po celou dobu, co se zdržoval v průběhu roku 2023 v XY. Obviněný tak reagoval na vztah poškozeného P. P. a poškozené N. K., proti kterému brojil. Poškozený P. P. tyto výhrůžky považoval, s ohledem na způsob vyjadřování obviněného a jejich častou frekvenci, za nebezpečné a měl velkou obavu, aby je obviněný nenaplnil s ohledem na jeho agresivitu, 5) v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2023 do 15. 12. 2023 během společného soužití s N. K. na adrese XY XY, XY, okres XY, jí v desítkách případů neoprávněně poskytl bezplatně marihuanu v blíže nezjištěném množství, když trval na tom, aby ji s ním vykouřila, což jmenovaná dobrovolně učinila. Dále v uvedené době opakovaně v desítkách případů neoprávněně nabízel bezplatně kokain v blíže nezjištěném množství v jejich tehdejším bydlišti v XY N. K., která tuto drogu v řadě případů od obviněného přijala a společně ji pak užili, přičemž účinná látka drogy marihuana delta-9-tetrahydrocannabinol je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 a konopí je uvedeno v příloze č. 3 omamné látky k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. a droga kokain je uvedena jako omamná látka v příloze č. 1 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, 6) od blíže nezjištěné doby (cca od roku 2020) do 15. 12. 2023 na adrese XY XY, XY nebo na adrese XY XY, XY neoprávněně poskytl zdarma v pěti případech drogu marihuana J. Č., kdy si většinou společně zakouřili a v posledním případě na začátku prosince 2023 poskytl J. Č. zdarma 2 paličky marihuany, kdy se jednalo o množství cca 5 g na jeden případ, přičemž účinná látka drogy marihuana delta-9-tetrahydrocannabinol je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 a látka konopí je v příloze č. 3 omamné látky k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, 7) v období od 26. 2. 2024 do 17. 10. 2024 při telefonických hovorech poškozené N. K., uskutečněných z vazební věznice Praha – Ruzyně ze zařízení RT39 – cela XY a RT38 – cela XY na tel. číslo N. K. XY, opakovaně a soustavně vyvíjel na N. K. nátlak a nutil ji, aby stáhla souhlas s jeho trestním stíháním v této trestní věci pod pohrůžkou toho, že pokud tak neučiní, nepomůže jí při soudním jednání před soudem, vedeném Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 189/2021, kde byla jmenovaná poškozená obžalována ze spáchání pokračujícího přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a kde se mělo konat dne 17. 4. 2024 hlavní líčení a obviněný zde byl předvolán jako svědek (poškozená zde byla postavena před soud pro své jednání jakožto jednající za společnost F., s. r. o., kdy do této společnosti se měla nechat najmenovat na žádost obviněného a jeho známého pana V. a dle jejího vyjádření fakticky funkci jednatele a společníka nevykonávala a jednala jen dle pokynů pana V., popřípadě jiných osob, což mělo být obviněnému známo). Obviněný ji v rámci těchto telefonátů soustavně ubezpečoval o tom, že on je jediná osoba, která jí může pomoci, že jí nepomůže ani právník, že je domluvený se státním zástupcem na výpovědi proti J. V., a že jí může pomoct pouze ve spolupráci s advokátem Mgr. Lukášem Venclem, který by ji ale mohl zastupovat pouze v případě, že by proti němu stáhla trestní oznámení, a že pokud jí nepomůže, bude muset zaplatit 1,3 miliónů Kč. Přesvědčoval ji, že zařídil, že její prvotní odsouzení v této věci Obvodním soudem pro Prahu 5 bylo díky jeho aktivitě zrušeno a že jí mohl pomoci její trestní stíhání v této její věci vyřešit i nyní, že byl domluvený s policií předem a že nemohl zasáhnout do nynějšího stavu, kdy je v této věci opět postavena před Obvodní soud pro Prahu 5 z důvodu, že byl již ve vazbě a že si to nyní poškozená odnese a nevykroutí se z toho. Přesvědčoval ji, že její jediná šance je, že vezme zpět souhlas s jeho trestním stíháním v jeho věci, sp. zn. ZT 201/2023, Okresního státního zastupitelství v Berouně s tím, že pokud mu poškozená nepomůže, tak obviněný rozjede všechno, resp. řekl jí, že vyhrála bitvu, ale prohraje válku, míněno, že bude muset zaplatit 1 300 000 Kč, když bude odsouzena ve věci jejího aktuálního trestního stíhání na Praze 5, kde měla činit úkony na základě jeho žádosti z důvodu, aby pomohla jeho známému J. V. a fakticky s uvedenými prostředky neměla nakládat ve svůj prospěch, ale dle instrukcí jiných osob. Konkrétně jí pak obviněný uváděl, že je domluvený se státním zástupcem, že bude vypovídat proti J. V., protože ji z toho chce vytáhnout a dále ji neustále ubezpečuje o tom, že on je jediný člověk který jí může pomoct, že jí žádný advokát nepomůže, že kdyby ho nenechala zavřít, tak už od toho dávno měla klid, nepomůže jí nikdo a sama uvidí jak to odsere se slovy "N. nepomůže ti nikdo uvidíš sama jak to vodsereš, když seš takováhle kunda, tak si to vyžer ty vole, do smrti budeš platit, já sem ti chtěl pomoct, když seš takovejhle debil, tak si to vyžer, vole", dále na ni tlačí k zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním se slovy "Kdyby si vzala zpátky souhlas k trestnímu stíhání, že jo, tak ho můžeme mít oba dva (pozn.: myšleno obhájce Mgr. Vencla) a můžeme to rozsekat a můžeme to rozsekat, že jo, takže teďka to je jenom na tobě", dále ji ujišťoval, že se na základě jeho spolupráce s Mgr. Venclem povedlo první rozsudek zrušit, že to měl celé vyřešené, ale nemůže nic dělat, poněvadž je ve vazbě, chtěl s J. V. zamést, měl to vyřešený, ale nemůže nic dělat, protože je ve vazbě, opakuje že chtěl s J. V. zamést, na což mu poškozená odpovídá, že pořád může, kdy obviněný na toto reaguje slovy "Potom co ty si udělala mně? Já ti mám pomoct? Ty si mi zničila život N. ty vole", dále opakuje že bude muset poškozená zaplatit milion tři sta, že ji chtěl z toho dostat, dále opakuje, zda to má poškozená řešit s Venclem nebo jestli si to vyřeší sama, jestli si má jet svoje nebo jestli má počítat i s ní, vyřešit to tak, aby z toho vyskočila, kdy on sám žádný problém mít nebude, dále ji ujišťuje, že se to musí řešit trošku jinak, ne u soudu, že to odsere všechno za V., který ji dostal do sraček, ze kterých ji nikdo nevyseká, on se snažil jí pomoct, ale díky tomu že je ve vazbě tak nemůže, dále říká že by to celé mohl vyřešit Vencl, kdyby vzala zpátky souhlas k trestnímu stíhání "k tomu vole mýmu znásilnění, týrání, vydírání, vyhrožování, vole, ohrožování mravní výchovy mládeže" dále se jí dotazuje, zda na policii vypovídala že ji ovlivňoval, aby stáhla trestní oznámení, načež říká "Počítej s tim, že teďka já rozjedu všechno, jo", "Teďka uvidíš u soudu, jo jak já se zachovam, jo? Hele, já jsem se s tebou chtěl bavit normálně", "Já du k soudu jako svědek, já ti tam můžu pomoct, ale já ti seru do huby, víš co?" přičemž hovory jsou ze strany obviněného vedeny v útočném tónu často zvýšeným hlasem a vulgárním jazykem, kdy poškozenou opakovaně nazývá "mrdkou", "koštětem" a "kundou". II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., jelikož vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zároveň ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a taktéž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž došlo k naplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 5. Obviněný primárně brojil proti skutkovým zjištěním soudů, když kritizoval způsob provedeného hodnocení důkazů ze strany nalézacího i odvolacího soudu. Zejména zdůraznil, že ze strany soudů nedošlo k dostatečnému prověření a zhodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené N. K., přičemž poukazoval především na znalecké závěry znalkyně PhDr. Šárky Blatníkové ohledně možnosti mírně snížené věrohodnosti jmenované poškozené a limitovanost zjištění zmíněné znalkyně. Svůj názor, že výpověď poškozené N. K. měla být hodnocena vyčerpávajícím způsobem, k čemuž dle jeho mínění nedošlo, opřel o relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále kritizoval, že se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly srovnáním výpovědi poškozené N. K. z přípravného řízení a hlavního líčení, přičemž poukazoval na odlišný popis událostí v Chorvatsku během léta 2023. Dovolatel rovněž uvedl, že odvolací soud nedostatečně argumentačně odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí důkazního návrhu obviněného na doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, popř. přibrání jiného znalce, čímž měla být objasněna specifická věrohodnost poškozené N. K. Taktéž kritizoval rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl důkazní návrh obviněného na výslech svědka M. H. a provedení videozáznamu ze zásnub obviněného a jmenované poškozené. V návaznosti na výše uvedené pak obviněný namítl porušení principu in dubio pro reo, a tím i zásady presumpce neviny. 6. Dále vyjádřil pochybnost o schopnosti poškozené N. K. jednoznačně projevit svůj nesouhlasný postoj k pohlavnímu styku, a to s ohledem na její osobnostní rysy. Pro značnou neurčitost dovolatel kritizoval též popis skutku ve výroku II.2,3) napadeného rozsudku a současně namítl, že ve vztahu k vymezenému skutku nebyla dodržena podmínka totožnosti skutku mezi skutkem uvedeným v podané obžalobě a skutkem zachyceným v napadeném rozsudku, neboť se odlišuje způsob jednání obviněného a rovněž místo a čas skutku. Ve vztahu k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, uvedl, že absentovalo jednoznačné rozdělení rolí agresora a oběti mezi obviněným a poškozenou N. K., jelikož i jmenovaná poškozená užívala vůči obviněnému vulgarit a dále poukazoval na výpověď svědkyně M. K., která popsala vztah obviněného a poškozené jako vzájemně agresivní. Také vyjádřil přesvědčení, že násilí z jeho strany nedosahovalo dostatečné intenzity, protože se jednalo o jednorázové eskalace konfliktní situace, nikoliv o dlouhodobé gradující násilné jednání. Akcentoval přitom, že není zjevné, z čeho soudy obou stupňů dovodily naplnění znaků vyššího stupně hrubosti, necitelnosti, bezohlednosti a taktéž nevysvětlily, jak dospěly k závěru, že poškozená pociťovala jednání dovolatele jako těžké příkoří, ani se nezabývaly konkrétními důvody, jež vedly poškozenou k setrvání v konfliktním partnerském soužití. V návaznosti na uvedené připomněl, že poškozená N. K. nebyla na společném bydlení s obviněným závislá. Zpochybnil také naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, a to i ve formě nepřímého úmyslu. V neposlední řadě vyzdvihl význam zásady subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako nástroje ultima ratio. 7. Odmítl pak správnost právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem II.7) odsuzujícího rozsudku, v němž soud spatřoval zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, když zdůraznil, že na poškozenou působil nepřípustnými pohrůžkami toliko s cílem, aby vzala zpět svůj souhlas s jeho trestním stíháním, nikoliv, aby nedostála některé z povinností svědkyně. Zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním přitom označil za výsadní právo osoby poškozené a samostatný procesní institut, který nelze zaměňovat s povinností svědka v trestním řízení. Pro podporu předestřeného názoru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 886/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 4 Tz 13/2019. Dle mínění obviněného tedy nedošlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. 8. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze za použití § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. ve výrocích I.1a), I.1b), II.2,3) a II.7) a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že v něm obsažené výtky nepovažuje za opodstatněné. Jednak zdůraznil, že obviněný svou dovolací argumentaci z valné části vystavěl na doslovném opakování námitek vznesených v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly, pročež státní zástupce v návaznosti na většinu vznesených námitek odkázal na konkrétní části odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Ve vztahu k výhradám vážícím se k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upozornil, že jejich znatelná část spočívá toliko v polemice se způsobem hodnocení důkazů, přičemž obviněný předložil vlastní výklad posouzení zmíněných důkazů a tímto způsobem zformoval vlastní skutkové závěry. Podobnou argumentaci přitom označil za nepodřaditelnou pod vytyčený dovolací důvod, leč přesto zbývající vznesené výhrady pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumoval. 10. Ve vztahu k dovolatelem tvrzeným vadám v podobě opomenutých důkazů připomněl, že soud nemusí provést veškeré důkazy navržené stranami, nýbrž závisí na jeho uvážení, které důkazy provede, třebaže tyto své závěry musí dostatečně a přesvědčivě odůvodnit. Státní zástupce, na rozdíl od obviněného, dospěl k přesvědčení, že soudy vcelku podrobně, srozumitelně a logicky v odůvodněních svých rozhodnutí vysvětlili, proč nepřistoupily k provedení dalších navrhovaných důkazů. Připustil sice stěžejní význam svědecké výpovědi poškozené N. K., avšak zdůraznil pečlivé hodnocení věrohodnosti aktérů posuzovaného jednání ze strany soudů a taktéž vyzdvihl existenci řady dalších důkazů, podporujících výpověď poškozené. Upozornil rovněž, že krajský soud přiléhavě vysvětlil, proč považuje za nevěrohodnou a účelovou výpověď svědkyně M. K. Uzavřel tedy, že rozhodnutí soudů proto žádnou z vad, které by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížena nejsou. 11. Státní zástupce odmítl i porušení podmínky zachování totožnosti skutku ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II.2,3) napadeného rozsudku, neboť taková vada by mohla odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí toliko výjimečně, současně připomněl, že nelze ztotožňovat skutek a jeho popis. Především však uvedl, že v posuzovaném případě byla totožnost skutku zachována skrze totožnost následku a současně skrze minimálně částečnou totožnost jednání, na čemž nic nemění doplnění a drobná úprava v popisu skutku. Ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že velká část námitek dovolatele směřovala proti skutkovým závěrům soudů, leč takové výhrady nelze pod vymezený dovolací důvod podřadit. Za takovéto prosté rozporování skutkových zjištění soudů vyhodnotil námitky obviněného vůči právní kvalifikaci skutku pod bodem II.7) napadeného rozsudku jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Obdobný závěr pak učinil i ve vztahu k výhradám dovolatele proti trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. V nastíněném směru státní zástupce akcentoval, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo jasné rozdělení rolí agresora a oběti v popisované věci, poněvadž obviněný jednal jako výlučný agresor, který se vůči poškozené dopouštěl fyzického, psychického a sexuálního násilí i slovního napadání. 12. Za námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyhodnotil pouze výhrady obviněného, v nichž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a také dalších znaků předmětné skutkové podstaty. Vyzdvihl přitom, že zkoumaný trestný čin je trvajícím deliktem, tedy z podstaty věci není možná naprosto přesná specifikace jednotlivých ataků, včetně časového zařazení, z nichž se daný trestný čin skládá, protože jednání spočívající v různých typech násilí bylo s různou intenzitou udržováno po celé období vymezené v rozhodném skutku. Ve vztahu k subjektivní stránce státní zástupce doplnil, že obviněný musel nepochybně vědět, že koná závadově a současně musel být minimálně srozuměn s tím, že takovým hrubým jednáním porušuje zájem na ochraně osob před domácím násilím, pročež jednoznačně subjektivní stránku zkoumaného trestného činu naplnil. Taktéž vyjádřil přesvědčení o dostatečné společenské škodlivosti posuzovaného jednání, a tedy i oprávněnosti aplikace trestní represe na daný případ. 13. Státní zástupce se věnoval též námitkám dovolatele směřujícím proti naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění, zejména otázce, zda poškozená N. K. dostatečně jasně projevila svůj nesouhlas s pohlavním stykem, přičemž tuto výtku vnímal jako odmítnutí úmyslného zavinění. Popsanou výhradu však zavrhl, poněvadž jmenovaná poškozená svůj nesouhlas projevila jednoznačným, srozumitelným a pochopitelným způsobem, zejména slovním a fyzickým odporem. Vzhledem k popsaným skutečnostem pak státní zástupce doplnil, že nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pokud ostatní námitky dovolatele postrádaly na relevanci. V neposlední řadě odmítl, že by v průběhu řízení došlo k narušení práva obviněného na spravedlivý proces, včetně principu presumpce neviny a z ní vyvěrající zásady in dubio pro reo, neboť připomněl, že zmíněný princip nalézá své místo toliko za situace, kdy po provedeném dokazování nadále přetrvají důvodné pochybnosti o podstatných částech skutkového děje, leč k tomu v dané věci nedošlo. 14. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož je zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 16. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. 18. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze subsumovat situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) daného ustanovení. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 19. Obviněný svou dovolací argumentaci primárně vystavěl na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, když popíral podstatné části vytýkaných skutků pod body I.1) a II.2,3), pro něž byl odsouzen. Kritizoval přitom hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména svědecké výpovědi poškozené N. K. Těžiště nastíněných dovolacích námitek tak spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě teze o nelogickém a nesprávném hodnocení důkazů. Na podkladě těchto tvrzení se pak dovolatel pokoušel nabídnout vlastní konstrukci skutkového děje a prosadit ji namísto skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy. 20. Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. 21. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o výpověď poškozené N. K., která nicméně nestojí osamocena, protože koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, ať se již jedná o výpovědi jiných svědků nebo provedené znalecké posudky a listinné důkazy. Obviněný v nastíněném směru poukazoval zejména na posudek znalkyně PhDr. Šárky Blatníkové, která u poškozené N. K. shledala některé osobnostní rysy, v jejichž důsledku by mohla být snížena její věrohodnost a tím ovlivněna důkazní hodnota její svědecké výpovědi. V nastíněném směru však považuje dovolací soud za nutné konstatovat, že ze závěrů jmenované znalkyně nelze dovozovat nijak fatální snížení věrohodnosti zmíněné poškozené, přičemž je vždy úlohou soudu zabývat se v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jednotlivými provedenými důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech, vyhodnotit míru jejich věrohodnosti a dospět k závěru, zda jsou pravdivé. S limity svědecké výpovědi poškozené N. K. byly přitom soudy obou stupňů plně seznámeny a v rámci odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly (srov. zejména odstavce 22., 23. a 26. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 18. až 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 22. Kritizoval-li dovolatel, že se soudy vůbec nezabývaly srovnáním výpovědi poškozené z přípravného řízení a výpovědi učiněné v hlavním líčení, pak tuto jeho výtku lze považovat za případnou ve vztahu k soudu nalézacímu, který tento aspekt opomněl v odůvodnění svého rozsudku rozvést, leč postrádá na opodstatněnosti vůči rozsudku soudu druhého stupně, který se předmětnou problematikou zabýval (viz odstavec 21. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Ostatně ani dovolatel ve svém dovolání nepoukázal na žádné zjevné rozpory mezi výpovědí poškozené N. K. v přípravném řízení a výpovědí jmenované poškozené v hlavním líčení, akcentoval toliko skutečnost, že v původní výpovědi poškozená neuvedla informaci o znásilnění ze strany obviněného během dovolené v Chorvatsku. Zmíněnou skutečnost, která má fakticky povahu doplnění výpovědi, však nelze bez dalšího považovat za relevantní rozpor, a to i vzhledem k mnohosti útoků ze strany obviněného vůči poškozené. O zásadním rozporu by bylo možno mluvit, pokud by poškozená N. K. popisovala dovolenou jako zcela pozitivní období, kdy k žádným atakům nedocházelo, případně kategoricky popřela napadení ze strany obviněného v dané době, leč k ničemu podobnému nedošlo. Jmenovaná poškozená popisovala zmíněnou dovolenou silně negativně a rovněž z hlediska sexuálních útoků v další části výpovědi učiněné v přípravném řízení uvedla, že v předmětném období k nim docházelo opakovaně, přičemž ona sama fakticky rezignovala na obranu, která nebyla efektivní (srov. protokol o výslechu svědka, poškozené N. K., na č. l. 152 až 162). 23. Soudy obou stupňů se přitom dostatečně vypořádaly i s obhajobou obviněného, v té části, v níž zmíněné skutky popíral či bagatelizoval, když v ní shledaly značné rozpory a dospěly k odůvodněnému závěru, že tato byla provedeným dokazováním vyvrácena (srov. především odstavec 27. rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 16. a 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Naopak svědeckou výpověď poškozené N. K. vyhodnotil soud jako konzistentní, bez výrazných a zásadních rozporů či nepravd a podpořenou dalšími ve věci provedenými důkazy, přičemž popsaný postup je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. 24. Oporu v realitě postrádá i tvrzení obviněného, že ke vzniku lehké posttraumatické stresové poruchy u poškozené N. K. nemuselo dojít v souvislosti s jednáním obviněného, ale v důsledku jiných faktorů, což by mělo vyplývat ze znaleckého posudku MUDr. Dany Dufkové. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že ze zmiňovaného znaleckého posudku vyplývá přesný opak, tedy, že znalkyně vyloučila vliv jiných faktorů na vznik oné lehké posttraumatické stresové poruchy jmenované poškozené, což vyplývá nejen z vypracovaného znaleckého posudku (na č. l. 323 až 325), leč též z výslechu vzpomínané znalkyně (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 20. 2. 2025 na č. l. 841). Přisvědčit nelze ani těžko pochopitelnému tvrzení dovolatele, podle něhož konverzaci mezi poškozenou N. K. a svědkyní V. L., z níž zřetelně plyne obava poškozené ze znásilnění obviněným a následné sdělení o vykonání takového činu ze strany obviněného, chápat v jakési nadsázce, a to jen na základě skutečnosti, že poškozená využila smějící se emotikon v souvislosti s radou svědkyně, aby obviněného kopla do intimních partií. S touto argumentací dovolatele se ostatně již vypořádal soud odvolací a jeho závěrům nelze nic vytknout (viz odstavec 19. rozsudku soudu druhého stupně). 25. Opodstatněnost není možno přiznat ani tvrzení obviněného, že by mohla být věrohodnost poškozené N. K., jako svědkyně, ovlivněna skutečností, že si nebyla jistá, zda jednání, kterého se vůči ní obviněný dopustil bylo znásilněním. Právní hodnocení proběhlého skutku ze strany svědka přitom není rozhodné, neboť je úkolem orgánů činných v trestním řízení zvolit přiléhavou právní kvalifikaci a tuto odůvodnit. Nejistota svědka ohledně právní úpravy tak zcela postrádá na významu. Dovolací soud musí též zavrhnout tvrzení obviněného o ambivalenci poškozené N. K. vůči jeho osobě, jelikož z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že na jmenovanou poškozenou v souvislosti s předmětnými rozhodnutími, jejich přehodnocení jí nyní vytýká, vyvíjel různé formy nátlaku, ať se již jednalo o manipulativní techniky, skrze něž si vynucoval setrvání v bytě zmíněné poškozené, nebo její vystrašení hrozícím nebezpečím v místě bydliště, aby za obviněným přijela do Chorvatska. 26. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. 27. Pokud jde o obviněným tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 28. Dovolatel zejména brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zamítl návrh na doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, které by směřovalo k vyhodnocení specifické věrohodnosti poškozené N. K. Krajský soud ovšem dostatečně odůvodnil, proč považoval další znalecké zkoumání za nadbytečné (viz odstavec 18. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud proto toliko opakuje, že nemožnost blíže ověřit specifickou věrohodnost poškozené neplynula z vadnosti znaleckého posudku či chybně zvoleného oboru znalce, avšak z objektivních skutečností, kdy byl takovýto proces znemožněn velkým počtem dílčích událostí, což je ovšem pro daný typ trestné činnosti charakteristické. Přesto se jmenovaná znalkyně dokázala vyjádřit k obecné věrohodnosti poškozené N. K., jak to jen možnosti znaleckého zkoumání dovolovaly, přičemž současně věrohodnost poškozené doplňovala znalecká zjištění o následku v podobě lehké posttraumatické stresové poruchy. V nastíněném směru se jeví nepřípadným poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03, poněvadž ten se vztahoval k situaci, kdy byla věrohodnost poškozené podstatně snížena vzhledem k celé řadě faktorů, což vyplynulo nejen ze závěrů znalců, nýbrž též z dalších provedených důkazů, včetně svědeckých výpovědí, přičemž v onom případě představovala svědecká výpověď poškozené osamocený usvědčující důkaz. Takováto situace, jak bylo uvedeno výše, v posuzované věci nenastala. Odkázal-li pak dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 8 Tdo 380/2022-732, musí Nejvyšší soud konstatovat, že závěry v něm obsažené potvrzují správnost postupu soudů nižších stupňů, když sice využily závěry získané znaleckým zkoumáním, nicméně jen jako jeden z podkladů, na jehož základě vyhodnotily, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, míru věrohodnosti poškozené N. K. 29. Soud druhého stupně nepochybil ani v případě, kdy zamítl pro nadbytečnost důkazní návrh na výslech svědka M. H. vznesený obviněným. I v tomto směru krajský soud svůj postup řádně odůvodnil, když dospěl k názoru, že provedeným dokazováním již bylo jednoznačně vyvráceno, že by se ze strany poškozené N. K. jednalo o nepravdivé a vykonstruované obvinění vedené snahou uškodit obviněnému (viz odstavec 20. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Ostatně ani sám dovolatel ve svém dovolání význam svědectví zmíněného svědka nijak blíže nerozvedl. Odvolací soud zamítl rovněž návrh obviněného na doplnění dokazování pomocí přehrání videozáznamu ze zásnub s poškozenou N. K., přičemž i toto rozhodnutí v odůvodnění svého rozsudku soud druhého stupně dostatečně vysvětlil, konkrétně v odstavci 26. Nejvyšší soud toliko nad rámec doplňuje, že pokud obviněný argumentuje významem zmíněné nahrávky, na níž chtěl demonstrovat nevěrohodnost poškozené N. K., pak ani tento důvod nemůže obstát. Jistý rozpor o této skutečnosti ve výpovědích jmenované poškozené již vyplývá ze srovnání její výpovědi učiněné v přípravném řízení, kde prohlásila, že nakonec s nabídkou souhlasila, zatímco v hlavním líčení uvedla, že byla zaskočená a neodpověděla. Zmíněná odchylka však není nikterak zásadní, fakticky se netýká posuzovaných skutků a odvolací soud o ní byl informován. Vypovídací potenciál předmětného videozáznamu, je proto zcela zanedbatelný a jeho provedení nadbytečné. 30. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nedošlo k nedůvodnému opomenutí navrhovaných podstatných důkazů ani k porušení § 2 odst. 5 tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 31. Obviněný v podaném dovolání uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž primárně rozporoval naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Ve vztahu k těmto výhradám považuje dovolací soud za nezbytné nejprve obecně uvést, že pojem týrání představuje zlé nakládání s jinou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jistou trvalostí, přičemž takové jednání pachatele týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. Týrání může nabývat různých podob a být realizováno rozličnými prostředky, mimo fyzického napadání, se může jednat též o násilí sexuální nebo působení psychických útrap, a to včetně vyvolání sociální izolace poškozené osoby, jejího ponižování či šikanování. Jednání pachatele se ovšem musí vyznačovat takovou intenzitou, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. Dále musí být charakterizováno určitou trvalostí, a to včetně zřetelného rozdělení rolí agresora a oběti. (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2940-2941). 32. V posuzované věci obviněný dlouhodobě poškozenou N. K. napadal nejen slovně, avšak též fyzicky a sexuálně, pročež rozsah jeho jednání pokrýval více relevantních způsobů týrání osoby žijící ve společném obydlí. S problematikou naplnění znaků dostatečné intenzity a trvalosti se přitom detailně vypořádal ve svém rozsudku již soud nalézací (viz odstavec 24. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud proto jen stručně opakuje, že útoky obviněného, vedené ve výše uvedených rovinách, mírou své intenzity výrazně zasahovaly do osobní, zejména psychické integrity poškozené N. K. a citelně tak snižovaly kvalitu jejího života. Zejména opakované fyzické útoky v podobě facek, úderu dveřmi a smýkání tělem poškozené po podlaze rozhodně nelze bagatelizovat, jak činí obviněný. Upozornit je v nastíněném směru nutno také na bezohledný přístup, s nímž obviněný ignoroval projevy nesouhlasu s pohlavním stykem ze strany poškozené a výhrůžky způsobením újmy na zdraví, jejichž reálnost dokreslovala násilnická povaha obviněného. Poukazy na dovolatelem citovanou judikaturu jsou tudíž zcela nepřípadné, neboť popsané útoky ze strany obviněného ve svém souhrnu jednoznačně překročily hranice trestní odpovědnosti. Z uvedeného důvodu pak nelze přisvědčit ani úvahám dovolatele o aplikovatelnosti zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutečnost, že poškozená opodstatněně takovéto jednání obviněného vnímala jako těžké příkoří, vyplývá nejen z její výpovědi, ale též z výpovědí dalších svědků, jimž se poškozená se svými pocity svěřila. Dále předmětnou skutečnost dokládá i fakt, že se v důsledku popsaného jednání dovolatele u jmenované poškozené rozvinula lehká posttraumatická stresová porucha. Tvrzení obviněného, že zmíněná zjištění neměla podklad v žádném z provedených důkazů, tudíž nekorespondují s realitou. 33. Opodstatněnost postrádá též námitka dovolatele, že v posuzovaném případě není možno rozeznat zřetelné rozdělení rolí agresora a oběti mezi jeho osobou a poškozenou N. K. Z provedených důkazů totiž vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo vystupňované konfliktní situace vyvolával, užíval vůči poškozené fyzické a sexualizované násilí, vyhrožoval jí způsobením újmy na zdraví atd. Naopak jmenovaná poškozená se omezovala na užití konfrontačních metod, mimo případy zjevné obrany vůči vysoce vystupňované agresi obviněného, jen v rovině vulgarismů, jimiž reagovala na podobný styl komunikace ze strany dovolatele. Lze tedy bezpečně rozeznat a určit, že v pozici agresora vystupoval toliko obviněný. Z hlediska naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněný jednal výše popsaným způsobem, tedy poškozenou N. K. opakovaně a dlouhodobě fyzicky, sexuálně i psychicky trýznil, musel být nejméně srozuměn s tím, že takovým jednáním může jmenované poškozené způsobit těžké příkoří a porušit tak zájem na ochraně před domácím násilím. 34. Z popisu skutku rovněž není obtížné dovodit naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy že čin byl páchán po delší dobu. Tento závěr ostatně, byť relativně stručně, odůvodnil ve svém rozsudku též soud nalézací (viz odstavec 24. odůvodnění jeho rozsudku). V obecné rovině Nejvyšší soud ponejprv předestírá, že zásadně je týrání pácháno po delší dobu, pokud se odehrává řádově v měsících, byť v nastíněném směru je potřeba přihlédnout i k míře intenzity týrání, jeho četnosti a dalším faktorům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1560/2017), kdy v případě velmi intenzivního a četného násilí by mohlo postačovat i týrání v rozsahu několika málo měsíců, nebo dokonce týdnů (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2483 a 2492). I ve vztahu k osamocenému psychickému týrání přitom byla shledána za dostatečnou, pro naplnění předmětné kvalifikované skutkové podstaty, doba týrání po sedm měsíců (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Naopak v případě přerůstání do brachiálního či sexualizovaného násilí je možno vycházet ze skutečnosti, že tato doba může být podstatně kratší, například v rovině zhruba pěti měsíců (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 Tdo 663/2023), přičemž v případě velmi závažných fyzických útoků s těžkými následky na těle oběti postačuje i doba jen několika měsíců, například tří (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1239/2018). Obviněný vytýkané jednání realizoval nejméně v rozsahu šesti měsíců, rozmezí řádu měsíců tedy bylo bezezbytku naplněno, přičemž intenzitu jednání obviněného je nutno označit za spíše vyšší intenzity i vzhledem ke kombinaci různých forem útoků vůči poškozené, včetně fyzického a sexualizovaného násilí, jejich četnosti, když v posledních měsících bylo vůči poškozené N. K. realizováno téměř každý den a dalším relevantním faktorům. Lze tedy uzavřít, že obviněný týral jmenovanou poškozenou v daném konkrétním případě po delší dobu ve smyslu předmětného ustanovení. 35. Za subsumovatelnou pod vytyčený dovolací důvod lze, s jistou mírou tolerance, podřadit rovněž tvrzení obviněného, že ve vztahu ke skutkům, v nichž soudy spatřovaly znaky trestného činu znásilnění, neprojevila poškozená N. K. dostatečně zřetelným způsobem vážně míněný odpor vůči jednání obviněného. Z uvedené výhrady, jak správně poznamenal státní zástupce, vyplývá zpochybnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Toto tvrzení dovolatele se však příkře rozchází se skutkovými zjištěními soudů, neboť poškozená svůj odmítavý postoj projevovala zcela jednoznačně a srozumitelně, jednak zřejmým slovním nesouhlasem a posléze též fyzickým odporem. Obviněný tak musel jednat úmyslně, když věděl, že vynuceným pohlavním stykem zákonitě zasáhne do práva poškozené svobodně rozhodovat o vlastním pohlavním životě a v zájmu svého uspokojení se rozhodl tento zájem porušit. 36. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit i námitku dovolatele, směřující proti právnímu posouzení skutku popsaného pod bodem II.7) odsuzujícího rozsudku. Konkrétně obviněný kritizoval aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku na posuzovaný případ, a to s poukazem na skutečnost, že sice použil pohrůžku jiné těžké újmy vůči poškozené s cílem přimět ji, aby vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním v předmětné věci, leč toto oprávnění osoby poškozené nelze ztotožňovat s výkonem povinnosti svědka. 37. V nastíněném směru Nejvyšší soud nejprve předestírá, že trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, přičemž takovýto čin spáchá na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pojem svědek přitom musí být ve vztahu k danému ustanovení vykládán materiálně, tedy bez ohledu na jeho formální předvolání ke svědecké výpovědi, ale obecně jako osoba, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Jednání pachatele tak musí být vedeno úmyslem odradit danou osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z ustanovení § 97 a násl. tr. ř. (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001, uveřejněné pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). V takto vymezené pozici svědka pak může vystupovat i osoba poškozená, jejíž ochranu podle předmětného ustanovení nelze nijak umenšovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1007/2012, uveřejněné pod č. 48/2013 Sb. rozh. tr.). Navzdory uvedenému ovšem nelze směšovat výkon povinnosti svědka na straně jedné a výkon práv náležících výhradně osobě poškozené na straně druhé. 38. Mezi výlučná práva osoby poškozené bezpochyby náleží právo v některých případech udělit, či naopak neudělit souhlas s trestním stíháním za podmínek § 163 tr. ř., resp. též oprávnění vzít takto udělený souhlas zpět. Samotná skutečnost, že obviněný působil na poškozeného, který byl rovněž v pozici svědka, s cílem přimět jej, aby vzal zpět udělený souhlas s trestním stíháním, nedostačuje k závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Za podobných okolností nezbývá než zkoumat, zda obviněný současně působil na osobu poškozenou také v souvislosti se svědeckou povinností, s cílem přimět ji, aby např. účelově upravila svou výpověď (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 886/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 493/2015). Úsilí obviněného o ovlivnění osoby poškozené i ve vztahu k jejím povinnostem svědka přitom může mít povahu přímou, kupříkladu nutí-li současně poškozeného k lživé výpovědi, pohrůžkami jej odvrací od učinění svědecké výpovědi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 203/2018), leč i podobu nepřímou, kdy vyplyne z celkového kontextu realizovaného jednání, například z nevědomosti obviněného o institutu zpětvzetí souhlasu osoby poškozené podle § 163 tr. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 4 Tz 13/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sb. rozh. tr.). 39. V posuzované věci vystupovala poškozená N. K. bezesporu též jako svědek v materiálním smyslu, neboť primárně ona svými smysly vnímala skutečnosti, které představují podklad pro rozhodnutí soudů obou stupňů, a to ve vztahu k většině obviněnému vytýkaných skutků, což ostatně nerozporuje ani obviněný. Na druhé straně z popisu skutku pod bodem II.7) rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že obviněný se snažil přimět, pomocí pohrůžek jinou těžkou újmou, jmenovanou poškozenou ke zpětvzetí jejího souhlasu s trestním stíháním. Výlučně k tomuto institutu se váže také argumentace státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně (srov. odstavec 41. podané obžaloby na č. l. 682), soudu prvního stupně (srov. odstavec 30. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) i soudu druhého stupně (srov. odstavec 29. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ani z protokolu k doslovnému přepisu audionahrávky telefonické komunikace uskutečněné mezi obviněným a poškozenou N. K. neplyne, že by se obviněný s pomocí výhružek domáhal, mimo zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním, též změny původní svědecké výpovědi jmenované poškozené. Na č. l. 780 obviněný dokonce ujišťuje poškozenou, že není potřeba, aby křivě vypovídala, ale jen vzala zpět souhlas s trestním stíháním. Jak ze zmíněného protokolu, tak i z následného výslechu obviněného přitom vyplývá, že byl seznámen s existencí institutu souhlasu poškozeného a možností zpětvzetí uděleného souhlasu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 21. 10. 2024 na č. l. 729). 40. Ve výše uvedeném smyslu lze tedy vytknout soudům nižších stupňů, že nedostatečně rozvinuly svou argumentaci ve vztahu k vytyčené problematice. Nejvyšší soud však přesto dospěl k závěru, že popsaným skutkem k naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu ze strany obviněného došlo. Z protokolu podle § 55 tr. ř. k doslovnému přepisu audionahrávky zachycující inkriminované hovory mezi obviněným a poškozenou N. K. totiž vyplývá, že součástí předmětného jednání obviněného byl také nátlak na jmenovanou poškozenou, aby po onom zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním zamlčela nátlakové metody ze strany obviněného a naopak uvedla, že udělený souhlas s trestním stíháním vzala zpět, protože se udobřili a vnímá obviněného jako partnera a otce svých dětí. V rámci těchto svých apelů pak obviněný výslovně zmiňoval, že by ohledně příčin zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním byla poškozená nejspíše vyslechnuta soudcem (viz protokol podle § 55 tr. ř. k doslovnému přepisu předmětné audionahrávky na č. l. 788 a 789). Podle § 97 tr. ř. může svědek vypovídat nejen o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli, avšak též o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Otázka existence nepřípustného nátlaku ze strany obviněného na poškozenou přitom představuje okolnost s kruciálním významem pro dané trestní řízení, jelikož v případě existence podobného nátlaku není podle § 163a tr. ř. potřeba k trestnímu stíhání souhlasu poškozeného, byť by za jiných okolností jeho absence znamenala nepřípustnost trestního stíhání a nutně vedla k zastavení trestního stíhání. Obviněný si tedy byl plně vědom, že pokud jmenovaná poškozená vezme svůj souhlas s trestním stíháním zpět, velmi pravděpodobně bude vyslechnuta k okolnostem tohoto svého rozhodnutí, a za tímto účelem se ji snažil přimět k zamlčení vyvíjeného nátlaku a uvedení jiných důvodů pro zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním. V tomto směru na ni proto nepůsobil jen jako na osobu poškozenou trestným činem v souvislosti s výkonem práv náležejících výhradně poškozenému, leč i v návaznosti na její povinnosti jako svědka. Lze tedy uzavřít, že předestřeným postupem obviněný naplnil také kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. K problematice totožnosti skutku 41. V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné vypořádat se též s námitkou, podle níž nebyla dodržena podmínka totožnosti skutku mezi podanou obžalobou a odsuzujícím rozsudkem. Ačkoli institut totožnosti skutku ve smyslu § 220 tr. ř. stojí mimo rámec všech dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 135/2023, nebo ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1066/2022), Nejvyšší soud se vznesenou námitkou pro dodržení maximy práva na spravedlivý proces zabýval. Dospěl však k závěru, že pokud byl precizován popis stále téhož skutku v tom směru, že došlo k upřesnění pokoje v daném domě, kde se skutek odehrál a zároveň k úpravě způsobu provedení trestného činu, když původní přinucení poškozené soud pozměnil na využití bezbrannosti poškozené, následované překonáním jejího vážně míněného nesouhlasu, totožnost skutku zachována byla, neboť se na podstatě zkoumaného skutku ničeho nezměnilo. 42. Předně je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury nelze ztotožňovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek představuje to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení má klíčový význam samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Totožnost skutku pak může být založena jak totožností trestněprávně relevantního jednání, tak totožností následku. Na zachování totožnosti skutku však nemají vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2723). V posuzovaném případě byla totožnost založena totožností jednání i plnou totožností následku. 43. Jednání popsané v obžalobě spočívalo v tom, že obviněný poškozenou N. K., proti její vůli, přinutil k pohlavnímu styku, čímž porušil právo jmenované poškozené svobodně rozhodovat o vlastním pohlavním životě. Popis předmětného skutku v odsuzujícím rozsudku byl přitom upraven takovým způsobem, že obviněný zneužil bezbrannosti poškozené vyvolané jejím spánkem k realizaci pohlavního styku, přičemž po probuzení poškozené v daném jednání pokračoval, navzdory jejím vážně míněným projevům nesouhlasu, čímž zasáhl do jejího práva na svobodné rozhodování o vlastním pohlavním životě. Nejvyšší soud tak musí, v naprosté shodě s názorem státního zástupce, konstatovat, že mezi oběma popisy skutku lze jednoznačně identifikovat většinový překryv ve složce jednání, tedy provedení pohlavního styku a překonání vážně míněného slovního odporu poškozené a současně naprostý překryv ve složce následku, když obviněný v obou případech porušil právo poškozené na svobodné rozhodování o jejím pohlavním životě. Nezbývá proto než uzavřít, že nastíněným postupem nedošlo k porušení ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., a tudíž ani k narušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. V. Závěr 44. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zčásti pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného L. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. 12. 2025 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.předseda senátu