Plný text
8 Tdo 1154/2025-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný mladistvý AAAAA (pseudonym), proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 10. 7. 2025, č. j. 7 Tmo 12/2025-406, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 9/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech, soudu pro mládež, ze dne 26. 3. 2025, č. j. 1 Tm 9/2024-366, uznán vinným proviněním výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1) a proviněním znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem 2). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 a § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „ZSM“), a za použití § 25 odst. 3 ZSM a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle § 22 odst. 1 písm. c) ZSM mu bylo dále uloženo ochranné opatření, a to ochranná výchova. O nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Klatovech, soudu pro mládež, podal obviněný a poškozená N. H. odvolání, která Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, usnesením ze dne 10. 7. 2025, č. j. 7 Tmo 12/2025-406, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku rozporuje provedené dokazování a hodnocení důkazů. Obviněný má za to, že soudy nižších stupňů vycházejí pouze ze svědectví nepřímé svědkyně, a nikoliv z výpovědi poškozené či obviněného, tedy přímých účastníků. V této souvislosti poukázal na to, že poškozená obviněného nepoznala a sama nevěděla, že byla znásilněna. Dále uvedl, že ani svědkyně N. nebyla schopna potvrdit jeho identitu, pohlavnímu styku nebyla přítomna a jeho nedobrovolnost dovozuje pouze ze svých domněnek. Argumentuje rovněž tím, že výpověď svědkyně N. je v rozporu s výpovědí poškozené, která si nevybavovala, že by komukoliv říkala, že byla znásilněna. Poukazuje na to, že poškozená i přes vysokou míru alkoholu v krvi byla schopna se obléct a z místa odejít, a že s ohledem na jeho nízký věk nemohl vědět, že poškozená nebyla přes svoji opilost schopna vyjádřit svůj souhlas s pohlavním stykem. V této souvislosti poukázal na to, že poškozená pohlavní styk vyžadovala, pokračovala v něm, nijak se nebránila a on tedy nabyl dojmu, že se nejedná o znásilnění. Ve vztahu k výroku o nároku poškozené na náhradu škody uvedl, že má pouze likvidační, a nikoliv reparační charakter. S ohledem na jím uplatněnou argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že námitky uplatněné obviněným představují převážně opakování argumentace, kterou již uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a následně i v rámci svého odvolání, přičemž soudy obou stupňů se s těmito námitkami dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích. K argumentaci obviněného dále uvedla, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že obviněný nejprve poškozené pohlavní styk nabídl skrze obnažování provázané slovním komentářem, přičemž z reakce poškozené na tuto nabídku vyplynulo, že neměla žádný zájem se do obdobných aktivit s obviněným zapojit, naopak vyhrožovala přivoláním policie a následně odešla pryč od obviněného. Vícero svědků následně potvrdilo, že obviněný poškozenou dále následoval. Svědkyně N. pak vypověděla, že poté co poškozenou obviněný dostihl, odtáhl ji do lesa, kde byla poškozená následně nalezena polonahá. Státní zástupkyně má tak za to, že by bylo podivné, kdyby poškozená během krátké doby změnila názor natolik, aby sama pohlavní styk iniciovala, jak obviněný poukazuje. Podle státní zástupkyně bylo také odtažení bezvládné poškozené z důvodu silné opilosti prokázáno ze strany vícero svědků, a nikoliv pouze svědkyní N., jejíž věrohodnost ovšem nebyla ničím zpochybněna. K bezbrannosti poškozené uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný odtáhl silně opilou poškozenou ve stavu bezbrannosti do lesa, kde na ní vykonal soulož, o které se poškozená dozvěděla až zpětně. Právě skutečnost, že si poškozená nic nepamatovala, podporuje závěr o tom, že byla ve stavu bezbrannosti vůči obviněnému. Již před odtažením do lesa dala jasně najevo obviněnému, že nechce, aby došlo k pohlavnímu styku, přičemž se bránila toliko slovně, a není tak důvodné pochybovat o tom, že nebyla schopna se bránit fyzicky ani po odtažení do lesa. Dále uvedla, že námitky obviněného stran náhrady škody lze uplatnit pouze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, přesto má za to, že částka přiznaná poškozené odpovídá způsobené újmě a povaze provinění. V případě poškozené se jedná o zvlášť zranitelnou oběť, čin byl spáchán úmyslně, poškozená potvrdila, že cítí morální újmu a měla po činu modřiny a odřeniny, přičemž skutečnost, že se jedná o mladistvého obviněného by neměla vést soudy k úvaze o ponížení přiznané částky či o odkaz na řízení ve věcech občanskoprávních. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na výpověď svědkyně N.; na výpověď poškozené, která si událost nepamatovala; poukazoval na to, že poškozená nebyla ve stavu bezbrannosti; byla opomenuta zásada in dubio pro reo atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se nalézací soud zabýval v bodě 13. svého rozsudku a následně soud druhého stupně na ně rovněž reagoval v bodech 8. – 9. svého usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. S ohledem na argumentaci obviněného, která nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
11. V reakci na námitky obviněného stran hodnocení důkazů a tvrzené porušení zásady in dubio pro reo, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I s ohledem na již uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci obviněného za potřebné dále uvést, že námitky obviněného jsou toliko polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, kdy obviněný rozebírá a hodnotí jednotlivé ve věci provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní skutkové závěry. Takto koncipované námitky – argumentace ovšem nemohou naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz bod 7.). I přes toto konstatování považuje Nevyšší soud za vhodné uvést následující. Obviněný ve své podstatě svojí argumentací nerozporuje, že došlo k pohlavnímu styku s poškozenou (není zcela zřejmé, proč zpochybňuje závěry o přítomnosti DNA, když připouští ze strany poškozené dobrovolnou soulož), ale brojí proti tomu, že tento styk měl být podle zjištění soudů ze strany poškozené nedobrovolný, zatímco on tvrdí, že šlo ze stany poškozené o dobrovolný pohlavní styk. V této souvislosti je však vhodné, vzhledem k tomu, že obviněný argumentuje tím, že jeho odsouzení stojí pouze na nepřímém důkazu, a to výpovědi svědkyně N., uvést celkový kontext jednání obviněného, které předcházelo vlastnímu „znásilnění“ a v rámci nepřímých důkazů (jejich řetězce do tohoto zapadá a tvoří jej uceleným) zmínit mj. to, že obviněný nejprve poškozené nabídl pohlavní styk skrze obnažování, kdy poškozená reagovala slovním odporem, výhružkou přivolání policie, a nakonec tím, že z místa odešla (skutek pod bodem 1). Obviněný ji následně v blízkosti kruhového objezdu dohnal, a poté co poškozená vlivem jeho strčení (svědkyně N., svědek P.) a alkoholu upadla, tak ji uchopil za ruce a následně odtáhl do lesního porostu, kde ji znásilnil. Tato skutková zjištění sice převážně vyplývají z výpovědi svědkyně N., jelikož poškozená si celou událost nepamatovala, nicméně výpověď svědkyně N. byla po celou dobu trestního řízení konzistentní, přičemž je podporována i dalšími ve věci provedenými důkazy a celkově její věrohodnost nebyla ničím zpochybněna. Svědkyně N. také uvedla, že jí poškozená, kterou spolu se svědkyní O. našla těsně po skutku v lese, řekla, že byla znásilněna. V této souvislosti s ohledem na to, že obviněný má za to, že svědkyně N. poškozené nemohla rozumět, jelikož nemluvila česky, lze uvést, že slovo „znásilnit/znásilněná“ v ruštině, je foneticky srozumitelné v češtině, což mj. uvedl i nalézací soud v bodě 13. svého rozsudku (poznámka v latince – iznasílovana). Z chování poškozené před skutkem, stejně tak z její výpovědi zcela jasně vyplynulo, že poškozená neměla zájem o pohlavní styk s obviněným. Kamarádi obviněného mj. uvedli: P. K. – obviněný ji ukázal přirození, poškozená něco říkala, nerozuměl jí, ale vypadala naštvaně; M. K. – obviněný jí ukázal přirození; K. P. – obviněný si stáhl kalhoty a ukázal jí přirození, ona mu řekla, že zavolá policii, také se jí ptal, jestli chce sex, za což mu nadávala; K. P. – když se jí (myšleno poškozené) ptal obviněný, zda chce sex, chtěla poškozená volat policii, na opětovný pozdější dotaz reagovala naštvaně. Lze tedy uzavřít, že pohlavní styk, jehož uskutečnění obviněný nerozporuje, zcela jistě nebyl dobrovolný. Pokud pak poukazuje obviněný také na to, že poškozená byla schopna vnímat, postarat se o sebe a byla tak schopna udělit souhlas s pohlavním stykem, tedy nebyla ve stavu bezbrannosti, tak lze uvést, že poškozená byla výrazně ovlivněna alkoholem, což muselo být patrné i obviněnému, přičemž její opilosti si všimli i ostatní svědci (např. svědkyně O., svědkyně N., svědek K., K. P., K. P.). O stavu její opilosti také svědčí to, že jí dne 25. 8. 2024 v 20:26 hodin, tedy necelou hodinu po skutku, bylo dechovou zkouškou naměřeno 4,71 promile alkoholu. O stavu její opilosti také svědčí to, že si další den skutek ani obviněného vůbec nepamatovala. Nelze ani pominout, že ji obviněný musel do lesa odtáhnout, tato skutečnost nevyplývá pouze z výpovědi svědkyně N., ale také výpovědi svědka K. P., který uvedl (svědkovi stejně jako ostatním se svěřil s tím, že s poškozenou měl pohlavní styk, když tento líčil různě – poškozená ho zatáhla do lesa, kde vzala jeho přirození do pusy, on ji lízal; měl s ní pohlavní styk), že mu obviněný poté řekl, že do poškozené strčil a zatáhl ji do lesa (viz bod 8 rozsudku). Za takové situace je tedy zřejmé, že se poškozená nacházela ve stavu bezbrannosti, čehož obviněný zneužil. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
13. Nejvyšší soud neshledal relevantní ani námitku směřující do výroku o náhradě škody, kde obviněný poukazuje na to, že poškozená žádnou újmu ani jiné negativní následky jeho jednání nepociťovala, když v důsledku jeho jednání nedošlo ani k jakékoliv újmě na zdraví a přiznaná náhrada škody má pro něj likvidační charakter. Předně považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit na to, že námitky stran náhrady škody lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil. I přes výše uvedené je vhodné také uvést, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly náhradou škody (nemajetkové újmy) poškozené (bod 16. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. usnesení odvolacího soudu), přičemž správně uvedly, že poškozená nepochybně utrpěla zásah do její osobní sféry a jejího intimního života. Neopomněly také zohlednit to, že poškozená nevyhledala lékařskou pomoc, nebere medikaci a se skutkem a jeho následky se zvládla vypořádat sama. Z těchto důvodů také soud prvního stupně přiznal poškozené částku 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, a nikoliv 350 000 Kč, jak poškozená požadovala. Lze také konstatovat, a to ve shodě se soudy nižších stupňů, že obviněný byl v době rozhodování odvolacího soudu bez příjmů, nicméně nic mu nebrání v tom, aby si obstaral zaměstnání, přičemž částka 200 000 Kč není natolik vysoká, aby byla pro zdravého mladistvého obviněného likvidační, přičemž tato částka také není v rozporu s konstantní judikaturou.
14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené skutečnosti považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu