Plný text
7 Tdo 32/2026-654
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání obviněného J. M. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 3 To 49/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 3/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2025, č. j. 2 T 3/2025-564, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 2025, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu vyhoštění ve výměře deseti let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v Brně 22. 4. 2024 asi od 14.05 hodin do 14.28 hodin v 1. poschodí neobývané budovy ve dvorním traktu na adrese XY č. o. XY opakovaně vsunul penis do pochvy nezletilé AAAAA (pseudonym), ačkoliv znal její věk i neblahý duševní stav projevující se obtížemi v řeči a porozumění. Při zasouvání penisu do pochvy nedošlo k porušení panenské blány, avšak došlo na pravé straně pochvy asi 2,3 cm od vstupu ke vzniku povrchové trhliny sliznice pochvy o délce 3-4 cm, která zapříčinila krvácení z pochvy a vyžádala si chirurgické ošetření v celkové anestezii za dvoudenní hospitalizace. Tímto jednáním obviněný dále způsobil nezletilé AAAAA posttraumatickou stresovou poruchu, která se projevovala nejméně do doby vyšetření znalci dne 26. 11. 2024 emoční dysbalancí, výkyvy duševního stavu a celkové reaktivity, poruchami spánku a separační úzkostí, a tedy ji omezovala v obvyklém způsobu života tím, že omezovala její vývoj v rozvoji potřebné separace a přivozovala jí psychický diskomfort s úzkostnými stavy.
3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 3 To 49/2025-596, k odvolání obviněného podaného do výroku o vině a trestu napadeného rozsudku a odvolání státního zástupce podaného do výroku o vině a trestu napadeného rozsudku a následně vzatého v rozsahu výroku o vině zpět podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. M. prostřednictvím obhájkyně dovolání do výroku o trestu, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Předně nesouhlasil s tím, že odvolací soud neakceptoval jeho doznání jako polehčující okolnost podle § 41 písm. l) tr. zákoníku. Dovolatel tvrdil, že s poškozenou sice měl pohlavní styk, avšak domníval se, že se jednalo o souhlasný akt. Tuto okolnost uváděl jako součást své obhajoby s tím, že vzhledem k chování poškozené mohl situaci nesprávně vyhodnotit. Současně již ve vyjádření k obžalobě na počátku hlavního líčení uváděl, že s právní kvalifikací skutku prakticky tak, jak ji uvedl soud prvního stupně v rozsudku, souhlasí. Nesouhlas vyjadřoval s tím, že by byl jediným původcem těžké újmy na zdraví poškozené a že by páchal trestnou činnost v úmyslu přímém. Uplatnění jeho práva na obhajobu přitom samo o sobě nesmí vést ke zhoršení jeho postavení. Vrchní soud v daném případě neobjektivně vyhodnotil obsah obhajoby, což vedlo k chybnému závěru, že se nedoznal a jednal se zavrženíhodnou pohnutkou uspokojit svůj chtíč navzdory vědomí o nesouhlasu poškozené. Akcentoval, že se podstatnou měrou doznal, jen nabídl vlastní vysvětlení okolností, aniž by rozporoval podstatné skutečnosti v popisu skutku, pročež umožnil objasnění skutku a nijak nezmařil účel řízení. Příliš extenzivní výklad obhajoby odvolacím soudem se odrazil ve vnitřní rozpornosti jeho rozsudku, přičemž odkázal na jeho jednotlivé pasáže. Za důležité pak označil, že nebrojil proti skutkové podstatě, pod kterou byl jeho skutek podřazen, ale sděloval, jak situaci vnímal a mohl nesprávně vyhodnotit vzhledem k alkoholovému opojení a způsobům komunikace poškozené, tj. brojil proti okolnostem, které měly vliv na výši trestu. Varianta úmyslu přitom zasahovala do formulace skutkové věty, proto došlo k napadení odvoláním též výroku o vině.
6. Dále namítal, že nebyla dodržena zákonná ustanovení upravující stanovení druhu a výměry trestu, což vedlo k uložení trestu nepřiměřeně přísného, jenž neodpovídá zásadám individualizace trestů a zákazu dvojího přičítání okolností podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že neshledal žádnou přitěžující okolnost, přesto uložil trest o půl roku vyšší, než je dolní hranice sazby, a odvolací soud trest dále zvýšil o jeden a půl roku. Své rozhodnutí vrchní soud odůvodnil především povahou činu a osobou obviněného a poškozené. Tím však znovu zohlednil skutečnosti, které již byly součástí právní kvalifikace; poškozená byla mladší 15 let a trpí těžkým mentálním postižením (obě okolnosti zakládají sazbu podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku). Stejně tak vznik posttraumatické stresové poruchy byl již hodnocen jako těžká újma na zdraví ve skutkové podstatě a znalci dovozovaný časový rozsah nejméně do 26. 11. 2024 nebyl takovou dobou, která by umožňovala přičtení dlouhodobosti této okolnosti jako přitěžující. Pokud tedy odvolací soud při úvahách o trestu opakovaně poukazoval na nízký věk a zranitelnost poškozené a na závažný následek v podobě psychické poruchy, dopustil se dvojího přičtení týchž okolností k tíži obviněného. Odvolací soud tedy nesprávně trest odnětí svobody zpřísnil, ačkoli obviněný byl osobou prvotrestanou, s nízkým inteligenčním kvocientem, která se ke skutku doznala v podstatných bodech pro to, aby byla naplněna skutková podstata, pro kterou byl odsouzen.
7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a vydání rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání konstatovala, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání lze úspěšně uplatnit jen v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dále shrnula obsah rozhodovací činnosti Ústavního a Nejvyššího soudu stran přezkoumatelnosti nepřiměřené přísnosti trestu, podle níž tyto námitky v zásadě žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Konstatovala, že důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení jsou dovozovány z porušení proporcionality trestních sankcí restriktivně, pro rozpor s požadavkem na extrémní a nepřiměřený zásah trestu do osobní sféry obviněného. V daném případě pak souhlasila s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně nezohlednil všechny okolnosti případu, způsob spáchání činu, jeho následek, a především osobu poškozené, která trpí těžkou mentální retardací, v důsledku čehož nebyla schopna posoudit jednání obviněného. Ten fakticky zneužil dané situace jen proto, aby uspokojil vlastní sexuální pud. V průběhu trestního řízení opakovaně upozornil, že to byla poškozená, kdo za ním přišel a domáhala se pohlavního styku. V tomto směru se ze strany dovolatele jednalo o bagatelizaci jednání a snahu o přenesení odpovědnosti na poškozenou. Jednání obviněného bylo násilnické, nelze přehlédnout rovněž věk poškozené a skutečnost, že jí zasunutím penisu do pochvy přivodil trhlinu v délce čtyř centimetrů. Soud prvního stupně ani řádně nezohlednil to, že jednání obviněného u poškozené vedlo ke vzniku těžké posttraumatické stresové poruchy. K doznání obviněného pak nelze přihlížet, neboť obviněný se fakticky přiznal pouze k tomu, že měl s poškozenou pohlavní styk, popřel ale, že by jednal proti její vůli. Z těchto důvodů považovala uložený trest za zcela přiměřený všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestů. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Dovolatel své námitky koncentroval toliko do výroku o trestu, přičemž nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v nesprávném vynechání polehčujících okolností, a naopak přičtení okolností přitěžujících způsobem odporujícím zákazu dvojího přičítání. Rovněž deklaroval porušení jeho práva na obhajobu, neboť byly dovozovány směry obhajoby, které „nebyly navrhovány“ a odůvodnění napadeného rozsudku je tak vnitřně rozporné.
12. Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výjimečný zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu, jestliže by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť uloženou sankci nelze považovat za excesivní, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou.
13. Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Obdobně tvrdil-li obviněný porušení jedné ze stěžejních zásad pro ukládání trestů, a to zásady zákazu dvojího přičítání podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku, i tato námitka se s uplatněným (či jiným) dovolacím důvodem míjí (čemuž odpovídá i konstantní judikatura, srov. recentně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 Tdo 278/2024, ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 6 Tdo 998/2024, ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 11 Tdo 104/2025, nebo ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 7 Tdo 740/2025). S ohledem na skutečnost, že by její porušení mohlo mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud se jí dále věnoval.
14. Výtky uplatněné obviněným tedy obsahově nenaplňují stanovený (ale ani jiný) dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští.
15. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchaný zvlášť závažný zločin podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění zákona účinného v době spáchání) byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody v trestní sazbě pět až dvanáct let. V daném případě byla výměra trestu odvolacím soudem stanovena na sedm let, přičemž obviněný byl pro výkon trestu zařazen v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Uvedená výměra tedy byla stanovena v souladu se zákonem.
16. Pokud obviněný rozporoval neuznání zásadní polehčující okolnosti ve formě doznání ve smyslu § 41 písm. l) tr. zákoníku, je nutno uvést následující. Vrchní soud zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč výpověď obviněného nehodnotil oproti soudu prvního stupně coby danou polehčující okolnost. Z výpovědi dovolatele totiž bylo zřejmé, že se doznal pouze k tomu, že měl s poškozenou pohlavní styk, avšak nepřipustil, že by se v této souvislosti dopustil jakéhokoli protiprávního jednání. Podstatou přičítaného trestného činu je přitom skutečnost, že na nezletilé poškozené vykonal soulož, zneuživ její bezbrannosti. Tuto skutečnost explicitně popíral, neboť opakovaně akcentoval, že se ze strany nezletilé jednalo o soulož chtěnou a dobrovolnou (dokonce iniciovanou). Za doznání je však třeba považovat prohlášení obviněného o tom, že spáchal skutek, pro nějž je stíhán, jakož i uznání skutečnosti, že došlo k naplnění znaků trestného činu. Musí pak zahrnovat všechny skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného trestného činu, tedy vedle znaků objektivní stránky skutkové podstaty i zavinění (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 617). K tomu, aby mohlo být doznání v jakékoli podobě hodnoceno ve prospěch pachatele, musí svědčit o tom, že pachatel si uvědomil nesprávnost svého počínání v podobě trestné činnosti, zaujal k němu kritický postoj, projevil snahu po nápravě a nejde o doznání učiněné pouze formálně pod tíhou usvědčujících důkazů (srov. Šámal, P. Trestní zákoník. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 841). S ohledem na obsah výpovědi obviněného se proto nelze ztotožnit s dovolací argumentací obviněného, že vrchní soud nesprávně nahlížel na jeho obhajobu, neboť tato polehčující okolnost nebyla přiznána po právu.
17. Co se týče dalších okolností ve svém důsledku vedoucí vrchní soud ke zpřísnění uloženého trestu, jednalo se zejména o vytknutí povahy jednání obviněného, jakož i způsobeného následku. Dovolatel svůj útok vedl proti mentálně postižené dívce, která se z hlediska intelektové kapacity pohybovala zhruba na úrovni šestiletého dítěte, pročež byla proti útoku obviněného fakticky bezbranná. Obviněný byl přitom osobou, která poškozenou znala, stýkala se s ní, důvěřovala jí, přičemž zneužil právě její náklonnosti k němu. Z hlediska způsobeného následku je významné, že posttraumatická stresová porucha nezletilé přivodila zásadní snížení kvality jejího života, přičemž tyto potíže byly dlouhodobé, trvaly po dobu mnoha měsíců. Pokud tedy odvolací soud přihlížel k daným okolnostem, činil tak zcela v souladu s kritérii stanovenými pro druh a výměru trestu v § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku.
18. Nelze pak souhlasit ani s přesvědčením dovolatele, že by byla porušena zásada dvojího přičítání vyjádřená v § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Kromě toho je třeba uvést, že toto ustanovení nebrání tomu, aby se při ukládání trestu vzala v úvahu intenzita, s jakou byl příslušný znak skutkové podstaty v konkrétním případě naplněn (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1972 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 6 Tdo 998/2024). Není proto v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání jedné a téže skutečnosti jak z hlediska viny, tak i trestu, pokud je tato skutečnost co do intenzity charakterizována jako odstupňovatelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 7 Tdo 740/2025). Nelze přitom zaměňovat existenci zákonného znaku s jeho intenzitou. Je-li intenzita trestního jednání vysoká, pak je možno ji hodnotit i jako přitěžující okolnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 3 Tdo 102/2024).
19. Je tedy třeba ozřejmit, že soud druhého stupně v rámci svých úvah o výši ukládaného trestu nikdy netvrdil, že by obviněnému měl být přičten k tíži věk poškozené. V potaz však mohl být brán způsob provedení činu, intenzita bezbrannosti nezletilé poškozené, jakož i zcela svévolné zneužití autoritativního postavení obviněného. Nejvyšší soud akcentuje cílené zneužití mentálního defektu poškozené pro snadnou manipulovatelnost a ovlivnitelnost jen proto, aby uspokojil vlastní sexuální pud, přičemž jeho jednání bylo i násilnické, neboť poškozené zasunutím penisu do pochvy přivodil trhlinu v délce 3-4 centimetrů, která si vyžádala chirurgické ošetření. Nadto samotný pohlavní styk musel být pro poškozenou velmi bolestivý a stresující, když nelze opomenout znalecký závěr, že trhlina na sliznici byla způsobena při násilné penetraci penisu a nedostatečném zvlhčení pochvy. Stran způsobeného těžšího následku lze rovněž zdůraznit, že je možné přihlédnout i k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě znak trestného činu naplněn, neboť škodlivý následek spočívající v újmě nehmotného charakteru (např. na zdraví) je možno považovat za větší tehdy, když podstatně přesáhne rozsah, který je obvyklý u trestných činů dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 Tdo 278/2024). V nyní projednávané věci je přitom zřejmé, že posttraumatická stresová porucha, která byla u poškozené v důsledku jednání obviněného rozvinuta, výrazně překračuje rámec § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Uvedená porucha ji zásadně omezovala v běžném způsobu života, přičemž stav poškozené nakonec přiměl její rodinu ke změně místa bydliště, a dokonce i změně města, kde bydleli. I tuto skutečnost proto bylo možné zohlednit v neprospěch obviněného.
20. Napadený uložený trest odnětí svobody při zohlednění všech okolností proto nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
V.Závěr
21. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že dovolací námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému (ale ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu.
22. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu