8 Tdo 1149/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 8 Tdo 1149/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:8 Tdo 1149/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.1149.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky Hodnocení důkazů Nutná obrana Dotčené předpisy:§ 146a odst. 1, 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1149/2025-679 USNESENÍ Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 29. 7. 2025, č. j. 67 Tmo 21/2025-597, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 4/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, soudu pro mládež, ze dne 28. 3. 2025, sp. zn. 4 Tm 4/2024, uznán vinným proviněním ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za toto provinění (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 146a odst. 2 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. (dále jen ZSM) odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. ř. a § 82 odst. 1 tr. ř. za použití § 33 odst. 1 ZSM podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. 2. Z podnětu odvolání obviněného a jeho rodičů Městský soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 29. 7. 2025, č. j. 67 Tmo 21/2025-597, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek (Obvodního soudu pro Prahu 10, soudu pro mládež, ze dne 28. 3. 2025, sp. zn. 4 Tm 4/2024) zrušil ve výroku o trestním opatření, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhod tak, že se obviněný, při nezměněném výroku o vině proviněním ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, odsuzuje podle § 146a odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 27 odst. 2, odst. 3 ZSM k peněžitému opatření ve výměře 50 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 400 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek nedotčen. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 a proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolaní, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Ve svém obsáhlém mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že soudy při stanovení skutkového závěru vycházely z vadného znaleckého posudku MUDr. Hladíka a nesprávně posoudily výpověď svědka H. Nalézacímu soudu dále vytkl, že nereagoval na návrh obhajoby na předběžné projednání obžaloby, čímž došlo k porušení procesních pravidel. Podle obviněného nalézací soud logicky a přesvědčivě nevyložil, jak dospěl k závěrům o jeho vině, které vyvodil z provedeného dokazování, odůvodnění jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné, postrádá podrobný a systematický rozbor jednotlivých důkazů, ve svém rozhodnutí ignoruje či bagatelizuje důkazní návrhy obhajoby a je proto nepřezkoumatelné. V této souvislosti poukázal na svědecké výpovědi, s tím, že poškozený měnil svoji výpověď, vypovídal lživě a bránil tak efektivnímu vyšetřování, aby následně podrobně rozebíral jednotlivé ve věci provedené důkazy, k těmto se případně v jiné části dovolání vracel a porovnával jejich hodnotu s důkazy navrženými obhajobou, přičemž poukazuje nejen na svědecké výpovědi a rozpory v nich, ale také podrobně rozebírá znalecký posudek MUDr. Hladíka, odborné vyjádření prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. a znalecký posudek doc. MUDr. Alexandra Pilina, CSc. V této souvislosti mimo jiné poukazuje na neshody mezi jednotlivými znalci a na vady znaleckého posudku MUDr. Hladíka. Obviněný je přesvědčen, že se soudy nedostatečně vypořádaly s důkazními návrhy obhajoby, přičemž poukazuje na nedostatečné či nesprávné odůvodnění jejich rozhodnutí. Dále rozporuje naplnění subjektivní stránky trestného činu s tím, že jeho jednání nebylo motivováno úmyslem ublížit poškozenému a poukazuje také na to, že se mohlo jednat o jednání v nutné obraně. Rovněž uvedl, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je opomenuta zásadní skutečnost, a to, že poškozený jej nejprve fyzicky zasáhl, když jej prudce odstrčil směrem ke schodišti. Obviněný má tak za to, že výrok soudu prvního stupně nezahrnuje všechny podstatně skutkové okolnosti. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, případně aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením. Státní zástupkyně dále uvedla, že je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že správně byla odmítnuta verze obviněného a jeho rodičů, že zjištění skutkového stavu je postaveno výlučně na znaleckém posudku. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na to, že soudy své skutkové závěry postavily nejen na výpovědi poškozeného R. T. a svědka H., ale také na samotném doznání obviněného, jakož i na výpovědi svědkyně A., K. a svědka Ch. Státní zástupkyně má za to, že soud prvého stupně správně uzavřel, že svědecké výpovědi a lékařské zprávy jsou ve shodě se závěry znaleckého zkoumání, náležitě také vysvětlil, z jakého důvodu se nepřiklonil k odbornému vyjádření prof. PhDr. Strause a znaleckému posudku MUDr. Alexandra Pilina, přičemž závěry znaleckého posudku MUDr. Hladíka soud prvého stupně konfrontoval nejen s odbornými vyjádřeními, ale také s výpověďmi jednotlivých svědků, na základě čehož shledal závěry MUDr. Hladíka správnými. V této souvislosti státní zástupkyně také uvedla, že soud prvého stupně také přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč považoval výpověď poškozeného a svědka J. H. za pravdivou. Státní zástupkyně tak uzavřela, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy zcela prokázáno, uložený trest odpovídá všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestů a rovněž popis skutku odpovídá provedeným skutkovým zjištěním, a není možno dovodit neúplnost skutkové věty. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. 9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí, že tento je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. 10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání 11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou již v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že znalecký posudek MUDr. Jiřího Hladíka má závažné vady; rozporoval věrohodnost výpovědí svědků; poukazoval na to, že mohl jednat v nutné obraně atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud zabýval v bodech 17. – 21. svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 12. S ohledem na argumentaci obviněného, který mj. označuje hodnotící úvahy soudů nižších stupňů za nepřesvědčivé a nelogické ve vazbě na provedené důkazy, lze tak konstatovat, že taková argumentace nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. K této problematice proto považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. 13. S ohledem na skutečnost, že obviněný částečně předkládá alternativní verzi události a zpochybňuje pravděpodobnost soudy zjištěného skutkového stavu, je vhodné také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud k argumentaci obviněného za potřebné uvést, že zjištění skutkového stavu nebylo vystavěno pouze na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, prim. MUDr. Jiřího Hladíka jak se obviněný domnívá, ale nalézací soud své závěry vybudoval také na výpovědích jednotlivých svědků, a to nejen na výpovědi poškozeného, ale také na výpovědi svědka H., svědkyně A. a v neposlední řadě také na výpovědi samotného obviněného, s jejichž věrohodností se řádně vypořádal. Z těchto výpovědí jednoznačně vyplynulo, že to byl právě obviněný, který udeřil poškozeného pěstí, nakonec toto nepopírá ani obviněný (dal T. jednu ránu, neví, jestli pěstí nebo otevřenou dlaní – bod 2. rozsudku soudu I. stupně). Pokud pak obviněný poukazuje na jednotlivá vyjádření znalců, MUDr. Hladíka, MUDr. Pilina či na odborné vyjádření znalce prof. PhDr. Jířího Strause, DrSc., s tím, že znalecký posudek MUDr. Hladíka je vadný, a úder, který uštědřil poškozenému nemohl způsobit zlomeninu čelisti poškozeného, lze uvést, že ani znalecký posudek MUDr. Pilina či odborné vyjádření prof. PhDr. Strause, DrSc., přímo nevyloučily úder pěstí obviněného jako mechanismus způsobeného zranění poškozeného. MUDr. Pilin uvedl, že se jedná o neobvyklý mechanismus a z odborného vyjádření vyplynulo, že se jedná o vysoce nepravděpodobný mechanismus. V této souvislosti ovšem nelze opomenout, že znalecký posudek MUDr. Hladíka a skutkové závěry nalézacího soudu jsou také v souladu se svědeckými výpověďmi. Poškozený vypověděl, že po úderu ucítil v puse puknutí a po zkousnutí věděl, že něco není v pořádku, neboť něco v puse křupalo, a posléze si uvědomil, že má zlomenou čelist, šel do koupelny a tam viděl, že mu teče krev z pusy. Svědek H. vypověděl, že si všiml, že poškozenému po úderu pěstí teče z pusy krev a poškozený mu poté řekl, že má zlomenou čelist, a to krátce po úderu. I svědku K. se poškozený svěřil, že má něco s čelistí. Rovněž svědkyně L. A. uvedla, že když skončil konflikt mezi obviněným a poškozeným (dala poškozenému pohlavek a ten obviněného ze sevření pustil) odešel obviněný do koupelny, kde pak viděla v umyvadle krev. Nakonec i operátorce na lince 155 poškozený sdělil, že mu „jeden kluk“ rozbil čelist, a že vypadá, že je zlomená. Je tedy nepochybné, že mezi zlomenou čelistí poškozeného a úderem, který mu zasadil obviněný existuje příčinná souvislost. Pochybení nalézacího soudu nelze ani nalézt stran těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozenému byla způsobena dvojitá zlomenina dolní čelisti s posunem úlomků a nezbytným chirurgickým zákrokem v celkové narkóze, která jej citelně omezila v obvyklém způsobu života po dobu šesti týdnů s nutností klidového režimu a požívání speciálně upravené stravy, a poškozený byl omezen v řeči a ve spánku. Pokud pak obviněný poukazuje na to, že se poškozený zúčastnil tenisového turnaje, nelze pominout, že v daném turnaji poškozený nehrál, jeho zdraví a rekonvalescenci to neprospívalo, a navíc mohl požít prášky proti bolesti. Pokud obhajoba rozsáhle popisuje eventuální účast poškozeného na tenisovém turnaji, nutnost přípravy poškozeného atd. ve snaze případně zpochybnit věrohodnost poškozeného k této otázce a mj. také charakter a dobu léčení zranění, pak je vhodné pouze připomenout, že prvního tréninku se měl poškozený účastnit 8. 9. 2023 a turnaj následoval až poté (tj. po 7 týdnech od události). V této souvislosti, a to s ohledem na argumentaci obviněného nelze ani pominout, že otázka, zda se jednalo o těžkou újmu na zdraví, je otázkou právní, tedy otázkou, jejíž posouzení přísluší soudu, a kterou znalec nezodpovídá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1605/2011). Nalézací soud také správně uzavřel, že obviněný vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům, měl a mohl vědět, že úderem vedeným velkou silou do tváře poškozeného může způsobit těžkou újmu na zdraví a musel s tím být srozuměn. Lze tak uzavřít, že nalézací soud nepochybil, když jednání obviněného kvalifikoval jako provinění ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti nelze ani přisvědčit obviněnému, že jednal v nutné obraně, když z provedeného dokazování vyplynulo, že mu žádný pád ze schodů nehrozil, jelikož ke konfliktu došlo v dostatečné vzdálenosti od schodiště a ani svědkyně A., kterou poškozený urážel, se necítila nijak ohrožena. Nelze ani přisvědčit obviněnému, že pokud nalézací soud nereagoval na návrh na předběžné projednání obžaloby, došlo k porušení procesních pravidel pro zajištění spravedlivého procesu a objektivního řízení. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného (obhajobu) upozornit na to, že je zcela na uvážení soudu, zda takovému návrhu vyhoví, a tedy zda bude obžaloba předběžně projednána či nikoliv. Nedošlo tak k žádnému pochybení, pokud nalézací soud neshledal důvody k předběžnému projednání obžaloby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 7 Td 76/2016). Současně není nalézací soud o takovém postupu povinen vydávat negativní rozhodnutí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 982/2019). Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného, zároveň Nejvyšší soud neshledal pochybení ani v procesních postupech soudů nižších stupňů, jak v tomto mimořádném opravném prostředku obviněný. 15. Obviněný rovněž uplatnil námitku podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 11 Tdo 567/2025, lze za neúplný výrok „ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné považovat takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. přitom platí, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech jeho zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 43/1999-I Sb. rozh. tr.). Ve výroku rozsudku, v jeho tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Ve výrokové části rozsudku tedy nemusí být vyčerpány všechny ve věci zjištěné skutkové okolnosti. Současně je třeba, aby výrok pojímal alespoň přiměřeně stručným vyjádřením všechny okolnosti, které jsou relevantní z hlediska příslušné právní kvalifikace s tím, že dále může být rozveden v odůvodnění předmětného rozhodnutí.“ 16. Lze tak uvést, že popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.). Obdobně lze také poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004, - „neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem. Takovým projednáním není případ, v němž ve výroku o vině skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.“. 17. Obviněný ve svém dovolání poukázal na to, že ve výrokové části, ve skutkové větě, mělo být obsaženo, že „poškozený nejprve fyzicky zasáhl obviněného, když jej prudce odstrčil směrem ke schodišti, a teprve následně došlo k jednomu obrannému úderu pravou rukou a následně pak ještě ke rdoušení obviněného poškozeným.“ Nejvyšší soud v této souvislosti musí předně konstatovat, že se ztotožnil s právním posouzením skutkových zjištění soudů nižších stupňů, přičemž ve skutkové větě uvedená skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, a to včetně všech znaků skutkové podstaty provinění ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný v této souvislosti pomíjí, že pro naplnění skutkové podstaty provinění, z něhož byl uznán vinným, postačovalo zjištění, že dal poškozenému ránu pěstí do obličeje, kterou poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, a učinil tak z omluvitelné pohnutky, kterou bylo předcházející jednání poškozeného vůči partnerce obviněného. S ohledem na výše uvedené, tak nelze přisvědčit námitce obviněného, že je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně opomenuta zásadní skutečnost ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 18. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. 19. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněným učiněné důkazní návrhy a nalézací soud dostatečně zdůvodnil, proč považoval jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutí nalézacího soudu k této problematice a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo soudem řádně reagováno a bylo dostatečně vysvětleno, proč nalézací soud nepovažoval další dokazování za nezbytné (bod 19. rozsudku nalézacího soudu), odvolacím soudem bylo reagováno v bodě 24. jeho rozhodnutí. Lze také opětovně uvést, že obviněný svojí argumentací stran neprovedení navrhovaných důkazů opětovně brojí primárně proti odůvodnění rozhodnutí a hodnocení důkazů. Obviněný ve svém dovolání sám poukazuje na to, že se nalézací soud formálně vypořádal s jeho důkazními návrhy, ovšem nesouhlasí s jeho odůvodněním. Ani této námitce obviněného tak nelze přisvědčit, když nalézací soud na důkazní návrhy obhajoby reagoval, shledal je nadbytečnými a tuto nadbytečnost dostatečně a řádně odůvodnil. 20. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). 21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 1. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu