Plný text
8 Tdo 1182/2025-860
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání obviněné S. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 297/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 33/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné S. L. odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 46 T 33/2025, byla obviněná S. L. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců. Dále jí byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 25 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 v neprospěch obviněné odvolání směřující proti výroku o trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 297/2025, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil celý výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let. Dále jí byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 25 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustila tím, že dne 30. 6. 2024 na pobočce České pošty, s. p., v Praze XY XY, XY, legalizovala podpis poškozené E. N., vědoma si špatného duševního stavu poškozené, trvale bytem XY, XY, u které se prokazatelně minimálně od února 2022 začala projevovat závažná duševní porucha, v důsledku které měla zhoršený úsudek, zapomínala, měla výpadky paměti a přestávala se orientovat v čase i místě, a přiměla ji k podpisu darovací smlouvy ze dne 30. 6. 2024, na základě které došlo k převodu vlastnických práv k bytové jednotce č. XY a spoluvlastnického podílu id. 473/9766 k celku na společných částech domu XY a pozemku č. parc. XY, zapsaných v katastru nemovitostí u KÚ pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV XY a XY, pro katastrální území XY, na její osobu, přestože byla informována o zdravotním stavu poškozené, které byla diagnostikována demence u Alzheimerovy choroby, kdy takto konala v době, kdy se u poškozené již projevovala smíšená demence těžkého stupně, v důsledku které nebyla schopna dostatečně adekvátně projevit svou vůli, rozhodovat se ve věcech podstatnějšího charakteru, rozhodovat o svém majetku a byla zvýšeně ovlivnitelná, čehož obviněná využila ke svému obohacení, a svým jednáním způsobila poškozené E. N. škodu ve výši 5 200 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 297/2025, podala obviněná Sandra Loudinová prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. Namítla, že nebyl dán souhlas poškozené s trestním stíháním, že byl vadně použit institut prohlášení viny nahrazující dokazování, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že řízení je zatíženo podstatným porušením ústavně zaručených práv obviněné.
5. Dovolatelka nejprve popsala svůj vztah s poškozenou a zdůraznila, že se jednalo o přirozený, dlouhodobý a intenzivní rodinný vztah, který trval od jejího dětství. Dále rozváděla, kdo by byl dědicem poškozené v případě jejího úmrtí, neexistovala-li by závěť, jejíž existenci obviněná nemá možnost prověřit. Podle dovolatelky je otázka dědice otázkou relevantní, přesto se jí soudy nezabývaly. Konstatovala, že trestní řízení nebylo zahájeno z podnětu poškozené ani z vlastního podnětu orgánů činných v trestním řízení, ale na základě oznámení příbuzného, který se zjevně domníval, že by on mohl v budoucnu nabýt majetek poškozené. Tento navíc začal nakládat s majetkem poškozené poté, co se jí zbavil tím, že ji umístil do zařízení, čemuž se poškozená snažila vždy vyhnout. Za zásadní pak považovala, že poškozená má na bankovních účtech značnou finanční hotovost, bylo tak možno její péči zajistit v domácím prostředí. Tyto skutečnosti podle dovolatelky nebyly v odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec reflektovány, přestože mají zásadní význam pro posouzení subjektivní stránky i pro otázku motivace třetích osob a určení reálné výše údajné škody.
6. Další námitky dovolatelky směřovaly proti souhlasu poškozené s trestním stíháním, který podle jejího názoru nemohl být platně dán, pokud zároveň měly soudy za to, že poškozená v době podpisu darovací smlouvy nedisponovala takovou úrovní rozpoznávacích a volních schopností, aby byla schopna porozumět obsahu právního úkonu a jeho právním následkům. Podle obviněné je vyloučeno, aby o několik měsíců později byla schopna učinit kvalifikovaný právní úkon spočívající v udělení souhlasu se zahájením trestního stíhání obviněné či jiné procesní úkony obdobného významu (např. souhlas k nahlížení do zdravotnické dokumentace). Podle dovolatelky byl souhlas poškozené s trestním stíháním obviněné nutný. Obviněná je s ohledem na vztah s poškozenou, když je její praneteří a o poškozenou pečovala a udržovala s ní pravidelný osobní kontakt od útlého věku, příbuznou osobou podřaditelnou pod osoby uvedené v § 100 odst. 2 tr. ř. Pokud je tedy dovozováno deliktní jednání obviněné, mělo by státní zastupitelství zahájit úkony ve vztahu k policistům, kteří akceptovali podpisy poškozené. Uzavřela však, že ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie vyplývá, že obviněná si v době podpisu daných listin nemohla být vědoma jejich významu ani procesních důsledků, tudíž nemohl být dán ani souhlas podle § 163 odst. 1 tr. ř. a trestní stíhání proti obviněné bylo vedeno nepřípustně.
7. Vadně byl podle dovolatelky použit institut prohlášení viny nahrazující dokazování, když poučení obviněné o významu a důsledcích institutu prohlášení viny, včetně samotného prohlášení, trvalo pouhých 95 vteřin. Soud prvního stupně přitom podle obviněné měl mít vážné pochybnosti o platném a kvalifikovaném souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněné, tedy i o procesní přípustnosti trestního stíhání. Přesto nepostupoval přezkoumatelným a právně korektním způsobem, když nejprve umožnil obviněné učinit prohlášení viny a teprve následně změnil popis skutku. Obviněná tak prohlásila vinu ke skutku v odlišném znění, než které bylo později vtěleno do výroku rozsudku. Dále vytkla, že soud při poučování obviněné uvedl, že prohlášení viny je „samozřejmě“ významnou polehčující okolností, čímž navodil dojem, že institut prohlášení viny představuje automatický prostředek ke zmírnění trestu oproti návrhu, a dokonce i dolní hranice trestní sazby. Ve skutečnosti však soud prvního stupně trest nikterak nesnížil, a naopak v odvolacím řízení jí byla z podnětu odvolání státní zástupkyně stanovena zkušební doba v maximální délce. Obviněná přitom již neměla možnost se proti takovému postupu bránit, neboť se v důsledku dřívějšího prohlášení viny vzdala možnosti argumentovat skutkově a právně proti závěrům obžaloby. Podle dovolatelky je takový postup v rozporu s požadavky vymezenými judikaturou Ústavního soudu na poučení obviněné týkající se následků prohlášení o vině, které by mělo obsahovat i poučení o tom, že v případě prohlášení viny může soud postupovat podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, bude-li mít za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. V judikatuře je rovněž zdůrazněno, že postup podle § 314q odst. 3 tr. ř. by neměl představovat monolog typu: „předpokládám, že jste srozuměn s obsahem obžaloby a s důsledkem prohlášení viny,…“, ale měl by být proveden formou dialogu, kdy soud ověřuje informovanost obviněného a jeho vůli. Soud by se měl dotázat na otázky směřující k ověření porozumění podstatě skutku, jeho právní kvalifikaci i hrozícímu trestu a ověření svobodné vůle i ověření o právech obviněného na obhajobu a o důsledcích prohlášení viny. Dále dovolatelka zdůraznila, že prohlášení viny lze přijmout pouze tehdy, pokud nedošlo ke sjednání dohody o vině a trestu, jak vyplývá z § 206c odst. 1 tr. ř., přičemž soud obviněné možnost sjednání dohody o vině a trestu ani nenabídl a ani ji o ní nepoučil.
8. Za nesprávné dovolatelka považovala i právní posouzení skutku. Podle jejího názoru měla být užita zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť projednávané jednání je řešitelné výlučně prostředky civilního práva. Skutek nadto nebyl spolehlivě prokázán, chybí úmysl i nátlak. Za nesprávné považovala i stanovení výše škody, pokud soudy vycházely z hodnoty bytové jednotky, ačkoliv poškozená již nebyla schopna učinit platný právní úkon a nemohla darovat nemovitost ani sepsat poslední vůli, proto by v případě její smrti připadala dědická posloupnost podle zákona mezi oznamovatele a matku obviněné. Maximální škoda tak podle jejího názoru mohla činit pouze polovinu hodnoty nemovitosti, avšak ani tato hypotetická škoda nebyla podle jejího názoru prokázána.
9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a trestní řízení zastavil, neboť nebyl dán souhlas poškozené ve smyslu § 163 tr. ř., přičemž tento souhlas již nelze dodatečně nahradit ani udělit, a to proto, že žádný opatrovník není oprávněn za poškozenou udělit takto osobně a rodinně specifický procesní úkon, jako je souhlas se stíháním osoby blízké, nebo zrušil napadené rozsudky obou stupňů, včetně usnesení o zahájení trestního stíhání, a to podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné připomněl, že podle rozhodnutí uveřejněného pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. je nepřípustné dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a ani neměl povinnost jej přezkoumat podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. V dané věci obviněná nevyužila svého práva podat řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně. Výslovně, a to pouze proti výroku o trestu z tohoto rozhodnutí, podala odvolání v neprospěch obviněné státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (žádná z dalších osob oprávněných podat odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 46 T 33/2025, tohoto svého práva nevyužila). Jelikož podatelka své dovolání aktuálně zaměřila „toliko“ proti nezměnitelnému a vykonatelnému výroku o vině z rozsudku prvoinstančního soudu, který nabyl právní moci v důsledku vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 297/2025 (pravomocný výrok o trestu z tohoto rozsudku dovolatelka relevantně nenapadá), je zřejmé, že se jedná o nepřípustný mimořádný opravný prostředek. Stejně tak je nepřípustné podat dovolání, které směřuje proti jinému rozhodnutí, než jsou merita taxativně vypočtená v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., a to včetně usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného podle § 160 odst. 1 tr. ř., proti kterému obviněná nyní rovněž brojí.
11. Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
12. V replice k vyjádření státního zástupce obviněná prostřednictvím obhájce s názorem státního zástupce nesouhlasila. Měla za to, že je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž je třeba posuzovat skutečný obsah dovolacích námitek, nikoliv pouze formální vymezení rozsahu dovolacího přezkumu. Státní zástupce se zcela míjí s jádrem námitky týkající se absence platného souhlasu poškozené podle § 163 tr. ř. Tato námitka nesměřuje proti skutkovým zjištěním, nýbrž proti samotné procesní přípustnosti trestního stíhání (navíc poškozená na konci roku 2025 zemřela). Tvrzení státního zástupce o nepřípustnosti dovolání pomíjí skutečnost, že absence souhlasu poškozené představuje absolutní procesní překážku, která nemůže být zhojena ani právní mocí rozhodnutí. Státní zástupce podle obviněné ani nereagoval na zásadní námitku spočívající ve vadném použití institutu prohlášení viny, a to v rozporu s § 206c tr. ř. a judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že nesplnění zákonných podmínek pro přijetí prohlášení viny představuje vadu právního posouzení věci, která je způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. analogicky např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 573/2016 či sp. zn. 7 Tdo 1560/2018). Vytkla též, že státní zástupce se nevypořádal s námitkami nesprávného právního posouzení skutku z hlediska subsidiarity trestní represe a absence prokázaného úmyslu. Uzavřela proto, že setrvává na tom, že dovolání je přípustné a opodstatněné, a navrhla, aby se Nejvyšší soud uplatněnými dovolacími důvody zabýval.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že v zásadě splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Dále pak zkoumal splnění podmínek přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zejména s ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. přijal prohlášení obviněné o vině, což má význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
14. Co do posouzení otázky přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolatel pak může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen, přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003, ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 129/2004 aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02). Obdobně tomu je tehdy, jestliže obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), protože podle § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], což v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato (stalo-li se tak v souladu s podmínkami vymezenými v § 206c tr. ř.), nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože ho podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.
15. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Jelikož soud prvního stupně přijal prohlášení obviněné o vině podle § 206c odst. 4 tr. ř., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o vině nepřezkoumával a ani tak nebyl oprávněn či povinen učinit z podnětu odvolání podaného státní zástupkyní v neprospěch obviněné výlučně proti výroku o trestu. Nelze ale pominout, že ačkoliv podle § 206c odst. 7 věty druhé tr. ř. není možné napadat prohlášení viny opravným prostředkem, judikatura připouští podání opravných prostředků v případech, kdy došlo k flagrantnímu porušení ústavních práv obviněného (např. usnesení ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 93/2022), kdy nebyl obviněný o podstatě prohlášení viny a jeho následcích řádně poučen (nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23), ale i pro nesprávnost jeho se týkajícího výroku o vině, kterým soud rozhodl v rozporu s přijatým prohlášením viny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 8 Tdo 690/2024).
16. V posuzovaném případě však obviněná proti rozsudku soudu prvního stupně řádný opravný prostředek nepodala, nenapadla jej před odvolacím soudem námitkami týkajícími se porušení pravidel obsažených v § 206c tr. ř. Státní zástupkyně, jak již bylo uvedeno, odvolání zaměřila výlučně proti výroku o trestu, a to v neprospěch obviněné. Odvolacímu soudu tak skutečně nevznikla povinnost (ale ani oprávnění) přezkoumávat rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o vině. Pokud tedy obviněná uplatnila v dovolání námitky výlučně proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, přestože odvolací soud tento výrok věcně nepřezkoumával a ani tak nebyl povinen učinit, shledal Nejvyšší soud dovolání obviněné nepřípustné.
17. Pouze na okraj, při respektu k právu na spravedlivý proces, lze doplnit, že obviněné byl opis obžaloby (společně s upozorněním a poučením ve smyslu § 196 odst. 2, 3 tr. ř. obsaženým v tr. ř. č. 108) s předvoláním k hlavnímu líčení na den 8. 7. 2025 doručen dne 24. 6. 2025 (doručenky u č. l. 743a) a součástí obžaloby byl i návrh státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 na uložení trestu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, tj. trestu odnětí svobody na 3 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let a peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb s denní sazbou 1 000 Kč. Obhájce požádal o odročení hlavního líčení a nový termín byl stanoven na 29. 7. 2025. V mezidobí obhájce obviněné písemně kontaktoval soud prvního stupně s obecně formulovanou informací o zvažovaném postupu podle § 206b, § 206c tr. ř. Ze zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 29. 7. 2025 (CD přiložené k zadní obálce spisu) vyplývá, že obviněná byla poučena o podstatě institutu prohlášení viny, byť skutečně velmi stručně, byla dotázána, zda mu rozumí a zda jej chce učinit. Před rozhodnutím o přijetí jejího prohlášení viny byla samosoudkyní také výslovně dotázána na souhlas s konkrétní úpravou skutkové věty, který udělila. Stejně tak ve vztahu k dílčí modifikaci tzv. skutkové věty výroku o vině učinila i státní zástupkyně. Prohlášení viny tudíž rozhodně nebylo učiněno bez řádného poučení obviněné a soudem prvního stupně nebylo rozhodnuto v rozporu s učiněným prohlášením viny.
18. Nutno připustit, že samosoudkyně explicitně neposkytla obviněné poučení o rozsahu trestní sazby, možnosti snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jakož i poučení o možnosti uložení trestu v celém rozsahu trestní sazby, a to i v odvolacím řízení k odvolání státní zástupkyně v její neprospěch (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2299/23). Tato okolnost však není v konkrétní situaci natolik relevantní, aby odůvodnila závěr o neakceptovatelnosti rozhodnutí o přijetí prohlášení viny. Dovolání obviněné ostatně proti výroku o trestu ani nesměřuje. Jisto je, že obviněná byla obeznámena s návrhem trestu v obžalobě, proti výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně sama odvolání nepodala a ani ve vyjádření k odvolání podanému státní zástupkyní nenaznačila, že by měla nedostatek informací o případném trestu, v důsledku čehož lze také pochybovat o splnění předpokladů pro prohlášení viny. V tomto podání akcentovala, že prohlášení viny učinila jako výraz sebereflexe, své jednání doznala a projevila lítost. Měla za to, že soud prvního stupně prohlášení viny nepřecenil, ale správně je hodnotil v souladu se zákonnou úpravou. Z jejího vyjádření také plyne, že byť věděla o existující možnosti i mimořádného snížení trestu, jí byl uložen trest odnětí svobody v zákonné sazbě a žádnou výtku proti tomuto postupu nepřipojila (č. l. 805 až 807). Ve veřejném zasedání odvolacího soudu se připojila k návrhu obhájkyně na zamítnutí odvolání státní zástupkyně. Současně není od věci dodat, že jak soud prvního stupně (bod 4), tak odvolací soud (body 10, 11) vzaly v úvahách o stanovení druhu trestu a jeho výměry v potaz i prohlášení viny jako polehčující okolnosti, odvolací soud dokonce výslovně označil i trestní sazbu, v jejímž rámci bylo možno trest ukládat (i přes tyto skutečnosti obviněná výrok o trestu nenapadla ani řádným a ani mimořádným opravným prostředkem). Pro úplnost nutno v kontextu námitek obviněné proti splnění procesních předpokladů rozhodnutí o přijetí prohlášení viny konstatovat, že rozhodnutí o přijetí prohlášení viny soud prvního stupně učinil i za splnění podmínek § 206c odst. 5 tr. ř. v tom smyslu, že bylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem a nebylo zjištěno, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněné. K trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku v konkrétním případě nemusel být vyžadován souhlas poškozené nejméně z důvodu uvedeného v § 163a odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz č. l. 769–773).
19. Za nepodloženou je třeba označit i argumentaci obviněné, že Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že nesplnění zákonných podmínek pro přijetí prohlášení viny podle § 206c tr. ř. představuje vadu právního posouzení věci, která je způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Její odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 573/2016 a sp. zn. 7 Tdo 1560/2018 je nepřípadný, v označených rozhodnutích se ani analogicky neřeší situace obdobná posuzovanému případu. V obou označených usneseních Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce směřujícímu proti právní kvalifikaci skutku. Otázkou prohlášení viny se s v nich ani okrajově nezabýval a ani nemohl zabývat (s ohledem na dobu zařazení institutu prohlášení viny podle § 206c do trestního řádu). Nutno dodat, že Nejvyšší soud skutečně nemůže nechat stranou své pozornosti podstatné vady řízení související s nedodržením procesních podmínek rozhodnutí o přijetí prohlášení viny, a to především s ohledem na právo na spravedlivý proces. Zde ale žádné závažné pochybení při postupu podle § 206c tr. ř. na straně soudu znamenající porušení ústavně zaručených práv obviněné nezjistil. S ohledem na nepřípustnost dovolání obviněné proti výroku o vině se Nejvyšší soud dalšími námitkami obviněné nezabýval.
20. Nejvyšší soud tudíž shledal, že dovolání obviněné je nepřípustné. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu