Plný text
8 Tdo 592/2024-640
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024, č. j. 10 To 30/2024-612, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 156/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2023, č. j. 10 T 156/2022-575, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 (třiceti) měsíců.
2. Rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2023, č. j. 10 T 156/2022-575, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 3. 2024, č. j. 10 To 30/2024-612, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že odvolací soud neprovedl jím navržený podstatný důkaz – znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který by zodpověděl zcela klíčovou otázku, a to, zda „mikrospánek obviněného nastalý bezprostředně před dopravní nehodou byl náhlým stavem způsobeným jeho onemocněním – těžkou obstrukční spánkovou apnoe, který obviněný nemohl dopředu předpokládat a případně mu přizpůsobit své chování, anebo zda naopak šlo o stav neprojevující se náhle, jehož symptomy mohl obviněný dopředu rozpoznat a reagovat na ně“. V této souvislosti poukázal na lékařskou zprávu MUDr. Alžběty Kubalíkové ze dne 12. 12. 2023, z níž vyplynulo, že trpí těžkou formou obstrukční spánkové apnoe a že tato diagnóza mohla ovlivnit jeho schopnost řídit motorová vozidla v době dopravní nehody, což je okolnost zcela určující pro posouzení otázky zavinění. Dovolatel dále považuje za nesprávné právní posouzení skutku v souvislosti s otázkou zavinění ve vztahu k usmrcení poškozené H., neboť znalec MUDr. Hladík konstatoval, že pokud by poškozená byla připoutána bederním bezpečnostním pásem „vznikla by u ní velice závažná poranění, vzhledem k rychlosti obou vozidel by hrozila minimálně těžká újma na zdraví, vzhledem k věku poškozené a na základě zkušeností znalce by zranění poškozené bylo pravděpodobně i tak smrtelné“. Podle obviněného tak znalec odmítl učinit kategorický závěr, že poškozená by v případě připoutání utrpěla poranění neslučitelná se životem a nebylo tak dosaženo praktické jistoty o tom, že i kdyby byla připoutána bezpečnostním pásem, došlo by při dané dopravní nehodě k jejímu úmrtí. Zavinění obviněného se tak vztahuje pouze na těžké ublížení na zdraví poškozené, nikoliv na její usmrcení. Je tedy přesvědčen, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024, č. j. 10 To 30/2024-612, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státní zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněný opakuje v dovolání dva hlavní body své obhajoby, které již uplatnil před soudem prvního stupně a které shrnul ve svém odvolání, přičemž oba soudy se s těmito námitkami vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Následně ve svém vyjádření podrobně popsal dosavadní průběh obhajoby dovolatele. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, soud se s ní podle státního zástupce věcně adekvátním způsobem vypořádal, kdy logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč považuje takový posudek za nadbytečný. Ve vztahu k námitce týkající se dopadu nepřipoutání poškozené na zavinění obviněného při usmrcení poškozené s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěl k závěru, že „míra spoluzavinění poškozené byla natolik nízká, že se nemohla projevit v právním posouzení skutku dovolatele“ s tím, že „jeho jednání bylo pro vznik smrtelného zranění příčinou zcela dominující“, a proto považuje postup soudů za správný. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudy nižších stupňů, ale rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, o čemž bezpochyby svědčí i skutečnost, že v návaznosti na odvolání obviněného bylo odvolacím soudem první rozhodnutí (rovněž odsuzující) nalézacího soudu zrušeno a věc přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Je nutno konstatovat, že příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů (mj. také po doplnění dokazování), převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listin, doplněných, mj. v řízení po zrušení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, pak Nejvyšší soud připomíná, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je třeba uvést, že tuto námitku již obviněný uplatnil v rámci odvolání, přičemž odvolací soud se jí pečlivě zabýval a zdůvodnil, proč je nadbytečné doplňovat dokazování zmíněným znaleckým posudkem, a to i s ohledem na značný časový odstup od nehody, kdy by se znalec stěží mohl vyjádřit ke stavu obviněného v době nehody. Na argumentaci odvolacího soudu Nejvyšší soud odkazuje s tím, že se s takto formulovaným závěrem ztotožnil (viz též bod 15).
14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitky týkající se absence subjektivní stránky jednání obviněného, a to z důvodu, že trpí těžkou obstrukční spánkovou apnoe a z důvodu, že smrtelný následek byl v případě poškozené způsoben jejím nepřipoutáním. I tyto námitky shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými, a to z následujících důvodů.
15. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné předně uvést, že odvolací soud v bodě 10 svého usnesení velmi podrobně popsal své úvahy o odpovědnosti obviněného za předmětný nehodový děj ve vztahu k těžké obstrukční spánkové apnoe. Zcela výstižně pak zmínil, že dovolatel si nebezpečí únavy vedoucí ke ztrátě pozornosti při řízení měl být vědom i proto, že již v roce 2018, kdy byl vyšetřen ve spánkové laboratoři FTN, u něj byla zjištěna lehká forma obstrukční spánkové apnoe (č. l. 596). Existenci uvedeného onemocnění však obviněný připustil až v rámci odvolacího řízení, když oproti tomu v rámci výslechu před soudem prvního stupně zdůrazňoval, že v den nehody necítil žádnou únavu, že problémy se spánkem, usínáním a probouzením nemá (č. l. 431). Ze zprávy ze dne 26. 2. 2024 přitom vyplývá, že obviněnému byl již v roce 2019, tedy několik let před předmětnou dopravní nehodou, schválen přístroj CPAP s kódem 17504, který slouží právě k léčbě uvedeného onemocnění (č. l. 605 a bod 7 usnesení odvolacího soudu). Z těchto skutečností vyplývá, že obviněnému byla existence uvedeného onemocnění v době předmětné dopravní nehody známa, stejně tak riziko, ke kterému může v souvislosti s tímto onemocnění dojít při řízení motorového vozidla. Nelze tak dovodit absenci subjektivní stránky trestného činu z důvodu existence zmíněné nemoci, jak tvrdí v dovolání obviněný. Závěry, v nichž soudy na základě provedených důkazů dovodily nedbalostní zavinění obviněného, jsou tak logické a věcně správné. Nelze tudíž akceptovat tvrzení dovolatele, že „v souvislosti s náhlým stavem způsobeným jeho onemocněním – těžkou obstrukční spánkovou apnoe, který obviněný nemohl dopředu předpokládat a případně mu přizpůsobit svoje chováním“ došlo k předmětné dopravní nehodě, když je zcela přesvědčivě prokázáno, že o tomto onemocnění byl již v roce 2018 informován, přičemž příznaky i průběh tohoto onemocnění jsou obecně známé, avšak obviněným, možná i v souvislosti se zaměstnáním, které vykonával, byly příznaky tohoto onemocnění upozaďovány. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz na lékařskou zprávu MUDr. Alžběty Kubalíkové a s ní spojený požadavek na vypracování znaleckého posudku, při zjištění, že o nemoci i jejich příznacích (únava atd. – viz rozhodnutí soudů nižších stupňů) obviněný věděl, nepřiléhavý a závěr soudů o nedůvodnosti vypracování znaleckého posudku (viz shora bod 13) správný, mj. i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v den, kdy došlo k dopravní nehodě vstával již ve 03.00 hod. a předchozího dne šel obviněný spát kolem 21.-22. hodin. Zcela správně soud prvního stupně uvedl, že obviněný nebyl uznán vinným úmyslnými trestnými činy, ale nedbalostními, kdy tato nedbalost spočívala v tom, že se plně nevěnoval řízení motorového vozidla a sledováni situace v silničním provozu, a to za situace, kdy nejen podcenil svoji únavu při vědomí práce do pozdních večerních hodin předchozího dne, včasného ranního stávání, ale zejména při vědomí, že na tomto stavu a jeho koncentraci k řízení se může výraznou měrou podílet spánková apnoe, která u něj byla zjištěna již v roce 2018. Symptomy tohoto onemocnění musely být obviněnému předem neznámé, když pro uvedený závěr svědčí skutečnost, že mu pro spánkovou apnoe byl předepsán přístroj, přičemž se jedná o obecně známé skutečnosti toto onemocnění provázející, avšak obviněný těmto skutečnostem svoje chování nepřizpůsobil a spoléhal, že k porušení nebo ohrožení zdraví a životů nedojde.
16. Soudy obou stupňů se rovněž pečlivě vypořádaly s existencí subjektivní stránky ve vztahu k úmrtí poškozené H. (bod 23 rozsudku soudu prvního stupně a bod 11 usnesení odvolacího soudu). Na jejich závěry Nejvyšší soud plně odkazuje a pro úplnost připojuje následující.
17. Je zřejmé, že oba soudy dospěly (s ohledem na znalecké posudky) k závěru, že poškozená nebyla připoutána. Z charakteru námitek obviněného je pak evidentní, že tuto skutečnost považuje za rozhodující pro závěr, že jeho zavinění se nevztahuje ke zmíněnému smrtelnému následku, kdy navíc podle něj znalec odmítl učinit kategorický závěr o tom, zda by poškozená v případě připoutání utrpěla zranění neslučitelná se životem. V této souvislosti je vhodné zmínit, že soudy obou stupňů vzaly v úvahu vyjádření znalce MUDr. Jiřího Hladíka, podle kterého skutečnost, že poškozená nebyla připoutána bezpečnostním pásem (pouze bederním), neměla v daném typu vozidla a zejména s ohledem na věk poškozené zásadní význam na záchranu jejího života. K tomu mj. uvedl, že pásy mají význam pro záchranu života při čelním střetu cca do 90 km/hod. V předmětné trestní věci byla rychlost střetu vozidel 120 km/hod. Podle znalce by s velkou pravděpodobností došlo ke smrti poškozené [v souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi (věk poškozené, typ vozidla, rychlost střetu vozidel)], i pokud by byla připoutána bederním pásem (viz např. též body 10 a 23 rozsudku, č. l. 567 spisu).
18. Podle judikatury k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
19. Ze skutkových zjištění vyplývá, že hlavní příčinou předmětné dopravní nehody bylo to, že se obviněný dostatečně nevěnoval [viz též shora bod 15] řízení sanitního vozu a přejel plynule vodorovné dopravní značení „V1b“ dvojitou podélnou čáru souvislou, přičemž vjel do protisměrného jízdního pruhu, kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem. Je tak zřejmé, že rozhodující příčinou následku (účinku) v podobě smrti poškozené bylo protiprávní jednání obviněného, přičemž míra spoluzavinění poškozené na tomto následku nebyla z hlediska možného právního posouzení skutku relevantní, a to obzvláště s přihlédnutím, k již zmíněným závěrům znalce, podle něhož by připoutání bezpečnostními pásy nemělo zejména v tomto věku poškozené zásadní vliv na záchranu jejího života (č. l. 566, 567). V souvislostí s nepřipoutáním poškozené a argumentací dovolatele o nutnosti posouzení jeho jednání toliko podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku lze snad pouze ve stručnosti ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že také Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 492/17, mj. konstatoval, že protiprávní jednání poškozeného nepřerušuje příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče a následkem jeho jednání. Jak již bylo shora uvedeno, znalec konstatoval, že připoutání bezpečnostními pásy s ohledem na věk poškozené nemělo zásadní vliv na záchranu jejího života [v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou lze okrajově zmínit utrpěná zranění dalších poškozených – účastníků dopravní nehody i samotného obviněného v souvislosti se střetovou rychlostí obou vozidel, typ vozidla atd.]. Lze tedy uzavřít, že soudy zvolená právní kvalifikace je správná.
20. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání. 21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu