Plný text
7 Tz 79/2017-18
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph.D., projednal ve veřejném zasedání dne 26. 10. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného L. S. proti pravomocnému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 16/52, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 16/52,
byl porušen zákon
v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného L. S.
Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
L. S., zprošťuje se
podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), jehož se měl dopustit tím,
že dne 15. 4. 1952 u svého útvaru v Š. odmítl převzít jemu přidělenou zbraň a vykonávat dále vojenskou základní službu s odvoláním na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení,
tedy
že se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Odůvodnění
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 16/52, byl obviněný L. S. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky se započtením vazby od 15. 4. 1952 do 29. 7. 1952.
Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný jako vojín základní služby dne 15. 4. 1952 u svého útvaru v Š. odmítl převzít jemu přidělenou zbraň a vykonávat dále vojenskou základní službu s odvoláním na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Z odůvodnění rozsudku je patrno zjištění soudu, že obviněný se hlásil k církvi Svědků Jehovových.
Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 9. 1952, kdy Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením sp. zn. Vto 183/52 zamítl odvolání obviněného při současném započtení další vazby od 30. 7. 1952 do 11. 9. 1952. Toto usnesení se nedochovalo, protože spis byl mezitím skartován. Existence usnesení vyplývá z jiných písemností, které byly nalezeny ve Vojenském ústředním archivu.
Rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebylo v této věci provedeno.
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného dne 11. 9. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně. Namítl, že obviněný byl odsouzen za jednání, jímž vykonával právo, které mu poskytovalo ustanovení § 15 odst. 1 tehdejší ústavy. Vyjádřil názor, že odsuzující výrok o vině je v rozporu se zásadami stanovenými v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a že obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, je třeba poskytnout zadostiučinění. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl zprostit obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu mimo jiné tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Základním pochybením býv. Nižšího vojenského soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný odmítal vykonávat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení Svědka Jehovova. Býv. Nižší vojenský soud v Brně nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení § 15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle § 16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Býv. Nižší vojenský soud v Brně odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května.
V citovaných ustanoveních Ústava 9. května sice formálně deklarovala uvedená práva, ale neposkytovala jim reálné záruky a sama je naopak nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními § 15 odst. 2, § 34 odst. 2. V ustanovení § 15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení § 34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo konat tuto službu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb. Výkon vojenské služby pak byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
Za popsaného stavu výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 odporoval nejen ustanovení § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení § 270 tr. zák. z roku 1950 o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti a staví výrok o vině obviněného L. S. do pozice, ve které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Pokud býv. Nižší vojenský soud v Brně posoudil skutek jako trestný čin, porušil tím zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad (včetně usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného), a podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem.
Vyslovit porušení v namítaném ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. nepokládal Nejvyšší soud za nutné, neboť toto ustanovení trestního řádu obsahovalo jen obecné vymezení úkolů soudu v trestním řízení a nemělo přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci byla vadná právní kvalifikace skutku.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu