Plný text
8 Tdo 39/2026-416
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání obviněného D. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 6 To 144/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 27/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 2 T 27/2024, byl obviněný D. P. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pokusem přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 1 roku.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 6 To 144/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu pokusu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 15. 12. 2021 v úmyslu se obohatit sjednal se spolkem Asociace pro bezpečné potraviny, z. s., IČO: 22867414, jehož byl předsedou, pracovní poměr na dobu neurčitou, s nástupem dne 16. 12. 2021, hrubou mzdou ve výši 61 400 Kč a místem výkonu práce v Praze, i přesto, že příjmy spolku výši odměny neodpovídaly, přičemž vytvoření pracovního místa a sjednání pracovního poměru mělo být dohodnuto a odsouhlaseno na členské schůzi konané dne 11. 12. 2021, která se fakticky nekonala a zápis z ní byl zfalšován, a na základě takto uzavřeného pracovního poměru, který následně dne 31. 12. 2021 rozvázal, podal na ČSSZ, IČ: 00006963, se sídlem Trojská 1997/13A, 182 00 Praha 8, dne 23. 12. 2021 přihlášku do registru zaměstnavatelů, oznámení o nástupu do zaměstnání dne 16. 12. 2021 a následně žádost o ošetřovné na nezletilou dceru AAAAA (pseudonym), a to za období od 16. 12. 2021 do 20. 12. 2021 a dále od 21. 12. 2021 do 29. 12. 2021, přičemž z důvodu podezření na účelové uzavření pracovního poměru nebyl příspěvek ve výši 16 814 Kč vyplacen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 6 To 144/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítal, že rozhodnutí spočívá na skutkových zjištěních, která jsou ve zjevném rozporu s výsledky provedeného dokazování, čímž je současně založena nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, a napadené rozhodnutí taktéž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení rozhodných skutečností. O zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, resp. přestože řízení vedené před soudem prvního stupně je zatíženo vadami, které rovněž naplňují uvedené dovolací důvody.
5. Konkrétně dovolatel vytkl, že ačkoliv se odvolací soud pokusil napravit nedostatek v podobě neprovedení obviněným navrhovaného výslechu svědkyně Š. B. a sám výslech této svědkyně doplnil, s ohledem na časový odstup tato již nebyla schopna věcně vypovídat. Podle dovolatele tak došlo ke zkrácení jeho práva na efektivní obhajobu ve smyslu čl. 40 Listiny základních práv a svobod, a to odkládáním provedení navrhovaného důkazu na okamžik, kdy jej již nebylo fakticky možné provést. Vyložil-li odvolací soud absenci věcné výpovědi svědkyně jako potvrzení verze svědčící dovolateli v neprospěch, potom jeho závěr spočíval na nesprávném právním posouzení vyplývajícím ze zjevně nesprávné interpretace provedeného důkazu. Dále poukazoval na komunikaci mezi ním a svědkyní J. B., z níž nevyplynulo, že by si dovolatel byl vědom nakažení kteréhokoliv ze svých dětí onemocněním COVID-19, když testování bylo v daném období rutinním úkonem, kterým děti opakovaně procházely. Dovodily-li tedy soudy z této komunikace, že o 11 dní dříve před odvolacím soudem výslovně referovanou komunikací disponoval dovolatel výše uvedenou informací, že budou splněny podmínky k tomu, aby mohl bezprostředně po podpisu pracovní smlouvy požádat o vyplacení ošetřovného, jde o závěr spekulativní a učiněný ve zjevném rozporu s obsahem daného důkazu. Obviněný uvedl, že jelikož uzavřel předmětnou pracovní smlouvu prokazatelně dne 15. 12. 2021 (přičemž pracovní poměr vznikl dne 16. 12. 2021), je jeho úvaha vyjádřená v odkazované komunikaci se svědkyní týkající se ošetřovného (tzn. že by toto ošetřovné mohl získat) zcela legitimní a logická v kontextu rozhodné právní úpravy i chronologického průběhu rozhodných událostí. Rovněž zdůraznil, že soudy se nezabývaly věrohodností svědkyně, což považoval za zásadní deficit jejich postupu způsobující nezákonnost rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 608/06).
6. Měl za to, že je trestán za jednání „účelové“, aniž by byla splněna podmínka protiprávnosti ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, což označil za chybnou právní úvahu ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Argumentoval, že i pokud by pracovní smlouvu uzavíral pouze s výhledem na vyplacení ošetřovného, nijak by se tím jeho jednání nelišilo od ostatních zaměstnanců uzavírajících pracovní smlouvy s výhledem na konkrétní výhody, např. délku pracovního volna, výši mzdy či platu, aj. Odvolací soud jednání obviněného označil za neomluvitelné a společensky škodlivé, aniž by to v odůvodnění hodnocení tohoto výroku vyložil, přičemž se opíral jen o repetitivní proklamaci, že předmětnou věc nelze vyřešit ani v přestupkovém řízení, ani jiným způsobem mimo prostředky trestního práva, aniž by však vysvětlil proč. Dovolatel k tomu uvedl, že ke klamání v daném případě nedocházelo ani mezi smluvními stranami pracovní smlouvy, ani vůči příslušnému orgánu státní správy reprezentujícímu veřejný zájem (ČSSZ), kterému byly v zákonném rozsahu poskytnuty všechny relevantní informace v jejich úplnosti. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu omezit právo na ošetřovné či jiné dávky vyplývající z práva zaměstnanosti např. minimálním trváním pracovního poměru, zajisté by tak učinil. Dovolatel přitom nijak nerozporoval, že uzavření pracovní smlouvy bylo z hlediska účastníků kalkulovaným rizikem – jak uvedl ve své výpovědi před soudem, strany pracovní smlouvy byly seznámeny s tím, že buď se podaří záměr (realizaci objemově signifikantního fundraisingu ve prospěch zaměstnavatele – spolku) uskutečnit a spolek tím existenčně zachránit, nebo bude nutné přistoupit k jeho zrušení a likvidaci z ekonomických důvodů. Pokud by však dovolatel neučinil nic, byl by konec spolku zcela jistý a neodvratný.
7. Význam podle dovolatele postrádají i úvahy soudů obou stupňů o zajištění financování spolku jako zaměstnavatele. Dovolatel upozornil, že jako statutární orgán i člen spolku vždy v minulosti dokázal zajistit, že spolek svým závazkům dostál (a to i v postavení zaměstnavatele), přičemž žádný ze soudů neprovedl konkrétní důkazy, které by byly oporou pro závěr, že v projednávaném případě spolek tyto závazky nebude moci unést, resp. že mezi stranami pracovní smlouvy budou existovat i po skončení pracovního poměru nevypořádané peněžité závazky. Pro závěr odvolacího soudu, že dovolatel vůbec neměl v úmyslu pro svého zaměstnavatele jakoukoli činnost vykonávat, žádné provedené důkazy nesvědčí. Pro ukončení pracovního poměru měl zcela konkrétní důvody, které ve své výpovědi soudu srozumitelně předestřel.
8. Dovolatel měl za to, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, když se soudy nevypořádaly s jeho konkrétními námitkami proti výpočtu škody. Dovolatel přitom v řízení prostřednictvím uvedených námitek a podrobného matematického postupu opakovaně a zcela konkrétně vysvětlil, proč nebyla splněna podmínka minimální výše škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 209 odst. 1 tr. zákoníku, resp. proč je výpočet použitý orgány činnými v trestním řízení chybný. Soudy nižších stupňů však reagovaly nezdůvodněným závěrem, že tomu tak není, a ověření předmětného výpočtu ze strany žádného ze soudů prokazatelně provedeno nebylo.
9. Dále obviněný vytkl, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se soukromoprávními otázkami platnosti uzavřené smlouvy. K otázce svého nároku na dávky ze systému nemocenského pojištění pro úplnost podotkl, že s ohledem na jeho postavení zaměstnance v pracovním poměru podle § 10 odst. 1 a 2 zákona o nemocenském pojištění platí, že „pojištění vzniká zaměstnanci dnem, ve kterém začal vykonávat práci pro zaměstnavatele, ale za den, ve kterém tento zaměstnanec v pracovním poměru začal vykonávat práci, se považuje rovněž den přede dnem započetí výkonu práce, za který mu podle zákoníku práce příslušela náhrada mzdy nebo platu nebo za který se měsíční mzda nebo plat nekrátí (např. za dovolenou, svátek, návštěvu u lékaře)“. I kdyby tak ve sjednaný den nástupu do práce začal dovolatel rovnou čerpat dávku ošetřovného, na jeho účasti na systému nemocenského pojištění a nároku na ošetřovné by to nic neměnilo. Uzavřel, že pracovní poměr prokazatelně vznikl, smluvní strany splnily náležitosti podmiňující vznik tohoto pracovního poměru a povinnosti s tím spojené a v souladu s právní úpravou dovolatel požádal o vyplacení ošetřovného na nezletilou dceru.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 6 To 144/2025-381, jako odvolacího soudu postupem podle § 265k tr. ř. a podle § 265m téhož zákona zprostil dovolatele obžaloby, in eventum aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že obviněný v něm toliko opakoval obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů a s níž se již oba soudy vypořádaly (soud prvního stupně tak učinil v bodech 31–38 odůvodnění rozsudku a odvolací soud v bodech 6–8 odůvodnění usnesení). Státní zástupce se s argumentací obou soudů ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. poznamenal, že dovolatel vycházel z nesprávného názoru, že k porušení procesních podmínek ve smyslu tohoto dovolacího důvodu může dojít i tím, že se odvolací soud dostatečně nevypořádá s odvolacími námitkami obviněného. Uvedené porušení procesních podmínek totiž spočívá v tom, že odvolací soud napadené rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával, což není případ této trestní věci.
12. K námitce porušení práva obviněného na efektivní obhajobu výslechem svědkyně Š. B. až v odvolacím řízení státní zástupce uvedl, že skutek se stal v závěru roku 2021, přičemž jmenovaná svědkyně provedla v předmětném spolku kontrolu, o níž byl vypracován protokol dne 4. 3. 2022. Nachází-li se těžiště dokazování v trestním řízení v řízení před soudem, mohla být svědkyně vyslechnuta nejdříve dne 20. 5. 2024 v průběhu prvního hlavního líčení, kdy od doby skutku uplynulo 3 a půl roku. Byla-li namísto toho vyslechnuta až odvolacím soudem v červnu 2025, od skutku v té době uplynul další rok – celkem 4 a půl roku. Podle státního zástupce je tak zřejmé, že již v době řízení před nalézacím soudem byl časový odstup od skutku značný a v době odvolacího řízení se již nijak výrazně neprodloužil. Konstatoval, že z hlediska paměťových stop v mysli svědkyně se v obou případech jednalo o situaci podobně nepříznivou. Z obsahu spisu přitom není zřejmé, že by dovolatel považoval výslech této svědkyně za stěžejní pro svou obhajobu nebo významný pro skutková zjištění. Z počátku jeho výpovědi lze usuzovat pouze tolik, že právě uvedená svědkyně měla být patrně onou kontrolorkou, které měl dovolatel telefonicky sdělit svůj tehdejší záměr uzavřít pracovní poměr. Z hlediska podstaty dovolatelova jednání se jedná o okolnost zjevně podružnou, když ani dovolatel netvrdil, že by snad seznamoval uvedenou svědkyni se všemi okolnostmi zamýšleného jednání a že by mu snad tato dávala nějaké rady či doporučení. Námitka dovolatele tak není vymezena v souladu s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce se pak rozsáhle věnoval zásadě in dubio pro reo a nemožnosti jejího přezkumu v dovolacím řízení.
13. Pokud dovolatel brojil proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily věrohodnost svědkyně J. B. a jaká skutková zjištění učinily o jeho zavinění, opakoval-li, že před uzavřením pracovní smlouvy nemohl vědět, že jeho děti by mohly být covidem nakaženy, poukázal státní zástupce na bod 33. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že dovolatel již dne 13. 11. 2021 (zřejmě míněno 13. 12. 2021) věděl, že jeho syn bude testován, a dále věděl, že ode dne 15. 12. 2021 je jeho syn v izolaci. Státní zástupce uvedl, že dovolatel nepřiřadil tyto námitky žádné konkrétní variantě žádného z dovolacích důvodů. V tomto směru za něj státní zástupce ani dovolací soud dovolání doplnit nemůže, proto ani v této části nepovažoval dovolání za odpovídající některému z dovolacích důvodů.
14. K tvrzené absenci protiprávnosti podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že oba soudy považovaly pracovní smlouvu za uzavřenou bez vážného úmyslu, když dovolatel vystupoval jak na straně zaměstnavatele, tedy spolku, který neměl prostředky na výplatu mzdy 61 400 Kč, tak i na straně zaměstnance, tedy sebe, který v očekávání onemocnění svých dětí předpokládal, že namísto práce bude čerpat ošetřovné. Odvolací soud dovodil tento úmysl dovolatele i z jím vyhotoveného falešného zápisu o schválení předmětného pracovního poměru členskou schůzí. Nekonání takové schůze a osobní zfalšování zápisu o ní dovolatel upřímně doznal v průběhu hlavního líčení. K povaze uzavření pracovního poměru se sebou samým státní zástupce připomněl, že podle současné judikatury není samokontrahování automaticky neplatné; je nutno zkoumat, zda neexistuje střet zájmů podle § 22 odst. 2 občanského zákoníku, a pokud střet zájmů zjištěn není, není tím vyloučeno, že se jedná o zneužití práva, a to zvláště v případě jediného společníka či jednatele. Takovému zneužití práva může nasvědčovat například stanovení nepřiměřeně vysoké mzdy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, a nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, č. j. III. ÚS 669/17-1, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 Ads 284/2017-42, ze dne 19. 5. 2025, č. j. 3 Ads 241/2023-47). Právě jako zneužití práva se jeví pracovní smlouva v nyní projednávané věci. Státní zástupce považoval za zásadní, že spolek se zavázal k výplatě mzdy ve výši 61 400 Kč, aniž by tento spolek takovou částkou disponoval, a aniž by měl reálnou naději, že ji nějakým způsobem získá. Ani samotný dovolatel neuvedl, že by snad v době uzavírání smlouvy měl nějakou konkrétní reálnou možnost uvést spolek do takového stavu, aby byl schopen platit měsíčně takové částky svému novému řediteli. Ve výpovědi u hlavního líčení dne 20. 5. 2024 dovolatel naopak potvrdil nereálnost takové mzdy prohlášením, že absence finančních prostředků ve spolku si byl vědom a že proto byl připraven ten potřebný provoz financovat tak, jak to dělal v letech předchozích, když prostě vkládal své osobní prostředky formou darů do asociace. Je proto zcela zřejmé, že částka 61 400 Kč, kterou dovolatel následně představil ČSSZ jako podklad pro výpočet výše ošetřovného, nebyla skutečnou mzdou, ale virtuální částkou, kterou hodlal dovolatel toliko vydávat za svou mzdu, ačkoliv ve skutečnosti se mohlo jednat nanejvýš o jeho vlastní prostředky. Pokud by dovolatel popravdě uvedl, že částku 61 400 Kč může nanejvýš vybrat ze svých úspor a opět ji tam zpět vložit, výchovné by mu nepříslušelo. Nejednalo se totiž o dávku, kterou by se spořícímu obyvatelstvu navyšovaly stávající úspory, nýbrž o dávku nahrazující část ušlé mzdy. Zdůraznil, že podle § 8 občanského zákoníku platí, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Státní zástupce uvedl, že to, že dovolatel uzavřel předmětnou pracovní smlouvu formou samokontrahování, je dalším důkazem toho, že výsledná pracovní smlouva byla toliko fiktivní – bez vůle dovolatele založit takto skutečný pracovní poměr k výkonu práce sebe jako zaměstnance pro jím zastupovaný spolek jakožto zaměstnavatele. K posuzování fiktivních pracovních smluv z hlediska trestného činu podvodu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1238/2018, ve věci, v níž bylo účelem uzavření pracovních poměrů s nadsazenou mzdou toliko čerpání vysokých nemocenských dávek a peněžité podpory v mateřství (obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 726/2019, či ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 3 Tdo 579/2024).
15. Doplnil, že pracovní smlouva uzavřená jen za účelem čerpání sociálních dávek bez vážné vůle založit takto pracovně právní vztah zaměstnavatele a zaměstnance odporuje dobrým mravům, jejichž význam je i v pracovním právu shodný jako v občanském zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, č. j. II. ÚS 129/16-1). Podle § 1 odst. 2 občanského zákoníku jsou ujednání porušující dobré mravy zakázána. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání svým obsahem i účelem odpovídat nejen zákonu, ale i dobrým mravům. Podle § 580 citovaného zákona je neplatné právní ujednání, které se příčí dobrým mravům a podle § 588 citovaného zákona přihlédne soud k této neplatnosti i bez návrhu, je-li tato zjevná. Uvedenou pracovní smlouvou došlo podle státního zástupce nejen k porušení zákona a dobrých mravů, ale zřejmé je i to, že nemajetný spolek se jí zavázal k plnění od počátku nemožnému – k výplatě mzdy 61 400 Kč bez odpovídající naděje spolku na získání takových prostředků.
16. V dané souvislosti pak poukázal i na § 588 občanského zákoníku, podle něhož soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí nejen dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, ale také v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Z uvedených důvodů se státní zástupce neztotožnil s dovolatelem, že splnil všechny zákonné podmínky pro výplatu předmětné dávky. Za přiléhavou nepovažoval ani poznámku dovolatele o nesprávné aplikaci subsidiarity trestní represe, když dovolatelův případ se činům obdobné povahy nijak nevymyká, jak rozvedl i odvolací soud. Jednání dovolatele bylo při uzavření fiktivní pracovní smlouvy protiprávní a škodlivost se nelišila od jiných obdobných podvodů. Právní posouzení skutku tak považoval za správné.
17. Pokud dovolatel nesouhlasil se zjištěním, že neměl v úmyslu vykonávat jakoukoliv činnost, vyslovil tím nesouhlas se skutkovým zjištěním o svém zavinění, aniž by tuto námitku opřel o jakoukoliv variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto taková námitka žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. K námitce proti způsobu výpočtu náhrady škody státní zástupce připomněl, že v dovolání nelze opírat námitky o pouhý odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či jiných podáních z předcházejících řízení (viz rozhodnutí publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Námitky proti samotnému odůvodnění napadeného usnesení označil za nepřípustné podle § 265a odst. 4 tr. ř.
18. K námitkám dovolatele ohledně platnosti pracovní smlouvy a nároku na dávky státní zástupce konstatoval, že smlouvu považuje od počátku za fiktivní, přičemž její neplatnost plyne i z dalších, již uvedených skutečností. Zdůraznil, že dovolatelem zmiňovaná ČSSZ není úřadem, který by byl povolán či oprávněn vykládat právo ve věcech posuzovaných soudy v trestním řízení. Navíc když tento úřad ani neměl k dispozici výsledky tohoto řízení, z nichž je uvedená fiktivnost teprve patrna. Závěr soudů, které nepovažovaly pracovní smlouvu za způsobilou založit nárok na předmětné dávky, považoval státní zástupce za správný a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné.
19. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
20. Na vyjádření státního zástupce dovolatel reagoval replikou, v níž úvodem konstatoval, že předmětné vyjádření se v podstatném rozsahu míjí s meritem uplatněného dovolání a z části vychází z chybného výkladu rozhodné soukromoprávní úpravy, to vše za cenu dílčí dezinterpretace uplatněné dovolací argumentace. Nesouhlasil s tvrzením, že byla odvolací argumentace uplatněná dovolatelem v úplnosti vypořádána nejpozději odvolacím soudem. Pokud jde o výslech svědkyně Š. B., považoval argumentaci státního zástupce, že její výslech by ani před soudem prvního stupně nemohl přinést odlišný obsah, za spekulativní. Zopakoval, že i odvolací soud označil neprovedení daného výslechu nalézacím soudem jako deficit řízení. V této souvislosti poukázal i na institut neodkladných a neopakovatelných úkonů, kdy orgány činné v trestním řízení nemohou nechat nepohodlný důkaz ve prospěch obviněného expirovat. Na své námitce tak setrval. Byla to pak právě tato svědkyně, která dovolateli v reakci na jeho upozornění, že spolek hodlá uzavřít pracovní smlouvu, poradila nechat si podpis na pracovní smlouvě úředně ověřit. Dále nesouhlasil s přiléhavostí judikatury, na niž odkazoval státní zástupce, týkající se situace, kdy proti sobě stojí výpověď poškozené a obviněného, zatímco v případě obviněného proti němu stojí soubor nepřímých důkazů, přičemž obsah výpovědi navrhované svědkyně je způsobilý zvolenou interpretaci těchto důkazů zpochybnit. Nesouhlasil ani s hodnocením státního zástupce, že dovolání obviněného ve vztahu k hodnocení výpovědi svědkyně J. B. neodpovídá některému z dovolacích důvodů, přičemž takové hodnocení považoval za projev nepřiměřeného formalismu.
21. K otázce platnosti uzavřené pracovní smlouvy poukázal dovolatel na skutečnost, že státní zástupce argumentuje neaktuální výkladovou praxí reflektující derogovaná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, která spočívala na odlišném východisku oproti aktuální úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, především s odkazem na jeho § 574. Nakonec závěr o apriorní platnosti pracovní smlouvy v rozsahu nepřekrývajícím se s výkonem funkce statutárního orgánu konstatoval i státním zástupcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2025, č. j. 3 Ads 241/2023–47, přičemž měl za to, že samotný argument správní judikaturou podporuje právní názor dovolatele, že projednávanou věc je možno efektivně řešit v rámci správního řízení, tzn. za dodržení zásady subsidiarity trestní represe. Pokud jde o otázku možného zneužití postavení dovolatele (byť ten není ani jediným či majoritním společníkem zaměstnavatele v projednávané věci), dovolatel zdůraznil, že dokazování k otázce přiměřenosti mzdových podmínek ve vztahu ke sjednané náplni práce nebylo orgány činnými v trestním řízení v jeho věci vůbec prováděno a přiměřenost výše odměny sjednané pracovní činnosti tak nebyla ani věcně zkoumána, natož vyvrácena. Podle dovolatele získání částky potřebné pro krytí daných mzdových nákladů odpovídá jedné smlouvě sjednané s jedním tzv. generálním partnerem takovéto veřejně prospěšné organizace. Současně zopakoval, že jako statutár spolku vždy dbal, aby spolek plnil své závazky řádně a včas (přičemž v řízení nebyl prokázán opak), a neexistuje tedy žádný legitimní důvod dovozovat, že by tomu v tomto případě mělo být jinak. Opačný postup představuje zjevné porušení principu in dubio pro reo. Závěr státního zástupce, že předcházelo-li by vyplacení mzdy darování odpovídajících finančních prostředků spolku dovolatelem, nenáleželo by dovolateli „výchovné“, je absurdním závěrem contra legem. Absurdnost spatřoval i v odkazu státního zástupce na § 8 občanského zákoníku, když to není k projednávané věci žádným způsobem relevantní. Ani dovolatel, ani zaměstnavatel se zde nedovolávají vůči sobě navzájem jakýchkoli práv. A ČSSZ není vůči dovolateli ve vztahu soukromoprávním. Předmětem řízení není ochrana existujících či domnělých soukromoprávních práv dovolatele. Bližší vysvětlení vztahu odkazovaného ustanovení k předmětu tohoto řízení přitom nenabídl ani státní zástupce.
22. Podobnou desinterpretaci norem soukromého práva pak předestírá státní zástupce též v odst. 36 svého vyjádření, neboť „o počáteční právní nemožnost plnění jde v případě, kdy předmět plnění je neuskutečnitelný v důsledku právní překážky existující v době učinění právního úkonu“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, č. j. 30 Cdo 1549/2000). I pokud by se tak spolek zavázal k peněžitému plnění, které neodpovídá aktuálnímu stavu jeho likvidních finančních prostředků, podmínky tohoto typu neplatnosti by takové jednání naplnit nemohlo, a uvedený právní institut tak na projednávanou věc nedopadá.
23. K další části vyjádření zdůraznil, že k širší konzumaci smlouvy nedošlo nikoli z důvodu její fiktivnosti, ale z objektivní potřeby ošetřování nemocné dcery dovolatele, která prokazatelně vznikla až po uzavření pracovní smlouvy. I závěr o rozporu smlouvy s dobrými mravy tak postrádá faktické zdůvodnění. K otázce přezkoumatelnosti závěrů soud nižších stupňů o absenci zajištění financování spolku a nevypořádání námitky dovolatele co do chybného výpočtu tvrzené škody dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1306/2017, podle něhož ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí být jeho rozhodnutí náležitě odůvodněno ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. Právě absence a nedostatečnost odůvodnění ve světle dovolatelem uplatněných námitek je přitom podstatou dovolací argumentace v uvedených bodech, přičemž dovolatel měl za to, že tyto okolnosti představují nejen naplnění označeného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale současně jsou důvodem protiústavnosti napadeného rozhodnutí. Závěrem z procesní opatrnosti konstatoval, že odůvodnění napadeného usnesení nenapadá. S ohledem na uvedené na svém dovolání setrval.
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
26. Předně nutno konstatovat, že s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Dovolatel v rámci vymezení uplatněných dovolacích důvodů uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, resp. přestože řízení vedené před soudem prvního stupně je zatíženo vadami, které rovněž naplňují uvedené dovolací důvody, z čehož není zřejmé, jakou z uvedených variant mínil uplatnit. Z usnesení odvolacího soudu je však zjevné, že odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je tak v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nejvyšší soud tak posoudí opodstatněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k dovolacím důvodům, které obviněný v dovolání uplatnil, tj. k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky obviněného zaměřené proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které mají být ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a zakládat tak nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jakož i proti způsobu provádění dokazování.
28. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani žádný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně po doplnění dokazování ztotožnil (viz zejména body 30.–38. rozsudku soudu prvního stupně, body 6.–8. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil ve svém dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, a soudy nižších stupňů se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba její opodstatněnost opakovaně zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
29. S ohledem na uvedené lze toliko ve stručnosti poznamenat, že pokud obviněný vytýkal, že bylo zkráceno jeho právo na efektivní obhajobu ve smyslu čl. 40 Listiny základních práv a svobod tím, že svědkyně Š. B. byla vyslechnuta až v odvolacím řízení, kdy si již s ohledem na delší časový odstup nic zásadního k věci nepamatovala, pak takovou námitku nelze podřadit pod žádnou z vymezených variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při posuzování naplnění dovolacích důvodů sice nelze odhlížet od ústavních práv obviněných, v dané věci však Nejvyšší soud takové porušení, resp. dovolatelem tvrzené zkrácení práva obviněného na efektivní obhajobu neshledal. Svědkyně Š. B. byla pracovnicí Pražské správy sociálního zabezpečení, která provedla kontrolu Asociace pro bezpečné potraviny, z. s. Nic více, než že provedla tuto kontrolu, pro ni rutinní záležitost, si však s odstupem času, tj. téměř 4,5 roku od inkriminovaných událostí, již skutečně nepamatovala. V této souvislosti lze zopakovat argumentaci odvolacího soudu, s níž se ztotožnil nejen státní zástupce, ale i dovolací soud, a to že výpověď svědkyně, byla-li by tato vyslechnuta již v hlavním líčení, by s praktickou jistotou se zřetelem k předmětu výslechu, nemohla obsahovat zásadně více podrobností, když i v té době by se jednalo již o časový odstup 3,5 let od provedené kontroly, který rovněž není zanedbatelný. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je pak zásadní, že ani dovolatel neuvedl, v čem spatřuje podstatnost tohoto důkazu, tzn. jakou roli tento důkaz v řízení hrál, jaké mohl přinést podstatné informace či jakým způsobem by mohl relevantně zpochybnit učiněná skutková zjištění, když o kontrole byl svědkyní učiněn detailní zápis obsažený v protokolu o kontrole č. 184/22/110 (č. l. 107–110), z něhož lze všechna relevantní zjištění učiněná svědkyní vyčíst. Nadto ani tam uvedené skutečnosti, proti kterým měl obviněný zřejmě v úmyslu brojit, byť tak ve svém mimořádném opravném prostředku explicitně neučinil, nejsou z hlediska tohoto trestního řízení nijak podstatné. Pro posouzení skutku obviněného jako pokusu trestného činu podvodu jsou relevantní skutečnosti, které si soud ověřil jinými důkazy (zejména výpovědí obviněného a dalších svědků, pracovní smlouvou, výpovědí z pracovního poměru, SMS krajské hygienické stanice o informování obviněného o pozitivním výsledku testu na COVID u jeho syna a listinami Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje, žádostí o ošetřovné i komunikací mezi obviněným a svědkyní J. B. a jiným listinnými důkazy, zejména vypovídajícími o finanční situaci spolku, aj.).
30. Dovolatel dále argumentoval tím, že z komunikace mezi ním a svědkyní J. B. nevyplynulo, že by si byl vědom nakažení kteréhokoliv ze svých dětí onemocněním COVID-19 již o 11 dnů dříve. Takový závěr považoval za spekulativní a učiněný ve zjevném rozporu s obsahem daného důkazu. Námitka dovolatele je však zcela lichá; z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů v žádném případě nevyplývá, že by předmětný závěr soudy z daného důkazu učinily. Odvolací soud v bodě 7. odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z textové komunikace mezi obviněným a svědkyní plyne, že obviněný již dne 13. 12. 2021 věděl, že se jeho syn podrobí vyšetření na přítomnost nákazy, nikoliv že si byl vědom jeho samotného nakažení. Není sporu o tom, že i soud prvního stupně v bodě 28. odůvodnění svého rozhodnutí konkretizoval, že obviněný dne 13. 12. 2021 věděl, že syn D. pojede na kontrolní test. Nutno zdůraznit, že soudy neučinily ani dovolatelem rozporovaný závěr, že již před uzavřením pracovní smlouvy s naprostou jistotou věděl, že je minimálně jedno z jeho dětí nakaženo. Jak je zjevné z bodu 34. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, soudy na základě provedeného dokazování zcela logicky dospěly k závěru, že obviněný v době, kdy uzavřel pracovní smlouvu s asociací, tj. dne 15. 12. 2021, zcela reálně předpokládal, že některé z jeho dětí onemocní, čímž by si mohl zajistit příjem v podobě dávky nemocenského pojištění. O tom, že obviněný skutečně mohl dne 15. 12. 2021 předpokládat, že jeho děti onemocní či již nemocné jsou, vypovídají právě skutečnosti, že jeho syn byl již několik dnů před tímto datem objednán na test na přítomnost nákazy COVID-19 a počínaje dnem 15. 12. 2021 byl v izolaci. Ačkoliv testování na přítomnost předmětné nákazy nebylo v daném období zcela výjimečné, nejednalo se o rutinní záležitost, jak tvrdil dovolatel, neboť děti nebyly testovány každý den a bez důvodného podezření na nákazu. Sám obviněný ve výpovědi v hlavním líčení ostatně uvedl, že v dané době byla v třídě jeho syna vysoká absence dětí, spousta spolužáků byla nemocná. Přítomnost nákazy u jeho syna se tak musela i obviněnému jevit jako vysoce pravděpodobná již dne 15. 12. 2021, kdy z jeho strany došlo k uzavření pracovní smlouvy s asociací.
31. Za bezpředmětnou je nutno považovat i námitku obviněného, že soudy se nezabývaly věrohodností svědkyně J. B. Jak se podává i z dovolatelem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06, vada spočívající v rezignaci obecných soudů na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka nabývá relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména podrobného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, totiž nevyplývá, že by tento činil relevantní skutková zjištění právě a jen z výpovědi této svědkyně. Pokud je v odůvodnění soudu na tuto svědkyni odkazováno, týká se to především předložené zaznamenané komunikace WhatsApp mezi ní a obviněným, která objektivně dokládá, k jakým sdělením mezi těmito dvěma došlo. Ústní potvrzení předmětné komunikace při výslechu svědkyně pak z její výpovědi stěžejní důkaz rozhodně nečiní. Pokud jde o jiná zjištění, která z výpovědi svědkyně vyplynula, týkající se zejména toho, zda jejich dcera skutečně byla v době, za niž obviněný žádal o ošetřovné, v jeho péči, soudy nižších stupňů je z hlediska posuzování projednávané trestné činnosti správně nepovažovaly za relevantní, proto je soud prvního stupně neuváděl ani ve skutkové větě (viz jeho vysvětlení pod bodem 42. rozsudku).
32. Jde-li o samotný záměr obviněného, soudy nižších stupňů za dané důkazní situace správně vyvodily, že obviněný uzavřel pracovní smlouvu s asociací nikoliv proto, že měl v úmyslu pro ni skutečně vykonávat sjednanou práci, nýbrž proto, že odůvodněně předpokládal, že jsou jeho děti nemocné či v brzké době onemocní nákazou COVID-19, a v případě, bude-li mít uzavřený pracovní poměr, bude moci čerpat dávky nemocenského pojištění (tzv. krizové ošetřovné). Jen stěží si lze za dané situace představit jakýkoliv jiný důvod pro uzavření pracovního poměru obviněným, když k jeho uzavření a sjednanému nástupu došlo zcela výhodně právě v době, kdy bylo více než pravděpodobné nakažení jeho dětí, a k jeho skončení došlo pouhé dva dny po uváděném ukončení péče o dítě. To také logicky znamená, že obviněný skutečně nevyvinul žádnou snahu vykonávat sjednanou práci ani v době následující po ukončení nemoci dítěte a s tím související péče. Nadto si v postavení zaměstnavatele sjednal mzdu, kterou by asociace s ohledem na absenci dostatečných finančních prostředků nemohla obviněnému vyplatit (nelze ale pustit se zřetele, že právě výše sjednané mzdy za rozhodné období byla určující pro výpočet ošetřovného). Nebylo možno uvěřit obhajobě obviněného, že pracovní smlouvu ukončil proto, že následující období považoval s ohledem na možnost opětovné nákazy dětí za nejisté, když zcela nejistá situace, resp. situace, kdy naopak nákazu dětí musel reálně očekávat, mu nebránila uzavřít projednávanou pracovní smlouvu. I z komunikace se svědkyní J. B. je zjevné, že jeho cílem bylo získání ošetřovného na děti. Ze zaznamenané komunikace také vyplynulo, že svědkyně sama byla doma na nemocenské a dceru neměla potřebu posílat k obviněnému do péče, naopak sama vyjádřila obavu, že se tento zbytečně vystaví riziku nakažení. I z uvedeného je zjevné, že pokud by tak obviněný skutečně činit chtěl, ničeho by mu nebránilo ve výkonu sjednané práce, pokud by její výkon opravdu vážně zamýšlel. Je tudíž evidentní, že obviněný chtěl jen čerpat sociální dávky – ošetřovné, a proto zcela účelově uzavřel pracovní poměr s asociací, za niž jednal.
33. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
35. Pokud dovolatel v rámci citovaného dovolacího důvodu namítal, že soudy nižších stupňů nebyly vyřešeny soukromoprávní otázky týkající se počátku jeho výkonu práce a platnosti uzavřené pracovní smlouvy, pak nutno zdůraznit, že tyto otázky byly relevantní toliko pro samotnou správu sociálního zabezpečení při rozhodování o tom, zda má obviněný nárok na dávku nemocenského pojištění. Ta ovšem pracovala s omezenými podklady, kdy bez důkazů, jakými disponovaly trestní soudy v této věci, nebyla schopna hodnotit účelovost a potenciální neplatnost uzavřené pracovní smlouvy. Otázka toho, zda rozhodla o tom, kdy došlo k počátku výkonu práce, správně a v souladu se zákonem, není v nyní projednávaném trestněprávním řízení relevantní. I kdyby došlo k hodnocení jinému a k výplatě obviněným žádaného ošetřovného, jednalo by se o prostředky, které obviněný vylákal podvodným jednáním, tudíž by je získal protiprávně. O protiprávnosti jednání obviněného ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jen o jeho „účelovosti“, jak tvrdí, není žádných pochyb, jak bude dále vyloženo.
36. Lze připomenout, že smlouva jako právní úkon je založena na souhlasném projevu stran, kdy strany smlouvy vyjadřují souhlas s právy a povinnostmi pro ně ze smlouvy vyplývajícími. Zásadní je zde tedy projev vůle stran při uzavření smlouvy. Pracovní smlouva mezi obviněným a Asociací pro bezpečné potraviny, z. s., byla však v projednávané věci uzavřena s úmyslem, který se neshodoval s jejím účelem. Nejvyšší soud již ve své ustálené judikatuře, na niž poukázal i státní zástupce, zdůraznil, že není možné obcházet zákon postupem, kdy sice budou uzavřeny reálné pracovní smlouvy, avšak zároveň budou uzavřeny s předchozím úmyslem se díky těmto obohatit na úkor státu, resp. budou uzavřeny de facto pouze za účelem zvýhodnění při výplatě dávek nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství, a to ve výši, na kterou by pojištěnec jinak neměl nárok (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1480/2016). V projednávané věci pak byla předmětná pracovní smlouva od počátku uzavírána s tím, že na jejím podkladě dojde ke zvýhodnění při výměře a výplatě dávky nemocenského pojištění (ošetřovného). Pokud zde od počátku absentovala vůle dostát povinnostem ze smlouvy vyplývajícím, resp. úmysl obviněného směřoval ke zcela jinému záměru a nebyla zde vůle stran jednat ve shodě s uzavřenou smlouvou (skutečná výplata mzdy obviněnému – nikoliv z jeho vlastních prostředků, kdy by se jen stěží mohlo jednat o jakoukoliv odměnu; skutečný výkon práce), pak je taková smlouva aktem, který nemá žádné právní účinky. Lze tedy konstatovat, že v tomto směru se opravdu jedná o ve své podstatě fiktivní pracovní smlouvu, neboť tu byl rozpor mezi představou, co je účelem pracovní smlouvy, a skutečností, že pracovní smlouva byla uzavřena za zcela jiným účelem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1238/2018).
37. Oba soudy nižších stupňů považovaly uzavřenou pracovní smlouvu za uzavřenou bez vážného úmyslu. Soud prvního stupně v tomto kontextu zdůraznil, že obviněný s asociací uzavřel pracovní smlouvu s úmyslem nikdy nenaplnit dohodnutý obsah, neboť smlouva byla uzavřena výlučně s úmyslem mít možnost neoprávněně získat od státu ošetřovné na některé z dětí, přičemž existence pracovního poměru byla jednou z podmínek pro úspěšné uplatnění nároku na ošetřovné a od výše mzdy se odvíjela samotná výše ošetřovného (viz bod 41. rozsudku). Odvolací soud jednak připomněl, že smlouva byla uzavřena, aniž byla schválena členskou schůzí (nekonání takové schůze a osobní zfalšování zápisu o ní dovolatel ostatně doznal v průběhu hlavního líčení). Především ale i on zdůraznil, že z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že obviněný využil nastalé situace a uzavřel pracovní smlouvu výlučně za účelem mít možnost uplatnit nárok na ošetřovné a zneužít tak výplaty jedné z dávek nemocenského pojištění. Nikdy neměl v úmyslu jako zaměstnanec asociace vykonávat pro asociaci jím avizovanou činnost, o čemž svědčí i okolnosti provázející ukončení pracovního poměru výpovědí ke dni 31. 12. 2021, pouhé 2 dny po období, za které uplatnil ošetřovné na dceru. Odvolací soud také dodal, že obviněný jako osoba, která v asociaci působila delší dobu, si musel být vědom toho, že asociace nemá dostatek peněžních prostředků na vyplacení jeho mzdy a že po uplatnění ošetřovného nemá smysl nadále zůstávat v postavení zaměstnance asociace (str. 4, bod 8 usnesení).
38. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pracovní smlouva byla uzavřena tzv. samokontrahováním, na obou stranách byla sjednána stejnou fyzickou osobou – obviněným, která byla jak v postavení statutárního orgánu zaměstnavatele, tak současně i v postavení zaměstnance. Ač samokontrahování není podle současné judikatury vyloučeno (jak zevrubně vyložil ve vyjádření i státní zástupce) a ani soudy či posléze dovolatel tuto otázku spornou či relevantní nečinily, nutno souhlasit se státním zástupcem, že ve světle závěru o neplatnosti pracovní smlouvy je významné, že dovolatel formou samokontrahování uzavřel pracovní smlouvu pouze proto, aby ČSSZ nepravdivě představil částku 61 400 Kč jako svou mzdu, ačkoliv sám doznal, že s výplatou takové ani jiné mzdy nepočítal. Na uzavření takové pracovní smlouvy lze nahlížet jako na státním zástupcem zmiňovaný případ zneužití práva a že taková smlouva odporuje i dobrým mravům.
39. V obecné rovině je vhodné připomenout, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se pro účely trestního zákona škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 Kč. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu, ale i úřad – státní nebo jiný orgán. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Po subjektivní stránce je třeba úmyslné zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku, přičemž postačí i úmysl nepřímý, eventuální (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2050–2058).
40. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
41. Z hlediska trestněprávního posouzení jednání obviněného nejsou dovolatelem zdůrazňované otázky soukromoprávní povahy zásadní. Podstatou trestněprávního jednání obviněného kvalifikovaného jako pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1 tr. zákoníku je totiž to, že uvedl Českou správu sociálního zabezpečení v omyl, neboť v rozporu se skutečností předstíral, že došlo k uzavření pracovní smlouvy za účelem výkonu práce, přestože skutečný stav věci tomuto neodpovídal (jak bylo rozvedeno výše), a tím směřoval ke svému obohacení o tzv. krizové ošetřovné a způsobení škody na cizím majetku ve výši 16 814 Kč. V takovém jednání pak spočívá i dovolatelem rozporovaná protiprávnost jeho jednání. Tím se ostatně jednání obviněného, spočívající v uzavření pracovní smlouvy s cílem čerpání dávek nemocenského pojištění, liší od jím zdůrazňovaných situací, kdy zaměstnanci uzavírají pracovní smlouvy s ohledem na konkrétní výhody, např. délku pracovního volna, vyšší mzdu aj., neboť jejich cílem je získat tyto výhody za skutečný výkon sjednané práce.
42. Pokud dovolatel namítal, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho námitkami proti výpočtu výše způsobené škody, která podle jeho názoru ve skutečnosti nedosahuje škody nikoli nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pak k uvedenému v rámci svého mimořádného prostředku neuvedl nic konkrétního. Z jeho obecně formulované námitky není zjevné, v čem mělo pochybení soudů spočívat. Jak správně připomněl i státní zástupce, Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 566/2017, aj.). I přes právě uvedené ale dovolací soud poznamenává, že soud prvního stupně se otázce stanovení výše škody zevrubně a pečlivě věnoval pod bodem 19. rozsudku a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl veden, byla-li bezprostředně hrozící škoda vyčíslena na částku 16 814 Kč. S jeho úvahami se ztotožnil i odvolací soud, který námitky obviněného o nesprávnosti vyčíslení označil za bezpředměté (bod 8. usnesení), a akceptuje je i dovolací soud.
43. Dovolatel vytýkal i nesprávnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ani v tomto ohledu nebyly jeho námitky zcela konkrétní, když byly soustředěny především k úvahám o tom, že nedošlo k žádnému klamavému jednání, čímž de facto brojil proti absenci znaků skutkové podstaty pokusu přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv proti nedostatečné společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Obecně pak vytýkal, že soudy neodůvodnily, proč považovaly jeho jednání za společensky škodlivé a proč na něj nelze reagovat prostředky jiného než trestního práva. Měl za to, že splnil všechny zákonné podmínky pro výplatu dávky na ošetřovné, a pokud zákonodárce mínil právo na ošetřovné nějak omezit a neučinil tak, nelze takové omezení nahrazovat prostřednictvím nástrojů trestního práva.
44. Ani tato argumentace obviněného nemůže obstát. Zásada subsidiarity trestní represe je základní zásadou trestního práva, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
45. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
46. V daném případě všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti byly splněny, u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly uplatnění trestněprávních důsledků s ní spojených. Naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných právních vztahů vyplývajících ze sociálního zabezpečení, popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného, kterým od počátku směřoval ke svému obohacení, a to tím, že Českou správu sociálního zabezpečení uvedl v omyl ohledně podstatných skutečností, které ji měly ovlivnit při vyplacení ošetřovného, čímž by způsobil poškozené škodu ve výši 16 814 Kč, tedy škodu nikoli nepatrnou, pokud by je tato vyplatila, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu přečinu podvodu ve stadiu pokusu. Nelze opomenout, že námitkami obviněného proti neuplatnění předmětné zásady se již zabýval odvolací soud, který pod bodem 8. na str. 5 odůvodnění svého usnesení rozvedl, že nebyly zjištěny žádné výjimečné skutečnosti, které by vylučovaly možnost uplatnit trestní represi proti obviněnému, když jeho jednání je vážné, neomluvitelné a společensky škodlivé, přičemž konkrétní míru společenské škodlivosti jeho jednání nepovažoval za nijak výjimečně malou. I podle Nejvyššího soudu je nutno takto promyšlený pokus podvodného jednání považovat za jednání významně, nikterak zanedbatelně společensky škodlivé. Vždyť šlo o jednání (skládající se z několika kroků – uzavření pracovní smlouvy, falšování zápisu členské schůze, podání žádosti o ošetřovné) směřující k neoprávněnému obohacení se na nemocenských dávkách, které náleží lidem, kteří je nejen potřebují, ale také svou prací splnili podmínky k jejich vyplacení, přičemž obviněný podmínky pro jejich vyplacení rozhodně nesplnil, čehož si byl vědom, když v daném období nepracoval a zjevně to ani neměl v úmyslu. K dokonání trestného činu nedošlo nikoli přičiněním obviněného, nýbrž z důvodu nevyplacení dávky uvedeným orgánem. Za dané situace Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
47. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání s odkazem na tyto důvody dovolání zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
48. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu