Plný text
8 Tdo 45/2026-764
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 4 To 54/2025-691, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 1/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný L. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 7. 2025, č. j. 63 T 1/2025-630, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (ad I.) a zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 (ad II.). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2025, č. j. 4 To 54/2025-691, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 4 To 54/2025-691, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 7. 2025, č. j. 63 T 1/2025-630, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně poukázal na změny ve výpovědích poškozených, což činí podle něj jejich výpovědi rozpornými a nevěrohodnými. Ve vztahu k poškozené AAAAA (pseudonym) uvedl, že tato změnila výpověď na základě vlastního rozhodnutí, z důvodu svého svědomí, sama požádala o výslech, a vypověděla, že si vše vymyslela. Poukázal rovněž na to, že poškozená měla uvést, že slyší hlasy, které ji k obvinění nutily a závěr soudů o tom, že poškozená změnila výpověď na základě nátlaku v rodině, nebyl v řízení prokázán. Obviněný v této souvislosti odkázal rovněž na jednotlivé svědecké výpovědi, které mají podle jeho mínění potvrzovat skutečnost, že si poškozená obvinění vymyslela, tudíž se jednání vůči poškozené nedopustil. Obdobnou argumentaci (ohledně nevěrohodnosti poškozené) vznesl též k poškozené BBBBB (pseudonym), kdy poukázal na svědecké výpovědi s tím, že poškozená je nevěrohodná, v minulosti s ní byly výchovné problémy a obvinění si vymyslela. Rovněž zmínil, že poškozené mohly nepravdivě vypovídat, neboť v dětství (minulosti) vždy nedostaly to co by chtěly – tj. také možný motiv jejich jednání. Podle obviněného v jeho prospěch o nepravdivosti tvrzení poškozených vypovídá znalecký posudek, vypracovaný k jeho osobě, ze kterého vyplynulo, že netrpí sexuální deviací. V dovolání rovněž soudům nižších stupňů vytkl neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to znaleckých posudků k duševnímu zdraví obou poškozených. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby byl přerušen výkon rozhodnutí, a aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu nalézacího a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul dosavadní průběh trestního řízení a obsah dovolání, aby uvedl, že obviněný v tomto mimořádném opravném prostředku pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. V souvislosti s opakováním dříve uplatněných námitek obviněným odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a uvedl, že obviněný svojí argumentací míří do oblastí dokazování a skutkových zjištění, přičemž soudy zcela správně vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědi přímých svědkyň – poškozených, které nejsou izolované, navzájem korespondují, a doplňují je výpovědi dalších svědků, jakož i závěry znaleckého zkoumání. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že neexistují žádné indicie, které by nasvědčovaly tomu, že by si poškozené vymýšlely nebo byly někým k usvědčující výpovědi navedeny. Ve vztahu k námitce opomenutých důkazů pak uvedl, že obviněného důkazní návrhy nebyly přehlédnuty, ale byly jako nadbytečné, resp. irelevantní zamítnuty. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. 9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval mj. na to, že poškozené si své výpovědi vymyslely; měnily své výpovědi; poškozená AAAAA vypověděla, že jej křivě obvinila z toho důvodu, že slyšela v hlavě hlasy; poškozená BBBBB je nedůvěryhodná, má sklony lhát, a i dříve s ní byly problémy atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud zabýval v bodech 6. – 7. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. S ohledem na argumentaci obviněného, která primárně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes skutečnosti výše uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněný svoji argumentaci obsaženou v dovolání staví výlučně na rozporování výpovědí poškozených, poukazuje na jejich nevěrohodnost zejména s ohledem na změny v jejich výpovědích. Svojí argumentací tak míří do oblasti hodnocení důkazů, prosazuje své vlastní, od soudů nižších stupňů, odlišné hodnocení důkazů s tím, že si poškozené vše vymyslely. Z napadených rozhodnutí však oproti tvrzení dovolatele vyplývá opak, tj. závěr, že soudy nižších stupňů se velice podrobně a řádně zabývaly nejen věrohodností výpovědí poškozených, ale i věrohodností výpovědi obviněného a dalších svědků, přičemž zcela logicky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, a proč neuvěřily změněným výpovědím poškozených (ve prospěch obviněného). V této souvislosti lze poukázat na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obě poškozené byly pod silným tlakem zbývajících členů rodiny, a to primárně jejich babičky svědkyně A. K. (matky obviněného), ale také matky poškozených M. K. Skutečnost, že byla poškozená AAAAA ovlivňována či psychicky tlačena ke změně výpovědi, vyplývá nejen ze samotné svědecké výpovědi A. K., ale např. i ze záznamu ze dne 15. 1. 2024, kdy po poškozené matka chtěla, aby odvolala výpověď. Manipulativní chování svědkyň A. a M. K. pak vyplývá i ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace klinická psychologie. Tato znalkyně také u poškozené AAAAA nezjistila žádný probíhající psychotický proces, díky němuž by poškozená mohla či měla slyšet údajné hlasy, které ji měly navádět ke vznesení obvinění. V souvislosti s námitkou obviněného, že poškozená AAAAA měla slyšet hlasy, že nebyla dostatečně vyšetřena, což měl být i důvod pro vypracování znaleckého posudku, neboť to mělo vypadat jako záchvat paniky a v té souvislosti zmiňuje např. výpověď svědka V. Č., pak musí Nejvyšší soud uvést, že takové tvrzení obviněného je neobjektivní, neboť je vytrženo z kontextu důkazů, kdy např. svědek J. R. uvedl, že poškozená byla v pohodě, bavila se a smála a pak najednou, potom co pro ni měl přijet táta, začala brečet, bála se svého otce a vylezlo z ní, že jí měl otec sexuálně zneužívat. Obdobně také svědek T. H. uvedl, že se poškozená zhroutila psychicky, neboť nechtěla, aby jí otec odvez domů. Pokud by obhajoba zmínila i tento průběh děje, vyzněl by požadavek obviněného na zpravování posudku v souvislosti s hlasy, které poškozená měla slyšet, jako nedůvodný. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, když neuvěřily změněným výpovědím poškozených, na které byl ze strany rodiny vyvíjen nátlak. K původním výpovědím poškozených, které usvědčují obviněného, lze pak uvést, že ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že ani u jedné z poškozených nebyly znaleckým zkoumáním zjištěny sklony ke lhavosti, fabulacím či záměrné manipulaci s informacemi, a ani jedna nezpochybnila, že se obviněný předmětného jednání dopustil. Pokud pak obviněný také poukazuje na to, že u něj nebyla prokázána přítomnost sexuální deviace, tak pomíjí, že ze znaleckého posudku znalkyně Mgr. Lenky Čermákové vyplynulo, že pokud se jednání obviněný dopustil, tak hlavním motivačním faktorem musela být jeho simplexní nezralá dominantní osobnost s podprůměrným intelektem s egocentrickými rysy a se sklony ke spontánně pudovému, často nezdrženlivému situačnímu jednání. Dle znalkyně je obviněný muž s vážnými handicapujícími polymorfními zdravotními problémy, u kterého lze předpokládat omezenou sexuální výkonnost s dospělou partnerkou. Sexuální útoky vůči dcerám tak mohly být určitým kompenzačním chováním. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
13. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud, když mj. konstatoval, že (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
14. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné důkazní návrhy a oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud, vzhledem k tomu, že se se závěry soudů nižších stupňů k této otázce ztotožňuje, pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné (bod 34. rozsudku). Odvolací soud se k opakujícím návrhům, respektive námitkám stran dalšího dokazování obviněného dostatečně vyjádřil v bodě 7. a 10. svého usnesení.
15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu