8 Tdo 1099/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 8 Tdo 1099/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:8 Tdo 1099/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.1099.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Svádění k pohlavnímu styku Znásilnění In dubio pro reo Hodnocení důkazů Dotčené předpisy:§ 202 odst. 1 tr. zákoníku § 185 odst. 1,2,3 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1099/2025-511 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný O. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 2 To 20/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 79/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný O. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 6 T 79/2024, uznán vinným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrocích I. a II. citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu iPhone 13, IMEI 1: 359001972028414, IMEI 2: 323590019721329. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému rovněž uloženo ochranné léčení sexuologické, které bude vykonávat v ambulantní formě. O povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. 2. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 6 T 79/2024, napadli obviněný, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (do výroku o trestu) a poškozená prostřednictvím své opatrovnice odvoláními. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 2 To 20/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 6 T 79/2024, zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrocích pod body I. a II. citovaného rozsudku) odsoudil obviněného podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 40 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu iPhone 13, IMEI 1: 359001972028414, IMEI 2: 323590019721329, a podle § 99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení sexuologické, které bude vykonávat v ambulantní formě. O povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozené rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně připustil, že podané dovolání je do značné míry opakováním odvolací argumentace a rovněž argumentace použité v řízení před soudem prvního stupně, aby následně provedl rekapitulaci řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům poukázal na možnost nepravdivé výpovědi poškozené, a to ve vztahu k oběma předmětným skutkům, kterou podle něj signalizovala znalkyně, když v posudku uvedla možnost „dramatické nadstavby“ toho, co se ve skutečnosti stalo. V této souvislosti zdůraznil, že poškozená dokázala předmětné sexuální praktiky popsat vcelku běžným, spíše vulgárním hovorovým jazykem, a tudíž to pro ni nebylo nic nového. Podle obviněného, pokud proti sobě stojí dvě výpovědi jako základní důkazy, pak pochybnost zmíněná znalkyní by měla být dostatečným důvodem pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Nesprávné právní posouzení skutku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu pak spatřuje v tom, že z argumentace odvolacího soudu není zřejmé, jaké jednání bylo dokonané a které bylo pouze pokusem o jiný způsob pohlavního styku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 2 To 20/2025, zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něj se v posuzované věci nejedná o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť skutková zjištění soudů mají zřetelnou vazbu na obsah provedených důkazů. Soudy se podle státního zástupce řádně vypořádaly s otázkou věrohodnosti poškozené, přičemž vyzdvihly, že se nejedná o osamocený důkaz, ale o důkaz, který je podpořen nejen obviněným zmíněným znaleckým posudkem, ale i fotografiemi, videozáznamy a zajištěnou komunikací. Ve vztahu k právní kvalifikaci skutková věta odsuzujícího rozsudku zcela jednoznačně vykazuje nejen prvek pohlavního styku, ale též znak pohlavního styku srovnatelného se souloží. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání 10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především v odvolání, ale částečně i v řízení před soudem prvního stupně, což obviněný v dovolání ostatně sám připustil [poukázal především na nevěrohodnost výpovědi poškozené, u níž nelze vyloučit jistou dramatizační nadstavbu, a to ve vazbě na vyjádření znalkyně ve znaleckém posudku]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn k oběma trestným činům] nebyla naplněna. Obviněný se tak svými námitkami ocitl mimo tento dovolací důvod. Navíc z konstrukce dovolacích námitek je zřejmé, že představují prostou obecnou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. zdůraznit, že sám obviněný v souvislosti s tímto dovolacím důvodem poukazuje na „nesprávnou aplikaci zásady in dubio pro reo“ a otázku zjištěného skutkového stavu „bez důvodných pochybností“ ve vazbě na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. s tím, že „možný stupeň jistoty“, jak vyžaduje zákon, je v daném případě zpochybněn „možností nepravdivé výpovědi poškozené, který signalizovala znalkyně“. V souvisloti s uvedenou problematikou a vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 10), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22). 12. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud dále za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). 13. S ohledem na argumentaci obviněného, která většinově nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. 14. Jak již bylo shora uvedeno z koncepce dovolacích námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že obviněný především zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené, u níž akcentuje možnou „dramatizační nadstavbu“. V této souvislosti však musí Nejvyšší soud zdůraznit, že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že soudy se přiklonily k verzi poškozené a nikoli k verzi obviněného, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). 15. V návaznosti na shora uvedené pak musí Nejvyšší soud uvést, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je zřejmé, že se otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené pečlivě zabývaly a své závěry přesvědčivým a logickým způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily (bod 15 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, bod 6 rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu soud prvního stupně výstižně zmínil, že výpověď poškozené není černobílá, neboť poškozená vzpomíná i na pozitivní zážitky s obviněným. Správně pak bylo dále zdůrazněno, že výpověď poškozené není osamocená, nýbrž podpořena dalšími důkazy, kdy v mobilním telefonu dovolatele bylo nalezeno množství fotografií a videí s poškozenou, na kterých je obviněný zachycen s obnaženým penisem mezi chodidly poškozené apod. (bod 17 rozsudku soudu prvního stupně). Za této situace může obviněný stěží zpochybňovat tato zjištění a poukazovat na nevěrohodnost poškozené, když i tento zcela objektivní důkaz zapadá do výpovědi poškozené. Nelze pak odhlédnout ani od skutečnosti, že poškozená se s tím, že ji obviněný osahává, svěřila učitelkám ve škole (bod 18 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o dovolatelem zmíněnou „dramatizaci“ výpovědi poškozené, je zcela zřejmé, že s ní při hodnocení výpovědi poškozené soud prvního stupně počítal a vzal ji v úvahu (bod 21 rozsudku), přičemž zcela logicky vysvětlil, proč považoval verzi (výpověď) poškozené za „mnohem uvěřitelnější“, než verzi dovolatele. V této souvislosti soud prvního stupně neshledal, že by ze strany poškozené došlo ke zkreslení popisu skutku vlivem zmíněné dramatizace, neboť celou událost vylíčila bez výraznějších emočních projevů (bod 24 rozsudku). V tomto ohledu je třeba rovněž uvést, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, ačkoliv jistou dramatizaci připustila, konstatovala, že poškozená je schopna události správně vnímat, zapamatovat a reprodukovat uložené informace a nebyly u ní zjištěny sklony ke konfabulacím. Tyto závěry však již objektivně v dovolání zmíněny nejsou (bod 19 rozsudku soudu prvního stupně). Ze zmíněného znaleckého posudku současně také vyplývá (rovněž nebylo v dovolání zmíněno), že znalkyně u poškozené nezjistila sklony ke lhaní, přičemž nelze vyloučit ani jistou dramatizační nadstavbu, nicméně základ její výpovědi splňuje kritéria specifické věrohodnosti, a pokud jde o dramatizační nadstavbu, jde podle znalkyně o to, že prožitky jsou sdělovány o něco výrazněji, než jsou ve skutečnosti, což však neznamená, že by základ nebyl reálný, tedy samo osahávání atd., jak uvedla poškozená. Za této situace se tak Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně se s hodnocením výpovědi poškozené řádně vypořádal (bod 6 rozsudku), přičemž nepochybil, pokud ji vzhledem k uvedeným skutečnostem považoval za věrohodnou. Námitky obviněného tak jsou zjevně neopodstatněné. 16. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo (též ve vztahu ke skutečnostem zmíněným v bodech 14 a 16) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. 17. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit obviněným uplatněné námitky týkající se právní kvalifikace jednání pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu. Tyto námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, a to z následujících důvodů. 18. Otázce právní kvalifikace jednání obviněného se odvolací soud poměrně obsáhle věnoval v bodě 7 svého rozsudku. Z něj je patrné, že se odvolací soud neztotožnil s právní kvalifikací jednání uvedeného pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jednoznačně podle Nejvyššího soudu své závěry vysvětlil. V tomto ohledu je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval zasunutí penisu obviněným mezi chodidla poškozené za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Nad toto konstatování odvolací soud rovněž uvedl, že ani z popisu skutku učiněného soudem prvního stupně nic takového nevyplývalo, neboť skutkové zjištění pouze konstatovalo, že „přikládal obnažený penis mezi chodidla“. Za nepochybné však odvolací soud považoval to, že obviněný sahal do rozkroku poškozené a snažil se dostat dvěma prsty do její vagíny, což však z důvodu, že se poškozená vzbudila a kladla odpor, nedokončil, tudíž takové jednání kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu znásilnění, neboť zneužil bezbrannosti poškozené (ta spala), šlo o poškozenou mladší patnácti let (její věk znal), a pokud by došlo k zasunutí prstu do vaginy poškozené, jednalo by se o pohlavní styk srovnatelný se souloží. V této souvislosti lze tedy souhlasit se závěry odvolacího soudu, že pokud by se toto jednání podařilo obviněnému dokončit, jednalo by se o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Odvolací soud pak jednoznačně uvedl, že k dokonání jednání dovolatele došlo ve vztahu k základní skutkové podstatě podle § 185 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž k naplnění znaku, kdy měl obviněný spáchat trestný čin pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, došlo ve stadiu pokusu. Současně je třeba uvést, jak mj. vyplývá ze skutkového zjištění (bod II.), tak i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že skutkové zjištění v této části obsahuje nejen již zmíněný útok ze dne 21. 9. 2023, kdy se „obviněný snažil dostat dvěma prsty dovnitř (vaginy) poškozené“, což se mu nepodařilo (viz blíže popis skutku pod bodem II. a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bod 7), ale mj. také „opakovaně ve frekvenci několikrát do měsíce za účelem uspokojení pohlavního pudu osahával poškozenou přes oblečení i pod oblečením, zpočátku na zadku a na prsou, později ji sahal i do rozkroku na přirození“. V souvislosti s tímto jednáním lze pouze konstatovat, že zatímco ustanovení § 185 odst. 1 tr. zákoníku hovoří o pohlavním styku, ustanovení § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku již v kvalifikované skutkové podstatě hovoří o souloži (uvedený znak nebyl naplněn v předmětné trestní věci) či o pohlavním styku provedeným způsobem srovnatelným se souloží, který byl shledán právě v jednání, kterého se dovolatel dopustil 21. 9. 2023, resp. zůstalo ve stadiu pokusu. Jednání, které však nezůstalo ve stádiu pokusu a bylo dokonáno, bylo rovněž popsáno v již zmíněném bodě II. výroku rozsudku (osahávání přes i pod oblečením na prsou, zadku, na přirození atd.), což lze bezpochyby označit za pohlavní styk – jímž se rozumí jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, kam mj. patří také osahávání prsou ženy, osahávání genitálií ženy (viz též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 1651 s. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rovněž rozvedl, proč nebylo možno jednání obviněného kvalifikovat podle § 185a tr. zákoníku (viz bod 7. rozsudku). S těmito závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a považuje zvolenou právní kvalifikaci za správnou. 19. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. 20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 1. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu