Plný text
8 Tdo 60/2026-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání, která podali obviněný P. J., a obviněný M. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, č. j. 10 To 139/2025-699, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 123/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Obviněný P. J. (dále zpravidla jen „obviněný J.“, příp. „dovolatel J.”) byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 2. 2025, č. j. 2 T 123/2023-641, uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, přičemž podle § 84 tr. zákoníku byl nad obviněným J. vysloven dohled a podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušení doba v trvání 3 (tří) roků. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla dále obviněnému J. uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozené škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb ve výši denní sazby 1000 Kč, tj. 100 000 (sto tisíc) Kč.
2. Týmž rozsudkem byl spoluobviněný M. M. (dále zpravidla jen „obviněný M.“, příp. „dovolatel M.”) uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl obviněný M. podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, přičemž podle § 84 tr. zákoníku byl nad obviněným M. vysloven dohled a podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušení doba v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb ve výši denní sazby 500 Kč, tj. 25 000 (dvacet pět tisíc) Kč.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 2. 2025, č. j. 2 T 123/2023-641, podali obvinění odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2025, č. j. 10 To 139/2025-699, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. V rámci uplatněných námitek zejména uvedl, že byl odsouzen za skutek, který nebyl předmětem obžaloby, čímž soudy obou stupňů porušily zásadu totožnosti skutku. Podle dovolatele obžaloba vymezovala jediný skutek související s tvrzeným nepravdivým popisem dopravní nehody z července 2022. Naproti tomu soud prvního stupně jej uznal vinným zcela novým jednáním, které v obžalobě nebylo uvedeno. Na podporu svých argumentů pak v dovolání provedl shrnutí vývoje dané trestní věci a poměrně rozsáhlý rozbor svých závěrů s odkazem na judikaturu, která měla být aplikována. Dále namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, kdy podle něj soudy ignorovaly časové údaje, svědecké výpovědi, fotodokumentaci, rozpory v odborných vyjádřeních aj. Podle obviněného J. jsou znalecké posudky neúplné, nepřezkoumatelné a nesouladné s objektivními podklady. Soudy pak podle něj měly z důvodu uvedených rozporů ustanovit revizního znalce. Závěrem svého dovolání výslovně uvedl, že „co do jednotlivých dílčích hodnocení důkazů a jednotlivých argumentů obhajoby odkazuje na své dvě předchozí odvolání a závěrečnou řeč svého obhájce pronesenou u odvolacího soudu ze dne 19. 8. 2025“. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, č. j. 10 To 139/2025-699, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 2. 2025, č. j. 2 T 123/2023-641, včetně všech navazujících rozhodnutí, a aby věc v potřebném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
5. Proti témuž usnesení Krajského soudu v Praze podal dovolání prostřednictvím obhájce rovněž spoluobviněný M. s tím, že uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek uvedl, že soudy učinily celou řadu skutkových zjištění, avšak některá z nich nevzaly v úvahu v rámci hodnocení vůbec a některá nesprávně interpretují. V provedeném dokazování podle dovolatele rovněž chybí taková zjištění a důkazy, o něž by bylo možné zákonným způsobem opřít závěr o vině. V této souvislosti zdůraznil, že v řízení nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a to doplnění znaleckého posudku či alespoň doplnění výslechu znalce Ing. Miroslava Tesaře týkající se aktivace airbagu u předmětného vozidla. Dále namítl, že soudy nezohlednily jeho subjektivní vnímání dopravní nehody. Uvedl, že v důsledku stresu a dynamiky nehodového děje mohl náraz do terénní překážky či jiný úder vnímat jako vzájemný střet vozidel. Pokud byl přesvědčen, že ke střetu došlo, nemohl jednat v úmyslu spáchat daný trestný čin. V této souvislosti dále uvedl, že údaj o tom, zda došlo či nedošlo ke střetu vozidel, není pro pojistné plnění podstatný, neboť v daném případě došlo k totálnímu zahoření obou vozidel včetně nákladu. Důležité podle něj je, že došlo k dopravní nehodě a s ní spojeným vznikem škody. Za takové situace tak nedošlo k naplnění skutkové podstaty žádného trestného činu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, č. j. 10 To 139/2025-699, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 2. 2025, č. j. 2 T 123/2023-641, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Případně navrhl, aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby. I tento obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
6. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že dovolání obou obviněných jsou založena na doslovném opakování námitek, které se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Ve vztahu k dovolání obviněného J. pak zmínil nepřesnosti týkající se označení dovolacích důvodů. Státní zástupce dále poukázal na poznámku obsaženou na str. 24 dovolání, kde dovolatel J. odkázal na své 2 předchozí odvolání a závěrečnou řeč obhájce, což státní zástupce považuje s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 5 Tdo 592/2015, 8 Tdo 940/2010) za nepřípustné a k této části dovolání tak podle něj nelze přihlížet. Pokud jde o námitky obviněného M. týkající se opomenutých důkazů, zmínil, že dokazování realizované soudem prvního stupně považuje za úplné a bezvadné, s tím, že v jeho rámci byly provedeny všechny klíčové důkazy pro ustálení skutkového stavu v míře potřebné pro rozhodnutí s tím, že skutková zjištění jsou založena na podkladě řádně obstaraných, provedených a procesně použitelných důkazů. Navíc soud prvního stupně se věnoval požadavku obviněného M. na doplnění znaleckého posudku Ing. Tesaře v bodě 14 a 48 svého rozsudku, v nichž reagoval na důkazní návrhy obviněných. Ve vazbě k těmto námitkám státní zástupce uvedl, že doplnění uvedeného posudku považuje v souladu se závěry soudů za nadbytečné. Stejně tak považuje za neopodstatněné námitky dovolatele M., že i kdyby bylo prokázáno, že ke vzájemnému střetu vozidel nedošlo, nešlo by o takový údaj o průběhu pojistné události, který by byl relevantní pro nárok uplatněný z pojistné smlouvy, neboť v daném případě bylo bezpečně prokázáno, že ke střetu vozidel dojít nemohlo, a tudíž byl sdělen nepravdivý údaj. Dále poukazuje na to, že obviněný J. uvedl v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou a následným uplatněním náhrady za ušlý příjem i další nepravdivé údaje, a to ohledně svého příjmu před nehodou a po ní a také o závažnosti utrpěného zranění a doby léčby. Podle státního zástupce tak hrozilo, že na základě takto poskytnutých nepravdivých údajů bude pojišťovnou dovolateli J. vyplaceno pojistné plnění (nad rámec pojistného plnění za škodu na vozidle) za celou dobu léčení ve výši přesahující 1 mil. Kč. Stejně tak státní zástupce odmítl, že by aktivita obviněného M. byla v daném případě bezvýznamná, neboť svým jednáním dovolateli J. jednoznačně pomohl při vyšetřování věci policií i pojišťovnou. Právní kvalifikace jednání tohoto obviněného tak je správná. K námitkám obviněného J. státní zástupce dále uvedl, že značné penzum pozornosti bylo věnováno otázce totožnosti skutku, přičemž jde o pojem trestního práva procesního, kdy tato námitka žádný dovolací důvod obecně nenaplňuje, avšak pokud by tato vada měla bezprostřední dopad na právní posouzení předmětného jednání, bylo by do napadeného rozhodnutí třeba zasáhnout. Tak tomu podle státního zástupce v posuzovaném případě není, neboť je zjevné, že soud prvního stupně rozhodl o tomtéž skutku, pro který byla podána obžaloba, byť byl zčásti vymezen a také kvalifikován jinak. V této souvislosti provedl poměrně rozsáhlý rozbor svých úvah. Podle něj postrádá rovněž opodstatnění námitka obviněného J., že pojišťovna by shodně plnila i při pravdivém popisu děje, neboť tento obviněný policii a pojišťovně lhal a v rozporu s realitou tvrdil, že došlo k čelnímu střetu vozidel. Soudy tak nepochybily, pokud jednání dovolatele J. kvalifikovaly jako zločin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky tohoto obviněného tak větším dílem pod uplatněné dovolací důvody vůbec podřadit nelze a ve zbytku jsou neopodstatněné. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
9. V souvislosti s dovoláním obviněného J. považuje Nejvyšší soud za nezbytné dále uvést, že je zřejmé, že tento obviněný v dovolání označil dovolací důvody podle právní úpravy platné do 1. 1. 2022 (současně platné právní úpravě tak vymezení těchto dovolacích důvodů v dovolání neodpovídá). Nejvyšší soud i přes výše uvedený nedostatek však podané dovolání posoudil podle jeho obsahu [§ 59 odst. 1 tr. ř.] a dospěl k závěru, že uplatněné námitky lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., avšak ve znění platném od 1. 1. 2022 (viz níže následující body tohoto usnesení).
10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
11. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
12. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. 13. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obvinění uplatňují ve svých mimořádných opravných prostředcích, jsou z převážné části obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých řízeních. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [obviněný J. mj. v odvolání argumentoval tím, že nebyla zachována totožnost skutku; soud neprovedl doplňující výslech znalce Ing. Tesaře; nehoda se stala, jak ji popsal; vyplacení pojistného za újmu na zdraví a ušlý zisk u pojišťovny neučinil; důkazy byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch; obviněný M. mj. v odvolání uvedl, že k nehodě došlo, a i pokud by k nehodě nedošlo nemohla mít vliv na pojistné plnění, dokazování mělo být doplněno výslechem znalce Ing. Tesaře mj. k otázce aktivovaného airbagu a následnému požáru; v pochybnostech mělo být postupováno ve prospěch obviněných].
15. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že s ohledem na charakter dovolacích námitek mohou tyto stěží naplnit podmínky zmíněného dovolacího důvodu. Z jejich konstrukce je zřejmé, že představují primárně prostou obecnou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obvinění se pokouší o jejich změnu a předkládají vlastní závěry, které se však od učiněných skutkových zjištění liší, když argumentují tím, že k předmětné dopravní nehodě mezi jejich vozidly došlo, přestože soudy na základě provedených důkazů dospěly k opačnému závěru, tedy, že ke střetu vozidel nedošlo a obviněnými uvedená skutečnost byla nepravdivá v úmyslu vylákat na pojišťovně pojistné plnění. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 11), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy soudy nižších stupňů sám v rámci námitek směřujících proti hodnocení důkazů znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. Poukazují-li v této souvislosti obvinění např. na skutečnost, že důkazy bylo hodnoceny v jejich neprospěch či rozporu se zásadou in dubio pro reo, pak je vhodné zmínit, že v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, konstatoval, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
16. Ve vztahu k výše uvedenému, tj. otázce hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud dále za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V předmětné trestní věci je třeba obviněným připomenout, a to ve vazbě na jimi zmiňované pochybení soudů nižších stupňů, že soudy se jejich trestní věcí odpovědně zabývaly, o čemž svědčí i ta skutečnost, že první odsuzující rozsudek vydaný soudem prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen a věc byla soudu prvního stupně přikázána k novému projednání a rozhodnutí (v tomto směru např. bod 3 rozsudku soudu prvního stupně).
17. V návaznosti na otázku provedeného dokazování musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na podkladě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněných, jak z jejich dovolání vyplývá. Soud prvního stupně v bodě 34 a násl. svého rozsudku navíc velmi srozumitelně vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl. Na argumentaci soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje a s jejich závěry o vině se ztotožňuje.
18. S ohledem na argumentaci obviněných k otázce hodnocení důkazů v jejich neprospěch atd. považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
19. Je-li obviněnými zpochybňováno nestranné hodnocení důkazů soudy (při argumentaci, že jde o případ extrémního nesouladu, ignorování důkazů atd.), pak považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněné dále upozornit na skutečnosti, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor (dříve termín extrémní rozpor-nesoulad). Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
20. Ve vztahu k argumentaci obviněného J., který v dovolání mj. obecně odkázal „co do jednotlivých dílčích hodnocení důkazů a jednotlivých argumentů obhajoby“ na předchozí dvě odvolání a závěrečnou řeč obhájce, musí Nejvyšší soud uvést, že dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. S ohledem na tuto skutečnost, stejně jako judikaturu Nejvyššího soudu k tomuto okruhu námitek, je třeba uvést, že námitky obsažené v odvolání či závěrečné řeči nelze akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Je třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. I. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).
21. Namítá-li dovolatel J. porušení zásady totožnosti skutku a obžalovací zásady, je třeba v první řadě opětovně konstatovat, že jde o námitku ryze procesní povahy, a tudíž nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1230/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 8 Tdo 520/2024). Jelikož je však Nejvyšší soud vždy povinen dbát na to, aby ve všech fázích trestního řízení byla respektována základní práva a svobody obviněných zaručené ústavním pořádkem České republiky (popř. mezinárodními smlouvami), a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), přezkoumal proto námitku obviněného J. (stejně jako námitku, že jde o překvapivé rozhodnutí) a zjistil, že k namítanému pochybení a porušení spravedlivého procesu nedošlo. Nejvyšší soud přesto považoval za vhodné se k ní vyjádřit.
22. V obecné rovině je třeba uvést, že pojmem skutek a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na něž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a následující; Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení provedených důkazních prostředků musí, měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis.
23. Se zřetelem k výše uvedeným teoretickým souvislostem musí Nejvyšší soud konstatovat, že totožnost skutku popsaného v obžalobě (čl. 235), v usnesení o zahájení trestního stíhání) a skutku vymezeném ve výroku rozsudku nalézacího soudu byla v nyní posuzované věci zachována, tudíž nelze ani akceptovat námitku tohoto dovolatele, že jde o překvapivé rozhodnutí. Lze přitom konstatovat shodu v podstatných okolnostech charakterizujících jak jednání obviněného, tak následek relevantní z hlediska právního posouzení jeho jednání jako zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Nutno též podotknout, že na tutéž námitku již reagoval soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení (viz bod 20) a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje. 24. K otázce opomenutých důkazů je vhodné nejprve obecně uvést, že k této otázce se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
25. V reakci na shora uvedený obecný výklad je třeba ve vztahu k námitce obviněného M. uvést, že soud odmítl doplnit dokazování o doplnění znaleckého posudku a doplnění výslechu znalce Ing. Tesaře v souladu s výše uvedeným a konstantní judikaturou, ze které vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu soud prvního stupně v bodě 48 rozsudku srozumitelně odůvodnil, proč tento důkazní návrh zamítl. Bylo tomu tak především z důvodu, že otázku související s existencí či vystřelením airbagu považoval za zcela nepodstatnou, neboť sám znalec své závěry o neexistenci střetu vozidel jasně a srozumitelně vysvětlil především tím, že chyběly zjevné, i na první pohled patrné stopy poškození karoserií předmětných vozidel. K námitce obviněného J. ohledně znaleckého posudku znalce Ing. Tesaře a nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku se podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně vyjádřil soud druhého stupně v bodě 17 odůvodnění svého usnesení, kde mj. poukázal na skutečnosti (důkazy) podporující závěry znalce Ing. Tesaře a v důsledku této skutečnosti i na nedůvodnost vypracování revizního znaleckého posudku. K takto učiněným závěrům tak nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv dodávat a považuje uplatněnou námitku za nedůvodnou.
26. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné s jistou mírou tolerance podřadit námitky, že předmětné jednání nenaplňuje znaky trestného činu. Tyto námitky Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí považoval za zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
27. Z rozhodnutí soudu prvního stupně (s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud) je zřejmé, že jednání obviněných bylo posouzeno jako zločin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (v případě obviněného J. ve stádiu pokusu a v případě obviněného M. jako účastenství ve formě pomoci).
28. Ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, na kterou Nejvyšší soud plně odkazuje, jednoznačně vyplývá, že ze strany obviněných došlo k uvedení nepravdivých údajů o průběhu dopravní nehody s cílem dosáhnout výplaty pojistného plnění ze strany Hasičské vzájemné pojišťovny, a.s. Konkrétně se mimo jiné jednalo o informace, že mělo dojít k čelnímu střetu vozidel řízených oběma obviněnými, který se však nestal, a ze strany obviněného J. dále pak o uvedení nepravdivých informací týkajících se výše jeho příjmů před dopravní nehodou a po ní. Cílem daného jednání pak bylo, aby uvedená pojišťovna obviněnému J. vyplatila pojistné plnění. Obviněný J. se tak zcela jednoznačně domáhal pojistného plnění na základě nepravdivých informací o průběhu nehodového děje a utrpěného zranění a obviněný M. mu informace o nehodovém ději potvrzoval. Lze tak souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, na než lze v tomto ohledu plně odkázat, že jednání obviněných naplnilo znaky zločinu pojistného podvodu, podle výše zmíněného ustanovení trestního zákoníku. Stejně tak bylo třeba odmítnout námitku, že pro pojistné plnění byla v daném případě otázka vzájemného střetu vozidel nevýznamná, neboť je třeba uvést, že uvedená skutková podstata považuje za trestné mimo jiné uvedení nepravdivých údajů při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, tedy údajů, které neodpovídají skutečnosti, k čemuž v tomto případě zcela evidentně došlo. Za situace, kdy bylo obviněnými deklarováno pro účely plnění z pojistné smlouvy, že došlo k čelnímu střetu vozidel řízených obviněným, avšak soudy vzaly na základě provedených důkazů za jednoznačně prokázané, že k čelnímu střetu vozidel nedošlo, nemůže být pochybností o tom, že obviněný J. uvedl při uplatnění práva na plnění z pojištění nepravdivé údaje a spoluobviněný M. mu toto umožnil tím, že mu tuto nepravdu potvrzoval. Od této základní nepravdivé informace (tj. že došlo k čelnímu střetu vozidel) se dále odvíjela snaha obviněného J. (emailová komunikace např. č. l. 296) o vyplacení pojistného v podobě náhrady za ušlý příjem, kdy sděloval nepravdivé údaje ohledně svých příjmů, pracovní neschopnosti atd.
29. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněnými vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
30. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání, dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné oba dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. 31. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná, a z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu