Usnesení NS sp. zn. 8 Tdo 1198/2023

Plný text

8 Tdo 1198/2023-10708

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovoláních obviněných 1) Volodymyra Molnara, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, 2) Ing. Tomáše Kaftana, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, 3) JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, 4) Petra Jaroše a 5) Ivana Romana, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Volodymyra Molnara, Ing. Tomáše Kaftana, JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, Petra Jaroše a Ivana Romana odmítají.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, byli výrokem A obvinění Volodymyr Molnar, Miroslava Hisemová (rozená Mysko), Marian Harvan, Ing. Tomáš Kaftan a Rudolf Harvan uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obvinění JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Ivan Roman, A. T., J. J. a František Škop byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obvinění Petr Jaroš, D. T. a J. J. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. 2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný Volodymyr Molnar podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč, vyměřený jako 300 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1 000 Kč; dále podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní hotovosti ve výši 2 340 EUR, zajištěné při domovní prohlídce dne 14. 5. 2019 na adrese XY, XY, složené na bankovní účet Městského státního zastupitelství v Praze vedený u České národní banky pod č. 34534-2725021/0710, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 8 let. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč, vyměřenému jako 250 denních sazeb po 2 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 5 let. Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let; podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 400 000 Kč, vyměřenému jako 200 denních sazeb po 2 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 4 let. Obviněný Petr Jaroš byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let; podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč, vyměřenému jako 100 denních sazeb po 1 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní korporaci na dobu trvání 3 let. Obviněný Ivan Roman byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč, vyměřenému jako 200 denních sazeb po 1 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 4 let. Dále bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o trestech dalších shora jmenovaných obviněných. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, 111 21 Praha 1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Výrokem B I. byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze a obviněnou D. B. (rozenou H.). Výrokem B II. pak bylo rozhodnuto o vině, trestu a uplatněném nároku poškozené České republiky na náhradu škody ohledně této obviněné.

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, podali odvolání obvinění Volodymyr Molnar, Miroslava Hisemová, Marian Harvan, Ing. Tomáš Kaftan, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Petr Jaroš, Ivan Roman, D. T., A. T., František Škop a Rudolf Harvan. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, byl výrokem I. z podnětu odvolání obviněné Miroslavy Hisemové podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně této obviněné v celém rozsahu. Následně bylo výrokem II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že obviněná Miroslava Hisemová byla uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byla podle § 240 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 8 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem III. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných Volodymyra Molnara, Ing. Tomáše Kaftana, JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, Petra Jaroše, Ivana Romana, D. T., A. T. a Františka Škopa. Pro úplnost je potřeba doplnit, že o odvoláních obviněných Mariana Harvana a Rudolfa Harvana bylo rozhodnuto odděleně – usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023.

5. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili shora označených trestných činů zkráceně tím, že

společně s obviněnou D. B. a pravomocně odsouzenými (v řízení vedeném pod sp. zn. 10 T 6/2021) P. H., Ivanem Novákem, Ivanem Myhaylykem., Z. B., P. Z., M. Š., Oldřichem Pilíkem a M. N.

ve zdaňovacím období leden 2016 až prosinec 2018, po předchozí vzájemné dohodě, ve vzájemné součinnosti v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) vytvořili na základě simulovaných obchodních vztahů dodavatelsko-odběratelské řetězce společností, do kterých byly účelově začleňovány různé ekonomicky nečinné společnosti, na které fiktivními odečty u DPH z nikdy neuskutečněných zdanitelných plnění (fiktivních plnění) povinný daňový subjekt přenášel daňovou povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tato společnost je povinná DPH odvést do státního rozpočtu, přičemž věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, ve výroku rozsudku konkretizované údajně dodavatelské společnosti byly opatřeny účelově, sídlily na administrativních adresách, byly ekonomicky nečinné a jejich jednatelé byli takzvaní bílí koně, označovaní také jako „missing trader“ nebo „ztracené“ společnosti (dále jen „ztracená“ společnost), za které bez vědomí statutárních orgánů jednal obviněný Volodymyr Molnar, který za tyto uvedené společnosti vstupoval do simulovaných obchodních vztahů s různými odběratelskými společnostmi, pro které za úplatu (dle jejich požadavků) poskytoval daňové doklady na nikdy neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění v rozsahu níže uvedeném, které před správcem daně měly navozovat zdání, že odběratelé jsou ve svých daňových přiznáních k DPH ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též jen zákon o DPH“), oprávněni k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, přičemž zdanitelná plnění nikdy dodána nebyla, předmětné daňové doklady jsou fiktivní a nárok na odpočet DPH odběratelem na vstupu je neoprávněný, a tím došlo ke zkrácení daně u DPH, pro odběratele vystavoval fiktivní daňové doklady za neuskutečněná zdanitelná plnění; podílel se na sestavování nepravdivých daňových přiznání k DPH za údajné dodavatelské společnosti, zajišťoval platby, v případech, kdy bylo od odběratelů za neuskutečněné obchody účelově placeno bankovním převodem, vybíral došlé úhrady prostřednictvím platebních karet údajných dodavatelských společností, které měl v držení, aniž by měl dispoziční právo k bankovním účtům těchto firem, zajišťoval zařazování „ztracených“ společností do podvodného řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů společností, zajišťoval koordinaci povinných kontrolních hlášení správci daně tak, aby před ním vytvořil zdání, že povinný daňový subjekt je „ztracená“ společnost, i když věděl, že tato kontrolní hlášení správci daně se nezakládají na pravdivých skutečnostech, do nově pořízených dodavatelských společností obstarával jednatele – takzvané bílé koně; a

obviněná D. B. pro uvedené společnosti připravovala podklady k sestavení příslušných daňových přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládali obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan, odesílala na příslušná územní pracoviště finančního úřadu vyplněná daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládal obviněný Volodymyr Molnar, odesílala obviněnému Marianu Harvanovi vyplněná daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládal, a připravovala podklady pro notáře k přepisu nově pořízených dodavatelských společností na nové jednatele, kteří byli v postavení takzvaného bílého koně s vědomím, že se jedná o účelově pořízené společnosti k zapojení do podvodného řetězce společností; a dále

obviněná Miroslava Hisemová za tyto uvedené společnosti jako jednatelka společnosti A.B.Z. AKTIV podávala nepravdivá daňová přiznání, vystavovala fiktivní daňové doklady za údajné dodavatelské společnosti, které ovládali obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan, opatřovala je razítky příslušných dodavatelských společností, které ovládal obviněný Volodymyr Molnar a odesílala je odběratelům a podle jeho pokynů prováděla bankovní transakce v rámci podvodného řetězce společností, a vybírala došlé úhrady prostřednictvím platebních karet údajných dodavatelských společností, které měla v držení, aniž by měla dispoziční právo k bankovním účtům těchto společností;

a další údajné ve výroku rozsudku konkretizované dodavatelské společnosti rovněž sídlily na administrativních adresách, byly ekonomicky nečinné a jejich jednatelé byli takzvaní „bílí koně“, označovaní také jako missing trader nebo „ztracené“ společnosti (dále jen „ztracená“ společnost), za které bez vědomí statutárních orgánů jednal obviněný Marian Harvan, který za tyto uvedené společnosti vstupoval do simulovaných obchodních vztahů, pro které za úplatu (dle jejich požadavků) poskytoval daňové doklady na nikdy neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, v rozsahu níže uvedeném, které před správcem daně měly navozovat zdání, že odběratelé jsou ve svých daňových přiznáních k DPH ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, oprávněni k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, přičemž zdanitelná plnění nikdy dodána nebyla, předmětné daňové doklady jsou fiktivní a nárok na odpočet DPH odběratelem na vstupu je neoprávněný a tím došlo ke zkrácení daně u DPH, pro odběratele vystavoval fiktivní daňové doklady za neuskutečněná zdanitelná plnění; v případech, kdy bylo od odběratelů za neuskutečněné obchody účelově placeno bankovním převodem, vybíral došlé úhrady prostřednictvím platebních karet údajných dodavatelských společností, které měl v držení, aniž by měl dispoziční právo k bankovním účtům těchto společností, podílel se na sestavování nepravdivých daňových přiznání k DPH údajných dodavatelských společností, které ovládal, zajišťoval zařazování „ztracených“ společností do podvodného řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů společností; posílal na příslušná územní pracoviště finančních úřadů vyplněná daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládal, jako jednatel společnosti RAMADA podával nepravdivá daňová přiznání, a do nově pořízených dodavatelských společností obstarával jednatele – takzvané bílé koně, přičemž níže uvedení odběratelé si jako právnické osoby (registrovaní plátci k DPH), za které jednaly dále uvedené fyzické osoby (v rozporu s § 72 odst. 1 zákona o DPH) v daňových přiznáních k DPH v řádku 40, uplatňovali daňové doklady, kde předmětná zdanitelná plnění nebyla vykonána, a tím neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu následovně:

I./ 1.) obvinění Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová (zkráceně, v podrobnostech srov. str. 5 rozsudku):

ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný Volodymyr Molnar jako jediný jednatel společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., zahrnul do daňových přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období leden 2016 až březen 2017 dodavatelské faktury od společností (blíže specifikovaných ve výroku) na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, kdy obviněný Volodymyr Molnar koordinoval chod těchto fiktivních obchodů, ke kterým společně s obviněnou Miroslavou Hisemovou vystavili fiktivní daňové doklady a účelově provedli úhrady přes účet tak, aby vytvořili zdání reálného obchodu, přičemž obviněný Volodymyr Molnar měl přístup do internetového bankovnictví uvedených dodavatelských společností a navíc měl k dispozici také platební karty k účtům dvou z nich, a tyto neexistující obchody obviněný Volodymyr Molnar společně s obviněnou D. B., která připravila podklady k sestavení a odeslání příslušných daňových přiznání k DPH a kontrolních hlášení těchto společností, zahrnuli také do účetnictví a daňových přiznání těchto údajných dodavatelských společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání k DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str. 5 až 24 rozsudku),

a tímto jednáním obvinění Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., za období leden 2016 až březen 2017 ve výši 4 218 228 Kč, a to ke škodě českého státu zastoupeného správcem daně – Finančním úřadem hlavního městy Prahy, Územní pracoviště pro Prahu 5,

I./ 2.) obvinění Volodymyr Molnar, D. B., Miroslava Hisemová a P. H. se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Galvanovna Sychrov, s. r. o., jejímž formálním jednatelem (tzv. „bílým koněm“) byl obviněný P. H., nicméně ve skutečnosti ji ovládal obviněný Volodymyr Molnar, tímto jednáním ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 6 806 604 Kč (v podrobnostech srov. str. 24 až 40 rozsudku),

II./ M. N. společně s obviněnými Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili obdobného jednání, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období I. čtvrtletí 2016 až IV. čtvrtletí 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost fyzické osoby M. N. (osoby samostatně výdělečně činné), a tím ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 293 748 Kč (srov. str. 40 až 43 rozsudku),

III./ 1.) Ivan Myhaylyk společně s obviněnými Ivanem Romanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou (zkráceně, srov. str. 43 až 44 rozsudku):

ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu Ivan Myhaylyk, jako předseda družstva JAROL družstvo, zahrnul do jeho daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2017 až prosinec 2018 dodavatelské faktury na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, které mu zprostředkoval obviněný Ivan Roman u obviněného Volodymyra Molnara, který k těmto fiktivním obchodům společně s obviněnou Miroslavou Hisemovou vystavili fiktivní daňové doklady a účelově provedli v několika případech úhrady přes účet tak, aby vytvořili zdání reálného obchodu, přičemž obviněný Volodymyr Molnar měl přístup do internetového bankovnictví k účtům některých dodavatelských společností, a tyto neexistující obchody obviněný Volodymyr Molnar společně s obviněnou D. B., která připravila podklady k sestavení a odeslání příslušných daňových přiznání k DPH a kontrolních hlášení těchto společností, zahrnuli také do účetnictví a daňových přiznání společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti JAROL družstvo, když vykázali v daňovém přiznání k DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str. 44 až 53 rozsudku),

tímto jednáním výše jmenovaní obvinění zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti JAROL družstvo za období březen 2017 až prosinec 2018 ve výši 4 475 936,34 Kč, a to ke škodě českého státu,

III./ 2.) obvinění Ivan Roman, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2017 až červenec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti JANKO RM družstvo, které fakticky ovládal obviněný Ivan Roman, tímto jednáním ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 711 732,84 Kč (srov. str. 53 až 57 rozsudku),

IV./ obvinění Ivan Roman, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Roman & Co., spol. s r. o., jejímž jednatelem byl obviněný Ivan Roman, tímto jednáním ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 890 520,29 Kč (srov. str. 58 až 64 rozsudku),

V./ obvinění A. T., Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti ANDAF-TIER, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 861 179,58 Kč (srov. str. 65 až 70 rozsudku),

VI./ obvinění D. T., Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období září 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti SAMBORA, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 748 482 Kč (v podrobnostech srov. str. 70 až 73 rozsudku),

VII./ 1.) Ivan Novák společně s obviněným Marianem Harvanem se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2016 až únor 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti CHLAZENÍ NOVÁK, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 376 827,52 Kč (v podrobnostech srov. str. 73 až 81 rozsudku),

VII./ 2.) Ivan Novák společně s obviněnými Marianem Harvanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti CHLAZENÍ NOVÁK, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 593 502 Kč (srov. str. 81 až 86 rozsudku),

VIII./ 1.) Z. B. a P. Z. společně s Ivanem Novákem a obviněným Marianem Harvanem se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2016 až prosinec 2017 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti ELKOMP, spol. s r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 082 445 Kč (srov. str. 86 až 93 rozsudku),

VIII./ 2.) Z. B. a P. Z. společně s Ivanem Novákem a obviněnými Marianem Harvanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti ELKOMP, spol. s r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 486 343,34 Kč (srov. str. 94 až 97 rozsudku),

IX./ 1.) M. Š. společně s obviněnými J. J. a Marianem Harvanem se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2016 až únor 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti AZ INVEST REAL, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 916 760,79 Kč (srov. str. 97 až 104 rozsudku),

IX./ 2.) M. Š. společně s obviněnými J. J., Marianem Harvanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti AZ INVEST REAL, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 526 927,84 Kč (srov. str. 104 až 108 rozsudku),

X./ 1.) obvinění J. J., J. J. a Marian Harvan se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2016 až 4. čtvrtletí 2017 snížili daňovou povinnost společnosti BP Consulting, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 344 643,65 Kč (srov. str. 108 až 110 rozsudku),

X./ 2.) obvinění J. J., J. J., Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí 2018 snížili daňovou povinnost společnosti BP Consulting, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 312 066,72 Kč (srov. str. 110 až 112 rozsudku),

XI./ 1.) Oldřich Pilík společně s obviněnými J. J. a Marianem Harvanem se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2017 až únor 2018 snížili daňovou povinnost společnosti Pilík HSV + PSV, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 147 270,86 Kč (srov. str. 113 až 115 rozsudku),

XI./ 2.) Oldřich Pilík společně s obviněnými J. J., Marianem Harvanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Pilík HSV + PSV, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 254 665,85 Kč (srov. str. 115 až 118 rozsudku),

XII./ 1.) obvinění Petr Jaroš a Marian Harvan (zkráceně, srov. str. 118 rozsudku)

ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný Petr Jaroš jako jednatel společnosti Complet Service CZ, s. r. o., zahrnul do daňových přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období leden 2016 až únor 2018 dodavatelské faktury od několika ve výroku vyjmenovaných společností, kdy obviněný Marian Harvan na základě požadavků obviněného Petra Jaroše vyhotovil jménem uvedených dodavatelských společností daňové doklady za neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, a tyto neexistující obchody obviněný Marian Harvan také následně zahrnul do účetnictví a daňových přiznání těchto společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž oba obvinění věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti Complet Service CZ, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání k DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku konkretizovaných fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str. 119 až 123 rozsudku), tímto jednáním výše jmenovaní obvinění zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti Complet Service CZ, s. r. o., za období leden 2016 až únor 2018 ve výši 565 089 Kč ke škodě českého státu,

XII./ 2.) obvinění Petr Jaroš, Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Complet Service CZ, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 231 000 Kč (srov. str. 123 až 126 rozsudku),

XIII./ 1.) obvinění Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan a Marian Harvan (zkráceně, srov. str. 126 rozsudku)

ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný Ing. Tomáš Kaftan jako jednatel společnosti DOT servis, s. r. o., zahrnul do daňových přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období červen 2016 až únor 2018 dodavatelské faktury společností označených ve výroku rozsudku, kdy obviněný Rudolf Harvan na základě požadavků obviněného Ing. Tomáše Kaftana dohodl u obviněného Mariana Harvana vystavení daňových dokladů za neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, které obviněný Marian Harvan vystavil jménem předmětných dodavatelských společností, a tyto neexistující obchody zahrnul také do účetnictví a daňových přiznání těchto firem s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž obvinění věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti DOT servis, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání k DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str. 126 až 133 rozsudku), tímto jednáním výše jmenovaní obvinění zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti DOT servis, s. r. o., za období červen 2016 až únor 2018 ve výši 4 156 136,93 Kč ke škodě českého státu,

XIII./ 2.) obvinění Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan, Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období červen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti DOT servis, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 085 217,69 Kč (srov. str. 133 až 135 rozsudku),

XIV./ 1.) obvinění JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan a Marian Harvan (zkráceně, srov. str. 135–136 rozsudku)

ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš jako jednatel společnosti GRAFFIN, s. r. o., zahrnul do daňových přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období červenec 2016 až únor 2018 dodavatelské faktury společností označených ve výroku rozsudku, kdy obviněný Ing. Tomáš Kaftan na základě požadavku obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše dohodl přes obviněného Rudolfa Harvana vystavení daňových dokladů za neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, které vystavil jménem výše uvedených dodavatelských společností obviněný Marian Harvan, a tyto neexistující obchody zahrnul také do účetnictví a daňových přiznání těchto společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž obvinění věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti GRAFFIN, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání k DPH podaném u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str. 136 až 141 rozsudku), tímto jednáním výše jmenovaní obvinění zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti GRAFFIN, s. r. o., za období červenec 2016 až únor 2018 ve výši 4 488 052,12 Kč ke škodě českého státu,

XIV./ 2.) obvinění JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan, Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti GRAFFIN, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 874 387,60 Kč (srov. str. 141 až 143 rozsudku),

XV./ obvinění František Škop, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období září 2016 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Škop stavby a gabiony, spol. s r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 378 431,60 Kč (srov. str. 143 až 148 rozsudku);

celkem se tak obvinění podíleli ve shora označených bodech výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně na zkrácení daňové povinnosti ke škodě českého státu zastoupeného příslušnými správci daně na dani z přidané hodnoty takto:

Volodymyr Molnar ve výši 27 748 973,69 Kč, Ing. Tomáš Kaftan ve výši 11 603 794,34 Kč, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš ve výši 6 362 439,72 Kč, Petr Jaroš ve výši 796 089 Kč, Ivan Roman ve výši 7 078 189,47 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k nim

6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání obviněný Volodymyr Molnar, který odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., obvinění Ing. Tomáš Kaftan, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš a Ivan Roman, kteří uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a rovněž obviněný Petr Jaroš, jenž zvolil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

7. Obviněný Volodymyr Molnar (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) namítl zásadní procesní pochybení spočívající podle jeho mínění v tom, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 213 tr. ř. a neprovedl jím navrhované důkazy. Jednalo se o přehrání části odposlechů telekomunikačního provozu konkretizovaných v jím učiněných podáních z dní 20. 5. 2021, 21. 6. 2021, 16. 11. 2021 a 22. 11. 2021. Nalézací soud provedl k důkazu jen některé z navržených odposlechů, nicméně následně dospěl k závěru, že přehráním těchto nezájmových odposlechů nebyly zjištěny žádné skutečnosti relevantní pro posouzení věci. Též uvedl, že obviněný přesvědčivě nevyložil, co by měly další navržené záznamy prokazovat. Proto přistoupil k zamítnutí návrhů specifikovaných v podáních z dní 21. 6. 2021 a 16. 11. 2021. Tento postup potvrdil i soud odvolací, což odůvodnil tím, že je výlučně věcí rozhodujícího soudu, aby zvážil, které důkazy je nutno provést a které lze považovat za irelevantní či nadbytečné. Dovolatel s tímto názorem nesouhlasil a vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně porušil § 213 odst. 2 tr. ř., a tím jej poškodil na jeho procesních právech. Ač dal soudům za pravdu, že je věcí rozhodujícího soudu, aby zvážil, které důkazy provede a které ne, zdůraznil, že pokud je takový důkaz soudem podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložen stranám a pokud podle § 213 odst. 2 tr. ř. obviněný navrhl provedení takového důkazu, pak podle názoru dovolatele nemá soud možnost výběru, zda důkaz, na jehož provedení obviněný trvá, provede či neprovede. Soud je povinen takový důkaz provést.

8. Následně dovolatel vznesl argument reálnosti některých fakturovaných prací. I když soudy obou stupňů v mnoha případech připustily, že pro odběratelské subjekty byly některé práce vykonány, a to pracovníky dodávanými dovolatelem a obviněným Marianem Harvanem, zcela rezignovaly na to, aby zjistily, jaké práce a v jakém rozsahu byly prováděny a jak byly odběratelským společnostem účtovány. Těmto pracovníkům přitom vyplácel odměnu právě dovolatel nebo obviněný Marian Harvan, což jistě nečinili ze svých prostředků, nýbrž z prostředků, které byly fakturovány jimi ovládanými společnostmi na jednotlivé odběratelské subjekty. Soudy byly tyto faktury označeny jako fiktivní, ačkoliv ke zdanitelnému plnění zcela jistě došlo. Z tohoto důvodu měl dovolatel za to, že rozhodnutí soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to zejména ve vztahu k odběratelům A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., a Galvanovna Sychrov, s. r. o. Dovolateli nelze klást za vinu vystavení faktur a jejich zahrnutí do daňových přiznání, jestliže faktury byly podloženy zdanitelným plněním, respektive soudy nemohly označit veškeré faktury uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně za fiktivní, i kdyby jen část z nich byla podložena reálným zdanitelným plněním. Tato reálná zdanitelná plnění měly soudy identifikovat v rámci dokazování a vyloučit je ze skutku. Podle názoru dovolatele nemohly soudy tyto reálně provedené činnosti pominout, resp. je označit za fiktivní, jen s odkazem na to, že pracovníci, kteří činnosti vykonali, neměli žádný vztah k dodavatelským společnostem, které jejich práci fakturovaly.

9. Dovolatel v této souvislosti vytkl, že navrhoval výslech celé řady svědků, kteří by potvrdili uskutečnění fakturovaných zdanitelných plnění. Šlo jak o svědky, kteří pro něj zajišťovali dodání pracovní síly (jmenovitě J. G. a M. K.), tak pracovníky, kteří působili v provozu obou galvanoven. Soud prvního stupně provedl je nepatrnou část navrhovaných výslechů, zbytek oba soudy odmítly pro nadbytečnost, čímž dovolateli odepřely možnost prokázat reálnost plnění.

10. V doplnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zopakoval svou námitku týkající se zamítnutí jeho důkazních návrhů, přičemž opět vyzdvihl, že neprovedením přehrání požadovaných odposlechů telekomunikačního provozu mu bylo znemožněno prokázat existenci zdanitelného plnění, toho, které bylo řádně fakturováno. Jinak se dovolatel v obecné rovině věnoval problematice extrémního rozporu soudy učiněných skutkových závěrů s provedenými důkazy, situaci „tvrzení proti tvrzení“, pravidlu in dubio pro reo a nutnosti prokázat obviněnému vinu bez jakýchkoli, byť sebemenších, pochybností, načež uzavřel, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

11. Z vymezených důvodů obviněný Volodymyr Molnar žádal Nejvyšší soud, aby zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2029, sp. zn. 4 To 3/2023, stejně tak aby zrušil předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, ve výroku o vině i uložených trestech týkajících se dovolatele a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

12. Obvinění Ing. Tomáš Kaftan a Ivan Roman (v příslušné pasáži též jen „dovolatelé“) vznesli ve svých mimořádných opravných prostředcích v podstatě identické procesní námitky. Vyjádřili přesvědčení, že soudy použily pro svou konstrukci skutkového děje důkazy, jež jsou procesně nepoužitelné. V prvé řadě vytkli nesprávné poučení svědků. Poukázali na to, že vyslýchané osoby v procesním postavení svědků nebyly poučeny o významu jejich svědeckých výpovědí z hlediska obecného zájmu, nikdo nebyl výslovně dotázán na svůj poměr k věci a obviněným osobám, nedůsledné bylo rovněž poučení o možných důsledcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy (§ 101 odst. 1 věta druhá tr. ř.), jak je možno zjistit poslechem zvukových záznamů pořízených z hlavních líčení (naproti tomu protokoly o hlavních líčeních jsou u každého svědka uvozeny textem, že vyslýchaní svědci byli řádně poučeni podle § 99 až § 101 tr. ř.). Ustanovení § 101 tr. ř. je kogentní normou, přesto soud prvního stupně poučovací povinnost ve smyslu některých požadavků zakotvených v § 101 odst. 1, 2 tr. ř. zcela pominul. Odvolací soud připustil v daném ohledu nedostatky, avšak současně uvedl, že nemohly mít vliv na procesní použitelnost uvedených důkazů a na správnost a zákonnost prvoinstančního rozsudku, když vycházel z toho, že svědci byli poučováni vesměs opakovaně, poprvé zpravidla před svým výslechem v přípravném řízení a poté znovu před výslechem v hlavním líčení.

13. Podle názoru dovolatelů odvolací soud bagatelizoval, marginalizoval a omlouval procesní nedostatky v činnosti nalézacího soudu, čímž porušil nejen trestní řád, ale také čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V této souvislosti dovolatelé zdůraznili, že soud si nemůže zvolit své vlastní poučení, které neodpovídá zákonnému předpisu. V takovém postupu oba spatřovali nezákonnou svévoli, což dále podpořili odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, jenž dodržení či naopak nedodržení procesních předpisů připisoval zcela zásadní vliv na důkazní sílu konkrétního důkazu, a dokonce i na jeho procesní použitelnost. Ve světle tohoto rozhodnutí nemůže argumentace odvolacího soudu obstát. Dovolatelé poznamenali, že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, jež by se věnovalo opakovanému poučení, jeho kvalitě a případně možnosti orgánu činného v trestním řízení neprovést je v plném rozsahu. Navíc u svědků mohlo dojít ke změně poměrů v závislosti na časovém odstupu mezi jednotlivými výslechy, proto i u nich bylo nutno poučení, byť opakované, provést zcela důsledně. V daném směru dovolatelé připomenuli také účel trestního řízení obsažený v § 1 odst. 1 věta druhá tr. ř., jemuž neúplné, tedy vadné poučení neslouží a je s ním dokonce v příkrém rozporu.

14. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan se ohradil proti argumentu, že nenamítal, že vadné poučení svědků ovlivnilo obsah jejich výpovědí. Zdůraznil, že dodržování procesních pravidel je záležitostí a hlavně povinností orgánů činných v trestním řízení. Oba dovolatelé pak vyslovili názor, že porušení kogentních norem při provádění důkazů má za následek jejich absolutní neúčinnost. Tuto vadu nelze napravit jinak než opakovaným výslechem po řádném poučení. V dalších pasážích svých podání oba dovolatelé detailněji poukázali na výslechy konkrétních svědků a pochybení, kterých se soud prvního stupně dopustil. Ta spočívala především v tom, že svědci byli dotázáni, zda některého z obviněných znají za situace, kdy většina z nich nebyla hlavnímu líčení přítomna, přičemž svědci nebyli seznámeni ani se jmény všech obviněných. Svědci taktéž nebyli ani rámcově seznámeni s předmětem hlavního líčení, aby se mohli kvalifikovaně vyjádřit k předmětu trestního řízení. Na základě všech shora uvedených skutečností dovolatelé shrnuli, že soudy nebyly oprávněny budovat skutkové závěry, a to ani v dílčích otázkách, na výpovědích svědků, neboť tyto úkony jsou absolutně procesně neúčinné.

15. Další procesní pochybení spatřovali dovolatelé v průběhu hlavního líčení konaného dne 17. 1. 2022, když předchozí hlavní líčení proběhlo 22. 6. 2021 a poté bylo odročeno. Podle jejich mínění soud prvního stupně porušil ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř., což způsobilo procesní neúčinnost důkazů provedených v předchozích hlavních líčeních. Soud nerespektoval povinnost uvedenou ve větě druhé zmíněného ustanovení, jež určuje postup, uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba. Za takové situace je soud povinen zjistit stanovisko státního zástupce a obviněných a s jejich souhlasem přečíst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně důkazů v něm provedených. Není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan se opětovně ohradil ke způsobu, jak se s jeho námitkami vypořádal soud druhého stupně. Zdůraznil, že garantem správnosti (zákonnosti a procesnosti) hlavního líčení nejsou obvinění, ale vždy soud, který se této odpovědnosti nemůže zbavit a přenášet ji na procesní strany. K jeho argumentaci se připojil také obviněný Ivan Roman, jenž shodně s Ing. Tomášem Kaftanem vyzdvihl, že aktivita procesních stran a připomínání soudu, jak má vést hlavní líčení, by se neměla odehrávat v trestním řízení (§ 203 odst. 1 tr. ř.), v němž soud musí zaručit obviněnému jeho právo na obhajobu. Dovolatelé dále poznamenali, že trestní řád výslovně nedefinuje delší dobu uběhlou od odročeného hlavního líčení, aby bylo nutno volit postup podle § 219 odst. 3 tr. ř., nicméně podle jejich názoru je doba sedmi měsíců dostatečně dlouhá na to, aby popsaný postup nastal. Analogicky poukázali na lhůtu uvedenou v § 181 odst. 3 tr. ř. (na niž odkazuje také § 219 odst. 1 tr. ř.), která činí tři měsíce. Proto by doba tuto lhůtu přesahující měla být důvodem pro nutnost postupu soudu podle § 219 odst. 3 tr. ř. V tomto případě byla zmíněná doba překročena více než dvakrát. Dovolatelé proto uzavřeli, že odvolací soud připustil nezákonný postup soudu prvního stupně a umožnil, aby důkazy provedené v hlavních líčeních předcházejících dni 17. 1. 2022 byly nesprávně označeny za procesně použitelné.

16. Dovolatelé zpochybnili také průběh dokazovaní před odvolacím soudem ve veřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2023. Sám obviněný Ing. Tomáš Kaftan vytkl, že v rámci úkonu podle § 214 tr. ř., který předpokládá vyjádření obviněného, odvolací soud namísto toho obviněné vyslýchal. To znamená, že jim členové senátu kladli dotazy a doplňující dotazy, aniž by však obvinění (konkrétně Miroslava Hisemová, Volodymyr Molnar a dovolatel) byli náležitě poučeni, že se jedná právě o takový procesní úkon. Přitom § 214 tr. ř. nepředpokládá jakékoliv další úkony ve směru k obviněnému, jenž se vyjadřuje k provedenému úkonu. Pokud by měl soud další otázky k jeho vyjádření, musel by být obviněný řádně poučen o tom, že po vyjádření bude následovat jeho výslech. Takto se však odvolací soud nechoval a pouze jedinkrát, již v rámci vyjádření podle § 214 tr. ř. poučil obviněného Ing. Tomáše Kaftana o tom, že právě probíhá jeho výslech. K tomu ale došlo až po několikáté položené otázce. Že se jednalo skutečně o výslech, je zřejmé i z toho, že předsedkyně senátu se dotazovala procesních stran s právem klást otázky vyslýchaným osobám, zda tak chtějí učinit. Takový postup u vyjádření podle § 214 tr. ř. ovšem nepřipadá v úvahu a poznatky tímto způsobem získané jsou procesně nepoužitelné. Dovolatel namítl i další pochybení, a to že obvinění, kteří se osobně účastnili veřejného zasedání, nebyli vůbec poučeni o tomto úkonu, o jeho průběhu, jakož i o tom, jaká obhajovací práva jim při něm náleží. To je v rozporu se základní zásadou trestního řízení vyjádřenou v § 2 odst. 13 věta před středníkem tr. ř.

17. Dovolatelé napadli také procesní postup odvolacího soudu při přehrávání zachycených telefonických hovorů a jejich překladu ustanovenou tlumočnicí z ukrajinského jazyka. Vyzdvihli, že reálný vhled do činnosti soudu nabídne toliko zvukový záznam a nikoli protokol o veřejném zasedání. Pochybení se zásadním významem pro procesní použitelnost uvedených důkazů spatřovali v tom, že tlumočnice přítomná při veřejném zasedání konstatovala, že odposlechnutá komunikace přehrávaná v jednací síni probíhá nikoli v ukrajinštině, ale v zakarpatském nářečí, která ona sama neovládá. Toto nářečí je velmi odlišné od ukrajinštiny a mnozí Ukrajinci mu nerozumí. Kromě toho se tlumočnice potýkala i s nedostatečnou kvalitou zvukového záznamu. Tuto situaci řešil soud tím, že tlumočnici předkládal přepisy zachycených hovorů z přípravného řízení a vyvíjel na ni nátlak, aby tyto přepisy odsouhlasila jako správné, případně jí sám nabízel svou interpretaci přepisu hovoru. Takový postup je zcela v rozporu s § 28 tr. ř. Soud nemůže vystupovat jako tlumočník, a to ani tehdy, měl-li by dostatečné znalosti jazyka, z něhož se tlumočí. Navíc ony přepisy byly zčásti obsahovými překlady, nikoli doslovnými, což nepochybně mělo vliv na jejich procesní použití. Za této situace odvolací soud tlumočnici v podstatě napovídal, co chce slyšet. Proto dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že tyto důkazy není možné procesně konformně použít. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan ještě doplnil, že obdobně probíhalo i dokazování stran dalších odposlechnutých hovorů. Použití § 213 odst. 2 tr. ř. vůbec nepřicházelo v úvahu, neboť toto ustanovení slouží pro zcela jiné účely, a sice přečtení listiny uvedené v § 213 odst. 1 tr. ř., navrhne-li takový postup procesní strana. Daný návrh však nezazněl od státního zástupce, obviněných ani obhájců. V takovém případě soud nezákonně předkládal (četl) tlumočnici přepisy telefonických hovorů, nabízel jí svou interpretaci překladu a vyzýval ji, aby takovou interpretaci schválila, případně jí napovídal, co má vlastně slyšet. A to přesto, že tlumočnice opakovaně zdůrazňovala, že slova nabízená soudem v hovoru neslyší. Tento postup nemůže obstát už jen proto, že přepis hovoru není důkazem, a nelze s ním tedy jako s důkazem procesně zacházet. Z tohoto důvodu jej lze hodnotit jako důkaz procesně nepoužitelný.

18. Další významný oddíl námitek uplatněných v obou podaných dovoláních se týkal zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Zmíněnou vadu dovolatelé spatřovali zejména v tom, že oba soudy připustily, že určitá zdanitelná plnění, jež našla svůj odraz v předmětných fakturách jako dokladech o nich, skutečně proběhla, avšak toto tvrzení se nepromítlo do skutkových zjištění. Soudy ovšem nezjišťovaly, která z těchto plnění opravdu proběhla, v jakém rozsahu se uskutečnila a jaký význam měla pro vznik daňové povinnosti a její výši. Oba soudy shodně tvrdily, že zdanitelná plnění nebyla nikdy dodána, předmětné daňové doklady byly fiktivní a nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu odběratelem byl neoprávněný. Soudy tak zvolily zcela protichůdná tvrzení, když stejné důkazy připouštěly jistý rozsah zdanitelného plnění i ho zcela vylučovaly. Přitom důkazy, které by mohly osvědčit pravdivost tvrzení dovolatelů o skutečně provedených činnostech či pracích, nalézací soud odmítl a odvolací soud mu přisvědčil.

19. K této problematice dovolatelé předložili každý svou vlastní argumentaci, která se dotýkala jejich konkrétního jednání, z jehož spáchání byli uznáni vinnými. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) nejprve zdůraznil, že doklady v podobě účtenek z tzv. systému EET jsou jistě způsobilé doložit skutečný podnikatelský a daňově zatížený výkon. Přesto však nalézací soud takový důkaz odmítl s poukazem na fiktivnost vystavených faktur, což dovodil na základě komunikace mezi obviněnými Marianem Harvanem a Volodymyrem Molnarem ze dne 23. 4. 2018 v 10:48 hod., kterou provedl k důkazu až odvolací soud. Z ní ale nevyplynulo, že by hovor byl veden o účtenkách EET. Dovolatel také připomenul, že celá řada svědků potvrdila jeho obhajobu, že zdanitelná plnění skutečně proběhla, a poukazovala na to, že stroje byly zakoupeny, případně opravovány či repasovány. Přesto ani tyto výpovědi soudy nepřiměly k revizi svého závěru o fiktivnosti předmětných faktur. Přitom soud si mohl tvrzené skutečnosti ověřit v rámci ohledání či prohlídky místa, kde se stroje nacházely, případně kde měly proběhnout nejrůznější činnosti, jež se promítly do inkriminovaných faktur. Návrhy na provedení takových úkonů však soudy neakceptovaly, výpovědím a priori neuvěřily, a dospěly tak k nesprávným skutkovým závěrům.

20. Zásadní zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením, resp. promítnutím do skutkových závěrů, dovolatel spatřoval zejména v určení rozsahu zkrácené daňové povinnosti. Soudy sice na jednu stranu tvrdily, že některé služby či práce byly skutečně provedeny, přesto však za výši zkrácené daně považovaly všechny činnosti, které byly fakturami zahrnuty, aniž by rozlišily, které činnosti skutečně proběhly (a tudíž zde existoval nárok na odpočet) a které nikoli. Přitom výši zkrácené daně v takovém případě představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která byla vzhledem k trestné činnosti vyměřena, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018. Soudy řádně nezjistily výši škody, když odmítly zkoumat jakékoli činnosti, jež byly zcela regulérně provedeny, a zdanitelné plnění tedy nejméně zčásti proběhlo. Z tohoto důvodu ani nemohly správně hodnotit naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu ve velkém rozsahu (ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku). V této souvislosti dovolatel akcentoval, že DPH doměřená příslušnými daňovými úřady v daňovém řízení představovala částku významně nižší, než jak ji stanovily soudy obou stupňů, a z trestněprávního pohledu by dosahovala pouze úrovně škody značné. Pokud by tedy bylo možno dospět k závěru o vině dovolatele ze spáchání daňového trestného činu, měla být zvolena jiná (mírnější) právní kvalifikace, a to podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

21. Následně dovolatel poukázal na skutečnost, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou delegace odpovědnosti v rámci zapojení zaměstnanců obchodní korporace GRAFFIN, s. r. o., když v řízení jednoznačně vyšlo najevo, že firma měla povinný audit, práce a služby označené obžalobou jako fiktivní proběhly, dodavatel měl podaná kontrolní hlášení, účetní doklady byly v evidenci EET a obraty jednotlivých dodavatelů dosahovaly výše s předpokladem pro úhradu DPH. Co lze tedy spravedlivě požadovat po podnikateli, který má ve své firmě školený personál ohledně vedení účetnictví, který je pověřen sestavováním příslušných daňových přiznání a kontrolních hlášení, a dále spoléhá na kontrolu a kompetentnost daňového poradce a z titulu zákonné povinnosti podléhá účetnictví ve firmě povinnému auditu. V tomto smyslu dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 334/2017, které požaduje provést dokazování ohledně naplnění znaků úmyslného zavinění v takovém případě – v rámci principu omezené důvěry, za účelem zjištění, jaké bylo zapojení dovolatele a dalších odpovědných zaměstnanců uvnitř obchodní společnosti.

22. V rámci svých hmotněprávních námitek dovolatel odkázal také na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 5 Afs 138/2018 (chybně uvedeno Ats). V jeho světle bylo v dané věci nezbytné provést mimo jiné dokazování za účelem prokázání, zda byla daňovým subjektům DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., dodána plnění osobou povinnou k dani z přidané hodnoty, resp. osobou, která měla postavení plátce DPH. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že na základě nashromážděných důkazních prostředků nevyšly najevo žádné pochybnosti, že předmětná plnění uskutečnil plátce DPH. V průběhu celého řízení nebylo vyvráceno poskytnutí plnění dodavateli uvedenými na daňových dokladech. Ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyl identifikován žádný jiný daňový subjekt, který měl namísto dodavatelů označených na příslušných fakturách provést daňová plnění. Avšak i pokud by byla připuštěna alternativa, že daňová plnění provedl mimo subjekty uvedené na daných fakturách i tzv. neznámý dodavatel, byl by s jistotou v postavení plátce DPH, když obraty s těmito jednotlivými dodavateli překročily zákonnou výši pro registraci k platbě příslušné DPH. Dovolatel tak s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017, upozornil, že na tuto věc je nutno aplikovat také nové závěry správních soudů, jakožto speciálních orgánů pro toto řízení. Podle nich postačuje prokázat, že plnění uskutečnila osoba povinná k dani, která měla postavení plátce daně. To je patrné ze souvisejícího rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 9. 12. 2021, Kemwater ProChemie, C-154/20, podle kterého je uvedení dodavatele na faktuře formální podmínkou uplatnění nároku na odpočet daně, avšak postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako osoby povinné k dani je naproti tomu jednou z hmotněprávních podmínek tohoto nároku. Navíc objem plnění u jednotlivých dodavatelů ve svém souhrnu překročil zákonnou hranici pro vznik plátcovství DPH.

23. Ze zákonné důkazní povinnosti daňového subjektu vyplývá, že by ve svém zájmu měl zajistit důkazy, kterými je schopen uskutečnění zdanitelného plnění plátcem DPH prokázat. To dovolatel (nad rámec svých povinností v trestním řízení) učinil, když předložil nejen listinné důkazy o tom, že byly uzavřeny smlouvy, na základě kterých bylo realizováno plnění označené obžalobou jako fiktivní. Veškerou tuto dokumentaci nalézací soud k důkazu provedl. Oba soudy tak měly k dispozici údaje potřebné k tomu, aby určily, že nejsou splněny hmotněprávní podmínky pro to, aby předmětné faktury byly označeny za fiktivní. Dovolatel zopakoval, že v posuzované trestní věci byl dodavatel zdanitelného plnění jednoznačně identifikován, což potvrdila sama soudkyně soudu prvního stupně, která v rozsudku uvedla, že „bylo prokázáno, že některé práce byly provedeny“. V opačném případě by eventuální skutečný dodavatel nutně musel mít postavení plátce DPH, a to s ohledem na dosažené obraty v konkrétních zdaňovacích obdobích. Dovolatel v této souvislosti vyzdvihl, že si prostřednictvím zaměstnanců jeho firem ověřil, že předmětní dodavatelé jsou evidováni jakožto plátci DPH a jimi vystavené daňové doklady vedeny jako evidované platby v kontrolním systému EET portálu.

24. Námitky prokazující reálnou povahu fakturovaného plnění vznesl také obviněný Ivan Roman (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“). Nesouhlasil s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily listiny předložené na jeho obhajobu. Konkrétně se jednalo o kopie podepsaných faktur, jejich přílohy, evidenci hodin subdodavatelů a předávací protokoly, které podle jeho mínění prokazují, že docházelo k opravdové ekonomické činnosti. Dovolatel se taktéž ohradil proti závěrům ohledně společnosti JAROL družstvo, jemuž bylo ze strany soudů vytýkáno, že nevykonávalo žádnou reálnou ekonomickou aktivitu. Podotkl, že se jednalo o agenturu práce, která splnila veškeré zákonné podmínky pro její činnost a disponovala veškerými potřebnými povoleními. Následně dovolatel vyjádřil pochybnosti o tom, na základě jakých skutkových zjištění oba soudy dospěly k závěru, že obviněný Ivan Myhaylyk byl pouhým bílým koněm. Do této pozice se etabloval svou vlastní výpovědí, které soudy uvěřily, aniž by zkoumaly relevantnost či pravdivost jeho tvrzení. Ve skutečnosti spoluobviněný bílým koněm nebyl, za JAROL družstvo jednal a podepisoval veškerou obchodní dokumentaci, jednal s obchodními partnery, což jednoznačně vyplývá z výpovědi svědka J. M. V této pozici navíc působil po dobu necelých 11 let, přičemž tato doba i rozsah činnosti jako předsedy JAROL družstva nesvědčí, že by se mělo jednat o bílého koně, který o ničem nevěděl. Soudy se ovšem jeho činností blíže nezabývaly. Dovolatel proto považoval za nesprávný a neprokázaný závěr, že by kromě společnosti Roman Services, s. r. o., skrytě (prostřednictvím bílých koní) ovládal ještě další dvě společnosti a v jejich prospěch spáchal posuzovanou trestnou činnost.

25. Rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů dovolatel spatřoval rovněž v závěru soudů, že objednávky nezasílal předtím, než měly být práce provedeny, ale zpětně. Důvodem toho však bylo, že od některých společností dostával objednávky a soupisy provedených prací rovněž zpětně, podle fakticky vykonaných prací. Posléze poukázal na výpověď řady svědků, kteří potvrdili, že zdanitelná plnění obsažená v předmětných fakturách skutečně proběhla. Soudy ovšem těmto výpovědím striktně nevěřily, nehodlaly jakkoli revidovat svůj závěr o fiktivnosti posuzovaných plnění, čímž dospěly k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu co do rozsahu trestné činnosti. To se následně promítlo do vadného právního posouzení jednání dovolatele, které spočívalo v nesprávném určení rozsahu zkrácené daňové povinnosti. V daném směru obviněný Ivan Roman uplatnil opět ty samé výhrady jako obviněný Ing. Tomáš Kaftan. I on vytkl, že soudy sice připustily provedení některých služeb či prací, nicméně za výši zkrácené daně považovaly všechny činnosti, které byly fakturami zahrnuty, aniž by rozlišily, které činnosti skutečně proběhly a které nikoli. Také obviněný Ivan Roman proto odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018, vztahující se k určení výše zkrácené daně, namítal nesprávné zjištění rozsahu zkrácené daně a zpochybňoval naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty – v jeho případě podle § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku postihující spáchání činu ve značném rozsahu.

26. Oba dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích brojili také proti jim uloženým trestům. Obviněný Ivan Roman jej považoval za nepřiměřeně přísný a namítl, že do jeho druhu i výměry byla jednostranně promítnuta pouze „výše způsobené škody“ (správně rozsah zkrácené daně), aniž by byly zohledněny další okolnosti svědčící v jeho prospěch, zejména dosavadní bezúhonnost a nižší podíl na systému páchané trestné činnosti. Konstatoval proto, že soud nerespektoval všechny aspekty pro ukládání trestu (které v závěru svého podání stručně popsal), opakovaně označil jemu uloženou sankci za čirou represi nerespektující požadavek proporcionality uloženého trestu, mimo jiné i k délce trestního řízení. Vyslovil přesvědčení, že účelu trestu by v jeho případě bylo možno dosáhnout i trestem odnětí svobody nespojeným s jeho bezprostředním výkonem v kombinaci s peněžitým trestem a trestem zákazu činnosti.

27. Dovolatelé vnímali velice negativně, že tresty jim uložené byly v hrubém nepoměru s trestem uloženým obviněné Miroslavě Hisemové. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan nehodlal zpochybňovat využití moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně měl za to, že takový postup musí být spravedlivý vůči ostatním spolupachatelům a nesmí zakládat neoprávněnou výhodu obviněného, jemuž tato moderace svědčí. V daném případě dovolatelé rozhodnutí o uložených trestech za spravedlivé rozhodně nepovažovali, což podpořili v prvé řadě argumentem, že jmenovaná obviněná se podílela na způsobení „škody“ ve výši přesahující 20 milionů Kč, zatímco jednání obviněného Ing. Tomáše Kaftana vedlo ke „škodě“ přesahující 11 a půl milionu Kč a obviněného Ivana Romana 7 milionů Kč. K tomu všemu se obviněné dostalo ještě další výhody, a to že jí (na rozdíl od ostatních spoluobviněných) nebyl uložen peněžitý trest, přestože podmínky uvedené v § 67 odst. 1 tr. zákoníku byly v jejím případě nepochybně naplněny. U obviněného Ing. Tomáše Kaftana odvolací soud zcela pominul, že daňový dluh vyměřený příslušným finančním úřadem do vyhlášení rozsudku téměř celý uhradil. Možnosti jeho nápravy jsou tak výrazně vyšší než u spoluobviněné, která zůstala majetkově nepostižena. Soud nevzal ani v potaz, že z jeho podnikatelské činnosti plyne celá řada zaměstnaneckých poměrů s tím, že společnosti DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., jistě zaměstnávají i samoživitele, kteří by se v souvislosti s ukončením podnikatelské činnosti mohli ocitnout v neméně obtížné životní situaci jako spoluobviněná. Dovolatelé také soudu druhého stupně vytkli, že při ukládání trestu sice zohlednil osobní poměry obviněné Miroslavy Hisemové, nicméně k této otázce nevedl řádné dokazování a nezjistil, jaká je její skutečná rodinná situace a kdo by se mohl případně podílet na výchově jejích dětí atd. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan nepovažoval ve smyslu využití postupu § 58 odst. 1 tr. zákoníku za jakkoli relevantní zmínku o válečném konfliktu na Ukrajině, jednak proto, že spoluobviněné nebyl ukládán trest vyhoštění, a současně z důvodu, že je občankou také České republiky, a může tak bez větších obtíží dosáhnout na nejrůznější pomoc v nouzi. Obviněný Ivan Roman k danému tématu připomenul, že jeho osobní poměry se od spoluobviněné až tak neliší, neboť i on pochází z Ukrajiny a má také děti. K tomu opětovně poukázal na svůj výrazně menší podíl na dané trestné činnosti a nesouhlasil s názorem, že jeho jednání má vyšší společenskou škodlivost než jednání spoluobviněné.

28. S ohledem na shora uvedené obviněný Ing. Tomáš Kaftan navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v části, jež se ho týká, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Současně dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a také aby tento soud zavázal ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. svým právním názorem k procesní nepoužitelnosti důkazů označených v podaném dovolání.

29. Obviněný Ivan Roman ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

30. Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) zaměřil své dovolací námitky nejprve proti popisu skutku. Připomenul, že jeho jednání mělo v případě obou skutků spočívat v tom, že zahrnul fiktivní dodavatelské faktury do daňových přiznání společnosti GRAFFIN, s. r. o., a předtím dohodl prostřednictvím obviněného Ing. Tomáše Kaftana vystavení takovýchto dokladů. Pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je tedy důležité, zda dovolatel shora zmíněné činnosti opravdu vykonal. Dovolatel však od samého počátku trestního řízení popíral jakoukoli vědomost, a tedy také účast na vytvoření jakýchkoli fiktivních dokladů a jejich následné zahrnutí do daňových přiznání společnosti GRAFFIN, s. r. o. Zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů spočíval v tom, že nebylo prokázáno, že by dovolatel vykonal popisované činnosti. Tento rozpor byl oběma soudům zřejmý a vypořádaly se s ním způsobem, který dovolatel považoval za neakceptovatelný. Soudy namísto hodnocení důkazů o tom, zda dovolatel jednal způsobem, který by bylo možno považovat za zahrnutí fiktivních dodavatelských faktur do daňového přiznání, uzavřely, že o takovémto jednání musel vědět, a v podstatě stejným způsobem obešly fakt, že neexistuje jakýkoli důkaz ohledně jeho požadavku na vystavení fiktivních faktur.

31. Dovolatel posléze citoval úvahy soudu prvního stupně, který reagoval na uplatněnou obhajobu tvrzením, že nemohlo dojít k zapojení společnosti GRAFFIN, s. r. o., bez jeho vědomí a souhlasu. Soud tedy ani netvrdil, že by dovolatel něco vykázal anebo o něco požádal spoluobviněného Ing. Tomáše Kaftana, ale že věděl a souhlasil. To je ovšem dost odlišný popis skutku s tím, že pokud by dovolatel pouze věděl o tom, že někým jiným jsou zahrnovány do daňových přiznání i fiktivní výdaje na základě fiktivních faktur, nemohl by tímto vědomím naplnit skutkovou podstatu zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, navíc ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Dovolatel se neztotožnil ani s dalšími argumenty prvoinstančního soudu. Jedním z nich bylo, že pro spoluobviněného by snižování daňové povinnosti nemělo smysl, pakliže by tak činil bez vědomí dovolatele, kterého tedy musel o celé věci informovat a ten musel protiprávní snižování daňové povinnosti odsouhlasit. Druhým byl poukaz soudu, že dovolatel se snažil mít přehled o dění ve společnosti, a lze si tak stěží představit, že by mu toto dění zůstalo skryto. Dovolatel oponoval, že nejde o to, jakou míru představivosti má nalézací soud, rozhodující je pouze to, zda lze jeho obhajobu spolehlivě vyloučit tak, aby neexistovaly reálné pochybnosti. V každém případě ale takto formulované skutkové zjištění svědčí o tom, že neexistoval žádný jiný důkaz, který by dovolatele usvědčoval z toho, že jednal způsobem, který je v popisu skutku uveden.

32. Dovolatel poznamenal, že v případě absence přímých důkazů lze obviněného uznat vinným i na základě důkazů nepřímých, musí ovšem jít o více důkazů tvořících tzv. uzavřený kruh. V daném případě ale nic takového neexistovalo a bylo nahrazeno přesvědčením soudu, že dovolatel nemohl nevědět, co se ve společnosti děje. Ke zmínce soudu ohledně údajného majetkového profitu obviněného Ing. Tomáše Kaftana položil otázku, jaký profit měl v tomto případě on sám, přičemž považoval za pochybení, že soud se tímto aspektem tvrzené trestné činnosti vůbec nezabýval. Dedukce soudu, podle níž neměl spoluobviněný žádnou osobní motivaci k posuzovanému jednání, není podložena žádným důkazem. K této otázce nebylo prováděno žádné dokazování, a proto lze pouze konstatovat, že motivace spoluobviněného k páchání toho, z čeho je viněn, nebyla zjištěna. I tento fakt svědčí podle názoru dovolatele o tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

33. Soudem akcentovaná skutečnost, že dovolatel se snažil mít přehled o dění ve společnosti, rozhodně neznamená, že by se zajímal o detaily akceptace daňových dokladů a o to, co s tím účetně dále souviselo, mimo jiné i vyhotovení daňových přiznání. On sám podrobně popsal, co jeho aktivity ve společnosti zahrnovaly, a nelze tvrdit, že by do nich spadala kontrola fakturace či vyplňování daňových přiznání. Naproti tomu velmi detailně popsal celý mechanismus finanční činnosti a zpracování účetnictví, včetně ověřování daňové spolehlivosti plátce DPH. Výslovně přitom uvedl, že nikdy nezasahoval do běžné finanční agendy, společnost měla finančního ředitele, kvalifikovanou interní účetní a externí auditorskou firmu a dovolatel nikdy nezaznamenal žádný problém ve finančních záležitostech společnosti. Nebylo ani nikdy prokázáno, že by měl jakékoli signály dostat a případně je minimálně ignorovat. V posuzovaném období, tj. v letech 2016 až 2018, byly všechny obchody týkající se nákupu použitých strojů podle interní dělby práce v kompetenci jeho kolegů nebo obviněného Ing. Tomáše Kaftana. Ten své kompetence nikdy nepopřel a v řízení se hájil tím, že všechny faktury reflektovaly reálná plnění, a tedy nešlo o faktury fingované. Předmětem posouzení jednání dovolatele je však otázka jiná, a to, zda měl vůbec nějaký přehled o tom, jak jsou faktury zpracovány, a zejména kdo rozhoduje o tom, jaké faktury budou zahrnuty do daňových dokladů společnosti GRAFFIN, s. r. o. Je přitom notorietou, že v případech větších společností jednatel s daňovými doklady nepřichází vůbec do styku anebo jen výjimečně. Tyto činnosti zajišťují zaměstnanci společnosti, což ale soud nezajímalo.

34. Dovolatel opakoval, že ve skutečnosti nebyl odsouzen na základě nepřímých důkazů, jelikož žádné důkazy proti němu neexistují. Stanovisko soudu, že jiná skutková varianta nepřichází v daném případě v úvahu, není žádný důkaz. Jde o pouhé tvrzení soudu, které by mohlo být korektní, ovšem muselo by vycházet z nepřímých či přímých důkazů. Navíc by muselo být patrno, že dovolatel aktivně zasahoval do procesu, který se označuje jako likvidace faktur, a následně do zpracování daňových přiznání. Nikoliv, že pouze musel vědět, co se děje.

35. Dovolatel namítl také mylnou interpretaci nepřímého úmyslu. Nebylo mu ani jasné, z jakých důkazů soudy vyvodily své závěry stran naplnění subjektivní stránky. S ohledem na slabou důkazní situaci opřely své závěry především o pravděpodobnost, což jejich rozhodnutí činí rozporným s pravidlem in dubio pro reo. Dovolatel zdůraznil, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby je trestným činem úmyslným a v souladu s obecně uznávanou trestněprávní naukou se úmysl musí vztahovat i na to, že daň byla zkrácena nebo že byla vylákána výhoda na dani. K tomu dále ocitoval příslušnou pasáž komentáře k trestnímu zákoníku (srov. níže). V jeho světle pak doplnil, že úmyslné jednání je nutné posuzovat nejen z pohledu dosaženého výsledku, ale na jednání pachatele je nutné nahlížet v širších souvislostech komplexně, přičemž daňovým trestným činům musí obvykle předcházet určitá příprava, kterou lze specifikovat jako různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání daňových dokladů, projevy ústní, písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. K posouzení subjektivní stránky v obecné rovině dovolatel ještě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 767/2018.

36. Obviněný akcentoval, že zavinění je nutno prokazovat obdobně jako ostatní složky trestného činu a především je třeba vycházet z projevů, které pachatel činí navenek. Z rozsudku soudu prvního stupně však nevyplývá, že by se orgány činné v trestním řízení nějak zabývaly projevy vůle dovolatele ve vztahu k trestnému činu. Vycházel-li nalézací soud ze skutečnosti, že v zájmovém období byl společníkem a jednatelem společnosti GRAFFIN, s. r. o., tak z této jediné informace nelze učinit závěr, že by se trestného činu dopustil úmyslně. Přitom podle odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 767/2019 musí být závěr o zavinění pachatele vždy podložen výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Dovolatel připustil obtížnost určení hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí, přičemž onou hranicí je nezbytné a spolehlivé dovození srozumění s následkem trestného činu, a to právě z konkrétního jednání pachatele. Nelze si představit, že by dovolatel jakožto jednatel měl všechny informace o detailním jednání se všemi společnostmi, které byly ovládány ostatními obviněnými. V současné době nelze paušálně dovozovat trestní odpovědnost jednatele společnosti za podání daňového přiznání, neboť ten obvykle nemá dostatečné informace, případně také odbornou kvalifikaci. Je potřeba analyzovat jeho jednání jako celku, včetně informací k dalším konkrétním osobám, aby mohla být vůbec určena individuální trestní odpovědnost obviněného za zavinění. Toho se dotýkají také závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017, podle něhož svěření činnosti jiné osobě a spoléhání v dobré víře na její činnost vylučuje úmyslné zavinění vůči případnému pochybení. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že dovolatel delegoval jednání s obviněnými Rudolfem a Marianem Harvanovými na obviněného Ing. Tomáše Kaftana, resp. iniciativu k těmto jednáním projevil právě spoluobviněný bez vědomosti dovolatele. Ten proto shrnul, že za výkon jeho funkce, případně administrativní pochybení, nenese žádnou trestní odpovědnost z důvodu absence úmyslného zavinění, jeho jednání by mohlo vykazovat maximálně znaky nedbalosti.

37. V poslední části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel již jen zopakoval své předchozí námitky, zejména že přes rozsáhlé dokazování provedené v předmětné trestní věci neexistují ve vztahu k němu ani nepřímé důkazy, které by opravňovaly přijatá skutková zjištění o jeho jednání. K problematice nepřímých důkazů odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Uzavřel, že soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která ani řádně nezdůvodnily. Dovolával se také uplatnění pravidla in dubio pro reo.

38. Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu ohledně jeho osoby zrušen. Následně dal na zvážení dva procesní postupy, a to jednak vrácení věci odvolacímu soudu, anebo postup podle § 265m odst. 1 tr. ř. V dané věci považoval za jednodušší, aby ve věci rozhodl přímo dovolací soud, proto navrhl, aby byl podle § 226 tr. ř. zproštěn obžaloby.

39. Obviněný Petr Jaroš (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) namítl porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti zaviněné nevhodným chováním člena senátu soudu prvního stupně Ing. Petra Ovsíka, který v průběhu hlavního líčení opakovaně odpočíval, resp. spal. Soud proto nemohl získat bezprostřední dojem z řízení, a nemohl tak dostát zákonem vyžadované povinnosti, aby při svém rozhodování přihlížel pouze k těm důkazům, které byly provedeny při hlavním líčení. Dovolatel pochyboval, že by takto provedené důkazy mohly být náležitě vyhodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Odvolací soud sice mikrospánky přísedícího výslovně připustil, nicméně neshledal, že by tímto byla negativně ovlivněna kvalita vnímání průběhu dokazování senátem, a v konečném důsledku i správnost a zákonnost napadeného rozsudku. Tento závěr ale dovodil pouze z toho, že nedošlo k náhradě člena senátu. Takové odůvodnění považoval dovolatel za zcela nedostatečné a konstatoval, že soud by měl rozhodovat v zákonném složení, tedy v tříčlenném senátu v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti. Na zjištění skutkového stavu by se měly podílet pouze ty osoby, které byly přítomny průběhu dokazování v hlavním líčení, a tedy si na jeho základě mohly vytvořit své vlastní přesvědčení o skutkovém ději. Pokud by soud prvního stupně připustil, že člena senátu je nutno vyměnit, mohl by v hlavním líčení pokračovat pouze se souhlasem státního zástupce a obviněných. Z faktu, že se soud snažil vyhnout nutnosti opakování celého hlavního líčení, nelze podle názoru dovolatele dovozovat, že mikrospánky člena senátu neměly negativní dopad na vnímání průběhu dokazování a tedy kvalitu rozhodnutí nalézacího soudu. Dovolatel proto trval na své námitce závažného porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti.

40. Dovolatel taktéž setrval na své obhajobě, že se ničeho úmyslně ani vědomě nedbale nedopustil. Od obviněného Mariana Harvana požadoval dodání pracovníků na stavby, čemuž spoluobviněný dostál. Provedené práce byly následně vyfakturovány, přičemž dovolatel příslušné daňové doklady řádně uhradil. Soudu opakovaně dokládal, že faktury jsou skutečně podloženy provedenou prací, tedy daňově uznatelným plněním. Fakt, že tyto byly hrazeny hotovostně, je v oboru stavebnictví zcela běžný. Nebylo přitom prokázáno, že by k úhradě daných faktur nedošlo, případně které konkrétní faktury nebyly uhrazeny, a to přesto, že rozsah zkrácení daně je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, za který byl dovolatel odsouzen. Ani jedním ze soudů přitom nebyly odstraněny pochybnosti stran skutečného provedení fakturovaných prací. Přesto však bez náležitého odůvodnění označily všechny faktury projednávané v tomto trestním řízení za fiktivní. Z vyhodnocených odposlechů telekomunikačního provozu vyplývá pouze to, že dovolatel po obviněném Marianu Harvanovi požadoval dodání dokladů, které z účetních důvodů potřeboval. Za celou dobu spolupráce se spoluobviněným neměl jedinou indicii, že by jeho společnost mohla být součástí řetězce, v jehož rámci by nemělo být placeno DPH. Nebylo v moci dovolatele si danou skutečnost ověřit a ani nemohl dohlížet na to, zda jsou dodaní pracovníci v zaměstnaneckém či jiném vztahu k dodavatelské společnosti. Tento fakt mu nelze přičíst k tíži. Podle názoru dovolatele bylo namístě, aby odvolací soud vyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování a přihlédl k jím předloženým důkazům, které nesprávně označil za nerelevantní, jelikož obchodní vztah s obviněným Marianem Harvanem byl podložen reálně prováděnými, fakturovanými a hrazenými činnostmi, což soudy přehlížely, ač to sám spoluobviněný potvrdil.

41. Dovolatel také zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu. Opětovně zdůraznil, že dodavatelské společnosti mu poskytovaly jím objednané pracovníky a předmětné služby mu fakturovaly. Jeho vina byla dovozena převážně z faktů, které mu nebyly známy, když neměl jakékoli indicie, že by tyto společnosti měly být tzv. prázdnými schránkami, navíc za situace, kdy ani správce daně je včas neoznačil za nespolehlivé plátce daně. Dovolatel proto vyjádřil přesvědčení, že neporušil své povinnosti, jelikož vynaložil veškerou opatrnost, kterou po něm lze spravedlivě požadovat.

42. Za nesprávné považoval dovolatel závěry soudu vztahující se ke spáchání posuzovaného skutku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn předpoklad spáchání trestného činu s dalšími dvěma osobami, ani úmysl k tomu směřující. Z provedených důkazů vyplynulo, že dovolatel s výjimkou obviněného Mariana Harvana a velmi okrajově Rudolfa Harvana nikoho ze spoluobviněných nezná a nikdo nezná jeho.

43. S ohledem na shora uvedené obviněný Petr Jaroš navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. 4 To 3/2023-9978, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, v částech, jež se týkají dovolatele, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, nebo v případě, že k tomu budou splněny procesní podmínky, v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil obě shora specifikovaná rozhodnutí v části, které se týkají dovolatele, a zprostil jej obžaloby.

44. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podaným dovoláním písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem se v teoretické rovině zabýval zákonným rozsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jemu formálně odpovídají takové námitky dovolatelů, podle kterých soudy nižších stupňů založily svá rozhodná skutková zjištění na procesně nepoužitelných důkazech.

45. Nejprve se státní zástupce vyjádřil k námitce obviněných Ivana Romana a Ing. Tomáše Kaftana, že nalézací soud řádně nepoučil vyslýchané svědky o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu, což mělo způsobit absolutní neplatnost zmiňovaných procesních úkonů. Konstatoval, že svědka je nutné poučit před každým (i opakovaným) výslechem. Obsah toho, jaké poučení bylo svědkovi uděleno, se uvede v protokole o jeho výslechu. Má-li svědek právo odepřít výpověď, musí výslovně prohlásit, zda tohoto práva využívá či nikoli, a svědkovo vyjádření, v tomto směru, se uvede rovněž do protokolu. Zde by mělo být zachyceno, zda svědek porozuměl danému poučení a jak se vyjádřil k možnosti a důvodům pro odepření výpovědi. V řízení před soudem lze obsah a rozsah uděleného poučení zaznamenat jen poukazem na příslušná ustanovení trestního řádu. Jak přitom vyplynulo z jednotlivých protokolů o hlavním líčení, všichni svědci byli řádně poučeni podle § 99 až § 101 tr. ř. Po tomto zákonném poučení svědci uvedli, že mu rozuměli. V této věci tak nevznikají podle státního zástupce pochybnosti o tom, že shora zmíněný nezbytný rozsah poučovací povinnosti soudu vůči svědkům byl dodržen a že svědci si byli takového poučení vědomi a neovlivnilo to obsah jejich výpovědi. Přitom odvolací soud již reagoval na obdobné námitky obviněného Ing. Tomáše Kaftana (bod 54. jeho rozsudku) a náležitě se s nimi vypořádal.

46. Státní zástupce nemohl akceptovat ani námitky stejných obviněných, kterými nalézacímu soudu vytkli porušení § 219 odst. 3 tr. ř. Nejprve citoval znění tohoto zákonného ustanovení a okolnosti, při kterých dochází k jeho aplikaci. Zdůraznil přitom, že vždy záleží na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů. V konečném důsledku však posouzení toho, zda mezi dříve konaným hlavním líčením a odročeným hlavním líčením uplynula delší doba či zda je nutné opakovat důkazy již jednou provedené, vždy náleží soudu prvního stupně. Na podkladě dostupných spisových podkladů státní zástupce konstatoval, že v této trestní věci nebyly splněny podmínky pro postup podle § 219 odst. 3 tr. ř. Hlavnímu líčení ze dne 17. 1. 2022 totiž předcházelo ještě hlavní líčení konané dne 22. 11. 2021, jehož obsahem bylo upřesnění dalších návrhů na doplnění dokazování a poté bylo odročeno. Toto hlavní líčení se přitom konalo po pěti měsících od předcházejícího hlavního líčení ze dne 21. 6. 2021. Státní zástupce uvedl, že zmíněná doba není vzhledem k rozsahu a složitosti, množství a charakteru dosud provedených důkazů natolik extrémní, aby to odůvodňovalo postup podle § 219 odst. 3 druhá věta tr. ř. Za nepřiléhavý považoval odkaz na pořádkovou lhůtu podle § 181 odst. 3 tr. ř., která se vztahuje k nařízení hlavního líčení po jeho předchozím odročení na neurčito. V posuzovaném případě však soud v uvedeném období neodročoval hlavní líčení na neurčito.

47. Za nedůvodnou považoval státní zástupce také námitku obviněného Petra Jaroše ohledně porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti, jelikož člen senátu při hlavním líčení údajně opakovaně odpočíval (resp. spal). Státní zástupce poznamenal, že dovolatel tuto námitku nijak blíže nekonkretizoval (zejména časovými údaji, ve kterých mělo k tomuto jevu docházet). Dále poukázal na protokol o hlavním líčení ze dne 20. 4. 2022, z něhož toliko vyplývá, že obhájkyně obviněného Ing. Tomáše Kaftana požádala přísedícího Ing. Petra Ovsíka, aby nespal. Na tuto žádost reagoval jmenovaný přísedící tak, že nespal. Z jeho reakce tak podle státního zástupce vyplývá, že obhajoba obviněného vycházela spíše ze subjektivního dojmu o projevu chování přísedícího v jednací síni než z objektivně existujícího stavu. Naopak v několika hlavních líčeních jsou v protokolech zaznamenány dotazy tohoto přísedícího na svědky, což rozhodně nesvědčí o tom, že by nevnímal průběh hlavního líčení. Za těchto okolností se státní zástupce ztotožnil s odvolacím soudem, který na shodnou námitku obviněného reagoval a náležitě se s ní vypořádal (bod 61. jeho rozsudku). Proto ani nemohlo dojít k namítanému porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti, což mělo vylučovat procesní použitelnost provedených důkazních prostředků, jak tvrdí obviněný v podaném dovolání.

48. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněných Ivana Romana a Ing. Tomáše Kaftana, ve kterých brojili proti způsobu provádění důkazního prostředku přehráním odposlechů telekomunikačního provozu a jeho přetlumočení tlumočnicí z jazyka ukrajinského. K tomu odkázal na závěry odvolacího soudu (body 64. a 65. jeho rozsudku), který se totožnou námitkou již zabýval a vypořádal. K námitce obviněného Ing. Tomáše Kaftana ohledně nemožnosti použití přepisů hovorů jako důkazu v trestním řízení státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 974/2020, podle kterého jsou důkazním prostředkem použitelným v trestním řízení ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. primárně vlastní údaje o telekomunikačním provozu opatřené podle § 88a tr. ř. Pokud procesní strany nepožadují provedení důkazu obsahem těchto údajů, lze vycházet jen z jejich vyhodnocení zpracovaného policejním orgánem, a to na základě postupu podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. Proto bylo možné i v nyní posuzované věci použít přepisy jednotlivých odposlechů jako důkazní prostředek, resp. je předložit tlumočnici za účelem konfrontace jejich obsahu s přehrávaným záznamem. Za situace, kdy v určitých částech přehrávaných odposlechů měla tlumočnice problémy s porozuměním mluvenému slovu, nelze podle názoru státního zástupce uvedený postup soudu vnímat jako porušení § 28 tr. ř.

49. Státní zástupce rovněž nepřisvědčil námitce obviněného Ing. Tomáše Kaftana, že odvolací soud nerespektoval ustanovení o poučovací povinnosti, pokud v rámci vyjádření k prováděným důkazům ve skutečnosti prováděl jeho výslech. Uvedl, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (body 127. a 128.) jednoznačně vyplývá, že tento soud neprováděl doplnění dokazování výslechem obviněného Ing. Tomáše Kaftana ani dalších spoluobviněných. Z dostupných spisových podkladů rovněž nevyplývá, že by odvolací soud porušil § 214 tr. ř., který zaručuje obviněnému právo vyjádřit se k provedenému důkazu. Ostatně obviněný takovou vadu v dovolání ani nenamítl.

50. Státní zástupce neakceptoval ani námitky obviněného Volodymyra Molnara, jenž soudu prvního stupně vytýkal, že postupoval v rozporu s § 213 odst. 2 tr. ř., pokud neprovedl jako důkaz přehrání všech navrhovaných odposlechů telekomunikačního provozu a výslech některých navrhovaných svědků. Podle státního zástupce soud postupuje podle § 213 odst. 2 tr. ř. v případech, kdy strana trestního řízení navrhne k důkazu přečtení listiny. Postup podle citovaného ustanovení ovšem není bezvýjimečný. Soud může totiž v případě, že shledá nadbytečnost takového důkazního prostředku, návrhu nevyhovět. Ostatně v posuzované věci se tak i stalo, neboť soud prvního stupně považoval některé odposlechy za tzv. nezájmové, a proto návrh na jejich přehrání zamítl. Nalézací soud přitom svůj postup řádně odůvodnil, jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (bod 380.). S tímto závěrem se však neztotožnil odvolací soud, který k návrhu obviněného Ing. Tomáše Kaftana ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání doplnil dokazování přehráním některých odposlechů. Pokud jde o odmítnutí návrhu na provedení výslechů některých navrhovaných svědků, soud prvního stupně rovněž vysvětlil (bod 381.), proč návrhům obviněného nevyhověl. Státní zástupce proto konstatoval, že v posuzované věci nebyly opomenuty žádné navržené důkazy významné z hlediska právního posouzení skutku.

51. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě vůbec neodpovídají námitky obviněných Ivana Romana, Petra Jaroše, Volodymyra Molnara a Ing. Tomáše Kaftana, jimiž tito obvinění zpochybnili závěry soudů nižších stupňů o fiktivnosti faktur a neexistujících podnikatelských aktivitách obchodních společností, které vystupovaly v pozici tzv. ztracených obchodníků. Rovněž obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš založil své námitky převážně na popření výsledků provedeného dokazování, pokud tvrdil, že jeho jednání popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebylo nijak prokázáno. Státní zástupce konstatoval, že těmito námitkami obvinění toliko nesouhlasili se závěry soudů nižších stupňů, které vyplynuly z provedeného dokazování. Nadto jen zopakovali obhajobu, kterou uplatnili již v řízení před soudy obou stupňů, a ty se s ní dostatečně a správně vypořádaly.

52. V návaznosti na uplatněné skutkové námitky státní zástupce ve stručnosti zopakoval skutková zjištění, která byla vtělena do skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Vyjmenoval též důkazy, které soud k přijetí těchto klíčových závěrů vedly. Sám vyzdvihl, že skutková zjištění logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř. Z nich je jednoznačně patrné, že obvinění spáchali předmětné zločiny. Státní zástupce neshledal žádné pochybení ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Ztotožnil se s argumentací odvolacího soudu uvedenou v bodě 75. odůvodnění jeho rozsudku a zcela na ni odkázal. Nad její rámec zdůraznil, že ve vztahu k odběratelským obchodním společnostem, ve kterých působili obvinění Ivan Roman, Petr Jaroš, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš a Ing. Tomáš Kaftan, nebylo v tomto trestním řízení sporné to, že by dotyčné společnosti neprovozovaly vůbec žádnou podnikatelskou činnost. Soudy totiž vystavily závěr o vině jmenovaných obviněných na tom, že do daňových přiznání dotčených obchodních společností zahrnuli fiktivní daňové doklady, čímž neoprávněně snížili celkovou daňovou povinnost ve vztahu k DPH. Jak přitom rovněž vyplynulo z provedeného dokazování, dotčené dodavatelské subjekty nebyly co do svého technického, materiálního, finančního a personálního vybavení vůbec způsobilé k tomu, aby poskytly plnění deklarovaná ve fakturách. Funkci statutárních orgánů těchto obchodních společností vykonávaly osoby, které ve skutečnosti nebyly schopny ani ochotny podnikat (tzv. bílí koně). Přitom soudy nižších stupňů sice nevyloučily, že odběratelské právnické osoby podnikaly, a dokonce vstupovaly do závazkových vztahů s jinými subjekty. Pro závěr o trestní odpovědnosti shora jmenovaných obviněných bylo proto podstatné, že nebyly poskytnuty práce a služby fakturované dodavatelskými právnickými osobami, které jsou uvedeny ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a které byly ovládány obviněnými Volodymyrem Molnarem a Marianem Harvanem prostřednictvím účelově dosazených osob. Dotčené právnické osoby řízené obviněnými tak neměly reálné výdaje v souvislosti s danou činností a pouze neoprávněně vytvořily fiktivní nákladové položky za účelem snížení daňové povinnosti k DPH.

53. Pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše je podle státního zástupce rozhodující skutkové zjištění, že tento obviněný věděl o neuskutečněných zdanitelných plněních. V této souvislosti připomenul, že obviněný zastával v obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., funkci jednatele. V této funkci byl povinen v rámci obchodního vedení označené obchodní společnosti znát stav jejího hospodaření, včetně stavu účetnictví. Obviněný proto musel mít alespoň základní představu o tom, jaké má obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o., daňové povinnosti. V tomto směru tak nemůže podle státního zástupce obstát jeho obhajoba, že do zajišťování řádného vedení předepsané evidence a účetnictví v podstatně vůbec nezasahoval. Jeho tvrzení je navíc v rozporu s výpovědí spoluobviněného Ing. Tomáše Kaftana, který v souvislosti s účetními doklady uvedl, že obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš sice nikdy nedával pokyny k jejich zaúčtování, nicméně prováděl jako „majitel firmy“ kontrolu. Sám obviněný také v rámci výslechu před soudem prvního stupně připustil, že byl obviněným Ing. Tomášem Kaftanem informován o způsobu úhrady faktur po přijetí stroje nebo vykonání služby. Nikoli bez významu je i poněkud nepřesvědčivá výpověď svědkyně D. M., která vykonávala v obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., práci hlavní účetní. Tato svědkyně se přitom nedokázala jednoznačně vyjádřit k tomu, zda provedla kontrolu faktur od předmětných dodavatelských obchodních společností. Přehlédnout nelze ani to, že obviněný podepsal účetní rozvahu obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., za období roku 2018, která je zařazena ve sbírce listin obchodního rejstříku. Podle státního zástupce tak v této věci nevznikly důvodné pochybnosti o tom, že obviněný byl seznámen s výsledky hospodaření dotčené obchodní společnosti. Proto nemá z hlediska existence jeho trestní odpovědnosti za spáchaný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby význam, zda fiktivní daňové doklady vlastnoručně zahrnul do účetnictví této společnosti, jak uvedl nalézací soud v popisu skutku, anebo tak učinila s jeho vědomím jiná osoba. Následkem takového jednání bylo totiž snížení daňové povinnosti obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., ve vztahu k DPH.

54. Státní zástupce se dále vyjádřil k výtce obviněných Petra Jaroše, JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše a Volodymyra Molnara ohledně porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Nejprve s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že tato námitka může být podřaditelná pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jen pokud by porušení zmíněných zásad zakládalo existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. Jinak není obecně způsobilá založit dovolací přezkum. Státní zástupce zdůraznil, že nutným předpokladem použití uvedené zásady (resp. z ní vyplývajícího zmiňovaného pravidla) je existence důvodných pochybností ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. V napadených rozhodnutích státní zástupce neshledal snahu soudů obou stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky provedeného dokazování. V posuzované věci tak podle názoru státního zástupce nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Navíc takové námitky nenaplňují v dané věci důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními neexistuje žádný, natož pak zjevný rozpor.

55. Citovaný důvod dovolání není podle státního zástupce způsobilá naplnit ani námitka obviněného Ing. Tomáše Kaftana o potřebě zohlednit závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017. V souvislosti s posuzováním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se s těmito judikaturními závěry vypořádal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 613/2022, který konstatoval, že závěry Nejvyššího správního soudu stran identity dodavatele se netýkají situací, kdy je prokázán podvod na DPH, nýbrž toliko otázky, kdy je identita dodavatele sice neznámá, avšak je jisté, že byl plátcem DPH. V nyní posuzované věci však bylo nepochybně zjištěno, že obviněný Ing. Tomáš Kaftan se v součinnosti s dalšími spoluobviněnými dopustil daňového podvodu v souvislosti se smyšlenými fakturami uplatněnými v daňových přiznáních k DPH obchodních společností DOT servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., přičemž těmito fakturami deklarované plnění nebylo ve skutečnosti vůbec poskytnuto. Již jen z toho důvodu není možné uvažovat o nároku na odpočet DPH ve smyslu citované judikatury Nejvyššího správního soudu. Pro úplnost státní zástupce odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 599/2023, a v jeho světle poznamenal, že v posuzované věci nemohl dotčeným právnickým osobám vzniknout nárok na odpočet DPH již jen z toho důvodu, že k žádnému faktickému plnění nedošlo a dotčené daňové subjekty byly použity toliko ke spáchání daňového podvodu.

56. Následně se státní zástupce věnoval námitkám obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, kterými zpochybnil existenci subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. K tomu nejprve přednesl obecné pojednání nejen k uvedenému tématu, ale také k zákonnému rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uplatněné výhrady posléze označil za nedůvodné. Zopakoval soudy přijatá skutková zjištění týkající se tohoto obviněného, načež konstatoval, že pro posouzení subjektivní stránky posuzovaného zločinu má zásadní význam postavení obviněného jakožto jednatele obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., od kterého se odvíjí i závěr o jeho úmyslném zavinění. V tomto postavení byl povinen mít přehled o stavu hospodaření společnosti. Obviněný byl zkušeným podnikatelem, který byl seznámen se základním rámcem fungování daňového systému a plnění s tím souvisejících povinností vůči příslušnému správci daně. Navíc celkový rozsah fiktivní fakturace v řádech miliónů korun musel obviněný v rámci svého postavení statutárního orgánu plátce DPH nepochybně zaznamenat, takže se sotva mohl spolehnout toliko na kontrolu účetních dokladů jinými osobami, a to obzvláště za situace, kdy z provedených důkazních prostředků vyplynulo, že hlavní účetní si nebyla zcela jistá tím, zda takovou kontrolu u zájmových dodavatelských společností skutečně vykonala. Rozhodné skutkové okolnosti tak v této věci svědčí o existenci úmyslného zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů.

57. Obdobně se státní zástupce vypořádal s námitkami obviněného Petra Jaroše proti závěru soudů o jeho úmyslném zavinění za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce opět zopakoval rozhodná skutková zjištění vztahující se ke jmenovanému obviněnému, které podle jeho mínění svědčí o tom, že ten jednal úmyslně s cílem snížit daňovou povinnost společnosti Complet Service CZ, s. r. o., na DPH. Z hlediska subjektivní stránky je v jeho případě významné, že ačkoliv nepůsobil v obchodních společnostech, které zastávaly pozici tzv. ztraceného obchodníka, byl s jejich úlohou v rámci trestné činnosti obeznámen. Obviněný totiž od těchto společností přijímal fiktivní faktury s cílem uplatnit neexistující nárok na odpočet DPH, čímž snížil daňovou povinnost jím zastupované obchodní společnosti. Za těchto okolností je zcela bez významu, zda dotyčné dodavatelské právnické osoby údajně neoznačil správce daně za nespolehlivé plátce DPH. Pokud se jedná o zavinění obviněného ve vztahu ke znaku „čin spáchá nejméně se dvěma osobami“ ve smyslu § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce konstatoval, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že kromě obviněného Mariana Harvana, kterého znal a se kterým byl v osobním kontaktu, se trestné činnosti účastní i další osoby, které se podílejí na vyhotovování fiktivních faktur.

58. Státní zástupce neakceptoval ani obhajobu obviněného Ing. Tomáše Kaftana, který rozporoval závěr o jeho úmyslném zavinění argumentem, že soudy neprovedly dokazování ke zjištění odpovědnosti jiných osob uvnitř obchodní společnosti, které zajišťovaly výpočet daňových povinností a na které spoléhal. K tomu státní zástupce uvedl, že předmětem tohoto trestního řízení nebylo posouzení trestní odpovědnosti osob zajišťujících oběh účetních dokladů v obchodní společnosti DOT servis, s. r. o. Přitom obviněný byl osobou, které náleželo obchodní vedení (včetně vedení účetnictví). V tomto postavení také jednal se znalostí všech rozhodných okolností. To, zda jiné osoby byly v dotyčné obchodní společnosti pověřeny vedením účetnictví, proto nemůže mít vliv na existenci jeho úmyslného zavinění za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

59. K námitkám obviněných Ivana Romana a Ing. Tomáše Kaftana, kterými brojili proti způsobu určení rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty, státní zástupce podotkl, že jde o procesní námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání, s výjimkou případu, že by nedodržení § 120 odst. 3 tr. ř. mohlo porušit právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu však v posuzované věci nedošlo. Rozhodná skutková zjištění obsažená v popisu skutku totiž obsahují všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přitom soud ve výroku o vině popsal jednotlivé případy zkrácení DPH, včetně rozsahu zkrácené daně. Celkový rozsah zkrácené DPH soudy posoudily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě opatřených důkazních prostředků (zejména údajů vyžádaných od správce daně). Přitom nebyly vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o výši daně a o jejím doměření. Takový postup je ostatně v souladu s dosavadní judikaturou, na kterou státní zástupce v podrobnostech odkázal. Ještě doplnil, že obvinění nesprávně argumentovali „škodou“, která není znakem zločinu podle § 240 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale je zde nutný značný, resp. velký rozsah spáchání trestného činu.

60. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného Petra Jaroše, kterou zpochybnil závěr o spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V daném směru státní zástupce nejprve předložil ucelený teoretický výklad k posouzení spolupachatelství, včetně jeho rozličných forem (srov. níže). Posléze již v konkrétní rovině shrnul, že popis rozhodných skutkových okolností ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vypovídá o tom, že obviněný Petr Jaroš jednal společně s dalšími obviněnými. Jednotlivé složky tohoto společného jednání všech obviněných tvořily články řetězu a působily postupně a opakovaně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu. Skutečnost, že se obviněný na zkrácení DPH podílel pouze dílčím způsobem, přičemž k samotnému zkrácení daně došlo přičiněním ostatních obviněných, je totiž samotnou podstatou spolupachatelství.

61. Státní zástupce se věnoval rovněž námitkám obviněných Ivana Romana a Ing. Tomáše Kaftana, kteří brojili proti nepřiměřenosti uložených trestů odnětí svobody. Tak ovšem učinil pouze v tom směru, že detailně vysvětlil, proč takové výhrady nemohou naplnit žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání, a to včetně těch uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Připustil však, že výjimkou z tohoto pravidla by mohly být případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného, pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Takový rozpor však podle státního zástupce ve věci obviněných neexistuje, protože druhy a výměry trestů jim uložené odpovídají všem zákonným hlediskům pro ukládání trestů.

62. Na závěr státní zástupce ještě probral zákonné vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který uplatnili obvinění Petr Jaroš a Volodymyr Molnar. V nyní posuzované věci je zjevné, že uvedený důvod dovolání přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může dovolatel úspěšně namítnout toliko v případě, že byla zjištěna existence vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudů obou stupňů není podle názoru státního zástupce zatíženo.

63. Na základě všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 64. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný Ing. Tomáš Kaftan. Nesouhlasil s rozborem, který státní zástupce učinil stran jeho námitky spočívající ve vadném poučování svědků. Dovolatel konstatoval, že státní zástupce vycházel toliko z protokolů o hlavních líčeních (kde jsou samozřejmě uvedena jednotlivá poučení ve smyslu příslušné zákonné úpravy), aniž by tyto protokoly konfrontoval s reálnou situací při vlastním hlavním líčení. Průběh tohoto úkonu je ovšem nejlépe patrný ze zvukového záznamu pořizovaného při hlavních líčeních. Teprve jeho poslechem je možné komparovat validitu protokolu v části o poučení svědků se skutečným poučením ze strany předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Veroniky Cukerové. Bez provedení této komparace nelze považovat protokol o hlavním líčení a priori za bezvadný. Dovolatel proto požádal Nejvyšší soud, aby v rámci své přezkumné činnosti konfrontoval zvukové záznamy o hlavních líčeních s protokoly o těchto úkonech.

65. Dovolatel se vyjádřil též k argumentaci státního zástupce ohledně působení tlumočnice při přehrávání záznamů telekomunikačního provozu. Nesouhlasil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 974/2020, které dopadá na zcela jinou kategorii důkazů, konkrétně na postup při dokazování údajů zjištěných ve smyslu § 88a tr. ř. Dovolací námitka se však týká důkazů získaných podle § 88 odst. 1 tr. ř., jejichž dokazování probíhá odlišně. Podle názoru dovolatele tak nelze závěry vyjádřené v odkazovaném rozhodnutí ani přiměřeně použít na tuto trestní věc. 66. I v případě námitek ohledně porušení § 214 tr. ř. státní zástupce a priori presumoval správnost protokolu o veřejném zasedání bez jeho konfrontace s pořízeným zvukovým záznamem. Dovolatel trval na svém přesvědčení, že odvolací soud značně překročil zákonný limit pro použití § 214 tr. ř. Ten slouží pouze k vyjádření obviněného k provedenému důkazu. Jeho smyslem rozhodně není pokládat ze strany soudu jakékoli doplňující či polemické dotazy, k tomu je určen jednoznačně výslech obviněného. Jakýkoli jiný postup zakládá závažnou vadu řízení. Dovolatel proto požádal, aby se Nejvyšší soud s touto replikou seznámil a vzal ji v potaz při posuzování jím dříve v dovolání uplatněných důvodů. 67. V reakci na podání státního zástupce zaslal své doplňující vyjádření také obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš. Argumenty vyslovené státním zástupcem nepovažoval za důvodné a nadále trval na výhradách, které uplatnil v podaném dovolání. Podle jeho názoru se státní zástupce mýlí, pokud uvádí, že dovolatel věděl o neuskutečněných zdanitelných plněních. Rozhodující však není to, co dovolatel věděl, ale jak jednal. Skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby totiž nelze naplnit pouhou vědomostí o tom, že jsou v účetnictví obchodní společnosti evidována jako reálná zdanitelná plnění, která fakticky nebyla uskutečněna. Dovolatel se nehájil tím, že by nevěděl, jaké má společnost GRAFFIN, s. r. o., daňové povinnosti, od počátku namítal, že do daňových záležitostí nezasahoval. Tato jeho obhajoba přitom nebyla vyvrácena, přičemž je notorietou, že řada podnikatelů se o daňové záležitosti zajímá jen velmi minimálně a tuto činnost přenechávají účetním a jiným podřízeným.

68. Podle názoru dovolatele státní zástupce uváděl dva skutkové děje, které spolu nemusí nijak souviset. Jedním je to, zda dovolatel měl alespoň základní představu o tom, jaké má jím vedená obchodní společnost daňové povinnosti, což vůbec nemusí souviset s tím, jak společnost tyto své povinnosti reálně plnila. Jiným faktem je, zda zasahoval do vedení předepsané evidence a účetnictví. Ovšem i zde by z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby bylo nutno prokázat, že jeho případné zásahy do účetnictví směřovaly k tomu, aby daňová povinnost právnické osoby byla zkrácena. Dovolatel v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014, a ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 3 Tdo 946/2018, na podporu jeho obhajoby, že pouhá vědomost či potenciální vědomost o fiktivních fakturách zahrnutých do účetnictví nestačí pro závěr, že se dopustil daňového deliktu.

69. Následně dovolatel reagoval na poznámku státního zástupce vycházející z výpovědi obviněného Ing. Tomáše Kaftana, že sice nikdy nedával pokyny k zaúčtování faktur, nicméně jako „majitel firmy“ prováděl kontrolu. Z tohoto argumentu však podle názoru dovolatele nelze nijak dovodit, jak důkladně ji měl provádět a co konkrétního měl zjistit. Snadno si lze představit kontrolu zabývající se toliko tím, zda odvedená daň odpovídá zákonným povinnostem, a nikoliv zda všechny vykazované náklady společnosti jsou reálné. O tom nejsou ani žádné důkazy. V konečné fázi se ale problém vrací k tvrzené vědomosti dovolatele, protože jiným skutkem by bylo, kdyby pouze nezasáhl proti nesprávné evidenci zdanitelných plnění, a zcela jiným, pokud by tuto evidenci aktivně fingoval.

70. Státní zástupce zcela přehlédl rozpor mezi hypotetickou konstrukcí, že dovolatel měl vědět o neuskutečněných zdanitelných plněních, a tím, jak je formulován popis skutku, podle něhož měl zahrnout do daňových přiznání společnosti fiktivní faktury a požádat obviněného Ing. Tomáše Kaftana, aby dohodl další vystavení těchto daňových dokladů. Zásadní rozpor je tedy v popisu skutku a následných skutkových zjištěních soudu. Bylo by jistě možné v obecné rovině uvažovat, zda úmysl dovolatele zkrátit daň nebyl realizován konkrétní aktivitou, ale tím, že ač si byl vědom evidence fiktivních výkazů, resp. vykazování fiktivní činnosti, proti tomu nezasáhl, přestože si byl vědom, že tato evidence se následně projeví i ve vykazování pro účely platby daní, a tedy dojde ke zkrácení daně. Tedy že skutkovou podstatu předmětného trestného činu by nenaplnil aktivním jednáním, ale tím, že byl srozuměn, resp. smířen s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Takovému závěru by ovšem musel odpovídat popis skutku, který ale (jak již bylo uvedeno výše) vypovídá o aktivním jednání dovolatele. Za této situace není důvod zabývat se tím, zda dovolatel skutečně věděl, že do účetnictví společnosti GRAFFIN, s. r. o., jsou zaváděny doklady dosvědčující neuskutečněná zdanitelná plnění, ale zda se na této činnosti nějakým způsobem aktivně podílel. V poslední části svého vyjádření dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu k nutnosti prokazovat zavinění a uzavřel, že na svém dovolání trvá.

III. Přípustnost dovolání

71. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že podaná dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

72. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. V podaných mimořádných opravných prostředcích bylo odkazováno na důvody dovolání zakotvené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) nebo m) tr. ř.

73. Obvinění Volodymyr Molnar a Petr Jaroš zvolili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Oba obvinění výslovně uplatnili posledně uvedenou alternativu ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když tímto způsobem brojili také proti řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo (především rozsudku soudu prvního stupně) za pomoci dalších dovolacích důvodů.

74. Všichni dovolatelé odkázali na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

75. Obvinění vznesli své dovolací výhrady v rámci všech tří shora citovaných alternativ. Všichni nějakým způsobem namítali první variantu spočívající ve zjevném rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Není proto od věci připomenout, že uvedený rozpor by mohl být shledán tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). V posuzované trestní věci však Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně, který je primárně instancí odpovědnou za zjišťování průběhu skutkového děje, provedl rozsáhlé dokazování a následně důkazy velmi podrobně a pečlivě hodnotil. Jeho skutkové závěry jsou tak naprosto souladné s obsahem provedených důkazů a logicky z nich vyplývají. Už jen z tohoto důvodu nebylo možno hodnotit výhrady proti přijatým skutkovým zjištěním jako opodstatněné, nehledě na to, že většina z nich se svým charakterem zcela míjela s vymezeným obsahovým rámcem první alternativy citovaného dovolacího důvodu.

76. Zcela klíčová námitka z pohledu většiny dovolatelů se týkala reálného provedení přinejmenším části prací, které byly fakturovány některou z dodavatelských společností označených ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Její charakter ovšem nebyl v celém rozsahu (ve všech jejích aspektech) skutkový. Proto ji bylo možno z hlediska zákonného vymezení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akceptovat toliko částečně, a to ve vztahu ke skutkovému zjištění, že určité procento plnění fakturovaných dodavatelskými společnostmi nebylo provedeno vůbec. Nejvyšší soud v tomto ohledu plně souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že fakturované plnění nemohlo být provedeno v takovém rozsahu, v jakém bylo před správcem daně (čistě účelově) deklarováno. Nalézací soud přitom v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí správně poukázal například na zjištěné jednání obviněných Volodymyra Molnara a Ivana Romana, jichž se týkají body III. a IV. výroku o vině. Dovolatelé se konspirativním způsobem domlouvali na vystavování faktur a platbách za ně. Pokud byly faktury hrazeny bankovním převodem, byla téměř celá částka do dvou dnů vybrána z různých bankomatů (přitom bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že tím, kdo peníze vybíral, byl většinou sám obviněný Volodymyr Molnar, případně jeho spolupracovnice Miroslava Hisemová), poté následovala osobní schůzka obou jmenovaných dovolatelů, na které obviněný Volodymyr Molnar předal obviněnému Ivanu Romanovi peníze v hotovosti. Z toho nalézací soud zcela logicky dovodil, že se nemohlo jednat o platby za skutečně provedené práce. S jeho důkazně dobře podloženými závěry se lze jedině ztotožnit. V podrobnostech proto postačuje odkázat na body 443. až 452. rozsudku, a to i z důvodu, že Nejvyšší soud není oprávněn opětovně hodnotit provedené důkazy a zasahovat do skutkových zjištění, pokud tato byla přijata v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

77. V případě bodu XII./ 1.), 2.) výroku o vině a dalšího dovolatele – obviněného Petra Jaroše – bylo sice zjištěno, že pro něj na stavbách pracoval mimo jiné i obviněný Marian Harvan a jeho lidé, nicméně soud prvního stupně trefně argumentoval tím, že „nebyl objasněn rozsah fakturovaného plnění, který za 24 měsíců dosáhl téměř 3,8 milionu korun.“ To dal soud správně do souvislosti s dalšími důkazy, zejména záznamy telekomunikačního provozu, přičemž v daném směru vyzdvihl telefonní hovory ze dní 9. a 10. 4. 2018, v nichž obvinění řešili, jak budou reagovat na výzvu finančního úřadu, kterou obdržela společnost Complet Service CZ, s. r. o. (srov. body 491. až 495. rozsudku). K tomu může Nejvyšší soud doplnit, že po seznámení se s uvedenými přepisy (č. l. 2209, 2211 a 2219) zjistil, že obviněný Petr Jaroš v podstatě varoval obviněného Mariana Harvana, že se o plnění vykázaná několika jím ovládanými firmami zajímá správce daně. Z kontextu hovoru je jednoznačně patrné, že obviněný Petr Jaroš si byl dobře vědom skutečnosti, že spolupráce obou dovolatelů nebyla zcela v souladu s právními předpisy, navíc byl prokazatelně seznámen i s tím, že obviněný Marian Harvan poskytoval své „služby“ prostřednictvím celé řady jím ovládaných společností, a že ve hře byly dále i firmy, které ovládal „Ukrajinec“ (obviněný Volodymyr Molnar). V kontextu takových důkazů pak rozhodně nemohla obstát obhajoba obviněného Petra Jaroše (kterou zopakoval i v podaném dovolání), že nevěděl, že dodavatelské společnosti byly jen prázdnými schránkami, že vynaložil veškerou opatrnost, kterou po něm lze spravedlivě požadovat, přesto však nebylo v jeho silách kontrolovat, zda odvedou DPH, když je ani správce daně neoznačil jako nespolehlivé plátce daně.

78. Lze naopak konstatovat, že dovolateli byl charakter podnikání obviněného Mariana Harvana poměrně dobře znám s tím, že faktury od předmětných dodavatelských společností si nechával (zcela záměrně) vystavovat nikoliv za účelem řádného doložení skutečně provedených prací, ale prvořadě za účelem vylákání neoprávněné daňové výhody. I v jeho případě tedy soud prvního stupně správně uzavřel, že zdaleka ne všechna fakturovaná plnění reálně proběhla. K tomu Nejvyšší soud již jen na okraj doplňuje, že takové jednání by plně odpovídalo celkové trestné činnosti obviněných Mariana Harvana a Volodymyra Molnara definované v dalších bodech výroku o vině. Velmi podobný způsob spáchání předmětného daňového deliktu jako v případě obviněného Petra Jaroše a jeho společnosti Complet Service CZ, s. r. o., byl popsán například v bodě XI./ 1.), 2.). K němu samostatně stíhaný a odsouzený Oldřich Pilík vypověděl, že spolupracoval s obviněným Marianem Harvanem, který mu dodával pracovníky na stavební a úklidové práce. Společně dělali například úpravy kolem panelových domů. Oldřich Pilík výslovně doznal, že spolu s obviněným Marianem Harvanem dělal jednu, dvě věci, ale byly tam i faktury odjinud (např. úklidy atd.), to bylo levé. Z faktur nebylo možné poznat, které jsou pravé a které fiktivní …, účetní asi nemohla poznat, které práce byly provedeny (srov. body 37.–42. rozsudku nalézacího soudu).

79. Poměrně jednoznačná je situace v bodech XIII. a XIV. výroku o vině. V tomto směru prvoinstanční soud velmi obsáhle a zejména zcela racionálně odůvodnil, proč dospěl k závěru, že k velké části deklarovaných plnění vůbec nedošlo. V bodech 496. až 518. soud vysvětlil, proč společnosti, které byly toliko prázdnými schránkami bez jakékoli vlastní ekonomické činnosti a také samotní obvinění Marian a Rudolf Harvanovi, kteří se živili pomocnými, nekvalifikovanými pracemi, neměli dostatečné vzdělání, znalosti, zkušenosti a nedisponovali potřebnými skladovacími prostory ani dalším technickým vybavením a zázemím k tomu, aby dodávali stavební materiál (např. asfaltovou směs, štěrkodrť, kamenivo, písek, lamelové a minerální podhledy), dále aby dodávali osiva, hnojiva a substráty, aby opakovaně pronajímali mobilní oplocení, branky, stavební buňky, čerpací soustavy, dočasné osvětlení, stavební stroje (např. bagry) či lešení, aby zpracovávali pro své odběratele nabídky pro výběrová řízení, rozpočty a činili administrativní práce s tím související, aby v zahraničí nakupovali tiskařské stroje, prováděli jejich repase, budovali vzduchotechniku, dodávali skruže, opravovali vysokozdvižné vozíky, poskytovali grafické a předkladatelské služby, upravovali webové stránky atd. Takový rozsah činností (mnohdy vysoce odborných) by byl obtížně realizovatelný i pro kvalifikovanější jedince, než byli oba jmenovaní obvinění. Nereálnost poskytování všech shora vyjmenovaných služeb navíc ještě vynikne ve světle obhajoby některých dalších obviněných v jiných bodech výroku o vině, podle nichž měl obviněný Marian Harvan dodávat hračky, dětské a kojenecké oblečení, mobilní telefony atd. (srov. body 479.–481.). Obhajobu obviněných Mariana Harvana, Rudolfa Harvana a Ing. Tomáše Kaftana spočívající v tom, že fakturovaná plnění byla ve prospěch společností DOT servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., uskutečněna, tak lze již „na první pohled“ hodnotit jako takřka neuvěřitelnou a v kontextu všech provedených důkazů (hlavně odposlechů a záznamů telekomunikačního provazu) za účelovou a nevěrohodnou. Proto Nejvyšší soud nepovažuje za významné se k tomuto tématu dále vyjadřovat. Může pouze konstatovat, že se plně ztotožnil se soudem prvního stupně v jeho závěru, že většina předmětných plnění byla toliko fingována. Za jediná fyzicky opravdu provedená plnění lze považovat pouze některé pomocné stavební práce, buď na zakázkách společnosti DOT servis, s. r. o., nebo například práce obdobného typu provedené v areálu firmy GRAFFIN, s. r. o., v Kácově. Takových byla ovšem v bodech XIII. a XIV. naprostá menšina.

80. Je tedy možno shrnout, že z celého objemu fakturovaných plnění projednávaných v této trestní věci nebyla velká část vůbec provedena a jejich fakturace byla učiněna pouze za účelem vylákání odpočtu DPH ze strany odběratelských společností. Dovolatelé ovšem mířili ještě dále, akceptovali skutkový závěr o provedení jen některých prací, a na základě toho se domáhali, aby bylo v řízení prokazováno a postaveno najisto, která fakturovaná plnění byla provedena a která nikoliv. V návaznosti na to požadovali, aby hodnota reálně provedených prací a jim odpovídající výše DPH nebyla zahrnuta do rozsahu plnění, které soudy označily za fiktivní. Zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními tak dovolatelé spatřovali v tom, že do celkového objemu fiktivních plnění definovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně bylo zahrnuto rovněž provedení prací či poskytnutí jiných služeb, které byly ve skutečnosti realizovány. Nicméně v daném případě se již nejedná o skutkovou problematiku spadající do zákonného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba soudy nižších instancí totiž spatřovaly fiktivnost všech faktur, jež byly předmětem tohoto řízení, také v tom, že byly vystaveny subjekty, které ve skutečnosti žádné plnění neposkytly a ani tak nemohly učinit. I s tímto jejich závěrem Nejvyšší soud souhlasí a doplňuje, že z hlediska rozsahu spáchání trestné činnosti, resp. rozsahu zkrácení daně (jehož snížení se dovolatelé prostřednictvím těchto svých výhrad fakticky domáhají), je také důležité, zda ony skutečně vykonané práce měly povahu zdanitelného plnění, které by zakládalo nárok na odpočet daně na vstupu. To je ovšem otázka nikoli skutková, nýbrž hmotněprávní, které se bude Nejvyšší soud podrobně věnovat v návaznosti na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na tomto místě může toliko předeslat, že dospěl k závěru, že se o zdanitelná plnění nejednalo, a proto ve shodě s oběma nižšími soudy nepovažoval za nutné, aby bylo v rámci trestního řízení vedeno dokazování ke zjištění rozsahu prací, případně i dalších služeb, které byly ze strany obviněných Volodymyra Molnara nebo Mariana Harvana skutečně dodány.

81. Již jen na okraj je vhodné doplnit, že tím posledním, kdo by mohl námitku skutečně provedených prací uplatnit, je právě obviněný Volodymyr Molnar ve vztahu k bodům I./ 1.), 2.) výroku o vině. Tento skutek je výjimečný tím, že dovolatel ovládal obě stany dodavatelsko-odběratelského řetězce, tedy nefunkční dodavatelské společnosti na jedné straně a společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., a Galvanovna Sychrov, s. r. o., na straně druhé. Zjednodušeně řečeno tedy poskytoval předmětné služby „sám sobě“, pochopitelně bez jejich řádného zaplacení (peníze zasílané na bankovní účty jednotlivých dodavatelských společností dovolatel sám vybíral v bankomatech, srov. bod 437. a 438. rozsudku). S ohledem na fakt, že dovolatel na jedné straně fakturoval provedené práce jménem „ztracené společnosti“, u níž rozhodně nezamýšlel, že by odvedla daň na výstupu do veřejného rozpočtu, a na druhé straně uplatňoval jménem označených odběratelských společností nárok na odpočet daně na vstupu, dopustil by se podvodu na dani dokonce i v případě, že by veškeré fakturované práce byly v plném rozsahu provedeny. Vše bude blíže vysvětleno v pasáži věnované hmotněprávnímu posouzení skutku, kde bude v podrobnostech probrán charakter celé trestné činnosti.

82. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zcela irelevantní námitka obviněného Ivana Romana, že společnost JAROL družstvo vykonávala reálnou ekonomickou činnost. Nic takového ovšem žádný ze soudů nikdy nezpochybnil, když i z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že šlo o aktivní společnost. Navíc se nejednalo o rozhodné skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu, jelikož z hlediska posouzení projednávaného skutku byla významná toliko ekonomická nečinnost dodavatelských společností, a nikoliv těch odběratelských.

83. Ztotožnit se nelze ani s výhradou téhož dovolatele proti skutkovému zjištění, že kromě jeho společnosti Roman & Co., spol. s r. o., skrytě ovládal ještě další dva subjekty, a to JAROL družstvo a JANKO RM družstvo. Též nesouhlasil se závěrem, že by samostatně stíhaný Ivan Myhaylyk byl bílý kůň. Nicméně dané námitky neodpovídají obsahu provedených důkazů, především odposlechů a záznamů telefonické i e-mailové komunikace mezi ním a obviněným Volodymyrem Molnarem, z nichž je patrné nejen to, že dovolatel jednal za všechny tři označené společnosti, ale i že se společně domlouvali na páchání posuzované trestné činnosti (srov. bod 443. rozsudku nalézacího soudu). Soudy tedy neměly žádný důvod neuvěřit Ivanu Myhaylykovi, že byl pouze bílým koněm, jelikož jeho výpověď je s právě uvedenými důkazy zcela v souladu. Na tom nemohl nic změnit ani odkaz dovolatele na výpověď svědka J. M., jenž sice popisoval spolupráci s Ivanem Myhaylykem, nicméně také hovořil o společnostech obviněného Ivana Romana (srov. bod 202. rozsudku soudu prvního stupně).

84. Pokud jde o námitky obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, že nevěděl o zaúčtování fiktivních faktur a jejich zahrnutí do daňových přiznání společnosti GRAFFIN, s. r. o., lze prozatím pouze uvést, že tato argumentace je neoddělitelně propojena s hodnocením subjektivní stránky jeho jednání. Obdobně je tomu také u jeho výtky, že popis skutku neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Proto bude vhodné věnovat se celé záležitosti uceleně v rámci hmotněprávního hodnocení věci, tj. v kontextu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

85. Dovolatelé hojně využívali také druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. V této souvislosti vytkli celou řadu procesních pochybení soudů obou instancí, která měla mít podle jejich názoru za následek procesní neúčinnost prakticky všech provedených důkazů. Ani s jednou z příslušných výhrad se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit a přiznat jí na opodstatněnosti.

86. Obviněný Petr Jaroš namítl porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti z důvodu, že člen senátu soudu prvního stupně – přísedící Ing. Petr Ovsík – během hlavního líčení opakovaně odpočíval, resp. spal. Dovolatel se neztotožnil ani se způsobem, jakým se s danou výhradou vypořádal odvolací soud. Ten v bodě 61. svého rozhodnutí poukázal na fakt, že tímto problémem se již zabývala předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která si ověřila, že přísedící průběh hlavního líčení vnímal. Vyzdvihl skutečnost, že nalézací soud, pokud by zjistil, že v důsledku indispozice jednoho člena senátu není schopen plnit svou roli, mohl situaci řešit výměnou člena senátu (za náhradního soudce, jenž se účastnil prvních hlavních líčení). To, že k ničemu takovému nedošlo, svědčí podle odvolacího soudu o tom, že v daném případě nebyla ovlivněna kvalita vnímání průběhu dokazování senátem.

87. Nejvyšší soud neshledal důvodu, proč by stanovisko odvolacího soudu nemohlo obstát, zejména když sám nedospěl k závěru, že by došlo k porušení některé se základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 odst. 11, 12 tr. ř. Ze zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2022 dovolací soud zjistil, že k nepříjemnostem došlo během obsáhlého výslechu svědka D. M. Nejprve v čase 16:15 min. obhájkyně obviněného Ing. Tomáše Kaftana Mgr. Lenka Hnilicová přerušila výslech svědka s žádostí, aby přísedící nespal, neboť je to pro obviněné dehonestující, a navíc se to stalo již včera. Na to dotčený přísedící poměrně rychle zareagoval, když v čase 16:17 min. přerušil právě hovořící obhájkyni slovy: „Já nespím“. Situace se opakovala v čase 36:30 min. stížností téže obhájkyně, že „pan přísedící opravdu spí“, načež přísedící se v čase 36:32 min. dotázal: „Jak vy to můžete vědět?“. Obhájkyně žádá, aby bylo zaprotokolováno, že přísedící nedává pozor v průběhu výslechu svědka, opravdu spí, podpírá si hlavu levou rukou ukazováčkem a ta hlava mu padá. Na to předsedkyně senátu oponuje, že pan přísedící uvádí, že poslouchá. Následně dochází k drobnému konfliktu, kdy obhájkyně chce přísedícího natáčet na mobil a ten s tím nesouhlasí (srov. dále protokol o hlavním líčení, č. l. 9062).

88. Lze připustit, že popisované chování přísedícího bylo nevhodné a opravdu z něj bylo možno nabýt dojmu, že spí. Nicméně z jeho poměrně rychlé reakce (2 vteřiny po vyslovené námitce obhájkyně), která byla přiléhavá k obsahu předchozího sdělení, lze vyvodit, že přísedící ve skutečnosti nespal a průběh jednání vnímal. Není od věci připomenout, že účelem zásady bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř. je, aby soud rozhodoval na základě bezprostředního dojmu z řízení před ním provedeného. Ten soudu umožňuje, aby se osobně seznámil s důkazy, aby za pomoci ostatních účastníků byla přímo před soudci (přísedícími) vysvětlena stanoviska stran, odstraněny případné rozpory či nejasnosti, a aby si tak každý soudce (přísedící) mohl utvořit bezprostřední a správný názor na každou významnou skutečnost v projednávané věci a tím i celkový bezprostřední obraz o celém projednávaném případu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 52). Ze zvukového záznamu je zřejmé, že k narušení bezprostředního dojmu z řízení nemohlo v daném případě dojít, a tudíž byla dodržena i zásada bezprostřednosti. Též není pochyb o dodržení zásady ústnosti podle § 2 odst. 11 tr. ř., neboť jednání (výslech svědka) probíhalo ústně.

89. Obvinění Ing. Tomáš Kaftan a Ivan Roman shodně namítli, že svědci nebyli řádně poučeni, čímž došlo k porušení kogentního ustanovení § 101 tr. ř., které upravuje poučení svědka a průběh výslechu. Lze tedy nejprve připomenout, že podle § 101 odst. 1 tr. ř. je před výslechem svědka třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy. Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let, je třeba ji poučit přiměřeně jejímu věku. Podle § 101 odst. 2 tr. ř. musí být svědek na počátku výslechu dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Výslech svědka se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které svědek vnímal svými smysly. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost, zejména pokud jde o jeho osobní údaje a intimní oblast.

90. Soud druhého stupně, který se danou námitkou zabýval v rámci řízení o odvolání, v bodě 54. svého rozsudku připustil určité nedostatky, které však podle jeho zjištění „nejsou takové povahy, že by mohly mít vliv na použitelnost uvedených důkazů a zákonnost a správnost napadeného rozsudku“. Nadto poukázal na skutečnost, že svědci byli poučováni vesměs opakovaně, jelikož většina z nich již vypovídala v přípravném řízení, kde se jim dostalo kompletního poučení v ústní i písemné formě. Nejvyšší soud souhlasí především s tím, že určité nedostatky nebyly natolik závažné, aby vyloučily procesní použitelnost kterékoli ze svědeckých výpovědí. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan v replice k vyjádření státního zástupce požadoval, aby se dovolací soud seznámil se zvukovými záznamy z hlavních líčení a přesně zjistil, jak poučování svědků probíhalo. Nejvyšší soud tak učinil a přesvědčil se o tom, že nedostatky byly spíše dílčího charakteru, když požadavky § 101 tr. ř. byly víceméně ve všech podstatných bodech dodrženy. Nadto shledal, že vlastní průběh a validita učiněných svědeckých výpovědí nebyla podaným poučením ze strany soudu nikterak dotčena, stejně tak v daném ohledu neodhalil jakýkoli, byť sebemenší zásah do práv některého z obviněných.

91. Konkrétně předsedkyně senátu soudu prvního stupně každého svědka (po zjištění jeho totožnosti) vždy poučila tímto způsobem: „Budete slyšen jako svědek, je vaší povinností vypovídat soudu pravdu, jinak byste se dopustil trestného činu křivé výpovědi, na který zákon pamatuje sazbou odnětí svobody až tři roky. Současně vás musím upozornit, že máte právo odepřít výpověď v případě, že byste touto svojí výpovědí způsobil trestní stíhání sobě nebo osobě sobě blízké. Rozuměl jste poučení?“ Všichni svědci odpověděli, že ano. „Budete vypovídat?“ Opět všichni odvětili, že ano. Z citované pasáže je evidentní, že soud respektoval základní požadavky § 101 odst. 1 tr. ř. v tom, že odpovídajícím způsobem poučil svědky o možnosti odepřít výpověď. Rovněž poučení o povinnosti vypovídat pravdu, jakož i o trestních následcích křivé výpovědi bylo dostatečné, zejména z něj vyplýval skutečný smysl a účel povinnosti svědka vypovídat podle pravdy. Přitom skutečnost, že předsedkyně senátu v rámci připomenutí trestněprávních následků nepravdivé výpovědi výslovně neoznačila ještě trestné činy křivého obvinění a pomluvy, je již zcela marginálního významu. V posuzované věci nevyvstala situace, kdy by bylo třeba poučit svědka o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2 tr. ř. Lze souhlasit s dovolateli, že žádný ze svědků nebyl výslovně poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu, který spočívá ve snaze objasnit skutek a účast obviněného na jeho spáchání. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že se jedná o obecně známou skutečnost, která musí být zřejmá každému (alespoň trochu) rozumně uvažujícímu jedinci, navíc je neoddělitelně spjatá s povinností vypovídat pravdu, o čemž byli všichni svědci výslovně poučeni. Jistě i z tohoto důvodu nelze v posuzovaném řízení odhalit nic v tom smyslu, že by se zmíněná okolnost jakkoli promítla do obsahu svědeckých výpovědí, když je i ze zvukových záznamů patrné, že žádný svědek nevystupoval v hlavním líčení způsobem, z něhož by bylo možno usuzovat, že by si nebyl vědom významu své výpovědi.

92. Pokud jde o námitku dovolatelů, že svědci nebyli dotázáni na svůj poměr k věci a obviněným (stranám) a nebyli ani rámcově seznámeni s předmětem řízení, ani tu nelze mít ve světle respektu k právu na spravedlivý proces za relevantní. V této souvislosti je nejprve nutno připomenout, že uvedené skutečnosti se zjišťují z toho důvodu, aby bylo možné ověřit, zda má svědek právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 1, 2 tr. ř. Dále jde o jedno z důležitých kritérií pro hodnocení hodnověrnosti svědecké výpovědi. Také se může jednat o ukazatel způsobu, jakým vést výslech. Jde tedy spíše o kritéria významná pro soud, případně svědky samotné. V této souvislosti byl také poměrně přiléhavý odkaz odvolacího soudu na výpovědi učiněné v přípravném řízení, z nichž si soud mohl utvořit dostatečně jasnou představu o tom, který ze svědků by mohl mít právo odepřít výpověď. V tomto směru lze pro dokreslení zmínit, že soud možnost odepřít výpověď výslovně zdůraznil svědku I. Č. a zčásti jí využil svědek P. H., který nechtěl mluvit o sobě. Co se týče svědků, kteří byli poprvé slyšeni až při hlavním líčení, je nezbytné poukázat na skutečnost, že většina z nich „pocházela“ z řad zákazníků či obchodních partnerů odběratelských společností (resp. jejich zástupců) a u nich možnost odepřít výpověď nepřipadala v úvahu ani podle § 100 odst. 1 tr. ř., ani podle § 100 odst. 2 tr. ř.

93. Je potřebné dále vyzdvihnout, že hned na počátku výslechu se soud svědků dotázal, zda některého z obviněných znají, a oni vždy někoho označili. Lze připustit, že určitá část svědků nemusela být seznámena se jmény všech obviněných. Dovolatelům je nutno přisvědčit, že soud se v hlavních líčeních konaných ve dnech 25. a 26. 5. 2021 dotazoval pouze na přítomné obviněné, aniž by svědkům přečetl celý seznam všech obviněných. V následujících hlavních líčeních již alespoň odkazoval na seznam jmen na ceduli před jednací síní. Pokud svědci uvedli, že jména nečetli, sdělila jim je předsedkyně senátu. Několikrát došlo ovšem k situaci, že svědci seznam nečetli a se jmény obviněných přesto nebyli seznámeni (konkrétně šlo o svědky J. M., D. M. a H. B.). Přes tento nedůsledný postup ovšem všichni svědci, bez výjimky, označili hned na začátku své výpovědi některého z obviněných, s nímž se znali, a osvětlili jejich poměr k němu. Z průběhu výpovědi poté vždy vyplynul jejich vztah také k předmětu řízení. To dalo soudu dostatek podkladů k hodnocení věrohodnosti svědků. Nevyšlo naopak najevo, že by někdo z nich mohl reálně odepřít výpověď. Nad rámec uvedeného je možno doplnit, že v posuzované trestní věci se neznali ani samotní obvinění navzájem, takže pokud svědci označili někoho z obviněných, s nímž byli v nějakém druhu profesního vztahu, nedalo se příliš očekávat, že by znali další obviněné, jichž se týkaly jiné body obžaloby. I tato skutečnost mírně zmenšuje význam nedůsledného postupu nalézacího soudu. Lze tedy uzavřít, že účel, k němuž pravidla pro poučování svědků slouží, zůstal plně zachován. Zcela na okraj je možno k osobám dovolatelů poznamenat, že výpovědi jmenovaných svědků jim rozhodně nijak neuškodily. Naopak svědectví D. M. vyznělo zcela ve prospěch obviněného Ing. Tomáše Kaftana, zatímco výpověď svědka J. M. byla pozitivní ve vztahu k obviněnému Ivanu Romanovi, který na ni ve svém dovolání odkazoval. 94. Titíž dovolatelé, tedy obvinění Ing. Tomáš Kaftan a Ivan Roman, vytkli porušení § 219 odst. 3 tr. ř. Argumentovali tím, že mezi hlavními líčeními konanými ve dnech 26. 6. 2021 a 17. 1. 2022 uplynula delší doba sedmi měsíců. Vyjádřili proto přesvědčení, že soud se měl stran dotázat, zda souhlasí s přečtením protokolu o (dřívějším) hlavním líčení. Jelikož se tak nestalo, dospěli k závěru o procesní neúčinnosti důkazů provedených v předchozích hlavních líčeních (před 17. 1. 2022). Závěru obviněných ale nelze přitakat.

95. Podle § 219 odst. 3 tr. ř. jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Druhou větou citovaného zákonného ustanovení je realizována zásada bezprostřednosti zakotvená do § 2 odst. 12 tr. ř., o níž se Nejvyšší soud zmiňoval již v souvislosti s námitkou spícího přísedícího. Účelem ustanovení § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř. je, aby soud rozhodoval na základě bezprostředního dojmu z řízení před ním provedeného a v době, kdy tento dojem nebyl ještě časovým odstupem setřen (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 52).

96. Pokud jde o uplynutí delší doby od hlavního líčení, které bylo odročeno, zákon neposkytuje bližší konkretizaci pro posouzení, jaký časový limit lze považovat za delší dobu. Bude tedy záležet na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů atd. Rozhodující zde bude stanovisko členů senátu, popřípadě stran, zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) považují výsledky dřívějšího jednání za dostatečné pro rozhodnutí ve věci, nebo zda je nutné – s ohledem na časový odstup nebo vývoj důkazní situace – opakovat důkazy již jednou před nimi provedené (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2713). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 471/2022, půjde o tak výrazný časový předěl, že to bude z hlediska dodržení zásady bezprostřednosti při rozhodování znamenat pro členy senátu situaci blížící se té, kdy hlavní líčení dosud vůbec neprobíhalo a důkazy nebyly prováděny. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, se hovoří o době natolik dlouhé, jež by v rozporu se zásadou bezprostřednosti stírala paměťovou stopu jak členů senátu soudu prvního stupně, tak účastníků řízení ve vztahu k provedeným důkazům. V obou těchto rozhodnutích zdejšího soudu je ovšem zdůrazněna také nutnost přihlédnout k rozsahu a složitosti té které trestní věci, a to i se zřetelem k délce řízení (obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 8 Tdo 532/2023). Nejvyšší soud souhlasí s poznámkou státního zástupce, že odkaz dovolatelů na pořádkovou lhůtu 3 měsíců uvedenou v § 181 odst. 3 tr. ř. je věcně nesprávný, nepřiléhavý, neboť se týká provedení prvního procesního úkonu směřujícího k rozhodnutí věci po podání obžaloby. Je-li odkaz na ustanovení § 181 odst. 3 tr. ř. obsažen i v § 219 odst. 1 tr. ř., vztahuje se na situaci, kdy hlavní líčení bylo odročeno na neurčito, přičemž odpadla překážka, pro kterou tak muselo být hlavní líčení odročeno. Pro obě situace pak – na rozdíl od § 219 odst. 3 tr. ř. – platí, že nemůže-li předseda senátu ze závažných důvodů nařídit hlavní líčení nebo učinit jiný úkon ke skončení věci, předloží spis předsedovi soudu, který podle povahy věci buď zmiňovanou lhůtu na nezbytnou dobu prodlouží, nebo v souladu s rozvrhem práce soudu učiní jiné vhodné opatření k zajištění plynulosti řízení.

97. Státní zástupce v této souvislosti správně připomenul, že mezi dovolateli označenými hlavními líčeními proběhlo ještě jedno, a to dne 22. 11. 2021. Jeho náplní bylo upřesnění dalších návrhů na doplnění dokazování (č. l. 8612). Přestože tedy nebyly prováděny žádné důkazy, soud musel být na jednání připraven, musel si v paměti osvěžit obsah projednávané věci včetně dosud provedeného dokazování. Z hlediska účelu ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. tak nelze ignorovat ani právě zmíněné hlavní líčení. To znamená, že časový interval dělící jednotlivá hlavní líčení nebyl sedm měsíců, jak tvrdili dovolatelé, nýbrž necelých pět měsíců mezi hlavními líčeními konanými 26. 6. 2021 a 22. 11. 2021 a dva měsíce mezi hlavními líčeními ze dní 22. 11. 2021 a 17. 1. 2022. Shora bylo přitom konstatováno, že posouzení, zda uplynula delší doba od posledního hlavního líčení je plně v kompetenci členů senátu, neboť oni sami mohou nejlépe posoudit, zda je jejich paměťová stopa v dostatečné míře zachována, aby byly dodrženy i požadavky plynoucí ze zásady bezprostřednosti. Kromě toho bylo nutno přihlédnout také ke značnému rozsahu a složitosti projednávané trestní věci i kvantu provedeného dokazování. Ve světle uvedených kritérií lze shrnout, jednak že doba dvou ani pěti měsíců není natolik dlouhá, aby došlo ke stírání paměťové stopy členů senátu, a zároveň že v takto obsáhlé věci, v níž bylo do 17. 1. 2022 provedeno opravdu velké množství důkazů, by byl postup podle § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř. nedůvodný, došlo by pouze ke zbytečnému prodlužování již tak nezanedbatelně dlouho trvajícího trestního řízení. Proto si členové senátu počínali zcela racionálně, pokud využili svého práva volné úvahy a k danému postupu nepřistoupili.

98. Zcela nedůvodná je námitka obviněného Ing. Tomáše Kaftana ohledně porušení § 214 tr. ř. Lze připomenout, že v jeho intencích je nezbytné, aby byl obviněný (resp. obžalovaný) po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu. Tímto ustanovením je tedy realizováno právo obviněného na vlastní obhajobu a zahrnuje v sobě povinnost soudu vždy se jej dotázat na případné jeho vyjádření k provedenému důkazu a toto vyjádření (má-li o to zájem) mu umožnit. Ani formulace daného zákonného ustanovení ani právní nauka (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2686–2687) přitom výslovně nezakazují, aby mu mohly být kladeny doplňující dotazy. Tento postup je tedy zcela v pořádku. Nadto dovolatel byl v rámci svého vyjádření poučen podle § 33 odst. 1 tr. ř., takže další jeho odpovědi byly brány jako součást jeho výslechu. Stejného poučení se v průběhu veřejného zasedání konaného dne 5. 4. 2023 dostalo také ostatním obviněným, kteří následně komentovali přehrávané odposlechy (č. l. 10 123). Lze shrnout, že soud druhého stupně umožnil obviněným (v podstatě v rámci doplňujícího výslechu po řádném poučení) velmi široce se vyjadřovat k provedeným důkazům. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud druhého stupně tímto maximálně dbal všech jejich práv, jeho procesní postup rozhodně nesměřoval k jejich porušování.

99. Žádný zásah do základních procesních práv některého z dovolatelů neznamenal ani způsob, jakým byly tlumočeny přehrávané odposlechy telefonních hovorů. Je potřeba nejprve připomenout, že zaznamenané telefonní hovory mezi obviněnými Volodymyrem Molnarem a Miroslavou Hisemovou byly jednak velmi nízké kvality, jednak probíhaly v zakarpatském nářečí, a nikoli ve spisovné ukrajinštině. Již v hlavním líčení měla tlumočnice problémy s přeložením některých pasáží. To samé se opakovalo i ve veřejném zasedání, kdy jiná tlumočnice určitým úsekům nerozuměla ani po několika přehráních příslušného hovoru nebo jeho části. Skutečnost, že se předsedkyně senátu snažila situaci řešit předložením přepisu telefonních hovorů učiněných policejním orgánem, lze spíše chápat jako snahu o objektivní objasnění věci (viz také body 64., 65. rozsudku odvolacího soudu). Ze zvukového záznamu přitom rozhodně nevyplývá, že by předsedkyně senátu vnucovala tlumočnici svůj vlastní překlad, pouze si chtěla ověřit, zda obsah nahrávky odpovídal jejímu přepisu, který měla při veřejném zasedání k dispozici. Tak to ostatně ona sama vysvětlovala obhájcům, kteří proti danému postupu opakovaně protestovali.

100. Nejvyšší soud akceptuje důvody, které vedly odvolací soud k popisovanému poněkud nestandardnímu postupu. Lze připustit, že za takto komplikované situace mohou být vedle „přehrání hovorů“ přečteny přepisy zaznamenaných telefonních hovorů (záznam telekomunikačního provozu) postupem podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř., když uvedené důkazní materiály nepatří mezi listiny, které nelze použít k objasnění skutkového stavu jako důkaz před soudem, narozdíl např. od úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2683, a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1336–1340). V takovém případě lze analogicky aplikovat také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn 8 Tdo 974/2020, a to i přesto, že obhajoba dovolatele vyslovila opačný názor. Podle tohoto rozhodnutí jsou údaje o telekomunikačním provozu poskytnuté právnickými nebo fyzickými osobami zajišťujícími veřejnou komunikační síť důkazem použitelným v trestním řízení ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., jestliže byly opatřeny podle § 88a tr. ř. Pokud tyto údaje byly následně orgánem činným v trestním řízení zpracovány ve formě úředního záznamu, jehož obsahem je vyhodnocení výpisů telekomunikačního provozu, je důkazem i tento úřední záznam, jenž soud v hlavním líčení provede za podmínek § 213 odst. 1 a 2 tr. ř. Poukazoval-li soud v citovaném rozhodnutí na § 88a tr. ř., měl tím na mysli pouze to, že záznam telekomunikačního provozu lze použít k důkazu, jen byl-li pořízen v souladu se zákonem (tj. v souladu s konkrétním zákonným ustanovením, které se na něj vztahuje). Určitě tím nebylo míněno, že by předmětný judikát dopadal pouze a jedině na údaje pořízené na základě § 88a tr. ř., jak namítal dovolatel ve své replice. Ani provedení důkazu za podmínek § 213 odst. 1, 2 tr. ř. podle citovaného rozhodnutí „nevykazuje žádné vady, protože soud může posudky, zprávy státních i jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy při hlavním líčení předložit stranám k nahlédnutí“. Třebaže tedy a priori nelze odmítnout ani tuto formu provedení důkazu, zvláště při vědomí nekvalitního odposlechu telekomunikačního provozu, jinou otázkou zůstává jeho důkazní síla. Zákonem aprobovaným důkazním prostředkem je totiž právě odposlech a záznam telekomunikačního provozu, v konkrétním případě přetlumočený. Nutno ale současně dodat, že tento důkazní prostředek nebyl jediným usvědčujícím, proto jeho význam nelze přeceňovat. Byť je jeho provedení zatíženo určitými pochybnostmi o kvalitě, nutno na něj nahlížet v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, které obviněné jednoznačně usvědčují.

101. V neposlední řadě je k tomuto tématu vhodné doplnit, že všechny odposlechy, s jejichž tlumočením byl u veřejného zasedání problém, se týkaly takřka výlučně obviněných Volodymyra Molnara a Miroslavy Hisemové a jejich protiprávního jednání. Oba obvinění byli u tohoto procesního úkonu osobně přítomni spolu s jejich obhájci a ke každému z odposlechů se vyjadřovali. Plně tedy využili své právo na obhajobu. Ostatně sám obviněný Volodymyr Molnar ve svém dovolání žádné výhrady proti průběhu dokazování před odvolacím soudem nevznesl. Naopak obou dovolatelů, kteří vůči způsobu provádění dotčených odposlechů brojili, se tyto důkazy prakticky vůbec netýkaly a nemohly nijak ovlivnit právní posouzení jejich činů.

102. Lze tedy shrnout, že na základě procesně použitelných důkazů byl správně zjištěn skutkový stav věci. V takovém případě soud není povinen vyhovět dalším návrhům na doplnění dokazování, aniž by tím založil vadu naplňující třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vtahující se na případy, kdy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomu je vhodné v obecné rovině připomenout, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

103. Obvinění Volodymyr Molnar a Petr Jaroše se domáhali provedení dalších důkazů ke zjištění, které fakturované práce byly provedeny a které nikoliv. Nicméně soudy obou instancí dospěly ke zcela správnému závěru, že z hlediska právního posouzení skutku nebylo potřeba zmiňované okolnosti detailně zjišťovat. Nejvyšší soud se s nimi v tomto ohledu plně ztotožnil s tím, že dále v podrobnostech vysvětlí svůj náhled na danou problematiku. Platí tedy, že soudy měly dostatek podkladů pro vynesení jejich meritorního rozhodnutí, a proto jim nic nebránilo zamítnout předmětné návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost. Podstatné je, že oba soudy dodržely své povinnosti vyžadované shora citovanou judikaturou Ústavního soudu, když nalézací soud v bodech 379.–386. rozsudku podrobně odůvodnil, proč zamítl četné návrhy obviněných na doplnění dokazování. Následně odvolací soud, který dokazování sám poměrně obsáhle doplňoval, v bodě 78. ve vztahu k obviněnému Volodymyru Molnarovi a v bodech 101.–102. ohledně obviněného Petra Jaroše alespoň nepřímo vysvětlil, z jakého důvodu může napadené rozhodnutí vůči nim obstát (bez potřeby dalšího doplňování dokazování).

104. Zcela neopodstatněná je také námitka obviněného Volodymyra Molnara týkající se porušení § 213 odst. 2 tr. ř. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že pokud je stranám postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložena listina nebo věcný důkaz k nahlédnutí a některá ze stran navrhne přečtení takové listiny, nemá soud jinou možnost než ji k důkazu provést. Lze souhlasit s tím, že i podle právní teorie jde o obligatorní postup, nicméně také v tomto případě existuje výjimka, a to když soud shledá nadbytečnost takového důkazu a v odůvodnění svého rozhodnutí ji blíže rozvede (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2684). Platí tedy, že ve vztahu k dovolateli, ani ke kterémukoliv jinému obviněnému nebyl žádný podstatný důkaz opomenut. Zcela nad rámec uvedeného lze doplnit, že dovolatelem požadovaní svědci J. G. a M. K. byli k hlavnímu líčení předvoláni, první ze jmenovaných dokonce třikrát, zásilku ale nepřevzali a k soudu se (opakovaně) nedostavili (srov. č. l. 8637 a 9034).

105. Dovolatelé zvolili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; jediný z nich, který tak explicitně neučinil, byl obviněný Volodymyr Molnar, avšak i ten uplatnil námitky, které jeho zákonnému rámci obsahově odpovídaly. V mezích označeného důvodu dovolání lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

106. Výše již bylo zmíněno, že do jeho zákonného vymezení spadají četné výhrady o části skutečně provedených prací, které měly být akceptovány a promítnuty do právního hodnocení jednání dovolatelů. Vedle toho bylo v rámci nesprávného hmotněprávního posouzení skutku zpochybňováno i naplnění dalších znaků objektivní a především subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, otevřena byla též problematika spolupachatelství. Z kontextu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se ale vymkly výhrady nepřiměřenosti uložených trestů odnětí svobody.

107. Trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Spáchá-li tento čin nejméně se dvěma osobami, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchá-li jej ve značném rozsahu, znaky skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a spáchá-li jej ve velkém rozsahu, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedené povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že určitou daňovou povinnost má. Zkrácení daně lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), tak i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112 tr. zákoníku). 108. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý, ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (přímý úmysl), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. V této souvislosti není od věci dodat, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností a může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se odlišuje od nedbalosti především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy. 109. O úmysl přímý tak jde především v případech, kdy pachatel ví jistě, že svým jednáním poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, a v takových případech nemůže tento výsledek svého jednání nechtít (vědomí jistoty a chtění). Dále jde o úmysl přímý, pokud pachatel považuje za možné, že svým jednáním způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, a zároveň je chce způsobit (vědomí možnosti a chtění). O úmysl nepřímý jde v případech, kdy pachatel ví o možnosti, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit tento zájem, a pro ten případ je s tím srozuměn, a to alespoň do té míry, že je s tím smířen (vědomí možnosti a srozumění). Naproti tomu o vědomou nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jde tehdy, pokud pachatel sice ví, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že nezpůsobí takové porušení nebo ohrožení. O případ nevědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] jde, pokud pachatel ani neví, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým poměrům vědět měl a mohl (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 202; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 179; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, str. 229). 110. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod.

111. Stěžejní námitkou podaných dovolání bylo, že některé z prací fakturovaných nefunkčními dodavatelskými společnostmi (které soudy obou stupňů označily za fiktivní) byly ve skutečnosti provedeny. O tom ostatně nebylo v řízení sporu, jelikož obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan (vedle „služeb“ spočívajících v poskytování faktur na neexistující plnění) odběratelům opravdu dodávali pracovníky na úklidové nebo pomocné stavební práce. Na základě toho se dovolatelé domáhali, aby byla hodnota těchto reálně provedených služeb vzata v potaz v rámci úvah o rozsahu spáchání projednávané daňové trestné činnosti. Jinými slovy požadovali, aby soudy zjistily přesný rozsah uvedených prací, jejich cenu a DPH z nich plynoucí, a to pak odečetli od celkové výše DPH neoprávněně vylákaného odběratelskými společnostmi. Soudy nižších instancí tuto argumentaci neakceptovaly a ani Nejvyšší soud se s ní nemohl v žádném případě ztotožnit.

112. V daném směru již odvolací soud (v bodě 76. rozsudku) zcela správně poukázal na ustanovení zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (je vhodné předeslat, že i přes opakovanou novelizaci zákona o DPH byla všechna níže citovaná ustanovení účinná v letech 2016 až 2018, tj. po celé období páchání posuzované trestné činnosti, a jsou i v současnosti). Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona předmětem daně je a) dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku, b) poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku. Zdanitelným plněním je podle § 2 odst. 2 označeného zákona plnění, které a) je předmětem daně a b) není osvobozené od daně. Osobou povinnou k dani je podle § 5 odst. 1 věta první zákona o DPH mimo jiné fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti. Plátcem daně se podle § 6 odst. 1 tohoto zákona stane osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku, jejíž obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců přesáhne 1 000 000 Kč (dnes 2 000 000 Kč), s výjimkou osoby, která uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně.

113. V posuzovaném případě bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno (a odvolací soud tuto skutečnost důvodně akcentoval), že společnosti skrytě ovládané obviněnými Volodymyrem Molnarem nebo Marianem Harvanem, jejichž jménem byly vystavovány faktury jak na neexistující plnění, tak na reálně provedené práce, fungovaly toliko formálně, byly zastupovány tzv. bílými koňmi a fakticky nevyvíjely žádnou ekonomickou činnost. S ohledem na shora citovaná ustanovení zákona o DPH je zřejmé, že předmětné dodavatelské společnosti ve skutečnosti nebyly osobou povinnou k dani ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o DPH, jelikož samostatně nevyvíjely ekonomické činnosti. Za tohoto stavu ovšem nemohly poskytnout ani žádné zdanitelné plnění, neboť nebyla naplněna definice uvedená v § 2 odst. 1, 2 zákona o DPH. Již jen na základě těchto faktů lze konstatovat, že fiktivnost faktur byla dovozena nejen z toho, že nemalá část deklarovaných plnění nebyla vůbec provedena, ale též z toho, že tyto daňové doklady byly vystaveny subjekty, které své postavení osob povinných k dani i plátců daně pouze předstíraly (což se projevilo následně tím, že nesplnily povinnosti z daného postavení plynoucí, především tedy že neodvedly DPH na výstupu příslušnému správci daně). Za takové situace ovšem nemohl odběratelským obchodním společnostem vzniknout ani nárok na odpočet daně na vstupu, poněvadž § 72 zákona o DPH jej podmiňuje přijetím zdanitelného plnění, k čemuž ovšem z právě popsaných důvodů nedošlo.

114. Služby v podobě provedení stavebních či úklidových prací, které byly doopravdy realizovány, byly dodány jinými osobami než těmi, které byly na fakturách uvedeny. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jimi byli přímo obvinění Volodymyr Molnar nebo Marian Harvan, kteří za tímto účelem zajišťovali potřebné pracovníky. Činili tak nicméně neoficiálně, když dané služby fakturovali jménem dodavatelských společností, které sice skrytě ovládali, avšak navenek (míněno před správci daně i dalšími státními orgány) předstírali, že s nimi nemají nic společného. Tímto se evidentně snažili skrýt, že plnění ve skutečnosti poskytovali oni sami, přičemž účelovým fingováním osoby dodavatele se zároveň vyhýbali tomu, aby se dostali do postavení osoby povinné k dani (§ 5 odst. 1 zákona o DPH) a vzhledem k rozsahu jejich činnosti zřejmě i plátce daně (§ 6 odst. 1 zákona o DPH), čímž se naprosto záměrně a podvodným způsobem zbavovali vlastní povinnosti odvést DPH na výstupu z jimi poskytnutých plnění. Lze jen připomenout, že na základě § 108 zákona o DPH má povinnost přiznat daň nejen plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku, ale například i osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň, a přinejmenším to obvinění prokazatelně činili. To, že daň následně nemínili správci daně odvést je možno jednoduše vydedukovat ze skutečnosti, že tak neučinili ani prostřednictvím jimi ovládaných dodavatelských společností. Vedle toho mohli obejít i splnění dalších zákonných povinností, jako např. placení povinných odvodů za jimi dodávané pracovníky nebo – v případě cizích státních příslušníků – zajišťování, aby tyto činnosti vykonávaly pouze osoby s povolením k pobytu a k práci na území ČR atd.

115. Lze tak přisvědčit odvolacímu soudu, který jak v usnesení ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, tak i rozsudku ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, opakovaně zdůrazňoval, že oba jmenovaní obvinění zajišťovali práci či jiné služby nelegálně, tzv. „na černo“. Nebyli tedy zatíženi jakýmikoli daněmi, jinými platbami ani dalšími povinnostmi, nevystupovali jako osoby povinné k dani, plátci daně, a logicky proto nelze na jimi poskytnuté služby nahlížet jako na zdanitelné plnění, které by zakládalo nárok odběratelů takového plnění na uplatnění odpočtu DPH. Lze tedy shrnout, že posuzovaná aktivita obviněných Volodymyra Molnara a Mariana Harvana spočívající jednak v poskytování faktur na plnění, které se vůbec neuskutečnilo, jednak faktur na plnění provedené „na černo“, byla nelegální v celém rozsahu. Z logiky věci tak oba obvinění nemohli požadovat, aby kteroukoli z takto poskytovaných služeb soudy chápaly jako řádné (zdanitelné) plnění a částku, která by odpovídala DPH z jeho celkové pořizovací ceny, by odečetly od zjištěného rozsahu zkrácené daně, resp. vylákané výhody na dani, a tím pozměnily kritéria pro úvahy o naplnění tohoto znaku základní i kvalifikované skutkové podstaty § 240 tr. zákoníku.

116. Uvedené závěry lze bez dalšího vztáhnout i na posouzení jednání obviněného Rudolfa Harvana. Ten působil při páchání trestné činnosti pod body XIII. a XIV. výroku prvoinstančního rozsudku v roli zprostředkovatele mezi obviněnými Marianem Harvanem a Ing. Tomášem Kaftanem. Přitom z provedeného dokazování zcela jasně vyplynulo, že obviněnému byl dobře znám charakter „podnikání“ spoluobviněného Mariana Harvana, jeho bratrance, včetně skutečnosti, že tento nabízel vystavení faktur na neexistující plnění (k tomu srov. body 496. až 518. rozsudku nalézacího soudu). Byl to koneckonců sám obviněný Rudolf Harvan, kdo tuto nabídku obviněnému Ing. Tomáši Kaftanovi učinil a posléze dané nezákonné služby aktivně zprostředkovával. Nadto je potřeba vyzdvihnout, že ve vztahu ke společnostem DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., byla velká část deklarovaného plnění opravdu fiktivní, poněvadž nebylo v silách některého z obviněných Harvanových nebo některé z ekonomicky zcela neaktivních dodavatelských společností vykázané plnění poskytnout. Skutečnost, že do předmětných faktur mohly být v menší míře promítnuty i jisté práce vykonané „na černo“ (taktéž nemající charakter zdanitelného plnění) nemůže na závěru o fiktivnosti všech faktur ničeho změnit.

117. Nepatrně komplikovanější je situace u dalších obviněných, kteří působili jako zástupci odběratelských firem a zmiňované faktury využívali k uplatňování nároku jimi zastupovaných obchodních společností na odpočet DPH. Také tito obvinění (konkrétně Ing. Tomáš Kaftan, Ivan Roman a Petr Jaroš) argumentovali tím, že práce nebo alespoň jejich část byly provedeny. Kromě všech již shora probraných skutečností je nutno poukázat ještě na další významná fakta. I zde je vhodné nejprve zmínit, že část fakturovaných prací mohla být opravdu vykonána lidmi, které zprostředkovali obvinění Volodymyr Molnar nebo Marian Harvan. To platí zejména pro plnění fakturované odběrateli Complet Service CZ, s. r. o., zastupované obviněným Petrem Jarošem (srov. bod 494. rozsudku nalézacího soudu). Avšak i v těchto případech byly veškeré tyto úkony vykázané společnostmi, které byly – slovy odvolacího soudu – pouze prázdnými schránkami bez vlastní ekonomické aktivity, které tedy pouze předstíraly postavení osoby povinné k dani, a nebyly tudíž s to poskytnout jakékoli zdanitelné plnění. Ve skutečnosti tak nemohly dosáhnout ani žádného reálného obratu, na jehož základě by získaly postavení plátce daně (srov. výše).

118. V této souvislosti ovšem obviněný Ing. Tomáš Kaftan v bodě 27. svého dovolání namítl, že i pokud by daná plnění poskytl „neznámý dodavatel“, nebyl by nárok na odpočet DPH dotčen, pokud by bylo prokázáno, že byl s jistotou v postavení plátce DPH. K tomu odkázal na současnou judikaturu Nejvyššího správního soudu vycházející z rozhodovací praxe Evropského soudního dvora. Jde v prvé řadě o rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017, podle něhož platí, že „postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce daně z přidané hodnoty je jednou z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ... Dodavatel zboží nebo poskytovatel služeb nemusí být jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce daně z přidané hodnoty nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Výjimkou je situace, kdy údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet naplněna, má k dispozici správce daně.“ Nejvyšší soud vyřčený právní názor bez dalšího respektuje. Dovolatel ovšem opomenul, že z právě citovaného pravidla existuje výjimka, která má v posuzované trestní věci zcela zásadní význam.

119. Není proto od věci připomenout rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie k uvedenému tématu, jenž praxi zdejšího Nejvyššího správního soudu v rozhodující míře formoval. Příkladem může být jeho rozsudek ze dne 22. 10. 2015 ve věci C-277/14, PPUH Stehcemp. Podle jeho právní věty musejí být zde označené evropské daňové předpisy vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní úpravě …, která osobě povinné k dani odepírá nárok na odpočet DPH splatné nebo zaplacené za zboží, které jí bylo dodáno, z důvodu, že faktura byla vystavena subjektem, jenž musí být s ohledem na kritéria stanovená touto právní úpravou považován za neexistující subjekt a je nemožné určit skutečnou totožnost dodavatele zboží, s výjimkou případu, kdy bylo s ohledem na objektivní skutečnosti a aniž bylo po osobě povinné k dani požadováno provést ověření, která jí nepříslušejí, prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že uvedené plnění bylo součástí podvodu ohledně daně z přidané hodnoty, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.“ Podstatná pro posuzovaný případ je poslední část týkající se daňového podvodu, která je vyzdvihována i v dalších rozhodnutích obou označených soudních orgánů k dané problematice. Například v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20, Kemwater ProChemie (vydaném v téže věci jako výše uvedené rozhodnutí sp. zn. 1 Afs 334/2017), nebo rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 5 Afs 138/2018, je rovněž zmíněna existence daňového podvodu na DPH, jako výjimečný důvod odepření nároku na odpočet DPH.

120. Je tedy zřejmé (a zcela racionální), že ani ve správním soudnictví není uznáván nárok na odpočet DPH za plnění poskytnuté od jiného než deklarovaného subjektu (plátce daně), je-li takové plnění součástí podvodu na dani a subjekt (resp. jeho zástupce), jenž nárok uplatňuje o tom věděl nebo musel vědět. Nelze tedy očekávat, že by obdobné nároky měly brát v úvahu soudy v trestním řízení za situace, kdy se bez důvodných pochybností prokáže, že k podvodům na DPH ze strany dotčených subjektů v rámci takto uskutečňovaných plnění opravdu docházelo. Z provedeného dokazování v této věci – zejména z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu či ze zajištěné e-mailové komunikace – bylo zjištěno, že obvinění zástupci odběratelských společností si u obviněných Volodymyra Molnara či Mariana Harvana „objednávali“ vypsání faktur na neexistující plnění, následně si domlouvali schůzky a předávání peněz, případně řešili i výzvy od finančních úřadů. Dané poznatky soud prvního stupně pečlivě rozvedl v bodech 443., 444., 448. a 451. ve vztahu k obviněnému Ivanu Romanovi, v bodě 491. ve vztahu k obviněnému Petru Jarošovi a v bodě 498. ve vztahu k obviněnému Ing. Tomáši Kaftanovi s tím, že naprostou fiktivnost celé řady fakturovaných plnění ve prospěch společností DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., soud náležitě osvětlil v bodech 502.–505. a 512.–517. Vedle toho soud přiléhavě upozornil, že ta část prací, která mohla být ve větší či menší míře doopravdy provedena, byla zahrnuta do faktur znějících na podstatně vyšší částky, než jaká mohla být maximální hodnota úklidových nebo pomocných stavebních prací, které byli obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan jako jediné schopni opravdu poskytnout. K tomu se soud vyjádřil v bodě 494. stran společnosti Complet Service CZ, s. r. o., obviněného Petra Jaroše. Nejmarkantnější je tato situace ovšem u společností DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., které měly dodavatelským společnostem údajně vyplatit částky ve výši mnoha milionů korun. Z toho vyplývá, že i reálně provedené práce byly zakomponovány do faktur společně s neexistujícím plněním, takže primárním účelem těchto faktur nebylo nic jiného než spáchání podvodu na dani, nehledě na to, že vykonaná práce byla provedena „na černo“ a neměla charakter zdanitelného plnění (srov. výše). Úmyslné zapojení zástupců odběratelských společností do daňového podvodu lze proto shledat ve vztahu ke všem fakturám specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvého stupně.

121. Státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na obdobný případ, který Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 613/2022. K otázce rozsahu zkrácené daně označil za správný závěr soudů, že při stanovení rozsahu zkrácené daně, popř. vylákané výhody na dani, je nutno vycházet z celých částek, které byly na faktury (posuzované v daném řízení) uhrazeny, což odůvodnil tím, že „na obviněnými uplatněné faktury nebylo ze strany zprostředkovatelských společností poskytnuto žádné reálné plnění“. Soud vysvětlil, že „tyto částky tak správně nebyly ponižovány o obvyklou cenu reklamy, která sice byla v nějakém rozsahu reálně poskytnuta, avšak na základě jiných než deklarovaných smluvních vztahů, přičemž její poskytnutí sloužilo mj. k zastření daňového deliktu. V takovém případě jde o riziko, které nesou obvinění jako důsledek páchání daňové trestné činnosti, kdy se nemohou odvolávat na to, že za účelem zastření daňových deliktů vynaložily náklady na to, aby nějaká reklama poskytnuta byla, byť je možné, že vedlejším účelem mohlo být i marketingové zviditelnění společností, které reklamu objednávaly. Jediným účelem objednávání reklamních služeb skrze zprostředkovatelské společnosti totiž skutečně bylo páchání daňového deliktu. V tomto smyslu proto lze na blíže nezjištěnou výši nákladů na skutečně poskytnutou reklamu nahlížet jako na náklady vynaložené na spáchání trestného činu, o které se rozsah zkrácené či neoprávněně vylákané daně nesnižuje… Obvinění tedy skutečnost, že nějaké finanční prostředky na poskytnutí reklamy skutečně vynaložili, nemohou uplatňovat ve svůj prospěch.“

122. Také v posuzovaném případě byla skutečně realizovaná plnění poskytnuta na základě jiných než deklarovaných smluvních vztahů, přičemž fakturovaná cena neodpovídala jejich faktické hodnotě. Byla tak úmyslně vykázána v rámci fiktivních faktur společně s nikdy neprovedeným plněním, čímž byla zcela očividně zastírána její nelegální povaha (zaměstnávání „na černo“, z něhož nebylo odváděno DPH do veřejných rozpočtů), a lze tedy shodně s výše citovaným rozhodnutím zdejšího soudu konstatovat, že jediným účelem takové fakturace bylo i v tomto případě páchání daňového deliktu, zatímco provedení úklidových či pomocných stavebních prací za nižší cenu bylo spíše vedlejším produktem, byť z hlediska odběratelských společností nepochybně užitečným a vítaným. Rovněž náklady na poskytnutí uvedených služeb zajištěných obviněnými Volodymyrem Molnarem a Marianem Harvanem je možno označit za náklady vynaložené na spáchání trestného činu, o které se rozsah zkrácené či neoprávněně vylákané daně nesnižuje. Ani v projednávané věci tedy obvinění zástupci odběratelských společností nemohou ve svůj prospěch uplatňovat skutečnost, že nějaké finanční prostředky na provedení předmětných prací skutečně vynaložili. Lze proto uzavřít, že při určení rozsahu spáchání této daňové trestné činnosti soudy zcela správně vycházely z celých částek DPH, které byly na fakturách vyjmenovaných ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, uvedeny.

123. Z výše uvedených důvodů je u všech dovolatelů správný závěr o naplnění základní i kvalifikovaných skutkových podstat zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jejichž obligatorním znakem je rozsah zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody [přiměřeně viz § 138 odst. 1 písm. c), d), e) tr. zákoníku]. Lze proto jen potvrdit závěr soudů obou stupňů, že obviněný Petr Jaroš spáchal čin ve větším rozsahu, čímž naplnil skutkovou podstatu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, obvinění Ivan Roman a JUDr. Ing. Oldřich Jiruš se činu dopustili ve značném rozsahu, na který pomatuje skutková podstata podle § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a obvinění Volodymyr Molnar a Ing. Tomáš Kaftan spáchali skutek ve velkém rozsahu ve smyslu § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V návaznosti na vše shora uvedené je vhodné dodat, že soudy správně zjistily i rozsah zkrácení daně coby následek trestného činu tak, že se rovná výši DPH uvedené na všech fakturách, které jsou přesně označeny v tabulkách ve výrokové části prvoinstančního rozsudku. V daném ohledu přitom neměla žádný význam pravomocná rozhodnutí správců daně, které odběratelským subjektům doměřily DPH, neboť těmi nejsou soudy v trestním řízení vázány (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 27/1979-I., č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001).

124. Obviněný Petr Jaroš se neztotožnil s podřazením jeho jednání i pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a oponoval, že v jeho případě nebyl naplněn předpoklad spáchání trestného činu společným jednáním, ani úmysl k tomu směřující, když s výjimkou obviněného Mariana Harvana (a velmi okrajově též Rudolfa Harvana) nikoho neznal a nikdo neznal jeho. Naplnění zákonného znaku „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické nebo právnické osoby (tedy s pachatelem celkem tři), přičemž je-li pachatelem fyzická osoba, která se činu dopustila v rámci nebo v souvislosti s činností právnické osoby, nelze tuto právnickou osobu zahrnout mezi osoby ve smyslu tohoto znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby. Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu. Nevyžaduje se, aby v jejich vzájemné součinnosti musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce. Stejně tak se nevyžaduje ani užší součinnost mezi nimi, např. ve formě spolčení, organizované skupiny apod. K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby fyzické osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné. K naplnění popisované okolnosti postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce. Pachatel (fyzická nebo právnická osoba) však o součinnosti s nimi ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí, přičemž z povahy této okolnosti vyplývá, že pachatel je s účastí nejméně dvou dalších osob na činu přinejmenším srozuměn (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3122).

125. Soudy dospěly k závěru, že obviněný Petr Jaroš se předmětného trestného činu dopustil ve spolupachatelství a tímto způsobem naplnil také kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Lze doplnit, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze jej učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. přiměřeně ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 529–555).

126. Nejprve je vhodné zmínit, že trestná činnost v bodě XII./ 1.), 2.) byla páchána především ve prospěch obviněného Petra Jaroše a jeho společnosti Complet Service CZ, s. r. o. Za uvedené skutky byli odsouzeni obvinění Petr Jaroš, Marian Harvan, Volodymyr Molnar, Miroslava Hisemová a samostatně stíhaná D. B. Ze zjištěného průběhu skutkového děje nebylo pochyb o tom, že obviněný Petr Jaroš byl tím článkem řetězu, který se svým úmyslným jednáním postaral o naplnění všech znaků aplikované skutkové podstaty a dokonání trestného činu. O kvalifikaci jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tedy nemůže být v jeho případě sporu. Správný je ovšem i závěr, že dovolatel naplnil také skutkovou podstatu podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Přestože jednal celou dobu s obviněným Marianem Harvanem, prokazatelně (na základě zjištění učiněných z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu) věděl, že spoluobviněný ovládá celou řadu firem, a s ohledem na to, že si byl jednoznačně vědom i nelegálnosti jeho „podnikání“, mohl dovolatel předpokládat, že se na trestné činnosti v rámci dotčených firem podílejí další osoby, jako např. bílí koně a především účetní, která vyhotovovala fiktivní faktury. Navíc bylo v kontextu odposlechnutých telefonních hovorů zřejmé, že dovolatel věděl, že spoluobviněný při své činnosti spolupracuje s Ukrajincem, tj. s obviněným Volodymyrem Molnarem (č. l. 2211). Obviněný Petr Jaroš byl tedy přinejmenším srozuměn (velmi pravděpodobně ale spíše věděl), že daňovou trestnou činnost páchal nejméně se dvěma osobami. Toto srozumění (vědomí) pro naplnění zákonných znaků § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku postačuje, naopak užší součinnost, organizovanost ani dělba práce mezi nimi se nevyžaduje (srov. výše).

127. Samostatnou kapitolou posuzované trestní věci je jednání obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše. Ten ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil celou řadu skutkových i hmotněprávních námitek, které se vždy určitým způsobem dotýkaly závěru soudů, že o trestné činnosti ve společnosti GRAFFIN, s. r. o., věděl a souhlasil s ní. V tomto kontextu jednak tvrdil, že o protiprávním jednání vůbec nevěděl, vedle toho vytýkal, že samotná vědomost bez prokázání jakéhokoli aktivního jednání by k naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nestačila a v neposlední řadě poukazoval, že skutkový závěr, že „věděl a souhlasil“ je v rozporu s popisem skutku, v němž je zmiňováno jeho aktivní jednání. Nejvyšší soud se ani s jedním okruhem jeho argumentace neztotožnil.

128. Ze strany obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., došlo k daňovému úniku ve výši 6 362 439,72 Kč. To je mimochodem druhá nejvyšší částka zkrácené daně v rámci posuzovaných odběratelských společností (hned po Galvanovně Sychrov, s. r. o.). Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš působil po celou dobu páchání trestné činnosti jako jediný společník a jednatel společnosti GRAFFIN, s. r. o., měl tedy za její chod výlučnou zodpovědnost. Z této pozice byl zároveň jedinou osobou, která mohla z trestné činnosti profitovat. Faktem je, že soudy neměly k dispozici jediný důkaz, který by dovolatele přímo usvědčoval z protiprávního jednání, k němuž ve společnosti prokazatelně docházelo. Soudy na základě výsledků dokazování zjistily, že vystavení fiktivních faktur zajišťoval pouze obviněný Ing. Tomáš Kaftan, jenž ve společnosti působil na pozici finančního ředitele. Na druhou stranu ovšem soudy poukázaly na rozhodující okolnosti případu, a to hlavně na postavení dovolatele ve společnosti GRAFFIN, s. r. o., a na rozsah posuzované trestné činnosti.

129. Je pravdou, že dovolatel byl fakticky odsouzen na základě okolností případu a úvah o tom, jaké varianty skutkového děje jsou za daného stavu logicky možné (reálné, přijatelné) a jaké nikoliv. Nejvyšší soud připouští, že takový rozhodovací postup může být z hlediska základních principů trestního procesu vcelku diskutabilní, nicméně jej nelze automaticky zavrhovat. Základním kritériem je zde totiž § 2 odst. 5, 6 tr. ř. s tím, že pokud lze na základě zjištěných okolností případu bez důvodných vyloučit jiné varianty skutkového děje, může i takto přijatý závěr obstát z hlediska požadavků spravedlivého procesu. Přesně tak tomu bylo ve věci dovolatele. Ten sice namítal, že o jeho vině neexistuje žádný, byť jen nepřímý, důkaz. To ovšem není pravda, jelikož nepřímými důkazy jsou ve vztahu k němu všechny důkazy, které svědčí o páchání trestné činnosti ve společnosti GRAFFIN, s. r. o., a také ty, které dokládají tehdejší pozici i faktické působení dovolatele v ní. Takových důkazů – přinášejících celou řadu velmi podstatných informací – existuje v předmětné trestní věci velké množství, které je dostatečné k vytvoření uceleného, a nutno dodat velmi pevného, řetězce usvědčujícího dovolatele ze spáchání projednávaného trestného činu.

130. Soudy velmi správně vyzdvihly, že dovolatel byl aktivním jednatelem společnosti GRAFFIN, s. r. o., na jejích podnikatelských aktivitách se podílel a její chod kontroloval. Lze doplnit, že hlavní činností společnosti bylo obchodování s tiskařskými stroji (jejich nákup, opravy a prodej), přičemž i v tomto ohledu byl dovolatel činný (např. rozhodoval o koupi nových strojů společně s obviněným Ing. Tomášem Kaftanem). Pokud soudy argumentovaly tím, že si jednoduše nemohl nepovšimnout pravidelného a poměrně dlouhodobého vykazování nerealizovaného plnění ve výši mnoha milionů korun poskytnutého zcela neznámými společnostmi, jde o jedinou logicky akceptovatelnou variantu skutkového děje. V opačném případě by totiž platilo, že by dovolatel neměl odpovídající představu o obchodní činnosti společnosti, jejích obchodních partnerech i celkové hospodářské situaci. Navíc fiktivními fakturami byly dokládány i nákupy a opravy tiskařských strojů, což byl základ činnosti společnosti, na které se sám aktivně podílel. Je tedy takřka nemyslitelné, že by nevěděl, od kterých firem tyto velmi drahé stroje nakupovali, kdo prováděl jejich repase atd. Nic takového si skutečně nelze představit od jednatele obchodní společnosti, který je za její chod plně zodpovědný a není jen pouhým bílým koněm (což dovolatel pochopitelně nebyl). Rozhodně zde neplatí, že obviněný jako statutární orgán společnosti důvodně spoléhal na osoby pracující pro obchodní společnost, v důsledku čehož by nejednal ani s úmyslem nepřímým podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (na rozdíl od situace popisované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1114/2020, uveřejněném pod č. 4/2022 Sb. rozh. tr.). Jednoznačně lze akceptovat také stanovisko soudů, podle kterého by nedávalo smysl, aby se obviněný Ing. Tomáš Kaftan dopouštěl v rámci společnosti GRAFFIN, s. r. o., trestné činnosti bez vědomí dovolatele, neboť by mu to nepřineslo žádný majetkový prospěch. Dovolatel sice namítal, že jde toliko o další spekulaci soudu a že majetkový prospěch nebyl v řízení vůbec zjišťován. Ve skutečnosti však jde o logický závěr přijatý za stavu, kdy žádná jiná varianta reálně nepřicházela v úvahu. Také argument majetkového prospěchu je zcela racionální a podložený výsledky provedeného dokazování, neboť již ze samotné skutečnosti, že dovolatel byl jediným společníkem a jednatelem společnosti GRAFFIN, s. r. o., bez dalšího vyplývá, že byl prvním článkem, ke komu vždy doputoval výnos z trestné činnosti (ať již v podobě snížení vlastní daňové povinnosti nebo vylákání či zvýšení nadměrného odpočtu).

131. Nejvyšší soud se proto bezvýhradně ztotožnil se závěry soudů obou nižších stupňů, že obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš o páchání trestné činnosti věděl. Vzhledem k jeho postavení ve společnosti GRAFFIN, s. r. o., ale též délce a rozsahu páchání trestné činnosti, nelze než plně podpořit i další zjištění soudů, že s nezákonným jednáním přinejmenším souhlasil a podporoval je. Dokonce si Nejvyšší soud troufne konstatovat, že dovolatel měl zájem, aby ke zkracování daně ve prospěch společnosti GRAFFIN, s. r. o., docházelo. Těmito správnými závěry soud prvního stupně jednak po skutkové stránce objasnil způsob jednání dovolatele a současně po hmotněprávní stránce prokázal i jeho vnitřní psychický vztah k počínání svému i dalších osob (spolupachatelů), který na jeho straně značí existenci úmyslného zavinění. Nejvyšší soud si povšiml rozporného hodnocení soudů ohledně jeho formy, kdy nalézací soud odůvodnil svůj náhled na věc způsobem, který evidentně svědčil pro přímý úmysl, aby následně vyslovil závěr o pouhém srozumění. V návaznosti na to byl také odvolací soud nucen rozvinout úvahy o obou formách úmyslného zavinění. Nejvyšší soud se již do podobných hodnocení pouštět nebude, poněvadž k naplnění skutkové podstaty § 240 odst. 1 tr. zákoníku je potřeba úmyslného zavinění bez ohledu na to, zda půjde o úmysl přímý nebo nepřímý. Navíc je vázán zásadou zákazu reformace in peius ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. Postačuje uzavřít, že úmyslné zavinění bylo bez jakýchkoli důvodných pochybností prokázáno. Dále je vhodné odkázat na bod 99. rozsudku odvolacího soudu, kde je této problematice věnován velký prostor.

132. Dovolatel rovněž vytkl, že naplnit skutkovou podstatu § 240 tr. zákoníku by mohl pouze aktivním jednáním (např. určitými zásahy do účetnictví apod.), ale nikoli pouze tím, že o trestné činnosti věděl a souhlasil s ní. V uvedeném kontextu namítl také nesoulad popisu skutku, kde je uvedeno jeho aktivní jednání (tedy že zahrnul do daňových přiznání společnosti fiktivní faktury a požádal obviněného Ing. Tomáše Kaftana, aby dohodl další vystavení těchto daňových dokladů), s učiněným skutkovým zjištěním o jeho povědomí a souhlasu s probíhající trestnou činností. První část vznesené argumentace by mohla být relevantní, pokud by dovolatel nebyl v pozici jednatele obchodní společnosti, za jejíž činnost nesl zodpovědnost, a nebyl tedy v nadřízené pozici ve vztahu k zaměstnanci, který se s jeho vědomím ve prospěch jeho společnosti dopouštěl trestné činnosti. Za této situace je zřejmé, že bez jeho vůle a souhlasu by nemohlo k takovému jednání vůbec docházet, jelikož pokud by neměl na páchání daňového podvodu zájem, okamžitě by jej zastavil, což bylo v jeho moci. Z hlediska naplnění zákonných znaků objektivní stránky daného trestného činu je proto zcela nerozhodné, jestli dovolatel předmětné faktury do účetnictví zahrnul sám, anebo je tam vědomě nechal zahrnout jinou osobou. To nemění nic na meritu věci. Ostatně v této souvislosti je možno připomenout, že za spáchání daňového deliktu bývají odsuzováni i zcela formální jednatelé, tzv. bílí koně, kteří sice sami žádnou iniciativu nevyvíjejí, pouze podepisují „papíry“, a tím umožňují páchání trestné činnosti dalším osobám. Není tedy zřejmé, proč by nemohl být postižen dovolatel, který byl reálným jednatelem a z daňových úniků (o nichž věděl) plynuly zisky pro jeho společnost.

133. Totéž platí pro zjištění, že dovolatel měl požádat obviněného Ing. Tomáše Kaftana, aby domlouval vystavení fiktivních faktur. Již soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že dovolatel musel být o záměru spoluobviněného nejprve informován (což je opět jediná logicky přijatelná varianta průběhu skutkového děje) a musel jej odsouhlasit. Ať již tedy dovolatel spoluobviněného požádal sám, anebo mu spoluobviněný tuto nabídku učinil a on ji akceptoval, vždy to vedlo k tomu samému vyústění, tedy že obviněný Ing. Tomáš Kaftan se jal (s tichou podporou dovolatele) domlouvat vystavování faktur na neexistující plnění u obviněného Mariana Harvana prostřednictvím obviněného Rudolfa Harvana. Z hlediska naplnění zákonných znaků vymezených v § 240 odst. 1 tr. zákoníku je tedy opět irelevantní, jaký ze dvou popisovaných scénářů se v dané věci odehrál. Ve světle shora uvedených skutečností proto může obstát i popis skutku v té formě, v jaké byl v bodech XIV./ 1.), 2.) formulován.

134. Obvinění Ing. Tomáš Kaftan a Petr Jaroš také vznesli výhradu stran naplnění subjektivní stránky jim přisouzeného jednání. Ta ovšem v jejich případě není hmotněprávního charakteru, ale skutkového, poněvadž oba dovolatelé zcela pominuli učiněná skutková zjištění plynoucí zejména z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu i záznamů e-mailové komunikace prokazující, že to byli oni sami, kteří si u obviněného Mariana Harvana přímo nebo zprostředkovaně přes jeho bratrance „objednávali“ vystavení fiktivních faktur. Za této situace je závěr o přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku neoddiskutovatelný.

135. Obvinění Ing. Tomáš Kaftan a Ivan Roman vytkli také nepřiměřenou přísnost a nespravedlivost jim uložených trestů odnětí svobody, které byly spojeny s jejich přímým výkonem. K této otázce však Nejvyšší soud již výše naznačil, že námitka tohoto typu nemůže být dovolacím důvodem, a to ani v rámci ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., které by v teoretické rovině mohly přicházet v úvahu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno v jeho rámci ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obvinění v napadeném rozhodnutí nespatřovali. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na nějž v této souvislosti odkázal obviněný Ivan Roman. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného) trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

136. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

137. Dovolatelé spatřovali nepřiměřenou přísnost jim uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody mimo jiné i v hrubém nepoměru k trestu uloženému obviněné Miroslavě Hisemové. Nejvyšší soud ovšem zdůrazňuje, že není oprávněn přezkoumávat trest uložený spoluobviněné, poněvadž nejvyšší státní zástupce nepodal dovolání v její neprospěch. Nadto soud druhého stupně zvolil tento vysoce benevolentní postup vůči její osobě výlučně z důvodu jejích tíživých osobních poměrů a zohlednil přitom i zájmy jejích dětí, které by byly v případě jejího odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody citelně zasaženy. Žádné takové mimořádné okolnosti však nesvědčily ve prospěch ani jednoho z dovolatelů, a proto nemohly být aplikovány. Oběma přitom byly uloženy tresty na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Ta činila u obviněného Ing. Tomáše Kaftana 5 let, z čehož vyplývalo, že trest již musel být spojen s jeho přímým výkonem. U obviněného Ivana Romana šlo o dva roky, byť také nepodmíněně. Je nutno vyzdvihnout, že trestná činnost, za níž byli odsouzeni, byla velmi závažná, promyšlená, páchaná po delší dobu a ze ziskuchtivosti. Oba dovolatelé jednali velmi aktivně a k trestné činnosti na své straně přivedli ještě další dvě osoby (JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše a Ivana Myhaylyka), což jim rozhodně neprospívá. Rozsah zkrácené daně jako následek jejich trestné činnosti nebyl vůbec nízký (11,6 milionu a 7 milionů Kč). Lze tedy konstatovat, že výše uloženého trestu odnětí svobody odpovídá závažnosti skutků, jichž se dovolatelé dopustili, stejně jako dalším kritériím pro ukládání trestu uvedeným v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Rovněž uložení trestů zákazu činnosti a peněžitých trestů bylo zcela namístě, jelikož oba dva k trestné činnosti zneužili svého postavení v obchodních společnostech a měli z ní nemalý majetkový prospěch. Je vhodné zmínit, že jim uložené tresty se nijak nevymykají trestům ukládaným v podobných trestních věcech. I proto je nelze považovat za nepřiměřené, extrémně přísné, odporující zásadě proporcionality trestních sankcí.

138. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných Volodymyra Molnara, Ing. Tomáše Kaftana, JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, Petra Jaroše a Ivana Romana jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

139. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněných Ing. Tomáše Kaftana, Petra Jaroše a Ivana Romana na odklad, případně přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatelé nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinili podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 2. 2024

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu