Plný text
8 Tdo 64/2026-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání obviněného J. A., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 7 To 272/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 26/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá.
Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 7. 2025, sp. zn. 9 T 26/2025, byl obviněný J. A. uznán vinným I. přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, II. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil zkráceně tím, že I. 1) dne 27. 4. 2024 v době od 10:41 do 10:42 hod. v Praze, na adrese XY, Praha XY, v restauraci XY z kabelky poškozené A. G., kterou zanechala odloženou na barové židli, odcizil peněženku v hodnotě 300 Kč spolu s peněžní hotovostí ve výši 500 Kč, platebními kartami Mastercard a Revolut, a dalšími věcmi, vše na jméno poškozené, a následně ve dnech 27. 4. a 28. 4. 2024 provedl prostřednictvím odcizené platební karty Mastercard bez vědomí a souhlasu poškozené na různých místech v Praze platby v popisu skutku konkrétně uvedené a způsobil poškozené škodu v celkové výši 3.770,60 Kč a pokusil se způsobit další škodu ve výši 305 Kč, 2) dne 2. 5. 2024 kolem 9:51 hod. v Praze na adrese XY, Praha XY, v provozovně společnosti XY, s. r. o., z kabelky poškozené M. D., kterou zanechala odloženou na židli, odcizil koženou peněženku s peněžní hotovostí ve výši 2.400 Kč, 20 euro a další věci, a způsobil této poškozené škodu ve výši 3.130,70 Kč, a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 3 T 171/2021, pravomocným ze dne 11. 1. 2022, odsouzen pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který vykonal dne 23. 7. 2022, a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 6 T 126/2019, pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací, jenž byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 4 T 197/2020, pravomocným ze dne 1. 12. 2021, zrušen v rámci souhrnného trestu odnětí svobody, a uvedeným rozsudkem mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest v trvání 8 měsíců, který vykonal dne 23. 3. 2023, II. v době od 8. 6. 2024 do 14. 10. 2024, kdy byl v Praze XY, na ulici XY, v čase 13:35 h omezen na osobní svobodě na základě příkazu k dodání do výkonu trestu Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 2 T 64/2024, a dodán do výkonu trestu odnětí svobody Policií České republiky, bez závažného důvodu na výzvu soudu ze dne 9. 5. 2024, která mu byla doručena do vlastních rukou téhož dne, nenastoupil trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 2 T 64/2024, v právní moci téhož dne, ačkoliv věděl, že tak má učinit nejpozději do dne 7. 6. 2024.
2. Za uvedené přečiny byl odsouzen tak, že za jednání v bodě I. a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 2 T 51/2024, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro nějž by odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 2 T 64/2024, byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let, a to za současného zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 2 T 51/2024, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Za jednání v bodě II. byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 7 To 272/2025, odvolání podané obviněným proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
5. Proti tomuto usnesení obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. dovolání, protože skutková zjištění jsou podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy a došlo k porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Soudům vytýkal, že jeho vinu prokázaly jen podle kamerových záznamů, na kterých se sám nepoznal, neboť na nich není on. Pokud měla být jeho vina prokázána tím, že měl odcizenou platební kartou poškozené A. G. platit na různých místech u různých prodejců v Praze, nebylo prokázáno, že peníze vybíral.
6. Za vadu označil, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, za účelem zjištění, zda se na kamerových záznamech nachází on či jiná osoba. Neztotožnil se s tím, že k zamítnutí tohoto jeho návrhu došlo proto, že jde o nadbytečný důkaz, protože šlo o jeho vině o jediný přijatelný důkaz. Zmínil, že je Rom a jeho vzhled je jednoduše zaměnitelný s jinou osobou stejného původu. Soudům vytkl, že vycházely pro jeho ztotožnění s pachatelem ze srovnání jeho fotografií s pořízenými kamerovými záznamy zachycujícími osobu romského původu v kšiltovce, a nevysvětlily, podle čeho dospěly k závěru, že je to on. Nepostačovalo ani to, že odvolací soud odkázal na úřední záznamy policie, kde byl jako pachatel ztotožněn policejním orgánem.
7. Jediným usvědčujícím důkazem proti jeho osobě je sice u dílčího útoku v bodě I. 2) výpověď poškozené M. D., avšak při výpovědi u hlavního líčení si jej ani pořádně neprohlédla. Její výpověď zpochybňoval, protože i vzhledem ke značnému časovému odstupu se k osobě pachatele důkladně nevyjádřila, a proto se soudy o toto její sdělení nemohly opírat.
8. U činu v bodě II. obviněný uvedl, že do výkonu trestu nenastoupil z nedbalosti. Situace byla u hlavního líčení v Liberci zmatená, rozhodnutí tímto soudem vydaná (viz uložení souhrnného trestu) byla nejasná, nebylo mu zřejmé, jaký bude další postup, došlo k zastavení jeho trestního stíhání, u zbývajících rozhodnutí pak nevěděl, čím se má řídit. Protože subjektivní stránka daného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění, nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a podle § 265l tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 7 To 272/2025, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 7. 2025, sp. zn. 9 T 26/2025, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. K podanému dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na doslovné opakování obhajoby obviněným uplatněné v přechozích stádiích trestního řízení, s níž se oba soudy vypořádaly, což svědčí o jeho nedůvodnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2023).
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho první a třetí alternativě, k nimž vadu tzv. extrémního rozporu vůbec podřadit nelze. Výtka v údajně bezdůvodném neprovedení důkazu znaleckým posudkem postrádá opodstatnění, neboť dokazování realizované soudem prvního stupně bylo úplné a bezvadné, v jeho rámci byly pro ustálení skutkového stavu provedeny všechny klíčové důkazy v míře potřebné pro rozhodnutí, a skutková zjištění byla zformována výlučně na podkladě důkazů řádně obstaraných a provedených, a tedy procesně použitelných.
12. Státní zástupce zmínil, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, ale objasnit skutkový stav v takové míře, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti a umožňoval řádné a odůvodněné rozhodnutí. Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Poukázal na to, že v posuzované věci se soudy návrhem obviněného zabývaly, soud prvního stupně se s ním výslovně vypořádal, a proto právo na spravedlivý proces narušeno být nemohlo. Skutková zjištění soudu prvního stupně prokazující výlučný podíl obviněného na páchané trestné činnosti vymezené pod body I. 1) a I. 2) byla v míře naprosto dostačující prokázána všemi dalšími ve věci provedenými důkazy.
13. Námitky obviněného se s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozcházejí a nelze je pod něj podřadit a vadou extrémního rozporu posuzovaná rozhodnutí netrpí. Výhrady obviněného se vyznačují vlastním výkladem provedených důkazů odlišným od jejich hodnocení soudy, protože v rozporu s výsledky dokazování tvrdí, že skutek nespáchal, na kamerových záznamech se nenachází a na podkladě provedených důkazů ho za pachatele označit nelze, což je v příkrém rozporu s logickými a přesvědčivými závěry soudů, které se zabývaly všemi rozhodnými důkazy. Obviněný byl jako pachatel usvědčen především kamerovými záznamy z míst činů a prodejen, a to rovněž ve spojení se srovnávacími fotografiemi zajištěnými při jeho kontrole policisty nedlouho po spáchání skutku uvedeného pod bodem I. 1). U činu v bodě I. 2) byl obviněný identifikován jako pachatel poškozenou M. D. v průběhu hlavního líčení.
14. Námitky k posouzení činu v bodě II. státní zástupce považoval za uplatněné mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněnému byla doručena výzva k nástupu trestu s konkrétním datem, jímž se neřídil a do výkonu trestu nenastoupil. Byl do něj dodán až na základě soudního příkazu. Poukázal na jeho trestní minulost, a tudíž mu byly podmínky nástupu trestu dobře známy (pro stejný přečin byl v minulosti odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 4 T 197/2020). O jeho úmyslném jednání proto není žádných pochyb.
15. V závěru vyjádření státní zástupce k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvedl, že jej obviněný užil v jeho druhé alternativě, protože vytkl, že odvolací soud jeho odvolání chybně zamítl a jeho odvolacím námitkám nevyhověl, ačkoli řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí bylo zatíženo vadami podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak však bylo uvedeno shora, rozsudek soudu prvního stupně žádným z takových nedostatků zatížen není. Logicky tak nemůže být vadné ani usnesení odvolacího soudu v důsledku pochybení, na něž cílí druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že státní zástupce neshledal existenci skutkových ani právních vad obviněným namítaných, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
17. Stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství bylo obviněnému zasláno k vyjádření, avšak obviněný se k němu nevyjádřil.
IV. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k dovolání
19. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (viz § 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat.
20. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
21. Tyto zásady je možné prolomit jen kdyby nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14). 22. K důvodům dovolání obviněným označeným lze nejprve zmínit, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle této dikce je zjevné, že uvedený důvod spočívá ve třech různých okolnostech, jednak že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů (např. podle § 253 odst. 1, 2 tr. ř.), jednak že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění obsahových náležitostí (§ 253 odst. 3, 4 tr. ř.), nebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, ale řízení je zatíženo vadami dopadajícími na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 23. Vzhledem k tomu, že v této trestní věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. a zamítl jej podle § 256 tr. ř. a obviněný jako další důvod dovolání označil § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že jde o třetí okolnost, kdy je možné důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. použít. 24. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat za účelem nápravy vad, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. Ve druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
VI. K důvodnosti dovolání
25. Podle obsahu podaného dovolání obviněný na podkladě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že není pachatelem a že soudy jeho osobu nesprávně označily na podkladě nedostatečně provedených důkazů, a rovněž vytýkal, že soud prvního stupně odmítl provést jím navržený důkaz a odvolací soud se jeho námitkou v tomto směru uplatněnou řádně nezabýval. Nejvyšší soud shledal, že v takto vyjádřených nedostatcích jde o skutečnosti, které jsou určující pro závěr o vině obviněného, s tím, že jimi respektoval první a druhou alternativu uvedeného důvodu dovolání, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání důvodné. 26. Vzhledem k tomu, že stěžejní výhrada se týká provádění a hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení nemůže sám posuzovat věrohodnost jednotlivých důkazů, neboť jeho oprávnění se týká jen ověření správnosti provedeného dokazování v mezích možností zákonem stanovených pro dovolání. Vychází se ze zásady, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.), tj. soudem, který důkazy prováděl, neboť jen ten je také může řádně hodnotit. Nejvyšší soud tedy zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování a dodržení zákonem předepsaných pravidel. Správností dokazování se zabývá jen z hledisek dodržení principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na respektování zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). 27. Nejvyšší soud v tomto rozsahu podle přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně se již s obdobnou obhajobou obviněného vypořádal a právě tím, zda je obviněný pachatelem činu v bodech I. 1), I. 2), se zabýval. Za tímto účelem provedl dokazování v míře nezbytné a objektivně možné pro řádné objasnění věci (srov. body 4. až 7. odůvodnění jeho rozsudku), zvažoval skutečnosti plynoucí z každého provedeného důkazu a podrobně se zabýval hodnocením zajištěných a provedených důkazů (viz body 10. a 11. rozsudku). Odvolací soud se obdobné obhajobě a týmž námitkám rovněž věnoval a závěry soudu prvního stupně přezkoumal (viz body 9. a 10. přezkoumávaného usnesení). 28. Pro posouzení argumentů k tomu, že obhajoba obviněného byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena, není třeba opakovat skutečnosti, o něž soudy obou stupňů své závěry opřely. Z důvodu stručnosti postačí na uvedené pasáže pro úplnost při jejich správnosti odkázat (§ 265i odst. 2 tr. ř., viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/2008), protože Nejvyšší soud v nich neshledal nedostatky ani rozpory, na něž obviněný v dovolání poukazoval, resp. závěry soudů zlehčoval nebo se s nimi neztotožnil. 29. Nejvyšší soud na základě výsledků provedeného dokazování a závěrů soudů považuje za nepodloženou obhajobu obviněného, že určení jeho identity v bodě I. 1) bylo založeno pouze na kamerových záznamech, protože podle odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí tato identifikace vycházela i ze srovnání fotografií obviněného pořízených Policií České republiky dne 29. 4. 2024 (č. l. 98 až 102 spisu). Uvedená zjištění korespondují i s osobou, která byla zachycena na kamerách i s časovými údaji jednotlivých zadokumentovaných plateb. Uvedené skutečnosti potvrdily, že obviněný měl platební karty po celou dobu ve své moci. 30. Se zřetelem na námitky obviněného je vhodné poukázat zejména na body 4. a 6. rozsudku soudu prvního stupně, v nichž podrobně poukázal na to, o jaké důkazy své závěry opřel a vysvětlil, z čeho dovodil, že muž, který je zachycen na kamerových záznamech (viz č. l. 91 až 95 spisu), je tatáž osoba, která je zobrazena na kamerových záznamech při výběrech z bankomatu (viz č. l. 96 spisu), a že touto osobou je obviněný. Námitky obviněného, že to nebyl on, byly vyvráceny popsanými důkazy, kde je v rámci ustanovení osoby neznámého pachatele policejním orgánem uvedena policejní fotografie obviněného (č. l. 98 a 99 spisu), která je porovnána, co do vizáže a jeho tělesných parametrů, s fotografiemi pořízenými z kamerových záznamů v restauraci XY [čin v bodě I. 1)] a v provozovně společnosti XY, s. r. o., [čin v bodě I. 2)]. Tímto postupem byla využita vyšetřovací komparativní metoda, která zkoumá a pojmenovává jevy a věci v jejich souvislostech a vztazích, na jejímž základě byl v pachateli vyhodnocen a poznán obviněný.
31. Důvodně se soudy opíraly i o výpověď poškozené M. D. u dílčího útoku pod bodem I. 2), která popsala u hlavního líčení dne 7. 7. 2025, jak si po vstupu do zaměstnání odložila kabelku na stranu, šla pozdravit svého nadřízeného, a když šla zpět, viděla, obviněného, který jí řekl, že jí nic neukradl a z provozovny zmizel. Poukázala na to, že ho viděla osobně, a proto, když se v rámci výpovědi podívala na obviněného, který seděl v jednací síni, poznala, že on je pachatel. Po jeho odchodu zjistila, že jí chybí peněženka (srov. č. l. 225 spisu). Uvedené skutečnosti vyplývají z protokolu o hlavním líčení, a je třeba doplnit, že z jeho dalšího obsahu je zjevné, že po uvedené výpovědi poškozené obviněný ani jeho obhájce nevznesli žádné výhrady a neuplatnili vůči vyslýchané poškozené žádné dotazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01). Uvedený procesní postup neodporuje zásadám agnoskace (v trestním řádu výslovně neupraveném), která je vedle rekognice podle § 104b tr. ř. dalším možným způsobem ztotožnění osoby či věci v trestním řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1335/11, či v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03, pro úplnost srov. též nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20). 32. S ohledem na způsob, jakým poškozená spontánně reagovala na osobu obviněného, soudy její svědectví důvodně považovaly za věrohodné a způsob určení totožnosti obviněného za nevyvolávající pochybnosti, protože vyjádřila nejen svůj vizuální vjem registrovaný svým zrakem, ale vnímala ho i sluchem, neboť obviněný při odchodu z provozovny po odcizení peněženky poškozenou oslovil, neboť jí řekl, že jí nic neukradl. 33. Nejvyšší soud z těchto důvodů s odkazem na podrobná vysvětlení soudů obou stupňů námitkám obviněného nepřisvědčil, ale naopak shledal, že soudy na základě podkladů shromážděných již v přípravném řízení a provedených při hlavním líčení zajistily dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného, s jehož obdobnými námitkami se dostatečně a správně vypořádaly.
34. Pro úplnost je možné též konstatovat, že soudy nevybočily z pravidel důkladného posouzení všech rozhodných skutečností, své úvahy a závěry rozvedly a vyhodnotily v souladu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř., což svědčí o správnosti učiněných skutkových závěrů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20). Tento procesní postup soudu prvního stupně není zatížen nedostatky, které by svědčily o jeho jednostranném hodnocení nebo známkách libovůle ve snaze obviněnému přitížit. Soud prvního stupně respektoval zásady zakotvené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zjištěný postup soudů plně koresponduje s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
35. Jestliže Nejvyšší soud neshledal v procesu prováděného dokazování obviněným vytýkané nedostatky, nebylo možné mu ani přisvědčit v tom, že by soud nedůvodně neprovedl důkaz, který by měl určující význam pro závěr o jeho vině. Tímto požadovaným důkazem byl znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, jehož se obviněný domáhal za účelem určení jeho identity. Nevyhovění tomuto důkazu soud prvního stupně odůvodnil tím, že je nadbytečný (viz bod 18. odůvodnění jeho rozsudku), s čímž se odvolací soud ztotožnil (srov. body 9. a 10. posuzovaného usnesení). Protože soudy na uvedený návrh reagovaly, nejde o tzv. opomenutý důkaz, o něhož by mohlo jít, pokud by ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Lze doplnit, že trestní řád obecně nepovažuje některý druh důkazních prostředků za průkaznější než jiný a stejně tak nestanoví, kterým konkrétním důkazním prostředkem by určitá relevantní skutečnost měla být dokazována. Důkazní význam každého z nich závisí na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních získaných důkazních prostředků v konkrétní věci (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018, či ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11 Tdo 575/2022, aj.).
36. V posuzované věci soudy dostály všem povinnostem, protože vysvětlily, z jakých důvodů nepovažovaly za potřebné důkaznímu návrhu obviněného vyhovět. Nadbytečnost důkazu je argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno, anebo jejich irelevance, tj. argument, podle něhož skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Soud prvního stupně své závěry vysvětlil odkazem na vyhodnocení jiných ve věci provedených důkazů (viz body 4. až 7.) s tím, že nemá pochybnosti o totožnosti obviněného jako pachatele, z tohoto logicky vyplynulo, že provedení dalšího důkazu by bylo nadbytečné (viz bod 18. rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zjevné, že nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Je to sám soud, kdo musí rozhodnout jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro náležité zjištění skutkového stavu věci a pro jeho správné rozhodnutí, kdy s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy nelze soudu v konkrétní věci přikazovat jaké důkazy má k takovému zjištění skutkového stavu provést a jak je má případně hodnotit (srov. Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna T.: Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 490). Zjednodušeně lze říct, že je věcí obecných soudů posoudit, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. II. ÚS 951/25). 37. O porušení zásad spravedlivého procesu nejde v daném případě ani tehdy, když odvolací soud sám na požadavek obviněného, aby byl zpracován znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětí forenzní biomechaniky, uplatněný v odvolání, již vlastním výkladem nereagoval (viz č. l. 242). Se zřetelem na výsledky provedeného dokazování a na to, že soud prvního stupně v bodě 18. svého rozsudku důvody, proč tomuto stejnému návrhu nevyhověl, vysvětlil, postačovalo, když odvolací soud k neprovedení tohoto důkazu pouze stručně uvedl v bodě 7., že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, bylo provedeno bez procesních vad a byla dodržena příslušná ustanovení trestního řádu na obhajobu obviněného. Současně v bodě 9. vysvětlil, z jakých důvodů považoval výsledky soudem prvního stupně provedeného dokazování za dostatečné k objasnění viny obviněného i toho, že byl pachatelem obou dílčích útoků. Tím odvolací soud dostál svým povinnostem, i když výslovně tvrzenou nadbytečnost sám nově nad rozsah závěrů soudu prvního stupně nekonstatoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 456/24). 38. Nejvyšší soud proto shledal, že pravidla spravedlivého procesu porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.) a učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování. V posuzované věci soudy dostály povinnosti objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osob, proti nimž se řízení vede (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), jakož i povinnosti vypořádat se v rozsudku nebo usnesení s obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008, ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). Soudy zvažované skutečnosti nevykazují výrazné prvky nejistoty, všechny rozhodné okolnosti pečlivě zkoumaly z pohledu všech dostupných informací, dodržely standardy stanovené pro provádění důkazů, které zachovaly zejména s přihlédnutím k tomu, že ve zkoumané věci neexistují přímé důkazy (srov. nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 38). 39. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že ve vztahu k činu v bodě I. 1), 2) nedostatky neshledal. Posoudí-li se popsaný postup soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nic nesvědčí o libovůli při prováděném dokazování, a nejde o vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Lze dodat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čehož bylo v této věci dosaženo. 40. Obviněný se neztotožnil ani se závěry ohledně činu v bodě II., u něhož tvrdil, že nevěděl, čím se má řídit, a proto do výkonu trestu nenastoupil z nedbalosti, nikoliv úmyslně. Z uvedeného je zjevné, že prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazoval na vadně zjištěný skutkový stav věci, neboť svou obhajobu odvíjel od skutečností, které soudy zejména k formě zavinění neprokázaly. Uvedené námitky Nejvyšší soud považuje za dopadající na první alternativu tohoto důvodu (srov. bod 26. výše), a proto posuzoval jejich důvodnost.
41. Přečinu podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Obviněný podle tzv. právní věty výroku rozsudku uvedený přečin naplnil v alternativě, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody. 42. Podle závěrů učiněných soudy je zjevné, že o tom, že obviněný jednal úmyslně, není důvod pochybovat, protože učiněné skutkové závěry jsou dostatečné i pro závěr o zavinění obviněného. Odůvodnění rozhodnutí svědčí o tom, že soudy subjektivní stránku dovozovaly, nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněného, a to jak před vlastním činem, tak i v jeho dalších fázích, opíraly se tedy zcela důvodně i o další výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o jejich zavinění vyplývá (srov. např. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). K námitkám obviněného lze jen zmínit, že soudy na jeho úmysl usuzovaly ze všech provedených důkazů, a braly do úvahy i všechna z nich plynoucí zjištění (viz body 16. a 17. rozsudku soudu prvního stupně). Vhodné je zmínit, že soud prvního stupně měl k dispozici spis Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 2 T 64/2024, v němž byla obsažena všechna rozhodnutí a podklady, z nichž pro závěry o vině čerpal. Obviněnému předložil k nahlédnutí listinné podklady, výzvy k nástupu trestu, jež obviněný obdržel a převzal, převzetí podepsal a u hlavního líčení potvrdil, že podpisy jsou jeho (viz č. l. 201 spisu, část protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 5. 2025 v nyní posuzované trestní věci). Není tedy pochyb o tom, že obviněný znal všechny rozhodné skutečností nutné k tomu, aby splnil svou povinnost do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit, což dobrovolně neučinil, když musel být do jeho výkonu předveden.
43. V daném případě je bez významu obhajoba obviněného, že s ohledem na řízení u Okresního soudu v Liberci nastal o této skutečnost zmatek, protože jde o jeho tvrzení nemající oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jímž bylo zjištěno, že vědomě příkaz trest nastoupit nerespektoval, a tím záměrně mařil rozhodnutí soudu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Zákonným znakem přečinu podle tohoto ustanovení je již pouhé nenastoupení výkonu trestu (srov. rozhodnutí č. 25/2015 Sb. rozh. tr.). Ohledně posouzení toho, zda došlo ze strany obviněného k úmyslnému spáchání přečinu podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, se Nejvyšší soud z těchto důvodů ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. Obviněnému byla řádně doručena výzva k nástupu trestu a měl-li pochybnosti o její správnosti či jejím obsahu, měl se obrátit na soud prvního stupně s příslušnou žádostí o poskytnutí bližších informací, což však neučinil. Obviněný se naopak doručenou výzvou k nástupu trestu neřídil, přestože bylo jeho povinností ji podle § 321 odst. 1 tr. ř. respektovat, a to dokonce i za situace, pokud by se před jejím obdržením dozvěděl, že rozsudek, jímž mu byl daný nepodmíněný trest odnětí svobody uložen, byl zrušen v rámci uložení souhrnného trestu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, 3. vydání, Praha C. H. Beck, 2023, s. 4234). 44. Ze všech těchto důvodů není pochyb o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť bylo dostatečně objasněno, že chtěl předmětným rozhodnutím uloženou povinnost nesplnit a výkon trestu nenastoupit, a proto byl k jeho nástupu donucen. Spáchal proto přečin podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jímž byl uznán důvodně vinným.
VII. Závěr
45. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích skutkové vady, které obviněný v dovolání vytýkal. Nevznikají pochybnosti o tom, že naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným.
46. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolacích námitek posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu