Plný text
7 Tdo 38/2026-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 dovolání obviněné M. T. podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 9 To 321/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 41/2025 a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 9 To 321/2025, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 52 T 41/2025.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 4. 8. 2025, č. j. 52 T 41/2025-332, byla obviněná M. T. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byla odsouzena podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce 24 měsíců a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu ve výkonu lékařského povolání na dobu 24 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. O. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila výše uvedeného přečinu pochybením při výkonu povolání lékaře dne 29. 3. 2024 v Praze XY v Nemocnici XY, neboť při výkonu svého zaměstnání lékaře postupovala v rozporu s § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví povinnosti zdravotnického pracovníka. Konkrétně neprovedla úplné a řádné vyšetření pacienta P. O., nar. XY, bezodkladně nevyžádala obligatorní následné laboratorní a rentgenové vyšetření, případně vyšetření u specialisty, ačkoli je s ohledem na stav pacienta a svou odbornou způsobilost vyžádat měla, když poškozeného dne 29. 3. 2024 přibližně v 3:24 hod. a poté přibližně v 10:40 hod. vyšetřovala pro bolesti břicha a prasklý vřed, resp. pro pokračující bolest břicha, přičemž ze zdravotní dokumentace věděla, že poškozený se dlouhodobě se žaludečními vředy léčí. Tzv. skutková věta výroku rozsudku obsahuje rovněž zjištění, že provedení opomenutého vyšetření by mohlo odvrátit smrt poškozeného, která pak nastala dne 30. 3. 2024 v 3:12 hod. z důvodu zástavy srdce při difúzním zánětu pobřišnice, proděravění dvanáctníkového vředu a aspiraci žaludečního obsahu do dýchacích cest. 3. O odvoláních obviněné do výroků o vině a trestu a poškozené do výroku o jejím odkázání na občanskoprávní řízení rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 10. 2025, č. j. 9 To 321/2025-402, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněná podala dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, a to s odkazem na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejprve připomněla skutkové okolnosti případu, jak je sama vnímala, a to od přijetí pacienta – poškozeného až po okamžik jeho smrti. Namítla, že posuzovat správnost či nesprávnost jejího postupu měl znalec stejné odbornosti, tedy znalec z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Nesouhlasila s tím, že její vina byla založena na znaleckém posudku vypracovaném prof. MUDr. Františkem Antošem, CSc., znalcem z odvětví chirurgie. Podle jejího názoru se jedná o neodstranitelnou vadu znaleckého posudku, v důsledku které došlo k závažnému procesnímu pochybení. 5. Dovolatelka dále odkázala na znalecký posudek od doc. MUDr. Radovana Uvízla, Ph.D., který je znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína (zkráceně „ARO“) a který měl navíc působit na srovnatelném vězeňském pracovišti jako ona. V rámci tohoto posudku bylo uvedeno, že její postup nelze hodnotit jako nesprávný. Stejně tak z odborného posudku oborové komise pro anesteziologii a resuscitaci Vědecké rady České lékařské komory (dále jen „odborný posudek Vědecké rady ČLK“) vyplývá, že v postupu obviněné nelze shledat žádné pochybení. Znalec prof. MUDr. František Antoš, CSc., podle obviněné hodnotil její postup z chirurgického hlediska, jako by sama chirurgem byla. Takový přístup je však nesprávný, nemohou na ni být kladeny stejné požadavky jako na lékaře s jinou specializací. Obviněná nesouhlasila se zamítnutím návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Bronislava Sedláčka odvolacím soudem z toho důvodu, že předložený znalecký posudek neobsahuje znaleckou doložku. Absence znalecké doložky byla pouhou písařskou chybou, resp. opomenutím. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se s tímto důkazním návrhem neseznámil před konáním veřejného zasedání a kategoricky návrh zamítl, aniž by umožnil sjednat znalci nápravu prostřednictvím doplnění znalecké doložky, resp. že neprovedl důkaz alespoň ve formě odborného vyjádření. 6. Podle názoru obviněné není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem – smrtí poškozeného. Tato skutečnost má vyplývat z odborného posudku Vědecké rady ČLK, kde je uvedeno, že nelze vyloučit, že se závažná komplikace klinicky manifestovala až po posledním vyšetření obviněnou, a že nelze tvrdit, že by při odlišném postupu obviněné pacient nezemřel. Rovněž ze znaleckého posudku doc. MUDr. Radovana Uvízla, Ph.D., vyplývá, že ke vzniku náhlé příhody břišní u pacienta došlo velmi pravděpodobně až poté, kdy byl obviněnou naposledy vyšetřen. Závěr o absenci příčinné souvislosti podle obviněné koresponduje i s vyjádřením prof. MUDr. Františka Antoše, CSc. při jeho výslechu v hlavním líčení dne 16. 7. 2025, kde se vyjádřil v tom smyslu, že k penetraci mohlo dojít v řádech hodin a dále že nelze s jistotou tvrdit, že by při odlišném postupu obviněné pacient nezemřel. Obviněná připomněla i závěry uvedené ve znaleckém posudku MUDr. Bronislava Sedláčka, které rovněž měly svědčit v její prospěch. Na podporu svých argumentů odkázala na vybranou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se posuzování příčinné souvislosti. Uzavřela, že soud měl v případě pochybností zadat zpracování ústavního znaleckého posudku z odvětví anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, dále z odvětví chirurgie a eventuelně z odvětví všeobecného praktického lékařství. V závěru dovolaní obviněná uvedla, že žádný ze soudů se nevyjádřil k návrhu obhajoby, zda by nebylo možné v souladu s pojetím trestního řízení jako ultima ratio postoupit věc České lékařské komoře k disciplinárnímu řízení. 7. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu nové projednání věci. 8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření nesouhlasil s námitkami dovolatelky stran specializace znalce prof. MUDr. Františka Antoše, CSc. Podle státního zástupce byly otázky řešené tímto znalcem kryty jeho expertním zaměřením; naproti tomu není podstatné, v jakém oboru je specializována obviněná. Soudy nijak nepochybily, pokud nevycházely z konkurenčních expertních závěrů, které předložila obviněná. Odborné zaměření jejich autorů nekoresponduje plně s problematikou, jež je posuzována v této kauze, a navíc z jejich výslechů vyplynulo, že ani nedisponovali kompletními podklady a některé významné skutečnosti poprvé slyšeli až u hlavního líčení. Nelze ani dovodit vadu opomenutých důkazů ve vztahu k zamítnutí provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Bronislava Sedláčka. Městský soud totiž svůj postup přiléhavě a srozumitelně vysvětlil, proto se s ohledem na stávající judikaturu nemůže jednat o důkaz opomenutý. K námitce absence příčinné souvislosti státní zástupce konstatoval, že expertní závěry prof. MUDr. Františka Antoše, CSc., představují spolehlivý důkazní podklad k tomu, aby byl po právní stránce konstatován příčinný vztah mezi opomenutím obviněné a smrtí poškozeného. Co se týče odborných stanovisek, jichž se dovolávala obviněná, soudy správně poukázaly na důvody, proč nebyly relevantní pro posouzení viny. Státní zástupce dále rozvedl, proč se neztotožnil ani s námitkou porušení zásady ultima ratio. Poukázal na to, že posuzovaná věc nevykazuje žádné výjimečné rysy, vzhledem k nimž by bylo možno konstatovat, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné a typově shodné trestné činnosti. Naopak se jedná o trestný čin spáchaný v kvalifikované skutkové podstatě, a to osobou, jež se nacházela v postavení profesionála. Tento fakt při absenci výjimečných okolností snižujících závažnost deliktu značí, že trestní odpovědnost byla dovozena opodstatněně. Státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 9. Na toto vyjádření reagovala dovolatelka replikou, ve které uvedla, že vyjádření státního zástupce bylo obecné a spočívalo v neurčitém hodnocení věci. Jeho tvrzení, že expertní závěry prof. MUDr. Františka Antoše, CSc. považuje za plně použitelné, může podle dovolatelky platit (vzhledem ke kvalifikaci znalce) pouze ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti mezi jejím postupem a vznikem újmy, nikoliv ve vztahu k posouzení správnosti nebo nesprávnosti jejího postupu jako lékařky ARO. Opakovaně vyjádřila nesouhlas se zamítnutím jí navrhovaného znaleckého posudku MUDr. Bronislava Sedláčka. Podle jejího názoru k tomu odvolací soud přistoupil převážně proto, že o existenci tohoto důkazu ve spisu až do veřejného zasedání nevěděl a nový důkaz jej „zaskočil“. K posouzení existence příčinné souvislosti citovala část znaleckého posudku prof. MUDr. Františka Antoše, CSc. s tím, že ani jeho závěry neodpověděly na otázku, zda by při dalších vyšetřeních byl rozvíjející se zánět zjištěn a zda by tak byla smrt poškozeného odvrácena. Zopakovala, že zánět vedoucí k prasknutí vředu poškozeného mohl se značnou mírou pravděpodobnosti být identifikovatelný až po posledním jejím vyšetření poškozeného, což má vyplývat ze všech ve věci provedených posudků. Následně citovala závěry znalců, kteří podle ní dovodili neexistenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem v podobě úmrtí poškozeného. V případě přetrvávajících pochybností měly soudy přistoupit k nařízení revizního ústavního znaleckého posudku za účasti znalců ARO k posouzení správnosti postupu obviněné a znalců chirurgie k posouzení příčinné souvislosti. V závěru upřesnila, že k jasnému porušení nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16 nedošlo porušením zásady ultima ratio, ale tím, že soudy vůbec neodůvodnily, proč se domnívají, že jejich postupem je tato zásada šetřena. 10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. 11. Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Přezkoumal proto podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené rozhodnutí i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání obviněné je důvodné z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 13. Dovolatelka prosazovala závěry plynoucí z oponentního znaleckého posudku doc. MUDr. Radovana Uvízla, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína, a z odborného posudku Vědecké rady ČLK s tím, že podle jejich zpracovatelů byl postup při ošetření poškozeného správný a že nelze s jistotou tvrdit, že obviněný by při podstoupení řádných vyšetření nezemřel. Fakticky se její námitka vztahuje k tzv. zjevnému rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy k první z alternativ uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Na úvod lze pro přehlednost zmínit, že první rozhodné skutkové zjištění, proti němuž dovolatelka směřovala své námitky, bylo v tzv. skutkové větě výroku o vině vyjádřeno slovy „při výkonu svého zaměstnání lékaře (…) neprovedla úplné a řádné vyšetření pacienta, bezodkladně nevyžádala obligatorní následné laboratorní a rentgenové vyšetření, případně vyšetření u specialisty, ačkoli je s ohledem na stav pacienta a její odbornou způsobilost vyžádat měla“ a je určující pro naplnění prvního z obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu – protiprávního jednání obviněné. Druhé z těchto rozhodných skutkových zjištění bylo vyjádřeno tím způsobem, že „provedení opomenutého vyšetření by mohlo odvrátit smrt poškozeného“, a je určující pro naplnění dalšího z obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu – příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a následkem.
15. Pokud jde o první skutkové zjištění (tj. – stručně řečeno – že vyšetření provedené obviněnou nebylo úplné a řádné), Nejvyšší soud připomíná, že nalézací soud ze znaleckého posudku doc. MUDr. Radovana Uvízla, Ph.D., a z odborného posudku Vědecké rady ČLK odmítl vycházet s poukazem na to, že znalec měl být zaměřen na problematiku vředového onemocnění, tj. jeho specializace měla být v odvětví chirurgie či gastroenterologie, nikoli anesteziologicko-resuscitační. Proto soud při utváření tohoto skutkového zjištění vycházel výlučně ze závěrů znaleckého posudku prof. MUDr. Františka Antoše, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, jenž tuto specializaci měl. Odvolací soud se s tím ztotožnil (viz odst. 13 odůvodnění usnesení) a doplnil, že obviněná v rámci pohotovosti ve věznici nevykonávala funkci anesteziologa. Přístup soudů k hodnocení znaleckých posudků však nelze považovat za zcela správný. V této věci šlo o posouzení, zda obviněná porušila své povinnosti lékaře při výkonu pohotovostní služby, protože právě v rámci poskytování této služby (během dvou prohlídek poškozeného na pohotovosti), která (mimo jiné) byla náplní její práce, ke stíhanému jednání došlo. Pro posouzení správnosti postupu obviněné je tudíž irelevantní, že poškozený měl zrovna takovou zdravotní indispozici, která zasahuje do kompetence lékaře se specializací na chirurgii, případně gastroenterologii, protože zde se klade otázka, jak by měl v obdobné situaci správně postupovat lékař ve stejné pozici jako byla obviněná, tedy při poskytování pomoci v rámci pohotovostní služby, kde mohl být ve službě i lékař s jinou specializací. 16. U pohotovostní služby [viz ustanovení § 7a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), který je dále rozveden prováděcím předpisem – vyhláškou č. 380/2025 Sb. o pohotovostních službách] může mj. pracovat lékař se specializovanou způsobilostí navazující na základní kmen všeobecné praktické lékařství, interní, chirurgický nebo anesteziologický. Odborníci s touto specializací by měli být zároveň schopni posoudit správnost postupu obviněné při výkonu této služby. Proto byl k posouzení výše uvedené otázky příslušný nejen znalec prof. MUDr. František Antoš, CSc (mj. specializace chirurgie), ale i doc. MUDr. Radovan Uvízl, Ph.D. (mj. specializace anesteziologie a intenzivní medicína), jenž vypracoval oponentní znalecký posudek, i tým lékařů z oborové komise pro anesteziologii a resuscitaci Vědecké rady ČLK. Nicméně pro posouzení, zda obviněná při výkonu služby na vězeňské pohotovosti postupovala řádně, bylo nezbytné přistupovat k problému nikoli výhradně z pohledu specialisty (chirurga či anesteziologa), ale z „širšího pohledu“ lékaře vykonávající službu na pohotovosti, tedy jaký postup daná situace vyžadovala. 17. Znalci prof. MUDr. Františku Antošovi, CSc. nelze vytknout, že by při podání znaleckého posudku přistupoval k otázce posouzení správnosti postupu obviněné v rámci vyšetření poškozeného výlučně z pohledu jeho specializace chirurga. Tyto otázky zodpověděl obecně, nikoli jako chirurg či gastroenterolog. Z kontextu jeho výslechu lze vysledovat, že jeho výtky ve vztahu k vyšetření pacienta vycházely z předpokladu, co by měl vědět a udělat obecně každý lékař v obdobné situaci, tedy v případě podezření na břišní příhodu provést tzv. vyšetření 5P (pohled, pohmat, poklep, poslech, per rectum) a následně pacienta odeslat na laboratorní a rentgenové vyšetření, případně za specialistou. Z pohledu své specializace se vyjadřoval až k průběhu a konkrétním projevům penetrace a perforace vředu a následným vyšetřením, tedy ke skutkovým otázkám majícím vztah k posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem (k tomu více v dalších odstavcích tohoto rozhodnutí). Z písemného znaleckého posudku doc. MUDr. Radovana Uvízla, Ph.D., ani z jeho výslechu v hlavním líčení nijak nevyplývá, že by jeho názory byly vedeny výlučně z pohledu specialisty (ARO). Znalec vycházel z obdobných podkladů jako znalec prof. MUDr. František Antoš, CSc., na rozdíl od něj však jeho závěry vyznívaly výrazně ve prospěch obviněné, tj. ve stručnosti že její postup nebyl s ohledem na okolnosti nesprávný. Podobné závěry (postup obviněné byl správný) jsou uvedeny i v ostatních – obviněnou předložených – důkazech.
18. Soudy se však důkazy vyznívajícími ve prospěch obviněné prakticky nezabývaly, sice je provedly, nicméně prakticky je nijak nehodnotily, a to poukazem na údajně nesprávné odborné zaměření. Přitom závěry těchto odborníků jsou pro zmiňované rozhodné skutkové zjištění zcela zásadní. Nalézací soud odbornému posudku Vědecké rady ČLK vytýkal i nedostatečný podklad pro jeho vypracování. Nicméně jeden ze zpracovatelů – prof. MUDr. Tomáš Vymazal, Ph.D., byl u hlavního líčení přítomen výslechu znalce prof. MUDr. Františka Antoše, CSc., a následně byl vyslechnut, přičemž výstupy z odborného posudku (s odkazem na závěry prof. Františka Antoše i na další – do té doby mu neznámé – okolnosti případu) částečně (ale ne zcela jasně) pozměnil co do rozsahu vyšetření poškozeného obviněnou. Uvedeným závěrům odborníků však soudy nevěnovaly pozornost a nijak je do svých hodnotících úvah nezahrnuly. V tomto směru je tudíž nutno konstatovat zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů. Provedené důkazy bude třeba řádně hodnotit, případně doplnit výslechy znalců a zejména se zaměřit na jednotlivé rozpory, které mezi zmiňovanými znaleckými posudky (a odborným vyjádřením) existují. Pokud ani potom nebude věc dostatečně objasněna, případně pokud bude mít nalézací soud o správnosti některého znaleckého posudku pochybnosti, bude na místě vyžádat tzv. revizní znalecký posudek, případně přibrat k podání znaleckého posudku znalecký ústav. 19. K procesní stránce věci lze dodat, že odborný posudek Vědecké rady ČLK (č. l. 272 a násl.) lze považovat za odborné vyjádření, nikoli za znalecký posudek. Pokud soud považoval za nutné nějak doplňovat závěry uvedené v tomto odborném vyjádření výslechem někoho ze zpracovatelů, nebyl namístě jeho výslech jako svědka. Rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 21. 6. 1979, sp. zn. 4 Tz 31/79, publikované pod č. 35/1980 Sb. rozh. tr., lze považovat v tomto směru za překonané, resp. nelze z něho v daném případě vycházet. Vztahovalo se na případ ošetřujícího lékaře, který vydal lékařskou zprávu o zranění poškozeného a jako svědka jej bylo podle závěru soudu nutno vyslechnout proto, že „vnímal skutečnosti případu bez souvislosti s trestním stíháním“. I z toho je jasné, že jinak se postavení zpracovatele odborného vyjádření (které v jednoduchých případech nahrazuje znalecký posudek) od postavení svědka diametrálně liší. Svědek má své procesní postavení z důvodu, aby vypovídal o tom, co vnímal svými vlastními smysly. Tento závěr koresponduje s názorem vyjádřeným ve výkladovém stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 29. 7. 2003, č. 9/2003, v němž se mimo jiné uvádí, že trestní řád nepočítá s možností vyslechnout zpracovatele odborného vyjádření k jeho obsahu, resp. výslech zpracovatele odborného vyjádření vůbec neupravuje. Zpracovatele odborného vyjádření k obsahu tohoto vyjádření není možno zpravidla vyslýchat v procesním postavení svědka, neboť předmětem výslechu zde většinou není podání svědectví o okolnostech spáchaného trestného činu zjištěných na základě smyslového vnímání, ale odborné posouzení skutečností důležitých pro trestní řízení. Bylo-li odborné vyjádření vyžádáno od znalce, resp. přesněji od osoby, která je zapsána do seznamu znalců jako znalec, zde by výslech jako znalce přicházel v úvahu až poté, co by tato osoba byla přibrána (a poučena) jako znalec. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od znaleckého posudku není v trestním řádu stanoven postup pro případ, je-li odborné vyjádření nejasné, neúplné, vnitřně rozporné, přichází v úvahu vyzvat zpracovatele k písemnému odstranění nedostatků odborného vyjádření, mohlo by také od něj být vyžádáno vysvětlení ústně, popř. i zpracování nového odborného vyjádření. K tomu lze dodat, že není vyloučeno, aby zpracovatel odborného vyjádření ve věci figuroval jako znalec, pokud je v seznamu znalců zapsán. Tím nejsou dotčeny případy výslechu zpracovatele znaleckého posudku ústavu, případně osoby vykonávající jednorázově znaleckou činnost (pokud nejsou zapsáni v seznamu znalců, po jejich vzetí do slibu a poučení o trestních následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku – viz § 5 odst. 2, § 26 odst. 2, 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech). 20. V posuzovaném případě bylo ovšem správně přikročeno již v přípravném řízení k vyžádání znaleckého posudku, neboť vzhledem ke složitosti posuzovaných otázek by odborné vyjádření zjevně nebylo postačující. To však nic nemění na tom, že v rámci hodnocení důkazů a vyhodnocení dalšího procesního postupu mělo být k závěrům zmíněného odborného posudku Vědecké rady ČLK přihlédnuto. 21. Obviněná rovněž brojila proti zamítnutí důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku MUDr. Bronislava Sedláčka. Odvolací soud zdůvodnil, proč jeho provedení zamítl. Obecně je třeba souhlasit s tím, že pokud některá stran navrhuje v řízení před soudem doplnit dokazování jí předloženým znaleckým posudkem, je třeba, aby takový znalecký posudek měl všechny předepsané náležitosti a aby znalec vycházel z dostatečných podkladů. V daném případě nelze pochybovat o tom, že odvolací soud důvodně vytkl absenci znalecké doložky. Pokud ale jde o nedostatečné podklady, není situace jednoznačná. Z obsahu znaleckého posudku plyne, že znalec řadu podstatných podkladů k dispozici měl. Jestliže je odvolací soud považoval – z hlediska otázek, k nimž se znalec vyjádřil – za zjevně nedostatečné, resp. neúplné, měl to odůvodnit přesvědčivěji než jen konstatováním, že znalec neměl k dispozici „spisový materiál“. Je přitom zřejmé, že úplně celý obsah spisu znalec k podání posudku v daném rozsahu znát nemusel. Nejvyšší soud se nehodlá podrobně vyjadřovat k vadám uvedeného znaleckého posudku, nehodnotí ani jeho obsah, neboť to bude patrně předmětem dalšího řízení. Nicméně je zjevné, že v posuzované nejednoznačné kauze, v níž záleží na přesvědčivých závěrech odborníků, je zmíněný znalecký posudek v příkrém rozporu se závěry toho znaleckého posudku, na němž soudy vystavěly svůj závěr o vině obviněné. V dalším průběhu řízení bude namístě – v závislosti na dalším vedení obhajoby, např. doplněním znaleckého posudku a odstraněním jeho formálních vad – případný postup podle § 110a tr. ř., z něhož mimo jiné vyplývá, že pokud některá ze stran předloží znalecký posudek se všemi zákonem požadovanými náležitostmi, bude nutno při provádění tohoto důkazu postupovat stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení.
22. Pro lepší objasnění skutkového stavu věci by bylo namístě věnovat pozornost také vyjádření znalce prof. MUDr. Františka Antoše, CSc., že podle posouzení pozdějšího stavu poškozeného a podle pitevního nálezu (tj. ex post) lze obviněnou popsaný nález měkkého břicha bez peritoneálních známek považovat za velmi nepravděpodobný. Jde o to, zda a s jakou mírou pravděpodobnosti lze takto ex post dovozovat, že obviněná neprovedla řádně vyšetření poškozeného ani v tom rozsahu, jak sama uvádí. 23. Zbývá dodat, že odvolací soud v odst. 16 odůvodnění napadeného usnesení zmínil nejasnosti stran lékařské zprávy ze dne 30. 3. 2024, resp. ze dne 28. 3. 2024. Je faktem, že ze zprávy Vězeňské služby ČR (oddělení prevence a stížností příslušné věznice) vyplývá, že zpráva datovaná v čase 28. 3. 2024 v 07:18 hod. týkající se objednání poškozeného na radiodiagnostické oddělení a odběry na den 2. 4. 2024 byla do systému psána zdravotní sestrou, která měla na starosti standardní zápisy zdravotních úkonů po příjmu nových klientů. Vzhledem k nadcházejícím svátkům byl termín RTG a odběrů stanoven na první pracovní den (viz č. l. 192 spisu). Z tohoto sdělení mimo jiné nevyplývá, proč je na lékařské zprávě uvedena obviněná, která nastoupila službu až dne 28. 3. 2024 v 15:30 hod. Odvolací soud na nesrovnalosti v lékařské zprávě upozornil, aniž by však výslovně uvedl, zda z těchto nejasností dovodil skutečnosti významné pro rozhodnutí.
24. Další výhrada dovolatelky se týkala nesouhlasu se skutkovým zjištěním, že „provedení opomenutého vyšetření by mohlo odvrátit smrt poškozeného“, které soudy učinily výhradně na základě znaleckého posudku prof. MUDr. Františka Antoše, CSc. Je nutné souhlasit s námitkou, že takový skutkový závěr prozatím nelze na základě tohoto důkazu jednoznačně učinit. Znalec prof. MUDr. František Antoš, CSc., v písemném znaleckém posudku specifikoval, že chybělo vyšetření břicha poslechem, poklepem a per rectum, dále laboratorní a rentgenové vyšetření, případně vyšetření u specialisty. Dále při svém výslechu u hlavního líčení několikrát zmínil, že je vysoce pravděpodobné, že v době vyšetření poškozeného u obviněné se vřed (teprve) provrtával (penetroval) a k jeho prasknutí (perforaci) došlo až v okamžiku, kdy byl poškozený na cele. Ve vztahu k této variantě (tj. vřed dosud nebyl prasklý, ale ve fázi penetrace – provrtávání) byl znalec následně soudem dotazován na rentgenové a laboratorní vyšetření s tím, jaká byla pravděpodobnost zjištění rozvíjející se náhlé příhody břišní. Jeho odpovědi však nebyly ani v jednom případě jednoznačné. Znalec uvedl, že v době vyšetření poškozeného obviněnou mohlo jít o penetraci vředu, nikoli perforaci (č. l. 314 p. v.). K otázce zjištění penetrace či perforace se znalec vyjádřil pouze k rentgenovému vyšetření v tom smyslu, že u teprve provrtávajícího se (penetrujícího) vředu je možné, že (rentgenové) vyšetření nic neukáže (je negativní), aniž by se vyjádřil k pravděpodobnosti takového scénáře. Uvedl, že pozitivní nález při rentgenovém vyšetření (volný vzduch v dutině břišní) by byl vypovídající, zatímco negativní nález by v podstatě o ničem nevypovídal, tj. neznamenal by, že se vřed nerozvíjí (č. l. 316 p. v.). Perforaci by rentgenové vyšetření odhalilo (odhadem) na 97 procent, ale penetraci by nemuselo odhalit. Ze stavu, v němž se poškozený nacházel v době obou vyšetření obviněnou, přitom vcelku jednoznačně vyplývá, že o stadium perforace jít nemohlo. Z řečeného tak není možné učinit závěr, že rentgenové vyšetření by mohlo (s vysokou mírou pravděpodobnosti) odhalit blížící se náhlou příhodu břišní (prasknutí vředu) u poškozeného, respektive že by mohlo odhalit vyvíjející se penetraci. K tomu, zda by hrozící prasknutí vředu odhalilo laboratorní vyšetření, se znalec nevyjádřil vůbec (pouze v reakci na jinou otázku zmínil, co teoreticky toto vyšetření má ukázat), a stejně tak k otázce, zda (a s jakou pravděpodobností) by to dokázal odhalit specialista, za kterým měla podle znalce obviněná poškozeného poslat. Za takové situace, kdy skutkové okolnosti týkající se jednotlivých vyšetření a jejich potence odhalit kritický stav poškozeného nebyly dostatečně objasněny, nebylo možné považovat skutkové zjištění, že „provedení opomenutého vyšetření by mohlo odvrátit smrt poškozeného“, za dostatečně prokázané. Je však namístě předeslat, že především ale by ani takové skutkové zjištění (které je vysoce pravděpodobné a patrně ani nebude sporné) nepředstavovalo dostatečný podklad pro závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a smrtí poškozeného. Zejména např. za hypotetické situace, že by provedení opomenutých vyšetření mohlo odvrátit smrt poškozeného jen s nepatrnou pravděpodobností, by stěží bylo možné dovodit trestní odpovědnost obviněné. V současné době je podstatné, že ze znaleckého posudku prof. MUDr. Františka Antoše, CSc., odpovědi na shora naznačené skutkové otázky jednoznačně nevyplývají. V novém řízení bude nutné vyžádat doplnění tohoto znaleckého posudku, v rámci kterého bude nezbytné, aby znalec především u každého jím zmiňovaného opomenutého vyšetření (tedy tři z pěti vyšetření 5P, rentgenové a laboratorní vyšetření, vyšetření u specialisty chirurga či internisty, jež byli v danou dobu přítomni ve vězeňské nemocnici) zodpověděl, zda bylo (a s jakou pravděpodobností) způsobilé odhalit penetrující vřed pacienta a zabránit rozvoji náhlé příhody břišní v podobě perforace vředu, jež bylo příčinou úmrtí poškozeného. Je třeba dodat, že rozhodná z tohoto hlediska není otázka případné (ne)úspěšnosti operace. Podstatné je, zda by byl operační zákrok či jiný postup přinášející vysokou pravděpodobnost záchrany poškozeného při správném postupu obviněné včas indikován. 25. Za popsané důkazní situace lze shledat existenci zjevného rozporu mezi výše uvedenými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Z tohoto hlediska je dovolání obviněné důvodné. 26. V posuzované věci byla opakovaně nastolena otázka odborné kompetence znalců k posuzování konkrétních odborných otázek. V obecné rovině je třeba uvést, že soud se musí zabývat i otázkou, zda znalec disponuje příslušnou odborností k podání znaleckého posudku ve vztahu k problematice, kterou je třeba řešit s využitím odborných znalostí. Proto musí dbát, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popř. z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Ostatně povinnost znalce vykonávat činnost pouze v oboru a odvětví (a případně specializaci), pro kterou má oprávnění, vyplývá přímo z § 1 odst. 3 zák. č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Opačný přístup by popíral smysl a účel strukturování oboru zdravotnictví do jednotlivých odvětví podle vyhlášky č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví, neboť pokud by mohl jakýkoliv lékařský postup hodnotit znalec bez ohledu na dané odvětví, stávalo by se takové dělení de facto obsoletním (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2946/2022). Sama otázka, zda znalec disponuje potřebnou odborností, může být otázkou odbornou, kterou soud není schopen sám rozhodnout. V některých případech lze však z obecné zkušenosti určitý závěr v tomto směru dovozovat. Tak je tomu právě v nyní posuzované věci ve vztahu k posouzení dostatečnosti a řádnosti postupu obviněné při vyšetřeních poškozeného, kde jde o otázky ARO, resp. intenzivní medicíny a je jasné, že znalec doc. MUDr. Radovan Uvízl, Ph.D., se k této problematice vyjadřovat mohl.
27. Na druhé straně, pokud dovolatelka opakovaně namítala, že znalec prof. MUDr. František Antoš, CSc., se s ohledem na svou specializaci nemohl vyjadřovat k tomu, zda byl postup obviněné při vyšetření pacienta správný, je taková námitka zjevně neopodstatněná. K této námitce se dovolací soud fakticky vyjádřil v rámci argumentace k předchozí námitce, jelikož tyto spolu úzce souvisí. Shrnuto, znalec měl pro posouzení příslušných otázek (správnost postupu obviněné při vyšetření, její postup lege artis, tj. v souladu se soudobými poznatky lékařské vědy) patřičné odborné zaměření. Kromě toho, jak už bylo řečeno, závěry uvedeného znaleckého posudku by mohly být podkladem i pro druhé obviněnou zpochybňované skutkové zjištění, že „provedení opomenutého vyšetření by mohlo odvrátit smrt poškozeného“. Byť obviněná v tomto ohledu žádné námitky neměla (naopak ve své replice výslovně uvedla, že tento znalec měl dostatečnou odbornost, aby se k otázce kauzálního nexu, tj. příčinné souvislosti vyjádřil), je možné pro úplnost doplnit, že posouzení výše uvedené problematiky (např. zda v okamžiku vyšetření poškozeného u obviněné byl vřed již perforován či nikoli, posouzení pravděpodobného vývoje penetrace vředu i zodpovězení, jaká konkrétní odborná vyšetření a zda vůbec by mohla odhalit probíhající penetraci vředu a odvrátit tak jeho následné prasknutí, jež bylo příčinnou úmrtí poškozeného) rovněž spadalo do oblasti specializace prof. MUDr. Františka Antoše, CSc., tedy chirurgie (případně gastroenterologie). Pokud jde o názor jmenovaného znalce, že naopak doc. MUDr. Radovan Uvízl, Ph.D., nebyl kompetentní se k těmto otázkám vyjádřit, jelikož pro to neměl jakožto lékař ARO dostatečnou odbornost, jde o poměrně složitou odbornou otázku, k níž bude nutno vyžádat ještě doplňující vysvětlení znalců. Pokud soudy ve vztahu k druhému ze zmiňovaných skutkových zjištění vycházely ze znaleckého posudku prof. MUDr. Františka Antoše, CSc., byl takový postup obecně vzato správný. Jak už ale bylo zmíněno, i tato otázka (odborné kompetence znalců) je zde otázkou odbornou a soud ji nemůže vyřešit jen vlastní úvahou, nýbrž opět na základě hodnocení obsahu důkazů, především znaleckých posudků, případně k tomu opatřit vyjádření příslušného odborného orgánu. A jiná je samozřejmě otázka vlastního hodnocení obsahu znaleckých posudků z hlediska jejich obsahu a konkrétních odborných závěrů.
28. V posuzované věci je tedy zřejmé, že jsou k dispozici validní znalecké posudky, jejichž závěry jsou v rozporu. Bude tedy nutno postupovat podle obecných v judikatuře ustálených zásad, že v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem teprve poté, co soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní, respektive že přezkoumání závěrů znaleckého posudku dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 30. Uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že neexistovala příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a následkem v podobě úmrtí poškozeného, a dále odkaz na princip ultima ratio. 31. V současném stadiu řízení Nejvyšší soud nemá potřebný skutkový podklad k tomu, aby mohl ověřil správnost námitek stran absence příčinné souvislosti ve smyslu právním. Do doby, než bude skutkový stav postaven najisto, by byly závěry o této otázce předčasné. Až na základě řádně zjištěného skutkového děje bude možné posoudit, zda má nastoupit trestní odpovědnost obviněné, přičemž bude třeba vycházet z platných zásad trestního práva (zejm. z tzv. teorie podmínky a zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěr o existenci příčinné souvislosti je ve výsledku závěrem právním, jenž spadá do gesce soudu, nikoli znalců. Jen za pomoci odborníků lze však shromáždit skutkový podklad pro posouzení této otázky, a tento skutkový podklad spočívá právě ve zjištění ohledně variant průběhu skutkového děje, možností jeho ovlivnění či odvrácení apod. ve smyslu výše uvedeného.
32. Předmětem právního posouzení může být jen řádně zjištěný skutek. Není-li skutek zjištěn na podkladě řádně provedeného dokazování, je třeba považovat jeho právní posouzení za nesprávné. Dovolání obviněné, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je proto důvodné. 33. Lze dodat, že z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je za relevantní možno považovat odkaz obviněné na princip ultima ratio s tím, že věc mohla být postoupena k disciplinárnímu řízení u České lékařské komory. S ohledem na výše uvedené se však Nejvyšší soud v současném stadiu řízení touto námitkou nezabýval. Závěrem 34. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou rozhodnutí ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obvodní soud doplní dokazování v naznačených směrech, provedené důkazy řádným a úplným způsobem zhodnotí a poté učiní odpovídající skutkové a právní závěry. 35. Závěrem je třeba poznamenat, že v písemném vyhotovení napadeného usnesení došlo ve výroku k písařské chybě, neboť je zde pouze uvedeno, že se zamítá odvolání obviněné. Odvolání podala i poškozená, a to do výroku, jímž byla se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na občanskoprávní řízení. Odvolací soud také o odvolání poškozené rozhodl, jak vyplývá ze zvukového záznamu z veřejného zasedání i z odůvodnění napadeného usnesení. Tuto nesrovnalost bylo namístě opravit postupem podle § 131 tr. ř., což ovšem ztrácí na významu s ohledem na toto kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Josef Mazák předseda senátu