Plný text
8 Tdo 172/2024-7773
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2024 o dovolání obviněného P. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. 7 To 69/2023-7572, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 1/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný P. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2023, č. j. 34 T 1/2023-7450, uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti (17) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 3 T 21/2013, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 2 To 48/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř., o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Týmž rozsudkem byli spoluobvinění J. Š. a J. T. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek kvalifikovaný v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 2 KZV 3/2022, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění. Ve vztahu k spoluobviněným bylo o nárocích na náhradu škody rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný a státní zástupce (do zprošťujícího výroku v neprospěch obviněných J. Š. a J. T.) odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2023, č. j. 7 To 69/2023-7572, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že trestní řízení trpí závažnými procesními pochybeními, která se týkají porušení práva na spravedlivý proces, porušení presumpce neviny, hodnocení důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění, rozsahu a způsobu odůvodnění soudních rozhodnutí. V této souvislosti rozsáhle a podrobně cituje judikaturu Ústavního soudu a ESLP, přičemž z ní vyvozuje, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou ve vazbě na jím zmíněná rozhodnutí nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná, že soudy se nedostatečně zabývaly jeho obhajobou a dostatečně se nevypořádaly s jeho námitkami, rovněž, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Ve vztahu k uvedenému poukazuje na výpověď svědka H., na rozpory v jeho výpovědi, na jeho nevěrohodnost a zpochybňuje nepřímé důkazy, které jsou podle něj přímo závislé na nevěrohodné výpovědi tohoto svědka. Dále poukazuje na jím navrhované důkazy, se kterými se soudy řádně nevypořádaly. Obviněný má za to, že byl odsouzen pouze na základě pouhé pravděpodobnosti, když nebyl v řízení prokázán jeho úmysl a použitá právní kvalifikace nemá oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud, přestože považuje shora uvedenou charakteristiku dovolání za dostatečnou a zcela srozumitelnou, ve snaze předejít nařčení, že jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť uvedená charakteristika nereflektuje na veškeré výhrady obhajoby, uvádí, že otázkou porušení práva na spravedlivý proces a nálezy Ústavního soudu k otázce práva na spravedlivý proces a výkladu dovolání se obviněný věnoval zejména na straně 4–6 dovolání. Na straně 6 pak dále vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., aby na následujících stranách 7–9 citoval z rozhodnutí ESLP a zabýval se otázkou svévolné dezinpretace atd. Následně (str. 9) odvolacímu soudu vytýká, že bezdůvodně odmítl návrh obhajoby na vyšetřovací pokus, aby následně (str. 10–15) rozvíjel teoretické úvahy a citoval výklad k pojmu korunního svědka, kdy mj. odkazuje na rozhodnutí ESLP a výklad tohoto pojmu ve vazbě na otázku spolupracujícího obviněného, organizovaný zločin atd. Následně poukazuje na to, že svědek H. se pohybuje od mládí v kriminálním prostředí, patrně že využil institutu ochrany svědků, aby se vyhnul odhalení jiné své trestné činnosti, že nebyl řádně hodnocen spis KS Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 56/1993 (viz str. 15), že svědek H. měl podrobné informace o vraždě od policie a sdělovacích prostředků (str. 16), že nebylo bráno v úvahu prohlášení svědka K. a T., že svědkyně (J.) H. nebyla v době úmrtí poškozeného ve vztahu s obviněným (str. 17). Dále odkazuje na porušení § 2 odst. 5 tr. ř. a v této souvislosti na čl. 40 odst. 2 LZPS, stejně jako na rozhodnutí Ústavního soudu (str. 18), aby tamtéž zmínil, že není zřejmé, zda svědek H. nepopisuje své vlastní prožitky. Soudům vytýká jednostranné a v jeho neprospěch hodnocení důkazů (dle výpovědi svědka H. bylo poraženo několik stromů, ve kterých se však střely nenašly), popsaný průběh děje je podle něj nepřehledný (str. 18). Následně se zabývá zástřely ve vratech v servisu, nepravdivostí tvrzení svědkyně H., že měla vidět tlumič, otázkou čtyř a šesti drážkového vývrtu hlavní pistolí, neobjektivním přístupem k hodnocení výpovědi svědkyně H. (str. 19-21), aby v další části dovolání opětovně ve vazbě na další rozhodnutí Ústavního soudu, ESLP rozváděl úvahy nejen k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, pokud taková rozhodnutí neobsahují vlastní úvahy (viz výtka k rozhodnutí Vrchního soudu v Praze), k otázce důkazu z doslechu jako jediného nepřímého důkazu, presumpce neviny, LZPS, Úmluvou, porušením zásady in dubio pro reo, a to ve vazbě na rozhodnutí ESLP a Ústavního soudu.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že má za to, že výtky obviněného nejsou opodstatněné, neboť obviněný předně nesouhlasí s tím, jak byly hodnoceny důkazy, především výpověď svědka H., přičemž se v dané věci nejedná o zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce má za to, že soudy nižších stupňů provedly dokazování řádně, jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a není chybou, že pracovaly s výpovědí svědka H. jako s důležitým usvědčujícím důkazem, přičemž jeho výpověď nestojí osamoceně, ale koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy. Nesouhlasně se rovněž vyjádřil k argumentaci obviněného stran nesprávné právní kvalifikace, ke které uvedl, že obviněný vyvozuje neexistenci jeho úmyslného zavinění ze svého vlastního hodnocení důkazů a vlastní představy o skutkovém ději, přičemž takové závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Státní zástupce má také za to, že se soudy řádně zabývaly i důkazními návrhy obviněného a nejedná se tak o opomenuté důkazy. Porušení práva na spravedlivý proces podle něj není dáno za situace, pokud soudy nevybudovaly své vlastní závěry na podrobném vyvracení jednotlivých námitek vznesených obviněným, a ani skutečnost, že odvolací soud na obsah rozsudku soudu nalézacího v některých částech odkazuje, případně jeho odůvodnění převezme, není porušením práva na spravedlivý proces, případně není v rozporu s přezkoumatelností rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. K důvodům dovolání, které obviněný uplatnil je nutno uvést následující.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto ustanovení [nově upraveno zákonem č. 220/2021 Sb.] je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek, které by uvedenému dovolacímu důvodu odpovídaly.
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je nutno uvést, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Vzhledem k tomu, že odvolací soud po věcné stránce rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal je zmíněný dovolací důvod v předmětné trestní věci dán v jeho druhé alternativě.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněný svoji argumentaci založil převážně na tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, že byla porušena zásada in dubio pro reo, že se soudy dostatečně a správně nevypořádaly s provedenými důkazy, jeho odsouzení vybudovaly na základě výpovědi nevěrohodného svědka H., který podával pouze svědectví z doslechu, přičemž ostatní důkazy ve věci hodnocené jsou přímo odvozeny od výpovědi svědka H., že soudy nedostatečně reagovaly na jeho obhajobu a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a dopustily se selekce důkazů v jeho neprospěch. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že obsahově shodné námitky uplatnil obviněný již v rámci svého řádného opravného prostředku, a pokud jde o jím tvrzený zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad-rozpor), pak tento, jak vyplývá z argumentace obviněného, spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci, případně neprovedly jím navržené důkazy. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu-rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a těmto soudům vytýká mj. porušení procesních předpisů spojených se zásadou presumpce neviny, považuje Nejvyšší soud za nezbytné, obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí, uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly (zejména pak soud prvního stupně), jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry (viz níže). Obecně ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. [Obviněný soudům vytýká porušení zásady presumpce neviny, jednostranné hodnocení důkazů atd. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že v předmětné trestní věci v rámci hodnocení důkazů nevznikly u soudů nižších stupňů důvodné pochybnosti o postavení obviněného před soud a jeho vině. Nutno též podotknout, že soud prvního stupně (viz též níže) se zabýval i námitkou obviněného, kterou opětovně uplatnil v dovolání, zda svědek H. nepopisoval ve své výpovědi „vlastní prožitky“ (viz bod 36 rozsudku). Skutečnost, že soudy hodnotily důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., je podle mínění Nejvyššího soudu seznatelná mj. i z toho, že nedošlo ke ztotožnění se s podanou obžalobou a zbývající spoluobvinění při existenci důvodných pochybností byli obžaloby zproštěni (soud prvního stupně; odvolací soud odvolání státního zástupce podané do zprošťujícího výroku zamítl)].
14. V této souvislosti je pak možno uvést, že svými námitkami se obviněný snaží prostřednictvím dovolání docílit změny skutkového stavu věci a na základě této změny následně docílit změny právní kvalifikace. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněného nespočívají v tvrzeném nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, nýbrž jejich prostřednictvím je soudům nižších stupňů vytýkáno procesní pochybení stran dokazování, jakož i nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, které by odpovídalo představám obviněného. Jinými slovy, v otázce nesprávného hodnocení důkazů, se tedy jedná o vlastní verzi skutkového děje. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud obviněného upozornit (vedle jím zmiňovaných rozhodnutí) mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je, pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
15. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že výpověď svědka H. je jediný usvědčují důkaz, přičemž se jedná o svědectví z doslechu nevěrohodného svědka; svědek H. mohl popisovat své vlastní prožitky; svědek H. prokazatelně lhal; se svědkyní H. se v té době neznal, a tedy i její výpověď je lživá; zbraň opatřena svědkem H. nemohla být ke střelbě použita, jelikož má hlaveň s šesti drážkovým vývrtem; bagatelizaci výslechu svědkyně V. H.; žádným důkazem nebylo prokázáno, že za skutek obdržel částku 200 000 Kč atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se dostatečně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, byť obviněný poukazuje na to, že se tak nestalo, když např. v bodech 10. – 43. svého rozsudku soud prvního stupně např. ve vztahu k použité zbrani mj. uvedl, že „Dle odborného vyjádření z odvětví balistiky projektil nalezený v lebce poškozeného odpovídá střele ráže 7,65 mm Browning se stopami drážkového vývrtu s parametrem 4P/cca 1,8 mm, kdy mohlo jít o zbraň s netovární hlavní či opatřenou tlumičem (dle výpovědi zpracovatele odborného vyjádření v hlavním líčení lze přijmout i obě možnosti). Na netovární hlaveň či tlumič bylo poukazováno s ohledem na zjištěné poškození projektilu, které by u tovární originální hlavně nemělo vznikat...Nemůže se tak jednat o zbraň typu ČZ standardní tovární výroby, neboť tyto mají šestidrážkový vývrt. Zpracovatel odborného vyjádření nicméně vysvětlil, že se ve své praxi opakovaně setkávají s tím, že na trhu dochází k tomu, že se u znehodnocených zbraní ČZ měnily hlavně za ty snadno dostupné, často z československých samopalů, které byť mají jinou ráži, vyhovují i pro ráži 7,65 Browning. Na projektilu byla i sešinutá stopa, která je vedla k závěru o možném použití tlumiče, neboť jde o projevy, které u střel vystřelených ze standardních továrních hlavní nejsou... Bylo upřesněno, že jsou dány obě možnosti pro deformaci střely, a to jak kontakt s hlavní netovární výroby, tak i použití tlumiče, případně obojí. Dotyčný rovněž uvedl, že pokud se mění hlaveň a na zbrani má být použit tlumič, tak se užívají delší hlavně pro vytvoření vnějšího závitu. To ostatně odpovídá výpovědi sv. H., který uvedl, že oproti běžné zbrani ČZ, kterou znal, měla tato delší hlaveň s vnějším závitem na tlumič...Dle balistické expertízy byl v hlavě poškozeného zajištěn projektil ráže 7,65 mm Browning, což odpovídá ráži nábojů, které sv. H. měl dle své výpovědi pořídit právě obž. P. V této souvislosti je nutno podotknout, a to ve vztahu k výše zmíněné argumentaci dovolatele, že sám svědek H. uvedl, že zbraň nebyla v takovém provedení, jak byl obvykle zvyklý. V přípravném řízení hovořil o vyměněné hlavni, v hlavním líčení pak o hlavni delší opatřené závitem, což tedy evidentně svědčí pro závěr, že nešlo o tovární provedení zbraně ČZ. Současně také uvedl, že obviněný měl zájem – o zbraň s tlumičem (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně), což odpovídá sdělení zpracovatele odborného vyjádření Mgr. Fencla, že pokud se jednalo o zbraň ČZ vzor 83, muselo dojít k výměně hlavně (neměla šestidrážkový, nýbrž čtyřdrážkový vývrt), a současně poškození projektilu odpovídá zbrani s netovární hlavní, případně opatřenou tlumičem, popř. oběma variantám. Současně je nutno zmínit, že i svědkyně H. (dříve J.) mj. uvedla, že když viděla něco na stole, co jí připomínalo trubku, od obviněného se dověděla, že jde o tlumič (bod 19 rozsudku).
17. Ve vztahu k věrohodnosti svědkyně H., jejíž věrohodnosti a použití výpovědi se obviněný dovolává, nalézací soud mj. uvedl, že „Byť se soudu jeví jako ne zcela obvyklé, že je svědek s odstupem více než deseti let schopen podat takto přesný popis osob, které navíc nesledoval v žádné vypjaté situaci, jež by přispěla k zafixování jejich obrazu, nezbývá než připustit, že je možné, že osoba vybavená velmi dobrými vizuálními schopnostmi může takto zafixovat vzhled jiného na dlouhou dobu. Nicméně důvod, pro který soud výpovědi této svědkyně neuvěřil, a tudíž z ní dále nevychází při svých úvahách, tkví v jiné skutečnosti. Kromě toho, že soudu není zřejmé, proč by policie v rozhodné době „zatajila“ informaci svědkyně, že tato měla vidět několik hodin před smrtí poškozeného tohoto v přítomnosti dalších tří mužů poblíž místa činu, výpověď této svědkyně je v rozporu s tím, co bylo zjištěno k pohybu poškozeného S. v rozhodné době“. Ve vztahu k těmto závěrům soudu o hodnověrnosti uvedené svědkyně je vhodné zmínit, že nalézací soud při hodnocení hodnověrnosti její výpovědi s dalšími ve věci provedenými důkazy vycházel mj. z toho, že svědkyně uvedla, že si je jistá, že muže v danou neděli viděla v půl čtvrté odpoledne a že zde byli dvěma auty (barvy vozidel rovněž uvedla). Oproti tomu z výpovědí např. svědka P. vyplynulo, že dané odpoledne s poškozeným houbařil na motorkách. Soud prvního stupně v rámci svých hodnotících úvah tedy konstatoval, že „Kromě toho v mobilním telefonu poškozeného byly z „houbařského výletu“ zajištěny fotografie hub, když první byla pořízena v 15:08 hod. a poslední v 16:21 hod., tedy v době, kdy sv. H. měla vidět poškozeného na daném místě v přítomnosti dalších tří mužů a byl zde autem, tak poškozený prokazatelně fotil houby, pobýval se sv. P. a byl tam na motorce. Žádný logický způsob, jakým by se mohl v 15:30 hod. ocitnout poškozený na svědkyní uvedeném místě, navíc bez motorky, soud neshledává... atd.“ V rámci svého dovolání poukazuje obviněný na možnost časové odchylky mezi příchozími a odchozími SMS, tudíž neprůkazností zpráv z mobilního telefonu poškozeného. Touto námitkou má ve své podstatě být docíleno toho, aby soudy jako nevěrohodně vyhodnocená výpověď svědkyně H., byla soudy vyhodnocena jako věrohodná. K uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že obhajobou bylo patrně přehlédnuto, že časové údaje zachycené v mobilním telefonu poškozeného k uvedenému dni, kdy měl zmizet, zapadají do celkového rámce výpovědi svědka P., kdy byli s poškozeným na houbách, výpovědí ohledně večeře poškozeného s obviněným P. a XY v restauraci v XY, výpovědí matky poškozeného, která po příchodu domů nalezla doma houby, době, kdy se poškozený připojil k internetu a dalšími zprávami, tudíž nelze soudu prvního stupně vytýkat, pokud na základě celé řady důkazů logicky dovodil nevěrohodnost výpovědi uvedené svědkyně (H.). Je pak s podivem, že stejnou argumentací není obhajobou zpochybňován údaj o setkání obviněného s poškozeným za účasti J. T., když toto vyplývá rovněž z údajů získaných z mobilního telefonu poškozeného S. Jak již bylo shora uvedeno, časový údaj ohledně houbaření vyplývá nejen z časového údaje pořízených fotografií, ale je plně v souladu s výpovědí svědka P. a nepřímo i svědka M. ml., se kterým měli houby vézt poškozenému, stejně jako matky poškozeného, která po příchodu domů houby nalezla (viz též shora). Tuto námitku (viz str. 21 dovolání) ohledně časové odchylky zpráv SMS, stejně jako přijatými a odeslanými SMS zprávami je nutno považovat za zavádějící s ohledem na shora uvedené.
18. Ve vztahu k námitce dovolatele o nevěrohodnosti svědka H. je třeba uvést (při oproštění se od obhajobou nezmíněné skutečnosti, že také obviněný není osobou zcela příkladnou a trestně bezúhonnou), že touto se nalézací soud obšírně zabýval v podstatě napříč celým rozhodnutím, přičemž mj. vycházel ze znaleckého posudku, který zpracovala znalkyně PhDr. Jindřiška Záhorská, která mj. obecnou věrohodnost hodnotila jako sníženou, což i nalézací soud dovodil. V odůvodnění svého rozsudku nalézací soud rozvedl rovněž své úvahy pro posouzení specifické věrohodnosti obviněného, tedy posouzení, zda v dané věci konkrétně uváděné skutečnosti sv. H. jsou či nejsou věrohodné. V souvislosti s výše uvedenými úvahami uvedl, že „...Pro soud je taková okolnost ukazatelem toho, že se musí věnovat velmi pečlivě ověřování jednotlivých svědkem sdělených informací, aby byl schopen posoudit, zda obecně nevěrohodný svědek, s kriminální minulostí, pohybující se v kriminálním prostředí a svým chováním a vystupováním se v podstatě přizpůsobující danému prostředí, v tomto konkrétním případě svědčí pravdivě či nikoliv. Při posuzování této okolnosti soud věnoval pozornost jednak bezprostřednímu dojmu z výpovědi svědka, což odráží jednu ze základních zásad trestního řízení, a to zásadu bezprostřednosti. Kromě toho soud skutečnosti sdělované sv. H. prověřoval v kontextu dalších důkazů, tedy hodnotil, zda jím sdělené skutečnosti odpovídají či odporují ostatním provedeným důkazům. V neposlední řadě hodnotil i případnou motivaci svědka...svědek vypovídal velmi podrobně, byl schopen se k předchozím částem výpovědí vracet, tyto doplňovat či uvádět přesnější detaily, jednotlivé výpovědi nebyly vnitřně rozporuplné a nedocházelo ani k významným odchylkám mezi jednotlivými výpověďmi...Svědek hovořil velmi obsáhle, jeho výpověď před soudem trvala celý jednací den, uváděl při tom základní okolnosti shodně jako ve své předchozí výpovědi učiněné v přípravném řízení, byl schopen se k událostem vracet, upřesňovat je. Určité námitky obhajoby vůči rozporům ve výpovědích byly dle náhledu soudu dány spíše tím, že v předchozí výpovědi svědka často nebylo jasně rozlišeno to, co svědek skutečně vnímal či mu to sdělil obž. P., a to, co dedukoval...Soud tak hodnotí výpověď svědka jako ne zcela úplnou, tento pečlivě zvažuje informace, které soudu sdělí, nicméně toto nelze ztotožnit se závěrem, že by soudu sdělené informace byly nepravdivé. Je zřejmé, že svědek má evidentně strach nejen z obž. P. či potažmo dalších obžalovaných, ale rovněž z prostředí, jehož byl součástí, a jenž mu nyní s ohledem na jeho postoj není přátelsky nakloněno. Jak již bylo zmíněno výše, soud provedl i konfrontaci mezi obž. P. a sv. H. a v tomto ohledu musí konstatovat, že sv. H. při tomto úkonu působil mnohem věrohodněji. Svědek i při tomto úkonu setrval na své výpovědi, v podstatě obžalovanému vylíčil, že jediným důvodem, pro který učinil oznámení, byl strach z něj, který pak dle něj musel vyústit v trestní stíhání i zbylých dvou obžalovaných...Tedy vylíčení sv. H. nejen že působí věrohodně tím, že danou verzi lze lidově řečeno velmi těžko vymyslet, tak tato verze v podstatě vysvětluje důvod, proč byl sv. H. s tímto seznámen...Sv. H. si musel být současně vědom toho, že jím sdělené informace budou podrobně zkoumány a analyzovány (ví, že důvěryhodnost osob páchajících trestnou činnost a pohybujících se v kriminálním prostředí soud rozhodně nepřeceňuje), z čehož vyplývá i jeho vědomí, že kdyby se ukázaly jím sdělené informace jako nepravdivé, nejspíš by mu byla ochrana odejmuta. Soud v žádném případě nepřistupoval ke sv. H. jako k nestrannému, věrohodnému svědku trestné činnosti, je si vědom toho, že obž. P. měl pomoci zajistit si prostředky ke spáchání trestného činu, pomoci mu po činu, sám se pohyboval v kriminálním prostředí a dlouhá léta provozoval aktivity na hraně či za hranou zákona, jde o osobu se zcela pokřiveným náhledem na svět a hodnotovým žebříčkem, která činí oznámení o jednom z nejzávažnějších trestných činů po uplynutí 10 let, a to pouze proto, že se sama cítí být ohrožena na životě, rozhodně ne proto, že by si myslela, že vražda je natolik zavrženíhodný čin, že by měla být oznámena (v tomto ohledu se ostatně svědek vyjádřil, že poškozeného mu v podstatě není líto), nicméně v daném případě soud hodnotí jeho výpověď jako specificky věrohodnou i přes obecnou nevěrohodnost svědka...Při hodnocení výpovědi sv. H. na základě principu bezprostřednosti soud neshledal nic, co by poukazovalo na záměrnou snahu po manipulaci s fakty, jediné, co soud vnímal, byla snaha neříct vše. Znalkyně PhDr. Záhorská sice vyhodnotila osobnost sv. H. jako anomální, nicméně i z jejího odborného psychologického náhledu vykazovala jeho výpověď známky vybavování si děje z prožitků, nikoliv znaky naučené výpovědi... atd.“. Na uvedenou hodnotící pasáž z rozhodnutí soudu prvního stupně Nejvyšší soud odkazuje, neboť s uvedenými závěry se plně ztotožnil a takový postup není v rozporu s obsahem odůvodnění [viz Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 (blíže bod 31, též jako výhrada obviněného k odkazu odvolacího soudu na rozhodnutí ESLP ve věci Helle v. Finsko ze dne 19. 12. 1997)].
19. Obhajobou je poukazováno na nevěrohodnost svědka ve vztahu k některým nepřesným částem jeho výpovědi, které obviněný ve svém dovolaní uvádí. K uvedenému je však nutno uvést, že i touto námitkou se nalézací soud zabýval, když např. uvedl, že „Tedy námitka obhajoby, že když nebyly nalezeny náboje ve stromech v okolí dílny či zbraň v řece, tak to svědčí o nevěrohodnosti výpovědi svědka, je lichá, když kromě toho, že takto jednoznačně nebyla výpověď formulována nelze odhlédnout ani od toho, že to, že určitý důkaz není nalezen, neznamená totéž, jako že nikdy neexistoval... Při výpovědi v hlavním líčení (stejně jako ostatně i v přípravném řízení) svědek uvedl, že zbraň určitě s obž. P. zkoušel, a to buď do stromů před servisem, nebo v lomu, tedy místo nebylo jednoznačně určeno (prohledávání lomu po deseti letech, jak bylo rovněž obhajobou naznačeno, se soudu jeví jako absurdní). Zde tedy Nejvyšší soud poznamenává, že obhajobou je nejen v tomto případě, ale i v řadě dalších poukazováno pouze na skutečnosti obhajobě vyhovující, což je jejím právem, nejsou však již v rámci objektivity (smysl § 2 odst. 6 tr. ř.) zmiňovány objektivně existující další skutečnosti, pro obviněného méně příznivé. I na tyto námitky bylo reagováno nalézacím soudem, kdy bylo v rozsudku uvedeno „.. A nejspíš, i kdyby zbraň byla odhozena do řeky XY, což rovněž svědek nevěděl, pouze to dovozoval, tak předpoklad, že může být nalezena po deseti letech, se svou pravděpodobností blíží zázraku... atd.“, nelze ani opomenout, že se nalézací soud zabýval i skutečností, jestli svědek H. nepopisoval své vlastní přímé vnímání, když mj. uvedl, že „Touto variantou je možnost, že sv. H. má informace o usmrcení poškozeného S. nikoliv díky vyprávění obž. P., ale v důsledku přímého vnímání dané skutečnosti, tedy přítomnosti na místě činu v rozhodné době. Byť soud tuto variantu nepovažuje za příliš pravděpodobnou, zabýval se jí, aby se vypořádal se všemi námitkami vznesenými ve věci. Je zcela zřejmé, že pokud by byl sv. H. přítomen usmrcení poškozeného S., vnímal by veškeré okolnosti daného činu a mohl je tak bez problému pravdivě reprodukovat, čímž by jeho výpověď odpovídala dalším provedeným důkazům...Sv. H. neměl žádný vztah k poškozenému S., znal jej okrajově a v podstatě nebylo nikterak doloženo, že by spolu měli někdy mít cokoliv společného...Pokud by sv. H. čin spáchal se zcela jinou osobou a křivě obvinil obž. P., existuje i po letech poměrně vysoké riziko, že v řízení vyjde najevo, že dotyčný čin nemohl spáchat, čímž sv. H. strhne pozornost orgánů činných v trestním řízení na sebe, neboť bude zcela evidentní, že pokud má informace o činu, tak je musel nějak získat, a pokud mu je nemohl sdělit obž. P., jak tvrdí, tak jediným způsobem je účast na trestném činu. Takto by sv. H., který po celou dobu, kdy probíhaly úkony trestního řízení, nebyl nikterak spojován s činem, se v podstatě sám vydal orgánům činným v trestním řízení a předložil by jim i důkazní materiál proti své osobě. Současně pokud by měl sv. H. obž. P. křivě obvinit ze spáchání svého činu, aby svým svědectvím získal policejní ochranu a unikl tak před svými dluhy, tak soudu se opět jeví jako ‚menší zlo‘ vypořádat se s dluhy, než přivodit si trestní stíhání pro takto závažný trestný čin v okamžiku, kdy by se případně zjistilo, že obž. P. nemůže být pachatelem činu... atd.“ Z uvedeného je tedy patrno, že se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval všemi okolnostmi důležitými pro posouzení závěru, kdo byl pachatelem trestného činu vraždy poškozeného, možným motivem jednání pachatele tohoto trestného činu atd.
20. Následně v reakci na odvolací námitky např. bodech 17. – 20. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, částečně na ni odkázal, přičemž sám mimo jiné uvedl, že „Svědek P. H. jednoznačně a opakovaně označil jako osobu, která se mu svěřila, že usmrtila poškozeného A. S., obžalovaného P. P. Akceptovatelným způsobem vysvětlil i to, proč s trestním oznámením, resp. se svým sdělením, otálel téměř devět let, a proč se tímto pro něj radikálním rozhodnutím v podstatě zřekl běžného způsobu života. Jeho výpověď v zásadních bodech zůstává neměnná a koresponduje i dalším nepřímým důkazům. Je proti logice věci, aby, pokud by pachatelem byl on sám, jak implicitně v odvolání naznačuje obhajoba obžalovaného P. P., na sebe upozorňoval a otevíral tuto věc, která byla v roce 2012 odložena... Pokud jde o sdělení tohoto svědka, že zakoupená zbraň byla zkoušena střelbou do kmenů stromů před objektem autodílny obžalovaného P. P., pak je třeba vidět, že toto svědek v procesně použitelné výpovědi nikdy jednoznačně neuvedl, když v tomto ohledu pouze zmínil, že opatřená pistole, byla funkční, ještě jsem ji předtím zkoušel, ale už nevím kde, buď před P. dílnou nebo v XY, což je lom na kaolín u XY, resp. zkoušeli jsem ji, ale kde přesně nevím, ale vystříleli jsme asi dva zásobníky‘ (č. l. 2761–2762 spisu)... Pravděpodobné určení typu předmětné pistole vychází ze závěrů odborného vyjádření z oboru balistika...K opravě vrat se vyjádřil již nalézací soud a jeho argumentace, že je zcela jasné, že pokud je oprava vyřešena výměnou nikoliv celých prken, ale jejich uříznutím v určité části, je pak nutné jak horní, tak i dolní část prken zafixovat v místě jejich kontaktu. Nicméně místo fixace muselo být ‚vytvořeno‘ až v souvislosti se samotnou úpravou právě ve výšce, kde byla prkna seříznuta, na základě čehož krajský soud shledává ‚poměr příčiny a následku‘ zcela opačně, než uváděl obžalovaný P. P. Ohledně čestného prohlášení svědka F. T. odloženého v doplňku odvolání vrchní soud zdůrazňuje, že ve světle výše uvedeného se jeví toto prohlášení jako čistě účelové a nekonkrétní, navíc svědek M. J., na něhož svědek F. T. ve svém prohlášení odkazuje, zjevně hovoří o úplně jiné opravě...K výpovědi svědkyně H. se dostatečně vyjádřil nalézací soud, když uvedl, že výpovědi této svědkyně neuvěřil, a tudíž z ní nevycházel, a to proto, že v době, kdy svědkyně H. měla vidět poškozeného na daném místě v přítomnosti dalších tří mužů a měl zde být autem, poškozený prokazatelně fotil houby, pobýval se sv. P. a byl tam na motorce. Žádný logický způsob, jakým by se mohl v 15:30 hod. ocitnout poškozený na svědkyní uvedeném místě, navíc bez motorky, proto nalézací soud neshledal... atd.“ Tudíž nelze považovat za objektivní argumentaci dovolatele, že s ohledem na chybějící vlastní úvahy odvolacího soudu vyjádřené v odůvodnění usnesení, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, byť s ohledem na řešenou problematiku si lze bezpochyby představit i obsáhlejší a podrobnější argumentaci odvolacího soudu.
21. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též body 16 až 20), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
22. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 4 a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil (bod 10 a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl, přičemž neopomenul reagovat a zabývat se námitkami obviněného (viz též body 19 a 18).
23. Ve vztahu k výše uvedenému a k argumentaci obviněného lze uvést, že co se týče otázky založení skutkových zjištění dominantně na výpovědi svědka H., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že soudy se přiklonily k verzi svědka a nikoli k verzi obviněného, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). Taktéž lze poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu, kde Ústavní soud mj. uvedl že „Trestní řád nároky na odůvodnění rozhodnutí zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci ‚tvrzení proti tvrzení‘ je potřebné na soud klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15) a „Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). V posuzovaném případě je zřejmé, že oba soudy věnovaly hodnocení výpovědi svědka H. zvýšenou pozornost. Jak již bylo řečeno, nalézací soud se věrohodností svědecké výpovědi svědka H. zabýval velice obšírně v podstatě v celém svém rozhodnutí, přistupoval k ní kriticky, vědom si skutečnosti, že svědek pochází z kriminálního prostředí (jak obhajoba zdůrazňuje), a že nelze tak jeho věrohodnost přeceňovat (viz též bod 18.), přičemž se podrobně zabýval i jeho motivem k podání dané výpovědi, když mj. uvedl, že „Pokud by sv. H. čin spáchal se zcela jinou osobou a křivě obvinil obž. P., existuje i po letech poměrně vysoké riziko, že v řízení vyjde najevo, že dotyčný čin nemohl spáchat, čímž sv. H. strhne pozornost orgánů činných v trestním řízení na sebe, neboť bude zcela evidentní, že pokud má informace o činu, tak je musel nějak získat, a pokud mu je nemohl sdělit obž. P., jak tvrdí, tak jediným způsobem je účast na trestném činu. Takto by sv. H., který po celou dobu, kdy probíhaly úkony trestního řízení, nebyl nikterak spojován s činem, se v podstatě sám vydal orgánům činným v trestním řízení a předložil by jim i důkazní materiál proti své osobě. Současně pokud by měl sv. H. obž. P. křivě obvinit ze spáchání svého činu, aby svým svědectvím získal policejní ochranu a unikl tak před svými dluhy, tak soudu se opět jeví jako ‚menší zlo‘ vypořádat se s dluhy, než přivodit si trestní stíhání pro takto závažný trestný čin v okamžiku, kdy by se případně zjistilo, že obž. P. nemůže být pachatelem činu...“.
24. Věrohodností svědka H. se zabýval i odvolací soud (viz též bod 17, 20 usnesení). Lze také uvést, že věrohodnost svědecké výpovědi svědka H. je podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy např. svědeckou výpovědí svědkyně E. H. [pokud je v dovolacím řízení opětovně namítáno, že jde o nevěrohodnou svědkyni, neboť s obviněným se měla seznámit až po vraždě poškozeného, pak je nutno uvést, že jmenovaná svědkyně uvedla, že vztah s obviněným P. začala v létě 2011(tělo poškozeného bylo nalezeno 3. 11. 2011), byli spolu 2–3 roky, následně se rozešli a pak se zase dali dohromady (tuto skutečnost obhajoba rovněž nezmiňuje – viz výše)], popisem opravy vrat, kde místa opravy se shodující s výpovědí svědka H. [otázkou opravy vrat se zabýval nejen soud prvního stupně, který poukázal na výpovědi svědka J. a nevěrohodnost výpovědi obviněného, případně svědka P. P., neboť oprava vrat neodpovídala tomu, co bylo objektivně zjištěno (viz blíže např. bod 25 rozsudku)], ale rovněž odvolací soud, který se mj. ztotožnil se závěry nalézacího soudu ohledně nedůvodnosti požadavku obhajoby na provedení vyšetřovacího pokusu ohledně dráhy střel a průstřelu vrat (viz bod 11 usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně zcela logicky rozvedl své úvahy týkající se další z námitek obviněného, která se vztahovala k opravě vrat v souvislosti právě s uvedenými zástřely. Zde lze např. zmínit, že pokud by obhajoba argumentovala výškou poškozeného, a tudíž zástřely ve výšce vrat vyšší než 157 cm, pak nelze přehlížet, že ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství vyplývá, že s ohledem na silné poškození těla hořením není možno posoudit jakékoliv poškození měkkých tkání, nelze zjistit jakékoliv zranění v oblasti zad a hrudníku, neboť uvedená část těla byla prakticky shořelá. Pokud šlo o defekty na lebce pak z téhož posudku vyplynulo, že nešlo o střely ani shora ani zdola, tyto byly na ploše cca 10x15 cm a byly zasazeny spíše v horizontální poloze. Za takové situace je závěr odvolacího soudu ohledně zamítnutí obhajobou navrženého vyšetřovacího pokusu zcela obhajitelný. Dovolací soud nepovažuje za potřebné vyjadřovat se z pozice Nejvyššího soudu k námitce[kám] dovolatele typu „při tvrzeném známém místě činu je zcela namístě takové místo lokalizovat, forenzně prozkoumat a nalézt důkazní prostředky svědčící o takto realizované střelbě do ležícího poškozeného, neboť střely, které prošly lebkou poškozeného by po sobě stopy ve svém okolí, zjevně zanechaly“ – nutno podotknout, že k činu došlo v listopadu 2011 a věc se začala opětovně šetřit přibližně po deseti letech. Aby však ze strany Nejvyššího soudu bylo reagováno jak na tuto námitku, tak námitku obhajoby, že soud prvého stupně zcela mylně hovoří v odůvodnění svého rozsudku o nálezu střely, přičemž svědek H. hovoří o nábojnici, pak bazírování na takové skutečnosti je pro věc zásadně nepodstatné – podstatné je to, co opět není obhajobou zmíněno, a to je zjištění, které stěží mohl svědek H. vědět z televize, že se v servisu nachází kanálek, který skutečně s odstupem téměř deseti let byl na místě shledán, čímž je ve své podstatě potvrzována výpověď svědka H., že jej obviněný P. požádal, aby s ním zkontroloval dílnu (areál autoservisu), a tam v kanálku našel „nábojnici“. Obdobný neobratný význam lze přiznat odvolacím soudem použitému (jednorázovému) pojmu „korunní svědek“. V dalších částech je hovořeno o svědkovi H., stejně tak soudem prvního stupně je např. v bodě 34 jeho rozsudku hovořeno o klíčovém důkazu – výpovědi svědka.
25. Z důkazů provedených soudy nižších stupňů jednoznačně vyplynulo, že s výpovědí uvedeného svědka bylo nakládáno jako s ostatními ve věci provedenými důkazy, žádná priorita ve smyslu jediného usvědčujícího důkazu mu přiznána nebyla (Nejvyšší soud se v tomto směru nesoustředil na odborné výklady obhajobou zmiňovaných pojmů, ale v duchu výkladu ústavních rozhodnutí se držel zásady, komu je rozhodnutí adresováno a aby bylo zcela pochopitelné svými výrazy i neodborné veřejnosti). Nalézací soud zamítl návrh na doplnění dokazování vyšetřovacím pokusem k dráhám střel, neboť balistickým odborným vyjádřením a výpovědí jeho zpracovatele M. F., knihou střeliva a výpovědí svědka M. V., projektilem vyjmutým z hlavy poškozeného, který odpovídal ráži náboje, k jejichž nákupu svědek H. uvedl, že je dotyčnému opatřil [z důkazů k tomuto úkonu provedenému vyplynulo, že svědek H. pouze ve dvou případech, a to 27. 9. a 1. 11. 2011 nakoupil náboje ráže 7,65 mm (zjištěno z knihy prodeje střeliva za období od 1. 5. 2009 do 8. 11. 2012), jinak vždy kupoval náboje ráže 9 mm], lze dovodit soulad těchto důkazů s výpovědí svědka H. (viz též bod 11 usnesení odvolacího soudu). Obviněný rovněž v dovolání argumentoval tím, že svědek H. měl disponovat podrobnými informacemi ohledně vraždy poškozeného S. díky svým vazbám na PČR a reportáži v České televizi. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, jakým způsobem získala Policie ČR informace k vraždě poškozeného S. a osobě, která by případnými informacemi mohla disponovat (tedy nikoli opačný tok informací, jak by mohlo vyplývat z argumentace dovolatele). Stejně tak je zřejmé, že ze zprávy ČT pouze vyplynulo, že v hlavě poškozeného byl nalezen projektil, bez dalších podrobností. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že nalézací soud ani soud odvolací nepochybily, když hodnotily výpověď svědka H. jako věrohodnou, k osobě pachatele vraždy poškozeného A. S., přičemž na tom nemění nic ani skutečnost, že se jeho výpověď v některých bodech rozchází s dalšími ve věci provedenými důkazy, zvláště za situace, kdy se jedná o skutek, který se odehrál před více jak deseti lety, přičemž se oba soudy řádně danými rozpory zabývaly. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného. Na tomto místě a ve vztahu k uplatněným námitkám obviněného (kterými se soudy nižších stupňů řádně zabývaly), který předkládá své vlastní hodnocení důkazů, je také vhodné uvést, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, přičemž nelze ani konstatovat, že by v dané věci existoval tzv. extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
26. Ve vztahu k argumentaci obviněného stran svědectví z doslechu, na kterou obviněný taktéž poukazuje v souvislosti s výpovědí svědka H., lze uvést, že tzv. svědectvím z doslechu se zabýval i Ústavní soud, přičemž mj. uvedl, že „Neobstojí ani stěžovatelova námitka údajné nepřípustnosti ‚svědectví z doslechu‘. Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne mimo jiné to, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů ani nevylučuje použití odvozeného důkazu. Přípustnost takového důkazu je uznávána i v odborné literatuře (viz např. Šámal, P. et. al. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha : C.H. Beck, 2013, s. 360). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 868/13), případně, že „kdyby svědek...vypovídal o skutečnostech, o kterých se dozvěděl od jiné osoby (tzv. svědectví z doslechu), nejde o důvod pro odmítnutí takového důkazu, neboť i když jde o důkaz odvozený, jeho využití pro účely trestního řízení není vyloučeno“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 1773/19), případně taktéž, že „Z jednání, jež mělo spočívat v použití popsané pohrůžky jinou těžkou újmou, ho totiž neusvědčoval pouze jediný přímý důkaz, tj. důkaz výpovědí poškozeného D. K., ale i další přímé důkazy. Těmi byly výpovědi především manželky poškozeného, jíž poškozený K. vyprávěl o inkriminovaném rozhovoru se stěžovatelem bezprostředně poté, co tento rozhovor proběhl, jakož i výpovědi svědků V. a L., kteří získali relevantní informace rovněž od poškozeného. V případě těchto svědectví jde sice o důkazy odvozené, neboli o tzv. svědectví z doslechu, to však nic nemění na tom, že jimi byla přímo potvrzována dokazovaná skutečnost (tj. použití pohrůžky stěžovatelem), tedy že šlo o důkazy přímé“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 994/18). Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů důvodně vycházely z výpovědi svědka H., byť se jednalo o tzv. svědectví z doslechu ohledně toho, kdo měl spáchat předmětný trestný čin. Toto svědectví, resp. indicie poskytnutá jinou osobou, je však v předmětné trestní věci doložena osobně svědkem registrovanými skutečnostmi, které toto svědectví z doslechu potvrzují jako mj. skutečnost, že zakoupil zbraně s tlumičem, zakoupil střelivo ráže 7,65 Browning (doloženo z knihy střeliva pouze a právě v době předcházející vraždě poškozeného, byť jinak vždy – před i po nakupoval náboje ráže 9 mm), po incidentu na základě požadavku obviněného byl s ním na místě činu, kde v kanálku, jehož existence byla následně potvrzena, našel „nábojnici“, atd. Nelze ani přisvědčit argumentaci obviněného stran tzv. korunního svědka (viz shora), jelikož z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že tuto formulaci („korunního svědka Pavla H.“) použil pouze v souvislosti s důležitostí jeho svědecké výpovědi, a nikoliv jako právní institut, jak obviněný poukazuje. Je vhodné rovněž uvést, že soudy nižších stupňů se rovněž zabývaly možným motivem jednání obviněného (viz např. body 20–24, 32 rozsudku), stejně jako otázkou, zda svědek H. neoznačil obviněného jako pachatele záměrně, neboť sám měl dluhy a z jejich plnění se chtěl vyvázat. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by měl mít svědek H. dluhy vůči obviněnému, případně ostatním spoluobviněným, tudíž ve vztahu k těmto osobám byl odkaz na tuto problematiku nepřiléhavý. Otázkou dluhů svědka H. a finančními vazbami nejen tohoto svědka, ale i dalších osob se soudy zabývaly (soud prvního stupně, odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil) zejména v bodech 18, 21–24, 32, aby následně konstatovaly, že součástí poskytnuté ochrany svědka je, aby byl dostupný v rámci datové schránky, tudíž možnost vymoci civilní pohledávky je zachována. Se závěry, které vyjádřil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 26) ohledně míry rizika pro obviněného vyplývající z jeho existujících dluhů či míry rizika pro jeho život a zdraví v souvislosti s obviněním osob z nájemné vraždy se Nejvyšší soud ztotožňuje. Pokud obviněný nalézacímu soudu vytýká, že nebyl řádně hodnocen spis Krajského soudu Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 56/1993, pak je vhodné uvést, že jde o námitku procesní dovolací důvod nenaplňující, přesto však lze konstatovat, že soud prvního stupně zmíněný spis zmiňuje např. v souvislosti s hodnocením znaleckého posudku PhDr. Jindřišky Záhorské k obecné a specifické věrohodnosti svědka H.
27. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že obviněný v rámci své argumentace poukazuje na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání, přičemž ovšem vychází ze své vlastní verze skutkového děje, založené na jeho vlastním hodnocení důkazů s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by obdržel částku 200 000 Kč, a že jeho úmysl nebyl prokázán, ale pouze předpokládán. Obviněný ovšem svojí argumentací pomíjí tu skutečnost, že svědek H. vypověděl, že obviněný měl za dané jednání inkasovat 200 000 Kč, přičemž tato skutečnost je podpořena existencí zlepšené finanční situace obviněného, jak uvedl svědek H. Na tomto místě lze také uvést, že argumentace obviněného nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak učinil nalézací soud (odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil), přičemž takto koncipované námitky nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud obviněný zpochybňuje subjektivní stránku předmětného trestného činu, pak zákonu odpovídajícím způsobem se s tímto znakem trestného činu vypořádal soud prvního stupně (viz bod 70 rozsudku) a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje, na něj odkazuje.
28. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů, byť obviněný pouze nesouhlasí s odůvodněním, jakým způsobem dané důkazní návrhy byly soudy nižších stupňů odmítnuty. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
29. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly jak otázce shromažďování důkazů, tak jejich hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné důkazní návrhy, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné (viz též shora bod 25). Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné (viz bod 69 rozsudku). Odvolací soud se k návrhům obviněného dostatečně vyjádřil v bodech 11. a 20. svého rozhodnutí.
30. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
31. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení [shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu reaguje na rozhodnutí ESLP a Nejvyšší soud jej zmiňuje nejen ve vztahu k rozsahu vlastního rozhodnutí, ale také vzhledem k tomu, že obviněný (obhajoba) vznesla výtku ke způsobu a rozsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud odvolání obviněného zamítl], tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
32. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. [též bod 31].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu