Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 7 Tdo 1098/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:7 Tdo 1098/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.1098.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvody dovolání Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:22. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1098/2025-5293 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 4 To 65/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 2/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. 10 T 2/2020-4513, byl obviněný P. B. (společně s obviněnými J. D., V. K. a J. R.) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce pěti let a dále podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních spoluobviněných a o ochranném opatření, konkrétně zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a to finančních prostředků v rozsudku označených, a výrokem podle § 229 odst. 1 tr. zákoníku o uplatněném nároku na náhradu škody. 2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestné činnosti dopustil společně s ostatními spoluobviněnými (i se samostatně trestně stíhanými R. Š. a P. H.) v podstatě tím způsobem, že v době od února 2015 do června 2015 v úmyslu zkrátit spotřební daň z minerálních olejů, jejíž úhrada vyplývá z § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních a daň z přidané hodnoty, jejíž úhrada vyplývá z § 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty a v úmyslu sebe obohatit se dohodli obvinění J. D., R. Š., V. K. a J. R., že budou organizovat a provádět nákup, přepravu, skladování a distribuci včetně prodeje minerálních olejů na území České republiky, tento minerální olej určený k použití při obrábění kovů, který je na území České republiky podle § 49 zákona č. 353/2003 Sb. osvobozen od spotřební daně, budou dovážet ze zahraničí a budou prodávat jako pohonné hmoty odběratelům na území České republiky. Takto nakupovali minerální oleje od společnosti SUPPLY Sp z o. o. SKA, Brześcienowe 11B/2, 09-130 Baboszewo, Polsko, pod obchodním názvem "univerzální olej pro obrábění kovů a antikorozní", jenž svými vlastnostmi umožňuje využití pro pohon motorových vozidel, přitom olej nebyl určen pro český trh a pro spotřebu ve spalovacích motorech, k tomu obvinění účelově deklarovali jeho fiktivní vývoz společnosti Kapsel Lang Automobile GmbH se sídlem Yorckstrasse 22, Regensburg, SRN, dále ohledně distribuce jednali v součinnosti s obviněnými J. H. a P. B., kteří se podíleli na distribuci minerálních olejů koncovým odběratelům, její koordinaci, včetně komunikace s nimi, inkasované finanční prostředky jako výnosy z prodeje minerálních olejů předávali obviněnému R. Š., obviněný P. B. také jezdil jako pomocník řidiče obviněného J. D., všichni obvinění také na popsané činnosti finančně profitovali, a to přesto, že věděli, že prodejem minerálních olejů osvobozených od spotřební daně jako pohonné hmoty koncovým zákazníkům a využíváním těchto minerálních olejů k pohonu motorových vozidel vzniká prodejci povinnost přiznat a odvést příslušnému správci daně jak spotřební daň, tak i daň z přidané hodnoty, čímž porušili ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani, a taktéž § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, to vše ke škodě České republiky zastoupené Celním úřadem pro hl. město Prahu a Finančním úřadem pro hl. město Prahu, a to ve dvanácti případech detailně popsaných pod body A) 1-12, v rámci kterých se obviněný P. B. podílel na způsobení škody na spotřební dani a dani z přidané hodnoty ve výši 4 842 519,27 Kč. Předmětem výroku o vině bylo i další jednání, které zde není uvedeno, protože v němž obviněný P. B. nefiguroval. 3. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 4 To 65/2023-4977, ve vztahu k obviněnému P. B. tak, že jeho odvolání podané do výroků o vině a trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud rozhodl i dalšími výroky ohledně ostatních spoluobviněných. 4. Proti zamítavému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. B. dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vymezil se proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v rámci kterého se soud vyjádřil k odposlechům v polském jazyce, s tím, že jeho závěry jsou nezákonné a ve zjevném rozporu s obsahem důkazů. Namítaný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů potom dovodil i z toho, že odvolací soud se (s odkazem na ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.) odmítl zabývat jak hodnocením důkazů, tak i skutkovými závěry nalézacího soudu. Za procesně nepoužitelné důkazy označil protokoly o sledování osob a věcí bez pořízení záznamů (to se má týkat bodů č. 57, 134, 148 a 160 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Samotné protokoly o sledování bez pořízených záznamů (zvukových, obrazových či jiných) nemohly v řízení sloužit jako důkaz, jelikož mají pouze operativní charakter; bez těchto záznamů byl nutný výslech policisty, který sledování prováděl. Pokud nalézací soud nevyslechl jako svědky policisty provádějící sledování, nemohl vyvozovat z takového sledování, u něhož nebyly pořízeny žádné záznamy, odpovídající skutkové závěry. Dovolatel dále nalézacímu soudu vytkl, že nijak nehodnotil, jaký přínos pro konstrukci skutkového děje měly poznatky uvedené v protokolech. To samé mělo platit ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, kde absentovalo sdělení soudů, co z těchto hovorů vyplývalo pro vlastní skutkový děj. Z toho obviněný dovodil naplnění uplatněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Výhrady vznesl i k těm protokolům o sledování osob a věcí, k nimž byly připojeny záznamy (fotografie), jelikož nalézací soud „nerozlišil, co z obsahu protokolu o sledování je pokryto vlastními důkazy v podobě pořízených fotografických záznamů a co je zachyceno toliko vlastním pozorováním policejního orgánu bez pořizování takových záznamů“. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v důsledku toho, že soudy použily procesně nepoužitelné důkazy k ustálení skutkového děje, tak učiněná rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 5. Zjevný nesoulad ve výše uvedeném smyslu dovolatel shledal i tam, kde „nalézací soud získával důkazy vedoucí k uložení trestu“. Vytkl, že soud prvního stupně sice konstatoval, že předchozí podmíněné odsouzení je osvědčeno, a tudíž se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, zároveň mu však nepřiznal žádnou polehčující okolnost [zejména podle § 41 písm. p) tr. zákoníku]. V tom obviněný shledal zjevný rozpor mezi obsahem důkazu a jeho hodnocením. Zdůraznil, že mu nelze přičíst k tíži, že se nedoznal ani neprojevil náznak lítosti či sebereflexe, neboť způsob obhajoby lze zohlednit pouze ve prospěch obviněného, nikoli v jeho neprospěch. Obdobná situace (existence zjevného rozporu) měla podle obviněného nastat i ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, kde soudy nijak nezohlednily, že ve výpovědi uváděl hrubý příjem a že má dvě vyživovací povinnosti. V závěru poukázal i na zjevnou disproporci uložených trestů mezi jednotlivými obviněnými. 6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně něho rozsudek odvolacího soudu, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně, a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření konstatoval, že námitky obviněného nepovažuje za opodstatněné, přičemž obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Podle státního zástupce v řešené kauze nelze nalézt žádný tzv. zjevný rozpor. Co se týče dalších variant uplatněného dovolacího důvodu, s učiněnými důkazními návrhy se soudy dostatečným způsobem vypořádaly a vysvětlily, proč došlo k jejich zamítnutí. Důkazy, z nichž soudy dovozují klíčová skutková zjištění, netrpí podstatnými vadami, které by zakládaly jejich nezákonnost, resp. procesní nepoužitelnost. Pakliže lze určité nedostatky konstatovat, netýkají se rozhodných skutkových zjištění. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 10. Dovolatel konstatoval existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, avšak žádná z jeho konkrétních námitek nebyla formulována ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu (tedy že by nějaké konkrétní rozhodné skutkové zjištění bylo ve zjevném rozporu s některým z provedených důkazů). Zařadil zde mj. námitky, v rámci kterých se s odkazem na zjevný rozpor vymezoval proti odůvodnění odvolacího soudu ve vztahu k odposlechům v polském jazyce, výhrady týkající se rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu či údajně nedostatečně podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu stran hodnocení důkazů a jejich vztahu ke konstrukci skutkového děje. Nesprávně dovozoval, že tato údajná pochybení soudů dala vzniknout zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Takto vystavěná dovolací argumentace však odporuje znění a smyslu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu vyjádřenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k povaze těchto námitek lze jen ve stručnosti uvést, že kromě toho, že je nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, jde také o námitky zcela bez opodstatnění. 11. V případě telefonních hovorů nahraných v polštině, které byly u hlavního líčení jako důkaz přehrávány bez překladu do češtiny, dovolatel namítal, že se odvolací soud vyjadřoval k jejich obsahu, i když je sám označil za důkazy procesně nepoužitelné. Takové tvrzení je však zavádějící a vytrhává názor odvolacího soudu z kontextu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz odstavec 19) je zjevné, že Vrchní soud v Praze nijak nehodnotil samotný obsah těchto odposlechů, pouze konstatoval, že vzhledem k absenci řádného překladu do českého jazyka je nelze v řízení použít, nicméně vzhledem k tomu, že v řízení bylo provedeno velké množství důkazů, které tvoří dostatečný podklad pro závěr o vině všech obviněných, je možné se bez tohoto důkazu obejít. Zcela správně pak z tohoto (procesně nepoužitelného) důkazu nadále nevycházel. Zmiňované telefonní odposlechy nesloužily jako podklad pro zjištění skutkového stavu, který je popsán ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud dodává, že na argumentaci dovolatele, že odvolací soud měl sám zmíněné odposlechy – tentokrát v souladu s trestním řádem – provést, by se dalo potencionálně nahlížet optikou tzv. opomenutého důkazu (viz třetí alternativa uplatněného dovolacího důvodu), byť dovolatel výslovně na tuto variantu nepoukázal. Nicméně ani v takovém případě by nešlo o opodstatněnou námitku, jelikož Vrchní soud v Praze dostatečným a logickým způsobem vysvětlil, proč tento důkaz neprovedl (fakticky se jednalo o důkaz nadbytečný), nedalo by se tak hovořit o důkazu opomenutém ve smyslu výše uvedeného dovolacího důvodu. 12. Pokud dovolatel s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr. vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nezákonně vyloučil z přezkumné činnosti důkazy, které byly provedeny před nalézacím soudem, nelze s ním souhlasit. Je pravdou, že odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že skutková zjištění nalézacího soudu může korigovat pouze v limitované míře s odkazem na ustanovení § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a citoval ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., jež se týká vázanosti hodnocením důkazů soudem prvního stupně (viz odst. 14). Jak bylo i judikováno ve výše zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, tento přístup je na místě jen v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění odvolacím soudem, a to poté, co odvolací soud po přezkoumání hodnocení důkazů soudem prvního stupně jej shledá vadným, zruší rozsudek soudu prvního stupně z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a sám ve věci rozhodne rozsudkem. O takovou situaci se zde však nejednalo a odkazy odvolacího soudu na zmíněná ustanovení nebyly zcela výstižné. Nicméně ze samotného odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že odvolací soud (navzdory výše zmiňovaným proklamacím) nijak nerezignoval na svou přezkumnou povinnost, naopak zcela v souladu se svými povinnostmi výslovně mu vyplývajícími z trestního řádu přezkoumal jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně. Nutno dodat, že právě v důsledku takového přezkumu byly zjištěny nedostatky při provádění výše zmiňovaných odposlechů. Lze tak uzavřít, že Vrchní soud v Praze splnil svou povinnost pečlivě přezkoumat hodnocení důkazů a skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, nelze mu proto v tomto směru ničeho vytknout. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl ohledně dovolatele namístě postup podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebo podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. 13. Dovolatel namítl údajně nedostatečně podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu stran hodnocení důkazů – převážně obrazových a zvukových záznamů získaných při sledování osob a věcí a odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu – a jejich vztahu ke konstrukci skutkového děje. Takové výhrady však v zásadě nejsou podkladem přezkumné činnosti dovolacího soudu už proto, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Kromě toho nelze s dovolatelem souhlasit. Nalézací soud ve svém odůvodnění u každého ze skutků uvedl výčet konkrétních důkazů, které jím učiněná skutková zjištění prokazují. Následně je v odstavcích 250 a násl. hodnotil, přičemž zdůraznil, které důkazy považoval za zásadní pro závěr o vině jednotlivých obviněných (dovolatele se týkají především odstavce 253 a 256 odůvodnění rozsudku). I když se zde nevěnoval každému jednotlivému provedenému důkazu zvlášť a jeho odůvodnění je v tomto ohledu spíše stručné, nelze z toho usuzovat pochybení, jež by snad mohlo znamenat porušení práva obviněného na spravedlivý proces pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí. V případech, jako byl tento, kdy se nalézací soud musí vypořádat se značným množstvím důkazního materiálu, není nezbytné, aby se v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval formou podrobného hodnocení každému jednotlivému důkazu, který byl v řízení proveden, pokud to není zásadní pro pochopení, která skutková zjištění byla na základě takového důkazu učiněna. To bylo v tomto případě splněno a byly tak respektovány požadavky uvedené v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. týkajícího se náležitostí pro odůvodnění rozsudku. 14. Shrnuto, žádná z námitek uplatněných dovolatelem neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. V této části bylo dovolaní podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 15. Dovolatel se obsáhle věnoval námitce procesně nepoužitelného důkazu – protokolů o sledování osob a věcí, které měly být ve čtyřech případech pořízeny bez záznamů (zvukových, obrazových, či jiných). V tomto případě dovolatel tuto výhradu správně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě (procesně nepoužitelný důkaz), nicméně nelze jí přiznat žádné opodstatnění. Jednak v jednom případě byl předpoklad dovolatele, že u protokolu chyběla fotodokumentace, nesprávný, jelikož (jak je zjevné z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeného v odstavci 57 i z č. l. 1140-1144 trestního spisu), fotodokumentace o sledování obviněného V. K. byla pořízena a k protokolu o sledování je řádně připojena. Především však ani v jednom z případů, na které dovolatel poukazoval, se nejednalo o důkazy, které by měly prokazovat rozhodná skutková zjištění ohledně jeho osoby. Ve všech případech měly tyto důkazy vypovídací hodnotu pouze k těm skutkovým zjištěním, jež se týkaly ostatních spoluobviněných, nikoli dovolatele. Ostatně dovolatel ani neuvedl, jakých rozhodných skutkových zjištění se dané (údajně nepřípustné) důkazy měly týkat. Není tedy jasné, jak se údajné pochybení Městského soudu v Praze, které mělo spočívat v provedení procesně nepoužitelného důkazu, mělo (či mohlo) promítnout do skutkových zjištění významných pro následnou právní kvalifikaci skutku dovolatele. 16. Výhrada obviněného z hlediska druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (procesně nepoužitelný důkaz) je zjevně neopodstatněná. 17. Dovolatel uplatnil námitky směřující do výroku o trestu, a to rovněž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně že nepřihlédnutím k některým polehčujícím okolnostem (ve vztahu k trestu odnětí svobody) a k jeho čistému příjmu a vyživovacím povinnostem (ve vztahu k peněžitému trestu) došlo ke zjevnému rozporu mezi obsahem důkazu a jeho hodnocením. Takový výklad předmětného dovolacího důvodu však – jak bylo řečeno výše – neodpovídá jeho zákonnému znění a smyslu. Námitky do uloženého trestu (resp. trestů) není možné uplatňovat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož ten je konstruován výlučně ve vztahu k posouzení otázky viny (objasňují se zde rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu), nikoli trestu. 18. Kromě toho bylo možné z obsahu a smyslu jeho dovolací argumentace dovodit, že obviněný namítal nepřiměřenou přísnost (resp. neadekvátní výměru) obou uložených trestů. Avšak námitka, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, není podřaditelná pod uplatněný ani žádný jiný zákonný důvod dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. 19. Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud, byť zároveň opakovaně zdůrazňuje ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí s tím, že dovolací řízení v trestním řízení se nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení včetně spravedlivosti jeho výsledku (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nutnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). 20. Nicméně Nejvyšší soud v řízení o dovolání nelze považovat za jakousi třetí instanci plného přezkumu, jež by měla činit vlastní závěry, ať už ohledně skutkových zjištění, nebo ohledně přiměřenosti uložených trestů. Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat. 21. Nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že dovolatel by s úspěchem nemohl vznést ani námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jelikož mu byly soudem prvního stupně uloženy druhy trestů, které zákon připouští a které jsou i co do výměry v rámci zákonem stanovené trestní sazby. 22. Zásah dovolacího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu jen v případě uložení excesivně přísného trestu, který by odporoval ústavní zásadě proporcionality trestní represe. K tomu však v daném případě zjevně nedošlo a nic takového ani dovolatel netvrdil. Ve vztahu k trestu odnětí svobody byl obviněný ohrožen trestní sazbou od dvou do osmi let, přičemž uložený trest ve výměře tří let byl vyměřen blíže dolní hranici trestní sazby. Uložený trest soud prvního stupně odůvodnil, přičemž jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Ohledně peněžitého trestu soud prvního stupně ve svém odůvodnění rezignoval na svou povinnost vysvětlit postup, jakým způsobem dospěl k jednotlivým hodnotám u výměry peněžitého trestu (počtu a výši denních sazeb). Navzdory tomu je zřejmé, že nalézací soud měl pro rozhodnutí o něm dostatečný skutkový podklad a že uložený trest odpovídá zákonným kritériím přiměřenosti trestu. Především s ohledem na výši způsobené škody a z toho pramenící vysokou závažnost spáchaného trestného činu, jež se měla promítnout do počtu denních sazeb, byl ve vztahu k ní uložený peněžitý trest skutečně v nepoměru, avšak v tomto případě jednoznačně ve prospěch obviněného. Výše denní sazby potom odpovídá jeho osobním a majetkovým poměrům, přičemž soud měl k dispozici informace o výši jeho celkového měsíčního výdělku i o dvou vyživovacích povinnostech a neexistenci dluhů. Byť soud měl pouze informace ohledně hrubého příjmu obviněného (tedy příjmu nesníženého o daň z příjmů a odvody na zdravotní a sociální pojištění) a blíže jeho majetkové poměry neobjasňoval, neznamená to automaticky, že by výše denní sazby byla stanovena nesprávně, resp. nepřiměřeně. Výše denní sazby byla stanovena prakticky u spodní hranice zákonného rozmezí (srov. § 68 odst. 2 tr. zákoníku), a to tak, aby reflektovala relativně nízké majetkové poměry obviněného (na základě předpokladu, že jeho čistý příjem logicky musel činit méně než uváděných 30 000 Kč hrubého měsíčně) a dvě vyživovací povinnosti. Nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by snad indikovaly možnou nedobytnost peněžitého trestu (viz § 68 odst. 6 tr. zákoníku), ostatně obviněný ani nic takového netvrdil. Lze tak uzavřít, že žádný z uložených trestů není v rozporu s ústavně zaručenou zásadou proporcionality trestních sankcí. 23. Z výše uvedeného vyplývá, že ve vztahu k námitkám ohledně uložených trestů bylo dovolaní podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 24. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. 25. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k obzvláště výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 12. 6. 2024) konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 28. 11. 2025, tj. přibližně po jednom a půl roce. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. 1. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu