Plný text
8 Tdo 126/2026-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání obviněného L. N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 10. 2025, č. j. 13 To 263/2025-133, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 13 T 53/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný L. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. 7. 2025, č. j. 13 T 53/2025-102, uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dva) roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dva) roky. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku mu byla dále uložena přiměřená povinnost, a to podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole značky Taurus GX 4 1GA80586, ráže 9 mm Luger, černé barvy, 11 ranného zásobníku, černé barvy, prázdného, a osmi kusů nábojnic, ráže 9 mm Luger.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 7. 10. 2025, č. j. 13 To 263/2025-133, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložené povinnosti podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 10. 2025, č. j. 13 To 263/2025-133, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i). m), n) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že od počátku trestního řízení prohlašoval vinu a měl zájem o dohodu se státním zástupcem. V této souvislosti tak uvedl, že s ohledem na intenzitu jednání, osobu pachatele, okolnosti případu a skutečnost, že se jednalo o ojedinělý exces v jeho životě je společenská škodlivost jeho jednání nižší. Obviněný má také za to, že byly nepochybně splněny podmínky § 178a tr. ř. a podmínky pro užití § 58 tr. zákoníku, což nebylo odvolacím soudem reflektováno. Poukázal také na to, že v době řízení existovaly již pokyny k tomu, aby byly v maximální možné míře využívány peněžité tresty, přičemž uvedl, že právě peněžitý trest by byl pro něj i pro stát výhodnější, a to s ohledem na jeho životní situaci a možnosti vrátit se do normálního života. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání poukázal na teoretická a judikatorní východiska stran přípustnosti dovolání, přezkumu rozhodnutí Nejvyšším soudem a dovolacích důvodů. Státní zástupce tak má za to, že obviněným přednesené výhrady proti výroku o trestu nelze pod jím uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. V této souvislosti také uvedl, že tresty uložené obviněnému nejsou extrémně přísné, zjevně nespravedlivé a zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. Tresty uložené obviněnému byly oběma soudy odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. Byla zohledněna osoba obviněného, jeho bezúhonnost, prohlášení viny, ale také vysoká závažnost činu daná především jeho spácháním, jakož i okolnost ukládání trestu za více trestných činů, přičemž odvolací soud také přiléhavě zdůvodnil, proč neukládal a nemohl uložit peněžitý trest. Státní zástupce má také za to, že aplikace § 58 tr. zákoníku je fakultativním postupem soudu, který není povinen využít, a ani státní zástupce v dané věci, v okolnostech činu a v osobě obviněného a jeho poměrech žádnou specifickou a výjimečnou okolnost, která by odůvodňovala potřebu postupu podle § 58 tr. zákoníku, neshledává. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
8. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. n) tr. ř. lze uvést, že tento nabude účinnosti až od 1. 1. 2027 na základě novely trestního řádu provedené zákonem č. 270/2025 Sb., přičemž obsahově bude odpovídat dosavadnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný taktéž uplatnil. Nejvyššímu soudu tak není zřejmé, a to ani z obsahu dovolání, proč byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. n) tr. ř. obviněným uplatněn.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněný, jak bylo již uvedeno (viz výše), uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i), m), n) tr. ř. s argumentací, že soudy měly aplikovat § 58 tr. zákoníku, § 178a tr. ř. a měl mu být uložen peněžitý trest. Z dovolací argumentace obviněného tak mj. i vyplývá, že uložený trest považuje s ohledem na svoji osobu za nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud však v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
12. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
13. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.
14. I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
15. Takové pochybení (viz shora bod 14.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. Obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby v trvání 2 let [obviněnému bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let, neboť se vydírání dopustil se zbraní; navíc nelze přehlédnout, že byl trest ukládán za dva trestné činy, tedy jako trest úhrnný], přičemž soudy nižších stupňů se náležitě vypořádaly se všemi polehčujícími i přitěžujícími okolnostmi. Vhodné je také poukázat na to, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněného zrušil z výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněnému uloženou povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, který s ohledem na agresivitu obviněného a zanedbatelnou pohnutku k takovému jednání velmi citlivě soud prvního stupně obviněnému uložil. Pokud obviněný poukazuje na to, že mu měl být uložen peněžitý trest s přihlédnutím k novele trestního zákoníku účinné od 1. 1. 2026, tak lze uvést, že v projednávaném případě odvolací soud rozhodoval dne 7. 10. 2025, tedy před účinností zmiňované novely, a neměl tak jinou možnost než se řídit, v době, kdy rozhodoval, stále platným a účinným § 67 tr. zákoníku, který v dané době neumožňoval obviněnému uložení samostatného peněžitého trestu [obviněného je nutno upozornit na znění § 3 odst. 1 tr. zákoníku, které konstatuje, že pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje].
16. Peněžitý trest podle trestní zákoníku účinného v době do 31. 12. 2025 šlo podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, přičemž o takovou situaci se v projednávaném případě nejednalo. Podle § 67 odst. 2 tr. zákoníku bez podmínek odstavce 1 může soud uložit peněžitý trest pouze v případě, že a) trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje, nebo b) ho ukládá za přečin a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele nepodmíněný trest odnětí svobody současně neukládá. Obviněnému byl ukládán trest podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, který umožňuje pouze uložení trestu odnětí svobody, přičemž se podle § 14 tr. zákoníku jedná o zločin. Za takové situace tak nemohlo být ani aplikováno ustanovení § 67 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze tak v postupu soudů nižších stupňů shledat pochybení, pokud obviněnému neuložily peněžitý trest.
17. Obviněný také poukazuje na postup podle § 58 tr. zákoníku a § 178a tr. ř., s tím, že prohlásil svoji vinu a svého jednání litoval. V této souvislosti tak Nejvyšší soud dodává, že ve vztahu k § 178a tr. ř. neměl obviněný postavení spolupracujícího obviněného, a stran argumentace obviněného k aplikaci § 58 tr. zákoníku lze uvést, že obviněný nijak nespecifikuje ve svém mimořádném opravném prostředku, které ustanovení § 58 tr. zákoníku mělo podle něj být užito. S ohledem na to, že obviněný prohlásil svoji vinu, lze se domnívat, že v této souvislosti měl na mysli § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak považuje za potřebné dovolatele upozornit na to, že uvedené ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku hovoří toliko o „možnosti soudu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici“ (nikoli povinnosti), má-li za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout nápravy obviněného i trestem kratšího trvání. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 910/2022 odmítl dovolání obviněného při uplatnění obdobné argumentace podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když mj. konstatoval, že nebyly uvedeny zákonem stanovené dovolací důvody a v předchozím řízení neshledal porušení základních práv obviněného. S uvedeným závěrem Nejvyššího soudu a jeho řešením v dovolání při uplatnění této námitky se mj. ztotožnil také Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 225/23, kterým ústavní stížnost odmítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 8 Tdo 185/2024). Nalézací soud přitom, při zohlednění všech polehčujících i přitěžujících okolností, dospěl k závěru, že s ohledem na prohlášení viny obviněného a jeho dosavadní bezúhonnost je vhodné uložit trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, a to za situace, kdy se obviněný dopustil dvou trestných činů, za které mu byl ukládán úhrnný trest. Trest odnětí svobody mu poté byl odložen na zkušební dobu v nejkratší možné délce, a to dvou let. S takto uloženým podmíněně odloženým trestem odnětí svobody se poté ztotožnil odvolací soud (s korekcí zrušení výroku o povinnosti obviněného podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy), a ani Nejvyšší soud v něm neshledává žádné pochybení (viz také výše bod 15.).
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu