8 Tdo 1123/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 8 Tdo 1123/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:8 Tdo 1123/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.1123.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Znásilnění Spravedlivý proces Retroaktivita Dotčené předpisy:§ 185a odst. 1, 3 tr. zákoníku § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku § 185 odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1123/2025-478 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný S. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, č. j. 6 To 35/2025-401, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 1/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný S. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. 40 T 1/2025, uznán vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (ad 1.), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, alinea druhá, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, v tehdy platném znění (ad 2.) a zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (ad 3.). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali obviněný, státní zástupkyně (v neprospěch obviněného výhradně proti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody, který považovala za nepřiměřeně mírný) a poškozené prostřednictvím zmocněnce odvolání. Z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozené AAAAA, Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 4. 8. 2025, č. j. 6 To 35/2025-401, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek (Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. 40 T 1/2025) ve výroku o trestu a o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy v části týkající se poškozené AAAAA, a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného, při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozené AAAAA bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněného a poškozené BBBBB byla podle § 256 tr. ř zamítnuta. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, č. j. 6 To 35/2025-401, dovolaní, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně poukázal na obhajobou navrhované důkazy, které nebyly soudy nižších stupňů provedeny, na závěry znaleckého posudku z oboru sexuologie a na rozpory v provedených důkazech. Obviněný má na základě těchto skutečností za to, že skutková zjištění, která učinily soudy jsou nedostatečná a v rozporu se zásadou presumpce neviny. Dovolatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání, když retroaktivně aplikovaly novelizované skutkové podstaty a nedostatečně či vůbec neodůvodnily, proč považují jejich aplikaci pro obviněného za příznivější. Rovněž poukázal na porušení principu in dubio pro reo a na porušení práva na spravedlivý proces. Dále je přesvědčen, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný, když při jeho ukládání odvolací soud mj. porušil zásadu subsidiarity trestní represe a nezohlednil polehčující okolnosti. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby jej zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že čin spáchal. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněný svojí argumentací míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž podle státního zástupce soudy zcela správně vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí svědkyň, jenž nestojí osamoceně, ale jsou podporovány lékařskými zprávami, znaleckým zkoumáním či výpověďmi dalších svědků, přičemž zdůraznil, že se soudy dostatečně zabývaly také věrohodností poškozených. Dále vyjádřil své přesvědčení, že se soudy i dostatečně vyjádřily k důkazním návrhům obviněného a řádně v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč je považují za nadbytečné. Státní zástupce rovněž uvedl, že soudy nižších stupňů správně zvolily zákon účinný od 1. 1. 2025, jelikož umožnil mírnější kvalifikaci, jakožto sexuální útok místo znásilnění. Podle státního zástupce ani skutková věta netrpí obviněným namítanými vadami, je dostatečně precizní, zřetelně z ní vyplývá, jaké jednání je obviněnému kladeno za vinu, a to z hlediska místa, času i způsobu provedení, skutky jsou řádně identifikovány, individuálně určeny a vykazují veškeré znaky inkriminované trestné činnosti. Svůj nesouhlas vyjádřil také k námitkám obviněného stran nepřiměřeného trestu a uvedl, že takové námitky nelze podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod, přičemž obviněnému byl uložen trest v dolní polovině trestní sazby a nelze tak ani hovořit o trestu extrémně přísném či dokonce exemplárním. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. 5. V replice k vyjádření Nejvyššího státní zastupitelství obviněný uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření redukuje jeho námitky na pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními. V této souvislosti obviněný poukázal na svoji argumentaci uplatněnou v dovolání, přičemž zopakoval své námitky stran opomenutí navržených důkazů, a nedostatečného odůvodnění jejich nadbytečnosti, opětovně poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích, na volbu příznivější právní úpravy a možnost mírnější právní kvalifikace a na námitky stran přiměřenosti trestu s tím, že má za to, že se nejedná o dovolání „zjevně neopodstatněné“, jelikož uplatnil relevantní námitky ohledně opomenutých důkazů, možného extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, námitky stran uplatnění a odůvodnění příznivější právní úpravy a námitky stran právní kvalifikace některých dílčích skutků a úplnosti výroku a odůvodnění rozhodnutí. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud neodmítl jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., ale rozhodl tak, že se napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 6 To 35/2025, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. 40 T 1/2025, podle § 265k tr. ř. zrušuje a věc se podle § 265l tr. ř. vrací Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. 10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí, že tento je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. 11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání 12. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání, kde mj. poukazoval na nedostatečná skutková zjištění; hodnocení důkazů; neprovedené důkazy; na znalecký posudek k jeho osobě atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud zabýval v bodech 25. – 26. svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 13. S ohledem na argumentaci obviněného, která většinově nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. 14. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 15. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“ 16. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činu, kterými byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal. 17. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že námitky obviněného jsou převážně založeny na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a na polemice s provedeným dokazováním. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje na posudek z oboru sexuologie k jeho osobě a na rozpory ve výpovědích poškozených. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci obviněného za vhodné předně uvést, že výpovědi poškozených jsou věrohodné a v podstatných bodech konzistentní, když obě poškozené přesvědčivě popsaly, kdy a jakým způsobem k útokům obviněného došlo, přičemž je zcela zřejmé, že s ohledem na dobu páchaní trestné činnosti, kdy obviněný, hlavně poškozenou AAAAA, sexuálně napadl, a to v období let 2008 – 2009 a 2011 – 2015, k určitým časovým nekonzistentnostem ve výpovědi mohlo dojít. V této souvislosti je také vhodné obviněného upozornit na to, že výpovědi poškozených nestojí osamoceně, ale jsou podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy. Poškozená AAAAA se v období předcházejícímu trestnímu oznámení svěřila své lékařce – psychiatričce MUDr. Nicole Bakové a psychoterapeutce MUDr. Ivaně Kozlové, také se svěřila svědku R. P. Věrohodnost poškozených potvrzují také odborná zjištění vyplývající ze znaleckých posudků o duševním zdraví poškozených. V neposlední řadě pak i svědkyně I. K. popsala, že od I. K. má informaci, že se měl obviněný již v roce 2014 „pochlubit“, že měl s nezletilou poškozenou AAAAA sexuální zkušenost (svědek I. K. tuto skutečnost následně popřel). Současně z provedeného dokazování nevyplynulo, že by poškozené měly jakýkoliv motiv si jednání obviněného vymyslet. Pokud pak obviněný poukazuje na znalecký posudek k jeho osobě, tak lze uvést, že nalézací soud v bodech 8. – 9. svého rozsudku správně uzavřel, že byť se u obviněného neprojevila žádná sexuální patologie či deviace, ani závislost na návykových látkách, tak to nevylučuje, že se nemohl jednání mu kladenému za vinu dopustit. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného. 18. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je vhodné uvést, že předmětný dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Jednak, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174–3175). Argumentaci dovolatele, že chybí výrok o tom, které znění zákona je pro něj příznivější, lze stěží, s ohledem na výše uvedené, považovat za relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (viz též bod 19). 19. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů, a při posuzování právní kvalifikace jeho jednání, nezkoumaly, která právní úprava pro něj byla příznivější. Nejvyšší soud musí konstatovat, že pod zmíněný dovolací důvod lze námitky obviněného podřadit, nicméně se nejedná o námitky opodstatněné. Předně je nutné konstatovat, že soudy nižších stupňů se aplikací pravidel časové působnosti trestního zákoníku podrobně a řádně zabývaly, soud prvního stupně v bodech 12. – 15. svého rozsudku a odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně v bodě 26. svého rozsudku. K výše uvedeným závěrům soudů nižších stupňů lze uvést, že jednání obviněného bylo posouzeno jako zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 (ad 1.), zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, alinea druhá, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, v tehdy planém znění (ad 2.) a zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (ad 3.). Obviněný ve svém dovolání uvádí, že soudy „retroaktivně aplikovaly novelizované skutkové podstaty § 185 a § 185a tr. zákoníku účinné od 1. 1. 2025, přestože část jednání měla být dokonána v letech 2008-2015“. V této souvislosti tak pomíjí, že jeho jednání pod bodem 2. nebylo kvalifikováno podle § 185 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025. Nestalo se tak, jelikož novelizované ustanovení § 185 nebylo pro obviněného ve vztahu k tomuto skutku příznivější. Ve vztahu ke skutkům pod body 1. a 3. lze pak uvést, že obviněný ve svém dovolání argumentuje tím, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, případně poukazuje na právní úpravu platnou v roce 2008 – 2009, s odkazem na znění § 242 a § 243 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“). Obviněný se skutku pod bodem 1. podle zjištění soudu dopustil tím, že „v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního vzrušení a uspokojení, v přesně nezjištěném počtu případů opakovaně osahával nezletilou poškozenou zejména přes oblečení na genitálu, na prsou a hýždích, ale i pod oblečením, a dále nejméně v jednom případě přišel za nezletilou do koupelny, když se koupala, a osahával ji mezi nohama, přestože věděl, že poškozená nedosáhla věku 15 let, kdy využil jejího nízkého věku a své převahy vyplývající z autority dospělého, poškozená nezletilá mu důvěřovala a nebyla dostatečně vyspělá k tomu, aby mohla jeho jednání pochopit, domyslet, vyhodnotit a účinně se bránit, neboť jednání nerozuměla, čehož si byl vědom a čehož využil…“ a skutku pod bodem 3. tím, že „poškozenou nezletilou v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního vzrušení zezadu objal a následně ji přes oblečení osahával na celém těle, a to včetně prsou…osahával přes oblečení na přirození…a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že poškozená nezletilá byla mladší 15 let, kdy využil nízkého věku poškozené nezletilé a své převahy vyplývající z autority dospělého, kdy poškozená nezletilá mu důvěřovala a nebyla dostatečně vyspělá k tomu, aby mohla jeho jednání vyhodnotit, pochopit, posoudit, domyslet a dostatečně projevit svou vůli, a dát tak najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu, nebo se jinak účinně bránit, čehož si byl vědom a čehož využil…“. Obviněný, který se dovolává aplikace shora uvedených ustanovení pak patrně přehlédl skutečnost, že se svého jednání dopustil tím, že zneužil bezbrannosti poškozených, což je znak trestného činu znásilnění, případně od 1. 1. 2025 také sexuálního útoku a nelze tak jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku či podle § 242 tr. zák., případně § 243 tr. zák., na které obviněný poukazuje, jelikož znásilnění podle § 185 tr. zákoníku nebo trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, jsou vůči pohlavnímu zneužití ve vztahu speciality, takže dosažení pohlavního styku s dítětem mladším patnácti let proti jeho seznatelné vůli, s použitím donucení anebo zneužitím bezbrannosti, je postihováno výhradně podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku či podle § 185a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ŠČERBA, Filip. § 187 [Pohlavní zneužití]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 18. Dostupné na beck-online.cz.). Nutno též upozornit na skutečnost, že jednáním obviněného, které bylo popsáno soudy nižších stupňů pod bodem 1. byla poškozené (mladší jak patnáct let, obdobně jako v bodě 3. byla poškozená mladší patnácti let) způsobena těžká újma na zdraví, což naplňovalo znak kvalifikované skutkové podstaty v trestní sazbě od pěti do dvanácti let [sám obviněný v dovolání zmiňuje ustanovení § 242 (ve znění v letech 2008-2009), § 187 (ve znění do 31. 12. 2024 a následně od 1. 1. 2025)], oproti tomu jednání obviněného kvalifikované soudy pod body 1. a 3. jako sexuální útok podle § 185a odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku hovoří o trestní sazbě od tří do dvanácti let, což je bezpochyby příznivější kvalifikace. Soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud jeho jednání pod body 1. a 3. kvalifikovaly jako zločin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, jelikož podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2024 by se jeho jednání dalo toliko právně kvalifikovat jako zločin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku (nikoli jako pohlavní zneužití či pohlavní zneužívání, jak se dožadoval obviněný, neboť tento se uvedeného jednání dopustil zneužívaje bezbrannosti osoby a čin spáchal na osobě mladší patnácti let), což by pro obviněného nebylo příznivější. 20. Dále je třeba rovněž reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných a soudy neprovedených důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. 21. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné důkazní návrhy a oba soudy nižších stupňů dostatečně zdůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo nalézacím i odvolacím soudem řádně reagováno a bylo dostatečně vysvětleno, proč soudy nepovažovaly další dokazování za nezbytné (bod 17. rozsudku nalézacího soudu a bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Lze také opětovně uvést, že obviněný svojí argumentací stran neprovedení navrhovaných důkazů opětovně brojí primárně proti odůvodnění rozhodnutí, hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Lze tak uzavřít, že na důkazní návrhy obviněného bylo podrobně reagováno, a oba soudy dostatečně odůvodnily, proč některé důkazní návrhy považovaly za nadbytečné. 22. Obviněný taktéž uplatnil námitky stran přiměřenosti trestu odnětí svobody a nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 23. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ 24. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů. 25. I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). 26. Takové pochybení (viz shora bod 25.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. 27. V souvislosti s námitkou nepřiměřeného trestu je nutno zmínit, že odvolací soud z podnětu státní zástupkyně shledal trest uložený soudem prvního stupně jako nepřiměřeně mírný a uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. V bodech 27. – 34. se velice podrobně zabýval všemi relevantními okolnostmi pro jeho uložení. Podrobně se zabýval nejen polehčujícími okolnostmi, na které obviněný poukazuje v svém dovolání (od jednání obviněného uplynula delší doba – bod. 29., obviněný vede řádný život a nebyl dosud trestán – bod 33.), ale také se podrobně zabýval okolnostmi přitěžujícími a správně poukázal na to, že obviněný se dopustil jednání na dvou poškozených, přičemž úvodní část pokračujícího jednání spáchal na teprve přibližně osmileté poškozené, trestné činnosti se dopouštěl ve větším rozsahu a po dlouhou dobu. V období let 2008 až 2009 a 2011 až 2015 spáchal velké množství útoků zejména na poškozené AAAAA, a činil tak v postavení člena rodiny, nevlastního otce, případně strýce vůči druhé poškozené. Za takové situace nelze hovořit o tom, že by trest uložený přibližně v polovině zákonné trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku v trvání 7 let, byl trestem nepřiměřeným či nespravedlivým. 28. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). 29. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 1. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu