8 Tdo 1164/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 8 Tdo 1164/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:8 Tdo 1164/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.1164.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:In dubio pro reo Svědek Hodnocení důkazů Výpověď svědka Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. § 125 tr. ř. § 97 tr. ř. § 104b tr. ř. § 164 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1164/2025-174 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání obviněného M. E., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 10 To 293/2025, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 73/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. E. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 16 T 73/2025, byl obviněný M. E. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 1. 5. 2025 ve 21:12 hodin v prostoru km -1,83 dálnice XY ve směru jízdy na Německo, okres Praha-XY, řídil osobní automobil Audi Q7, RZ XY, s vědomím, že před jízdou požil alkoholické nápoje, nedbal potřebné opatrnosti a v levém jízdním pruhu narazil levou přední částí vozidla do pravé spodní části světelného značení umístěného na přívěsu HIT HOFMAN ZSP-10.1, RZ XY, který tvořil jízdní soupravu s nákladním automobilem MAN TGA 26.310 6×4 BB, RZ XY, řízeným L. Š., poté pokračoval s poškozeným vozidlem na nejbližší benzínovou čerpací stanici MOL v prostoru km -1,7 dálnice, kde vozidlo odstavil, přičemž dechovou zkouškou provedenou u něj téhož dne ve 21:57 hodin mu byla zjištěna hodnota 1,89 ‰ a ve 22:03 hodin 1,87 ‰ alkoholu v krvi. 2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 274 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 180.000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 10 To 293/2025, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, v jehož odůvodnění poukázal na zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo s tím, že je soudy porušily, protože totožnost řidiče nebyla prokázána, když svědci R. M. a L. Š. uvedli, že neviděli, kdo vozidlo řídil. Závěr soudů, že řidičem byl obviněný, je proto založen pouze na nepřímém důkazu, že byl přítomen u vozidla na čerpací stanici. Jestliže se soud opíral o kamerové záznamy pořízené u čerpací stanice, zachycovaly místo, kdy byl pozorován obviněný ze značné vzdálenosti a za zhoršených světelných podmínek, a proto z nich není možné průkazně identifikovat osobu vystupující z místa řidiče posuzovaného vozidla, neboť zachycují toliko osobu v tmavém oblečení. Zadní část vozidla ani jeho druhou boční stranu přitom kamery dostatečně nezabírají. 5. Podle obviněného nepostačovalo, že se soudy opíraly pro závěr o tom, že čin spáchal, o výpověď svědka L. M., který jediný viděl vystupovat u poškozeného automobilu z místa řidiče osobu, kterou identifikoval jako obviněného. Tato výpověď je totiž zatížena zásadními rozpory, a to v popisu výšky, podle svědka robustní, přibližně 180 cm vysoké postavy, což neodpovídá tomu, že obviněný měří 171 cm. K oblečení svědek uvedl, že muž byl oděn v džínových kraťasech a nízkých bílých sportovních botách, zatímco podle fotodokumentace pořízené Policií České republiky je obviněný zachycen v tmavých plátěných kraťasech a bos. Závěr soudu prvního stupně, že mohl obuv někde zahodit, označil za pouhou spekulaci nepodloženou žádným důkazem. Kamerové záznamy nezachycují, že by obviněný po vystoupení z vozidla odkládal obuv. Poukázal rovněž na skutečnost, že se svědek nacházel přibližně 70 metrů od vozidla, a identifikace osoby byla ztížena i noční dobou. Svědek sám připustil míru jistoty identifikace na 70 %, resp. 90 %. 6. Nedostatky obviněný shledával i při výslechu svědka L. M., jemuž v hlavním líčení byla předestřena fotodokumentace obviněného, který byl fyzicky přítomen v jednací síni, čímž musel být svědek ovlivněn a identifikace tak nemohla být objektivní. Uvedený postup se podle něj fakticky blížil rekognici podle § 104b tr. ř., která však nebyla provedena v souladu se zákonem, a proto důkaz takto procesně vadně provedený nemůže být spolehlivým podkladem pro závěr o jeho vině. Uvedené nedostatky podle něj vedly k porušení principu in dubio pro reo, neboť přímí svědci osobu, která řídila vozidlo, neviděli, kamerové záznamy dostatečnou identifikaci neumožňují a výpověď jediné osoby, která viděla řidiče, trpí rozpory, a proto není možné uzavřít, že jeho vina byla prokázána nade vší rozumnou pochybnost. Jestliže existují dvě verze, a není možné spolehlivě dojít k jednoznačnému závěru o přesvědčivosti jedné z nich, byl soud povinen vysvětlit, z jakých důvodů přisvědčil jedné z nich (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). 7. Nesprávné je podle obviněného i právní posouzení věci, protože z uvedených důvodů nebyl objasněn základní znak skutkové podstaty přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, že „vykonával činnost“ tj. řídil motorové vozidlo, protože pouhá přítomnost obviněného u vozidla po nehodě a to, že měl v krvi alkohol, sama o sobě požadované znaky nenaplňuje. 8. Z uvedených důvodů v závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 10 To 293/2025, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 16 T 73/2025, a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., popřípadě aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc v nezbytném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na obdobnost námitek uplatněných před nalézacím soudem, s nimiž se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 10. až 12. odůvodnění rozsudku, body 7. a 8. usnesení). Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a odkázal na ni. 10. Obviněným označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemá podle státního zástupce v dovolání oporu, protože neobsahuje argumentaci, která by tomuto dovolacímu důvodu odpovídala (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 11 Tdo 320/2024). 11. Pokud obviněný na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal vady ve skutkových zjištěních a v zásadě tvrdil, že je nesprávný závěr soudů, že byl řidičem předmětného vozila, nepřiřadil tuto svou verzi a s ní spojené tvrzení dalších vad ke konkrétní alternativě tohoto dovolacího důvodu, což pro přezkum Nejvyšším soudem nepostačuje, protože ten není povinen „sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/2022). 12. Výhrady obviněného, že soudy porušily princip in dubio pro reo, státní zástupce nepovažuje s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu za uplatněné v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014). Navíc zdůraznil, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování nic nenasvědčuje tomu, že by byl tento princip porušen, protože soudy o tom, že obviněný řídil, neměly pochybnosti, a tento závěr je logickým vyústěním výsledků celého dokazování, k nimž soudy své úvahy dostatečným způsobem vysvětlily v rámci odůvodnění posuzovaných rozhodnutí. 13. Vzhledem k tomu, že podle státního zástupce námitky obviněného žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 14. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil. IV. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Obecně k dovolání 16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. 17. Obviněný respektoval, že dovolání lze podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., protože označil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda jím uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 18. Nejvyšší soud posuzoval, zda uvedené argumenty dopadají na označené dovolací důvody, protože jen tehdy se může po věcné stránce dovoláním zabývat a přezkoumat jej (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Tyto zásady je možné prolomit jen kdyby nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. VI. K obsahu dovolání 19. Obviněný dovolání podal s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., pro něž vycházel ze svého tvrzení, že on předmětné vozidlo neřídil, a proto se nemohl dopustit přečinu podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na tuto argumentaci poukazoval na vadná skutková zjištění nemající oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Uváděl též, že když vozidlo neřídil, je použitá právní kvalifikace nesprávná, protože mu nelze klást za vinu, že pod vlivem alkoholu vykonával činnost, při níž mohl ohrozit životy lidí. 20. Podle obsahu podaného dovolání a předchozí obhajoby obviněného je vhodné předeslat, že vznesl shodné výhrady, s nimiž se soudy obou stupňů průběžně zabývaly. Především na ně bylo reagováno v odvolacím řízení, a proto jde o situaci, kdy se soudy stejným námitkám podrobně věnovaly a dostatečně a správně se s nimi vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Povinností Nejvyššího soudu za takových okolností není, aby při správnosti postupů soudů nižších stupňů znovu opakoval veškeré argumenty, které byly již rozvedeny v přezkoumávaných rozhodnutích, neboť postačuje jen stručné zdůvodnění správnosti postupů soudů nižších stupňů. 21. Výhradami, že vozidlo neřídil, obviněný brojil proti učiněným skutkovým zjištěním a nesprávně hodnoceným důkazům, což jsou námitky, jež lze pro obsahový význam podřadit pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží k nápravě vad, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 22. I když podle tohoto vymezení důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže směřovat proti kterékoli vadě, ale jen takové, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), v této trestní věci je skutečnost, zda je obviněný pachatelem, rozhodnou skutkovou okolností, a je proto i určující skutečností pro závěr o jeho vině. Uvedené námitky jsou v souladu s formálním vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto Nejvyšší soud zkoumal důvodnost dovolání. 23. Nejprve je třeba podle obsahu posuzovaných rozhodnutí i obsahu spisu uvést, že soudy v reakci na obhajobu obviněného, že uvedené vozidlo neřídil, ale byla to jiná osoba, která vozidlo náhle opustila, dostatečně obezřetně zjišťovaly okolnosti, za kterých k činu obviněného došlo. Zabývaly se i podstatnými argumenty obhajoby o nevěrohodnosti svědka L. M. a tvrzenými nedostatečnostmi kamerového záznamu, a vysvětlily, z jakých důvodů tyto nedostatky neshledaly. 24. Rozhodné je, že na objasnění všech podstatných skutečností soudy zaměřily dokazování, při němž zjišťovaly, zda je možné učinit závěr, že řidičem předmětného vozidla byl obviněný. V té souvislosti lze poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde v bodech 2. až 8. popsal důkazy a důkazní prostředky, z nichž pro své závěry vycházel, a v bodech 9. až 12. vysvětlil, jak se s obsahy těchto důkazů vypořádal a jak na obhajobu obviněného reagoval. Především je vhodné zmínit, že se soud prvního stupně zabýval výhradami obviněného proti nevěrohodnosti a nepřesvědčivosti výpovědi svědka L. M., k níž své závěry rozvedl v bodě 11. rozsudku, kde zdůvodnil, proč v ní neshledal obviněným tvrzené rozpory a z jakých důvodů ji považuje za věrohodnou i přes drobné nepřesnosti v popisu oblečení a výšky osoby stojící u automobilu, v níž byl shledán obviněný. Odvolací soud na obdobné výhrady obviněného v odvolání reagoval v bodě 7. přezkoumávaného usnesení, kde mimo jiné rozvedl, že se v posouzení výpovědi jmenovaného svědka se soudem prvního stupně plně ztotožnil, a to především v závěru, že nebyla zjištěna žádná jiná osoba, která by měla vozidlo řídit, a tedy nebyla prokázána obhajoba obviněného, že vozidlo neřídil. Za správný závěr považoval, že svědek přesvědčivě vylíčil okolnosti, za kterých viděl značně poškozené vozidlo přijet a popsal, byť s určitými nepřesnostmi, osobu, která se u něj nacházela, přičemž vypovídal v souladu s tím, co zaznamenala i kamera snímající uvedený prostor. Provedené důkazy odvolací soud posuzoval v souvislosti s obhajobou obviněného, jíž porovnával s výsledky konstatované soudem prvního stupně a uzavřel, že neshledal v dokazování obviněným vytýkané vady (viz bod 8. usnesení). 25. Nejvyšší soud, jenž z podnětu dovolání zkoumal správnost těchto závěrů, zdůrazňuje, že těžištěm dokazování je řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není samostatně hodnotit či přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale jeho povinností je zabývat se správností jejich postupů při objasňování věci a hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nejvyšší soud může do tohoto procesu vstupovat jen výjimečně v případech, jde-li o extrémní nedostatky bez logického odůvodnění, a proto posuzuje, zda řízení jako celek a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda v nich nejsou extrémní rozpory, nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle. 26. Z hlediska těchto zásad Nejvyšší soud k výhradám obviněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že zejména soud prvního stupně zvažoval důležité skutečnosti z každého důkazu se nabízející. V jeho hodnocení zejména výpovědi svědků L. M., R. M. a L. Š. i listinných důkazů a kamerových záznamů je zjevné, že v potřebné míře zkoumal každý důkaz samostatně, tak i v souhrnu s dalšími, a vysvětlil, proč verze uváděná obviněným není podložena objektivními zjištěními. Dospěl k závěru, že pro obhajobu obviněného, že předmětné vozidlo řídila blíže nespecifikovaná jemu blízká osoba, která v určité fázi vystoupila z vozidla, není v obsahu jednotlivých důkazů žádná opora. Nejenomže nikdo ze svědků takovou osobu neviděl, ale ani jiné důkazy nic z toho, co obviněný tvrdí, nezaznamenaly. Z těchto důvodů se na podkladě provedeného dokazování jeho verze jeví jako nevěrohodná, jak důvodně uzavřely soudy obou stupňů (srov. bod 12. rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. usnesení odvolacího soudu). Z uvedených důvodů z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí disproporce nebo nesoulad skutkových závěrů a provedených důkazů nevyplývá, naopak je z nich zřejmá logická návaznost posuzování všech rozhodných skutečností i zjištěných souvislostí. 27. Nejvyšší soud pro úplnost zmiňuje, že pokud svědek L. M. uváděl popis muže, jehož u poškozeného vozidla v danou dobu sledoval, a posléze k věci i vypovídal, nešlo o rekognici podle § 104b tr. ř., protože ta formálně provedena nebyla. Vše, co svědek popsal, byly jen skutečnosti jím uváděné v rámci výpovědi svědka, který popsal, co viděl a slyšel. Nešlo totiž o znovupoznání osoby, ale o popis skutečností, které svědek v dané době na uvedeném místě sledoval, tj. svými smysly vnímal. Vypovídal tedy v souladu s § 97 tr. ř. o tom, co mu je známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Ostatně i soud sám měl možnost kamerami zaznamenané skutečnosti i osobu pohybující se u vozidla posuzovat, a lze zdůraznit, že ani obviněný nepopřel, že byl osobou, kterou kamery zaznamenaly, přestože tvrdil, že vystoupil z pravých dveří vozidla a osoba jemu blízká se z místa vzdálila po tom, co vystoupila na čerpací stanici. Soudy důvodně shledaly v těchto tvrzeních obviněného nesoulad, neboť ze zjištěného průběhu činu a obsahu důkazů neměly pro jejich pravdivost podklad ve výsledcích provedeného dokazování. 28. K námitkám obviněného je možné shrnout, že soudy obou stupňů úvahy a závěry v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly a důvody, pro které obhajobě obviněného neuvěřily, dostatečně vyložily. Nelze se ztotožnit s tím, že soudy své rozhodnutí o vině obviněného založily primárně na výpovědi svědka L. M., neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se rozpory v jeho výpovědi zabývaly, neshledaly je však rozhodnými (srov. zejména bod 11. rozsudku nalézacího soudu). Tato výpověď však nebyla osamoceným důkazem, ale plně korespondovala s provedeným kamerovým záznamem z benzinové pumpy, ze kterého je zřejmá osoba vystupující z místa řidiče oděná a vypadající tak, jak zásadně popsal svědek, a jak byl následně obviněný zachycen na fotodokumentaci pořízené policejním orgánem (srov. bod 7. usnesení, č. l. 2 spisu a body 6. a 7. rozsudku). Z těchto důvodů je zřejmé, že soudy obou stupňů dostály svým povinnostem, vypořádaly se s odvolacími námitkami a reagovaly na ně (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Odvolací soud nepochybil, jestliže odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně [srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.], a to zvlášť za situace, kdy obsahem těchto námitek bylo opakování obhajoby, kterou obviněný uplatnil již v rámci řízení před soudem prvního stupně (srov. bod 7. napadeného usnesení). Podmínkou takového postupu bylo, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně bylo patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1). 29. Z popsaných závěrů je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a že se soudy vypořádaly i s jeho obhajobou (§ 125 odst. 1 tr. ř. Rozhodnutí neobsahují nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), protože Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Z těchto důvodů se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). 30. Při těchto závěrech je zcela bezpředmětná námitka obviněného o porušení zásady presumpce neviny a z ní vycházejícího pravidla in dubio pro reo, protože uvedený princip má své místo pouze tehdy, jestliže v důkazním řízení není dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, některé jeho části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Zvažovat ho lze jen tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, nebo nálezy ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Pokud byla vina obviněného spolehlivě na podkladě výsledků provedeného dokazování objasněna, aplikace uvedených zásad v posuzované věci nepřichází do úvahy. Z těchto závěrů plyne, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn nedůvodně. 31. Obviněným rovněž označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. 32. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání shledal, že prostřednictvím tohoto důvodu obviněný nepoukazoval na právní vady, ale dovozoval vadnost použité právní kvalifikace jen z toho, čím odůvodňoval existenci skutkových výhrad uplatněných podle důvodu v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z toho, že vozidlo neřídil. 33. S ohledem na to je zřejmé, že obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. po formální stránce nenaplnil, protože nevytýkal výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, jenž mu je kladen za vinu. Obviněný totiž zpochybňoval primárně to, že to byl on, kdy měl čin spáchat, tedy nepřipustil a vyvracel, že se skutek stal tak, jak jej soudy v přezkoumávaných rozhodnutích objasnily. Neřídil se proto zákonným vymezením tohoto důvodu, neboť pouze poukazem na to, že je použitá právní kvalifikace přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku nesprávná, nerespektoval, že soudy zjistily, že to byl on, kdo pod vlivem alkoholu předmětné vozidlo řídil. Opětovně jen prosazoval vlastní verzi průběhu skutkového děje, který, jak bylo uvedeno výše, nemá podklad v provedeném dokazování. 34. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněný výhrady právní povahy fakticky neuplatnil a důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec nenaplnil. 35. Jestliže Nejvyšší soud shledal, že výhrady podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou nedůvodné a dovolání bylo podáno mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze dospět k závěru, že jsou splněny podmínky podle § 265b odst. 1 písm. m). tr. ř. O něj lze dovolání opřít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle této dikce je zjevné, že uvedený důvod dovolání spočívá ve třech různých okolnostech, jednak že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů (např. podle § 253 odst. 1, 2 tr. ř.), jednak že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění obsahových náležitostí (§ 253 odst. 3, 4 tr. ř.), nebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, ale řízení je zatíženo vadami dopadajícími na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 36. V posuzované věci nepřipadalo do úvahy splnění první a druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu, neboť odvolací soud odvolání obviněného nezamítl nebo neodmítl bez věcného přezkoumání, tedy z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 tr. ř., ale s negativním závěrem ho věcně z hledisek § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal. Obviněný proto logicky poukazoval na třetí alternativu, jíž však Nejvyšší soud nepovažoval za naplněnou, protože výše popsané závěry dokladují, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí nedostatky, na něž obviněný poukazoval v argumentaci opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. VII. Závěr 37. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že přezkoumávané rozhodnutí a řízení mu předcházející nenese známky libovůle a soudy neměly snahu vyhnout se plnění svých povinností, a proto pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Skutková zjištění popsaná v rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 16 T 73/2025, a z nich plynoucí právní posouzení skutků, byly v potřebné míře objasněny. Nedošlo k pochybením, jež obviněný v dovolání namítal. Nevznikají pochybnosti o tom, že se dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí. Správně zjištěnému skutkovému stavu věci soudy přiřadily i odpovídající právní kvalifikaci. 38. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 1. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu