Usnesení NS sp. zn. 8 Tdo 222/2024

Plný text

8 Tdo 222/2024-8731

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1) J. D., 2) P. M., 3) M. N., 4) P. N. H., 5) Z. P., 6) R. J., 7) K. M., 8) P. F., 9) L. B., 10) L. B. a 11) M. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 138/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, která podali obvinění J. D., P. M., M. N., P. N. H., Z. P., R. J., K. M., P. F., L. B., L. B. a M. P., odmítají.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022, č. j. 16 T 138/2014-7297, byl obviněný M. N. H. uznán vinným zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění J. D., P. M., M. N., P. N. H., L. P. (dříve T.), Z. P. (dříve J.), J. V., R. J., K. M., P. F., L. B., P. S., L. B. a M. P. byli uznáni vinnými zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a to jako účastníci ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

2. Za tuto trestnou činnost byli obvinění odsouzeni následovně: obviněný M. N. H. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 300 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 500 Kč (tj. celkem 450 000 Kč); obviněný J. D. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 200 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč (tj. celkem 200 000 Kč); obviněná P. M. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 200 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 300 Kč (tj. celkem 60 000 Kč); obviněný M. N. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 200 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč (tj. celkem 200 000 Kč); obviněný P. N. H. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let; obviněný L. P. (dříve T.) podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; obviněná Z. P. (dříve J.) podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; obviněný J. V. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; obviněný R. J. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 100 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč (tj. celkem 50 000 Kč); obviněný K. M. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 100 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč (tj. celkem 50 000 Kč); obviněný P. F. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 100 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč (tj. celkem 50 000 Kč); obviněný L. B. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; obviněný P. S. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; obviněný L. B. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 100 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč (tj. celkem 50 000 Kč); a obviněný M. P. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 100 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč (tj. celkem 50 000 Kč).

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni shora jmenovaní obvinění i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, která brojila proti výrokům o trestech v případě obviněných L. P. (dříve T.), Z. P. (dříve J.), J. V., R. J., K. M., P. S., L. B., M. P. a M. N. H. Z podnětu odvolání, která podali obvinění M. N. H. a P. S. a státní zástupkyně, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, č. j. 61 To 386/2022-7655, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze u obviněných M. N. H. a P. S. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo ohledně jmenovaných obviněných při nezměněném výroku o vině znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. N. H. byl za tento trestný čin a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 44 T 158/2021, který nabyl právní moci 23. 2. 2022, podle § 299 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – řezací lišty – průmyslové pily zn. Selecta. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 44 T 158/2021, který nabyl právní moci 23. 2. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. S. byl za tento trestný čin a sbíhající se přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 23 T 234/2012, doručen 30. 10. 2012, který nabyl právní moci 30. 10. 2012, a přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 4 T 283/2012, PM 30. 10. 2012, podle § 299 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen zkušební dobu v trvání 5 let. Současně byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 23 T 234/2012, doručen 30. 10. 2012, PM 30. 10. 2012, a z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 4 T 283/2012, který nabyl právní moci 30. 10. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly zabrány nosorožčí rohy, označené čipy vyjmenovanými ve výroku rozsudku a 21 kusů drobných předmětů z rohoviny – skleničky (kalíšky), neboť hrozí nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání zločinu. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. D., P. M., M. N., P. N. H., L. P. (dříve T.), A (dříve J.), J. V., R. J., K. M., P. F., L. B., L. B. a M. P. zmítnuta jako nedůvodná.

4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili zločinů neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ať již jako pachatelé (obviněný M. N. H.) nebo ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (zkráceně) tím, že

všichni obvinění společně se buď přímo či nepřímo podíleli na realizaci nelegálního obchodu s exempláři nosorožce tuponosého jižního (Ceratotherium simum simum), který je zařazen do přílohy I Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin publikované pod č. 572/1992 Sb. (dále „Úmluva CITES“) a do přílohy A nařízení Rady Evropských společenství č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění nařízení Komise EU č. 750/2013, kdy při organizování akce za účelem získání trofejí a jejich následných vývozů a převozů k lukrativním prodejům nosorožčích rohů bylo organizátory pseudo-lovů s pomocí obviněných pseudo-lovců zneužito výjimky, kdy populace tohoto druhu nosorožce vyskytující se v Jihoafrické republice (dále jen „JAR“) a ve Svazijsku je pro nekomerční obchod s loveckými trofejemi zařazena do přílohy II Úmluvy CITES a v rámci exportních kvót lze získat povolení k jeho odstřelu a podle čl. 57 nařízení Komise ES č. 865/2006 nemusí být pro exempláře osobního charakteru dokládáno dovozní povolení cílové země EU, ale postačí pouze originál vývozního povolení JAR; přičemž obvinění se shora specifikovaného zločinu dopustili tím způsobem, že:

1) M. N. H. prostřednictvím obviněné P. M., která pro něj vykonávala prostředníka mezi ním a skupinami lovců, a sice obviněnými L. P. (dříve T.), Z. P. (dříve J.), J. V., R. J. a K. M. (1. skupina), dále P. F., P. E., L. B., P. S., L. B. (2. skupina lovců) a M. P., na základě veterinárních certifikátů (označených jako 36715C, 36716C, 36717C, 36718C, 36719C), jejichž součástí byl tzv. Health Certificate vydaný ze strany Department of Agriculture, Directorate Veterinary Service, Pretoria, JAR, dne 14. 10. 2011, měl úmysl 5 párů rohů od 1. skupiny lovců již v listopadu 2011 exportovat z JAR přes ČR přímo do Vietnamu na adresu neexistující společnosti Truong Hai Ltd., No 36 Tran Hung Dao Street, Hoan Kiem, District Ha Noi, Vietnam, a po zjištění, že rohy by byly v ČR zadrženy pro podezření z porušení Úmluvy CITES, prostřednictvím obviněné P. M. a dalších neustanovených osob zorganizoval dovoz předmětných rohů do ČR jako loveckých trofejí pro osobní potřebu lovců, a to na základě zcela odlišných veterinárních certifikátů, tzv. Certificate For Treated Game Trophies (označených jako 37891C, 37892C, 37893C, 37894C, 37895C) vydaných ze strany Department of Agriculture, Directorate Veterinary Service, Pretoria, JAR, dne 15. 2. 2012, kde již o cílové destinaci Vietnam nebyla žádná zmínka; s obviněnými L. P. (dříve T.), Z. P. (dříve J.), R. J., J. V. a K. M. následně uzavřel darovací smlouvy datované dnem 24. 1. 2013, na základě kterých mu lovci nosorožčí rohy, do ČR dovezené pod falešnou záminkou jako lovecké trofeje pro osobní potřebu lovců, bezúplatně darovali; obviněného M. P. najal jako lovce, kdy tento odletěl do JAR za účelem lovu mj. i nosorožce tuponosého jižního, zajistil vývozní povolení k vývozu lovecké trofeje z nosorožce tuponosého jižního z JAR do ČR pod záminkou falešného účelu dovozu (vlastní potřeby lovce) a v průběhu měsíce dubna a května 2013 získal od obviněného M. P. jeden kus předního a jeden kus zadního rohu nosorožce do své dispozice, zabezpečil zpracování těchto nosorožčích rohů a jejich pravděpodobný vývoz do Vietnamu, stejně tak získal v blíže nezjištěné době do své dispozice dva kusy předního rohu a dva kusy zadního rohu od obviněných L. B. a P. S., kdy tyto rohy nechal v říjnu 2012 transportovat do Německa, pravděpodobně s úmyslem zde rohy zpracovat a nelegálně exportovat do Vietnamu na černý trh, avšak dne 20. 10. 2012 byly tyto rohy zadrženy německou policejní kontrolou v Drážďanech, když byly převáženy z Prahy do Berlína v osobním motorovém vozidle osobou vietnamské národnosti A. D. D.,

2) J. D. se jako člen organizované skupiny aktivně podílel na legalizaci dovozu nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu, přičemž si byl vědom skutečnosti, že jde o nelegální obchod, dne 28. 4. 2013 se zúčastnil jednání v restauraci XY, XY ul. XY, XY, kde společně s obviněným M. N. za účasti P. N. H. instruovali lovce z 1. skupiny, tedy obviněné L. P. (dříve T.), R. J., J. V., Z. P. (dříve J.) a K. M., a radili jim, jak mají vypovídat na České inspekci životního prostředí, kam byli lovci předvoláni k podání vysvětlení ve věci dovozu nosorožčích rohů; na schůzce lovcům sdělil, že je v probíhajícím celním řízení zastupuje a seznámil je s aktuální situací, sdělil jim, že od nich potřebuje plné moci k zastupování a že je důležité, aby úřad neměl podezření, že se jedná o obchod, radil jim, jak mají vypovídat, a upozornil je, že mají uvést, že jejich prvotní výpovědi byly učiněny pod nátlakem; na základě zmocnění také zastupoval a poskytoval právní servis obviněnému M. N. H. a rovněž v zastoupení shora jmenovaných lovců vypovídal dne 22. 2. 2013 na Celním úřadu Praha Ruzyně, kde deklaroval opravené celní hodnoty dovezených rohů namísto původně deklarovaných podhodnocených celních hodnot,

3) P. M. se jako člen organizované skupiny od přesně nezjištěné doby, nejméně však od 3. 9. 2011 aktivně podílela na organizaci cest najatých lovců české národnosti do JAR za účelem lovu nosorožce tuponosého jižního a dovozu loveckých trofejí z ulovených exemplářů, a sice rohů nosorožce z JAR do ČR; pomáhala lovcům pod falešnou záminkou (pro vlastní potřeby lovců) získat vývozní povolení k vývozu loveckých trofejí, které byly následně na jména najatých lovců dovezeny do EU ve dnech 24. 2. 2012 a 25. 2. 2012 přes mezinárodní letiště v Praze 6 Ruzyni (L. P. – dříve T., Z. P. – dříve J., J. V., R. J., K. M.) a ve dnech 12. 7. 2012 a 18. 7. 2012 přes mezinárodní letiště v Bratislavě, Slovenské republice (P. F., P. E., L. B., P. S., L. B.); v JAR zařizovala potřebná povolení k lovům, u některých lovů se v JAR podílela na tlumočení a následně pak vystupovala jako prostředník při jednání s dopravní společností PELMI, spol. s r. o., IČ 636 68 513, se sídlem Musílkova 568, Praha 5 (dále „PELMI, s. r. o.“), která lovce při dovozu trofejí do ČR zastupovala; vystupovala jako prostředník mezi lovci a odběratelem nosorožčích rohů M. N. H.; byla ve spojení s obviněným P. N. H., s nímž se sešla dne 23. 2. 2013 v restauraci XY, XY, XY, kdy předmětem této schůzky byl také obchod s nosorožčími rohy a kde mu následně předala darovací smlouvy uzavřené mezi 1. skupinou lovců a obviněným M. N. H.,

4) M. N. se společně s obviněnými J. D., P. N. H. a M. N. H. podílel na zajišťování dokumentů – plných mocí, darovacích smluv pro jednání na České inspekci životního prostředí (dále „ČIŽP“), zabezpečoval místa pro realizaci schůzek s 1. skupinou lovců ve věci celního řízení se zadrženými nosorožčími rohy, přičemž věděl, že se jedná o nelegální obchod, když dne 28. 4. 2013 zorganizoval jednání v restauraci XY, XY XY, XY, společně s obviněným J. D. za účasti P. N. H. instruovali tyto lovce z 1. skupiny, tedy L. P. – dříve T., R. J., J. V., Z. P. – dříve J. a K. M., a radil jim, jak mají vypovídat na ČIŽP, kam byli předvoláni k podání vysvětlení ve věci dovozu nosorožčích rohů,

5) P. N. H. se společně s obviněnými J. D., M. N. a M. N. H. podílel na zajišťování dokumentů – plných mocí, darovacích smluv pro jednání na ČIŽP, aktivně se účastnil jednání s 1. skupinou lovců ve věci celního řízení se zadrženými nosorožčími rohy, přičemž věděl, že se jedná o nelegální obchod, když se dne 28. 4. 2013 zúčastnil jednání v restauraci XY, XY XY, XY; byl ve spojení s obviněnou P. M., s níž se sešel dne 23. 2. 2013 v restauraci XY, XY, XY, kdy předmětem této schůzky byl také obchod s nosorožčími rohy a kde od P. M. následně převzal darovací smlouvy uzavřené mezi 1. skupinou lovců a obviněným M. N. H.,

6), 7), 8), 9), 10) L. P. – dříve T., Z. P. – dříve J., J. V., R. J. a K. M. se v září 2011 zúčastnili obviněnou P. M. organizovaného zájezdu do JAR, kde bylo pod patronací místního profesionálního lovce při tzv. pseudo-huntingu zastřeleno pět jedinců nosorožce tuponosého jižního (jeden kus na každého obviněného) a přitom pod svou totožností doloženou osobními doklady figurovali pro účely vydání povolení k lovu v JAR místními úřady jako klienti-lovci, jimiž však autenticky nebyli, když se lovecké trofeje v podobě nosorožčích rohů vzdali s tím, že lovecké trofeje formou darování ponechají na místě k volné dispozici, to vše učinili na základě předem uzavřené a naplněné dohody s P. M., že za poskytnutí uvedených služeb v rámci pseudo-huntingu se zájezdu do JAR zúčastní, aniž by jeho cenu platili;

následně byly ve dnech 24. a 25. 2. 2012 dovezeny na jména těchto obviněných lovecké trofeje (nosorožčí rohy) přes mezinárodní letiště v Praze 6 Ruzyni:

- u obviněného L. P. – dříve T. jako zásilka č. HAWB:20042816, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C38485621, zadní roh, označen čipem 4C382C7GF3, - u obviněné Z. P. – dříve J. jako zásilka č. HAWB:20042772, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C3234627A, zadní roh, označen čipem 4C06377450, - u obviněného J. V. jako zásilka č. HAWB:20042794, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C38596624, zadní roh, označen čipem 4C38137A57, - u obviněného R. J. jako zásilka č. HAWB:20042805, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C2E213928, zadní roh, označen čipem 4C0642527F, - u obviněného K. M. jako zásilka č. HAWB:20042783, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C38530D3F, zadní roh, označen čipem 4C3813434F,

a to se záměrně deklarovanou podhodnocenou celní hodnotou ve výši 100 USD (cca 1 894 Kč), když reálná celní hodnota dvou kusů rohů činila:

- u rohů dovezených na jméno obviněného L. P. – dříve T. při váze 10,37 kg nejméně 466 650 USD (tj. 8 837 418 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněné Z. P. – dříve J. při váze 10,77 kg nejméně 484 650 USD (tj. 9 178 302 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněného J. V. při váze 8,51 kg nejméně 382 950 USD (tj. 7 252 307 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněného R. J. při váze 7,7 kg nejméně 346 500 USD (tj. 6 562 017 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněného K. M. při váze 5,01 kg nejméně 225 450 USD (tj. 4 269 572 Kč),

za daných okolností uspořádání pseudo-loveckého zájezdu zdarma s předjednaným ponecháním loveckých trofejí v podobě nosorožčích rohů k dispozici jiným osobám si obvinění byli vědomi toho, že se v roli pseudo-lovců dost možno účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z JAR, provezení přes další státy se záměrem jejich dovezení do místa lukrativních prodejů na asijském trhu, následně se účastnili schůzek organizovaných obviněnými M. N., J. D. a P. N. H., aktivně spolupracovali a činili další kroky vedoucí k legalizaci nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu tím způsobem, že rohy prostřednictvím uzavřené darovací smlouvy ze dne 24. 1. 2013 bezúplatně darovali obviněnému M. N. H.,

11), 12), 13), 14) P. F., L. B., P. S. a L. B. se v říjnu 2011 zúčastnili obviněnou P. M. organizovaného zájezdu do JAR, kde byli pod patronací místního profesionálního lovce při tzv. pseudo-huntingu zastřeleni čtyři jedinci nosorožce tuponosého jižního (jeden kus na každého obviněného) a přitom pod svou totožností doloženou osobními doklady figurovali pro účely vydání povolení k lovu v JAR místními úřady jako klienti-lovci, jimiž však autenticky nebyli, když se lovecké trofeje v podobě nosorožčích rohů vzdali s tím, že lovecké trofeje formou darování ponechají na místě k volné dispozici, to vše učinili na základě předem uzavřené a naplněné dohody s P. M., že za poskytnutí uvedených služeb v rámci pseudo-huntingu se zájezdu do JAR zúčastní, aniž by jeho cenu platili,

následně byly ve dnech 12. a 18. 7. 2012 dovezeny na jména těchto obviněných lovecké trofeje (nosorožčí rohy) přes mezinárodní letiště v Bratislavě:

- u obviněného P. F. jako zásilka č. AWB 020-99048176, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C064F6540, zadní roh, označen čipem 4C277D4245, - u obviněného L. B. jako zásilka č. AWB 020-99048165, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C38296D6F, zadní roh, označen čipem 4C384EOF28, - u obviněného P. S. jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C382C7913, zadní roh, označen čipem 4C381E7A18, - u obviněného L. B. jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C382E552B, zadní roh, označen čipem 4C381A3712,

a to se záměrně deklarovanou podhodnocenou celní hodnotou ve výši 100 USD (cca 2 072 Kč Kč), když reálná celní hodnota dvou kusů rohů činila:

- u rohů dovezených na jméno obviněného P. F. při váze 6 kg nejméně 270 000 USD (tj. 5 286 060 Kč) - u rohů dovezených na jméno obviněného L. B. při váze 6 kg nejméně 270 000 USD (tj. 5 286 000 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněného P. S. při váze 6,8 kg nejméně 306 000 USD (tj. 6 339 708 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněného L. B. při váze 9,3 kg nejméně 418 500 USD (tj. 8 670 483 Kč),

za daných okolností uspořádání pseudo-loveckého zájezdu zdarma s předjednaným ponecháním loveckých trofejí v podobě nosorožčích rohů k dispozici jiným osobám si obvinění byli vědomi toho, že se v roli pseudo-lovců dost možno účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z JAR, provezení přes další státy se záměrem jejich dovezení do místa lukrativních prodejů na asijském trhu, a následně aktivně spolupracovali a činili další kroky vedoucí k legalizaci nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu,

kdy zásilky s rohy zaslané na jména obviněných P. S. a L. B. prošly celní kontrolou, byly procleny a propuštěny do volného oběhu; následně se nosorožčí rohy v blíže nezjištěné době a na nezjištěném místě dostaly s největší pravděpodobností do dispozice obviněnému M. N. H., příp. jiné osobě s ním spolupracující, a tyto rohy byly dne 20. 1. 2012 v Drážďanech, SRN, zadrženy policií SRN při náhodné silniční kontrole, kdy je v osobním motorovém vozidle převážela z Prahy do Berlína osoba vietnamské národnosti A. D. D.,

15) M. P. se v přesně nezjištěném období roku 2012 zúčastnil účelového zájezdu do JAR, který mu zprostředkoval M. N. H., a který si obviněný sám nehradil, kde byl pod patronací místního profesionálního lovce při tzv. pseudo-huntingu zastřelen nosorožec tuponosý jižní a přitom pod svou totožností doloženou osobními doklady figuroval pro účely vydání povolení k lovu v JAR místními úřady jako klient-lovec, zajistil si vývozní povolení k vývozu lovecké trofeje z nosorožce tuponosého z JAR do ČR pod záminkou falešného účelu dovozu (vlastní potřeby lovce), následně byly lovecké trofeje dne 3. 4. 2013 dovezeny přes mezinárodní letiště v Praze 6 Ruzyni jako zásilka č. AWB 176-39169981, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C1B487258, zadní roh, označen čipem 4C1E33090B, 4 ks nosorožčích nohou a nosorožčí kůži, a to se záměrně deklarovanou podhodnocenou celní hodnotou ve výši 820 EUR (tj. 21 180 Kč), když reálná celní hodnota dvou kusů rohů činila při váze nejméně 5,01 kg nejméně 225 450 USD (tj. 4 413 860,1 Kč), přičemž náklady na jeho pobyt v JAR, které neplatil, byly maximálně 1 818 000 Kč, byl si vědom toho, že se jedná o nelegální obchod s nosorožčími rohy, již při dovozu do ČR byla uvedená trofej na základě předložených tranzitních dokladů určena pro obviněného M. N. H.; tyto rohy následně v rozporu s deklarovaným účelem dovozu předal do dispozice obviněnému M. N. H., který je s největší pravděpodobností v blíže nezjištěné době nezjištěným způsobem transportoval na černý trh do Vietnamu; České inspekci životního prostředí při kontrole lovecké trofeje předložil namísto rohů celkem 21 ks blíže nespecifikovaných výrobků o celkové váze 0,93 kg, o kterých prohlásil, že byly vyrobeny neznámou osobou právě z nosorožčích rohů, přičemž takovou skutečnost nebyl schopen dokladovat ani hodnověrným způsobem prokázat; na žádost obviněného M. N. H. měl sám organizovat najímání nových lovců, kteří by v budoucnu dováželi trofeje pro obviněného M. N. H.

5. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněných poprvé. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 6. 2018, č. j. 16 T 138/2014-5255, byl obviněný M. N. H. uznán vinným zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, které činí 6 000 Kč (tj. celkem 600 000 Kč), podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest ve výměře 1 roku. Naproti tomu byli obvinění J. D., P. M., M. N., P. N. H., L. P. – dříve T., Z. P. – dříve J., J. V., R. J., K. M., P. F., L. B., P. S., L. B. a M. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek v němž byl spatřován zločin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. K odvolání obviněného M. N. H. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podaného v neprospěch všech obviněných byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019, č. j. 61 To 166/2018-5424, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

6. V dalším řízení rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 6 nejen o skutcích všech 15 shora zmiňovaných obviněných, nýbrž také o jednání obviněného P. E. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2020, č. j. 16 T 138/2014-6038, byl obviněný M. N. H. uznán vinným zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Ostatní obvinění byli uznáni vinnými zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a to jako účastníci ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to byli obvinění M. N. H. a P. M. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, obvinění J. D., M. N. a P. N. H. byli podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen zkušební dobu v trvání 2 let. Všichni ostatní obvinění z řad „lovců“, resp. „pseudo-lovců“ byli podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. K odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, které bylo podáno v neprospěch všech obviněných, jakož i k odvoláním 14 obviněných byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 61 To 234/2021-6314, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k nim

7. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022, podali prostřednictvím obhájců a v zákonné lhůtě dovolání obvinění J. D., P. M., M. N., N. H. P., Z. P. (dříve J., dále též jen „P.“), R. J., K. M., P. F., L. B., L. B. a M. P. Všichni obvinění bez výjimky odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Někteří obvinění zvolili ještě další dovolací důvody, a to podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), i) a m) tr. ř.

8. Obviněný J. D. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a odkázal také na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/2014, podle nějž lze pod dovolací důvody podřadit i námitky porušení práva na spravedlivý proces. Na úvod vyzdvihl, že jádro skutku spočívalo v odlovu nosorožce tuponosého jižního v JAR v září 2011 a tvrzeném nelegálním vývozu nosorožčích rohů pro obchodní účely do EU, resp. České republiky, ke kterému došlo ve dnech 24. a 25. 2012 na letiště Praha-Ruzyně. Přitom on sám byl do věci angažován až substituční plnou mocí ze dne 5. 12. 2012, tedy třičtvrtě roku po dovozu. Dovolatel se opakovaně domáhal, aby se soudy vyjádřily k okamžiku dokonání stíhaného trestného činu, avšak bez reakce. Platí-li nadále právní názor vyslovený státní zástupkyní v závěrečné řeči při hlavním líčení dne 17. 4. 2018, že tento trestný čin měl být dokonán již dovozem nosorožčích rohů z JAR do EU, pak stěží mohl být dovolatel pokládán za pomocníka k usnadnění něčeho, co se stalo a bylo dokonáno již před mnoha měsíci. 9. Dovolatel napadl také učiněná skutková zjištění, která nejsou s ohledem na skutečnou podstatu jeho jednání způsobilá naplnit zákonné znaky pomoci k trestnému činu podle § 299 tr. zákoníku. Následně chronologicky shrnul soudy zjištěné jednání, které mu bylo kladeno k tíži. Nejprve měl na základě zmocnění zastupovat a poskytovat právní servis obviněnému M. H. M. K tomu vysvětlil, že se jako zmocněnec (a nikoliv právník) zúčastnil podání vysvětlení spoluobviněného na Celním úřadu Praha Ruzyně dne 23. 1. 2013. Jak plyne z povahy tohoto úkonu, zmocněnec (ani případný právní zástupce) však není oprávněn vstupovat do pokládaných otázek a odpovědí vyslýchaného, což se také stalo. V dané době byly projednávané nosorožčí rohy již půl roku zajištěny Českou inspekcí životního prostředí a bylo jen v její kompetenci posoudit, zda dovoz nosorožčích rohů byl z pohledu Úmluvy CITES legální či nelegální, a rozhodnout o jejich dalším osudu. Dne 22. 2. 2013 dovolatel vypovídal v zastoupení lovců tzv. 1. skupiny na Celním úřadu Praha Ruzyně, kde deklaroval opravené celní hodnoty dovezených rohů namísto původně deklarovaných podhodnocených celních hodnot. Na úřad se dostavil nikoliv z vlastní iniciativy, ale na základě výzvy, v níž bylo uvedeno, že důvodem je oprava chybných údajů deklarovaných ve 47 celních prohlášeních, která byla podána již 25. 6. 2012 advokátní kanceláří KODEŠ a partneři. Současně byl poučen, že nedostaví-li se bez dostatečné omluvy nebo bez závažných důvodů, může být předveden. Dovolatel vyjádřil názor, že na opravě podhodnocených údajů deklarovaných jinou osobou nemůže být již z podstaty věci nic protiprávního. Opět připomenul, že v tu dobu byly nosorožčí rohy již přes půl roku v dispozici České inspekce životního prostředí a na ní bylo rozhodnutí o jejich dalším osudu.

10. Zjevně jádrem trestního postihu dovolatele je skutkové zjištění, že dne 28. 4. 2013 se zúčastnil jednání v restauraci XY, při němž měl společně s dalšími obviněnými instruovat lovce tzv. 1 skupiny, jak mají vypovídat na České inspekci životního prostředí. Dovolatel měl lovcům sdělit, že je v probíhajícím řízení zastupuje, že od nich potřebuje plné moci, že je důležité, aby úřad neměl podezření, že se jedná o obchod, radil jim, jak mají vypovídat, a upozornil je, že mají uvést, že jejich prvotní výpovědi byly učiněny pod nátlakem. K těmto zjištěním vznesl dovolatel následující výhrady. Užitý pojem instruování považoval za jistou démonizaci toho, co skutečně proběhlo, neboť již ve dnech 28. 3. a 30. 3. 2012, tedy více než před rokem a bez jakékoliv jeho účasti všichni lovci tzv. 1. skupiny podali vysvětlení k dovozu na Celním úřadu Praha Ruzyně, přičemž všichni jednotně, jak plyne z protokolů o tomto úkonu, se k nosorožčím rohům přihlásili jako ke svým trofejím (což je rozhodující pro závěry, zda je dovoz legální či nelegální) s tím, že si je hodlají jako trofeje po jejich vydání ponechat. Na upozornění, že je důležité, aby úřad neměl podezření na obchod, trval a nespatřoval v něm nic nelegálního. Jako zmocněnec měl povinnost konat ve prospěch zastoupených osob a podezření na obchod vedoucí případně ke konfiskaci nosorožčích rohů by zcela jistě v jejich prospěch nebyl. Pokud pak jde o možný nátlak při prvotních výpovědích těchto lovců, čerpal jen z jejich informací, které byly (částečně) zachyceny i na audiozáznamu jednání v restauraci XY a zazněly dále i při jejich výpovědích v trestním řízení. Prvotní výslechy byly totiž provedeny zcela nestandardně v den pracovního klidu před bydlištěm těchto osob v prostoru služebního automobilu celní správy, což na vyslýchané jistě vytvořilo tlak. To vše v situaci, kdy nehrozilo nebezpečí z prodlení, neboť nosorožčí rohy byly fyzicky z JAR dopraveny na letiště Praha Ruzyně až po dalších 3 měsících. Dovolatel ještě dodal, že v restauraci XY viděl přítomné lovce z tzv. 1. skupiny poprvé, načež je informoval, že v řízení před Českou inspekcí životního prostředí je bude zastupovat advokát Mgr. Hanzlík (s tím korespondující pořízené odposlechy telefonických hovorů mezi ním, M. N. i plné moci z přelomu dubna a května 2013, kterými uvedení lovci zmocnili advokáta Mgr. Hanzlíka ke svému zastupování před Českou inspekcí životního prostředí i Celní správou ČR).

11. Ke krátkému působení coby zmocněnce v řízení před Českou inspekcí životního prostředí dovolatel dodal, že jediná jeho aktivita spočívala v nahlédnutí do spisu a iniciaci odkladu podání vysvětlení lovců tzv. 1. skupiny do doby zastoupení zvoleným advokátem, k čemuž následně došlo. Neměl tedy žádný vliv na obsah jejich vysvětlení, ke kterým došlo až po převzetí zastoupení Mgr. Hanzlíkem. Pokud mimo to podáním ze dne 27. 3. 2013 doložil České inspekci životního prostředí změnu vlastníka darovacími smlouvami mezi lovci tzv. 1. skupiny a M. H. M., které byly domluveny jinými osobami, tato skutečnost nemohla ovlivnit meritorní rozhodnutí tohoto orgánu o dalším osudu nosorožčích rohů, neboť základem pro takové rozhodnutí nebyl aktuální vlastník, ale samotné okolnosti dovozu. 12. Dovolatel zopakoval, že pokud k dokonání trestného činu podle § 299 tr. zákoníku došlo již dovozem nosorožčích rohů do České republiky ve dnech 24. a 25. 2. 2012, pak nemohl být pomocníkem k tomu, co se stalo v minulosti, neboť jeho angažmá započalo až dne 5. 12. 2012. Ani v další časové fázi od tohoto data, nalézacím soudem nazývanou legalizací dovozu (což podle jeho názoru neodpovídá užité právní kvalifikaci), nemohl být pokládán za pomocníka, tedy osobu, která umožnila nebo usnadnila jinému spáchání trestného činu. Mimo toho, že nedošlo k vydání nosorožčích rohů, a nemohlo se tak jednat o účast na dokonaném trestném činu (jak zní právní kvalifikace pravomocného rozsudku nalézacího soudu), jeho aktivity popsané ve výroku pravomocného odsuzujícího rozsudku nebyly způsobilé pomoci hlavnímu pachateli dosáhnout toho, co zamýšlel či mohl zamýšlet. Jeho účast coby zmocněnce se odehrála v řízení před Celním úřadem Praha Ruzyně, kdežto rozhodování o samotných zajištěných nosorožčích rozích záviselo na posouzení dovozu a souladu či rozporu s Úmluvou CITIES ze strany České inspekce životního prostředí. Neměl ani vliv na obsah výpovědí lovců před tímto orgánem, neboť ty proběhly již při zastoupení jinou osobou.

13. Dovolatel dále namítl, že žádným ze soudů nebyly řádně vypořádány jeho obhajovací námitky. Poté rozporoval, že by důkazy, které soudy v souvislosti s jeho jednáním označily, byly opravdu usvědčujícími ze spáchání trestného činu. K výpovědi obviněného J. V. vyzdvihl jeho tvrzení, že dovolatel lovcům nevyhrožoval ani netrval na jejich zastoupení. Spoluobviněný naopak potvrdil nátlak vyvíjený na něj při prvním výslechu příslušníky Celní správy. K protokolu o sledování osob a věcí včetně pořízené audionahrávky se opakovaně vyjadřoval, aniž by k tomu soudy zaujaly nějaký postoj. K plným mocím dodal, že jejich udělení a akceptace nezakládá trestněprávní delikt. Co se týče obsahu telefonických odposlechů, soud nijak nekonkretizoval trestněprávní aspekty a dopady pro osobu dovolatele. Poukázal přitom na telefonáty s obviněným M. N. ze dnů 5. 4. a 8. 4. 2013, ve kterých mj. vyjádřil své přesvědčení, že dělá legální věci a že vůbec nepochopil podstatu té věci. Ke skutečnostem plynoucím z výpovědi tohoto spoluobviněného konkretizoval, že skutečně požádal svého známého policistu Poura o prověření věci, avšak nikoliv ve směru ovlivnění vydání či nevydání nosorožčích rohů, nýbrž za účelem prověření toho, zda a kdo s nimi během zajištění disponuje. Tak učinil na základě podezření založeného na předchozích informacích o falešných podpisech či plných mocích a také mnohaměsíční absenci informací od státního orgánu. Pokud jde o schůzku v hotelu XY, dovolatel pouze na žádost obviněného M. N. seznámil pana T. s výsledkem celního řízení, nic víc. Dále zdůraznil, že smlouvy mezi lovci tzv. 1. skupiny a obviněným M. H. M., o nichž hovořil v restauraci XY, byly datovány dnem 24. 1. 2013 (tj. 3 měsíce před danou schůzkou) a vznikly z iniciativy obviněné P. M. Dovolatel též upřesnil informace z výpovědi obviněného N. H. P. V prvé řadě, že o separátním setkání s lovci se explicitně vyjádřila jedině obviněná Z. P., která přišla do restaurace XY se zpožděním, a uvedla, že dovolatel je nabádal ke spolupráci a řekl, že shání advokáta. Též vysvětlil údajné legitimování se před spoluobviněným jako policista. Žádné usvědčující informace nezazněly ani ve výpovědi obviněného K. M. Z ní nevyplývá nic jiného podstatného než na audionahrávce z restaurace XY, případně další skutečnosti uvedené již výše. Odvolací soud však takto uplatněnou obhajobu neakceptoval a přes shora popsané okolnosti trval na závěru o aktivní a vědomé roli dovolatele v posuzované trestné činnosti.

14. Obviněný J. D. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky nalézacího a odvolacího soudu v části jeho se týkající a vrátil věc ve zrušené části nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

15. Obviněná P. M. (v příslušné pasáži též jen „dovolatelka“) nejprve nabídla svůj odlišný pohled na celou věc, ve kterém vysvětlila důvody, proč neshledávala naprosto nic podezřelého na tom, že si farma odlovené exempláře nosorožců ponechá za účelem obchodu s loveckými trofejemi. Odůvodněně to naopak považovala za naprosto běžné a legální opatření k zajištění rentability komerčního chovu nosorožců. Rovněž zmínila své nemilé překvapení, když byly nosorožčí rohy následně zaslány na adresy lovců do České republiky. Zdůraznila také svou dobrou víru při zprostředkování darovacích smluv mezi lovci a obviněným M. H. M. s tím, že ona ani lovci nemohli vědět, jak bude M. s rohy dále nakládat. Shrnula, že napadená rozhodnutí vycházejí ze zjednodušené představy, že jakákoli účast na lovu nosorožců či nakládání s jejich loveckými trofejemi je vždy trestná. Tento pohled ovšem neodpovídá platné právní úpravě.

16. Následně dovolatelka připomenula dosavadní průběh trestního řízení, včetně všech meritorních rozhodnutí soudů obou instancí, a také související trestní věc samostatně stíhaného D. F., v němž si Městský soud v Praze opakovaným zrušováním zprošťujících rozsudků vynutil uznání obviněného vinným. Vyzdvihla, že v dané věci rozhodoval i Nejvyšší soud, nicméně otázky právního posouzení nebyly podrobeny přezkumu dovolacího soudu. Potom dovolatelka odkázala na důvody dovolání, které proti rozhodnutím soudů obou stupňů uplatnila, a to podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), g), h), i), m) tr. ř. Vedle toho namítla porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít jednak porušením zásady presumpce neviny a in dubio pro reo a rovněž tím, že odvolací soud nereagoval a nezabýval se námitkami uplatněnými v jejím odvolání. V této souvislosti odkázala na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Považovala za nezbytné, aby soud druhého stupně náležitým způsobem rozebral všechny námitky, které byly v jejím řádném opravném prostředku uvedené. Konstatovala však, že odvolací soud na převážnou většinu jejích (zejména právních) námitek reagoval pouze stručným odkazem na rozsudek nalézacího soudu, který se ale jejich věcnou podstatou buď vůbec nezabýval, nebo se s nimi vypořádal jen velmi stručně a zjevně nepřípadně. Dovolatelka navíc proti řešení těchto právních otázek nalézacím soudem předestřela oponující argumentaci, na niž odvolací soud nijak nereagoval. Tím bylo porušeno její právo na odvolání v trestních věcech podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“).

17. Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytkla dovolatelka vyloučení orgánů činných v trestním řízení. U veřejného zasedání odvolacího soudu dne 15. 11. 2022 vznesla námitku podjatosti soudců senátu 61 To Městského soudu v Praze, a to s odůvodněním, že v usnesení tohoto senátu ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 61 To 234/2021 (v nyní projednávané věci), se objevuje stanovisko odvolacího soudu, že nalézací soud je skutkovými a právními závěry soudů ve věci D. F. vázán, a to ve smyslu ústavně zakotvené zásady rovnosti. Městský soud v Praze ovšem rozhodl, že senát 61 To vyloučen není, poněvadž ve svém rozhodnutí toliko vyjádřil svůj právní názor na věc, což důvody jeho podjatosti nezakládá. Ke stejnému závěru dospěl i Vrchní soud v Praze, který neshledal, že by uvedený senát jakkoli předjímal vinu dalších odděleně stíhaných spoluobviněných. S tím dovolatelka rozhodně nesouhlasila a oponovala, že odvolací soud usnesením ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 61 To 234/2021, ve skutečnosti přímo zavázal soud prvního stupně, aby dospěl v rámci hodnocení důkazů k závěru, že subjektivní stránka trestného činu byla v případě všech obviněných naplněna. Své tvrzení dovolatelka podpořila citacemi vybraných pasáží označeného usnesení, v němž odvolací soud vyzdvihoval závěry Nejvyššího soudu ve věci odděleně stíhaného D. F., přičemž konstatoval, že nalézací soud je těmito právními závěry učiněnými v dané trestní věci vázán. K tomu dovolatelka podotkla, že ve skutečnosti byly rekapitulovány skutkové (a nikoliv právní) závěry dovolacího soudu. Zdůraznila, že neměla možnost se v tomto řízení nijak hájit, tam provedené dokazování bylo podstatně méně rozsáhlé a řada klíčových důkazů svědčících o absenci subjektivní stránky tam nebyla provedena. S těmito konkrétními skutkovými okolnostmi nyní projednávané věci se senát odvolacího soudu nijak nevypořádal a namísto toho předložil soudu prvního stupně jako „závazný právní názor“ hodnocení jiných důkazů provedené jiným soudem v jiném řízení. Odvolací soud takto postupoval zjevně v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“) a presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

18. V rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) a g) tr. ř. dovolatelka namítla skutkové vady obou napadených rozhodnutí. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů spatřovala ve skutkových závěrech ohledně její vědomosti či srozumění s tím, že konkrétní kroky, které činila, jsou protiprávní, dále ohledně její předchozí vědomosti, že nosorožčí rohy měly být dovezeny z Jihoafrické republiky do Evropské unie (do České republiky či na Slovensko) a že tyto rohy měly být (a v několika případech i skutečně byly) z České republiky (Slovenska) dále vyvezeny do zahraničí, zejména do východní Asie. Dovolatelka poukázala na první rozsudek nalézacího soudu v této trestní věci ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 16 T 138/2014, kterým byla podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby, citovala hodnotící pasáže, v nichž nalézací soud neshledal její vědomost o výše popsaných skutečnostech. Po autoritativním zásahu odvolacího soudu do hodnocení důkazů soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 16 T 138/2014, dospěl k závěrům zcela opačným, které dovolatelka opět v podrobnostech citovala. Na základě toho nalézacímu soudu vytkla, že nijak nevysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil od vlastního hodnocení důkazů provedeného předcházejícím zprošťujícím rozsudkem, a přiklonil se k odlišnému hodnocení důkazů předestřenému v rozhodnutích odvolacího soudu v posuzované trestní věci, resp. k hodnocení důkazů provedenému odvolacím a dovolacím soudem v jiné trestní věci. Provedené hodnocení důkazů s ohledem na jeho torzovitou podobu nasvědčuje podle jejího názoru tomu, že soud prvního stupně zcela rezignoval na svoji výsostnou prerogativu vlastního hodnocení důkazů (které pouze on sám provedl a jejichž obsah – zejména výpovědí svědků a obviněných – pouze on sám vnímal svými smysly) a v rozporu se zásadou zákonného soudce a zásadami přímosti, ústnosti a bezprostřednosti v podstatě přenechal hodnocení důkazů a formulaci skutkových závěrů orgánu, který k tomu ze zákona není oprávněn (soudu rozhodujícímu v jiné trestní věci, v níž dovolatelka nemohla realizovat svá procesní oprávnění a jejíž důkazní materie je odlišná a podstatně omezenější).

19. Dovolatelka upozornila také na rozporuplný postoj odvolacího soudu, který nejprve (ve vztahu ke zprošťujícímu rozsudku) neváhal udělit soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým skutkovým závěrům má dospět, aby následně (poté co nalézací soud nekriticky a nepřípustně akceptoval autoritativně vnucené odlišné hodnocení důkazů z jeho strany) konstatoval, že hodnocení důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně, do kterého on není oprávněn nijak zasahovat. Dovolatelka proto obsáhle citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, podle kterého je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně pouze v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění podle § 263 odst. 7 tr. ř., pokud sám rozhoduje ve věci rozsudkem. Skutková zjištění i hodnocení důkazů soudem prvního stupně se ovšem musejí vždy stát předmětem odvolacího přezkumu, jak předpokládá ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Dále dovolatelka přednesla teoretické pojednání o zásadě presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Doplnila, že výrok o vině nemůže být založen na nepodložených tvrzeních, neověřených „předpokladech,“ či domněnkách, k čemuž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14. Uzavřela, že uvedeným zásadám a povinnostem odvolací soud zjevně nedostál. Skutková zjištění, podle kterých měla být srozuměna s trestněprávními aspekty jejího jednání, buď byla provedeným dokazováním přímo vyloučena, anebo v něm postrádala jakýkoli podklad. Nakonec podotkla, že i kdyby jí byl prokázán obžalobou presumovaný úmysl vývozu rohoviny do východní Asie a jejich následného komerčního využití, šlo by nanejvýš o přípravu trestného činu podle § 299 tr. zákoníku, která však není trestná.

20. S využitím dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m), g) a h) tr. ř. se dovolatelka věnovala otázce subjektivní stránky a omluvitelného právního omylu. K prvnímu tématu opět nejprve připomněla úvahy soudů obou instancí v jejich posledních rozhodnutích. Shrnula jejich „argumentační linku“ v této i související trestní věci, když dovodily naplnění subjektivní stránky z důvodu, že obvinění na realizaci celé záležitosti vynaložili nemalé množství energie. Byli si vědomi toho, že tím buď oni sami nebo jiné osoby získají nemalý majetkový prospěch. Nevynaložili dostatečné úsilí na zjištění právní úpravy upravující nakládání s chráněnými živočichy a jejich trofejemi. Majetkový prospěch (v podobě získání rohoviny či zájezdu „zdarma“) nutně vede k závěru povědomí o nelegálnosti celé akce. Všechny tyto předem konstruované „předpoklady“ jsou však mylné, neodpovídají provedenému dokazování, pravidlům formální logiky ani platné právní úpravě. Předně nebylo prokázáno, že by v souvislosti s lovem dovolatelka nebo kdokoli z lovců obdržel jakýkoli finanční prospěch. To ve vztahu k její osobě vyplývá i z výpovědí obviněných J. V. i M. N., který své tvrzení vyřčené v restauraci XY, že dovolatelka měla za každého z lovců inkasovat 150 000 Kč, označil za čirou fabulaci bez reálného základu. Nesmyslnost uváděných částek je přitom zjevná v kontextu jejích majetkových poměrů, zejména ze skutečnosti, že se nejpozději od roku 2013 nacházela v úpadku pro dluhy ve výši cca 270 000 Kč s tím, že insolvenční řízení pak trvalo více než 6 let.

21. Žádnou oporu v provedeném dokazování nemá závěr soudů, podle kterého si dovolatelka byla vědoma značného prospěchu na straně spoluobviněného N. H. M., a to s ohledem na cenu, která je dosahována prodejem rohoviny na černém trhu ve východní Asii. Soudy obou stupňů neuvádějí žádný konkrétní důkaz, pouze „předpokládají“, že takové povědomí je „samozřejmé“. Totéž platí pro závěr o vědomosti dovolatelky, že nosorožčí rohy měly být dále vyváženy na černý trh v Asii, a to přesto, že s rohy dovezenými do České i Slovenské republiky nijak nenakládala a ani nemohla. Soudy obou stupňů však opět považovaly tuto skutečnost za notorietu, která nepotřebuje podklad v provedeném dokazování. Následně dovolatelka poukázala na rozdílný odhad ceny rohoviny na černém trhu v Asii ze strany českého a slovenského vědeckého orgánu. Za nesprávný označila také závěr, že si počínala vědomě nepečlivě při zjišťování obsahu právní úpravy vztahující se k nakládání s chráněnými živočichy, z čehož lze dovodit její přinejmenším nepřímý úmysl dopustit se trestného činu. Po citaci zákonných ustanovení týkajících se úmyslného zavinění uzavřela, že pachatel musí přinejmenším vědět, že může porušit chráněný zájem – objekt trestného činu (zde zájem na ochraně exemplářů nejvíce ohrožených druhů) a být s tím alespoň srozuměn. Žádné takové okolnosti však ve vztahu k dovolatelce nevyšly v průběhu hlavního líčení najevo.

22. To, že dovolatelka nebyla přesvědčena o protiprávnosti svého jednání, lze dovodit zejména z následujících okolností, které vyplynuly z provedeného dokazování: nabídku loveckých safari zájezdu předestřela veřejně svým přátelům a známým, nikomu z nich neuvedla, že by se mělo jednat o nezákonnou aktivitu, kterou by měli držet v tajnosti; nikdo ze slyšených osob nepotvrdil, že by dovolatelka měla mít jakoukoli bližší znalost obsahu celních předpisů či předpisů o obchodování s ohroženými druhy živočichů, navíc když příslušné předpisy jsou značně nepřehledné i pro profesionály (celní správu, policejní orgán i ve věci činné advokáty); veškeré aktivity dovolatelky související s lovem nosorožců i celním odbavením jejich rohů se odehrávaly za přítomnosti, resp. dozoru příslušných státních orgánů, přičemž nikdo z těchto úředních osob nenaznačil, že by toto jednání mělo být protiprávní či dokonce trestné; lovy v Africe se netýkaly volně žijících exemplářů, ale jedinců ve farmovém chovu, odlovených za přítomnosti profesionálních lovců a veterinářů, na základě povolení regionálních vládních úřadů, proběhlo očipování rohů, fotografování s uniformovanými strážci a podpis předložených veřejných listin; nic nenasvědčuje tomu, že by si měla být vědoma jakéhokoli potenciálního ohrožení populace nosorožců, o tom svědčí i zrušení zákazu vnitrostátního obchodu s nosorožčími rohy v JAR v roce 2015; dovolatelka jednala na základě ujištění o souladu svého počínání s právem od přítele Narduse, kterému plně důvěřovala; sama neusilovala o zaslání rohů do České republiky, naopak byla překvapena tím, že rohy byly zaslány lovcům, k celnímu odbavení zásilky zajistila oficiálního přepravního agenta – společnost Pelmi, s. r. o., kterou vyhledala na internetu, nepojily ji s ní žádné zvláštní vazby ani vůči ní nevznesla žádné požadavky na nestandardní způsob odbavení zásilky (utajování informací apod.), zaměstnankyně společnosti Pelmi, s. r. o., si samy iniciativně ověřovaly splnění podmínek dovozu rohů u státních orgánů a z této strany jim mělo být sděleno, že takový dovoz je legálně možný s tím, že předložené doklady byly předběžně vyhodnoceny jako dostatečné; poté, co se v celé záležitosti s nosorožčími rohy na počátku roku 2013 začalo angažovat vícero advokátů, a „lovci“ se tak již obešli nadále bez asistence dovolatelky, ta se již nadále celé záležitosti neúčastnila, navíc zjevně nebyla o řadě skutečností vůbec informována; nebylo prokázáno, že by dovolatelka měla ze svého jednání jakýkoli majetkový prospěch, kromě toho měla zajištěný standardní zdroj příjmů (jako obsluha čerpací stanice); dovolatelka dosud nebyla trestně stíhána ani odsouzena.

23. Se subjektivní stránkou v dané věci úzce souvisí problematika tzv. omluvitelného právního omylu. Skutková podstata podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku je trestněprávní normou s blanketní dispozicí, protože podmiňuje trestní odpovědnost porušením jiného právního předpisu. V takovém případě se musí zavinění vztahovat i na takovou výslovně uvedenou okolnost vyjadřující protiprávnost. Případný omyl o obsahu takového předpisu je třeba pokládat za omyl právní. Následně se dovolatelka v teoretické rovině věnovala této problematice a rozebírala podmínky uvedené v § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Poté konstatovala, že relevantní právní předpisy jsou značně nepřehledné i pro profesionály, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že orgány činné v trestním řízení bez vlastního hodnocení pouze přejaly právní závěry „odborného vyjádření“ České inspekce životního prostředí. Je zde současně aplikováno právo České republiky, Evropské unie, právo mezinárodní i právo Jihoafrické republiky. Při výkladu příslušných norem je mnohdy nezbytné provést komparaci různých jazykových verzí příslušných předpisů, a to i v jejich jednotlivých časových verzích. Bezproblémové orientace v těchto normách je schopno porozumět nanejvýš několik úzce specializovaných pracovníků státních a vědeckých institucí. Po dovolatelce nelze požadovat vyšší standard vědomostí a znalostí než od advokátů, policejního orgánu či celní správy.

24. Dovolatelka dále uvažovala o tom, jak může danou problematiku vnímat běžný občan, načež zdůraznila, že není pravda, že by právní úprava zakazovala jakékoli nakládání s chráněnými druhy rostlin či živočichů. Naopak uvedla několik příkladů toho, jak je běžný občan opakovaně konfrontován s tím, že jedinci chráněných druhů nejsou „absolutně nedotknutelní“. Pro laickou představu běžného občana je tedy nakládání (obchodování) s chráněnými druhy srovnatelné např. s nakládáním se zbožím podléhajícím spotřební dani (alkohol, cigarety, pohonné hmoty), vybranými chemickými látkami, střelnými zbraněmi apod. Není zakázané, ale je regulované. Naproti tomu je nelze srovnávat (jak činí obžaloba) např. s obchodováním s narkotiky, neboť „obchod“ s narkotiky není regulován, ale je zakázán. Z tohoto důvodu dovolatelka odmítla závěr soudů, že každému musí být zřejmé, že jakékoli nakládání s nosorožčími rohy (např. jejich dovoz či vývoz) je nelegální. Jak český zákon č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, tak nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi již ve svém názvu odkazují na to, že legální obchod s ohroženými druhy je možný, je však regulovaný. Již zběžným nahlédnutím do právních předpisů by tedy běžný občan byl utvrzen ve svém původním laickém předpokladu, že s chráněnými druhy obchodovat lze, je však nezbytné dodržet určité zákonné požadavky.

25. Dovolatelka považovala z hlediska subjektivní stránky trestného činu za významné, nakolik je právní regulace běžnému občanu dostupná a srozumitelná a zároveň jaké kroky podnikl k zajištění toho, že podmínkám regulace dostojí. Opět přitom zdůraznila roztříštěnost relevantní právní úpravy do řady právních předpisů různých právních řádů i jejich obtížnou srozumitelnost, která pro osobu nedisponující speciálním vzděláním či dlouholetou praxí v oboru činí spolehlivé zjištění jejích práv a povinností vlastními silami (bez využití odborné konzultace) fakticky nemožným. Dovolatelka proto vyjádřila přesvědčení, že obviněným nelze klást k tíži, že dospěli k závěru o souladu svého počínání s právem, když byli opakovaně utvrzováni součinností a ujišťováním ze strany zaměstnanců jihoafrické farmy, profesionálních lovců, veterinářů, uniformovaných strážců ochrany přírody a státních úředníků při lovu v JAR, advokátů, kteří byli ve věci činní poté, co trofeje dorazily do České republiky a předběžně též ze strany státních orgánů v České republice (na základě šetření společnosti Pelmi, s. r. o.). K tomu dovolatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, podle něhož zpravidla nelze dovodit úmyslné zavinění u laických osob, které se spolehnou na právní rady advokáta. Významné dále je, že jak dovolatelka, tak lovci činili veškeré své kroky „oficiální cestou“, neměli tudíž v úmyslu činit nic „za zády“ státních orgánů, kterým byly předloženy veškeré související listiny, včetně darovacích smluv. Pokud by kdokoli ze zúčastněných pochyboval o tom, zda je bezúplatné přenechání trofejí jiné osobě (darování) legálně možné, je otázkou, z jakého důvodu by předkládal státním orgánům listiny (plné moci, darovací smlouvy), které by vedly k jeho postihu pro protiprávní jednání či dokonce trestnímu stíhání. Dovolatelka také vyjádřila pochybnost nad úvahami o rozlišení tzv. autentického lovce a „pseudo-huntera“. Vyzdvihla, že ani účast na safari lovech nemusí být nutně vyhrazena pouze movité klientele z řad profesionálních lovců. Naopak se jich může účastnit v zásadě kdokoli, postupuje-li v souladu se zákonem. Podle jejího názoru není ani zřejmé, proč by měl běžný občan považovat za vyloučené či nezákonné, aby „úhradu“ odstřelu divoké zvěře provedl tím způsobem, že ji přenechá farmě, kde odlov proběhl. Běžný občan navíc vůbec nebude předpokládat, že by jeho nakládání s chráněnými exempláři, k němuž dochází v exotické destinaci, mělo být posuzováno podle práva České republiky či Evropské unie, a nikoli podle práva státu, v němž se aktuálně nachází. Na tomto základě dovolatelka uzavřela, že závěr o naplnění subjektivní stránky je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

26. Pomocí dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m), a), g), h) tr. ř. vznesla dovolatelka argument nesprávného právního posouzení. Za prvé v tomto oddíle namítla, že nosorožci ani jejich rohy nejsou exempláře druhu přímo ohroženého vyhynutím nebo vyhubením ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedla, že se jedná toliko o exempláře chráněného druhu podle § 299 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázala přitom na dotčená ustanovení českého zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, a především na přímo aplikovatelnou evropskou právní úpravu, a to nařízení Rady (ES) č. 338/97 a přílohu nařízení Komise (EU) č. 1158/2012. Zde je nosorožec tuponosý jižní zařazen do přílohy B (pouze populace v Jihoafrické republice a Svazijsku; všechny ostatní populace jsou zařazeny v příloze A; výhradně za účelem umožnění mezinárodního obchodu s živými zvířaty na vhodná a přijatelná místa určení a obchodu s loveckými trofejemi; všechny ostatní exempláře jsou považovány za exempláře druhu zařazeného v příloze A, a obchod s nimi je podle toho regulován). Dovolatelka poukázala na definici obchodu podle čl. 2 písm. u) nařízení Rady (ES) č. 338/97, kterým se rozumí dovoz do Společenství, včetně přivezení z moře, a vývoz či zpětný vývoz ze Společenství, a také využívání, přemísťování a převod vlastnictví, resp. držby exemplářů podle tohoto nařízení v rámci Společenství, včetně případů uvnitř jednoho členského státu. Pro doplnění popsala, co se rozumí obchodní činností ve smyslu čl. 8 odst. 1 téhož nařízení. Považovala za nesprávné, pokud soudy vycházely z odborného vyjádření České inspekce životního prostředí, v němž je odkaz na definici obchodu obsaženou v čl. I. písm. c) úmluvy CITES, podle které „obchod” znamená vývoz, reexport, dovoz a introdukci z moře. Je tedy odlišná od definice nařízení Rady (ES) č. 338/97 a především na danou situaci nedopadá, neboť z hlediska právního posouzení věci je významné zařazení exempláře v příloze přímo použitelného předpisu Evropské unie (včetně legislativního výkladu zde obsažených pojmů), nikoli jeho zařazení v příloze mezinárodní smlouvy CITES.

27. Dovolatelka také citovala definici „lovecké trofeje“ podle čl. 1 odst. 4b nařízení Komise (ES) č. 865/2006, ve znění účinném od 27. 9. 2012, kde je mimo jiné uvedeno, že ji lovec získal zákonným způsobem lovem k osobnímu využití. K tomu doplnila, že definici „osobního využití“ evropské předpisy neobsahují. Dále odkázala na popis „exempláře osobního a rodinného charakteru“ uvedený v čl. 2 písm. j) nařízení Rady (ES) č. 338/97, pro které platí na základě čl. 7 odst. 3 odchylná pravidla nakládání od postupu upraveného čl. 4 a 5 nařízení. V návaznosti na to zmínila také čl. 57 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, ve znění účinném od 27. 9. 2012, podle kterého se odchylka od článku 4 nařízení (ES) č. 338/97 pro exempláře osobního nebo rodinného charakteru podle čl. 7 odst. 3 uvedeného nařízení nevztahuje na exempláře, které jsou užívány k obchodnímu zisku, prodávány, vystavovány pro komerční účely, drženy k prodeji, nabízeny k prodeji nebo přepravovány k prodeji. Tato odchylka se vztahuje pouze na exempláře, včetně loveckých trofejí, které splňují některou z těchto podmínek: a) jsou uloženy v osobních zavazadlech cestovatelů přijíždějících ze třetí země; b) jsou uloženy v osobním majetku fyzické osoby, která přesouvá své obvyklé bydliště ze třetí země do Společenství; c) jsou loveckými trofejemi, které cestovatel ulovil, a jsou dováženy později. Ve světle této právní úpravy dovolatelka uvažovala o výkladu jednotlivých pojmů a dospěla k závěru, že zatímco pojmy „obchodní“ a „komerční“ jsou v příslušných evropských předpisech vnímány jako synonyma, u pojmů „osobní“ a „nekomerční“ je tomu jinak, když první z uvedených pojmů je širší a obecnější než ten druhý. Proto konstatovala, že nikoli každý „osobní“ (charakter, využití, vlastnictví) je též „nekomerční“, přičemž takové další omezení je vždy předpisem výslovně zmíněno („osobní“ x „osobní nekomerční“). Tam, kde takové další omezení chybí („osobní využití“ a nikoli „osobní nekomerční využití“), není namístě jej dovozovat výkladem, a to zejména tehdy, je-li takový výklad rozhodující pro posouzení trestnosti určitého jednání, neboť podmínky trestnosti by měly být vykládány restriktivně. Dovolatelka proto uzavřela, že obchod s loveckými trofejemi je pojmem širším, než pojem obchod s loveckými trofejemi pro nekomerční účely, a zahrnuje jak aktivity ryze nekomerční, tak aktivity mající charakter převodu vlastnictví či držby, jak je uvedeno v čl. 2 písm. u) nařízení Rady (ES) č. 338/97.

28. Jako druhou v tomto tematickém okruhu uplatnila dovolatelka námitku týkající se absence uvedení konkrétní zákonné povinnosti, kterou měla svým jednáním porušit. Upřesnila, že rozsudek nalézacího soudu ve svém výroku neuvádí žádnou konkrétní právní povinnost vyplývající z jiného právního předpisu, kterou měla porušit, ani žádné konkrétní ustanovení takového jiného právního předpisu, které mělo být jejím jednáním či jednáním dalších obžalovaných porušeno. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě, že je obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu, jehož skutková podstata je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, výrok o vině tímto trestným činem musí obsahovat odkaz na konkrétní ustanovení mimotrestního právního předpisu, které obviněný porušil způsobem zakládajícím jeho trestní odpovědnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006, a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 513/2019). Tyto zákonné požadavky na náležitosti výroku rozsudku zjevně nemohou být naplněny pouhým obecným odkazem na relevantní právní předpisy českého či evropského práva (upravující pravidla pro mezinárodní obchod s ohroženými druhy s tím, že dovolatelka se na takovém obchodu podílela), aniž by soud jasně uvedl, jaké konkrétní povinnosti z těchto předpisů (jejich konkrétních ustanovení) pro ni vyplývaly a v čem konkrétně tyto své přesně stanovené povinnosti porušila.

29. Svou třetí výhradou v rámci hmotněprávního posouzení dovolatelka požadovala předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie (dále též jen „Soudní dvůr“), a to v souvislosti s výše probíranou problematikou. V daném směru nejdříve detailně rozebrala právní úpravu vztahující se k pokládání předběžných otázek, tj. § 9a odst. 3 tr. ř. i čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské Unie, citovala závěry Soudního dvora vyjádřené v rozsudku ze dne 6. 10. 1982 ve věci CILFIT, sp. zn. 283/81. V něm byly vymezeny výjimky, kdy se vnitrostátní soudy na Soudní dvůr obracet nemusejí, a to v případech, kdy: a) otázka výkladu práva EU, která při řešení případu vyvstala, není pro případ relevantní; b) dané otázce výkladu práva EU již Soudní dvůr rozhodl (acte éclairé) a c) správné použití práva EU je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé (acte clair). Potom poukázala i na postoj Ústavního soudu, jenž vymezil podmínky, za kterých nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jsou-li k tomu splněny podmínky podle čl. 267 SFEU, představuje porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce. V posuzované věci byla přitom splněna základní podmínka předložení předběžné otázky, a to že ve věci bylo aplikováno unijní právo, jehož výklad je v řízení relevantní. Rozhodnutí ve věci je závislé na výkladu obsahu pojmu obchod s loveckými trofejemi, resp. obsahu pojmu osobní využití. Předmětem sporu mezi stranami trestního řízení je zejména otázka, zda za (dovolený) obchod s loveckými trofejemi lze považovat jednání lovců, kteří nosorožčí rohy bezplatně převedli darovacími smlouvami na třetí osobu. Dovolatelka se neztotožnila s postojem, který k dané věci zaujaly soudy obou stupňů. Ty argumentovaly smyslem aplikovaných evropských norem, mezi něž nepochybně patří snaha o zamezení nelegálního obchodu s rohovinou. Dovolatelka však připomenula, že Soudní dvůr dosud neměl možnost se k této otázce vyjádřit. Zároveň trvala na tom, že daná otázka výkladu unijního práva není ani zřejmá natolik, že neponechává žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky (acte clair). Posléze přednesla stanovisko Soudního dvora, jak má vnitrostátní soud tuto problematiku posuzovat a za jakých okolností dochází nepoložením předběžné otázky k porušení práva na spravedlivý proces. Připomenula, že ze strany orgánů činných v trestním řízení a procesních stran se vyskytl přinejmenším trojí výklad příslušných pojmů evropského práva. Předestřená otázka je přitom významná nejen pro posouzení souladu darování nosorožčích rohů s (evropským) právem, tj. pro naplnění obecné podmínky trestnosti skutku, jíž je protiprávnost činu, ale zejména též z hlediska výkladu objektivní stránky trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Objektivní stránka totiž mimo jiné vyžaduje naplnění znaku exemplář druhu přímo ohroženého vyhynutím a vyhubením, což je přímo odvislé od toho, do jaké přílohy (A nebo B) je konkrétní exemplář zařazen.

30. Dovolatelka proto navrhla přerušit řízení podle § 9a odst. 2 tr. ř. a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky. I. Může být bezúplatný převod vlastnického práva, resp. držby exempláře podle čl. 2 písm. t) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s těmito druhy, obchodem ve smyslu čl. 2 písm. u) nařízení Rady (ES) č. 338/97, případně za jakých podmínek? II. Může být bezúplatný převod vlastnického práva, resp. držby exempláře podle čl. 2 písm. t) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s těmito druhy, osobním využitím lovecké trofeje ve smyslu čl. 1 odst. 4b nařízení Komise (ES) č. 865/2006, o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, případně za jakých podmínek? Poté dovolatelka opět v podrobnostech rozporovala způsob, jakým se s jejím návrhem vypořádaly soudy obou stupňů, které se podle jejího mínění zcela minuly s jeho podstatou. Svým postupem tak porušily právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tím došlo i k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Též byly porušeny čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V tomto ohledu dovolatelka připomenula i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege. Ještě zopakovala, že právní předpisy je v rámci dovozování trestní odpovědnosti jednotlivce nezbytné vykládat restriktivně. Nepominula ani to, že právní úprava, již měla porušit (zejména právní normy evropského práva, které nebyly publikovány ve Sbírce zákonů, a o něž se obžaloba opírá) nesplňuje podmínku výhrady zákona ve smyslu čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 98/20).

31. Čtvrtým argumentem v části týkající se právního posouzení skutku se dovolatelka domáhala aplikace jihoafrického práva. Připustila sice, že podle § 6 tr. zákoníku se podle zákona České republiky posuzuje i trestnost činu spáchaného občanem České republiky v cizině, avšak skutková podstata podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku je trestněprávní normou s blanketní dispozicí, protože podmiňuje trestní odpovědnost porušením jiného právního předpisu, zejména pak takového, který se vztahuje k ochraně živočichů a rostlin v přírodě. Citovala proto závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010, podle kterého v případě, že čin byl spáchán na území cizího státu, nelze porušení mimotrestních předpisů (v dané věci dopravních) posuzovat podle českého práva, ale vždy je nutno uplatnit právo státu, na jehož území byl čin spáchán. Otázku zákonnosti „obchodu“ s nosorožčími rohy, spočívajícího podle obžaloby v tom, že se lovci „vzdali trofejí z toho důvodu, aby získali pro sebe prospěch v podobě drahého výletu zdarma“, a jednání lovců, dovolatelky i dalších osob, k němuž došlo v Jihoafrické republice, je tedy třeba posuzovat podle práva Jihoafrické republiky (jejích mimotrestních předpisů). Soudy však uvedené pravidlo vůbec nereflektovaly. Dovolatelka poukázala na rozsudek Vrchního soudu Jihoafrické republiky ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 57221/12, jímž byl s účinností od 26. 11. 2015 zrušen zákaz vnitrostátního obchodu s nosorožčími rohy. V současné době tedy vnitrostátní obchod s nosorožčími rohy není v Jihoafrické republice protiprávní. Z tohoto důvodu dovolatelka uvedla, že tato nová úprava je pro ni i další obviněné příznivější, a proto by měla být aplikována v intencích § 2 odst. 1 tr. zákoníku, k tomu ještě odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 21/93, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000. Dovolatelka taktéž vznesla námitky proti závěru soudů, že se jednalo o tranzitní delikt, kdy k jednání obviněných sice došlo v cizině, ale k následku došlo až na území České republiky. Opětovně zdůraznila, že účelem zájezdů jejích i lovců do JAR nebyl dovoz rohů do České republiky. O této skutečnosti nikdo z nich nevěděl, a když rohy dorazily do tuzemska, byli všichni překvapeni. Je tedy zjevné, že dovoz rohů do České republiky není krytý předchozím zaviněním dovolatelky ani lovců, ti si nebyli a ani nemohli být vědomi „tranzitního“ charakteru jejich jednání v Jihoafrické republice, tedy ani toho, že by v důsledku jejich jednání mělo dojít k porušení či ohrožení trestním zákonem chráněného zájmu na území České republiky. Jednání obviněných, k němuž došlo v Jihoafrické republice, i kdyby mělo obžalobou tvrzený charakter „obchodu“, tedy s ohledem na pozdější příznivější (jihoafrický) zákon nelze považovat za trestný čin. Jejich počínání v České republice pak ani podle obžaloby nemělo mít „komerční“ charakter. Závěr o protiprávnosti jejich jednání je v uvedeném směru zjevně nepodložený. Navíc platí, že pokud nalézací soud nepřistoupil k vyžádání informace o relevantní jihoafrické právní úpravě, jde o tzv. opomenutý důkaz zakládající porušení práva na spravedlivý proces.

32. Pátou a poslední hmotněprávní námitkou dovolatelka zpochybnila společenskou škodlivost svého jednání. Opět se zaobírala výše zmíněným rozsudkem Vrchního soudu Jihoafrické republiky, v němž byla probírána i studie 63 jihoafrických expertů, kteří se vyjadřovali k příčinám prudkého nárůstu pytláctví nosorožců od zavedení zákazu vnitrostátního obchodu s rohy. Ani jeden z těchto expertů přitom nepotvrdil, že by moratorium mělo jakékoli pozitivní účinky na snížení počtu upytlačených exemplářů. Závěry obžaloby a nalézacího soudu o extrémní nebezpečnosti obchodování s legálně získanou rohovinou jsou v kontextu stanoviska jihoafrických expertů zjevně nepatřičně sebejisté, postrádající hlubší argumentaci či jakýkoli vědecky fundovaný podklad. I zpracovatelka znaleckého posudku Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky připustila, že se jedná toliko o „předpoklad,“ nikoli o vědecky podložený fakt. Výrok o vině nemůže být založen na nepodložených tvrzeních, neověřených „předpokladech“ či domněnkách (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). K subsidiaritě trestní represe a zákazu dvojího trestání dovolatelka poukázala ještě na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010.

33. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. označila dovolatelka uložený trest za nezákonný. Poznamenala, že v této trestní věci strávila 122 dní ve vazbě. S odkazem na § 92 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 334 odst. 1 tr. ř. namítla, že soudy při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu § 92 odst. 3 tr. zákoníku nijak nezohledňovaly vykonanou vazbu. Zápočet vazby do peněžitého trestu přitom připouští usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 727/2020, i ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 4 Tz 33/2007. Dovolatelce byl uložen peněžitý trest v rozsahu 200 denních sazeb po 300 Kč (celkem tedy 60 000 Kč). Ve vazbě strávila 122 dní. Po započtení vazby by jí tedy zbývalo vykonat peněžitý trest v rozsahu 78 denních sazeb po 300 Kč, celkem tedy 23 400 Kč. Nezohlednění vazby by znamenalo nezákonnost uloženého trestu pro rozpor s § 92 odst. 1, 3 tr. zákoníku. 34. Obviněná P. M. proto navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně její osoby zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. ji zprostil podané obžaloby, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

35. Obviněný M. N. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) zvolil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podstatou jeho argumentace byla námitka, že k jednání, kterým měla být naplněna skutková podstata trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami, došlo dlouho před tím, než se vůbec o existenci dovezených rohů nosorožce dozvěděl. Soudy neodpověděly na jeho zcela klíčovou otázku, kdy došlo k dokonání stíhaného trestného činu. Naprosto žádným způsobem se tak nevypořádaly s uplatněnou obhajobou, a jejich rozsudky tudíž nenaplňují zákonný obsah rozsudku podle § 125 odst. 1 tr. ř. 36. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel brojil proti skutkovému závěru, že „všichni obvinění společně se buď přímo či nepřímo podíleli na obchodu“, který je podle jeho názoru ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a navíc nedostačující k provedené právní kvalifikaci. Pro trestný čin podle § 299 tr. zákoníku může být odsouzen pouze ten, kdo usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince zvláště chráněného druhu živočicha. Žádného takového jednání se však dovolatel nedopustil, neboť všechna konkrétní jednání, jimiž bylo možné naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu, nastala dříve, než se on vůbec o lovu nosorožců a dovozu jejich rohů dozvěděl. Toto vše platí i pro všechny formy trestné součinnosti, např. tedy i pro pomoc, kterou lze poskytnout pouze ke spáchání trestného činu pouze do okamžiku, než je dokonán. Dovolatel tedy nemohl jednáním popsaným ve výroku o vině naplnit skutkovou podstatu § 299 odst. 2 tr. zákoníku, a to dokonce i v případě, že by věděl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že zboží (rohy) má nelegální původ. To ovšem dovolatel nevěděl, stejně jako to nevěděli advokáti, kteří pomáhali s uvolněním rohů do volného oběhu před ním, stejně jako to nevěděli svědek R. M. ani spoluobviněný J. D., který dokonce podal na orgány celní správy trestní oznámení v domnění, že jejich počínání je trestné. Dovolatel s tím nebyl ani srozuměn a ani z okolností nebylo možné při vynaložení běžné opatrnosti usoudit, že rohy mohou mít původ v trestné činnosti. 37. Dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. jsou podle názoru dovolatele dány společně, protože se oba navzájem prolínají. Skutková zjištění spočívající v tom, že dovolatel se měl s dalšími obviněnými podílet na zajišťování dokumentů – plných mocí, darovacích smluv pro jednání ČIŽP, zabezpečování místa pro realizaci schůzek s první skupinou lovců, pochopitelně mohou vést k právní kvalifikaci tohoto jednání ve smyslu II. části trestního zákoníku, avšak zcela jistě nikoli jako spolupachatelství či pomoc při naplňování skutkové podstaty trestného činu podle § 299 tr. zákoníku, neboť ten byl již dávno dokonán. Jediná, alespoň podle mínění dovolatele, v úvahu připadající právní kvalifikace jeho jednání je podle § 216 nebo § 217 tr. zákoníku, tedy legalizace výnosů z trestné činnosti. On sám by zvolil právní kvalifikaci podle § 217, odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť tomu nasvědčují všechny provedené důkazy. Skutkový závěr soudů obou stupňů, že dovolatel věděl (nebo byl alespoň srozuměn), že rohy mají původ v trestné činnosti, nemá oporu ani v jediném důkazu, který byl v řízení proveden. Takový výrok o vině a odpovídající trest by dovolatel přijal.

38. Obviněný M. N. se domáhal zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i zrušení rozsudku soudu prvního stupně, tj. Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 138/2014, ze dne 22. 3. 2022, a vrácení věci soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

39. Obviněný N. H. P. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Nejprve připomenul, že prvním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 6. 2018 byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. K odvolání státního zastupitelství byl tento rozsudek zrušen. Druhým rozsudkem nalézacího soudu byl dovolatel uznán vinným. Jakkoliv v obecné rovině nemohl nalézacímu soudu vytknout, že se – poslušen zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu – odchýlil od svého původního právního názoru, považoval za alarmující, že minimálně podstatná část odůvodnění tohoto nově odsuzujícího rozsudku byla zcela zkopírována z původního zprošťujícího rozsudku. Nalézací soud tak v novém rozsudku dospěl k opačnému výrokovému rozhodnutí než v původním rozhodnutí, avšak na základě stejných důvodů. Podle názoru dovolatele tak nalézací soud ve skutečnosti nenalézal právo, nýbrž se pouze pokoušel učinit zadost představám odvolacího soudu o podobě rozsudku nad obviněnými. Takový způsob rozhodování nese znaky soudcovské libovůle a je v příkrém rozporu se zákonným požadavkem na dvojinstančnost řízení s jasně vymezenou rolí odvolacího soudu, kterému nesvědčí vůbec role nalézací, nýbrž role přezkumná a kasační.

40. Rovněž druhý rozsudek byl odvolacím soudem zrušen. Napadený rozsudek soudu prvého stupně ze dne 22. 3. 2022 je tak jeho třetím meritorním rozhodnutím. Odůvodnění je ve vztahu k dovolateli zcela totožné jako rozhodnutí dřívější; pouze s doplněním popisu jeho majetkových poměrů. Odvolací soud pak jeho odvolání jako nedůvodné zamítl. Dovolatel vyjádřil výhrady k průběhu řízení před odvolacím soudem, neboť jej provázely značné nestandardnosti. Prvotního pochybení se dopustil soud prvého stupně, který opomněl všechny obviněné vyzvat k odstranění vad odvolání podle § 251 odst. 1 tr. ř. Namísto toho vypravil spis přímo odvolacímu soudu. Ani ten pochybení soudu prvého stupně nezhojil, a přes chybějící odůvodnění odvolání prakticky všech obviněných ve věci nařídil veřejné zasedání. Dovolatel –stejně jako značná část spoluobviněných – odůvodnil své odvolání až bezprostředně před veřejným zasedáním. Odvolací soud nemohl být s podanými odvoláními vůbec seznámen, čemuž napovídá i naprosto vágní odůvodnění napadeného rozsudku, které bylo o konkrétní argumenty doplněno až v rámci jeho písemného odůvodnění. Dovolatel měl tedy za to, že odvolací soud nejprve odvolání všech obviněných blanketně zamítl, a teprve dodatečně, po seznámení se s důvody podaných odvolání, se s nimi věcně vypořádával. Nutno doplnit, že ne zcela přesvědčivě. Nadto byla vznesena námitka vyloučení senátu odvolacího soudu ze strany obviněné P. M., o níž odvolací soud vůbec nerozhodl. Dovolatel proto shrnul, že řízení ve věci, jak bylo vedeno ze strany soudů obou stupňů, nese poměrně výrazné znaky nestandardnosti, které se nutně musely projevit i v kvalitě obou napadených rozhodnutí.

41. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že vyhlášení napadeného rozsudku předcházela řada poměrně zásadních pochybení prvoinstančního soudu, která nerespektovala ustanovení trestních procesních předpisů o vedení řízení. Jejich kombinace ve svém souhrnu způsobila značnou deformaci skutkových zjištění, která byla podkladem napadeného rozsudku, a měla tak podstatný vliv na výsledek celého řízení. Následkem těchto pochybení bylo porušeno právo na spravedlivý proces (v tomto ohledu dovolatel odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Odvolací soud uvedená pochybení nezhojil, dostatečně nereflektoval ani uplatněnou obhajobu, s námitkami dovolatele se vypořádal nedostatečně, spíše se z jeho strany jednalo o pokus o vypořádání se s danými výhradami, při němž postupoval zcela netransparentně a nelogicky, čímž došlo ke stejné deformaci i odvolacího trestního procesu.

42. Dovolatel vyslovil rovněž názor, že soud prvého stupně nesprávně kvalifikoval skutek, neboť i při akceptaci výsledku dokazování včetně hodnocení důkazů nenaplňuje skutek popsaný ve výrokové části napadeného rozsudku všechny zákonné znaky zločinu podle § 299 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Oba soudy vycházely zjednodušeně z konstrukce účasti všech obviněných na organizované zločinecké skupině, ustavené za účelem pašování rohů nosorožce tuponosého jižního z Jihoafrické republiky. Přitom však naprosto pominul odlišné role jednotlivých účastníků, kteří se do styku s rohovinou dostávali v různých časech na různých místech (a někteří vůbec). Obecné soudy tyto skutečnosti vůbec nezohlednily; přitom z hlediska otázky právní kvalifikace skutku se jedná o naprosto stěžejní skutečnosti. Zejména jde o jasné stanovení rolí jednotlivých obviněných v mechanismu skutkového děje z hlediska trestněprávní relevance jejich jednání. Za situace, kdy dovolatel do skutkového děje vstoupil až s časovým odstupem poté, kdy se nosorožčí rohy ocitly na území České republiky, a tedy i poté, co došlo k dokonání skutkové podstaty daného trestného činu, nemůže se jednat o účast na organizované zločinecké skupině, nýbrž může jít maximálně o jiný trestný čin.

43. Dovolatel upřesnil, že jednání všech obviněných bylo právně kvalifikováno jako dokonaný trestný čin. Trestněprávně relevantní jednání obviněných organizátorů mělo spočívat zejména v zajištění podmínek pro lov a najmutí lovců, přičemž trestněprávně relevantní jednání lovců mělo spočívat v ulovení exemplářů nosorožce tuponosého jižního a vytvoření podmínek pro transport rohoviny do České republiky. Tímto jednáním došlo k naplnění všech znaků uvedeného trestného činu v dokonaném stadiu. Dovolateli bylo kladeno za vinu, že se společně s dalšími obviněnými podílel na zajišťování dokumentů – plných mocí, darovacích smluv pro jednání na ČIŽP, aktivně se účastnil jednání s 1. skupinou lovců ve věci celního řízení se zadrženými nosorožčími rohy, přičemž věděl, že se jedná o nelegální obchod, zúčastnil se jednání v restauraci XY a byl ve spojení s obviněnou P. M., s níž se sešel, kdy předmětem této schůzky byl také obchod s nosorožčími rohy a kde od P. M. převzal darovací smlouvy uzavřené mezi 1. skupinou lovců a M. H. M. Jednání dovolatele se tak omezilo pouze na období, kdy nosorožčí rohy byly již v České republice a všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 299 odst. 2, 4 tr. zákoníku byly ze strany organizátorů a lovců zcela naplněny. Jeho jednání nemůže být v žádném případě považováno za jednání činěné „ve spojení s organizovanou skupinou působící na území více států“, neboť do trestněprávně relevantního jednání této skupiny nikterak nezasahoval a ani zasáhnout nemohl, neboť nikoho z dalších obviněných v době uskutečnění lovu a dovozu nosorožčích rohů do České republiky neznal.

44. Dovolatel se zabýval judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně usnesením ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 237/2010, podle kterého existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu, jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu, případně též další osoby mající na činu podíl, avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané osoby takové okolnosti vědomy. V daném případě bylo tedy nutno zkoumat, zda stíhané jednání dovolatele nese znaky spolupachatele nebo účastníka. Odpověď však musí být záporná. Zdůraznil, že přistoupení osoby do skutkového děje poté, co je skutková podstata trestného činu zcela naplněna jednáním jiných osob, vylučuje spolupachatelství. Obdobné je tomu i u účastenství, které je zásadně omezeno dokonáním trestného činu. Předpokládá-li jeho skutková podstata i dokončení, je možné se na trestném činu účastnit ještě v době mezi dokonáním a dokončením. Nikoliv však později (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 34/81 nebo 5 Tdo 365/2005; případně i rozhodnutí tohoto soudu publikované pod č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Posouzení jednání dovolatele jako osoby účastné na trestném činu podle § 229 odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci tak s ohledem na dříve dokonané všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ze strany jiných osob nepřipadá vůbec v úvahu. Je-li pak součástí skutkové věty odsuzujícího rozsudku i popis jednání dovolatele, který se měl zúčastnit jednání s jednotlivými lovci v restauraci XY, přičemž předmětem tohoto jednání měl být obsah výpovědi jednotlivých lovců u orgánů celní správy, mohlo by takové separované jednání nést zcela teoreticky znaky skutkové podstaty jiného trestného činu (např. nadržování, návod ke křivé výpovědi). I uplatnění této skutkové podstaty trestného činu však brání celá řada zcela zásadních okolností; mimo jiné skutečnost, že toto jednání bylo nahráváno ze strany policejního orgánu prostorovým odposlechem, z něhož je však zřejmé, že sám dovolatel v průběhu celého jednání zůstal zcela mlčenlivý. V tomto ohledu proto brojil i proti té části skutkové věty, která mu klade za vinu, že se této schůzky zúčastnil „aktivně“.

45. Dovolatel namítl také vady v procesu dokazování, kterými bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Znovu vyzdvihl skutečnost, že k celému skutkovému ději přistoupil až v okamžiku, kdy nosorožčí rohy byly zadrženy celní správou. Ta měla být podle jeho názoru zohledněna při hodnocení otázky, zda vůbec věděl, že se podílí na trestné činnosti, tedy zda jednal alespoň v úmyslu nepřímém. Neexistuje přitom žádná důkazní nápověda k tomu, že by dovolatel měl povědomí o tom, že jednotliví lovci měli být najímáni třetí osobou, ani k tomu, jaký měl být další osud zajištěných rohů. Ve věci byli navíc činní někteří advokáti, přičemž ani jeden z nich dovolatele nebo kohokoliv jiného neupozornil na nezákonnost jednání. Tuto naopak všichni vyloučili. Soudy obou stupňů opřely svůj závěr o úmyslu dovolatele prakticky toliko o výpověď spoluobviněného J. V., který uvedl, že mu měl dovolatel nepřímo vyhrožovat, že ve věci je činná jakási „mafie“. Tato výpověď je však minimálně v daném bodě značně problematická, jelikož spoluobviněný opakovaně uváděl, že v mnoha místech skutkového děje jednal pouze pod vlivem nátlaku různých osob (např. obviněných J. D. či P. M.), přičemž tyto jednotlivé části jeho výpovědi byly vyvráceny dalšími důkazy. Dovolatel nijak nezpochybnil, že v jiných částech mohla být výpověď spoluobviněného pravdivá (ostatně se v mnoha bodech shodovala i s jeho vlastní výpovědí), nicméně trval na tom, že tvrzení spoluobviněného o nátlaku činěném na jeho osobu jsou pouze snahou o snížení jeho viny a nejsou věrohodná. Proto je nelze brát jako bernou minci pro zjištění vědomosti dovolatele o vlastním protiprávním jednání. To pak platí o to více, že se jedná o jediný důkaz hovořící o tom, že dovolatel jednal úmyslně, který není v řetězci důkazů podpořen důkazy dalšími.

46. Na základě shora uvedených skutečností obviněný N. H. P. navrhl, aby dovolací soud ve smyslu 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022 (chybně uvedeno 2021), ve vztahu k jeho osobě v plném rozsahu zrušil, a to včetně vadného řízení předcházejícího, spočívajícího v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 16 T 138/2014, a ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a znovu rozhodl.

47. Obviněná Z. P. (v příslušné pasáži též jen „dovolatelka“) uplatnila důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Nejdříve stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, poukázala také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020, učiněné v jiné větvi kauzy nosorožčích rohů, v němž zdejší soud dovodil nepřímý úmysl tzv. bílých koní. Vyjádřila však přesvědčení, že její situace je skutkově odlišná. Soudy v této trestní věci ale tyto klíčové rozdíly mezi jednotlivými obviněnými lovci nereflektovaly, dokonce i skutková věta je u všech z nich prakticky shodná. Z tohoto důvodu soudy uznaly dovolatelku vinnou ze skutku, který nespáchala.

48. Dovolatelka vytkla, že skutková zjištění nemají podklad v provedeném dokazování. V této souvislosti předně namítla, že byla odsouzena za jiný skutek, než pro který byla obžalována. Skutková věta byla oproti podané obžalobě doplněna o zjištění mající prokazovat její nepřímý úmysl. Konkrétně se jedná o zjištění, že protihodnotou zájezdu do JAR měla být účast dovolatelky na tzv. pseudo-huntingu, při kterém byl pod patronací místních úřadů zastřelen nosorožec tuponosý jižní, přičemž se dovolatelka měla „na základě předem uzavřené a naplněné dohody s P. M.“ trofeje v podobě nosorožcích rohů vzdát. Dále je do skutkové věty vtělena i poznámka o „uspořádání pseudo-loveckého zájezdu zdarma s předjednaným ponecháním loveckých trofejí“, z čehož je dovozováno naplnění subjektivní stránky. Rozsudek je tak v rozporu se zásadou totožnosti skutku vyjádřenou v § 220 tr. ř. Soud prvního stupně navíc doplnil skutkovou větu, aniž by ve vztahu k dovolatelce jakkoliv doplnil nebo alespoň zopakoval dokazování. Veškerá tato zjištění nalézací soud učinil v návaznosti na vydání shora označeného usnesení sp. zn. 7 Tdo 661/2020, v němž Nejvyšší soud při hodnocení naplnění subjektivní stánky obviněného D. F. uvedl, že obviněný „jednal na základě předem uzavřené a také naplněné dohody s P. M., a tedy věděl, že cesta, pobyt a lov v JAR za účelem lovu nosorožce bude pro něj zdarma, pokud se vzdá lovecké trofeje a formou darování ji ponechá na místě volně k dispozici.“ První část citované pasáže byla doslovně přejata do skutkové věty druhého a následně i třetího rozsudku soudu prvního stupně.

49. Soudy obou stupňů tak vystavěly své závěry ohledně nepřímého úmyslu dovolatelky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu na tom, že již při sjednávaní zájezdu do JAR byla srozuměna s tím, že se zúčastní lovu nosorožce, přičemž trofej, které se vzdá, bude protihodnotou ceny zájezdu. Z toho by potom muselo být podle soudu dovolatelce zřejmé, že se účastní nelegální činnosti. Oba soudy však zcela přehlédly, že tato nová a rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění nepřímého úmyslu dovolatelky jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, respektive z provedených důkazů vůbec nevyplývají. Odvolací soud sice k této námitce dovolatelky uvedl, že dané skutečnosti mají vyplývat z její vlastní výpovědi a také z výpovědí obviněných J. V. a R. J. S takovým závěrem ovšem ona ostře nesouhlasila. Z výpovědí obou spoluobviněných totiž nebylo možno dovozovat nic ve vztahu k její osobě, neboť ani jeden z nich se o ní vůbec nezmínil. Poté v podrobnostech probírala vybrané pasáže své výpovědi, ze které plyne, že dovolatelka se o možnosti lovu nosorožce dozvěděla až po příletu do JAR. Proto z její výpovědi nelze dovodit, že by vzdání se trofeje, jakožto protihodnota ceny zájezdu do JAR, bylo domluveno již při sjednávání zájezdu v tuzemsku. Ona sama s poukazem na svá konkrétní vyjádření poznamenala, že o této skutečnosti se dozvěděla až po návratu do České republiky. Mimo to dovolatelka dodala, že nabídka bezplatného zájezdu do JAR jí nepřipadala podezřelá, jelikož obviněnou P. M. dlouho znala, věděla o ní, že si chce otevřít cestovní kancelář, a proto ji bere na zájezd. Za této situace nelze hovořit o soudy zmiňované lhostejnosti, jako v případě obdobné nabídky od cizí osoby.

50. Dovolatelka rozporovala i další skutková zjištění. Z její výpovědi vyplývá, že si nebyla vědoma toho, že se účastní nelegálního obchodu s nosorožčími rohy. O možnosti zúčastnit se lovu nosorožce se dozvěděla až po příjezdu na farmu a celá akce byla pod záštitou uniformovaných komisařů dozorujících celý lov. Dovolatelka byla přesvědčena, že trofej zůstane na farmě v JAR. Z toho důvodu ji převoz trofeje na základě zfalšované plné moci do České republiky na její jméno překvapil. Až následně P. M. navrhla, aby nosorožčí rohy darovala, a tím tento problém vyřešila. Dovolatelka si tedy nebyla vědoma toho, že se účastní nelegálního lovu, a už vůbec nevěděla, že nosorožčí rohy mají být dovezeny na asijské trhy. Otázka, zda se dovolatelka dověděla o tom, že se může zúčastnit lovu nosorožce až na místě, je přitom z hlediska zavinění rozhodující. To proto, že dovolatelce nemuselo a ani nemohlo být nápadné, že se účastní něčeho nezákonného. Jednala tak v negativním skutkovém omylu, neboť neznala a ani znát nemohla okolnost, že nosorožčí rohy budou předmětem nelegálního obchodu do východní Asie. V takovém případě nelze dovodit ani její nepřímý úmysl, neboť nevěděla, že svým jednáním přispívá k nelegálnímu obchodu s nosorožčími rohy.

51. Dále dovolatelka namítla, že nebyly splněny ani předpoklady pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 299 odst. 3 tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu v úmyslu získat pro sebe nebo jiného značný prospěch. S ohledem na toto zákonné znění dovolatelka vyzdvihla, že pro její naplnění je nezbytné zavinění ve formě úmyslu. Nicméně soudy se otázkou jejího úmyslu ve vztahu k výši prospěchu vůbec nezabývaly, přičemž takový úmysl ani nebyl prokázán. Důkazně nebylo podloženo, že by byla srozuměna s tím, jakou hodnotu mají nosorožčí rohy nebo bezplatný výlet. Ona sama opakovaně uváděla, že rohy nemají žádnou hodnotu a letenka do JAR stojí cca 20 000 Kč. Dovolatelka nebyla vedena úmyslem porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem. Jejím jediným úmyslem bylo od samého počátku zúčastnit se výletu pořádaného její blízkou známou a následně se zbavit starostí spojených s tím, že se nosorožčí rohy ocitly náhle a bez jejího vědomí v České republice, na základě zfalšované plné moci. Její prostá a pravdivá obhajoba byla ze strany soudů přehlížena, aniž by byla vyvrácena s náležitým odůvodněním.

52. Dovolatelka brojila také proti naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 299 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tj. že měla jednat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Vyjádřila přesvědčení, že ani samotná existence takové skupiny nebyla v řízení prokázána. Podotkla, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že členy jakési organizované skupiny měli být obvinění J. D. a P. M. Podle ustálené judikatury přitom platí, že organizovaná skupina je sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob. Vzhledem k absenci třetího člena je zjevné, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Ze skutkové věty ani nevyplývá, že by dovolatelka měla být členem organizované skupiny, pouze to, že jednala jako pomocník. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani bod 95. rozsudku soudu prvního stupně, neboť ten je napsán nesrozumitelně a nelze z něho zjistit, kdo měl být členem jakési organizované skupiny. Nelze však přehlížet, že tento bod nemá oporu ve skutkové větě ani v provedeném dokazování. Kromě toho je k naplnění dané kvalifikované skutkové podstaty potřeba úmyslného zavinění. Tuto otázku však soudy ve vztahu k dovolatelce vůbec neřešily. Její naplnění nelze dovodit ani z části skutkové věty, podle níž si dovolatelka „byla vědoma toho, že se v roli pseudo-lovce dost možno účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy“. Ani takový popis však nesměřuje k závěru o vědomosti dovolatelky o existenci organizované skupiny. Nelze pominout ani to, že citovaná pasáž skutkové věty nemá oporu v provedeném dokazování, takže je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

53. S ohledem na výše uvedené obviněná Z. P. navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 16 T 138/2014, a rozhodl tak, že dovolatelku zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

54. Obviněný R. J. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) zvolil rovněž dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Zopakoval i dosavadní průběh trestního řízení a připomněl, že jím napadaná rozhodnutí obou soudů jsou již třetími v pořadí. V této souvislosti zmínil, že trestní stíhání jeho i dalších obviněných bylo zahájeno dne 11. 7. 2013, přičemž trestní řízení bylo na základě podnětu České inspekce životního prostředí vedeno již ode dne 10. 9. 2012. Trestní řízení skončilo po více než 10 letech, dne 19. 12. 2022.

55. Dovolatel namítl nesprávné právní posouzení. Podle jeho názoru je nepochybné, že skutek nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 299 tr. zákoníku. Dovolatel zcela jistě nelovil „volně žijícího živočicha“ ani „chráněného živočicha“. Nadto pokud by vedle živočicha žijícího ve „volné přírodě“ byl chráněn i živočich chovaný v zajetí, tak v době, kdy se měl dovolatel údajně trestné činnosti dopustit, byl by „chráněným volně žijícím živočichem“ jen a pouze takový živočich, jehož druh byl podle ustanovení 299 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen „kriticky“. Tedy nikoliv pouze ohrožen „silně“. Popis skutku, kterým se měl dopustit trestného činu, resp. skutkovou i právní větu ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, označil dovolatel za nesrozumitelné.

56. Dovolatel připomenul, že trestný čin podle § 299 tr. zákoníku je označen jako „Nedovolené nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami“. Poté se věnoval nosorožci tuponosému jižnímu. Jeho latinský název ceratotherium simum simum laikovi nic neřekne. Ten nebude rovněž schopen vyhledat v pro něho velmi nepřehledných a nesrozumitelných „jiných právních předpisech“ informace o stupni ochrany takového živočicha (a případných výjimek z ochrany, pokud existují). Trestní zákoník stanoví blanketní normou (odkazem na neurčité „právní předpisy“), kdo se dopustí zmíněného trestného činu. Ovšem pouze za současného splnění nejméně dvou podmínek, a to že v době činu musí být konkrétní jedinec předmětného živočicha (nikoliv celý živočišný druh): a) volně žijícím živočichem, b) jedincem ohroženého druhu živočicha chráněného na určité úrovni předpokládané § 299 tr. zákoníku. Dovolatel namítl, že žádný ze zainteresovaných orgánů činných v trestním řízení v projednávané věci neřešil otázku, „co se rozumí pojmem „volně žijící živočich“. Odkázal proto na § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle kterého jde o jedince živočišného druhu, jehož populace se udržují v přírodě samovolně, a to včetně jedince odchovaného v lidské péči vypuštěného v souladu s právními předpisy do přírody. Živočichem se rozumí všechna vývojová stadia daného jedince. Jedinec zdivočelé populace domestikovaného druhu se za volně žijícího živočicha nepovažuje. Naproti tomu se „chovem“ podle § 3 odst. 1 písm. v) téhož zákona rozumí jakékoliv držení živočicha v zajetí. Je tedy pojmově vyloučeno, aby jedinec živočicha držený na farmě byl považován pro účel trestního řízení za živočicha „volně žijícího“. Živočich, kterého dovolatel snad usmrtil, tak rozhodně nebyl volně žijícím živočichem a nebyla mu poskytována žádná právní ochrana. Totéž se týká i jeho oddělitelných částí, které v daném případě nelze označovat jako trofeje. Přitom objektem trestného činu podle § 299 tr. zákoníku je zájem na ochraně složek živé přírody před jejich svévolným a záměrným odnímáním z živé přírody.

57. Dovolatel rovněž vytkl, že orgány činné v trestním řízení neznaly a neznají situaci v JAR, nevěděly a nevědí, jaká je praxe související s chovem jedinců daného živočicha na farmách nebo obecně v zajetí, včetně nakládání s jejich částmi (masem, rohy, kůží apod.), neznaly a neznají právní předpisy upravující danou problematiku v JAR. Je známo, že farmáři věnující se chovu některých živočišných druhů v JAR vedli vleklé spory se státními úřady JAR (například právě o nakládání s rohy uhynulých nebo usmrcených nosorožců). Výsledek těchto sporů orgány činné v trestním řízení také neznají. O právní pomoc v JAR žádáno zřejmě nebylo. Soud prvého stupně sice nejprve vrátil věc státnímu zástupci k došetření, jeho rozhodnutí však odvolací soud zrušil. Výsledkem toho bylo prvotní zproštění většiny obviněných obžaloby, stejně jako další léta trvající trestní řízení, v jehož průběhu nebyly poměry na farmě, kde byl živočich usmrcen, jakkoliv zjišťovány.

58. Posléze dovolatel poukázal také na novelizaci § 299 odst. 2 tr. zákoníku, účinnou ode 1. 12. 2011, která se předtím vztahovala na jedince „silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím“. Po novelizaci se právní úprava dotýkala „jedince kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím“. Již z uvedených skutečností je zřejmé, že nebyl dán důvod k tomu, aby byl dovolatel trestně stíhán pro trestný čin podle ustanovení § 299 odst. 2 tr. zákoníku.

59. Ve světle výše uvedených námitek dovolatel zdůraznil, že nebylo nijak prokázáno, že usmrcený nosorožec byl jedincem kriticky ohroženého druhu. Patnáct obhájců obviněných po celou dobu řízení před nalézacím soudem navrhlo provedení řady důkazů vyvracejících obvinění jejich mandantů, které ve své většině provedeny nebyly, a to bez přesvědčivého důvodu k tomu vyjádřeného soudem. Tato skutečnost zakládá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nelze ani přehlédnout, že výsledky trestního řízení neodpovídají jeho délce. Faktem také je, že důkazní situace se od zahájení trestního stíhání nikterak podstatně nezměnila.

60. Dovolatel si neodpustil poznámku k posouzení charakteru „lovu“ na farmě a ceny „zájezdu“, jehož měl být účastníkem. Návštěvu farmy a „lov“ zde chovaného jedince Ceratotherium simum simum soudy ztotožňují s trofejním lovem stejného živočicha ve volné přírodě. Ve druhém případě jde o lov realizovaný účastí na „autentickém lovu ve volné přírodě“. Cena takového lovu je potom samozřejmě vysoká. Dovolatel navštívil farmu skromně: bez luxusu, turistickou třídou. Nikterak se neobohatil. Návštěvy na farmě se nezúčastnil ze „ziskuchtivosti“. Po uplynutí více než jedenácti let je přesvědčen o tom, že jeho rozhodnutí k přijetí pozvání od P. M. bylo naivní, nikoliv však „zločinné“.

61. Dovolatel se pozastavil i nad postupem odvolacího soudu, který se nechal zjevně inspirovat rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020, vyneseným ve věci samostatně stíhaného D. F. Dovolacím soudem vyřčené závěry pak soud druhého stupně aplikoval i na posuzovanou trestní věc. Dovolatel proto vyjádřil pochybnost, zda je takový postup v souladu s jeho právem na spravedlivý proces. Co se týče délky řízení v projednávaném případě žádné takové pochybnosti dovolatel neměl.

62. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný R. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek (chybně uvedeno usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022 ve věci pod sp. zn. 61 To 386/2022, současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí soudu odvolacího obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu (tedy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022 ve věci pod sp. zn. 16 T 138/2014) a sám rozhodl podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.

63. Obviněný K. M. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. a současně namítl porušení svého práva na spravedlivý proces. Citoval hodnotící pasáž z rozsudku odvolacího soudu pod bodem 168., který se týkal souhrnně jednání všech pseoudo-lovců. S tímto obecným hodnocením však dovolatel nesouhlasil a označil je za nepřiléhavé. Zdůraznil přitom, že nebyl proveden jediný objektivní důkaz o jeho zavinění. Navíc soudy své závěry o naplnění subjektivní stránky u dovolatele nijak nekonkretizovaly. Pouze odvolací soud se ve vztahu k němu individuálně vyjádřil v bodě 223. svého rozsudku. Tuto pasáž dovolatel opět v celém rozsahu citoval, načež oponoval, že skutečnosti uváděné soudem druhého stupně se nezakládají na pravdě, a jsou tak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. 64. Dovolatel proto zopakoval skutečnosti, které byly vůči němu prokázány. Koncem srpna 2011 přišla za ním a obviněným R. J. obviněná P. M. (dovolatelem označovaná jako „paní M.“), zda by se nechtěli zúčastnit pobytu v Jihoafrické republice na farmě s možností lovu. Ubezpečila je, že celá záležitost je zcela legální, že veškerá povolení na odlov jsou řádně zajištěna. Oba souhlasili. Veškeré záležitosti spojené s cestou a s pobytem vyřídila paní M. V září roku 2011 odletěli do JAR. Poté, co se ubytovali na farmě, bylo sděleno, že se zde nabízí možnost odlovu nosorožce s tím, že si mají mezi sebou určit pořadí, v jakém budou lovit, neboť u každého odlovu musela být zajištěna přítomnost správce. Proto se muselo lovit jednotlivě. Paní M. sloužila jako tlumočnice. Ještě před lovem místní lovci vzali dovolatele na střelnici, na lov jej doprovázela paní M., lovci z farmy a uniformovaní strážci. Jejich přítomnost dovolatele vnitřně ujistila, že se nemůže jednat o žádnou protiprávní činnost. Uniformovaným strážcem mu bylo sděleno, že k odstřelu jsou určovány staré a nemocné kusy. Dovolateli pak bylo ukázáno, jakého nosorožce má zastřelit s tím, že odstřel konkrétního jednice schválil uniformovaný strážce. Dovolatel vystřelil, pravděpodobně však netrefil, takže nosorožce zastřelil profesionální lovec. Další dny šli střílet R. J. a J. V. Po ukončení odlovů byly všem předloženy nějaké dokumenty v anglickém jazyce. Byl u toho přítomen majitel farmy, někdo z lovců, nějaká jejich administrativní pracovnice a paní M., která tlumočila z angličtiny. Dovolateli bylo mimo jiné sděleno, aby podepsal doklad, že se trofejí vzdává ve prospěch místní farmy. Jelikož ale neumí anglicky, nemůže skutečnou povahu dokumentů potvrdit ani vyvrátit. Po podpisu dokumentů odcestovali zpět domů, a dovolatel tímto považoval celou záležitost za vyřízenou.

65. Pokud tedy odvolací soud pod bodem 168. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněným „byly známy podmínky, za nichž se mohou lovu nosorožců zúčastnit a není podstatné, zda to již věděli v ČR či až v JAR“, tak je ze shora uvedeného patrno, že dovolatel se tyto skutečnosti nedozvěděl ani před odjezdem z ČR, ani v JAR. Tento skutkový závěr je ve zcela zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Z něj totiž vyplývá, že se dovolatel o těchto skutečnostech dozvěděl až podstatně později. Začátkem prosince roku 2011 jej kontaktoval úřad Celní správy s tím, že někdo chtěl údajně poslat trofeje z jeho odlovu z Jihoafrické republiky přes Českou republiku do Vietnamu. Jeho tato informace zarazila, jelikož se celou dobu domníval, že rohy zůstanou v Jihoafrické republice, tak jak mu to bylo při podepisování dokumentů vysvětleno. Dovolatel následně podal vysvětlení na Celní správě a posléze předložil i kopie dokumentů, které v Jihoafrické republice podepsal a které mu na jeho vyžádání dodala paní M. K jeho negativnímu překvapení se začátkem března roku 2012 od paní M. dozvěděl, že rohy byly do České republiky zaslány (mimo jiné) na jeho jméno. Tato informace jej rozčílila, neboť s tímto vůbec nesouhlasil ani nepočítal, cítil se být podveden. Paní M. mu současně předložila k podpisu nějakou plnou moc k jeho zastoupení v souvislosti s celní deklarací Pelmi, s. r. o., což on učinil, neboť s tímto typem řízení neměl žádnou zkušenost a celou záležitost chtěl mít co nejdříve za sebou. Přibližně 14 dní poté mu úřad Celní správy České republiky – Praha Ruzyně poslal výzvu k podání vysvětlení ohledně proclení zásilky dovezené z Jihoafrické republiky do České republiky. Ještě předtím paní M. jeho a R. J. přivezla do společnosti Pelmi, s. r. o., a nechala je podepsat nové zplnomocnění pro účely celní deklarace. Dovolatel ničemu přesně nerozuměl, ale chtěl mít záležitost co nejrychleji za sebou, a doufal, že společnost Pelmi, s. r. o., tak bude moct vše zařídit bez jakékoli jeho součinnosti. Teprve u samotného podání vysvětlení na úřadu Celní správy se ke svému velkému rozčarování dozvěděl, že nějaká pracovnice uvedené společnosti měla nějaké prvotní zplnomocnění údajně podepsat za něj. Obsahem podání vysvětlení bylo to, proč při proclení trofejí byla v dokladech uvedena částka 100 USD, na což dovolatel pochopitelně nedokázal odpovědět, protože o dovozu rohů předtím ani netušil.

66. Začátkem května 2012 dovolatele znovu navštívila paní M. s tím, že ho a ostatní bude při proclení a při dovozu trofejí zastupovat právník, konkrétně doktor Kodeš. Ten se měl postarat, aby všechny doklady o odlovu nosorožců a související doklady byly shromážděny dohromady a předaly se pak na Celní správu České republiky. Dovolatel byl z celé situace už natolik rozmrzelý, že souhlasil a pouze se ujišťoval, že se nenechal zaplést do nějakých nelegálních aktivit. Byl ujištěn, že nikoli, že všechno je v souladu se zákonem a vše brzo skončí. Na přelomu února a března roku 2013 bylo dovolateli M. N. (kterého neznal a nikdy předtím o něm neslyšel) řečeno, že rohy jsou na České inspekci životního prostředí a že nejlepším řešením by bylo ty trofeje darovat. Následně mu a R. J. dovezla paní M. darovací smlouvy, na jejichž základě měli rohy darovat osobě vietnamské národnosti jménem M. (o kterém předtím také nikdy nic neslyšel). Dovolatel předpokládá, že totožné smlouvy byly předloženy i dalším osobám. Začátkem dubna roku 2013 byl dovolatel kontaktován J. D. (kterého předtím zplnomocnil k jednání s úřady Celní správy a České inspekce životního prostředí), že by bylo vhodné, aby se všichni sešli v restauraci XY v XY, kde všem podrobně objasní všechny okolnosti ohledně těch trofejí. Když se všichni sešli v předmětné restauraci, tak byli přítomní J. D., nějaký právník (dovolatel si není jistý, ale domnívá se, že byl představen jako pan N.) a ještě jeden muž vietnamské národnosti, jehož jméno si dovolatel nezapamatoval. Tam bylo všem J. D. řečeno, že u Celní správy je vše zařízené, že Celní správa trofeje pustila a že rohy zadržela Česká inspekce životního prostředí. Pak řekl, že tím pro něj celá věc končí a že upřesní datum další schůzky, kde bude představen další právník, který bude všechny zastupovat před Českou inspekcí životního prostředí. K této druhé schůzce došlo někdy v květnu 2013 a J. D. jim na místě představil nového právního zástupce, jehož jméno si však dovolatel s odstupem času nevybavuje. Na této druhé schůzce si společně pročetli protokol, který byl zaslán Českou inspekcí životního prostředí. Dovolatel ničemu nerozuměl a už vůbec nechápal, proč by se měl ve věci jakkoli angažovat, resp. vypovídat. Nový právník jim sdělil, že u těch rohů scházelo povolení k dovozu, a proto to řeší inspekce. Následně dovolatel vypovídal až dne 11. 7. 2013, a to na policii v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním.

67. U trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 tr. zákoníku je k trestní odpovědnosti potřeba úmyslného zavinění. Ze shora popsaných okolností je však zcela zjevné, že dovolatel úmyslně nejednal a o pozadí odlovu nosorožce v Jihoafrické republice neměl žádné bližší informace. Pokud tedy odvolací soud v bodě 223. odůvodnění svého rozsudku pronesl, že postačí, aby pomocník jednal „se znalostí skutkových okolností rozhodných pro danou právní kvalifikaci“, je patrné, že dovolatel takové potřebné povědomí o skutkových okolnostech neměl.

68. Dovolatel namítl rovněž nesprávnost právní kvalifikace podle čtvrtého odstavce dotčeného ustanovení trestního zákoníku. Konstatoval, že o existenci tvrzené organizované skupiny neměl až do zahájení trestního stíhání sebemenší povědomí, a to ani v nejhrubších rysech. Opačný skutkový závěr obou soudů je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Opětovně se vymezil proti paušálnímu hodnocení jednání obviněných lovců s tím, že vina musí být prokázána bez důvodných pochybností každému z nich jednotlivě. Také se ohradil proti názoru soudů, že mu nic nebránilo seznámit se s příslušnou právní úpravou, přičemž to, že tak neučinil, svědčí o jeho lhostejnosti. Soudy ovšem nevzaly v potaz, že dotčená právní úprava je natolik složitá, že se v ní stěží orientují i odborníci s právním vzděláním. Není tudíž možné spravedlivě po dovolateli požadovat, aby se s takovou právní úpravou komplexně seznámil a tuto do všech důsledků pochopil. Z této skutečnosti tak nelze stran jeho úmyslného zavinění ničeho dovozovat. Prakticky všichni tvrzení „pseudo-lovci“ vypověděli, že měli jet do JAR zdarma na safari spojené s možností (nikoli povinností) odlovu nosorožce. O skutečnosti, že se ve prospěch farmy vzdají trofeje, byli informováni až na místě, nikoli předem. Do té doby byli pouze opakovaně ujišťováni, že je vše zcela legální, o čemž je přesvědčily i oficiální procedury na místě safari. Odlov se neodehrál někde potají za podivuhodných okolností, ale za přítomností zaměstnanců státní správy konkrétního jihoafrického parku. Není tedy vůbec zřejmé, z čeho dovodil odvolací soud závěr (bod 168. a 223. odůvodnění jeho rozsudku), že dovolatel měl být údajně předem obeznámen s tím, že podmínkou jeho pobytu v JAR bude vzdání se nějakých trofejí ve prospěch jakýchkoli subjektů. Pokud odvolací soud uvedl, že je lhostejno, zda se to dozvěděl až na místě, vyvstává otázka, jak si ale měl dovolatel v dané chvíli na daném místě počínat. Anglicky neuměl, obsahu dokumentů nerozuměl, místní právní řád neznal, nosorožec byl již zastřelen a bylo mu řečeno, že tyto „formality“ je potřeba podepsat.

69. I kdyby někteří lovci předem věděli o skutečnosti, že se na místě vzdají trofeje ve prospěch místní farmy, tak po tento moment, tj. odstřelení nosorožce a ponechání trofeje v JAR, popsaný skutek nenaplňuje objektivní stránku skutkové podstaty žádného trestného činu. Ta je naplněna až převozem trofejí do Evropy za účelem jejich komerčního prodeje. Ze žádného důkazu však neplyne, že by dovolatel o těchto skutečnostech předem věděl, proto nelze dovozovat jeho úmyslné zavinění, tak, jak učinil odvolací soud v bodě pod bodem 223. odůvodnění svého rozsudku. Ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním je i skutkový závěr, že se dovolatel vědomě podílel na činnosti organizované skupiny působící ve více státech. Skutečnost, že se účastnil nějaké hromadné schůzky v nějaké restauraci, kde akceptoval řešení navržené lidmi, které do té doby neznal, a to všechno teprve poté, co ke své nelibosti zjistil, že byl patrně podveden, když se nosorožčí rohy najednou ocitly v České republice (ač byl předtím paní M. ujištěn, že zůstanou v JAR), nemůže postačovat k tomu, aby bylo možné bez důvodných pochybností dospět k závěru o jeho úmyslném zavinění.

70. Ve své podstatě jediný důkaz (bod 168. a 223. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), který má u většiny tvrzených „pseudo-lovců“ prokazovat úmyslné zavinění, je skutečnost, že jim pravděpodobně mělo přijít divné, že jim někdo zaplatil dovolenou v JAR v celkové výši 1,2 miliónu korun (cena myšlena všechny tvrzené „pseudo-lovce“ ze skupiny dohromady). Je však potřeba si uvědomit, že tady nenastala situace, kdy se sešlo deset lidí, kteří by zhodnotili celkový rozpočet a začali domlouvat turnusy. Tvrzení „pseudo-lovci“ o sobě navzájem vůbec netušili. V podstatě až do schůzky v restauraci XY si např. dovolatel myslel, že na safari přes paní M. byl pouze on a jeho dva známí z XY. O ostatních lidech neměl ponětí. Na základě provedeného dokazování proto nelze uzavřít, že by jednal ve spojení s mezinárodní organizovanou skupinou. Není navíc ničím ojedinělým, aby někdo, kdo zná majitele nebo výš postaveného zaměstnance cestovní kanceláře, na takové (bezplatné) dovolené alespoň jednou v životě byl. Zákazníci cestovních kanceláří z různých důvodů nezřídka i na poslední chvíli stornují své zájezdy, u kterých už ale cestovní kanceláře zajistily přepravu i ubytování. Pokud k takovému stornu dojde pár dnů předem, cestovní kanceláři se ne vždy povede narychlo najít platícího zákazníka, který by měl o takový zájezd na poslední chvíli zájem. Dovolatel si nemyslel nic jiného, než že ho potkalo obdobné štěstí, a neviděl sebemenší důvod, proč by ho neměl využít. Dosud nebyl proveden jediný relevantní důkaz, který by svědčil o jeho jiném tehdejším vnitřním mínění.

71. Dovolatel měl za to, že v řízení bylo dotčeno také jeho právo na spravedlivý proces. To spatřoval v porušení práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterých má každý právo mimo jiné na to, aby byla jeho věc projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě. V dané trestní věci však ke dni jejího pravomocného skončení uplynulo od údajného spáchání tvrzeného trestného činu více než deset let. Po dobu téměř devíti let probíhalo trestní stíhání. Průtahy v řízení přitom dovolatel ani zčásti nezavinil, délka trestního řízení jde na úkor státu. Dovolatel proto v detailech citoval příslušnou judikaturu, konkrétně nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 533/03, a rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001. Z jejich závěrů pak dovolatel shrnul to nejpodstatnější, tj. že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a případným trestem. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. To tím spíše za situace, kdy v trestním řízení bylo osvědčeno, že tvrzené jednání, jehož se měl dovolatel údajně dopustit, je v jeho životě zjevným excesem, který se vymyká jinak jeho zcela bezúhonnému, řádnému a příkladnému způsobu života. Trestní stíhání jednotlivce iniciuje státní moc a je to státní moc, která rozhoduje o vině a trestu. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele a základními právy konkrétního obviněného, a to zejména právem, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. S ohledem na to měly soudy postupovat podle § 231 odst. 1 a § 223 odst. 1 tr. ř. a z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání dovolatele zastavit. Ten ještě jednou vyzdvihl svůj jinak naprosto řádný život, a to v kombinaci s faktem, že o žádném pašování či obchodování s nosorožčími rohy nebo organizovaných skupinách neměl povědomí. Podle jeho názoru tak bylo namístě uvažovat případně i o postupu ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

72. S ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, a délku trestního stíhání se dovolateli jevil neadekvátním peněžitý trest ve výši 50 000 Kč, který podle jeho názoru nemohl obstát v testu proporcionality a naplnit kritéria spravedlivého procesu. Nalézací soud zcela opomenul vysvětlit, proč pouze u některých vybraných „pseudo-lovců“ zpřísnil jinak stejné podmíněně odložené tresty ještě trestem peněžitým. Odvolací soud se sice pokusil v bodě 261. odůvodnění svého rozsudku racionalizovat tento rozdílný přístup k sankcionování jednotlivých obviněných, kteří se měli dopustit zcela totožné trestné činnosti. Dovolatel ovšem nepřehlédl, že dne 17. 1. 2022 byla nalézacím soudem všem obviněným rozeslána výzva ke sdělení průměrných výdělků. Těm, kteří výzvě vyhověli a se soudem spolupracovali (jako např. dovolatel), byly vedle podmíněně odložených trestů uloženy i tresty peněžité. Mnohým z těch, kteří výzvu ignorovali a se soudem nespolupracovali, byly uloženy pouze podmíněně odložené tresty stejného trvání se stejnou zkušební dobou. Tímto oba soudy vyslaly velmi nebezpečnou zprávu, že při zkoumání poměrů obviněných je lepší se soudy nespolupracovat, protože spolupráce vede paradoxně k uložení přísnější sankce. I v tomto spatřoval dovolatel porušení svého práva na spravedlivý proces, jelikož mu byl bez zjevného důvodu uložen přísnější trest než jiným (pro stejnou trestnou činnost stíhaným) osobám.

73. S ohledem na shora tvrzené závěry obviněný K. M. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zruší napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022, a v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodne tak, že dovolatele obžaloby zprostí nebo podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zruší napadené rozhodnutí a přikáže Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

74. Obviněný P. F. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) poukázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Rovněž vytkl porušení jeho základních ústavně zaručených práv, a to v důsledku naprostého nerespektování zásady in dubio pro reo. Úvodem dovolatel argumentoval podstatnými vadami řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházely. Uvedl, že s účinností od 1. 10. 2020 byl do trestního řádu nově vložen institut prohlášení viny podle § 206a a násl. tr. ř. K této novelizaci došlo po přednesu obžaloby, v průběhu trestního řízení, avšak ještě před vynesením napadeného rozsudku dne 22. 3. 2022. Soud tak měl při všech termínech odročeného hlavního líčení po 1. 10. 2020 postupovat podle novelizovaného a platného trestního řádu a ihned při nejbližším hlavním líčení dovolatele poučit ve smyslu § 206a a násl. tr. ř. Takového poučení se mu však nedostalo, čímž došlo k podstatnému porušení jeho práva na obhajobu. 75. Dovolatel namítl také nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotněprávní posouzení. V daném ohledu vznesl nejdříve výhradu nesprávného zařazení rohů podle nařízení Rady ES č. 338/1997. Odkázal na spis Celního úřadu Bratislava, podle něhož byly předmětné nosorožčí rohy jednoznačně považovány za trofeje exempláře zařazeného v příloze B nařízení. Předpokladem pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku je, že tito živočichové jsou exempláři druhu přímo ohroženého vyhynutím či vyhubením, tedy exempláře uvedené v příloze A. Dovolatel upřesnil, že exempláře nosorožce tuponosého jižního žijícího v Jihoafrické republice a Svazijsku jsou zařazeny do přílohy B, avšak výhradně za účelem obchodu s loveckými trofejemi. Obchodem se podle uvedeného nařízení rozumí též převod vlastnictví, který zahrnuje i nakládání ve formě převodu vlastnictví či držby. Z tohoto důvodu se dovolatel nemohl dopustit trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, když v obžalobě popsaný skutek není trestným činem. 76. Posléze dovolatel uplatnil výhradu nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Nesouhlasil s tím, že měl dopředu předjímat nějaké protiprávní jednání třetích osob. Dovolatel připomněl, že se vzdal rohů ve prospěch majitele farmy, na které byl nosorožec chován, a to za přítomnosti úředních osob, které neměly vůči majiteli farmy očividně žádné připomínky. Nebyl důvod, aby o jeho bezúhonnosti měl dovolatel jakékoliv pochybnosti, naopak mohl logicky předpokládat, že tento je dobře obeznámen s příslušnou právní úpravou nakládání s trofejemi nosorožců, když je taková činnost předmětem jeho podnikání. Dovolatel se rovněž neztotožnil s tím, že by výše ceny trofejních rohů byla notoricky známá. Z žádných provedených důkazů nelze dovodit, že by dovolatel mohl předem vědět, jaké jsou možnosti využití rohoviny nosorožce na černém trhu v Asii. Zdůraznil přitom, že k širší medializaci dané problematiky došlo až právě v souvislosti s projednávanou trestní kauzou. V době, kdy se zúčastnil zájezdu do JAR, bylo mediální pokrytí v ČR prakticky nulové. Soud ve vztahu k úmyslnému zavinění přirovnal postavení obviněných lovců v této trestné činnosti k postavení „bílých koní“, u nichž lze za splnění zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu. Dovolatel však namítl, že od průměrného občana ČR nelze očekávat, že bude podrobně seznámen s cenou nosorožčích rohů na černém trhu (ani v hrubých obrysech) či právní úpravou nakládání s trofejemi. Tedy podmínka určitého typu lhostejnosti, jak je prezentována ustálenou judikaturou, která by zakládala nepřímý úmysl, nemůže být naplněna. Pro dovolatele byla samotnou zárukou legálního nakládání s rohy přítomnost úředních osob a osoba majitele farmy, který v chovu nosorožců s povolením úřadů dlouhodobě podniká. Z žádných okolností nemohl dovodit, že by šlo o nekalou či nestandardní činnost. Dovolatel vycházel z informací, které obdržel od L. B., a domníval se, že se jedná o poděkování od něj. Žádné jiné informace o financování zájezdu neměl, ani po něm nelze spravedlivě požadovat, aby informace od rodinného přítele podezíravě prověřoval. Závěrem konstatoval, že lov nosorožce i samotné přenechání trofeje majiteli farmy, na níž jsou nosorožci tuponosí chováni, je podle norem JAR zcela legální.

77. I v případě, že by bylo správné zařazení rohů nosorožce druhu Cerrathoterium simum simum za trofeje exempláře zařazeného v příloze A Nařízení Rady ES č. 338/1997, měly soudy hodnotit jednání dovolatele jako jednání v omluvitelném právním omylu. V době, kdy se měl zájezd do JAR uskutečnit, nebylo širší veřejnosti známé, že jsou nosorožčí rohy předmětem nelegálního obchodu, případně že se jedná o ceněnou komoditu pro asijský trh. Relevantní právní úprava je navíc velmi roztříštěná do řady právních předpisů různých právních řádů (mezinárodního, evropského, českého a jihoafrického práva). Pro běžného občana je prakticky nemožné se v této právní problematice orientovat. Dovolatel tedy vycházel z informací, které mu poskytli zaměstnanci jihoafrické farmy, profesionální lovci i uniformovaní zástupci státních úředníků JAR. Daná právní problematika je natolik složitá, že i policejní orgán a státní zástupce fakticky pouze přebírali právní hodnocení ČIŽP, aniž by učinili vlastní právní hodnocení. Po dovolateli nelze požadovat vyšší standard vědomostí než od advokátů, policejního orgánu či celní správy. Kromě toho státní orgány Slovenské republiky projednávaný dovoz rohů jako trestný neposoudily, když rohy zařadily do přílohy B Nařízení Rady ES č. 338/1997.

78. Podle názoru dovolatele jsou skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Oba soudy chybně hodnotily naplnění subjektivní stránky trestného činu u osob tzv. lovců jako celku, aniž by se zabývaly podrobněji každým konkrétním obviněným a důkazní situací ohledně úmyslu ve vztahu ke konkrétní osobě (nikoliv skupině). Ve vztahu k dovolateli nebylo prokázáno, že by měl mít zájezd zadarmo pouze za přenechání rohů zvířat farmě. K okolnostem sjednávání cesty do JAR poznamenal, že odcestoval na pozvání svého známého a vzdáleného příbuzného – obviněného L. B. Tomu dovolatel v minulosti velice pomohl v souvislosti s jeho propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody a návratem do běžného života (předloženými důkazy k uvedeným skutečnostem se soud vůbec nezabýval). Dovolatel proto považoval pozvání ze strany spoluobviněného za formu poděkování. Ohledně zájezdu jednal pouze s ním, a to zcela transparentně v přítomnosti svých rodinných příslušníků. Výslovně se dotázal, kolik cesta bude stát, a spoluobviněný řekl, ať to neřeší. Z jeho otevřeného přístupu dovolatel nemohl nabýt dojmu, že by se mělo jednat o jakkoliv nelegální či alespoň podezřelou, nekalou věc.

79. O tom, že by účelem zájezdu do JAR byl dovoz rohů do Slovenské republiky, nesvědčí žádný přímý ani nepřímý důkaz. Stejně tak nebylo nikterak doloženo, že by dovolatel žádal o vývoz trofejních nosorožčích rohů do jiné země, resp. že by vědomě podepsal jakýkoliv dokument, který znamenal žádost o vývoz trofejí nosorožčích rohů, konkrétně do Bratislavy. Z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by dovolatel uzavřel nějakou dohodu či vůbec byl v kontaktu s někým z organizátorů trestné činnosti (např. s obviněnými M., J. D. nebo M. N.) před či po uskutečnění zájezdu. To dokládají i závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví Mgr. Marie Beňové, podle nichž neznámá osoba či osoby zfalšovaly podpis dovolatele nejméně v jednom případě na listině související s celním řízením v Bratislavě. Z toho lze dovodit, že on se na nelegální činnosti jakékoliv organizované skupiny nepodílel, o činnosti takovéto skupiny nevěděl a s žádnou takovouto skupinou nikdy nespolupracoval. V případě dovolatele navíc chybí i logický motiv k páchání trestné činnosti, poněvadž byl osobou bezúhonnou a vzorným občanem se stabilním rodinným zázemím. Úvaha, že by ve svých 46 letech vystavil sebe a celou svou rodinu vědomě riziku dopadu trestněprávních důsledků na jeho osobu nelegálním obchodem s nosorožčími rohy výměnou za pouhé zprostředkování zájezdu na safari, je zcela logiky prostá. Z žádných důkazů tedy nevyplývá, že by byl dovolatel alespoň ve formě pomoci účastníkem na trestním jednání ostatních obviněných. Za této situace měl soud rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. Neučinil-li tak, porušil právo dovolatele na spravedlivý proces.

80. Dovolatel namítl rovněž nedůvodné provedení navrhovaných podstatných důkazů. Těmi měly být výslechy svědků N. R., N. T. D. a N. M. T. Tyto důkazy jako podstatné hodnotil již policejní orgán ve fázi vyšetřovaní, když od jejich provedení bylo upuštěno pouze z důvodu vyšší administrativní náročnosti zajištění důkazu. Jejich provedení požadoval od samého počátku řízení nejen dovolatel, nýbrž také ostatní obvinění. O tom, že důkazy nebudou provedeny, soud prvního stupně řádně nerozhodl, a nepoučil tak ani dovolatele o důvodech takového svého rozhodnutí. Žádného zdůvodnění se mu nedostalo ani v napadených rozsudcích. Bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces a uvedený nesprávný postup vedl k nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění. 81. Dovolatel se následně podrobněji věnoval již dříve namítanému porušení jeho práva na spravedlivý proces. K nepoužití zásady in dubio pro reo obsáhle citoval vybrané pasáže z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 a sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014. K tématu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1836/13, ze dne 27. 2. 2014. V jeho intencích doplnil, že soud prvního stupně nerozvedl, z jakých důvodů se přiklonil pouze k jednomu skutkovému závěru, tomu tvrzenému v obžalobě, a z jakých důvodů měl za vyloučené, že by existoval alternativní skutkový závěr. Skutkový závěr pro dovolatele příznivější lze přitom dovodit z důkazů, které soudu předložil či navrhl (zejména znalecký posudek z oboru písmoznalectví). Soudy chybně hodnotily naplnění subjektivní stránky trestného činu u osob tzv. lovců jako celku, aniž by se zabývaly podrobněji každým konkrétním obviněným a důkazní situací ohledně úmyslu ve vztahu ke konkrétní osobě (nikoliv skupině). Soudy opomněly, že některé jejich paušální závěry nebyly právě u dovolatele důkazně podloženy, což činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Jako poslední v této oblasti nastolil dovolatel téma nepřiměřeného trestu. Zdůraznil, že skutková zjištění se oproti původnímu odsuzujícímu rozsudku ze dne 20. 11. 2020 změnila v jeho prospěch, přesto mu byl po dalším více než roce uložen přísnější trest. Důvody svého rozhodnutí soud prvního stupně nijak nevysvětlil. Kromě toho nedostatečně a nesprávně hodnotil majetkové poměry dovolatele a ani jej k tomu nevyslechl. Vůbec se například nezabýval tím, jakou peněžitou hodnotu má vozidlo a motocykl ve vlastnictví dovolatele, nezjistil ani, zda má z účasti na podnikatelských subjektech nějaký majetkový prospěch. Za takové situace musel hodnotit majetkové poměry dovolatele v jeho prospěch a vycházet v zásadě jen z jeho příjmu ve výši 13 500 Kč. Ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku měl soud nepřihlédnout i k nepřiměřené délce řízení, přesahující 10 let. Ta měla být kompenzována prostřednictvím § 58 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 303/2012).

82. S ohledem na vše výše uvedené obviněný P. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil tímto dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 16 T 138/2014, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí věci.

83. Obviněný L. B. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejprve zpochybnil rozhodná skutková zjištění, o nichž byl přesvědčen, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Za důkazně nepodložený označil skutkový závěr, že se účastnil zájezdu do JAR, „kde byl …. zastřelen nosorožec tuponosý jižní a přitom pod svou totožností … figuroval pro účely vydání povolení k lovu … jako klient-lovec, jímž však autenticky nebyl“. K tomu důrazně prohlásil, že nosorožce zastřelil přímo on, nikoliv že by daný živočich byl zastřelen jakoby neurčenou osobou. Z tohoto pak vyplývá, že dovolatel nemohl oním lovcem autenticky nebýt. Posléze vyzdvihl, že lov v JAR probíhal pod jurisdikcí JAR a pravomocí tamních státních orgánů, kdy nebylo prokázáno, že by zákony JAR znaly něco jako „nikoliv autentického lovce“, nebo o tomto někdo v JAR rozhodl. Lov nosorožce jako takový byl proto legální a „usmrcení jedince silně ohroženého druhu“ nemohlo být v rozporu s jiným právním předpisem (natož platným v ČR). Nemohlo tudíž být nezákonným opatřením ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku, neboť se jednak nestalo na území ČR, jednak nebylo v rozporu s jiným právním předpisem. Lov nosorožců v JAR není regulován českými či evropskými právními předpisy. Pokud přesto soudy jednání dovolatele takto právně kvalifikovaly, dopustily se na podkladě nesprávně zjištěného skutkového stavu nesprávného právního posouzení věci.

84. Dovolatel zcela odmítl argumentaci soudu prvního stupně, že se v případě jeho lovu jednalo o tzv. „pseudo-hunting“, nebo že lovcem „autenticky nebyl“. Podle jeho mínění jde o účelovou, důkazně jakkoliv nepodloženou, umělou konstrukci, jejíž význam soud ani žádným způsobem nezdůvodnil. Žádný zákon ani jiný právní předpis nestanoví, že lov zdarma není lovem, ale pseudo-lovem, že lovec lovící zdarma a nemající jinak lovecké zkušenosti, není autentickým lovcem, ale pseudo-lovcem. Člověk buď lovcem je či není, nemůže jím být (když zvíře uloví), avšak zároveň „autenticky nebýt“, jak uzavřely soudy obou stupňů. Nelze optikou ochrany zvířat (a tedy objektu trestného činu) posuzovat, zda jeho čin byl bohulibý a povolený (protože si za to lovec zaplatil a je proto „lovcem“), či zavrženíhodný a nezákonný (protože lovec lovil zdarma a je tedy „pseudo-lovcem“). Ani bezúplatnost lovu proto nemůže být v žádném případě kritériem či důkazem tzv. pseudo-huntingu a kritériem označení osob za lovce či pseudo-lovce, jak učinily soudy, neboť z hlediska ochrany zvířat to nemá žádný význam. Význam má pouze život či smrt zvířete. Pokud však bylo uděleno povolení k odstřelu nosorožce, muselo se tak stát po právu (JAR) a nemůže se jednat o pseudo-hunting.

85. Dovolatel považoval za nesprávné také skutkové zjištění, že následně „aktivně spolupracoval a činil další kroky vedoucí k legalizaci nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu“. Není zřejmé, na základě čeho soudy toto zjištění učinily, když veškeré důkazy tohoto se týkající jsou obsaženy ve spise Celního úřadu v Bratislavě, který však soudy považovaly za zcela nadbytečný. Nebylo ani prokázáno, jaké kroky k legalizaci rohů měl dovolatel učinit. Jediným důkazem je v daném směru jeho vlastní výpověď, kterou ovšem soudy obou stupňů hrubě dezinterpretovaly. Dovolatel proto připomněl, že o zaslání „svých“ nosorožčích rohů nežádal. Poté, co byly rohy bez jeho vědomí na jeho jméno zaslány, jej kontaktovala obviněná P. M. a dovolatel byl postaven do situace, kdy měl situaci nějak vyřešit. Udělil plnou moc panu M. L., ovšem posléze zjistil, že někdo zfalšoval jeho podpis na zpětvzetí odvolání, které neučinil. Je tedy zřejmé, že ve věci se bez jeho vědomí, proti jeho vůli, angažovaly neznámé osoby, které měly v úmyslu dovolatele pouze zneužít za účelem získání rohů. Zneužívaná osoba však nemůže být pachatelem ani pomocníkem hlavního pachatele. Dovolatel okamžitě všechny plné moci zrušil. Poté telefonicky hovořil s R. G., jemuž sdělil, že nevěděl o zpětvzetí odvolání a také že o rohy má zájem, avšak v případě, že by s tím měl problémy, může je darovat nějakému muzeu či jiné instituci. Úřední záznam o uvedeném telefonickém hovoru ovšem soud prvního stupně nijak nehodnotil. Jednání dovolatele nemůže být považováno za nelegální a jeho výpověď o něm není důkazem nelegálnosti. Především z toho nevyplývá žádný úmysl poskytnout rohy M. H. M. Dovolatel měl právo do svého držení rohy požadovat, přestože se jich dříve vzdal, neboť byl lovec, nikoliv že by rohy byly uloveny neidentifikovanou třetí osobou.

86. Dovolatel dále vytkl, že odvolací soud nedůvodně neprovedl navrhované důkazy, resp. soud prvního stupně tyto důkazy sice provedl, ale nehodnotil, s čímž se soud druhého stupně ztotožnil, jako důkazy je nezopakoval a rovněž nehodnotil. Toto „nehodnocení“ provedených důkazů, považoval dovolatel za rovnocenné nedůvodnému neprovedení podstatných důkazů vztahujících se ke znakům skutkové podstaty toho kterého trestného činu, neboť má stejný účinek. V prvé řadě šlo o originál žádosti o lov nosorožce na č. l. 2932, ve které (na rozdíl od nesprávného českého překladu, č. l. 3019) není uvedeno, že adresa pro zaslání trofejí je Česká republika. To z pohledu dovolatele vyvrací jakékoliv jeho byť jen srozumění s vývozem trofejí mimo JAR, natož s dovozem do ČR. Vývoz z JAR a dovoz do SR byl tedy uskutečněn jednoznačně proti jeho vůli. Tento důkaz má proto zásadní význam pro posouzení subjektivní stránky ohledně pomoci k předmětnému trestnému činu. Přesto byl soudy obou stupňů pominut. Nalézací soud neučinil žádné závěry a nijak nehodnotil ani výpověď svědka P. H., podle něhož je vzdání se trofejí v JAR možné, a tedy legální. Rovněž je z jeho výpovědi zřejmé, že není možné, aby farma „jen tak ztratila kontrolu“ nad trofejí, a ta byla jednoduše, bez lovce, vyvezena ze země. Je tedy zřejmé, že se muselo jednat o sofistikovaný postup, pravděpodobně i za přítomnosti korupce, která v JAR existuje. Zmíněný postup však nelze přičítat k tíži dovolateli, nebo jej činit za něco takového odpovědným.

87. Dovolatel znovu vyčetl soudu prvního stupně, že se nezabýval listinami obsaženými v celním spise z Bratislavy. Jednalo se v prvé řadě o exportní povolení, s nímž on neměl nic společného, avšak podle kterého měla být z JAR vyvezena také kůže nosorožce. Ta se ovšem v Bratislavě „nějak ztratila“. Je evidentní, že s celou zásilkou se děly krajně podezřelé věci a někdo si onu kůži nosorožce prostě vzal. Kromě toho je na předmětném exportním povolení uvedeno jméno i adresa dovolatele, nicméně jako jeho zástupce je uveden jakýsi pan A. L., se švýcarským telefonním číslem. Se jmenovaným mužem nemá dovolatel nic společného, nezná jej a nikdy s ním nepřišel do styku. Je tedy nepochybné, že zasílání rohů z JAR řídili dovolateli zcela neznámí lidé, kteří jeho jméno pouze zneužili ke své vlastní potřebě. Obsahem listin je vyloučeno zavinění dovolatele ve vztahu k zaslání rohů kamkoliv. Dovolatel rovněž poukázal na listinu nazvanou „Žiadosť o určenie hodnoty exemplárov – odpoveď“, v níž slovenský vědecký orgán konstatoval, že exempláře zaslané na jeho jméno byly v tomto případě zařazeny do přílohy B nařízení Rady (ES) č. 338/97 a přílohy II dohody CITES. Takové hodnocení považoval za správné a zároveň požadoval, aby jej soudy vzaly v úvahu, neboť „jeho“ rohy byly dovezeny právě do Bratislavy. V neposlední řadě soud pominul hodnotit zápis o telefonátu dovolatele s R. G., listinu s jeho falešným podpisem a sdělení notářské kanceláře o padělání rovněž jejich razítka a podpisu. Z těchto důkazů vyplývá jednak absence úmyslu rohy komukoliv neoprávněně poskytnout, jednak zcela nestandardní jednání, které se okolo trofejí dělo.

88. Následně dovolatel vznesl výhrady týkající se hmotněprávního posouzení. První námitka se vztahovala přímo k projednávanému skutku, a to k hodnocení otázky účastenství na trestném činu, úmyslu a objektu chráněného § 299 odst. 2 tr. zákoníku. V obecné rovině podotkl, že účastníkem je ten, kdo bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění té které skutkové podstaty. Musí jednat v úmyslu, aby byl jemu známý úmysl hlavního pachatele uskutečněn. Musí být tedy minimálně srozuměn s tím, že pomáhá hlavnímu pachateli ke spáchání trestného činu. Dovolatel v uvedeném směru odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1787/2016 či sp. zn. 8 Tdo 1711/2016. V jejich intencích pak konstatoval, že vymezení jeho jednání nenaplňuje subjektivní stránku účastenství na trestném činu hlavního pachatele. Soud vycházel v podstatě z jedné jediné premisy, spočívající v bezplatném lovu a přenechání trofejí na farmě v JAR, tj. na skutečnosti minimálně 10 měsíců předcházející dovozu rohů do Bratislavy (nikoliv do ČR). Lov nosorožce nemohl být a nebyl bezprostřední příčinou dovozu rohů do ČR, o kterém by byl dovolatel v době lovu minimálně srozuměn, tj. měl předem konkrétní informace o tom, že někdo má v úmyslu rohy vyvézt z JAR a dovézt právě do ČR. Skutečnost, že lov byl zdarma a že se rohů v JAR vzdal, nemůže být a není důkazem ani o jeho subjektivní stránce ve vztahu k dovozu rohů do ČR (kýmkoliv jiným), ani o jeho vědomí či alespoň srozumění s tím, že tomuto dovozu do ČR jakkoliv napomáhal.

89. Vymezení následné části jednání dovolatele je pravým opakem toho, k čemu soud prvního stupně sám dospěl. Dovolatel zopakoval, že pomocník si musí být vědom úmyslu hlavního pachatele naplňovat znaky skutkové podstaty toho kterého trestného činu. Skutková podstata § 299 odst. 2 tr. zákoníku přitom spočívá mimo jiné v dovozu, průvozu či vývozu silně nebo kriticky ohrožených exemplářů do, přes, nebo z České republiky. Ze skutkové věty se však podává, že si dovolatel měl být vědom účasti na organizovaném nelegálním obchodu s nosorožčími rohy, ale za cílem jejich vyvezení z JAR, provezení přes další státy se záměrem jejich dovozu na asijské trhy. Tedy přestože je zde z hlediska skutkové podstaty trestného činu podstatná územní souvislost s ČR, kdy by musel mít úmysl pomoci k dovozu do ČR, soudy obou stupňů toto nijak nekonstatují. Podle práva ČR nemůže přitom být trestán vývoz trofejí z JAR např. přímo do Asie, včetně provážení přes jakékoliv státy jiné než ČR. Tedy již ze samotného vymezení skutečností, kterých si měl být podle soudů obou stupňů dovolatel vědom, a tedy formulace skutkové věty, je zřejmé, že toto nenaplňuje subjektivní stránku pomoci k jednání, které může být vůbec trestné podle trestního zákona ČR. Dovolatel opět podrobně citoval výpověď svědka P. H., z níž vyplývá, že v JAR jsou přísná pravidla k nakládání s nosorožčími rohy, že bez příslušných povolení s nimi nelze obchodovat, tedy je prodávat, že farmy mají rohy v bankách v depozitech a nemohou s nimi nic dělat. Darování je možné, ale opět je to pod kontrolou a nelegálně nelze rohy vyvézt. Pokud by soudy výpověď svědka řádně interpretovaly, nemohly by dopět k závěru, že již vzhledem k bezplatnosti lovu a vzdání se trofejí si dovolatel musel být vědom toho, že se účastní organizovaného nelegálního obchodu atd. Je nepochybné, že k porušování zákonů a pravidel v JAR dochází, nicméně jednání žádného člověka nemůže být ovládáno presumpcí nezákonného jednání třetích osob, ale naopak dobrou vírou v jejich poctivé a zákonné jednání. Pokud nebyl v řízení prokázán úmysl porušení konkrétních pravidel proti nelegálnímu obchodu v JAR, a to ve vztahu ke konkrétním „jeho“ nosorožčím rohům, a jeho minimálně srozumění s takovýmto porušením předpisů a dále minimálně srozumění s tím, že „jeho“ rohy budou, či mají být, následně vyvezeny právě a pouze do ČR, nelze hovořit o účasti dovolatele na organizovaném nelegálním obchodu s nosorožčími trofejemi, stejně jako o jeho pomoci ke spáchání předmětného zločinu.

90. Z výše uvedeného důvodu nemůže být jednání dovolatele kvalifikováno ani podle § 299 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť žádná jeho vědomost ani srozumění, ale ani nedbalost, ve vztahu ke spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech nebyla prokázána. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že měl jakoukoliv vědomost o M. H. M. (dovolatelem dále označovaný též jako „M.“), o jakýchkoliv dalších osobách, které mají úmysl roh vyvézt do ČR. Znal pouze obviněnou P. M., o jejích úmyslech však nevěděl nic. Stejně tak neměl žádnou vědomost o jakémkoliv obohacování jiných osob v důsledku dovozu rohů do ČR; nic takového nebylo prokázáno. Dovolatel znovu vyzdvihl zneužití svého jména a nesouhlasil s argumentem odvolacího soudu, že měl tuto skutečnost předpokládat. Tato jeho údajná povinnost totiž nemůže zakládat ani nepřímý úmysl k pomoci k trestnému činu M., a to právě pro vzdálenost k dovozu rohů do SR. Ve skutečnosti byl tedy dovolatel souzen za to, že jel do JAR lovit nosorožce zdarma. Z hlediska zákona musí existovat „návaznost“ na skutkovou podstatu trestného činu spáchaného přímým pachatelem, tj. muselo by být prokázáno minimálně srozumění s tím, že rohy budou dovezeny právě a pouze do ČR, což se nestalo. Dovolatel poznamenal, že po odstřelu nosorožce a vzdání se rohů ve prospěch farmy mohl existovat nekonečný počet způsobů naložení s trofejemi. Je tedy zřejmé, že absentuje příčinná souvislost mezi jeho lovem, vzdáním se trofejí a jeho srozuměním s jejich dovozem do ČR. Argumentaci soudu, na jejímž základě by jej bylo možné libovolně učinit odpovědným za nekonečný počet možných následků „nekalých“ akcí, které mohly po zastřelení nosorožce nastat, označil dovolatel za nepřijatelnou.

91. Dovolatel odkázal také na tvrzení Mgr. Barbory Kaminiecké, že pro přírodu není ohrožující legální lov, ale okamžik, kdy rohy vstoupí na nelegální trh. Pokud roh zůstane v majetku lovce k osobním účelům, není to proti přírodě a pro populaci nosorožce to není nijakým způsobem ohrožující. Pokud se tedy později (když rohy již byly v SR) snažil dovolatel získat rohy jakožto lovec do své dispozice, zcela absentuje porušení objektu trestného činu a nejedná se o jednání společensky škodlivé, které tak z hlediska zásady in dubio pro reo nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů tedy nesprávně právně posoudily otázku společenské škodlivosti jeho jednání a neaplikovaly zásadu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

92. Druhá hmotněprávní námitka dovolatele se týkala nesprávného výkladu a aplikace § 4 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Soudy v tomto ohledu zcela nesprávně argumentovaly tím, že rohy byly v SR pouze zadrženy, když je měl obdržet adresát, tedy dovolatel, který žije v ČR. Účinky tedy měly nastat v ČR, kdy na základě darovacích smluv a výsledku celního řízení se nosorožčí rohy měly dostat do dispozice obviněného M., a tím pádem mohly přijít do volného oběhu. Dále soudy poukázaly na snahu dovolatele získat s pomocí obviněné P. M. rohy do svého držení, ač se jich předtím vzdal. Tím ovšem došlo ke svévolnému zacházení s vymezením skutku a se zněním skutkové podstaty trestného činu podle § 299 tr. zákoníku. Podle sodu prvního stupně totiž posuzované jednání spočívalo v opatření umožněním usmrcení jedince silně ohroženého druhu živočicha, cenného exempláře k vyvezení, provezení a dovezení (bez uvedení odkud kam), kdy předmětný exemplář měl sobě nebo jinému opatřit „hlavní pachatel“ N. H. M. S ohledem na zásadu teritoriality podle § 4 tr. zákoníku je ovšem zcela zřejmé, že formulací § 299 odst. 2 tr. zákoníku je ve skutečnosti míněno vyvezení z ČR, dovezení do ČR nebo provezení skrz ČR.

93. Pokud odvolací soud uvedl, že předmětné rohy byly v SR „pouze“ zadrženy, když je měl obdržet dovolatel, je toto účelová interpretace a argumentace nemající oporu v dokazování. To, že byl na průvodních listinách (bez jeho vědomí) uveden jakožto adresát, neznamená, že rohy měl obdržet právě on. Pokud by tomu tak bylo, nemohlo by jeho jednání být kvalifikováno jako pomoc ke spáchání zločinu jinou osobou, ale musel by být přímým pachatelem. Že měl rohy obdržet dovolatel, je nicméně spekulace odvolacího soudu, který účelově „přehlédl“, že jméno dovolatele bylo zneužito k tomu, aby rohy mohly být vyvezeny z JAR, když u jeho jména je uveden jakýsi A. L. (srov. výše). Z žádného důkazu nevyplývá, že „jeho“ rohy měly být dovezeny do ČR. Naopak dovolatel byl překvapen, když byl obviněnou P. M. o jejich dovozu do Bratislavy informován, ale situaci se snažil nějak vyřešit. Pokud by tedy mělo být jednání, kterého se dopustil dovolatel nebo obviněný N. H. M. ve vztahu k „jeho“ rohům, spácháno na území ČR, muselo by to tak být vymezeno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o účinky v ČR, ty lze považovat za splněné pouze ohledně lovců 1. skupiny, kteří uzavřeli darovací smlouvy s M., nikoliv ohledně dovolatele, jenž žádnou takovou smlouvu neuzavřel, ani to neměl v úmyslu. Argumentoval-li odvolací soud snahou dovolatele získat rohy do svého držení, tak na to měl on jako lovec právo. Navíc se jedná se o zcela jinak vymezené jednání, než kterým byl uznán vinným, a proto z něj nemůže být dovozována místní příslušnost českých zákonů.

94. Jako třetí z okruhu hmotněprávních námitek dovolatel zmínil retroaktivní posouzení jeho jednání, a to podle nařízení EU č. 750/13. K jeho námitce odvolací soud uvedl, že toto pozdější nařízení se netýkalo změny dosavadní právní úpravy ohledně nosorožců a ze strany soudu prvního stupně šlo pouze o formální pochybení. Soud druhého stupně tím v podstatě omlouval nesprávné posouzení ze strany nalézacího soudu. Podle přesvědčení dovolatele je ovšem podstatné, že byl s odkazem na pozdější právní úpravu odsouzen. Kromě toho měl odvolací soud vyložit, podle jakých konkrétních ustanovení bylo tedy postupováno. Jestliže se to úpravy nosorožců netýkalo, tím spíše nemělo být pozdější znění ve výroku vůbec uvedeno. V žádném případě nemůže vina spočívat na porušení předpisu v jakémkoliv pozdějším znění.

95. Ve čtvrté sérii hmotněprávních námitek dovolatel nejprve zdůrazňoval, že „své“ rohy nikdy nikomu nedaroval, a to ani obviněnému M. H. M. Přesto o této skutečnosti soudy opakovaně hovořily. Dovolatel však nikdy žádnou darovací smlouvu nepodepsal, nejednal ve prospěch M., o jehož existenci neměl v dané době ani tušení. Dále se pozastavil nad úvahami odvolacího soudu, který argumentoval smyslem a účelem Úmluvy CITES, čímž ve své podstatě v neprospěch dovolatele ohýbal pravidla a principy výkladu právních norem a základů trestní odpovědnosti. Soud považoval jednání dovolatele a priori za trestné, jen potřeboval jej „správně“ kvalifikovat podle vhodné právní normy. Přitom smysl a účel Úmluvy CITES (resp. jakéhokoliv pravidla) je nutno naplňovat skrze její text. Základní zásadou právního státu je rovněž to, že právní normy musí být platné a závazné. Odvolací soud prohlásil, že součástí Úmluvy CITES jsou i její přílohy, přestože ty nebyly ve Sbírce zákonů ani nikde jinde publikovány. Dále dovolatel uvedl, že Úmluva CITES respektuje suverenitu jednotlivých jejích signatářů, a to právě co do posuzování a umožnění obchodu s loveckými trofejemi v JAR. Pouze tento stát byl tudíž oprávněn rozhodovat o tom, zda bude ten který nosorožec tuponosý jižní, který je loven a uloven, podléhat příloze II nebo I. Bylo-li tedy vydáno povolení k jeho odstřelu, automaticky to znamená, že šlo o jedince podléhajícího příloze II, nikoliv I. Daná úmluva se navíc vztahuje na ochranu volně žijících živočichů. S odkazem na 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, proto dovolatel namítl, že nosorožec, kterého ulovil, nebyl volně žijící živočich a ani jeho populace se v přírodě již samovolně neudržuje. Proto tento nosorožec (chovaný v zajetí) vůbec nespadal pod ochranu Úmluvy CITES, přestože je uveden v jeho přílohách. Dovolatel proto shrnul, že Úmluva CITES je závazná pouze ve svém samotném textu, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů, nikoliv co do příloh, které nikdy nebyly ve Sbírce zákonů či Sbírce mezinárodních smluv publikovány. Přílohy tedy nelze (zejména v tomto případě přílohu I) považovat za právní předpis ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku a nevztahuje se na ně zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Zařazení do příloh podle úmluvy CITES je přitom důležité, neboť na ně navazuje zařazení podle nařízení EU č. 338/97, takže pokud není nosorožec tuponosý jižní zařazen současně do přílohy A nařízení a přílohy I. úmluvy CITES, nejde o druh kriticky ohrožený. A české soudy nemohou toto zařazení, které je v suverénní pravomoci státních orgánů JAR, svévolně nahrazovat vlastními závěry.

96. Pátým okruhem hmotněprávní argumentace dovolatel navázal na okruh předešlý, když se věnoval otázce formální publicity právních předpisů EU. Argumentaci odvolacího soudu, že dovolatel se o toto naprosto nezajímal, hodnotil jako zcela účelovou až absurdní. Dovolatel proto položil otázku, jak se měl zajímat o předpisy a povinnosti v nich stanovené, když se o jejich existenci vůbec nemohl dozvědět, protože nebyly podle zákona publikovány. V této souvislosti připomenul, že právní předpisy EU nebyly v Úředním věstníku EU na území ČR publikovány, jako je tomu u Sbírky zákonů. Teprve nařízením Rady EU č. 216/2013 (tedy až po předmětném jednání) došlo k zavedení autentického elektronického vydávání Úředního věstníku od 1. 7. 2013. Do té doby byla autentická vydání pouze v listinné podobě, která však na území ČR nebyla nikde dostupná. Svou zákonnou povinnost umožnit nahlédnutí do Úředního věstníku Evropské unie totiž porušovaly všechny kraje, s výjimkou Středočeského. To nestačí k tomu, aby byla splněna podmínka formální publicity. Vedle toho jsou nařízení Evropské unie tak složitá, že jsou pro běžného člověka zcela nesrozumitelná a nepochopitelná. Z důvodu absence oficiální publikace příloh Úmluvy CITES a absence dostupnosti Úředního věstníku EU dovolatel dospěl k závěru, že neměl povinnost se s těmito „předpisy“ seznámit, nemohl vědět, že čin je protiprávní, a nejednal tedy zaviněně. Nemohl ani jednat úmyslně jako pomocník hlavního pachatele, neboť ani jeho čin není trestný s ohledem na výše uvedené skutečnosti. Dovolatel proto jednal v právním omylu, kterého se nemohl vyvarovat.

97. Z výše uvedených důvodů obviněný L. B. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, neboť namítané vady se vztahují i k němu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

98. Obviněný L. B. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) zvolil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejprve vznesl námitky v rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že jeho postavení je po skutkové stránce zcela odlišné od ostatních obviněných lovců. Závěry soudů jsou tak ohledně jeho osoby ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nato připomenul, jaké skutečnosti z provedeného dokazování ve vztahu k němu vzešly. Dovolatel odletěl do JAR, kdy mu bylo obviněnou P. M. přislíbeno, že pokud se vzdá rohu nosorožce tuponosého jižního ve prospěch farmy, nebude muset hradit náklady na pobyt. Jedinou součinnost, kterou měl poskytnout tedy bylo, že v JAR podepsal určité listiny, které mu na místě tlumočila spoluobviněná. Pár rohů nosorožce byl bez jakékoliv součinnosti dovolatele propuštěn do volného oběhu na letišti v Bratislavě, přičemž on ani nevěděl, že trofej byla odeslána do ČR. Následně odletěl zpět do ČR, kde po určité době po něm chtěla obviněná P. M. podepsat další listiny, což dovolatel odmítl. Ničeho dalšího již dovolatel nečinil, neúčastnil se žádného jednání a nepodepisoval žádné listiny ani se neúčastnil žádných schůzek. Je tudíž patrné, že jedinou činností, kterou dovolatel provedl, byla jeho účast v JAR, kde však jednal s vědomím toho, že trofej v podobě rohů nosorožce tuponosého jižního zůstane na farmě, což bylo zcela legální. Dovolatel neměl žádnou povědomost o možné struktuře jakéhokoliv uskupení osob, které by mělo zajišťovat dovoz rohoviny do asijských zemí, do České republiky či kamkoliv jinam. Z provedeného dokazování takový závěr nevyplývá. Zjištění obecných soudů ohledně motivace dovolatele jsou tak zcela nepodložena, když on byl jediným z řad lovců, který po návratu do České republiky odmítl jakoukoliv součinnost za účelem toho, aby nějakým způsobem jednal i na území České republiky. Jeho veškeré počínaní se odehrávalo na území JAR, kde se však ničeho nezákonného nedopustil a neměl žádné povědomí o spojitosti s jakoukoliv organizovanou skupinou, případně s územím České republiky, potažmo Evropy či s jakoukoliv asijskou zemí.

99. V kontextu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel nadnesl otázku teritoriality. Soud prvního stupně v daném směru uvedl, že účinky jednání měly nastat v ČR, kdy na základě darovacích smluv a výsledku celního řízení se nosorožčí rohy měly dostat do dispozice obviněného M., a tím pádem mohly přijít do volného oběhu. Dále soud prvního stupně uvedl, že je při svém rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního pořádku ČR, a nikoli rozhodnutími soudů cizích států. Z tohoto důvodu neprovedl důkaz rozhodnutím JAR. Odvolací soud na toto zcela nedostatečné odůvodnění soudu prvního stupně pouze odkázal a uplatněnými námitkami se více nezabýval. Dovolatel proto znovu zdůraznil, že z učiněných skutkových zjištění neplyne žádné jeho povědomí o tom, že by jeho jednání mělo mít jakýkoliv přesah mimo území JAR. Dovolatel měl naopak povědomí o tom, že obviněná P. M. má velmi dobré kontakty a dostatečné zázemí v JAR na to, aby mu byla schopna poskytnout předmětný pobyt a možnost lovu. Vedle toho byli při samotném lovu přítomni zástupci státních orgánů JAR v uniformách. Za těchto okolností tedy dovolatel vykonal lov, aniž by měl jakékoliv pochybnosti o legálnosti celé věci. Pokud bychom přijali tezi odvolacího soudu o tom, že dovolatel byl seznámen se skutečností, že předmětná trofej má být transportována mimo území JAR, konkrétně do Evropy či asijských zemí, tak by své jednání dokonal právě až ulovením nosorožce, podpisem vývozních listin a v neposlední řadě, jak uvádí odvolací soud, rovněž poskytnutím součinnosti v České republice. Dovolatel však podle provedeného dokazování žádnou součinnost v České republice ani na území Evropy neposkytl, rovněž vědomě nepodepsal žádné transportní listiny za účelem toho, aby trofej byla vyvezena na území Evropy, když toto z provedeného dokazování nevyplývá a soudy ani tento závěr nijak neodůvodňují.

100. Dovolatel dále zpochybnil závěr, že měl být účasten jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Nic takového však z provedeného dokazování nevyplývá. Dovolatel měl totiž povědomí pouze o obviněných P. M., L. B. a P. S., kteří s ním cestovali. S žádnými jinými osobami nepřišel do styku, ani o žádných jiných osobách neměl povědomí a ani žádná jiná osoba jeho jméno nezmínila. Žádné jiné důkazy nebyly k této otázce zjištěny, přičemž podle názoru dovolatele se jedná o zcela zásadní otázku, jejíž zjištění má naprostý význam pro právní kvalifikaci. Jednání dovolatele nebylo ani z části vykonáno na území ČR. S ohledem na skutková zjištění obecných soudů pak lze konstatovat, že svým jednáním v JAR ani neporušil nebo neohrozil zájem chráněný tuzemským trestním zákoníkem a ani zčásti takový následek v ČR nenastal, když skutkově bylo zjištěno, že v ČR ani jinde na území Evropy nijak nejednal. S ohledem na to, že (oproti ostatním tzv. lovcům) nebylo zjištěno ani to, že by měl povědomí o dalších osobách spadajících do jakékoliv skupiny, nelze na jeho jednání uplatnit ani zásadu zakotvenou v § 4 odst. 3 tr. zákoníku.

101. Obviněný L. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022, a v návaznosti na to také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 16 T 138/2014, a dále aby postupoval podle § 265l tr. ř.

102. Obviněný M. P. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) využil dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. V prvé řadě uvedl, že skutková zjištění soudů jsou ve vztahu k jeho osobě naprosto nedostatečná pro vydání odsuzujícího rozsudku. Soudy nebylo prokázáno, že se stal skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, resp. že by tento skutek spáchal právě on. Soudy taktéž zcela opominuly individuální přístup k dovolateli, kterého zahrnuly do skupiny tzv. „lovců“, ačkoliv jeho skutek, je od skutků ostatních spoluobviněných izolován a značně se od nich odlišuje. V jednání dovolatele absentuje subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění, neboť byl v době lovu nosorožce, dovozu rohů i době předání rohoviny k rukám N. H. M. za účelem vyrobení dekorativních předmětů v dobré víře, že jeho jednání je zcela legální. Dovolatel se nespokojil ani s odůvodněním, v němž je jeho jednání věnováno minimum prostoru s tím, že soudy se omezily primárně na generalizující prohlášení týkající se všech „lovců“.

103. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dovolatel byl součástí organizované skupiny působící ve více státech, ačkoli z provedeného dokazovaní i zjištěných skutečností nic takového nevyplývá. Dovolatel oponoval, že zná toliko osobu obviněného N. H. M., zatímco ostatní osoby před sdělením obvinění nikdy neviděl, nikdy s nimi nejednal, nikdy o nich ani neslyšel a netušil, že by spoluobviněný spolupracoval s nějakými dalšími lovci. Jistou odchylku u dovolatele oproti ostatním tzv. „lovcům“ lze nalézt jen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kde u všech ostatních spoluobviněných „lovců“ je do skutkové věty zakomponována poznámka o jejich povědomí, že se účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z JAR. Tato formulace ve výroku o vině u dovolatele (z pochopitelných důvodů) chybí, přesto byl soudem prvního stupně zahrnut do jedné skupiny s ostatními lovci a ve výroku o trestu ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně již není brán jakýkoliv zřetel na izolovanost jeho jednání. Dovolatel proto shrnul, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Napadené rozhodnutí pak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je dovolateli kladen za vinu, jelikož za dané důkazní situace nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen.

104. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud překročil své pravomoci, když v usnesení ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 61 To 166/2018, nalézací soud naváděl, jakým způsobem má hodnotit provedené důkazy, zejména výpovědi svědků. Tím byla porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti, podle které důkazy primárně hodnotí ten soud, který je provedl. Odvolací soud je naopak vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, jak je uvedeno v § 263 odst. 7 tr. ř. Nalézací soud nejprve vydal ve vztahu k dovolateli osvobozující rozsudek, přičemž podle jeho názoru postupoval soud při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud ovšem sám na základě svého přesvědčení vyhodnotil tytéž důkazy s jiným výsledkem, kdy evidentně měl za to, že by dovolatel měl být odsouzen. Soud prvního stupně pak vyhověl soudu odvolacímu, důkazy hodnotil podle jeho představ a dovolatele skutečně odsoudil.

105. Dovolatel vytkl také to, že soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkami, které v průběhu řízení vznášel. Soud prvního stupně zcela rezignoval na řádné odůvodnění svého rozhodnutí, kdy závěry o vině dovolatele jsou absolutně nepřezkoumatelné. Obdobně nedostatečně postupoval odvolací soud, který se s námitkami dovolatele buď nevypořádal vůbec, nebo zcela nedostatečně, často jen odkazem na rozsudek soudu prvního stupně. Ačkoliv odvolací soud uvedl, že vina dovolatele byla bez jakýchkoliv pochybností jednoznačně prokázána, bylo povinností odvolacího soudu vypořádat se jednotlivě s jeho konkrétními a odůvodněnými námitkami. Tím, že tak neučinil, porušil právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II.ÚS 968/18). 106. Nakonec dovolatel namítl, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Konkrétně mu byl uložen peněžitý trest za situace, kdy je nemajetný. Soudy totiž ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku vůbec neřešily otázku dobytnosti peněžitého trestu. Soud prvního stupně v daném směru odkázal na pravomocné ukončení insolvenčního řízení, dále na živnostenské podnikání a vlastnictví několika automobilů. Dovolatel přitom své majetkové poměry soudu dokládal a je z toho patrné, že nemá žádné úspory a jeho čistý měsíční příjem činí zhruba 11 000 Kč. Vedle toho musí hradit soudem stanovené výživné na dvě děti, což zvládá jenom díky podpoře rodiny. Pokud jde o jím vlastněné automobily, dva z těchto vozů jsou velice staré, ve špatném technickém stavu, a mají tak fakticky zápornou hodnotu vzhledem povinnosti ekologicky je zlikvidovat. O nemajetnosti dovolatele svědčí i to, že mu bylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu. Odvolací soud se k námitkám směřujícím do uloženého peněžitého trestu nijak konkrétně nevyjádřil. Dovolatel proto zdůraznil, že závěry o dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o zjištění majetkových poměrů a jsou nutnou podmínkou pro řešení otázky, zda jsou splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu. Rozhodnutí soudů o tohoto druhu trestu dovolateli je v tomto případě zcela v rozporu se zjištěním o majetkových poměrech.

107. S ohledem na shora uvedené obviněný M. P. navrhl dovolacímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

108. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve ve stručnosti poukázal na související věci obviněných D. F. a P. E. Ohledně prvního z nich odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 5 To 81/2018, v němž soud výstižně popsal podstatu trestného jednání, objasnění pseudo-huntingu, postavení „bílých koní“ v takovém typu trestné činnosti, vyjádřil se k právnímu omylu, k darování trofejí i k významu mimořádně podezřelých okolností „loveckého zájezdu“ pro vědomost obviněného o nelegálnosti jeho aktivit. Státní zástupce vyzdvihl též další rozhodnutí téhož soudu, a to ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 5 To 7/2019, a ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 To 431/2019. Též připomenul, že obviněný D. F. uplatňoval ve svém dovolání řadu obdobných námitek jako obvinění lovci v této trestní věci s tím, že jeho podání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020, jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Pro úplnost státní zástupce připomenul, že byl odsouzen také obviněný P. E., přičemž jeho dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty – nejprve usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 7 Tdo 936/2023, poté usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. III. ÚS 247/24.

109. K předmětné věci státní zástupce nejprve uvedl, že dovolatelé opakují obhajobu, kterou uplatnili již v předešlých fázích trestního řízení. Podstatou této obhajoby jsou tvrzení, na nichž původně spočíval modus operandi celé trestné činnosti – lovecká výprava jako nečekaný životní bonus, zastřelení nosorožců jako turistická atrakce, řešení otázky, kam s loveckými trofejemi, a vyřešení tohoto břemene asijským zájemcem o rohy. Tato legenda měla původně v administrativním řízení jen umožnit legalizaci vývozu nosorožčích rohů z Afriky do Asie, kde existuje množství dostatečně pověrčivých zákazníků. Nyní v řízení trestním má stejná legenda zbavit dovolatele trestní odpovědnosti. Úhelným kamenem této legendy je tvrzení, že předmětné nosorožčí rohy byly trofejemi – předměty ryze osobními, které lovec drží jako předmět mimořádné osobní ceny. Slabinou této legendy bylo skutečné jednání dovolatelů, kteří svůj vztah k takto osobním trofejím střídali podle aktuálních potřeb organizátorů – chvílemi na nich lpěli a chvílemi se jich chtěli jakkoliv zbavit. S námitkami založenými na uvedené legendě se již vypořádaly soudy obou stupňů, adekvátním způsobem rovněž odůvodnily nevyhovění četných návrhů na doplnění dokazování. Státní zástupce se s oběma soudy zcela ztotožnil, a proto na příslušné pasáže jejich rozhodnutí odkázal. Za podstatnou považoval skutečnost, že v projednávané věci nelze shledat žádný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními. Posléze v podrobnostech vysvětlil, proč se dovolacím důvodem v zásadě nemůže stát námitka porušení zásady in dubio pro reo.

110. Státní zástupce se poté vyjádřil jednotlivě k námitkám každého z dovolatelů. Nejprve se věnoval argumentaci obviněného M. N. Podle jeho mínění dovolatel pominul, že skutek hlavního pachatele neměl spočívat v dovozu rohů do Evropy ani do České republiky, když zamýšleným výsledkem bylo jejich exportování z JAR přes ČR až do Vietnamu na konkrétní, avšak neexistující adresu. Trestný čin podle § 299 tr. zákoníku tak byl v době jednání dovolatele sice již dokonaný, avšak zdaleka nebyl dokončený, neboť hlavní pachatel dosud nedosáhl zamýšleného značného prospěchu, kterého mohl dosáhnout právě až jejich přemístěním do Vietnamu. I v době jednání dovolatele tak trval zájem hlavního pachatele na dosažení zamýšleného následku, jehož dosud dosaženo nebylo a předmětný trestný čin tím zůstal zjevně nedokončený – k jeho dokončení bylo zapotřebí pokračování dalších útoků. Bez takového pokračování nedávalo jednání pachatelů žádný rozumný smysl. Státní zástupce poukázal na mnoho let ustálený náhled nauky i judikatury, že účastenství na trestném činu (včetně pomoci) je možné nikoliv jen do okamžiku dokonání ale až do doby dokončení předmětného trestního jednání. Je tak zřejmé, že dovolatel se v době svého jednání skutečně účastnil dosud nerealizovaného záměru hlavního pachatele přemístit rohy do Vietnamu – obchodování nebylo dokončeno. A tím nebyl dokončen ani trestný čin hlavního pachatele, k němuž tím byla přípustná pomoc.

111. K dovolání obviněného J. D. státní zástupce nejprve odkázal na shora popsaný rozdíl mezi dokonáním a dokončením trestného činu. Státní zástupce si povšiml, že dovolatel se snažil snížit význam svých vyjádření v restauraci XY a rad dávaných „lovcům“. Nicméně existenci takového jednání nepopíral, pouze se snažil dát mu jiný význam a popíral svou vědomost o nelegálním obchodu. Neuvedl však žádný konkrétní zjevný rozpor mezi konkrétním skutkovým zjištěním soudů a nějakým konkrétním důkazem. Jeho námitky jsou spíše jen povšechným odmítnutím skutkového zjištění pro přetrvávající pochybnosti a dovolatel je opřel spíše jen o zásadu in dubio pro reo. Taková argumentace ale žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

112. Pokud jde o dovolání obviněného L. B., státní zástupce vysvětlil, že uplatněné skutkové výhrady jsou příliš obecné na to, aby mohly naplnit nějaký dovolací důvod. Zdůraznil, že dovolatel se ani nepokusil označit nějaký konkrétní zjevný rozpor mezi konkrétními důkazy a konkrétním skutkovým zjištěním. V této souvislosti státní zástupce citoval z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“. Z tohoto důvodu státní zástupce již jen odkázal na body 248.–250. rozsudku odvolacího soudu. K námitce ohledně uplatnění zásady teritoriality se vyjádřil již nalézací soud tak, že účinky měly nastat v ČR, kde se měly rohy dostat do dispozice obviněného N. H. M. K tomu státní zástupce dodal, že i kdyby zde účinky nastat neměly, dovolatel nepopírá své české občanství, které umožňuje užití zákona České republiky podle zásady personality uvedené v § 6 tr. zákoníku. V této části je proto dovolání zjevně neopodstatněné.

113. K dovolacím námitkám obviněného K. M. státní zástupce odkázal na body 221.–223. rozsudku odvolacího soudu, ze kterých je patrné, že soudy svůj závěr o zavinění dovolatele přesvědčivě odůvodnily. Neměly pochybnosti, že již poskytnutí jinak velmi nákladného zájezdu muselo za daných okolností v každém rozumně uvažujícím člověku vzbudit dostatečně konkrétní představu o zapojení do nelegálního obchodu s rohy přísně chráněných nosorožců. Jinými slovy řečeno, kriminální vysvětlení tohoto obtížně vysvětlitelného „štěstí“ bylo vysvětlením dostatečně reálným a postrádalo jinou rozumně uvěřitelnou alternativu. Z hlediska dovolání považoval státní zástupce za podstatné, že dovolatelem tvrzený zjevný rozpor měl spočívat v tom, že z provedených důkazů nebylo patrno, že by dovolateli byly známy podmínky účasti na onom bezplatném zájezdu. K tomu státní zástupce konstatoval, že těmito podmínkami bylo v podstatě podepsání dokumentů neznámého obsahu a předání trofejí farmě. Jejich splnění samotný dovolatel doznal. S výhradou stran vědomosti dovolatele o existenci organizované skupiny se odvolací soud obsáhle vypořádal v bodě 223. svého rozsudku.

114. Podrobněji se státní zástupce věnoval námitkám dovolatele týkajícím se porušení jeho práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k požadavku zastavit trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení státní zástupce připustil jednak skutečnost, že trestní stíhání dovolatele trvalo 9 let 5 měsíců a 8 dní, jednak že na počátku tisíciletí některé senáty Ústavního soudu obecně nevylučovaly ani zastavení trestního stíhání v reakci na průtahy v řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 5354/03, nebo ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Judikatura však nebyla jednotná. Státní zástupce pak v podrobnostech citoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, z něhož lze dovodit závěr, že nedůvodné průtahy sice narušují právo obviněného na spravedlivý proces, avšak „porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy“. Úmluva proto „neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit“. Zastavení by bylo možné pouze v případě průtahů výjimečných až extrémních. Státní zástupce ještě poukázal na obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tz 52/2013, nebo usnesení ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1080/2019. Z uvedené judikatury učinil státní zástupce závěr, že na průtahy v trestním řízení zásadně nelze reagovat zastavením trestního stíhání. Kompenzace je však možná zmírněním ukládaného trestu.

115. Námitka, že uložený peněžitý trest nemůže obstát v testu proporcionality, žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Státní zástupce citoval příslušnou judikaturu k otázce přiměřenosti uloženého trestu – v prvé řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., jeho další usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, taktéž dvě rozhodnutí Ústavního soudu, a sice usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, i nález ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17. Státní zástupce pak doplnil, že přiměřenost trestu by dovolací soud mohl posoudit pouze ve dvou případech, a to jednak u nepřezkoumatelných rozhodnutí o trestu (ve smyslu posledně zmíněného nálezu Ústavního soudu), nebo v případě trestu výjimečného svou nespravedlností. K tomuto tématu státní zástupce poznamenal, že k proporcionalitě trestních sankcí existuje již poměrně obsáhlá judikatura Nejvyššího soudu – např. usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016. Dovolatel ovšem podle názoru státního zástupce netvrdil, že by peněžitý trest byl trestem „extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“ ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Není to ani možné vzhledem k výši takového trestu blížícího se jedné průměrné měsíční mzdě a odpovídajícího svou výší spíše pokutě za přestupek než trestu za soudně trestný čin. Nejednalo se ani o trest hlavní, který dovolatel nijak nezpochybnil. Ačkoliv dovolatel zmínil „proporcionalitu“, neodůvodnil ani nepřiměřenost trestu. Svůj trest porovnával s tresty ostatních dovolatelů a považoval jej za nespravedlivý jen proto, že soud využil jeho ochoty sdělit své příjmy. Pak se podle státního zástupce jedná o podobný nepoměr, jaký se může vyskytnout mezi vyšším trestem pachatele, který se ke všemu doznal, a nižším trestem pachatele, který se k ničemu nedoznal, a jemuž proto nebyla prokázána podstatná část skutku. Jedná se o obecnou nespravedlnost, kterou nelze řešit nástroji trestního řízení a k jejichž řešení nemá žádné nástroje ani dovolací soud.

116. Následně státní zástupce zaměřil svou pozornost na argumentaci obviněného L. B. Podle jeho názoru se dovolatel snažil vytrhávat jednotlivé události z kontextu, aby se navenek jevily jako sled více či méně uvěřitelných izolovaných náhod, jejichž smysl dovolatel nechápal. Tím se nadále opíral o legendu vytvořenou původně pouze pro modus operandi a teprve následně užitou jako obhajobu v trestním řízení. Té ovšem soudy důvodně neuvěřily. Za podstatnější považoval státní zástupce hmotněprávní námitky dovolatele, jenž podstatu svého jednání doznal, pokusil je jej však rozdrobit na osamocené kroky, kterým by mohl být dán jiný výklad. Svou obhajobu zaměřil na okolnosti pro právní posouzení skutku nepodstatné. Státní zástupce proto připomněl, že podstata jednání, za které byl dovolatel odsouzen, nespočívá v lovu nosorožců, ale v obchodu s jejich rohy. Dovolatel nenarušil ochranu poskytovanou jednotlivým nosorožcům, které regulovaně lovit lze. Narušil ochranu poskytovanou nosorožci jako druhu. Ten je ohrožen obchodem s rohy – masovým zájmem asijských odběratelů. Nikoliv tím, že by si lovci v JAR ponechávali trofeje z regulovaného lovu. Dovolatel lovcem evidentně nebyl, což je nejlépe patrno z toho, co sám doznal – jak málo mu záleželo na dalším osudu „jeho“ lovecké trofeje. K výhradě, že jednání vůbec nebylo trestné podle trestního zákona ČR, odkázal státní zástupce na bod 238. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Námitce ohledně nutnosti užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce neporozuměl natolik, aby se k ní mohl vyjádřit. K argumentu k zásadě teritoriality poukázal (stejně jako u obviněného L. B.) také na zásadu personality podle § 6 tr. zákoníku, podle níž by dovolatel odpovídal i za jednání spáchané zcela mimo území našeho státu.

117. Snažil-li se dovolatel svérázným výkladem dovodit, že nosorožec není volně žijícím živočichem, a nejedná se tak o živočicha pod ochranou úmluvy CITES, státní zástupce odkázal například na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 361/2023, které se týkalo rohu z nosorožce chovaného v zajetí v české ZOO. V něm je považováno za nesporné, že nabízený roh „měl povahu exempláře druhu přímo ohroženého vyhubením“, stejně jako to, že „nosorožec tuponosý je uveden v příloze I k Úmluvě CITES“. Také v rozhodnutích Nejvyššího soudu o samostatně stíhaných pseudo-lovcích nosorožců je zřejmé, že nevznikla žádná pochybnost o tom, že předmětný živočich je druhem přímo ohroženým vyhubením, bez ohledu na to, zda se dotčený jedinec nachází zcela na svobodě, je chován na farmě nebo je držen v ZOO. S námitkou právního omylu, kterého nebylo možné se vyvarovat, v kombinaci s poukazem na absenci oficiální publikace příloh CITES, se státní zástupce vypořádal ve shodě s bodem 237. rozsudku odvolacího soudu, tj. konstatováním, že dovolatel se beztak o povinnosti lovce nezajímal. K tomu dodal, že právě i z tohoto nezájmu je patrno, že dovolatel lovcem nebyl a být ani nechtěl. Pokud by jím byl, z takového jeho postavení by plynula i jeho povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou ve smyslu § 19 odst. 2 tr. zákoníku. S tou se neseznamoval právě proto, že se sám za žádného lovce nosorožců nepovažoval a jakožto bílý kůň byl pouze připraven plnit požadavky organizátorů „lovu“.

118. Většina výhrad obviněného M. P. obsahově neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Proto se státní zástupce zaobíral toliko námitkou nedobytnosti uloženého peněžitého trestu. Připustil, že dovolatelem popisovaná majetková situace skutečně není příliš dobrá. Otázkou ovšem je, zda a jaký vliv může mít na dobytnost peněžitého trestu ve výši 50 000 Kč podle dosavadní judikatury. Státní zástupce proto detailně rozebíral jednotlivá rozhodnutí a vyvozoval z nich podstatné závěry související i s případem dovolatele. Důvodem nedobytnosti trestu ve věci řešené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, byla dlouhodobá nezaměstnanost obviněných ve spojení s vysokým peněžitým trestem. Ve věci řešené usnesením téhož soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, bylo oním důvodem insolvenční řízení. Méně striktní stanovisko zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011, podle něhož pro závěr o nedobytnosti trestu nepostačuje pouhá pravděpodobnost neplacení ani neochota obviněného platit. V této věci navíc zdejší soud připustil uložení peněžitého trestu i bez přesné znalosti osobních a majetkových poměrů obviněného. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1084/12, je na nedobytnost peněžitého trestu možno reagovat kdykoliv v průběhu jeho výkonu. Ten samý soud v usnesení ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 733/11, vycházel spíše z presumpce dobytnosti než nedobytnosti tohoto trestu. Obdobně uvažoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 821/2016, podle kterého lze považovat trest za nedobytný „jen tehdy, jsou-li již v době rozhodnutí zřejmé okolnosti uvedené v § 344 odst. 1 tr. ř. a současně je zřejmé, že obviněný nebude schopen splatit tento trest ani v případě odložení jeho výkonu či povolení splátek podle § 342 tr. ř.“ Podle dalšího jeho usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1286/2017, nevylučuje dobytnost trestu uloženého v nízké výměře ani zadlužení obviněného. V usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 Tdo 12/2022, považoval Nejvyšší soud za dostačující pro zjištění majetkových poměrů i vlastní vyjádření obviněného. Podle usnesení ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 6 Tdo 425/2022, lze na nedobytnost peněžitého trestu usoudit například z povolení neobvykle nízkých splátek nákladů trestního řízení.

119. Státní zástupce vyslovil názor, že dobytnost či nedobytnost peněžitého trestu je vždy věcí dílem nejistou. Při ukládání peněžitého trestu nemůže být s jistotou známo, jak se bude vyvíjet další život a příjem obviněného. Dobytnost peněžitého trestu je tak do té či oné míry jen více či méně podloženým odhadem soudu. Tato nejistota vedla zákonodárce k tomu, aby v § 68 odst. 6 tr. zákoníku vycházel spíše z presumpce dobytnosti než nedobytnosti tohoto trestu – slovy „je-li zřejmé, že“. Taková presumpce plyne i ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu. Ani Ústavní soud nevnímá podmínky pro uložení peněžitého trestu nijak zvlášť rigidně, jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 3387/22, a ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 2946/22. Z uvedené judikatury učinil státní zástupce závěr, že pro uložení peněžitého trestu není zapotřebí úplné znalosti majetkových poměrů obviněného a že v pochybnostech o těchto poměrech se tento trest uloží a jeho případná nedobytnost se posléze řeší upuštěním od jeho výkonu podle § 342a tr. ř. Nedobytnost trestu, v případě jeho vysoké výměry, může vzejít například z insolvenčního řízení, z množství exekucí nebo z dlouhodobé neschopnosti pracovat. V případě nízké výměry peněžitého trestu nelze jeho nedobytnost dovozovat ani ze zadlužení obviněného. A to je právě případ dovolatele. Peněžitý trest ve výši 50 000 Kč v době svého uložení jen nevýrazně přesahoval jednu průměrnou měsíční českou mzdu. Nalézací soud zjevně předpokládal, že dovolatel si na jeho splacení vydělá i za pomoci případného prodeje některého z jeho automobilů. I kdyby měla jeho Oktávie cenu jen 20 000 Kč (což je částka dosti podhodnocená) a Škoda 120 L byl pouhý vrak (a nikoliv již potencionální veterán k renovaci), zbývalo by dovolateli ke splacení jen 30 000 Kč, tedy částka poměrně nízká. Státní zástupce tak považoval za podstatné, že zatím není známa konkrétní okolnost bránící dovolateli opatřit si dostatečný příjem ke splacení nevysokého peněžitého trestu. Stane-li se uložený peněžitý trest skutečně nedobytným, bude namístě upuštění od jeho výkonu nebo od výkonu jeho zbytku podle již zmíněného § 342a tr. ř.

120. Státní zástupce se neztotožnil ani s výtkami obviněného R. J. Namítal-li dovolatel, že předmětný nosorožec nebyl „volně žijícím živočichem“ ani „chráněným živočichem“, poněvadž byl chován v zajetí, poukázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 414/2022, v němž byla projednávána trestná činnost podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku vůči tygrům chovaným v zajetí. Soud zde odkázal především na čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 338/97, z něhož je zřejmé, že na tygry odchované v zajetí se vztahují zásadně stejné podmínky regulace obchodních činností jako na exempláře druhů zařazených do přílohy A, tedy druhy ohrožené vyhynutím. Státní zástupce zopakoval, že plná ochrana byla přiznána i nosorožci chovanému v 80. letech minulého století v české ZOO (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 361/2023). Opětovně také odkázal na trestní věci samostatně stíhaných D. F. a P. E., v nichž Nejvyšší soud také neměl žádné pochybnosti o zařazení předmětných nosorožců. Státní zástupce proto uzavřel, že pro trestně právní ochranu nosorožce je zcela nepodstatné, zda se jedná o jedince chovaného v zajetí nebo žijícího volně. K dalším výtkám dovolatele se státní zástupce vyjádřil již jen stručně. Zmínku, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, dovolatel blíže nespecifikoval, a proto ji státní zástupce nemohl komentovat. Nesouhlasil-li dovolatel s tím, že odvolací soud v této trestní věci citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020, státní zástupce oponoval, že respekt nižších soudů k názorům Nejvyššího soudu v obdobných věcech je přirozeným výsledkem sjednocování soudní praxe Nejvyšším soudem. Nestandardním postupem je odchýlení se od této judikatury, nikoliv její respektování. Z tohoto důvodu státní zástupce neshledal porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

121. Státní zástupce se vyjádřil také k dovolání obviněné P. M. Pokud jde o námitku vyloučení senátu 61 To, platí totéž, co státní zástupce uvedl již k posledně probírané výhradě obviněného R. J. Uvažoval proto tak, že znakem podjatosti by spíše bylo, kdyby soud existenci předchozích rozhodnutí jiných soudů (včetně Nejvyššího soudu) v téže věci ignoroval. Podstatné z hlediska dovolání je, že zohlednění předchozí judikatury ze strany odvolacího soudu neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a nemůže být ani znakem podjatosti. Dále odkázal na bod 185. rozsudku odvolacího soudu. K výhradě, že si dovolatelka nebyla vědoma, že se svým jednáním podílí na obchodu s nosorožčími rohy, státní zástupce toliko poukázal na bod 186. rozsudku odvolacího soudu a k námitce, že jednala v právním omylu, na bod 190. daného rozhodnutí. Dodal, že ohledně právního omylu platí pro dovolatelku totéž, co pro obviněného L. B. Byla-li organizátorkou loveckých výprav na nosorožce, jejichž ochrana je věcí obecně zcela známou, z takového jejího postavení plynula i její povinnost seznámit se tím pečlivěji s příslušnou právní úpravou (srov. § 19 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud se s právní úpravou neseznamovala, jediným důvodem této nečinnosti mohlo být, že si protiprávnosti celé akce musela být vědoma. Pokud považovala právní úpravu za natolik komplikovanou, že není schopna splnit její požadavky, tím spíše je zřejmé, že byla smířena s tím, že jedná protiprávně. Státní zástupce dále polemizoval s dovolatelkou, podle které nelze obchodování s rohy porovnávat obchodováním s narkotiky. Uvedl, že většina narkotik je běžnou součástí řady léků. Obdobně pak platí, že roh držený jako trofej lovcem, který nosorožce osobně ulovil, je předmětem legálně drženým, kdežto stejný roh se jako předmět obchodu stává předmětem nelegálním.

122. Za zcela nelogickou označil státní zástupce argumentaci dovolatelky ohledně rozlišení mezi lovcem a pseudo-hunterem. Podotkl, že podstatou jejího jednání nebylo to, že by došlo k nelegálnímu lovu, ale to, že za lovce byly prohlášeny osoby lhostejné k trofejím. Jen tak bylo možno naplnit hlavní cíl všech pachatelů – umožnit obchod s takto nečekaně „volnými“ rohy. Úmluva CITES je ovšem založena na tom, že lovcem nebývá kdokoliv, kdo přistane na blízkém letišti. Jinak by úleva pro dispozice s rohy, které jsou trofejemi, ztratila rozumný smysl. Za nejvíce nesmyslnou považoval státní zástupce úvahu dovolatelky „proč by měl běžný občan považovat za vyloučené či nezákonné, aby ‚úhradu’ odstřelu divoké zvěře provedl tím způsobem, že ji přenechá farmě, kde odlov proběhl.“ Je-li nějaké jednání ekonomicky zcela nesmyslné, je podle jeho mínění téměř s jistotou také nezákonné – pokud se nejedná o totalitní nebo jinak ekonomicky vyšinutý stát. Tak například pokud někdo někomu náhle předá kufřík plný peněz nebo nabídne za desetinu ceny nový Mercedes s odstraněnými registračními značkami. Pokud někdo někomu nabídne zdarma výlet do Thajska, pokud sebou vezme těžký kufr s neznámým obsahem. Pokud český myslivec zaplatí Kanaďanovi letenku, průvodce, stravu a hotel, aby přilétl z Toronta a na Šumavě si zastřelil jelena, což bude zdarma, pokud zde Kanaďan ponechá paroží. Nebo pokud nějaká česká zemědělská společnost nabídla totéž Australanovi za zastřelení krávy, pokud pak Australan nechá v kravíně její rohy. Všechny tyto činnosti jsou ekonomicky stejně nesmyslné, jak byly nesmyslné i lovecké výpravy na nosorožce placené pouze jejich rohy jakožto neobchodovatelnými trofejemi.

123. Co se týče námitky, že nosorožci ani jejich rohy nejsou exempláře druhu přímo ohroženého vyhynutím nebo vyhubením, státní zástupce již jen připomenul jeho vyjádření k týmž výhradám obviněných R. J. a L. B. a dále odkázal na bod 99. rozsudku nalézacího soudu a bod 193. rozsudku odvolacího soudu. K argumentu, že rozsudek nalézacího soudu neuvádí žádnou konkrétní povinnost, kterou měla dovolatelka porušit, se obsáhle vyjádřil odvolací soud v bodech 193.–196. odůvodnění svého rozsudku. Státní zástupce dodal, že Nejvyšší soud neshledal žádnou vadu ve věcech odděleně stíhaných D. F. a P. E., byť popis jejich skutků byl velmi podobný jako v této trestní věci. Státní zástupce souhlasil s tím, že popis skutku by měl obsahovat ustanovení konkrétního právního předpisu, které pachatel svým jednáním porušil. Takovým pachatelem byl N. H. M., jemuž ostatní dovolatelé poskytli pomoc. Jmenovaný M. měl podle společného návětí výroku o vině společně s ostatními organizovat obchod s předmětnými rohy organizováním pseudo-lovu za účelem získání „trofejí“ k jejich vývozu a lukrativnímu prodeji. Měl se tím vyhnout povinnosti podle čl. 57 nařízení Komise ES č. 865/2006 doložit dovozní povolení cílové země EU. Pokud tedy převážel do EU rohy, které nebyly trofejemi, bez dovozního povolení cílové země EU, nepochybně tím porušil citované ustanovení. Z uvedeného státní zástupce usoudil, že výrok o vině obsahuje jak jednání hlavního pachatele, tak jím porušené ustanovení konkrétního právního předpisu. Právě k usnadnění tohoto porušení pak směřovalo jednání pomocníků, včetně dovolatelky. Kromě toho popis skutku odpovídá i požadavku, který vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 361/2023.

124. Dovolatelka vyslovila také potřebu vyložit pojem evropského práva „obchod s loveckými trofejemi“. Nalézací soud v bodě 98. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč tuto otázku nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie, a to že předmětné rohy vůbec neměly povahu exempláře osobního nebo rodinného charakteru. Soud odvolací vysvětlil v bodech 194.–196., proč se o lovecké trofeje jednat nemohlo. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a konstatoval, že dovolatelka požadovala od Soudního dvora zodpovězení uvedené otázky na základě svého alternativního skutkového zjištění – že se jednalo o skutečné lovce, pro které měly předmětné rohy osobní vztah jako vzpomínka na jejich zdatnost při lovu nosorožce. To lze však považovat za zcela vyvrácené. Již z tohoto důvodu nepřichází v úvahu, aby bylo vůbec možno zformulovat otázku, která by vyhovovala požadavku dovolatelky. Soudy by se musely ptát na něco jiného, než co považují za prokázané. To je nejlépe patrno z návrhu formulace takové otázky, kde je úhrada nákladného zájezdu považována za součást „bezúplatného převodu“ a roh, k němuž nemá nikdo osobní vztah, za „loveckou trofej“. Ve vztahu k požadavku posouzení jednání v JAR podle jihoafrického práva se státní zástupce opět ztotožnil s názory soudů obou stupňů vyjádřenými v bodě 98. rozsudku nalézacího soudu a v bodě 189. rozsudku odvolacího soudu. Navíc si povšiml, že dovolatelka opět vycházela z podstatně odlišných skutkových zjištění, než jaké učinily soudy, když tvrdila, že její trestní jednání se vyčerpalo pouhým lovem nosorožců v JAR a tamním vnitrostátním obchodem s jejich rohy. Rovněž námitka, že její jednání postrádalo společenskou škodlivost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, opřela dovolatelka o jiný skutek, než pro který byla odsouzena. Totiž o tvrzení, že se jednalo výlučně o vnitrostátní lov a obchod s rohy v JAR. Tyto okolnosti, které by mohly snížit škodlivost jejího jednání pro společnost, tak zcela zjevně neexistují.

125. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá výhrada nezákonného trestu, při jehož ukládání soudy nijak nezohlednily vykonanou vazbu, resp. nedošlo k zápočtu vazby do uloženého peněžitého trestu. Podle názoru státního zástupce dovolatelka ne zcela porozuměla obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020, sp. zn 7 Tdo 727/2020, na který sama odkazovala. Přitom podle tohoto judikátu platí, že podstatou § 92 odst. 1 tr. zákoníku není úprava otázky započtení vztahujícího se k postupu soudu při ukládání trestu, nýbrž při výkonu trestu. Proto se toto ustanovení neuplatní při samotném ukládání trestu, ale až ve stadiu vykonávacího řízení. Proto také příslušný výrok, má-li být učiněn, není součástí meritorního rozhodnutí, a tedy výroku o uloženém trestu, ale rozhodnutí navazujícího, učiněného v rámci výkonu trestu.

126. Posléze státní zástupce zaměřil svou pozornost na dovolání obviněného P. F. Jeho procesní námitky ohledně porušení zásady in dubio pro reo a absenci poučení podle § 206a tr. ř. o možnosti prohlásit vinu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. K prohlášení viny státní zástupce poznamenal, že dovolatel po celou dobu řízení svou vinu důsledně popíral. Tato jeho námitka je tedy rozporná i samotnou svou podstatou, poněvadž dovolatel nalézacímu soudu vytkl, že mu jakožto nevinnému znemožnil doznání viny. Absence takového poučení o možnosti doznání nebyla ani porušením práva na obhajobu, neboť uznáním viny se obviněný naopak obhajoby vzdává.

127. Pokud dovolatel, stejně jako obviněná P. M., zpochybnil zařazení nosorožců a jejich rohů mezi nejpřísněji chráněné živočichy, prohlásil zároveň jejich rohy za trofeje, ačkoliv ze skutkových zjištění je patrna zcela jiná podstata věci. Totiž, že lov provedli nelovci jakožto osoby lhostejné k trofejím. Jen tak bylo možno naplnit hlavní cíl všech pachatelů – umožnit obchod s takto nečekaně „volnými“ rohy. Když pouze trofeje nevyžadují dovozní povolení. Tím je také snadno vysvětlitelné, že pokud bratislavští celníci taková dovozní povolení neměli, logicky považovali rohy za trofeje, neboť právě na takovém nepravdivém tvrzení byl založen modus operandi celé trestné činnosti. Z toho, že ohledně povahy rohů byli oklamáni celníci, nelze dovozovat právo dovolatele na to, aby byli takto oklamáni i soudci rozhodující v jeho trestní věci. Brojil-li dovolatel proti výkladu o míře ochrany nosorožců, odkázal státní zástupce na příslušné části jeho vyjádření k totožným námitkám obviněných R. J., L. B. a P. M. K námitce, že dovolatel jednal v právním omylu, se obsáhle vyjádřil odvolací soud v bodu 227. odůvodnění svého rozsudku. S argumentací soudu se státní zástupce ztotožnil a zopakoval k ní totéž, co již uvedl shora k totožné námitce obviněného L. B., který dovolatele na lov nosorožců pozval. A to že právě i z nezájmu dovolatele o „trofej“ je patrno, že lovcem nebyl a být ani nechtěl. Pokud by lovcem byl, z takového jeho postavení by plynula i jeho povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou v ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku. S právní úpravou se neseznamoval právě proto, že se sám za žádného lovce nosorožců nepovažoval a jakožto bílý kůň byl připraven plnit požadavky organizátorů „lovu“.

128. V rámci namítaného zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů dovolatel pouze opakoval svou alternativu skutkového děje a vyzdvihoval zásadu in dubio pro reo, čímž se vymkl obsahu všech dovolacích důvodů. Ve vztahu k neprovedení tří svědeckých výpovědí státní zástupce uvedl, že nalézací soud v bodě 98. odůvodnění svého rozsudku odůvodnil neprovedení výslechu svědků T. a D. nadbytečností těchto důkazů. Takový postup odpovídá poslednímu ze tří důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu (srov. například nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Ke svědkovi jménem N. R. se nalézací nevyjádřil. Státní zástupce nicméně považoval za zásadní, že tvrzený dovolací důvod není naplněn samotným neprovedením navrhovaného důkazu. Neprovedený důkaz musí být podstatný a zejména musí mít vztah k „rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“. K významu uvedených důkazů pro skutková zjištění dovolatel nic bližšího neuvedl. Nenaznačil ani, o čem by vůbec uvedení svědci hovořili, natož aby vysvětlil, v čem by spočíval význam jejich výpovědi. Státní zástupce znovu zdůraznil, že Nejvyšší soud není povinen sám prověřovat dokazování nad rámec dovolací argumentace. Proto konstatoval, že tvrzení dovolatele o opomenutých důkazech je příliš kusé, než aby je bylo možno posoudit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka dovolatele proti hodnocení důkazů k subjektivní stránce jeho jednání.

129. Dovolatel namítal také nepřiměřenost trestu, a to zejména s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení. Státní zástupce připustil, že délka trestního řízení činila téměř 9 a půl roku. Posléze se velice podrobně a obsáhle zaobíral judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se jednak otázky, zda může být požadavek na aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku dovolacím důvodem, a v návaznosti na to také tématem kompenzace délky řízení mimo dovolací důvody. Z probírané judikatury pak učinil následující obecné závěry.

130. Ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatná kritéria – dobu trestního stíhání a dobu od spáchání trestného činu. Soudy zpravidla vycházejí jen z délky trestního řízení zasahujícího již konkrétního obviněného. Tedy až od zahájení trestního stíhání do posledního rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud však bylo trestní stíhání zahájeno s podstatným odstupem od spáchání skutku, soudy zohledňují jako samostatné kritérium i dobu od spáchání trestného činu. Jestliže délka trestního stíhání přesáhne dobu 6 let nebo jestliže dojde k několikaleté nečinnosti orgánu činného v trestním řízení, obviněnému je nutno toto porušení jeho práva na projednání své věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů, kompenzovat, a to zejména snížením trestu. Pokud se tato doba pohybuje kolem 6 let, zpravidla postačí kompenzace v rámci zákonné trestní sazby. Pokud se tato doba přiblíží hranici 10 let, přiléhavou kompenzací může být i mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Každou věc je nutno posoudit individuálně s ohledem na případné dlouhé nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, obstrukce obhajoby a na důvody neutrální – objektivní. Překročení shora uvedených dob znamená jen možnost, nikoliv nutnost kompenzace – hledisko délky řízení může a nemusí být zohledněno. Naopak nedosažení shora uvedených délek řízení předmětnou kompenzaci v zásadě vylučuje. Z hlediska naplnění dovolacího důvodu je přitom rozhodné, zda soud kompenzaci provedl, byť to výslovně nezmínil v odůvodnění svého rozhodnutí.

131. Dovolatelovu věc považoval státní zástupce za hraniční, avšak již vhodnou k provedení kompenzace cestou § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Za podstatné považoval, že dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody za trestný čin, jímž byl dovolatel uznán vinným, činila dva roky. Dovolateli byl však uložen trest jednoletý, a to právě vzhledem k délce trestního řízení a za užití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku. To odůvodnil nalézací soud v bodu 101. odůvodnění svého rozsudku tím, že „zohlednil také délku řízení“ a že z tohoto důvodu snížil výměru trestu u všech obviněných o 6 měsíců. Soud tím zcela v souladu s judikaturou citovanou státním zástupcem provedl kompenzaci nepřiměřené délky řízení vedeného proti dovolateli. Pokud dovolatel uvedl, že tato kompenzace „musí být výraznější“, není zřejmé, jak ještě více by chtěl uložený trest snížit, zvláště když mu byl cestou § 58 tr. zákoníku snižován trest pouze podmíněný. Z hlediska dovolání je podstatné, že podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu předmětná námitka opírající se o délku řízení žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

132. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněné Z. P. K argumentu narušení totožnosti skutku poznamenal, že k zachování totožnosti skutku stačí totožnost jednání či následku, a to dokonce pouze totožnost dílčí. Každopádně tato procesní námitka žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Spatřovala-li dovolatelka zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, že si byla vědoma své účasti na nelegální činnosti, pak státní zástupce neshledal žádné konkrétní důkazy, které by tomuto skutkovému zjištění odporovaly, a to dokonce „zjevně“. Naopak z jejího dovolání je zřejmé, že dovolatelka si nelegálnosti celé akce vědoma být musela, neboť bez znalosti nákladů cesty necestuje rozumný člověk ani po Evropě, natož na opačnou stranu světa. Dovolatelka navíc i ve svém dovolání střídala své vyjádření, zda měla cestovat zcela „za nic“ nebo za „trofej“ nebo za něco jiného (podpisy neznámých listin). Taktéž svou námitku o negativním skutkovém omylu dovolatelka opřela o své tvrzené alternativní skutkové zjištění, že o povaze celé akce nic nevěděla. Jediný „zjevný rozpor“, který státní zástupce odhalil, byl ve skutečnosti mezi provedeným dokazováním a dovolatelkou tvrzeným alternativním skutkovým stavem, neboť její obhajoba je nelogická a neuvěřitelná. K další skutkové námitce neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu, tj. že nebyl prokázán úmysl dovolatelky ve vztahu k výši prospěchu, státní zástupce odkázal na bod 210. rozsudku odvolacího soudu a souhlasil s ním v tom, že oním značným prospěchem byla jednak dovolatelce zdarma poskytnutá „cesta“ (zaplacená odevzdáním údajné „trofeje“), jednak značný prospěch hlavního pachatele z dispozice s nosorožčími rohy.

133. Brojila-li dovolatelka proti existenci organizované skupiny a nebylo jí jasné, kdo byli její členové, je podle mínění státního zástupce zřejmé, že nalézací soud zařadil mezi členy všechny osoby pomáhající obviněnému M. H. M., tedy všech 10 lovců (včetně dovolatelky) a čtyři pomocníky. Celkem 14 osob, které hlavnímu pachateli poskytly pomoc ve smyslu účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. To, že členy organizované skupiny jsou i účastníci (včetně pomocníků), je zřejmé z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010, podle něhož mohou být členy takové skupiny nejen spolupachatelé, ale také účastníci na trestném činu, případně též další osoby mající na činu podíl, avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané osoby takové okolnosti vědomy. Dovolatelka rovněž vytkla, že ve skutkové větě není vyjádřen její úmysl k jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. K tomu státní zástupce připomenul, že podle nauky postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vyjádřil pak přesvědčení, že takový nepřímý úmysl je zcela dostatečně popsán ve výroku rozsudku nalézacího soudu pod bodem 7) týkajícím se dovolatelky. Je zde uvedeno, že si „byla vědoma“ takových okolností, které nemohly nikoho rozumného nechat na pochybách, že se jedná o organizovaný nelegální obchod s nosorožčími rohy mezi JAR a Asií. Skutková věta proto obsahuje všechny náležitosti pro právní posouzení skutku, které učinil nalézací soud.

134. Nakonec státní zástupce přesunul svou pozornost na dovolání obviněného N. H. P. Pokud dovolatel vznesl argument, že z důvodu dokonání již nemohl jednat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, navíc když nikoho z takové skupiny neznal, státní zástupce oponoval, že jednání dovolatele popsal nalézací soud v bodu 5) výroku rozsudku i v bodu 95. jeho odůvodnění tak, že bylo zcela vyloučeno, aby si dovolatel nebyl vědom toho, že napomáhá mezinárodnímu organizovanému obchodu s nosorožčími rohy. Pokud členy organizované skupiny neznal, její existence si přesto musel být vědom, což k naplnění uvedeného znaku podle odstavce 4 písm. a) předmětné skutkové podstaty stačí. Sám dovolatel pak připustil, že účastenství na hlavním trestném činu je možné i po dokonání, ale před jeho dokončením. Pro svou trestní věc z toho však nevyvodil žádné důsledky. K dovolatelově nesouhlasu s hodnocením výpovědi obviněného J. V. státní zástupce odkázal na obsáhlé vyhodnocení výpovědi tohoto obviněného ve vztahu k dovolateli v bodu 201. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. S tímto se státní zástupce ztotožnil a vyzdvihl, že je z něj patrno i to, že o vině dovolatele neměly soudy žádné pochybnosti.

135. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání všech jedenácti dovolatelů odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.

136. Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná P. M. replikou podanou prostřednictvím svého obhájce. Neztotožnila se s argumentací státního zástupce k námitce nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie. Zdůraznila, že její výhrady směřovaly k tomu, že výkladem nařízení Rady (ES) č. 338/97 lze dospět k závěru, že předmětné nosorožčí rohy nebyly exempláře druhu přímo ohroženého vyhynutím nebo vyhubením ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Nešlo naopak vůbec o to, zda byly rohy exempláři osobního a rodinného charakteru, jak uváděl státní zástupce. Ten navíc ve svém vyjádření předkládal určitá tvrzení, která ovšem dovolatelka nikdy neuváděla: např. že by měla být „úhrada nákladného zájezdu považována za součást „bezúplatného převodu“. Ten, ke kterému došlo na území České republiky (a který jako jediný lze posuzovat podle práva Evropské unie), nebyl motivován snahou obžalovaných „vyměnit rohy za zájezd“, ale jejich snahou „zbavit se rohů“ jakýmkoli způsobem. Dovolatelka pak vyzdvihla ještě některá tvrzení, která jí státní zástupce „vložil do úst“ v rozporu se skutečností a povšimla si také, že argumentační linka státního zástupce je opět odlišná od té, kterou nabídly soudy obou stupňů. To je dokladem nejednotného a neustáleného výkladu relevantních ustanovení evropského práva, jehož usměrnění příslušní výlučně SDEU.

137. Státní zástupce se záměrně vyhnul podstatě námitky ohledně vyloučení senátu odvolacího soudu. Dovolatelka proto zopakovala otázky, které svými výhradami chtěla zodpovědět, a to zda senát odvolacího soudu skutečně ve svém předchozím kasačním rozhodnutí za „právní názor“ závazný pro soud nalézací označil určitý konkrétní výsledek hodnocení důkazů provedený jiným soudem v jiné trestní věci. V případě kladné odpovědi pak, zda tento postup senátu odvolacího soudu zakládá důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.

138. Státní zástupce účelově nesprávně interpretoval také skutkové námitky obhajoby. Dovolatelka přitom nikdy nepopírala, že se v JAR spolupodílela na vnitrostátním „obchodu“ spočívajícím v tom, že se lovci vzdali trofejí ve prospěch farmy, a následně že se v České republice podílela na zprostředkování darovacích smluv, jimiž se lovci pokoušeli rohů zbavit. V obou případech tedy výlučně na vnitrostátní bázi. Dovolatelka připomněla svou konkrétní argumentaci, načež konstatovala, že státní zástupce jí vytýkal něco, co nikdy netvrdila, a její skutečné námitky pominul. Dovolatelce nebylo jasné, z jakého právního předpisu vyplývá státním zástupcem zmiňovaná povinnost lovců mít k trofeji „aktivní“ (tj. nikoli lhostejný) vztah. K jeho dalšímu tvrzení, že roh jako předmět obchodu „se stává předmětem nelegálním“, nesouhlasně poznamenala, že „obchod“ s exempláři nosorožců (a jejich rohů) je právními předpisy Evropské unie i JAR považován za legální. Důležitý je ale výklad právního pojmu „obchod“. A právě to bylo jádrem její dovolací argumentace. Dovolatelka se dále vymezila proti poznámce státního zástupce, že „je-li nějaké jednání ekonomicky zcela nesmyslné, je téměř s jistotou také nezákonné“. K tomu namítla, že ani pokud určité jednání nedává ekonomický smysl, nemusí být nutně protiprávní. Kromě toho nebylo pravdou, že by šlo o neobchodovatelné trofeje.

139. Odkazoval-li státní zástupce v rámci výhrad nesprávného právního posouzení na věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 414/2022, 7 Tdo 361/2023, 7 Tdo 661/2020 a 7 Tdo 936/2023, dovolatelka vytkla, že v těchto věcech buď šlo o odlišné skutkové okolnosti, nebo zde podaná dovolání trpěla vadami (a nemohla tedy být meritorně projednána), případě nebyly uplatněny obsahově shodné námitky proti právnímu posouzení. Tvrzení státního zástupce, že Nejvyšší soud „neměl pochybnosti o zařazení nosorožců“ tedy neodpovídá skutečnosti, neboť dovolací soud se v daných případech nemohl touto otázkou zabývat. Dovolatelka též namítla absenci uvedení konkrétní zákonné povinnosti, kterou měla porušit. Na to státní zástupce reagoval poznámkou, že hlavní pachatel – obviněný N. H. M. se podle společného návětí rozsudku pokoušel vyhnout povinnosti podle čl. 57 nařízení Komise ES č. 865/2006 doložit dovozní povolení cílové země EU. Dovolatelka oponovala, že ve výroku je sice dané zákonné ustanovení citováno ovšem bez uvedení konkrétní zákonné povinnosti, kterou měl kdokoli z obviněných porušit. Následně se státní zástupce nepřípustně pokoušel s využitím odůvodnění rozsudku a vlastních právních závěrů dovodit zjevně mimo rámec výroku odsuzujícího rozsudku, jaká zákonná povinnost a čím přesně měla být ze strany obviněných porušena. Vady rozsudku však nelze tímto zhojit, navíc jde o porušení práva na obhajobu, kdy až po právní moci rozsudku se vlastně dovolatelka dozvěděla, v čem je vlastně spatřována protiprávnost jejího jednání. Dovolatelka požadovala také aplikaci práva JAR a též zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce však v obou případech odvětil, že tímto fakticky žádala revizi učiněných skutkových zjištění. Ona nicméně odpovídající vady skutkových zjištění opravdu vytkla, a to v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

140. Dovolatelka proto shrnula, že trvá její procesní návrh, aby dovolací soud v souladu s § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně její osoby zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. ji zprostil podané obžaloby, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

141. Replika obviněné P. M. byla zaslána státnímu zástupci, který sdělil, že se k ní vyjadřovat nebude a na argumentaci obsažené v jeho vyjádření setrval.

III. Přípustnost dovolání

142. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

143. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), b), g), h), i), m) tr. ř.

144. Obviněná P. M. uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučeným orgánem ve smyslu tohoto zákonného ustanovení může být pouze soudce (samosoudce, člen nebo předseda senátu), který rozhodl ve věci samé (tj. vydal rozhodnutí, které dovolatel prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu napadá) a který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu proto nepostačuje, že byla kterákoliv z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).

145. Dovolatelka v tomto směru namítla vyloučení všech členů senátu 61 To Městského soudu v Praze, tj. JUDr. Aleny Makovcové, JUDr. Veroniky Čeplové a JUDr. Petra Brauna s odůvodněním, že označený senát ve svém dřívějším rozhodnutí v této trestní věci (konkrétně v usnesení ze dne 13. 5. 2021, č. j. 61 To 234/2021-6314) uvedl, že nalézací soud je vázán skutkovými a právními závěry soudů ve věci samostatně stíhaného D. F., a to ve smyslu ústavně zakotvené zásady rovnosti. Odvolací soud odkázal především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020, z jehož závěrů obsáhle citoval. V návaznosti na to měl soud druhého stupně přímo zavázat soud prvního stupně, aby dospěl v rámci hodnocení důkazů k závěru, že subjektivní stránka trestného činu byla v případě všech obviněných naplněna. Tímto měl odvolací soud jednak překročit své pravomoci a zároveň zavdat pochybnosti o vztahu soudců k projednávané věci. Na tomto místě je vhodné doplnit, že obdobnou výhradu uplatnil také obviněný R. J., jenž ve svém podání zmínil, že odvolací soud se nechal „inspirovat“ odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 661/2020 a vyjádřil pochybnost, zda je takový postup v souladu s jeho právem na spravedlivý proces. Tuto skutečnost však dovolatel (na rozdíl od dovolatelky) nespojil s námitkou podjatosti žádného z členů odvolacího senátu.

146. Námitku podjatosti členů senátu 61 To vznesla dovolatelka ze shora uvedených důvodů během veřejného zasedání konaného dne 15. 11. 2022. Městský soud v Praze se ovšem s její argumentací neztotožnil a usnesením ze dne 29. 11. 2022, č. j. 61 To 386/2022-7596, rozhodl, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. není senát 61 To vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci dovolatelky. Její stížnost proti označenému rozhodnutí pak usnesením ze dne 12. 1. 2023, č. j. 1 To 1/2023-7652, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl Vrchní soud v Praze.

147. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Odlišný právní názor soudce nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. a nelze za něj považovat ani poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení (§ 264 odst. 1, § 265s odst. 1, § 270 odst. 4, § 314h odst. 1 tr. ř.) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 375).

148. Ze shora uvedeného teoretického stanoviska je více než zřejmé, že námitky dovolatelky nemohly obstát. Soud druhého stupně totiž ve svém v pořadí druhém meritorním rozhodnutí neučinil nic jiného, než že po řádném přezkoumání věci vyslovil svůj právní názor na řešenou problematiku. To je pochopitelně běžnou součástí jeho činnosti, k níž je plně kompetentní. Vázanost soudu prvního stupně vyřčeným právním názorem soudu odvolacího pak vyplývá přímo ze zákona – z § 264 odst. 1 tr. ř. Na tomto postupu tedy nebylo nic nezákonného či jakkoliv jinak podezřelého. Dovolatelka sice tvrdila, že soud druhého stupně dal nalézacímu soudu přímý pokyn, jakým způsobem má o vině obviněných rozhodnout. S tím ovšem nelze souhlasit, když podle názoru Nejvyššího soudu nelze z uvedeného rozhodnutí (ani dovolatelkou označeného bodu 139.) žádný takto kategorický příkaz dovodit. Odvolací soud soudu prvního stupně pouze uložil zohlednit právní názor jeho i Nejvyššího soudu za situace, kdy shledá tomu odpovídající skutkové okolnosti. Z tohoto důvodu je zcela irelevantní též argument dovolatelky, že v odkazované trestní věci bylo provedeno méně rozsáhlé dokazování a ona zde nemohla uplatňovat svou obhajobu. Jak bylo právě zmíněno, odsouzení samostatně stíhaného D. F. rozhodně nebylo závazným podnětem k tomu, aby byli automaticky (tedy bez posouzení jejich konkrétního jednání) odsouzeni také obvinění vystupující v této trestní věci. Postup odvolacího soudu tak nejenže nevyvolal žádné pochybnosti o podjatosti členů rozhodujícího senátu, ale též neznamenal žádné překročení pravomocí, které jsou mu v řízení o řádném opravném prostředku vlastní. Námitky dovolatelky jsou tudíž v daném ohledu neopodstatněné a ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani pochybnostem obviněného R. J. o možném porušení jeho práva na spravedlivý proces.

149. Celá řada obviněných zvolila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu i konkrétní dovolací námitky je zcela zřejmé, že obvinění prostřednictvím tohoto důvodu dovolání brojili proti řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, především rozsudku soudu prvního stupně, za pomoci dalších dovolacích důvodů, a to podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g), h) a i) tr. ř.

150. Všichni obvinění odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

151. Argumentaci v rámci označeného dovolacího důvodu zcela dominovala námitka prakticky všech obviněných, že jim nebyla a ani nemohla být známa protiprávnost jejich jednání. Soudy obou stupňů naopak poukázaly na okolnosti provázející celou posuzovanou trestnou činnost od sjednávání „zájezdů“ do Jihoafrické republiky, přes samotný lov nosorožců na tamější farmě s následným podpisem dokumentů o vzdání se trofejí ve prospěch farmy, až po finální jednání s českými i slovenskými celními úřady a Českou inspekcí životního prostředí ve snaze o propuštění rohů do volného oběhu. Na základě toho správně dovodily, že všichni dovolatelé museli být přinejmenším srozuměni s protiprávním charakterem svého počínání. 152. Pokud jde o počáteční fázi projednávané trestné činnosti, tedy o cesty obviněných „lovců“ do JAR, soudy zcela důvodně vyzdvihly okolnosti jejich sjednávání, které nelze než označit za krajně podezřelé. Podle přijatých skutkových zjištění obviněná P. M. nabídla několika svým známým „výlet“ do JAR zahrnující možnost ulovit nosorožce s tím, že pokud se vzdají trofeje ve prospěch farmy, bude pro ně celé toto dobrodružství úplně zdarma. Uvedená skutečnost by za normálních okolností musela v potenciálních lovcích vyvolat řadu otázek, zejména proč jim někdo (ať již majitel farmy či jiná osoba) hodlá kompletně zařídit exotický lovecký zájezd a zaplatit veškeré jeho náklady pouze za to, že mu přenechají nosorožčí roh. Proč ten někdo o takovou trofej tolik stojí. Proč si ji neopatří sám. Na co ji potřebuje. A pochopitelně, jaká je její hodnota. V tomto ohledu ostatně muselo být potenciálním lovcům od první chvíle zřejmé, že cesta až na samotný jih Afriky nemůže být nikterak levnou záležitostí již jen kvůli ceně letenek. Obvinění „lovci“ však zájezd i za těchto podezřelých okolností přijali a především souhlasili s tím, že jeho cena bude uhrazena jimi získanou trofejí. Soudům obou stupňů toto zjištění postačovalo k přijetí závěru, že „za daných okolností uspořádání pseudo-loveckého zájezdu zdarma s předjednaným ponecháním loveckých trofejí v podobě nosorožčích rohů k dispozici jiným osobám si obvinění byli vědomi toho, že se v roli pseudo-lovců dost možno účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z JAR, provezení přes další státy se záměrem jejich dovezení do místa lukrativních prodejů na asijském trhu“.

153. S tímto závěrem dovolatelé nesouhlasili. Několik z nich ve svých podáních v daném směru spekulovalo, co by mohl či nemohl předpokládat průměrný občan a jaké znalosti bylo od něho možno spravedlivě očekávat. Například obviněný P. F. namítal, že tato problematika nebyla širší veřejnosti známa. Poté on společně s dalšími dovolateli (např. P. M. a K. M.) vytýkali roztříštěnost, komplikovanost a nesrozumitelnost právní úpravy, kterou laik vůbec není schopen pochopit. Tyto argumenty by v obecné rovině mohly mít určitou váhu, ovšem nikoli za okolností, které doprovázely skutkový děj v této věci. Za shora uvedených, a nutno znovu zdůraznit, že vysoce nestandardních podmínek účasti na exotickém zájezdu, by totiž musel každý jen trochu rozumný člověk pojmout přinejmenším podezření, že předmětná akce nemusí být zcela v pořádku. Proto v případě, že by neměl zájem zaplést se do nějaké nelegální činnosti, začal by si zjišťovat více informací. Ještě předtím, než by se pokoušel seznámit se s komplikovanou právní úpravou, by mohl využít běžně dostupného internetu, kde by do hledáčku na příslušném serveru zadal např. heslo „lov nosorožce v JAR“, „lov zvěře v JAR“, „trofejní lov“, „roh nosorožce“, lov nosorožce – cena“, apod. Výsledkem tohoto vyhledávání by jistě bylo mnoho zajímavých a mnohdy i poměrně alarmujících informací o úbytku populací africké zvěře, kritickém ohrožení řady z nich (včetně nosorožců), snaze o jejich ochranu a regulaci lovu, pytláctví, černém trhu a využití řady produktů z divokých zvířat v tradiční asijské medicíně či k výrobě luxusních předmětů apod. To vše bylo možno zjistit i v roce 2011, neboť tento problém trval již dlouhou dobu předtím (a byl jedním z důvodů, které vedly mezinárodní společenství k uzavření smluv, jako je např. CITES). Nejvyšší soud si dokonce dovolí tvrdit, že tyto okolnosti jsou poměrně známé i nemalé části běžné české populace. Především je ale podstatné, že k dané problematice lze dohledat mnoho (laicky srozumitelných) informací z veřejně dostupných zdrojů. Vše právě zmíněné platí také o nosorožcích, kteří jsou dlouhodobě loveni právě pro jejich rohy. Nadto je nutno zdůraznit, že v roce 2011 již čtvrtým rokem probíhala pytlácká krize, kdy se každým rokem dramaticky zvyšoval počet upytlačených nosorožců, a to z důvodu, že v roce 2008 skokově narostla poptávka po jejich rozích ve Vietnamu (když se zde rozšířila fáma, že preventivní užívání prášku z nosorožčích rohů je lékem proti rakovině). Lze se tedy zcela opodstatněně domnívat, že již v polovině roku 2011 byly k dispozici i články vztahující se přímo k uvedenému tématu. Vedle toho bylo na internetu možno dohledat také ceny legálních trofejních lovů na farmách, které jsou v případě nosorožce (tj. živočicha z tzv. „velké pětky“) velmi vysoké a značně přesahující možnosti běžného občana. Je vhodné připomenout, že podle znalkyně Mgr. Barbory Kaminiecké se cena licence za lov nosorožce pohybovala od 50 000 USD do 150 000 USD. S ohledem na kurz dolaru k české koruně v roce 2011 lze odhadnout, že cena loveckého safari, na kterou se obvinění vydali, musela dosahovat minimálně částky kolem 900 000 Kč.

154. Za výše popsané situace by již každý rozumně uvažující člověk musel vyvinout i snahu seznámit se s dotčenou právní úpravou, a to bez ohledu na její komplikovanost, roztříštěnost mezi různé právní řády a obtížnou srozumitelnost pro laika bez právnického vzdělání. Platí totiž, že pokud se již někdo hodlá určité aktivity zúčastnit, musí vynaložit patřičné úsilí k tomu, aby zjistil, zda se jedná o činnost legální či nikoliv. Pokud je ještě k tomu daná aktivita „na první pohled“ podezřelá, nezbývá, než si opatřit veškeré dostupné informace a při zjišťování dotčené právní úpravy vyvinout zvýšenou snahu. Ta může spočívat i ve vyhledání odborné pomoci nějakého profesionála, který danou problematiku srozumitelně vysvětlí a dohledá všechny použitelné právní předpisy (a to i v případě, kdy některý z krajských úřadů poruší svou povinnost umožnit nahlédnutí do Úředního věstníku Evropské unie, jak ve svém dovolání namítal obviněný L. B.). V této souvislosti je vhodné odkázat na rozsudek ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Achour proti Francii, stížnost č. 67335/01, § 54, podle kterého je požadavek předvídatelnosti práva splněn, i pokud musí dotyčná osoba využít odpovídající právní poradenství, aby mohla v míře přiměřené okolnostem posoudit důsledky, které může její případné jednání vyvolat. Je přitom vhodné vyzdvihnout frázi „v míře přiměřené okolnostem“ a opětovně připomenout, že ony okolnosti v posuzované trestní věci byly od počátku velmi podivné až alarmující a zřetelně svědčily o možné protiprávnosti i závažnosti předmětného jednání. Přiměřeně těmto konkrétním okolnostem tak měli obvinění „lovci“ prokázat aktivní zájem o dotčenou právní úpravu, a to i za pomoci odborníka anebo nahlédnutí do sbírky právních předpisů v jiném kraji. Posledně uvedený požadavek nehodlá Nejvyšší soud nijak generalizovat, nicméně v tomto konkrétním případě je zcela na místě. Jako krajní možnost se nabízí požádat o pomoc a vysvětlující informace diplomatické zastoupení v JAR.

155. Velmi podstatná je v daném ohledu skutečnost, na kterou již důvodně poukazovaly oba nižší soudy, a sice že obviněné žádné informace ani související právní úprava evidentně nezajímali, nevyvinuli žádnou snahu zjistit si důležitá fakta. Namísto toho se nechali zlákat vidinou bezplatného zájezdu na safari v Africe, kam by se jinak jen těžko dostali. Bylo jim tedy zcela lhostejné, zda jejich jednání je v souladu s právem či nikoliv a jaké důsledky by mohlo mít. Za této situace nelze akceptovat žádný z jimi namítaných důvodů, které jim měly (údajně) znemožnit seznámení se s konkrétní právní úpravou. Zároveň není možno nalézt jediný důvod, který by bránil vyvodit z jejich jednání odpovídající (trestněprávní) následky. K tomu lze pro doplnění zmínit, že jedinou další možnou alternativou posouzení skutkového děje by v jejich případě byl závěr, že se nechali jednoduše najmout překupníky s rohovinou a o protiprávnosti svého jednání by od počátku dobře věděli.

156. Ke zjištění, že obvinění „lovci“ byli přinejmenším srozuměni s ilegálním charakterem jejich loveckého zájezdu (a z toho vyplývající účastí na černém obchodu s nosorožčími rohy), vznesli celou řadu výhrad nejen oni sami, ale též organizátorka jejich zájezdů, obviněná P. M. Obviněný P. F. namítal, že nevěděl, že zájezd bude zadarmo pouze výměnou za přenechání rohů. Vysvětlil, že na safari jej pozval obviněný L. B. s tím, že jeho cenu prý nemá řešit. Dovolatel to považoval za přátelský revanš od spoluobviněného kamaráda, kterému v minulosti velmi pomohl. Obviněné Z. P. také (podle jejích slov) nebylo předem známo, že protihodnotou zájezdu by mělo být právě přenechání rohů. O možnosti lovu nosorožců se dozvěděla až v JAR. Nemohla se tudíž zúčastnit zájezdu na základě „předem uzavřené dohody s obviněnou P. M.“ o tom, že vzdáním se trofeje bude výlet uhrazen. Skutečnost, že nevěděla, z čeho bude zájezd uhrazen, jí nepřidala divná, jelikož ji do JAR pozvala její dobrá známá P. M., o které věděla, že si chce otevřít cestovní kancelář. Rovněž obviněný K. M. zpochybnil závěr, že by měl být předem obeznámen s tím, že podmínkou jeho pobytu v JAR bude vzdání se trofejí ve prospěch jakýchkoli subjektů. Bezplatný zájezd si vysvětloval tak, že nějaký solventní zákazník na poslední chvíli stornoval zajištěný lovecký zájezd, cestovní kancelář, která již zajistila přepravu i ubytování, nenašla jiného platícího zákazníka. On a jeho kamarád R. J. proto měli to štěstí, že mohli bohatého lovce na safari nahradit.

157. Takto uplatněné obhajobě nemohly soudy logicky uvěřit. Obviněná Z. P. sice měla dlouhodobě přátelský vztah s obviněnou P. M. Přesto si nemohla myslet, že by její známá (která jinak pracovala jako obsluha čerpací stanice) byla s to zajistit jí i jejímu druhovi zájezd do takto daleké země zcela zdarma, případně že by za ně jen tak zaplatil tehdejší přítel spoluobviněné, majitel farmy nebo nějaká jiná osoba v JAR. Kromě toho je velice zvláštní, že by se dovolatelka (tehdy zdravotní sestra s platem 20 000 Kč měsíčně) jen tak vydala na jiný kontinent, aniž by věděla, z čeho má být cesta zaplacena. Podobně lze reagovat i na argumentaci obviněného P. F. Ani on nemohl racionálně předpokládat, že by mu takovou dovolenou mohl (legálně) obstarat obviněný L. B., jenž od roku 2000 do roku 2008 vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody (celkově vyměřený na 12 a půl roku, č. l. 3494), poté dva roky pracoval ve firmě dovolatele jako pomocná síla na stavbách a následně si otevřel kavárnu. Kromě toho je zajímavé, že sám obviněný L. B. (jenž měl s dovolatelem jednat o plánované cestě „zcela transparentně“) dopředu věděl, že cena zájezdu bude uhrazena přenecháním trofeje, což potvrdil ve své výpovědi u hlavního líčení a setrval na tom i v podaném dovolání. Obviněný K. M. si (alespoň ve svém dovolání) spletl luxusní a nákladný zájezd, spojený s nutností vyřizovat lovecké povolení na jméno konkrétní osoby, s autobusovým zájezdem určeným pro pár desítek osob do některé z oblíbených destinací u Středozemního nebo Černého moře. Především si ale nelze nepovšimnout, že jeho obhajoba je v tomto bodě zcela rozporná s jeho vlastní výpovědí. Ke všem probíraným námitkám pak lze obecně uvést následující. Organizátoři posuzované trestné činnosti platili horentní sumy, aby zajistili lovecké licence i veškeré další náklady na pobyt jimi získaných „lovců“. Je zcela nereálné, aby hned na počátku, tj. při sjednávání cest „lovců“ do JAR, nezajistili, aby byl sdělen základní požadavek, který byl na „práci lovců“ kladen a pro který byla celá trestná činnost páchána (tedy přenechání trofeje uloveného zvířete). Je stejně nereálné, aby se kdokoli z „lovců“ vydal na takto daleký a velmi drahý výlet, aniž by předem věděl, kolik bude takové dobrodružství stát a jak nebo čím za ně „zaplatí“. Jak již bylo popsáno výše, nic jim nebránilo zjistit si nějaké informace o ceně trofejních lovů, letenek do JAR apod. Lze tudíž uzavřít, že soudy se správně přiklonily k tvrzení těch obviněných, kteří doznali, že o úhradě ceny zájezdu poskytnutím trofeje byli s obviněnou P. M. domluveni předem. Opačnou variantu správně považovaly za vyvrácenou.

158. Více dovolatelů (P. M., R. J., P. F., K. M., L. B., L. B.) poukazovalo na skutečnost, že lov a následné přenechání trofeje byly legální. Obvinění P. F. a L. B. k tomu doplnili, že samotnému lovu byli přítomni uniformovaní státní úředníci. Žádný soud v této věci nezpochybnil, že nosorožce tuponosého jižního žijícího na farmě v Jihoafrické republice lze lovit na základě předem určených kvót a licencí vydaných státními orgány. V tomto konkrétním případě byla obviněným povolení k odlovu jednoho kusu nosorožce skutečně udělena a lov proběhl podle jihoafrických zákonů za přítomnosti uniformovaných státních úředníků. Nicméně příslušná povolení rozhodně nezahrnovala (a vzhledem k celosvětově platné právní úpravě) ani nemohla zahrnovat způsob, jakým dovolatelé hodlali naložit se získanou trofejí. Tento jejich záměr nemohl být znám ani úředníkům, kteří lovecké licence vydali, ani těm, kteří se následně lovu účastnili (vše pochopitelně za předpokladu, že nebyli zkorumpovaní). Pokud by jim byl znám pravý důvod putování obviněných do JAR, nemohla by být vydána ani jedna lovecká licence, stejně jako povolení k zastřelení určitého jedince přímo na místě (opět v případě absence korupce). Existence oficiálního povolení i přítomnost státních úředníků během lovu tudíž nemohou být v daném případě dokladem právní nezávadnosti jednání obviněných. Na druhou stranu však platí, že pokud by se dovolatelé teoreticky rozhodli ponechat si loveckou trofej, odvézt si ji domů a využít ji výhradně k osobním a neobchodním účelům (a zároveň si zaplatit z vlastních prostředků hodnotu celého zájezdu), žádného trestného činu by se nedopustili. To se ovšem v posuzovaném případě nestalo.

159. Co se týče „vzdání se trofejí ve prospěch farmy“, dalo by se spekulovat, jak by bylo na takové jednání nahlíženo za situace, že by rohy na farmě zůstaly nebo by byly uloženy do bankovní úschovy a nedošlo by k jakékoli aktivitě, která měla vést k jejich komerčnímu využití. V této souvislosti je ovšem znovu nutno poukázat na shora popisované okolnosti provázející sjednávání zájezdů do JAR a dospět k závěru, že právě nastíněná hypotetická situace prakticky nemohla nastat, přičemž ani sami dovolatelé nemohli nic takového očekávat. Pokud totiž souhlasili s tím, že nákladný zájezd pro ně bude zdarma, za podmínky, že se vzdají své trofeje, muselo jim být zcela jasné, že za ně nebyly vynaloženy finanční prostředky v řádech milionů Kč jenom proto, aby si někdo mohl vystavit trofeje doma nebo je uložit do banky bez možnosti s nimi dále nakládat. Mnohonásobně to platí, je-li tato komodita extrémně lukrativní na černých trzích ve východní a jihovýchodní Asii. Pokud se tedy obvinění propůjčili k této akci, ač museli být přinejmenším srozuměni s jejím nelegálním pozadím; pokud se nezajímali o další možné souvislosti, ač si mohli zjistit informace z veřejně dostupných zdrojů; pokud se neseznámili s příslušnou právní úpravou, ač to bylo jejich povinností, nemohli se následně dovolávat toho, že nevěděli a nemohli vědět, že s „jejich“ trofejemi bude naloženo tím či oním nezákonným způsobem anebo (jak tvrdil obviněný P. F.) že nemohli předjímat protiprávní chování třetích osob. Naopak. Soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku zcela správně konstatoval, že obvinění si „byli vědomi toho, že se v roli pseudo-lovců dost možno účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z JAR, provezení přes další státy se záměrem jejich dovezení do místa lukrativních prodejů na asijském trhu“. Právě v tomto kontextu je nutno chápat ono vzdání se trofejí ve prospěch farmy, které bylo za daných okolností jednoznačně protiprávní, resp. trestné.

160. Ve světle právě uvedeného je nutno považovat za zcela irelevantní námitky obviněných P. M. a P. F., že věřili majiteli farmy, lovcům či zaměstnancům farmy, kteří je měli údajně opakovaně ujišťovat, že vše je legální. Ve skutečnosti bylo ze všech shora popisovaných okolností skutkového děje zřejmé, že se o aktivity souladné s právem jednat nemohlo. Kromě toho si je potřeba uvědomit, že předmětná trestná činnost by se mohla jen stěží uskutečnit bez spolupráce dané farmy, a z tohoto důvodu je nutno nahlížet na dovolateli tvrzená „ujištění“ přinejmenším obezřetně. Už vůbec není možno akceptovat výhrady obviněných P. M. a R. J. (jenž ve svém podání uvažoval o rozdílech mezi luxusním a „normálním“ safari), že lovci se nijak neobohatili. Opak je pravdou, neboť obvinění se zúčastnili loveckého safari zcela zdarma pouze výměnou za předání nosorožčích rohů. Svou trofej tak (za podivných, podezřelých okolností) fakticky prodali, resp. směnili, za zájezd, jehož hodnota byla vyjádřena minimálně šestimístným číslem. V neposlední řadě nelze přisvědčit ani argumentu obviněného L. B., že byl skutečným lovcem, neboť zvíře ulovil (zastřelil) legálně sám, a nikoliv tzv. „pseudo-hunterem“, jak uváděly soudy obou instancí. K otázkám zákonnosti jednání lovců se Nejvyšší soud vyjádřil výše. K pojmu „pseodo-hunting“ je vhodné uvést, že tento není právním termínem a používá se spíše v ochranářských kruzích. V případě lovu nosorožců jde o situaci, kdy je uděleno lovecké povolení na jméno osoby, jež není „lovcem v dobré víře“, a rohy, které lovem získá, jsou určeny pro černý trh. Rozlišení mezi „autentickým lovcem“ na jedné straně a „pseudo-hunterem“ na straně druhé tak spočívá v jeho pohnutce, proč se lovu účastní, a především v úmyslu, jak chce s loveckou trofejí v podobě nosorožčích rohů naložit. Fakt, že všichni obvinění „lovci“ byli v daném případě „pseudo-huntery“, je z tohoto pohledu nepopiratelný.

161. Další fáze projednávané trestné činnosti nastala, když nosorožčí rohy získané obviněnými „lovci“ byly na jejich jména letecky dopraveny na území Evropské unie. Trofeje určené pro první skupinu lovců (z osob dovolatelů se jednalo o obviněné Z. P., K. M. a R. J.) dorazily na mezinárodní letiště v Praze-Ruzyni, kde byly zadrženy celní správou. Následně doputovaly další rohy na jména lovců z druhé skupiny (z osob dovolatelů se jednalo o obviněné P. F., L. B. a L. B.) na mezinárodní letiště v Bratislavě, kde byla většina rohů také zadržena celní správou, nicméně rohy (mimo jiné) pro obviněného L. B. prošly celní kontrolou, byly procleny a propuštěny do volného oběhu, načež se dostaly do rukou vietnamské komunity a byly zadrženy u muže vietnamské národnosti ve Spolkové republice Německo. Prakticky všichni obvinění „lovci“ z obou skupin (obvinění Z. P., K. M., P. F., L. B. i L. B.), stejně jako organizátorka jejich lovů, obviněná P. M., v této souvislosti namítali, že o zaslání rohů na adresy lovců nevěděli, nesouhlasili s tím, hlavně o nic takového nežádali a žádný vývozní dokument nepodepsali. Když rohy dorazily do ČR, případně SR, byli někteří z nich nemile překvapeni, obviněný K. M. dokonce rozčílen a cítil se podveden. Všichni měli za to, že rohy zůstanou na farmě v Jihoafrické republice, tuto zemi nikdy neopustí, a nedostanou se tak do České ani Slovenské republiky, jinam do Evropy, natož kamkoliv do Asie. Nejvíce výhrad vznesl v daném směru obviněný L. B., jenž poukázal na dokumenty a skutečnosti, které mají jeho srozumění s dovozem rohů do ČR vyvracet, konkrétně žádost o lov nosorožce, výpověď svědka P. H., a zejména vývozní povolení, z něhož je podle názoru dovolatele patrné, že zaslání rohů z JAR řídili jemu zcela neznámí lidé, kteří jeho jméno pouze zneužili ke své vlastní potřebě.

162. Je nutno připustit, že obvinění zřejmě opravdu nepočítali s tím, že rohy budou na jejich jména zaslány. Jak je patrné i z výroku rozsudku soudu prvního stupně, původním záměrem organizátorů této trestné činnosti bylo vyvézt rohy z JAR přes ČR přímo do Vietnamu. Tento plán ovšem nevyšel. Následně proto zorganizovali dovoz předmětných rohů do ČR jakožto „loveckých trofejí pro osobní potřeby lovců“. Zde však byla várka rohů určená pro první skupinu lovců zadržena celní správou. To bylo pravděpodobně důvodem, proč byla várka pro druhou skupinu lovců odeslána na letiště v Bratislavě. Nejvyšší soud v tomto bodě uznává, že jménem obviněných „lovců“ v souvislosti v transportem rohů skutečně jednaly jiné, jim neznámé osoby. Za normálních okolností by zřejmě bylo možno souhlasit s obviněným L. B., že jeho jméno bylo zneužito neznámými osobami k jejich vlastnímu prospěchu (a nejinak tomu bylo v případě ostatních obviněných „lovců“). Jenomže ony okolnosti nebyly v posuzovaném případě „normální“, neboť se jednalo o organizovanou trestnou činnost, s jejímž pácháním (jak již bylo podrobně vysvětleno v předchozích pasážích tohoto usnesení) byli obvinění „lovci“ alespoň srozuměni (byť patrně jen v hrubých rysech) a k jejímu páchání sami přispěli svým (bezesporu významným) dílem.

163. K otázce srozumění obviněných „lovců“ také s dovozem nosorožčích rohů do evropského prostoru, resp. k jejich zaslání jako loveckých trofejí přímo na jména a adresy obviněných v ČR, platí víceméně ty samé úvahy a závěry, které Nejvyšší soud popsal v odstavci 158. tohoto svého usnesení zaměřeného na vzdání se trofejí ve prospěch farmy. Zdejší soud zdůraznil, že organizátoři trestné činnosti zaplatili obviněným velmi drahý zájezd jen proto, aby získali nosorožčí rohy, a za dané situace si nikdo z obviněných nemohl racionálně myslet, že by s nimi nakládali jiným než komerčním (a tím pádem i zakázaným) způsobem (tedy že by se nepokusili je dále finančně zhodnotit). Lze proto zopakovat, že pokud již svolili s jejich aktivní účastí na této akci, ač museli být přinejmenším srozuměni s jejím nelegálním pozadím; pokud se nezajímali o další možné souvislosti, ač si mohli zjistit informace z veřejně dostupných zdrojů; pokud se neseznámili s příslušnou právní úpravou, ač to bylo jejich povinností, nemohli se následně dovolávat toho, že nevěděli a nemohli vědět, že s „jejich“ trofejemi bude naloženo tím či oním nezákonným způsobem, anebo že nemohli předjímat protiprávní chování třetích osob. V daném kontextu se pak sluší doplnit, že právní úprava dopadající na nakládání s loveckými trofejemi (kterou si měli obvinění zjistit již jen na základě zásady „neznalost zákona neomlouvá“) za prvé velmi limituje nakládání s nosorožčími rohy a podobnými trofejemi dalších ohrožených druhů zvířat a za druhé těsně spojuje loveckou trofej s osobou lovce, což platí i pro její převoz. Ač se tedy organizátoři trestné činnosti původně pokoušeli převézt nosorožčí rohy do Vietnamu jiným způsobem, nebyla ani alternativa jejich zaslání konkrétním „lovcům“ nijak neočekávatelná, právě s ohledem na rozhodnou právní úpravu, jejíž neznalost neomlouvá. Navíc, pokud obvinění „lovci“ vědomě a dobrovolně propůjčili své jméno k tomu, aby organizátoři získali vysoce ceněnou trofej, nemohli být natolik překvapeni, když organizátoři využili jejich jmen podruhé, aby (po neúspěchu původního plánu) dostali rohy konečně do svých rukou a mohli je zpeněžit na černém trhu. 164. Soudy obou stupňů proto nepochybily, když přičítaly obviněným „lovcům“ také trestněprávní následky buď dovozu rohů do České republiky, anebo alespoň snahy tyto rohy do naší země dovézt přes Slovenskou republiku. Tento správný závěr je významný především u obviněného L. B. V jeho případě byly totiž nosorožčí rohy blíže nezjištěným způsobem propuštěny do volného oběhu. Zadrženy byly až v SRN u osoby vietnamské národnosti. Dovolatel v tomto ohledu zdůrazňoval, že jediná jeho činnost se odehrála na území JAR a tu on považoval za legální. Pár rohů evidovaný na jeho jméno byl propuštěn do volného oběhu bez jeho vědomí a jakékoli jeho součinnosti. Jeho jednání tedy nebylo ani zčásti vykonáno na území ČR. Byl jediným z lovců, který po návratu domů odmítl jakoukoli další spolupráci – konkrétně odmítl podepsat obviněné P. M. další listiny, neúčastnil se ani žádných jednání nebo schůzek. Jak již bylo probráno výše, ani angažmá obviněných „lovců“ v Jihoafrické republice nebylo za zjištěných okolností možno hodnotit jako legální (srov. zejména odstavec 158. tohoto usnesení). Následně bylo vysvětleno i to, proč lze vyvodit odpovědnost těchto obviněných i ve vztahu k převozu rohů na území Evropské unie (srov. odstavce 161. až 163.). To znamená, že tvrzení dovolatele, že na území ČR neposkytl žádnou součinnost (která mimochodem nebyla zdaleka tak nutná, jako u ostatních lovců, jimž byly rohy zabaveny), jej nemůže vyvinit ze spáchání projednávané trestné činnosti.

165. Platí tedy, že do této doby proběhlé události, tak jak byly v trestním řízení zjištěny, by postačovaly k vyvození trestní odpovědnosti obviněných „lovců“ stejně jako obviněné P. M. Nicméně tímto bodem skutkový děj nekončil. Nosorožčí rohy totiž byly jak na letišti v Praze, tak z větší části i na letišti v Bratislavě zadrženy tamními celními správami. Organizátoři trestné činnosti nedostali ceněné zboží do svých rukou, a proto bylo vyvinuto poměrně významné úsilí k tomu, aby rohy byly propuštěny do volného oběhu a do svého držení je dostal jeden z organizátorů celé trestné činnosti – obviněný N. H. M. Soud prvního stupně proto ve výroku svého rozsudku konstatoval, že obvinění „následně aktivně spolupracovali a činili další kroky vedoucí k legalizaci nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu“. V této okolnosti soudy spatřovaly jednak další aktivní krok obviněných ve prospěch páchání projednávané trestné činnosti a zároveň i další důkaz přinejmenším o srozumění s jejich účastí na ní. Naproti tomu oni sami své jednání za nelegální opět nepovažovali, tvrdili, že se pouze snažili situaci, kdy rohy zcela nečekaně dorazily do ČR nebo SR, nějakým způsobem vyřešit s tím, že většina z nich měla zájem se nechtěných „loveckých trofejí“ co nejrychleji zbavit.

166. Situace byla odlišná u první a druhé skupiny lovců. První skupina, jejíž rohy byly zadrženy na letišti v Praze-Ruzyni, se v této souvislosti opět dostala do kontaktu s obviněnou P. M. Prokazatelně s ní začali spolupracovat, podepisovali jí různé listiny, které jim předkládala (plné moci k jejich zastupování v celním řízení). Ke skutkovému ději přistoupili další tři obvinění – J. D., M. N. a N. H. P. Ti jednali s lovci nejprve prostřednictvím obviněné P. M., posléze i přímo. Záměrem bylo propustit nosorožčí rohy do volného oběhu tak, aby je do své dispozice získal obviněný N. H. M. Lovci byli mimo jiné instruováni, jak mají před celním úřadem vypovídat, a taktéž podepsali darovací smlouvy datované dnem 24. 1. 2013, jimiž rohy, které ani nepovažovali za své trofeje, bezúplatně věnovali obviněnému M. H. M.

167. Soudy obou stupňů popsané jednání hodnotily jako další fázi posuzované trestné činnosti, kterou přičetly k tíži všem zúčastněným. Tomu se bránila obviněná P. M. tím, že jednala v dobré víře, její motivace nebyla komerční a snažila se jen pomoci lovcům vyřešit jejich nepříjemnou situaci. Proto vyhledala spediční společnost Pelmi, s. r. o., a prostřednictvím zaměstnankyň této společnosti byla ujištěna o možnosti dovážené zboží legálně celně odbavit. O zákonnosti jednání byla ujištěna také několika advokáty, kteří byli v dané věci postupně činní. Nic nelegálního nespatřovala ani v uzavření darovacích smluv. Závěr soudů, že ona či ostatní obvinění měli vědět, že darování nosorožčích rohů je protiprávní či dokonce trestné, považovala za absurdní, poněvadž v takovém případě by nikdo z nich jistě nepředkládal písemné darovací smlouvy státním orgánům. Rovněž obviněná Z. P. nehodnotila své počínání jako protiprávní a vyzdvihla, že se jen chtěla zbavit starostí s tím, že rohy dorazily do ČR na základě zfalšovaných plných mocí. Obviněný K. M. pak ve svém dovolání podrobně popisoval, jak jej zaslání rohů na jeho jméno rozčílilo a cítil se být podveden. Obviněné P. M. podepsal plnou moc s tím, že pokud mu byly tenkrát uvedeny nepravdivé údaje, „ať si to vyřeší, jak považují za vhodné“. Další plnou moc, pro společnost Pelmi, s. r. o., podepsal, protože ničemu nerozuměl a vše chtěl mít rychle za sebou. Souhlasil i se zastupováním právníkem, protože byl z celé věci rozmrzelý a pouze se ujišťoval, že se nenechal zaplést do nějakých nelegálních aktivit. Následně dovolatel podepsal smlouvu, kterou mu dovezla obviněná P. M., na jejímž základě daroval rohy „osobě vietnamské národnosti jménem M.“, o kterém předtím nikdy nic neslyšel. Dále se zúčastnil dvou schůzek pořádaných obviněným J. D. Podle jeho slov prý „ničemu nerozuměl a už vůbec nechápal, proč by se měl ve věci jakkoli angažovat, resp. vypovídat“ (téměř doslovný přepis popisu událostí ze strany dovolatele se nachází v odstavcích 65. a 66. tohoto usnesení Nejvyššího soudu).

168. Nejvyšší soud v předchozích pasážích svého rozhodnutí rozebíral jednotlivé události, které se v rámci této trestné činnosti odehrály, a vyzdvihoval všechny krajně podezřelé okolnosti, které ji od samého počátku provázely. Na tomto základě pak dovodil, že všichni zúčastnění obvinění museli být již tehdy minimálně srozuměni s protiprávností jejich jednání. V této další fázi projednávané trestné činnosti se pouze nahromadily další nové podezřelé okolnosti. Nejdříve se někteří obvinění „lovci“ dozvěděli, že se někdo pokusil zaslat „jejich“ rohy přes ČR do Vietnamu, poté však byly rohy nečekaně poslány na jejich jména a adresy, ještě k tomu na základě zfalšovaných plných mocí. Exempláře ovšem zadržela celní správa. Tohle přeci muselo být dalším jasným znamením, že něco není úplně v pořádku. Přesto ale obvinění „lovci“ začali znovu spolupracovat s tou samou osobou, která jim jejich zájezd do Jihoafrické republiky a všechno s tím spojené na počátku zařídila, tedy s obviněnou P. M., a přes ni pak s řadou dalších osob, které se začaly v celé věci angažovat, shromažďovat dokumenty, jednat s úřady, najímat právníky apod. Jistě tak přitom nečinili jen ze své dobré vůle, aby obviněným „lovcům“ nezištně pomohli v jejich nesnázích. Každému muselo být naprosto zřejmé, že jejich zájem je zaměřen na dovezené rohy. Obvinění „lovci“ však v rámci své obhajoby vůbec nezmínili, že by si začali zjišťovat jakékoli informace, které se týkají nosorožčích rohů, jejich hodnoty, způsobu jejich využití, právní úpravy nakládání s nimi apod. Přitom právě tímto způsobem by mohli zjistit, co se kolem nich vlastně děje. Namísto toho obviněný K. M. opakovaně zdůrazňoval, jak vůbec ničemu nerozuměl, cítil se lidmi kolem obviněné P. M. podveden, přesto ale podepisoval veškeré listiny, co mu předložili, jenom aby měl vše co nejrychleji za sebou. Také obviněnou Z. P. zajímalo pouze to, aby se zbavila starostí s nevyžádanou zásilkou. K tomu si již opravdu nelze odpustit poznámku, že uvedeným způsobem se člověk, který je skutečně přesvědčen o souladu svého jednání se zákonem, rozhodně nechová. Proto soudy obhajobě obviněných důvodně neuvěřily a zcela správně přijaly závěr o jejich aktivní spolupráci vedené snahou legalizovat nosorožčí rohy a propustit je do volného oběhu.

169. Projevem tohoto záměru byl zejména podpis darovacích smluv, kterými obvinění „lovci“ bezúplatně věnovali nosorožčí rohy obviněnému M. H. M. Obviněná P. M. v této souvislosti tvrdila, že na uzavření těchto smluv nic nelegálního nespatřovala s tím, že pokud by obvinění věděli, že darování rohů je protiprávní, jistě by smlouvy nepředkládali státním orgánům. Nelze ovšem s jistotou tvrdit, že by darování rohů jakožto loveckých trofejí bylo vždy a za všech okolností nelegální (právní úprava je v tomto ohledu nejasná). Proto také není možno akceptovat úvahu dovolatelky, že obvinění by smlouvy nepředložili státním orgánům, pokud by nebyli v dobré víře. V tomto ohledu je totiž rozhodující kontext, tj. konkrétní skutkové okolnosti provázející uzavření všech těchto smluv. Ten byl zcela jasný a určitě se nejednalo o pouhou snahu pomoci lovcům, jak ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatelka rovněž namítala. Šlo o prokazatelně snahu získat rohy k jejich komerčnímu využití. Jak již Nejvyšší soud zmiňoval výše, tak obrovské množství finančních prostředků (zejména za cestu a pobyt „lovců“ v JAR, ale také na najímání advokátů v ČR) a další kvantum energie (zejména při jednání s celním úřadem, při zajišťování potřebných listin a vzájemných schůzek jednotlivých „spolupracovníků“ atd.) by nikdo neinvestoval jen proto, aby si mohl rohy vystavit doma bez možnosti jejich zpeněžení. To je pak možné prakticky jedinou (extrémně lukrativní, avšak ilegální) cestou na černém trhu. Uzavřením darovací smlouvy se tedy obvinění snažili zastřít pravou povahu jejich jednání, jímž bylo poskytnutí rohů pro jejich obchodování na černém trhu, s čímž museli být všichni zúčastnění s ohledem na opakovaně připomínané okolnosti celého děje alespoň srozuměni.

170. Zcela irelevantní jsou proto výhrady obviněné P. M., že všechny kroky činila tzv. „oficiální cestou“ a navíc byla úředními osobami (prostřednictvím zaměstnankyň společnosti Pelmi, s. r. o.) i ve věci činnými advokáty ujišťována o legálnosti předmětného jednání. K první poznámce je potřeba zmínit, že rohy byly také „oficiální cestou“ zadrženy, takže pokud pachatelé neměli u celní správy, případně ČIŽP, zajištěnou žádnou spolupracující osobu, která by se postarala o „neoficiální“ odbavení jimi požadovaných exemplářů, nezbylo jim nic jiného, než postupovat „oficiální cestou“. Tato okolnost má tudíž nulový vliv na hodnocení protiprávnosti jejich jednání. Totéž platí pro údajná ujištění shora uvedených osob. Ani jedna z nich totiž neměla na počátku informace o skutečném průběhu skutkového děje, a jejich ujištění tedy nemohlo být dostatečným vodítkem o souladu jednání obviněných se zákonem. Tím naopak mohla být skutečnost, že jak někteří najatí advokáti, tak společnost Pelmi, s. r. o., spolupráci s obviněnými předčasně ukončili. Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně označil důkazy, z nichž lze dovodit, že dovolatelka o protiprávnosti svého počínání věděla. Mezi ně patří např. protokol o sledování osob a věcí týkající se její schůzky s obviněným N. H. P. (č. l. 3120) nebo odposlechy telefonních hovorů. Ty byly k důkazu přehrány při hlavním líčení konaném dne 12. 12. 2017 (č. l. 4660–4667). Z nich je patrné, že dovolatelka tvořila jakýsi most mezi obviněným M. H. M. a jeho pomocníky na straně jedné a obviněnými „lovci“ na straně druhé. Ohledně těchto záležitostí s nimi byla v pravidelném kontaktu až do začátku dubna 2013. V hovorech lze zaznamenat určité konspirativní prvky, např. její zjevnou snahu vyhnout se slovu „rohy“. V této souvislosti lze jen pro zajímavost odkázat na hovor ze dne 25. 3. 2013 (č. l. 3395), kdy obviněný K. M. volal dovolatelce, aby jí oznámil, že kvůli rohům je bude řešit ČOI. Ona reagovala tak, že má hovořit „radši o bramborách“ a nic jí nemá říkat s tím, že se zastaví osobně.

171. K tomuto stadiu posuzované trestné činnosti přistoupili další tři obvinění – J. D., M. N. a N. H. P., kteří různým způsobem pomáhali obviněnému N. H. M. k tomu, aby získal rohy do své držby. První z nich se měl podle výrokové části rozsudku soudu prvního stupně „aktivně podílet na legalizaci dovozu nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu, přičemž si byl vědom skutečnosti, že jde o nelegální obchod“. Druzí dva obvinění se pak měli společně s obviněným J. D. podílet na „zajišťování dokumentů – plných mocí, darovacích smluv pro jednání na České inspekci životního prostředí a také se účastnit, případně i zajišťovat, jednání s 1. skupinou lovců ve věci celního řízení se zadrženými nosorožčími rohy, přičemž věděli, že se jedná o nelegální obchod“. V podaných dovoláních ovšem všichni tři jmenovaní obvinění závěr soudů o jejich vědomém podílu na nelegálním obchodu s nosorožčími rohy odmítli. Obviněný J. D. v rámci celého svého podání opakovaně zdůrazňoval, že neměl povědomí o nelegálnosti věci. Popisoval jednotlivé úkony, které ve správním řízení učinil, a vysvětloval, proč na žádném z nich nelze spatřovat nic nezákonného. To samé tvrdil o svém vystoupení v restauraci XY, kdy se snažil uvést na pravou míru tvrzení soudů, že měl instruovat „lovce, jak mají v řízení vypovídat; radit jim, aby řekli, že prvotní výpovědi učinili pod nátlakem; a zdůrazňovat, že nesmí vzniknout dojem, že jde o obchod. Obviněný M. N. namítl, že nevěděl, že rohy mají původ v trestné činnosti, a domáhal se, aby bylo jeho jednání posouzeno toliko jako nedbalostní delikt. Obviněný N. H. P. také podle svého vyjádření nevěděl, že lovci byli pouze najímáni třetí osobou. Nebylo mu ani známo, jaký měl být osud zajištěných rohů. Konstatoval, že jediným důkazem, na jehož základě soudy dospěly k závěru o jeho úmyslném podílu na projednávané trestné činnosti, byla výpověď obviněného J. V., kterou označil za nevěrohodnou.

172. Výhrady všech těchto tří obviněných ovšem postrádají na důvodnosti. Pokud jde o argumentaci obviněného J. D., nelze si nepovšimnout, že dovolatel izolovaně hodnotil některé vybrané události, které vytrhl z kontextu celého skutkového děje. Tvrdil, že ta či ona aktivita (ať již podání vysvětlení, oprava chybných údajů v celních prohlášeních nebo rady zastoupeným osobám ohledně jejich nadcházející výpovědi) není protiprávní, a z toho dovozoval zákonnost svého jednání jako celku. Nejvyšší soud však již vícekrát připomínal, že na jednání je nutno nahlížet komplexně, s přihlédnutím ke všem jeho okolnostem. V případě dovolatele je přitom z hlediska zákonnosti jeho počínání poněkud kontroverzní již jen samotný úkol, který se pokoušel splnit (a který v plném rozsahu doznával). V celním řízení měl docílit propuštění několika párů nosorožčích rohů zaslaných na jména osob, kteří měli tato zvířata ulovit, do volného oběhu, aby dané exempláře mohly připadnout jiné osobě (vietnamské národnosti), která o ně jevila eminentní zájem. Pokud již dovolatel kohokoliv v předmětném celním řízení v této věci zastupoval, musel si zcela jistě nastudovat nejen obecné celní předpisy, ale také právní normy, které se týkají nakládání s loveckými trofejemi, exempláři nosorožce tuponosého jižního atd. Musel (a měl) tedy vědět, že nakládání s takovou věcí je velmi omezené, těsně spojené s osobou lovce a jakékoli jeho komerční využití je zakázáno. Dovolatel sám navíc poukazoval na významné těžkosti, které jej ve správním řízení i při jednání s kompetentními úředními osobami provázely (což plyne i z provedených odposlechů). Uvedená skutečnost jej měla minimálně motivovat k získávání dalších informací o dané problematice, aby byl schopen s úředníky co nejefektivněji jednat. To jej mohlo dovést také ke zjištění, jak jsou nosorožčí rohy využívány, jaká je jejich hodnota na černém trhu a v jaké zemi v jihovýchodní Asii je po nich největší poptávka (dále srov. odst. 153. a 154). Dovolatel tyto informace s nejvyšší pravděpodobností znal. Prokazatelně věděl minimálně to, že s nosorožčími rohy se nesmí vůbec obchodovat, což bylo patrné z jeho rad obviněným „lovcům“ v restauraci XY. V kontrastu s tím ale také věděl, že do celého úsilí o získání rohů je zainteresováno několik dalších osob vietnamské i české národnosti (kromě obviněných se setkal i s panem T.). Všichni zúčastnění vynakládali značné úsilí (včetně finančních prostředků), aby k realizaci zamýšleného cíle došlo. Jak již Nejvyšší soud několikrát konstatoval, popisované okolnosti nemohly v žádném případě svědčit pro nekomerční záměr využití požadovaných exemplářů. Dovolatel tedy na jednu stranu sám upozorňoval obviněné „lovce“ na to, že úřady nesmějí mít podezření, že se jedná o obchod, na druhou stranu usiloval o to, aby se rohy dostaly do rukou osob, jejichž pohnutka nemohla být v podstatě žádná jiná než právě finanční (a tedy ilegální).

173. Soudy pak zcela správně vyhodnotily také protokol o sledování osob a věcí, který zachycoval fragmenty jednání s několika obviněnými „lovci“ v restauraci XY. Z vyjádření dovolatele bylo možno vyvodit jeho srozumění s trestnou činností obviněné P. M. a vědomost o zájmu policie o její osobu, kromě toho byl přítomen i rozhovoru, kde obviněný J. V. spekuloval o jejích provizích, které měla za každého pseudo-lovce obdržet (č. l. 3132). Za popsané situace sdílí Nejvyšší soud náhled soudů nižších instancí také na instrukce dovolatele ohledně obsahu výpovědí obviněných „lovců“, jakož i jeho poznámku, aby řekli, že první výpověď učinili pod nátlakem, což byl de facto požadavek na změnu jejich původní výpovědi (ať již byla podána za nestandardních okolností či nikoli). V neposlední řadě nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že dovolatel v této záležitosti spolupracoval především s obviněnými M. N., M. H. M. a N. H. P., tedy osobami, které o protiprávnosti celého jednání dobře věděly (srov. níže).

174. Jak Nejvyšší soud právě konstatoval, ve věci není žádných pochyb o tom, že obvinění M. N. a N. H. P. byli srozuměni s jejich zapojením do činnosti, která rozhodně není v souladu se zákonem. Oba obvinění v daném směru ani nevznesli podrobněji rozpracovanou dovolací argumentaci, poněvadž v jejich případě měly soudy k dispozici usvědčující důkazy se značnou vypovídající hodnotou. Sám obviněný N. H. P. v přípravném řízení uvedl, že na schůzce v červenci 2012 mezi advokátem panem Kodešem a pány T. a D., které se účastnil jako překladatel, si pan Kodeš stěžoval na to, že nemá všechny materiály, nemůže kontaktovat lovce, neboť všechny kontakty jdou přes paní M., lovci s ním nechtějí komunikovat, mezitím však vypovídali na celnici. Pan T., řečený T., panu Kodešovi odvětil, že „ti lovci si musí uvědomit, že pouze byli najati, a pokud nebudou říkat to, co chtějí, dojede do Teplic, vytáhne je z domu a zastřelí je jako zvěř“. I kdyby skutečně nebral obviněný N. H. P. výhrůžky pana T. vážně (jak vysvětloval u hlavního líčení), byla zde vyřčena jasná informace o tom, že lovci byli na jejich „práci“ v JAR najati. Každopádně si nelze nepovšimnout, že tato slova vcelku odpovídají i výpovědi obviněného J. V., kterou se snažil dovolatel znevěrohodnit.

175. Oba dovolatele pak usvědčuje také obsah elektronické komunikace s panem D., resp. N. T. D., a panem T. – zde oba dovolatelé tvrdili, že orgány činné v trestním řízení zaměnily osobu N. V. T., který žil a podnikal v JAR, za osobu N. M. T., který žil ve Francii. I proto jsou oba zmínění vietnamští podnikatelé v tomto usnesení označováni jako „pan D.“ a „pan T.“. Soud prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 28. 6. 2017 (č. l. 4475–4487) provedl listinný důkaz onačený jako vyhodnocení věcí zajištěných v rámci domovních prohlídek a v jeho rámci také tři dopisy, jejichž autorem byl obviněný M. N., a do vietnamštiny je překládal obviněný N. H. P. Soudy věnovaly pozornost především prvnímu z nich, jehož obsah je však pro větší přesvědčivost vhodné alespoň v základních bodech znovu připomenout i v tomto usnesení. V této zprávě (č. l. 2780) informoval obviněný M. N. pana T. o jednání s ČIŽP, která chce zabavit trofeje. Jako důvod označil porušení zákona č. 100/2004 Sb., Úmluvy CITES a práva ES týkající se regulace obchodování s trofejemi tím, že trofeje byly do ČR dovezeny bez platného povolení ministerstva životního prostředí, což byla 1. chyba toho, kdo dovoz organizoval. Dále dovolatel uvedl, že ani jeden lovec neměl lovecký průkaz typu „C“ a někteří dokonce vypovídali, že za ně celou akci platil někdo jiný. ČIŽP nabyl podezření, že lovci byli najati účelově a v rámci nelegálního organizovaného obchodu s loveckými trofejemi. To byla 2. chyba toho, kdo lovce najal. Majitelem trofejí je Vietnamec, rovněž bez loveckého průkazu, což budí veliké podezření ministerstva. To byla 3. chyba toho, kdo dovoz organizoval. Majitelem měl být Čech. Poté dovolatel informoval pana T. o tom, že ČIŽP zahájil řízení o odebrání trofejí, což nemohou připustit, a proto najali výborného právníka Mgr. Hanzlíka. Následující postup měl být, že lovci podepíší plnou moc pro Mgr. Hanzlíka a připraví důkazy o tom, že se zajímají o zvěř a lov. Spolupráci s lovci dovolatel označil zatím jako dobrou. Právník měl pak podat odvolání proti rozhodnutí ČIŽP. Dále dovolatel požadoval po panu T. 10 000 EUR jako zálohu na výdaje pro právníka i jeho kolegy s odůvodněním, že právník chce zaplatit za jeho služby ihned, až případ vyhraje, dostane trofeje ven, nezajímají ho jejich další plány s trofejemi. Nakonec dovolatel panu T. navrhl následující: „Pokud nevěříš, že případ dokončíme, můžeš odstoupit a my najdeme jiného zájemce, který bude náš případ financovat, a pak se s tebou rozdělíme. Pokud případ necháš tak, jak je dnes, trofeje budou lovcům zabaveny a celá akce skončí neúspěchem, nikdo nebude mít nic. Rozhodni se co nejdříve, právník musí dostat peníze nejpozději do 6. května. Pak máme další jednání s ČIŽP.“

176. K důkazu byl proveden také další dopis adresovaný panu D. (č. l. 2781), který byl ve vietnamském znění nalezen na USB zařízení Kingston 16 GB během domovní prohlídky u obviněného N. H. P. (ostatně jako další citované zprávy pro pana T., č. l. 2769). Jeho český překlad (č. l. 2782) je následující: „Milý D. Zbývá jen malý krůček ke splnění našeho úkolu. Trofeje jsou uloženy na Ministerstvu životního prostředí a oni mají v úmyslu nám je vyvlastnit. Lovci porušili zákon tím, že nepožádali o povolení předtím, než importovali trofeje do České republiky, a v listopadu roku 2011 lovci vypovídali u policie, že celá jejich činnost byla hrazena jinou osobou, čímž došlo k porušení zásad dle Úmluvy CITES. Máme kopie protokolu, M. (M.) také. Nevím, zda si uvědomujete závažnost situace, ale pokud v pondělí se nedostavíme na Ministerstvo životního prostředí s našim právníkem, tak přijdeme o trofeje a nikdo už nám je nepomůže dostat zpět (už ne). Právník chce dostat zaplaceno za práci a nezajímá se o to, zda záležitost bude dotažena nebo ne, dělá pouze svou práci a chce dostat zaplaceno. Nemůžeme mu říct, že bude pracovat zdarma s tím, že peníze dostane až po skončení celé záležitosti. Já a můj kolega už rok pracujeme zdarma a dotáhli jsme to nejdále (největší pokrok): celní řízení jsou dotažena, již jsme podali trestní oznámení na celní správu a Pelmi, kteří nám chtějí odcizit trofeje, v současnosti to řeší jen Ministerstvo životního prostředí a tam my půjdeme v pondělí. Již jsme si dali sraz, kde jsme rozebírali tuto záležitost a řešili jsme problémy pro lovce, ale ti lovci, kteří boudou muset zaplatit pokutu, což my nechceme, aby tomu museli sami čelit a řešit a začali by vypovídat (mluvit hlouposti). Omlouvám se, ale pokud nenajdeme peníze k uhrazení právníkovi, tak budeme muset zanechat trofeje státu (budou vyvlastněny). S úctou. M.“

177. Soudy obou stupňů poukazovaly také na následující zprávu obviněného M. N. panu T. (č. l. 2786), v níž jej dovolatel nejprve informoval o odročení jednání s ČIŽP na 20. 5. 2013 a dále zopakoval požadavky právníka na zaplacení zálohy. V dalším odstavci dovolatel napsal: „je potřeba očistit pět lovců, kteří odvedli práci, ale teď jim díky špatným výpovědím hrozí trestní stíhání se sazbou do 8 let. Pokud by tě zajímaly jejich výpovědi, máme je k dispozici v celé policejní složce. Možná by tě také zajímalo, že lovci nedostali zaplaceno za lov a místo 15 000 Kč za podepsání plné moci dostali pouze 5 000 Kč na osobu. Oni jsou teď velice rozezlení na P. a mohou nám uškodit.“ V následné pasáži dovolatel uvedl: „P. je sledovaná Policií a Interpolem a její další působení je pro tebe velice nebezpečné. Máme pouze jen dvě možnosti: 1. Nedělat nic a nechat ČIŽP zabavit trofeje. 2. Odvolat se a získat trofeje zpět, už máme plán, jak toho docílit. Protože se právní kancelář už pustila do práce, musíme sehnat někde peníze. Je zřejmé, že ty už peníze nemáš, tak se pokusíme sehnat jiného investora, který celou záležitost převezme a bude financovat, a pak se s tebou rozdělíme jako s partnerem. Jiná cesta není možná, žádný právník v České republice nebude pracovat zadarmo a nebude čekat až na ukončení případu. Čeká nás dlouhý boj, ale výhra bude naše. S pozdravem. M.“

178. Z citovaných dopisů si lze udělat poměrně dobrý obrázek o projednávané trestné činnosti. V prvé řadě je zřejmé, že obvinění M. N. i N. H. P. byli zcela přesně seznámeni se skutečností, že se jedná o trestnou činnost mezinárodní organizované skupiny řízené vietnamskými obchodníky, jejímž cílem bylo získání nosorožčích rohů a jejich následné zpeněžení na černém trhu. O tom svědčí několik poznámek o rozdělení budoucího zisku a nepřímo také žádosti o vysoké finanční částky jako zálohy na advokáty. Obvinění „lovci“ jsou zde zmiňováni jako osoby, které byly najaty za účelem získání loveckých trofejí. Za to (stejně jako za následný podpis plných mocí) jim byla přislíbena finanční odměna, kterou však neobdrželi. Z textu zpráv je patrná obava, aby „lovci“ nezačali nevhodně vypovídat. V této souvislosti nelze pominout ani výpověď dalšího z „lovců“ – obviněného P. S., jenž hovořil o nabídce částky 15 000 Kč za odlet do JAR, kterou 14 dní po jeho návratu obdržel od obviněné P. M. Jmenovaná dovolatelka je v posledním dopise popisována jako další člen organizované skupiny, který však již nemůže dále spolupracovat, neboť je sledována Policií a Interpolem. Mimochodem stejnou informaci podal lovcům z tzv. 1. skupiny také obviněný J. D. v restauraci XY. K posledně zmíněnému dovolateli je na tomto místě vhodné zopakovat, že nejtěsněji spolupracoval s obviněným M. N., tedy osobou, která disponovala všemi právě popisovanými informacemi. Dá se proto opodstatněně usuzovat, že si důležité informace mezi sebou vyměňovali. Tomu by odpovídalo vystupování dovolatele v restauraci XY, z něhož lze dovodit jeho povědomí o protiprávnosti celé akce, které musel nicméně nabýt i ze samotných okolností jeho angažmá v dané věci. Nejvyšší soud shrnuje, že dopisy určené pánům D. a T. velmi dobře zapadají do zjištěného skutkového děje, nejsou v rozporu prakticky s žádným věrohodným důkazem v této věci provedeným (s výjimkou tvrzení obviněných uplatněných v rámci jejich obhajoby, která byla bez důvodných pochybností vyvrácena). Proto z nich i soudy obou stupňů opodstatněně vycházely při rozhodnutí o vině některých obviněných.

179. Několik párů rohů ulovených nosorožců bylo dovezeno na jména obviněných z 2. skupiny lovců na mezinárodní letiště do Bratislavy, přičemž většinu z nich zadržela slovenská celní správa. K následující části skutkového děje nebyla zjištěna tak významná aktivita obviněných, jak tomu bylo v případě rohů dovezených do Prahy. Proto dovolatelé, jichž se uvedené zásilky týkaly, vznesli námitky proti skutkovému závěru (který byl i přes zjištěné odlišnosti stejný jako u obviněných z 1. skupiny lovců), že „aktivně spolupracovali a činili další kroky vedoucí k legalizaci nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu“. Obviněný P. F. zdůrazňoval, že ani po dovozu rohů nebyl v kontaktu s nikým z organizátorů, s nikým nespolupracoval, a proto byly třetí osoby nuceny zfalšovat jeho podpis. Ve stejném duchu argumentoval také obviněný L. B., který připomenul, že po zfalšování jeho podpisu na zpětvzetí odvolání v celním řízení zrušil všechny plné moci udělené právním zástupcům zprostředkovaným obviněnou P. M. Zdůraznil, že v řízení se angažovaly jemu neznámé osoby, které měly v úmyslu jej pouze využít za účelem získání rohů. On se snažil nastalou situaci řešit, rohy chtěl získat do svého vlastnictví, a pokud by s tím měl problémy, daroval by je nějakému muzeu nebo jiné instituci. Naopak neměl žádný úmysl poskytnout je obviněnému M. H. M., kterého ani neznal.

180. V této souvislosti je vhodné poukázat na odstavce 163. až 165. tohoto usnesení, kde Nejvyšší soud konstatoval, že pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných již postačovalo jejich předchozí jednání a na to navázané události. To ovšem neznamená, že by závěr o jejich aktivní spolupráci s dalšími pachateli této trestné činnosti byl nesprávný. K této součinnosti došlo už jenom tím, že obvinění se po zjištění, že rohy byly zaslány do Bratislavy a zadrženy celní správou, opět dostali do kontaktu s obviněnou P. M., která jim zajistila dva právní zástupce – Mariána Lešku a JUDr. Petera Weise. Ti zastupovali nejen oba dovolatele, nýbrž i další lovce z 2. skupiny, samostatně stíhané D. F. a P. E. Již jen z tohoto prostého faktu je zřejmé, že dovolatelé přes spoluobviněnou opět spolupracovali s organizátory trestné činnosti, přičemž je zcela nerozhodné, že obviněnému P. F. zprostředkoval danou spolupráci opět obviněný L. B. Je pravdou, že nebyly zjištěny bližší okolnosti ke zfalšování podpisu obou dovolatelů na zpětvzetí odvolání. Uvedená okolnost však nemůže ničeho změnit ani na vyvození trestní odpovědnosti ani na závěru o jejich spolupráci v rámci této organizované skupiny. Nejvyšší soud již v odstavci 162. tohoto usnesení zdůraznil, že pokud již obvinění dobrovolně participovali na evidentně ilegálních aktivitách určité skupiny osob, nemohli se v této souvislosti následně dovolávat toho, že nemohli předpokládat protiprávní chování třetích osob anebo zneužití svého jména z jejich strany. Nelze akceptovat ani námitku obviněného L. B., že měl o rohy skutečný zájem, snažil se je (jakožto lovec) získat do své dispozice, a nikoli je poskytnout komukoli jinému za účelem jejich obchodování na černém trhu. Toto jeho tvrzení je totiž rozporné i v rámci jeho vlastní výpovědi a neodpovídá ani jeho předchozímu jednání, kterým dal jasně najevo, že o žádnou trofej zájem neměl. Kromě toho, že se jí vzdal již v Jihoafrické republice výměnou za úhradu loveckého zájezdu, měl prý následně zájem o to, aby ji poslali zpět do JAR, jelikož nemínil platit clo. V kombinaci s faktem, že byl v dané době stále v kontaktu s obviněnou P. M., nelze dospět k závěru, že by si chtěl trofej ponechat pouze pro osobní účely.

181. O tom, že organizátoři trestné činnosti a 2. skupina lovců byli stále ve spojení, svědčí i další provedené důkazy, konkrétně odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. V hlavním líčení konaném dne 12. 12. 2017 byly přehrány telefonické hovory ze dne 23. 1. 2013 (č. l. 3380 až 3383). Nejprve obvinění N. H. M. a J. D. volali obviněné P. M. s dotazem, zda některý z těch pěti lovců byl vypovídat na celní správě. Ona obratem zavolala obviněnému L. B., sdělila mu, že jí volali, a poměrně konspirativním způsobem (kdy nechtěla uvádět nějaké konkrétnější údaje) se jej zeptala, jestli někdo někde byl. On jí odpověděl, že nikdo nikde nebyl, pouze L. dostal pokutu, jelikož „to“ nepředložil ke kontrole. Obviněný N. H. M. posléze opět volal obviněné P. M., ta mu sdělila, že teď se nic nedělo, nikdo nikde nebyl, jenom L. B. dostal nějakou pokutu ohledně toho špatného převozu do Německa. Z těchto telefonních hovorů vyplynulo také to, že obviněný L. B. jednal za celou tuto skupinu lovců s obviněnou P. M., bylo tudíž zcela zřejmé, že všichni obvinění „lovci“ byli ve vzájemném kontaktu. Přes obviněnou P. M. pak věděli, že do této záležitosti jsou zainteresovány další osoby, byť zřejmě obviněné N. H. M. a J. D. osobně neznali. Tito obvinění se snažili sledovat také dění okolo rohů zaslaných na jména lovců z 2. skupiny, přičemž jim i obviněné P. M. byl znám osud exemplářů evidovaných na jméno L. B., které byly zadrženy v SRN (tím pádem se nelze ztotožnit s výhradou dovolatelky, že s danými rohy neměla nic společného).

182. Ze všeho shora uvedeného vyplývá, že spojovacím článkem mezi všemi obviněnými i mnoha dalšími osobami, kterých se předmětné ilegální aktivity nějakým způsobem dotkly, byla obviněná P. M. K její osobě je nutné vyzdvihnout, že se velice aktivně účastnila prakticky celého průběhu dané trestné činnosti. Byla to ona, která sjednávala výpravy „lovců“ do JAR, a přitom velmi dobře věděla, za jakých to bylo podmínek. Následně byla všem loveckým pobytům osobně přítomna, působila jako tlumočnice a podílela se na podepisování důležitých listin, včetně těch ohledně vzdání se trofejí „ve prospěch farmy“. Posléze se právě ona snažila zajistit dovoz trofejí prostřednictvím společnosti Pelmi, s. r. o., které předkládala veškeré dokumenty, a dokonce přiměla pracovnice označené společnosti, aby zfalšovaly podpisy na plných mocích (srov. výpověď svědkyně R. H.). V neposlední řadě významně participovala na snaze docílit propuštění zadržených rohů do volného oběhu, kdy působila jako prostředník mezi obviněným M. H. M. a jeho spolupracovníky na jedné straně a obviněnými „lovci“ z obou skupin na druhé straně. Tímto způsobem zajišťovala podpisy plných mocí a darovacích smluv a předávání těchto dokumentů (srov. především telefonické odposlechy, č. l. 3380 a násl.). Její angažmá ve věci bylo zjevně ukončeno až v době, kdy další obvinění (M. N. a J. D.) zjistili, že je sledována policií, a nechtěli s ní nadále spolupracovat (srov. např. záznam schůzky z restaurace XY, č. l. 3132, dopis panu T., č. l. 2786, telefonické odposlechy, č. l. 3223).

183. V případě dovolatelky nevznikly vůbec žádné pochybnosti o jejím vědomém podílu na trestné činnosti. Naopak z rozsahu jejího působení lze dospět k závěru, že byla poměrně důležitým článkem celé organizované skupiny. Jakožto zprostředkovatelka loveckých pobytů měla podstatně ucelenější obraz o stavu věci než obvinění „lovci“. Přes svého tehdejšího přítele, měla dobrý přehled o dění na farmě i v JAR, přičemž je vhodné znovu poznamenat, že tato trestná činnost by šla jen stěží realizovat bez spoluúčasti jihoafrické strany. Bez této participace nelze zodpovědět, jak jinak by se trofeje přenechané ve prospěch farmy ocitly na cestě nejprve přímo do Vietnamu a poté alespoň do střední Evropy. Dovolatelka si rozhodně nemohla myslet, že nosorožčí rohy budou sloužit pouze k vnitrostátnímu obchodu mezi farmami v JAR již jen proto, že tato činnost byla v roce 2011 v JAR zakázána. Nelze pak racionálně uvažovat v tom smyslu, že by kdokoli platil veškeré náklady na lovecké licence, letenky a pobyt obviněných „lovců“ na farmě jen proto, aby získal rohy, uložil si je do banky a doufal, že někdy v budoucnu, možná za pár let, Vrchní soud Jihoafrické republiky povolí vnitrostátní obchod s trofejemi. Ten navíc ani žádné výrazné finanční benefity nepřináší, jak vyplynulo z výpovědi svědka P. H. V České republice byla dovolatelka napojena na jednoho z organizátorů trestné činnosti obviněného N. H. M. Je proto zcela nepochybné, že takto výrazná účast na trestné činnosti nemůže být již pouhou shodou náhod. Navíc její „funkce“ v rámci celé organizované skupiny byla již příliš důležitá na to, aby na ni byla dosazena osoba, která by nebyla seznámena alespoň se základním charakterem daných nelegálních aktivit.

184. S řadou výhrad, které dovolatelka v rámci svého obsáhlého podání vznášela, se již Nejvyšší soud vypořádal, neboť se do značné míry překrývaly s námitkami obviněných „lovců“. Lze snad pouze doplnit, že povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou pro ni, jakožto zprostředkovatelku loveckých výprav, platila ještě naléhavěji než u obviněných „lovců“. Na konečném závěru o její vině nemohla ničeho změnit skutečnost, že nebyla zjištěna přesná výše prospěchu, který ze spáchané trestné činnosti měla, anebo dokonce její tvrzení, že z předmětného jednání neměla žádný prospěch. I kdyby tomu tak bylo, stále platí, že se dopustila trestného činu, za který musí být vyvozena její odpovědnost. Nad rámec tohoto tématu lze ovšem poukázat na protokol o sledování osob a věcí (č. l. 3120), podle kterého na schůzce s obviněným N. H. P. dne 23. 2. 2013 hovořila mimo jiné o svých zásluhách, o tom, že spoustu věcí dělá zadarmo, a svou práci odvádí dobře. Přitom tvrzení, že „spoustu věcí dělá zadarmo“, se jistě nedá interpretovat tak, že by zadarmo dělala úplně všechno.

185. Celkově lze shrnout a uzavřít, že od samého počátku průběhu skutkového děje až do jeho konce (tedy od sjednávání zájezdů „lovců“ do JAR až po neúspěšnou snahu o propuštění rohů ze zadržení příslušných orgánů veřejné moci) provázely veškeré jednání takové okolnosti, které nemohly nechat nikoho na pochybách, že jde o nelegální aktivity. Postupem času jen přibývaly další podezřelé momenty, které by musely každého logicky uvažujícího jedince ještě více utvrdit v tom, že předmětné jednání není v souladu se zákonem. Platí tedy, že všem zúčastněným obviněným ve všech fázích, které se jich nějakým způsobem týkaly, muselo být do té či oné míry zřejmé, že se účastní trestné činnosti. Ta navíc vykazovala jasné prvky organizovanosti a její mezinárodní přesah byl rovněž evidentní. Nic jiného totiž nelze říci o aktivitách, které byly sjednávány ve střední Evropě, aby se přesunuly na jih Afriky, kde byly zařízeny všechny potřebné náležitosti, a poté, co se následky projevily opět na území střední Evropy, znovu docházelo ke koordinaci postupu většího množství osob, k němuž přistoupily (a rozhodně ne náhodou) osoby pocházející z jihovýchodní Asie. Stejně tak bylo zřejmé, že zájem uvedené skupiny (resp. jejích špiček) byl zaměřen na komoditu, kterou si musela velmi vysoce cenit, když bylo ve snaze o její získání vynaloženo tolik finančních prostředků a dalšího úsilí. Vysvětlení se nabízí pouze jediné, a to úmysl nosorožčí rohy zobchodovat na černém trhu a dosáhnout tím vysokého finančního zisku.

186. Samostatnou kapitolu tvoří další odnož této organizované trestné činnosti, které se společně s obviněným M. H. M. dopustil také obviněný M. P. Právě jmenovaný dovolatel by odsouzen za jednání spočívající (ve zkratce) v tom, že se účastnil loveckého zájezdu, jehož cenu (ve výši maximálně 1 818 000 Kč) nehradil a který mu zprostředkoval obviněný N. H. M. Sám si zajistil vývozní povolení k vývozu trofeje z uloveného nosorožce tuponosého jižního. Dovezené rohy pak dovolatel předal do dispozice obviněnému M. H. M., přičemž věděl, že jde o nelegální obchod. Uvedená skutková zjištění dovolatel napadl s tím, že v době lovu nosorožce, dovozu rohů i předání rohoviny byl v dobré víře, že jeho jednání je zcela legální. Rovněž brojil proti zjištění, že byl součástí organizované skupiny působící ve více státech, když ve skutečnosti znal toliko osobu obviněného N. H. M. a netušil, že by ten spolupracoval s dalšími lovci.

187. Také ve vztahu k dovolateli (obdobně jako u dalších obviněných „lovců“) je potřeba vyzdvihnout skutečnost, že svůj lovecký pobyt (v ceně dosahující až 1 818 000 Kč) sám neplatil a ani nemohl, poněvadž byl v danou dobu bez příjmů. Nelze si dost dobře představit, že by kdokoli – ať již obviněný N. H. M. nebo někdo jiný – utratil shora uvedenou částku proto, aby mohl z nosorožčích rohů vyrobit dekorativní předměty na výzdobu prostor budoucí cestovní kanceláře. Také je vcelku nereálné, že by někdo dovolateli zaplatil výlet v uvedené hodnotě ve snaze, aby se lépe připravil na práci zprostředkovatele loveckých pobytů v JAR. Je tedy zřejmé, že dovolatel předal spoluobviněnému rohy doručené na jeho jméno výhradně za účelem jejich zpeněžení na černém trhu. To byla totiž jediná možnost jejich lukrativního využití za situace, kdy je komerční využití zmíněného exempláře zákonem přísně zakázáno. Dovolatel se jako jediný z obviněných aktivně zajímá o lov a myslivost, takže uvedená skutečnost mu musela být bezpochyby známa. Kromě toho, pokud se již do těchto aktivit pouštěl, a navíc měl ještě zájem organizovat lovecké zájezdy do JAR, bylo jeho povinností seznámit se s příslušnou právní úpravou (v tomto směru pro něj platí to samé, co již bylo řečeno v odstavcích 152. až 155. tohoto usnesení Nejvyššího soudu).

188. Ve vztahu ke skutku dovolatele nadto existuje zásadní usvědčující důkaz, kterým jsou odposlechy telefonních hovorů. Ty byly všechny přehrány k důkazu v průběhu hlavního líčení konaného dne 20. 2. 2018 (č. l. 5010–5016), rovněž byl v hlavním líčení konaném dne 28. 6. 2017 (č. l. 4475–4487) postupem podle § 213 odst. 1. tr. ř. předložen stranám k nahlédnutí listinný důkaz nazvaný „vyhodnocení a výpis hovorů“ (č. l. 3493–3411). Právě na základě těchto důkazů dospěly soudy zcela správně k závěru o vině dovolatele. Je tudíž vhodné jejich obsah alespoň ve stručnosti připomenout. V hovorech ze dne 29. 3. 2013 dovolatel řešil s obviněným M. H. M. (v této části jen „M.“) odjezdy s dalšími lovci do JAR a také vyzvednutí zásilky s rohy. V hovorech ze dní 24. až 26. 4. 2013 obvinění hovořili o „kapitánovi“ jménem T., dále že M. sháněl pilu a chtěl, aby mu dovolatel přivezl malý roh. Ten tvrdil, že má hodně práce a nemá dálniční známku, na což mu M. odpověděl, ať si ji koupí, že ho tady platí. Z hovoru ze dne 29. 4. 2013 vyplynulo, že M., který není (zjevně míněno ve struktuře trestné činnosti) ten hlavní, předal roh T.u a ten s ním odjel. V hovorech ze dne 30. 4. 2013 s manželkou a ze dne 1. 5. 2013 s J. K. si dovolatel stěžoval, že M. mu nezaplatil všechny peníze, které mu za rohy slíbil (za velký roh to mělo být „50“). M. koupil pilu za 50 000, jinak ale o ničem nerozhoduje, všechno musí rozhodnout T. Baví se také o dalším odjezdu do Afriky. Dne 1. 5. 2013 M. žádal, aby dovolatel přivezl velký roh. Dne 15. 5. 2013 žádal dovolatel svou sestru o půjčení peněz s tím, že peníze dostane za Afriku, už dostal hodně, ale dostane další. V hovoru ze dne 15. 5. 2013 mluvil dovolatel s M. o další cestě do Afriky, kterou bude nutno odložit, jelikož T. se již delší dobu neozval. Dne 18. 5. 2013 dovolatel hovořil s L. K. (zájemcem o lov) o tom, že s Afrikou to vypadá špatně, M. přestal komunikovat s T. (poté co T. odvezl rohy) a dovolatel si shání práci, neboť M. mu již delší dobu nedal žádné peníze. Dne 4. 6. 2013 dovolatel a M. zjevně řešili kontrolu rohů dovolatele, ten M. sdělil, že čip nefunguje, nesouhlasí barva, a pokud jim to nevydá, tak zavolají policajty. Poté mu oznámil, že ho chtějí odvést. Dne 21. 6. 2013 komunikoval dovolatel se svou sestrou, která mluvila o Africe a o tom, jaké to bylo riziko. Všichni dovolateli říkali, aby se na to vysral, ale on odpověděl, že chtěl něco dokázat. Sestra řekla, že kdyby si jel normálně jenom zastřílet, ale s takovými věcmi, kde jsou drahý a vzácný … M. investoval dva a půl milionu. Dovolatel nevěděl ani, zda jsou ty kalíšky pravé, a uvedl, že do telefonu nemá říkat, že je „napíchlej“.

189. Z citovaného přepisu hovorů plyne, že dovolatel byl najat k tomu, aby v roli pseudo-huntera opatřil pár nosorožčích rohů a dále aby organizoval podobné výlety pro další osoby, o což se i snažil. Za získání rohů mu byla přislíbena finanční odměna (za velký roh zjevně částka 50 000 Kč), která mu však byla vyplacena jen zčásti. Dovolatel dobře věděl, jak obviněný N. H. M. nakládal s rohy, a také že si je nakonec odvezl Vietnamec označovaný jako T., který ve struktuře této trestné činnosti řídil jednání spoluobviněného a dodával potřebné finance. O tom, že jednání dovolatele nebylo legální, si byl vědom nejen on sám, ale i další jeho rodinní příslušníci (manželka, sestra) a též J. K. Lze tedy shrnout, že o trestné činnosti dovolatele nemůže být žádných pochyb. Přitom mu byly známy všechny rozhodné skutečnosti a všechny své kroky podnikal zcela vědomě a záměrně.

190. Nejvyšší soud uzavírá, že přijatá skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině jsou správná a odpovídají požadavkům § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou v posuzovaném případě velice zásadní také pro hodnocení naplnění subjektivní stránky u skutků všech obviněných, neboť klíčovým bodem zde byla rovněž otázka, o čem všem dovolatelé mohli nebo měli vědět, s čím mohli nebo měli počítat, a tudíž s jakými okolnostmi mohli být přinejmenším srozuměni. Z uvedeného důvodu se i v hodnocení Nejvyššího soudu prolínaly otázky čistě skutkové s hmotněprávní problematikou dotýkající se zavinění a spadající již do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., poněvadž v tomto konkrétním případě je od sebe prakticky nebylo možno oddělit.

191. Rozhodnutí soudů obou instancí mohou obstát i z pohledu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Lze sice připustit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně mohlo být podrobnější a přesvědčivější, přesto však soud zmínil všechny podstatné body, které byly rozhodující z hlediska přijetí závěru o vině obviněných. V daném případě proto nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jak činil např. obviněný P. F. Na důvodnosti postrádají také výhrady, že soudy hodnotily jednání obviněných „lovců“ paušálně bez přihlédnutí k individuálním odlišnostem. V tomto směru se lze plně ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že podstata jednání byla u všech z nich stejná, proto postačovalo vyjádřit se ke všem jejich skutkům souhrnně. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že různé odlišnosti, které jednotliví dovolatelé vytýkali, nebyly nikterak zásadního charakteru a rozhodně nebyly způsobilé kohokoli z obviněných „lovců“ vyvinit. Výrazněji se vymykal toliko skutek obviněného M. P., nicméně v tomto ohledu zastává Nejvyšší soud názor, že určitá míra paušalizace dovolateli spíše prospěla, neboť jeho konkrétní trestná činnost byla ve skutečnosti závažnější než u ostatních obviněných „lovců“. Přesto mu byl uložen stejný trest jako obviněným R. J., K. M., P. F. i L. B. Určitý paušální přístup navíc do značné míry napravil odvolací soud, který se věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí každému obviněnému individuálně, přičemž se dostatečně a správně vypořádal s jednotlivě uplatněnými námitkami. Nejvyšší soud tudíž neshledal žádné náznaky, že by soud druhého stupně blanketně zamítl podaná odvolání, což mu vytýkal obviněný N. H. P. Jak již bylo zmíněno, odvolací soud se námitkami obviněných zabýval, jeho hodnotícím úvahám nelze po věcné stránce ničeho vytknout. Nelze tak zaregistrovat stopy toho, že by nebyl seznámen s obsahem podaných odvolání, a to ani v době vydání jeho rozhodnutí.

192. Někteří dovolatelé poukazovali také na skutečnost, že na hodnocení provedených důkazů měl až příliš velký vliv odvolací soud, ač je tato procesní činnost vlastní primárně soudu nalézacímu. Obviněná P. M. konstatovala, že soud prvního stupně rezignoval na vlastní hodnocení důkazů i formulaci skutkových závěrů. To přenechal odvolacímu soudu, jehož autoritativně vnucené odlišné hodnocení nekriticky a nepřípustně akceptoval. Obviněný N. H. P. vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud chtěl v této oblasti pouze vyhovět odvolacímu soudu, v čemž spatřoval znaky soudcovské libovůle. Obviněný M. P. měl za to, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí v této trestní věci (tj. v usnesení ze dne 4. 3. 2019, č. j. 61 To 166/2018-5424) překročil své pravomoci, když naváděl soud prvního stupně, jakým způsobem má hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi svědků), přestože je jimi vázán na základě § 263 odst. 7 tr. ř., čímž měla být porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti. Jak bylo uvedeno v předchozím odstavci, poslední odsuzující rozsudek soudu prvního stupně i zde popsané skutkové závěry splňují kritéria § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř. Výsledky jeho vlastního procesního postupu tak je možno akceptovat. Proto mohl Nejvyšší soud zhodnotit pouze to, zda nebylo zasaženo do práva dovolatelů na spravedlivý proces nezákonnou ingerencí odvolacího soudu do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Pro otázku přezkumu skutkových zjištění platí, že odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3063).

193. Z popsaného pravidla vyplývá především to, že soud druhého stupně je vázán skutkovými zjištěními, pakliže k nim soud prvního stupně dospěl v souladu s požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Nicméně tak tomu v posuzovaném případě, konkrétně u prvního – zprošťujícího – rozsudku nalézacího soudu, nebylo. Odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí v projednávané věci naprosto důvodně konstatoval, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a že soud prvního stupně provedené důkazy nehodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022 (uveřejněno pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr.), na něž odkazovala i obviněná P. M., přitom nelze pominout, že odvolací soud je na základě § 254 tr. ř. oprávněn přezkoumat prvoinstanční rozsudek v rozsahu, v jakém je napadán podaným odvoláním, a to i z hlediska vad ve skutkových zjištěních. Tomu odpovídají ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), případně i c) tr. ř., které mu dávají možnost napadený rozsudek zrušit pro nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění nebo z důvodu pochybností o správnosti skutkových zjištění napadeného rozsudku a nutnosti provádět další dokazování. Pravidlo uvedené v § 263 odst. 7 tr. ř. se uplatní až v případě, že odvolací soud hodlá některé skutkové zjištění změnit či doplnit a ve věci pak sám rozhodnout. V této věci však odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Postupoval tak zcela v souladu se svými zákonnými oprávněními. Mimo to ani nelze říci, že by soud prvního stupně naváděl, jak důkazy hodnotit, pouze mu vytýkal, že se vůbec nevypořádal s celou řadou zjištěných skutečností a rozporů, které pak v podrobnostech vyjmenoval v dalších pasážích svého usnesení. Žádné instrukce ke „správnému“ způsobu jejich hodnocení však soudu prvního stupně nedal. Z tohoto pohledu proto nelze tvrdit, že by nalézací soud přenechal svou hodnotící úlohu soudu odvolacímu. Postupem obou soudů tudíž nemohlo dojít k jakémukoli zásahu do základních práv kohokoli z dovolatelů.

194. Dovolatelé vznesli také výhradu opomenutých důkazů. Obvinění P. M. a R. J. nesouhlasili s tím, že soudy neprovedly důkaz jihoafrickou právní úpravou, obviněný P. F. se naopak dožadoval výslechu svědků N. M. T., N. T. D. a N. R. K tomu je vhodné v obecné rovině připomenout, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V projednávané trestní věci soudy všechny požadavky vymezené Ústavním soudem splnily. Nalézací soud v odstavci 98. svého rozsudku dostačujícím způsobem vysvětlil, proč obviněnými navrhované důkazy (včetně těch shora vyjmenovaných) neprovedl, odvolací soud pak pod bodem 163. jeho rozhodnutí vyjádřil s jeho postupem souhlas. Nejvyšší soud souhlasí s jejich závěrem, že skutek byl bez důvodných pochybností prokázán a všechny důkazy požadované dovolateli by byly nadbytečné jak z hlediska přijatých skutkových závěrů, tak právního posouzení věci.

195. Soudy neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které ve svém dovolání někteří obvinění poukázali. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněných v projednávané věci zjištěny nebyly. Soudy nižších stupňů totiž hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo, spravedlivého procesu a v důsledku toho i o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 196. Mimo uplatněný dovolací důvod, a navíc zcela nedůvodná je také výhrada obviněné Z. P. týkající se porušení zásady totožnosti skutku. Dovolatelka měla být podle svého mínění odsouzena za jiný skutek, než pro který byla obžalována, a to z důvodu, že skutková věta byla doplněna o zjištění mající prokazovat její nepřímý úmysl. Konkrétně šlo o vloženou poznámku, že předmětného jednání se měla dopustit „na základě předem uzavřené a také naplněné dohody s P. M.“. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V obecné rovině lze nejprve připomenout, že pojmem skutek a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe (v zásadě ve shodě s odbornou literaturou) však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a následující; JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků musí měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. I Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, nebo ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05). Soudy (a předtím i státní zástupce) jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. V tomto kontextu je třeba uvést, že do skutkové věty popisující jednání dovolatelky byla zakomponována poznámka o její předchozí domluvě s obviněnou P. M. Kromě toho, že tato byla dodána na základě provedeného dokazování a zcela správného hodnocení důkazů, je zjevné, že nikterak nezměnila povahu jejího jednání, spíše pouze vysvětlila pohnutku dovolatelky k činu, jehož podstata zůstala stejná. Jinak řečeno, změnou formulace skutkové věty zůstala zachována téměř úplná shoda ve zjištěném jednání, a to za stavu, kdy následek se nezměnil vůbec, tj. byla zachována úplná shoda v následku. Podmínky § 220 odst. 1 tr. ř. byly splněny.

197. Nedůvodná a nezakládající žádný dovolací důvod je také námitka obviněného P. F. o tom, že nebyl poučen o možnosti prohlášení viny podle § 206c tr. ř. Je potřeba zdůraznit, že tento institut byl do trestního řádu zaveden s účinností od 1. 10. 2020. V této trestní věci však bylo první hlavní líčení konáno již dne 6. 1. 2016 (č. l. 4007). Ve věci tak proběhlo celé první hlavní líčení, byl vynesen první rozsudek nalézacího soudu, který byl posléze zrušen odvolacím soudem. Následující, druhé hlavní líčení se v době vstupu institutu prohlášení viny v účinnost již chýlilo ke konci a krátce na to, dne 20. 11. 2020, byl vydán druhý rozsudek soudu prvního stupně. Přitom prohlášení viny a poučení o této možnosti mají své místo hned na počátku hlavního líčení po přednesu obžaloby. Je-li prohlášení viny soudem přijato, neprovede se dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu (§ 206c odst. 6 tr. ř.). Jeho účelem je zejména významné urychlení a usnadnění průběhu hlavního líčení a s tím spojená úspora času a financí. Je zřejmé, že v posuzované věci nemohl být smysl a účel prohlášení viny splněn právě s ohledem na stadium, v němž se řízení nacházelo. Nebylo tedy povinností soudu (těsně před vyhlášením druhého rozsudku) ani později dovolatele, který své jednání navíc nedoznával, a naopak po celou dobu trval na své nevině, o této možnosti poučovat. 198. Všech jedenáct dovolatelů uplatnilo také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

199. V rámci tohoto dovolacího důvodu obvinění vyjádřili pochybnosti nad tím, zda se na jejich jednání, které se odehrálo v Jihoafrické republice, má vůbec vztahovat český právní řád. Dovolatelé rovněž z různých hledisek napadali závěr soudů o naplnění všech znaků objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku i obou kvalifikovaných skutkových podstat podle § 299 odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spočívajících ve spáchání činu v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Ti obvinění, kteří ke skutkovému ději přistoupili až později, namítali, že se nemohli účastnit spáchání trestného činu, který byl již předtím dokonán. Takřka všichni brojili také proti naplnění subjektivní stránky jak u základní, tak kvalifikovaných skutkových podstat § 299 tr. zákoníku. Současně s tím se domáhali posouzení jejich skutku jako jednání v právním omylu. Někteří dovolatelé navrhovali též aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

200. Část dovolatelů namítla porušení zásady teritoriality. Obviněný L. B. zdůrazňoval, že jediná jeho činnost se odehrála na území JAR, kde ovšem nepodnikl žádné kroky k tomu, aby byla jeho trofej vyvezena z této země. O zaslání rohů do ČR tedy nevěděl a jako jediný z lovců neposkytl na našem území žádnou součinnost. Obviněný L. B. upozornil na to, že ustanovení § 299 odst. 2 tr. zákoníku vymezuje skutek mimo jiné slovy „vyveze, doveze, proveze“, nicméně s ohledem na zásadu teritoriality je těmito slovy myšleno „vyveze z ČR, doveze do ČR či proveze skrz ČR“. Podle názoru dovolatele však z žádného důkazu nevyplývá, že „jeho“ rohy měly být dovezeny do ČR a že je měl obdržet právě on, poněvadž jeho jméno bylo pouze zneužito k tomu, aby rohy mohly být vyvezeny z JAR. Dovolatel rovněž poukázal na skutečnost, že případné účinky na území ČR měly být vymezeny také ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Tyto účinky považoval za splněné pouze ohledně „lovců“ z 1. skupiny, kteří uzavřeli smlouvy s obviněným M. H. M., nikoliv ohledně jeho osoby. Rovněž obviněná P. M. vytkla, že ona ani nikdo z „lovců“ neusiloval o zaslání rohů do ČR, jejich dovoz do tuzemska proto nebyl pokryt zaviněním nikoho z nich. Počínání obviněných v ČR pak nebylo motivováno ziskuchtivými pohnutkami, jejich jediným zájmem bylo zbavit se rohů.

201. Zásada teritoriality je zakotvena v § 4 tr. zákoníku a vyjadřuje základ místní působnosti českého trestního práva. Podle § 4 odst. 1 se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území. Podle § 4 odst. 2 se za trestný čin za spáchaný na území České republiky považuje a) dopustil-li se tu pachatel zcela nebo zčásti jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo b) porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Podle § 4 odst. 3 tr. zákoníku je účastenství spácháno na území České republiky, a) je-li tu spáchán čin pachatele, kdy místo spáchání takového činu se posuzuje obdobně podle odstavce 2, nebo b) jednal-li tu zčásti účastník činu spáchaného v cizině. Z citovaných zákonných ustanovení lze dovodit, že trestný čin nemusí být na území naší republiky spáchán ve všech svých znacích. Postačí, aby tu bylo provedeno jednání, i když následek (zpravidla půjde i o účinek) nastal v cizině, nebo naopak. Postačí i část spáchaného jednání nebo i část následku (účinku) v České republice, přičemž na rozsahu takové části jednání nebo následku, ani na tom, zda je čin trestný i v cizině, nezáleží. U tzv. tranzitních deliktů, kterými se rozumí činy, jež jsou páchány postupně na více relevantních místech je třeba za místo činu považovat všechna místa, kde se rozvíjel kauzální průběh mezi jednáním a účinkem, i když v těchto místech nedošlo k vlastnímu jednání, ani ještě k účinku (např. místem činu jsou všechna místa, kterými byla dopravována zásilka s omamnými prostředky, podobně je tomu i u dalších zásilek, u nichž je relevantní dovoz, průvoz či vývoz zboží nebo jiných komodit). Ve smyslu § 4 odst. 3 tr. zákoníku je třeba za místo spáchání účastenství považovat jak místo spáchání činu hlavního pachatele, ke kterému účastenství směřovalo, tak i místo jednání účastníka, tedy místo, kde k uvedeným formám trestné součinnosti došlo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 116–118).

202. Z formulace „měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat“ vtělené do § 4 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je zřejmé, že zákonodárce počítal i s následky (účinky), které měly na našem území nastat, resp. pachatel či pachatelé měli v úmyslu zmíněných následků (účinků) v ČR docílit. V této trestní věci bylo doloženo, že obviněný N. H. M. hodlal získat také rohy zaslané na jména 2. skupiny lovců na letiště v Bratislavě, v tomto případě však vše činil pouze zprostředkovaně přes obviněnou P. M., která byla s touto skupinou „lovců“ v kontaktu, zajišťovala jim právní zastoupení a dotazovala se jich na stav řízení (srov. odstavce 179.–181. usnesení Nejvyššího soudu). Z tohoto pohledu je zřejmé, že následky (účinky) měly alespoň zčásti skutečně nastat v ČR, takže je splněna podmínka § 4 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Co se týče rohů evidovaných na jméno obviněného L. B., bylo zjištěno, že následek (účinek) na území ČR přímo nastal, jelikož předmětné exempláře se dostaly do Prahy, kde je v kasinu převzal Vietnamec jménem A. D. D. a měl za úkol převézt je do Německa. I pokud by tomu tak ale nebylo, platilo by totéž, co bylo zmíněno předtím, tj. že bylo záměrem pachatelů trestné činnosti, aby se rohy dostaly na území naší země. Zde ve smyslu § 4 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku páchal trestnou činnost hlavní pachatel – obviněný N. H. M., a z tohoto důvodu bylo možno s přihlédnutím k zásadě akcesority účastenství hodnotit jednání všech jeho pomocníků také jako spáchané na území ČR. S námitkami, že dovoz rohů do ČR, případně podpis darovacích smluv, nebyl pokryt zaviněním kohokoli z dovolatelů, se nebylo možno ztotožnit, což Nejvyšší soud již odůvodnil v odstavcích 161.–163. a 169. tohoto jeho usnesení. Již pouze nad rámec uvedeného lze doplnit, že český trestní zákoník by na jednání obviněných dopadal i na základě zásady personality, kdy se v intencích § 6 tr. zákoníku podle zákona České republiky posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt.

203. Dovolatelé dále napadali závěr o naplnění znaků objektivní stránky trestného činu. Danému argumentačním okruhu dominovala výhrada, že exempláře nosorožce tuponosého jižního spadaly do přílohy II Úmluvy CITES a přílohy B nařízení (ES) č. 338/97. Z tohoto důvodu obviněná P. M. shledala, že nejde o exempláře druhu přímo ohroženého vyhubením ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž pouze o chráněný druh podle § 299 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož je podmínkou trestnosti spáchání činu na více než dvaceti pěti kusech živočichů, rostlin nebo exemplářů. Dovolatelka se v této souvislosti detailně zaobírala evropskou právní úpravou, především výkladem pojmu „obchod“ a stejně jako obviněný P. F. zdůrazňovala, že obchodem je ve smyslu čl. 2 písm. u) nařízení (ES) č. 338/97 rovněž převod vlastnictví. Kladla proto otázku, zda může být bezúplatný převod vlastnického práva k exempláři takovýmto obchodem, případně osobním využitím lovecké trofeje ve smyslu čl. 1 odst. 4b nařízení Komise (ES) č. 865/2006, a důrazně požadovala, aby byla tato otázka předložena Soudnímu dvou Evropské unie. Obviněný L. B. kromě otázky zařazení předmětných exemplářů namítl také, že přílohy Úmluvy CITES nebyly publikovány ve Sbírce mezinárodních smluv, a proto nejsou právně závazné. Jak on, tak obviněný R. J. dále vyzdvihli, že dotčení nosorožci nebyli volně žijícími živočichy, neboť byli chováni v zajetí na farmě, a z tohoto důvodu na ně nedopadá ochrana § 299 tr. zákoníku. Posledně jmenovaný dovolatel poukázal na nesprávnou formulaci právní věty rozsudku nalézacího soudu v návaznosti na novelizaci trestního zákoníku a vytkl, že bylo nutno označit nosorožce tuponosého jižního za „kriticky“, a nikoli pouze „silně“ ohrožený druh.

204. Trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 12. 2011 do současné doby) se dopustí, kdo v rozporu s jiným právním předpisem usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím. Shora shrnutými výhradami dovolatelé napadli zejména naplnění znaku „jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha … nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím“. Je vhodné připomenout, že podle právní věty rozsudku nalézacího soudu měli dovolatelé jinému usnadnit spáchání trestného činu, když „v rozporu s jiným právním předpisem jinému opatřili, a to umožněním usmrcení jednice silně ohroženého druhu živočicha, cenné exempláře k vyvezení, provezení a dovezení, přičemž čin spáchali ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“.

205. Obviněný R. J. poukazoval na fakt, že v době, kdy měli obvinění jinému cenné exempláře opatřit, bylo znakem skutkové podstaty § 299 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011) pouze opatření „jedince kriticky ohroženého druhu živočicha … nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím“. V době jednání obviněných v JAR se tudíž předmětná skutková podstata nevztahovala na „silně ohrožené“ druhy živočichů. V intencích § 299 odst. 2 tr. zákoníku se silně nebo kriticky ohroženým druhem rozumí ty druhy živočichů nebo rostlin, které ve smyslu § 48 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a § 14 vyhlášky č. 395/1992 Sb. za takové označují přílohy II a III k této vyhlášce (vyjmenované pod body 1 a 2 každé z těchto příloh). Jde o jedince, kterému poskytuje zvýšenou ochranu především vnitrostátní právní úprava České republiky. Jedná se tedy o živočichy, jejichž přirozeným výskytem je také území naší země (ze savců namátkou kočka divoká, medvěd hnědý, vlci či některé druhy netopýrů v uvedení příloze III, bod 1, a např. rys ostrovid nebo vydra říční v příloze III, bod 2). Z uvedeného je zřejmé, že nosorožec tuponosý jižní do této kategorie nezapadá. Argumentace obviněného R. J. by se tedy mohla zdát (alespoň na první pohled) relevantní, nicméně dovolatel zcela pominul, že právní režim dopadající na živého jedince uvedeného druhu může být za určitých okolností odlišný od právního režimu neživého exempláře v podobě nosorožčích rohů. Lze tedy připustit, že výraz „usmrcení jednice silně ohroženého druhu živočicha“ není zcela přesný, nicméně optikou naplnění objektivní stránky skutkové podstaty podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku je podstatné až následně uvedené „opatření cenných exemplářů k vyvezení, provezení a dovezení“, přičemž alespoň v právní větě týkající se hlavního pachatele N. H. M. je správně popsáno, že sobě a jinému opatřil exemplář druhu „přímo ohroženého vyhynutím a vyhubením“. 206. Ve smyslu skutkové podstaty podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku se druhy přímo ohroženými vyhubením nebo vyhynutím rozumí druhy živočichů a rostlin, které jsou uvedené v zákoně č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy, dále též jen „zákon č. 100/2004 Sb.“), a v právu Evropských společenství, resp. Evropské unie o ochraně ohrožených druhů. Podle § 2 písm. c) zákona č. 100/2004 Sb. je druhem přímo ohroženým vyhynutím nebo vyhubením druh uvedený v příloze A k přímo použitelnému předpisu Evropské unie o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. Jde tudíž o exemplář, kterému poskytuje zvýšenou ochranu především jiná než naše vnitrostátní právní úprava, zejména mezinárodní právo a právo Evropské unie, které je v České republice přímo použitelné a závazné (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3862–3863). Ještě v době páchání projednávané trestné činnosti byly konkrétní druhy živočichů a rostlin zařazeny do příloh A, B a C k nařízení Rady (ES) č. 338/97, které přímo navazovaly na přílohy I, II a III k mezinárodní Úmluvě CITES. Podle označených příloh je nosorožec tuponosý jižní, Ceratotherium simum simum, zařazen do příloh I, A, nicméně platí zde výjimka pro populace v Jihoafrické republice a Svazijsku, které spadají do příloh II, B, výhradně ale za účelem umožnění mezinárodního obchodu s živými zvířaty na vhodná a přijatelná místa určení a obchodu s loveckými trofejemi. Všechny ostatní exempláře jsou považovány za exempláře druhu zařazeného v příloze A, a obchod s nimi je podle toho regulován.

207. Dovolatelé proto namítali, že nosorožčí rohy byly loveckou trofejí, s níž bylo obchodováno ve smyslu Úmluvy CITES i nařízení Rady (ES) č. 338/97. Měli tudíž za to, že šlo o neživé exempláře spadající do příloh II a B, a nikoli tedy exempláře druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím v intencích § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Zmíněný náhled obviněných na věc soudy oprávněně nesdílely a Nejvyšší soud je s nimi zajedno. „Obchodem“ podle čl. I písm. c) Úmluvy CITES je vývoz, reexport, dovoz a introdukce z moře. Nařízením Rady (ES) č. 338/97 je „obchod“ definován v čl. 2 písm. u) jako dovoz do Společenství, včetně přivezení z moře, a vývoz či zpětný vývoz ze Společenství, a také využívání, přemísťování a převod vlastnictví podle tohoto nařízení v rámci Společenství, včetně případů uvnitř jednoho členského státu. Lovecká trofej byla definována v rezoluci konference členských stran Úmluvy CITES č. 12.3 a ve stejném znění implementována i do nařízení Komise (ES) č. 865/2006, konkrétně čl. 1 odst. 4b. Podle nich se „loveckou trofejí“ rozumí celý živočich nebo jeho snadno rozpoznatelná část nebo odvozenina, která je uvedena na připojeném povolení nebo potvrzení CITES a která splňuje tyto podmínky: i) nachází se v surové, zpracované nebo vyrobené podobě, ii) lovec ji získal zákonným způsobem lovem k osobnímu využití, iii) je lovcem nebo jeho jménem v konečné fázi dovezena, vyvezena nebo zpětně vyvezena v rámci přepravy ze země jejího původu do země, v níž má lovec obvyklé bydliště.

208. Z citované definice lovecké trofeje lze dovodit, že ta je spojena s osobou lovce, který ji získal zákonným způsobem lovem k osobnímu využití. V posuzovaném případě však obvinění získali trofej v podstatě na základě obcházení zákona, poněvadž od samého počátku měli v úmyslu ji využít nikoli k osobním účelům, ale komerčně tím, že hodlali jejím prostřednictvím uhradit cenu velmi nákladného zájezdu – technicky se jednalo o prodej ve smyslu čl. 2 písm. p) nařízení Rady (ES) č. 338/97, za který se považuje i pronajmutí, směna nebo výměna. Mimo to, někteří z „lovců“ (např. obviněná Z. P.) nosorožce ani sami neulovili, tj. nezískali trofej lovem. Především ale se trofeje následně „vzdali ve prospěch farmy“, čímž ji jednak (s ohledem na veškeré okolnosti skutkového děje) fakticky uvolnili ke komerčním účelům (srov. odst. 159. tohoto usnesení), a zároveň vyjádřili záměr, že s ní nehodlají nakládat jako s loveckou trofejí, tedy čistě ke svým osobním účelům. Za této situace nebylo předmětné nosorožčí rohy možno považovat ani za loveckou trofej, ani za exemplář tzv. osobního a rodinného charakteru. Nejde-li ovšem o loveckou trofej, stávají se rohy nosorožce tuponosého jižního automaticky exemplářem zařazeným do přílohy I Úmluvy CITES a přílohy A opakovaně zmiňovaného nařízení Rady.

209. Přesto však bylo předstíráno, že se o lovecké trofeje, a tím pádem též exempláře spadající do příloh II a B, stále jednalo, a rohy byly vyvezeny z JAR na adresy obviněných „lovců“ do ČR. Tímto byla v prvé řadě zneužita výjimka, kterou Úmluva CITES i nařízení Rady (ES) č. 338/97 připouští obchod s loveckými trofejemi, jímž je míněn pouze dovoz, vývoz a zpětný vývoz. Poslední věta čl. 2 písm. u) nařízení, kde je zmíněno také „využívání, přemísťování a převod vlastnictví“, se uplatní pouze u aktivit činěných až v rámci Společenství, tzn. na území členských států (a navíc pouze způsobem upraveným v nařízení). Logicky pak nemohla dopadat na vzdání se trofejí na farmě v JAR, což je ovšem ten poslední moment, kdy mohly být předmětné nosorožčí rohy ještě (byť již se značnou mírou tolerance) vnímány jako lovecká trofej a současně exemplář uvedený v přílohách II a B. Důležité je, že se nadále nejednalo ani o exemplář osobního a rodinného charakteru pro který na základě čl. 7 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 338/97 a čl. 57 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, platí odchylka od čl. 4 nařízení Rady od povinnosti předložit dovozní povolení. Při prvním dovozu do Společenství toto platí pouze pro exempláře, včetně loveckých trofejí, uvedených v příloze B. Avšak podle čl. 57 odst. 1 nařízení Komise se daná odchylka nevztahuje na exempláře, které jsou užívány k obchodnímu zisku, prodávány, vystavovány pro komerční účely, drženy k prodeji, nabízeny k prodeji nebo přepravovány k prodeji.

210. Soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině zcela správně konstatoval porušení právě čl. 57 nařízení Komise, ke kterému došlo neoprávněným dovozem rohů do Společenství bez dovozního povolení, kdy podmínky výjimky zakotvené v čl. 7 odst. 3 nařízení Rady a čl. 57 odst. 1, 3 nařízení Komise nebyly splněny. Přitom právě dovoz exemplářů bez dovozního povolení byl zásadním prvkem plánu organizátorů této trestné činnosti, jelikož platné dovozní povolení za podmínek uvedených v čl. 4 nařízení Rady by jim za těchto okolností nemohlo být uděleno. Porušení označených článků bylo tedy způsobem, jakým pachatelé zamýšleli získat rohy do svého držení a zobchodovat je na černém trhu. Nutným předpokladem pro celý tento protiprávní dovoz exemplářů bylo předchozí jednání obviněných „lovců“, kteří nejprve svým aktivním konáním pomohli opatřit exempláře v JAR, aby tyto mohly být vyvezeny ze země, a zároveň k tomuto vývozu a dovozu do ČR a SR propůjčili svou identitu (své jméno), čímž pachatelům poskytli možnost předstírat, že se jedná o obchod s loveckými trofejemi, a na tomto základě exportovat exempláře bez dovozního povolení. Předpokladem spáchání popisovaného jednání byla také činnost obviněné P. M., která součinnost obviněných „lovců“ předtím domluvila, a po celou dobu jejich pobytu v JAR působila jako prostředník. Lze ještě doplnit, že porušení čl. 57 odst. 1 nařízení Komise se týkalo také činu obviněného M. P., jenž se sám podílel na dovozu nosorožčích rohů, a to s cílem předat je za slíbenou finanční odměnu obviněnému M. H. M., tzn. využít je k nepovoleným komerčním účelům.

211. Ze všeho právě popsaného lze učinit závěr, že obvinění v rozporu s jiným právním předpisem (tj. Úmluvou CITES a oběma označenými evropskými nařízeními) poskytli pomoc třetí osobě či osobám, aby si opatřili nosorožčí rohy, které byly již v okamžiku dokonání trestného činu (tj. směny rohů za hodnotu loveckého zájezdu) exemplářem spadajícím do příloh I, A, a tudíž – s odkazem na § 2 písm. c) zákona č. 100/2004 Sb. druhem přímo ohroženým vyhynutím nebo vyhubením, který je jedním ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Lapidárně řečeno znak spočívající v „opatření exempláře druhu přímo ohroženého vyhynutím nebo vyhubením“ byl naplněn. Na tom nemůže ničeho změnit skutečnost, že usmrcení jedinci nosorožce tuponosého jižního nežili ve volné přírodě, nýbrž byli chováni v zajetí na farmě. V tomto ohledu totiž platí čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 338/97, podle něhož se s výjimkou použití článku 8 na exempláře druhů zařazených do přílohy A, které se narodily a byly odchovány v zajetí nebo které byly uměle vypěstovány, vztahují stejná ustanovení jako na exempláře druhů zařazených do přílohy B. Podstatná je ovšem právě výjimka odkazující na čl. 8, v němž jsou zakotvena ustanovení týkající se regulace obchodních činností. Například podle čl. 8 odst. 1 platí, že nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A je zakázáno. To stručně shrnuto znamená, že pro exempláře zařazené do přílohy A chované v zajetí platí zásadně stejná pravidla jako pro exempláře zařazené do přílohy B, avšak s výjimkou případů komerčního nakládání s nimi. Jak již bylo zdůrazněno výše, ono „vzdání se trofejí ve prospěch farmy“ bylo ve skutečnosti směnou za hodnotu velmi drahého zájezdu, a fakticky tedy prodejem ve smyslu čl. 2 písm. p) nařízení Rady. Taktéž obviněný M. P. prodal své trofeje, jednak za hodnotu loveckého safari, jednak za další přislíbené finanční prostředky zřejmě v řádech několika desítek tisíc korun, které mu měl zaplatit (a minimálně zčásti i zaplatil) obviněný N. H. M. Lze zopakovat, že obvinění své rohy ve skutečnosti prodali (řečí nařízení „využili k prodeji“) a tím navíc úmyslně umožnili, aby je další osoby nabyli pro obchodní účely (jež měly být realizovány na černém trhu v Asii). Za této situace nebylo možno na předmětné nosorožčí rohy nahlížet jako na exempláře zařazené do přílohy B, nýbrž na exempláře náležející do přílohy A nařízení, byť byli nosorožci chováni v zajetí. Kromě toho bylo jednáním obviněných porušeno ještě další ustanovení „jiného právního předpisu“, a to čl. 8 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 338/97.

212. Ač obviněná P. M. namítala opak, je ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně zcela správně označeno konkrétní ustanovení „jiného právního předpisu“, který byl jednáním obviněných porušen. Lze zopakovat, že jde o čl. 57 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, jelikož na základě jeho porušení (zneužití zde zakotvené výjimky) mohly být exempláře neoprávněně dovezeny do prostoru Evropského společenství. Napadená skutková věta proto není zasažena vadou, pro kterou by nemohla obstát. Přesto by se dalo podotknout, že v popisu skutku mohl být – jako další porušené ustanovení jiného právního předpisu – uveden také čl. 8 nařízení Rady (ES) č. 338/97, který hrál důležitou roli i při dalším jednání obviněných na území České republiky. Pokud jde o právní úpravu jiného právního předpisu, nelze akceptovat ani požadavek na aplikaci jihoafrického práva, neboť jej dovolatelka odůvodnila toliko vlastní verzí skutkového děje, v níž odmítala jakýkoli podíl (svůj i obviněných „lovců“) na dovozu rohů na území střední Evropy. Tato její obhajoba byla nicméně vyvrácena (srov. odstavce 161.–163. a 183. tohoto usnesení). Proto je nutno na celé jednání nahlížet jako na tranzitní delikt, jehož následky se projevily také na území naší země a posoudit jej podle zde platných a účinných právních norem (srov. odstavce 200.–202.). Ve vztahu k problematice jiného právního předpisu nelze přisvědčit ani obviněnému L. B., že Úmluva CITES byla závazná pouze ve svém vlastním textu, a nikoli v přílohách, které nebyly nikde publikovány. Úmluva CITES totiž upravuje podmínky obchodu s exempláři právě podle jejich zařazení do té které přílohy. Pokud by nebyly právně závazné přílohy, nebyla by ve své podstatě závazná ani celá řada ustanovení samotné úmluvy. Z tohoto důvodu nelze náhled dovolatele přijmout. Kromě toho byly celou dobu platné a závazné přílohy nařízení Rady (ES) č. 338/97 (dále je k otázce seznámení se s právními předpisy vhodné odkázat na odstavce 153.–155. tohoto usnesení Nejvyššího soudu). Odvolací soud se zcela správně vypořádal také s výhradou retroaktivního působení pozdějšího zákona. Nejvyšší soud plně souhlasí s jeho stanoviskem, že odkaz na nařízení Komise (EU) č. 750/2013 byl toliko formálním pochybením a nijak neovlivnil právní postavení dovolatele. Podstatné je zdůraznit, že dovolatel byl odsouzen pouze na základě takových ustanovení aplikované právní úpravy, které byly ve stejném znění jak v době, kdy se dopustil trestné činnosti, tak následně v době účinnosti nařízení Komise (EU) č. 750/2013.

213. Obviněná P. M. se v rámci své argumentace týkající se primárně zařazení příslušných exemplářů do příloh A či B věnovala také podpisu darovacích smluv mezi obviněnými z 1. skupiny „lovců“ a obviněným M. H. M. V tomto ohledu rozebírala pojmy „osobní“ a „nekomerční“ používané v evropských nařízeních a položila následující otázky (zkráceně): a) zda může být bezúplatný převod vlastnictví, resp. držby k exempláři obchodem ve smyslu čl. 2 písm. u) nařízení Rady (ES) č. 338/97; b) zda může být takový bezúplatný převod osobním využitím lovecké trofeje ve smyslu čl. 1 odst. 4b nařízení Komise (ES) č. 865/2006. Domáhala se proto, aby byly v intencích § 9a tr. ř. takové předběžné otázky položeny Soudnímu dvoru Evropské unie. V tom, že soudy obou stupňů jejímu požadavku nevyhověly, spatřovala dovolatelka mimo jiné i naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

214. Úvahy dovolatelky jsou v obecné rovině bezesporu zajímavé, jejich základním problémem ovšem je, že jsou zcela nepřiléhavé na zjištěný skutkový děj. To znamená, že na posuzovanou trestní věc je vůbec nelze aplikovat. Dovolatelka v prvé řadě operovala s údajem, že nosorožčí rohy zadržené celní správou na ruzyňském letišti byly loveckou trofejí podle čl. 1 odst. 4b nařízení Komise. V odstavcích 207. a 208. tohoto usnesení však již bylo zdůvodněno, že se o loveckou trofej prokazatelně nejednalo, ve skutečnosti šlo o exemplář zařazený do příloh I., A. Dovolatelka taktéž hovořila o bezúplatném převodu, ani to ale neodpovídá zjištěným okolnostem případu. Je potřeba si uvědomit, že prvotním cílem celé trestné činnosti bylo opatřit nosorožčí rohy pro členy mezinárodní organizované skupiny, aby ti je následně mohli využít k obchodování na černém trhu. Tento záměr však nebyl naplněn. Obviněným „lovcům“ byl sice ze strany pachatelů trestné činnosti zaplacen velmi drahý pobyt v JAR, nicméně protiplnění v podobě získání rohů se jim zatím do rukou nedostalo. Zmiňovaný „bezúplatný převod“ byl tedy v praxi zastřeným právním úkonem, jehož reálnou podstatou bylo dokončení prvotního prodeje (směny) rohů za cenu loveckého zájezdu. V pojetí čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97 tak šlo o dokončení snahy o využití exempláře druhu zařazeného do přílohy A pro jeho prodej na straně obviněných „lovců“ 1. skupiny a současně o nabytí exempláře druhu zařazeného do přílohy A pro obchodní účely na straně obviněného N. H. M. Takový způsob nakládání je v dotčeném článku výslovně zakázán. To současně znamená, že právní posouzení skutečného charakteru jednání (nikoli verze předkládané na obhajobu některého z obviněných) nevzbuzuje žádné pochybnosti, které by opodstatňovaly položení předběžné otázky SDEU. Jedná se o tzv. acte clair. Proto výhrady dovolatelky, které nesprávně podřadila také pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neměly naději na úspěch.

215. K právě rozebíranému stadiu trestné činnosti, charakterizovanému snahou více obviněných pomoci obviněnému M. H. M. získat nosorožčí rohy do své držby, je potřeba akcentovat, že jednání všech zúčastněných obviněných bylo trestné samo o sobě, tj. bez dalších, předchozích anebo následujících, protiprávních úkonů. Lze ještě jednou zopakovat, že veškeré aktivity směřující k propuštění rohů ze zadržení celní správy a ČIŽP byly vedeny záměrem pomoci pachatelům trestné činnosti nabýt exempláře druhu zařazeného do přílohy A pro obchodní účely (čl. 8 odst. 1 nařízení Rady), neboli v rozporu s jiným právním předpisem pomoci jinému opatřit si exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím (§ 299 odst. 2 tr. zákoníku). To je podstatné zejména u dovolatelů, kteří k trestné činnosti přistoupili právě až v této fázi, a sice J. D., M. N. a N. H. P. Všichni tři shodně namítali, že trestný čin byl v době jejich vstupu do děje již dávno dokonán, a nemohli tudíž naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, a to ani jakožto účastníci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ani s těmito výhradami se ovšem nelze identifikovat. Již státní zástupce ve svém vyjádření konstatoval, že účastenství na trestném činu je možné nikoliv jen do okamžiku dokonání, ale až do doby dokončení trestního jednání. K tomu odkázal na komentář k trestnímu zákoníku, podle něhož platí, že spáchá-li hlavní pachatel trestný čin, je možné účastenství až do jeho dokonání, popř. umožňuje-li to dikce skutkové podstaty do jeho dokončení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 569). Je přitom zcela zřejmé, že nezákonné jednání nebylo v daném případě ani zdaleka dokončeno, poněvadž nedošlo k realizaci jeho hlavního záměru (tj. prodeji rohů na černém trhu ve Vietnamu), a dokonce ani k tomu, aby si některý z pachatelů reálně opatřil požadované exempláře do své fyzické moci. V uvedené fázi proto bylo i nadále možno účastnit se trestné činnosti jako pomocník ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž jednání všech tří obviněných naplňovalo znaky trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu není potřeba zamýšlet se nad úvahami obviněného M. N., zda by jeho skutek nemohl být posouzen jako jiný trestný čin.

216. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, a to u všech dovolatelů. Stejně tak nepochybuje ani o naplnění subjektivní stránky u veškerých posuzovaných skutků. Skutečnost, že obvinění byli přinejmenším srozuměni se všemi aspekty, které zakládaly protiprávnost jejich jednání, Nejvyšší soud obsáhle rozebral již ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním (srov. odstavce 151.–189. tohoto usnesení). Lze proto již jen v teoretické rovině připomenout, že u nepřímého či eventuálního úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340–341). Jak již Nejvyšší soud mnohokrát zdůrazňoval, zjištěné okolnosti skutkového děje zcela jasně značily, že posuzované aktivity nemohou být legální, přesto byli obvinění „lovci“ (a to ještě v tom pro ně nejpříznivějším případě) zcela lhostejní k následkům svého jednání, které však mohli nepochybně předpokládat. Proto Nejvyšší soud akceptuje závěry soudů obou instancí o existenci přinejmenším nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku u jednání všech dovolatelů. Je pravdou, že u některých dalších obviněných soudy výslovně neuvedly, jakou formu zavinění u nich shledaly. Podstatné ovšem je, že jednání obviněných J. D., P. M., M. N., N. H. P., ale též lovce M. P. je zcela jednoznačně kryto úmyslným zaviněním, které vykazuje spíše znaky úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

217. Již soudy obou stupňů důvodně odmítly výhrady, že někteří dovolatelé jednali v omluvitelném právním omylu. Lze připomenout, že kdo v intencích § 19 odst. 1 tr. zákoníku při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku platí, že omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Jak již dovolací soud popisoval v části svého usnesení věnované skutkovým zjištěním, protiprávnost posuzovaného jednání, jehož podstatou bylo lukrativní obchodování s rohy ohrožených nosorožců, by ve všech jeho stadiích musela být zřejmá i laikovi, který by nebyl seznámen s evropskou ani mezinárodní právní úpravou. Případného omylu tak ve smyslu § 19 odst. 2 tr. zákoníku bylo možno se vcelku jednoduše vyvarovat (k seznámení se s právní úpravou dále srov. odstavce 152.–155. tohoto usnesení).

218. Kromě znaků základní skutkové podstaty byly naplněny také znaky kvalifikované skutkové podstaty § 299 tr. zákoníku. Pachatelem trestného činu podle § 299 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je, kdo spáchá čin podle § 299 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Značným prospěchem se ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku rozumí prospěch dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč, přičemž jeho příjemcem má být buď sám pachatel, anebo kterákoli jiná osoba. Tohoto prospěchu však nemusí pachatel dosáhnout, protože postačí jeho úmysl k tomu směřující. Proto ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je pojmově vyloučeno zavinění jen z nedbalosti, ale vyžaduje se úmysl podle § 15 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3862). Z učiněných skutkových zjištění neplyne žádná pochybnost, že každý jednotlivý skutek vymezený ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně směřoval k získání značného prospěchu pro hlavního pachatele projednávané trestné činnosti. Cena každého páru nosorožčích rohů získaných obviněnými totiž ve všech případech výrazně přesáhla hranici 1 000 000 Kč. Proti této skutečnosti ani žádný z dovolatelů nic nenamítal. Pouze obviněná Z. P. vytkla absenci úmyslu ve vztahu k výši prospěchu a tvrdila, že nebyla srozuměna s tím, jakou hodnotu mají nosorožčí rohy nebo jí zadarmo poskytovaný výlet. Jejím jediným úmyslem bylo zúčastnit se výletu pořádaného její blízkou známou a následně se zbavit starostí s tím, že nosorožčí rohy se ocitly náhle a bez jejího vědomí v České republice. Tato její obhajoba, že v podstatě vůbec nic nevěděla, vydala se do Afriky, aniž by tušila, kdo její výlet bude hradit atd., nemohla být z logických důvodů shledána věrohodnou. Soudy naopak zcela racionálně uzavřely, že dovolatelka (stejně jako ostatní obvinění „lovci“) dopředu věděla, že celý zájezd do JAR pro ni bude zadarmo výměnou za poskytnutí nosorožčích rohů, dále že si musela uvědomovat, že zájezd není levnou záležitostí (to si mohla případně i sama zjistit) a za této dějové konstelace musela být přinejmenším srozuměna i se značnou hodnotou „lovecké trofeje“, kterou pomohla dalším osobám opatřit (k tomu srov. odstavce 152.–160. a 185. tohoto usnesení). Právní kvalifikace jednání všech obviněných také podle § 299 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je tedy správná.

219. Daleko více obviněných brojilo proti závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 299 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, která dopadá na spáchání činu podle § 299 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Organizovanou skupinou se podle ustáleného výkladu v odborné literatuře i judikatuře rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob. Pro účast na organizované skupině není třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, když naopak postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem. Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, rovněž nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 858). Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání trestného činu členem organizované skupiny je dána i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří účastník na trestném činu a dva pachatelé. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle § 23 tr. zákoníku. Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též další osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak přímo neztotožněné, a to za splnění předpokladu, že trestně stíhané osoby jsou si vědomy takové okolnosti (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010, uveřejněné pod č. 22/2011 Sb., dále i rozhodnutí uveřejněná pod č. 53/1976-II., č. 45/1986, č. 36/1995 či č. 33/2023 Sb. rozh. tr.).

220. Co se týče přímo organizované skupiny působící ve více státech, k naplnění tohoto znaku postačuje, pokud organizovaná skupina působí alespoň ve dvou státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 794/2004, uveřejněné pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.). Není přitom rozhodná státní příslušnost členů této skupiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 337/2023). Skutková podstata § 299 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku nevyžaduje pouze to, aby se pachatel dopustil trestného činu jako člen takové mezinárodně působící organizované skupiny, nicméně postačí spáchání skutku ve spojení s ní. Zákonnou dikcí „ve spojení“ jsou postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině, pachatel může, ale také nemusí být členem organizované skupiny na niž je při páchání trestné činnosti jakkoliv navázán. K naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty tak může dojít i významnější spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním může být Česká republika, byť v zásadě srovnatelnou s jeho členstvím v takové skupině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1044/2021, uveřejněné pod č. 42/2022 Sb. rozh. tr.). S ohledem na povahu organizované kriminality a na charakteristiku organizované skupiny jako cílevědomě vytvořeného uskupení lidí, jejichž součinnost směřuje ke spáchání trestného činu, se z hlediska zavinění vyžaduje u této okolnosti podmiňující použití vyšší trestí sazby úmysl, byť postačí i nepřímý úmysl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023. s. 2117, 2118).

221. Aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 299 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku rozporovali obvinění z řad „lovců“. Obviněná Z. P. zpochybnila samotnou existenci organizované skupiny působící ve více státech s tím, že soud prvního stupně označil za její členy pouze dvě osoby (obviněné P. M. a J. D.). Také poznamenala, že v rozhodnutí obou soudů nebyla vůbec řešena otázka jejího zavinění k probíranému zákonnému znaku. Také další dovolatelé namítali, že tento konkrétní znak nebyl ve vztahu k jejich osobám prokázán. Podle názoru obviněného K. M. nebyl jeho vědomý podíl na činnosti organizované skupiny působící ve více státech prokázán, a to ani tím, že se účastnil hromadné schůzky v nějaké restauraci, kde akceptoval řešení navržené lidmi, které do té doby neznal. Obviněný L. B. zdůraznil, že znal toliko obviněnou P. M., naproti tomu o obviněném M. H. M., případně jakýchkoli dalších osobách, neměl ani tušení. Také obviněný L. B. namítal, že měl povědomí pouze o obviněných P. M., L. B. a P. S., kteří s ním cestovali. S žádnými jinými osobami nepřišel do styku a neměl o nich ani žádné povědomí. Obviněný M. P. uvedl, že znal pouze obviněného N. H. M., ostatní osoby před sdělením obvinění nikdy neviděl, nikdy o nich neslyšel, nikdy s nimi nejednal a nevěděl, že by obviněný N. H. M. spolupracoval s nějakými dalšími lovci.

222. Lze připustit, že naplnění znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech nevěnovaly soudy přílišnou pozornost. Nelze ovšem přisvědčit obviněné Z. P., že by taková skupina nebyla prokázána z toho důvodu, že soud prvního stupně výslovně neoznačil alespoň tři její členy. Vždyť z učiněných skutkových zjištění lze bez jakýchkoli pochybností dovodit nejen existenci skupiny samotné, ale i dostačující počet jejích členů. Je proto vhodné poznamenat, že trestná činnost byla organizována (alespoň zčásti) z České republiky, trestný čin byl dokonán v Jihoafrické republice a jeho následek se měl finálně projevit ve Vietnamu. Bez ohledu na to, zda si obvinění „lovci“ uvědomovali zapojení třetí z vyjmenovaných zemí, je zde bez dalšího splněn územní požadavek na organizovanou skupinu působící ve více státech. Nejinak je tomu u požadavku personálního, tedy zapojení alespoň tří trestně odpovědných osob. Z provedeného dokazování totiž jasně vyplynula účast více lidí, kteří se aktivně a úmyslně podíleli na záměru zmocnit se nosorožčích rohů, propustit je do volného oběhu a nakonec je vyvézt až na černý trh do Vietnamu. Jejich činnost byla koordinována, každý plnil své konkrétní úkoly, vzájemně spolupracovali. Patrně sice neznali všechny osoby působící v dané nelegální struktuře, ta ani nebyla v celém svém rozsahu odhalena, nicméně to není překážkou k přijetí nepochybného závěru o existenci organizované skupiny působící ve více státech. Pokud tedy nižší soudy přímo nejmenovaly její členy, nezbývá než (ve světle učiněných skutkových zjištění) konstatovat, že shora popsaná kritéria členství bezpochyby splňovali, jak uvádí i soud prvního stupně (bod 95. jeho rozsudku), obvinění N. H. M., P. M., J. D., M. N. a N. H. P., dále zcela jistě osoby N. T. D. a N. V. T. a v neposlední řadě nelze pominout, že předmětná trestná činnost by se nemohla realizovat bez účasti dalších osob působících na jihoafrické farmě.

223. Není možno ztotožnit se s výhradami obviněných „lovců“ z 1. i 2. skupiny, že by nebyli přinejmenším srozuměni s tím, že se svého protiprávního jednání dopustili ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Sice v podstatě souladně tvrdili, že znali pouze obviněnou P. M., avšak si nemohli ani v nejmenším myslet, že by celou akci (cestu tam a zpět, vyřízení povolení, lov nosorožce, stravu, ubytování) byla schopna zařídit a především zaplatit pouze ona sama, bez spoluúčasti jihoafrické strany. Koneckonců spoluobviněná neřídila chod samotné farmy, spíše působila jako prostředník mezi obviněnými a majitelem i zaměstnanci farmy, takže bylo jasné, že celý lovecký pobyt je v režii jiných osob než obviněné P. M. a že je také jinými osobami placen. Ostatně i zisk v podobě nosorožčí trofeje byl určen pro jiné osoby než pro pouhou zprostředkovatelku těchto loveckých safari. Celé jednání vykazovalo od samého počátku znaky organizovanosti a zapojení většího množství osob, a proto lze již v tento moment vystopovat alespoň srozumění obviněných „lovců“, že jejich protiprávní jednání se děje ve prospěch a ve spojení s mezinárodní organizovanou skupinou. Zmíněnou eventualitu si všichni mohli poměrně jednoduše představit a považovat ji za možnou. Po návratu do České republiky a dovozu rohů na jejich jména se muselo toto srozumění ještě posílit, poněvadž bylo zřejmé, že nějaké další neznámé osoby stály za zasláním „jejich trofejí“ do ČR a jiné osoby se (opět prostřednictvím obviněné P. M.) vynořily a snažily se rohy vymanit ze zadržení celní správy. V této souvislosti došlo již ke zcela evidentní, vědomé a koordinované spolupráci mezi obviněnými „lovci“ z 1. skupiny a členy předmětné organizované skupiny směřující k dokončení trestného činu. Nicméně i „lovci“ z 2. skupiny poskytli součinnost v souvislosti s celním řízením a zjevně byli – alespoň přes osobu obviněné P. M. – obeznámeni s existencí dalších neztotožněných osob, které se v této záležitosti angažovaly (srov. body 181.–182. tohoto usnesení).

224. Jednodušší je situace u obviněného M. P., neboť jeho podíl na trestné činnosti byl o poznání aktivnější. Nejenže se účastnil zařizování svého vlastního loveckého pobytu, nýbrž obdobné pobyty organizoval i pro další potenciální „lovce“. Nosorožčí rohy si sám vyzvedl a předal je obviněnému M. H. M., byl fakticky jeho spolupracovníkem, řešili spolu další nakládání s rohy i financování trestné činnosti ze strany Vietnamce řečeného T. To znamená, že dovolatel sám vědomě a pravidelně plnil úkoly v rámci páchání trestné činnosti, v organizaci měl své místo (svou roli), a jeho jednání tedy výrazně přesáhlo úroveň pouhého spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Shora bylo uvedeno, že členy organizované skupiny nemusí být pouze spolupachatelé, ale též účastníci na trestném činu, přičemž se musí jednat minimálně o tři trestně odpovědné osoby – v našem případě tedy dovolatele, N. H. M. a pana „T.“ (srov. dále odstavce 186.–189. tohoto usnesení). 225. Obvinění P. M. a L. B. se domáhali také využití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu je vhodné předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

226. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. 227. Obviněný L. B. odůvodnil svůj požadavek tvrzením, že se jakožto lovec snažil získat rohy do své dispozice, a neměl tedy v úmyslu poskytnout je pachatelům trestné činnosti k obchodování na černém trhu. Na tuto jeho obhajobu ovšem ani jeden za soudů zcela logicky nepřistoupil (srov. odstavec 180. tohoto usnesení). Navíc i sám dovolatel (při svých životních zkušenostech) musel dobře vědět, že pachatelé trestné činnosti by se nenechali o rohy jen tak připravit, když si za ně předtím zaplatili minimálně hodnotou velmi nákladného výletu do JAR. Že by dovolatel takto riskoval pro něco, o co po celou dobu vlastně vůbec neměl zájem, příliš očekávat nelze. Postačuje tedy jen stručně konstatovat, že i „jeho“ nosorožčí rohy byly určeny pro černý trh, a nikoliv pro osobní a nekomerční využití. Z tohoto důvodu již není potřeba více reagovat na argument subsidiarity trestní represe. 228. Obviněná P. M. naproti tomu ve svém podání naznačila, že zákaz legálního obchodu s nosorožčími rohy neměl jakékoli pozitivní účinky na snížení počtu upytlačených exemplářů. V této souvislosti je vhodné připomenout, že v roce 2008 se ve Vietnamu rozšířila fáma, že pravidelným (každodenním) pitím prášku z nosorožčích rohů smíchaným s vodou lze zabránit onemocnění rakovinou. Z tohoto důvodu skokově narostla poptávka po této komoditě, se kterou se však nesmělo legálně obchodovat. Došlo tedy k masivnímu nárůstu ilegálního obchodu a také pytláctví, které je štědře financované zejména asijskými mafiemi a které je hrozbou pro další přežití nosorožců jako živočišného druhu. Tento více než palčivý problém se dodnes nepodařilo eliminovat. Je pravdou, že jedním z názorů na možné řešení (který zastávají právě jihoafričtí farmáři) je legalizovat obchod s rohovinou a nasytit tím trhy ve Vietnamu i jinde v Asii, prozatím z rozsáhlých zásob, které jsou dnes uloženy v bankách. Nicméně tento názor je v menšině, když řada odborníků upozorňuje na skutečnost, že takto obrovské trhy ve velmi hustě zalidněných asijských zemích dlouhodobě a hlavně způsobem, který by neohrožoval přežití nosorožců, nasytit nelze. Uvolnění obchodu s rohy by v první fázi vedlo ke snížení jejich (dnes až závratně vysoké) ceny, došlo by k další stimulaci poptávky a získání nových pravidelných uživatelů, což by ve svém důsledku spíše vedlo k další eskalaci pytlácké krize (zejména po vyčerpání zásob dnes uložených v bankách).

229. Nejvyšší soud pochopitelně není kompetentní tuto otázku jakkoliv odborně řešit, musí ale zdůraznit, že veškeré instituce, které k tomu kompetentní jsou, zatím v žádném případě legalizaci obchodu s rohovinou nepodpořily, naopak z jejich strany i ze strany mnoha odborníků a ochránců přírody je vyvíjena opačná snaha s tímto fenoménem bojovat. Všechny aplikovatelné právní předpisy jakékoli komerční nakládání striktně zakazují. Navíc prvotní příčinou vybíjení nosorožců v posledních 16 letech není nic jiného než nadměrná poptávka po jejich rozích a obchod s nimi na černém trhu. Nejvyšší soud tudíž neshledal jedinou známku toho, že by obchodování s rohy nosorožců bylo neškodnou záležitostí, kterou by snad bylo vhodné i legalizovat. Naopak dospěl k závěru, že jde o velmi závažný druh mezinárodního organizovaného zločinu, jenž může vést k nevratným ekologickým škodám. Všichni obvinění v projednávaném případě přispěli svým dílem k páchání takovéto trestné činnosti, a je tedy z podstaty věci vyloučeno, aby se kdokoli z nich dovolával aplikace subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 230. Někteří dovolatelé napadli také výrok o uloženém trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

231. Do zákonného rámce označeného dovolacího důvodu bez dalšího spadá výtka obviněného M. P. týkající se nedobytnosti peněžitého trestu. Dovolatel jej hodnotil jako trest, který zákon nepřipouští. Podle jeho mínění soudy nedostatečně zjistily jeho majetkové poměry, které ve skutečnosti nejsou příliš dobré na to, aby mohl peněžitý trest vykonat. Odkázal na ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku, podle něhož peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. K tomu je potřeba nejprve uvést, že v obecné rovině byl dovolateli vyměřen peněžitý trest plně v souladu se zákonnými požadavky § 67 a § 68 tr. zákoníku. Též nelze pominout, že při uvážení všech okolností případu, a to hlavně vysoké společenské škodlivosti dovolatelova skutku v protipólu ovšem na příliš dlouhou dobu vedení trestního řízení, lze dospět k závěru, že se nejedná o trest nepřiměřeně přísný. Nadto nelze ani tvrdit, že by se soudy zabývaly poměry dovolatele až tak nedostatečně, poněvadž disponovaly alespoň základními fakty o jeho finanční situaci. Přitom ani zákon ani judikatura v daném směru nevyžadují zcela detailní zjištění majetkových poměrů. To je patrné již ze znění § 68 odst. 4 tr. zákoníku, na jehož základě příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu.

232. Státní zástupce v bodech 93.–107. svého vyjádření podrobně rozebíral judikaturu k tématu dobytnosti peněžitého trestu, podle které není na překážku uložení zmíněného trestu ani ne zcela příznivá majetková situace pachatele, případně ne zcela přesné zjištění jeho majetkových poměrů. Například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011, nepostačuje pro závěr o nedobytnosti trestu pouhá pravděpodobnost neplacení ani neochota obviněného platit. V usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 821/2016, by Nejvyšší soud považoval trest za nedobytný jen tehdy, jsou-li již v době rozhodnutí zřejmé okolnosti uvedené v § 344 odst. 1 tr. ř. a současně je zřejmé, že obviněný nebude schopen splatit tento trest ani v případě odložení jeho výkonu či povolení splátek podle § 342 tr. ř. Podle dalšího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1286/2017, nevylučuje dobytnost trestu uloženého v nízké výměře ani zadlužení obviněného. V usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 Tdo 12/2022, považoval Nejvyšší soud za dostačující pro zjištění majetkových poměrů i vlastní vyjádření obviněného. Ústavní soud pak v usnesení ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1084/12, důvodně připomenul, že na nedobytnost peněžitého trestu je možno reagovat kdykoliv v průběhu jeho výkonu. V daném směru je vhodné citovat příslušná zákonná ustanovení, kdy podle § 342a odst. 1 tr. ř. předseda senátu upustí od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku, jestliže a) odsouzený se v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých stal dlouhodobě neschopným peněžitý trest zaplatit, nebo b) by výkonem peněžitého trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

233. Lze tudíž shrnout, že neuložení peněžitého trestu přichází v úvahu jedině za situace, je-li jeho nedobytnost zřejmá, nikoli toliko pravděpodobná. Pokud by se následně zjistilo, že trest opravdu není dobytný, bylo by možno postupovat podle § 342a odst. 1 tr. ř. Z vlastního vyjádření dovolatele i jeho popisu finanční situace v mimořádném opravném prostředku nevyplývá, že by uložený peněžitý trest musel být nutně nedobytný. Je tomu právě naopak, neboť sám dovolatel uvedl několik informací, z nichž by se dalo dovodit, že trest v celkové výši 50 000 Kč je schopen vykonat. V prvé řadě je důležité, že dovolatel je výdělečně činný, takže má zajištěn určitý pravidelný příjem. Kromě toho jde o muže ještě v relativně mladém věku (nar. 3. 3. 1981), jenž neuváděl žádné zdravotní či obdobné problémy, které by mu bránily zajišťovat si finanční prostředky prací (a to např. i brigádou vedle jeho hlavní pracovní činnosti). S výjimkou povinnosti platit výživné na děti dovolatel neuváděl žádné aktuální dluhy či povinnost hradit škodu, které by měly přednost před výkonem peněžitého trestu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1977, sp. zn. 2 Tzf 3/76). Podle jeho vlastních slov je majitelem motorového vozidla v hodnotě 20 000 Kč, což je téměř polovina výše vyměřeného peněžitého trestu. Bez významu není ani jím zmíněná skutečnost, že jej finančně podporuje rodina. Nejvyšší soud proto není ani trochu přesvědčen, že by peněžitý trest v takto nízké výměře byl nedobytný, a argumentace dovolatele tím pádem opodstatněná.

234. Výhradu nezákonného trestu vznesla rovněž obviněná P. M., která vyjádřila přesvědčení, že do výměry uloženého peněžitého trestu nebyla podle § 92 odst. 3 tr. zákoníku započítána doba, kterou strávila ve vazbě. Na podporu svého právního názoru citovala závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 727/2020. Není od věci zmínit, že v § 92 odst. 1 tr. zákoníku je zakotven tento požadavek: jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Podle § 92 odst. 3 tr. zákoníku není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry. Dovolatelka proto žádala, aby se 122 dní strávených ve vazbě projevilo přímo ve výroku o daném trestu, a to odečtením 122 denních sazeb ve výši 300 Kč. 235. Již státní zástupce v bodech 156.–162 svého vyjádření ovšem podotkl, že takový náhled na věc není správný a že ani dovolatelkou citovaný judikát není v souladu s její argumentací. Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 727/2020 vypořádal s podobnou námitkou obviněného způsobem, který je úplně přiléhavý také na požadavky dovolatelky, proto postačuje jeho závěry bez dalšího citovat. Podle Nejvyššího soudu „podstatou § 92 odst. 1 tr. zákoníku není úprava otázky započtení vztahujícího se k postupu soudu při ukládání trestu, nýbrž při výkonu trestu. Proto se toto ustanovení neuplatní při samotném ukládání trestu, ale až ve stadiu vykonávacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1544/2008). Proto také příslušný výrok, má-li být učiněn, není součástí meritorního rozhodnutí, a tedy výroku o uloženém trestu, ale rozhodnutí navazujícího, učiněného v rámci výkonu trestu. Obviněným v této souvislosti rovněž zmiňované ustanovení § 92 odst. 3 tr. zákoníku pak upravuje postup soudu, pokud není započítání vazby možné, neboť započítání vazby je limitováno § 92 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, jejichž aplikace se obligatorně zvažuje jako první. Toto ustanovení se proto použije již při ukládání trestu, pokud není možné započítání vazby podle § 92 odst. 1 tr. zákoníku ve vykonávacím řízení, takže je třeba stanovit druh a výměru trestu i s přiměřeným zřetelem na vykonanou vazbu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1544/2008). Do peněžitého trestu však takové započítání možné je (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1121). Peněžitý trest je totiž stanoven pomocí denních sazeb, tudíž je možné jednoznačným způsobem zohlednit dny strávené ve vazbě.“ Lze tedy uzavřít, že výrok o peněžitém trestu není zatížen žádnou vadou. Návrh na započítání vazby měla dovolatelka učinit nikoli cestou dovolání, nýbrž v rámci vykonávacího řízení, kde o něm bude rozhodnuto postupem podle § 334 odst. 1 tr. ř.

236. Jiní dovolatelé hodnotili uložený trest jako nepřiměřeně přísný, a to v návaznosti na nepřiměřenou délku trestního řízení. Obviněný K. M. v tomto ohledu namítl, že uložený trest nemůže obstát v testu proporcionality, mimo to se ohradil proti faktu, že peněžitý trest byl bez bližšího vysvětlení uložen jen některým obviněným „lovcům“. V reakci na délku řízení se pak domáhal zastavení trestního stíhání. Obviněný P. F. se ze stejného důvodu domáhal kompenzace postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, navíc nelibě nesl, že mu nalézací soud v druhém odsuzujícím rozsudku uložil přísnější trest než v tom prvním, a nakonec vytkl, že soud nedostatečně a nesprávně hodnotil jeho majetkové poměry. Obviněný R. J. nebrojil proti trestu, ale proti samotné délce řízení, v čemž stejně jako oba další dovolatelé spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. 237. V prvé řadě je vhodné vyzdvihnout, že námitku nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b tr. ř. (srov. shora již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Zásah dovolacího soudu by tudíž přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

238. Porušení principu proporcionality trestní represe dovolatelé spojili s nepřiměřenou délkou trestního řízení, které trvalo přibližně devět a půl roku. Nadto ke spáchání projednávané trestné činnosti došlo již v druhé polovině roku 2011, tj. před necelými třinácti lety od rozhodnutí v tomto dovolacím řízení. Nejvyšší soud nepomíjí, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že námitky ohledně porušení tohoto práva nemůže ignorovat. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, srov. též REPÍK, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6–7/2001, s. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku, č. stížnosti 26390/95, formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Na stejných zásadách stojí také judikatura Ústavního soudu (viz kupř. nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

239. Nelze než připustit, že řízení v této trestní věci trvá nepřiměřeně dlouhou dobu a že došlo k porušení přinejmenším § 2 odst. 4 tr. ř. Rovněž je třeba otevřeně deklarovat, že průtahy nebyly zaviněny žádným z dovolatelů, nýbrž v nejvyšší míře postupem soudu prvního stupně, který byl ovlivněn nejen náročností věci, ale především tím, že jeho rozsudky musely být opakovaně rušeny. Jak bylo v podrobnostech uvedeno v předchozím odstavci, za odpovídající kompenzaci tohoto nežádoucího stavu považuje současná česká i evropská soudní praxe snížení trestu, a to i s využitím § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Naproti tomu požadavek obviněného K. M. na zastavení trestního stíhání konstantní judikatura v zásadě neakceptuje (až na skutečně výjimečné případy), což v podrobnostech rozebral státní zástupce v bodech 51.–60. jeho vyjádření k podaným dovoláním. Z toho je možno vyzdvihnout odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, podle kterého nedůvodné průtahy sice narušují právo obviněného na spravedlivý proces, avšak „porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy“. Ta „neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit“. Správný byl tudíž požadavek obviněného P. F. na mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Každopádně již nalézací soud tohoto institutu využil, když dovolateli uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců a peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč. Přitom trestní sazba § 299 odst. 4 tr. zákoníku činí dvě léta až osm let. Nejvyšší soud rozhodně nepovažuje takto vyměřený trest za nepřiměřeně přísný, jelikož nelze odhlédnout od značné společenské škodlivosti jednání, které bylo součástí mezinárodního nelegálního obchodu s nosorožčími rohy a ten má ve svém celku katastrofální důsledky pro populaci těchto vzácných živočichů. Výměra trestu 50 000 Kč nedosahuje ani výše dvou průměrných platů v České republice, takže pro zdravé pracující muže jistě není problém uvedenou částku uhradit. Ke zbylým námitkám lze jen ve vší stručnosti poznamenat, že nalézací soud uložil přísnější tresty než ve svém předchozím rozsudku z důvodu, že předmětné rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných právě do výroku o trestu. Soud prvního stupně také odpovídajícím způsobem zdůvodnil, že některým obviněným peněžitý trest neuložil vzhledem ke zjištění, že by byly nedobytné ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy neshledal na žádném z uložených trestů nic nezákonného či dokonce protiústavního.

240. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných jsou zjevně neopodstatněné. Proto všechna podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2024

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu