Plný text
8 Tdo 508/2023-13771
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 o dovoláních obviněných Ing. Petra Janouškovce, M. F., Ing. Miroslava Kovalíka a O. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 130/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Petra Janouškovce, M. F., Miroslava Kovalíka a O. M. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 20 T 130/2010, byli obvinění Petr Janouškovec, M. F., Miroslav Kovalík a O. M. (jakož i Z. M., nar. XY, který si dovolání nepodal) uznáni vinnými trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož se dopustili tím, že
obviněný Petr Janouškovec
na základě manažerské smlouvy uzavřené dne 31. 3. 2008 a organizačního řádu společnosti ODS – Dopravní stavby Ostrava, a. s., jako výrobně obchodní náměstek závodu Mosty společnosti ODS – Dopravní stavby Ostrava, a. s. (dále „společnost ODS“), v pozici autorizovaného technika v oboru mosty a inženýrské konstrukce (č. l. 7281) podle osvědčení o autorizaci č. 19966, vydaným Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků, jako vedoucí zaměstnanec zhotovitele
1) nezajistil odborné vedení a provádění stavby rekonstrukce mostu ev. č. XY přes trať ČD ve S. stavbyvedoucím, který má pro tuto činnost oprávnění podle zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále „zákon č. 360/1992 Sb.“), když fakticky i podle pracovní smlouvy funkci stavbyvedoucího vykonával obviněný M. F., který v rozporu s ustanovením § 134 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění (dále „zákon č. 183/2006 Sb.“), nebyl akreditovanou osobou, 2) před zahájením stavebních prací nezajistil převzetí a postup stavebních prací podle montážní dokumentace, tj. návrhu montáže a technologického předpisu montáže subdodavatele pro výsun a zásun mostní konstrukce, když tento předpis nebyl schválen objednatelem, tj. společností ODS, a ani objednatelem stavby Krajským úřadem Moravskoslezského kraje, a technologie výsunu a zásunu mostu subdodavatelem, společností Bögl a Krýsl, k. s., se sídlem Dvořákova č. p. 998, 334 41 Dobřany, IČO 26374919 (dále „společnost BaK“) byla v rozporu se schválenou zadávací dokumentací, přičemž povinnost postupovat podle montážní dokumentace vyplývala z technických kvalitativních podmínek TKP 1 a TKP 19, vydaných jako technický předpis Ministerstvem dopravy České republiky, 3) neprovedl řádné opatření k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce v období mezi 7. 8. 2008 a 8. 8. 2008 poté, co byl seznámen s poruchou vzniklou při zásunu mostní konstrukce dne 6. 8. 2008, projevující se ve vertikálním a horizontálním vzpříčení pojezdových vozíků na „příborské“ straně, které byly umístěny na výsuvné dráze a byla na nich uložena horní část podpěrné konstrukce a rekonstruovaný most, které byly poruchou rovněž vychýleny ze správné polohy a došlo k naklonění podpěrné konstrukce, nesprávně vyhodnotil závažnost poruchy, a ačkoli byl osobně přítomen při jejím řešení, nezajistil, aby byla proměřena a prověřena statika jak podpěrné konstrukce mostu, tak i celé mostní konstrukce, a aby bylo provedeno geodetické zaměření mostu, čímž porušil ustanovení § 160 odst. 1, odst. 2 zákona č. 186/2006 Sb. tím, že nezajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních předpisů, konkrétně z ustanovení § 101 odst. 1, odst. 3 a § 102 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále „zákoník práce“), tím, že nevytvářel bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímání opatření k předcházení rizikům, ustanovení § 19 písm. d), e), f) zákona č. 360/1992 Sb. tím, že neplnil řádně povinnosti vést realizaci stavby, provádět autorský nebo technický dozor nad realizací stavby a řídit příslušné odborné stavební a montážní práce, ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 písm. l), m), n), p) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) tím, že nezajistil vybavení pro bezpečný a zdraví neohrožující výkon práce a dodržování povinností k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce, přijímání opatření k předcházení rizikům a přijímání odpovídajících opatření při výkonu prací a činností na staveništi vystavující zaměstnance ohrožení života nebo poškození zdraví, povinnosti výrobně obchodního náměstka stanovené Z-05 Organizačním řádem společnosti ODS, jenž podle bodu 3. měl povinnosti ředitele závodu podle bodu 1., 7., 11., 15., 22., 30., 36.,
obviněný M. F.
na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 19. 4. 2005 a dodatku ze dne 30. 4. 2007, jako vedoucí zaměstnanec a stavbyvedoucí společnosti ODS, na stavbě rekonstrukce mostu ev. č. XY přes trať ČD ve S.,
1) před zahájením stavebních prací nezajistil převzetí a postup stavebních prací podle montážní dokumentace, tj. návrhu montáže a technologického předpisu montáže subdodavatele pro výsun a zásun mostní konstrukce, jenž nebyl schválen objednatelem, tj. společností ODS, ani objednatelem stavby Krajským úřadem Moravskoslezského kraje a technologie výsunu a zásunu mostu subdodavatelem společností BaK, byla v rozporu se schválenou zadávací dokumentací, přičemž povinnost postupovat podle montážní dokumentace vyplývala z technických kvalitativních podmínek TKP 1 a TKP 19, vydaných jako technický předpis Ministerstvem dopravy České republiky, 2) neprovedl řádné opatření k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce v období mezi 7. 8. 2008 a 8. 8. 2008 poté, co byl seznámen s poruchou vzniklou při zásunu mostní konstrukce dne 6. 8. 2008, projevující se ve vertikálním a horizontálním vzpříčení pojezdových vozíků na „příborské“ straně, které byly umístěny na výsuvné dráze a byla na nich uložena horní část podpěrné konstrukce a rekonstruovaný most, které byly poruchou rovněž vychýleny ze správné polohy, kdy došlo k naklonění podpěrné konstrukce, nesprávně vyhodnotil závažnost poruchy a ačkoli byl osobně přítomen při jejím řešení, nezajistil, aby byla proměřena a prověřena statika jak podpěrné konstrukce mostu, tak i celé mostní konstrukce, a aby bylo provedeno geodetické zaměření mostu, 3) neinformoval České dráhy o manipulaci s mostem a o možném ohrožení provozu na železniční trati tak, aby mohly být realizovány z jejich strany bezpečnostní opatření, ačkoliv mu tato povinnost vyplývala z dohody jeho zaměstnavatele společnosti ODS a Českých drah, a. s., ani neučinil žádná jiná opatření k omezení železniční dopravy při zásunu mostu, čímž porušil ustanovení § 153 odst. 1, odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. tím, že nezajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce a dodržování obecných požadavků na výstavbu stanovených v § 169 zákona č. 183/2006 Sb. a nesplnil povinnost působit k odstranění závad při provádění stavby, ustanovení § 102 odst. l zákoníku práce tím, že nevytvářel bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům, přičemž tak obviněný řádně neorganizoval a neřídil výrobní činnost jako stavbyvedoucí, jak mu bylo stanoveno Z-05 Organizačním řádem společnosti ODS,
obviněný Ing. Miroslav Kovalík
v době od 28. 4. 2008 do 8. 8. 2008, na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 3. 2006 a pracovní náplně ze dne 1. 3. 2006, jako ředitel odštěpného závodu Ostrava, společnosti BaK, zodpovědný za zajištění a realizaci projektu – subdodávky – výsunu a zásunu mostní konstrukce na stavbě „Rekonstrukce mostu ev. č. XY, přes trať ČD ve S.“, kterou společnost BaK prováděla pro generálního dodavatele, společnost ODS,
1) nezajistil provádění schvalovacích procesů v podřízeném závodě, které by vedly k vypracování řádně schválené montážní dokumentace, tj. návrhu montáže a technologického předpisu pro výsun a zásun konstrukce uvedeného mostu, přičemž zpracovaný „Návrh montáže a technologický předpis montáže“ byl zpracován v nedostatečné kvalitě a rozsahu až dne 28. 7. 2008, tj. po provedení výsunu mostu, a neřešil konkrétní postupy a návody na činnost pracovníků, ani nestanovil konkrétní rizika ve vztahu k výjimečnosti navržené technologie a prostředí stavby, ani možná rizika při konkrétním provádění svislých i vodorovných manipulací s konstrukcí mostu v rámci jednotlivých kroků, včetně rizik při používání hydraulických systémů, a nebyl předložen objednateli, společnosti ODS ke schválení, 2) ačkoliv dne 6. 8. 2008 při provádění druhého kroku zásunu mostní konstrukce došlo k vertikálnímu a horizontálnímu vzpříčení pojezdových vozíků, které spočívaly na pojezdové dráze a na jejich horní části byla uložena horní podpěrná konstrukce a rekonstruovaný most, které byly tímto rovněž vychýleny ze správné polohy, kdy došlo k naklonění podpěrné konstrukce, nesprávně vyhodnotil závažnost poruchy a dne 7. 8. 2008, kdy byl na uvedené stavbě fyzicky přítomen, nenařídil, aby byla proměřena a prověřena statika jak podpěrné konstrukce mostu, tak i celé mostní konstrukce, a provedeno geodetické zaměření mostu, než budou práce na zpětném zásunu mostu pokračovat, čímž porušil ustanovení § 160 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. tím, že nezajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce vyplývající ze zvláštních předpisů, zejména (ZP č. 25, sv. 43, čl. 9612-9613) ustanovení § 102 odst. l zákoníku práce tím, že nevytvářel bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům, povinnosti uložené v pracovní náplni funkce ředitele odštěpného závodu Ostrava, konkrétně řízení vedoucích projektů závodu ocelové konstrukce v rámci České republiky i Evropy, zajištění přípravy a realizace projektů, zodpovědnost za spolupráci při technickém, technologickém a organizačním řešení projektů, zodpovědnost za plnění kvality práce, kontrola postupu projektu, kvality práce, schvalování opatření k zajištění ochrany majetku společnosti, schvalování základních opatření na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
obviněný O. M.
na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 4. 2006, dodatku ze dne 29. 6. 2007 a pracovní náplně ze dne 3. 4. 2006, jako vedoucí projektu společností BaK, ode dne 1. 7. 2007 pověřený zástupce vedoucího závodu, zodpovědný za průběh subdodávky, kterou společnost BaK prováděla pro společnost ODS, která spočívala v zajištění výsunu a zásunu mostní konstrukce na stavbě „Rekonstrukce mostu ev. č. XY, přes trať ČD ve S.“,
1) nezajistil provedení prací dle řádně schválené montážní dokumentace, tj. návrhu montáže a technologického předpisu montáže pro výsun a zásun konstrukce uvedeného mostu, přičemž zpracovaný „Návrh montáže a technologický předpis montáže“ byl zpracován v nedostatečné kvalitě a rozsahu až dne 28. 7. 2008, tj. po provedení výsunu mostu, a neřešil konkrétní postupy a návody na činnost pracovníků, ani nestanovil konkrétní rizika ve vztahu k výjimečnosti navržené technologie a prostředí stavby, ani neřešil možná rizika při konkrétním provádění svislých i vodorovných manipulací s konstrukcí mostu v rámci jednotlivých kroků, včetně rizik při používání hydraulických systémů, a nebyl předložen objednateli - společnosti ODS ke schválení, 2) ačkoliv dne 6. 8. 2008 při provádění druhého kroku zásunu mostní konstrukce došlo k vertikálnímu a horizontálnímu vzpříčení pojezdových vozíků, které spočívaly na pojezdové dráze a na jejich horní části byla uložena horní podpěrná konstrukce a rekonstruovaný most, které byly tímto rovněž vychýleny ze správné polohy, kdy došlo k naklonění podpěrné konstrukce, nesprávně vyhodnotil závažnost poruchy a dne 7. 8. 2008, kdy byl na uvedené stavbě fyzicky přítomen, nenařídil, aby byla proměřena a prověřena statika jak podpěrné konstrukce mostu, tak i celé mostní konstrukce a provedeno geodetické zaměření mostu, než budou práce na zpětném zásunu mostu pokračovat, čímž porušil ustanovení § 102 odst. l zákoníku práce tím, že nevytvářel bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům, povinnosti uložené v pracovní náplni ze dne 3. 4. 2006, kdy je odpovědný mj. za řádné a kvalitní provedení stavby, zajištění komplexní technologické projekty montáží ocelových konstrukcí a kontroluje jejich dodržování v souladu se zákony a platnými normami, zajištění dodržování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, zajištění geodetické činnosti,
a následkem popsaného nedbalostního jednání a opomenutí výše uvedených obviněných dne 8. 8. 2008 kolem 10.30 hodin došlo k zřícení rekonstruovaného mostu do prostoru železničního koridoru, přičemž v uvedené době, ze strany od Ostravy, přijížděl k uvedenému mostu mezinárodní rychlík EC 108 COMENIUS ze stanice Krakow do stanice Praha hl. nádraží, jehož soupravu tvořilo 10 vagónů, v nichž cestovalo nejméně 400 osob, přičemž souprava byla tažena elektrickou lokomotivou řady 151.018-9, kterou řídil strojvedoucí J. Š., který spuštěním rychlobrzdy snížil rychlost z 139 km/h na 90 km/h, a následně v této rychlosti došlo k nárazu lokomotivy a za ní tažených osobních vagónů vlakové soupravy do zřícené mostní konstrukce, přičemž při nárazu došlo jednak k deformaci a zničení rekonstruovaného mostu, který vlaková souprava po nárazu posunula směrem k XY nejméně o 21,7 metrů, jednak k roztržení vlakové soupravy mezi 1. a 2. osobním vozem, přičemž lokomotiva se po nárazu zabořila přední částí do železničního svršku za zříceným mostem, který překonala nad konstrukcí spadlého mostu, následně zbývající část vlakové soupravy, tj. druhý a dalších 8 osobních vagónů, pokračovala v dopředném pohybu po tělese železniční trati, kde se zastavila za zříceným mostem, přičemž došlo k vykolejení druhého až pátého vagónu, přičemž 4 až 10 vagón zůstal stát na trati za tělesem zříceného mostu, při nehodě byl poškozen i nákladní vlak společnosti Traťová strojní společnost, který v době nehody stál na železniční trati za prostorem, do kterého se zřítil rekonstruovaný most,
a následkem této havárie mostu došlo jednak k následnému usmrcení celkem 8 osob cestujících v uvedeném vlaku a jednak ke zranění nejméně 95 cestujících z uvedeného vlaku a pracovníků společnosti pracujících na konstrukci uvedeného mostu. Jména těchto osob jsou uvedena v rozsudku, u zraněných i s popisem utrpěných zranění a délkou doby léčení. Jednak došlo ke způsobení hmotné škody u uvedených poškozených firem, která byla celkově vyčíslena na částku 177.380.929,06 Kč.
2. Všichni obvinění byli odsouzeni podle § 180 odst. 4 tr. zák., obviněný Petr Janouškovec k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jenž mu byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků; obviněný M. F. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků; obviněný Miroslav Kovalík k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, a obviněný O. M. podle § 180 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného Z. M.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, rozhodl o odvoláních všech dovolatelů, obviněného Z. M. a státního zástupce tak, že
I. z podnětu odvolání obviněných Petra Janouškovce, M. F., Z. M. a O. M. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. je nově odsoudil tak, že obviněnému Petru Janouškovcovi podle § 180 odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců; obviněnému M. F. uložil podle § 180 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků; obviněnému O. M. podle § 180 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří roků, jenž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Nově rozhodl i o trestu spoluobviněného Z. M.
II. Odvolání obviněného Miroslava Kovalíka a státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Z dovolání obviněných
4. Obvinění Petr Janouškovec, M. F., Miroslav Kovalík a O. M. podali proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájců dovolání.
a) dovolání obviněného Petra Janouškovce
5. Obviněný Petr Janouškovec s odkazem na § 265b písm. g), h), m) tr. ř. namítal, že rozsah pracovních povinností a odpovědnosti podle jeho pracovního zařazení neodpovídal popisu skutku, protože u něj údajné nesplněné povinnosti nevyplývaly z jeho pracovního zařazení výrobně obchodního náměstka obchodní společnosti ODS, protože v této funkci neměl oprávnění řešit personální obsazení, a proto do funkce stavbyvedoucího stavby ve S. neobsadil M. F. a neměl oprávnění jej z této funkce odvolávat, což lze dovodit z pracovní smlouvy, popisu pracovní náplně a svědeckých výpovědí. Obsazení M. F. do funkce stavbyvedoucího však ani nebylo v příčinné souvislosti s havárií mostu, která spočívala v nesprávné manipulaci s mostem v průběhu jeho zásunu, na čemž se spoluobviněný M. F. nepodílel, jelikož zásun prováděla samostatně subdodavatelská firma BaK, jejíž pracovníky M. F. žádným způsobem neúkoloval, neměl ani povinnost zajišťovat schvalování technologického předpisu pro výsun a zásun mostu, to měla v popisu práce subdodavatelská společnost BaK. Neschválení předpisu objednatelem nebylo v příčinné souvislosti s následkem, neboť příčina havárie nespočívala v chybě navržené a předepsané technologie, ale naopak v nedodržení stanoveného postupu. Neprovedení „řádných opatření k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce v období mezi 7. 8. 2008 a 8. 8. 2008“, jež mu je kladeno za vinu, je nekonkrétní popis údajně porušených povinností. 6. V rozporu s provedenými důkazy je část popisu skutku kladoucí mu za vinu, že byl seznámen s poruchou vzniklou při zásunu mostní konstrukce dne 6. 8. 2008, neboť nebyl přítomen na stavbě ani v době vzniku poruchy ani v době jejího projednání, a na řešení poruchy se žádným způsobem nepodílel, neboť technické a statické problémy nespadaly do jeho pracovních úkolů, k těm patřilo zajišťování zásobování jednotlivých staveb materiálem, financování a další provozní záležitosti potřebné ke koordinaci provádění několika staveb, souběžně realizovaných jeho střediskem. 7. Nadto porucha samotná ani způsob jejího řešení neměly žádný vliv na zřícení mostu dne 8. 8. 2008, a tedy i zde absentuje příčinná souvislost mezi popsaným jednáním a následkem, protože porucha drhnutí pojezdových vozíků a náklonu příhradového nosníku podepírajícího volné přečnívající konce mostových nosníků vzniklá 6. 8. 2008 na příborské (nezatížené) straně byla odstraněna. Příčina zřícení nastala až 8. 8. 2008 na bílovecké (zatížené) straně, přičemž obě tyto strany byly nepropojené. 8. Nedostatek dokazování obviněný spatřoval při posuzování znaleckých posudků, které nesouzněly v otázce posouzení primární příčiny vzniku havárie a návaznosti na drhnutí pojezdu vozíků na XY dne 6. 8. 2008. Znalec doc. Ing. Tomáš Rotter, CSc. ze stavební fakulty ČVUT v Praze, jediný shledával souvislost mezi oběma událostmi, aniž však by byl schopen tuto domněnku srozumitelně odůvodnit. Spoluautor prof. Ing. Jiří Studnička, DrSc. pod tíhou provedených důkazů od tohoto názoru u hlavního líčení ustoupil, resp. jej zcela odvolal. Přestože dovolatel k této otázce opakovaně navrhoval provedení výslechu znalce doc. Ing. Tomáše Rottera, CSc. za účelem vysvětlení uvedených nesrovnalostí, soud mu nevyhověl, a odmítl i dne 13. 7. 2021 učiněný návrh na provedení revizního znaleckého posudku, i když zátěžové testy únosnosti jednotlivých podpěrných konstrukcí zpracované znaleckým ústavem Univerzity Pardubice prokázaly, že příčinou havárie nebyla tato nedostatečná únosnost, neboť ta násobně překračovala v úvahu přicházející namáhání od zatížení mostem. 9. Správným není ani závěr, že nevytvářel bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky k předcházení rizikům ve smyslu § 19 písm. d), e), f) zákona č. 360/1992 Sb. Nejde totiž o „povolání“, ale o průkaz způsobilosti k výkonu určitých funkcí ve stavebních profesích. Z takového atestu nevyplývají samy o sobě žádné povinnosti, jeho povinností navíc nebyl ani autorský dozor, jejž vykonává projektant, který danou stavbu navrhoval, ani neměl povinnost vykonávat technický dozor, který vykonává osoba určená investorem, avšak ani tato osoba neprovádí kontrolu statiky. Ani jedno soudy tvrzených „pochybení“ přičítaných obviněnému by nemohlo mít vliv na způsobení pádu mostu do kolejiště. Výkon funkce autorského dozoru či technického dozoru znamená standardně dozor provádět namátkově či podle potřeby zhotovitele nebo investora, rozhodně to neznamená, že projektant nebo technický dozor investora musí být neustále přítomen na stavbě, nebo dokonce že by měl odpovídat za provádění prací zhotovitelem. Chybí tak i příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, protože jemu za vinu kladené jednání není způsobilé vyvolat obecné ohrožení ani nebylo způsobilé zapříčinit zřícení mostu do kolejiště. 10. Obviněný shledával vady i v procesním postupu odvolacího soudu, jenž mu odepřel jednu instanci, když po opakovaném zproštění okresním soudem a opakovaném zrušování zprošťujících rozsudků odvolacím soudem „nařídil“ okresnímu soudu rozhodnout o uznání viny a vydat rozhodnutí v rozporu se znaleckými posudky a provedenými důkazy s tím, že není zapotřebí zjišťovat fyzikální příčinu havárie mostu, ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a následkem, nýbrž postačí, když lze konstatovat porušení některých předpisů na straně obviněných. Jde o vynucený výrok o vině rozsudku okresního soudu, v němž chybí popis skutkových zjištění a odůvodnění rozhodnutí, které by obsahovalo hodnocení důkazů. Navíc předseda senátu okresního soudu při vyhlašování rozsudku výslovně deklaroval, že svůj názor na trestní odpovědnost obviněných nezměnil a uznání viny vyhlašuje v rozporu se svým přesvědčením. Tyto vady podle obviněného svědčí o porušení zásad spravedlivého procesu. 11. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku.
b) dovolání obviněného M. F.
12. Obviněný M. F. v dovolání označil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., vady shledával v provedeném dokazování a v nepřijatelném postupu odvolacího soudu, jímž vytvořil nepřípustný tlak na soud prvního stupně, čímž nerespektoval základní principy odvolacího řízení ve smyslu požadavků § 264 odst. 1 tr. ř. a z něj pramenícího porušení zásady dvouinstančnosti řízení, což svědčí o nedodržení zásad v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny. 13. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že podlehl nepřípustnému tlaku odvolacího soudu, a pokud vyhověl jeho pokynu, zatížil svůj rozsudek vadou, neboť jeho skutkové závěry nebyly výsledkem jeho vnitřního přesvědčení dosaženého na základě dokazování provedeného v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů, ale šlo jen o vůli odvolacího soudu (viz nález Ústavního soudu dne 2. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Jednotlivé důkazy provedené před soudem prvého stupně smí odvolací soud posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení. Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvého stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako učinit závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvého stupně. Shodný postoj plyne i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), např. rozhodnutí ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12. 14. S poukazem na § 264 odst. 1 tr. ř. obviněný vytkl soudům obou stupňů, že postupy a principy v něm zakotvené nedodržely, zejména nebylo respektováno, že odvolací soud nesmí soudu prvního stupně uložit, aby učinil konkrétní skutkové zjištění, či dokonce dospěl ke konkrétnímu skutkovému stavu, nebo naopak určité skutkové zjištění nečinil či určitou okolnost neobjasňoval; aby hodnotil důkaz konkrétním způsobem nebo jej hodnotil jen z některých hledisek; aby provedl nezákonný důkaz; aby závažnost či pravdivost konkrétního důkazu vyhodnotil určitým způsobem; aby určitým konkrétním způsobem vyhodnotil spolehlivost důkazu. Odvolací soud se zprotiví těmto ústavněprávním požadavkům nejen tehdy, když přímo uloží soudu prvého stupně explicitní pokyn, který je s nimi v rozporu, ale také tehdy, jestliže mu uloží pokyn, který je s nimi sice formálně v souladu, avšak je výsledkem nepřípustného přehodnocení skutkového stavu či jednotlivých důkazů odvolacím soudem s cílem přimět soud prvního stupně, aby přejal takto deformovaný skutkový stav či způsob hodnocení jednotlivého důkazu. Přestože soud prvního stupně splnění tohoto pokynu neodepřel, dal při ústním odůvodnění svého rozsudku jednoznačně najevo, že nerozhoduje podle svého vnitřního přesvědčení, má zcela jiný názor na důkazy ve věci a jejich posouzení a jiný názor na vinu obviněných než odvolací soud, čímž byla zcela popřena zásada volného hodnocení důkazů a tím porušeno i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a též čl. 2 Protokolu 7 k této Evropské úmluvě. 15. Za nepřiléhavý obviněný označil odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01, když podstatu procesní situace v posuzované věci lépe vystihují nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14, či ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06, ze kterých vyplývá, že odvolací soud není oprávněn nařizovat změnu v hodnocení důkazů a instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů. 16. Přestože k události spadlého mostu došlo v důsledku širokého řetězce vzájemně propojených a vzájemně se odvíjejících vztahových dějů vzniklých činností velkého množství různých subjektů, soud projednával pouze malý okruh z nich, a proto bylo nutné objasnit všechny vzájemné vazby a vztahy a podrobně se zabývat otázkou příčinné souvislosti, která se ostatně stala předmětem obsáhlého rozboru všech obhájců. Měla být objasněna příčina pádu mostu, což se nakonec nestalo, a tedy nelze jednoznačně určit viníka celého nehodového děje. Jemu za vinu kladená trestná činnost není v příčinné souvislosti s pádem mostu (obdobně též událost v rakouském Kaprunu, kde stanulo před soudem 16 osob, z nichž 13 bylo po dvou letech procesu shledáno nevinnými, neboť jejich vina byla příliš rozptýlena a těžko se dala vztáhnout ke konkrétní osobě). Soudy se proto i v nyní posuzované věci měly mnohem podrobněji zabývat otázkou příčinné souvislosti a aplikací zásady in dubio pro reo. 17. Obviněný poukázal na argumentaci jím uvedenou v odvolání spočívající v tom, že projekt nevzal dostatečně v úvahu působení vodorovných sil vznikajících tažením mostu, projektant I. P. trestně stíhán nebyl a další projektant J. V. byl zproštěn obžaloby, zdůraznil nedostatky montážní dokumentace, problémy při zvedání mostu s tím, že za kvalitu montážní dokumentace odpovídala společnost BaK, odborníci najatí subdodavatelem na zvedání mostu byli odvolacím soudem obžaloby zproštěni. Ke špatnému úsudku dne 7. 8. 2008 byl přítomen za společnost ODS vedoucí výroby J. M., který disponoval daleko většími zkušenostmi než obviněný. Zdůraznil činnosti subdodavatele, a tedy odpovědnost ředitele závodu, obviněných Miroslava Kovalíka, O. M., Z. M. a vedoucího montéra M. A. Byla-li příčinou chybná manipulace s mostní konstrukcí, šlo o činnost subdodavatele a osob, jež prováděly manipulaci s mostem, které však odvolací soud pravomocně obžaloby zprostil. 18. Vzhledem k tomu, že všechny znalecké posudky se shodly na tom, že pokud by nebylo dne 8. 8. 2008 pokračováno v pracích na zásunu mostu, most by nespadl, dovolatel v postavení stavbyvedoucího/mistra nerozhodoval o tom, zda subdodavatel bude pokračovat v pracích na zásunu mostu, nýbrž toto rozhodnutí učinili nadřízení, kteří projednávali vzniklou situaci s odbornými pracovníky subdodavatele BaK a byli jimi ujištěni, že jde o běžnou závadu, která byla dne 7. 8. 2008 odstraněna. Z organizačního řádu společnosti ODS plyne, že předmětem jeho činnosti je organizovat a řídit výrobní činnost na konkrétní výstavbě a plnit dílčí úkoly vrchního stavbyvedoucího, případně vykonávat práci mistra podle dispozic vrchního stavbyvedoucího, nikoli rozhodovat a řídit práci subdodavatele, takže za uvedené nedostatky na straně subdodavatele nemohl nést odpovědnost. Neztotožnil se s úvahami soudu prvního stupně rozvedenými v jeho rozsudku pod bodem 1322., protože zjištění soudu vylučují jeho trestní i jakoukoli jinou odpovědnost, jelikož řídil bednění opěr a betonáž železobetonové mostovky, zemní práce pro založení a výstavbu vyvážecí dráhy a další obslužné stavební práce, což byly činnosti, které se nepodílely na pádu mostní konstrukce dne 8. 8. 2008. Stavbu rekonstrukce mostu ev. č. XY nevedl jako celek a nepůsobil zde v pozici zodpovědného stavbyvedoucího podle zákona č. 360/1992 Sb., jak uvádí obžaloba, ale šlo pouze o shodu názvu pracovní pozice s názvem uvedeným v zákoně č. 360/1992 Sb., jelikož pro výkon stavbyvedoucího neměl zákonem požadovanou praxi ani autorizaci a nebyl ani v rámci organizace společnosti ODS vycházející z Organizačního řádu Z-05/08 výkonem takovéto činnosti pověřen, neboť činnost každého stavbyvedoucího/mistra podléhala vedení a dozoru vrchního stavbyvedoucího. Podle výpovědi svědka R. Š. ze dne 1. 11. 2011 stavbu řídil M. G. se zvýšeným dohledem obviněného Petra Janouškovce, což však soudy nevzaly v potaz, ač shodně vypovídal i K. S., který do 30. 4. 2008 působil ve funkci vrchního stavbyvedoucího střediska. Povinností dovolatele tedy bylo na stavbě řídit a organizovat podřízené zaměstnance společnosti ODS takovým způsobem, aby probíhala v souladu s pokyny, nařízeními a instrukcemi vrchního stavbyvedoucího. Přestože navrhl, aby soud jako důkaz provedl jím předloženou přehlednou strukturu řízení uvedené stavby a rovněž organizační řád ODS, soud mu nevyhověl. Zásadnější rozhodnutí pak byla v kompetenci nadřízených v rámci obou společností. Nepodílel se ani na rozhodování o výběru subdodavatelů a nesetkával se se vzájemnými smlouvami a dodavatelskými rozpočty, ani z titulu svého vzdělání neměl větší přehled o problematice výsunu než zaměstnanci na srovnatelných pozicích společnosti BaK. Na základě provedeného dokazování, zejména ze znaleckých posudků a provedených mimořádně technicky, časově i finančně náročných experimentů vyplynulo, že příčinou havárie mostní konstrukce není překročení svislé únosnosti podpěrných konstrukcí MTP 100, neboť únosnost podpěrných konstrukcí je dostatečně vysoká a nemohla být při zásunu mostu ve S. dne 8. 8. 2008 bezprostřední příčinou a limitujícím faktorem zřícení mostu, ani tato únosnost nemohla být ovlivněna poklesem panelů, který by byl vyvolán sedáním podloží, z této situace dovolatel nemůže být za posuzovaný škodlivý následek trestně odpovědný. 19. Pokud jde o jeho účast při předávání staveniště společnosti BaK, byl o tuto „výpomoc“ požádán v souladu s Organizačním řádem společnosti ODS nadřízenými, z nichž jej nikdo neinformoval o potřebě zajistit jakýkoliv další dokument mimo protokolu o převzetí staveniště. Jestliže technologie výsunu a zásunu byla v rozporu se zadávací dokumentací, pak dovolatel osobně byl účasten jednání, kdy za přítomnosti zodpovědného projektanta I. P., technického dozoru objednatele, a zástupce objednatele Z. M. byla J. V. změna technologie projednávána. Když následně od J. V. obdržel navrženou změnu ve formě projektu pro výstavbu skruže, neměl nejmenší důvod předpokládat, že by snad nedošlo ke schválení změny, což ostatně nepovažoval za podstatné ani odvolací soud (viz bod 91. jeho rozsudku). Jestliže soud neshledal porušení důležité povinnosti, která by v důsledku vedla k pádu mostu, na straně technického dozoru investora, jenž byl zodpovědný za schvalování technologického předpisu, není vůbec zřejmý důvod, proč nezajištění technologického předpisu montáže klade za vinu dovolateli. 20. Neprovedení řádného opatření k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce v období mezi 7. 8. 2008 a 8. 8. 2008 mu též nelze klást za vinu, neboť se nepodílel na řešení situace vzniklé zaseknutím pojezdových vozíků na XY, o němž informoval dne 6. 8. 2008 O. M. obviněného Petra Janouškovce, následně toto řešení projednával dne 7. 8. 2008 s dalšími nadřízenými pracovníky společnosti ODS R. Š. a J. M., který byl srovnávání jeřábové dráhy v odpoledních hodinách dne 7. 8. 2008 osobně přítomen a měl též bohaté zkušenosti s výsunem mostu z předchozích staveb. Ani on ovšem v prováděném postupu neshledal pochybení, ani nedospěl k názoru, že by bylo nutno zastavit stavbu, byť to bylo v jeho kompetenci. Vlastní srovnání nakloněné jeřábové dráhy bylo plně v kompetenci společnosti BaK. O provádění geodetických měření rozhoduje vrchní stavbyvedoucí, nikoli jemu podřízený stavbyvedoucí pověřený dozorem nad určitým úsekem stavby a určitou oblastí stavebních činností. Statické posouzení konstrukce bylo provedeno statiky společností BaK a ODS, z nichž Z. M. byl dne 7. 8. 2008 osobně přítomen a mohl v případě problému reagovat, avšak podle znaleckého posudku Ing. Miroslavy Pošvářové, jakož i samotného krajského soudu (viz bod 88. jeho rozsudku), příčina pádu mostu nespočívala ve vadné podpěrné konstrukci, ale v nestandardní manipulaci s mostem, která s eventuálním přepočtením statiky nijak nesouvisí. 21. Dovolatel se neztotožnil ani se závěrem soudů, že neinformoval České dráhy o manipulaci s mostem a o možném ohrožení provozu na železniční trati tak, aby mohla být realizována z jejich strany bezpečnostní opatření, ačkoliv mu tato povinnost vyplývala z dohody jeho zaměstnavatele společnosti ODS a Českých drah, ani neučinil žádná jiná opatření k omezení železniční dopravy při zásunu mostu, čímž měl porušit ustanovení § 153 odst. 1, odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. a § 102 odst. 1 zákoníku práce. Nikdo neuvedl, kdo a s kým se měl dohodnout, zda zmíněná dohoda měla písemnou či ústní formu, ani co mělo být jejím obsahem. Obviněnému je známo pouze to, že bylo ujednáno, že pracovník Českých drah bude vykonávat dozor při posouvání, tedy vodorovném tažení mostu, a bude hlásit obsluze tažného zařízení průjezdy vlaků tak, aby v předstihu před příjezdem vlaku mohlo být tažení zastaveno. O tom, že v následném období bude probíhat výsun či zásun mostní konstrukce, byli pracovníci Českých drah informováni v předstihu. Úplná výluka na trati nebyla dohodnuta zejména z ekonomických důvodů, ačkoli I. P. ji požadoval. Podle znalkyně Ing. Miroslavy Pošvářové nebyla žádost o výluky podána včas Moravskoslezským krajem a rovněž zmínila lajdácké posouzení projektu ze strany drážního úřadu. Žádného jednání v tomto duchu se obviněný neúčastnil, a proto ho nelze vinit z neinformování Českých drah o možném ohrožení trati. Povinnost informovat České dráhy o manipulaci s mostem přitom nevyplývá z právních předpisů, stavebního povolení ani uzavřené smlouvy. 22. Soudy pominuly, že podle dohody zúčastněných stran byl drážní dozor vykonáván při posouvání, tedy tažení mostní konstrukce, nikoli při jakýchkoliv pracích společnosti BaK na mostě. Obviněný poukázal na výpověď svědka J. M. a na rozpory ve výpovědích svědků J. K. a L. P. v popisu provádění dozoru dne 6. 8. 2008 s tím, že je zřejmé, že pověřený zástupce Českých drah měl informace o situaci vzniklé dne 6. 8. 2008, a byť osobně měl kompetence k omezení či zastavení dopravy, nevyhodnotil celou situaci tak, že by jakékoliv omezení dopravy bylo zapotřebí. Nikdo z pracovníků společnosti BaK upřesňující požadavek týkající se času, kdy bude dozor pro tažení mostu zapotřebí, nesdělil, a to ani dovolateli, neboť dříve, než se pracovníkům společnosti BaK další krok posunu podařilo připravit, došlo k pádu mostu do kolejiště. Podle znalkyně Ing. Miroslavy Pošvářové opatření k omezení železniční dopravy, případně další bezpečnostní prvky měly být již součástí RDS, kdy uvádí omezení rychlosti a úplnou výluku trati. Zdůraznil, že z titulu své pracovní pozice neměl vůbec žádné kompetence ve věci organizace železniční dopravy. Ze své pracovní pozice se nepodílel na jednáních se zástupci investora týkajících se ekonomické stránky stavby, což by dodatečné výluky nutně vyžadovaly. Skutečnost, že 8. 8. 2008 došlo k manipulaci a zvedání mostu na jedné jeřábové dráze místo dvou, tedy v rozporu s dohodnutým postupem, vyšla najevo až při svědecké výpovědi pana J. P. dne 10. 11. 2011. Do té doby nikdo ze společnosti ODS neměl o manipulaci v rozporu s dohodnutým postupem žádné povědomí, neboť tuto neschválenou manipulaci, která předcházela pádu mostu, provedli pracovníci společnosti BaK ze své vlastí iniciativy, aniž o tom někoho ze společnosti ODS informovali. 23. V závěru dovolání obviněný shrnul, že veškerou práci a činnost prováděl podle pokynů nadřízených a v souladu s organizačním řádem, plnil si své povinnosti a nedopustil se pochybení. Proto s ohledem na zásadu in dubio pro reo navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022 (č. l. 13480), ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 20 T 130/2010 (č. l. 13017), a poté aby věc podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, případně Okresnímu soudu v Novém Jičíně, k novému projednání a rozhodnutí.
c) dovolání obviněných Miroslava Kovalíka a O. M.
24. Obvinění O. M. a Miroslav Kovalík podali dovolání prostřednictvím téhož obhájce z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněný Miroslav Kovalík též s odkazem na § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a založili své výhrady na obsahově i formulačně takřka identických argumentech. Nejvyšší soud z důvodu stručnosti a přehlednosti konstatuje v této části svého rozhodnutí obsah těchto dovolání souhrnně ve vztahu k oběma dovolatelům. 25. Námitky obou jmenovaných obviněných směřují především proti tomu, že soudy nižších stupňů pominuly princip in dubio pro reo. Vytýkali, že se odvolací soud zpronevěřil svým povinnostem, pokud striktně zavázal soud prvního stupně hodnocením důkazů v podobě, jak tyto důkazy sám vyhodnotil, čímž eliminoval zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Odvolací soud pominul osoby, které se určitým vymezeným způsobem podílely na skutkovém ději, a nevěnoval pozornost tomu, že trestný čin obecného ohrožení lze spáchat ve dvou odlišných formách, a to buď tak, že pachatel obecné nebezpečí vyvolá, nebo že obecné nebezpečí zvýší, neboť nebyla tato jednání u jednotlivých obviněných odlišena a všem jsou kladeny za vinu obě formy, nadto se soudy nezabývaly ani otázkou příčinné souvislosti. Odvolací soud zcela pominul konstatování znalce Ing. Eduarda Šafáře, že přijetí adekvátních bezpečnostních opatření v souvislosti s přípravou a prováděním stavby v ochranném pásmu drah včetně manipulace s mostní konstrukcí vycházelo z odpovědnosti provozovatele dráhy, který měl garantovat přijetí bezpečnostních opatření. 26. Odvolací soud dokazování provedl pouhým čtením již provedených znaleckých posudků, a tedy se zaštítil jen ryze formálním úkonem, jehož jediným účelem bylo, aby mohl provedené důkazy nově hodnotit. Pokud odvolací soud poukázal na § 263 odst. 7 tr. ř., pominul, že tyto důkazy nevedly k odhalení nových skutečností podstatných pro rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelů jde tedy pouze o snahu odvolacího soudu prosadit svůj pohled na hodnocení důkazů, čímž současně porušil zásady bezprostřednosti a ústnosti zakotvené v § 2 odst. 11 a § 2 odst. 12 tr. ř., jakož i právo dovolatelů vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny a z čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy, což by mohlo vyvolat i pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. rozhodnutí č. 36/1968 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11, nebo rozsudek ESLP ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12, též bod 20. nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. 14/15). 27. Dovolatelé se neztotožnili s postupem odvolacího soudu, kterému vytýkali, že nesprávně ve svém kasačním rozhodnutí shledává jako příčinu tragické události kombinaci údajně nesprávného zpracování dokumentu označeného jako „Návrh montáže a technologický předpis montáže“, vzpříčení vozíků na tzv. XY dne 6. 8. 2008 a následné neproměření celé podpěrné konstrukce, neboť se opírá toliko o některá nahodile vybraná tvrzení znalkyně Ing. Miroslavy Pošvářové a zástupce znaleckého ústavu ČVÚT doc. Tomáše Rottera. Pokud přesto zavázal soud prvního stupně ke stejným skutkovým a právním závěrům, které vyslovil ve svém kasačním rozhodnutí, dostal se do vážného rozporu s obsahem provedených důkazů a s výsledky provedeného dokazování, neboť jmenovaní znalci v rámci provedeného dokazování upustili od původně vyslovených tvrzení o této příčině tragické události. Jde o vážné pochybení, neboť se tím odvolací soud vrátil k teorii, kterou původně před mnoha lety vyslovovali zástupci znaleckého ústavu ČVÚT, o vzpříčení či zablokování vozíků na „XY“ jako příčině zřícení mostu, ačkoli již dříve bylo prokázáno, že zřícení mostu bylo iniciováno na XY, nikoliv na straně příborské a že se vzpříčením či zablokováním vozíků na „XY“ nemá jakoukoliv souvislost. Teorie vzpříčení či zablokování vozíků na „XY“ jako příčině zřícení mostu byla překonána již před mnoha lety, kdy ji při hlavním líčení vzal zpět samotný její autor prof. Ing. Jiří Studnička, DrSc. jakožto zástupce znaleckého ústavu ČVÚT. Pokud nemohlo dojít k přenosu vodorovných účinků z „příborské strany“ na „stranu bíloveckou“, objektivně zde nebyl důvod na vzpříčení vozíků na XY reagovat zaměřením mostní konstrukce na „XY“. Teorii o vzpříčených vozících na „XY“ jako příčině pádu mostu přitom vyloučil i revizní znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství Žilinské univerzity v Žilině č. 10/2021/ČR ze dne 7. 5. 2021, a to zejména na straně 23 tohoto posudku. Stejně nebylo vyhověno ani návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Bohuslava Rosenkranze, výslechem svědka P. M. z Drážní inspekce, doplněním znaleckého posudku Univerzity Pardubice a mechanoskopickým znaleckým posudkem, který měl být soudy zadán za účelem analýzy odřenin a otlaků na spodní straně mostní konstrukce způsobené při pádu mostu. Jestliže soudy tyto důkazy neprovedly, jde o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. 28. Podle obviněných bylo třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo, protože vychýlení konstrukce nebylo objektivně prokázáno. Geodetické měření mostní konstrukce se zavázala provádět společnost ODS a tato povinnost na společnost BaK přenesena nebyla, neboť není nikde žádný záznam o tom, že by společnost BaK byla seznámena se smlouvou o dílo uzavřenou mezi Moravskoslezským krajem a společností ODS. Nikde není uvedeno, v čem konkrétně měla spočívat soudem konstatovaná chybná, nestandardní manipulace s nestabilní mostní konstrukcí. Pokud se neví, co bylo impulsem pádu mostu, nelze vyloučit, že tento neidentifikovaný impuls nepředstavuje přetržku příčinné souvislosti. Bez identifikace nepochybné skutečné technické příčiny zřícení mostní konstrukce nelze uzavřít, zda mezi jednotlivými pochybeními obviněným kladeným za vinu a zřícením mostní konstrukce a tragickým následkem v podobě nárazu jedoucího vlaku do zřícené mostní konstrukce, existuje přímá, ničím nepřerušená příčinná souvislosti krytá zaviněním obviněných. Obvinění poukázali na odlišení věcné a časové souvislosti. Vzhledem k tomu, že i podle znalců předmětná havárie představuje velmi složitý děj, ve kterém panuje celá řada nejistot, je namístě v této věci aplikovat zásadu in dubio pro reo a opět rozhodnout zprošťujícím výrokem. Obvinění poukázali na konkrétní rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky a názory jejich zpracovatelů, zejména mezi doc. Tomášem Rotterem a prof. Jiřím Studničkou, které přisuzují tomu, že doc. Tomáš Rotter se dostatečně či vůbec neseznámil s protokoly o hlavním líčení konaném v roce 2011 a v roce 2013, v důsledku čehož pominul to, co bylo již dříve vyjasněno. Ani znalecký posudek Ing. Miroslavy Pošvářové a jeho dodatky se nezabývají technologií, statikou, výpočty a zkoumáním technických příčin zřícení mostu. Jde o účelovou interpretaci jednotlivých vybraných důkazů bez adekvátního vysvětlení, a proto považují závěry této znalkyně za nepřezkoumatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06), a to tím spíše, že poslední verze prezentovaná touto znalkyní vyloučila a popřela předchozí tvrzení. Dovolatelé připomenuli výpověď prof. Jiřího Studničky, který připustil, že se na stabilitě celé konstrukce a na zřícení celého tohoto systému podílela situace pod stavební spárou, tzn. v založení stavby a podpěrných konstrukcí, což potvrdil i doc. Tomáš Rotter, a hovoří o nich rovněž Ing. Miroslava Pošvářová v rámci videododatku ke znaleckému posudku, který byl proveden k důkazu u hlavního líčení dne 30. 4. 2019. 29. Obvinění mají za to, že jde o dva skutkové děje; první z nich se týká důvodu zřícení mostu, v jehož důsledku došlo ke zranění dvou osob pracujících na stavbě, a druhým je náraz vlaku do zřícené mostní konstrukce, mezi nimiž je jasná přetržka příčinných souvislostí, a proto samotné zřícení mostu nelze dávat do přímé příčinné souvislosti s následkem spočívajícím v nárazu vlaku do zřícené mostní konstrukce s rozsáhlými tragickými následky, za který odpovídají další subjekty, zejména České dráhy, SŽDC a Moravskoslezský kraj jakožto investor. Následek tohoto železničního neštěstí byl způsoben nikoliv samotným pádem rekonstruovaného mostu do kolejiště, ale výlučně následným nárazem jedoucího vlaku do překážky. Pokud by České dráhy, SŽDC, Moravskoslezský kraj jakožto investor a odpovědné správní úřady zajistily výluky nebo omezení rychlosti vlaků projíždějících stavbou, rychlík Comenius by do mostu nenarazil, nedošlo by k úmrtí a zranění cestujících, ani ke škodám na majetku a zdraví poškozených. Bez celkového a definitivního objasnění všech vzájemných vazeb nelze jednoznačně určit viníka celého nehodového děje. V této souvislosti obvinění zmínili podobnost s tragédií provozu lanovky v rakouském Kaprunu. Rovněž v této věci nebyl zjištěn okruh pachatelů a jejich odpovědnosti, jak ostatně i v posuzované věci konstatovaly již v prvních rozhodnutích soudy, když ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 5 To 161/2021, bylo nalézacímu soudu uloženo, aby byl stanoven okruh všech pachatelů odpovědných za vznik nehody a určen podíl jejich odpovědnosti, což se však ani později nepodařilo. Bylo nezbytné provádět další dosud neprovedené důkazy. 30. Obvinění tvrdili, že absentuje řádné vypořádání se s argumenty prezentovanými obhajobou ze strany nalézacího soudu a odvolací soud tento nedostatek nenapravil, a to ani ohledně revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Žilinské univerzity v Žilině č. 10/2021/ČR ze dne 7. 5. 2021, přestože vyvrací východiska, na nichž je konstruován odsuzující výrok, a odmítá teorii o závadě ze dne 6. 8. 2008 (tzv. vzpříčené vozíky) jakožto příčině, která měla následně dne 8. 8. 2008 vést k pádu mostu do kolejiště. Revizní znalecký posudek nelze odmítnout, že se shoduje se závěrem jednoho z několika provedených posudků (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017). Soudy neprovedly důkaz ani znaleckým posudkem Ing. Bohuslava Rosenkranze. Soud prvního stupně pominul i návrh na výslech svědka P. M., aniž vysvětlil, proč tak postupoval. 31. Výčet povinností podaný soudem ve výroku o vině nemá opodstatnění ani podklad v obsahu spisu, neboť ani jedna z těchto okolností ve skutečnosti neměla za následek pád mostu, protože bylo objasněno (viz zejména výpověď prof. Jiřího Studničky a revizní znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství Žilinské univerzity v Žilině), že zřícení mostu muselo být iniciováno na „XY“ a nikoliv na „XY“ a nemá jakoukoliv souvislost se vzpříčením či zablokováním vozíků na „XY“. Revizní znalecký posudek dominantní příčiny zřícení mostu spatřuje v nesprávném podloží pod stavební spárou, v nesprávném založení podpěrné konstrukce a v nedostatečné podpěrné konstrukci sestávající z podpěr MTP 100. Soudy vyšly ze spekulativních tvrzení doc. Tomáše Rottera o tom, že konstrukce mohla být vychýlená a že se nepodařilo zjistit příčinu vzpříčení vozíků, která mohla být dána vychýlením konstrukce, ale že se pouze odstranil následek této příčiny, a to samotné vzpříčení vozíků. Z fotografií z doby po odstranění závady spočívající ve vzpříčení vozíků na XY založených ve spise se však podává, že konstrukce vychýlena nebyla, a tedy vychýlení konstrukce nebylo objektivně prokázáno. Podle znalkyně Ing. Miroslavy Pošvářové šlo o nežádoucí pohyb mostu v podélném směru na základě chybné, nestandardní manipulace s nestabilní mostní konstrukcí a podpěrnou mostní konstrukcí pracovníky podzhotovitele, což je tvrzení vágní a nepřezkoumatelné, neboť se z něj nelze dozvědět, v čem mají spočívat ony „chybné a nestandardní manipulace s mostní konstrukcí. Bez identifikace nepochybné skutečné technické příčiny zřícení mostní konstrukce nelze učinit ani spolehlivý závěr o příčinné souvislosti kryté zaviněním některého z obviněných. V důsledku toho byla znalkyně Ing. Miroslava Pošvářová podjatá, neboť zpracovala pro společnost Mott MacDonald jakožto zaměstnanec znalecký posudek ve prospěch QBE, který má zapsaný ve znaleckém deníku, a jde o společnost vystupující na straně poškozeného. Znalkyně byla též životní partnerkou jednatele této společnosti. Námitka podjatosti této znalkyně byla nalézacím soudem odmítnuta i přes její zjevné snahy vést důkazy směrem k vině obviněných ze společnosti BaK. Obvinění proto jí zpracovaný posudek považují za důkaz neobjektivní a v rozporu s judikaturou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1886/21, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013). 32. Výhrady dovolatelů směřovaly proti nesprávnému provádění důkazů v rozporu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř., a to i s ohledem na prohlášení předsedy senátu soudu prvního stupně, jenž při ústním odůvodnění rozsudku dne 31. 8. 2021 k závaznému pokynu soudu odvolacího vyjádřil svůj nesouhlasný postoj poté, co musel nekriticky převzít jeho úvahy. Zřejmě proto v odůvodnění rozsudku přesvědčivým způsobem nevysvětlil, z jakých důkazů a jakým postupem dospěl k učiněným skutkovým i právním závěrům, a jeho vysvětlení tudíž není přesvědčivé. Skutková zjištění tak nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování, napadená rozhodnutí byla nedostatečně odůvodněna ve vztahu k hodnocení důkazů v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. Soudy důkazní nouzi nahrazovaly vlastními nepodloženými a spekulativními úvahami a zjištěními, která z provedených důkazů nevyplývají, a naopak nedovodily zjištění, která z nich vyplývají. Došlo k nepřípustné deformaci důkazů v neprospěch obviněných (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 258/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). 33. Nesprávnost právní kvalifikace dovolatelé spatřují ve vadném posouzení příčinných souvislostí mezi jednáním každého z dovolatelů a následkem nehody s přihlédnutím k dějům souvisejícím s provozem Českých drah, a to z hlediska jejich přetržení bez ohledu na předcházející souhrn porušení právních a technických předpisů a postupů ze strany mnoha jiných orgánů, anebo osob, které nebyly pojaty do úvah soudů (srov. bod 23. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 672/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07). Nebylo v této souvislosti posuzováno, do jaké míry mohl kterýkoliv z pachatelů předpokládat, že případné zřícení mostu bude mít další (časově přerušený) následek, způsobený naprosto nebezpečnou a neadekvátní jízdou vlaku. Poukázali rovněž na gradaci příčinných souvislostí s tím, že s ohledem na ni je třeba odděleně posuzovat zřícení mostu a náraz vlaku, který zvýšil obecné nebezpečí vyvolané zřícením mostní konstrukce a jeho pádu do kolejiště (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015).
34. Podle obviněných není jasné, kterou z alternativních skutkových podstat § 180 tr. zák. svým jednáním reálně naplnili, a to zejména s ohledem na problematiku způsobení a zvýšení obecného ohrožení, když soudy uzavřely toliko, že dovolatelé spolu s ostatními spoluobviněnými popsaným jednáním spáchali čin v takové alternativě, že obecné nebezpečí „způsobili“, nikoliv že by obecné nebezpečí „zvýšili“. Z právní konstrukce § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. však vyplývá, že v jednočinném souběhu nemůže být jednání, kdy pachatel obecné nebezpečí způsobí a dále jej zvýší, neboť objektivní stránka trestného činu je zde formulována alternativně. Rovněž neřešení této otázky je závažnou vadou celého řízení. Soudy se navíc ani dostatečně nezabývaly úvahami o formě zavinění z pohledu vědomé či nevědomé nedbalosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 864/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, aj.). 35. Z důvodu dovolateli tvrzených nedostatků a jejich názoru, že neměli být postaveni před soud, navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 20 T 130/2010, a věc podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, resp. Okresnímu soudu v Novém Jičíně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
36. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce k dovolání všech dovolatelů zdůraznilo opakující se námitky, které se promítaly již v jejich obhajobě v řízení před soudy obou stupňů, na něž tyto soudy v potřebné míře reagovaly (viz body 1285. až 1317. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 9. až 14. rozsudku odvolacího soudu). 37. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a k příčině nehody podle znaleckých posudků, které vzaly soudy za základ svých skutkových zjištění, dodal, že i když existovalo mnoho prolínajících se příčin pádu mostu před jedoucí vlak, počínaje nerealizovatelným projektem, který nerespektoval zakřivení skutečného mostu, přes nedobře založenou, špatně smontovanou a typově méně vhodnou podpěrnou konstrukci až po závady při posunu mostu, vznikla pochybení všech obviněných, kteří nedbali v potřebné míře na to, že konstrukce byla velmi vratká a k jejímu zřícení pak stačilo jen málo. Proto měly být práce zastaveny a provoz železnice pod mostem přerušen. Při realizaci stavby bylo zjištěno velké množství vad popsaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Obvinění zodpovědní za jim přidělené činnosti měli již před 8. 8. 2008 rozpoznat, že nad stavbou mostu ztrácejí kontrolu, že se již dále nemohou zaručit za jeho stabilitu a práci měli přerušit, což všichni čtyři dovolatelé uplatněnými námitkami odmítají a domáhají se jiného skutkového zjištění o příčinách pádu mostu tak, aby šlo o příčinu jimi nezaviněnou nebo dosud zcela neznámou. Tyto výhrady však nekorespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože taková vadná zjištění, která by byla podřaditelná pod některou z alternativ tohoto důvodu, státní zástupce v dovoláních neshledal. Soudy řádně odůvodnily, proč dovodily, že za příčiny, které vedly k pádu mostu, odpovídají jednotliví dovolatelé jednáním popsaným v popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu. Uplatněné skutkové námitky vztahující se k extrémnímu rozporu, včetně opomenutých důkazů namítaných obviněnými O. M. a Miroslavem Kovalíkem označil za zjevně neopodstatněné a neshledal ani důvod pro aplikaci zásady in dubio pro reo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, či ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, a ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, případně nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, aj.). Námitky o porušení této zásady nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, nebo ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22). 38. Nedůvodnost výhrad obviněného Petra Janouškovce státní zástupce vysvětlil odkazem na bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde tento soud vyjádřil, z jakých důvodů za vzniklý následek nese trestní odpovědnost. Neztotožnil se ani s výhradami tohoto dovolatele o neprovedení důkazů k technické příčině havárie mostu, a to s odkazem na množství ve věci provedených znaleckých posudků, z nichž je patrno, že pád mostu měl více příčin. Ztotožnil se rovněž s argumentací odvolacího soudu, že pro posouzení věci je podstatné písemné vyhotovení rozsudku, nikoliv osobní názor předsedy senátu, který prezentoval při ústním vyhlašování rozsudku v jednací síni. Pokud dovolatel O. M. namítal, že šlo o názor celého senátu, státní zástupce námitku označil za podanou mimo uvedený důvod dovolání, protože předmětem dovolání může být toliko výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. 39. Výhrady týkající se nezjištění konkrétní příčiny (viz dovolání obviněného M. F.) státní zástupce považoval za nedůvodné s odkazem na výklad příčinné souvislosti, podle něhož má jednání pachatele povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 6 Tdo 551/2022). Neakceptovatelným shledal i porovnání projednávané věci s havárií lanovky v Kaprunu v Rakousku, a to především s ohledem na odlišné právní systémy a skutkové okolnosti známé navíc jen z tisku. Podstatné bylo, jaké úkoly dovolatel M. F. na staveništi prakticky plnil, než jaké úkoly by zde jinak formálně měl. Jisté je, že se nacházel v postavení, v jakém se nacházet neměl, a přijal míru odpovědnosti neodpovídající jeho praxi a kvalifikaci, což však pouze snižuje míru jeho zavinění (viz rozhodnutí č. 18/2006 Sb. rozh. tr.). 40. K obsahově a převážně i doslovně shodným dovoláním obviněných O. M. a Miroslava Kovalíka, kteří napadají i procesní postup předcházející poslednímu rozsudku nalézacího soudu a brojí proti tomu, jak rozhodl odvolací soud, státní zástupce uvedl, že tyto výhrady na žádný dovolací důvod nedopadají. 41. Vzhledem k tomu, že podle státního zástupce konkrétní námitky dovolatelů dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jde o opakování tvrzení uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002), navrhl, aby Nejvyšší soud všechna podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jsou zjevně neopodstatněná. Současně udělil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
IV. Repliky k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a) obviněného Petra Janouškovce
42. Obviněný Petr Janouškovec vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním označil za zavádějící a nepravdivá. Zdůraznil, že ze znaleckých posudků není patrno, že pád mostu měl více příčin, a to s ohledem na argumenty, o něž opřel své dovolání. Zopakoval důvody, pro které navrhoval doplnění dokazování o některé znalecké posudky a výslechy znalců, a argumenty podrobněji rozvedené v podaném dovolání s tím, že skutečnost, že v rámci řízení byla provedena řada důkazů, sama o sobě neznamená, že by další navrhované důkazy nebyly podstatné pro vyřešení otázky potřebné pro rozhodnutí o zavinění. Stejně tak namítl, že předseda senátu soudu prvního stupně svůj nesouhlasný názor na kasační rozhodnutí odvolacího soudu neprezentoval jako osobní názor, ale jako názor soudu, když výslovně deklaroval, že okresní soud rozhodoval pod tlakem a na výslovný příkaz odvolacího soudu, jak má rozhodnout. K této skutečnosti setrval na své dosavadní dovolací argumentaci. Rozsudek odvolacího soudu označil za nepřezkoumatelný pro absenci zákonných náležitostí nezbytných pro jeho věcný přezkum.
b) obviněných Miroslava Kovalíka a O. M.
43. Obvinění Miroslav Kovalík a O. M. ve své replice shledali argumentaci státního zástupce irelevantní a nepřiléhavou na rozdíl od vlastní, prezentované v podaných dovoláních, na níž bezezbytku setrvali. Za zásadní vadu považují porušení zásady in dubio pro reo, které dosáhlo ústavněprávních rozměrů, přičemž dále ve stručnosti zopakovali své dovolací námitky, na jejichž základě vyvodili, že v rámci procesu provedeného dokazování nebyla ve vztahu k nim potvrzena důvodnost podané obžaloby v jejích jednotlivých tvrzeních, a tudíž neměli být shledáni vinnými, ale bylo namístě rozhodnout zprošťujícím výrokem ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř. S ohledem na tuto svou argumentaci navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 20 T 130/2010, zrušil v celém rozsahu a věc podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, resp. Okresnímu soudu v Novém Jičíně k novému projednání a rozhodnutí.
V. Přípustnost dovolání a k dovolání obecně
44. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání všech čtyř obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 45. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze za splnění zákonem stanovených podmínek. Rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu v konkrétní věci je dán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.), jimiž je Nejvyšší soud vázán, neboť není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Z těchto důvodů nemohou být v dovolacím řízení předmětem přezkumu námitky a skutečnosti uvedené v odvolání či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, nebo v závěrečných řečech sdělených před soudy nižších stupňů, pokud na ně obviněný, byť v části dovolání, odkáže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, seš. 69, pod č. T-1325, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011, aj.). Takový odkaz je formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto jej není možné objektivně akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05). 46. Uvedené se týká i obviněného Miroslava Kovalíka, jenž v dovolání poukazoval na to, že neobdržel rozsudek soudu druhého stupně. Tato výhrada však neodpovídá obsahu spisu, z nějž plyne, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, obviněný osobně převzal dne 6. 1. 2023 na adrese Režná 1247/3, Polanka nad Odrou, obhájci byl doručen rozsudek dne 28. 12. 2022 (viz č. l. 13531). Pro úplnost lze dodat, že dovolání obviněný podal dne 6. 3. 2023, a proto i u něj byly splněny všechny formální podmínky § 265e tr. ř. 47. Z hlediska posuzování opodstatněnosti nebo důvodnosti podaných dovolání je rozhodné, že dovoláním nelze vytýkat jakékoli vady nebo nedostatky, ale jen takové, které jsou uvedeny v taxativních důvodech dovolání v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., což vyplývá z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Proto, aby Nejvyšší soud mohl zkoumat důvodnost dovolání, je povinen nejprve posoudit, zda uplatněné výhrady odpovídají jejich zákonnému vymezení. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). 48. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolání byla podána proti rozsudku odvolacího soudu, který z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně věcně podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal. Je tudíž zjevné, že obvinění mohli uplatnit tento dovolací důvod toliko v jeho druhé alternativě vycházející z toho, že byl v řízení předcházejícím vydanému rozsudku dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), což také doložili současným poukazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
VI. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
49. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž dovolání opřeli všichni dovolatelé, slouží k nápravě vad ve skutkových okolnostech, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 50. Nejprve je třeba uvést, že z hlediska tohoto vymezení posuzovaného dovolacího důvodu je zřejmé, že kromě stanovených tří alternativ důvodů, pro něž je možné namítat nedostatky ve skutkových zjištěních, se jeho prostřednictvím nelze domáhat nápravy procesních vad v postupech soudů nižších stupňů předcházejících nyní dovoláním napadenému rozsudku, jak to obvinění činí ve vztahu k důvodům, pro něž byla předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem rušena, a pokynům, jimiž odvolací soud instruoval soud prvního stupně pro další řízení, tzn. postupy podle § 258, § 259, § 263, § 264 tr. ř. K těmto postupům vytýkané vady nenaplňují důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak opodstatněně ve svém vyjádření uvedl státní zástupce. Nejvyšší soud však i přes tuto skutečnost považuje za vhodné na výhrady obviněných (vyjma Petra Janouškovce, který je nevznesl) reagovat, protože v případě, že by odvolací soud pochybil a zpronevěřil se zásadám stanoveným v § 259, § 263 nebo § 264 tr. ř., mohlo by takové pochybení založit vady řízení dosahující porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny. K takovému přezkumu je Nejvyšší soud povinen, neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 51. Proto se Nejvyšší soud v tomto rozsahu zabýval tím, zda nedošlo k extrémním nedostatkům nebo libovůli odvolacího soudu, případně k jiným závažným vadám v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadených rozhodnutí, z něhož tato nyní přezkoumávaná rozhodnutí vzešla. Předmětné výtky se týkají rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 6 To 122/2020 (č. l. 12743), jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 20 T 130/2010, jímž byli všichni obžalovaní zproštěni obžaloby. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkali, že nepostupoval správně, pokud ve veřejném zasedání zopakoval část důkazů provedených soudem prvního stupně, které následně také podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, a podle § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí se závaznými pokyny nejen k doplnění dokazování, ale i k respektování hodnocení těch důkazů, které sám provedl s tím, aby jmenované obviněné v daných a vyslovených souvislostech uznal vinnými. Dovolatelé mají za to, že tímto postupem odvolací soud obešel ustanovení § 263 odst. 7 a § 264 odst. 1 tr. ř., nepostupoval v souladu se zákonem stanovenou judikaturou soudů i rozhodnutím ESLP ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12. 52. S ohledem na tyto výhrady je vhodné pro přehlednost stručně připomenout, že dovoláním napadená rozhodnutí jsou v pořadí již třetími v této trestní věci. Prvním rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 20 T 130/2010 soud prvního stupně obviněné zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 6 To 119/2018, tento rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a věc mu po částečném doplnění dokazování vrátil se závaznými pokyny k dalšímu doplnění dokazování a respektování postupů podle § 2 odst. 6 tr. ř. při hodnocení důkazů k novému projednání a rozhodnutí. Druhým rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 20 T 130/2010 (č. l. 12383 až 12522) soud prvního stupně všechny obviněné (včetně všech čtyř dovolatelů) podle § 226 písm. c) tr. ř. opětovně zprostil obžaloby se závěrem, že nebylo prokázáno, že spáchali žalovaný skutek, protože nebyla zjištěna příčina pádu mostu. Odvolací soud na tento zprošťující rozsudek reagoval z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 6 To 122/2020 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. tento rozsudek zrušil, neboť okresní soud nerespektoval předchozí pokyny odvolacího soudu a dopustil se zásadních pochybení při hodnocení důkazů, když nepostupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a nehodnotil důkazy komplexně. Sám ve věci provedl částečné dokazování a z něj učinil skutková zjištění, jimiž soud prvního stupně s dalšími pokyny zavázal. 53. Soud prvního stupně v nyní přezkoumávaném rozsudku již splnil svou povinnost, a i přes výhrady předsedy senátu, že se osobně s takovým závěrem neztotožnil, obviněné uznal vinnými (viz rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 20 T 130/2010, na který navázal nyní dovoláními napadaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022). 54. Rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 6 To 122/2020, obvinění vytýkají, že odvolací soud při vyslovení nesprávnosti závěru soudu prvního stupně o nemožnosti spolehlivě zjistit příčinu pádu mostu ani konkrétní zavinění některého z obviněných poté, co sám provedl částečně dokazování (viz podrobně č. l. 12630 až 12666), sám dospěl k závěru o správnosti, úplnosti a věrohodnosti znaleckých posudků z oboru stavebnictví zpracovaných ČVUT – Fakultou stavební a Ing. Miroslavou Pošvářovou (viz bod 69. předmětného rozsudku odvolacího soudu), tyto posudky vyhodnotil a dospěl k závěru o nesprávnosti zjištění a úvah soudu prvního stupně. Tento skutkový závěr o vině obviněných učinil s tím, že soud prvního stupně zavázal k jeho respektování, jakož i k vynesení odsuzujícího rozsudku. 55. Nejvyšší soud se s námitkami obviněných o závažném porušení procesních ustanovení odvolacího soudu neztotožnil, protože shledal, že odvolací soud postupoval v rámci zákonem vymezených možností a předepsaným způsobem volil postup, jímž důkazům a výsledkům dokazování odporující závěry soudu prvního stupně napravil [srov. § 259 odst. 3, odst. 5 písm. a), 263 odst. 7 tr. ř.]. Z těchto důvodů odvolací soud po provedení dokazování mohl sám zhodnotit a posoudit, že i když znalci z oboru stavebnictví za ČVUT – Fakultu stavební a Ing. Miroslava Pošvářová se pro nedostatek vstupních informací nemohli spolehlivě a jednoznačně vyjádřit ke konkrétní jediné příčině pádu mostu, tzn. že nemohli stanovit jen jednu zásadní a konkrétní příčinu, shodli se v otázce četnosti vad a pochybení při výstavbě od nedodržení projektové dokumentace přes nevykonávání stavebního dozoru a chybně zvolenou technologii manipulace s mostem a použití nekvalitních materiálů až po chybějící montážní dokumentaci a nedostatečné a nekomplexní vyhodnocení závady ze dne 6. 8. 2008 a jejího možného vlivu na stabilitu mostu. Pokud by tyto činnosti byly podle znalců z ČVUT – Fakulty stavební a Ing. Miroslavy Pošvářové řádně provedeny, k pádu mostu by nedošlo. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že za zřícení mostu nesou odpovědnost vedoucí zaměstnanci zhotovitelů stavby, tj. všichni čtyři dovolatelé a obviněný Ing. Z. M., kteří porušili důležité povinnosti plynoucí jim z jejich vedoucího postavení a z něj pramenící povinnosti jednak dohlížet nad řádnou realizací stavebních prací a jednak počínat si mj. tak, aby nedošlo ke škodám na majetku a zdraví, ani k ohrožení bezpečnosti provozu na přilehlé železniční trati, k čemuž měli využít dohodnuté součinnosti Českých drah a za tím účelem je řádně a včas informovat, případně vyžádat zastavení provozu na železnici, což neučinili (viz bod 70. téhož rozsudku). Z těchto důvodů odvolací soud v bodě 72. citovaného rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že poté, co podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, že jeho povinností bude podle § 264 odst. 1 tr. ř. se řídit právním názorem krajského soudu, což znamená nejen vázanost právním názorem na hodnocení právních předpisů, příčinné souvislosti a otázky porušení důležité povinnosti, nýbrž i hodnocením důkazů, které krajský soud podle § 263 odst. 7 tr. ř. sám provedl, od něhož by se soud prvního stupně mohl odchýlit pouze tehdy, pokud by po provedení důkazů nových dospěl k závěru, že právní názor krajského soudu byl překonán a pozbyl svůj skutkový podklad. Současně okresnímu soudu uložil, aby vyhodnotil ty důkazy, které odvolací soud neprovedl, případně doplnil dokazování o některé důkazy nové, jejichž provedení mu současně nařídil, přičemž všechny provedené důkazy měl povinnost zhodnotit nejen izolovaně a selektivně, ale především ve vzájemném kontextu, což dosud neučinil. Tento pokyn odvolacího soudu a na něj navazující řízení vyústil v odsuzující rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 20 T 130/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, jež jsou nyní přezkoumávána na podkladě podaných dovolání. 56. Obvinění tvrzený nedostatek v rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 6 To 122/2020, vytýkali i v řízení, které následovalo. Odvolací soud v bodě 9. nyní přezkoumávaného rozsudku ze dne 26. 9. 2022 na jejich výhrady reagoval a vysvětlil důvody tohoto postupu i své postoje, zejména to, že nešlo o nahrazování dokazování před okresním soudem. Zdůraznil, že obvinění i jejich obhájci měli možnost na jím prováděné dokazování u veřejného zasedání reagovat a realizovat v plném rozsahu svá procesní práva, což také činili. Poukázal i na výhradu vztahující se k tomu, že předseda senátu okresního soudu dal při ústním vyhlašování jeho v pořadí třetího rozsudku najevo svůj nesouhlas s kasačním rozsudkem odvolacího soudu, neboť do písemného vyhotovení rozsudku se takové úvahy nepromítly, když navíc osobní názor předsedy senátu není ve věci podstatný, ale důležité je rozhodnutí soudu, zde tedy celého senátu okresního soudu. 57. Nejvyšší soud k nyní uváděným výhradám obviněných, že odvolací soud přesáhl své pravomoci a dopustil se libovůle a nepřípustně zasáhl do činnosti soudu prvního stupně, považuje za nutné nejprve poukázat na obecné vymezení pravomocí odvolacího soudu při opakovaném zrušení rozsudku. Nutno připomenout, že v této věci jde o situaci, kdy soud prvního stupně dvakrát, a to i přes výslovné pokyny a výtky odvolacího soudu, v čem v prvním zprošťujícím rozsudku chyboval, obviněné obžaloby zprostil. Postup odvolacího soudu, jenž podle § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně obžaloby zproštěn, je v takovém případě limitován tím, že sám ve věci rozhodnout nemůže. V takové situaci je absolutně vyloučen postup podle § 259 odst. 4 tr. ř. a změna napadeného rozsudku vlastním odsuzujícím rozhodnutím, a to bez ohledu na to, která z oprávněných osob a v čí prospěch odvolání podala. Tato překážka – přichází-li podle odvolacího soudu v úvahu odsuzující rozsudek – odůvodňuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí podle § 259 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 25/2006-I. Sb. rozh. tr.). 58. Z uvedeného je tedy možné dovodit, že zákon umožňuje, aby odvolací soud poté, co soud prvního stupně obviněné zprostil obžaloby, věc zrušil a vrátil soudu prvního stupně zpět s pokyny, jak má v dalším řízení postupovat, protože sám o vině obviněných rozhodnout nemůže. Uvedená situace má dopad i na možnosti odvolacího soudu, jak postupovat v takovém případě, kdy soud prvního stupně již předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu nevyhověl a plně nerespektoval jeho pokyny (mohl by sice volit postup podle § 262 tr. ř., avšak ten je výjimečným řešením věci). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. platí zásada, že odvolací soud by měl zpravidla rozhodnout ve věci sám, pokud nejde o doplňování skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, že by si vyžádalo obsáhlé a zároveň obtížně proveditelné dokazování a že by tím odvolací soud vlastně nahrazoval činnost soudu prvního stupně [§ 258 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Jestliže podle § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. odvolací soud nemůže obviněného, jenž byl zproštěn obžaloby, sám uznat vinným, jediným možným postupem je, aby věc vrátil soudu prvního stupně a za tím účelem mu uložil závazné pokyny tak, aby zachoval všechna rozhodná pravidla a kritéria pro takový postup. 59. Vhodné je též zdůraznit, že těmito zásadami se současně respektuje odlišné postavení soudů obou stupňů, kdy těžiště vytváření skutkového stavu leží před soudem prvního stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, 12 tr. ř.). V situaci, kdy však již dříve soud prvního stupně nerespektoval zcela názor odvolacího soudu na posouzení právního stavu věci, jako tomu bylo i v této přezkoumávané věci, kdy soud prvního stupně neshledával ve zjištěných skutkových okolnostech porušení povinností uložených pracovními podmínkami a předpisy obviněnými, kdežto objektivní posouzení věci na základě výsledků provedeného dokazování svědčí o jiném právním názoru, nezbývá odvolacímu soudu, než aby sám v potřebné míře dokazování provedl, protože jedině tak může učinit vlastní skutkový základ, pro rozhodnutí věci, a to i odlišný od toho, jenž byl utvořen soudem prvního stupně. Je však třeba mít na zřeteli, že odvolací soud neprovádí „druhé hlavní líčení“ a v něm dokazování ve stejném, nebo dokonce ještě v širším rozsahu než soud prvního stupně. Je však povinen doplnit řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání. Tam, kde odvolací soud má možnost doplnit dokazování, musí to udělat s ohledem na všechny zásady spravedlivého procesu, mimo jiné i zásadu rychlosti řízení (§ 2 odst. 4 věta druhá tr. ř.). Výsledkem doplnění dokazování před odvolacím soudem může být buď závěr o takových nedostatcích skutkových zjištění, že je nutno napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (srov. rozhodnutí č. 2/2003 Sb. rozh. tr.), protože v případě zprošťujícího rozsudku, jenž nemůže potvrdit, může postupovat jen uvedeným způsobem, nebo častěji učiní odstranění těchto nedostatků tak, aby se doplněná skutková zjištění mohla stát podkladem pro jiné, ale rovněž meritorní rozhodnutí. Vytváření skutkového stavu je tím vlastně rozloženo a svěřeno soudům obou stupňů, a pohled odvolacího soudu tedy není jen úzce kasační. Odvolací soud má tedy dostatečné procesní prostředky (§ 263 odst. 5, 6 a 7 tr. ř.), které přesně vymezeným způsobem zajišťují respektování výsledků řízení před soudem prvního stupně a jejich provázání a skloubení s výsledky jeho vlastní činnosti v druhém stupni (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3083). 60. V případě, kdy vada, již odvolací soud shledal, tkví v neúplnosti skutkového zjištění, může být postupováno podle § 263 odst. 7 tr. ř., podle kterého z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Při hodnocení důkazů provedených v řízení o odvolání se uplatní zásada bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř. a přiměřeně pro veřejné zasedání § 237 tr. ř.) potud, že ke změně a doplnění skutkových zjištění obsažených v rozsudku soudu prvního stupně je oprávněn odvolací soud výhradně s přihlédnutím k důkazům provedeným ve veřejném zasedání před odvolacím soudem (tj. nejen odvolacím soudem, ale rovněž stranami při respektování zásady kontradiktornosti ve smyslu § 215 odst. 2 tr. ř.). Odvolací soud provedené důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně v napadeném rozsudku se neuplatní ve dvou směrech. Tam, kde odvolací soud originálně provede důkazy dosud neprovedené před soudem prvního stupně (podobně provedou-li důkazy strany před odvolacím soudem), a tam, kde odvolací soud znovu provede důkazy předtím již provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Jde v obou případech o důkazy podstatné pro rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu nenahrazujícím činnost soudu prvního stupně (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121). 61. Skutečnost, že odvolací soud sám provede některé důkazy za účelem potřebných zjištění k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání a aby si sám utvořil soudcovský názor na věc a posoudil ji z potřebných hledisek rozhodných pro vinu obviněných, nebrání tomu, aby odvolací soud znovu věc z důvodů, které rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí, vrátil soudu prvního stupně podle § 259 odst. 1 tr. ř. Toto ustanovení umožňuje vrácení věci v potřebném rozsahu, a proto soud prvního stupně nemusí ve všech případech po vrácení věci odvolacím soudem provádět znovu celé hlavní líčení. Je proto důležité, aby odvolací soud při vrácení věci přesně vymezil rozsah potřebného projednání, případně vyslovil svůj právní názor ve smyslu podmínek § 264 odst. 1 tr. ř. 62. Podle § 264 odst. 1 tr. ř. soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Rozsah a důvody zrušení původního rozsudku odvolacím soudem určují rozsah nového projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, a v důsledku toho ovlivňují následující postup v tom směru, zda hlavní líčení bude provedeno znovu či nikoli a které důkazy a jiné úkony v něm budou provedeny s tím, že se zde přiměřeně uplatní pravidla jako při odročení hlavního líčení (§ 219 odst. 3 tr. ř.). Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu spočívá v povinnosti soudu prvního stupně respektovat právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí, tj. při výkladu a použití právních norem, kterých se právní názor týká, postupovat a rozhodnout v souladu s právním názorem odvolacího soudu znamená povinnost soudu prvního stupně respektovat závěry, které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného i procesního práva. Soud prvního stupně není vázán právním názorem odvolacího soudu jen tehdy, jestliže po doplnění dokazování v novém hlavním líčení dojde k takové změně skutkových okolností, že právní názor odvolacího soudu úplně nebo částečně ztratí svůj skutkový základ. Právním názorem ve zrušujícím rozhodnutí se má na mysli autoritativní stanovisko odvolacího soudu k řešení těch otázek hmotného a procesního práva, které je relevantní pro rozhodnutí v posuzované trestní věci. Odvolací soud je oprávněn vyslovit závazný právní názor nejen k výkladu a užití jednotlivých zákonů a podzákonných právních předpisů trestního práva hmotného a procesního, ale i k výkladu a užití norem jiných odvětví veřejného a soukromého práva. Závazný právní názor se může týkat rovněž provádění důkazů, např. v souvislosti se zjištěním podstatných vad řízení, v důsledku kterých nebyla věc náležitě objasněna nebo došlo k porušení práva obhajoby [§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.], ale ačkoli odvolací soud může vytknout chyby při hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), není oprávněn nařizovat soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým závěrům má po provedení a zhodnocení důkazů dospět. Pokud dosavadní skutková zjištění neumožňují odvolacímu soudu vyslovit kategorický právní názor především v oblasti hmotného práva, lze v návaznosti na možné výsledky doplněného dokazování vyjádřit právní názor alternativně nebo podmíněně (srov. FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, komentář k § 263, dostupný v právním informačním systému ASPI; též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121). Nerespektoval-li soud prvního stupně při nezměněném skutkovém základu právní názor odvolacího soudu a neprovedl úkony a doplnění, jež odvolací soud nařídil, lze v tom spatřovat vadu, pro kterou může odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc opětovně vrátit soudu prvního stupně (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 2 To 7/2004, publikované v Trestněprávní revue roč. 2004, seš. 9, s. 273). 63. Posoudí-li se přezkoumávaná věc a postup odvolacího soudu, je zjevné, že nešlo o vybočení z pravidel stanovených trestním řádem, protože odvolací soud postupoval v souladu se svými pravomocemi podle § 259 odst. 1, odst. 3, § 263 odst. 7 a § 264 odst. 1 tr. ř. Významné je zejména to, že v posuzované věci v rámci svého druhého kasačního rozhodnutí na sebe odvolací soud převzal částečně roli soudu prvního stupně, když v souladu s § 263 odst. 7 tr. ř. ve spojení s § 2 odst. 5 tr. ř. část důkazů ve veřejném zasedání sám provedl (jejich podrobný přehled i způsob provedení ve veřejném zasedání na č. l. 12630 až 12666) a postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. je posléze i hodnotil. Vzhledem k tomu, že na základě výsledků doplněného a znovu provedeného dokazování neshledal na rozdíl od soudu prvního stupně důvody ke zproštění pěti obviněných (čtyři dovolatelé a Z. M.), avšak v rozhodnutí věci mu bránila zásada zakotvená v § 259 odst. 1 písm. a) tr. ř., a nemohl sám uznat obviněné vinnými, po významné části provedeného dokazování mohl uvést svá zjištění týkající se viny obviněných, a v tomto soud prvního stupně zavázat, aby tyto jeho názory respektoval. S takovým pokynem mohl věc k rozhodnutí vrátit opět soudu prvního stupně. Nelze proto obviněným přisvědčit v tvrzení, že odvolací soud svým postupem pouze účelově obcházel omezení a zákazy plynoucí mu z trestního řádu ve vztahu k provádění dokazování a hodnocení důkazů, neboť striktně hodnotil pouze ty důkazy, které sám provedl, což je plně v souladu s § 263 odst. 7 tr. ř. (viz výše bod 57.). Rozhodné totiž je, že odvolací soud v rozsudku ze dne 8. 10. 2020 sám provedl dokazování zejména znaleckými posudky, což učinil proto (viz bod 5. jeho rozsudku), že shledal, že zkoumaný rozsudek trpěl podstatnými vadami, skutková zjištění byla částečně neúplná a nejasná a okresní soud se nezabýval všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, na něž odvolací soud poukazoval již ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí. Vytkl konkrétní nedostatky, jež shledal, poukázal na rozhodné vady a postupem podle § 263 odst. 7 tr. ř. provedl ve veřejném zasedání dokazování, které za účelem odstranění uvedených vad považoval za potřebné. Podle výsledků tohoto vlastního provedeného dokazování učinil zjištění, která rozvedl v bodech 11. až 32. rozsudku. V následujících bodech 33. až 66. vysvětlil skutečnosti, které jej vedly na podkladě popsaných důkazů a z nich pramenících skutečností k jeho vlastním skutkovým závěrům, které vyjádřil v bodě 67. a násl. k jednotlivým obviněným, které však sám v tomto rozsahu nemohl z důvodů uvedených v § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. uznat vinnými. V bodě 69. vysvětlil, co jej vedlo k závěrům odlišným od závěrů soudu prvního stupně. Další své úvahy k důvodům, proč nevyhověl návrhům obhajoby na provedení dalších důkazů, vysvětlil v bodě 74. svého rozsudku. Soudu prvního stupně z uvedených důvodů uložil, aby při respektu k popsaným skutkovým závěrům ve věci při dodržení všech procesních pravidel znovu rozhodl.
64. Nejvyšší soud podle tohoto postupu a obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2020 shledal, že odvolací soud se nezpronevěřil ani zásadě stanovené v § 2 odst. 6 tr. ř., protože pokud hodnotil důkazy, posouzení ve smyslu jejich věrohodnosti a použitelnosti vztahoval jen k těm, které sám provedl ve veřejném zasedání. Veškeré důkazy v souladu s § 263 odst. 7 tr. ř. ve veřejném zasedání za přítomnosti obviněných a jejich obhájců provedl jejich přečtením či předložením stranám k nahlédnutí, tedy v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 211 odst. 5 tr. ř., § 213 odst. 1 tr. ř.), což mu umožňovalo vyvodit z nich jak skutková zjištění odpovídající znělce obžaloby, tak i jim konvenující právní závěry, k jejichž respektování byl soud prvního stupně zavázán. 65. Tím si na základě výsledků řádně a procesně správně ve veřejném zasedání provedeného dokazování opatřil dostatečný skutkový podklad pro právní závěry, které ve svém zrušujícím rozhodnutí vyjádřil v bodech 11. až 15. a 17., a okresní soud zavázal k jejich respektování. Zdržel se však toho, aby mu současně udělil jakýkoli pokyn k tomu, jakým způsobem má hodnotit zbývající, jím neprovedené důkazy či k jakým skutkovým zjištěním má na jejich základě dospět. Současně mu uložil povinnost vyhodnotit důkazy, které sám neprovedl, případně důkazy nově nalézacím soudem provedené, avšak nikoli izolovaně a jednotlivě jako dosud, ale především ve vzájemném kontextu v souladu s požadavky kladenými na hodnocení důkazů v § 2 odst. 6 tr. ř., což prozatím ve svých předchozích dvou rozhodnutích soud prvního stupně nečinil. Odvolací soud netrval bezvýhradně na svých skutkových či právních závěrech, a nepředjímal žádným způsobem výsledek řízení před soudem prvního stupně po provedení těch důkazů, které mu uložil doplnit, ani jej nenutil do konkrétního způsobu rozhodnutí o vině a trestech obviněných. Šlo o snahu důsledně plnit úlohu nadřízeného soudu respektujícího a dohlížejícího nad zachováváním zákonnosti a ústavnosti, neboť rozhodovací činnost žádného ze soudů se nemůže ocitnout mimo tento rámec, aniž by současně nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu. 66. Odvolací soud měl na paměti nutnost dodržet objektivní přístup k řešené věci a neupírat práva soudu prvního stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). Lze též ocenit vlastní přispění odvolacího soudu k tomu, aby věc nedospěla do situace, kdy by bylo nutné při dalším nerespektování jeho pokynů soudem prvního stupně postupovat podle § 262 tr. ř. ve smyslu odnětí a přikázání věci k rozhodnutí v jiném složení senátu, což by nepochybně vedlo k dalším průtahům v už tak velmi dlouhém trestním řízení. 67. Nejvyšší soud po posouzení postupu Krajského soudu v Ostravě v rozsudku ze dne 8. 10. 2020 nezjistil nedostatky, které byly k posuzované otázce vyjádřeny již opakovaně v judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15, či ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1929/23), směřující k minimalizaci nemístných a nepřijatelných zásahů ze strany odvolacího soudu při opakovaném zrušování věci a ukládání pokynů soudu prvního stupně. Vadným je totiž jen takový postup odvolacího soudu, jímž soudu prvního stupně výslovně ukládá určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, aniž by dokazování sám doplnil či částečně zopakoval odvolací soud, nýbrž i takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, zejména body 69., 70. a 74.). Jak bylo výše rozvedeno, takovým nedostatkem posuzovaný rozsudek netrpí, protože když měl odvolací soud fundamentálně odlišný názor na hodnocení provedených důkazů (v této věci znaleckých posudků), sám tyto důkazy provedl, aby tím naplnil obsah zásady bezprostřednosti jednak sám vůči sobě, aby se mohl seznámit s jejich obsahem, jednak vůči obviněným, aby využili zásad kontradiktornosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06). Když nemohl o vině obviněných sám z důvodů výše rozvedených rozhodnout, bylo potřeba, aby to uložil soudu prvního stupně, což učinil, a to způsobem, který nevyvolává obviněnými vytýkané pochybnosti, protože v rámci tzv. pokynu mohl poukázat na skutečnosti, které musí soud prvního stupně vzít v potaz, a uložit mu, čím se má znovu zabývat, mohl jej zavázat k provedení důkazů či jejich zopakování. Odvolací soud neuděloval okresnímu soudu závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení důkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Rovněž rozvedl, v čem bylo hodnocení důkazů soudem prvního stupně v rozporu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09). Významné je i to, že odvolací soud mohl soud prvního stupně zavázat k určitému způsobu řešení otázek hmotného práva, jakož i k odstranění některých nelogičností, závěrů či opomenutí některých okolností, když se při tom oprostil od toho, aby soud prvního stupně zavázal ke konkrétním výsledkům dokazování, neboť ty, jak je shora rozvedeno, utvořil odvolací soud sám na základě svého vlastního provedení podstatných (byť nikoliv všech) důkazů, jejich rozborem a utvořením si vlastního názoru na průběh činu jednotlivým pachatelům kladeným za vinu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, a další). Rozhodné bylo, že odvolací soud svůj rozdílný náhled na hodnocení důkazů a právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, založil na zjištěných nedostatcích a vadách plynoucích ze zjevných logických pochybení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2085/21). Tím se odvolací soud nezpronevěřil zásadám spravedlivého procesu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21, nebo rozsudek ESLP ve věci Tempel proti České republice). Protože odvolací soud sám provedl důkazy a vlastní skutková zjištění činil pouze v tom rozsahu, v němž vyplynuly z jím provedeného dokazování, mohl sám přehodnotit skutková zjištění soudu prvního stupně, která v konfrontaci s obsahem takto nově provedeného dokazování neobstála. Rovněž respektoval, že v rozsahu skutkových zjištění, jichž se výsledky nově provedeného dokazování bezprostředně nedotýkají, je stále vázán skutkovými závěry učiněnými soudem prvého stupně. 68. Ukládal-li pokyny soudu prvního stupně pro jeho další postup, mohl mu uložit zejména, aby doplnil dokazování k okolnosti, která nebyla objasněna vůbec či byla objasněna jen nedostatečně; provedl konkrétní důkaz, který byl navržen, vyhledán či zajištěn, ale soud prvního stupně jej opomněl provést či jeho provedení zamítl, ačkoliv jej ke zjištění skutkového stavu bylo třeba, či který je pro objasnění věci zcela nezbytný a teprve musí být vyhledán; zopakoval již provedený důkaz, z nějž nebyly získány všechny potřebné poznatky či který byl proveden nezákonným způsobem a tuto vadu lze odstranit; nepřihlížel k důkazu, který je při náležitém zvážení formálně-materiální povahy důkazu neúčinný či nepřípustný a tuto vadu již nelze odstranit, či který je zcela nepoužitelný; hodnotil důkaz ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi; doplnil odůvodnění, jestliže u některých skutkových zjištění není zřejmé, z čeho je soud prvého stupně vyvodil, jestliže jsou vzájemně v rozporu, jestliže z provedených důkazů vůbec nevyplývají, jestliže se některým skutkovým zjištěním soud prvého stupně vůbec nezabýval, či jestliže není zřejmé, jak některý důkaz soud prvého stupně vyhodnotil, co z něj vyvodil a proč či jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/22). 69. Po komplexním posouzení postupu odvolacího soudu, které je nezbytné pro to, aby bylo možné zjistit, zda jeho kroky a závěry korespondovaly se všemi shora stanovenými zásadami a pravidly, lze v přezkoumávané věci konstatovat, že odvolací soud se nezprotivil ústavněprávním požadavkům ani tím, že by přímo uložil soudu prvního stupně pokyn, který by s nimi byl v rozporu, nebo pokyn k nepřípustnému přehodnocení skutkového stavu či jednotlivých důkazů s cílem přimět soud prvního stupně, aby přejal takto deformovaný skutkový stav či způsob hodnocení jednotlivého důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01). 70. Podle obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2020 lze též seznat, že jeho pokyny dané soudu prvního stupně nebyly nekonzistentní, protože důsledně vyložil, z jakých důvodů požaduje, aby soud prvního stupně akceptoval jím utvořená skutková zjištění a dalším postupem na ně aplikoval pravidla hmotného práva a posoudil je z hledisek významných pro naplnění znaků skutkové podstaty zvažovaného trestného činu. Jeho pokyny vycházely ze shodného názoru vyjádřeného již v prvním zrušujícím rozhodnutí, a tedy požadoval odstranění týchž vad a nedostatků. Nepřišel nově s dalšími či jinými pokyny, ale trval na tom, aby byly splněny ty, jež vytyčil ve svém prvním rozhodnutí. Své pokyny jasně a srozumitelně formuloval na základě logických argumentů. Důvodem bylo to, že po prvním zrušujícím rozhodnutí jeho požadavky soud prvého stupně nesplnil, ani v tomto směru nevynaložil zvláštní úsilí. Z obsahu tohoto rozhodnutí porovnáním s tím, které vydal jako první, je zjevné, že neslevil ze svých původních požadavků, ale podložil je odůvodněnými a logickými úvahami, aniž by však preferoval jen své závěry, ale důvodně naznačil i možnost případného odklonu od nich, změní-li soud prvého stupně svůj závěr, který logicky a přesvědčivým způsobem odůvodní. 71. Nejvyšší soud po posouzení postupu odvolacího soudu dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2020 nezaložil důvod pro závěr o porušení pravidel spravedlivého procesu. 72. Při všech výše rozvedených zjištěních je třeba doplnit, že pokud obvinění v dovoláních poukazovali na rozhodnutí ESLP ve věci Tempel proti České republice (stížnost č. 4151/12), není toto srovnání adekvátní, protože jde o zcela jinou situaci, než jaká nastala v dovoláním projednávaném případě. Obě věci vykazují podstatné odlišnosti co do postupu odvolacích soudů i konkrétních vad, které ve věci ESLP byly vytknuty. Pro odůvodnění tohoto názoru je třeba zmínit, že ve věci Tempel proti České republice bylo vydáno pět rozhodnutí soudu prvního stupně a pět odvolacího soudu, tzv. soudní ping-pong byl mnohonásobný a vyústil v odnětí věci původnímu senátu soudu prvního stupně a přikázání jinému, tedy došlo k postupu podle § 262 tr. ř. (o ten v posuzované věci vůbec nešlo). Nový senát věc projednal dvakrát, avšak odvolací soud ani tehdy jeho závěr nepřijal a věc mu odebral a přikázal její projednání jiným soudem v jeho obvodu, a to proto, že podle něj soud prvního stupně objektivně a spravedlivě nerozhodl. Z těchto důvodů ESLP v citovaném rozsudku vytkl, že považoval za vadný způsob, jakým krajský soud hodnotil důkazy, aniž by postupoval v souladu s § 263 odst. 7 tr. ř. Za podstatnou vadu označil, že korunního dotčeného svědka sám nevyslechl a nutil soudům nižších stupňů jen svůj vlastní názor bez adekvátního využití procesních prostředků tak, aby byla dodržena všechna zákonná pravidla, a tedy nerespektoval ani judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí č. 20/1997, č. 53/1991 a č. 57/1984 Sb. rozh. tr.). Jak bylo výše uvedeno, každá z uvedených dvou věcí má zcela jinou procesní historii, odvolací soudy v nich zaujaly jiné přístupy k řešení vzniklých nesouladných názorů na dokazování a jeho výsledky u soudů prvních stupňů. Zatím co ve věci obviněného Templa dovolací soud rezignoval na postup podle § 267 odst. 3 tr. ř. a sám dokazování neprováděl, avšak opakovaně měnil senáty, které ve věci měly rozhodovat, aby si vynutil jím si vytvořený názor na věc, Krajský soud v Ostravě ve věci, v níž nyní Nejvyšší soud rozhoduje, právě tuto možnost velice široce využil, sám dokazování prováděl a učinil závěry, jež založil na vlastních výsledcích provedeného dokazování. Postup podle § 262 tr. ř. vůbec nerealizoval, naopak učinil vše pro to, aby se mu vyhnul. Pokyny podle § 264 odst. 1 tr. ř. neukládal autoritativně, nýbrž při zachování ústavně konformního výkladu tohoto ustanovení v duchu principů stanovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/22, bod 69. 73. Tato zjištění dokládají, že nebyl důvod, aby nedostatky vytknuté ESLP ve věci obviněného Templa a obdobně v jejím kontextu i rozhodnutími Ústavního soudu (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21, ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2718/21, ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2085/21, či ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1929/23, aj.), byly aplikovány i na tuto trestní věc, která obdobné vady nevykazuje. 74. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že postup odvolacího soudu v řízení, které předchází vydání nyní dovoláními napadených rozhodnutí, nezaložilo stav, který by vytvořil překážku pro spravedlivé řízení, z nějž vzešla objektivní zjištění o vině všech dovolatelů v této věci, a proto v tomto směru uplatněné výhrady obviněných neshledal důvodnými. 75. Na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani na žádný jiný důvod nedopadají ani výhrady obviněných, jimiž poukazovali na to, že předseda senátu soudu prvního stupně poté, co dne 31. 8. 2021 vyhlásil rozsudek, proti němuž nyní směřuje dovolání, který navazoval na posuzované rozhodnutí odvolacího soudu rozebírané shora v předešlé pasáži, projevil při jeho ústním odůvodnění svoji nelibost a nesouhlas s tímto rozhodnutím s poukazem na to, že vyplynulo z pokynů a názorů odvolacího soudu, s nimiž se však osobně neztotožnil. Nejvyšší soud takový projev považuje za nekorektní postoj předsedy senátu, jímž toliko prokázal svůj neprofesní postoj bez respektu k povinnosti, která mu vyplývá z § 264 odst. 1 tr. ř. jenž stanoví, že „soud, jemuž byla věc vrácena… je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud…“. Tato vázanost zavazuje soud, který v daném případě představoval senát, jenž byl sloužen ze dvou soudců a předsedy senátu, z této své pozice reprezentujícího soud prvního stupně. Měl tedy při vyhlašování rozsudku zachovat všechny povinnosti, jež jsou na něj jako na předsedu senátu kladeny, a jako soudce měl dodržet a respektovat povinnosti soudce z hlediska etiky soudcovského rozhodování. V tomto směru je třeba poukázat na nutnost zachovat důstojnost a nepodléhat ryze osobním názorům, vlivům, zájmům ani jiným podnětům, které nevycházejí z výsledků řízení. Soudce je povinen se zdržet projevů, které by mohly ovlivnit výsledek řízení nebo vzbudit pochybnosti veřejnosti o nestrannosti, a to jak ve věcech, které osobně projednává i ostatních. Jeho povinností je se chovat důstojně a po všech stránkách zachovávat zdrženlivost ve svých projevech i osobních názorech, jsou-li nekorektní a mohou vzbudit nedůvěru ve spravedlnost soudního rozhodování justice [srov. Stanovy soudcovské unie, úplné znění podle stavu ke dni 18. 10. 2015 dostupné na www.soudci.cz/o-nas/stanovy-soudcovske-unie-cr.html (Soudcovská unie ČR (soudci.cz)]. Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 741/2021). Je-li zákonem, v tomto případě § 264 odst. 1 tr. ř., stanoveno pravidlo, jak má soud postupovat, soudce nemá žádný prostor pro to, aby v případě odlišného názoru, který se všemi učiněnými zjištěními a zákonnými pravidly nesouvisí, projevoval odlišný názor, než který vyplynul z rozhodnutí senátu. To plyne i ze zásady nestrannosti soudního rozhodování. Pro úplnost lze dodat, že předseda senátu Okresního soudu v Novém Jičíně dal při hlavním líčení v rámci ústního odůvodnění svého v pořadí třetího, nyní odsuzujícího rozsudku najevo svůj zatvrzelý postoj a nevoli podrobit se pokynům odvolacího soudu a nemístně kritizoval jeho rozhodnutí, což se zcela rozchází s respektem k zásadě soudcovské nestrannosti a nezávislosti, které jsou základním předpokladem pro výkon soudcovského rozhodování. Nepostačuje přitom jen, aby soudce nestranný byl, ale aby se tak stranám jevil, a i jinak vzbuzoval důvěru ve vedení spravedlivého procesu (srov. čl. 36 Listiny a čl. 82 odst. 1 Ústavy; též nález pléna Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 7/02, aj.). 76. Z těchto důvodů, když šlo o nekorektní osobní projev nemající oporu v zákoně ani výsledcích provedeného dokazování, nemá takové prohlášení žádný význam pro správnost vyhlášeného rozhodnutí, které je výsledkem senátního rozhodování, na základě správného postupu ve smyslu § 264 odst. 1 tr. ř. K tomu je vhodné připomenout, že předmětným rozhodnutím odvolací soud ponechal možnost soudu prvního stupně zákonnou cestou jím učiněné skutkové zjištění změnit, avšak jen při dodržení zásad stanovených zákonem (byl oprávněn se od pokynů odchýlit, pokud po doplněném dokazování nenastala taková zásadní změna ve skutkových zjištěních, která by byla způsobilá vyslovené právní názory zvrátit), což se nestalo. Nejvyšší soud k nemístnosti takového projevu považuje za nutné zdůraznit správnost postupu odvolacího soudu, jenž reagoval na nedůslednost soudu prvního stupně při rozhodování v předchozích stádiích, a to poukazem na nedostatečné posuzování konkrétních skutečností a vady vedoucí ke zprošťujícím rozsudkům, jichž se soud prvního stupně opakovaně dopouštěl, a už po prvním zrušujícím rozhodnutí výtky nerespektoval, ač již tehdy jeho názory vykazovaly selektivnost, izolovanost a stručnost při hodnocení důkazů, především znaleckých posudků (viz body 21. až 24. v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 6 To 119/2018, na č. l. 12002 v návaznosti na č. l. 11899 a bod 8. v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 10. 2022, sp. zn. 6 To 122/2020, na č. l. 12766 v návaznosti na č. l. 12521). 77. Námitkami, které na zákonné vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadají, jsou výhrady obviněných O. M. a Miroslava Kovalíka, pokud jednak poukazovali na to, že soudy nevyhověly jejich návrhům na doplnění dokazování provedením revizního posudku znaleckého Ústavu soudního inženýrství Žilinské univerzity v Žilině č. 10/2021/ČR ze dne 7. 5. 2021, znaleckým posudkem Ing. Bohuslava Rosenkranze, výslechem svědka P. M. z Drážní inspekce, doplněním znaleckého posudku Univerzity Pardubice a mechanoskopickým znaleckým posudkem, který měly soudy zadat za účelem analýzy odřenin a otlaků na spodní straně mostní konstrukce způsobené při pádu mostu, a jednak vyjadřovali nesouhlas se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy znaleckým posudkem ČVUT stvrzeným Ing. Rotterem a znaleckým posudkem Ing. Miroslavy Pošvářové, které soudy provedly a vzaly za podklad svých rozhodnutí, protože tyto výhrady se týkají postupů soudů v rámci dokazování. Jde totiž o tvrzení nedostatků dotýkajících se neprovedení rozhodných důkazů, případně se vztahují k posuzování důkazů, které by mohly mít určující význam pro rozhodnutí ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. 78. K těmto námitkám je třeba předeslat, že nejsou důvodné. Podle obsahu spisu a napadených rozhodnutí lze konstatovat, že na identické výhrady reagovaly již soudy nižšího stupně. Soud prvního stupně v návaznosti na druhý kasační rozsudek odvolacího soudu a důvody k zamítnutí některých důkazních návrhů, jež jsou v něm velmi podrobně v bodech 74. až 79. vysvětleny, zamítl návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem Ing. Bohuslava Rosenkranze, CSc. a znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství univerzity v Žilině s tím, že posledně uvedený se shoduje se závěry znaleckého posudku Kloknerova ústavu prezentovaného prof. Holickým, které byly vyhodnoceny jako nepřesné a nevěrohodné (viz body 1292. a 1317. rozsudku okresního soudu). Odvolací soud svůj postoj k důkazním návrhům vyložil v bodě 9. dovoláním napadeného rozsudku, kde uvedl důvody zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, které obvinění přednesli ve veřejném zasedání, i to, jak se vypořádal s jejich odvolacími námitkami proti postupu okresního soudu, pokud zamítl návrhy na doplnění dokazování. Důvodem pro zamítnutí důkazních návrhů na provedení nových, revizních či doplnění stávajících znaleckých posudků či doplnění a opakování výslechů jejich zpracovatelů byla převážně nadbytečnost požadovaného doplnění, které nebylo způsobilé lépe a přesněji objasnit příčiny pádu mostu. Ke znaleckému posudku Ústavu soudního inženýrství Žilinské univerzity v Žilině č. 10/2021/ČR, který jako revizní posudek předložila společnost BaK a jenž soudy jako důkaz neprovedly, krajský soud v bodě 9. napadeného rozsudku konstatoval, že to není znalecký posudek ústavu podle § 7 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, v platném znění, protože posudek nerespektuje v něm taxativně stanovené podmínky pro výkon znalecké činnosti znaleckého ústavu. Soud vysvětlil, že šlo o formální označení názvu „znalecká kancelář“ bez povahy znaleckého ústavu podle zákonných předpokladů uvedených mimo jiné v § 110 tr. ř. Jestliže šlo o běžný znalecký posudek, soud jej považoval za nadbytečný (viz body 74. až 79. v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 10. 2022, sp. zn. 6 To 122/2020, na č. l. 12794, 12795; srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019, aj.). Je nutné mít též na zřeteli, že rozhodnutí o tom, zda je revizního znaleckého posudku zapotřebí či nikoli, přísluší zásadně soudu s tím, že nevykazuje-li písemné vyhotovení prvního posudku, tím spíše vícero již zpracovaných a k důkazu provedených posudků, žádné vady, které by svědčily o nedostatcích formálních či věcných a pověřený znalec při výslechu před soudem reagoval na vznesené dotazy a ani se neobjevily nesrovnalosti, které by odůvodňovaly přezkum posudku jiným znalcem či ústavem, není pro zpracování či provedení tzv. revizního znaleckého posudku důvod (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012). 79. Námitky dovolatelů o neúplnosti provedeného dokazování a neopodstatněném nevyhovění důkazním návrhům Nejvyšší soud shledal nedůvodnými, protože oba soudy nižšího stupně na návrhy obviněných na doplnění dokazování adekvátně a relativně podrobně, zejména pak soud odvolací, reagovaly a své postoje k nim náležitě a přesvědčivě vysvětlily. Poukazuje zejména na rozhodnutí odvolacího soudu, který zvažoval důkazní návrhy obhajoby přednesené v odvolacím řízení a podrobně na ně reagoval. Většině z nich sice nevyhověl, ale vysvětlil důvody tohoto svého závěru (viz body 74. až 79. napadeného rozsudku) včetně toho, že ke každému z návrhů na doplnění dokazování vysvětlil, proč daný důkaz nepovažuje za nutné provádět, i proč neuvěřil argumentům obviněných, případně závěrům některých znaleckých posudků, které shledal nevěrohodnými či nepřezkoumatelnými pro jejich nekomplexnost. Hlavním důvodem byla jejich nadbytečnost, když vysvětlil, jakými jinými důkazy byla vina obviněných prokázána a na základě jakých skutečností je provádění navrhovaných důkazů nadbytečné. Na základě takového postupu nejde o tzv. opomenuté důkazy, o něž se jedná tehdy, když ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene (srov. nález Ústavního soudu 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj. 80. Výhrady dovolatelů proti rozsahu provedeného dokazování nejsou z uvedených důvodů opodstatněné, stejně jako námitky ke způsobilosti provedených důkazů řádně objasnit všechny skutečnosti rozhodné pro závěry o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Nelze pominout, že jde o trestné jednání, které vychází ze složitých stavebních i technických postupů při komplikované stavební činnosti představované mnoha různými činnostmi vycházejícími z odborných postupů stanovených technickými předpisy, tedy o stavebně a technicky složitou záležitost, jehož objasnění vychází z odborných znalostí, a proto těžiště při posouzení odpovědnosti a povinnosti všech obviněných záleželo zejména na znaleckých expertízách a, čehož si byly soudy obou stupňů, především však odvolací soud, vědomy, svědčí o tom i rozsah dokazování a jeho obsah. S ohledem na shora popsaný průběh řízení je třeba v této souvislosti zdůraznit, že zejména odvolací soud věnoval řádnému objasnění věci a trestní odpovědnosti každého z obviněných, včetně významu rozhodných skutečností plynoucích z výsledků provedeného dokazování, náležitou a potřebnou pozornost zaměřenou především na obsahovou stránku znaleckých posudků ČVUT v Praze – Fakulty stavební (č. l. 2 067 – 2 118, jeho dodatek I. na č. l. 2 138 – 2 154, dodatek II. na č. l. 2 193 – 2 203), ČVUT v Praze – Kloknerova ústavu (č. l. 2 411 – 2 480, dále dodatky na č. l. 10 663 – 10 708 a 10 863 – 10 867), Ing. Miroslavy Pošvářové, Ph.D. (posudek jako příloha na č. l. 9 596), a Univerzity Pardubice – Dopravní fakulty Jana Pernera (č. l. 11 487), které ve veřejném zasedání znovu podle § 2 odst. 5 tr. ř. provedl. Důvodem bylo, aby se mohl v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. zabývat i jejich věcnou správností, případně odstranit rozpory, byly-li by mezi nimi v podstatných otázkách shledány. Na základě takto provedeného dokazování doplněného o další důkazy, jejichž výčet je uveden v protokolech o veřejném zasedání na č. l. 12630 až 12666, shledal znalecký posudek ČVUT v Praze – Kloknerova ústavu nesprávným a neúplným, proto o něj své závěry ohledně příčin zřícení mostu soudy nadále neopíraly. Uvedené dokládá, že provedly dostatečně obsáhlé dokazování za účelem objasnění všech rozhodných skutkových okolností případu. Je nutné zmínit, že podkladem byly znalecké posudky z řady zejména stavebních oborů a odvětví [kromě výše uvedených zejména znalecký posudek k posouzení stavu hydraulických zařízení použitých v rámci montážních technologií při rekonstrukci mostu, znalecký posudek Ing. Petra Osičky (č. l. 10306-10334) z oboru BOZP, znalecký posudek Ing. Eduarda Šafáře z oboru drážní dopravy k mimořádné události, aj.], též svědecké výpovědi, listinné důkazy (projektová dokumentace, pracovněprávní dokumentace, smlouvy o dílo, zápisy ze schůzí, jednání, porad a kontrol BOZP, objednávky prací a služeb společnosti ODS u společnosti BaK, záznamy telekomunikačního provozu, protokoly o ohledání místa činu, zprávy Ministerstva spojů, dopravy a pozemních komunikací, fotodokumentace, aj.). Rozsah provedeného dokazování i jeho výsledky svědčí o dostatečném shromáždění a vyhodnocení všech poznatků o rozhodných skutečnostech, které posuzované tragické události předcházely a které byly její příčinou. Rozsah provedeného dokazování je potřebným a nezbytným podkladem pro doložení skutkových okolností. Pečlivost obou soudů lze seznat zejména k rozsahu provedeného dokazování a je patrná i z toho, že poté, co věc odvolací soud zrušil a vrátil ji soudu prvního stupně, byly provedeny ještě další listinné důkazy, a to vyjádření Kloknerova ústavu k dodatku znaleckého posudku Ing. Miroslavy Pošvářové, který se snažil její některé závěry pramenící zejména z dodatku v podobě vizualizace zpochybnit, přičemž stranám byla dána možnost na všechny důkazy reagovat. Pokud soudy všem důkazním návrhům obviněných nevyhověly, nejde v posuzované věci o důkazy nedůvodně neprovedené ve smyslu jedné ze tří v úvahu přicházejících alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v situaci, kdy věc byla dostatečně objasněna, není již zájem na „bezbřehém“ dokazování. V takovém případě soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, protože je limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“, jestliže soudy respektovaly vyhledávací zásadu a objasňovaly všechny podstatné okolnosti případu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1974/11, či ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09, aj.). 81. Na základě takto provedeného dokazování soudy dovodily (viz body 1295. rozsudku soudu prvního stupně a 11. rozsudku soudu odvolacího) porušení povinností obviněných, na jejichž základě u každého vynesly odsuzující výrok. Odvolací soud po posouzení všech rozhodných skutečností, jež vyložil, přesvědčivě vyjádřil, že příčinu pádu mostu nelze shledat jen v jediné skutečnosti nebo okolnosti, protože šlo o souhrn postupně na sebe navazujících nedostatků, nedůsledností a nedodržení technických postupů, které se řetězily a kumulovaly nedostatky, jež se projevily až v pádu mostu, jenž byl důsledkem komplexu nedostatků v průběhu celého procesu rekonstrukce mostu, při němž docházelo k závažným pochybením. Byl to tento řetězec pochybení každého z obviněných [Nejvyšší soud není z důvodu obžalovací zásady (viz § 2 odst. 8 tr. ř.) oprávněn zkoumat, zda tomu tak bylo i u jiných osob, což v daném rozsahu nelze vyloučit], co vedlo k pádu mostu v okamžiku, kdy po železnici pod ním projížděl vlak, což mělo příčinu i ve vadné komunikaci stavebníků s Českými drahami. Odvolací soud nedostatky shledal již v samotném počátku v projektu rekonstrukce mostu zpracovaném I. P., který byl nerealizovatelný, a proto podle něj rekonstrukce neprobíhala a její způsob byl podstatně modifikován. Projekt, podle kterého se rekonstrukce prováděla, nevzal dostatečně v úvahu, že most byl ve všech fázích výsunu i zásunu staticky neurčitě podepřen, ani působení vodorovných sil vznikajících tažením mostu a třením mezi vozíky a pojízdnou dráhou, jakož ani další podstatné okolnosti a možný vývoj při přesunu mostu, a tudíž neurčil, jak má vypodložení a vyrovnání vzniklých výškových rozdílů vypadat, kde a jak má být vypodložení provedeno, což vedlo k improvizovanému vypodložení mostu, nadto při použití nesourodých a navzájem nespojených, pro tento účel netypických a nevhodných materiálů, což most učinilo nestabilním. Montážní dokumentace konkrétně neurčovala ani postupy na stavbě a neřešila možná rizika, kontrola polohy mostu byla prováděna nedostatečně pouze vizuálně, nebyla plněna funkce autorského dozoru, které bylo zapotřebí tím spíše, že rekonstrukce při nepoužitelnosti původního projektu probíhala podle náhradního řešení a I. P. v rámci prohlídek na stavbě neupozornil na to, že stavba neprobíhá podle jeho zadání ani nevyjádřil nesouhlas s prováděnými postupy. Dále soud na základě výsledku provedeného dokazování shledal, že zhotovitel, tj. společnost ODS, což se týká především obviněného Petra Janouškovce, jenž na základě manažerské smlouvy a organizačního řádu této společnosti v postavení výrobně obchodního náměstka fakticky zastřešoval a nesl na základě technických kvalitativních podmínek odpovědnost za všechnu činnost, za porušení povinností nebo opomenutí podzhotovitelů části díla a jejich zaměstnanců, jakož i obviněného M. F., jenž na základě pracovní smlouvy jako vedoucí zaměstnanec a stavbyvedoucí společnosti řádně nedozoroval a nezajistil postup stavebních prací. Přitom však odpovídali i za to, že nebyly dodrženy veškeré povinnosti při vyhotovení technologického předpisu montáže s předpisem použití a definování jednotlivých kroků při montáži, v jehož rámci by měl projektant vyhodnotit kritické okamžiky v průběhu stavby a posoudit je. Za podstatné pochybení soud ve shodě s provedenými znaleckými posudky ČVUT Praha – Fakulty stavební a Ing. Miroslavy Pošvářové spatřoval zásadní pochybení ve špatném úsudku pracovníků na stavbě, za jejich kvalitu odvedené práce za společnost BaK odpovídali obvinění Miroslav Kovalík a O. M. Nedostatkem bylo, že se po uvolnění zablokovaných vozíků dne 7. 8. 2008 bez dalšího spolehli na to, že vozíky byly schopné krátkého zkušebního pojezdu, čímž považovali závadu za vyřešenou, aniž by si ověřili skutečný stav podpůrných mostních konstrukcí, které byly vychýlené z původní polohy, ačkoli po mimořádné události, jakou vzpříčení vozíků je, bylo třeba konstrukci zaměřit a přesvědčit se o její správné geometrii, tím odhalit skutečnou příčinu zablokování pojezdových vozíků, což by umožnilo na nastalé problémy včas reagovat. Pokud by se v manipulaci s mostní konstrukcí dne 8. 8. 2008 nepokračovalo, most by nespadl. Stejně tak k havárii nemuselo dojít, pokud by od samého počátku byly dodržovány technické kvalitativní podmínky, neboť v průběhu celé rekonstrukce existovalo mnoho rozhodných okamžiků, kdy se stavba dala pro zjištěná pochybení zastavit, což však žádný z vedoucích pracovníků neučinil. Soud vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn konkrétní poslední impulz pádu mostu, za hlavní příčinu souhrnně označil nestandardní manipulaci s mostní konstrukcí, což v sobě zahrnuje veškeré nestandardní kroky a postupy v průběhu stavby, tzn. že nebyl řádně vypracován a předem schválen návrh montáže, a proto práce na stavbě byly prováděny nahodile a chaoticky, neboť z důvodu nevypracování řádné montážní dokumentace chybělo jednoznačné zadání prací pro dělníky, kteří nevěděli, jak mají postupovat, kde mají ukládat místa pro podepření, jak mají s mostní konstrukcí manipulovat a kde a jak ji mohou zvedat. Technologický předpis montáže však chyběl. 82. Odvolací soud reagoval i na námitky obviněných týkající se hodnocení znaleckých posudků, které se v této věci staly zásadními důkazy, což dokládá velmi podrobný rozbor, z něhož na jejich přesvědčivost a věcnou správnost usuzoval. Bral přitom do úvahy i jisté rozpory, mimo jiné i ty, na něž obvinění opakovaně poukazovali, s tím, že ačkoli znalecké posudky ČVUT – Fakulty stavební a Ing. Miroslavy Pošvářové se v některých závěrech liší, a to zejména z důvodu nemožnosti obstarat a dodat znalcům veškeré potřebné podklady, šlo toliko o odchylky nepodstatné s tím, že v zásadních příčinách, které se podílely na pádu mostu, se oba znalecké posudky po technické stránce zcela shodly.
83. Nejvyšší soud k výhradám obviněných proti vadnému posouzení znaleckých posudků považuje za nutné zdůraznit, že znalecký posudek je sice nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo, avšak nelze pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů včetně znaleckého posudku. Je nutno ho hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Požadavek, aby orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný s tím, že nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06; k hodnocení znaleckých posudků též rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). Soudy měly v posuzované věci dbát na to, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější a který ze znaleckých posudků přesvědčivější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Měly na zřeteli, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry a že orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz (srov. zejména rozhodnutí č. 40/1972/I., č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.). 84. Posoudí-li se v posuzované věci postup zejména odvolacího soudu a proces utváření a hodnocení znaleckých posudků, je zřejmé, že v něm nejsou takové vady a nedostatky, které by svědčily o zjevných a vážných chybách dosahujících extrémních vad nebo nedůsledností. Naopak lze zdůraznit, že i přes obsáhlost zpracovávané materie se odvolací soud tohoto procesu zhostil s důslednou odpovědností a poctivostí, a tedy jeho závěry mající podklad v závěrech znalců a jejich odborné analýze nevyvolávají namítané pochybnosti.
85. Přisvědčit nebylo možné ani výhradám dovolatelů, zejména obviněného M. F., že by nebyl řádně objasněn postoj Český drah, neboť i této otázce soudy věnovaly potřebnou pozornost a dospěly ve shodě se znaleckými posudky k závěru, že drážní úřad neobdržel žádnou žádost od stavebníka na omezení nebo zastavení veřejné drážní dopravy, což i znalci považovali za nutnost, neboť podle Ing. Miroslavy Pošvářové i Ing. Eduarda Šafáře by jediným opatřením, které by zcela vyloučilo možnost střetu vlaku s překážkou, byla úplná výluka provozu ve vymezeném úseku na předmětné trati po dobu stavebních prací (viz zpráva drážního úřadu na č. l. 8979 až 8980). Přestože bylo zjištěno, že SŽDC, ČD ani Drážní úřad se blíže nezajímaly o způsob provedení stavby mostu, žádný právní předpis podle výsledků dokazování neporušily a postupovaly správně (viz body 1306. až 1315., zejména body 1313., 1314. rozsudku soudu prvního stupně). Je třeba poukázat na to, že předmětné práce byly stavebními pracemi na mostu pro kolová vozidla, tedy nikoliv záležitostí drah, proto impulz, aby byl provoz na železnici omezen, musel vzejít od pracovníků na této mostní konstrukci, a to podle potřeby z ní plynoucí, s ohledem na bezpečnost projíždějících vlaků, nad nimiž se práce prováděly. Proto dráhy důvodně očekávaly informace od realizátorů této mostní rekonstrukce. 86. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal námitky obviněných proti procesu dokazování důvodnými. Soud důkladně doložil a odůvodnil, z čeho pro tento závěr vycházel a v potřebné míře vysvětlil, jak provedené důkazy hodnotil. Soudy dodržely všechna pravidla plynoucí z podmínek stanovených § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a dokazování netrpí žádnými nedostatky. Pro úplnost lze jen dodat, že nedostatky nejsou zjišťovány ani ohledně rozsahu provedeného dokazování. Posoudí-li se popsaný postup soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nic nesvědčí o libovůli při prováděném dokazování, ani nejde o vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, aj.). 87. Posoudí-li se přezkoumávaná rozhodnutí z hlediska takto stanovených požadavků a kritérií, je zřejmé, že oba soudy nižšího stupně na obdobné námitky obviněných reagovaly a výsledkům provedeného dokazování se s potřebnou pečlivostí věnovaly. Soudy se proto nezpronevěřily povinnosti provádět dokazování tak, aby objasnily všechny rozhodné skutečnosti, a nedošlo k pochybení v tzv. opomenutých důkazech (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
88. Soudy podrobně vyložily úvahy při hodnocení každého důkazu jednotlivě i v jejich vzájemném vztahu, a to vždy s ohledem na námitky obviněných, s nimiž se důsledně vypořádaly. Nelze jim vytýkat, že je nehodnotily ve směru obviněnými uplatňované obhajoby, neboť důsledně postupovaly v mezích zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl výtkám obviněných směřujícím proti vadným skutkovým zjištěním přisvědčit, protože uváděnými nedostatky předcházející řízení ani rozhodnutí samotná netrpí. Soudy při prováděném dokazování postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Zkoumaly věrohodnost a pravdivost výpovědí obviněných i slyšených svědků jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, aniž by se dopustily excesu v podobě selektivního či jinak neobjektivního hodnocení důkazů. Soudy zvažovaly pravdivost obviněnými i dalšími slyšenými osobami uváděných tvrzení ze všech v úvahu přicházejících hledisek, zejména pak se zřetelem k situaci, za které se trestné jednání událo. Z uvedeného rámce dokazování musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat, jak bylo již vyloženo výše (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014, či ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1388/2012). 89. Postupy soudů nevedly ani k porušení zásady in dubio pro reo, jíž se obvinění ve snaze zmírnit svoji vinu rovněž domáhali. Uvedený princip totiž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Těmto zásadám v posuzované věci dostály. Ze všech uvedených důvodů, když byla respektována pravidla plynoucí z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nebylo možné dospět k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu, protože oba soudy také náležitě v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny pro své závěry o tom, že čin se udál způsobem, jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku. 90. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění ani proces, na jehož základě byla utvářena, netrpí obviněnými vytýkanými nedostatky, a proto na jejich základě mohl posuzovat správnost právních závěrů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
VII. K námitkám obviněných podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
91. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž uplatnili všichni dovolatelé, a proto ke všem lze uvést, jeho prostřednictvím je možné vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
92. Pro posouzení námitek s odkazem na tento důvod dovolání je rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v procesu dokazování a provádění důkazů nezjistil takové nedostatky, které by měly zásadní vliv na správnost zjištěných skutkových okolností, jak bylo rozvedeno v části VI. shora, nepřichází v úvahu jeho zásah do hodnocení důkazů, neboť ten by přicházel v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), což v této věci nenastalo, a proto Nejvyšší soud námitky obviněných zaměřených proti právní kvalifikaci posuzoval podle těch okolností, jak jsou popsány v rozsudku soudu prvního stupně. 93. Nejvyšší soud podotýká, že s ohledem na povahu posuzované trestné činnosti, její rozsah i následky je pro posouzení viny každého z obviněných podstatné zjištění, co bylo její příčinou. Jak ukázal dosavadní průběh řízení i postoje soudů obou stupňů, právě objasnění důvodu, proč k předmětné nešťastné události došlo, se promítalo do prováděného dokazování a jeho zjišťování bylo podrobeno pečlivé analýze, která vykrystalizovala do závěrů, jež soudy učinily, a to zejména na podkladě výsledků znaleckého zkoumání, jak bylo výše popsáno. Lze jen pro úplnost doplnit, že se znalci, o jejichž odborné závěry a soudy své skutkové závěry opřely, vzájemně doplňovali a přesvědčivě se vyjádřili k průběhu stavby a k zásadním chybám v postupech i realizaci stavebních a souvisejících prací od nedodržení projektové dokumentace přes nevykonávání stavebního dozoru, absence geodetických měření, chybně zvolenou technologii manipulace s mostem přes podepření mostní konstrukce různými prvky, které byly zrovna po ruce, čímž se stala mostní konstrukce nestabilní, až po chybějící montážní dokumentaci a nekomplexní a nedostatečné vyhodnocení závady ze dne 6. 8. 2008, nedodržení technických kvalitativních podmínek TKP 1 a TKP 19, ačkoliv zhotovitelé byli povinni se jimi řídit, a vyplývá z nich v souladu s obchodním zákoníkem a zákoníkem práce i odpovědnost společnosti ODS za práci společnosti BaK, zejména je zastupujícími dovolateli, která byla chaotická a nekvalifikovaně prováděná, podpořená a umožněná v této nízké a špatné kvalitě celkovou nedbalostí jak zhotovitele, tak i podzhotovitele, tj. společností ODS a BaK, jejichž pracovníci nejednali s náležitou péčí tak, aby byly dodržovány předpisy vztahující se k prováděným činnostem a zajištěna bezpečnost na stavbě, přestože se práce prováděly nad železniční tratí, na které nebyl zastaven ani omezen provoz, odpovědní pracovníci tuto skutečnost podcenili a bezohledně nechali projíždět války bez nezbytné a nutné obezřetnosti. Podstatné pro právní závěry je rovněž skutkové zjištění, jež učinily soudy a slovně popsaly ve výroku o vině tak, že všichni obvinění věděli o nedostatcích v montážní dokumentaci i o ne zcela a dostatečně odstraněné závadě ze dne 6. 8. 2008 na jedné ze stran mostu (tzv. příborské, tj. opačné k té, kde došlo k nehodě), která způsobila jeho vychýlení, nepřijali potřebná, resp. vůbec žádná preventivní opatření a neaktivovali potřebnou součinnost s Českými drahami směřující k omezení či zastavení provozu na trati inkriminovaného dne v době posunu mostu, čímž mohli nehodě zabránit.
94. Všechny relevantní znalecké posudky se shodly v tom, že pokud by práce na mostní konstrukci byly dne 7. 8. 2008 po předchozím problému na „XY“ mostu zastaveny, dne 8. 8. 2008 by nebylo pokračováno v pracích na zásunu mostu a most by nespadl, což je velmi stručným a zjednodušeným závěrem, jenž však vystihuje podstatu celé nešťastné události, jež se však odvíjí i od dalších popsaných zjištěných nedostatků tuto situaci předcházejících. V této souvislosti je nutné zdůraznit v souladu se závěrem odvolacího soudu, že trestní odpovědnost obviněných nelze hledat v porušení toliko jedné jediné povinnosti a v jedné příčině, ale v souhrnu všech postupně na sebe se nabalujících nedostatků a závad, které byly gradovány liknavostí a přehlíživostí odpovědných pracovníků při porušení povinností, které jim v dané situaci z jejich funkcí a postavení vyplývaly.
95. Pro úplnost lze podle výsledků provedeného dokazování též shrnout, že podle pracovních smluv obviněných a organizačního řádu společnosti ODS Nejvyšší soud shledal, že obvinění Petr Janouškovec a M. F. z hlediska organizačního řádu se zřetelem na jejich postavení a úkoly, které z nich pro ně vyplývaly, neměli připustit pokračování stavby bez schválené montážní dokumentace, kterou měla vypracovat společnost BaK. Obvinění Miroslav Kovalík a O. M. (včetně obviněného Z. M.) podle jejich pracovních smluv jako osoby jednající na straně společnosti BaK byli zodpovědní za řádné vypracování této montážní dokumentace, tj. návrhu montáže a technologického předpisu montáže pro výsun a zásun konstrukce mostu, a za její schválení, neboť pouze s odpovědně vypracovanou a schválenou montážní dokumentací bylo možno stavbu provádět řádně, kvalitně a v souladu s platnými předpisy, což však ani jeden z obviněných nedodržel. Konkrétně z pracovněprávních předpisů vyplynulo, že obviněný M. F. vykonával ve firmě ODS od 1. 5. 2007 funkci stavbyvedoucího, obviněný Petr Janouškovec od 1. 4. 2008 vykonával ve firmě ODS funkci výrobně obchodního náměstka závodu Mosty, který kontroluje činnost výrobních přípravářů závodu, zajišťuje zpracování návrhu smluv o dílu na realizaci staveb nebo kupních smluv na realizaci firemních výrobků a provádí další činnosti tam uvedené (č. l. 7811, 7817, 7823 až 7862). Stavbyvedoucí pak pod vedením příslušného vrchního stavbyvedoucího organizuje a řídí výrobní činnost na konkrétní stavbě nebo její části, či plní dílčí úkoly vrchního stavbyvedoucího, případně vykonává práci mistra podle dispozic vrchního stavbyvedoucího. Z č. l. 8037 se podává, že obviněný O. M. je ve společnosti BaK vedoucím projektu s pracovním zařazením řízení obchodních případů, je povinen (mimo jiné) znát technické a technologické postupy při provádění staveb, je zodpovědný za řádné a kvalitní provedení stavby a je podřízen řediteli odštěpného závodu, tzn. Miroslavu Kovalíkovi. 96. V návaznosti na výsledky provedeného dokazování soudy za základní příčinu pádu mostu považovaly nezpracování řádné montážní dokumentace pro výsun a zásun mostu, ač tato povinnost plyne ze zákona a ze smluv o dílo uzavřených mezi Krajským úřadem Moravskoslezského kraje a společností ODS na straně jedné a mezi společností ODS a společností BaK, která byla uzavřena konkludentně, na straně druhé, a dále nesprávně zpracovaný návrh montáže a technologický předpis montáže, který byl zpracován společností BaK, jenž měl zaručit řádné provedení stavby, včetně řádného, tj. úplného a komplexního odstranění závady ze dne 6. 8. 2008 s tím, že za přijetí a vypracování řádné montážní dokumentace a plnění z něj vyplývajících povinností byli zodpovědní vedoucí zaměstnanci zhotovitelů stavby, tj. společnosti ODS a společnosti BaK (srov. body 1315., 1316. a body 11. až 15. rozsudku odvolacího soudu).
97. Posoudí-li se námitky obviněných proti právním závěrům, zaměřili je proti porušení povinností z jejich strany a existenci příčinné souvislosti mezi jednáním kladeným jim za vinu, resp. porušením povinností a vzniklým škodlivým následkem, a poukazovali na to, že není jisto, zda spáchali trestný čin obecného ohrožení v alternativě, že obecné nebezpečí „způsobili“, anebo zda obecné nebezpečí „zvýšili“, a vytkli, že se soudy dostatečně nezabývaly formou zavinění z pohledu toho, zda šlo o vědomou či nevědomou nedbalost. 98. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že všichni obvinění byli shodně uznáni vinnými trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož se (podle znění účinného v době spáchání činu, neboť tato právní úprava je pro ně příznivější než pozdější podle § 273 tr. zákoníku, viz § 2 odst. 1 tr. zákoníku) dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu a těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob.
99. Nemá opodstatnění námitka obviněných Miroslava Kovalíka a O. M., že v napadených rozhodnutích nebylo dostatečně jasně vymezeno, který z alternativně zákonem stanovených znaků skutkové podstaty § 180 odst. 1 tr. zák. svým jednáním naplnili, přičemž poukazovali na vyloučený jednočinný souběh vyvolání a zvýšení obecného nebezpečí. Takto formulovaná úvaha postrádá smyslu, uvážíme-li, že v dané věci jsou srovnávány dvě alternativní podoby objektivní stránky základní skutkové podstaty téhož trestného činu. Přichází tedy do úvahy posouzení toho, která z nich byla popsaným činem naplněna. Otázka jednočinného či vícečinného souběhu je tudíž zcela nemístná, protože ta má místo jen mezi různými trestnými činy z hlediska jejich skutkového základu, což se projednávané věci netýká. Navíc je třeba zdůraznit, že z obsahu již samotné tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy považovaly za naplněný u všech obviněných první z uvedených znaků, tj. „způsobení“ (jinak řečeno též obviněnými užité „vyvolání“) obecného nebezpečí, což soud prvního stupně ve výroku rozsudku o vině vyjádřil slovním spojením „z nedbalosti způsobili obecné nebezpečí“, neboť jazykovým, logickým i gramatickým výkladem je nutno dospět k závěru, že způsobení nebezpečí je synonymem pro jeho vyvolání, a tedy je zcela lhostejno, jakým konkrétním výrazem soud tuto, významově zcela totožnou okolnost vyjádřil. Rozhodné a zcela zřejmé je, že neshledal v činu žádného z obviněných zvýšení obecného nebezpečí, tj. takového, které již existovalo nezávisle na vůli a jednání obviněných, a tedy bylo založeno (způsobeno) jiným subjektem, předmětem či událostí bez jejich přispění. 100. Rovněž k tomu, jak soud ve výroku o vině vyjádřil vinu, je namístě uvést, že pokud závěr o právním posouzení uvedl soud prvního stupně u všech obviněných shrnutím právní kvalifikace a neuváděl u každého jmenovitě samostatně, že spáchal přečin obecného ohrožení podle § 180 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. (podle znění účinného v době spáchání činu), ač by takové vyjádření jistě bylo přesnější, výstižnější a nevyvolávající pochybnosti, nejde o obsahově vadný či nesprávný právní závěr, protože formulace, již soud prvního stupně užil, nevyvolává pochybnosti o tom, že každý z obviněných tuto skutkovou podstatu posuzovaného nedbalostního trestného činu naplnil vlastním jednáním, které je ve výroku rozsudku ve skutkových zjištěních rovněž dostatečně a jasně popsáno. V posuzované věci je všem obviněným podle tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku shodně kladeno za vinu, že „z nedbalosti způsobili obecné nebezpečí a spáchali takový čin proto, že porušili důležitou povinnost vyplývající z jejich zaměstnání, funkce a uloženou jim podle zákona, způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu, těžkou újmu na zdraví a smrt více osob“. Tím je míněno, že každý z nich jednal a nese odpovědnost za vzniklý následek sám podle odpovědnosti, kterou jednotlivě každý porušil ve smyslu důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto z této jeho povahy plyne, že spolupachatelství nepřichází do úvahy (viz § 23 tr. zákoníku, obdobně § 9 odst. 2 tr. zák.).
101. Nejvyšší soud považuje k dalším argumentům dovolatelů za vhodné zmínit, že objektivní stránka základní skutkové podstaty podle § 180 odst. 1 tr. zák. je představována jednáním pachatele, který z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí. Vzhledem k tomu, že jde o nedbalostní trestný čin, lze zmínit, že u nedbalostního zavinění chybí volní složka, tzn. že pachatel následek způsobit nechtěl, ale buď věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [nedbalost vědomá podle § 5 písm. a) tr. zák.], anebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [nedbalost nevědomá podle § 5 písm. b) tr. zák.] Mluvíme-li však o nedbalostní formě zavinění, pachatel u vědomé nedbalosti sice počítá s konkrétními okolnostmi (důvody), o nichž ví, které by měly zabránit trestněprávnímu následku, ovšem nesprávně hodnotí jejich „zabraňující“ charakter (srov. KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 252), což vědomou nedbalost odlišuje od eventuálního (nepřímého) úmyslu. 102. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu spočívá u nedbalosti ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin. Při vědomé nedbalosti (culpa luxuria) pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl. Nevědomou nedbalost (culpa negligencia) trestní zákoník vymezuje tak, že pachatel nevěděl, že svým jednáním může takový následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem, a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Posouzení, zda pachatel „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda pachatel „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit. Při absenci jednoho z těchto kritérií pachatel nejedná z nevědomé nedbalosti a nelze mu přičítat zavinění k trestněprávně relevantnímu následku (srov. rozhodnutí č. 6/1988 či č. 27/1984 Sb. rozh. tr.; k výkladu podrobněji viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 367, 368). 103. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci odvolací soud rozvedl, že jde u všech obviněných o nevědomou nedbalost, je podle § 5 písm. b) tr. zák. trestný čin spáchán z nevědomé nedbalosti tehdy, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákon zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. I pro nevědomou nedbalost je potřebné zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 75/1958 Sb. rozh. tr.). Soudy měly na zřeteli, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). 104. Odvolací soud v bodě 17. napadeného rozsudku se otázkou i konkrétní formou zavinění zabýval a konstatoval, že obvinění „zavinili trestný čin z nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zákona, neboť nevěděli, že svým jednáním můžou ohrozit bezpečný provoz dráhy, způsobit železniční dopravní nehodu s následky na lidských životech, lidském zdraví a majetku jiných osob, ačkoliv vzhledem k okolnostem, tj. průběhu stavby, okolnostem stavby, zejména použité technologii a neomezení železničního provozu na dráze a vzhledem ke svým osobním poměrům, které vyplývaly z jejich pracovního zařazení a vzdělání, vědět měli a mohli“. S odkazem na toto vysvětlení odvolacího soudu, jakož i vzhledem k tomu, co bylo ke každému z obviněných a jimi porušeným povinnostem zjištěno, je zjevné, že soudy dostatečně objasnily rozhodné skutečnosti nezbytné pro určení toho, jak se u každého z obviněných jím porušené povinnosti promítly do vzniklého následku. Nutné je v této věci zdůraznit, že není možné z hlediska zavinění jednotlivých obviněných vytrhávat ze vzájemných souvislostí některé zjištěné skutečnosti, ale důvodný závěr musí vycházet ze všech rozhodných zjištění, od nichž se zavinění odvíjí. Obzvláště v posuzované věci má tato komplexnost podstatný význam, neboť obzvláště zde je to souhrn příznaků, ukazatelů a všech dalších na sebe navazujících skutečností, které není možné od sebe izolovat ani je zkoumat nezávisle na dalších jevech bez souvislostí a návazností, protože při stavbě a provádění prací šlo o propojení dílčích úkonů. Právě pro vznik posuzovaného následku je určující tento souhrn, z něhož vyplynulo porušení povinností, jež je mnohočetnou příčinou tohoto následku. 105. Význam má, že již od zpracování prvního projektu, jenž vykazoval vady a nedostatky, až do situace, resp. události, k níž došlo dne 6. 8. 2008, měli dovolatelé možnost učinit zabezpečující úkony k zabránění dalších posunů a vychýlení konstrukce či jejích jednotlivých částí tím, že by tuto okolnosti nebrali na lehkou váhu a dostatečně na ni reagovali tak, jak bylo znalci zjištěno a popsáno. Obvinění, každý z hlediska mu daných povinností plynoucích z jejich postavení, však takové nutné kroky neprovedli a neučinili nic k definitivnímu odstranění těchto vad za současného informování Českých drah s výzvou k přijetí potřebných opatření na jejich straně. Místo toho nechali práce pokračovat za plného drážního provozu, aniž ověřili či zajistili ověření vlivu a dopadu vertikálního a horizontálního vzpříčení pojezdových vozíků, které spočívaly na pojezdové dráze a na jejich horní části byla uložena horní podpěrná konstrukce a rekonstruovaný most, které byly tímto rovněž vychýleny ze správné polohy, kdy došlo k naklonění podpěrné konstrukce, statikem, případně jinými odborníky, aby měli jistotu, zda pokračování v pracích na zásunu mostu je bezpečné a vůbec možné, aniž by došlo k ohrožení osob a majetku. Tím, že tyto potřebné kroky neučinili, ale nechali práce na mostu pokračovat, jednali liknavě a krajně nezodpovědně, ať už motivací k takovému přístupu bylo cokoli, postupovali plně v rozporu se všemi svými povinnostmi, jak jsou ve výroku rozsudku popsány, přestože s ohledem na své odborné schopnosti a zkušenosti věděli o podmínkách vyplývajících jak z jejich pracovněprávních dokumentů, tak z uvedených a citovaných právních předpisů a technických norem, i o nebezpečí, které, pokud nebudou dodrženy, hrozí. Je však třeba podotknout, že toto vychýlení bylo již následkem řetězení nedostatků pramenících do vadného projektu a činění nestandardních úkonů, jak uvedení znalci shora podrobně popsali a rozvedli. 106. Nejvyšší soud podotýká, že v obsahu posuzovaných rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr o tom, že se soudy s maximální možnou přesností a přesvědčivostí právě těmito skutečnostmi zabývaly a vysvětlily, že argumenty obviněných, jimiž se snažili doložit svou nevinu, byly vyvráceny. Rovněž je třeba poukázat na to, že i když to soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nerozvinuly a ke každému obviněnému se speciálně a detailně těmito vazbami nezabývaly, není pochyb o tom, že dostatečně v jednotlivých partiích posuzovaných rozhodnutí doložily, že zavinění každého z nich zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, jimiž byli uznáni vinnými, včetně příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (jak bude uvedeno níže). Bylo též řádně vyjádřeno, že si každý dovolatel jako pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah jeho zaviněných povinností a hrozícím následkem může rozvinout.
107. Nejvyšší soud rovněž podotýká, že obecné nebezpečí je takový stav, při kterém nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se poruše. Pro stav obecného nebezpečí, i když k poruše nemusí vůbec dojít, je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (k tomu srov. rozhodnutí č. I/1966, č. 27/1967, č. 12/1988, č. 33/2009 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci nejsou pochybnosti o tom, že k naplnění zákonného znaku spočívajícího v „obecném nebezpečí“ došlo, protože v této věci nešlo jen o jeho hrozbu, ale fakticky takový stav jak v újmě na zdraví a lidských životech nastal, tak i vznikl velký rozsah hmotných škod. Pro stručnost lze jen dodat, že žádný obviněný v dovolání nedostatky v tomto znaku posuzované skutkové podstaty neshledal. Proto lze jen pro úplnost odkázat na správnost závěrů soudu prvního i druhého stupně. 108. Podstatnými jsou výhrady obviněných vůči naplnění znaku porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona ve smyslu § 180 odst. 2 písm. b) tr. zák. Tento znak spočívá zejména v porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí a majetku. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že způsobení obecného nebezpečí je v příčinné souvislosti s porušením důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona.
109. Snažili-li se obvinění zpochybnit závěr o tom, že šlo o povinnosti svojí povahou důležité, případně že povinnosti, které jim soudy přisoudily, vůbec neměli, nemá toto jejich tvrzení v obsahu spisu a napadených rozhodnutích potřebný podklad. Ačkoli pracovní povinnosti a pracovní náplň obviněných byly v popisu skutku vymezeny v zásadě obecně a rámcově jako např. odpovědnost za řádné a kvalitní provedení stavby, zajištění komplexních technologických projektů montáží ocelových konstrukcí a kontrola jejich dodržování v souladu se zákony a platnými normami, zajištění dodržování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, zajištění geodetické činnosti, či řízení technického oddělení (obviněný O. M.), odpovědnost za řízení vedoucích projektů závodu ocelové konstrukce v rámci České republiky i Evropy, zajištění přípravy a realizace projektů, za spolupráci při technickém, technologickém a organizačním řešení projektů, za plnění kvality práce, kontrola postupu projektu, kvality práce, schvalování opatření k zajištění ochrany majetku společnosti, (obviněný Miroslav Kovalík) apod., porušení jednotlivých povinností v dané věci, které mělo za následek pád mostu, bylo u všech rozvedeno dostatečně konkrétně a podrobně (v bodech označených arabskými číslicemi u každého z obviněných samostatně) v návaznosti na souběžné obecné vymezení jejich pracovních povinností, pod něž tyto konkrétní porušené povinnosti bylo možné podřadit. Pracovní náplň a z ní pramenící povinnosti byly zásadně uváděny v zobecněné podobě, a nelze ani po zaměstnavatelích požadovat větší konkrétnost, a to především, aby byly aplikovatelné na všechny stavební projekty, jichž jsou ze svého pracovního zařazení zaměstnanci (zde obvinění) u daných společností účastni. Konkretizace a přesnější specifikace jednotlivých povinností se odvíjí od daného úkolu, který v daný okamžik zaměstnanec pro svého zaměstnavatele plní a který je podřaditelný pod obecnější rámcovou povinnost tvořící součást jeho pracovní náplně, funkce atd.
110. Povahu a intenzitu porušené povinnosti, je-li kvalifikačním znakem předmětné skutkové podstaty ve smyslu § 180 odst. 2 písm. b) tr. zák., je třeba vždy posuzovat a zkoumat z hlediska charakteru porušených povinností a jejich významu pro možnost následku a jeho celospolečenský dopad i škodlivost, důležité je to, zda byla porušena jedna či více povinností apod. Vyjmenovat všechny povinnosti, které mohou být důležitými, není dobře možné, poněvadž vždy bude záviset na okolnostech toho kterého případu, zda porušení zjištěné povinnosti je i v daném případě porušením důležité povinnosti ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákoníku. 111. Přestože za porušení důležité povinnosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 nebo přiměřeně rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.), v posuzované věci bylo u každého z obviněných dostatečně a v potřebném rozsahu a míře objasněno, jak jemu za vinu kladené porušení u něj vymezených povinností vedlo ke vzniklému následku, a tyto závěry byly splněny u každého z nich. Soudy z tohoto hlediska zkoumaly, zda takto každému z nich přisouzené porušení povinností bylo příčinou vzniklého následku, tzn. zda k němu toto porušení vedlo. Pokud shledaly existenci takové příčinné souvislosti, dovozovaly to soudy důvodně z toho, že šlo o činnosti konané ve stavebnictví při opravě mostní konstrukce, kde postup a preciznost při provádění konkrétních prací mají význam pro konečný výsledek, a tedy i bezpečnost lidí a majetku. Právě takto předpokládaná a nutná přesnost a preciznost při realizaci prací na posunu a opravě mostní konstrukce vedoucí přes frekventovanou železniční trať vyžaduje důkladnost a zvýšenou pozornost všech úkonů prováděných plně v souladu s technickými parametry, jež musejí být po všech stránkách dodrženy. Jde o soubor činností a povinností jednotlivých pracovníků, které jednotlivě i ve vzájemné propojenosti a návaznosti vedou ke konkrétnímu výsledku. Musejí tedy být plně respektována nejen pravidla pro řádné provedení prací v technickém smyslu, ale i dodržování podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví a majetku osob, které musejí být respektovány a v souladu s vykonávanými stavebními pracemi. Nutné je podotknout, že ze všech uvedených důvodů je nezbytné, aby každý z jednotlivých účastníků a jejich pozic při stavbě nepodcenil žádné skutečnosti, aby dodržel bezpodmínečně stanovené technické parametry a dbal postavení a rolí jednotlivých na stavbě zúčastněných stran (investora, osob pověřených stavebníkem i stavitelem), aby činnost vykonávaly osoby s příslušnou kvalifikací, aby byl řádně zajištěn dozor, aby případné problémy byly řešeny odpovědně s potřebnou odpovědností, rovněž je nezbytným, aby práce byly vykonávány v souladu s příslušnou stavební a montážní dokumentací (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 1937, sp. zn. Zm I 189/37, uveřejněné pod č. 5846/1937 Vážný). Ze všech těchto hledisek je nutné posuzovat jednak intenzitu zjištěné porušené povinnosti u konkrétní osoby a jednak s ohledem na ni zkoumat, zda jde o porušení důležité povinnosti, za které lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví nebo majetek, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 38/1975 Sb. rozh. tr), o čemž v této věci nevznikají pochybnosti. Tato kritéria jsou v projednávané věci určitým vodítkem pro úvahy o intenzitě zaviněného porušení povinnosti u každého z obviněných ve smyslu požadovaného stupně závažnosti, aby v něm bylo možné spatřovat naplnění uvedeného znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby. 112. Z uvedeného plyne, že nevyvolává pochybnosti závěr o tom, že obvinění porušili důležité povinnosti vyplývající z jejich zaměstnání, funkce a uložené jim podle zákona, neboť na stavbě mostu docházelo k závažným pochybením od nedodržení projektové dokumentace přes nevykonávání stavebního dozoru, absence geodetických měření, chybně zvolenou technologii manipulace s mostem přes podepření mostní konstrukce různými prvky, které k tomu nebyly určeny, až po chybějící montážní dokumentaci a nekomplexní a nedostatečné vyhodnocení závady ze dne 6. 8. 2008, kdy došlo pouze k odstranění zbytků svárů, aniž by bylo přistoupeno ke geodetickému přeměření mostu, zda nedošlo ke zkřivení jeho konstrukce. Nebyly zkontrolovány podkládky mezi jeřábovými dráhami a mostem vyhotovené z různých, a to i zcela nevyhovujících materiálů, zejména s ohledem na jejich stabilitu, nebyly dodržovány technické kvalitativní podmínky, ačkoliv zhotovitelé byli povinni se jimi řídit, práce na rekonstrukci byly chaotické a nekvalifikovaně prováděné a svědčí ve svém souhrnu o celkové nedbalosti zhotovitele i podzhotovitele stavby, tj. společností ODS a BaK a jejich pracovníků, kteří neorganizovali a nevykonávali práce na stavbě s náležitou péčí tak, aby byly dodržovány předpisy vztahující se k prováděným činnostem a zajištěna bezpečnost na stavbě při vědomí toho, že pracují nad tratí, na které není zastaven ani omezen provoz vlaků. Bylo najisto postaveno, že pokud by práce na mostní konstrukci byly dne 7. 8. 2008 zastaveny a dne 8. 8. 2008 by v nich nebylo pokračováno, most by nespadl; práce na mostě měly být zastaveny a příčina závady komplexně vyřešena, což však nebylo možné bez plnohodnotné a komplexní dokumentace, která nebyla vypracována. To vše bylo odpovědností a povinností obviněných, kteří tak za vzniklý škodlivý následek, resp. za všechny způsobené škodlivé následky, nesou plnou odpovědnost, protože tyto jsou následkem porušení důležité povinnosti z jejich strany, neboť kdyby své povinnosti, jak jsou v návaznosti na obsah jejich pracovněprávní dokumentace, a organizační předpisy zaměstnavatelů (společností ODS a BaK), vyjmenovány a dostatečně konkrétně popsány v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, dodržely a důsledně respektovaly, ke zřícení mostu a tím ani k obecnému ohrožení v podobě vyvolání obecného nebezpečí by nedošlo. Pokud totiž nedodržení stavebních, technických a jiných předpisů a porušení pracovních povinností vedlo k nestabilitě mostu a jeho možnému pádu, byli obvinění povinni jako osoby, které měly ze strany zhotovitele i podzhotovitele povinnost i objektivní možnost zabránit pádu mostu, jednat tak, aby tomuto nebezpečí reálně a bezprostředně hrozícímu zabránili, což však neučinili, ale namísto toho nad všemi vyvstalými problémy přivírali oči a nečinili žádné kroky k jejich úplnému a trvalému odstranění při současném zabezpečení trati pod mostem. Soudy proto zcela správně shledaly, že obvinění porušili povinnosti, které byly s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu povinnostmi důležitými, bez jejichž porušení by k pádu mostu nedošlo, a též šlo o povinnosti vedoucích zaměstnanců, jež byly okolností významnou natolik, že zapříčinila, tedy způsobila či vyvolala obecné nebezpečí v důsledku hrozícího (a nakonec i nastalého) pádu mostu, neboť kdokoliv z obviněných mohl nezahájit stavbu, nepokračovat v ní nebo vydat příkaz k zastavení stavby mostu či alespoň v součinnosti s pracovníky Českých drah k dočasnému zastavení či omezení provozu na trati, dokud nebude řádně ověřeno, zda po odstranění vzpříčení vozíků ze dne 6. 8. 2008 je provoz na trati bezpečný a lze bezpečně pokračovat v zásunu mostu, což však nikdo z nich neučinil a nevynaložili ani minimální úsilí k zachování potřebné míry opatrnosti, zjevně motivováni a poháněni časovými a ekonomickými hledisky k co nejrychlejšímu dokončení stavebních a montážních prací na úkor jejich kvality a bezpečnosti. 113. Nejvyšší soud připomíná, že se zřetelem na úvahy rozvedené již výše, se lze v dané souvislosti jen omezit na konstatování toho, že vymezení porušených povinností u každého z obviněných vyjadřuje u něj zjištěnou konkrétní vazbu na bezprostřední ohrožení nejméně sedmi osob, v daném případě mnohonásobně tento počet převyšující množství osob jednak pracujících na stavbě v době zřícení mostu, jednak cestujících v mezinárodním rychlíku EC 108 COMENIUS ze stanice Krakow do stanice Praha hl. nádraží (více než 400 osob, z nichž 8 bylo usmrceno a 95 včetně pracovníků společnosti pracujících na konstrukci uvedeného mostu utrpělo zranění). Došlo též k ohrožení cizího majetku (mostu a vlakové soupravy, movitých věcí umístěných na stavbě i patřících cestujícím ve vlaku aj.), neboť vznikla škoda velkého rozsahu. Z hlediska subjektivní stránky jde o nedbalostní trestný čin, u něhož zavinění není vyloučené spoluzaviněním jiných osob. 114. Z uvedeného je zřejmé, že byla dána i příčinná souvislost mezi porušením uvedených důležitých povinností obviněnými, ač i tento závěr obvinění zpochybňují. Z hlediska příčinné souvislosti není pochyb o tom, že povinnosti, které obvinění porušili, a jejich nezodpovědný způsob, s jakým přistupovali k realizaci stavby a posunu mostu, jak je shora popsán, bylo velmi významnou, resp. dokonce klíčovou příčinou, vedoucí k pádu mostu a vzniklému následku, který je v příčinné souvislosti s porušením důležité povinnosti u každého z nich (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění obviněných zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). U každého z nich bylo dostatečně zjištěno, že si měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. 115. K těmto závěrům je třeba doplnit, že soudy respektovaly, že při nedbalosti, o kterou v dané věci šlo, je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 1930, sp. zn. Zm I 564/29, uveřejněné pod č. 3764/1930 Vážný, č. 20/1981 a č. 50/1968 Sb. rozh. tr.). Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Je rovněž zapotřebí připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu, který spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (nexus causalis) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 266, 267). 116. Příčinnou souvislost v dané věci soudy zkoumaly vždy konkrétně u každého z obviněných na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin. To na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti (viz rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). 117. V posuzované věci a zejména k námitkám obviněných uvedeným v dovoláních je však nezbytné zmínit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.). Při úvahách o právní kvalifikaci skutku však musí být případné spoluzavinění poškozeného a jeho podíl na škodlivém následku dostatečně zohledněny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008, či ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014), čemuž v posuzované věci soudy rovněž dostály. 118. Podle shora rozvedených skutkových zjištění soudy správně posuzovaly účast každého z obviněných na pádu mostu a vzniku škodlivých následků, včetně toho, jaké povinnosti pramenící z jejich pracovního zařazení, funkce i právních a technických norem ve stavebnictví obvinění měli, avšak nerespektovali je či přímo porušili. 119. Z hlediska příčinné souvislosti a míry odpovědnosti jednotlivých obviněných soudy vzaly v úvahu tzv. zásadu gradace příčinné souvislosti, z níž vyplývá, že v konkrétním případě je třeba zohlednit všechny příčiny (není-li jen jediná), jež vedly ke škodlivému následku, a zkoumat, zda jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. V posuzované věci soudy musely postupovat s obzvláštní pečlivostí a soustředěně posuzovat a zkoumat, které porušení jakých povinností se na škodlivém následku podílelo a jakou měrou, neboť posuzovaný nehodový děj neměl jen jednu příčinu, jak bývá obvyklé, nýbrž došlo ke zřetězení celé škály větších či menších pochybení, jejichž postupná kumulace v místě a čase teprve vedla ve svém souhrnu k popsanému pádu mostu, jemuž se dalo při splnění popsaných povinností každým z obviněných zabránit a předejít tak i škodlivému následku v podobě smrti a zranění mnoha osob, jakož i rozsáhlým majetkovým škodám. Pokud soudy zprostily některé původně obžalované obžaloby, stalo se tak proto, že porušení povinností z jejich strany nebylo shledáno natolik významným, aby mohlo být posouzeno a kvalifikováno jako jedna z příčin zřícení mostu, případně došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi takovým jejich porušením zjištěným jednáním obviněných, kteří byli pravomocně odsouzeni. To však Nejvyšší soud již, jak bylo výše uvedeno, posuzovat a hodnotit nemůže. 120. Podstatné jsou v této souvislosti závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. Miroslavou Pošvářovou, z něhož soudy pro své závěry vyšly pro posouzení otázky příčinné souvislosti v závislosti na znalkyní vypracovanou pyramidu 29 rizikových skutečností přičitatelných obviněným, jež gradovaly až do pádu mostu, s tím, že na začátku byla projektová dokumentace, která nešla dodržet, a následně gradovala tím, jakým způsobem se navrhl způsob manipulace s mostem, jakým způsobem se nedodržovaly závazné technické normy a předpisy k tomu, aby se předcházelo rizikům, jaké podložky se použily. V každé fázi docházelo k tomu, že se mohly práce zastavit, mohlo se vše napravit a nikdy by k havárii nedošlo, což se však nestalo, proto došlo k pádu mostu (v podrobnostech viz body 1014. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Všech těchto 29 skutečností se přímo či nepřímo spolupodílelo na popsané události a dovolatelé, jak bylo popsáno výše, za ně nesli odpovědnost.
121. Nejvyšší soud při zjištění správnosti přezkoumávaných rozhodnutí zmiňuje, že není vhodné obviněnými předkládané srovnání s nehodou lanovky v rakouském Kaprunu, kde šlo o zcela jinou situaci, co do příčin vzniklého neštěstí (pád funkční lanovky, oproti vážným chybám při provádění rekonstrukci mostu). Pro stručnost lze jen poukázat na vhodnou argumentaci nejvyššího státního zástupce ve vyjádření k dovoláním s tím, že obviněnými poukazovaný, srovnatelný závěr v nyní posuzované věci dovolatelů učiněn nebyl, ani ze znaleckých posudků nevyplynul.
VIII. Závěr
122. Nejvyšší soud na podkladě všech shora uvedených závěrů a úvah shledal, že každému z obviněných za vinu kladené jednání bylo dostatečně objasněno a po právní stránce i správně posouzeno jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Ze všech popsaných důvodů vytýkané nedostatky nezjistil. Soudy se s obdobnou argumentací obviněných již vypořádaly a reagovaly na ni, což zpravidla svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nejvyšší soud, když shledal, že jsou námitky nedůvodné, protože soudy čin kladený obviněným za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily, na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu učinil závěr, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu