Plný text
8 Tdo 1118/2025-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání obviněného V. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2025, sp. zn. 3 To 254/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 36/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 4 T 36/2025, byl obviněný V. P. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 17 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 7. 2025, sp. zn. 3 To 254/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 23. 2. 2025 v době okolo 1:28 hodin, jednaje se záměrem nerespektovat § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, po předchozím požití alkoholických nápojů, v Českých Budějovicích, v prostoru křižovatky ulic XY a XY řídil osobní automobil tovární značky BMW 735, registrační značky XY, modré barvy, přičemž měl v době řízení vozidla podle dechové zkoušky provedené dne 23. 2. 2025 v době 01:32 hodin přístrojem Alcotest Dräger množství 1,64 ‰ alkoholu v dechu a podle opakovaně provedené dechové zkoušky totožným přístrojem dne 23. 2. 2025 v 01:40 hodin množství 1,67 ‰ alkoholu v dechu, což vylučovalo jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, kdy byl v ulici XY předepsaným způsobem kontrolován a zadržen hlídkou Městské policie České Budějovice.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2025, sp. zn. 3 To 254/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž zákonnou citací odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Obviněný nejprve v obecnosti vytkl, že soudy nesprávně právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně vyměřily výši uloženého trestu. Měl za to, že byla porušena Listina základních práv a svobod (dále „Listina“) v čl. 40 odst. 2. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, v němž se vysvětluje, že z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím z této zásady, porušily základní pravidlo na presumpci neviny podle čl 40 odst. 2 Listiny. Konkrétně pak uvedl, že soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily učiněné prohlášení viny, které je zásadním institutem, na základě kterého je povinností soudu, aby toto zohlednil jako polehčující okolnost při ukládání druhu a výše trestu. Zdůraznil, že prohlásil vinu zcela dobrovolně, projevil značnou dávku sebereflexe i účinnou lítost, a tím, že soudy toto prohlášení nezohlednily, narušily zásadní právo dovolatele na řádnou obhajobu, když jeho způsob obhajoby byl zcela ignorován.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2025, č. j. 3 To 254/2025-72, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2025, č. j. 4 T 36/2025-58, zrušují a věc se vrací zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně připomněla rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, týkající se možnosti přezkumu nepřiměřenosti trestu dovolacím soudem a přiměřeností sankcí. K danému případu pak uvedla, že krajský soud se zabýval prohlášením viny obviněného, které bylo přijato, a zaměřil se výlučně na přezkum výroku o trestu, kdy přezkoumával, zda byla respektována zásada přiměřenosti trestí sankce. S ohledem na zjištěnou hladinu alkoholu v dechu a zjištěné ovlivnění alkoholem byl trest uložený soudem prvního stupně shledán přiměřeným všem zákonným hlediskům ukládání trestu. I ona konstatovala, že se jedná o trest zcela adekvátní. Nadto státní zástupkyně zdůraznila, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by byl naplněn pouze tehdy, jestliže by se jednalo o trest extrémně nepřiměřeně přísný, což v daném případě dovodit nelze. Obviněný řídil motorové vozidlo v časných ranních hodinách za zhoršených světelných podmínek v širším centru města, kde se dá očekávat pohyb osob. Výměra obou trestů podle jejího názoru odpovídala povaze a závažnosti spáchaného skutku. Trest odnětí svobody byl vyměřen mírně nad polovinou trestní sazby a délka zkušební doby při dolní hranici zákonného rozpětí, trest zákazu činnosti nepatrně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, nejednalo se tak o nepřiměřeně přísný trest.
8. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Dovolatel namítl, že trest mu uložený byl nepřiměřeně přísný, když soudy dostatečně nezohlednily jeho prohlášení viny, které pramenilo z jeho sebereflexe a účinné lítosti. Tyto námitky však žádnému z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídají. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
13. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) možno v dovolání zásadně úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
14. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
15. Pouze pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody ani trestu zákazu činnosti obviněnému (dovolatel nespecifikoval, který z uložených trestů považoval za nepřiměřený) nedopustil. Obviněný byl shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní zákoník v § 274 odst. 1 umožňuje uložit trest odnětí svobody v trvání až jednoho roku, peněžitý trest či trest zákazu činnosti. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku lze trest zákazu činnosti uložit na 1 rok až 10 let. Obviněnému byl soudem prvního stupně uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců (tedy mírně nad polovinou zákonné trestní sazby), jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 17 měsíců (tedy výrazně při dolní hranici zákonného rozpětí). Soud prvního stupně, navzdory tvrzení dovolatele, posuzoval jako obviněnému polehčující okolnost jeho prohlášení viny, avšak zcela adekvátně zdůraznil, že toto nelze s ohledem na přistižení obviněného při činu přeceňovat. Přesto zohlednil, že obviněný svým prohlášení přispěl k urychlení projednávání jeho trestné činnosti. Zde však výčet polehčujících okolností, které nadto nemají velkou váhu, končí. Soud dále neopomněl dosavadní způsob života obviněného, který má v trestním rejstříku jeden záznam pro přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest obecně prospěšných prací a který vykonal dne 13. 1. 2025, tedy krátce předtím, než se dopustil aktuálně projednávané trestné činnosti, v minulosti byl i jednou přestupkově postižen. Za dané situace měl být podle soudu prvního stupně trest odnětí svobody vyměřený v druhé polovině zákonné trestní sazby předpokládané v § 274 odst. 1 tr. zákoníku plně v souladu s požadavky zákonodárce vtělenými do § 39 tr. zákoníku, včetně uložení zkušební doby v trvání 18 měsíců. Tento trest lze považovat za přiměřený a výchovný, který má potenciál obviněného přimět k žádoucí nápravě a k neopakování podobného protiprávního jednání, což se týká i vyměřené délky trestu zákazu řízení motorových vozidel. Soud prvního stupně dále konstatoval, že v případě obviněného nejde o dlouhodobě neukázněného řidiče (třebaže vzhledem k jeho věku řidičským průkazem dlouho nedisponuje), u něhož by porušování pravidel silničního provozu bylo programové a které by bylo součástí jeho působení v silničním provozu, a jednalo se tak o vybočení z jeho jinak řidičské disciplinovanosti. Zároveň však zdůraznil, že při úvahách zejména o druhu trestu hrála významnou roli skutečnost, že vozidlo obviněný řídil pod nemalým vlivem alkoholu, který jej z takové činnosti diskvalifikoval a současně vyloučil bezpečné ovládání motorového vozidla. Uvedl, že obviněný svou řidičskou nezodpovědností vystavil na milost (jakkoli potenciálně) ostatní účastníky silničního provozu a jen šťastnou náhodou nezpůsobil dopravní nehodu s následky na životě, zdraví či majetku. Právě proto je podle názoru soudu prvního stupně zapotřebí takovýto druh trestné činnosti důsledně postihovat, a to i z hlediska generální prevence s cílem chránit zodpovědné účastníky silničního provozu, či jejich život, zdraví a majetek (body 5.–8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud těmto úvahám soudu prvního stupně přisvědčil (bod 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Měl za to, že nalézací soud správně poukázal na zjištěnou hladinu alkoholu v dechu, která již výrazně překročila hranici jednoho promile, navíc obviněný řídil vozidlo v časných ranních hodinách, za zhoršených světelných podmínek, v širším centru města, kde se dá očekávat pohyb osob i v takovou dobu, což zvyšuje nároky na obviněného při sledování provozu, reakce apod. Ztotožnil se i s vyhodnocením polehčujících okolností v podobě doznání podle § 41 písm. l) tr. zákoníku, které nelze významně favorizovat s ohledem na existenci objektivního důkazu v podobě provedených dechových zkoušek. Konstatoval, že přitěžující okolnosti s ohledem na zahlazení předchozí trestné činnosti absentují. Kombinaci trestů odnětí svobody a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel pak považoval za přiléhavou projednávanému trestnému činu, kdy jejich výměru rozhodně nepokládal za nepřiměřeně přísnou (body 13., 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
16. S ohledem na podrobnou argumentaci obou soudů nižších stupňů, které se zabývaly i všemi námitkami obviněného a které správně posoudily polehčující i přitěžující okolnosti, jakož i všechny okolnosti případu, povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobnost, rodinné i majetkové poměry (jak je zjevné z protokolu o hlavním líčení na č. l. 56–57 i z jeho zvukového záznamu), jeho dosavadní způsob života i možnosti jeho nápravy a přihlédly také k postoji k jím spáchané trestné činnosti, v konkrétním případě jeho prohlášení viny, lze v podrobnostech na jejich argumentaci odkázat, neboť tuto není čím zásadním doplnit.
17. Dovolateli nelze přisvědčit, pokud namítl, že soudy nevzaly prohlášení viny v úvahu při ukládání trestu, když z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá opak. Není pak od věci připomenout, že prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. umožňuje obviněnému prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Jde o svobodný projev vůle čímkoliv nepodmíněný. Obviněný v přítomnosti obhájce v hlavním líčení učinil prohlášení o spáchání trestné činnosti, které, jak sám zdůraznil ve svém dovolání, učinil dobrovolně a bez nátlaku. Prohlásil přitom porozumění poučení se všemi důsledky učiněného prohlášení viny. Prohlášení viny je při stanovení druhu trestu a jeho výměry ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku nutno vzít v úvahu, neboť reflektuje postoj pachatele k jím spáchanému trestnému činu, nesnižuje však společenskou škodlivost a závažnost spáchaného trestného činu a nezaručuje, že pro obviněného nepříjemný druh trestu nebude uložen nebo že bude ukládán jen při samé dolní hranici zákonného rozpětí, neboť pro ukládání trestu jsou významné také další okolnosti (viz § 39 tr. zákoníku). V daném případě pak nelze pominout, že soud prvního stupně, jak se podává ze zvukového záznamu hlavního líčení (záznam na CD na č. l. 57a), obviněného před přijetím jeho prohlášení viny informoval o zamýšleném trestu i důvodech jeho adekvátnosti, kdy zdůraznil, že oproti trestnímu příkazu, který ve věci původně vydal a který byl k odporu obviněného zrušen, mu může s ohledem na jeho prohlášení viny přilepšit toliko snížením výměry trestu zákazu činnosti o jeden měsíc, tedy z původně uložených 18 na 17 měsíců. Nelze se tedy domnívat, že by obviněný prohlašoval vinu s důvodnou vidinou nižšího trestu, než jaký mu byl uložen, a že právě tomu přizpůsoboval způsob své obhajoby. Naopak, ze strany soudu prvního stupně bylo s obviněným jednáno více než transparentně, čímž mu umožnil účinnou obhajobu. Prohlášení viny obviněného přijaté soudem prvního stupně, jakož i jím projevená lítost a sebereflexe jsou právě těmi okolnostmi, které vedly soud prvního stupně k uložení trestu zákazu činnosti při dolní hranici zákonného rozpětí, byť ne na samé dolní hranici, v kombinaci s podmíněným trestem odnětí svobody v druhé polovině zákonem stanovené trestní sazby, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu, tedy vysoký obsah alkoholu v krvi i místo páchání trestné činnosti a zhoršené viditelnostní podmínky. Nutno uzavřít, že trest (jako celek), který byl obviněnému uložen, nejenže není ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ale ani mu nebyl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což jediné by opodstatňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.
18. Vzhledem k tomu, že se obviněný výhradami proti výroku o trestu domáhal jen jeho zmírnění, protože uložený druh trestu považoval za nepřiměřeně přísný, jsou tyto námitky uplatněny mimo jím uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. Na základě uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jakým činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu