Plný text
7 Tdo 875/2023-2990
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného J. S., podaném proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 6 To 77/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 3/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 10. 2022, č. j. 81 T 3/2022-2697, byl obviněný J. S. uznán vinným pod bodem 1) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozené D. A.
2. Uvedených zločinů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že 1. v době od 13. 8. 2019 do 26. 12. 2019 v Olomouci, ve snaze přimět bývalou zaměstnankyni společnosti E. E. C., s. r. o. (dále jen: „E.“), poškozenou D. A. k vydání finanční částky z titulu náhrady údajné škody, kterou podle jeho názoru měla poškozená způsobit společnosti E. svým nezákonným jednáním, kterého se měla dopouštět v období od 1. 4. 2012 do 30. 6. 2019, kdy byla ve společnosti E. zaměstnána na pozici hlavní účetní: nejdříve dne 13. 8. 2019 v 17:14 hod. zaslal ze svého služebního telefonu na telefonní číslo poškozené D. A. SMS zprávu ve znění: „Paní A., o fatalním profesnim selhaní a bezohlednem jednani vuci E. a jeho zamestnancum vime v tuto chvili vy, ja, J. G. a pravni zastupce nasi firmy. Paklize do patku 16.8. dodate pravdive a veskere zamlcovane informace, a dále informace, ktere jste zamerne zkreslila v ucetnictvi firmy vcetne tech, které jste mela v ramci ukonceni predat a neucinila jste tak (podklady k uverum a pro banku) jsme pripraveni zachovat o vasem jednani mlcenlivost. V opacnem pripade budeme nekompromisne konat spolecne s nasim pravnim zastupcem na zaklade podkladu, které mame dosud k dispozici a dalsich, ktere neustale pribyvaji. Samozrejmosti bude absence mlcenlivosti tykajici se vasi profesni zpusobilosti v navaznosti na vasi další pracovni cinnost. E.“,
následně dne 13. 11. 2019 osobně navštívil manžela poškozené D. A. pana J. A. na jeho pracovišti v sídle společnosti M. M., s. r. o., a to v doprovodu právního zástupce JUDr. Jana Vylegaly, účetní společnosti E. J. G. a další zaměstnankyně E. R. K., požádal jej však o hovor mezi čtyřma očima, a takto mu sdělil, že jeho manželka D. A. se od roku 2015 měla dopouštět ve společnosti E. krádeží, že měla neoprávněně vyvést v hotovosti ze společnosti 24 milionů Kč, které má poschovávané v bankovních schránkách, že má důkazy o vyvedení částky 10 milionů Kč, a že pokud mu manželé A. tuto částku do dvou dnů, tedy do pátku 15. 11. 2019, vrátí, nepodá na D. A. trestní oznámení, kdy zdůraznil, že pokud mu manželé A. požadovanou částku ve stanoveném termínu nezaplatí, bude to mít důsledky nejen pro D. A., ale i pro jejich děti, kdy J. A. následně svou manželku D. A. informoval o této schůzce a o jejím obsahu,
následně poškozenou D. A. dne 15. 11. 2019 v 18:35 hod. telefonicky kontaktovala ze služebního telefonního čísla společnosti E. J. G., společník obviněného ve společnosti E. a druhá jednatelka této společnosti, a to na pokyn obviněného, s požadavkem na předání finanční částky, kterou měla poškozená z firmy vyvést a když poškozená uváděla, že z firmy žádné peníze nevyvedla a tudíž žádné peníze nevrátí, bylo poškozené J. G. sděleno, že má poslední termín do neděle,
následně ještě téhož dne 15. 11. 2019 v čase 18:58 hod. zaslal obviněný ze svého služebního telefonu na telefonní číslo poškozené D. A. SMS zprávu ve znění: „D., pul roku jsi mela klid, jelikož team lidi odkryval tve kradeze, kterých ses dlouhodobe dopoustela. K dnesnimu dni bylo odhaleno nekolik zpusobu, jak si trestnou cinnost pachala. V tuto chvili je dvanact svedku z rad tvých byvalych kolegu, papirove prokazanych dukazu pro policii je az neuveritelne mnozstvi. Nase trpelivost je vycerpana. Kompletni spis predavame spolecnosti, ktera nas bude zastupovat. Dukazy o tve trestne cinnosti budou v pondeli oficialne predlozeny celemu kolektivu spolecnosti E.“,
na což obratem poškozená reagovala SMS zprávou zaslanou obviněnému o obsahu, že se žádné krádeže nedopustila, neví, o čem mluví, protože vždy byla k celému E. loajální a fandila jeho rozvoji, nikdy nepostupovala v rozporu s jeho rozhodnutím a plnila jeho pokyny, nerozumí jeho jednání, nic víc a nic míň než jím stanovenou odměnu za práci nezískala a dále napsala, že vidí, že když jí řekl, že když odejde, že ji zničí, tak vidí, že na tom pracuje,
tak na tuto zprávu stejného dne 15. 11. 2019 v čase 20:01 hod. zaslal obviněný ze svého služebního telefonu na telefonní číslo poškozené D. A. SMS zprávu ve znění: „Dukazy jsou jasne. Vse potvrzeno odborniky – v pondeli pripraveno k predani Policii CR a trestnimu stihani“, a dále stejného dne v čase 20:17 hod. SMS zprávu ve znění: „Pokud si myslis, ze jsme na Tebe kratci, bud bez obav. Vymahacska agentura z Ukrajiny ma stoprocentni výsledky“,
a dále dne 26. 12. 2019 J. S. sám nebo prostřednictvím další, dosud neustanovené osoby či osob, zaslal či nechal zaslat z telefonního čísla s ukrajinskou předvolbou XY na telefonní číslo poškozené D. A. prostřednictvím aplikace WhatsApp v kratším časovém rozmezí postupně zprávu v podobě fotografie dveří propojených bytů, v nichž rodina poškozených D. A. a J. A. bydlí, dále zprávu v podobě koláže jednak z fotografie poškozené, stažené ze sociální sítě Facebook a dále ze tří erotických snímků, na kterých byly zachyceny ženy podobající se nepatrně poškozené při pohlavním styku, doplněné českým a ruským textem psaným latinkou a azbukou spolu s uvedením telefonního čísla na poškozenou ve znění: „Jmenuji se D. A. Poskytuju a zajišťuji sexualni sluzby: klasicky sex, oral, anal, groupage Zajema kontaktujte mne 24/7 XY“, dále zprávu v podobě fotografie služebního vozidla poškozeného J. A. pořízenou v noční době, dále zprávu v podobě fotografie zachycující vstupní dveře domu v Olomouci, ve kterém se nachází salon, kde poškozená absolvovala kurz masérství, dále zprávu v podobě koláže fotografie poškozené s mříží spolu s další fotkou, na které je poškozená zachycena na cestě do kurzu masáží, doplněné českým a ruským textem psaným latinkou a azbukou ve znění: „POZOR!!! Tohle je D. A., TAK, SKŘÍŇ A SKŘÍŇ!!! KDO POSKYTUJE ŽÁDNÉ INFORMACE K VYZÝVÁNÍ NA 156.158 ANONYMITU, ZARUČUJEME“, kdy v ruském textu psaném azbukou bylo slovní spojení „SKŘÍŇ A SKŘÍŇ“ nahrazeno slovy „МОШEHHИК И АФЕРИСТ“ (tzn. podvodník a intrikář), dále videosoubor v délce cca 10 sekund zachycující poškozenou, jak prochází stezkou kolem řeky Moravy a rovněž fotografii z profilu dcery poškozené D. A. K. A. ze sociální sítě Facebook, kdy kolonka „Přidat mezi přátele“ je vyobrazena v ruském jazyce (tzn. „Добавить в друзья“) a nakonec i profilovou fotografii samotné poškozené D. A. ze sociální sítě Facebook,
přičemž poškozená D. A. a poškozený J A. se jeho nátlaku nepodvolili, požadovanou finanční částku nezaplatili, a obviněný J. S. nerealizoval právní kroky směřující k objasnění údajné trestné činnosti poškozené D. A. či k vymožení údajného dluhu poškozené vůči společnosti E., jednání obviněného však v poškozených vyvolalo takové obavy a strach, že dne 7. 1. 2020 je oznámila D. A. na okresním státním zastupitelství, dále poškození přijali různá bezpečnostní opatření ve vztahu k dětem a bydlišti, a dále v důsledku výše popsaného jednání obviněného zejména poškozená D. A. musela vyhledat lékařskou pomoc, 2. v době od 4. 1. 2020 do 28. 1. 2020 v obcích XY a XY, okres Olomouc, ve snaze přimět poškozenou K. K. k odkoupení jeho 30% podílu ve společnosti C. – O., spol. s r. o. (dále jen „C. – O.“), za částku 7 300 000 Kč, eventuálně aby ji přiměl k vrácení údajných půjček v řádech milionů, které společnost E. měla společnosti C. – O. v minulosti poskytnout, instruoval obviněný J. S. doposud přesně nezjištěné další pachatele, pravděpodobně ukrajinské státní příslušníky A. K. a R. S. vůči nimž je trestní řízení vedeno samostatně, které za tímto účelem obviněný najal za částku 2 000 Euro, zajistil a současně i financoval jejich pobyt v ČR, včetně poskytnutí služebního vozidla AUDI společnosti E. k přechodnému užívání, kteří na základě jeho pokynů: dne 4. 1. 2020 v sobotu v dopoledních hodinách v době, kdy poškozená K. K. byla s rodinou mimo své bydliště, poté, co jim obviněný od svého kamaráda R. S. zajistil a předal klíče od vstupní brány, kdy R. S. je s poškozenou spoluvlastníkem společného pozemku parc. č. XY v obci XY, na kterém se nachází vstupní brána vedoucí jednak k pozemku ve výlučném vlastnictví poškozené parc. č. XY s umístěným rodinným domem, a jednak k prázdnému sousedícímu pozemku parc. č. XY ve výlučném vlastnictví R. S., instruovali zaměstnance společnosti E. S. K. a M. D., které pro tyto účely zajistil obviněný, k vybudování mobilního vysokého kovového oplocení na společné hranici pozemků poškozené K. K. a R. S., a následně téhož dne v odpoledních hodinách v době mezi 13:00 hod. a 14:00 hod. na stejném místě A. K. a R. S., bez souhlasu a povolení poškozené vstoupili na pozemek poškozené K. K., začali na poškozenou mluvit rusky, stavěli se do její těsné blízkosti, tykali jí a oslovovali ji „K.“ kdy ji tímto způsobem zastrašovali, a požadovali po ní peníze ve výši 7 mil. Kč pod záminkou údajného odkoupení jimi zakoupeného podílu ve společnosti C. – O. a vyhrožovali poškozené, že pokud jim peníze nedá, tak následující den přijdou zase, rovněž požadovali vydání účetnictví této společnosti, což však bylo pouze záminkou k faktickému jednání v podobě donucení poškozené k odkupu podílu obviněného nebo k vrácení údajných půjček,
dne 5. 1. 2020 v neděli v dopoledních hodinách opětovně neoprávněně vnikli na pozemek poškozené K. K. na adrese XY, XY, byli vůči poškozené a jejímu manželu J. K. hrubí, stavěli se do jejich blízkosti, řvali na poškozené, že už je hodně pozdě a že chtějí peníze, když nezaplatí, že se budou divit, dále uvedli, že zítra přijdou zase na firmu pro peníze, minimálně J. K. si při odchodu z místa již před branou fotili na mobilní telefon a téhož dne v odpoledních hodinách v obci XY pronásledovali ve vozidle společnosti E. zn. AUDI A4, bílé barvy, reg. zn. XY, dceru poškozené AAAAA (pseudonym), za kterou jeli pomalým tempem, když šla sama po ulici a venčila psa, kdy toto jednání v nezletilé vyvolalo strach,
dne 6. 1. 2020 v době od 11.30 hod. do 12.00 hod. se dostavili do provozovny společnosti C. – O. na ulici XY ve XY, kdy poté, co před nimi poškozená K. K. zavřela dveře, bouchali na tyto skleněné dveře a požadovali po poškozené částku 7 000 000 Kč z důvodu údajného odkoupení podílu ve společnosti C. – O., rovněž požadovali vydání účetnictví této společnosti, což však bylo pouze záminkou k faktickému jednání v podobě donucení poškozené k odkupu podílu obviněného nebo k vrácení údajných půjček, a když J K. přivolal policii, odjeli z místa osobním motorovým vozidlem zn. AUDI, bílé barvy,
dále dne 6. 1. 2020 okolo 20:30 hod. opětovně přijeli vozidlem zn. AUDI, bílé barvy, k vstupní bráně na pozemek a k domu poškozených na adrese XY, kdy se pokoušeli lomcováním brány dostat se na pozemek poškozené K. K., což se jim však nepovedlo, kdy navíc brána již v tomto okamžiku byla nově zabezpečena ostnatým drátem instalovaným poškozeným J. K., a z místa tedy odjeli,
a dále v blíže nezjištěné době v rozmezí dnů od 4. 1. 2020 do 6. 1. 2020 opakovaně zvonili na domovní zvonek domu poškozených na adrese XY a domáhali se kontaktu, kdy však poškozená K. K. z domu nevyšla, protože byla sama doma s dcerou a rovněž nechávali vozidlo zn. AUDI, bílé barvy, parkovat v noci v blízkosti domu poškozených,
a dále obviněný J. S. sám, nebo prostřednictvím jiné osoby, ve stejném úmyslu přimět poškozenou K. K. k odkoupení jeho 30% podílu ve společnosti C. – O. za částku 7 300 000 Kč, eventuálně k vrácení údajných půjček v řádech milionů,
v přesně nezjištěné době v noci z 5. 1. 2020 na 6. 1. 2020 zavěsil na mobilní oplocení postavené již dne 4. 1. 2020 kolem pozemku poškozené K. K. na adrese XY modré plachty s hanlivými nápisy odkazujícími na předchozí intimní vztah poškozené K. K. s mužem s přezdívkou „Macek“ a na údajný intimní poměr poškozené s manželem její tety I. K. s tureckým příjmením, ve znění „MACKOVA ŠTĚTKA“ a „NÁDOBA PRO TURKOVO SEMENO“,
dne 6. 1. 2020 zaslal z telefonního čísla XY, kdy tuto anonymní SIM kartu pořídil z prostředků společnosti E. za účelem anonymity odesílatele a vzbuzení obavy u obou poškozených, že se na nátlaku na odkup podílí více různých osob, na telefonní číslo poškozeného J. K. dvě textové SMS zprávy, první v čase 03:28 hod. ve znění: „Víme o tvých finančních a daňových podvodech vůči finanční správě a státu. Tvoje bývalá manželka již spolupracuje.“, a druhou v čase 15:42 hod. ve znění: „Víme o tvém tajném účtu.“,
dne 8. 1. 2020 zaslal nebo nechal zaslat prostřednictvím aplikace WhatsApp z telefonního čísla s ukrajinskou předvolbou XY na telefonní číslo poškozeného J. K. zprávu obsahující koláž fotografie, na které byl zachycen poškozený J. K., kdy tuto konkrétní fotografii poškozeného pořídil A. K a R. S. dne 5. 1. 2020 při jednání shora popsaném, spolu s třemi dalšími fotografiemi zachycujícími vždy pohlavní styk dvou mužů a BDSM tematiku, přičemž obličeje mužů z pornografických fotografií se nepatrně podobaly obličeji poškozeného J. K., kdy fotografická koláž byla doplněna textem psaným azbukou ve znění: „Jmenuji se J. K.!!! Hledám partnera, mám malou úchylku sexuálního charakteru, mám rád sadomaso, kruhové hry, měl jsem styk s transkou a nyní chci vyzkoušet zvířata“ a s uvedením telefonního čísla poškozeného J. K., přičemž tato koláž s textem byla doplněna další zprávou v azbuce ve znění: „To bude viset v celém městě“,
dne 9. 1. 2020 zaslal nebo nechal zaslat prostřednictvím aplikace WhatsApp z telefonního čísla s ukrajinskou předvolbou XY v čase 09:16 hod. na telefonní číslo poškozeného J. K. textovou zprávu psanou azbukou ve znění: „Kolik potřebuješ času na vrácení dluhu?“,
dne 9. 1. 2020 zaslal nebo nechal zaslat prostřednictvím aplikace WhatsApp z telefonního čísla s ukrajinskou předvolbou XY na telefonní číslo poškozené K. K. v čase 15:07 hod. zprávu psanou azbukou ve znění: „Kolik potřebuješ času na vrácení dluhu“, a dále v čase 15:09 hod. zprávu psanou azbukou ve znění: „Chceš, aby se tvoje děti, rodina, zaměstnanci a obchodní partneři dozvěděli, že jsi dříve vydělávala prostitucí v Itálii a jiných zemích? Chceš, aby se tvoje dcera A. dozvěděla pravdu o tom, že v době společného soužití s jejím otcem si měla pohlavní styk s jeho bratrancem a on to nevydržel? Je to příčina, proč jsi ji v dětství odloučila od něho. Máš 24 hodin. Máme toho na tebe ještě hodně info@XY.com, www.XY.com, XY@seznam.cz“,
dne 13. 1. 2020 zaslal nebo nechal zaslat prostřednictvím aplikace WhatsApp z telefonního čísla s ukrajinskou předvolbou XY na telefonní číslo poškozené K. K. v čase 10:37 hod. zprávu obsahující dvě fotografie, na nichž je zachycena dcera poškozené K. K., A. L. s dovětkem: „Krasna holka!“ a jednak osobní motorové vozidlo, které dcera poškozených A. L. používá, zaparkované na ulici XY v obci XY,
dne 13. 1. 2020 zaslal nebo nechal zaslat prostřednictvím aplikace WhatsApp z telefonního čísla s ukrajinskou předvolbou XY na telefonní číslo poškozeného J. K. v čase 10:32 hod. textovou zprávu ve znění: „Milenka predala vsechny informace-jiz brzy se vse dozvi tva rodina a matka: XY“, kdy uvedené telefonní číslo je číslo na rodiče poškozeného J. K. a dále zprávu obsahující fotografii domu rodičů poškozeného,
dne 28. 1. 2020 zaslal nebo nechal zaslat prostřednictvím aplikace WhatsApp z telefonního čísla s ukrajinskou předvolbou XY na telefonní číslo poškozeného J. K. v čase 13:13 hod. textovou zprávu ve znění: „To Je začátek“, kdy bezprostředně před tím stejného dne v čase mezi 12:29 hod. až 12:31 hod. obdržela matka poškozeného J. K., J. K. na svůj telefon s účastnickým číslem XY opakované hovory rusky hovořící osoby či osob, a to z účastnických čísel s mezinárodní předvolbou XY, XY, XY, XY a XY,
přičemž poškozená K. K. a poškozený J. K. se tomuto nátlaku nepodvolili a poškozená K. K. podíl ve společnosti C. – O. od obviněného J. S. za požadovanou částku neodkoupila a údajné dlužné částky nevrátila, avšak jednání obviněného a dalších pachatelů v poškozených vyvolalo takové obavy a strach, že každou návštěvu ukrajinských státních příslušníků A. K. a R. S. ze dne 4. 1. 2020, 5. 1. 2020 i 6. 1. 2020 okamžitě hlásili na místní oddělení PČR, dále dne 24. 1. 2020 toto jednání oznámili na okresním státním zastupitelství, dále poškození přijali různá bezpečnostní opatření nejméně v podobě instalaci ostnatého drátu na vstupní bránu zabezpečující vstup k jejich pozemku a domu, instalaci bezpečnostních kamer na rodinném domě, instalaci ochranných žaluzií v dětském pokoji, kde se nezletilá dcera poškozených AAAAA bála spát, a dále v důsledku výše popsaného jednání zejména poškozená K. K. musela opakovaně vyhledat lékařskou pomoc s psychickými problémy v podobě nespavosti, úzkosti, strachu o děti včetně nutné medikace a delší dobu trvající pracovní neschopnosti. 3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2023, č. j. 6 To 77/2022-2837, byla odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku i odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřující do výroku o trestu napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání datované ke dni 21. 7. 2023, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném a extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, část podstatných důkazů nebyla nedůvodně provedena a značná část provedených důkazů nebyla soudy vůbec hodnocena, dále napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h). Konkretizoval pak, že dovolací důvody se vztahují k oběma skutkům popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Své dovolání poté rozsáhle odůvodnil. V obecné rovině namítal, že provedené dokazování je v extrémním nesouladu s ve věci učiněnými skutkovými zjištěními soudů a následně i jejich právním posouzení. Vadu spočívající v chybném právním posouzení pak namítal i stran uloženého trestu.
5. Předně obviněný soudům vytýkal, že jejich závěry k oběma projednávaným skutkům nemohou obstát z důvodu nesprávného posouzení relevance oprávněnosti jeho nároků. V důsledku tohoto nesprávného předpokladu byla v rámci hodnocení provedeného dokazování pominuta značná část v řízení provedených důkazů, čímž byla deformována skutková zjištění. Nerozporoval pak samotný obecný závěr soudů, že případná oprávněnost vymáhaných nároků bez dalšího nevylučuje trestnost dotčeného jednání, nicméně akcentoval potřebu jejího zkoumání a posouzení pro věc.
6. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) je obviněnému přičítána mj. pohrůžka podáním trestního oznámení a předáním příslušných informací kolektivu společnosti E. o fatálních pochybeních v případě, že poškozená D. A. setrvá na odmítavém stanovisku k vypořádání svých závazků ke společnosti E. Avšak z judikatury Nejvyššího i „Vrchního“ soudu se podává, že pohrůžku podání trestního oznámení v případě neuhrazení dluhu lze subsumovat pod pojem těžké újmy toliko v případech, kdy pachateli škoda ve skutečnosti vůbec nevznikla, nebo vznikla v menším než požadovaném rozsahu; v opačném případě jde zásadně o právně přípustný způsob vymáhání práv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009). Akcentoval, že podstatný význam mají zjištění o oprávněnosti jeho požadavků i pro celkové zhodnocení povahy jeho jednání. Pokud jednal ve vztahu ke skutku pod bodem 1) v přesvědčení o katastrofální ekonomické situaci ve společnosti E., přičemž taková účetní zjištění mu o stavu dané společnosti poskytoval odborník J. G., a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) v přesvědčení o upírání výkonu společnických práv ve společnosti C. – O. zjevně ve snaze jej poškodit nebo zakrýt vlastní závadné jednání, jeho jednání má zcela jinou povahu a závažnost než soudy dovozované dlouhodobé, plánovité a gradující vytváření nezákonného a neopodstatněného nátlaku na poškozené. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 6. 12. 2017, pod sp. zn. 3 Tdo 1310/2017), která řadí závazkové právní vztahy mezi základní kritéria při posuzování společenské škodlivosti jednání, které by mohlo naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a odvozeně tedy i pro stanovení přiměřené výměry ukládaného trestu. Závěr soudů o irelevanci oprávněnosti vymáhaných nároků označil za rozporný s ustálenou judikaturou a naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. Dále označil za nesprávné tvrzení odvolacího soudu, že obhajobou navržené důkazy nemohou mít vliv na ustálení skutkových zjištění. Příkladmo identifikoval důkazy (větší část svědecké výpovědi J. G. nebo důkazy o předcházející snaze manželů K. a svědkyně I. K. poškodit obviněného v rovině obchodní i soukromé), jimiž byla v mnoha ohledech prokazována vlastní povaha a motivace jednání obviněného vůči poškozeným a jednalo se o důkazy významné pro verifikaci věrohodnosti výpovědí klíčových svědků. Akcentoval, že souhrnné odmítnutí argumentace obhajoby odvolacím soudem stran nepotřebnosti zkoumání oprávněnosti případných nároků dovolatele představovalo zásah do jeho práva na výkon obhajoby, potažmo práva na spravedlivý proces. Nehodnocení provedených důkazů podle jeho názoru vychází z chybného právního názoru o irelevanci oprávněnosti jeho požadavků, který je v konečném důsledku příčinou neúplně zjištěného skutkového stavu věci, nesprávného posouzení věci i nepřiměřeného trestu.
8. V dalším okruhu námitek dovolatel ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že zjištěný skutkový stav neobstojí vzhledem k neprovedení výslechů R. S. a A. K., kteří měli sehrát zejména v rámci skutku pod bodem 2) zcela centrální roli, nicméně měli být přímo zapojeni i v rámci skutku pod bodem 1). Odvolací soud ve vztahu k provedení těchto výslechů uvedl, že se oba svědci v současné době nachází na území Ukrajiny, přičemž první z jmenovaných byl mobilizován do ukrajinské armády a jeho současný pobyt není znám a druhý v rámci právní pomoci obdržel předvolání k hlavnímu líčení, nicméně následně odmítl osobní účast u hlavního líčení a poskytnutí svědecké výpovědi. Podle úsudku odvolacího soudu nebylo třeba vyvíjet snahu o překonání tohoto odmítavého postoje svědka prostřednictvím žádosti o provedení výslechu formou právní pomoci na území Ukrajiny, neboť jeho jednání již bylo nade vši pochybnost prokázáno ve věci provedenými důkazy, a v této důkazní situaci by bylo provedení výslechu svědka nadbytečné. I při akceptaci závěru, že jednání svědka A. K. bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno provedeným dokazováním, s čímž obviněný nesouhlasí, měl za to, že nebyly objasněny okolnosti vzájemných vztahů mezi jmenovanými svědky a obviněným, jejich komunikace, a především proces údajného zosnování nátlakové akce popsané pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, případně její řízení a usměrňování činnosti osob na ní se podílejících, jež předpokládá právní závěr o organizátorství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jedinými důkazy, které byly k tomuto provedeny, jsou výslech obviněného a udělená plná moc, z nichž ale soudy zjevně nevyšly. Podle přesvědčení dovolatele se jedná o zcela klíčové okolnosti pro přesvědčivý závěr o jeho trestní odpovědnosti za organizátorství, čemuž odpovídá i to, že sám soud prvního stupně oba svědky k hlavnímu líčení předvolal, tedy jejich svědectví považoval za podstatná pro objasnění základních skutkových otázek. Provedení výslechu shledal jako nezbytný předpoklad pro naplnění zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, přičemž případné průtahy v řízení nemohou být důvodem, proč od něj upustit. Neměl pak námitek proti argumentaci odvolacího soudu stran objektivní nemožnosti provedení výslechu svědka R. S., avšak provedení výslechu svědka A. K. označil za nezbytné. V tomto ohledu poukázal na procesní úpravu „ZMJS“, na jejíž využití odvolací soud rezignoval. Zdůraznil, že se jedná o svědka dosažitelného, jehož účast u výslechu by byly schopny zajistit příslušné ukrajinské orgány veřejné moci.
9. V souvislosti s rezignací obou soudů na objasnění kontaktu mezi obviněným a jmenovaných ukrajinských státních příslušníků poukázal na nedůslednost postupu odvolacího soudu při vypořádání odvolacích námitek obhajoby stran neprovedení úředních záznamů sepsaných policisty Obvodního oddělení Policie ČR Velká Bystřice, ohledně jednání popsaného pod bodem 2) výroku soudu prvního stupně, tj. oznámení, jež se týkala jednání R. S. a A. K. Odvolací soud v tomto směru konstatoval, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na povahu dotčených úředních záznamů nelze po obsahové stránce tyto záznamy využít, či k jejich obsahu vyhotovující policisty vyslechnout. Tato interpretace však vůbec neodpovídá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je uvedeno, že výslechy policistů nebyly provedeny z důvodu jejich nadbytečnosti, tedy nikoliv proto, že by je nebylo možné provést, jak uvádí odvolací soud. Rozhodnutí odvolacího soudu proto označil za nesrozumitelné a zmatečné. Současně zdůraznil, že policisté by jen sotva do úředního záznamu popsali jinou skutkovou verzi než tu, kterou jim popsali manželé K. a se čtením úředního záznamu souhlasil i státní zástupce.
10. Obviněný dále předložil námitky ohledně zásahu do jeho práva na výkon obhajoby, jenž spatřoval v tom, že soud prvního stupně v celkovém náhledu na obviněného a jeho věrohodnost hodnotil negativně skutečnost, že se k věci vyjádřil šířeji až u hlavního líčení. V tomto ohledu zdůraznil, že odvolacím soudem bylo poukazováno toliko na zamlčení známosti mezi obviněným a uvedenými Ukrajinci v průběhu přípravného řízení. Nicméně obviněný byl během přípravného řízení dotazován pouze na to, zda si najal ukrajinskou inkasní agenturu k vyřízení odkupu podílu ve společnosti C. – O., a jeho výpověď, že v této souvislosti nenajal žádné ukrajinské příslušníky, nikoho k ničemu nenutil ani nikomu nevyhrožoval, je s výpovědí v hlavním líčení zcela konzistentní. Dále odkázal na nesprávný výklad odvolací argumentace obviněného a chybný výklad závěrů znaleckého zkoumání PhDr. Pavla Koldy. Znalecký posudek výše jmenovaného byl zařazen po boku ostatních důkazních prostředků a skutečností, které mají dokládat nevěrohodnost obviněného, ze samotného textu znaleckého posudku se však podává, že výpověď obviněného za nevěrohodnou naopak považovat nelze. Provedený důkaz tak byl soudy vykládán v přímém rozporu s jeho vlastním obsahem. Dále se věnoval otázce řízení činnosti ukrajinských státních příslušníků jeho osobou a za čirou spekulaci odvolacího soudu v neprospěch obviněného označil ten jeho závěr, podle něhož tato činnost vyplývá ze zachycených hovorů mezi obviněným a R. K. či L. G., neboť tyto naopak zorganizování trestné činnosti obviněným nedokládají. Za nelogické označil, aby soudy vycházely z vyjádření svědkyně R. K., tj. třetí osoby, avšak ani z jejích vyjádření nevyplývá, že by obviněný zosnoval předmětnou trestnou činnost, když je hovořeno toliko o „zapojení“ Ukrajinců, které obviněný ve vztahu k pověření k převzetí účetnictví společnosti C. – O. nepopíral. Není pak zřejmé, jakým způsobem a v jakém rozsahu je měl obviněný zapojit. Za nepravdivé označil i tvrzení odvolacího soudu, že ve své odvolací argumentaci zachycené odposlechy zcela opomněl, neboť ten na ně opakovaně odkazoval, např. v souvislosti s tím, že jejich obsah dokládá snahu obviněného shromáždit podklady pro účely vymáhání řádově nižších částek, než je 10 mil. Kč. Provedenými odposlechy pak nejenže nebylo prokázáno, že by obviněný zamýšlel vyvíjet na manžele A. či K. jakýkoli nezákonný nátlak, ale toto bylo přímo vyvráceno. Obviněný dokonce odmítl nabídku svědka S. I., aby na poškozenou K. K. vyvíjel kontinuální tlak svou účastí ve společnosti C. - O. Uzavřel proto, že soudy rezignovaly na prokázání vazeb, pokynů a komunikace mezi obviněným a jím údajně organizovanými ukrajinskými státními příslušníky a k závěru o jeho organizátorství dospěly toliko na podkladě vlastního, důkazně nepodloženého přesvědčení.
11. Dále namítal, že skutková zjištění soudů ve vztahu ke skutku pod bodem 1) neobstojí, neboť postrádají oporu v provedeném dokazování. Konkrétně měl za to, že z provedeného dokazování (s potřebnou mírou jistoty) nevyplynula existence požadavku obviněného na náhradu škody poškozenou ve výši 10 mil. Kč a opačný závěr představuje porušení principu in dubio pro reo; dále podle něj nebylo v řízení prokázáno, že obviněný sám nebo prostřednictvím další osoby dne 26. 12. 2019 zaslal nebo nechal zaslat zprávy z telefonního čísla s ukrajinskou předvolbou prostřednictvím aplikace WhatsApp na telefon poškozené.
12. Obviněný trval na tom, že se domáhal ve vztahu k D. A. toliko poskytnutí součinnosti a objasnění účetních nesrovnalostí a eventuálně ji měl přimět k vypořádání všech pohledávek za společností E. mj. z titulu náhrady způsobené škody. Objasnění potenciálních škod a jejich následné vymáhání bylo plně v souladu s povinností obviněného počínat si při výkonu funkce statutárního orgánu společnosti E. s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 51 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), a zároveň je zcela logické, aby si obviněný v souvislosti s požadovaným poskytnutím součinnosti ze strany D. A. obstaral adekvátní dokumenty. Za nelogické pak označil, aby se snažil obstarat doklady o činnosti D. A. ve vztahu k částkám v řádech několika set tisíc poté, kdy se měl údajně domáhat uhrazení částky několikanásobně vyšší. Akcentoval, že v komunikaci mezi obviněným a D. A. se požadavek na zaplacení jakékoli částky nevyskytuje ani jednou, naproti tomu je opakovaně vyžadována součinnost poškozené, a to jak ze strany obviněného, tak ze strany J. G.
13. Za jediný přímý usvědčující důkaz stran konkrétní výše údajně požadované částky ve výši 10 mil. Kč označil toliko svědeckou výpověď J. A. Závěry soudů o průběhu schůzky mezi obviněným a tímto svědkem však označil za nesprávné a v rozporu s principem presumpce neviny. Z provedených důkazů podle jeho přesvědčení vyplývá, že podstata, obsah a smysl sdělení obviněného směrem ke svědku J. A. v průběhu jejich hovoru byl zcela odlišný od toho, jak jej tento svědek vnímal a jak si jej vyložil. Soudy důkazy relativizující sdělení svědka nevyhodnotily nebo je vyhodnotily v extrémním rozporu s jejich obsahem. V podstatě na základě vznesených argumentů namítal, že mohlo dojít mezi stranami v průběhu jejich osobního setkání k nedorozumění. Vůbec pak nebylo vyhodnoceno, že obviněný ani svědek J. A. nerozumí účetnictví. Soudy přitom při hodnocení pravděpodobnosti vzniku takového nedorozumění měly vzít v úvahu také prokázané rozpoložení obou účastníků v průběhu rozhovoru. Z výpovědi svědka J. A. je přitom zřejmé, že k obviněnému má až antagonistický vztah a jakékoli žádosti z jeho strany vnímá úkorně. Dále požadavek na zaplacení částky 10 mil. Kč nebyl ani logický, neboť by se vymykal jinak konzistentnímu postoji obviněného, snažícího se z pozice společníka a jednatele společnosti E. vyšetřit nesrovnalosti v účetnictví a zabránit škodám. Soudům vytkl, že o potenciálním chybném či neúplném pochopení požadavků obviněného nelze usuzovat z toho, že tvrzení svědka byla konzistentní, neboť neměnnost výpovědi je spojena s vjemem vytvořeným z průběhu schůzky. Dále navázání požadavku na poskytnutí součinnosti na pevnou lhůtu nevybočuje ze standardního postupu při vymáhání pohledávek. Rovněž se vyjádřil k obsahu záznamu telekomunikačního provozu mezi ním a svědkyní R. K., v nichž však obviněný uvedl, že se D. A. na úkor společnosti E. obohatila, přičemž hovor byl zachycen o dva roky později a byl veden v obecné rovině. Požadavek na vrácení částky 10 mil. Kč se v odposleších neobjevil a vědomí o možném způsobení škody nelze stavět na roveň s explicitním požadavkem na uhrazení dané částky. Poukázal pak na zmatečnost argumentace odvolacího soudu, jenž daný odposlech uvedl jako důkaz požadavku obviněného na konkrétní finanční plnění, ač je v rozsudku soudu nalézacího uváděn jako jeden z důkazů pro závěr, že obviněný ani v roce 2021 nedisponoval přesným vyčíslením škody způsobené poškozenou na majetku společnosti E. V této části odůvodnění usnesení odvolacího soudu obviněný pokládal za zcela nepřezkoumatelné, přičemž současně namítal porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nedostatečného vypořádání námitek obhajoby. Ve vztahu k přítomnosti svědkyně J. G. v rámci předmětné schůzky se svědkem J. A. pak byla opomenuta skutečnost, že svědkyně pro obviněného na tuto schůzku připravila podklady s informacemi o zjištěných nesrovnalostech v účetnictví společnosti E., které svědek J. A. následně bezdůvodně odmítl převzít.
14. Obviněný zdůraznil, že jindy údajný požadavek na náhradu škody v konkrétní výši nevznesl, tj. vyskytuje se jen jedinkrát, a to navíc ve formě adresované viníkovi této škody nepřímo. Za zcela nelogické označil, aby jako prostředek údajného vydírání zvolil prostředníka, a k tomuto navíc přizval hned tři svědky. Podle jeho přesvědčení nebylo hodnoceno ani zjištění, že výše možné škody ve výši 24, resp. 10 mil. Kč nebyla nikdy nikým vyčíslena, a to ani v podkladech, které obviněný přinesl na jednání se svědkem J. A. Za zcela nelogické označil, aby měl podle soudů vycházet z informací svědkyně J. G., případně svědkyně R. K., avšak sám na tomto jednání zformuloval požadavek na náhradu škody v konkrétní tvrzené výši. Nebyly vypořádány ani četné nepřesnosti a nepravdy vyskytující se ve výpovědi svědka J. A., které dále specifikoval.
15. Dále akcentoval zcela nedostatečné posouzení věrohodnosti svědka J. A., jehož výpověď zůstala stran požadavku zaplacení předmětné částky zcela osamocena. V důkazní situaci, kdy proti sobě stojí výpověď svědka J. A. (u něhož je přítomna pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku trestního řízení) a výpověď obviněného, kterou podporuje řetězec logických argumentů a v řízení provedených důkazů, nemohou skutkové závěry soudů obstát pro zjevný rozpor se zásadou in dubio pro reo. V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu zabývající se požadavky na postup soudu v situacích „tvrzení proti tvrzení“. V rozhodnutích soudů podle jeho přesvědčení absentuje vlastní posouzení věrohodnosti tohoto svědka a jeho výpovědi ze všech relevantních hledisek, mj. i s přihlédnutím ke vzájemným dosavadním vztahům; konstatována je toliko stálost jeho výpovědi. Uvedl, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu obsahuje tvrzení, která kolidují s obsahem provedeného dokazování, jedná se zejména o pasáž, kde je konstatováno, že svědek vnímal jednání obviněného na dané schůzce jako vyhrožování, nicméně v přípravném řízení hovořil odlišně a s rozporem nebyl konfrontován. Bezúhonnost svědka pak nelze považovat za dostatečný podklad pro závěr o věrohodnosti svědka. Hrozící trestněprávní postih v případě nepravdivé svědecké výpovědi judikatura Ústavního soudu nepodkládá za uspokojivé vypořádání pochyb o věrohodnosti svědecké výpovědi, tím spíše v situaci, kdy jde o osoby se zájmem na výsledku řízení. Konečně tvrzení, že svědek neměl do doby projednávaného jednání k obviněnému zcela žádný vztah, je rozporné s obsahem vlastní výpovědi tohoto svědka, neboť svědek vnímal závěr pracovního angažmá své manželky ve společnosti E. převážně negativně a veškeré požadavky na D. A. ze strany společnosti úkorně. Soudy při verifikaci věrohodnosti svědka naopak nebraly v potaz blízký vztah mezi svědkem a poškozenou či zjevný antagonistický vztah k obviněnému (v průběhu hlavního líčení ho nazval urážlivým výrazem). V tomto ohledu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která za jedno z kritérií při posuzování věrohodnosti svědecké výpovědi označuje i chování svědka v průběhu řízení. Provedené hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka proto podle jeho přesvědčení není slučitelné s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo, přičemž ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině měla být trestní věc posuzována maximálně podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.
16. Dále obviněný vznesl námitky proti hodnocení zpráv zaslaných z ukrajinských telefonních čísel poškozené D. A., jež měly obsahovat natolik osobní údaje, že bylo podle soudů možno s praktickou jistotou vyloučit, že by tyto údaje zcela náhodně získala osoba nezávislá na obviněném. Nicméně všechny ze soudy uváděných záznamů (fotografie či videosoubor) byly pořízeny na veřejně přístupných místech, kde je mohla pořídit jakákoli osoba, a nejedná se o údaje, ke kterým měl přístup výhradně obviněný. I zde soudy vyhodnotily provedené dokazování tendenčně a extenzivně v neprospěch obviněného. Poukázal na úplnou absenci důkazů co do samotného odeslání zpráv, pověření třetích osob či jinou spojitost mezi zprávami a obviněným, jakož i tvrzeným požadavkem na zaplacení částky ve výši 10 mil. Pakliže soudy přičítají odeslání zpráv obviněnému na základě zapojení svědků R. S. a A. K. do páchání trestné činnosti v rámci skutku pod bodem 2), opomíjí nutnost zkoumat roli obviněného v jednání těchto osob, konkrétní pokyny, které měl udílet, či rozsah pověření těchto osob při jednání vůči třetím osobám.
17. Dále byly podle přesvědčení dovolatele nesprávně vyhodnoceny dopady do sféry poškozené D. A. a svědka J. A. a nárok na náhradu imateriální újmy poškozené. Závěr o tom, že tvrzené jednání obviněného mělo nějaký vliv na zdravotní stav poškozené, byl učiněn bez podkladu v provedených důkazech. Z provedených lékařských zpráv neurologa totiž nevyplývá, že by ke zhoršení jejího zdravotního stavu došlo v příčinné souvislosti s popsaným kontaktem mezi poškozenou a obviněným. Naopak je zřejmé, že se zdravotní stav poškozené nijak nezměnil ani nezhoršil. Obsahem lékařských zpráv jsou tedy skutková tvrzení soudů spolehlivě vyvrácena a výklad odvolacího soudu, že samotná návštěva lékaře implikuje negativní zdravotní dopad konkrétního jednání, je zjevně neudržitelný.
18. Za nesprávný a neprokázaný označil závěr soudů, že poškozeným z jednání obviněného byl i svědek J. A. Tomuto svědkovi nebyly žádné výzvy obviněného adresovány. K danému závěru pak nemůže stačit vyjádření daného svědka, že se ani on v nastalé situaci necítil komfortně, neboť jeho tvrzená újma je až zprostředkovanou nikoli bezprostřední. Nejde přitom současně o závěr, který by nijak negativně neovlivnil postavení obviněného, neboť jde zjevně o otázku významnou pro posouzení povahy a závažnosti jednání obviněného. V rámci hodnocení závažnosti jednání obviněného pak byl jako přitěžující okolnost hodnoceno to, že se jednání měl dopustit na několika osobách.
19. Dále byl dovolatel přesvědčen, že v případě skutku pod bodem 1) nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka stíhaného trestného činu. Měl za to, že odvolací soud neaplikoval závěr, že pohrůžka podáním trestního oznámení obecně nemusí vždy naplňovat taxativa pohrůžky jiné těžké újmy. Pohrůžku podáním trestního oznámení v případě neuhrazení dluhu lze totiž subsumovat pod pojem jiné těžké újmy toliko v případech, kdy pachateli škoda ve skutečnosti vůbec nevznikla, nebo vznikla v menším než požadovaném rozsahu. Naopak v případech, kdy ke způsobení škody v požadované výši došlo, natož pak v důsledku trestné činnosti, je upozornění na eventuální podání trestního oznámení zcela v mezích právně přípustných způsobů vymáhání práv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009). V případě dovolatele tak samotnou pohrůžkou trestním oznámením nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu vydírání, když se tímto jednáním snažil poškozenou přimět k řešení zjištěného stavu účetnictví a souvisejících otázek finančního řízení společnosti E., tedy k něčemu, co je oprávněn po ní požadovat, a rovněž oprávněnými prostředky. K obdobnému závěru je podle jeho přesvědčení třeba dojít i ve vztahu k „výhružce“ předložením celé záležitosti kolektivu společnosti E. Soudy bylo pominuto, že ukončení pracovního angažmá poškozené v této společnosti bylo krokem konečným a definitivním. Jakékoli spravení zaměstnanců společnosti o fraudulózním jednání D. A. jí ani objektivně nemohlo způsobit jakoukoli újmu, natož těžkou. Měl také za to, že nelze dospět k závěru o naplnění znaků stíhaného trestného činu ani ve vztahu ke zprávě o potenciálním využití ukrajinské vymahačské agentury, jelikož z dané zprávy nevyplývá, jakou jinou újmu než vymáhání nároků společnosti E., měla tato agentura poškozené nebo jejímu manželovi způsobit. Soudům vytýkal, že nelze jimi citované usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 465/2010 v projednávané věci považovat za přiléhavé z důvodů zásadních skutkových odlišností, zejména se jednalo o obecně formulované sdělení o možném budoucím využití inkasní agentury a nikoli o konkrétní pohrůžku. Údajné jednání obviněného z hlediska povahy a závažnosti zjevně nedosahuje takové intenzity, kterou předpokládá použití prostředků trestněprávní represe. Ad absurdum by takový výklad mohl navodit stav, kdy jakákoli zmínka státu východního bloku spojená s požadavkem na konkrétní jednání založí trestní odpovědnost za trestný čin vydírání.
20. I při přijetí závěru, že popsané stupňující se pohrůžky nelze vnímat a hodnotit izolovaně, nýbrž v jejich souhrnu, je nutno před provedením vyhodnocení kumulativní intenzity všech dílčích jednání jejich jednotlivé posouzení. Avšak takové izolované hodnocení jednotlivých kontaktů s poškozenou neproběhlo. Je navíc zjevné, že soudy jsou v právním hodnocení značně ovlivněny zprávami posílanými přes aplikaci WhatsApp, jejichž odeslání (či iniciace odeslání) nebylo obviněnému prokázáno. Nicméně ani v obsahu těchto zpráv nelze spatřovat předpokládanou pohrůžku jiné těžké újmy ani konkludentní požadavek ke konkrétnímu jednání poškozené. Jde zjevně toliko o zprávy hanlivé, nikoli cokoli požadující nebo něčím hrozící.
21. Z pohledu existence zavinění pak dovolatel vznesl své související výhrady, neboť považoval za podstatné, zda jednal ve vztahu k oprávněným nárokům, případně zda si myslel, že jeho nároky jsou oprávněné. Závěry o existenci a míře jeho zavinění neakceptoval, neboť je nepovažoval za dostatečně odůvodněné a přezkoumatelné. V této souvislosti napadeným rozhodnutím vytkl i to, že se nevypořádaly s možným posouzením věci podle pravidel skutkových omylů ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku. Okolnost jednání pod značným vlivem jiných osob nebyla v právní rovině reflektována. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný ukončil své jednání ve vztahu k poškozené D. A. z vlastní vůle a dobrovolně a přinejmenším navenek od osobního jednání se svědkem J. A. poškozenou ani jejího manžela nekontaktoval s žádným požadavkem. Konstatoval, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by o kontaktování policie poškozenou věděl, a tudíž by právě podání trestního oznámení bylo důvodem, proč své jednáním ve vztahu k poškozeným ukončil.
22. Dále se dovolatel ohradil i vůči skutkovým závěrům skutku pod bodem 2), které jsou podle jeho přesvědčení založeny na předpokladech a domněnkách, extenzivním hodnocení provedených důkazů v neprospěch obviněného a nekritickém převzetí svědeckých výpovědí J. K., K. K. a I. K. Jedná se přitom o osoby zainteresované na výsledku trestního řízení, o jejichž věrohodnosti lze mít důvodné pochybnosti, které nerozumí rusky a obsah sdělení a požadavků ukrajinských státních příslušníků si dotvořily. Jejich věrohodnost pak nebyla aprobovatelným způsobem hodnocena, mj. i z důvodu nevyhodnocených důkazů prokazujících rodinné a obchodní vztahy mezi obviněným a svědky. Neztotožnil se s tvrzením, že se jedná o důkazy nevztahující se k věci, resp. prokazující okolnosti, které pro věc nejsou podstatné. Dále za nehodnocený a zcela opomenutý označil důkaz záznamu pořízeného K. K. dne 5. 1. 2023 prokazující jak povahu jednání ukrajinských státních příslušníků vůči poškozené, tak i rozsah zmocnění a pokynů obviněného k jednání vůči poškozené odpovídající jemu udělené plné moci.
23. Namítal tedy, že skutkové závěry o provázanosti jednání popsaných ve skutku 2) a vazbě výstavby plotu na hranici pozemku poškozené a následném vyvěšení plachet s hanlivými nápisy nejsou podloženy provedeným dokazováním a jde o pouhou spekulaci soudu. Zejména akcentoval, že využití R. S. a A. K. k vyvěšení plachet za účelem vytvoření nátlaku na poškozené, aby zaplatili požadované finanční obnosy, nevyplývá z obsahu žádného odposlechu a nelze jej dovodit ani z provedeného dokazování. Kritice pak podrobil způsob reakce odvolacího soudu na jeho konkrétní námitky, neboť tento toliko reagoval paušálním odkazem na pravomoci odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení provedených důkazů a obecným zhodnocením postupu soudu prvního stupně při hodnocení dokazování jako postupu logického. Odvolací soud tak opakovaně odkázal na obsah odposlechnutých hovorů mezi obviněným a svědkyní R. K., ačkoli z jejich obsahu ani vzdáleně nevyplývá, co bylo předmětem pověření obviněného, resp. že by jím byly různé formy nátlaku na poškozené, které měly v konečném důsledku směřovat k vymožení finančních částek popsaných ve skutku pod bodem 2). Obviněný nesporoval, že zmocnil R. S., aby za něj jednal vůči svědkyni K. K., ovšem činil tak za účelem převzetí účetnictví společnosti C. - O. Zcela nesprávně vypořádány zůstaly odvolací námitky obviněného ve vztahu ke spekulaci soudu prvního stupně stran umístění plotu na hranici pozemku i ve vztahu k nutnosti vzít do úvahy obsah vyvěšených plachet, které neměly s tvrzeným cílem obviněného nic společného. Jednání obviněného nebylo posuzováno izolovaně, ale nesprávně jako sled kroků, majících vést soudy k tvrzenému cíli.
24. Soudy dostatečně nevzaly do úvahy, že obviněný zmocnil R. S. pouze k jeho zastupování ve věci kontrolního práva hospodaření společnosti C. – O., k výkonu práv společníka ve věci práva na informace a práva na kontrolu. Ze zachycených odposlechů nelze vzhledem k jejich obecnosti údajný rozsah dovodit. Skutečnému rozsahu zmocnění odpovídalo vlastní jednání zmocněnce obviněného, který při osobních setkání se svědky opakovaně vznášel toliko požadavek na vydání účetnictví, což potvrdila i sama poškozená K. K., dokládá to pak i plná moc a v ní vymezený rozsah zmocnění nebo obsah předložených záznamů ze dne 6. 1. 2020 z prostor provozovny společnosti C. – O. a nahrávka ze dne 5. 1. 2020 pořízená samotnou poškozenou. Na poslední zmíněné nahrávce je zaznamenán hovor poškozené se zmocněncem obviněného přes domácí telefon v bydlišti poškozené, přičemž jejím obsahem je toliko připomínka toho, že přijde nahlédnout do finanční dokumentace společnosti C. - O. Bylo-li v rámci rozsahu zmocnění dále poukazováno na výpovědi manželů K. a svědkyně I. K., bylo pominuto, že svědci podle vlastních slov sdělením ze strany zmocněnce obviněného a pana A. K. v převážné části vůbec nerozuměli. Soudy předkládaná stálost výpovědi poškozené dokládá pouze to, že po domyšlení sdělení svůj názor nezměnila. Nikdo z uvedených svědků nemluví ani nerozumí rusky, byli z obsahu sdělení schopni identifikovat pouze jednotlivá slova (která navíc podporují obviněným tvrzenou skutkovou verzi událostí) a obsah sdělení si v převážné části domýšleli. Z výpovědí bylo rovněž zjištěno, že ukrajinští státní příslušníci neužívali žádné vulgarismy, nebyli hrubí a ničím nevyhrožovali. Při posuzování otázky porozumění obsahu sdělení se přitom jedná o okolnosti určující pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného. Pro závěr o dokonání trestného činu vydírání je totiž rozhodné, zda poškozený pohrůžku násilím nebo pohrůžku jiné těžké újmy fakticky vnímá, jakož i to, zda poškozený vnímá, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, v opačném případě se totiž podle judikatury Nejvyššího soudu jedná toliko o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku. Dodal, že smysl některým jednotným úmyslem údajně spojeným jednáním obviněného v podobě vystavění plotu a vyvěšení plachet s hanlivými nápisy dodává až nalézací soud, neboť sami poškození takto jednání nevnímali. Odkaz soudů na svědeckou výpověď K. V. označil za nepřiléhavý, neboť tato výpověď neobsahuje žádná relevantní zjištění co do obsahu požadavků zmocněnce obviněného, nýbrž toliko informace o tom, jak tato svědkyně vnímala způsob jednání zmocněnce obviněného. Nadto je popis této svědkyně v rozporu s objektivizovaným jednáním dotčených osob z nahrávky ze dne 6. 1. 2020, na které jsou zachyceni i další zaměstnanci společnosti C. – O., jak se věnují své běžné pracovní činnosti bez jakéhokoli dotčení děním okolo. Akcentoval, že tato nahrávka, byť předložena ve třech záznamech, časově pokrývá přítomnost dotčených osob před sídlem společnosti C. – O., a je tedy dostatečným důkazem o chování a vznášených požadavcích dotčených osob na místě. Z nahrávky je zřejmé, že ani jednou nepadne požadavek na finanční plnění, přítomní také v žádnou chvíli nežádají po těchto osobách vysvětlení jiných požadavků než požadavku na vydání účetnictví. Daný záznam tudíž označil za významný důkazní prostředek, který byl odmítnut při formování skutkových závěrů. Konečně podle dovolatele nemohlo obstát ani tvrzení, že je nepředstavitelné, aby obviněný coby úspěšný podnikatel žádal o vydání účetnictví prostřednictvím osob nehovořících česky a namísto toho nepostupoval způsobem upraveným právními předpisy tohoto státu. Zmocněnec byl totiž pověřen toliko k převzetí a následnému předání dokladů, nikoliv k výkladu a věcnému zkoumání účetní dokumentace, tudíž jazyková bariéra nehrála žádnou roli. Není pak ani zřejmé, v jakém prvku je spatřována nesouladnost s právními předpisy České republiky. Součástí důkazů, které soud prvního stupně odmítl v případě tohoto skutku hodnotit totiž byly mj. právě i předchozí opakované výzvy obviněného činěné prostřednictvím jeho právního zástupce k vydání účetnictví a dalších dokladů souvisejících s obchodním a finančním řízením společnosti, jíž byl společníkem. Proto neodpovídá provedenému dokazování ani závěr odvolacího soudu, že zvolený způsob řešení je nelogický, neboť mohl postupovat jinak.
25. Dále vznesl výhrady k nedostatečnému posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí manželů K., jež byla dovozena na základě toho, že se jejich výpovědi v podstatných okolnostech shodovaly. Stálost výpovědí však v posuzovaném případě není výrazem pravdivosti a věrohodnosti jejich výpovědí. Jednalo se přitom o klíčové svědecké výpovědi představující jediný usvědčující důkaz ve vztahu k povaze tvrzených požadavků zmocněnce obviněného. Reagoval na tvrzení odvolacího soudu, podle něhož je stěží uvěřitelné, že se obviněný vůbec nezajímal o to, jakým způsobem oba Ukrajinci činnost popsanou v plné moci realizují. Deklaroval, že pověření zmocněnce k určité činnosti by po praktické stránce pozbývalo smyslu v případě, kdyby měl nad jeho činností vykonávat nepřetržitý dohled. Stejně tak zájem obviněného o konkrétní způsob provedení požadavku nedokládá skutečnost, že obviněný zaplatil zmocněnci odměnu. Vymezil se i vůči právnímu závěru o účastenství ve formě organizátorství pro tristní důkazní situaci ve vztahu k zosnování či řízení trestného činu. Závěr o pokynech a vědomí obviněného o činnosti R. S. a jeho doprovodu jsou mimo rámec provedených důkazů pouze presumovány, a to v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Skutkové závěry o udělování pokynů obviněným (příp. že jednání probíhalo s jeho vědomím) jsou podle obviněného čistě spekulativního charakteru a postrádají podklad v provedeném dokazování, což vylučuje nejen právní záměr o zosnování či řízení trestného činu, ale i závěr o úmyslném jednání obviněného společně se dvěma osobami ve smyslu § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
26. Nesouhlasil pak ani se skutkovými závěry, pokud jde o újmu na zdraví, kterou měla utrpět K. K. jednáním obviněného. I zde odvolací soud podle jeho názoru vychází výlučně z důkazně nepodložené svědecké výpovědi poškozené, ve které se odráží toliko její subjektivní vnímání a pocity, byť se jedná o problematiku nedílně spojenou s nutností objektivizace tvrzené újmy na zdraví ze strany odborníka – lékaře. K tvrzené újmě nebyly v řízení provedeny žádné důkazy a z výpovědi svědků J. K. a I. K. nadto vyplynulo, že poškozená měla obdobnými problémy trpět a medikaci požívat již v minulosti. Odkázal také na obsah telefonické korespondence poškozené, který dokládá, že se poškozená obviněného nebojí a kontakt s ním jí nepůsobí žádné strasti, čímž je doložena i nevěrohodnost samotné poškozené a jejích tvrzení.
27. Rovněž namítal, že i pokud by se jednání popsaných v napadených rozhodnutích skutečně dopustil, pak není opodstatněný ani právní závěr, že toto jednání bezezbytku naplňuje objektivní i subjektivní stránku vytýkaného trestného činu vydírání. Jednotlivé a vzájemně nesouvisející incidenty jsou soudy hodnoceny toliko ve svém souhrnu a individuální dílčí jednání nebyla podrobena detailnímu právnímu hodnocení stran naplnění požadavku „jiné těžké újmy“. K tomu uvedl, že odvolací soud výslovně pohrůžku jiné těžké újmy zmiňuje pouze u 2 z celkových 13 dílčích jednání, která jsou přičítána obviněnému. Jde pak navíc o pohrůžky zveřejněním pornografické koláže poškozeného J. K. a pohrůžku zveřejněním informace o údajné prostituci poškozené K. K. v Itálii, které byly obsahem zpráv, jejichž odeslání nebylo obviněnému prokázáno, a které ani neobsahují požadavek na jakékoli jednání ze strany poškozených. Jako jiná těžká újma je zahrnuta přitom i jen samotná přítomnost dotčených osob u bydliště poškozené, a dokonce jejich komunikace v ruském jazyce, aniž by tato byla zkoumána po obsahové stránce mj. také z hlediska porozumění obsahu sdělení ze strany poškozených (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1968, sp. zn. 7 Tz 33/78, které předpokládá zřetelné vnímání sdělované pohrůžky). V tomto ohledu akcentoval, že jinou těžkou újmou je toliko taková újma, která se zároveň jako těžká újma objektivně jeví a napadený ji takto musí objektivně pociťovat. Daný pojem tedy předpokládá určitou intenzitu, které drtivá většina dílčích jednání ve skutkové větě ani zdaleka nedosahuje. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1310/2017) pak v hodnocení intenzity zásahu do oprávněných zájmů poškozených zcela absentuje zohlednění závazkových vztahů mezi obviněným a poškozenými. Připomenul, že poškozená K. K. potvrdila, že ze strany ukrajinských občanů bylo opakovaně sdělováno pouze to, že se dostaví znovu, nedojde-li ke splnění jejích zákonných povinností. Takový postup nelze podle jeho přesvědčení subsumovat pod pojem jiné těžké újmy, pokud by tomu tak bylo, dané jednání není trestným činem pro nedostatek společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
28. Dále ani právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání nemá oporu v provedeném dokazování, čemuž odpovídá i odůvodnění napadených rozhodnutí, které zavinění ve formě úmyslu dovozují ze samotného popisu trestného činu.
29. Podle dovolatele pak neobstojí ani právní závěr soudů, že se svým jednáním pokusil způsobit značnou škodu na majetku poškozených. Je totiž zřejmé, že oproti zaplacené kupní ceně obchodního podílu by poškozené K. K. byl převeden jeho obchodní podíl na společnosti C. – O., tedy by dostala ekvivalent svého plnění a škoda by jí nevznikla. Stejně tak by škoda nemohla vzniknout v situaci, kdy by společnost C. - O. toliko vrátila půjčku, k jejímuž vrácení byla povinna.
30. Konečně obviněný vznesl své námitky i vůči uloženému trestu, jenž označil za nepřiměřeně přísný, neodpovídající povaze a závažnosti tvrzeného jednání, jakož ani ostatním kritériím rozhodným pro stanovení druhu a výměry trestu, a jako takový odporující zásadě individualizace trestu. Soudy při posuzování přiměřenosti uloženého trestu adekvátním způsobem neposoudily nejen polehčující okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, ale rovněž nezohlednily povahu a závažnost stíhaných trestných činů s ohledem na společnou minulost obviněného a všech poškozených, a jejich osobní, pracovní, obchodní a dlužnicko-věřitelské vztahy. Naopak obviněnému nedůvodně přičetly řadu okolností přitěžujících. V tomto ohledu měl za to, že nepřiměřenost a nepřezkoumatelnost uložené sankce může založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť uložená sankce je v příkrém rozporu se zásadou proporcionality, subsidiarity i individualizace trestu a také je nedostatečně odůvodněna. Soudy nezohlednily zejména způsob provedení činu obviněného, resp. okolnosti, za kterých byl spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění, jeho pohnutku a cíl. Proto chybně dospěly k závěru o nemožnosti postupu podle § 58 odst. 6, případně § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Co se týče povahy a závažnosti trestného činu, odvolací soud opomněl vyhodnotit například rozpoložení obviněného v době jeho tvrzeného jednání, kdy v případě D. A. jednal pod dojmem existenčního ohrožení společnosti E. a v případě manželů K. v reakci na eskalaci několik let trvajícího napětí a rodinných konfliktů se sestrou a tetou obviněného; v obou případech vymáhal existující nároky (nebo se tak domníval). Nebylo rovněž zohledněno, že jednal pod významným vlivem svědkyň R. K. a J. G., neboť takové jednání má jinou povahu a závažnost než soudy popisovaný plánovitý a svévolný postup. Oprávněnost vymáhaných nároků má podle něj význam i pro zhodnocení povahy a společenské škodlivosti jeho jednání, resp. míru jeho závažnosti. K přičtené přitěžující okolnosti ve formě spáchání trestného činu ze ziskuchtivosti konstatoval, že závěry odvolacího soudu jsou vnitřně rozporné, když v případě oprávněného vrácení finančních prostředků nelze mluvit o profitu, nýbrž o vyrovnání majetkoprávních vztahů. V tomto směru odkázal na doktrinální výklad pojmu ziskuchtivosti, coby snahy pachatele zajistit si opatřením neoprávněného majetkového prospěchu signifikantní zlepšení svého životního standardu. Současně zmínil svou charitativní činnost a dlouhodobou majetkovou podporu rodinných příslušníků včetně poškozené K. K. a svědkyně I. K., s čímž nebylo operováno ve vztahu k tvrzené ziskuchtivosti. Měl pak za to, že dané okolnosti mohou být ve svém souhrnu vnímány jako natolik výjimečné, že na jejich základě je mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby přímo nezbytné k naplnění postulátu proporcionality a individualizace trestních sankcí.
31. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
32. Obviněný následně podáním ze dne 21. 8. 2023 doplnil podané dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jeho naplnění spatřoval v neaplikování § 58 odst. 6, případně § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Toliko pak zopakoval, že soudy nereflektovaly zákonná kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu a doplnil, že nezohlednily ani skutečnosti na jeho straně, jako je péče o tři nezletilé děti (o které do nástupu do výkonu trestu aktivně pečoval) a nejlepší zájem těchto nezletilých dětí.
33. Obviněný své dovolání doplnil také podáním ze dne 22. 12. 2023, a to zejména ve vztahu k výroku o uloženém trestu. Deklaroval, že napadená rozhodnutí nereflektují dobu, po kterou byl v průběhu trestního řízení podroben opatřením nahrazujícím vazbu a povinnostem a omezením uloženým podle § 73 odst. 3, 4 a 5 tr. ř. Podrobně popsal dobu výkonu vazby včetně navazujících omezení. Pochybení spatřoval v tom, že z doby omezení podle § 73 odst. 3 tr. ř. spočívající v povinnosti zdržovat se v místě svého obydlí za současného sledování prostřednictvím elektronického náramku, která činila celkem 230 dní, mu bylo na uložený trest odnětí svobody započteno toliko 184 dní. Obviněný byl rovněž povinen strpět dohled probačního úředníka celkem 698 dnů a po stejnou dobu byl podle § 73 odst. 5 tr. ř. omezen zákazem vycestování. Po značnou dobu pak byl monitorován prostřednictvím elektronického monitorovacího systému. Z uvedených omezení, kterými byl zatížen po dobu dvou let, nebylo na uložený trest odnětí svobody započítáno ničeho. Ústavní stížnost, v níž namítal nesprávně provedený zápočet doby vazby a opatření jí nahrazujících do jemu uloženého trestu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2836/23, odmítnuta s tím, že dobu požadovanou obviněným nelze do doby výkonu trestu započítat. V intencích § 92 odst. 3 tr. zákoníku bylo tedy nutno nezapočitatelnou dobu trvání omezení osobní svobody obviněného promítnout do ukládaného trestu, což se ve výroku o trestu z napadených rozhodnutí nestalo, když ani jeden ze soudů tyto úvahy v rámci rozhodování o ukládaném trestu vůbec neuvedl. Akcentoval, že se jednalo o omezení zcela zásadní, které lze de facto postavit naroveň samotnému pobytu ve vazbě či výkonu trestu domácího vězení. Současně s ohledem na jeho podnikatelskou činnost, jejíž náplní bylo i zajišťování fungování společnosti v zahraničí, zdůraznil nemožnost osobního vycestování po dobu více něž dvou let vlivem uložených omezení. Danými tvrzeními doplnil svou dosavadní argumentaci stran nezákonnosti uloženého trestu odnětí svobody, neboť uvedené skutečnosti svědčí o uložení trestu ve zvolené výměře v rozporu s principem proporcionality, byť byl stanoven při spodní hranici zákonné sazby. Závěrem proto učinil totožný návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
34. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze formálně podřadit ty námitky, které se týkají údajného nedostatečného zohlednění oprávněnosti požadavků obviněného vznesených vůči poškozeným. Ve vztahu k popisu skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně předestřel, že je v něm uvedeno jednání obviněného různorodého charakteru. Tudíž v dovolání opakovaně uváděný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, uveřejněného pod č. 23/2010 Sb. rozh. tr., označil za nepřiléhavý, resp. jeho interpretaci obviněným označil za extenzivní v jeho prospěch. Zejména upozornil na tu pasáž předmětného rozhodnutí, podle níž by se pachatel mohl dopustit trestného činu vydírání, pokud by spolu s upozorněním na podání trestního oznámení vyhrožoval poškozenému způsobem a prostředky, k jejich použití nebyl vůbec oprávněn. Z popisu skutku pod bodem 1) vyplývá, že pohrůžka podáním trestního oznámení byla pouze jednou z pohrůžek, kterých se měl obviněný dopustit; vedle toho se vyskytují pohrůžky zcela právně neakceptovatelné (zmínky o důsledcích pro děti poškozené, zapojení vymahačské agentury z Ukrajiny a zasílání fotografií ze soukromého života poškozené a její rodiny, doprovázené difamačním textem). Akcentoval, že popis skutku je formulován jako jeden skutek, jenž se postupně vyvíjel, kdy jednání obviněného nabíralo z hlediska závažnosti pohrůžek na intenzitě. Nepřipustil tak, aby skutkové závěry byly hodnoceny izolovaně podle jednotlivých kontaktů obviněného s poškozenou, neboť takový dílčí rozklad jeho jednání by naopak ad absurdum omezil komplexní hodnocení jeho jednání. Za správný tak označil závěr, že trestný čin vydírání je spáchán také v případě, že obviněný poškozeného nutí k určitému konání, ale činí tak prostředky neodpovídající účelu nebo cíli. Nad rámec doplnil, že sám obviněný neměl konkrétní a podloženou představu o výši eventuální škody způsobené poškozenou D. A., přičemž za této situace nebyl oprávněn požadovat zaplacení částky 10 mil. Kč. Shora citovaný judikát výslovně uvádí, že skutkovou podstatu trestného činu vydírání může naplnit i pohrůžka oznámení trestného činu, jímž pachatel jinému hrozí a nutí ho tak, aby se zavázal k náhradě škody, která pachateli ve skutečnosti vůbec nevznikla, anebo vznikla v podstatě menší než požadované výši. Z tohoto usuzoval, že hrozbu podání trestního oznámení nelze legálně použít za účelem zaplacení domnělé škody, jejíž výši nemá pachatel objasněnou. Ze stejných důvodů nebyl obviněný oprávněn poškozené hrozit ani předložením důkazů o její trestné činnosti celému kolektivu společnosti E., neboť se tak stalo v návaznosti na již dříve vznesený požadavek na zaplacení částky 10 mil. Kč. Podobně nepovažoval za oprávněnou pohrůžku spočívající v absenci mlčenlivosti týkající se další pracovní činnosti poškozené, kterou měl obviněný poškozenou nutit ke spolupráci na předání údajně „zamlčovaných a záměrně zkreslených“ informací. Hrozba difamací poškozené v budoucích pracovněprávních vztazích není prostředkem, který by mohl být oprávněně použit k tomu, aby poškozenou přiměl ke spolupráci na odhalování jejích nedostatků při výkonu profese účetní. Takový postup totiž není právem aprobovanou alternativou sloužící k domáhání se oprávněných zájmů dotčené osoby jako je tomu např. v případě podání civilní žaloby či trestního oznámení.
35. V případě skutku pod bodem 2) výrokové části odsuzujícího rozsudku konstatoval, že popis skutku v této části svědčí o kontinuálním nátlaku na poškozené prostřednictvím dalších osob pravděpodobně ukrajinské státní příslušnosti, a dále obviněný nechal na vedlejším pozemku poškozených vybudovat vysoké mobilní oplocení, na které byly vyvěšeny hanlivé a difamační nápisy. Kategoricky tak odmítl jakoukoli relevanci toho, zda se dovolatel domáhal vůči poškozeným vrácení reálného dluhu, neboť tak činil prostředky zjevně nelegálními. Z uvedených důvodů měl státní zástupce námitky obviněného směřující proti právnímu posouzení za zcela zjevně neopodstatněné.
36. Dále se k výhradám obviněného stran učiněných skutkových zjištění vyjádřil k neprovedení výslechu svědků R. S. a A. K., přičemž postup soudů označil za zcela důvodný. V případě svědka R. S. se jednalo o výslech prakticky nerealizovatelný, když jeho pobyt v důsledku mobilizace nebyl znám, a v případě svědka A. K. bylo zmíněno, že se odmítl dostavit na území České republiky. Oba se nadto mohli vědomě na trestné činnosti obviněného podílet a jednoznačně mají právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř., přičemž není účelné nezbytně trvat na jejich procesním výslechu za situace, kdy účast obou svědků na stíhaném jednání byla dostatečně prokázána jinými provedenými důkazy.
37. K námitkám obviněného spočívajícím v tvrzení o chybném posouzení věrohodnosti výpovědi obviněného, poukazující na nedostatečnou průkaznost závěrů o výši hrozící škody ve výši 10 mil. Kč s odkazem na výpověď svědka J. A. a výtkám k interpretaci pořízených odposlechů konstatoval, že v rámci rozsáhlého odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevzniká prostor pro pochyby o učiněných skutkových zjištěních, natož zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vlastní subjektivní hodnocení provedených důkazů neodpovídá danému dovolacímu důvodu. K opakovaným výhradám vůči významu výpovědi svědka J. A. akcentoval, že trestní řízení je postaveno na volném hodnocení důkazů a určitá skutečnost může být prokázána toliko výpovědí jednoho svědka, pokud soud přesvědčivě tuto výpověď vyhodnotí jako věrohodnou, a navíc má v širších souvislostech oporu v jiných provedených důkazech. Ke zpochybňování závěrů soudů, že obviněný zaslal poškozené D. A. na její telefon zprávy prostřednictvím WhatsAppové komunikace, konstatoval, že nalézací soud poukázal na nepřímé důkazy spočívající v časové souvislosti a v návaznosti na jiné objektivní důkazy (předchozí zmínka o vymahačské agentuře z Ukrajiny), vzal v potaz, že poškození A. neměli v dané době jiný spor, nespolupracovali s žádným subjektem z Ukrajiny a bylo užito mj. slovo podvodník, které odpovídalo nařčení poškozené obviněným, nadto lze shledat podobnost provedení mezi 1) a 2) skutkem v případě koláží fotografií.
38. Dále co se týče zpochybnění vzniku nemajetkové újmy uvedl, že okolnosti uváděné dovolatelem nemají přímý vliv na právní kvalifikaci. Toliko připustil, že se závěry odráží ve výroku o náhradě škody poškozené D. A. ve výši 200 000 Kč, který však nijak podrobně v dovolání zpochybněn není. Vytýká-li obviněný, že soudy své závěry opřely o lékařské zprávy k poškozené, které její zhoršený stav v návaznosti na jednání obviněného nedokládají, státní zástupce se k jejich obsahu nevyjádřil, neboť je neměl v době vyjádření k dispozici. Nicméně konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí soudů je zřejmé, že vycházely především z vyjádření poškozené, ve které jednání obviněného vyvolalo strach, byla nucena upravit běžný způsob života a řešit situaci s dětmi. Za této situace nelze zaměňovat vznik imateriální újmy se vznikem škody na zdraví, při které by bylo třeba se podrobněji zabývat obsahem lékařských zpráv či specializací lékaře, který je vystavil. Samotná imateriální újma nemusí být vázána na poškození zdraví, ale může vzniknout i nezávisle na něm v podobě duševních útrap, jako jsou strach o sebe či osoby blízké, což poškozená věrohodně deklarovala.
39. K namítaným vadám skutkových závěrů ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rovněž uvedl, že obviněný toliko prezentuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry, přičemž ani v této části nelze detekovat, že by došlo ke zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Posouzení věrohodnosti svědků i význam jednotlivých aktů tedy obviněný pouze hodnotil ve svůj prospěch jinak než soud prvního stupně.
40. Zabýval se pak rovněž námitkou proti právní kvalifikaci skutku spočívající mj. v tom, že samotná komunikace mezi nezjištěnými pachateli a poškozenými v ruském jazyce nemůže naplnit pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla zkoumána komunikace po obsahové stránce z hlediska jejímu porozumění ze strany poškozených. Označil ji však za neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu, kdy podle výpovědí poškozených K. poškození shodně vypověděli, že po nich muži hovořící rusky požadovali peníze a účetnictví. Nevzniká proto žádná pochybnost o obsahu a způsobu předmětné komunikace, přičemž v kontextu dalšího jednání pak právě tento způsob byl zcela nepochybně způsobilý dosáhnout intenzity jiné těžké újmy.
41. Námitky vztahující se k uloženému trestu podle přesvědčení státního zástupce nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu totiž nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V konkrétních okolnostech případu pak neměl ani za to, že by uložený trest odnětí svobody na samé spodní hranici hrozící trestní sazby byl trestem v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, a tudíž neslučitelný s ústavním principem proporcionality. Neseznal ani relevantní důvody pro uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1 nebo 6 tr. zákoníku. Krajský soud v odsuzujícím rozsudku správně mimo polehčující okolnosti (dosavadní vedení řádného života) vyzdvihl okolnosti přitěžující, a sice že obviněný spáchal více trestných činů, čin spáchal na více osobách a dopustil se jednání s rozmyslem a ze ziskuchtivosti. Nadto zdůraznil, že jednání obviněného nebylo ani v rámci jednotlivých dvou skutků ojedinělé, ale skládalo se z několika dílčích jednání, která co do závažnosti nabývala na intenzitě, tudíž nelze jeho jednání hodnotit jako zcela jednorázové a čistě situační vybočení z jinak vedeného řádného života. Z uvedeného důvodu nelze ani jakkoli přikládat význam motivům obviněného i v případě, že by tyto vyvěraly z částečně oprávněných nároků vůči poškozeným. Důvodem pro mimořádné snížení trestu nemohou být ani rodinné poměry obviněného, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že o děti obviněného může pečovat jejich matka a lze předpokládat jejich zajištění z jinak úspěšného podnikání obviněného. Ve vztahu k § 58 odst. 6 tr. zákoníku nebyly námitky nijak konkretizovány, proto ani není namístě se jimi zabývat. Zcela obecně však konstatoval, že jednání, za které byl obviněný odsouzen, svou povahou rozhodně nesnižuje závažnost pokusu, který směřoval k naplnění kvalifikované skutkové podstaty stíhaného zločinu, přičemž základní skutková podstata byla jednoznačně naplněna. Vzhledem k charakteru výhružek, které v poškozených důvodně vyvolávaly obavu nejen o ně samotné, ale též o jejich děti, tyto rozhodně byly způsobilé poškozené přimět ke splnění požadavků obviněného, tedy zaplacení jím požadovaných finančních částek, které dosahovaly samostatně škody velkého a značného rozsahu.
42. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
43. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
44. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
45. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
46. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je pak dán, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
47. Obviněný přitom vznesl konkrétní výhrady, které je možné podřadit pod první dva ze shora citovaných důvodů dovolání. Nejvyšší soud se k nim tudíž dále vyjádří. Současně již úvodem považuje za nutné zdůraznit, že nesdílí postoj dovolatele stran nedostatečného či nepřezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí učiněných ve věci. Naopak je toho názoru, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů obsahují obsáhlé hodnotící a plně přezkoumatelné úvahy.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
48. Úvodem je vhodné podotknout, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný J. S. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly, byť s jejich argumentací dovolatel zásadně nesouhlasí. Prakticky však především toliko polemizuje s hodnocením týchž důkazů. Nicméně dle názoru dovolacího soudu je z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Na tomto místě je nutné akcentovat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací totiž není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
49. Předně obviněný souhrnně namítal, že v celkovém náhledu na jeho osobu bylo negativně hodnoceno, že se k věci vyjádřil šířeji až v rámci hlavního líčení, v čemž spatřoval porušení jeho práva na výkon obhajoby. Nicméně (jak ostatně již uvedl soud odvolací v odstavci 26. odůvodnění jeho usnesení) takové závěry vskutku v rozsudku soudu prvního stupně dohledat nelze. Ten toliko s oporou v obsahu výpovědí obviněného realizovaných v jednotlivých stadiích trestního řízení hodnotil, že obviněný v přípravném řízení neuváděl o podstatných okolnostech shodné skutečnosti, přičemž tyto konkrétně specifikované diskrepance byly vyhodnoceny jako okolnosti, jež do určité míry snižují věrohodnost jeho výpovědi (v podrobnostech lze odkázat na odstavce 82. a 83. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V obdobném směru (viz odstavec 27. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) je nutno uvést, že nalézací soud dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného na základě komplexu provedených důkazů, nikoli toliko na základě vyjádření znalce z odvětví klinická psychologie PhDr. Pavla Koldy. Nelze pak akceptovat tvrzení dovolatele, že by tento důkaz byl soudy vykládán v přímém rozporu s jeho vlastním obsahem, neboť znalec sice vskutku vypověděl, že z hlediska specifické věrohodnosti nelze výpověď obviněného označit jako nevěrohodnou, nicméně některé znaky obsahuje a vyslovil domněnku o inklinaci k zrekonstruování výpovědi (viz odstavec 84. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud pak verzi předkládanou obviněným podrobil kritice v rámci svého detailně odůvodněného rozhodnutí, přičemž jeho přesvědčení o nevěrohodnosti výpovědi obviněného je zcela v souladu se zásadou bezprostřednosti, ústnosti a zejména volného hodnocení důkazů.
50. Pakliže (opět v obecné rovině ve vztahu k oběma skutkům) dále dovolatel vytýkal to, že v jeho neprospěch byly vyhodnoceny zachycené hovory s R. K. či L. G. stran řízení činnosti ukrajinských státních příslušníků, neboť takový závěr z nich dovodit nelze, Nejvyšší soud považuje za nutné ve stručnosti na předmětnou námitku reagovat. Nalézací soud vyložil obsah hovoru s R. K. zejména ze dne 5. 11. 2020, jakož i s L. G., kterým obviněný tlumočí stanovisko S. I., že když poslal ty Ukrajince, tak se z pohledu poškozených jednalo o nejtvrdší variantu. V reakci R. K. stvrzuje poslání ukrajinských státních příslušníků mj. slovy „to žes poslal Ukrajince, byl jako kdyby projev tvýho zoufalství krajního, pro ně je jasný, že už nic silnějšího nemáš v rukávě“ a rovněž sděluje, že měla špatný pocit z toho, že ho na ty Ukrajince navlíkla, přičemž dané jednání dává do souvislosti i s „A.“ a mj. užívá slova, že pro něj „vyšší level vymáhání neexistuje“. Dané hovory je pak nutno hodnotit v kontextu s provedenými svědeckými výpověďmi, přičemž v jejich souhrnu lze posoudit motivy a postoje obviněného ve vztahu k daným ukrajinským státním příslušníkům. V odezvě na výtky obviněného je nutno dodat, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2) tak nalézací soud dovodil, že obviněný Ukrajince na poškozené K. najal za účelem vymožení finančních prostředků [viz odstavec 122. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu; ve vztahu ke skutku pod bodem 1) dovolací soud odkazuje na odstavce 97. až 98. odůvodnění jeho rozhodnutí].
a) Zjevný rozpor předpokládaný § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem 1)
51. Obviněný J. S. ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně namítal, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to jednak k prokázání požadavku obviněného na zaplacení částky ve výši 10 mil. Kč a jednak k závěrům stran zapojení obviněného do odeslání předmětných zpráv na telefon poškozené D. A. Tuto část dovolací argumentace bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
52. Pokud však jde o námitky zpochybňující postavení svědka J. A. jakožto poškozeného a vytýkající nepodloženost závěru o vlivu jednání obviněného na zdravotní stav poškozené D. A., nelze je pod zvolený důvod dovolání subsumovat, neboť prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Z hlediska podstaty předmětného vydírání nelze označit za rozhodné skutkové zjištění ve smyslu citovaného ustanovení vznik imateriální újmy dané poškozené (ani obecný odkaz na nesprávné vyhodnocení dopadů do sféry obou poškozených), neboť nemá přímý vliv na právní kvalifikaci. V souladu s názorem státního zástupce má i Nejvyšší soud za to, že tyto závěry se odráží toliko ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené D. A. ve výši 200 000 Kč, který však nijak podrobně v dovolání zpochybněn není. Na okraj proto podotýká, že se neztotožňuje s přesvědčením dovolatele, že závěr o vlivu jednání obviněného na zdravotní stav poškozené byl učiněn bez podkladu v provedených důkazech. Odvolací soud náležitě poukázal na nutnost zohlednění výpovědi samotné poškozené D. A. a jejího manžela svědka J. A., že zdravotní stav poškozené byl poměrně výrazným způsobem narušen jednáním popsaným v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně a závěry stran dopadu na duševní sféru poškozené jsou tak plně adekvátní (viz odstavec 45. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy pak v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz odstavce 148. až 155. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 58. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), které podrobně rozebírají a své závěry konstruují zejména na tom faktu, že jednání dovolatele v poškozené vyvolalo pocity strachu a obav, byla nucena upravit běžný způsob života a řešit situaci s dětmi. Pakliže nalézací soud označil svědka J. A. za poškozeného, rovněž taková skutečnost nemá vliv na právní kvalifikaci (ani dopad na zachování práva obviněného na obhajobu, jak přiléhavě podotýká odvolací soud), přičemž sám obviněný (byť námitku podřadil pod část IV. svého mimořádného opravného prostředku vztahující se k chybným skutkovým závěrům) vztahuje nesouhlas s takovým označením svědka výlučně k posouzení povahy a závažnosti jednání obviněného v rámci přitěžující okolnosti, kterážto otázka se dotýká toliko ukládaného trestu.
53. Nezanedbatelnou část své dovolací argumentaci obviněný věnoval zpochybnění skutkového zjištění, že v rámci svého jednání popsaného pod bodem 1) výroku o jeho vině požadoval zaplacení částky 10 mil. Kč. Jak již bylo shora naznačeno, lze připustit, že tato námitka má přímou spojitost se znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť zakládá skutkový závěr o způsobení škody velkého rozsahu. Současně obviněný deklaroval, že takový závěr je rozporný s provedenými důkazy, resp. je založen toliko na tvrzení svědka J. A., jehož výpověď nelze v tomto ohledu hodnotit jako věrohodnou. Poukázal přitom na svou výpověď, podle níž se ve vztahu k D. A. domáhal pouze poskytnutí součinnosti, objasnění účetních nesrovnalostí, případně vypořádání pohledávek za společností E. z titulu náhrady způsobené škody. Podle jeho přesvědčení v důkazní situaci, kdy proti sobě stojí výpověď svědka J. A. a obviněného, jež je podporována řetězcem specifikovaných logických argumentů, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo.
54. K této námitce je nutno nejprve obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Pakliže obviněný rozporoval závěr o požadavku na zaplacení částky 10 mil. Kč, soudy v tomto ohledu vycházely vskutku zejména z výpovědi svědka J. A., která je podporována výpovědí svědkyně D. A. Průběh schůzky opět velmi podrobně rozebral a vyhodnotil již nalézací soud (viz odstavec 86. odůvodnění jeho rozsudku). Ve stručnosti lze uvést, že tento svědek jednoznačně o požadavku na vrácení částky 10 mil. Kč vypověděl, přičemž druhý den ráno informoval o schůzce i jejím obsahu svou manželku. Soud prvního stupně pak vzal v úvahu především ten fakt, že jak svědek J. A., tak svědkyně D. A. opakovaně shodně vypovídali o obsahu předmětné schůzky. Současně rozvedl své úvahy k totožné námitce obviněného uplatněné již v rámci předchozího řízení, že ze strany svědka nemohlo dojít k chybné interpretaci obsahu schůzky (viz odstavec 87. odůvodnění jeho rozsudku). Jako irelevantní se jeví výtky obviněného naznačující, že ani jeden z aktérů dané schůzky nerozumí účetnictví, neboť svědek požadavek na zaplacení částky 10 mil. Kč v návaznosti na neoprávněné vyvedení finančních prostředků jeho manželkou ze společnosti, kde byla zaměstnána, uvedl zcela jednoznačně. V návaznosti na úvahy nalézacího soudu i soud odvolací s praktickou jistotou vyloučil, že by svědek nepochopil, co je po něm žádáno, a měl toliko svou ženu přesvědčit, aby byla nápomocna při odstraňování nejasností v účetnictví společnosti E. (viz odstavec 45. odůvodnění jeho usnesení). K otázce věrohodnosti obou zmíněných svědků bylo rovněž přistupováno s dostatečnou pečlivostí, kdy bylo zohledněno, že jsou osobami naprosto bezúhonnými, nemají motivaci, proč by měli vypovídat v takto závažné věci a s vědomím možných následků v neprospěch obviněného, svědek J. A. pak byl vůči obviněnému do doby projednávaného jednání zcela bez jakéhokoli vztahu (při současném zohlednění jeho aktuálního negativního postoje). Nelze opomenout ani úvahy nalézacího soudu zohledňující skutečnost, že poškozená D. A. záhy vyhledává právní zastoupení, přičemž právní zástupkyně poškozené zasílá přípis společnosti E. k rukám obviněného, jehož součástí je zmínka o náhradě škody ve výši „pouhých“ 10 mil. Kč z částky, jejíž celková výše údajně činí 24 mil. Kč. V odpovědi obviněného prostřednictvím jeho právního zástupce pak absentuje jakékoli rozporování toho, že by obviněný popíral uváděný nárok na úhradu 10 mil. Kč, což při zohlednění konkrétních skutečností bylo vyhodnoceno jako nepřímé potvrzení tohoto požadavku a odpuštění zbytku údajné škody způsobené údajnou protiprávní činností (viz odstavce 88. a 89. odůvodnění jeho rozsudku). Nelze ani souhlasit s tvrzením, že požadavek na zaplacení částky 10 mil. Kč nebyl logický a vymykal se jinak konzistentnímu postoji obviněného, snažícího se vyřešit nesrovnalosti v účetnictví, neboť požadavek na předání vyvedené finanční částky včetně konkrétního termínu byl poškozené D. A. sdělen například i telefonicky svědkyní J. G. Ve vztahu k přítomnosti J. G. na předmětné schůzce lze zdůraznit, že tato verzi obviněného nepodpořila, neboť uvedla, že nevěděla, proč požadoval její účast a nepamatovala si, že by mu připravila nějaké podklady.
55. V návaznosti na uvedené úvahy nalézacího soudu i soud odvolací přiléhavě zdůvodnil, proč lze odmítnout verzi obviněného ve vztahu k předmětné schůzce, podle níž se jednalo pouze o další žádost o součinnost ze strany D. A. Ten také doplnil, že o tom, že obviněný na dané schůzce se svědkem J. A. skutečně žádal vrácení finančních prostředků, svědčí zachycený obsah schůzek mezi obviněným a R. K. Ač byl obsah komunikace obecný, zcela evidentně obsahoval přesvědčení obviněného o tom, že D. A. odcizila finanční prostředky z portfolia společnosti E. Taková argumentace odvolacího soudu se pak soudu dovolacímu rozhodně nejeví jako zmatečná. Odvolací soud rovněž reagoval na další opětovně vznesené námitky, a to že nebyla dostatečně odůvodněna snaha předat svědku J. A. příslušné dokumenty, tvrzená škoda nebyla nikdy vyčíslena a že nebylo hodnoceno rozpoložení, v jakém se nacházel při schůzce se svědkem J. A., přičemž je označil za nedůvodné. Nejvyšší soud proto odkazuje i na odůvodnění jeho usnesení (viz odstavec 45.).
56. Je pak zcela v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., pokud soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely zejména z předmětné svědecké výpovědi, kterou vyhodnotily jako věrohodnou a své úvahy přezkoumatelným způsobem přednesly v rámci svých rozhodnutí, nadto má v širších souvislostech oporu v jiných provedených důkazech. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že by se soudy v rozporu s principem in dubio pro reo přiklonily k verzi prezentované poškozeným. Jeho výpověď totiž nestojí osamoceně, nýbrž je podporována dalšími důkazy, jež byly soudy řádně hodnoceny a byl z nich vyvozen závěr o vině obviněného. Pro závěr o rozporované požadované částce si tudíž opatřily dostatečný podklad a hodnotily ji dostatečně pečlivě, přičemž nelze hovořit z jejich strany o libovůli či svévoli. Současně soudy ve vztahu k předmětné schůzce považovaly výpověď dovolatele za nevěrohodnou a nelogickou.
57. Obviněný dále právně relevantně v rámci zvoleného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozporoval závěry stran jeho zapojení do odeslání zpráv zaslaných z ukrajinských telefonních čísel poškozené D. A. Poukazoval přitom na absenci důkazů co do samostatného odeslání zpráv, pověření třetích osob či jakoukoli jinou spojitost mezi zprávami a dovolatelem.
58. Nicméně i hodnocení zpráv zaslaných dne 26. 12. 2019 z telefonního čísla s ukrajinskou předvolbou na telefonní číslo poškozené D. A. prostřednictvím aplikace WhatsApp byla věnována důkladná pozornost již soudy nižších stupňů, přičemž ani Nejvyšší soud k takovému hodnocení nemá výtek. Zejména nalézací soud poukázal na nepřímé důkazy spočívající v časové souvislosti a v návaznosti na jiné objektivní důkazy. Ve stručnosti lze zopakovat, že bylo vzato v potaz, že ani jeden z poškozených nikdy osobně ani pracovně nespolupracoval s ukrajinskou firmou ani neměli žádnou vazbu na Ukrajinu. Naproti tomu obviněný požadující z titulu údajného protiprávního jednání D. A. značné finanční plnění byl osobou s pracovními a osobními vazbami na Ukrajinu a další postsovětské republiky. Zprávy byly zaslány cíleně poškozené na její soukromé telefonní číslo a byť, jak předkládá obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku, obsahovaly fotodokumentaci z míst veřejně přístupných, jednoznačně navazovaly na předcházející zprávu obviněného o tom, že ukrajinská vymahačská agentura má 100% výsledky. Dále byl velice pečlivě a podrobně vyhodnocen modus operandi užitý obviněným ve vztahu ke skutku pod bodem 2), který byl shledán prakticky totožným, zejména byla zhodnocena vizuální a obsahová podobnost zaslaných koláží, jakož i to, že jedna z koláží obsahovala ruské slovo podvodník a intrikář, což lze spojit s podvodným jednáním, z něhož byla poškozená nařknuta dovolatelem. Nalézací soud tedy přesvědčivě uzavřel své úvahy tak, že na předmětných zprávách se obviněný musel podílet, a to buď sám nebo prostřednictvím R. S., který od něj obdržel potřebné informace (viz odstavec 91. odůvodnění jeho rozsudku).
b) Zjevný rozpor předpokládaný § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem 2)
59. Dovolatel ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně rovněž vznesl své výhrady vůči učiněným skutkovým závěrům. I v rámci dovolacích námitek obviněného týkajících se skutkových zjištění je pak nutno předně podotknout, že ne všechny byly s to naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména se jedná o otázku vzniku újmy na zdraví, kterou měla utrpět poškozená K. K. jednáním obviněného, jež nemá přímý vliv na právní kvalifikaci a v tomto ohledu lze plně odkázat na výklad učiněný shora s tím rozdílem, že ve vztahu k dané poškozené nebylo ani rozhodováno o povinnosti na náhradu nemajetkové újmy. Ostatní námitky, k nimž se postupně Nejvyšší soud vyjádří, lze pak ve své podstatě subsumovat pod zvolený dovolací důvod, neboť obviněný přímo deklaroval, že některá skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem konkrétních provedených důkazů a současně se jedná o skutková zjištění rozhodná, která jsou určující pro naplnění znaků vytýkaného trestného činu vydírání. Nicméně nebylo možné jim přiznat opodstatnění. Obviněný totiž toliko polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními, prezentuje vlastní hodnocení důkazů (zejména jinak posuzuje věrohodnost jednotlivých svědků a význam jeho dílčích aktů), z něhož vyvozuje alternativní skutkové závěry.
60. Obviněný předně namítal nesprávnost skutkových závěrů o provázanosti jednotlivých jednání popsaných ve skutku pod bodem 2), neboť jeho jednání mělo být posuzováno izolovaně. Zejména měl za to, že využití R. S. a A. K. k vyvěšení plachet za účelem vytvoření nátlaku na poškozené, aby zaplatili požadované finanční obnosy, nevyplývá z obsahu žádného odposlechu ani jiného důkazu. Avšak nalézací soud výslovně uvedl, že jednání popsané pod bodem 2) nelze rozdělovat na tři samostatné nesouvisející linie případu (takto separovány obviněným), neboť se jednalo o korigované a obviněným organizované jednání v podobě nátlaku vůči poškozeným, přičemž své závěry i náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud pak v souladu s názorem soudu odvolacího má za to, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně je logické a odpovídající obsahu hodnocených důkazů. Zejména jednání obou Ukrajinců bylo nutno zasadit do celého kontextu děje, jakož i zprávy zaslané z ukrajinského čísla byly dány do souvislosti se zprávami, jejichž autorství obviněný doznal. Byly vzaty v potaz časové souvislosti jednotlivých na sebe navazujících aktů, přičemž jednání obviněného bylo vyhodnoceno jako promyšlené, korigované a plánované. Pakliže zejména obviněný (v konkrétní rovině) zdůraznil, že výstavba plotu na hranici pozemku poškozené a následné vyvěšení plachet s hanlivými nápisy neměly s tvrzeným cílem nic společného, nutno konstatovat následující. Hodnocení důkazů soudy bylo důvodně ustáleno v tom směru, že tato jednání byla motivována cíleným nátlakem vůči poškozeným. Co se týče výstavby mobilního oplocení, soudy shledaly obhajobu obviněného jako nelogickou a odporující provedenému dokazování, a to zejména SMS komunikací mezi obviněným a svědkem R. S. a mezi tímto svědkem a poškozenou K. K., výpovědí svědka M. D. či výpovědí samotné poškozené. Naopak výpověď svědka R. S. byla vyhodnocena jako zcela nevěrohodná. V tomto ohledu je zejména nutné zopakovat, že z výše uvedených důkazů vyplynulo, že stavba oplocení byla obviněným plánována předem a zcela jistě souvisí s projednávanou věcí, přičemž byla naplánována na dobu příjezdu obou Ukrajinců, kteří samotnou výstavbu oplocení osobně na místě řídili (viz odstavec 107. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Stran zavěšení plachet s hanlivými nápisy bylo rovněž odůvodněně uzavřeno, proč i toto bylo naplánováno předem v jednoznačné souvislosti s projednávanou věcí. Jestliže obviněný provedení výslovně přiznal, nicméně uvedl pro takový počin odlišnou motivaci, je nutno vzít v potaz obsah SMS komunikace obviněného se svědkem R. S. o tom, že „přitvrdí“, záznamy z kamer snímající okolí prodejny TEMPO v XY, jakož i skutečnost, že motivace předkládaná obviněným byla vyvrácena výpovědí poškozených manželů, svědkyně I. K. i svědkyně R. S., neboť k setkání a ataku ze strany poškozené došlo až poté (tj. poté, co byl plot postaven a plachty vyvěšeny), co poškození čelili návštěvám ukrajinských občanů, což vyprovokovalo poškozenou K. K. k reakci vůči svědkyni R. S. Nelze se tedy ztotožnit s předkládaným názorem dovolatele, že by se jednalo o pouhou spekulaci soudu, neboť provázanost jednotlivých jednání byla odpovídajícím způsobem osvětlena. V tomto ohledu pak spojitost dílčích počinů, jak vyplývá z výpovědí poškozených, takto rozhodně vnímali i oni sami.
61. Dovolatel dále ve vztahu ke skutkovým zjištěním akcentoval svou roli, kdy toliko zmocnil R. S. k jeho zastupování ve věci kontrolního práva hospodaření společnosti C. – O., k výkonu práv společníka ve věci práva na informace a práva na kontrolu. V této souvislosti rozporoval dovozený rozsah zmocnění dotčených občanů Ukrajiny, jež má vliv na právní posouzení jeho jednání jakožto účastenství ve formě organizátorství, které mu k předmětnému vydírání nebylo prokázáno. Nejvyšší soud se však nemohl ztotožnit s námitkami obviněného, že skutečný rozsah zmocnění nebylo možné z provedených důkazů na základě zásady volného hodnocení důkazů dovodit. Ač by zmocněnec obviněného při osobních setkáních s poškozenými opakovaně vznášel i požadavek na vydání účetnictví, nelze pominout i ostatní výslovně vznesené nároky na odkoupení podílu ve společnosti C. – O., případně na vrácení údajných půjček v řádech milionů. Obviněný odkazuje toliko na formální plnou moc a v ní obsažený rozsah zmocnění, přičemž ignoruje zejména výpovědi poškozených a dalších svědků, stejně jako obsah SMS komunikace s R. S., která vyvrací obhajobu o tom, že obviněný nevěděl, jak si oba Ukrajinci ve vztahu k poškozeným fakticky počínají. K logickým závěrům, že činnost obou Ukrajinců byla fakticky organizovaná samotným obviněným dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejm. odstavec 118.), přičemž se identifikuje i s úvahami soudu odvolacího, že lze jen stěží uvěřit tvrzení obviněného, že se vůbec nezajímal o to, jakým způsobem oba Ukrajinci činnost popsanou v oné plné moci realizují, přičemž R. S. za činnost, o kterou se údajně vůbec nezajímal, zaplatil sumu 2 000 EUR (viz odstavec 50. odůvodnění jeho usnesení). I podle Nejvyššího soudu je zcela nelogické, aby obviněný coby úspěšný podnikatel žádal toliko o vydání účetnictví prostřednictvím osob nehovořících česky, a to právě i s ohledem na předchozí výzvy učiněné pomocí jeho právního zástupce. Konečně formální požadavek na vydání účetnictví byl vyhodnocen jakožto záminka k činění nátlaku na oba poškozené s cílem donutit je ke zcela jiným krokům (viz odstavec 123. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
62. Co se pak týče obsahu audiovizuálního záznamu ze dne 6. 1. 2020 z prostoru provozovny společnosti C. – O., který dle dovolatele představuje objektivní důkaz o chování a vznášených požadavcích dotčených osob na místě, nelze přistoupit na argumentaci, že by byl bezdůvodně soudy odmítnut při formování skutkových závěrů. Naopak bylo výstižně odůvodněno, že s ohledem na předložení 3 samostatných souborů daného záznamu a nesouladu jeho obsahu se svědeckými výpověďmi přítomných se mohlo jednat nejen o vědomou manipulaci s nahrávkou, z níž byly vystřiženy problematické pasáže, ale též mohlo na místě samém dojít k vytvoření vědomé situace ze strany Ukrajinců právě za účelem vytvoření záznamu o obsahu, který není problematický (o čemž svědčí i to, že R. S. je zaměstnancem inkasní agentury). Kromě výpovědí obou poškozených a svědkyně I. K. nelze opomenout ani výpověď svědkyně K. V., která souladně s ostatními popisuje agresivní jednání Ukrajinců zcela jednoznačně. V podrobnostech proto nezbývá, než i k této otázce odkázat zejména na detailní odůvodnění soudu prvního stupně (viz odstavce 115. až 117.). Ani obhajobou vyzdvihována nahrávka ze dne 5. 1. 2020 pořízená poškozenou nepředstavuje zásadní zvrat v nazírání soudů na počínání ukrajinských státních občanů, byť by na ní nebyla zachycena žádná konkrétní výzva či výhružka, neboť neobstojí v konfrontaci s výpověďmi obou poškozených, které dokresluje, a takto i byla soudy vyhodnocena.
63. Obviněný dále nesouhlasil s posouzením obsahu jeho hovorů se svědkyní R. K. Soudy uzavřely, že z těchto záznamů (v kontextu se svědeckými výpověďmi) vyplývá, že obviněný skutečně najal oba Ukrajince k tomu, aby realizovali různé formy nátlaku na poškozené manžele K. právě proto, aby v daném případě vymáhali částku, která měla reprezentovat hodnotu jeho obchodního podílu ve společnosti C. – O., případně k vrácení údajných milionových půjček (viz zejm. odstavec 122. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ve shodě s odvolacím soudem i dovolací soud má za to (byť se k této otázce již v obecné rovině vyjádřil shora), že nelze danou komunikaci za užití termínů jako „nejvyšší level vymáhání“ interpretovat jinak (viz odstavec 50. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
64. Konečně dovolatel vznesl výhrady k nedostatečnému posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí zejména manželů K. (a svědkyně I. K.). Tyto byly založeny především na jejich zainteresování na výsledku trestního řízení, nedostatečném vyhodnocení jejích rodinných a obchodních vztahů, jakož i skutečnosti, že nerozuměli obsahu sdělení Ukrajinců a tento si nepřípustně dotvořili.
65. Nutno však konstatovat, že nalézací soud za akceptace soudem odvolacím dospěl k závěru, že výpovědi poškozených K. a J. K., stejně jako výpověď svědkyně I. K., je třeba vnímat jako výpovědi věrohodné (viz odstavce 109. a 123. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 50. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Výpovědi poškozených byly vyhodnoceny jako věrohodné a nezkreslené za plného vědomí jejich osobní averze k obviněnému, nicméně s odůvodněním, že jde o osoby bezúhonné, sami o sobě aktivně žádné jednání vůči obviněnému nevyvíjeli a jednalo se o následnou reakci či obranu proti jednání, kterému byli vystaveni. V zásadních momentech pak shodně popsali průběh jednání ukrajinských občanů, jejich výpovědi byly podrobné, logické, obsahují detaily a podstatnou část jejich výpovědí je možno objektivně verifikovat dalšími provedenými důkazy; rovněž bylo vzato v potaz, že poškozená K. K. byla v přípravném řízení podrobena znaleckému zkoumání, z jehož výsledku vyplývá, že nemá sklon k patologické lhavosti ani k patologickému zkreslování prožitých událostí. Lze pak především zmínit komunikaci mezi poškozenou a svědkem R. S. včetně jejího obsahu, neboť mu poškozená popisuje průběh prvotní návštěvy ukrajinských státních příslušníků, kdy si dala jejich počínání do souvislosti s osobou obviněného a také s ohledem na informaci od svědka R. S., že pozemek pronajal obviněnému. Výpověď poškozených je potvrzována i bezprostředním hlášením popisovaných událostí na Policii ČR, pořízenými fotografiemi a videozáznamy, jakož i svědeckou výpovědí nezletilé AAAAA, která byla pronásledována autem Ukrajinců při venčení psa. Stran nevyhodnocení důkazů prokazujících rodinné a obchodní vztahy mezi obviněným a svědky je nutno konstatovat, že důkazy předkládané obhajobou v podobě údajného poškozování společnosti C. – O. ze strany poškozených, případně k prokazování půjček poskytnutých společností E. společnosti C. – O., bylo pro posouzení věci shledáno irelevantní a bez vlivu na ustálení skutkových zjištění, neboť tyto skutečnosti byly pouze motivací pro další jednání obviněného, přičemž zvolil způsob rozporný se zákonem (viz odstavec 139. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 24. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Vzájemné vztahy poškozených, svědkyně I. K. a obviněného sahající do minulosti pak opomenuty nebyly (viz odstavec 123. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), nemohlo tedy dojít k zásahu do práva na výkon obhajoby obviněného, potažmo práva na spravedlivý proces. Konečně skutečnost, že by poškozené nepůsobil kontakt s dovolatelem strasti, rozhodně nemůže doložit nevěrohodnost její výpovědí jako takové.
66. Pakliže dále dovolatel rozporoval porozumění poškozených požadavkům ze strany obou Ukrajinců, je nutno konstatovat následující. Poškozená K. K. výslovně uvedla, že ač nerozuměla všemu, oba Ukrajinci sdělovali informace v tom smyslu, že koupili společnost C. – O. a chtějí konkrétní finanční částku. Obdobně hovořil i poškozený J. K., jenž vypověděl, že z ruštiny maturoval, ale i kdyby neuměl rusky, tak slovům „děngy“, „panimaješ“, „ščot“ se dá rozumět. Tímto způsobem popsala jednání obou Ukrajinců i svědkyně I. K., pokud jde o jednání v provozovně společnosti C. – O. ve XY, která rovněž potvrdila požadavek na daný finanční obnos (mj. uvedla, že říkali „pakupili, davaj děngi“, avšak nerozuměla všechno). Nutno dodat, že porozumění obsahu sdělení bylo vyhodnoceno jako dostatečné, přičemž nelze opomíjet ani kontext událostí, v němž byly jednotlivé projevy proneseny. Není možné tedy přistoupit na to, že by identifikovaná slova podporovala obviněným tvrzenou skutkovou verzi událostí. Poškození dostatečně ozřejmili, že pohrůžku vnímali, stejně jako to, k čemu je oba Ukrajinci nutili.
c) Souhrnný závěr k vytýkanému zjevnému rozporu ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2)
67. Skutkové námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť v nyní projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištění učiněná soudy totiž z provedených důkazů vyplývají. Lze také konstatovat, že veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavce 82. až 123. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 32. až 50. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li pak v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
68. Nejvyšší soud proto dovolací argumentaci v této části shledal zjevně neopodstatněnou.
69. Činil-li současně obviněný námitky vůči postupu odvolacího soudu, který se měl podle jeho přesvědčení paušálním odkazem na hodnocení důkazů soudem nalézacím nedůsledným způsobem vypořádat s jeho odvolacími námitkami, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi stěžejními otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění usnesení odvolacího soudu patrný (přičemž současně však lze poukázat i na jeho rozsah). Pokud pak obviněný namítá, že se zejména odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, platí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
d) Nedůvodně neprovedené důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
70. Dovolatel dále namítal, že zjištěný skutkový stav neobstojí vzhledem k neprovedení některých specifikovaných důkazů (výslech svědků R. S. a A. K. a úředních záznamů sepsaných policisty Obvodního oddělení Policie ČR Velká Bystřice). Předmětné konstatování lze sice podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho alternativě, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, nicméně je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde.
71. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
72. Odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že s ohledem na sumu provedených důkazů a zejména jejich hodnocení ze strany krajského soudu, nepokládá osobní výslech Ukrajinců R. S. a A. K. za nutný. Odůvodnil pak, že nalézací soud sice zaslal formou právní pomoci na Ukrajinu předvolání oběma jmenovaným ukrajinským státním příslušníkům, nicméně R. S. byl mobilizován do ukrajinské armády a jeho aktuální pobyt není znám, což uznává ve svém dovolání i sám obviněný, jenž neměl námitek proti argumentaci odvolacího soudu stran objektivní nemožnosti provedení výslechu tohoto svědka. Vznesl však výhrady vůči neprovedení výslechu svědka A. K., jehož provedení označil za nezbytné s ohledem na prokázání základních skutkových okolností potřebných k závěru o trestní odpovědnosti za organizátorství stíhaného trestného činu. Avšak i k výslechu tohoto svědka se odvolací soud již vyjádřil, a to tak, že jej není (byť formou právní pomoci na území domovského státu) třeba realizovat. Nelze opomenout, že A. K. poté, co mu bylo předáno předvolání k hlavnímu líčení, jež se mělo konat u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, prohlásil, že se k hlavnímu líčení dostavit nehodlá a ve věci odmítá vypovídat. Za takové situace nebylo možné reálně požadovat po soudu prvního stupně, aby činil jakékoli další kroky k zajištění jeho osobní přítomnosti. Jednání obou ukrajinských státních příslušníků pak bylo podle soudů bez jakýchkoli rozumných pochybností prokázáno dalšími ve věci provedenými důkazy (viz zejména odstavce 28. až 30. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud uvedený postoj sdílí, kdy provedení výslechu tohoto svědka se jeví jako nadbytečné, a k odůvodnění odvolacího soudu nemá výtek. V souladu s názorem státního zástupce lze odkázat na skutečnost, že oba navrhovaní svědci se mohli vědomě na trestné činnosti obviněného podílet, a tudíž mají jednoznačně právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř., přičemž není účelné nezbytně trvat na jejich procesním výslechu za situace, kdy účast obou svědků na stíhaném jednání byla dostatečně prokázána jinými provedenými důkazy.
73. Dovolatel dále v rámci svých výtek vztahujících se k neprovedení podstatných důkazů rozporoval neprovedení úředních záznamů sepsaných policisty Obvodního oddělení Policie ČR Velká Bystřice ohledně jednání popsaného pod bodem 2) výroku soudu prvního stupně, tj. oznámení, jež se týkala jednání R. S. a A. K. Obviněný však zejména poukazoval na rozpor v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť soud prvního stupně výslechy policistů neprovedl z důvodu jejich nadbytečnosti a soud odvolací pak deklaroval nemožnost jejich provedení s ohledem na povahu dotčených úředních záznamů. Dovolací soud proto pro upřesnění podotýká, že nalézací soud k předmětným úředním záznamům uvedl, že nelze jejich obsah provést k důkazům čtením jejich obsahu, když se jedná o záznamy sepsané příslušníky Policie ČR, kteří činili výjezd jako členové policejní hlídky na podkladě oznámení poškozených K., nicméně úřední záznamy se sepisují vždy s určitým časovým odstupem a policisté zaznamenávají své vjemy a poznatky z místa, které mohou výt neúmyslně zkreslené, nemusí obdržet na místě všechny informace od ohlašovatelů apod. Předvolávat a vyslýchat tyto konkrétní policisty jako svědky měl soud za nadbytečné s ohledem na rozsah již provedeného dokazování a časový odstup od projednávaných věcí (viz odstavec 129. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud návazně konstatoval, že z předmětných úředních záznamů nelze po obsahové stránce vycházet a odkázal na odůvodnění nalézacího soudu, který odůvodnil, z jakých důvodů lze k důkazu užít toliko údaje o tom, kdo, kdy a komu zmíněné skutečnosti oznámil. Co do obsahové stránky se ovšem jedná o interpretaci sdělení (ať již K. K. či J. K. ze strany policistů), kteří tento úřední záznam sepisovali a nikoli o jejich autentické vyjádření. Tudíž ani odvolací soud neshledal důvod k tomu, aby byl obsah zmiňovaného úředního záznamu proveden k důkazu (viz odstavec 32. odůvodnění jeho usnesení). V odůvodnění rozhodnutí soudů tak nelze shledat rozpor předkládaný dovolatelem, neboť na sebe vzájemně navazují. Současně bylo dostatečně odůvodněno, proč ani tyto úřední záznamy nebyly k důkazu provedeny.
74. Lze tak dospět k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
75. Obviněný dále uplatnil i právně relevantní námitky, které je možné podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ohledu tedy namítal (víru v) oprávněnost jeho počínání a s tím se pojící nemožnost posuzování jeho jednání jako užití pohrůžky jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve vztahu k oběma skutkům. Obdobně s ohledem na oprávněnost jeho nároků (nebo alespoň přesvědčení o takové oprávněnosti) vytýkal nedostatek požadovaného zavinění. Rovněž ve vztahu ke skutku pod bodem 2) namítal, že se nepokusil způsobit značnou škodu, neboť oproti podílu na společnosti C. – O., s. r. o., by byl poskytnut ekvivalent plnění a škoda by nevznikla, případně by došlo k vrácení půjčky, k níž byla poškozená povinna.
76. Obviněný tedy zejména vyjádřil své přesvědčení o nesprávném posouzení relevance oprávněnosti jeho nároků, přičemž v důsledku daného nesprávného předpokladu měla být v rámci hodnocení provedeného dokazování pominuta značná část v řízení provedených důkazů. K úplnosti dokazování se dovolací soud již vyjádřil v rámci vyhodnocení skutkových námitek dovolatele. Stran právního posouzení jednotlivých skutků je pak nutno souhlasit s názorem soudů obou stupňů o irelevanci oprávněnosti vymáhaných nároků. V obecné rovině lze již na tomto místě uvést, že nutnost zkoumání oprávněnosti předmětných nároků v daném případě nenastala, neboť § 2 odst. 5 tr. ř. věta první stanoví, že orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnosti uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Kvantitativní dosah této zásady značí, že soud se měl koncentrovat toliko na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by byl rozptylován pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi. Není rozhodující, zda se obviněný snažil získat nároky, na které by měl právní nárok, neboť sama tato skutečnost ještě nevylučuje trestnost jeho jednání. Protiprávnost jednání obviněného může spočívat i v tom, že tak obviněný činí prostředky neodpovídající účelu nebo cíli, který má být dosažen, jak tomu bylo v tomto případě (viz zejm. odstavec 138. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Shodně i odvolací soud vztáhl neoprávněnost v jednání obviněného nikoli k případné důvodnosti či nedůvodnosti jeho údajných finančních nároků, ať již k poškozené D. A. či manželům K., ale ke způsobu jeho jednání, kterým se těchto svých nároků domáhal. Tedy i případná oprávněnost nároků dovolatele jej neopravňovala k tomu, aby se plnění domáhal shora popsaným způsobem (viz také odstavec 42. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
77. Nejvyšší soud předestírá, že trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Odst. 2 písm. b) tohoto ustanovení pak předpokládá spáchání takového činu nejméně se dvěma osobami, odst. 2 písm. d) téhož ustanovení způsobení značné škody, resp. odst. 3 písm. c) téhož ustanovení způsobení škody velkého rozsahu.
78. Nutno zopakovat, že v projednávané věci na základě stabilizovaných skutkových zjištění soudů bylo z hlediska právního posouzení dovozeno, že obviněný se ve vztahu ke skutku pod bodem 1) dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání činu nedošlo. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) pak obviněný zosnoval jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil takovým činem značnou škodu, avšak k dokonání činu nedošlo.
79. Konkrétně byl dovolatelem ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozporován znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání, a to alternativa spočívající v užití pohrůžky jiné těžké újmy. Podle názoru dovolatele nelze v tomto případě výhružku podáním trestního oznámení, jakož ani případné předložení celé záležitosti kolektivu E., potenciální využití ukrajinské vymahačské agentury či hanlivé zprávy zaslané přes WhatsApp komunikaci pod takovou pohrůžku předpokládanou zákonem subsumovat.
80. Předně nelze souhlasit s obviněným, že je nutno jednotlivé užité výhružky vnímat jednotlivě. Naopak má dovolací soud za to, že je nezbytné je chápat v jejich souhrnu tak, jak na sebe dílčí jednání různorodého charakteru navazují, kdy docházelo k jejich postupnému stupňování (tj. pohrůžky nabývaly na intenzitě), přičemž byly vedeny jednotným záměrem obviněného. Komplexní hodnocení jednání obviněného, které se vzájemně prolíná, ozřejmuje nejen jeho původní motivy, ale postupně v sobě zakomponovává vedle stupňujících se pohrůžek též výslovný požadavek na vydání informací a zaplacení částky 10 mil. Kč. O závažnosti užitých výhružek pak svědčí bezpečnostní opatření přijatá poškozenými, jejich oznámení orgánům činným v trestním řízení a zhoršený stav poškozené D. A.
81. Pakliže obviněný vznáší část svých výhrad vůči výhružce podáním trestního oznámení v případě neuhrazení domnělého dluhu, nelze se ztotožnit s jeho tvrzeními s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, uveřejněného pod č. 23/2010 Sb. rozh. tr., že se tímto způsobem poškozenou D. A. toliko snažil přimět k řešení zjištěného stavu účetnictví a souvisejících otázek finančního řízení společnosti E., tedy k něčemu, co je oprávněn po ní požadovat, a rovněž oprávněnými prostředky. Nejprve je nutno podotknout, že uváděná judikatura řešila skutkově odlišný případ. S dovolatelem lze souhlasit, že pohrůžka podáním trestního oznámení obecně nemusí vždy naplňovat taxativa pohrůžky jiné těžké újmy, a to za předpokladu, že by upozornil na možnost zahájení trestního stíhání v důsledku protiprávního jednání pachatele, kterým mu vznikla určitá škoda. Nicméně zároveň nelze opomíjet, že trestného činu vydírání by se v takovém případě mohl pachatel dopustit jen tehdy, pokud by spolu s upozorněním na podání trestního oznámení vyhrožoval způsobem a prostředky, k jejichž použití nebyl vůbec oprávněn. Je tedy zcela opomíjeno, že se obviněný nespokojil jen s upozorněním jmenované na to, že pro případ nevrácení údajně vyvedené (nelze opomíjet, že konkrétní důkazy, aby se mohl fakticky a skutečně objektivně domnívat, že byla firma E. vědomě protiprávním jednáním poškozena jejími kroky, neměl) částky, na ni podá trestní oznámení. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že hrozbu podání trestního oznámení nelze legálně použít za účelem zaplacení domnělé škody, jejíž výši nemá pachatel objasněnou, přičemž nelze odhlédnout od zvolených prostředků nátlaku na vůli poškozené, kdy dokonce tuto výhružku v podobě podání trestního oznámení výslovně spojuje s případným následkem pro děti poškozené. Jestliže obviněný dále poškozené D. A. sdělil, že důkazy o její trestné činnosti budou oficiálně předloženy celému kolektivu společnosti E. (a to i v časové návaznosti na již dříve vznesený požadavek na vrácení částky 10 mil. Kč), pak zcela korektně byla tato výhružka posouzena jako pohrůžka těžkou újmou, a to poškozením dobré pověsti poškozené v kolektivu bývalých kolegů a zaměstnanců ve společnosti, v níž pracovala na pozici hlavní účetní po dobu 7 let. Za oprávněnou nelze považovat ani pohrůžku spočívající v absenci mlčenlivosti týkající se další pracovní činnosti poškozené, neboť hrozba difamací poškozené v budoucích pracovněprávních vztazích není prostředkem, který by oprávněně mohl být použit k tomu, aby poškozenou přiměl ke spolupráci na odhalování jejích nedostatků při výkonu profese účetní, a to ani tehdy pokud by obviněný disponoval důkazy o reálném profesním selhání poškozené.
82. Výhružku využitím vymahačské agentury z Ukrajiny, která má 100% výsledky, je rovněž nutno vnímat v kontextu celého jednání obviněného, který pouze izolovaně interpretuje obsah dotčené zprávy bez jejího ukotvení v časovém sledu postupně se rozvíjejícího nátlaku. Předně nutno poznamenat, že zpráva obsahující toto vyjádření rovněž časově i obsahově navazovala na dříve vznesené požadavky obviněným. Nalézací soud přiléhavě odůvodnil, že jednání se odehrálo v době, kdy byl v širokém povědomí obyvatelstva zakotven medializovaný obraz osob pocházejících z bývalého Sovětského svazu, z Balkánského poloostrova, ale tedy zejména z Ukrajiny, jako lidí spojených s používáním násilí, odmítne-li dlužník zaplatit požadované peníze. Zapojení jmenovaných osob pak má bezpochyby za cíl zvýraznit obavu osoby, vůči níž je požadavek vznášen, že pokud se danému požadavku nepodrobí, bude užito prostředků, které jsou za hranicí trestného práva. Pakliže nalézací soud uvedl, že zvolená pohrůžka je objektivně způsobilá vyvolat v poškozených strach o vlastní život nebo zdraví s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 465/2010, nelze v takovém odkazu shledat pochybení (ač v odkazované věci byla vyhodnocena jako konkludentně vyjádřená pohrůžka násilím). Obviněný opět účelově separuje užití daného slovního obratu od navazujících zpráv, které byly poškozené zaslány z ukrajinského čísla a konkludentně v sobě zahrnují neoprávněný nátlak. Jestliže se obviněný od iniciace jejich odeslání distancuje, Nejvyšší soud odkazuje na stabilizovaná skutková zjištění, jimž byla již věnována pozornost shora. V komplexu takového postupu se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že by jednání obviněného z hlediska povahy a závažnosti nedosahovalo takové intenzity, kterou předpokládá použití prostředků trestněprávní represe. Dovolací soud nesdílí názor, že by se jednalo o zprávy toliko hanlivé, nikoli cokoli požadující či něčím hrozící, neboť nalézací soud obstojně osvětlil, proč je nutno zprávy daného charakteru považovat za konkludentní výhružky těžkou újmou. Ve stručnosti proto opakuje, že zprávy na soukromé telefonní číslo z ukrajinské předvolby obsahovaly fotografie vstupních dveří bytu, služebního vozidla druhého poškozeného v noční době, místa, kde poškozená docházela na rekvalifikační kurz, video sekvence, na níž je zachycená poškozená při chůzi v blízkosti bydliště, fotografie dcery poškozených zajištěné z Facebookového profilu prostřednictvím ruské aplikace, jakož i samotné poškozené, koláže s pornografickou tématikou s uvedením soukromého telefonního čísla v podobě inzerátu na poskytování sexuálních služeb, popřípadě fotografie poškozené s mříží a textem o podvodníkovi. Tyto bezpochyby lze vyhodnotit tak, jak to učinil nalézací soud, a to že ukrajinská vymahačská agentura sděluje, že zná osobní údaje týkající se poškozených (viz odstavec 135. odůvodnění jeho rozsudku).
83. V souhrnu lze tedy akcentovat, že vedle pohrůžky podáním trestního oznámení se vyskytují i zcela neakceptovatelné pohrůžky v podobě zmínek o zmíněných důsledcích pro děti poškozené, zapojení vymahačské agentury z Ukrajiny se 100% výsledky a konkludentní výhružky spočívající v zasílání fotografií ze soukromého života poškozené a její rodiny, doprovázené difamačním textem. Neoprávněnost pohrůžky jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku pak může spočívat i v tom, že pachatel je sice oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen.
84. Kontinuální jednání obviněného, vedeno jednotným úmyslem, pak stran zavinění lze podřadit pod úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. I Nejvyšší soud souhlasí s tím, že na trestní odpovědnosti obviněného nic nemění jeho tvrzená víra v oprávněnost vymáhaných nároků s ohledem na vliv, jenž na něj byl uplatňován. Úmysl přímý (tedy, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem) je nutno vztáhnout k neoprávněnosti jeho postupu, tj. užití nedovoleného nátlaku v podobě zcela nepřípustných prostředků ke sledovanému účelu. Pakliže obviněný v této souvislosti předkládá obecnou úvahu o možnosti posouzení věci podle pravidel skutkových omylů, nepodporuje toto své tvrzení žádnou konkrétní argumentací kromě té, že jednal pod značným vlivem jiných osob. Znovu lze zopakovat, že třebaže by byl dovolatel přesvědčen o oprávněnosti svých nároků, poškozeným vyhrožoval způsobem a prostředky, k jejichž použití rozhodně oprávněn nebyl. Sama skutečnost, že by byl subjektivně o oprávněnosti požadovaných nároků přesvědčen trestnost jeho jednání nevylučuje. Nezbývá než zopakovat, že neoprávněnost počínání obviněného je vztahována nikoli k důvodnosti či nedůvodnosti údajných finančních nároků obviněného, ale k faktickému jednání, kterými se jich obviněný domáhal (viz zejm. odstavce 137. až 138. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 42. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
85. Rovněž ve vztahu k právnímu posouzení skutku pod bodem 2) obviněný vznesl své výhrady spočívající v tom, že jednotlivé incidenty jsou nesprávně soudy hodnoceny v jejich souhrnu a dílčí jednání nebyla podrobena detailnímu právnímu hodnocení stran naplnění požadavku „jiné těžké újmy“. V tomto ohledu zejména akcentoval, že odvolací soud výslovně pohrůžku jiné těžké újmy zmínil pouze u 2 z celkových 13 dílčích jednání, přičemž učinění pohrůžek obsažených ve zprávách odeslaných prostřednictvím aplikace WhatsApp nebylo obviněnému prokázáno, nadto neobsahují požadavek na jednání ze strany poškozených. Zpochybňoval pak také intenzitu jednání, kterou by v sobě měla pohrůžka jinou těžkou újmou obsahovat, přičemž jako těžkou ji musí pociťovat i poškozený. Nesouhlasil s tím, že jako jiná těžká újma je zahrnuta i přítomnost dotčených osob u bydliště poškozené, a dokonce jejich komunikace v rodném (ruském) jazyce, aniž by tato byla zkoumána po obsahové stránce, mj. z hlediska porozumění obsahu sdělení ze strany poškozených.
86. Nejvyšší soud však i ve vztahu k tomuto skutku dospěl ve shodě se soudy nižších stupňů k závěru, že popsané jednání opodstatňuje učiněné právní závěry. Popis skutku svědčí o kontinuálním nátlaku obviněného na poškozené dílem prostřednictvím dalších osob ukrajinské státní příslušnosti, přičemž nechal vybudovat vysoké oplocení okolo domu a pozemku poškozených, najmul dva ukrajinské občany, kteří opakovaně navštěvovali poškozené manžele K., tito opakovaně nepovoleně vstupovali na jejich soukromý pozemek, konverzaci vedli v ruském jazyce, stavěli se do těsné blízkosti poškozené, kterou oslovovali křestním jménem, výhružky gradovaly zvýšeným hlasem, focením poškozeného, nelze odhlédnout ani od pronásledování nezletilé dcery poškozené pomalou jízdou jejich vozidla v době, kdy venčila psa, a domáhání se vstupu do kanceláří sídla společnosti, parkování užívaného vozidla v nočních hodinách v blízkosti bydliště, vyvěšení plachet s vulgárními nadávkami a difamačním charakterem na vybudované mobilní oplocení a zasílání zpráv. Obdobně jako v případě skutku pod bodem 1) je nutno tento soubor výhružek výslovných a konkludentních s gradující tendencí, které byly vedeny jednotným záměrem obviněného, vnímat v kontextu jejich činění.
87. Nutno poukázat na ten fakt, že obviněný částečně brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, nicméně dovolací soud již shora osvětlil, že zejména porozumění sdělení ukrajinských státních příslušníků ze strany poškozených bylo vyhodnoceno jako dostatečné. Poškození tedy činěné pohrůžky, resp. slovní projev cizích státních příslušníků vnímali a odkaz na rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1979 Sb. rozh. tr. se proto nejeví jako případný. Oba poškození K. pak shodně vypověděli, že po nich tito muži požadovali peníze a účetnictví. Rozporuje-li dovolatel také pohrůžky činěné skrz zprávy z ukrajinského čísla, jejichž autorství či vliv nad odesláním mu nemělo být prokázáno, Nejvyšší soud naopak konstatuje, že spojitost s obviněným byla dostatečně doložena (viz zejm. odstavec 121. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Zaslané zprávy pak byly činěny v návaznosti na již dříve vznesené požadavky. Konečně i právní závěr o spáchání trestného činu nejméně se dvěma osobami ve smyslu § 175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je dostatečně důkazně podložen. Vychází-li Nejvyšší soud z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, zohlednil i rozporovanou intenzitu zásahu do oprávněných zájmů poškozených, jež naopak shledal jako velmi vysokou, kdy uvedená jednání hodnocená v jejich komplexu a vzájemném kontextu vyvolala u poškozených důvodnou obavu z obviněného a jeho následných kroků. O závažnosti výhružek svědčí i přijatá bezpečnostní opatření poškozených, bezprostřední hlášení na Policii ČR či zhoršený psychický stav poškozené.
88. I v tomto případě pak s ohledem na způsob provedení trestného činu bylo správně shledáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nelze než opakovaně uvést, že není relevantní, že by se obviněný vůči poškozeným domáhal vrácení reálného dluhu, neboť tak činil záměrně prostředky zjevně nelegálními.
89. Nakonec dovolatel namítal, že neobstojí právní závěr soudů, že se svým jednáním popsaným pod bodem 2) pokusil způsobit značnou škodu na majetku poškozených, neboť oproti zaplacené kupní ceně obchodního podílu by poškozené K. K. byl převeden jeho obchodní podíl na společnosti C. – O., tedy by dostala ekvivalent svého plnění a škoda by jí nevznikla. Stejně tak by škoda nemohla vzniknout v situaci, kdy by společnost C. – O. toliko vrátila půjčku, k jejímuž vrácení byla povinna. I v tomto směru je možné se ztotožnit s názorem soudů, které poukázaly na skutečnost, že smyslem jednání obviněného bylo neoprávněně získat částku ve výši 7 300 000 Kč, přičemž nabídka odkupu 30% podílu ve společnosti C. – O. byla toliko formální a měla zastřít hlavní smysl jednání obviněného. Obviněnému vůbec nešlo o prodej 30 % podílu ve výše uvedené společnosti, ale o získání finančních prostředků neoprávněným způsobem. Obviněný s ohledem na skutečnost, že byl podílníkem výše uvedené společnosti musel vědět, že společnost od roku 2015 přestávala postupně fungovat, a to jeho přičiněním, jelikož se opakovaně nezúčastnil a nehlasoval na valné hromadě, na kterou byl zván, přičemž společenská smlouva, jak uváděla svědkyně K. K., obsahovala ustanovení, dle kterého bylo nutné ke změně 100 % hlasů. Společnost neodpovídala zákonu o obchodních korporacích, navíc jak uvedl svědek J. K. on ani svědkyně K. K. poslední tři roky ze společnosti C. – O. neměli ani korunu. Úmyslem obviněného bylo získat částku 7 300 000 Kč a nabídky odprodeje 30 % podílu ve společnosti C. – O., měla pouze dodat jeho jednání jakýsi punc legálnosti. Nebyly však činěny žádné kroky k faktickému ohodnocení jeho 30 % podílu, přičemž si musel být vědom s ohledem na výše uvedené skutečnosti, že jeho 30 % podíl ve společnosti C. – O. takovou hodnotu nemá. 90. Konečně podle obviněného nebyly dostatečnou měrou zohledněny závazkové vztahy mezi ním a poškozenými, jež se řadí mezi základní kritéria pro posouzení společenské škodlivosti jednání, které by mohlo naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obdobně i jednání ze strany ukrajinských občanů podle něj nedosahuje v tomto smyslu společenské škodlivosti pro vyhodnocení jako trestného činu. Nicméně daným námitkám, podle nichž měla být na danou věc aplikována zásada subsidiarity trestní represe, nelze přisvědčit.
91. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
92. V konkrétní věci obviněného J. S. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Jednání obviněného tak bylo důvodně hodnoceno jako trestný čin. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1310/2017, nelze shledat jako odpovídající skutkovému stavu nyní projednávané věci. Nejvyšší soud spojení několika aspektů jednání (vhození petardy na pozemek jiné osoby, kontakt s poškozeným bez fyzických či slovních ataků, vložení petardy za stěrač automobilu a návštěvu manželky poškozeného v práci bez užití výhružek) hodnotil jako možnou naléhavost věřitele, což však neodpovídá dlouhodobému a gradujícímu jednání obviněného v nyní posuzované věci.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
93. Obviněný vznesl své námitky i vůči uloženému trestu, jenž označil za nepřiměřeně přísný, neodpovídající povaze a závažnosti jeho tvrzeného jednání, jakož ani ostatním kritériím rozhodným pro stanovení druhu a výměry trestu. Nejprve deklaroval, že nepřiměřenost a nepřezkoumatelnost uložené sankce může založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť uložená sankce je v příkrém rozporu se zásadou proporcionality, subsidiarity i individualizace trestu a také je nedostatečně odůvodněna. Následně uplatnil taktéž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť mu měl být uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jeho naplnění spatřoval v neaplikování ustanovení § 58 odst. 6 nebo 1 tr. zákoníku, přičemž soudy nereflektovaly zákonná kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu a nezohlednily ani nejlepší zájem jeho nezletilých dětí, o které do nástupu do výkonu trestu aktivně pečoval.
94. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem právě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
95. Jde-li o obviněným požadovanou aplikaci § 58 odst. 1 či 6 tr. zákoníku, pak platí, že tato je toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 či 6 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené daným ustanovením splňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
96. Je tudíž nutno konstatovat, že námitky uplatněné obviněným obsahově nenaplňují stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchané zločiny mohl být obviněnému uložen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě pět až dvanáct let. V daném případě byla výměra trestu stanovena na pět let, tj. na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, pro jehož výkon byl obviněný zařazen v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
97. Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že nesprávné vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je rovněž zřejmé, že se řídily zákonnými hledisky vymezenými v § 39 a násl. tr. zákoníku a přihlédly zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (srov. § 39 odst. 2 tr. zákoníku), k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a možnosti jeho nápravy, chování pachatele po činu i k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. I přes převahu dovozených přitěžujících okolností pak byl obviněnému uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby, neboť bylo zohledněno jeho rodinné, pracovní, majetkové a sociální zázemí, stejně jako § 38 odst. 2 tr. zákoníku představující požadavek subsidiarity přísnější sankce.
98. Pakliže obviněný zejména ve vztahu k povaze a závažnosti namítá nevyhodnocení jeho rozpoložení v době tvrzeného jednání, kdy v případě D. A. jednal pod dojmem existenčního ohrožení společnosti E. a v případě manželů K. v reakci na eskalaci několik let trvajících rodinných konfliktů a v obou případech vymáhal (domněle) existující nároky, přičemž byl pod významným vlivem svědkyň R. K. a J. G., je nutné uvést následující. Odvolací soud výslovně odmítl argumentaci obviněného, že při ukládání trestu měla být v jeho prospěch výrazně zohledněna skutečnost, že se domníval, že jeho požadavky byly oprávněné. Nutno zopakovat právě to, že i pokud by bylo prokázáno, že jeho požadavky vůči kterémukoli z poškozených byly zcela oprávněné, ani tak nebyl oprávněn se splnění daných požadavků domáhat zvoleným protiprávním způsobem (viz odstavec 56. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací navazující na posouzení hmotněprávních námitek obviněného [srov. k důvodu dovolání podle § 265b ods.t 1 písm. h) tr. ř.] ztotožňuje, přičemž opětovně akcentuje, že obviněnému byl vyměřen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
99. Rovněž lze za irelevantní shledat námitky obviněného stran nezohlednění nejlepšího zájmu jeho tří nezletilých dětí, o které do nástupu do výkonu trestu aktivně pečoval. Předně lze vyzdvihnout, že nalézací soud se zájmem dítěte ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody zabýval (viz odstavec 145. odůvodnění jeho rozsudku). Připomněl, že skutečnost, že pachatel pečuje o nezletilé dítě, automaticky nevylučuje možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, lze uvést, že uložení trestu odnětí svobody rodiči nezletilého dítěte je sice nepominutelně spojeno s navazující změnou právního postavení dítěte, povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte však nemůže být neomezená. Veřejný zájem na ochraně společnosti před trestnou činností zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Nalézací soud pak neshledal žádné specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení otce nezletilých dětí k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na děti v porovnání s jinými případy. Dále z odůvodnění rozhodnutí plyne, že o děti obviněného může pečovat jejich matka a lze předpokládat jejich zajištění z jinak úspěšného podnikání obviněného. Zájem na ochraně společnosti uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnému tak nad nejlepším zájmem dětí, který byl řádně zohledněn, převážil.
100. Obviněný měl dále za to, že uvedené okolnosti (ve svém souhrnu) měly soudy vést k závěru o snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, případě podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na namítané neuplatnění tohoto moderačního práva soudu je opětovně nutno zdůraznit (a současně respektovat) výjimečný charakter ustanovení § 58 tr. zákoníku. Daný postup totiž může být použit jen v případech, kdy lze skutečně přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se přitom jednat o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě či kvantitě u daného trestného činu běžně nevyskytují a výrazně tak snižují míru jeho škodlivosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 791/2023). Takový závěr však v nyní projednávané věci učinit nelze. Postup zvolený soudy nižších stupňů, které se rozhodly ustanovení § 58 odst. 1, resp. 6 tr. zákoníku neaplikovat, považuje Nejvyšší soud za věcně správný.
101. Dovolací soud proto připomíná, že mimo polehčující okolnost (a to dosavadní vedení řádného života) byly vyzdvihnuty i okolnosti přitěžující (spáchání více trestných činů, na více osobách, jednání po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti). Pakliže obviněný vznesl v rámci svého mimořádného prostředku výhrady vůči přiznání statusu poškozeného J. A. s ohledem na význam pro ukládaný trest, je nutno zmínit, že jako „více osob“ byli hodnoceni oba manželé A. i oba manželé K., tudíž je daná výtka z hlediska ukládání trestu bezpředmětná. Z uvedeného výčtu je pak zřejmá převaha okolností přitěžujících, přičemž nelze přehlédnout, že jednání obviněného nebylo ani v rámci jednotlivých dvou skutků ojedinělé (tj. jakési vybočení z jinak řádně vedeného života), ale skládalo se z dílčích jednání, která co do závažnosti nabývala na intenzitě. V takovém případě, v souladu s názorem soudů nižších stupňů, nelze přikládat význam motivům obviněného i v případě, že by vyvěraly z částečně oprávněných nároků vůči poškozeným.
102. Ve vztahu k § 58 odst. 6 tr. zákoníku Nejvyšší soud předně uvádí, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nepostačuje, že jde o pokus trestného činu. Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu pachatele a jeho osobní a jiné poměry. Teprve na základě jejich komplexního zhodnocení lze případně odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, uveřejněný pod č. 12/2023 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud přitom výslovně neshledal zákonné předpoklady pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu předmětného ustanovení (byť užil chybné označení § 58 odst. 5 tr. zákoníku). Přiléhavě přitom poukázal i na ten fakt, že pro daný postup nepostačuje zjištění, že obviněný doposud vedl řádný život (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 302/2000). U obviněného pak, byť je osobou bezúhonnou, vzhledem k povaze a závažnosti jeho výše popsaného jednání, tento postup neshledal přiléhavým (viz odstavec 144. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud rovněž deklaroval, že bezúhonnost obviněného nelze pro tento výjimečný postup přeceňovat, kdy poměry pachatele nevykazují parametry nutné k umožnění mimořádného snížení trestu a okolnosti daného případu identifikují dostatečnou společenskou škodlivost jeho jednání, která nikterak nevybočuje z mezí obvykle posuzované trestné činnosti podobného charakteru (viz odstavec 56. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud je pak rovněž toho názoru, že povaha a závažnost pokusu trestného činu nebyla nakolik nízká, aby bylo možno uzavřít, že uložení trestu odnětí svobody v rámci standardní trestní sazby by bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a zároveň by jeho nápravy bylo možno dosáhnout trestem kratšího trvání, jak předpokládá § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Naopak nelze zejména přehlédnout, že ze strany dovolatele nešlo o jednorázový ojedinělý exces spáchaný pod vlivem jiných osob, nýbrž jeho jednání bylo složeno z více postupných kroků, jež měly gradující tendenci.
103. V případě § 58 odst. 1 tr. zákoníku pak musí taktéž jít o okolnosti případu nebo poměry pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). I argumentům pro neaplikaci tohoto ustanovení se pak odvolací soud věnoval (viz odstavec 56. odůvodnění jeho usnesení). Ze všech již shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby (na její samotné spodní hranici) bylo v případě obviněného J. S. namístě a nebyly shledány výjimečné okolnosti odůvodňující postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak lze poukázat na skutečnosti, které tento institut vylučují.
104. Konečně i námitky obviněného, jimiž označoval zvolenou výměru trestu odnětí svobody v rozporu s principem proporcionality, neboť soudy nebyla reflektována nezapočitatelná doba trvání omezení jeho svobody, nelze pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podřadit. Současně jim pak nelze přiznat ani opodstatnění. Pakliže obviněný deklaroval, že v intencích § 92 odst. 3 tr. zákoníku bylo nutno dobu, po kterou byl v průběhu trestního řízení podroben opatřením nahrazujícím vazbu a povinnostem a omezením uloženým podle § 73 odst. 3, 4 a 5 tr. ř., promítnout do ukládaného trestu, je nutno uvést následující. Ústavní soud ve svém odmítavém usnesení ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2836/23, jednoznačně uvedl, že zákon se započtením doby tzv. elektronického monitoringu, dohledu probačního úředníka a zákazu vycestování nepočítá (§ 92 tr. zákoníku a contrario). Je pak nutno zdůraznit, že započtení doby trvání vazby do trestu odnětí svobody, jakož i nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, povinností zdržovat se v místě svého obydlí a kontrolou uložených povinností elektronickým systémem detekce pohybu proběhlo (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2023, č. j. 6 To 41/2023-2913). Nejvyšší soud ze své pozice může toliko zopakovat, že ani absence odůvodnění rozhodnutí o trestu ukládanému obviněnému, který výslovně nezmínil, že by k uvedeným opatřením přihlédl (a to i s akcentem na časovou chronologii rozhodování soudu), nečiní uložený trest odnětí svobody na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby neproporcionálním.
105. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že uložený trest odnětí svobody s ohledem na všechny skutečnosti není v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít (jak již bylo shora předestřeno) o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu odnětí svobody uloženému obviněnému J. S. vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
106. Pro úplnost lze dodat, že obviněný rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
107. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) [případně i)] tr. ř. v předchozím řízení. Nicméně nutno konstatovat, že jestliže bylo dovolání ve vztahu k uvedeným dovolacím důvodům shledáno zjevně neopodstatněným nebo bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěr
108. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
109. Pokud obviněný J. S. v dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu