Usnesení NS sp. zn. 8 Tdo 704/2023

Plný text

8 Tdo 704/2023-76402

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovoláních obviněných 1) Petra Gabery, bytem Praha 10 – Štěrboholy, Kazaňská 110/13, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 2) A. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, 3) Kamila Mase, bytem Praha 9 – Vysočany, Kolbenova 610/26, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 4) Filipa Schovánka, bytem Praha – Kunratice, Tichého 399/4, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, 5) Jany Schovánkové Hochové, bytem Praha - Kunratice, Tichého 399/4, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, 6) Wojciecha Śmielaka, bytem v České republice naposledy Ostrava -Bartovice, Na Okraji 644/2, nyní uprchlého, 7) Jitky Gaberové, dříve Švábové, bytem Praha 10 - Štěrboholy, Kazaňská 110/13, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, 8) Josefa Zajace, bytem Ostrava - Mariánské Hory, Mojmírovců 1248/38, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, a dovolání 9) nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch i v neprospěch obviněných Ing. Bogdana Kajury, trvale bytem Albrechtice, U Vodojemu 519, a Mgr. Pavla Kvapila, trvale bytem Olomouc – Slavonín, Požárníků 162/2, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 9/2016, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Petra Gabery, A. H., Kamila Mase, Filipa Schovánka, Jany Schovánkové Hochové, Wojciecha Śmielaka, Jitky Gaberové a Josefa Zajace odmítají.

II. Podle § 265l odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby doplnil ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, chybějící výrok, jímž rozhodl o odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě podaném jednak v neprospěch obviněných Pavla Kvapila a Bogdana Kajury a jednak v neprospěch zúčastněné osoby obchodní společnosti Josef Kvapil, a. s., se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 50 T 9/2016.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 50 T 9/2016, byli obvinění Petr Gabera v bodech I. až IV., A. H. v bodech II. a IV., Wojciech Śmielak v bodech I. až III., Jitka Gaberová v bodech II. a IV. a Josef Zajac v bodech II. až IV. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku; obvinění Filip Schovánek v bodě II. a Kamil Mas v bodech II. a III. byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku; a obviněná Jana Hochová Schovánková byla uznána vinnou v bodech II. a III. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020, srov. opravu uvedenou v bodech 145. a 157. rozsudku soudu prvního stupně) spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020) spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Shora uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestech obviněného Zdeňka Tesaříka a spolupracujících obviněných J. B. a D. P., kteří nepodali odvolání ani dovolání. Obviněný Pavel Kvapil byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v bodě II. a obviněný Bogdan Kajura byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek popsaný v bodě III., v nichž byl u obou spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku (dále budou všichni obvinění označováni jen svými příjmeními).

2. Za uvedená jednání obvinění, kteří byli uznáni vinnými, byli odsouzeni tak, že obviněný Gabera podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) ve spojení s § 108 odst. 1tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu deseti let; obviněný H. byl kromě shora uvedené trestné činnosti odsouzen i za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 3 T 64/2016, pravomocným dne 31. 3. 2020, přičemž výrok o trestu z tohoto rozsudku byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; obviněný Mas podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu deseti let; obviněný Schovánek podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí části majetku, a to finančních prostředků a nemovitých věcí specifikovaných na straně 30 rozsudku soudu prvního stupně, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu deseti let; obviněná Schovánková Hochová podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu deseti let; obviněný Śmielak podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí části majetku, a to finančních prostředků a nemovitých věcí specifikovaných na straně 31 rozsudku soudu prvního stupně, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu deseti let; obviněná Gaberová podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu deseti let; obviněný Zajac byl odsouzen kromě výše uvedených trestných činů i za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 70 T 113/2016, s nabytím právní moci 23. 11. 2016, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 70 T 113/2016, pravomocným dne 19. 12. 2017, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018, tento výrok o trestu včetně dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců, a v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu deseti let. Bylo též podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené České republiky – Generálního finančního ředitelství, se sídlem v Praze 1, Lazarská č. 15/7, IČO: 720 80 043, k náhradě škody tak, že obviněný Mas je povinen nahradit částku 27.568.289 Kč, obviněný Schovánek částku 94.018.846 Kč a obviněný Tesařík částku 40.580.102 Kč.

3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, rozhodl tak, že I. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněných Zajace a Schovánka, státního zástupce a zúčastněných osob Oberbank AG a CREAM SOFT, spol. s r.o., částečně zrušil v celém výroku o trestu ohledně obviněného Zajace a ve výroku o trestu propadnutí části majetku u obviněného Schovánka. II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Zajace odsoudil za zločin podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zločin podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, a dále za sbíhající se přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 70 T 113/2016, s nabytím právní moci 23. 11. 2016, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 70 T 113/2016, pravomocným 19. 12. 2017, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců, a v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkování, a dále i výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních korporací na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 70 T 113/2016, pravomocným 23. 11. 2016, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 70 T 113/2016, s pravomocným 19. 12. 2017, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných Gabery, H., Mase, Schovánkové Hochové, Śmielaka a Gaberové. IV. Vyslovil, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn. V. Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost státního zástupce. 4. Soudy obou stupňů rozhodly na skutkovém základě spočívajícím ve stručnosti v tom, že obvinění Gabera, Śmielak, Tesařík, B., H., Mas, P., Schovánek, Schovánková Hochová, Gaberová, Zajac v dílčích útocích v bodech I. – III. ve vzájemné součinnosti společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřenou na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, každý v různých časových obdobích od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2012, na různých místech v České republice, za využití svých majetkových účastí a řídících a rozhodovacích pravomocí v obchodních společnostech na území České republiky i v zahraničí, zejména na území Slovenské republiky, každý svým dílem, ale tak, že společným jednáním vědomě spolupracovali tím způsobem, že účelově vytvořili na území České republiky struktury obchodních společností, které po vzájemné dohodě v řetězcích řídili tak, že je obchodně, fakturačně, finančně a personálně propojili a jejich prostřednictvím pořizovali, respektive dováželi zboží z území jiných států do České republiky, a to tak, že v úmyslu jednak zkrátit ve velkém rozsahu daň z přidané hodnoty (dále jako „DPH“) v případech v rozsudku konstatovaných za účelem vylákat ve velkém rozsahu nadměrný odpočet DPH a v nejméně jednom případě ve velkém rozsahu zkrátit daň z příjmu právnických osob, zapojili do řetězce obchodních společností jako první na území České republiky nekontaktní právnické osoby, tzv. „missing tradery“, nevykonávající reálnou obchodní činnost, ve kterých byli sice jako statutární zástupci v poslední fázi existence obchodní společnosti ustanoveni cizí státní příslušníci, ale ve skutečnosti je však ovládal a řídil některý ze spoluobviněných tak, že tyto obchodní společnosti zboží, účetně vykázané jako zakoupené v ceně bez DPH od zahraničních obchodních společností, které personálně i majetkově ovládali členové této organizované zločinecké skupiny, nejprve fakturačně prodaly další obchodní společnosti, zapojené v řetězci na území České republiky již za cenu včetně DPH, když ze strany obchodních společností, které jako první v řetězci pořizovaly, respektive dovážely zboží ze zahraničí, nebylo správcům daně na území České republiky toto DPH řádně přiznáno a uhrazeno, čímž byla z jejich strany porušena povinnost na DPH, vyplývající z ustanovení § 5 odst. 1, 2 a § 25 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon č. 235/2004 Sb.), následně bylo zboží na území České republiky v různých obdobích různým obchodním společnostem účetně vykázáno jako prodané tak, že toto zboží buď prodávaly přímo, nebo prostřednictvím dalších obchodních společností, přičemž část z nich tvořily obchodní společnosti, jejichž prostřednictvím byl proveden pouze platební a fakturační transfer na jinou obchodní společnost na území České republiky, a další část zboží, fakturačně pořízeného nastrčenými obchodními společnostmi v prvním stupni řetězců, následně prodaly do zemí Evropského společenství nebo do zemí mimo Evropské společenství a nárokovaly po českých správcích daní vyplacení DPH ve formě nadměrného odpočtu s vědomím, že obchodní společnosti v roli dovozců, respektive pořizovatelů zboží, zařazené na prvním místě řetězců v České republice, jsou nekontaktní a řádnou obchodní činnost nevykonávající subjekty s nastrčenými osobami na pozici jednatelů, v celku se společným záměrem nikoliv řádně obchodovat, ale zboží stejného nebo obdobného druhu cestou jiných řetězců obchodních společností znovu ze zahraničí dovezli na území České republiky s cílem touto opakovanou činností u obchodních společností, které byly zařazeny v řetězci na prvním stupni jako dovozci, popřípadě pořizovatelé, neuhradit DPH, kterou obdržely poté, co zboží prodaly v řetězci dalším obchodním společnostem v České republice, a to za cenu včetně DPH, kterou byly povinny správci daně v rámci svých daňových přiznání k DPH přiznat a následně i odvést, uvedenou činnost prováděli soustavně a organizovaně v následující struktuře hierarchie tak, že řídící osobou byli obvinění Śmielak a Tesařík, kteří svými pokyny a příkazy řídili obviněného Gaberu, jenž zajišťoval činnost zahraničních společností ASPADERA s. r. o., IČO: 444 32 585, se sídlem Bratislava, Boženy Nemcovej 8, Slovenská republika (dále jako „společnost ASPADERA“), a Merkator-Export-Import s. r. o., IČO: 368 62 941, se sídlem Bratislava, Pri Trati 25a, Slovenská republika (dále jako „společnost Merkator“), dále obvinění Śmielak a Gabera v případě skutku popsaného pod bodem III. se podíleli na řízení a ovládání kyperské společnosti ATIYANA Enterprises Limited se sídlem Holiday Inn Limassol, Limassol 3030, Kypr (dále jako „společnost ATIYANA“), a dále činnost tzv. „missing traderů“ Jarasnet plus s. r. o., IČO: 289 67 437, se sídlem Praha 1 - Malá Strana, Thunovská 179/12 (dále jako „společnost Jarasnet“), CIKSTAV s. r. o., IČO: 288 93 883, se sídlem Praha 5 – Stodůlky, Petržílkova 2267 (dále jako „společnost CIKSTAV“), POSY s. r. o., IČO: 496 86 909, se sídlem Praha 7, Dělnická 30 (dále jako „společnost POSY“), OCEANIA Trading s. r. o., IČO: 290 58 546, se sídlem Ostrava, Dubina, Horní 263/71 (dále jako „společnost OCEANIA“) a JZ - Doprava – Spedice s. r. o., IČO: 293 98 169, se sídlem Ostrava - Mariánské Hory, Mojmírovců 1248/38 (dále jako „společnost JZ-Doprava“), dále obviněný Gabera dával pokyny i obviněnému H., jenž v období nejpozději od 20. 2. 2012 zajišťoval organizované zločinecké skupině daňový a účetní servis spočívající zejména v zastupování před správci daně a následném vedení účetnictví jednotlivých popsaných společností tak, aby správci daně dospěli k nesprávnému závěru, že v účetnictví deklarované obchody skutečně proběhly, a takto jednal v úmyslu umožnit organizované zločinecké skupině realizovat výnos z vytýkané činnosti a zabránit správci daně díky koordinovanému postupu v rozsudku uvedených společností zjistit skutečnou povahu prováděných transakcí, tyto osoby po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti s obviněnou Gaberovou, která ve funkci jediné jednatelky společnosti Merkator, účetně vykazovala prodej zboží na první nekontaktní obchodní společnost na území České republiky, a to společnost OCEANIA, a v součinnosti s ostatními shora uvedenými obviněnými dále instruovali a řídili další členy organizované zločinecké skupiny tak, že spolupracující obviněná B. ve prospěch skupiny prováděla příkazy k platbám v rámci elektronického bankovnictví s vědomím, že jako zaměstnankyně obchodní společnosti Gab-Phone s. r. o., IČO: 247 68 995, se sídlem Praha 1, Biskupský dvůr 2095/8 (dále jako „společnost Gab-Phone“), zadávala příkazy k platbám za účelem realizace obchodních toků sloužících ke zkrácení DPH a neoprávněnému vylákání nadměrných odpočtů, přičemž s ohledem na osoby příkazců, kterými byli obvinění Gabera, Gaberová, případně Schovánková Hochová, jí muselo být zřejmé, že společnosti specifikované níže neprovádějí řádnou obchodní činnost, neboť šlo o příkazy k platbám u obchodních společností, které ovládala organizovaná zločinecká skupina, a dále v případě obviněných Schovánkové Hochové a Gaberové přijímala příkazy k platbám činěným za společnost Gab-Phone přesto, že uvedené osoby neměly k této společnosti jakýkoliv právní vztah a takto jednala s vědomím, že uvedené osoby a jejich společnosti úzce spolupracují s obviněným Gaberou na obchodní činnosti sloužící ke zkrácení DPH, dále spolupracující obviněný P., mimo jiné jako zaměstnanec společnosti Merkator na základě pokynů obviněného Gabery, majících původ ve vzájemné dohodě obviněného Gabery s obviněným Śmielakem, zajišťoval a koordinoval dopravu zboží, které v uvedeném období prováděl pro zmíněnou organizovanou zločineckou skupinu především obviněný Zajac, jenž následně neoprávněně a v rozporu se skutečností na CMR o přepravách deklaroval dodávky společnosti OCEANIA a JZ–Doprava, přestože si byl vědom toho, že tyto společnosti jsou nečinné a skutečným odběratelem jsou jiné společnosti, a takto jednal v úmyslu vytvořit zdání o reálnosti obchodních transakcí, následně obvinění Mas, Schovánek, Schovánková Hochová, Tesařík a Zajac, jako jednatelé fakturačně popsaným systémem distribuovali zboží dále ve prospěch organizované zločinecké skupiny, přičemž všichni se společným úmyslem získat neoprávněný finanční prospěch ze zkrácené DPH jednali ve vzájemné součinnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny tak, že I. obvinění Gabera, Śmielak, Tesařík, v době od 1. 4. 2010 do 30. 6. 2010 a dále v době od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 v Praze a Ostravě, ale i jinde na území České republiky ve prospěch organizované zločinecké skupiny a ve vzájemné součinnosti společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřenou na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, jednali s cílem ve velkém rozsahu zkrátit DPH a neoprávněně se obohatit na úkor českého státu, zastoupeného správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, tak, že obvinění Gabera a Śmielak v řetězci obchodních společností ovládající a ve skutečnosti i řídící společnost ASPADERA, jejímž jediným jednatelem a společníkem je od 13. 6. 2009 obviněný Gabera, kdy předtím byl jedním z jednatelů této společnosti a jejím společníkem obviněný Śmielak (jednatel a společník od 10. 12. 2008 do 12. 6. 2009), českou společnost Jarasnet, jejímž jednatelem byli formálně nejprve Tomáš Beneš (od 22. 10. 2009 do 2. 5. 2011) a poté Nguyen Duy Yen (od 2. 5. 2011 dosud), českou společnost POSY, jejímiž jednateli byli Tomáš Beneš (od 22. 2. 2009 do 25. 3. 2010), Adrián Ščibráni (od 25. 3. 2010 do 13. 10. 2010) a Dinh Tiep Vuong (od 13. 10. 2010 dosud), ve spolupráci a s vědomím obviněného Tesaříka ovládajícího a řídícího českou obchodní společnost SILAS CONCEPT s. r. o., IČO: 285 95 998, se sídlem Ostrava – Mariánské Hory, 28. října 197/218 (dále jako „společnost SILAS“), si prostřednictvím zainteresovaných obchodních společností vzájemně účetně vykazovali a před správcem daně potvrzovali fakturačně i finančně nákupy a prodeje zboží, jednotlivá zdanitelná plnění, a to konkrétně tím způsobem, že ve zdaňovacím období za 2. a 4. čtvrtletí roku 2010 prostřednictvím společnosti ASPADERA účetně vykázali prodej zboží na území České republiky české společnosti Jarasnet, která v květnu a červenci roku 2010 fakturačně rovněž nakupovala zboží od české společnosti POSY, která zboží taktéž odebírala od společnosti ASPADERA, následně takto účetně vykázané zakoupené zboží obchodní společnost Jarasnet účetně vykazovala jako prodané v době od 1. 6. 2010 do 30. 6. 2010 a dále pak v době od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 obchodní společnosti SILAS, kdy obviněný Gabera na základě pokynů obviněných Śmielaka a Tesaříka zajistil, aby společnost Jarasnet neoprávněně vykázala v daňovém přiznání k 2. čtvrtletí roku 2010 podaném u Finančního úřadu pro Prahu 1 dne 20. 10. 2010, že přijala tuzemská plnění ve výši 143.749.799 Kč, která měla přijmout od společnosti POSY, přestože si byli vědomi, že uvedené plnění jí společnost POSY nedodala, kdy toto pocházelo ze zahraničí od slovenské společnosti ASPADERA, a dále deklarovali neoprávněně fiktivní vývoz zboží do Rumunska v objemu 70.052.911 Kč společnosti MINAGO TRADING s. r. l., se sídlem Str. Doamna Ghica, Nr. 8, Sector 2, Bukurešť, DIČ: RO 315 85 37 (dále jako „společnost MINAGO“), a to bez jejího vědomí a souhlasu, kdy navíc tato společnost měla v době od 1. 2. 2010 do 1. 2. 2013 dočasně přerušenou obchodní činnost, následně deklarovali prodaná plnění na tuzemský trh mimo jiné společnosti SILAS, v měsíci červnu 2010 v objemu 12.181.300 Kč včetně DPH 2.030.217 Kč, což umožnilo obviněnému Tesaříkovi, aby za společnost SILAS uplatnil neoprávněně v daňovém přiznání podaném u místně příslušného správce daně Finančního úřadu v Ostravě III nárok na odpočet DPH také z těchto plnění, a to v daňovém přiznání za měsíc červen 2010, které bylo podáno dne 26. 7. 2010, ve zmiňované výši 2.030.217 Kč, přestože si byl vědom toho, že zboží dodané společnosti SILAS nebylo řádně zdaněno a pochází ze spřízněné slovenské společnosti ASPADERA, a tedy nemá nárok na odpočet DPH z takto pořízeného plnění, kdy obviněný Gabera na základě pokynů obviněných Śmielaka a Tesaříka zajistil, aby společnost Jarasnet podala dne 20. 10. 2010 u Finančního úřadu v Praze 1 nepravdivé daňové přiznání za 2. čtvrtletí roku 2010, ve kterém vykázala daňovou povinnost ve výši 81.876 Kč, přestože skutečná výše daňové povinnosti měla činit 28.831.838 Kč, tedy celkem obvinění Gabera a Śmielak zkrátili DPH ve výši 28.749.962 Kč a obviněný Tesařík ve výši 1.948.341 Kč, a dále ve 4. čtvrtletí 2010 obviněný Gabera na základě pokynů a instrukcí obviněných Śmielaka a Tesaříka zajistil, aby společnost Jarasnet nakoupila na Slovensku zboží od spřízněné a jimi ovládané společnosti ASPADERA v celkovém objemu 346.663.614 Kč, kdy následně deklarovali prodej tohoto zboží společnosti SILAS, přičemž v daňovém přiznání k DPH společnosti Jarasnet za 4. čtvrtletí roku 2010 podaném dne 25. 1. 2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1 neoprávněně uplatnili nárok na odpočet DPH z údajně pořízených tuzemských plnění ve výši 335.841.031 Kč a dále za vývoz zboží v celkovém objemu 217.625.280 Kč, přičemž obviněný Tesařík, přestože si byl vědom toho, že uvedené zboží mu bylo dovezeno přímo ze Slovenska a společnost Jarasnet je nekontaktním subjektem, který si řádně nesplní svou povinnost k DPH a zboží mu nedodala, tak v daňových přiznáních za společnost SILAS k DPH podaných u výše uvedeného správce daně za měsíc říjen 2010 (podáno dne 29. 11. 2010) neoprávněně zahrnul nárok na odpočet za pořízená tuzemská plnění ve výši 91.402.616 Kč, za listopad 2010 (podáno dne 29. 12. 2010) ve výši 186.638.370 Kč, a za prosinec 2010 (podáno dne 26. 1. 2011) ve výši 143.430.590 Kč, kdy uvedené zboží dále prodával jako zdanitelná plnění subjektům se sídlem na území České republiky, přičemž obvinění Gabera, Śmielak a Tesařík, jako osoby ovládající činnost společnosti Jarasnet, přestože si byli vědomi daňových povinností této společnosti, přiznání k DPH za uvedená období nepodali a DPH z těchto plnění nezaplatili, čímž došlo ke zkrácení DPH ve výši 84.294.315 Kč, takto obvinění Gabera, Śmielak a Tesařík záměrně, ve vzájemné součinnosti společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřenou na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, cíleně a organizovaně spolupracovali ve prospěch organizované zločinecké skupiny tak, aby obchodní společnost Jarasnet jako čtvrtletní plátce DPH u správce této daně, tehdy Finančního úřadu pro Prahu 1, zkrátila ve velkém rozsahu DPH, a to za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2010 zkrátili obvinění Gabera a Śmielak DPH ve výši nejméně 28.749.962 Kč a obviněný Tesařík ve výši 1.948.341 Kč, za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2010 zkrátili obvinění Gabera, Śmielak a Tesařík DPH ve výši nejméně 84.294.315 Kč, přičemž jednotliví obvinění se na trestné činnosti podíleli tak, že: obviněný Gabera v době od 1. 4. 2010 do 30. 6. 2010 a dále v době od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 je spoluzodpovědný za škodu České republice vzniklou zkrácením DPH za společnost Jarasnet za shora uvedené období ve výši 113.044.277 Kč, obviněný Śmielak v době od 1. 4. 2010 do 30. 6. 2010 a dále v době od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 je spoluzodpovědný za škodu České republice vzniklou zkrácením DPH za společnost Jarasnet za shora uvedené období ve výši 113.044.277 Kč, obviněný Tesařík v době od 1. 4. 2010 do 30. 6. 2010 a dále v době od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 je spoluzodpovědný za škodu České republice vzniklou zkrácením DPH za společnost Jarasnet za shora uvedené období ve výši 86.242.656 Kč, II. spolupracující obviněná B., obvinění Gabera, H., Mas, spolupracující obviněný P., obvinění Schovánek, Schovánková Hochová, Śmielak, Gaberová, Tesařík a Zajac v době od 1. 1. 2011 do 31. 5. 2012 v Ostravě, ale i jinde na území České republiky, ve prospěch organizované zločinecké skupiny jednali s cílem ve velkém rozsahu zkrátit daň z přidané hodnoty a dále v případech a u obžalovaných popsaných níže neoprávněně vylákat nadměrné odpočty DPH a tedy protiprávně se obohatit na úkor České republiky, zastoupené správcem daně, a to finančními úřady uvedenými níže, u kterých byla podávána daňová přiznání, a to tak, že obviněný Gabera po celé shora uvedené období, v řetězci obchodních společností působící v pozici jediného jednatele společnosti Gab-Phone, ovládající a řídící i českou společnost OCEANIA, a dále spolupodílející se na řízení společnosti Merkator, na základě pokynů a instrukcí obviněných Śmielaka a Tesaříka, a další výše uvedení obvinění si prostřednictvím zainteresovaných obchodních společností vzájemně účetně vykazovali a před správcem daně potvrzovali fakturačně i finančně nákupy a prodeje zboží, jednotlivá zdanitelná plnění, a to konkrétně tím způsobem, že obviněný Gabera v období od 1. 1. 2011 do 31. 5. 2012 na základě konzultací s řídícími osobami obviněnými Śmielakem a Tesaříkem a od 20. 2. 2012 do 31. 5. 2012 dále i s obviněným H. vydával pokyny směrem k spolupracující obviněné B., která také v téže době v součinnosti nejméně s obviněnou Gaberovou, jedinou jednatelkou slovenské společnosti Merkator, obviněným Tesaříkem, jediným jednatelem české společnosti SILAS, obviněným Schovánkem, jednatelem české obchodní společnosti Oskar Group s. r. o., IČO: 288 74 889, se sídlem Praha 10 - Horní Měcholupy, R. A. Dvorského 600 (dále jako „společnost Oskar“), v období od 14. 10. 2011 do 31. 5. 2012 obviněným Zajacem, jako podnikající fyzickou osobou či jednatelem české společnosti JZ- Doprava, ale i s vědomím a souhlasem dalších obviněných prováděla za účelem vyvolání dojmu legálnosti těchto aktivit pomocí logovacích záznamů k elektronickému bankovnictví platby za nebo ve prospěch obchodních společností zapojených ve zmíněném řetězci, a to nejméně v případě českých společností Gab-Phone a OCEANIA, spolupracující obviněný P. v období od 11. 2. 2011 do 31. 5. 2012, jako zaměstnanec společnosti Merkator, zajišťoval a koordinoval dopravu zboží a tok listin, jako faktur a mezinárodních nákladních listů (CMR), kterými řetězec vykazoval prodej, popř. nákup zboží, vše s vědomím a v součinnosti zejména s obviněnou Gaberovou a prostřednictvím jí ovládané společnosti Merkator, ale i ostatních členů organizované zločinecké skupiny tak, že do funkce jednatele obchodní společnosti OCEANIA, byl ze strany obviněného Gabery bez jeho vědomí či souhlasu nastrčen od 29. 6. 2010 jednatel, který tuto činnost fakticky nikdy nevykonával, a to Anh Tuan HOANG, kdy následně v době nejméně od 1. 1. 2011 do nejméně 31. 5. 2012 česká společnost OCEANIA účetně vykázala pořízení zboží od slovenské společnosti Merkator, kterou taktéž uvedená skupina prostřednictvím obviněného Śmielaka ovládala a řídila, kdy následně nejméně v době od 1. 1. 2011 do 30. 5. 2012 zboží účetně vykázala jako prodané obchodní společnosti Gab-Phone, a to za ceny nižší než byly nákupní ceny, kdy jediný profit z této činnosti bylo to, že společnost OCEANIA nepřiznala a nezaplatila DPH z plnění poskytnutých společnosti Gab-Phone, přičemž společnost OCEANIA vykázala v daňovém přiznání podaném u Finančního úřadu v Ostravě II v následujících zdaňovacích obdobích tato plnění, ze kterých nepřiznala a neodvedla DPH, kdy za tímto účelem neoprávněně a v rozporu se skutečností vykazovala vývoz zboží, který však neuskutečnila, a taktéž přijatá tuzemská plnění, která však od nikoho neodebrala, neboť zboží vždy pořizovala ze zahraničí, a to v naprosté většině od společnosti Merkator, obviněný Zajac s vědomím, že uvedené transakce slouží ke zkrácení DPH, v době od 14. 10. 2011 do 31. 5. 2012 prováděl přepravu zboží ze zahraničí do České republiky a úmyslně nepravdivě deklaroval v dokladech o přepravách, že zboží bylo skutečně dodáno společnostem OCEANIA, případně Gab-Phone, přestože věděl, že uvedené společnosti zboží nepřebraly a toto bylo distribuováno jiným společnostem a takto jednal v součinnosti s výše jmenovanými obviněnými, aby zastřel skutečnou povahu těchto obchodů, dále obviněný H. od 20. 2. 2012 do 31. 5. 2012 zajišťoval a dával pokyny k vystavování dokladů, které budou vytvářet zdání řádných transakcí, a koordinoval postup uvedených společností u správce daně a takto jednal s vědomím, že uvedené transakce slouží toliko ke krácení DPH, případně k následnému vylákání nadměrných odpočtů, a takto v daňovém přiznání za společnost OCEANIA k DPH za 1. čtvrtletí roku 2011, jehož podání zajistil obviněný Gabera u správce daně dne 26. 8. 2011, vykázal prodeje společnosti Gab-Phone v objemu 198.495.791 Kč, kdy v rozporu se skutečností vykázal v tomto přiznání neoprávněně pořízená tuzemská plnění v celkovém objemu 198.374.811 Kč a dále vývoz do zahraničí v objemu 210.181.157 Kč, a takto vykázal neoprávněně daňovou povinnost ve výši 24.193 Kč, přestože skutečná daňová povinnost byla 39.699.158 Kč, a tím obviněný Gabera v součinnosti s obviněnými Śmielakem, Gaberovou, spolupracujícími obviněnými B. a P. zkrátil DPH u této společnosti ve výši 39.674.965 Kč, dále v daňovém přiznání za společnost OCEANIA k DPH za 2. čtvrtletí roku 2011, jehož podání zajistil obviněný Gabera u správce daně dne 26. 8. 2011, vykázal prodeje společnosti Gab-Phone v objemu 421.460.987 Kč, kdy v rozporu se skutečností vykázal v tomto přiznání neoprávněně pořízená tuzemská plnění v objemu 421.324.664 Kč a dále vývoz do zahraničí o objemu 319.879.737 Kč a takto vykázal neoprávněně daňovou povinnost ve výši 27.264 Kč, přestože skutečná daňová povinnost byla 84.292.197 Kč, a tím obviněný Gabera v součinnosti s obviněnými Śmielakem, Gaberovou a spolupracujícími obviněnými B. a P. zkrátil DPH u této společnosti ve výši 84.264.933 Kč, dále v daňovém přiznání za společnost OCEANIA k DPH za 3. čtvrtletí roku 2011, jehož podání zajistil obviněný Gabera u správce daně dne 25. 11. 2011, vykázal prodeje společnosti Gab-Phone v objemu 390.550.117 Kč, kdy v rozporu se skutečností vykázal v tomto přiznání neoprávněně pořízená tuzemská plnění v objemu 390.451.033 Kč a dále vývoz do zahraničí v objemu 330.771.400 Kč, a takto neoprávněně přiznal vlastní daňovou povinnost ve výši 19.816 Kč, přestože skutečná daňová povinnost byla 78.110.023 Kč, a tím obviněný Gabera v součinnosti s obviněnými Śmielakem, Gaberovou, spolupracujícími obviněnými B. a P. a obviněným Zajacem zkrátil DPH u této společnosti ve výši 78.090.207 Kč, přestože ve 4. čtvrtletí roku 2011 společnost OCEANIA uskutečnila prodeje zdanitelných plnění společnosti Gab-Phone v objemu 573.453.506 Kč, které před tím nabyla ze zahraničí, tak obvinění Gabera, ani Śmielak, ačkoliv si jako osoby ovládající tuto společnost byly vědomy těchto poskytnutých plnění, nezajistili podání daňového přiznání k DPH u místně příslušného správce daně, kdy toto nebylo společností OCEANIA podáno a zkrátili tak DPH ve výši 114.690.701 Kč, přičemž na uvedeném zkrácení daně se společně s nimi podíleli způsobem popsaným výše i obviněná Gaberová, spolupracující obvinění B., P. a obviněný Zajac, přestože v 1. čtvrtletí roku 2012 společnost OCEANIA uskutečnila prodeje zdanitelných plnění společnosti Gab-Phone v objemu 433.272.894 Kč, které před tím nabyla ze zahraničí, tak obvinění Gabera, ani Śmielak, ačkoliv si jako osoby ovládající tuto společnost byly vědomy těchto poskytnutých plnění, nezajistili podání daňového přiznání k DPH u místně příslušného správce daně, kdy toto nebylo společností OCEANIA podáno a zkrátili tak DPH ve výši 86.654.579 Kč, přičemž na uvedeném zkrácení daně se společně s nimi podíleli způsobem popsaným výše i obviněná Gaberová, spolupracující obvinění B., P., a obvinění Zajac a H., přestože v 2. čtvrtletí roku 2012 společnost OCEANIA uskutečnila prodeje zdanitelných plnění společnosti Gab-Phone v objemu 190.392.993 Kč, které před tím nabyla ze zahraničí, tak obvinění Gabera, ani Śmielak, ačkoliv si jako osoby ovládající tuto společnost byly vědomy těchto poskytnutých plnění, nezajistili podání daňového přiznání k DPH u místně příslušného správce daně, kdy toto nebylo společností OCEANIA Trading s.r.o. podáno a zkrátili tak DPH ve výši 38.078.599 Kč, přičemž na uvedeném zkrácení daně se společně s nimi podíleli způsobem popsaným výše i obviněná Gaberová, spolupracující obvinění B., P., a obvinění Zajac a H., následně bylo zboží nikoliv za účelem reálné ekonomické aktivity, ale toliko z důvodu předstírání obchodní aktivity za účelem úmyslného získávání prospěchu z krácení DPH a vylákávání nadměrných odpočtů DPH přeprodáváno v účelovém řetězci společnosti popsaném dále, kdy osoby uváděné níže si uplatňovaly nárok na odpočet za přijatá tuzemská plnění, přestože si byly vědomy, že jimi deklarovaná přijatá plnění byla pořizována ze zahraničí prostřednictvím nekontaktní společnosti, kterou v daném případě byla OCEANIA, a takto jednaly v úmyslu neuhradit DPH a případně umožnit subjektům uvedeným níže uplatnit neoprávněně nárok na výplatu nadměrných odpočtů za vývoz zboží do zahraničí z plnění pocházejících ze zahraničí, u kterých při jejich dodání na český trh, nebyla již zmíněnou společností OCEANIA přiznána a zaplacena DPH, kdy v uvedených obdobích obviněný Gabera vykazoval v daňových přiznáních společnosti Gab-Phone k DPH za jednotlivá zdaňovací období - čtvrtletně podávaných u Finančního úřadu pro Prahu 1 - uvedená plnění jako pořízená v tuzemsku, přestože si byl vědom toho, že uvedené zboží bylo dovezeno ze zahraničí a formálně deklarováno na společnost OCEANIA, která DPH z takto pořízeného plnění řádně nezaplatila a nepřiznala a takto vykázal neoprávněně uvedená přijatá tuzemská plnění s nárokem na uplatnění DPH na vstupu od této společnosti v daňových přiznáních za 1. čtvrtletí 2011 podaném dne 29. 4. 2011, za 2. čtvrtletí podaném dne 26. 8. 2011, za 3. čtvrtletí 2011 podaném dne 21. 11. 2011, v daňovém přiznání za 4. čtvrtletí 2011 podaném dne 5. 3. 2012, dále pak v daňovém přiznání za 1. čtvrtletí 2012 podaném 6. 6. 2012 a v daňovém přiznání za 2. čtvrtletí 2012 podaném dne 27. 7. 2012, přičemž uvedené nezdaněné a účetně zakoupené zboží obviněný Gabera dále účetně vykazoval jako prodané v řetězci obviněnými Śmielakem a Tesaříkem řízených obchodních společností, konkrétně společnosti SILAS, v době od 1. 1. 2011 do 31. 5. 2012, a to po dohodě a s vědomím obviněného Tesaříka, který uvedenou společnost po celou dobu ovládal, kdy na základě jeho pokynů uvedená společnost zahrnula v následujících daňových přiznáních k DPH podávaných u Finančního úřadu v Ostravě III neoprávněně jako tuzemská přijatá zdanitelná plnění s nárokem na odpočet DPH následující plnění, jejichž výše vychází z plateb odeslaných společnosti Gab-Phone, blíže specifikovaných na stranách 10. a 11. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž takto celkem se obviněný Tesařík prostřednictvím uvedených transakcí podílel na vzniku škody vzniklé zkrácením DPH u společnosti OCEANIA ve výši 334.152.546 Kč, od společnosti Gab-Phone fakturačně odebírala zboží společnost Oskar řízená a ovládaná obviněným Schovánkem, který v úmyslu zkrátit DPH a dále v úmyslu neoprávněně vylákat nadměrné odpočty a s vědomím, že zboží fakturačně pořizované od Gab-Phone pochází ze zahraničí a nebyla z něj řádně přiznána a zaplacena DPH, neoprávněně zahrnul nároky na odpočet DPH z takto přijatých plnění od Gab-Phone v daňových přiznáních k DPH podávaných v následujících měsících roku 2011 a 2012 u Finančního úřadu pro Prahu 10 a dále do těchto zahrnoval i plnění přijatá od SILAS, která předtím byla této společnosti fakturována společností Gab-Phone, a vykázal plnění blíže popsaná na stranách 11 až 14 rozsudku soudu prvního stupně, přičemž celkem obviněný Schovánek z plnění pořízených od společností Gab-Phone a SILAS, které původně pocházelo od společnosti OCEANIA, uplatněním nároků na odpočet DPH, o kterých věděl, že za tyto nebyla zaplacena DPH u společnosti OCEANIA, neoprávněně uplatnil nároky na nadměrné odpočty ve výši 56.387.243 Kč, kdy z těchto mu bylo vyplaceno ke škodě České republiky 47.511.320 Kč, zbývající částka ve výši 8.875.923 Kč nebyla vyplacena, a dále neoprávněně zkrátil DPH do výše 95.625.906 Kč, tedy celkem z výše uvedených plnění způsobil škodu České republice ve výši 143.137.226 Kč, a dále se pokusil vylákat nadměrné odpočty DPH ve výši 8.875.923 Kč, dále společnost Gab-Phone fakturačně dodávala zboží společnosti Czech Mobil s. r. o., IČO: 24733288, se sídlem Praha 1 - Staré Město, Rybná 682/14 (dále jako „společnost Czech Mobil“), kdy obviněná Schovánková Hochová jako jednatelka společnosti, přestože si byla vědoma toho, že uvedené zboží pochází ze zahraničí a nebylo řádně zdaněno, a je účelově přeprodáváno zmiňovanými společnostmi za účelem krácení DPH a získání výnosu z této činnosti, bez kterého by uvedené obchodování nemělo ekonomické opodstatnění, tak přes tyto skutečnosti uplatnila v následujících daňových přiznáních nároky na odpočet DPH z takto deklarovaných pořízených plnění od společnosti Gab-Phone, případně SILAS, a to v úmyslu neoprávněně vylákat nadměrné odpočty DPH, kdy DPH v jednotlivých daňových přiznáních k této dani, které za tuto společnost podávala v níže uvedených obdobích u Finančního úřadu pro Prahu 1, zkrátila způsobem konkrétně popsaným na stranách 14. a 15. rozsudku soudu prvního stupně, a celkem z plnění pořízených od společností Gab-Phone a SILAS, které původně pocházelo od společnosti OCEANIA, uplatněním nároků na odpočet DPH z těchto plnění, o kterých věděla, že za tyto nebyla zaplacena DPH u společnosti OCEANIA, neoprávněně uplatnila ke škodě České republiky nároky na nadměrné odpočty ve výši 5.159.641 Kč, kdy z těchto díky obezřetnosti správce daně byly vyplaceny nadměrné odpočty toliko ve výši 1.918.036 Kč, zbývající částka ve výši 3.241.605 Kč nebyla vyplacena a dále neoprávněně zkrátila DPH ve výši 685.333 Kč, tedy celkem způsobila České republice škodu ve výši 2.603.369 Kč, a dále se pokusila vylákat nadměrné odpočty DPH ve výši 3.241.605 Kč, přičemž dále zboží od společnosti SILAS a Oskar bylo fakturačně přeprodáváno společnosti BRALOVANE s. r. o., IČO: 29045304, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Husinecká 903/10 (dále jako „společnost BRALOVANE“), jejímž jednatelem je obviněný Mas, který přestože si byl vědom toho, že uvedené zboží pochází ze zahraničí a nebylo řádně zdaněno, ale účelově přeprodáváno zmiňovanými společnostmi za účelem krácení DPH a získání výnosu z této činnosti, bez kterého by uvedené obchodování nemělo ekonomické opodstatnění, tak přes tyto skutečnosti uplatnil v následujících daňových přiznáních nároky na odpočet DPH z takto deklarovaných pořízených plnění od společnosti SILAS a posléze Oskar pocházejících z výše popsaných transakcí, kdy DPH v jednotlivých daňových přiznáních k této dani, které za tuto společnost podával u Finančního úřadu pro Prahu 1, a to v úmyslu vylákat nadměrné odpočty a dále zkrátit DPH, tuto zkrátil způsobem popsaným na stranách 15 až 17 rozsudku soudu prvního stupně, a celkem obviněný Mas prostřednictvím společnosti BRALOVANE neoprávněně uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 19.496.244 Kč, kdy z těchto byly vyplaceny toliko ve výši 2.219.851 Kč, a dále zkrátil povinnost k DPH ve výši 47.580.282 Kč, tedy celkem způsobil České republice škodu ve výši 49.800.133 Kč, a dále se pokusil vylákat nadměrné odpočty ve výši 17.276.393 Kč, takto uvedení obvinění vědomě, ve vzájemné součinnosti společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřenou na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, cíleně a organizovaně spolupracovali ve prospěch organizované zločinecké skupiny tak, aby obchodní společnost OCEANIA jako čtvrtletní plátce DPH u správce této daně Finančního úřadu Ostrava II nepřiznala a nezaplatila DPH ze zboží, které nakoupila v zahraničí a toto následně bylo přeprodáváno způsobem popsaným výše v uvedeném řetězci obchodních společností, aby pak neoprávněným uplatněním nároku na odpočet DPH z výše popsaných nezdaněných plnění způsobili škodu u společností uvedených výše a to v souhrnu částkách: spolupracující obviněná B. je spoluzodpovědná za škodu České republice vzniklou zkrácením DPH za společnost OCEANIA do výše 441.453.984 Kč, obviněný Gabera je spoluzodpovědný za škodu České republice vzniklou zkrácením DPH za společnost OCEANIA do výše 441.453.984 Kč, obviněný H. v době od 20. 2. 2012 do 31. 5. 2012 je spoluzodpovědný za škodu vzniklou České republice zkrácením DPH za společnost OCEANIA Trading s.r.o. do výše 124.733.178 Kč, obviněný Mas za společnost BRALOVANE neoprávněně vylákal nadměrné odpočty DPH ve výši 2.219.851 Kč a dále neoprávněně zkrátil DPH ve výši 47.580.282 Kč, a způsobil tak České republice škodu ve výši 49.800.133 Kč, kdy dále se neoprávněně pokusil vylákat nadměrné odpočty DPH ve výši 17.276.393 Kč, spolupracující obviněný P. je spoluzodpovědný za škodu České republice vzniklou zkrácením DPH za společnost OCEANIA do výše 441.453.984 Kč, obviněný Schovánek za společnost Oskar neoprávněně vylákal nadměrné odpočty DPH ve výši 47.511.320 Kč a dále neoprávněně zkrátil DPH ve výši 95.625.906 Kč, a způsobil tak České republice škodu ve výši 143.137.226 Kč, kdy dále se neoprávněně pokusil vylákat nadměrné odpočty DPH ve výši 8.875.923 Kč, obviněná Schovánková Hochová za společnost Czech Mobil neoprávněně vylákala nadměrné odpočty DPH ve výši 1.918.036 Kč a dále neoprávněně zkrátila DPH ve výši 685.333 Kč, a způsobila tak České republice škodu ve výši 2.603.369 Kč, kdy dále se neoprávněně pokusila vylákat nadměrné odpočty DPH ve výši 3.241.605 Kč, obviněný Śmielak je spoluzodpovědný za škodu vzniklou České republice zkrácením DPH za společnost OCEANIA do výše 441.453.984 Kč, obviněná Gaberová je spoluzodpovědná za škodu vzniklou České republice zkrácením DPH za společnost OCEANIA do výše 441.453.984 Kč, obviněný Tesařík je spoluzodpovědný za škodu vzniklou České republice zkrácením DPH za společnost SILAS do výše 334.152.546 Kč, obviněný Zajac v době od 14. 10. 2011 do 31. 5. 2012 je spoluzodpovědný za škodu vzniklou České republice zkrácením DPH za společnost OCEANIA do výše 239.423.879 Kč.

III. obvinění Gabera, Mas, Schovánková Hochová, Śmielak, Tesařík, Zajac v době od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2012 v Ostravě, ale i jinde na území České republiky, v řetězci vzájemně ekonomicky propojených obchodních společností, záměrně centrálně organizovaných a řízených ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve vzájemné součinnosti společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřenou na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, jednali se společným úmyslem a cílem prostřednictvím obchodní společnosti FIRECON GROUP, s. r. o., IČO: 267 96 503, se sídlem Ostrava - Poruba, Karola Šmidkeho č. p. 1799/6 (dále jako „společnost FIRECON“), jednak neoprávněně ve velkém rozsahu vylákat vyplacení nadměrného odpočtu DPH a jednak v případě obviněných Śmielaka a Gabery ve velkém rozsahu zkrátit daň z příjmu právnických osob (dále jako „DPPO“) vůči správci daně, v daném případě Finančnímu úřadu Ostrava III, kdy postupovali v součinnosti tak, že neustanovený pachatel z české společnosti FIRECON v součinnosti s ostatními obviněnými v době od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011 účetně vykázal, že společnost FIRECON zakoupila od kyperské společnosti ATIYANA, se kterou byla personálně a majetkově provázána jednak osobou bývalého společníka společnosti FIRECON, a to Marka Adolfa, jakož i tím, že společnost ATIYANA v době od 4. 12. 2008 do 25. 12. 2012 vlastnila 100% obchodního podílu ve společnosti FIRECON, přičemž uvedenou kyperskou společnost spoluovládali skrytě i obvinění Śmielak a Gabera, zboží, které ve skutečnosti objednala u obchodní rakouské společnosti GRASL Pneumatic-Mechanic GmbH, DIČ: AT U20 151 608, případně u dalších zahraničních dodavatelů, kterými byly francouzské společnosti MADICOB, FR 25337508659, a SUCHIER, slovenská společnost SAPA profily s. r. o., a čínské společnosti SUNRISE SOLARTEC CO.LTD a EAST UNION METAL Co, Ltd., přičemž ze strany obchodní společnosti FIRECON vykázaná dodávka zboží od kyperské společnosti ATIYANA byla tímto dodavatelem cenově několikrát simulativně navýšena, kdy společnost FIRECON za rok 2010 zaplatila společnosti ATIYANA za dodávky zboží od výše specifikovaných dodavatelů částku 546.414 EUR, přestože skutečná cena dodávek byla 152.599 EUR, což při průměrném kurzu za rok 2010 ve výši 25,29 Kč za Euro je simulované navýšení kupní ceny o částku 9.959.581 Kč a v roce 2011 zaplatila společnosti ATIYANA za dodávky zboží od výše specifikovaných dodavatelů částku 910.745,33 EUR, přestože skutečná cena dodávek byla 125.393,94 EUR, což při průměrném kurzu za rok 2011 ve výši 24,586 Kč za Euro je simulované navýšení kupní ceny o částku 19.308.649 Kč, což společnosti FIRECON za zdaňovací období let 2010 a 2011 umožnilo neoprávněně si snížit základ pro výpočet daně z DPPO v daňovém přiznání k DPPO za rok 2010 podaném dne 30. 3. 2011 u Finančního úřadu v Ostravě III o shora uvedenou částku, a tím neoprávněně zkrátit tuto daň ve výši 1.892.320 Kč a za rok 2011 v daňovém přiznání k DPPO podaného u Finančního úřadu v Ostravě III pro zdaňovací období 2011 dne 16. 6. 2012, kdy tímto došlo ke zkrácení DPPO o částku 3.668.643 Kč, tedy celkem o 5.560.963 Kč, a uvedená daňová přiznání podala společnost FIRECON na základě pokynů neustanoveného pachatele z této společnosti, který takto jednal v součinnosti s obviněnými Śmielakem a Gaberou, a dále společnost FIRECON účetně vykázala prodej tohoto zboží v dubnu 2010 a od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010 a rovněž v březnu a červnu 2011 a v období od 1. 10. 2011 do 31. 12. 2011 rumunské společnosti SC R.W.A GROUP S.R.L., jejíž manažer, občan Rumunska, Matus-Marek Roskos se stal od 7. 6. 2012 jednatelem společnosti FIRECON, rumunská obchodní společnost SC R.W.A GROUP S.R.L, pak takto účetně zakoupené zboží nejméně z části po vzájemné dohodě mezi obviněnými Gaberou a Śmielakem účetně vykázala jako prodané nejprve v tomtéž období kyperské obchodní společnosti ATIYANA, která totéž zboží v tomtéž období účetně vykázala jako prodané slovenské obchodní společnosti ASPADERA, kterou řídili obvinění Gabera a Śmielak, jež následně ve spolupráci s neustanoveným pachatelem z české obchodní společnosti FIRECON zboží prostřednictvím české společnosti CIKSTAV vykazovali v období od 18. 4. 2011 do 15. 6. 2011 jako prodané zpět do České republiky, kde ho v uvedeném časovém období se souhlasem a vědomím obviněného Tesaříka, jednatele obchodní společnosti SILAS účetně vykázali jako prodané prostřednictvím této společnosti zpět obchodní společnosti FIRECON, přičemž jako dodavatelé obchodní společnosti FIRECON byly v řetězci zapojeny i další obchodní společnosti, a to tak, že obchodní společnost FIRECON nejméně v době od 31. 5. 2010 do nejméně 22. 12. 2010 vykázala nákup zboží od obchodní společnosti HENAMANE s. r. o., IČO: 290 51 053, která předtím toto zboží vykázala jako zakoupené od české obchodní společnosti Jarasnet ovládané a řízené obviněnými Śmielakem a Gaberou, a společnost Jarasnet účetně vykázala toto zboží jako pořízené od slovenské obchodní společnosti ASPADERA, kterou taktéž ovládali a řídili obvinění Gabera a Śmielak, společnost FIRECON taktéž v době od 1. 3. 2012 do 31. 5. 2012 účetně vykázala nákup zboží od další české společnosti, a to společnosti Czech Mobil, a to po dohodě s jednatelkou této společnosti obviněnou Schovánkovou Hochovou, dále pak společnost FIRECON v měsících březen 2012 a duben 2012 účetně vykázala nákup zboží od obchodní společnosti BRALOVANE, a to po dohodě s jediným jednatelem této společnosti obviněným Masem, dále obchodní společnost FIRECON zakoupila zboží v době od 6. 3. 2012 do 21. 5. 2012 od obchodní společnosti GAIV, s. r. o., IČO: 258 53 295, a to po dohodě s jednatelem této společnosti obviněným Zajacem, přičemž v případě všech těchto zmíněných dodavatelů v rámci České republiky šlo pouze o fikci, vytvořenou ve skutečnosti v úmyslu zastřít skutečné dodavatele společnosti FIRECON a navýšit pořizovací cenu zboží, a získat tak neoprávněně nárok na nadměrný odpočet, takto uvedení obvinění vědomě, ve vzájemné součinnosti společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřenou na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, cíleně a organizovaně spolupracovali ve prospěch organizované zločinecké skupiny tak, aby obchodní společnost FIRECON na základě pokynů neustanoveného pachatele z této společnosti jako měsíční plátce DPH u správce této daně, v daném případě Finančního úřadu Ostrava III, ve velkém rozsahu neoprávněně vylákala vyplacení nadměrného odpočtu DPH, který byl správcem této daně společnosti FIRECON vyplacen, a to v případech popsaných na stranách 20 a 21 rozsudku soudu prvního stupně, čímž byl organizovanou zločineckou skupinou prostřednictvím společnosti FIRECON od správce daně neoprávněně vylákán a vyplacen nadměrný odpočet DPH v celkové výši 11.856.341 Kč, shora uvedení obvinění se svým popsaným jednáním ve prospěch organizované zločinecké skupiny podíleli na zkrácení DPPO za uvedené zdaňovací období a taktéž na neoprávněném vylákání a vyplacení nadměrného odpočtu DPH za uvedená zdaňovací období v uvedené výši, a to sice každý v jiném časovém úseku a jiným podílem na způsobené škodě, avšak vždy ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a to konkrétně: obviněný Gabera v době od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2012 je zodpovědný za škodu vzniklou vylákáním nadměrného odpočtu DPH a DPPO za společnost FIRECON ve výši celkem 17.417.304 Kč, obviněný Mas v době od 1. 3. 2012 do 31. 5. 2012 je zodpovědný za škodu vzniklou vylákáním nadměrného odpočtu DPH za společnost FIRECON ve výši celkem 381.185 Kč, obviněná Schovánková Hochová v době od 1. 3. 2012 do 31. 5. 2012 je zodpovědná za škodu vzniklou vylákáním nadměrného odpočtu DPH za společnost FIRECON ve výši celkem 563.600 Kč, obviněný Śmielak v době od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2012 je zodpovědný za škodu vzniklou vylákáním nadměrného odpočtu DPH a zkrácení DPPO za společnosti FIRECON ve výši celkem 17.417.304 Kč, obviněný Tesařík v době 18. 4. 2011 do 15. 6. 2011 je zodpovědný za škodu vzniklou vylákáním nadměrného odpočtu DPH za společnost FIRECON ve výši celkem 4.332.959 Kč, obviněný Zajac v době od 1. 3. 2012 do 31. 5. 2012 je zodpovědný za škodu vzniklou vylákáním nadměrného odpočtu DPH za společnost FIRECON ve výši celkem 327.958 Kč, IV. obvinění Gabera, H., Gaberová, Zajac ve vzájemné součinnosti společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřenou na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, v období od 29. 5. 2012 do 9. 1. 2013 v Ostravě a v Praze v rámci skutečností popsaných níže, za využití svých majetkových účastí a řídících a rozhodovacích pravomocí v obchodních společnostech jak na území České republiky, tak i na území Slovenské republiky, každý svým dílem, ale tak, že společným jednáním vědomě spolupracovali tím způsobem, že účelově vytvořili na území České republiky strukturu obchodních společností, které po vzájemné dohodě v řetězci řídili tak, že je obchodně, fakturačně, finančně a personálně propojili a jejich prostřednictvím pořizovali, resp. dováželi zboží z území Slovenské republiky na území České republiky, a to tak, že v úmyslu zkrátit ve velkém rozsahu DPH do řetězce obchodních společností zapojili jako první na území České republiky nekontaktní právnickou osobu, tzv. missing trader, nevykonávající reálnou obchodní činnost, ve které byla jako statutární zástupce v poslední fázi existence obchodní společnosti ustanovena nastrčená osoba, a to konkrétně v tomto případě ve společnosti JZ-Doprava Radomír Pech, bytem Třešť, Revoluční 20/1, o kterém věděli, že fakticky činnost jednatele vykonávat nebude a ve skutečnosti společnost budou nadále řídit členové organizované zločinecké skupiny tak, že tato obchodní společnost zboží, účetně vykázané jako zakoupené v ceně bez DPH od zahraniční obchodní společnosti, a to konkrétně od slovenské obchodní společnosti Merkator, kterou personálně i majetkově ovládali členové organizované zločinecké skupiny způsobem popsaným níže, nejprve fakturačně prodala další obchodní společnosti, zapojené v řetězci na území České republiky, již za cenu včetně DPH, když ze strany obchodní společnosti, která jako první v řetězci dovážela, resp. pořizovala zboží ze zahraničí, nebylo správcům daně na území České republiky toto DPH řádně přiznáno a uhrazeno, čímž byla z jejich strany porušena povinnost na dani z přidané hodnoty vyplývající z ustanovení § 5, odstavec 1, odstavec 2 a § 25 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a následně bylo zboží na území České republiky v různých obdobích různým obchodním společnostem účetně vykázáno jako prodané tak, že tyto zboží buď prodávaly přímo nebo prostřednictvím dalších obchodních společností, přičemž část z nich tvořily obchodní společnosti, jejichž prostřednictvím byl proveden pouze platební a fakturační transfer na jinou obchodní společnost na území České republiky a další část zboží, fakturačně pořízeného nastrčenou obchodní společností v prvním stupni řetězce, následně prodaly do zemí Evropského společenství nebo do zemí mimo Evropské společenství a nárokovaly po českých správcích daní vyplacení DPH ve formě nadměrného odpočtu, s vědomím, že obchodní společnost v roli dovozce, resp. pořizovatele zboží, zařazená na prvním místě řetězce v rámci území České republiky, je nekontaktní a řádnou obchodní činnost nevykonávající subjekt s nastrčenou osobou na pozici jednatele, v celku se společným záměrem nikoliv řádně obchodovat, ale zboží stejného nebo obdobného druhu cestou jiných řetězců obchodních společností znovu pořídit či dovézt na území České republiky s cílem touto opakovanou činností u obchodních společností, které byly zařazeny v řetězci na prvním stupni jako dovozci, resp. pořizovatelé, neuhradit DPH, kterou obdržely poté, co zboží prodaly v řetězci dalším obchodním společnostem v rámci území České republiky, a to za cenu včetně DPH, kterou byly povinny správci daně v rámci svých daňových přiznání k dani z přidané hodnoty přiznat a následně i odvést, kdy uvedenou činnost prováděli ve vzájemné součinnosti a organizovaně v následující struktuře hierarchie tak, že řídící osobou byl v tomto případě obviněný Gabera, který svými pokyny a příkazy řídil obviněného H., jenž následně zajišťoval organizované zločinecké skupině daňový a účetní servis, spočívající zejména v zastupování před správci daně a následném vedení účetnictví jednotlivých popsaných společností tak, aby správci daně dospěli k nesprávnému závěru, že v účetnictví deklarované společnosti obchody skutečně proběhly, po předchozí dohodě s obviněným Gaberou a dosavadním jednatelem společnosti JZ-Doprava obviněným Zajacem zajistil pod příslibem legálnosti prováděných obchodních aktivit a za příslib finanční odměny pro výkon funkce jednatele společnosti JZ-Doprava osobu Radomíra Pecha, a to s vědomím, že ve skutečnosti nebude tuto činnost vykonávat nastrčená osoba Radomír Pech, ale obviněná Gaberová, jednatelka obchodní společnosti Merkator, kdy dále zajistil antedatování smlouvy o převodu obchodního podílu v této společnosti z obviněného Zajace na Radomíra Pecha a to k datu 30. 5. 2012, přestože byla uzavřena v období mezi 9. 8. 2012 a 20. 8. 2012, obviněná Gaberová následně zajistila vystavení dokladů majících prokazovat, že společnost Merkator zboží dodávala společnosti Gab-Phone prostřednictvím společnosti JZ-Doprava, ačkoliv role tohoto prostředníka byla pouze fiktivní a ve skutečnosti bylo dodáno zboží přímo, obviněný Zajac poskytl pro provádění uvedených operací společnost JZ-Doprava, kdy si byl vědom s ohledem na předchozí zkušenost z přeprav prováděných pro tuto skupinu obžalovaných, že bude sloužit k tomu, aby jejím prostřednictvím byla krácena DPH a dále prováděl pro uvedené spoluobžalované přepravu zboží ze Slovenska, kdy deklaroval, že tato byla provedena z Merkator na JZ-Doprava, přestože si byl vědom toho, že JZ-Doprava žádné zboží nepřevzala a jejím odběratelem jsou jiné subjekty, kdy takto jednal v úmyslu zastřít skutečnost, že společnost JZ-Doprava je subjektem sloužícím toliko k tomu, aby jejím prostřednictvím byla formálně krácená DPH, a dále pak uzavřel výše uvedenou smlouvu o převodu obchodního podílu ve zmiňované společnosti na Radomíra Pecha, a za tímto účelem jej na základě pokynů obviněných H. a Gabery jmenoval jednatelem společnosti Radomíra Pecha, přestože neměl v uvedené době jeho souhlas k tomu, aby se stal jednatelem uvedené společnosti, následně pak v době nejméně od 29. 5. 2012 do nejméně 9. 1. 2013 v Ostravě organizovaná zločinecká skupina, v tomto případě obvinění Gabera, H., Gaberová a Zajac v součinnosti a po vzájemné dohodě v úmyslu neoprávněně zkrátit DPH a obohatit se tím na úkor českého státu, zastoupeného správcem daně Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územním pracovištěm Ostrava III postupovali tak, že obviněný Gabera v řetězci obchodních společností působící v pozici jediného jednatele české obchodní společnosti Gab-Phone po konzultaci činnosti s obviněným H., v součinnosti nejméně s obviněnou Gaberovou, jedinou jednatelkou slovenské obchodní společnosti Merkator a obviněným Zajacem, jednatelem české obchodní společnosti JZ-Doprava, prováděli pomocí logovacích záznamů k elektronickému bankovnictví platby za nebo ve prospěch obchodních společností zapojených ve zmíněném řetězci, a to nejméně v případě obchodních společností Gab-Phone, Merkator a JZ-Doprava, vždy tak, aby vznikl dojem legálnosti obchodních aktivit a řádných platebních styků, přičemž slovenská společnost Merkator zde působila v uvedeném období jako generální dodavatel zboží, a to mobilních telefonů různých značek pro českou společnost JZ-Doprava, česká společnost JZ-Doprava následně působila jako generální dodavatel týchž mobilních telefonů pro českou společnost Gab-Phone, a česká společnost Gab-Phone je následně prodávala dalším v řetězci zapojeným obchodním společnostem, a to s vědomím, že ve skutečnosti mezi uvedenými subjekty neprobíhá skutečná obchodní činnost, nýbrž činnost administrativní s cílem ponechat daňovou povinnost přiznat a zaplatit DPH z prodeje zboží na území České republiky na spol. JZ-Doprava, kterou již z pozice jednatele oficiálně měla zastupovat dosazená výše zmíněná osoba Radomír Pech, který vykonával funkci jednatele společnosti JZ-Doprava pouze formálně, a to pod přímým vedením a na základě pokynů obviněného H., které mu tento po dohodě s dalšími členy organizované zločinecké skupiny předával, resp. pokynů, které mu zprostředkovaně tlumočil obviněný Gabera, přičemž návrh na zápis těchto změn ve vedení společnosti JZ-Doprava, byl podán prostřednictvím datové schránky u rejstříkového soudu, v daném případě vedeného u Krajského soudu v Ostravě, opakovaně až ve dnech 20. 8. 2012 a 16. 10. 2012, a to záměrně tak, aby se o tomto příslušný správce daně dozvěděl pokud možno co nejpozději a společnost následně přestala podávat daňová přiznání jakož i komunikovat se správcem daně, tímto způsobem popsaná organizovaná zločinecká skupina přenesla předem dohodnutým způsobem a za pomoci z větší části fiktivně a podvodně vykazované daňové dokumentace daňovou povinnost a odpovědnost s tímto spojenou ze společnosti Gab-Phone na společnost JZ-Doprava, jejímž úkolem bylo převzít na sebe účelově daňovou povinnost, daň neuhradit a přestat komunikovat se správcem daně, což učinila, přičemž jednáním obviněných Gabery, H., Gaberové a Zajace obchodní společnost JZ-Doprava účetně vykázala a finančně uhradila v době od 29. 5. 2012 do 9. 1. 2013 pořízení zboží, především mobilních telefonů různých značek, z jiného členského státu, v daném případě od slovenské obchodní společnosti Merkator, které následně vykázala jako prodané v objemu nejméně 1.228.305.640 Kč české obchodní společnosti Gab-Phone, která takto pořízené zboží podle pokynů obviněného Gabery účetně vykázala jako prodané v řetězci dalších obchodních společností, uvedení obvinění vědomě, vzájemně, cíleně, organizovaně a aktivně spolupracovali na jednání, v jehož důsledku česká obchodní společnost JZ-Doprava jako čtvrtletní plátce DPH u správce této daně Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava III, nepřiznala za zdaňovací období 2. až 4. čtvrtletí roku 2012 a za 1. čtvrtletí roku 2013 daňovou povinnost na DPH na výstupu v celkové výši 205.180.001 Kč, a to konkrétně: 31.935.048 Kč za 2. čtvrtletí roku 2012, 74.054.820 Kč za 3. čtvrtletí roku 2012, 87.537.808 Kč za 4. čtvrtletí roku 2012, 11.652.325 Kč za 1. čtvrtletí roku 2013, čímž vznikla zkrácením DPH České republice škoda v celkové výši 205.180.001 Kč, kdy na uvedené škodě se podíleli uvedení obvinění společně, a tedy obvinění Gabera, H., Gaberová a Zajac jsou spoluzodpovědní za škodu České republice vzniklou zkrácením DPH ze strany společnosti JZ-Doprava, a to za období nejméně od 29. 5. 2012 do nejméně 9. 1. 2013 do výše 205.180.001 Kč.

Podle jednání všech obviněných popsaného v bodech I. – IV. v rozsahu vytýkaném jednotlivým obviněným se podíleli na způsobení škody České republice tak, že obviněný - Gabera v celkové výši 777.095.566 Kč, - H. v celkové výši 329.913.179 Kč, - Mas v celkové výši 50.181.318 Kč, a dále pokus o způsobení škody v celkové výši 17.279.393 Kč, - Schovánek v celkové výši 143.137.226 Kč, a dále pokus o způsobení škody v celkové výši 8.875.923 Kč, - Schovánková Hochová v celkové výši 3.166.669 Kč, a dále pokus o způsobení škody v celkové výši 3.241.605 Kč, - Śmielak v celkové výši 571.915.565 Kč, - Gaberová v celkové výši 646.633.985 Kč, - Zajac v celkové výši 444.931.838 Kč, - Tesařík v celkové výši 424.728.161 Kč, - spolupracující obviněná B. v celkové výši 441.453.984 Kč, - spolupracující obviněný P. v celkové výši 441.453.984 Kč.

II. Dovolání obviněných

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, podali prostřednictvím obhájců dovolání obvinění Gabera, H., Mas, Schovánková Hochová a Gaberová podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněný Śmielak podle § 265b odst. 1 písm. d), i) tr. ř., obviněný Schovánek podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný Zajac podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v neprospěch i ve prospěch obviněných Kvapila a Kajury, kteří byli zproštěni obžaloby.

a) dovolání obviněného Gabery

6. Obviněný Gabera prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vyhotovováno nepřiměřeně dlouhou dobu (déle než jeden rok), v čemž shledal porušení zásad uvedených v § 129 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř., podle něhož může být lhůta pro vyhotovení rozsudku prodloužena po souhlasu předsedy soudu na 20 dnů, na delší dobu jen při odůvodněných okolnostech. V posuzované věci hlavní líčení před soudem prvního stupně probíhalo od 1. 12. 2017 do 20. 11. 2020, tedy téměř tři roky a rozsudek byl stranám zaslán až 15. 12. 2021. Odvolací soud vysvětlil, že soudce Mgr. Vítězslav Božoň byl na stáži u Vrchního soudu v Olomouci. Tuto skutečnost však nepromítl do úvah o uloženém trestu. Jestliže délka řízení činila více než 12 let a z toho více než jeden rok zabralo písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a jeho doručení, jde nejen o časově nadstandardní délku řízení, ale o délku řízení, na které se obviněný na jedné straně žádným způsobem nepodílel, ovšem na straně druhé se tato skutečnost nijak neprojevila v jeho sféře v podobě ukládaných trestů, tedy nebyl mu uložen trest kratšího trvání. Proto obviněný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že doba trvání trestního řízení je ještě přiměřená, protože nešlo o tak sofistikovanou a složitou věc, jak soud uváděl, což potvrdil i soud prvního stupně, který konstatoval, že trestná činnost obviněných byla jednoduchým krácením daní, které probíhalo stále stejným způsobem. V uvedeném obviněný shledal porušení pravidel spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy. 7. Námitky tohoto obviněného směřovaly i proti nestrannosti soudce soudu prvního stupně Mgr. Vítězslava Božoně, z důvodu jeho přeložení k Vrchnímu soudu v Olomouci, kde současně zpracovával odůvodnění rozsudku, který vyhlásil jako předseda senátu soudu prvního stupně dne 20. 11. 2020. O průběhu hlavního líčení byl pořízen zvukový záznam, který však nesouhlasí s následným písemným odůvodněním rozsudku, což je okolnost, která významným způsobem narušuje důvěru ve spravedlivé rozhodnutí. Jestliže odvolací soud tyto skutečnosti posuzoval ze zvukového záznamu, který si zřejmě přehrál, neučinil tak v průběhu veřejného zasedání, čímž porušil zásadu veřejnosti garantovanou právem na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. 8. Vůči výroku o vině namítal tzv. opomenuté důkazy, jimž se odvolací soud sice věnoval, avšak vadně shledal, že nebylo důvodu k provedení důkazu v podobě znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, což dovolatel navrhoval. Odvolací soud nevyložil, proč navrhovaný důkaz proveden nebude právě s koncentrací pozornosti na znalecké závěry učiněné ve znaleckém posudku zpracovaném znaleckým ústavem A-Consult plus spol. s r. o., IČ 41186907 (dále „posudek společnosti A-Consult“), jenž vykazoval vady, neboť byl zpracován na objednávku orgánu činného v trestním řízení, a proto mělo být na vyvážení v rámci zásady „rovnosti zbraní“ vyhověno požadavku obviněného na znalecké zkoumání tak, aby byla prokázána jeho nevina. Obzvláště když tvrdil, že se nepodílel na skutku, který je mu kladen za vinu, k čemuž již v podání ze dne 9. 3. 2020 uváděl, že zajistil komplexní účetní dokumentaci společnosti Merkator a ASPADERA. V uvedeném podání podrobně argumentoval k podkladovým účetním dokladům, které znalecký ústav ustanovený policejním orgánem při zpracování jeho znaleckého posudku neměl k dispozici, a proto jsou soudy učiněná skutková zjištění založena na neúplných a nesprávných znaleckých závěrech. Hodlal tak prokázat, že nešlo o fiktivní plnění. Odvolací soud se navíc zabýval znaleckým posudkem zpracovaným společností A-Consult a posudkem od znaleckého ústavu VGD APRAISAL vypracovaným na žádost obhajoby obviněného Kvapila, který se vyjadřoval kriticky k závěrům soudního znaleckého posudku, a proto byl požadavek na provedení dalšího znaleckého posudku opodstatněným. Obviněný se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že „druhý jmenovaný znalecký ústav nevycházel ze stejných podkladů a nezodpovídal stejné otázky“. V tomto smyslu je konstatování odvolacího soudu, že žádným způsobem nebyla narušena objektivnost a věrohodnost znaleckého zkoumání, pouhou proklamací bez jakékoliv reflexe na reálný stav věci. 9. Obviněný brojil proti závěru soudů týkajícímu se struktury zapojených společností, resp. jejich obchodní spolupráce, který dovozovaly z dokumentu nazvaného „návrh obchodní spolupráce“, vypracovaným obviněným H., protože odvolací soud zcela pominul časové zařazení jeho vyhotovení, jakož i namítaný účel, pro který byl vyhotoven. Obecně je akceptováno, že chyby v účetnictví i daňové evidenci lze předpokládat a existuje nástroj na jejich odstranění v podobě tzv. opravných daňových dokladů. Zmíněný dokument svým obsahem nijak nezachycoval probíhající obchodování společností, které dovolatel ovládal, nýbrž ve vztahu k němu vysvětloval postavení těchto společností při obchodování s jednotlivými druhy zboží v návaznosti na tzv. skupinovou registraci k DPH, která odpovídá právní úpravě vtělené do zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, jehož část čtvrtá provedla změnu zákona č. 235/2004 Sb. Jde tu o zákonnou úpravu „skupiny“, kterou se pro účely zmíněného zákona rozumí skupina spojených osob se sídlem, místem podnikání nebo provozovnou v tuzemsku, která je registrována k dani jako plátce podle § 95a zákona č. 235/2004 Sb. Obviněný zmínil tzv. karuselové obchody, které jsou definovány v rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 6. 7. 2006, a to ve spojené věci C-439/04 a C-440/04 1) Axel Kittel vs. Belgický stát a 2) Recolta Recycling vs. Belgický stát. Soudy však toto rozhodnutí pominuly a nezabývaly se jím (srov. bod 115. rozsudku odvolacího soudu). 10. Vadně podle obviněného soud postupoval u výpovědi svědka Anh Tuan Hoanga, jenž nebyl osobně vyslechnut, ačkoli na tom obviněný, i přes to, že se nechtěl účastnit hlavního líčení, trval. Pouhým čtením této výpovědi nemohl být zcela konzumován jeho návrh na osobní výslech tohoto svědka, zejména s ohledem na to, že tato výpověď byla přečtena dne 17. 4. 2018 a posléze proběhlo hlavní líčení ještě několikrát za účelem doplnění dokazování (rozhodnuto bylo až dne 20. 11. 2020). Obviněný nesouhlasil s tím, že odvolací soud tento postup shledal možným pro nedosažitelnost jmenovaného svědka, neboť jeho výslech byl klíčový v kontextu s jeho ovládáním společností OCEANIA. 11. Nedůvodně soudy neakceptovaly jeho obhajobu, že s orgány činnými v trestním řízení nespolupracoval proto, že se bál o životy svých dětí a celé své rodiny, a že si celou dobu myslel, že z jeho strany je vykonávána legální činnost, protože spoléhal na rady odborníků, a až v době zahájení finanční kontroly si uvědomil, že se to negativně projeví ze strany jeho tehdejších obchodních partnerů. Poukázal na aktivitu obviněného Tesaříka, který dovolateli v době, kdy již probíhalo daňové řízení, ozřejmil svou účast na obchodování s požadavkem, aby vzal vše na sebe. Aktivita dovolatele směřovaná k odstranění pochybností v daňových řízeních cílila na zajištění odborné pomoci, a to jak právní, tak daňově a účetní, na níž se podílel i obviněný H. 12. Při závěru o naplnění znaků organizované zločinecké skupiny soudy rezignovaly na zjištění skutečného stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, protože nelze vycházet z výpovědí osob, které prohlásily vinu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021, nelze akceptovat cokoliv za nespornou skutečnost z prohlášení viny nebo dohody o vině a trestu jen proto, že mezi stranami trestního řízení na tom existuje konsensus, ačkoliv je zřejmé, že to neodpovídá pravdě. Obviněný Tesařík učinil prohlášení viny ve snaze dosáhnout pro sebe mírnějšího trestu, ačkoli jeho tvrzení nezapadají do skutkových závěrů, protože od něj obviněný nedostal žádné schéma ani pokyny k další činnosti, jak tvrdil. Rovněž nebylo prokázáno, že obviněný byl tím, kdo vykonával pokyny obviněného Śmielaka. Popis spolupráce dotčených společností, které prováděly karuselové obchody, poskytnutý obviněným Tesaříkem, tudíž není v souladu se zjištěným skutkovým stavem, protože někteří spolupachatelé tvrzení obviněného Tesaříka vyvrátili. Zejména k tzv. „organizaci činnosti obviněné Gaberové či obviněného Zajace“ zdůraznil, že spolupracující obviněný Tesařík uvedl, že „neví, kdo mu dával pokyny, možná Gabera“, anebo že dovolatel „měl myslím jeden a půl procenta z faktury“, vše svědčí o tom, že Tesařík vypovídal účelově. Z žádného provedeného důkazu nelze potvrdit pravdivost jeho tvrzení, že všichni věděli o krácení daní, tím méně o tom, že svým jednáním fakticky naplňují zákonné znaky organizované zločinecké skupiny tak, jak to předpokládá § 361 tr. zákoníku. 13. Výroku o trestu obviněný vytýkal jeho nepřiměřenou přísnost s ohledem na jeho postavení v hierarchii obviněných, zejména oproti podmíněnému trestu odnětí svobody u obviněného Tesaříka, vytýkal i to, že soudy nezkoumaly proporcionalitu uloženého trestu. 14. V doplnění dovolání obviněný poukázal na vadné hodnocení výpovědi obviněného Zajace, jenž před odvolacím soudem prohlásil vinu, což odvolací soud přijal a uložil mu mírnější trest. Ohledně dovolatele však tento obviněný vypověděl, že jím nebyl řízen, protože pokyny mu dával spolupracující obviněný P., z čehož však soud nevycházel. Skutečností je, že přeprava zboží byla realizována bez vědomí dovolatele (tzv. za jeho zády), což potvrzují zejména odposlechy telekomunikačních hovorů. V tomto smyslu odvolací soud pochybil, pokud považoval za přiléhavá skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť nevzal v potaz skutečnosti plynoucí z odposlechů telekomunikačních hovorů a výpovědi obviněného Zajace.

15. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti obviněný Gabera navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 50 T 9/2016, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

b) dovolání obviněného H.

16. Obviněný H. podal dovolání, jímž vytýkal, že odvolací soud mu při veřejném zasedání konaném ve dnech 5. a 6. 12. 2022 nedovolil, aby se vyjadřoval k věci v takovém rozsahu, jaký považoval za vhodný, v čemž shledal porušení § 33 odst. 1 tr. ř. a § 92 odst. 3 tr. ř., s požadavkem na stručnost mimo rámec dříve přednesených výpovědí. Poukázal na to, že se odvolací soud jeho námitkami nezabýval a vyjádřil se k nim až v odůvodnění svého rozsudku, na což nemohl reagovat. 17. Obdobně jako obviněný Gabera vytýkal tzv. systémovou podjatost soudce Mgr. Vítězslava Božoně, který v době vypracovávání rozsudku soudu prvního stupně absolvoval stáž na odvolacím soudu. Odvolací soud k této námitce podjatosti neuvedl řádný důvod, proč podle něj jmenovaný soudce nebyl podjatý. Obviněný nesouhlasil s tím, že skutečnost, že stáž tohoto předsedy senátu byla dlouhodobě plánovaná, by měla jít k tíži obviněných. 18. Podle obviněného nepřiměřená délka řízení je v této trestní věci evidentní, a proto nesouhlasí s odvolacím soudem, že jde o nadstandardní a složité řízení ohledně dvou obviněných občanů polské republiky, u kterých mohla být jejich část vyloučena k samostatnému projednání tak, aby se nutnost zajistit tlumočníka a další překladatelské služby nedotkla ostatních jedenácti obviněných. Obvinění žádné průtahy nezavinili, a proto měla být délka řízení promítnuta do uloženého trestu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 2859/2009, a ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 554/04). 19. Rozsudku odvolacího soudu obviněný vytkl povšechnost, v důsledku čehož dostatečně nereagoval na uplatněné námitky. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 324/2020, shrnul, že kdyby odvolací soud postupoval pečlivě, nemohl by zamítnout důkazní návrhy obviněného a hodnotit provedené důkazy zcela v jeho neprospěch a v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 20. Podle obviněného jeho vina prokázána nebyla a nebyly zjištěny skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit jeho zavinění anebo jeho konkrétní protiprávní jednání vedoucí k porušení povinností zmocněnce či substitučního zástupce advokáta a zaměstnance advokátní kanceláře při vedení daňového řízení. Nezfalšoval ani úmyslně nezkreslil žádné podklady či výkazy, nezatajoval daňovou povinnost ani neuváděl nepravdivé informace. Rovněž nezkrátil žádnou daň a ani nezpracovával, nesestavoval a nepodával daňová přiznání. Veškeré jeho úkony byly zcela legální, a ačkoli měl o společnostech uváděných v obžalobě ze své pozice povědomí, tak se nepodílel na jejich chodu, a s drtivou většinou obviněných se potkal až v rámci trestního řízení. Spolupracující obvinění potvrdili, že se s obviněným společných akcí neúčastnili a že ho neznají, a proto není dovolateli zřejmé, jak mohlo dojít k závěru o tom, že byl členem organizované zločinecké skupiny. 21. Závěrem dovolání obviněný H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.

c) dovolání obviněného Mase

22. Obviněný Mas dovolání podal proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jemuž vytkl, že se řádně nevypořádal s jím vznesenými námitkami, jak ukládají nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05. Tvrdil, že mu nebyl doručen kompletně přeložený rozsudek soudu prvního stupně, ale pouze překlad značně omezený, vztahující se pouze na části, které se ho přímo dotýkají. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu (srov. bod 100.), že tím nebylo zkráceno jeho právo na tlumočníka. Částečný překlad rozsudku neplní svoji funkci dostatečně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 381/22). Pokud mu byla poskytnuta pouze část rozsudku, byl v nevýhodě oproti ostatním procesním stranám, které disponovaly jeho úplným zněním. Rovněž tvrdil, že mu nebylo umožněno vést závěrečnou řeč v rozsahu svých požadavků, neboť byl přerušen a nebylo mu dovoleno pokračovat, ačkoli chtěl uvést pouze skutečnosti, které se týkaly projednávané věci a měly význam pro posouzení jeho viny. Jeho řeč trvala asi dvacet minut a nemíjel se s meritem věci. Odvolací soud (srov. bod 95. rozsudku odvolacího soudu) v tom nedostatek nespatřoval, s čímž se nespokojil, protože se domníval, že tímto postupem došlo k porušení jeho práva vyjádřit se ke všem důkazům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 321/2018). 23. Popisu skutku ve výroku pod bodem II. vytýkal, že je nedostatečný ke všem znakům trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 867/2020, a ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 6 Tdo 139/2020). Za chyby považoval, že v něm chybí v období ledna 2011 konkrétní zmapování toku zboží od společnosti OCEANIA a přijaté plnění od společnosti SILAS, případně podání daňového přiznání touto společností za období leden 2011. Došlo podle něj k nedostatečnému vymezení objektivní stránky trestného činu, a nebylo možné za toto období dovodit jeho odpovědnost. Nesrovnalosti namítal i u popisu skutku pro období března roku 2012, kdy část zboží měla být společností BRALOVANE naskladněna, ale již není uvedeno, jak velká část zboží to byla. Chybí podklad pro závěr, že věděl o daňových únicích, přičemž tato skutečnost nevyplývá ze spisového materiálu a nebylo vyjasněno ani to, jak mohl celý řetězec fungovat a jak společnost OCEANIA vykonávala spoji pozici tzv. missing tradera, a jak se na této činnosti podílel. Poukázal na rozpory v objemech plnění, ke kterým mělo mezi společnostmi docházet, když tvrdil, že společnost OCEANIA společnosti Gab-Phone v prvním čtvrtletí 2012 poskytla plnění v objemu 433.272.894 Kč, avšak tato společnost ho měla přeprodat společnosti SILAS a OSKAR v celkové hodnotě 557.878.715 Kč, což je evidentní rozpor, neboť objem plnění neodpovídá o více než 120 milionů korun, což svědčí o tom, že společnost Gab-Phone musela přeprodat i zboží jiné, pořízené odjinud. Uvedené okolnosti podtrhují nejednoznačnost popisu skutku a jeho zjevnou nesprávnost, stejně jako svědčí o tom, že závěr odvolacího soudu vyjádřený v bodě 134. rozsudku, že byl zdokumentován tok zboží a všechny znaky trestných činů byly jednoznačně popsány, je vadný. Nebylo dostatečně objasněno, zda a jakým způsobem bylo zboží dodávané společnosti BRALOVANE ze strany společnosti SILAS skutečně pořízeno společností OCEANIA, a v jakém rozsahu byla při jeho pořízení zkrácena DPH. V popisu skutku nejsou dostatečně uvedeny ani konkrétní okolnosti o naplnění jeho subjektivní stránky (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 113/2021, ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 7 Tdo 263/2021, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04). 24. Dovolatelem ovládaná společnost BRALOVANE podle něj pouze nakupovala od dodavatelů zboží, fakturovala včetně DPH, a zboží dále přeprodávala včetně DPH, a následně uplatnila nárok na odpočet této daně, což je v souladu s příslušnými právními předpisy. Neměl představu o tom, že působí v organizované zločinecké skupině a nekrátil žádnou daň (k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1037/2013). Úvahy o zavinění popsal soud prvního stupně pouze v bodě 42. rozsudku, ale závěry o jeho úmyslné účasti na trestné činnosti nelze opírat o výpovědi obviněných P. a Tesaříka, protože ti popsali pouze jeho neurčitý vztah k obviněnému Śmielakovi, případně šlo spíše o kamarádský než pracovní vztah. Ani obviněný Tesařík ve své výpovědi k jeho zapojení do trestné činnosti neuvedl nic konkrétního a omezil se na vlastní hypotetické soudy. O úmyslu obviněného pak nesvědčí ani jeho přátelské vztahy s obviněným Śmielakem, jenž mu pouze pomáhal v jeho podnikání, kde měl kontakty na své dodavatele, což je zcela běžné, a ani tato skutečnost nesvědčí o jeho zavinění. Komunikace se svými dodavateli realizovaná prostřednictvím aplikace SilenTel je běžnou praxí, a že se jeho jméno objevovalo v konverzacích jiných obviněných, nesvědčí o jeho úmyslu, který nelze dovozovat ani ze skutečností uvedených v bodě 95. rozsudku, protože dokládá jen to, jak organizovaná zločinecká skupina fungovala, nikoli to, že do ní byl obviněný zapojen. Ani spolupracující obviněná B. obviněného Mase ve své výpovědi neusvědčila. Neztotožnil se rovněž s argumentací odvolacího soudu v bodě 140. jeho rozsudku. 25. Uložený trest shledal obviněný zjevně nepřiměřeným zejména proto, že od spáchání trestné činnosti v době vyhlášení rozsudku uběhlo již třináct let a trestní řízení trvalo deset let, aniž by zavinil průtahy v něm vzniklé. Výroku o náhradě škody vytkl, že pokud nevěděl o páchání trestné činnosti, nemůže být zavázán k náhradě škody (viz obsáhlý poukaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu řešící daňové řízení, uplatňování odpočtů a další otázky spojené s DPH uvedené v dovolání obviněného). 26. S ohledem na výše uvedené obviněný Mas navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 50 T 9/2016, a sice co do výroku o vině obviněného, o jemu uloženém trestu, povinnosti k náhradě škody, jakož i všechny další obsahově na ně navazující výroky, a v souladu s § 265l odst. 1) tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc opětovně projednat a rozhodnout.

d) dovolání obviněného Schovánka

27. Obviněný Schovánek vady spatřoval zejména v opomenutých důkazech a nepřiměřené délce trestního řízení, protože soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že trestní řízení trvalo dvanáct let. Odvolací soud v bodě 146. rozsudku úvahy soudu prvního stupně jen doplnil a rovněž délku trestního řízení nepovažoval za nadstandardní, i když v mezidobí proběhla pandemie koronaviru, jde o nepřiměřeně dlouhé řízení (k tomu srov. rozsudky velkého senátu ESLP ze dne 16. 9. 1996, Süßmann proti Německu, č. 20024/92, a ze dne 27. 6. 2000, Frydlender proti Francii, č. 30979/96, stejně jako nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 531/2012). Podle obviněného délka řízení byla ovlivněna i stáží soudce, protože tento zájem nemůže převažovat nad zájmem společnosti na rychlosti trestního řízení (§ 129 odst. 3, 4 tr. ř.). 28. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal ani s námitkou systémové podjatosti kvůli osobě soudce Mgr. Vítězslava Božoně, jenž zpracovával rozsudek soudu prvního stupně a současně vykonával funkci přiděleného soudce vrchního soudu, který jako soud druhého stupně rozhodoval o odvolání v této věci. Jde proto o soudce, u nějž lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. 29. Výhrady obviněného směřovaly i proti neprovedeným navrženým důkazům, protože nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědci, zejména daňová poradkyně, auditorka a účetní Ing. Zíková, přičemž způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s tímto návrhem, považoval za nezákonný, a ani odvolací soud tuto vadu nenapravil. Přestože byl obviněný při hlavním líčení dne 18. 2. 2020 předsedou senátu vyzván, aby se vyjádřil, zda na svých důkazních návrzích trvá a k čemu mají jednotliví svědci vypovídat, opakovaně předseda senátu upozorňoval, že je potřeba dodat bližší kontaktní informace za účelem možného předvolání takových svědků, aniž by blíže specifikoval, jaké kontaktní informace nad rámec těch již dodaných požaduje, případně v čem jsou doposud zaslané návrhy nedostatečné. Následně u hlavního líčení dne 29. 7. 2020 rozhodl o ukončení dokazování a o zamítnutí důkazních návrhů, a v navazujícím ústním odůvodnění uvedl, že obviněný neposkytl na navrhované svědky kontaktní údaje, a že důkazní návrh je nadbytečný. V odůvodnění rozsudku však uvedl jiné důvody, a nedodání kontaktních informací vůbec nezmiňoval (viz část IV. odst. 3 až 8. svého dovolání). Odvolací soud podle obviněného i přes zjevné vady v dokazování potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a sám citoval nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, který však svým rozhodnutím popřel (srov. bod 113. rozsudku odvolacího soudu), protože obviněným překládaný důkaz byl zcela relevantním, ač jiným obviněným (Tesaříkovi, Kvapilovi a Gaberovi) bylo umožněno při hlavním líčení vyslechnout svědky z daňové a účetní oblasti. Proto je přesvědčen, že soud prvního stupně vůbec nevzal v potaz důvody, pro které výslech svědkyně Z. navrhoval. Nešlo ani o nadbytečné důkazy, protože svědkyně Z. byla povolanou osobou k tomu, aby vypovídala ke skutečnostem, které byly dovolateli kladeny za vinu. Postup soudu prvního stupně označil za netransparentní a nedůvěryhodný a zcela okrajově uvedl, že si soudy v této složité daňové věci nevyžádaly účetnictví společnosti Oskar, které obsahuje veškeré daňové doklady. 30. Obviněný také zpochybnil své vědomé působení v organizované zločinecké skupině (§ 107 odst. 1 a § 361 odst. 1 tr. zákoníku), protože soudy provedené důkazy např. výpovědi spolupracujících obviněných P. a B., výpověď obviněného Tesaříka, obchodní listiny a razítko společnosti Merkator (aniž by bylo prokázáno, že by razítko bylo kdy obviněným k něčemu použito), to vše nalezené v bytě dovolatele, osobní vztahy s některými ostatními obviněnými nebo používání aplikace SilenTel pro takový závěr nesvědčí. Nepopřel vazby na obviněného Śmielaka nicméně tvrdí, že tyto vztahy nesvědčí o jeho zapojení do organizované zločinecké skupiny, stejně jako ho neusvědčují výpovědi obviněných P. a Tesaříka, kteří byli motivováni vidinou příznivějšího trestu. O údajném úmyslném zapojení dovolatele do organizované zločinecké skupiny mělo svědčit, kromě jiného, také používání aplikace SilenTel, nicméně v rámci tohoto trestního řízení nebylo prokázáno, že by užívání takové aplikace znamenalo účast na organizované zločinecké skupině, a jako nedůvodný se jevil obviněnému Schovánkovi závěr soudu, že užití této nákladné aplikace nic neodůvodňovalo, ačkoli náklady na ni (asi 1.000 EUR ročně) byly podle obviněného zcela zanedbatelné. Rovněž nebylo podle obviněného prokázáno, že by v rámci organizované zločinecké skupiny jednal ve vztahu nadřízenosti nebo podřízenosti, což netvrdili ani spolupracující obvinění B. a P., a nebylo objasněno, že by měl alespoň rámcovou představu o činnosti organizované zločinecké skupiny (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1037/2013). Od samého počátku popíral to, že by jednal v rámci organizované zločinecké skupiny, nebo že by o ní věděl. Jeho zapojení do organizované zločinecké skupiny nebylo podle dovolací argumentace založeno na objektivních důkazech (srov. bod 140. rozsudku odvolacího soudu). 31. Popis skutku podle obviněného obsahuje nesrovnalosti ohledně toku zboží a mechanismu, jakým mělo dojít k vylákání nadměrných odpočtů, protože jako „missing trader“ byla označena společnost OCEANIA, a z rozsudků soudu neplyne, že dovolatel měl povědomí o tom, jak si tato společnost plní, resp. neplní svoje daňové a evidenční povinnosti. Nebylo prokázáno, jak měl celý řetězec obchodních společností fakticky fungovat a jakým způsobem společnost OCEANIA v něm plnila svou roli. Pokud odvolací soud v bodě 134. rozsudku uvedl, že tok zboží od společnosti OCEANIA prokázán byl, tak s tím obviněný nesouhlasil, protože soudem uváděné skutečnosti zjištěny nebyly. Rovněž absentují konkrétní úvahy o tom, zda a jakým způsobem bylo všechno zboží dodávané společnosti Oskar skutečně pořízeno prostřednictvím společnosti OCEANIA, a v jakém rozsahu bylo při pořízení takového zboží neodvedeno DPH (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016).

32. Obviněný nesouhlasil s tím, že soudy závěry o jeho vině založily na výpovědích obviněných Tesaříka, B. a P., ten svou výpověď a doznání uvedl pouze za účelem zmírnění jemu hrozícího trestu, a to až v závěru hlavního líčení dne 15. 1. 2020, a za nesprávné považoval, pokud soud prvního stupně (bod 59. rozsudku) vyhodnotil obviněného Tesaříka jako věrohodného. Tento obviněný měl spory s ostatními a mohl je chtít záměrně poškodit (k tomu obviněný v části VII. bodě 12. dovolání odkázal na konkrétní pasáže z výpovědi obviněného Tesaříka, v nichž se vyjadřoval k obviněným P., Gaberovi, Zajacovi a Śmielakovi). Obviněný Tesařík vypovídal pouze za účelem zmírnění trestu, neboť se po celou dobu řízení aktivně hájil, a až na konci řízení uvedl, že jsou tvrzení obžaloby pravdivá (k tomu srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2019, Adamčo proti Slovensku, č. 45084/14, v němž se jmenovaný soud zabýval použitím výpovědi svědka výměnou za jejich beztrestnost nebo jiné výhody). Popis skutku pod bodem II. neodpovídá objektivním skutečnostem, protože nebylo ničím prokázáno, že by obviněný Schovánek byl jedním z adresátů vybírané hotovosti. To neplyne z fotografie založené na č. l. 52335, 52336 spisu. 33. Uložený trest odnětí svobody označil obviněný za nespravedlivě přísný, vymykající se principu proporcionality zejména s ohledem na délku řízení, kterou nezavinil. Svůj trest porovnal s tresty, které byly uloženy ostatním obviněným (zejména obviněnému Tesaříkovi), a v rámci argumentace zpochybnil, že byl zjištěn motiv jeho jednání, když mu z trestné činnosti neplynuly žádné výnosy. Nebylo prokázáno, že věděl, že bude zkrácena daň, resp. že nebude řádně odvedena, a proto mu tato okolnost nemůže být kladena k tíži, což se mělo projevit ve výroku o náhradě škody. Poškozená Česká republika měla prokázat, že jí škoda vznikla, přičemž ručitelem za tuto škodu je osoba, která věděla, či vědět měla a mohla, že daň ze zdanitelného plnění nebude uhrazena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. n. 5 Afs 78/2017).

34. Závěrečným návrhem se obviněný Schovánek domáhal, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 50 T 9/2019, a to ve výroku o vině obviněného, o trestu, který mu byl uložen, jakož i ve všech dalších obsahově na ně navazujících výrocích a v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc opětovně projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud též požádal s ohledem na důvody, pro které bylo podáno jeho dovolání, aby mu podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o podaném dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody.

e) dovolání obviněné Schovánkové Hochové

35. Obviněná Schovánková Hochová namítala, že v její věci došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, protože trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, kdy tato doba byla způsobena postupem orgánů činných v trestním řízení a sama obviněná nezpůsobila žádné průtahy. Řízení trvalo více než deset let (až 12 let) a značnou část z toho zabralo vyšetřování věci policií, které navíc trpělo fatálními chybami, např. že žádné zboží neexistovalo, což vyvrátil soud. Hlavní líčení probíhalo skoro tři roky, a i když bylo skončeno dne 20. 11. 2020, rozsudek byl obviněné doručen až dne 15. 12. 2021, tedy více než po jednom roce. Tato doba je v rozporu s § 129 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. V souhrnu jde o dobu nepřiměřeně dlouhou, která se měla promítnout do soudy ukládaného trestu. Rovněž tato dovolatelka poukázala na stáž předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Vítězslava Božoně u odvolacího soudu, která zpracovávání rozsudku soudu prvního stupně negativně ovlivnila. Závěry soudů nižších stupňů o přiměřenosti délky trestního řízení považovala za nesprávné a odporující judikatuře Ústavního soudu a ESLP. 36. Procesní pochybení shledávala i v otázce neřešené systémové podjatosti, kterou namítala s ohledem na stáž a následné působení Mgr. Vítězslava Božoně u odvolacího soudu, ačkoli v té době vypracovával prvostupňové rozhodnutí. Tvrdila též, že mezi audiozáznamem z hlavního líčení ze dne 20. 11. 2020 a písemným odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně je zásadní rozdíl, což narušuje důvěru ve spravedlivé rozhodnutí, neboť v tomto audiozáznamu chybí několik desítek minut průběhu jednání hlavního líčení (bod 17. dovolání) až několik hodin jednání (bod 45. dovolání), přičemž odvolací soud tento záznam odmítl přehrát při veřejném zasedání. 37. Pochybení spatřovala též v popisu skutku, jehož se měla dopustit, protože odporuje obecně uznávaným pravidlům formální logiky, když hlavním aktérem byla společnost OCEANIA, která krátila daň a společnost Czech mobil ovládaná obviněnou byla až třetí v pořadí a DPH nekrátila. Zapojení její společnosti by tedy bylo zcela nadbytečné a zkracovalo by zisk ostatních obviněných, k čemuž se soudy podle obviněné nevyjádřily. Nesrovnalosti spatřovala i v tom, že soudy označovaly jako „missing tradera“ společnost OCEANIA, a proto měl být jasně popsán tok zboží mezi jednotlivými společnostmi až ke společnosti Czech mobil. Popis skutku též neobsahuje konkrétní skutečnosti prokazující naplnění subjektivní stránky obviněné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, a ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 113/2021, a další). Společnost OCEANIA prodala mnohem méně zboží, než doputovalo ke koncovým zákazníkům společností BRALOVANE, Oskar, Czech mobil a SILAS, a proto musela mít i jiné dodavatele (skutek pod bodem II.). Popis skutku pod bodem III. je pak podle obviněné zcela nedokonalý a nesvědčí o naplnění všech znaků jí za vinu kladených trestných činů, protože z něj není patrné její zavinění. 38. Soudy řádně nehodnotily účetnictví dotčených společností a vycházely ze znaleckého posudku společnosti A-consult, který je v podstatě nepoužitelným, neboť byl zpracováván postupně na základě chaoticky zasílaných podkladů od orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 420/2009, a Ústavního soudu, ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Soud tímto postupem porušil zásadu „rovnosti zbraní“, a proto žádala zpracování řádného oponentního znaleckého posudku, soud prvního stupně se však nevypořádal s námitkou ohledně neúplnosti a zjevné nesprávnosti znaleckého posudku, který nebyl schopen se vyjádřit ke společnosti Czech mobil, pro neúplnost dokladů. Závěr o úmyslném zavinění soudy vystavěly pouze na nepřímých důkazech, z nichž žádný neprokazuje, že se dopustila trestných činů, neboť soudy skutečnosti plynoucí z důkazů generalizují a dovozují z nich vazby mezi jednotlivými obviněnými, které považují za nestandardní a svědčící o existenci organizované zločinecké skupiny. Vznesla námitky proti věrohodnosti spolupracujících obviněných B., P. a Tesaříka, jejichž výpovědi byly považovány za rozhodné usvědčující důkazy, protože korespondovaly s ostatními nepřímými důkazy, aniž by kterýkoli z nich prokazoval naplnění subjektivní stránky obviněné. Vytkla, že odvolací soud v řadě případů aproboval závěry soudu prvního stupně, které postrádají základ v provedených důkazech (srov. strany 106 a 107 rozsudku soudu prvního stupně). V podání ze dne 28. 2. 2022 odvolacímu soudu popsala důvody, pro které je obviněný Tesařík nevěrohodný, a připomněla, že učinil doznání, resp. prohlášení viny, až po dvou letech před koncem hlavního líčení, aby dosáhl snížení jemu vyměřeného trestu. Účelově pak označil za spolupachatele co nejvíce osob, včetně obviněné Schovánkové Hochové. Stejně tak poukázala na rozpory ve výpovědi spolupracující obviněné B. dne 29. 11. 2022, s nimiž se odvolací soud ani k jejím výhradám nevypořádal. Z výpovědi obviněného Tesaříka bylo podle dovolatelky patrné, že ji činí zcela účelově, a že je naučená tak, aby zapadala do struktury děje, který je obsahem skutkové věty obžaloby, aniž by jím uváděné skutečnosti o karuselových obchodech měly podklad v dalších důkazech. Navíc proti této výpovědi stály výpovědi ostatních obviněných, včetně dovolatelky, která výslovně popřela, že by ji kdokoli řídil a byla součástí systému. Z žádného provedeného důkazu nelze potvrdit pravdivost tvrzení obviněného Tesaříka o tom, že všichni věděli o krácení daní, tím méně o tom, že svým jednáním fakticky naplňují zákonné znaky organizované zločinecké skupiny tak, jak to předpokládá § 361 tr. zákoníku. 39. Podle tvrzení dovolatelky nedošlo ke karuselovým obchodům směřujícím ke sjednání výhody na dani, jak shledaly soudy nižších stupňů, protože při hodnocení dokumentu pojmenovaného „návrh obchodní spolupráce“ vypracovaného obviněným H., nalezeného u obviněného Gabery, se odvolací soud nezabýval časovým zařazením tohoto dokumentu ani účelem, pro který byl vyhotoven. Připomněla možnost tzv. opravných daňových dokladů, pomocí kterých je možné podat dodatečná daňová přiznání nebo zpětně doměřit daň, což odpovídá právní úpravě vtělené do zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, který mění i zákon č. 235/2004 Sb. Jde tu tudíž o skupinu, která je registrována k dani jako plátce podle § 95a cit. zákona. Poukázala rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 7. 2006, ve spojené věci č. C-439/04 a C-440/04, 1) Axel Kittel vs. Belgický stát a 2) Recolta Recycling vs. Belgický stát, který popisuje definice tzv. karuselových obchodů, avšak odvolací soud jej nezohlednil (srov. bod 115. rozsudku odvolacího soudu).

40. Podle obviněné nebylo prokázáno její zavinění, neboť to nemůže vycházet z toho, že byla přítelkyní a manželkou obviněného Schovánka, když její podnikání žádné znaky trestného činu nevykazovalo, jelikož jednala v souladu s daňovým řádem. Vyjádřila se k tomu, že účast na organizované zločinecké skupině musí být vědomá, resp. je nutná alespoň rámcová znalost všech okolností, což u ní nebylo naplněno (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1037/2013), a proto nebyla srozuměna s působením v ní. Důkazy provedené soudem prvního stupně nesvědčí o tom, že by byly naplněny znaky trestného činu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, neboť chybí soustavnost jejího jednání (jednala nahodile a ojediněle), nelze hovořit o vztazích nadřízenosti a podřízenosti ani o tom, že by obdržela jakékoli výnosy z trestné činnosti. Soud druhého stupně ve svém rozsudku na č. l. 140 připustil, že na nelegálních aktivitách ostatních pachatelů se mohly podílet i osoby, které jednaly nevědomky, a byly k páchání trestné činnosti zneužity, což byla i obviněná Schovánková Hochová, protože občas nakoupila mobilní telefony, vystavila řádně daňové doklady, vše zaúčtovala a odvedla veškeré daně a poplatky. Její podnikání fungovalo samostatně a nezávisle, organizovaná zločinecká skupina ji s ničím neseznámila a nedělila se s ní o zisk. Byla obžalována za jednatelství ve společnosti Czech mobil, přičemž soudy nižších stupňů výhradně v odůvodněních hovoří o její činnosti fakturantky ve společnosti Oskar, tedy ve věcech zcela nesouvisejících s obžalobou. Se svým manželem v rámci obhajoby uvedli více jak 110 přesvědčivě rozvedených argumentů, z nichž se odvolací soud vyjádřil pouze k 10, a ani u nich se neobtěžoval vysvětlit, proč nesouhlasí s argumenty obhajoby, pouze obecně konstatoval, že jsou nedůvodné a vytržené z kontextu. 41. Brojila rovněž proti výši jí uloženého trestu odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců, jenž označila za nepřiměřeně přísný a v nepoměru s trestem, který byl uložen obviněnému Tesaříkovi. Podle jejího názoru nekoresponduje s odůvodněním soudu, podle kterého pro kategorii velkého rozsahu zkrácení daně a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb je na místě uvažovat nejméně o 5.000.000 Kč, přičemž u všech obviněných uznaných vinnými inkriminovaným jednáním (vyjma obviněné Schovánkové Hochové) byla tato hranice extrémně přesažena. V jejím případě šlo o škodu v částce 3.166.669 Kč, a dále o pokus o způsobení škody ve výši 3.241.605 Kč, což je oproti ostatním obviněným méně výhodný právní stav, než po novelizaci trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Za účinnosti nové hmotněprávní úpravy ohledně posuzování jednotlivých kategorií škod, která je pro tuto obviněnou příznivější, mělo být na tuto kategorii nahlíženo v její prospěch. Obviněná hranici škody velkého rozsahu podle nové právní úpravy, na kterou je třeba pohlížet při zkrácení daně nejméně v částce 10.000.000 Kč, již nenarušila, což je v uloženém trestu zohledněno zcela nedostatečně. Došlo také k porušení zásady personality sankce a jí uložený trest bude mít dopad zejména na její nezletilou dceru a její matku, která se o ni bude muset starat. Porušena byla také zásada individualizace sankcí. 42. Závěrem dovolání obviněná Schovánková Hochová navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 50 T 9/2016, v rozsahu všech jeho výroků, a současně sám rozhodl o zproštění obžaloby obviněné v celém rozsahu, případně vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

f) dovolání obviněného Śmielaka

43. Obviněný Śmielak podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítal, že nebyla učiněna dostatečná zjištění o jeho nedosažitelnosti pro závěr o tom, že je uprchlý, tj. že by pobýval v cizině s úmyslem vyhnout se trestnímu stíhání, neboť orgány činné v trestním řízení po celou dobu věděly, že se nachází v USA, a že byl zadržen tamními orgány na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu. Obviněný totiž nemohl svobodně rozhodovat o svém pobytu na území cizího státu a nelze proto dovodit, že by se vyhýbal trestnímu řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 82/2002). V průběhu veřejného zasedání jej obhajovala advokátka, jíž vypověděl plnou moc a sdělil jí, aby nekonala žádné další kroky. Byl ve spojení se dvěma obhájci a soudem, který obdržel emailovou komunikaci a konstatoval, že není jisté, že předmětné emaily psal obviněný Śmielak. Odvolací soud nezkoumal, jakým způsobem došlo k udělení plné moci novému obhájci a tuto volbu vyhodnotil jako účelovou, čímž zasáhl do jeho procesních práv, obzvláště když se veřejného zasedání účastnila obhájkyně, jíž vypověděl plnou moc, a přednesla odvolání, se kterým obviněný nesouhlasil. 44. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný brojil proti trestu propadnutí majetku i k nemovitým věcem, které měl ve společném jmění manželů se svojí manželkou D. Ś. Konkrétně pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 414 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 236 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, nabyl na základě kupních smluv ze dnů 13. 12. 2010 a 26. 4. 2011, přičemž účastníkem této smlouvy byl pouze on sám, nikoli jeho manželka, byť se tak stalo za trvání manželství, které bylo uzavřeno dne 1. 6. 2002, a nic nebránilo tomu, aby pozemky nabývali oba do společného jmění manželů, což se také stalo. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2017, č. j. 81 C 298/2017-18, téhož dne pravomocným, bylo manželství rozvedeno. Nebylo vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů. Doložil prohlášení bývalé manželky o zániku společného jmění manželů a vzniku podílového spoluvlastnictví bývalých manželů ze dne 26. 4. 2023, ve kterém oba shodně prohlásili, že společné jmění manželů, jehož součástí jsou i pozemky, které byly předmětem trestu propadnutí majetku, zaniklo podle § 708 odst. 1 obč. zákoníku, a ke dni 1. 12. 2020 vzniklo podílové spoluvlastnictví. Současně manželé prohlásili, že nemovitosti jsou podle zápisu v katastru nemovitostí zapsány v rozporu s faktickým právním stavem pouze na obviněného Śmielaka, ačkoli byly nabyty za trvání manželství, protože byly zakoupeny z prostředků náležejících do společného jmění manželů a neexistují právní důvody pro to, aby byly nemovitosti ve výlučném vlastnictví obviněného. Od 1. 12. 2020, kdy vzniklo podílové spoluvlastnictví, není podle obviněného možné aplikovat v jeho věci § 66 odst. 4 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů se podle obviněného nezabývaly tímto faktickým stavem, ale vycházely pouze ze zápisu v katastru nemovitostí, a proto je výrok o propadnutí části majetku v části vztahující se k výše uvedeným nemovitostem chybný a nezákonný, protože bylo rozhodnuto i o majetku jeho bývalé manželky, která nebyla v této věci obviněná. 45. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i navazující rozsudek Krajského soudu v Ostravě a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. požadoval, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno toto dovolání, jelikož výkon napadeného rozhodnutí má pro obviněného nezvratné osobní důsledky, vylučující reparační či satisfakční funkci trestního práva. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky před rozhodnutím o dovolání pozastavil nakládání s věcmi, které propadly.

g) dovolání obviněné Gaberové

46. Obviněná Gaberová argumentaci vznesla proti naplnění subjektivní stránky, protože tvrdila, že nejednala úmyslně, nebyla si vědoma, že docházelo ke krácení daně ani hierarchického uspořádání a neznala vzájemné vztahy mezi obviněnými a neúčastnila se na organizované zločinecké skupině. Pro takové závěry nesvědčí ani to, že byla družkou obviněného Gabery, který byl v celé hierarchii na vysokém postu, neboť tento závěr je pouhou spekulací soudu. Provozovala pouze legální činnost v rámci řádného obchodování a platila daně. Závěry o subjektivní stránce byly vystavěny pouze na nepřímých důkazech, které netvoří ucelený celek. Soudy nesprávně opřely závěry o její vině o výpovědi svědků P., B. a Tesaříka, proto byli nevěrohodní, když vypovídali tak, aby jejich tvrzení zapadala do kontextu podané obžaloby, a byli poháněni vidinou mírných trestů. Nikdo z nich nepotvrdil, že by se měla podílet na jakékoliv trestné činnosti. Nesouhlasila s tím, jakým způsobem byla její role vymezena v rozsudku soudu prvního stupně, protože byla osobou bez hlubší znalosti problematiky tohoto typu podvodů. Nebyla schopna rozpoznat, že v řetězci s dalšími obchodními společnostmi je někde někým páchána hospodářská trestná činnost na úkor státu, která byla prováděna vysoce sofistikovaným a těžko prokazatelným způsobem. Proto nebylo v jejích silách shledat něco neobvyklého či nezákonného (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 348/2004). 47. Jestliže musí být trestný čin podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku spáchán minimálně v úmyslu nepřímém, ten nebyl obviněné prokázán (viz odvolací soud na č. l. 140, kde připustil, že na trestné činnosti mohly participovat i osoby, které pachatelům sloužily nevědomky k zastření a ztížení odhalení trestné činnosti). Je tedy možné, že byla takovou osobou, a o ničem nevěděla. Konstrukce, že o všem věděla kvůli vztahu s obviněným Gaberou, je nepřípustná a nemůže z hlediska spravedlivého procesu obstát, měla být užita zásada in dubio pro reo. Nebylo prokázáno, že jednotliví obvinění jednali ve vzájemné dohodě za účelem spáchání trestného činu, neboť neexistovala žádná dělba úkolů ani hierarchické uspořádání funkcí a nebyl žádný důkaz, že by trestnou činnost plánovali či připravovali. 48. Obviněná Gaberová dále tvrdila, že důkazy, které byly ve věci provedeny, např. SMS zprávy, listiny a odposlechy, nesvědčí o její vině. U domovních prohlídek figurovala proto, že se konaly v jejím bydlišti, neprokazují však, že si byla vědoma protiprávnosti finančních operací prováděných ve prospěch organizované zločinecké skupiny, ani její manžel si nebyl rozsáhlé činnosti organizované zločinecké skupiny vědom, jak vyplývá z jeho výpovědi. Z trestné činnosti jí neplynul žádný majetkový prospěch, nikdy nevedla nákladný život v luxusu. Skutek, pro nějž je stíhána, nebyl dostatečně prokázán. 49. Uložený trest odnětí svobody považovala za nepřiměřeně přísný až zničující, neodpovídající hlediskům pro ukládání trestu. V poměru s trestem uloženým obviněnému Tesaříkovi je velmi přísný a neproporcionální a nebyla v něm promítnuta doba, která uběhla od spáchání trestné činnosti, ani způsob, jakým se obvinění na trestné činnosti podíleli. Jí uložený přísný trest nesplňuje účel ani smysl trestních sankcí. 50. Na základě všech shora uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 50 T 9/2016, co do výroku o vině obviněné a jí uloženého trestu, jakož i všech dalších navazujících výroků, zrušil a v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc opětovně projednal a rozhodl, alternativně aby sám rozhodl ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. o jejím zproštění. 51. S podáním dovolání obviněná učinila podnět k tomu, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupem dle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud výkon trestu odnětí svobody až do rozhodnutí o podaném dovolání přerušil. Pro případ, že by předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodal, navrhla, aby byl tento podnět posouzen předsedou senátu Nejvyššího soudu v rámci postupu dle § 265o odst. 1 tr. ř.

h) dovolání obviněného Zajace

52. Obviněný Zajac dovolání zaměřil výlučně proti výroku o trestu z rozsudku odvolacího soudu na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., protože v rámci trestné činnosti byl pouze nevýznamným článkem řetězce a jeho činnost měla nepodstatný vliv na výsledné krácení daně, přičemž z transakcí získal jen obvyklou odměnu za realizované dopravy, tedy nepodílel se na výnosu z trestné činnosti. Apeloval na humanitární a sociální aspekt ukládaného trestu s ohledem na dobu uplynulou od spáchání trestné činnosti (téměř 11 let, trestní stíhání trvalo 9 a půl roku a trestní řízení před soudem šest let), a ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle něj mělo být přistoupeno ke kompenzaci této doby právě uložením mírnějšího trestu (k tomu dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo 748/2007). 53. Poukázal na obecnou nespravedlnost založenou tím, že hlavní organizátor trestné činnosti obviněný Tesařík s osobním prospěchem z trestné činnosti ve značném rozsahu, byť se k vytýkanému jednání částečně doznal na samém konci hlavního líčení, a jeho výpověď, mimo jiné vzhledem k jejímu vágnímu a nekonkrétnímu obsahu, nevedla k usvědčení spoluobviněných, kteří byli usvědčováni jinými důkazy, byl odměněn výhodou spočívající v uložení podmíněného trestu odnětí svobody (tři roky se stanovenou zkušební dobou ve výměře pěti let) a peněžitého trestu ve výši 10.000.000 Kč, a naproti tomu dovolatel byl odsouzen k devíti letům a šesti měsícům nepodmíněně. Zdůraznil, že délka trestního stíhání a výkon vazby vedly k jeho nápravě se zapojením do řádného způsobu života (z aktuálního výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu v jiných kauzách by měl být propuštěn 27. 1. 2024), když nyní vykonává jiné tresty odnětí svobody v celkové výměře cca 6 let. 54. V odvolacím řízení využil institut prohlášení viny podle § 206c tr. ř., což se odrazilo ve snížení trestu o 4 měsíce a zařazení do věznice s ostrahou. Takové ohodnocení změny procesního stanoviska však nepovažoval za adekvátní s přihlédnutím k tomu, že obviněný Tesařík se doznal před soudem prvního stupně a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody, což by i u něj bylo odpovídající principům spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. 55. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v části, jíž byl změněn výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že přistoupí k aplikaci § 58 tr. zákoníku a s přihlédnutím k prohlášení viny obviněného mu uložil podmíněný trest odnětí svobody se stanovením zkušební doby, případně trest odnětí svobody nepodmíněný výrazně kratšího trvání.

ch) dovolání nejvyššího státního zástupce

56. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o odvoláních státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě podaném v neprospěch obviněných Kajury a Kvapila proti části přezkoumávaného rozsudku, v níž byli zproštěni obžaloby. Skutečnost, že odvolací soud odvolání státního zástupce posoudil jako nedůvodné, je patrná pouze z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (srov. body 161. až 170.). Ve výrokové části rozsudku však výrok podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání státního zástupce obsažen není. Na tomto požadavku nic nemění skutečnost, že v bodě I. výroku přezkoumávaného rozsudku odvolací soud reagoval na vyjádření státního zástupce ohledně trestů u obviněných Zajace a Schovánka, zde je třeba vyjít ze zásady, že u odvolání státního zástupce týkajícího se více obviněných je třeba rozhodnout ohledně každého obviněného (viz rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Pochybení spočívá v tom, že odvolání podané státním zástupcem posuzoval odvolací soud jako celek, nikoli ke konkrétním odvoláním vůči jednotlivým osobám obviněných, ohledně nichž bylo podáno. Absence zamítavého výroku vede k narušení právní jistoty obviněných Kajury a Kvapila v jejich neprospěch, a proto bylo dovolání nejvyšším státním zástupcem podáno v jejich prospěch. Státní zástupce vysvětlil, že v případě rozhodnutí o chybějícím výroku však nelze zároveň vyloučit, že nové rozhodnutí by mohlo jejich postavení zhoršit, a v tomto směru dovolání zaměřil též v jejich neprospěch. 57. Nejvyšší státní zástupce mimo dovolání (obiter dictum) upozornil na to, že napadený rozsudek obsahuje pod bodem V. výrok, jímž byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná údajná „stížnost státního zástupce“, neboť státní zástupce žádnou takovou stížnost nepodal. Tento výrok je proto nadbytečný a neodráží faktický stav řízení. Podle rozhodovací praxe (srov. rozhodnutí č. 20/2016 Sb. rozh. tr.) soud v hlavním líčení nerozhoduje výslovným výrokem o zamítnutí návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření, nicméně pokud v předmětné trestní věci soud prvého stupně v rozporu s judikaturou výslovně rozhodl o zamítnutí návrhu státního zástupce na uložení zabrání věci ve vztahu k zúčastněné osobě Josef KVAPIL, a. s., a státní zástupce proti takovému výroku rozsudku podal odvolání, tak měl odvolací soud o takovém odvolání státního zástupce rozhodnout. Třebaže v tomto směru rovněž absentuje v napadeném rozsudku příslušný výrok odvolacího soudu, nelze uvedenou vadu zhojit v dovolacím řízení, neboť výrok o „neuložení ochranného opatření“ nespadá do kategorie rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. (takové dovolání by bylo nepřípustné), neboť tato kategorie zahrnuje pouze pozitivní rozhodnutí o uložení takového ochranného opatření. Ohledně obviněných Zajace a Schovánka v bodě I. odvolací soud rozhodl i k odvolání státního zástupce, ačkoliv k tomuto nebyl žádný podklad. V dané souvislosti šlo pouze o vyjádření státního zástupce k odvolání obviněných Schovánka a Zajace při veřejném zasedání, při kterém navrhl, s ohledem na nově zjištěné skutečnosti, upravit výroky o trestech, nicméně to nelze považovat za řádně podané odvolání ve vztahu k těmto obviněným, protože písemně zpracovaná odvolání byla podána v jejich neprospěch a týkala se jen obviněných Kajury a Kvapila. Byť je i tento výrok formálně vadný, právní jistotu uvedených obviněných podle nejvyššího státního zástupce nenarušuje, a navíc tuto vadu nelze dovoláním zhojit. 58. Ze shora uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce požadoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek nerušil, ale aby s ohledem na neúplný výrok přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci jeho doplnění. S ohledem na rozvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265l odst. 2 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby doplnil chybějící výroky o tom, jak bylo rozhodnuto o odvoláních státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě směřujících v neprospěch obviněných Kvapila a Kajury.

III. Vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných a jejich repliky

59. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného Zajace uvedl, že míří vůči nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, což je mimo důvody dovolání. Poukázal na to, že mu byl uložen zákonný trest odnětí svobody v trvání devíti roků a dvou měsíců odvolacím soudem v přípustném rozmezí trestní sazby ve smyslu § 240 odst. 3 tr. zákoníku, navýšené ve smyslu § 108 odst. 1 tr. zákoníku, jejíž horní hranice tak mohla dosahovat výměry až třinácti let a čtyř měsíců. Odvolací soud se individualizací trestu ve vztahu k osobě obviněného zabýval adresně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil – především v bodech 156. až 159. rozsudku, které skutečnosti vzal v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu za podstatné, vymezil se rovněž k přijatému prohlášení viny podle § 206c tr. ř. učiněnému v odvolacím řízení. Jeho argumentace logicky nevyústila v aplikaci postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Přijaté prohlášení viny podle § 206c tr. ř. bylo zohledněno jako polehčující okolnost, a obviněný byl nově zařazen do mírnějšího typu věznice. Nebylo zjištěno negarantování práva obviněného na zohlednění extrémně nepřiměřené délky řízení, aby musela nastoupit její výraznější kompenzace prostřednictvím mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). 60. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněných Gabery a Mase. Při ukládání trestů těmto obviněným se soudy nedopustily žádných excesů, které by znamenaly zásah to principu proporcionality trestní represe, a to zejména s ohledem na délku trestního řízení. 61. Dovolací argumentace obviněného Gabery podle státního zástupce představovala polemiku s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., avšak státní zástupce v dokazování takové nedostatky neshledal. Zároveň šlo jen o opakování obhajoby uplatňované v dřívějších fázích trestního řízení, k níž se soudy nižších stupňů již vyjadřovaly. Námitky o nedostatcích naplnění znaků organizované zločinecké skupiny byly vedeny v rovině neprokázání skutkových zjištění, nikoli identifikace vad nesprávného hmotněprávního posouzení. Námitku o systémové podjatosti vznesenou obviněným Gaberou nepovažoval státní zástupce za relevantní, protože dopadá na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který dovolatel neuplatnil, nicméně byla značně nekonkrétní, bez faktického vymezení důvodů pro vyloučení soudce podle § 30 tr. ř. Ani námitce o neprovedení důkazu znaleckým posudkem státní zástupce nepřisvědčil, protože nejde o opomenutý důkaz, když se odvolací soud tímto důkazním návrhem obviněného zabýval a vypořádal se s ním (srov. bod 182. rozsudku odvolacího soudu), přitom nebyl důvod zpracovávat revizní znalecký posudek, pokud v posudku vypracovaném společností A-consult nebyly shledány vady a byl hodnocen jako každý jiný důkaz postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 62. Za bezpředmětné označil výhrady obviněného Gabery týkající se nezohlednění avizovaných rozhodnutí SDEU, protože směřují výlučně proti odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, přičemž požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí nelze interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného. Řešená problematika byla komplexněji rozebírána v bodu 118. a násl. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně na pozadí rozporované účelovosti existence řetězce obchodních společností a činnosti obviněných v nich pro získání nelegálního zisku na úkor České republiky. 63. Státní zástupce k dovolání obviněného Mase uvedl, že na jeho námitky již bylo adekvátním způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Obviněný se jen snažil prosadit rozdílný náhled na zapojení se do trestné činnosti daňového charakteru a sejmout podíl z vlastní odpovědnosti. Neztotožnil se ani s tvrzením o nedostatku konkretizace popisu skutku k jeho osobě, s nímž se vypořádal již odvolací soud v bodech 107. až 109. odůvodnění rozsudku, byť v obecných rysech v náhledu na možnosti vymezování skutku, který se mu jevil být naopak detailním. Skutek je propojen s odůvodněním rozhodnutí, s nímž vytváří jeden celek. Odvolací soud se vypořádal i s výhradou o absenci překladu písemného vyhotovení rozsudku v bodě 100. odůvodnění rozsudku a reagoval též na odepření, resp. omezení závěrečné řeči, kterou je možné přerušit s odkazem na § 216 odst. 4 tr. ř., jakmile vybočuje zřejmě z rámce projednávané věci, což je dáno zejména u nesouvislosti projevu s vytýkaným skutkem a obviněným jakožto jeho pachatelem postaveným před soud. Z takového postupu nelze vyvozovat odepření práva na obhajobu. 64. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných Zajace, Gabery a Mase odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 65. Vyjádření k dovoláním obviněných Zajace, Gabery a Mase bylo zasláno jejich obhájcům k případné replice. Svého práva ji učinit využil do konání neveřejného zasedání pouze obviněný Mas prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Nováka. Uvedl, že nesouhlasí s hodnocením dovolací argumentace, kterou učinil státní zástupce, protože nevznášel pouze běžné výhrady skutkové povahy ani neusiloval o to, aby dovolací soud znovu rozebíral a hodnotil všechny ve věci provedené důkazy. Poukázal na to, co uváděl ve svém dovolání a obhajoval svoji dovolací argumentaci, nicméně převážně tak činil na podkladě již dříve uvedených tvrzení. Stejně tak vysvětlil smysl svých dovolacích výhrad, kdy nad rámec již uvedeného tvrdil, že z jeho strany nejde o opakovanou obhajobu, nýbrž brojí proti vadám napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se jeho výhradami řádně nezabýval a nevypořádal je. Obviněný Mas tudíž setrval na svých námitkách proti procesnímu postupu obecných soudů v dovolání vyjádřených a podrobně zdůvodněných a měl za to, že argumentace státního zástupce obsažená v jeho vyjádření je obecná a povrchní, postrádající konkretizaci ve vztahu k obviněnému a založená na zjevně nesprávném právním hodnocení relevantních otázek. V neposlední řadě uvedl, že v dovolání řádně vymezil dovolací důvody, velmi pečlivě je vyložil a odůvodnil. Odmítl tvrzení, že by mělo být zjevně neopodstatněným a jako takové by mělo být odmítnuto postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., naopak setrval na svém závěrečném návrhu prezentovaném v podaném dovolání.

66. K námitkám obviněných Schovánkové Hochové a Schovánka zaměřeným vůči trestu odnětí svobody státní zástupce z hlediska jejich přiměřenosti poukázal na to, že nejsou žádným z deklarovaných dovolacích důvodů. Přesto uvedl, že obviněnému Schovánkovi byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, tedy v přípustném rozmezí trestní sazby ve smyslu § 240 odst. 3 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku, jejíž horní hranice tak mohla dosahovat výměry až třinácti let a čtyř měsíců. Stejně tak to platí pro obviněnou Schovánkovou Hochovou, které byl uložen podle § 240 odst. 2 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, což odpovídalo uvedené mírnější kvalifikaci. Podle státního zástupce nepodmíněné tresty odnětí svobody uložené těmto obviněným nevykazují ani ústavněprávní nedostatky, pro které by zásah Nejvyššího soudu do roviny trestání mohl být zcela výjimečně možný, protože byly ze strany soudů nižších stupňů řádně odůvodněny (srov. body 156., 157. rozsudku soudu prvního stupně a bod 143. rozsudku odvolacího soudu). Ani z hlediska extrémně nepřiměřené délky řízení neshledal státní zástupce důvod k tomu, aby musela nastoupit její kompenzace prostřednictvím mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 tr. zákoníku, podle něhož jinak taková délka řízení má povahu okolnosti, na níž citované ustanovení dopadá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). K dopadům výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody na život obviněné Schovánkové Hochové poznamenal, že jde o negativní důsledky, které tvoří nerozlučnou součást tohoto druhu sankcionování. Přítomnost určitých tíživých poměrů odvíjejících se od výkonu trestu, a to např. v rodině, může být významná pro využití navazujících procesních institutů, např. podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody, přerušení výkonu trestu odnětí svobody apod.

67. S dovoláními obviněných se neztotožnil ani pokud zpochybňovali účast na daňové trestné činnosti v rámci organizované zločinecké skupiny a věrohodnost výpovědi obviněných B., P. a Tesaříka, případně nedostatky v naplnění znaků organizované zločinecké skupiny, které byly vedeny spíše z pozice míry prokázání skutkových zjištění a nikoli vystaveny odděleně na platformě ryze hmotněprávních výhrad ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zásadní vady neshledal ni v hodnocení páchání trestné činnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, vyjma určité stručnosti s tím, že v rozboru účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku je obsažena detailnější charakteristika podílů jednotlivých obviněných na činnosti organizované zločinecké skupiny (viz bod 138. rozsudku soudu prvního stupně včetně propojení jednotlivých obviněných a odpovídajícího odkazu na odstavce 25. až 33. tamtéž a bod 139. rozsudku odvolacího soudu). 68. Státní zástupce neshledal důvodnými ani námitky obviněné Schovánkové Hochové o nezohlednění avizovaných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a nevypořádání odvolacích námitek, protože se míjejí s deklarovanými dovolacími důvody. Uznal sice, že stanovisko Vrchního soudu v Olomouci k avizovaným rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie nelze dohledat v odůvodnění rozsudku, nicméně to nepovažoval za vadu, protože řešená problematika byla komplexněji rozebírána na pozadí rozporované účelovosti existence řetězce obchodních společností a činnosti obviněných v nich pro získání nelegálního zisku na úkor České republiky, což se podává především z bodu 118. a násl. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. 69. Neakceptování návrhu obviněným Schovánkem požadovaným výslechem uváděných svědků, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) nepovažoval za vadné, protože soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Soud prvního stupně předvídané povinnosti dostál, neboť návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem jmenovaných svědků zamítl pro omezený důkazní potenciál, což patřičně vysvětlil, jak vyplývá z bodu 54. rozsudku soudu prvního stupně. Repetitivním návrhem na výslech jmenovaných svědků se zabýval a vypořádal se s ním rovněž odvolací soud (viz body 176. a 179. rozsudku soudu druhého stupně). Z důvodů již výše uvedených nepřisvědčil ani námitce obviněného Schovánka o tzv. systémové podjatosti v kontextu s postupem soudce Mgr. Vítězslava Božoně, protože obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., na nějž by tato námitka dopadala, neuvedl. K jeho uplatnění nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení. Navíc se rozchází s konkrétními a předvídanými důvody pro vyloučení soudce ve smyslu § 30 tr. ř. 70. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami obviněného Śmielaka. Poukázal na to, že řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, takže je nezbytné při používání ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty. V posuzované věci bylo proti obviněnému vedeno řízení v postavení uprchlého již od dne 13. 11. 2018, když dával najevo, že se odmítá podrobit trestnímu řízení a vůbec vstoupit na území České republiky. Ze spisového materiálu dostupného státnímu zástupci se nepodává opak, tedy že by orgány činné v trestním řízení posléze dovodily, že obviněný v cizině pobýval bez úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky. 71. Trest uložený obviněnému Śmielakovi nepovažoval za nepřiměřený, byť je vysoký, a pokud jde o trest propadnutí části majetku ohledně nemovitých věcí patřících do společného jmění manželů s jeho bývalou manželkou, k němu uvedl, že soudy rozvedly podmínky, za nichž lze uložit trest propadnutí majetku ve smyslu § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku z hledisek spoluvlastnictví s tím, že jeho uložení zde bylo možné po splnění obecných podmínek pro ukládání trestu a v trestním řízení nebylo prokázáno, že obviněný nebyl vlastníkem takového majetku. Konkretizace výroku o trestu propadnutí části majetku je popsána na straně 31 rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jde-li o specifikované nemovitosti, jen ty označené v poslední položce přináleží nikoli výhradně obviněnému, ale vycházejí ze společného jmění manželů. Nyní vznesená polemika obviněného o faktickém právním stavu je dokladována až v nyní předloženém prohlášení o zániku společného jmění manželů a vzniku podílového spoluvlastnictví bývalých manželů datovaného až z dubna 2023, tj. zpětně a s časovým odstupem po nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí, a proto jí státní zástupce nepřisvědčil. 72. K dovolání obviněných Schovánkové Hochové, Śmielaka a Schovánka navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 73. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněných Schovánkové Hochové, Śmielaka a Schovánka k případné replice, nicméně obvinění do dne konání neveřejného zasedání nevyužili svého práva ji učinit.

74. Ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného H. je uvedeno nesprávně jeho křestní jméno, neboť je místo jména „XY“ uvedeno jméno „XY“, což nemá vliv na obsah samotného vyjádření, neboť z něj je patrné, že se státní zástupce vyjadřoval k dovolání podanému obviněným H. v této trestní věci, jenž se primárně domáhal revize skutkových zjištění, a teprve prostřednictvím alternativního pohledu na ně hodlal sejmout vlastní odpovědnost za daňovou trestnou činnost. Dovolací argumentace obviněného nepřesahovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný vyjádřil nespokojenost s výsledky dokazování a poukázal též na argumenty obsažené ve vyjádřeních státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 2 NZO 10/2023, k dovolání obviněných Schovánkové Hochové, Śmielaka a Schovánka a ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 2 NZO 10/2023, k dovolání obviněné Gaberové.

75. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného H. odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

76. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného H. k případné replice, nicméně obviněný do dne konání neveřejného zasedání nevyužil svého práva ji učinit.

77. K námitkám obviněné Gaberové směřujícím proti nepřiměřené výměře trestu odnětí svobody státní zástupce zdůraznil, že nedopadají na žádný důvod dovolání, a proto tyto námitky neslouží ke korekcím uložených trestů pro jejich přísnost. V případě obviněné však neshledal okolnosti, pro něž by bylo možné do výměry trestu zasáhnout s ohledem na ústavní principy opravňující možnost nápravy extrémních nedostatků. Této obviněné byl uvedený trest uložen na jedenáct let, tj. v rozmezí trestní sazby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku navýšené ve smyslu § 108 tr. zákoníku, tedy do třinácti let a čtyř měsíců. Státní zástupce poukázal na přezkoumávaná rozhodnutí, která důvody pro uložení tohoto trestu vysvětila. Soud prvního stupně se trestem, který jí byl uložen, zabýval (srov. bod 159 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a zapojení obviněné do žalované trestné činnosti bylo již od počátku užší a vycházelo z její pozice jednatelky obchodní společnosti, třebaže nyní jej zlehčuje. Odpovídá i způsobení druhé nejvyšší škody, následující hned po obviněném Gaberovi, a tomu, že figurovala jako spojovací prvek na ostatní spoluobviněné. Odvolací soud na obdobné výhrady reagoval v bodě 143. odůvodnění rozsudku. Určující je, že se výrokem o trestu nedostal do žádného extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

78. Výhradám proti výroku o vině státní zástupce rovněž nepřisvědčil, protože obviněná prvořadě polemizovala s rozsahem a způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a teprve prostřednictvím alternativního podhledu na skutková zjištění se domáhala vyloučení trestněprávní kvalifikace. Zdůraznil, že zjevný rozpor nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, ani z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k druhé verzi. Za správné považoval i právní hodnocení páchané trestné činnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 137. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a to i v kontextu souběhu s trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže se u něj východiskem stává podíl na činnosti organizované zločinecké skupiny. Detailnější charakteristika je obsažena v bodě 138. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně včetně propojení jednotlivých obviněných a odpovídajícího odkazu na body 25. až 33. tamtéž. Z uvedených důvodů neshledal státní zástupce důvodným požadavek na uplatnění zásady in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. ř.). 79. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné Gaberové odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 80. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněné Gaberové k případné replice, nicméně obviněná do dne konání neveřejného zasedání nevyužila svého práva ji učinit.

IV. Přípustnost dovolání obviněných

81. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání všech obviněných i nejvyššího státního zástupce jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., nejvyšším státním zástupcem podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a všechna dovolání byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k uplatněným důvodům dovolání

82. Ke všem dovoláním lze souhrnně poukázat na obecné zásady a vymezení jednotlivých dovolacích důvodů s tím, že je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit. Dovolání je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.), neboť není povolán k revizi přezkoumávaných rozhodnutí z vlastní iniciativy. 83. Pokud obviněnými namítané skutečnosti nejsou v souladu se zákonem popsaným vymezením konkrétních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., tak Nejvyšší soud se jinými nemůže zabývat, vyjma případů zjištěných extrémních vad. Proto je dovolací soud povinen nejprve zjistit, zda v dovolání označené důvody korespondují s jejich zákonným vymezením, protože věcné přezkoumání dovolání je možné pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

84. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (podal obviněný Śmielak) lze dovolání podat, když došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, tedy že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). V případě, kdy je vedeno trestní řízení proti uprchlému, platí, že tento důvod je naplněn pouze tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. nebo neučinil-li soud rozhodnutí o vedení takového řízení podle § 305 tr. ř., a bylo-li přesto konáno řízení proti uprchlému, takže v jeho důsledku byla obviněnému znemožněna účast u hlavního líčení nebo veřejného zasedání (srov. rozhodnutí č. 57/2005 a č. 28/2007 Sb. rozh. tr.). Pokud však jsou zákonem stanovená pravidla pro konání řízení proti uprchlému dodržena, nejde o porušení pravidel spravedlivého procesu, jak je výše zdůrazněno, protože i právo na obhajobu jako významný a neopomenutelný princip spravedlivého procesu nelze vykládat tak, aby jeho prostřednictvím mohlo být zmařeno legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost ve věcech trestních právě tím, že se mu pachatel trestného jednání vyhýbá pobytem v cizině, který si zvolil, ač ví o probíhajícím trestním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 590/2003). 85. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podali obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová) je třeba uvést, že je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je vymezen třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 86. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (podali obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová) lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Lze ho uplatnit, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). 87. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 88. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (podali Śmielak a Zajac) je možné dovolání podat, jestliže „byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným“. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. 89. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o nějž opřel dovolání státní zástupce, je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).

90. Kromě těchto zákonem vymezených důvodů (o něž dovolatelé dovolání opřeli), je zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu možný mimo označený rámec jen v případě, že se postup soudů ocitl ve výrazném, tj. extrémním nesouladu se zákonem vyžadovanými požadavky, nebo by skutková zjištění byla ve hrubém nepoměru s učiněnými právními závěry (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Proto je vedle zákonem vymezených pravidel Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 91. Nejvyšší soud podle obsahu podaných dovolání zkoumal, zda dovolatelé respektovali zákonem stanovené vymezení jimi užitých důvodů dovolání, a podle konkrétních zjištění se zabýval tím, zda v případě, že zákonné podmínky dodrželi, jsou jejich výhrady důvodné.

VI. K výhradám v procesním postupu

92. Z obsahu podaných dovolání obviněných je třeba uvést, že na žádný z dovolacích důvodů, který obvinění shora uvedeným způsobem uplatnili, nedopadají jimi uváděná tvrzení o tom, že při vyhodnocení rozhodnutí soudu prvního stupně šlo o systémovou podjatost předsedy senátu tohoto soudu (viz dovolání obviněných Gabery, H., Schovánka, Schovánkové Hochové) nebo že existuje nesoulad ústního vyhlášení a písemného odůvodnění (obvinění Gabera, Schovánková Hochová), či jim bylo bráněno v právu se vyjádřit před soudem (uváděli obvinění H. a Mas). Uvedené výhrady nekorespondují s žádným z dovolacích důvodů, a proto se těmito námitkami v zásadě Nejvyšší soud nemůže zabývat, protože pro jejich nápravu tento mimořádný opravný prostředek neslouží, jak plyne z výkladu podaného shora. Nejvyšší soud však se zřetelem na nutnost vyloučit extrémní excesy se zabýval i těmito námitkami se závěrem, že se soudy nedostaly do rozporu s pravidly spravedlivého procesu, protože postupy soudů nesvědčí o vážných a rozhodných vadách, jak je obvinění v dovoláních prezentovali.

a) k systémové podjatosti

93. Proti dlouhé době zpracování rozsudku soudu prvního stupně směřují výhrady obviněných Gabery, H., Schovánka, Schovánkové Hochové, kteří se pozastavovali nad tím, že jeho vypracování trvalo po dobu jednoho roku a že předseda senátu se nacházel v této době na stáži u nadřízeného soudu. Tato skutečnost vyvolává nedůvěru a svědčí o nedůslednosti postupu jak soudu prvního stupně, tak o porušení pravidel při vyhotovování rozsudku soudu prvního stupně podle § 129 odst. 2 a 3 písm. a), b) tr. ř. Rovněž jde o důvod pro kárné postižení soudce zpracovávajícího tento rozsudek, tak i vedení soudu prvního stupně, včetně odpovědné osoby soudu nadřízeného, pokud věděl, že jde na stáž soudce, který nemá splněnu povinnost plynoucí z rozhodovací činnosti na soudu prvního stupně. Lze tedy přisvědčit obviněným, že v tomto smyslu šlo o nesystémové nedostatky, které však nevedou ke zpochybnění vlastního obsahu tohoto rozsudku. To, že byl vypracován s velkým časovým odstupem, nejenže není napadnutelnou skutečností v dovolacím řízení, ale z tohoto nevyplývá nesprávnost jeho obsahu. Rovněž nic, a to v rámci podaných dovolání ani konkrétních skutečností, jak byly zjištěny, nesvědčí o tom, že by uvedená nedůslednost zakládala důvod pro podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Vítězslava Božoně. Ostatně obvinění ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který slouží k nápravě vyloučeného soudce, a tedy by za splnění dalších podmínek mohl dopadat na podjatost tohoto soudce, neuvedli. Výhrada obviněných Gabery, H., Schovánka a Schovánkové Hochové byla koncipována tak, že byla založena podjatost všech soudců Vrchního soudu v Olomouci, protože předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Vítězslav Božoň vykonával na tomto soudu stáž a zcela jistě věc rozebíral se svými kolegy. Taková námitka je nepodložená, jak ostatně uvedl i odvolací soud (srov. body 90. až 92. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr., podle kterého pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci. 94. V dané souvislosti Nejvyšší soud z rozvrhů práce Vrchního soudu v Olomouci pro rok 2021 a 2022 a též z obsahu spisového materiálu shledal, že Mgr. Vítězslav Božoň byl na stáži na Vrchním soudu v Olomouci v období od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 a následně od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 a byl přidělen jako soudce stážista nejprve do soudního senátu 1 To (v roce 2021) a posléze 5 To (v roce 2022) [k tomu srov. rozvrhy práce Vrchního soudu v Olomouci platné pro rok 2021 a 2022, dostupné na internetové adrese https://justice.cz/web/vrchni-soud-v-olomouci/rozvrh-prace]. Nyní přezkoumávaná věc napadla do senátu 3 To a tento senát o ní rozhodoval dne 6. 12. 2022 ve složení předsedy senátu JUDr. Vladimíra Hendrycha a soudců JUDr. Andrey Svobodové a JUDr. Michaela Vrtka, Ph.D. Žádné jiné skutečnosti, které by zakládaly jakoukoli pochybnost o podjatosti soudců senátu 3 To anebo dalších soudců působících na Vrchním soudu v Olomouci ve spise ani v tvrzení obviněných obsaženy nejsou.

b) k postupům soudu v průběhu hlavního líčení

95. Nejvyšší soud se na tomto místě věnuje námitce obviněných Gabery a Schovánkové Hochové, že písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není v souladu s audiozáznamem z hlavního líčení ze dne 20. 11. 2020, a že odvolací soud tento audiozáznam odmítl přehrát při veřejném zasedání, čímž došlo k porušení práva obviněných na veřejné projednání věci. Nejvyšší soud k první části této výhrady (nesoulad písemného vyhotovení se zvukovým záznamem) pouze krátce doplňuje, dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Navíc ani z jednoho dovolání není patrné, jaké konkrétní části by měly v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně chybět. Poukázat je možné na to, že odvolací soud v bodě 98. rozsudku na tuto skutečnost reagoval poté, co si přehrál obsah zvukového záznamu o celém hlavním líčení, a shledal, že obsahuje celistvou zvukovou stopu. V reakci na námitky odvolatelů vysvětlil, že i když protokol o hlavním líčení neobsahuje doslovné přepisy, nejde o vadu, ale praktické zkrácení zvukového záznamu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud považuje uvedená zjištění za dostačující pro závěr o nedůvodnosti takto vytknuté vady s tím, že je třeba vycházet i z § 55b odst. 4 tr. ř., podle kterého, byl-li za daných podmínek o hlavním líčení pořízen zvukový záznam, zaznamená se jeho podstatný obsah. Není tedy nutné zaznamenat celý obsah zaznamenaný na audionahrávce. 96. K druhé části námitky Nejvyšší soud shledal, že nemohlo dojít k porušení práva obviněných na spravedlivý proces, resp. veřejné projednání věci, protože zvukový záznam z hlavního líčení je doslovným zachycením průběhu hlavního líčení, kterého se mohli všichni obvinění, včetně jejich obhájců, zúčastnit, a tudíž byli pořizování tohoto záznamu přítomni, a se způsobem vedení hlavního líčení byli více než dobře obeznámeni. Samotný zvukový záznam je pak zachycením průběhu veřejného úkonu soudu zvláštním způsobem předvídaným zákonem, který se na příslušném nosiči stává permanentní součástí trestního spisu (§ 55a odst. 1, 2, § 55b tr. ř.). 97. Nelze spatřovat pochybení v tom, že se odvolací soud seznámil se zvukovým záznamem neveřejně, v rámci své přípravy na veřejné zasedání, protože jen kontroloval to, co bylo obviněnými vytýkáno. Samotnému hlavnímu líčení, o jehož záznam šlo, obvinění přítomni mohli být a obhájci se jej rovněž účastnili. Nebylo třeba, aby tento zvukový záznam byl přehrán jako důkaz, protože takovou povahu nemá audiozáznam hlavního líčení. Šlo jenom o posouzení kvality nahrávky, aby mohl řádně vypořádat námitky procesních stran směřujících vůči jeho pořizování. Nejde o důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., protože neslouží k objasnění viny obviněných, ale jde jen o prověření správnosti procesního postupu soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu ani jeho závěry tudíž nejsou porušením práva obviněných na projednání věci veřejně.

98. Pouze obiter dictum Nejvyšší soud rovněž mimo označené dovolací důvody reaguje na námitky obviněného H. k porušení § 33 odst. 1 a § 92 odst. 3 tr. ř. v průběhu veřejného zasedání konaného ve dnech 5. a 6. 12. 2022, jestliže mu bylo ze strany soudu připomínáno, aby se držel meritu věci, a obviněného Mase, že jej soud prvního stupně omezil v možnosti vést svou závěrečnou řeč při hlavním líčení dne 23. 10. 2020. Tyto námitky by měli obvinění vznášet ve stadiu řízení, kdy k předmětným úkonům došlo. Uvedené výhrady se netýkají práva „být slyšen“, protože ani z obsahu těchto výtek ani z průběhu celého řízení neplyne, že by došlo k rozhodným zásahům ze strany soudů do tohoto práva uvedených obviněných. Dané právo spočívá v možnosti účastníka řízení aktivně se účastnit řízení, ve kterém je rozhodováno o jeho právech, a to zejména respektováním jeho práva vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. Současně ovšem právo být slyšen v sobě zahrnuje povinnost rozhodujícího soudu odpovídajícím způsobem na přednesenou argumentaci reagovat nebo dokonce účastníka o možnosti uplatnění jeho některých procesních práv poučit (srov. čl. 38 odst. 1, 2 Listiny), představuje rovněž právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám významným pro rozhodnutí ve věci, je přitom součástí práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo být slyšen má zamezit překvapivému rozhodnutí a umožnit, aby účastník řízení měl možnost ovlivnit průběh řízení, potažmo obsah samotného rozhodnutí, a jeho prostřednictvím je tak poskytována ochrana procesním právům účastníka v zájmu vydání rozhodnutí jako výsledku řádného procesu. Význam práva být slyšen lze ale spatřovat i v rovině skutkové, protože jeho realizace napomáhá zjišťování skutkového stavu pro vydání věcně správného a zákonného rozhodnutí ve věci samé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18). Na druhou stranu toto právo být slyšen a vyjadřovat se ve věci není bezbřehé a v určitých případech jej lze omezit za účelem procesní ekonomie a zajištění plynulosti trestního řízení (viz § 203 odst. 1 až 3 a § 238 tr. ř.). 99. U obviněným vytknutých vad však nešlo o porušení těchto zásad, ale o to, že mu soudce připomínal, že je třeba se držet tématu a poukazoval na stručnost jeho vyjádření. Pokud by předseda senátu omezoval obviněného v rámci jeho výpovědi, pro nápravu nevhodného postupu v průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání lze vznést námitky. Požadovat nápravu v souladu s instituty trestního řízení, a vytýkat vadnost postupu předsedy senátu může obviněný i v dalších případech, je-li zjevné, že bylo zasaženo nepřípustně do jeho práv při konání hlavního líčení. O takových námitkách rozhodne předseda senátu, a jde-li o námitky proti jeho opatřením při řízení hlavního líčení, rozhodne o nich senát podle § 203 odst. 3 tr. ř. Předpokladem postupu podle § 203 odst. 3 tr. ř. je, že se osoba cítí být zkrácena na svých právech, tedy pokud se domnívá, že opatřením předsedy senátu byla v tomto směru nedůvodně omezena ohledně některého ze svých oprávnění, která jí přísluší. Shledá-li senát žádost osoby důvodnou, zruší opatření předsedy senátu a sám rozhodne o stejné otázce odchylným způsobem, kterým vyhoví podané žádosti zcela nebo zčásti a podle něhož se dále postupuje. Jinak senát rozhodne, že se žádost zamítá, a dále se pak postupuje podle opatření, jež učinil předseda senátu. Senát zde činí rozhodnutí ve formě usnesení (§ 119 odst. 1 tr. ř.), které se nevyhotovuje, protože se jím jen upravuje průběh řízení (§ 136 odst. 1 tr. ř.). Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2577, 2578). 100. Z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 5. a 6. 12. 2022 (viz č. l. 75065 až 75077 spisu) však žádný takový zásah do práv obviněného nevyplývá. Není z něj ani patrné, že byla námitka ze strany obviněného vznesena. Nejvyšší soud podle obsahu protokolu o veřejném zasedání neshledal v postupu předsedy senátu vytýkaná pochybení ani žádné skutečnosti, jež by vypovídaly o tom, že došlo k nepřípustnému omezení práva obviněného H. se ve věci vyjádřit. K porušení pravidel spravedlivého procesu v tomto směru nedošlo. 101. Rovněž výhrady obviněného Mase nejsou důvodné, neboť ani v jeho případě při závěrečné řeči nedošlo ke vznesení námitky vyjadřující jeho nespokojenost s postupem předsedy senátu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 10. 2020 (č. l. 73576 až 73581 spisu) a z příslušného audiozáznamu z tohoto jednání obsaženého ve spisu nevyplývá, že by tento obviněný řádně zastoupený obhájcem vznesl jakoukoli námitku vůči opatření předsedy senátu, že nemístně zasahoval do jeho závěrečné řeči. Pokud závěrečná řeč obviněného Mase obsahovala množství vyjádření nesouvisejících s projednávanou věcí, lze poukázat na § 216 odst. 4 tr. ř., podle něhož předseda senátu může obviněného omezit při jeho závěrečné řeči, resp. jej může upozornit na to, aby se držel předmětu dokazování. Jde tedy o postup, který s přerušením závěrečné řeči dokonce počítá a umožňuje jej, s čímž se již dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud v bodě 94., 95. svého rozsudku. 102. Z těchto důvodů ani v této souvislosti nedošlo k porušení práva na obhajobu garantovaných čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Pokud obvinění H. a Mas byli předsedou senátu při svých přednesech přerušeni, stalo se tak důvodně za účelem zajištění plynulého průběhu jednání zákonem stanoveným postupem. Šlo tudíž o zásah možný a oprávněný.

c) k řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.

103. Výhrady proti procesnímu postupu soudů vznesl obviněný Śmielak, pokud na podkladě § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tvrdil, že soudy nižších stupňů řádně nezkoumaly, zda byly splněny důvody při vedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř., a že byť bylo takto řízení vedeno, tak došlo k situaci, že před konáním veřejného zasedání o odvolání vyjádřil nesouhlas se zastupováním mu ustanovenou obhájkyní Mgr. Ivanou Mádrovou, neboť si zvolil nového obhájce. Odvolací soud podle dovolatele tento jeho požadavek a právo nerespektoval a ve dnech 5. a 6. 12. 2022 veřejné zasedání za účasti původně ustanovené obhájkyně uskutečnil. Rovněž vytýkal, že proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému v rozporu s ustanoveními trestního řádu, neboť byl v průběhu trestního řízení zadržen v USA, a nemohl se tudíž svobodně rozhodovat o svém pobytu, a proto nebylo možno dovodit, že se takovým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení vedenému českými orgány činnými v trestním řízení. 104. Nejvyšší soud shledal, že v souladu s formálním vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je výhrada týkající se řízení proti uprchlému, na níž uvedený důvod dovolání dopadá, protože konání tohoto řízení za podmínek § 302 a násl. tr. ř. je výjimkou z práva na přítomnost obviněného při hlavním líčení a veřejném zasedání (srov. rozhodnutí č. 28/2007 Sb. rozh. tr.) 105. Z obsahu spisu se podává, že soudy nižších stupňů o konání řízení proti uprchlému u obviněného Śmielaka rozhodly v souladu se zákonem. Trestní stíhání proti němu bylo zahájeno usnesením policejního orgánu, č. j. OKFK-866-746/TČ-2012-252501 dne 21. 3. 2013. Je třeba uvést, že v přípravném řízení obviněný z České republiky vycestoval i přesto, že mu bylo státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství usnesením ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 4 VZV 2/2013, uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování s povinností vydat svůj cestovní pas (č. l. 2060, 2061, sv. 7 spisu), a to z důvodu přijetí kauce za současného propuštění obviněného z vazby na svobodu. Obviněný opakovaně žádal o zrušení tohoto omezení, čemuž nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení nikdy vyhověno. Obžaloba byla podána dne 16. 11. 2016 (č. l. 69550–69560, sv. 253 spisu) a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 50 T 9/2016 (č. l. 69880, sv. 254 spisu), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 4 To 45/2017 (č. l. 69976, sv. 254 spisu), bylo rozhodnuto, že omezení spočívající v zákazu vycestování stále trvá. Obviněný v průběhu trestního řízení tento zákaz opakovaně porušoval svými cestami do USA, kde měl zřízeno turistické vízum (č. l. 71337-71351, sv. 258 spisu), a dokonce si za tímto účelem opatřil nový cestovní pas vydaný v Polské republice. Ve věci ode dne 11. 12. 2017 probíhalo dokazování v hlavním líčení (č. l. 70249-70354, sv. 255 spisu), přičemž obviněný se k hlavnímu líčení dne 4. 9. 2018 (č. l. 71367, 71368, sv. 258) nedostavil ani přesto, že mu byla zdůrazněna nutnost jeho osobní účasti. Omluvil se prostřednictvím obhájce až při hlavním líčení dne 4. 9. 2018 a žádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, čemuž nebylo vyhověno. K dalšímu hlavnímu líčení dne 9. 10. 2018 (č. l. 71405, 71406, sv. 259 spisu) se opět nedostavil, aniž by doložil řádnou omluvu, a tudíž konání tohoto hlavního líčení zmařil, což se opakovalo i dne 13. 11. 2018 (č. l. 71481, 71482, sv. 259 spisu), ačkoli byl vždy řádně předvolán s jeho nutnou účastí u hlavního líčení. Nezdržoval se v místě svého bydliště, a soudu se nepodařilo zjistit jeho skutečnou adresu ani od jeho příbuzných. Jeho účast u hlavního líčení nebylo možné zajistit ani předvedením (č. l. 71360, sv. 258 spisu) nebo zatčením (č. l. 71369, sv. 258 spisu), příp. prostřednictvím evropského zatýkacího rozkazu (č. l. 71414-71420, sv. 259 spisu), které byly vydány. V průběhu řízení před soudem nebyly zjištěny relevantní poznatky o skutečném pobytu obviněného. Pro soud byl nedosažitelným, ačkoli věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání a že ve věci se koná hlavní líčení, kterému se záměrně vyhýbal a následně se skrýval na neznámém místě. Z těchto důvodů soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 50 T 9/2016, podle § 302 tr. ř. o konání trestního řízení proti obviněnému Śmielakovi od 13. 11. 2018 jako uprchlém (č. l. 71490, 71491, sv. 259 spisu). Podmínky § 302 a násl. tr. ř. byly dány po celou dobu řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, neboť obviněný nikdy o svém pobytu soudy neinformoval, byť prostřednictvím obhájce se soudy, jak se značí i z jeho požadavků na obhajobu, komunikoval. 106. Ze zpráv Policejního prezidia České republiky (č. l. 72562 a 72792, sv. 262 spisu) plyne, že obviněný byl v roce 2019 a 2020 zadržen americkými orgány pro porušování imigračních zákonů a byl vzat do vazby. Informace obsažená ve spise ze dne 12. 5. 2020 zmiňuje, že obviněný byl z vazby propuštěn na kauci a řízení proti němu bylo odloženo do 22. 9. 2020. Dne 5. 3. 2021 (č. l. 74027, sv. 265 spisu) soud prvního stupně kontaktoval příslušnou pracovnici Ministerstva spravedlnosti s žádostí o doporučení vhodného postupu pro extradici obviněného z USA, přičemž materiály k tomuto postupu byly podle tvrzení soudu vypracovány již v roce 2018 (k tomu srov. žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání obžalovaného z cizího státu ve smyslu § 79 odst. 1 ZMJS ze dne 23. 10. 2018, č. l. 71496-71512, sv. 259 spisu). Ministerstvo spravedlnosti v odpovědi doporučilo aktualizaci těchto materiálů a nutnost postupu podle Instrukce MSP č. j. 7/2013-MOT-J/65. Dne 24. 3. 2021, tedy po vydání odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, Policejní prezidium České republiky uvedlo, že obviněný Śmielak je stále podroben imigračnímu řízení, které bude pravděpodobně trvat několik let (č. l. 74030, sv. 265 spisu), a že jedinou možností, jak by mohl být předán do působností českých orgánů činných v trestním řízení, je extradice na základě mezinárodní extradiční smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a USA, protože v případě jeho deportace bude deportován do Polska. 107. Uvedené skutečnosti vedly odvolací soud (viz body 105. a 106. jeho rozsudku) k závěru o důvodnosti postupu podle § 302 a následujících tr. ř., protože obviněný v průběhu řízení před soudem prvního stupně, v rozporu s vysloveným zákazem, vycestoval z území České republiky a skrýval se v cizině, přičemž nedošlo k jeho zajištění, vydání ani předání zpět do České republiky a obviněný ani sám, i přes vědomí trestního stíhání, s orgány činnými v trestním řízení nespolupracoval. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil, protože není pochyb o tom, že se obviněný vyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině, kde se skrýval. Důvodem jeho pobytu v cizině byla právě jeho snaha vyhnout se projednání této trestní věci, a byly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. 20. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 517/2003). Jde o zcela odlišnou skutečnost, než o jakou šlo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 82/2002, na který obviněný poukazoval, protože v porovnávané věci stíhaná osoba odcestovala bezprostředně po spáchání činu do Polska, nikoliv z důvodů skrývání, ale za odlišných okolností, když následně byl v tomto cizím státě omezen na osobní svobodě, tedy za jiných podmínek. Ve věci obviněného Śmielaka jde o případ srovnatelný s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012, podle něhož proti osobě, která pobývá v cizím státě, lze vést řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. ř. tehdy, když důvodem pobytu uprchlého v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu. V posuzované věci nemůže nic změnit ani to, že obviněný byl vězněn v cizím státě pro trestnou činnost spáchanou v době skrývání se před orgány domovského státu (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1464/2012, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 426/2016).

108. Na základě všech těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů v jednotlivých fázích trestního řízení zcela opodstatněně obviněného Śmielaka označily za uprchlého, a proto řízení proti němu vedly za podmínek § 302 a násl. tr. ř. Z těchto důvodů nebyla porušena pravidla a zásady týkající se nutnosti účasti obviněného při projednávání jeho trestní věci.

d) k zastoupení obviněného Śmielaka při veřejném zasedání

109. Jestliže obviněný s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytýkal, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, pokud jej zastupovala u veřejného zasedání obhájkyně ustanovená soudem, ač si zvolil jiného obhájce, a v důsledku této změny obhajoby žádal o odročení veřejného zasedání v řízení o odvolání a odvolací soud mu nevyhověl, netýká se tato námitka označeného důvodu dovolání. Bylo by možné takovou vadu podřadit pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který obviněný neuplatnil, a proto Nejvyšší soud i se zřetelem na vyloučení závažného porušení zásad spravedlivého procesu týkajících se zajištění práv obviněného na obhajobu posuzoval, zda soudy ve vytýkaném postupu nepochybily. 110. U obviněného Śmielaka byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., a tudíž musel být po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem. V počátku řízení před soudem prvního stupně obviněného zastupoval Mgr. Michal Nosek, jehož si obviněný zvolil 18. 3. 2018 na základě plné moci, která byla ze strany tohoto obhájce platně vypovězena dne 18. 8. 2021, o čemž soud prvního stupně uvědomil dne 20. 8. 2021 (č. l. 74108-74110, sv. 265 spisu). Proto byla obviněnému opatřením ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 50 T 9/2016 (č. l. 74133, sv. 265 spisu) ustanovena jako obhájkyně Mgr. Ivana Mádrová, která obhajobu obviněného vykonávala, a dne 14. 3. 2022 za obviněného podala doplnění jeho odvolání (č. l. 74647, sv. 268 spisu). Uvedená obhájkyně byla dne 15. 9. 2022 řádně předvolána k veřejnému zasedání, které bylo nařízeno na dny 5. až 7. 12. 2022 (č. l. 74811v, sv. 268 spisu). Dne 2. 12. 2022 zaslal Mgr. Tomáš Veselský odvolacímu soudu sdělení (č. l. 75047, 75048, sv. 268 spisu), že převzal od obviněného Śmielaka plnou moc, která mu byla doručena dne 1. 12. 2022, a ve stejný den kontaktoval ustanovenou obhájkyni i soud prvního stupně. Současně požádal o odročení veřejného zasedání na jiný termín z důvodu přípravy obhajoby a uvedl, že nesouhlasí se zkrácením lhůty k přípravě k veřejnému zasedání. Na toto sdělení odvolací soud odpověděl, že nejsou důvody k odročení veřejného zasedání z důvodu změny obhájce, a proto bude toto jednání provedeno v původním termínu (č. l. 75050, sv. 268 spisu). Ustanovená obhájkyně odvolací soud dne 2. 12. 2022 rovněž kontaktovala, omluvila se z veřejného zasedání, potvrdila tvrzení Mgr. Tomáše Veselského, požádala o zproštění povinnosti obhajování a uvedla, že se z důvodu změny obhájce k veřejnému zasedání nedostaví (č. l. 75060, sv. 268 spisu). Odvolací soud ji však sdělil, že požadavku Mgr. Tomáše Veselského na odročení veřejného zasedání nevyhověl, upozornil ji na její povinnost obhajobu i nadále vykonávat podle § 37 odst. 2 tr. ř. s tím, že v daném stádiu řízení nebyly splněny podmínky pro to, aby byla zproštěna povinnosti obhajovat obviněného Śmielaka, a proto očekává její účast na veřejném zasedání (č. l. 75067, sv. 268 spisu). Veřejné zasedání před odvolacím soudem proběhlo ve dnech 5. a 6. 12. 2022, účastnila se jej pouze ustanovená obhájkyně Mgr. Ivana Mádrová (č. l. 75065-75077, sv. 26 spisu), která uvedla, že se nemůže ve veřejném zasedání k ničemu vyjadřovat, neboť si to její klient nepřeje. K dotazu předsedy senátu se ke změně obhájce vyjádřil státní zástupce, který uvedl, že ze strany obviněného jde o účelové jednání a že jeho právo na obhajobu je zachováno prostřednictvím přítomné obhájkyně. Předseda senátu posléze uvedl, že veřejné zasedání bude pokračovat s ustanovenou obhájkyní, neboť takový postup není v rozporu se zákonem. 111. Odvolací soud k tomu v bodě 106. rozsudku rozvedl, že za okolností, kdy bylo vedeno řízení proti uprchlému, je výlučným zástupcem uprchlého obviněného obhájce, kterému náleží práva obviněného a obviněný nemůže svým postupem, kdy sám nekomunikuje se soudem, rozhodovat o své obhajobě. Sama obhájkyně uvedla, že kontakt s obviněným byl realizován v podstatě náhle, bez jakékoliv předchozí dlouhodobé komunikace, aniž by oslovil i dotčený soud. Odvolací soud poukázal na to, že takový kontakt od obviněného je značně neprůkazný, a případně účelový. Přednost má v řízení proti uprchlému obhájce zvolený nebo ustanovený pro toto řízení a obviněný osobně může svá práva uplatňovat až v případném řízení na základě ustanovení § 306a tr. ř., což je ustanovení svědčící výlučně ve prospěch obviněného, protože ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva nezaručuje obviněnému, který uprchl před trestním řízením (což je vzhledem k obeznámenosti obviněného Śmielaka právě jeho případ), právo na nové projednání věci v návaznosti na čl. 6 Úmluvy (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14. 6. 2001, Medenica proti Švýcarsku, č. 20491/92). Ke shodnému závěru přitom dospěl také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1751/22. 112. Nejvyšší soud nad rámec správných úvah i postupů zvolených odvolacím soudem doplňuje, že za dané situace, kdy stále trvají důvody pro vedení řízení jako proti uprchlému za podmínek § 302 a násl. tr. ř., jak bylo výše podrobně rozvedeno, je obhajoba uprchlého obviněného Śmielaka realizována za podmínek stanovených § 304 tr. ř., kdy platí, že obhájce má v řízení proti uprchlému stejná práva jako obviněný. Povaha řízení proti uprchlému, tzn. osobě, která se před trestním řízení skrývá nebo se mu pobytem v cizině vyhýbá, nepředpokládá, že by uprchlý obviněný realizoval práva obviněného ve smyslu § 37 tr. ř., tzn. že by si obviněný, jenž se skrývá a vyhýbá se trestnímu řízení pobytem v cizině, volil obhájce, tzn. že by z pozice uprchlého obviněného skrývajícího se několik let (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 50 T 9/2016, č. l. 71490, sv. 259 spisu), domáhal práva, jež má obviněný, ohledně něhož řízení proti uprchlému není vedeno, mezi tato práva patří i to, aby uděloval plnou moc jinému obhájci, než který jej v tomto řízení ve smyslu § 304 tr. ř. zastupuje. Takové právo by obviněnému příslušelo až poté, co by pominuly důvody řízení proti uprchlému a v řízení by se pokračovalo za podmínek § 306a tr. ř., což však obviněný v této věci nerealizoval. Nutno podotknout, že byla plně důvodná připomínka odvolacího soudu, který ani nemohl ověřit, zda osoba, která do poměrů obhajoby zasahovala, byl skutečně obviněný, který se až dosud skrýval, a nikdy neprojevil zájem být veřejnému zasedání nebo hlavnímu líčení přítomen, případně sdělil, že se hodlá vrátit do České republiky a se soudy spolupracovat. Navíc kromě udělené plné moci novému obhájci nesvědčilo nic o tom, že by totožnost obviněného byla v uvedeném požadavku prokázána. Nejvyšší soud proto považuje za vhodné zdůraznit, že obviněný, který se skrývá před trestním řízením a je proti němu vedeno řízení podle § 302 a násl. tr. ř., je pro účel jeho obhajoby vázán podmínkami vymezenými v § 304 a § 306 odst. 1 tr. ř., podle něhož se všechny písemnosti pro obviněného doručují obhájci, jenž vstupuje do všech práv obviněného, tzn. že se vůbec v dané souvislosti nekomunikuje s obviněným. Nutno podotknout, že pokud za dané situace, kdy se obviněný jako uprchlý dožadoval svých práv obviněného ve smyslu § 37 tr. ř., a chtěl změnit obhájce, tak mu nic nebránilo, aby se podrobil podmínkám trestního řízení, a v situaci, v jaké se nacházel, využil všech svých práv postupem podle § 306a tr. ř. To však neučinil, a ani soudu nesdělil nic o svém imigračním řízení a jeho podmínkách. Proto odvolací soud zcela důvodně trval na tom, aby práva obviněného vykonávala obhájkyně, která mu byla v té době ustanovena opatřením soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 50 T 9/2016 (č. l. 74133, sv. 265), pro řízení proti uprchlému. Jestliže uprchlý obviněný z ciziny, kde se skrýval, uděloval plnou moc jinému obhájci než tomu, který mu byl ustanoven pro řízení proti uprchlému, jde o obstrukční taktiku obviněného, neboť aktivní, byť vzdálené konání obviněného vůči soudu po dobu několika let bez reálného výsledku svědčí zcela o účelnosti tohoto postupu (srov. přiměřeně ŠELLENG, D. Nad některými otázkami trestního řízení proti uprchlému – 1. část. Státní zastupitelství (Wolters Kluwer), 2024, č. 1, s. 29). 113. Kromě uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že i bez ohledu na zásady stanovené pro řízení proti uprchlému, změna obhájce zásadně není důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce, pro odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání z hlediska nutnosti seznamovat se s projednávanou věcí apod. (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Právo obviněného na obhajobu včetně práva si kdykoli v průběhu trestního řízení obhájce zvolit není touto úpravou nijak zpochybněno; v zájmu nerušeného průběhu trestního řízení a náležitého výkonu obhajoby se však v některých případech ukládá předchozímu obhájci provádět úkony obhajoby do té doby, než nově zvolený obhájce začne obhajobu osobně vykonávat, byť zmocnění původního obhájce již zaniklo (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 470–471.). 114. O obstrukční jednání ze strany uprchlého obviněného šlo i z důvodu časových souvislostí, neboť jím zvolený obhájce odvolacímu soudu sdělil, že převzal zastoupení obviněného dne 2. 12. 2022, což byl pátek, a veřejné zasedání bylo nařízeno na den 5. 12. 2022 až 7. 12. 2022 (pondělí až středa). Za této situace nebylo možné, aby obhájce byl k veřejnému zasedání předvolán tak, aby byla splněna pětidenní lhůta zakotvená v § 233 odst. 2 tr. ř., a proto předseda senátu odvolacího soudu vyhodnotil zcela správně a v souladu s tímto ustanovením jednání konal za účasti ustanovené obhájkyně. V daném případě tudíž neexistoval žádný zákonný důvod k odročení již nařízeného veřejného zasedání, protože změna obhájce není zásadně důvodem odvolání již nařízených úkonů. Právo na obhajobu uprchlého obviněného bylo v plné míře zachováno ustanovenou obhájkyní, pro níž výslovný pokyn od obviněného nemohl mít žádný faktický dopad na stav a průběh řízení. 115. Obstrukce mohou mít značný dopad na délku konkrétních trestních řízení. Velmi častým jevem jsou opakované změny obhájce, aniž by pro to byl materiální důvod (viz rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2003, Koktavá proti České republice, č. 45107/98, bod 47). V konkrétním případě jde o zneužití práva a v důsledku toho o chování obviněného, které přispělo k délce řízení, jež nelze přičítat soudu (státu). Ústavní soud respektuje obavu z případných obstrukcí v trestním řízení ze strany obhájců či obviněných. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08). 116. V posuzovaném konkrétním případě navíc Nejvyšší soud k závěru o obstrukčním jednání obviněného připomíná, že obviněný Śmielak v podstatě po celou dobu řízení před soudem neprojevoval s orgány činnými v trestním řízení součinnost a jeho jednání směřovalo k maření řádného výkonu soudní moci. O tom svědčí shora popsaný průběh trestního řízení s obviněným, který se zcela zištně vyhýbal své účasti na hlavním líčení, porušoval zákaz vycestování a nespolupracoval s ve věci činnými soudy a v konečném důsledku se pokusil o oddálení a prodloužení veřejného zasedání změnou obhájce, kterou učinil na poslední chvíli z pozice osoby skrývající se mimo dosah českých soudů. 117. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že při veřejném zasedání ve dnech 5. a 6. 12. 2022 nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv obviněného, protože ustanovená obhájkyně, i přes prohlášení, že má pokyn od obviněného ve věci nevystupovat, jeho práva zajišťovala řádně v souladu se svými povinnostmi (srov. § 16 až 31 zákona 85/1996 Sb., o advokacii), měla podle § 306 odst. 1, 2 tr. ř. povinnost jej i nadále obhajovat a vzhledem k tomu, že se účastnila veřejného zasedání, tak obviněný Śmielak byl zastoupen obhájcem, a tudíž nemohlo dojít k naplnění důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř.

VII. K námitkám proti nedostatkům ve skutkových zjištěních

118. Do této kategorie námitek spadají zásadně výhrady, které učinili obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová, Gaberová na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jmenovaní obvinění podle obsahu jimi podaných dovolání vytýkali vady ve skutkových zjištěních, zjevné rozpory s obsahem provedených důkazů, neprovedení navrhovaných důkazů, zmiňovali existenci extrémního nesouladu a porušení pravidel spravedlivého procesu v postupech orgánů činných v trestním řízení a při zajišťování dokazování, které považovali za nedostatečné. Nejvyšší soud se zřetelem na tvrzení o porušení pravidel spravedlivého procesu shledal, že uvedené námitky dopadají na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž je jmenovaní obvinění opírali, a proto se v intencích tohoto dovolacího důvodu jejich výhradami zabýval, nutno podotknout s tím, že posuzoval pouze to, zda došlo k zásadním a podstatným vadám v průběhu dokazování, které by mohly mít podstatný či rozhodný vliv na celkovou spravedlnost učiněných skutkových závěrů. Není tím orgánem, jemuž přísluší hodnotit provedené důkazy, ale toliko posuzuje, zda proces utváření skutkových zjištění odpovídá zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a zda byl realizován při zajištění všech rozhodných principů pro řádné objasnění věci bez důvodných pochybností. 119. Obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová, Gaberová brojili proti učiněným skutkovým zjištěním množstvím námitek, které se v části shodovaly, v části však každý poukazoval na jiné nedostatky. Ke všem výhradám je možné zmínit, že z obsahu spisového materiálu a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrné, že jde ve velké míře o opakování jejich obhajoby uplatňované v řízení před soudem prvního i druhého stupně, na níž soudy reagovaly, v přezkoumávaných rozhodnutích se k ní vyjadřovaly a svá stanoviska k ní vysvětlily. 120. Část výhrad obvinění vznesli shodně. Za společné procesní výhrady a námitky proti výroku o vině lze považovat obviněnými tvrzené: a) vady v popisu skutku podle obviněných Mase, Schovánka a Schovánkové Hochové, b) vady spočívající v opomenutých důkazech (obvinění Gabera, H., Schovánek, Schovánková Hochová), c) vady v hodnocení výpovědí spolupracujících obviněných P. a B. a obviněného Tesaříka (obvinění Gabera, Mas, Schovánek, Schovánková Hochová, Gaberová), d) nedostatky v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, neboť soudy se nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami (obvinění Gabera, H., Mas, Schovánková Hochová), e) vady v nezohlednění důkazu v podobě „návrhu obchodní spolupráce“ a rozsudků SDEU k problematice tzv. společné registrace k dani (obvinění Gabera a Schovánková Hochová).

a) k vadám vůči popisu skutku

121. Výhrady proti správnosti skutkových zjištění obvinění Mas, Schovánek a Schovánková Hochová shledávali v nedostatečném popisu skutku, protože neobsahuje všechny relevantní skutečnosti, z nichž mohlo být dovozováno naplnění objektivní a subjektivní stránky trestných činů, které jsou jim kladeny za vinu. Tvrdili zejména, že absentuje popis přesného toku zboží, činnosti předmětných společností a okolností svědčících o jejich úmyslném zavinění. Obvinění v zásadě namítají, že jde o stručný a nevýstižný popis skutku, k čemuž kromě toho, že tato námitka nekoresponduje s žádným z dovolacích důvodů, a v zásadě nemá žádný dopad na objektivní posouzení viny, je třeba pro úplnost zmínit, že obvinění zcela mechanicky zpochybňují pouze popis skutku, avšak pojmy „skutek“ a „popis skutku“ se liší, neboť skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace, přičemž pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Proto tyto dvě kategorie je nutno odlišovat. Popis musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr., obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002). Skutek je předmětem trestního stíhání, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Pokud jde o náležitosti popisu skutku, podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejenom zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04). Z hlediska obviněnými namítaných vad je třeba též uvést, že existenci zavinění lze dovodit nejen z charakteru a způsobu počínání pachatele, který je pak třeba vyjádřit v popisu skutku, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008), tedy okolností objektivní povahy, které jsou v popisu skutku vyjádřeny dostatečně individuálně ve vztahu k obviněným Masovi, Schovánkovi i Schovánkové Hochové, příp. přiléhavě doplněny v odůvodnění rozsudku.

122. Uvedená obecná hlediska soudy promítly do popisu skutku, vůči kterému obvinění brojili i v předchozích fázích trestního řízení, a protože jde o opakovanou obhajobu, odvolací soud se s ní vypořádal v bodech 107. až 109. a 134. rozsudku odvolacího soudu a považoval ji za nedůvodnou.

123. Nejvyšší soud namítané vady rovněž neshledal. V popisu skutku, jak je v jednotlivých bodech rozsudku soudu prvního stupně uveden, jsou popsány všechny relevantní skutečnosti významné pro právní závěry, které z nich lze dovodit, a to jak ke stránce objektivní, tak i subjektivní. Soud prvního stupně v popisu skutkových zjištění v bodech I. až III. výroku o vině nejprve vymezil obecné skutečnosti ohledně toho, jak organizovaná zločinecká skupina fungovala a kdo do ní byl zapojen (srov. strany 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně) a následně uvedl přesné činnosti jednotlivých obviněných, včetně dovolatelů Mase, Schovánka a Schovánkové a jimi ovládaných společností, včetně uvedení toho, že se na dané trestné činnosti podíleli vědomě (srov. popis skutku pod body II. a III., strany 6 až 21 rozsudku soudu prvního stupně). Celková výše způsobené škody je ve vztahu k jednotlivým obviněným rozvedena na straně 25 rozsudku soudu prvního stupně.

124. Znaky trestných činů obviněným kladených za vinu, jež byly popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v koncentrované podobě, jsou vhodně doplněny a rozvedeny v odůvodnění rozsudku, které obsahuje dostatek konkrétních okolností, z nichž způsob fungování organizované zločinecké skupiny, zapojení obviněných do trestné činnosti, tok zboží a forma jejich zavinění jasně vyplývá.

125. Nejvyšší soud poukazuje na to, že lze z popsaných skutkových zjištění dovodit, že na začátku řetězce společností na území České republiky společnost OCEANIA nevykázala platby ze zahraničí, ale byly dány pouze fiktivní operace sloužící k zastření jejího ztrátového hospodaření. Byly popsány znaky, kterými se daná společnost prezentovala jako missing trader, tedy společnost, která neplnila své daňové povinnosti a byla pro správní orgány nekontaktní. Současně byl zadokumentován přesný tok zboží mezi společnostmi zapojenými do daného řetězce, což soud prvního stupně kromě popisu ve skutkové větě, doplnil v rámci odůvodnění též grafickým vyjádřením (k výrokům pod body II. a III. srov. body 61. a 99. rozsudku soudu prvního stupně). Transakce, které pramenily od společnosti OCEANIA ke společnosti Gab-Phone a následně SILAS, resp. Oskar, byly vedeny s cílem krácení DPH. Nalézací soud v bodech 61. až 120. rozsudku jednoznačně vymezil za předmětná období let 2010 až 2012 daný řetězec společností (OCEANIA, SILAS, Gab-Phone, Czech Mobil, BRALOVANE, Oskar a další) i to, kudy probíhal tok zboží, v jehož rámci došlo ke krácení daní, přičemž není podstatné ani nutné, aby v rámci popisu skutku, jestliže již na jednom místě došlo k uvedení plnění od společnosti SILAS, musela tato skutečnost být znovu dána na jiném místě ve vztahu ke společnosti BRALOVANE, tedy duplicitně, jestliže zapojení posledně jmenované společnosti je již dříve náležitě popsáno, což se také v přezkoumávané věci stalo. Není pochybením, jak shledal i odvolací soud, že popis skutku neobsahuje pasáže zahrnující výčet všech dodavatelů a odběratelů, kteří s věcí nemají nic společného, ale soustředil se jen ty, které se týkají posuzovaného daňového podvodu. 126. V popisu skutku jsou uvedeny skutečnosti i k závěru o zavinění obviněných, protože v bodech II. a III. po souhrnném vymezení jejich aktivit v rámci posuzované trestné činnosti je uvedený potřebný podklad, na jehož základě soud prvního stupně v odůvodnění vysvětlil, že šlo u všech obviněných o úmyslné jednání (viz body 133. a násl. rozsudku soudu prvního stupně a bod 136. rozsudku odvolacího soudu). Skutková zjištění soudy učiněná pro takový závěr poskytují potřebný podklad, zejména z nich vyplývá, že obvinění věděli, čeho chtějí docílit a co je záměrem organizované zločinecké skupiny, tedy krácení daně, na čemž vědomě participovali, a přesně v duchu tohoto cíle jednali v popisu skutku rozvedeným způsobem. Popis skutku tudíž u obviněných Mase (body II. a III.) a Schovánka (bod II.) nevzbuzuje pochybnosti o naplnění žádného ze zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku; a u obviněné Schovánkové Hochové (body II. a III.) o naplnění znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 (srov. opravu uvedenou v bodech 145. a 157. rozsudku soudu prvního stupně) spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku.

b) k opomenutým důkazům

127. Námitku, že soudy neprovedly všechny obviněnými navrhované důkazy a věc řádně neobjasnily, jíž dovolatelé poukazovali na tzv. opomenuté důkazy, případně na důkazy, které nebyly nedůvodně provedeny, vznesli v podaných dovoláních obvinění Gabera, H., Schovánek a Schovánková Hochová. Obvinění Gabera a Schovánková Hochová tvrdili, že odvolací soud vadně neshledal důvod k provedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který by zpochybnil závěry znaleckého zkoumání společnosti A-Consult a výslechu svědka Anh Tuan Hoanga. Obviněný H. pouze obecně tvrdil, že pokud by odvolací soud postupoval při své činnosti pečlivě, tak by nemohl zamítnout jím předložené důkazní návrhy. Obviněný Schovánek vadu opomenutých důkazů spatřoval v tom, že nebyla vyslechnuta daňová poradkyně, auditorka a účetní Z. a další jím navrhovaní svědci, přičemž způsob, jakým soud prvního stupně na tyto návrhy reagoval, považoval za vadný, protože důkazní návrhy jiných obviněných připustil. Nesouhlasil ani s důvody, pro které byly uvedené návrhy odmítnuty. Vytýkanou vadu nenapravil k jeho námitkám ani odvolací soud. 128. Tyto výhrady jsou uplatněny v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nejsou důvodné, protože problematice důkazních návrhů obviněných se důsledně věnovaly soudy obou stupňů, jež na ně reagovaly a odůvodnily, proč jim nevyhověly. Soud prvního stupně se důvody pro zamítnutí důkazních návrhů jednotlivými žádostmi zabýval v bodech 50. až 55. rozsudku. Konkrétně se vyjádřil též k návrhům obviněných Gabery (bod 51.), H. (bod 52.) a Schovánka (bod 54.) a vysvětlil, že stěžejním důvodem jejich zamítnutí byla nadbytečnost, tedy jejich nízká hodnota pro objasnění podstaty věci. Odvolací soud těmto návrhům rovněž věnoval potřebnou pozornost, čímž reagoval na opakovaná tvrzení (viz body 171. až 186. rozsudku odvolacího soudu), přičemž části z nich vyhověl, což uvedl v bodě 179. rozsudku. Šlo zejména o důkazy, které se vztahovaly k úpadku a prohlášení konkursu na obviněného Schovánka. S návrhem obviněného Gabery na provedení znaleckého posudku se neztotožnil, což vysvětlil v bodě 182., protože dosavadní provedené a soudy zhodnocené znalecké posudky nevykazovaly vady, na které by bylo nutné reagovat dalším znaleckým zkoumáním. K tomu je vhodné doplnit, že pro uvedený postup by navíc musely být splněny podmínky uvedené v § 109 tr. ř., případně § 110 tr. ř., což je situace, která v posuzované věci nenastala. Posudek předložený obviněným Kvapilem byl pouhou kritikou postupu znaleckého ústavu A-Consult, se kterou se nalézací a rovněž i odvolací soud nikterak neztotožnily, když ostatně tento zpracovatel nevycházel ze shodných podkladů jako A-Consult a neodpovídal na tytéž otázky. Na stejné závěry pak lze odkázat taktéž ve vztahu k pouze okrajové námitce, kterou v rámci své dovolací argumentace vznesla k potřebě vypracování revizního znaleckého posudku obviněná Schovánková Hochová. S důkazními návrhy obviněného H. se odvolací soud vypořádal v bodě 183. rozsudku a považoval je za nepodstatné a nedůvodné. Reagoval rovněž na důkazy předložené obviněným Schovánkem, jenž opětovně navrhoval výslechy jím označených osob, které odvolací soud v souladu s názorem soudu prvního stupně považoval za nadbytečné (k tomu srov. bod 176. ve spojení s bodem 186. rozsudku odvolacího soudu). 129. K neprovedení důkazního návrhu obviněného Gabery v podobě výslechu svědka Anh Tuan Hoanga se vyjádřily soudy obou stupňů (v bodě 51. soud prvního stupně a v bodě 129. odvolací soud svých rozsudků). Soud prvního stupně při hlavním líčení konaném na žádost tohoto obviněného v jeho nepřítomnosti v souladu s § 202 odst. 3, 5 a 211 odst. 1 tr. ř. pouze přečetl protokol o výslechu tohoto svědka. Souhlas státního zástupce k takovému postupu dán byl. Takový postup je za daných okolností zcela v souladu s trestním řádem. Nadto soudy obou stupňů dodaly, že jmenovaný svědek byl v předmětné době dlouhodobě nedosažitelný, což uvedený postup potvrzovalo [§ 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Nelze pominout ani skutečnost, že při samotném provádění tohoto důkazu obviněný prostřednictvím svého obhájce nevznesl žádné námitky a svůj návrh na osobní výslech svědka Anh Tuan Hoanga uskutečnil až s delším časovým odstupem, k čemuž se soud prvního stupně rovněž vyjadřoval. Uvedený postup nevykazuje obviněným namítané nedostatky. 130. K tvrzení obviněných Schovánka a Schovánkové Hochové, že orgány činné v trestním řízení podrobně nezkoumaly, zda bylo řádně vedeno účetnictví společnosti Oskar Group, příp. dalších dotčených společností, se vyjádřil soud prvního stupně již v bodě 54. a 55. rozsudku s tím, že vedení účetnictví nebylo předmětem trestné činnosti obviněných, která byla objasněna na základě jiných důkazních prostředků, které jejich trestnou činnosti prokázaly. 131. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy návrhům na doplnění dokazování všech obviněných věnovaly, své závěry a úvahy, proč jim nevyhověly, vysvětlily, a proto nejde o důkazy, které by opomněly. Nejvyšší soud neshledal porušení práva obviněných Gabery, H., Schovánka a Schovánkové Hochové navrhovat důkazy, a nešlo ani o tzv. opomenuté důkazy či o porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Trestní řád obecně nepovažuje některý druh důkazních prostředků za průkaznější než jiný a stejně tak nestanoví, kterým konkrétním důkazním prostředkem by určitá relevantní skutečnost měla být dokazována. Důkazní význam každého z nich závisí na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních získaných důkazních prostředků v konkrétní věci (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018, či ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11 Tdo 575/2022, aj.). Soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Soud hodnotí a posuzuje pouze ty důkazy, které byly v rámci hlavního líčení provedeny a které se tedy vztahují ke konkrétní projednávané trestní věci. Jestliže se soudy shora uvedeným způsobem důkazními návrhy zabývaly, nejde o nedůvodně neprovedený ani tzv. opomenutý důkaz, protože je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody, které však v posuzované věci zjištěny nebyly, a to, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále jde o argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a posledním je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny. O opomenutý důkaz jde, jestliže o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). 132. Žádný z uvedených nedostatků, jak je shora rozvedeno, v této věci nenastal. Všechny obviněnými navrhované důkazy byly vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu soudy nižších stupňů označené za nadbytečné, k čemuž lze pouze připomenout, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Námitky obviněných týkající se opomenutých důkazů jsou tudíž nedůvodné.

c) k nevěrohodnosti spoluobviněných Tesaříka, P. a B.

133. Obvinění Gabera, Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová v zásadě shodně vytýkali, že nelze vycházet z výpovědí spolupracujících obviněných P. a B., protože ti byli vedeni snahou zmírnění jim ukládaných trestů, a proto byly jejich výpovědi zkreslené, a že soudy nemohly své závěry opírat ani o výpovědi obviněného Tesaříka, který prohlásil vinu, neboť jeho tvrzení nemají oporu v dalších provedených důkazech. De facto shora jmenovaní dovolatelé brojili proti věrohodnosti těchto obviněných, což lze považovat za námitky korespondující s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože šlo o zpochybnění řádného objasnění rozhodných skutkových zjištění plynoucích z vytýkaných výpovědí, které měly určující význam pro naplnění znaků trestného činu. Nelze je však shledat důvodnými, a to zejména s ohledem na obsah a rozsah provedeného dokazování a způsob vyhodnocení všech provedených důkazů (viz § 2 odst. 6 tr. ř.). 134. Nejvyšší soud k těmto výhradám podotýká, že jeho úlohou není provedené důkazy hodnotit, protože to je právem zejména soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího, ale toliko posuzuje, zda proces dokazování nevykazuje zásadní a hrubé nedostatky, které by svědčily o extrémních nedostatcích v důsledku libovůle nebo nedůsledného respektování zásad pro hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Hodnotí tedy souladnost důkazního řízení, jež tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudcem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/2004). Nejvyšší soud v tomto duchu doplňuje, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). 135. Všechna tato hlediska měl Nejvyšší soud na paměti, když zkoumal námitky obviněných i postup, na jehož základě soudy posuzovaly věrohodnost jednotlivých osob, ať již svědků nebo obviněných či spoluobviněných. Hodnocení důkazů je strukturovaný a vzájemně propojený myšlenkový proces, který se netýká jen jednoho důkazu vytrženého z kontextu všech ostatních, ale kombinace zjištění plynoucích z ostatních důkazů. Pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného, soud musí vyvinout dostatečnou pečlivost, aby posoudil důsledně všechny souvislosti, které takového obviněného ke spolupráci vedly, a důsledně zvažovat všechny jím uváděné skutečnosti mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/2013). 136. Nejvyšší soud, jenž do procesu hodnocení důkazů zásadně nezasahuje, jak bylo výše uvedeno, přezkoumal úvahy, které soudy nižších stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vyložily, avšak v uvedeném postupu neshledal disproporce, libovůli ani stranění jedné ze skupin proti sobě stojících výpovědí, naopak dospěl k závěru, že se soudy obou stupňů dostatečně odpovědně věrohodností označených spoluobviněných zabývaly a podpořily ji konkrétními a odůvodněnými úvahami. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 19. odsuzujícího rozsudku, kde jasně uvedl, že nikdo z těchto obviněných, kteří se rozhodli vypovídat a objasnit podstatu trestné činnosti, netvrdí, že by se vytýkaného jednání vůbec nedopustili. O jejich doznání a zároveň usvědčování některých spoluobviněných proto neměl soud po vzájemné konfrontaci těchto výpovědí s dalšími důkazy pochyb, neboť obvinění nezastírali své zapojení do vytýkaného jednání, a naopak ho jasně a srozumitelně rozkrývali, a to v logických a reálných kontextech v návaznosti na zjištění plynoucí z jiných ve věci provedených důkazů. Ze srovnání s dalšími důkazy, které soud prvního stupně provedl v rámci jejich hodnocení v bodech 19. až 128. rozsudku, dovolací soud seznal, že nebylo prokázáno, že by si nějakým způsobem obvinění Tesařík, P. a B. vymýšleli s cílem záměrně poškodit spoluobviněné. Naopak jejich výpovědi vůči nim jsou konkrétní, ucelené a mají podklad i v jiných zjištěních. Z těchto důvodů vzal správně soud prvního stupně jejich výpovědi za věrohodné a vycházel z nich. Soud prvního stupně se v bodech 20. až 49. hodnocením jednotlivých výpovědí obviněných, ale i dalších důkazů, velmi pečlivě zabýval a vždy konkrétně uvedl, jaké skutečnosti z jednotlivých důkazů plynou, příp. jakými dalšími důkazy jsou podpořeny. Na základě obsahu rozsudku soudu prvního stupně je tudíž možné shledat, že proces hodnocení věrohodnosti výpovědí spolupracujících obviněných B. a P., stejně jako obviněného Tesaříka, byl mimořádně pečlivý, protože soudem byly posouzeny mj. jejich osobnostní rysy, motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jejich výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci. 137. Odvolací soud v reakci na podobné námitky obviněných závěry soudů zkoumal (body 124. až 126. rozsudku odvolacího soudu) a shledal, že výhrady, které vznášeli, nejsou důvodné. Odvolací soud vyložil stručně a jasně, na základě jakých poznatků své závěry učinil, zejména rozvedl, že výpovědi jmenovaných obviněných nestojí osamoceně vůči tvrzením zbývajících obviněných a nelze je tedy v žádném případě hodnotit jako situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Jejich výpovědi korespondují jak navzájem, tak i ve vztahu k dalším obviněným, např. částečně obviněnému Gaberovi, který i přesto, že popírá svoji vinu, v průběhu trestního řízení rovněž připustil, že cítí odpovědnost za své jednání, byť nikoliv v trestní rovině. Obvinění B., P. a Tesařík přitom zcela přesvědčivě rozkryli způsob fungování celé skupiny, včetně činění plateb, užívání dokladů či účasti tzv. bílých koňů a aplikace Silentel k páchání trestné činnosti. Byl jimi popsán mechanismus páchání trestné činnosti i zisk, který z této plynul. 138. Shora uvedený postup Nejvyšší soud považoval za odpovídající pravidlům podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč verzi událostí plynoucí z výpovědí spolupracujících obviněných a obviněného Tesaříka uvěřily, a z jakých důvodů jimi tvrzené skutečnosti odpovídají i jinak objektivizovaným okolnostem. Neshledaly v podaných doznáních obviněných zásadní známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací, a pokud se tak stalo, vždy se s těmito rozpory vypořádaly. Případné nepřesnosti nebo odchylky, jež se mohly projevit na pravdivosti informací poskytnutých spolupracujícími obviněnými, braly na zřetel a do celkového posouzení jejich věrohodnosti je promítly. Sama skutečnost, že se rozhodli vypovídat, nevede automaticky k závěru, že to, co popsali, je nepravdivé a nepoužitelné pro závěry o vině ostatních obviněných. U spolupracujících obviněných P. a B. soudy měly na paměti, že aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného (viz § 178a tr. ř.) musí být podrobena velmi přísným nárokům. Hodnocení věrohodnosti u těchto výpovědí bylo mimořádně pečlivé, byly posouzeny mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/2013). 139. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažoval námitky obviněných Gabery, Mase, Schovánka, Schovánkové Hochové a Gaberové o nevěrohodnosti obviněného Tesaříka a spolupracujících obviněných P. a B. za důvodné, protože zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12), což soud prvního stupně učinil. Nelze tudíž souhlasit s názory dovolatelů, že by bylo rozhodnutí o jejich vině založeno výhradně na základě výpovědi dvou spolupracujících obviněných, případně obviněného Tesaříka, protože z rozsudku soudu prvního stupně, potažmo odvolacího soudu, je patrný jednoznačný a přesvědčivý závěr o existenci uceleného řetězce důkazů, o něž byly závěry o vině všech obviněných opřeny. 140. Z těchto důvodů, kdy nebyly zjištěny žádné podstatné, natož extrémní vady v postupu soudů při hodnocení výpovědí spolupracujících obviněných B. a P., příp. obviněného Tesaříka, je třeba výhrady obviněných proti některým konkrétním obsahovým sdělením považovat za vyvrácené, protože není pochyb o tom, že závěry soudů založené na skutečnostech plynoucích z výpovědí jmenovaných obviněných nevzbuzují pochybnosti, a role obviněných ve vztahu k daňovým machinacím byla objasněna, o čemž bude pojednáno i v následujících pasážích tohoto usnesení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se při dokazování nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily základním pravidlům pro dokazování a zásadním požadavkům spravedlivého procesu, na něž dovolatelé poukazují.

d) k nedostatkům v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí

141. Obvinění Gabera, H., Mas a Schovánková Hochová tvrdili, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, především soudu odvolacího, jsou nepřezkoumatelná a neobsahují všechny náležitosti. Zejména namítali, že soudy nereagovaly na námitky uplatněné v odvoláních, protože rozhodnutí soudů neobsahují úvahy ohledně toho, co obvinění vytýkali. 142. Nejprve je třeba předeslat, že tako formulované výhrady pouze proti důvodům rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.), zásadně však nemají oporu ani v označených dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť směřují proti náležitostem rozhodnutí ve smyslu § 125 a 134 tr. ř. Nejvyšší soud však připomíná, že z hledisek pravidel spravedlivého procesu musí soudy dbát na to, aby jejich rozhodnutí byla přezkoumatelná a obsahovala jejich úvahy, aby se vyhnuly libovůli (srov. č. l. 6 odst. 1 Úmluvy), a proto zkoumal, zda zejména odvolací soud, vůči němuž jsou námitky zásadně zaměřeny, dodržel principy o věcném a hodnotném odůvodnění. Posoudí-li se obsah přezkoumávaného rozhodnutí a v návaznosti na něj i rozsudku soudu prvního stupně, lze seznat, že soudy obou stupňů respektovaly obecné zásady ovládající povinnost soudů rozhodnutí řádně odůvodnit. Proto je třeba zdůraznit, že odvolací soud reagoval na námitky obviněných a vypořádal se s nimi. V přezkoumávané věci se nejedná o stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2017, Paradiso a Campanelli proti Itálii, č. 25358/12, bod 210.). Je třeba zmínit, že stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 21. 5. 2002, Jokela proti Finsku, č. 28856/95, bod 73.; rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2014, Hansen proti Norsku, č. 15319/09, bod 60.; rozsudek ESLP ze dne 27. 9. 2007, Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek ESLP ze dne 13. 1. 2009, Taxquet proti Belgii, č. 926/05, bod 40.). Podle ustálené judikatury ESLP však platí i to, že povinnost soudů rozhodnutí odůvodnit neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele (srov. např. z rozhodnutí ESLP rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999, García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, bod 26. nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Sanchez Cardenas proti Norsku, č. 12148/03, bod 49. a další). Porušením práva na spravedlivý proces není stručné reagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008, Victor Savitchi proti Moldávii, č. 81/04, bod 48.). Rovněž sem nepatří námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011, Fomin proti Moldávii, č. 36755/06, bod 31.).

143. Po posouzení přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že z hlediska těchto pravidel obstojí, protože soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku důkazy, jejich hodnocením a výhradami konkrétních obviněných zabýval v potřebné míře. Odvolací soud se taktéž věnoval námitkám obviněných v intencích výše vyznačených pravidel, neboť v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku z podnětu odvolání obviněných přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž vysvětlil, proč v jeho procesních postupech a závěrech o vině obviněných neshledal žádné vady (srov. body 80. až 140. rozsudku odvolacího soudu). Dostatečným způsobem tudíž reagoval na námitky obviněných mířící vůči učiněným skutkovým závěrům a sám se k roli jednotlivých obviněných v trestné činnosti vyjádřil. V jednotlivých pasážích ke konkrétním námitkám a argumentům odvolatelů rozvedl, z jakých důvodů postup soudu prvního stupně vztahující se k výroku o vině shledal správným, a na základě čeho dospěl k závěru, že respektoval zásady plynoucí z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotil, zda při formování skutkových závěrů obviněným v plné míře umožnil, aby se vyjádřili ke všem prováděným důkazům, jež byly podstatné pro závěr o vymezení rozsahu zapojení jednotlivých obviněných do celého řetězce na sebe navazujících postupů, vystihl jejich roli v tomto propracovaném systému založeném na jejich vzájemné koordinaci, a rovněž vysvětil, jaké měly tyto skutkové závěry dopad na úvahy, které vyústily v závěrech o použité právní kvalifikaci. Proto v potřebné míře popsal a rozvedl, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto o vině obviněných.

144. Odvolací soud se tudíž námitkám jednotlivých odvolatelů věnoval a současně přezkoumal, zda tak učinil i soud prvního stupně, neboť v bodech 107. až 114. rozsudku vyjádřil, že soud prvního stupně své rozhodnutí obsáhle odůvodnil při respektování ustanovení § 125 odst. l tr. ř., protože vyložil, které důkazy vzal za základ svého rozhodnutí a popsal, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a vyložil, jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a následně i při právní kvalifikaci a ukládání trestů. Odvolací soud proto odůvodnění nalézacího soudu považoval za přiléhavé, korespondující s provedenými důkazy a jejich významem pro posuzovanou věc a Nejvyšší soud s ním v tomto závěru souhlasí.

145. Soud druhého stupně se však s rozhodnutím soudu prvního stupně neztotožnil beze zbytku, neboť již z výrokové části rozsudku odvolacího soudu je patrné, že zejména u trestů uložených obviněným Zajacovi a Schovánkovi existoval důvod ke kasaci prvostupňového rozhodnutí. Tento svůj závěr odůvodnil v bodech 153. až 159 rozsudku odvolacího soudu.

146. Takto koncipované odůvodnění a postup odvolacího soudu plně koresponduje se zásadami vyjádřenými i v judikatuře Ústavního soudu, podle nichž, byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci (viz např. jeho nálezy ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, či ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Vždy je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Významným je, zda obviněný určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, protože v takovém případě nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností. Tak tomu je i v této věci, protože soud prvního stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, se námitkami obviněných s potřebnou důsledností zabýval, a tedy odvolacímu soudu nelze vytýkat, že již na řečené závěry a úvahy, s nimiž se ztotožnil, odkázal.

147. V posuzované věci z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá jasně a srozumitelně, na základě čeho obecné soudy dospěly k závěru o vině všech obviněných, přičemž všechny ve věci provedené důkazy velmi podrobně rozebral soud prvního stupně a vyložil k nim srozumitelně a detailně i své hodnotící úvahy. Jestliže odvolací soud v odůvodnění rozsudku nereagoval výslovně na všechny obviněnými vznesené odvolací námitky, je třeba shrnout, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak tuto povinnost odvolací soud porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, Helle proti Finsku, č. 20772/92, body 59-60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud dostál, a proto k porušení práva na spravedlivý proces v posuzované věci nedošlo.

148. Nejvyšší soud z uvedených důvodů pro stručnost pouze shrnuje, že námitkám obviněných Gabery, H., Mase a Schovánkové Hochové o nedostatcích v odůvodnění nebylo možné přisvědčit, neboť soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně logicky podaly a rozvedly. Lze konstatovat, že dbaly na dodržení všech zásad spravedlivého procesu, zejména zásady presumpce neviny. Odvolací soud dostatečně hodnotil, zda soud prvního stupně srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil své závěry a úvahy, a jestliže je považoval za správně, ve stručnosti na ně odkázal, když měl na paměti, že nalézací soud neporušil ani pravidlo in dubio pro reo.

e) ke karuselovým obchodům a důkazu „návrhu obchodní spolupráce“

149. Obvinění Gabera a Schovánková Hochová vytýkali nedostatky v rozhodnutích soudů z hlediska nerespektování rozhodnutí SDEU ze dne 6. 7. 2006, a to ve spojené věci C-439/04 a C-440/04 1) Axel Kittel vs. Belgický stát a 2) Recolta Recycling vs. Belgický stát, které se vztahují k posuzování karuselových obchodů. Dovolatelům lze přisvědčit, že v úvahách odvolacího soudu se skutečně konkrétní zmínka o těchto rozhodnutích nenachází, nicméně se samotnou existencí karuselových obchodů se odvolací soud vypořádal na několika místech svého rozhodnutí (srov. body 118., 139., 140. rozsudku odvolacího soudu). Je nutné zdůraznit, že předmětná rozhodnutí se týkají toliko obchodů, které jsou prováděny v rámci řádných ekonomicko-hospodářských vztahů, o které však v posuzované věci nejde. Proto se o ně nelze ani opírat či z těchto rozhodnutí vycházet. Popsaná činnost v této trestní věci je kriminálním jednáním spočívajícím v daňovém podvodném jednání, kde tzv. karuselové obchody zde byly vytvořeny za účelem vylákání plnění od finančních úřadů v rámci podvodného obviněnými vypracovaného systému sloužícího k jejich obelstění. To vysvětluje i odvolací soud v bodě 140., kde rozvedl, že soud prvního stupně použil na několika místech své argumentace pojem karuselový podvod, avšak s tím, že jde o typ protiprávního jednání, které je jakousi podmnožinou daňových podvodů, jejíž charakteristikou je určitá uměle vytvořená struktura subjektů (obchodních společností), na jejichž počátku stojí výše zmíněný ztracený (chybějící) obchodník. Ačkoliv samotný název je také zaměnitelný s označením kolotočové či kruhové podvody, není vždy nezbytnou podmínkou této trestné činnosti, aby stejné zboží neustále kolovalo v rámci takovéto protiprávní struktury, ale stěžejním bodem je počáteční neplnění daňové povinnosti, na níž navazuje vědomé a účelové vylákání nadměrného odpočtu daně. Proto se objevují případy, kdy celý mechanismus je postaven pouze na rychlém sledu obchodních transakcí se zcela fiktivním (neexistujícím) zbožím, stejně jako případy, kdy dochází k navenek běžným nákupům a prodejům skutečně existujícího zboží, které se ve výsledku dostane ke koncovým uživatelům, kteří nemusejí vědět, že daný produkt byl takovýmto protiprávním jednáním dotčen. Samotná struktura subjektů, které se na trestné činnosti podílely, může vykazovat uzavřený řetězec, jehož jednotlivé články jsou vědomě zapojeny do nelegálních aktivit, stejně jako mohou na dané činnosti nevědomě participovat i osoby, které pachatelům slouží (nevědomky) k zastření a ztížení odhalení trestné činnosti. Touto úvahou navázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se ke karuselovým obchodům podrobně vyjadřoval v bodech 15. a 16., přičemž toto označení skutečně několikrát používal i v dalších částech svého odůvodnění.

150. Nejvyšší soud na tomto místě upozorňuje, že byť je definice karuselových obchodů obsažena v obviněným citovaných rozsudcích SDEU, nelze se v rámci projednávané daňové trestné činnosti o tam uvedené zásady opírat.

151. Z judikatury Soudního dvora EU plyne, že správní orgány a soudy mohou odmítnout přiznat nárok na odpočet DPH, je-li z hlediska objektivních okolností prokázáno, že došlo k uplatnění tohoto nároku podvodně nebo zneužívajícím způsobem (viz rozsudek ze dne 3. 3. 2005, Fini H, C-32/03, body 33 a 34, rozsudek ze dne 6. 7. 2006, ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel a Recolta Recycling, bod 55, rozsudek ze dne 29. 3. 2012, ve věci C-414/10, Véleclair, bod 32, rozsudek ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11, Mahagében a Péter Dávid, bod 42, či ze dne 28. 7. 2016 ve věci C-332/15, Giuseppe Astone). Přiznání nároku na odpočet lze odmítnout, pokud se s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokáže, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH spáchaného dodavatelem či jiným subjektem na vstupu (rozsudek ze dne 16. 10. 2019, ve věci C-189/18, Glencore Agriculture Hungary, bod 35, a rozsudek ze dne 3. 10. 2019, ve věci C-329/18, Valsts ieņēmumu dienests proti „Altic“ SIA, bod 30). Subjekty, které přijmou veškerá opatření, jež od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, musí mít možnost důvěřovat legalitě těchto plnění, aniž by riskovaly ztrátu nároku na odpočet DPH odvedené na vstupu (viz rozsudky ze dne 6. 7. 2006, ve spojených věcech C-439/04 1 Afs 82/2023 a C-440/04, Axel Kittel a Recolta Recycling, bod 51, a ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11, Mahagében a Péter Dávid, bod 53). Judikatura Soudního dvora EU na základě shora popsaných východisek vytvořila několikastupňový test (algoritmus) stanovující, jak postupovat, aby bylo možno plátci odepřít nárok na odpočet DPH z důvodu jeho účasti na daňovém podvodu (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 5. 2017, C-624/15, Litdana, či rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Afs 16/2017 - 47, či ze dne 20. 8. 2020, č. j. 8 Afs 232/2018 - 45, bod 24). Nejprve je třeba zjistit, zda k podvodu došlo (1. krok). Pokud ano, je třeba na základě objektivních skutkových okolností posoudit, zda daňový subjekt věděl nebo měl vědět, že se svým jednáním účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH (2. krok – objektivní okolnosti), a zda přijal veškerá opatření, která od něj mohla být rozumně vyžadována, aby zajistil, že přijetí plnění nepovede k účasti na podvodu (3. krok – subjektivní okolnosti). Nutno podotknout, že pokud se prokáže, že osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že pořízením určitého zboží či služeb se účastní plnění zasaženého únikem na DPH, účastní se tohoto úniku, i když z něj nemá sama žádný prospěch. Takové osobě musí být nárok na odpočet odepřen v plném rozsahu (bod 38 rozsudku Soudního dvora EU ze dne 24. 11. 2022, ve věci C-596/21, Finanzamt M).

152. Obvinění se dopustili protiprávního jednání, které bylo primárně posuzováno podle norem českého práva konkrétně skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (v případě obviněné Schovánkové Hochové ve znění účinném od 1. 10. 2020) spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a dále zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Není tudíž podstatné, jak orgány činné v trestním řízení takové jednání pojmenovaly, a není proto rozhodné, zda užily karuselové obchody nebo předstíranou obchodní spolupráci organizované zločinecké skupiny za účelem krácení daní, neboť důležité je, zda objasnily fungování takové obchodní spolupráce, resp. organizované zločinecké skupiny a vymezily role jednotlivých obviněných a dalších osob, jež se do trestné činnosti zapojovaly, což soudy nižších stupňů zcela správným a přezkoumatelným způsobem učinily. Nezohlednění přesné definice účastníků karuselového obchodu podle shora citovaných rozsudků SDEU tudíž nemá vliv na správnost soudy přijatých skutkových závěrů.

153. Obvinění Gabera a Schovánková Hochová se vyjadřovali také k důkazu v podobě tzv. „návrhu obchodní spolupráce“ s tím, že soudy jej nesprávně zhodnotily. Obvinění v podstatě tvrdili, že nešlo o návrh na fungování spolupráce dotčených společností, ale schéma, jež mělo sloužit jako podklad pro potřeby skupinové registrace k dani. K hodnocení tohoto důkazu soud prvního stupně v bodech 35., 41., 44., 45., 46. rozvedl, že jde o listiny, které měly sloužit k zdokonalení řetězcového obchodování a zastírání skutečností před vnějším světem. Stejně tak se k tomuto důkazu vyjádřil i odvolací soud v bodě 123. rozsudku, který jej podrobil své kritice a označil tvrzení obviněných, že jde o schéma legální spolupráce za účelem řádného danění, za zcela účelové, nereflektující existenci dalších důkazů, které svědčí o daňové trestné činnosti. Přiléhavě se vyjádřil též k obhajobě vztahující se k tzv. skupinové registraci k dani, jíž uplatnila mimo obviněného Gabery i obviněná Schovánková Hochová, která nicméně byla výsledky provedeného dokazování rovněž vyvrácena, protože bylo objasněno, že šlo o krácení daně, ke kterému ve velkém rozsahu docházelo a současně žádné důkazy podložené skutečnosti, kromě tvrzení samotných obviněných, nesvědčí o tom, že šlo o legální finanční operace provedené za účelem společné registrace k dani. Uvedená obhajoba tudíž byla zcela správně pokládána za vyvrácenou a účelovou.

154. Nutno zmínit, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé a z velké části i podrobné dokazování. Soud prvního stupně hodnotil výpovědi obviněných, svědecké výpovědi a výpovědi znalců ke znaleckým posudkům, znalecké posudky samotné, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor a pozemků, výsledky právních pomocí, stejně jako zprávy finančních úřadů, daňové doklady a daňová přiznání, faktury předmětných společností, výpisy z bankovních účtů a jiné listinné důkazy. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly a týkaly se obecně fungování celého systému předstírané obchodní spolupráce mezi dotčenými společnostmi, ať už vedly k odsouzení či zproštění části obviněných, soud prvního stupně shrnul v bodech 1. až 128. rozsudku soudu prvního stupně, a to včetně postupu, jakým provedené důkazy hodnotil. V bodech 39. až 49. rozsudku se velice příhodně věnoval rolím jednotlivých obviněných, tomu, jak bylo jejich jednání vzájemně propojeno a jejich napojení na organizovanou zločineckou skupinu, stejně jako jimi zvolené obhajobě, se kterou se v návaznosti na učiněná skutková zjištění vzešlá z provedených a vyhodnocených důkazů, vypořádal. Zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem soud prvního stupně v bodech 56. až 128. rovněž vyložil, jakým způsobem vypočítal rozsah způsobené škody a jaký byl tok předmětného zboží mezi jednotlivými společnostmi, což vhodně doplnil pomocí názorných grafů. K otázce objasnění viny jednotlivých obviněných se k jejich námitkám vyjádřil rovněž odvolací soud, byť tak učinil stručnějším způsobem než soud prvního stupně, což však nesvědčí o nesprávnosti jeho závěrů, neboť jde o přezkoumatelné úvahy, které vycházejí z podrobného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jímž dostatečným způsobem reagoval i na výhrady obviněných (srov. zejména body 107. až 134. rozsudku odvolacího soudu). Na shora uvedené a odůvodněné úvahy soudů nižších stupňů Nejvyšší soud v plné míře odkazuje, neboť je považuje za přesvědčivé a správné.

155. Dovolatelé se zpochybňováním skutkových závěrů tvrdili, že nebyla prokázána hierarchie vztahů mezi jednotlivými články organizované zločinecké skupiny, a že tato skupina neexistovala, a že do ní nebyli zapojeni, příp. že neexistovali tzv. missing tradeři. Touto námitkou se zabýval odvolací soud v bodech 118. až 123. rozsudku. Nejvyšší soud ve způsobu, jak se s uvedenou námitkou vypořádal, neshledal nedostatky, neboť s ohledem na zjištění, která dovodil soud prvního stupně, je možné připomenout, že postavení ztracených obchodníků (missing traderů) v řetězci projednávané trestné činnosti měly společnosti OCEANIA, případně POSY a později JZ-Doprava, které splňovaly totožné znaky, jakými bylo neplnění daňové povinnosti, následná nekontaktnost pro správce daně, jakož i fakt, že coby zástupci daných společností vystupovaly osoby, které s faktickou činností těchto subjektů neměly nic společného a byly buď v postavení tzv. bílých koňů, příp. došlo ke zneužití jejich osobních dokladů. Tyto personální vazby jsou dostatečně popsány v bodech 26. rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně pečlivě rozvedl veškeré okolnosti, které umožňují identifikovat jmenované obchodní společnosti jako účelový článek řetězce, přes který procházelo zboží, a které představovaly obchodníky, jenž v důsledku nákupu zboží ze zahraničí bez DPH následně neplnily svou povinnost přiznat daň, případně tuto uhradit a svou následnou nekontaktností a působením skrze nastrčené osoby eliminovaly možnost státu domoci se daňové úhrady. K výše uvedenému naplnění jednoho z typických znaků pro obdobnou daňovou trestnou činnost byly dále uvedeny zcela nestandardní vzájemné vazby, které mezi obchodními partnery v celém řetězci panovaly, a to ať již v osobní či místní rovině. Soud prvního stupně správně poukázal na vztahy, které mezi spoluobviněnými byly dohledány jak na pracovní úrovni, kdy kromě vnější spolupráce mezi společnostmi byli někteří obvinění zapojeni do činnosti stejných obchodních subjektů, ať již v pozici statutárního orgánu či zaměstnance (v rámci společnosti Gab-Phone obvinění Gabera a B., ve společnosti Merkator obvinění Gabera, Gaberová a P.), partnerských vztahů (B.-P., Gaberová-Gabera, Schovánek-Schovánková, či zprostředkovaně v případě obviněných Schovánka a Schovánkové a jejich společností Czech Mobil a Oskar, kde na pozici skladníka pracoval tchán obviněného Śmielaka J. K., příp. přes účet matky obviněného Schovánka D., byly realizovány platby směrem do Chorvatska, kde byly vybírány za účelem předání částek obviněnému Śmielakovi). Podrobněji soud prvního stupně tyto personální, jakož i přátelské a další relace, které spočívaly též v účasti řady obviněných na společných akcích, jako byly dovolené či oslavy, vymezil např. v bodech 27. a 28. rozsudku. K propojenosti společností a osob v nich působících se soud vyjadřoval v bodech 29. až 31. rozsudku, v bodě 32. je následně popsána snaha obviněných o zamezení jejich odposlouchávání a kroky, které za tímto účelem činil a bod 33. rozsudku pojednává o dispozici obviněných s materiály a razítky cizích společností, k jejichž řízení neměli žádný vztah. Hierarchie celé organizované zločinecké skupiny a zapojení jednotlivých obviněných je pak souhrnně uvedena v bodě 34. rozsudku soudu prvního stupně, kde se soud náležitě věnuje tomu, jaké bylo v rámci páchané trestné činnosti rozdělení jednotlivých úkolů, což přesně odráží vztahy mezi jednotlivými obviněnými popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině. V bodech 35. až 38. rozsudku soudu prvního stupně je dostatečným způsobem vymezeno, že jednání obviněných směřovalo ke krácení daní a šlo pouze o účelové obchody, jež nebylo možné označit za poctivé obchodování, při kterém byly dodržovány daňové a další právní předpisy. Na tomto závěru nic neměnil ani fakt, že obvinění ve své obhajobě uváděli, že dílčí obchody skutečně proběhly, neboť tyto byly z jejich strany posuzovány velmi izolovaně, účelově a bez návaznosti na činnost organizované zločinecké skupiny, s čímž se soud prvního stupně rovněž přesvědčivě vypořádal. Existence organizované zločinecké skupiny, vzájemné vztahy a úkoly obviněných Gabery, H., Mase, Schovánka, Schovánkové Hochové, Gaberové a dalších, příp. jimi ovládaných společností, tudíž byla dostatečně prokázána.

156. K objasnění fungování předmětné organizované zločinecké skupiny pak mimo výpovědí spolupracujících obviněných B. a P. a obviněného Tesaříka, k jejichž věrohodnosti se již dovolací soud vyjadřoval, posloužily taktéž odposlechy, které byly v dovoláních obviněných často zmiňovány jako důkazy, které v podstatě o ničem nesvědčí. Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly ze strany soudu prvního stupně hodnoceny zcela komplexně a v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy a dokreslovaly zjištění o tom, jak organizovaná zločinecká skupina fungovala. Jejich hodnocení ze strany soudu prvního stupně bylo komplexní a logicky navazovalo na další ve věci provedené důkazy. Pro úplnost lze pouze poukázat na body 22. a 32., kde se soud vyjadřuje k zákonnosti odposlechů a snaze obviněných je účelně blokovat pomocí aplikace Silentel, a dále na body 33., 34., a 36., v nichž jsou odposlechy rovněž hodnoceny. Tím však výčet relevantních pasáží, které se opírají o odposlechy, nekončí, neboť soud je posuzoval vždy i ve vztahu ke konkrétním obviněným, a to následovně: v bodě 40. rozsudku (obviněný Gabera); v bodě 41. rozsudku (obviněný H.); v bodě 42. rozsudku (obviněný Mas); v bodě 44. a 45. rozsudku obvinění Schovánek a Schovánková Hochová, kteří podle hodnocení soudu a závěrů znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika č. 169/2014 (sv. 181, č. l. 50480 až 50511 spisu), úspěšně užívali aplikaci Silentel, aby se odposlouchávání vyhnuli; v bodě 46. rozsudku (obviněná Gaberová). K užití odposlechů a jejich hodnocení se posléze vyjádřil též odvolací soud, který v bodě 122. rozsudku vymezil, že pokud odvolatelé uváděli, že jejich telekomunikační provoz byl veden v naprosto běžném obchodním duchu a zajištěné odposlechy žádným způsobem neprokazují jejich vinu, jde o jejich vlastní hodnocení důkazů, aniž by zjištěné poznatky byly dány do souvislostí s celkovým obrazem projednávané trestní věci.

157. Odvolací soud stručně rozvedl, jaká komunikace byla pomocí odposlechů zaznamenána, a jakým způsobem soudem prvního stupně vyhodnocena. Nejvyšší soud neshledal v této činnosti soudů nižších stupňů a závěrech, jež z ní vyplynuly vady, které by svědčily o jejich nepoužitelnosti.

VIII. K individuálním skutkovým výhradám jednotlivých obviněných

158. Kromě těchto společných výhrad obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová individuálně poukazovali na vadné hodnocení důkazů zásadně s tím, že se do trestné činnosti vůbec zapojili, případně tvrdili, že jejich vzájemná spolupráce byla zcela v mezích zákona a soudy dovozená skutková zjištění o spáchání daňové trestné činnosti v rámci organizované zločinecké skupiny byla vadná a nepodložená výsledky provedeného dokazování. K takovým úvahám je nutné poznamenat, že jsou ve velké míře pouze opakovanou obhajobou, na níž reagovaly soudy obou stupňů a vypořádaly se s ní. Nelze přisvědčit tvrzení, že by soudy nezajistily důkazy potřebné pro řádné objasnění stavu věci ke každému z obviněných zvlášť (§ 2 odst. 5 tr. ř.), protože zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že při hlavním líčení provedl velmi rozsáhlé dokazování, a to za účelem objasnění konkrétní role každého z obviněných.

159. Při zdůraznění smyslu a účelu dovolacího řízení Nejvyšší soud zmiňuje s tím, že na obdobnou obhajobu obviněných již bylo soudy nižších stupňů reagováno, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy obviněným věnovaly ve spisovém materiálu i v příslušných částech přezkoumávaných rozhodnutí potřebnou pozornost, a to jak individuálně, tak komplexně, a všechny podklady, na jejichž základě soudy o vině každého z obviněných rozhodly, jsou určité a dostatečně konkrétní.

a) skutkové výhrady obviněného Gabery

160. Podle obviněného Gabery nedošlo k objasnění fiktivnosti plnění, resp. účelovosti obchodů mezi předmětnými společnostmi, a že soudy nedůvodně odmítly jeho tvrzení, že nespolupracoval s finančními orgány kvůli strachu o své děti a rodinu, a že se nevypořádaly s rozporem ve výpovědi obviněného Zajace.

161. Fiktivností plnění, resp. účelovostí obchodů mezi předmětnými společnostmi se zabýval soud prvního stupně (viz body 29. až 38. jeho rozsudku), jenž vysvětil, jak byly jednotlivé společnosti propojeny po stránce účetní, fakturační a finanční, jak se obvinění snažili o zakrytí této spolupráce (rušení odposlouchávání, jednotlivé osoby zapojené do trestné činnosti disponovaly s razítky cizích společností, úkoly v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti). Popsal rovněž průběhy obchodní činnosti jednoznačně směřující ke krácení daní a zabýval se podstatou obchodování a způsobem, jakým ke krácení daní docházelo. Vymezil se vůči snaze některých obviněných poukazovat toliko na jednotlivé dílčí obchody, bez respektu k tomu, že byly součástí celého řetězce. Podstata účelové obchodní spolupráce tudíž byla ze strany soudu prvního stupně objasněna. Výsledky provedeného dokazování našly odraz ve znění tzv. skutkové věty v bodech I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně.

162. Konkrétní role obviněného Gabery, včetně jeho napojení na ostatní členy organizované zločinecké skupiny je více než detailně popsána zejména v bodě 40. rozsudku soudu prvního stupně, na který Nejvyšší soud v plné míře odkazuje, neboť je zde přesně specifikováno, z jakých důkazů soud prvního stupně dovodil, že tento obviněný o celé trestné činnosti věděl a účastnil se jí aktivně, se znalostí veškerých souvislostí, a že se nejednalo o situaci, kdy by obviněný až postupem času vlivem daňové kontroly zjistil, že jeho obchodní činnost vykazuje značné nedostatky, a že je dokonce protiprávní. Vzhledem ke všem objasněným a prokázaným skutečnostem nebylo možné přistoupit ani na jeho obhajobu, že nevěděl o tom, co činí, případně nerozuměl principu krácení daně, protože nebyl odborníkem na daňové předpisy a sám na rady odborníků, kteří s ním spolupracovali, spoléhal. Naopak bylo objasněno, že o vytýkaném jednání věděl (viz body I. až IV. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně).

163. Na tvrzení obviněného Gabery, že soudy nesprávně posoudily jím uváděnou obhajobu o důvodu nespolupráce s orgány činnými v trestním řízení, reagoval odvolací soud v bodě 133. rozsudku tím, že obviněný nijak nekonkretizoval, kdo představoval hrozbu pro jeho rodinu, což přesvědčivým způsobem neučinil ani v nyní podaném dovolání, a proto správně odvolací soud považoval tuto obhajobu za ryze účelovou. Za nedůvodné označil i výhrady proti věrohodnosti obviněného Zajace, jenž před odvolacím soudem prohlásil vinu a soud toto prohlášení přijal, když uvedl, že jej obviněný Gabera neřídil při realizování dopravy zboží, protože pokyny mu dával spolupracující obviněný P. Z tohoto usuzoval na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, protože soudy shledaly, že obviněný Gabera obviněného Zajace řídil. Nejvyšší soud, jenž nemůže hodnotit skutečnosti plynoucí z důkazů, které sám neprovedl, jen pro úplnost s odkazem na závěry soudů obsažené v přezkoumávaných rozhodnutích k této námitce obviněného odkazuje na to, jak se s uvedenými skutečnostmi vypořádaly soudy obou stupňů. Prohlášení obviněného Zajace, že jej řídil spolupracující obviněný P., bylo v rámci veřejného zasedání dne 5. 12. 2022 učiněno k cílené otázce obviněného Gabery až poté, co obviněný Zajac prohlásil svoji vinu, odvolací soud ji přijal a usnesením podle § 206c odst. 6 tr. ř. rozhodl, že dokazování v rozsahu prohlášení viny nebude provedeno. Ze stejného důvodu pak obviněné, kteří pokládali po přednesu odvolání obviněného Zajace otázky mířící na tohoto obviněného, ale vztahující se k jejich vlastní účasti na trestné činnosti, odvolací soud poučil (č. l. 75068 spisu, sv. 269), že dotazy směřující k osobě obviněného Zajace nebudou dále připuštěny, neboť dokazování ohledně něj již bylo ukončeno.

164. Nejde o prezentovaný extrémní rozpor, protože ojedinělé vyjádření obviněného Zajace nemůže změnit to, co osahuje jeho prohlášení viny. Takové tvrzení nelze vytrhávat z kontextu dalších důkazů, které vinu obviněného Gabery dostatečně prokázaly, včetně odposlechů, které ve svém souhrnu vytvářejí ucelený a jasný obraz o činnosti obviněného Gabery (srov. bod 40. rozsudku soudu prvního stupně), jeho napojení na obviněného Zajace (k tomu srov. závěry v bodě 49. rozsudku soudu prvního stupně), které je s ohledem na skutková zjištění k výroku pod bodem IV. rozsudku, více než zřejmé, neboť tam popsaná činnost organizované zločinecké skupiny, jejíž součástí byl i obviněný Zajac, byla prokazatelně řízena obviněným Gaberou ve spolupráci s obviněným H. K prohlášení viny obviněným Zajacem a dopadu tohoto úkonu se vyjádřil rovněž odvolací soud (srov. bod 127. rozsudku odvolacího soudu), který rovněž své závěry logicky v kontextu ostatních důkazů vysvětlil.

b) skutkové výhrady obviněného H.

165. Obviněný H. zpochybňoval skutkové závěry soudu prvního stupně zcela obecným způsobem, protože své námitky omezil pouze na tvrzení, že nebylo prokázáno, že by byl do trestné činnosti aktivně zapojen a o čemkoli věděl.

166. Nejvyšší soud uvádí, že konkrétní rolí obviněného H. se soud prvního stupně zabýval v bodě 41. rozsudku, kde rozvedl též konkrétní důkazy a úvahy, které na jeho zapojení do organizované zločinecké skupiny a též na jeho vědomí o daňové trestné činnosti přímo poukazují. Vysvětlil, že obviněný H. měl velmi dobrý přehled o jednotlivých do věci zapojených obviněných v na sebe navazujících obchodech. Věděl o vztazích dodavatelů a odběratelů a veškeré posloupnosti, a za tímto účelem rozkresloval základní strukturu řetězce firem, sepisoval základní pravidla, a v tomto směru dával přímo doporučení některým spoluobviněným (nebýt jednatelem, formálně řádně uskutečňovat obchodní činnost, mít zázemí, historii, bezproblémové účetnictví). Přitom se sám do tohoto systému zahrnul. I on měl k dispozici šifrovací aplikaci pro skrytou komunikaci mobilním telefonem, udržoval evidentně „mimopracovní“ kontakty zejména s obviněným Gaberou a Śmielakem a jeho aktivní a cílené angažování se ve skupině dalších obviněných v již probíhajícím systému řetězcových obchodů bylo evidentně směrováno na získání finančního profitu z krácení daní. Odvolací soud v těchto závěrech neshledal žádná pochybení (srov. zejména body 107. až 134. rozsudku odvolacího soudu, kde se vyjadřuje ke správnosti skutkových zjištění). Na tomto závěru nemohou zcela obecné námitky vznesené tímto dovolatelem ničeho změnit. Jednání obviněného H. pod body II. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo bez pochyb prokázáno, stejně jako to, že šlo o vědomé zapojení se do shora popsané struktury trestného činu.

c) skutkové a procesní výhrady obviněného Mase

167. Obviněný Mas namítal, že mu nebyl doručen kompletní překlad rozsudku soudu prvního stupně, čímž bylo porušeno jeho právo na tlumočníka v trestním řízení. I když otázky spojené se zajištěním překladu písemnosti zásadně nejsou dovolacím důvodem vymezeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., nicméně právo na tlumočníka, resp. jednání ve své mateřštině [čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy], je významnou součástí práva na spravedlivý proces, a proto se uvedenou námitkou obviněného Nejvyšší soud zabýval.

168. Právo na tlumočníka je základním právem, které je na mezinárodní úrovni zakotveno v čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a rovněž v čl. 14 odst. 3 písm. f) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Je třeba ho chápat tak, že obviněný, který nerozumí jazyku používanému v řízení před soudem nebo tímto jazykem nemluví, má právo na bezplatnou pomoc tlumočníka za účelem překladu nebo přetlumočení takových dokumentů nebo vyjádření v průběhu řízení vedenému proti němu, kterým musí nezbytně rozumět (viz rozsudek ESLP ze dne 28. 11. 1978, Luedicke, Belkacem a Koç proti Německu, č. 6210/73, bod 48.). Poskytnutá tlumočnická pomoc musí obviněnému umožnit, aby pochopil vytýkané jednání a mohl se obhajovat, zejména tím, že soudu poskytne svoji verzi událostí (viz rozhodnutí ESLP ze dne 17. 5. 2001, Güngör proti Německu, č. 31540/96, rozhodnutí ESLP ze dne 24. 1. 2002 o nepřijatelnosti stížnosti ve věci Uçak proti Spojenému království, č. 44234/98, či rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2019, Knox proti Itálii, č. 76577/13). Na druhou stranu ovšem právo na tlumočníka neznamená povinnost zajistit písemný překlad všech písemných důkazů nebo úředních dokumentů v řízení. V této souvislosti je třeba poznamenat, že text příslušných ustanovení hovoří o "tlumočníkovi", nikoli o "překladateli", což naznačuje, že ústní lingvistická pomoc může splňovat požadavky Úmluvy (srov. usnesení ESLP ze dne 24. 2. 2005, Husain proti Itálii, č. 18913/03) [srov. též stanovisko pléna ze dne 25. 10. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 20/2005 (sp. zn. IV. ÚS 422/2005), uveřejněné pod č. Pl. ÚS st. 20/2005 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

169. Právo na tlumočníka je upraveno v § 28 odst. 1 tr. ř., podle něhož, je-li třeba přetlumočit obsah písemnosti, výpovědi nebo jiného procesního úkonu nebo využije-li obviněný právo uvedené v § 2 odst. 14 tr. ř., přibere se tlumočník; totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka osobě, s níž se nelze dorozumět jinak než některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob. Tím Česká právní úprava poskytuje obviněnému vyšší standard ochrany, protože trestní řád v aktuálním účinném znění považuje právo na zajištění překladu vybraných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za projev práva na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny, neboť pokud by nedošlo k přeložení zásadních rozhodnutí, nemohla by osoba neovládající český jazyk v plné míře vykonávat svá obhajovací práva (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 364.). Podle odstavce 2 § 28 tr. ř. mimo jiné platí, že za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit označené písemnosti, což neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Týká-li se takové rozhodnutí více obviněných, přeloží se obviněnému jen ta část rozhodnutí, která se jej týká, pokud ji lze oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění.

170. S ohledem na shora uvedené nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že by došlo k zásahu do jeho práva na tlumočníka, jestliže překlad rozsudku v souladu s § 28 odst. 2 tr. ř. obsahoval překlad jen některých pasáží. Pokud obviněný Mas na podporu své argumentace odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 381/22, z jehož bodů 62., 63. dovozoval, že postupem soudu prvního stupně byl znevýhodněn oproti ostatním obviněným, taková argumentace je značně neúplná, protože reagoval pouze na výseč tohoto nálezu, v němž se Ústavní soud vyjadřuje k argumentaci vrchního soudu činného v jiné trestní věci. Je nutné uvést, že citovaný bod 63. nálezu je pouze odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1989, Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, v němž se ESLP zabýval dostatečností náhradní formy seznámení obviněného (pana Kamasinského) s rozsudkem. Ústavní soud v posuzované věci řešil situaci, kdy stěžovatel ve věci sp. zn. III. ÚS 381/22 při vyhlašování rozsudku neměl tlumočníka, což nedopadá na obviněným Masem tvrzený nedostatek spočívající v doručení písemného překladu jen některých částí rozsudku. Naopak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněnému Masovi byl v rámci hlavního líčení i při veřejném zasedání, stejně jako při vyhlašování obou rozsudků soudů nižších stupňů k dispozici tlumočník, který svoji činnost bezchybně vykonával, což obviněný v dovolání ani nevytýkal, protože tlumočník mu poskytnut byl.

171. Ve smyslu § 28 odst. 2 tr. ř. se v přezkoumávané věci rozsudek soudu prvního stupně týkal více obviněných, k podmínce oddělitelnosti jednotlivých částí rozsudku se dostatečným způsobem vyjádřil odvolací soud v bodě 100. rozsudku, na který je možné odkázat a zároveň připomenout, že z překladu, který je založen na č. l. 74318 až 74363, sv. 267 spisu, jenž byl obviněnému Masovi doručen dne 11. 2. 2022 (č. l. 73846a spisu, sv. 264), je patrné, že mu byly poskytnuty všechny relevantní pasáže odsuzujícího rozsudku, dostatečně oddělitelné tak, aby se ve svém rodném jazyce se všemi skutkovými okolnostmi, které tvořily závěr o jeho vině trestným činem, jeho právní kvalifikací a uloženým trestem, mohl seznámit, a aby měl možnost reagovat na skutečnosti zjištěné k jeho osobě a to i s ohledem na jeho propojení s dalšími spoluobviněnými (členy organizované zločinecké skupiny). Soud prvního stupně tudíž respektoval znění § 28 odst. 2 tr. ř. a svůj postup nezatížil vadou, pro kterou by bylo nutné přistoupit ke kasaci přezkoumávaných rozhodnutí.

172. V tomto směru tudíž k porušení práva obviněného na tlumočníka nedošlo, neboť překlad části rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl obviněnému doručen, byl dostatečný ve spojení s osobní účastí tlumočníka, obviněného a jeho obhájce při hlavním líčení. Ze shora uvedených důvodů k porušení čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy ve věci obviněného Mase nedošlo.

173. Další námitky obviněného Mase směřovaly obdobně jako u ostatních obviněných vůči skutkovému závěru soudů, že se do trestné činnosti organizované zločinecké skupiny spočívající v krácení daně vůbec nezapojil, a že o tom neexistují důkazy. Poukazoval na nedokonalosti v popisu skutku ke své osobě, a tvrdil, že není možné z něj dovodit skutečnosti svědčící o naplnění jeho subjektivní stránky, což je opakovaná obhajoba, s níž se vypořádal soud prvního stupně, jenž se vyjádřil k jeho napojení do organizované zločinecké skupiny (viz bod 42. jeho rozsudku), včetně rozvedení úvah k hodnocení konkrétních důkazů, které se k účasti tohoto obviněného na předmětné trestné činnosti vztahovaly. Jde o ucelený a logický přehled skutečností svědčících o vině obviněného založený na komplexním zhodnocení ve věci dostupných důkazů. Bylo zjištěno, že obviněný Mas byl v podřízené pozici vůči obviněnému Śmielakovi, o čemž svědčí závěry soudu prvního stupně, nicméně to nic nemění na tom, že společnost BRALOVANE, jejímž byl obviněný Mas jednatelem, byla začleněna v účelových obchodních operacích pravidelně na pozici tzv. brokera či posledního buffera, přičemž obviněný Mas spolehlivě plnil jemu zadané úkoly dalšími spoluobviněnými zapojenými do řetězce firem s cílem zkrácení daní vedoucího k vlastnímu obohacení. V plném rozsahu inkriminovaného jednání pod body II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, na něž lze pro stručnost odkázat, bylo soudem prvního stupně řádně objasněno a prokázáno vědomé zapojení obviněného Mase do trestné činnosti, a to včetně přesného vymezení úkolů, které v rámci krácení daní měl.

174. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného Mase, že výpovědi spolupracujícího obviněného P. a obviněného Tesaříka o jeho vině nevypovídají, neboť soudy tyto výhrady, které nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a zůstávají pouze tvrzeními obviněného Mase, dostatečným způsobem postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. vyhodnotily a vyvrátily. Opodstatněně zjistily, že se na trestné činnosti vědomě aktivně podílel, a to i prostřednictvím jím ovládané společnosti BRALOVANE, a že šlo o nezákonné podnikání za účelem krácení daně. Závěry o jeho vině netrpí obviněným uváděnými nedostatky.

d) skutkové výhrady obviněného Schovánka

175. Přisvědčit nebylo možné ani námitkám obviněného Schovánka o neprokázání existence organizované zločinecké skupiny, že se do ní aktivně a vědomě zapojoval za účelem krácení daní, a že byl jejím členem působícím na základě hierarchického vztahu, což představuje též opakování již dříve uváděných argumentů, s nimiž se vypořádal soud prvního stupně v bodě 44. rozsudku, kde popsal a vysvětlil způsob zapojení obviněného do organizované zločinecké skupiny, a co svědčí o jeho vědomí o protiprávních aktivitách této skupiny. Tyto závěry učinil na základě řádně provedeného dokazování a všech úvah obsažených v jeho odůvodnění a dospěl k prokázanému závěru, že se obviněný dopustil jednání popsaného ve výroku o vině pod bodem II., a přesvědčivě vyvrátil jím prezentovanou obhajobu. Lze tak uzavřít, že obviněným řízená společnost Oskar zaujala v projednávaném řetězci firem své stabilní místo s cílem participovat na krácení daní. Přitom mohla, stejně jako společnost SILAS se svou historií, zkušenostmi i dosavadním bezproblémovým nahlížením na ně ze strany správce daně, plnit svoji roli nárazníkového obchodníka (buffera), případně i profitujícího obchodníka (brokera).

176. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění jsou dostatečná pro závěr, že organizovaná zločinecká skupina existovala, a že do ní byl obviněný Schovánek vědomě a aktivně zapojen. Nelze odhlédnout ani od toho, že z provedeného dokazování je patrné, že obviněný Schovánek prováděl finanční operace za společnost Oskar, stejně jako převody peněz z účtů jeho matky Daniely Schovánkové a zasílal je na chorvatské účty, kde mohly být vybrány obviněným Śmielakem, což svědčí o jejich vyvádění mimo Českou republiku, tedy i mimo dosah českých orgánů činných v trestním řízení.

e) skutkové výhrady obviněné Schovánkové Hochové

177. Obviněná Schovánková Hochová uváděla, že nebyly dostatečně objasněny okolnosti, které svědčily o jejím vědomí o činnosti organizované zločinecké skupiny, stejně jako o jejím zapojení (prostřednictvím společnosti Czech Mobile) se do krácení daně, což je vyvráceno reakcí na obdobné výhrady soudem prvního stupně v bodě 45. jeho rozsudku, který je komplexním zhodnocením toho, jakým způsobem obviněná Schovánková Hochová v rámci této zločinecké skupiny fungovala, jaké bylo postavení její společnosti Czech Mobil, stejně jako to, že její aktivita rozhodně nebyla odvozována pouze od činnosti jejího manžela obviněného Schovánka. S odkazem na podrobnosti rozvedené v uvedené pasáži, a rovněž v dalších částech tohoto usnesení (zejména část VII.) nevzniká pochybnost o tom, že obviněná Schovánková Hochová byla usvědčena z vědomí nejen o nestandardnosti prováděných obchodních operací, ale přímo i ze zapojení se do jí vytýkaného jednání, které je popsané v bodech II. a III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a aktivně participovala v účelovém řetězci společností s cílem krácení daní.

178. Při tomto závěru pak nelze přistoupit ani na tvrzení této obviněné, že byla její vina odvozována od činnosti obviněného Schovánka, neboť bylo dokonce prokázáno, že jednání popsaného pod bodem III. výroku o vině se dopouštěla, aniž by do něj byl podle závěrů soudů její manžel zapojen. Stejně tak její tvrzení o odvozené vině nemá žádný podklad v soudy zjištěných skutečnostech, které jsou ve vztahu k dovolatelce popsány odděleně se zaměřením na její vlastní činnost, kterou vykonávala za společnost Czech Mobil. S ohledem na logické závěry soudu bylo všemi výše uvedenými způsoby doloženo, že nešlo o čistě legální obchody. Pro závěr o vině obviněné Schovánkové Hochové není směrodatným zproštění obžaloby obviněných Kajury a Kvapila, neboť jejich vina nebyla v trestním řízení prokázána, na rozdíl od dovolatelky. Vlastní obohacení pak není znakem ani jedné ze skutkových podstat obviněnou spáchaných trestných činů, a proto tato okolnost není u výroku o vině zásadní.

f) skutkové výhrady obviněné Gaberové

179. Obviněná Gaberová rovněž namítala, že jí za vinu kladené jednání nebylo objasněno, ani její úmyslné zapojení do trestné činnosti, neboť na trestné činnosti participovala nevědomky, a nelze vycházet ze závěru, že vedla luxusní život, když její majetkové poměry jsou zcela obyčejné. Uvedená tvrzení nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, z nichž závěry soudu o její vině vyplynuly. V té souvislosti lze odkázat na bod 47. rozsudku soudu prvního stupně, z něhož plynou skutečnosti svědčící o aktivní a vědomé účasti této dovolatelky na páchané trestné činnosti směřující ke krácení daní. Obviněná Gaberová byla řízena obviněným Gaberou a ten zase obviněným Śmielakem, případně obviněným Tesaříkem. Společně s nimi u společnosti Merkator spolupracovali a na základě jejich pokynů pro tuto společnost pracovali i spolupracující obvinění P. a B. a obvinění H. i Zajac konkrétním způsobem popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku. Obviněné Gaberové bylo prokázáno, že si byla vědoma vzájemné propojenosti jednotlivých subjektů, stejně tak, že jí byl znám i skutečný účel prováděných obchodů, kterými bylo krácení daní vysoce organizovaným způsobem, na němž se sama podílela způsobem popsaným pod body II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud neshledal důvod pro zásah do skutkových zjištění, neboť jsou výsledkem dostatečně objektivní a důsledné činnosti soudu prvního stupně. V úvahách soudu prvního stupně o zapojení jmenované obviněné do trestné činnosti nejsou indicie pro závěr, že by došlo k libovůli v rozhodování anebo ke zkreslování skutečností plynoucích z provedených důkazů.

180. Na uvedeném závěru nic nemění ani zcela obecná a opakovaná obhajoba obviněné, že si po celou dobu myslela, že podniká legálně. Obviněná Gaberová se zapojila do činnosti organizované zločinecké skupiny prostřednictvím svého tehdejšího druha, nyní manžela, obviněného Gabery. Nejprve jako jeho pomocná ruka ve slovenské společnosti ASPADERA, pak jako jediná jednatelka slovenské společnosti Merkator. Ve prospěch výše popsané skupiny fakturačně deklarovala nákupy a prodeje zboží pro české společnosti na pozici tzv. missing traderů, a to OCEANIA a JZ – Doprava. Věděla o nestandardnosti a skutečném účelu těchto zahraničních obchodů. Neprovozovala řádnou odchodní činnost a společně s Petrem Gaberou byla odměňována zvenčí obviněným Śmielakem a Tesaříkem procentuálně z fakturovaných částek. Je jí přičítaná škoda v celkové výši 646.633.985 Kč za období zhruba dvou let. S ohledem na všechny poznatky v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shromážděné vyplynulo, že obviněná Gaberová na činnosti organizované zločinecké skupiny participovala v rozsudcích popsaným způsobem.

181. Nákladný život, jenž zpochybňovala, z uvedených skutečností vyplývá (viz bod 131. rozsudku odvolacího soudu) a soud prvního stupně na něj důvodně usuzoval poukazem na jednotlivé zaměstnance (komorník, hospodyně, kuchař či řidič) a další okolnosti z jejího běžného života související s poznatky o osobní a majetkové situaci obviněných, jež byly významné pro ukládání trestní sankce. Obdobné luxusní poměry soud zjistil u obviněných Gabery, Śmielaka nebo H., a tyto skutečnosti byly dány do souvislosti se ziskem z trestné činnosti. Skutečnost, že obviněný Gabera zdůraznil, že danými prostředky nedisponoval on ani jeho partnerka, ale společnost Balexer Industry, je v tomto směru nepodstatná, neboť to byl právě obviněný, kdo v dané obchodní společnosti byl veden jako jednatel, a tedy coby statutární orgán těžil z jejích výnosů.

g) shrnutí o neporušení zásad podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

182. Nejvyšší soud k námitkám proti skutkovým zjištěním, jak byly výše rozvedeny ohledně obviněných Gabery, H., Mase, Schovánka, Schovánkové Hochové a Gaberové shrnuje, že vytýkané nedostatky nebyly shledány důvodnými. V procesních postupech soudů nižších stupňů nebyly zjištěny vytýkané vady, protože soudy dostály svým povinnostem zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudy své povinnosti splnily, posuzovaný skutek byl objasňován podle pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud neshledal porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a od ní se odvíjejícího principu rozhodování in dubio pro reo.

183. K trestnímu stíhání a odsouzení obviněných nedošlo v rozporu se zásadou zakotvenou v čl. 8 odst. 2 Listiny. V obsahu napadených rozhodnutí taktéž nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

184. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obvinění svými výhradami nenaplnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ani ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. V průběhu dokazování byly rovněž dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny).

IX. K výhradám proti právní kvalifikaci

185. Obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová uplatnili rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím tvrdili, že nenaplnili znaky objektivní a subjektivní stránky jim za vinu kladených trestných činů, čímž zpochybňovali soudy učiněnou právní kvalifikaci. Obviněnými uvedené námitky s označeným důvodem dovolání korespondují, a proto Nejvyšší soud posuzoval i jejich důvodnost.

186. Obvinění Gabera a Schovánek tvrdili, že jimi provozovaná obchodní spolupráce nevykazuje znaky organizované zločinecké skupiny a že nejednali úmyslně ve vztahu k účasti v této skupině ani ve vztahu ke krácení daní, čímž zpochybňovali naplnění znaků subjektivní a objektivní stránky trestného činu podle § 361 tr. zákoníku a subjektivní stránky podle § 240 tr. zákoníku. Obviněný H. své výhrady zaměřil vůči závěrům soudů o tom, že se úmyslně podílel na krácení daně a že jeho jednání k tomu směřovalo, neboť poskytoval právní poradenství, které za krácení daně považovat nelze, čímž zpochybňoval naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Obvinění Mas, Schovánková Hochová a Gaberová poukazovali na to, že jejich jednáním nebyly naplněny znaky organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku a že nejsou pachateli trestného činu spáchaného v její prospěch (§ 107 tr. zákoníku), rovněž brojili proti naplnění objektivní i subjektivní stránky obou za vinu jim kladených trestných činů podle § 240 a § 361 tr. zákoníku. Uvedené námitky do značné míry propojili se svými skutkovými výhradami, k nimž se Nejvyšší soud vyjadřuje shora v částech VII. a VIII. tohoto usnesení.

187. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že správnost soudy učiněných skutkových zjištění již posoudil a neshledal v nich žádné vady, a proto na jejich podkladě mohl přezkoumat též správnost užité právní kvalifikace, neboť platí, že pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). 188. Vzhledem k tomu, že obvinění brojili proti naplnění znaků jim za vinu kladených skutkových podstat spočívajících v účasti na organizované zločinecké skupině, její existenci tím, že jejich jednáním docházelo ke krácení daní, a že by jednali úmyslně, brojili zásadně proti naplnění základních znaků skutkových podstat podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a § 361 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (s výjimkou obviněné Schovánkové Hochové, která byla odsouzena podle znění účinného od 1. 1. 2020). Kvalifikační znak v podobě výše způsobené škody ani zavinění k němu zásadně nezpochybňovali. 189. Výhrady dříve uváděné vůči zvolené právní kvalifikaci našly odraz v soudy rozvedených závěrech v bodech 129. až 149. rozsudku soudu prvního stupně a bodech 135. až 140. rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud v nich neshledal obviněnými vytýkané vady a v zásadě na ně pro jejich správnost odkazuje. Pro úplnost dodává, že podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku podle obou shora uvedených znění se trestného činu dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Podle odstavce 2 písm. c) tr. zákoníku (týkající se obviněné Schovánkové Hochové) směřovalo-li jednání pachatele, dílem v rámci pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ke spáchání škody značném rozsahu. Podle odstavce 3 byl spáchán (všemi ostatními dovolateli) ve velkém rozsahu, u obviněného Schovánka a Mase též zčásti v pokusu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. 190. K této skutkové podstatě uvedeného daňového zločinu je vhodné uvést, že zkrácení daně je obecně jakékoliv jednání pachatele, následkem něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.], přičemž není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale to, že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Jde-li o DPH, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku. V případě DPH lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu DPH (srov. rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu k DPH spáchat i tím, že daňový subjekt sníží svou daňovou povinnost smyšleným zvýšením hodnoty DPH zaplacené za údajně přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem téže daně a použitá k vlastnímu podnikání. To platí, pokud pachatel takto fiktivně zvýšenou a údajně zaplacenou DPH na vstupu odečte od daně, kterou má platit na výstupu, aby tak došlo ke snížení vlastní daňové povinnosti, přestože v důsledku fiktivních dokladů o zaplacení DPH na vstupu nevznikl nárok na její odpočet na výstupu. 191. Pachatelem trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku může proto být i osoba fyzická nebo právnická, která jen předstírá, že je subjektem příslušné povinné platby, ačkoli vzhledem k jen fiktivní podnikatelské činnosti ve skutečnosti daňovým subjektem (plátcem nebo poplatníkem) vůbec není, a tím finguje i povinnost státu k vrácení platby (např. spotřební daně), tedy daňové výhody. Subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby) a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou (event. jinou) povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (event. jiné povinné platby). U spolupachatelství trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968-II. Sb. rozh. tr.). 192. Škodou velkého rozsahu (týká se všech dovolatelů, kromě obviněné Schovánkové Hochové) je podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku ve znění zákona účinném do 30. 6. 2016 škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč. Škodou značnou (u obviněné Schovánkové Hochové) podle znění zákona od 1. 10. 2020 je míněna částka v minimální hodnotě 1.000.000 Kč. Své závěry vztahující se k časové působnosti právních předpisů a důsledkům na právní kvalifikaci soud prvního stupně v bodě 135. svého rozsudku vypořádal a uvedeným právním stavem se zabýval a své závěry vysvětlil.

193. V případě trestné činnosti obviněných bylo podstatné, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku byl tzv. realizačním trestným činem, jehož se dovolatelé dopouštěli jako členové organizované zločinecké skupiny, neboť je jim kladen za vinu rovněž zastřešující trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku alinea 2 (ke vztahu tzv. realizačních trestných činů a zastřešujících trestných činů a jejich možnému souběhu srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 15 Tdo 50/2024, body 38. až 59.). 194. Podle § 129 tr. zákoníku se organizovanou zločineckou skupinou rozumí společenství nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Organizovaná zločinecká skupina musí být zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Předpokládá se tedy, že již při založení organizované zločinecké skupiny je zde záměr soustavně páchat úmyslnou trestnou činnost, i když pro trestní postih se nevyžaduje, aby již k takovému soustavnému páchání trestné činnosti došlo (např. organizovaná zločinecká skupina může být odhalena již při prvním trestném činu, nebo dokonce ještě předtím, než započala s pácháním trestné činnosti (viz § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku). Přitom samotné páchání úmyslné trestné činnosti může být vlastním cílem organizované zločinecké skupiny, anebo může být jen prostředkem k dosažení jiných jejích cílů. Není ale vyloučeno, aby určité společenství nejméně tří trestně odpovědných osob bylo zaměřeno původně na legální činnost (typicky u právnických osob), ale v určité době přejde k páchání trestné činnosti formou organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku. Páchání úmyslné trestné činnosti je soustavné, jestliže jednotliví pachatelé trestné činnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny jednají tak nepřetržitě, pravidelně nebo opakovaně po delší dobu, např. po několik měsíců, nebo tehdy, když navazují na předchozí obdobně páchanou trestnou činnost. Soustavnost se nevyžaduje při páchání úmyslných trestných činů jednotlivými pachateli, ale postačí, když znak soustavnosti je dán ve vztahu ke konkrétní posuzované organizované zločinecké skupině [arg. „je zaměřena (tj. organizovaná zločinecká skupina) na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti“] [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1774, 1775]. Organizovaná zločinecká skupina se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (viz rozhodnutí pod č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Ačkoli pro páchání trestné činnosti označované jako organizovaný zločin má klíčový význam právě institucionální uspořádání a fungování určitého společenství lidí, jak je zákon charakterizuje v pojmu organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku, a i když právě z této skutečnosti vyplývá značná závažnost takové trestné činnosti, tak podle zásady individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby může být trestní postih uplatněn jen vůči konkrétnímu pachateli. Podle § 107 odst. 1, 2 tr. zákoníku se považuje za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 129 tr. zákoníku) takový pachatel, který spáchal úmyslný trestný čin jako člen organizované zločinecké skupiny, nebo ten, kdo takový čin spáchal vědomě se členem organizované zločinecké skupiny anebo v úmyslu napomáhat organizované zločinecké skupině. Jde o různé formy účasti, jimiž se má vyjádřit jakýkoli aktivní způsob participování pachatele na realizaci poslání organizované zločinecké skupiny, a proto z hlediska trestní odpovědnosti postačí kterákoli z nich. Skutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou, nebrání tomu, aby za splnění podmínek stanovených tímto zákonem byl současně postižen jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny. I přes jinak obecný požadavek úmyslného zavinění trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, zákon zde výjimečně stanoví, že za uvedených podmínek musí jít o vědomé spáchání trestného činu s členem organizované zločinecké skupiny. Tím tedy vylučuje případy souběžného pachatelství, kdy sice pachatelé souběžně útočí proti stejnému předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr. Pachateli proto musí být známo, že trestný čin páchá s osobou, která je členem organizované zločinecké skupiny, a není podstatné, jak se to dozvěděl, ani zda to bylo motivem pro spáchání jeho trestné činnosti. Vědomost pachatele, že osoba, s kterou spáchal trestný čin, je členem organizované zločinecké skupiny, by měla vyjadřovat jinou skutečnost, jež představuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku, a z hlediska zavinění by tedy u ní měla postačovat vědomá nedbalost, neboť i tato forma zavinění předpokládá, že pachatel věděl o rozhodných okolnostech [§ 16 odst. 1 písm. a)] tr. zákoníku. Protože se ovšem k postupu po-dle § 107 a 108 tr. zákoníku vyžaduje spáchání úmyslného trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny, musí úmysl takového pachatele zahrnovat všechny rozhodné okolnosti včetně toho, že páchá trestný čin s členem organizované zločinecké skupiny, takže zde nestačí nedbalost (srov. [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1611]. 195. Podle tzv. právní věty se všichni obvinění dopustili též trestného činu podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spočívající v účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny. Účastnit se jednání organizované zločinecké skupiny může jak její člen, tak osoba stojící vně členské struktury zločinecké organizace. Podle judikatury k naplnění skutkové podstaty zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku postačí pouhé členství v ní, zpravidla ve spojení s jeho další činností (nikoli však přímo trestnou činností), v rámci níž plnil pokyny nadřízené osoby v organizované zločinecké skupině, a aniž by bylo nutné, aby se pachatel účastnil na páchání další úmyslné trestné činnosti, kdy jednání osoby nemusí naplňovat skutkovou podstatu žádného dalšího trestného činu podle zvláštní části trestního zákoníku. Přitom postačuje, pokud tato činnost souvisí právě s jeho členstvím v organizované zločinecké skupině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018). Není tedy podmínkou trestní odpovědnosti, aby účast na činnosti zločinecké skupiny spočívala přímo v páchání trestné činnosti, ale může se jednat i o jinak dovolenou činnost (např. výběr zaměstnanců), je-li vedena úmyslem přispět k činnosti organizace. Trestného činu se proto může pachatel dopustit i účastí na zákonné činnosti např. obchodní korporace (např. provozu podniku), je-li účelem této činnosti získat finanční zajištění nelegálních aktivit této skupiny, a pachatel je s tím alespoň srozuměn. Může jít také např. o osobu, která pro zločinné spolčení, resp. jeho některé členy, zabezpečuje některé práce nebo služby (např. ekonomické nebo právní poradenství) v rámci činnosti zločinecké skupiny (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4538, 4539). 196. Účastí ve smyslu této alinea 2 je i pomoc při přípravě trestných činů (např. jejich naplánování, opatřování nástrojů, poskytnutí know-how apod.) nebo po spáchání trestného činu jiným pachatelem (např. vykládání nakradeného zboží, zajišťování jeho odbytu, popř. zahlazování stop takového trestného činu ve formě odvozu a zakopání těla mrtvého člověka v lese). Dále tato účast může spočívat i v činnostech přímo s pácháním trestné činnosti ve prospěch organizované zločinecké skupiny nesouvisejících, např. v získání nebo získávání členů, zásobování, výcviku, poskytování daňového nebo právního poradenství, vedení spolupracujících obchodních společností, provádění kontroly, vedení účetnictví týkajícího se činnosti zločinecké skupiny a vyúčtování jejího zisku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1259/2011, a ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018). U trestného činu podle § 361 odst. 1 alinea 2 jde o trvající trestný čin, což plyne z dikce této skutkové podstaty (arg. slovo „účastní“; tedy sloveso v nedokonavém vidu); účastnění tedy musí trvat určitou dobu. Trvající podoba zde s ohledem na dikci ovšem nevyžaduje, aby pachatel již provedl účastnící úkony (např. v podobě spáchání některého trestného činu), ale postačí, že započal s účastí na organizované zločinecké skupině, tedy se na ní účastní tím, že se účastní jejího dalšího budování, oslovování dalších možných členů apod., např. ve formě pomoci, popř. je k takové činnosti připraven, byť ji ještě nevykonal. Trestnost takového jednání je však podmíněna vědomím pachatele o charakteru organizované zločinecké skupiny, jejíž činnosti se účastní, včetně toho, že svým jednáním k činnosti organizované zločinecké skupiny přispěje. Postačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Nevyžaduje se však, aby pachatel znal členy organizované zločinecké skupiny, postačí obecná představa, že svou činnost vyvíjí v rámci skupiny vykazující znaky uvedené v § 129 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4538, 4539). 197. Posoudí-li se uvedené obecné zásady směřující k objektivní stránce uvedených trestných činů v návaznosti na jednání každého z obviněných, jak jsou vymezena v popsaných skutkových zjištěních a rozvedena v příslušných pasáží přezkoumávaných rozhodnutí výše vysvětlených, je zjevné, že obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová, ale i další osoby uvedené ve výrocích odsuzujícího rozsudku pod body I. až IV. byli účastni na organizované zločinecké skupině ve smyslu § 129 tr. zákoníku, protože rozdělení formálních i neformálních úloh mezi nimi je v dané věci naprosto evidentní. Z vlastní podstaty vytýkaného jednání je patrné, že bez domluvy a vzájemné součinnosti a vyšší míry řízení by takovéto páchání nebylo vůbec možné. Zakladatelem organizované zločinecké skupiny byl v tomto případě obviněný Śmielak, který vystupoval jako iniciátor organizovaného krácení daní a strůjce celého systému dané skupiny, přičemž zbytek obviněných jej i podle výsledků dokazování vnímal jako osobu, která vše řídí. V případě účasti obviněných Tesaříka, Gabery, P., Gaberové, B., Mase, Schovánka, Schovánkové Hochové, Zajace a H. na činnosti organizované zločinecké skupiny je možné shledat, že byli vzájemně propojeni a akceptovali vztahy nadřízenosti a podřízenosti, stejně jako svoji odpovědnost za jednání v rámci organizované zločinecké skupiny a alespoň v obecných rysech o této struktuře věděli, resp. uvědomovali si své zapojení se do trestné činnosti a znali i svou úlohu. Svojí účastí na činnosti organizované zločinecké skupiny kooperovali, neboť se na jejich aktivitách podíleli a konat tak chtěli, a to s vidinou finančního profitu. Všichni obvinění s ohledem na soudem prvního stupně přijaté skutkové závěry dobře věděli, že se nejednalo o standardní obchody, přepravu, vyúčtování, férové prezentování před správcem daně či odměňování (k tomu srov. body 25. až 49. rozsudku soudu prvního stupně). 198. Patrné jsou rovněž vztahy nadřízenosti a podřízenosti, protože byl mezi obviněnými vytvořen jasný systém hierarchie včetně dělby funkcí a činností. Ze skutečností patrných z popisu skutku pod body I. až IV. a též odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze dovodit, že obviněný Śmielak byl mezi ostatními nejvýše postavenou osobou. Byl to právě on, kdo vymyslel způsob i systém účelového řetězce firem s cílem krátit daně. Druhým v pořadí a vlastně i jakýmsi zástupcem byl obviněný Tesařík a vysoké posty zastával i obviněný Gabera, který přijal vedle své vykonávající role též roli řídící v další větvi řetězcových obchodů (bod IV. výroku o vině). Obvinění Gabera, Gaberová a P. byli obviněným Śmielakem a též obviněným Tesaříkem směřováni pokyny k účelovým transakcím za společnosti, ve kterých vystupovali, a též jim bylo určováno, kdy, od koho, co a za kolik nakupovat, stejně tak dále pak i prodávat. S tím souvisel způsob vystavování dokladů. Prostřednictvím obviněných Gabery, případně P., obviněný Śmielak řídil obviněného Zajace provádějícího pro organizovanou zločineckou skupinu přepravy a spolupracující obviněnou B. provádějící účetní práce ve společnosti Gab-Phone a zajišťující pro tuto společnost platební styk. Obviněný Śmielak na předmětných účelových obchodech úzce spolupracoval s obviněným Schovánkem, jehož podřízenou osobou byla obviněná Schovánková Hochová, kdy tito dávali pokyny obviněným Gaberovi a Gaberové, potažmo spolupracujícím obviněným B. a P. k dodávkám zboží, platbám v rámci systému účelových přeprodejů zboží uvnitř řetězce a k přepravám zboží. Obviněný Śmielak byl dále nadřízen obviněnému Masovi pro působení ve společnosti BRALOVANE, který si byl rovněž vědom své nadřízené role vůči výše jmenovaným osobám. Dále od února 2012 dával obviněný Śmielak pokyny i obviněnému H. k poskytování účelového právního servisu pro již vytvořenou organizovanou zločineckou skupinu ke ztížení odhalení. Všichni shora jmenovaní obvinění pak vnímali obviněného Śmielaka jako toho „nejvyššího“, rovněž se u něj „shromažďoval“ výnos z daňové trestné činnosti přes transfer peněz od obviněných Gabery, Mase a Schovánka. A právě zejména obviněný Śmielak rozhodoval i o výši odměny nebo možnosti výdělku za účast ostatních obviněných na inkriminovaném jednání. Stejně tak zpožďováním jejich vyplácení některé z nich držel v napětí a šachu, a i takto je ovládal.

199. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku i trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku jsou trestnými činy úmyslnými, přičemž soudy shledaly, že se obou těchto trestných činů obviněný Śmielak dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože „ho lze považovat za osobu, která iniciuje vznik organizované zločinecké skupiny a dohodu (výslovnou i konkludentní), na jejímž základě se taková organizovaná zločinecká skupina konstituuje“. Soudy ho označily za organizátora a strůjce celého systému. Nejvyšší soud k tomuto poznamenává, že by uvedené vymezení svědčilo u tohoto obviněného o tom, že pokud jde o právní kvalifikaci, měla u něj spíše spočívat v § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, což by však byl závěr pro obviněného nepříznivý, když v právní větě výroku o vině je i u něj použita alinea 2. Soud prvního stupně v bodě 138. ohledně ostatních obviněných shledal úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 138. rozsudku soudu prvního stupně).

200. Nejvyšší soud nevyhověl dovoláním obviněných, ani pokud poukazovali na nenaplnění subjektivní stránky z důvodů, které ve svých dovoláních konkretizovali, a to v zásadě s ohledem na skutečnosti, které ve vztahu ke skutkové stránce věci jsou zdůrazněny již výše. 201. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí rovněž plyne, že soudy na subjektivní stránku neusuzovaly přímo, neboť ji není možné pozorovat, ale dovodily ji ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněných a dalších výsledků dokazování, z nichž logicky úmysl vyplynul (srov. například zprávy a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu obviněných soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jejich jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).

202. Subjektivní stránka je psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Subjektivní stránka je tedy z velké části představována zaviněním, jež je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů ve smyslových orgánech člověka, jakož i předmětů a jevů, a na složce vůle zahrnující chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Složka vůle zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Volní složka představuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné, i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím (srov. např. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 209). 203. Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O přímý úmysl jde i tehdy, jestliže pachatel sleduje cíl z hlediska trestního práva zcela nezávadný, ale ke splnění tohoto cíle nutně svým jednáním zasahuje zájem chráněný trestním zákonem. Přímý úmysl zahrnuje i případy, když pachatel chce sice způsobit následek předpokládaný trestním zákoníkem, ale tento následek není přímo cílem jeho jednání. Přímému úmyslu bude typicky nasvědčovat předem promyšlený způsob spáchání činu, jeho přechozí příprava a koordinace, a to včetně zamýšlených zahlazovacích jednání, znalost účinnosti použitých nástrojů, zejména zbraní (např. nože nebo revolveru). U daňových trestných činů svědčí o přímém úmyslu především takový způsob spáchání, který spočívá v předstírání neexistujících skutečností; uvedenou formu zavinění proto naplňuje i neoprávněné deklarování dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie za účelem snížení daňové povinnosti poplatníka příslušného druhu daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1167/2012). Závěr o přímém úmyslu pachatele způsobit svým jednáním jinému následek či účinek přitom nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový následek mohlo způsobit, poněvadž naplnění subjektivní stránky předpokládá, že úmysl pachatele ke způsobení takového následku směřoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 406/2016) [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 338–340]. 204. Úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku znamená, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, a též ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341). 205. Na úmysl ve vztahu k trestnému činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. U trestného činu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku v případě alinea 2 (kdo se činnosti organizované zločinecké skupiny účastní) musí pachatel alespoň vědět, že spolčení, na jehož činnosti se účastní nebo které podporuje, může být organizovanou zločineckou skupinou a je s tím srozuměn. U organizované zločinecké skupiny stačí, že zavinění se vztahuje k jednotlivým skutkovým okolnostem, jež zakládají zákonné znaky tohoto pojmu. Postačí přitom, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky organizované zločinecké skupiny uvedené v § 129 tr. zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Pro závěr o naplnění subjektivní stránky se proto nevyžaduje, aby pachatel dopodrobna znal strukturu zločinecké skupiny, celkový mechanismus její trestné činnosti, dokonce ani aby znal jednotlivé členy zločinecké skupiny, ale postačí, že v hrubých rysech je alespoň srozuměn (smířen) se skutkovými okolnostmi, které zakládají znaky organizované zločinecké skupiny podle § 139 tr. zákoníku; není podstatné ani to, že plnil pouze dílčí úkoly ve vztahu k této organizované zločinecké skupině a k páchané trestné činnosti (např. v daňové oblasti), i když přesně neznal celý mechanismus takové trestné činnosti, bylo-li mu známo, že jde o takovou činnost v rámci organizované zločinecké skupiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 5 Tdo 749/2015) [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4541].

206. Soudy nižších stupňů skutečnosti vztahující se k zavinění obviněných nezanedbaly, jak se snaží někteří z obviněných naznačit, neboť z argumentace rozvedené v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je dostatečně patrné, že vyjádřily úvahy směřující k závěru o úmyslu obviněných, z nichž plyne jejich vnitřní vztah k následku posuzovaného jednání.

207. Nejvyšší soud ke konkrétním výhradám obviněné Gaberové, namítala-li chybějící úmysl, a obviněných H., Schovánka, Schovánkové Hochové a Mase, že ve vztahu k nim nebyla dostatečně subjektivní stránka objasněna, považuje za vhodné poukázat na to, co již v předcházejícím bodě VIII. ke správnosti skutkových závěrů vztahujících se k prokázání a objasnění zavinění u každého z nich rozvedl, protože i jejich výhrady jsou spíše zaměřeny proti výsledkům dokazování než vůči hmotněprávní problematice vztahující se k zavinění. Na základě shora vymezeného lze připomenout, že skutková zjištění soudů svědčí o tom, že ve výše popsaném zažitém stupni hierarchie všichni obvinění znali podstatné souvislosti jejich spolupráce i to, kdo se má na koho obrátit pro zdárné fungování řetězcového obchodování. Vědomí obviněných o tom, že při daných objemech zboží, provázaných fakturačních a finančních tocích a následných přepravách zboží s vykládkami na míru, při maximální míře kooperace zapojených osob a firem v jednotlivě vytvořených účelových řetězcích, nejde o standardní obchodování, a že se dopouštějí protizákonného jednání ve velkém rozsahu za účasti vzájemně propojených společností, bylo dostatečně objasněno. Zřejmé to je i z používání šifrované komunikace (pomocí placené aplikace Silentel nainstalované v mobilních zařízeních), což zcela odpovídá záměru organizované zločinecké skupiny na ztížení rozkrytí jejího fungování a co nejúspěšnějšímu zabránění orgánům činným v trestním řízení v jejím odhalení. Podstatná je i snaha o vyhýbání se v běžné telefonní komunikaci mezi sebou přímému hovoru o jménech osob figurujících v problematických daňových kontrolách či jiných záležitostech spojených s logistikou zboží, či používání zkratek v materiálech týkajících se tzv. návrhu obchodní spolupráce vypracovaného obviněným H. a nalezených jak u něj, tak i při domovní prohlídce u obviněných Gaberových, který jak bylo již shora uvedeno, nemohl s ohledem na ostatní skutková zjištění soudů nižších stupňů sloužit jako podklad pro legální obchodní spolupráci a přípravu k skupinovému odvedení daně, protože o legální činnost obviněných se v tomto případě opravdu nejednalo. Rovněž nelze přehlédnout odhalení zcela nestandardního napojení až na správce daně, kdy z otevřeného přiznání obviněného Tesaříka měli na Finančním úřadě v Ostravě – Porubě jako placenou spojku pana J. N. pro společnosti, které byly vedeny v Ostravě. Ten jim měl krýt záda při kontrolách na finančním úřadě a taktéž jim poskytoval informace ke zdárnému průběhu kontrol. Vedle toho i obviněný H. podle zjištění soudů konzultoval již vyvstalé konkrétní problémy z daňového řízení s další pracovnicí správce daně. Obvinění tak zcela prokazatelně vynakládali patřičné úsilí i finance pro ztížení svého odhalení.

208. Nejvyšší soud k námitkám obviněných zdůrazňuje, že není nutné, aby každý člen organizované zločinecké skupiny jako pachatel (§ 129, § 107 tr. zákoníku) dělal všechny jednotlivé úkony, které byly v rámci její činnosti prováděny, protože zásadně postačí, aby se na této činnosti podílel pouze svojí vlastní měrou, kterou přispíval k zdárnému naplnění záměru organizované zločinecké skupiny, kterým v tomto případě bylo rozsáhlé krácení daně. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že trestná činnost obviněných nebyla nahodilou ani jednorázovou záležitostí, kterou nikdo z nich nepřerušil nebo nezrušil, nýbrž se jednalo o trvající a systematické neodvedení daní do státního rozpočtu. O shora uvedeném závěru svědčí též skutečnost, že až zadržení obviněných a zahájení jejich trestního stíhání ve spojení s vazebním stíháním některých z nich, bylo definitivní příčinou ukončení jejich vzájemné vysoce organizované a propracované činnosti cílené na krácení daní. 209. Ze všech uvedených důvodů soudy dostatečně ve všech směrech objasnily zapojení se a vědomé participování na posuzované zločinecké skupině zaměřené na soustavné páchání úmyslné daňové trestné činnosti spočívající v krácení daní, resp. vylákání nadměrného odpočtu, k němuž ve velké míře docházelo, protože se na této činnosti vědomě a chtěně obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová podíleli v rámci svých rolí, jak jsou v přezkoumávaných rozhodnutích popsány. 210. Mimo to lze připomenout, že podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné, zda subjektem daně byli všichni členové organizované zločinecké skupiny či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od těchto osob. Je nepochybné, že cílem činnosti této organizované zločinecké skupiny bylo krácení daně formou zkrácení DPH nebo vylákání nadměrných odpočtů na DPH (bod I. až IV.), potažmo v jednom případě i krácení daně z příjmu právnických osob (bod III.). Přesný popis toho, jak k této činnosti docházelo, včetně toku zboží a vzniklé škody je obsažen jednak ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale též v odůvodnění tohoto rozsudku v bodech 56. až 128., na které Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje a dodává, že není pochyb o tom, že se jedná o jednání, které lze s ohledem na znění § 240 odst. 1 tr. zákoníku považovat za zkrácení daně. Při této trestné činnosti vznikla škoda značného (obviněná Schovánková Hochová) až velkého rozsahu mnohonásobně překračující hranici uvedenou v § 138 odst. 1 písm. d), e) tr. zákoníku (obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek a Gaberová) a byl jí narušen příjem státního rozpočtu pocházející z daní ke škodě České republiky. 211. Nejvyšší soud rovněž doplňuje, že okolnostmi, které svědčí o úmyslném zapojení se obviněných Gabery, H., Mase, Schovánka, Schovánkové Hochové a Gaberové do trestné činnosti, se zabýval již v části VIII. tohoto usnesení a pro stručnost na ně odkazuje, stejně jako na relevantní body rozhodnutí soudů nižších stupňů tam uvedené. Stejně tak je vhodné vymezit, že účast na organizované zločinecké skupině u jednotlivých obviněných spočívala zejména v jejich krocích, tedy v konkrétním jednání, jež směřovalo ke zkrácení daně. Právě v tomto se projevilo propojení tzv. realizačního trestného činu (§ 240 tr. zákoníku), který byl páchán souběžně s trestným činem zastřešujícím (§ 361 tr. zákoníku). Každý z obviněných se pak v rámci svého postavení v hierarchii organizované zločinecké skupiny podílel na krácení daně odlišným způsobem.

212. K nedůvodnosti námitek zaměřených proti právní kvalifikaci obviněného Gabery Nejvyšší soud uvádí, že byl důvodně v bodech I. až IV. rozsudku uznán vinným uvedenými zločiny, protože zboží pořízené v EU uvedené na fakturách vystavených jménem údajných dodavatelů, missing traderů – společností Jarasnet, CIKSTAV, POSY, OCEANIA a JZ-Doprava, které fakticky spolu s obviněným Śmielakem ovládal a zajišťoval jejich činnost, na odběratele společnost Gab-Phone (tzv. buffera) nebylo nikdy řádně zdaněno. Tyto fiktivní faktury jako jediný jednatel společnosti Gab-Phone nechal zahrnout do účetnictví s vědomím, že budou využity jednak k ovlivnění daňových povinností společnosti Gab-Phone vedoucích ke zkrácení DPH, ale i k ovlivnění daňových povinností dalších tímto daňovým podvodem zasažených subjektů v tom daném uměle vytvořeném obchodním řetězci. Ve spolupráci s obviněnými Śmielakem nebo Tesaříkem, a za podpory obviněné Gaberové, zajišťoval činnost slovenských společností ASPADERA a Merkator, jejichž úkolem bylo ve prospěch skupiny fakturačně deklarovat nákupy a prodeje zboží pro společnosti na pozici výše jmenovaných missing traderů v České republice. V případě skutku popsaného pod bodem III. se v součinnosti s obviněným Śmielakem podílel i na kooperaci pro krácení daní s kyperskou společností ATIYANA a zadával také pokyny ohledně provádění plateb a fakturace za společnost Gab-Phone spolupracující obviněné B. Rovněž sehnal právníka obviněného H. za účelem eliminace odhalení pro vyřešení daňových kontrol u společností Gab-Phone, BRALOVANE, ASPADERA, Merkator a dalších, včetně následné instalace společnosti JZ-Doprava-Spedice jako nového missing tradera na místo OCEANIA. Ve vztahu k výroku pod bodem IV. se posléze postavil do pozice řídící osoby a v trestné činnosti dál pokračoval za účasti obviněných H., Gaberové a Zajace. Celkově je tomuto obviněnému opodstatněně přičítána spoluodpovědnost za škodu velkého rozsahu ve výši 777.095.566 Kč. Naplnil proto znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 tr. zákoníku, a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odstavec 1 tr. zákoníku.

213. Obviněný H. podle skutkových zjištění v bodech II. a IV. výroku o vině se zapojil do činnosti organizované zločinecké skupiny nejpozději od 20. 2. 2012 svým aktivním právním a daňovým poradenstvím a službami, zahrnujícími mimo jiné i zastupování před úřady (finanční úřady, rejstříkový soud, notář) a provádění právních změn při převodech obchodních podílů, včetně zajištění tzv. bílého koně na pozici jednatele společnosti JZ-Doprava Radomíra Pecha, podle pokynů obviněného Gabery s vědomím obviněných Śmielaka a Tesaříka, a to ve vztahu ke společnostem Jarasnet, BRALOVANE, Gab-Phone, ASPADERA, Merkator a JZ-Doprava. Své úkoly činil při vědomí, že obchodní činnost obviněných a jejich firem slouží ke krácení DPH či k následnému vylákání nadměrných odpočtů a krácení daní této skupině i nadále umožnil a cíleně prosazoval a naplňoval kroky ke ztížení jejich odhalení. K jeho námitkám je nutné zdůraznit, že ačkoli nebyl osobou, která by řídila jakoukoli z dotčených společností anebo byla oprávněna podávat daňová přiznání, přesto lze na jeho jednání zcela jistě nazírat jako na páchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 129, § 107, § 361 tr. zákoníku). Jednáním přičitatelným účastníku organizované zločinecké skupiny jsou totiž i služby, které pro ni vykonává, tedy právní poradenství. Toto „právní poradenství“ pak přímo přispělo k úspěšnému krácení daní, protože obviněný prováděl zejména shora popsané faktické úkony, které byly článkem řetězce jednotlivých činností, jenž ve svém výsledku obviněným umožnil efektivní zkrácení daně. Při odhlédnutí od tohoto jednání je rovněž patrné, že obviněný zajišťoval a dával pokyny k vystavování dokladů, které vytvářely zdání řádných transakcí, a koordinoval postup předmětných společností u správce daně. Spáchal proto v bodě II. a IV. zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a je spoluzodpovědný za způsobení škody velkého rozsahu v celkové výši 329.913.179 Kč. 214. Obviněný Mas se do „obchodování“ v České republice zapojil po dohodě s obviněným Śmielakem, na základě jeho pokynů ve spolupráci s obviněným Gaberou založil společnost BRALOVANE, přes kterou následně v rámci toho daného řetězce obchodoval s mobilními telefony nebo komponenty na výrobu požárních světlíků. Činil s vědomím, že nejde o řádné obchodování, ale o účelové přeprodávání zboží mezi zainteresovanými společnostmi sloužící ke krácení DPH či vylákání nadměrných odpočtů v pozici brokera, popř. o fiktivní přeprodávání zboží za účelem navýšení jeho pořizovací ceny. Aktivně participoval na činnosti organizované zločinecké skupiny popsané v bodech II. a III. výroku o vině. Nešlo o legální obchody, ale pouze účelovou fikci, která měla sloužit k obohacení se na úkor České republiky. Obdobně jako u obviněného H., tak ani u obviněného Mase nebylo možné přistoupit na obhajobu spočívající v tom, že svým jednáním žádnou daň nekrátil, neboť se do trestné činnosti úmyslně zapojil prostřednictvím společnosti BRALOVANE jako poslední článek řetězce, který podával daňová přiznání (skutek pod bodem II.) anebo jako fiktivní dodavatel společnosti FIRECON (skutek pod bodem III.) a jednal sice podle pokynů osob stojících nad ním, avšak zcela vědomě a chtěně, se znalostí všech rozhodných okolností. 215. Takto ve prospěch organizované zločinecké skupiny za společnost BRALOVANE jednak vylákal nadměrné odpočty DPH ve výši 2.219.851 Kč a dále zkrátil DPH ve výši 47.580.282 Kč, čímž způsobil České republice škodu ve výši 49.800.133 Kč a vedle toho se ještě pokusil vylákat nadměrné odpočty DPH ve výši 17.276.393 Kč, a jednak se ve prospěch skupiny jako jednatel společnosti BRALOVANE podílel na vylákání nadměrného odpočtu DPH za společnost FIRECON ve výši 381.185 Kč. Je mu oprávněně přičítána škoda velkého rozsahu v celkové výši 50.181.318 Kč, a dále pokus o způsobení škody velkého rozsahu ve výši 17.279.393 Kč a zcela správně bylo jeho jednání popsané v bodě II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně posouzeno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. 216. Obviněný Schovánek jako jediný jednatel a společník společnosti Oskar Group se rovněž aktivně zapojil do popisované zločinecké skupiny, jeho účast nebyla náhodná, při zapojení jeho společnosti ve středním mezičlánku daného obchodního řetězce v pozici brokera. Ve prospěch organizované zločinecké skupiny jednáním popsaným pod bodem II. výroku o vině za společnost Oskar neoprávněně uplatnil nároky z plnění pořízených od společností Gab-Phone a SILAS, které původně pocházelo od společnosti OCEANIA a nebylo řádně zdaněno, ačkoli šlo o čistě účelové obchody s cílem uplatnění nadměrného odpočtu DPH ve výši 56.387.243 Kč. Z nich pak bylo vyplaceno ke škodě České republiky 47.511.320 Kč (zbývající částka 8.875.923 Kč nebyla vyplacena), a dále zkrátil DPH do výše 95.625.906 Kč. Svým jednáním obviněný Schovánek způsobil škodu velkého rozsahu v celkové výši 143.137.226 Kč, a dále pokus o způsobení škody velkého rozsahu ve výši 8.875.923 Kč. Naplnil tak skutkové podstaty zločinů, jež mu jsou též jako ostatním uvedeným obviněným kladeny za vinu. 217. Nejvyšší soud neshledal žádná pochybení ani k právní kvalifikaci u obviněné Schovánkové Hochové v bodech II. a III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Aktivně a cíleně se zapojila do činnosti organizované zločinecké skupiny na pozici středního mezičlánku daného řetězce obchodních společností. Činila tak za těsné kooperace se svým partnerem obviněným Schovánkem, nejprve jako jeho pravá ruka a fakturantka ve společnosti Oskar, později již i samostatně jako jednatelka společnosti Czech Mobil. Přitom si byla plně vědoma toho, že v případě těchto transakcí rozhodně nejde o řádné obchodování, ale o účelové přeprodávání nezdaněného zboží pořízeného ze zahraničí mezi zainteresovanými společnostmi sloužící ke krácení DPH či vylákání nadměrných odpočtů (z pozice brokera), popř. o fiktivní přeprodávání zboží za účelem navýšení jeho pořizovací ceny. Za společnost Czech Mobil svým jednáním ve prospěch organizované zločinecké skupiny uplatnila ke škodě České republiky z plnění pořízených od společností Gab-Phone a SILAS, pocházejícího od společnosti OCEANIA, nároky na nadměrné odpočty DPH ve výši 5.159.641 Kč. Z těchto pak byly vyplaceny nadměrné odpočty ve výši 1.918.036 Kč (zbývající částka 3.241.605 Kč nebyla vyplacena), a dále k tomu ještě zkrátila DPH ve výši 685.333 Kč. Dále se ve prospěch této skupiny jako jednatelka společnosti Czech Mobil podílela na vylákání nadměrného odpočtu DPH za společnost FIRECON ve výši 563.600 Kč, čímž způsobila škodu zkrácením daní ve značném rozsahu v celkové výši 3.166.669 Kč (správně má být 3.166.969 Kč), a dále pokus o způsobení škody značného rozsahu ve výši 3.241.605 Kč. Ve vztahu k této obviněné soud prvního stupně rovněž promítl do svých úvah změnu právní úpravy a aplikoval pouze v jejím případě znění trestního zákoníku účinné od 1. 1. 2020. 218. Důvodně byla uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 (ve výroku rozsudku je chybně uvedeno do 30. 6. 2016), spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a dále i jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2020. 219. Rovněž obviněná Gaberová se prokazatelně aktivně zapojila do činnosti organizované zločinecké skupiny prostřednictvím svého manžela obviněného Gabery u slovenské společnosti ASPADERA a posléze jako jediná jednatelka slovenské společnosti Merkator. Ve prospěch výše popsané skupiny fakturačně deklarovala nákupy a prodeje zboží pro české společnosti na pozici tzv. missing traderů, a to OCEANIA a JZ – Doprava. Věděla o nestandardnosti a skutečném účelu těchto zahraničních obchodů, což plyne z výsledků provedeného dokazování (viz části VII. a VIII. shora). Z její strany docházelo k zásadnímu přispění k fungování celého systému, který byl účelově vytvořen k efektivnímu odčerpání financí ze státního rozpočtu, za svou činnost byla společně s obviněným Gaberou odměňována zvenčí obviněným Śmielakem a Tesaříkem procentuálně z fakturovaných částek. Svým jednáním se podílela na způsobení škody velkého rozsahu v celkové výši 646.633.985 Kč, která v sobě zahrnuje jednak škodu vzniklou zkrácením DPH za společnost OCEANIA ve výši 441.453.984 Kč, a jednak škodu vzniklou zkrácením DPH za společnost JZ – Doprava ve výši 205.180.001 Kč. Důvodně byla uznána vinnou zločinem podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. 220. Pro úplnost Nejvyšší soud k námitkám, které učinili vůči právní kvalifikaci obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Schovánková Hochová a Gaberová na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uzavírá, že nedošlo k vadné aplikaci hmotného práva či nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a proto jsou jejich dovolání v tomto směru neopodstatněná.

X. K výrokům o trestech

221. Výrok o trestu dovoláním napadli obvinění Śmielak, jenž brojil proti trestu propadnutí části majetku, Zajac, jenž poukazoval na nepřiměřenost trestu, a nevyužití mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, oba se nápravy domáhali prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a obvinění Gabera, Gaberová, Mas, Schovánek a Schovánková Hochová, kteří na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukazovali zásadně na nepřiměřenost a tvrdost jim uložených trestů odnětí svobody a soudům vytýkali, že nepřihlédly k dlouhé a nepřiměřené době trestního řízení, kterou měly promítnout do uložení nižších trestů.

a) k námitkám obviněných podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

222. Obvinění Śmielak a Zajac výrok o trestu napadli prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož obecné vymezení je uvedeno v bodě 88. tohoto usnesení. Lze zdůraznit, že uvedený dovolací důvod slouží k nápravě nepřípustného druhu trestu nebo nezákonné výměry mimo trestní sazbu. 223. Obviněný Śmielak podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. brojil pouze proti trestu propadnutí části majetku podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku (výrok o trestu týkající se odnětí svobody nenapadl), konkrétně propadnutí nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY: stavby objektu k bydlení č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY, stavby objektu k bydlení č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY – zastavěné plochy a nádvoří a pozemku parc. č. st. XY – zastavěné plochy a nádvoří. Tvrdil, že uložením tohoto trestu došlo k porušení nejen jeho práva na nedotknutelnost majetku zakotveného v čl. 11 Listiny, ale i jeho bývalé manželky, neboť tyto pozemky byly nabyty za trvání společného jmění manželů, které zaniklo ke dni 30. 11. 2017 rozvodem podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 81 C 298/2017, avšak nebylo do rozhodnutí soudu řádně vypořádáno. To však soudy nezjišťovaly a vyšly bez dalšího ze zápisu z katastru nemovitostí, který však byl chybný, neboť v něm byl nesprávně jako vlastník uveden pouze obviněný. K jeho vypořádání došlo až ke dni 1. 12. 2020, což obviněný dokládal prohlášením bývalých manželů ze dne 26. 4. 2023. Za těchto okolností je podle obviněného výrok o propadnutí části majetku chybný a nezákonný. 224. Podle těchto výhrad lze shledat, že na uvedený důvod formálně dopadají v alternativě, že obviněnému byl jako nepřípustný uložen trest propadnutí části majetku, a to ve vztahu k jím konkrétně uvedeným nemovitostem. Nejvyšší soud proto zkoumal důvodnost těchto námitek. Pokud jde o trest uložený podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku (viz strana 31 rozsudku soudu prvního stupně), je zřejmé, že obviněný brojí jen proti nemovitostem u třetí odrážky. 225. Je třeba uvést, že podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle odst. 3 tohoto ustanovení propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. S ohledem na obviněným uvedené námitky je zřejmé, že jeho výhrady se týkají toho, že uvedené nemovitosti nebylo možné trestem propadnutí majetku postihnout, protože nebyly v jeho výlučném vlastnictví, ale spadaly do společného jmění manželů. 226. Obviněným uváděné skutečnosti nekorespondují se zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, jenž tento druh trestu odůvodnil v bodě 158. rozsudku, kde poukázal na to, že předmětné nemovitosti (zapsané na LV XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY, a to dva domy s pozemky – stavba objektu k bydlení č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY, stavba objektu k bydlení č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. st. XY – zastavěné plochy a nádvoří a pozemku parc. č. st. XY – zastavěné plochy a nádvoří), byly zajištěny jako výnos z trestné činnosti (srov. § 135b tr. zákoníku) v přípravném řízení. Tzn. za trvání jeho manželství, aniž by podle katastru nemovitostí šlo o nemovitosti patřící i jeho manželce, neboť u nich byl zapsán jen on sám. 227. Rovněž je třeba zdůraznit, že podle § 66 odst. 4 tr. zákoníku uložením (výrokem) trestu propadnutí majetku zaniká společné jmění manželů, a to jen za předpokladu, že nezaniklo z jiného důvodu už předtím. Zaniklo-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů. Nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu. Je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. K vypořádání může dojít dohodou (§ 738 a 739 obč. zákoníku), a nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud (§ 740 obč. zákoníku). Nedojde-li k vypořádání žádným z těchto způsobů, nastane fikce podle § 741 obč. zákoníku nebo se uplatní pravidla podle § 742 obč. zákoníku (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1180, 1181). 228. Z obsahu spisového materiálu, resp. z tvrzení obviněného, je patrné, že jeho manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 81 C 298/2017, s právní mocí ke dni 30. 11. 2017, tzn. že toto manželství zaniklo dříve, než bylo o trestu propadnutí majetku rozhodnuto. Tento rozsudek neobsahuje žádné ujednání o vypořádání majetku bývalých manželů, což bylo potvrzeno i ze strany tohoto soudu přípisem ze dne 11. 4. 2023 (srov. č. l. 75951 až 75953, sv. 272 spisu). Obviněný v průběhu trestního řízení žádnou dohodu o vypořádání nedoložil. Nutno zdůraznit, že soud při ukládání tohoto druhu trestu vycházel z údajů uvedených ve výpisu z katastru nemovitostí, kde byl obviněný ke dni 14. 4. 2022 uveden jako jediný vlastník předmětných nemovitostí (srov. č. l. 75958-75960, sv. 272 spisu). Obviněný po celou dobu řízení před soudem prvního a druhého stupně nevytýkal, že by tomu tak nebylo, a uvedené skutečnosti nesděloval ani jeho obhájce v průběhu řízení proti uprchlému. 229. Obviněný až nyní v rámci podaného dovolání uplatňuje výhrady, které jsou zcela nové, protože až v řízení o dovolání předložil prohlášení bývalých manželů ze dne 26. 4. 2023 (č. l. 75961, 75962, sv. 272 spisu), v němž tvrdí, že k vypořádání společného jmění manželů došlo uplatněním zákonné fikce podle § 741 obč. zákoníku ke dni 1. 12. 2020. 230. Nejvyšší soud jako soud dovolací považuje za nutné zdůraznit, že není třetí instancí soudního přezkumu, neprovádí důkazy a není oprávněn doplňovat dokazování (viz materiál uveřejněný pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Pokud po právní moci rozhodnutí vyvstanou nové skutečnosti, jde o důvod pro podání návrhu na povolení obnovy podle § 278 a násl. tr. ř. Pro dovolací řízení platí, že provádění důkazů před dovolacím soudem je jen výjimečné, neboť těžiště dokazování je před soudy prvního a druhého stupně, kde se plně uplatňují základní zásady trestního řízení. V žádném případě však není účelem provádění důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř., aby tím Nejvyšší soud nahrazoval dokazování provedené soudem prvního stupně, popřípadě soudem druhého stupně (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3289.). Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud k obviněným zcela nově tvrzeným skutečnostem přihlížet. 231. K námitkám obviněného lze uzavřít, že z obsahu spisu plyne, že zejména soud prvního stupně dostál při ukládání uvedeného trestu všem svým povinnostem a dostatečně zjistil skutečnosti a poměry rozhodné v době, kdy uvedený trest ukládal. Vycházel z podkladů, které byly zajištěny v přípravném řízení a provedeny při hlavním líčení a je mu třeba přisvědčit, že vše svědčilo o tom, že obviněný je jediným majitelem předmětných nemovitostí. Pokud manželství obviněného zaniklo již ke dni 30. 11. 2017, tj. v době před uložením předmětného trestu, uvedená skutečnost na správnosti rozhodnutí soudů nic nemění a nikterak ji nezpochybňuje. 232. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud shledal, že trest propadnutí majetku v části obviněným rozporované byl uložen jako trest, který zákon připouští, protože za daných podmínek byl uložen v souladu s § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku a ani jeho výměra, tzn. co do rozsahu jeho vymezení, tedy vůči posuzovaným nemovitostem, nebyla nezákonná. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. proto u obviněného Śmielaka naplněn nebyl. 233. Obviněný Zajac dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. zaměřil pouze proti výroku o trestu, jenž mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, neboť jej považoval za nepřiměřeně přísný a nerespektující princip proporcionality trestní represe, a to s ohledem na délku trestního řízení, která uběhla od spáchání předmětného skutku, svou nevýznamnou roli, a rovněž s poukazem na velice mírný trest uložený spoluobviněnému Tesaříkovi, jakož i své prohlášení viny, které platně učinil před odvolacím soudem. Poukázal i na dosud nevykonané tresty odnětí svobody. Z těchto důvodů požadoval, aby Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci § 58 tr. zákoníku a trest mu mimořádně snížil pod zákonnou trestní sazbu. 234. Z obsahu uvedených námitek je zjevné, že obviněný zásadně brojil proti tomu, že mu byl uložen přísný nepodmíněný trest odnětí svobody, a poukazoval na skutečnosti, jimiž by se mohl domoci jeho zmírnění. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že obviněným výslovně prezentované námitky neodrážejí vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak s ohledem na to, že poukazuje na podmínky stanovené v § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s tím, že jej soud nedůvodně nepoužil, lze uvedenou výhradu respektovat ve smyslu trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Ve vztahu k těmto výhradám Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, shledal, že tyto námitky je možné považovat za vznesené spíše než v souladu s § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., za uplatněné v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který sice obviněný v dovolání nevymezil, nicméně jeho dovolání tomuto důvodu obsahově odpovídá, a proto jej Nejvyšší soud přezkoumal.

235. Obviněnému Zajacovi byl rozsudkem soudu prvního stupně za výše uvedené trestné činy a za další trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku (za něj byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců, jenž mu byl podmíněně odložen, následně přeměněn v nepodmíněný, který obviněný již vykonal) uložen podle § 240 odst. 3 ve spojení s § 43 odst. 2 a § 108 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 roků a 6 měsíců s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Z podnětu odvolání obviněného, kde poukazoval na ochotu prohlásit vinu, odvolací soud při veřejném zasedání dne 5. 12. 2022 (č. l. 75065) na jeho návrh po poučení přistoupil a podle § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny od obviněného Zajace přijal. S ohledem na toto přijetí prohlášení viny obviněného odvolací soud ve výroku o trestu obviněnému zmírnil trest odnětí svobody na 9 roků a 2 měsíce, což je spodní hranice trestu zvýšeného v rámci trestní sazby podle § 108 tr. zákoníku, a zařadil jej i do mírnějšího typu věznice. Rovněž vysvětil, z jakých důvodů neshledal podmínky pro použití moderačního ustanovení podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud se k námitkám obviněného výrokem o trestu zabýval v bodech 141. až 146. a 154. až 159. rozsudku a ve vztahu k trestu odnětí svobody shledal důvody k jeho snížení, nikoliv však pod spodní hranici uvedené zvýšené trestní sazby. V bodě 157. rozsudku uvedl, že obviněný Zajac projevil posun ve svém smýšlení směrem k uvědomění si škodlivosti svého jednání, kdy se k tomuto doznal, nicméně jeho postup již nepovažoval za natolik významný, aby představoval významný prvek pro rozhodování soudu ve smyslu, že obviněný k tomuto přistoupil s určitou skutečně míněnou snahou odčinit důsledky svého jednání a projevit upřímnou lítost a snahu o nápravu svého jednání. Připomněl, že obviněný Zajac od počátku trestního řízení popíral svou vinu a činil tak jak v průběhu přípravného řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně. Teprve krátkou dobu před konáním veřejného zasedání, zřejmě zcela účelově, pozměnil taktiku svého vystupování a s cílem dosáhnout zmírnění trestu přistoupil k prohlášení viny. Odvolací soud proto měl za to, že podmínky pro aplikaci § 58 tr. zákoníku nebyly v případě obviněného Zajace naplněny. V bodě 158. rozsudku vysvětlil důvody pro zmírnění trestu odnětí svobody na 9 let a 2 měsíce, což byla při současném nevyužití § 58 tr. zákoníku jediná možnost, jak obviněnému trest snížit. Proto využil rovněž příležitosti jej zařadit pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku, což je výhodou, aby byl pracovně zařazen a měl styk s rodinou. Shodně jako soud prvního stupně uložil obviněnému odpovídající trest zákazu činnosti.

236. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud postupoval správně při hodnocení kritérií významných pro ukládání sankce za podmínek přijetí prohlášení viny podle § 206c odst. 1, 4 tr. ř. Shledal, že obviněný prohlásil vinu poté, co jej odvolací soud poučil o podstatě tohoto institutu a o jeho důsledcích, jimž obviněný porozuměl, což při veřejném zasedání výslovně uvedl (srov. č. l. 75066v, 75067 spisu). Uvedený postup je v souladu se současnými požadavky na využití tohoto institutu vymezenými Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23. Rovněž rozvedl, proč neaplikoval § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a vyjádřil se k délce probíhající trestního řízení (body 84. až 88. a 145. a 146. rozsudku odvolacího soudu), v této otázce doplnil závěry soudu prvního stupně a v souladu s ním shledal, že délka řízení v předmětné věci nebyla důvodem pro mimořádné snížení trestu. Zhodnotil také dosavadní způsob života obviněného a dostatečně zvážil polehčující i přitěžující okolnosti. 237. Odvolací soud plně respektoval podmínky, za nichž lze podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest při prohlášení viny zmírnit, protože podle tohoto ustanovení, má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1082). Řádně zvážil všechny rozhodné skutečnosti a je třeba zdůraznit, že na rozdíl od obviněného, jenž poukazoval jen na to, co mu mohlo svědčit ve prospěch, se zabýval všemi zjištěními komplexně. Posuzoval osobu obviněného, u něhož kromě jeho dosavadního způsobu života poukázal i na deset záznamů pro různorodou trestnou činnost i násilné a majetkové povahy, kdy ke třem z nich nebylo možné přihlížet, nicméně zbytek z nich byl zcela relevantní. Trestní minulost obviněného tudíž velmi detailně posuzoval a bral proto i do úvahy ty tresty, které byly obviněnému uloženy za jinou trestnou činnost (viz § 39 odst. 4 tr. zákoníku). Nelze proto přisvědčit dovolateli, že by soud uvedenou povinnost zanedbal. Odvolací soud zkoumal rovněž roli tohoto obviněného v rámci organizované zločinecké skupiny, jakož i jeho postavení v hierarchii všech členů této skupiny. Poukázal na to, že spáchal více trestných činů a do předmětné trestné činnosti se zapojil se zištným motivem jako „dvorní dopravce“ a pro fungování organizované trestné činnosti dal k dispozici svou společnost JZ – Doprava. Jemu přisuzované jednání páchal po dobu patnácti měsíců a škoda, za jejíž vznik byl shledán odpovědným, dosahuje výše 444.931.838 Kč. V bodě 150. rozsudku soud prvního stupně vymezil, že hodnotil též délku trestního řízení, která odpovídá typově podobným věcem a odráží složitost případu, předchozí řízení před správcem daně a rozsáhlou spolupráci v rámci mezinárodní právní pomoci, jakož i mimořádnou okolnost v podobě pandemické situace. Z těchto důvodů dobu trvání dosavadního řízení nepovažoval za skutečnost, jež by musela být zohledněna při ukládání trestu ve smyslu § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Poukazem na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, v nichž se zabývaly všemi podstatnými okolnostmi pro ukládání trestu podle § 38 až 42 tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému Zajacovi ve výměře devíti let a dvou měsíců je v tomto případě zcela na místě. Lze uvést, že odpovídá zákonným hlediskům a není v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími podmínkami pro ukládání trestů (tj. s možností nápravy, poměry pachatele a předpoklady vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu), že by to zakládalo jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe. K mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nebyl důvod, přičemž nepodmíněný trest byl ukládán na samé spodní hranici trestní sazby stanovené za trestný čin podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku a je zcela zákonnou, vhodnou a proporcionální sankcí. Proto nedošlo k porušení práva obviněného Zajace na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny a jeho požadavek na aplikování § 58 tr. zákoníku tudíž není důvodný. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 238. Po posouzení všech rozhodných skutečností ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že nedošlo k jeho naplnění.

239. Kromě uvedeného a nad rámec tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzoval, zda nejde o trest uložený v rozporu s dalšími pravidly nebo o trest likvidační či nerespektující základní zásady pro ukládání trestu, i když tyto námitky s uvedeným dovolacím důvodem nekorespondují. Pokud jde o další obviněným Zajacem uváděné výhrady směřující proti nepřiměřeně dlouhé době řízení, která měla být promítnuta do ukládaného trestu a měla vést k jeho zmírnění, stejně jako o tvrzení, že jde o trest nehumánní, anebo že je nesrovnatelně přísnější než trest uložený obviněnému Tesaříkovi, tak tyto námitky s uvedeným důvodem nekorespondují. Jejich vypořádání se Nejvyšší soud věnuje v následující části tohoto usnesení [viz část X. písm. b) níže].

b) k námitkám proti výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

240. Obvinění Gabera, Gaberová, H., Schovánek a Schovánková Hochová založili své výhrady proti výroku o trestu na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což je důvod, který zásadně k námitkám proti výroku o trestu neslouží a na jeho podkladě není možné se domáhat snížení trestu pro jeho nepřiměřenost (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné vytýkat jen právní vady (např. vadné uložení souhrnného trestu atd.), jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto námitky vůči nepřiměřenosti trestu v souvislosti s jeho dlouhodobou rozhodovací praxí nepřezkoumává. 241. Všichni uvedení obvinění, včetně obviněného Zajace v rámci dovolání zaměřeného proti výroku o trestu, vytýkali, že jim měl být uložen mírnější trest odnětí svobody, a to zejména s ohledem na délku trestního řízení a průtahy orgánů činných v trestním řízení, primárně soudu prvního stupně, neboť vyhotovování rozsudku tohoto soudu trvalo déle než jeden rok, a to kvůli stáži tehdejšího předsedy senátu Mgr. Vítězslava Božoně na vrchním soudu, za což nemohou být obvinění v tomto trestním řízení sankcionováni. Obviněný Gabera namítal, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody s ohledem na jeho postavení v hierarchii organizované zločinecké skupiny, zejména v porovnání s trestem, který byl uložen obviněnému Tesaříkovi, a že nebyla zkoumána proporcionalita takového trestu. Obviněná Gaberová tvrdila, že trest odnětí svobody, který jí byl uložen, je zničující a není v souladu s obecnými podmínkami pro ukládání trestů, protože soudy neřešily jeho proporcionalitu a nezabývaly se nepoměry mezi jednotlivými uloženými tresty (např. s ohledem na trest uložený obviněnému Tesaříkovi). Obviněný H. pak nedává nepřiměřenou délku trestního řízení výslovně do spojitosti s jemu uloženým trestem, nicméně tuto otázku rovněž v podaném dovolání zmiňuje, a proto se Nejvyšší soud v této části dovolání kvůli obsahové návaznosti vypořádá i s jeho výhradou. Obviněný Schovánek jemu uložený trest odnětí svobody porovnal s tresty, které byly uloženy ostatním obviněným (zejména obviněnému Tesaříkovi), aby zdůraznil jeho zjevnou nepřiměřenost a neproporcionalitu, a v rámci své argumentace zpochybnil též to, že nebyl prokázán motiv jeho jednání, když mu z trestné činnosti neplynuly žádné výnosy. Obviněná Schovánková Hochová mimo nepřiměřené délky řízení, která nebyla zohledněna, v rámci námitek do výroku o trestu uvedla, že soudy nerespektovaly princip proporcionality, zdůraznila nepoměr mezi tresty uloženými obviněným a spolupracujícím obviněným a v neposlední řadě tvrdila, že jí uložený trest nekoresponduje s odůvodněním soudu, podle kterého pro kategorii velkého rozsahu zkrácení daně a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb je na místě uvažovat nejméně o 5.000.000 Kč, přičemž u všech obviněných uznaných vinnými inkriminovaným jednáním (vyjma obviněné Schovánkové Hochové) byla tato hranice extrémně přesažena. V jejím případě šlo o škodu v částce 3.166.669 Kč a dále o způsobení škody ve výši 3.241.605 Kč, což je oproti ostatním obviněným méně výhodný právní stav než po novelizaci trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Shledávala porušenou i zásadu personality sankce a zásadu individualizace sankcí. 242. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněných na jimi zvolený důvod dovolání nedopadají, protože nesplňují kritéria důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně posuzoval je se zřetelem na nutnost vyloučit porušení pravidel spravedlivého procesu, a to zejména proto, že všichni obvinění poukazovali na nepřiměřenost délky trestního řízení, které podle nich nebylo kompenzováno v rámci ukládaných sankcí, protože Nejvyšší soud je povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jedním z takových kritérií spravedlivého procesu je právě délka řízení, která musí být promítnuta do ukládaného trestu, pokud je nepřiměřeně dlouhá. 243. V posuzované věci ve výroku o vině popsaná trestná činnost obviněných probíhala v období od 1. 1. 2010 do 9. 1. 2013. K zahájení trestního stíhání usnesením policejního orgánu, č.j. OKFK-866-746/TČ-2012-252501, došlo dne 21. 3. 2013 (č. l. 95 až 150 spisu, sv. 1). Obžaloba byla státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka Ostrava, podána ke Krajskému soudu v Ostravě dne 16. 11. 2016 (č. l. 69550 a násl., sv. 253 spisu) a směřována celkem vůči 13 fyzickým osobám, kdy dvě z nich, obvinění Śmielak a Mas byli státními příslušníky Polské republiky. Hlavní líčení před krajským soudem probíhalo v období od prosince 2017 až do 20. 11. 2020 a čítalo desítky hodin, přičemž podrobnosti o nařizování jednotlivých jednání a protokoly z nich jsou založeny ve svazcích 254 až 264 spisu. Do doby meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně přitom trestní spis čítal 73752 listů základního materiálu a k tomu další rozsáhlé přílohové dokumenty a dále připojené trestní spisy v jiných věcech. V případě obviněného Mase posledně jmenovaného bylo zapotřebí zajištění tlumočnických a překladatelských služeb, neboť požádal o překlad soudních rozhodnutí, o čemž bylo již pojednáváno v části VIII. písm. c) tohoto usnesení. Rozsudek soudu prvního stupně byl vypracován a zaslán stranám dne 15. 12. 2021 čítaje 187 stran. S ohledem na již výše uvedené bylo třeba zajištění jeho překladu do polského jazyka, který byl vyhotoven až dne 28. 1. 2022. Překlad rozsudku je založen na č. l. 74318 až 74363, sv. 267 spisu, a byl obviněnému Masovi doručen dne 11. 2. 2022 (č. l. 73846a spisu, sv. 264). Trestní věc byla následně předložena odvolacímu soudu dne 8. 3. 2022, který konal veřejné zasedání ve dnech 5. a 6. 12. 2022. V uvedené době již trestní spis čítal 75064 listů, a to i z důvodu opakovaného doplňování odůvodnění odvolání procesními stranami, případně nutnosti výzev k jejich doplnění ze strany soudů nižších stupňů či jejich vyjádření k opravným prostředkům jiných osob, kdy tento materiál v řadě případů přesahoval desítky stran textu k čemuž lze odkázat na obsah svazků 265 až 273 spisu. Rozsudek soudu druhého stupně ze dne 6. 12. 2022 je založen na č. l. 75111 až 75159 spisu, sv. 269, a obviněným a jejich obhájcům byl doručen v období od března do května 2023. Řízení u odvolacího soudu lze považovat za standardní, doba odvolacího řízení odpovídá zpracovávání předmětné materie. 244. Dále nelze opomenout, že v průběhu hlavního líčení se obviněný Śmielak stal pro soud nekontaktním, neboť uprchl z území České republiky. K tomu je nutné poukázat blíže na komplikace způsobené na straně obviněného Śmielaka, který mařil hlavní líčení, a to nejméně ve dnech 4. 9. 2018, 9. 10. 2018 a 13. 11. 2018 (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 50 T 9/2016, č. l. 71490, sv. 259 spisu). Obviněný se skrýval, posléze uprchl, a proto mu následně byla opatřením ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 50 T 9/2016 (č. l. 74133, sv. 265 spisu) ustanovena obhájkyně, která vykonávala jeho obhajovací práva. Status uprchlého má i v této chvíli. 245. K uvedené dlouhé době řízení je třeba poukázat na to, že v období let 2020 až 2022 bylo řízení komplikováno nouzovým stavem v důsledku pandemie coronaviru, což bylo samo o sobě náročné období, o to náročnější v případě, kdy musel soud konat jednání za přítomnosti obviněných a dalších osob. Na druhou stranu je však třeba poukázat na více jak roční průtah způsobený nevypracováním odsuzujícího rozsudku, což je nedostatek způsobený špatnou organizací práce a liknavostí jak předsedy rozhodujícího senátu, tak i předsedy soudu prvního stupně, jenž umožnil tomuto soudci stáž v době, kdy neměl vyhotoven rozsudek, který předtím vyhlásil. Průtahy vznikly kvůli stáži předsedy senátu Mgr. Vítězslava Božoně, která se uskutečnila na Vrchním soudě v Olomouci od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 a následně od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022. 246. Nejvyšší soud na základě všech uvedených zjištění považuje za nutné konstatovat, že doba od zahájení trestního stíhání dne 21. 3. 2013 až do pravomocného skončení věci dne 6. 12. 2022, přestavuje dlouhou dobu. Soud prvního stupně v ní neshledal nepřiměřenost, která by se musela promítnout do kratšího trestu (viz bod 150. jeho rozsudku), protože odpovídá době trvání trestního řízení v typově obdobných věcech, odráží složitost případu, předchozí řízení před správcem daně a rozsáhlou spolupráci v rámci mezinárodní právní pomoci, jakož i mimořádnou okolnost v podobě pandemické situace. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil (viz body 84. až 88. a 145., 146. rozsudku). Zabýval se tím, jak dlouho trvaly jednotlivé fáze trestního řízení a jaké okolnosti se na délce řízení podílely, případně jak se tato délka projevila v úvahách o trestech, jež byly obviněným uloženy. Náležitým způsobem zhodnotil též obviněnými opakovaně uplatněnou výhradu v podobě zmiňované stáže Mgr. Vítězslava Božoně a věnoval se přiměřené délce trestního řízení s ohledem na relevantní nálezy Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Výsledkem této činnosti byl závěr, že s ohledem na složitost věci, ať už co do vlastní povahy či množství materiálů, které sloužily při dokazování k zapojení vícero států do potřeby zajištění důkazů, počtu obviněných, potřeby vyčkávat překladů úředních dokumentů, či určitých problémů způsobených nenadálou zdravotnickou krizí, nedošlo k porušení práv obviněných ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 247. Nejvyšší soud, jenž je na základě svého postavení oprávněn zasahovat do výroku o trestu jen ve zcela extrémních a mimořádných situacích, když dojde k libovůli soudů nebo ukládání trestů likvidačních až drakonických, posuzoval, zda v předmětné trestní věci jde o takovou situaci u jmenovaných obviněných, kteří na obdobné nedostatky upozorňovali. Konstatuje, že soudy se neopomněly uvedenou délkou řízení ve vztahu k ukládaným trestům zabývat, o čemž svědčí popsané pasáže a vyjádřené úvahy vyplývající z odůvodnění jejich rozsudků. Především odvolací soud při posuzování výše uložených trestů obviněným Gaberovi, Gaberové, H., Schovánkovi, Schovánkové Hochové a Zajacovi hodnotil tuto okolnost v rámci ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku, podle nějž při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Z uvedeného ustanovení totiž neplyne, že soud je za všech okolností povinen při zjištěné delší době vedení trestního řízení tresty snižovat. Jeho povinností je k této skutečnosti přihlédnout, tzn. zvážit všechny rozhodné skutečnosti z uvedeného zjištění plynoucí, a podle tohoto rozhodnout. 248. Pokud jde o délku trvání trestního řízení, tak ani Evropský soud pro lidská práva v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, jejíž překročení by bylo možno považovat za nepřiměřenou dobu trvání trestního řízení. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhalo porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jak zde požadovaný prostředek nápravy poskytnou. 249. V reakci na judikaturu ESLP (např. jeho rozsudky ze dne 15. 7. 1982, Eckle proti Německu, č. 8130/78; ze dne 28. 3. 1990, B. proti Rakousku, č. 11968/86; ze dne 25. 6. 1987, Capuano proti Itálii, č. 9381/81; ze dne 27. 2. 1992, Idrocalce proti Itálii, č. 12088/86; ze dne 27. 8. 1991, Philis proti Řecku, č. 12750/87 a další; ze dne 23. 9. 1998, Portington proti Řecku, č. 28523/95; ze dne 26. 10. 2000, Kudla proti Polsku, č. 30210/96; ze dne 19. 10. 2000, Wloch proti Polsku, č. 27785/95, a ze dne 12. 11. 2002, Havala proti Slovensku, č. 47804/99) je nutné k požadavkům podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku rozvést okolnosti, od nichž se odvíjí posouzení přiměřenosti délky trestního řízení. Hodnotí se a) složitost věci, např. počet projednávaných trestných činů, rozsah trestné činnosti, počet spoluobviněných, počet poškozených, rozsah prováděného dokazování, dostupnost důkazních prostředků, nutnost právní pomoci v cizině, povaha a složitost řešených právních otázek, b) postup orgánů činných v trestním řízení, zejména odstup od spáchání trestného činu do zahájení trestního stíhání, existence či neexistence průtahů v řízení před jednotlivými orgány činnými v trestním řízení, nutnost opakovaného projednání věci na tomtéž stupni apod., c) význam trestního řízení pro pachatele, např. rozsah trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, její druh a závažnost, druh a výše hrozícího trestu, uplatnění zajišťovacích institutů vůči němu, zejména vazby, d) jednání pachatele, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení, zejména případné obstrukce obviněného spojené s nedostavováním se k úkonům trestního řízení, kde byla jeho účast nezbytná, nedostupnost obviněného spojená s nemožností doručovat mu písemnosti nebo uplatnit vůči němu zajišťovací úkony, nutnost vedení řízení proti uprchlému, zneužívání některých procesních práv, např. možnosti zvolit si jiného obhájce apod. (obdobně k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, rozhodnutí č. 6/2014 a č. 41/2020 Sb. rozh. tr.). 250. Posoudí-li se odůvodnění soudů obou stupňů i úvahy, které předložil zejména odvolací soud, lze seznat, že uvedeným závazkům dostály soudy obou stupňů. S ohledem na shora uvedené, ale též další skutečnosti plynoucí z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a spisového materiálu je patrné, že z hlediska počtu obviněných, rozsáhlosti spisu, provedených důkazů, nutnosti tlumočení a překladu rozhodnutí do polského jazyka, vedení řízení proti uprchlému (obviněný Śmielak), pandemii koronaviru, nutnosti realizace mezinárodní policejní či justiční spolupráce v mnoha státech, a dalších, se jedná o vysoce nadstandardní trestní věc, co do jejího rozsahu a náročnosti. Uvedenou složitost věci pak nelze posuzovat pouze z pohledu charakteru trestné činnosti, která mohla být založena na v podstatě jednoduchém systému, neboť takový závěr bylo možné prohlásit až poté, kdy osoba, která složitost věci posuzovala, měla určitou představu o všech relevantních okolnostech, tedy až po řádně provedeném dokazování a ustálení skutkových zjištění. 251. Nejvyšší soud navíc zdůrazňuje, že v posuzované věci je ve vztahu k tomu, zda bylo nutné délku trestního řízení promítnout rovněž do ukládaných trestů, významné, že šlo o trestnou činnost pachatelů, kteří se činu dopustili ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku, ve smyslu § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Šlo o zločin velkého rozsahu, kde škoda představovala stovky miliónů korun, a proto byl obviněným trest ukládán za podmínek § 108 odst. 1 tr. zákoníku. Tato ustanovení představují výrazná represivní opatření proti pachatelům, kteří spáchali trestný čin ve prospěch organizované zločinecké skupiny, protože jde o mimořádně závažnou formu páchání trestné činnosti. Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že trestným činem je už samotné založení organizované zločinecké skupiny, účast na její činnosti nebo její podpora (§ 361 tr. zákoníku). Úspěšný boj proti organizovanému zločinu ovšem není záležitostí jen citelné trestní represe, ale vyžaduje další nezbytná opatření, přesto právě z tohoto důvodu, je třeba u této formy trestné činnosti přikročit k citelným trestům, jak ostatně vyžadují i závazky vyplývající např. z Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu publikovanou pod č. 33/1997 Sb.). Povinnost efektivně postihovat organizovanou kriminalitu pro Českou republiku plyne ze závazků na úrovni mezinárodního práva (Úmluva OSN o boji proti mezinárodnímu zločinu, tzv. Palermská úmluva – č. 75/2013 Sb. m. s., pro Českou republiku vstoupila v platnost podle svého čl. 38 odst. 2 dne 24. 10 2013) i práva Evropské unie (rámcové rozhodnutí Rady 2008/841/SVV ze dne 24. října 2008, o boji proti organizované trestné činnosti). Oba citované dokumenty vytvářejí obecný systém dvou alternativních variant kriminalizace organizovaného zločinu, a to v podobě zavedení trestnosti konspirace jakožto institutu bližšímu státům common law nebo alternativně formou kriminalizace (aktivní) účasti na zločinecké organizaci, častěji užívané státy kontinentální právní kultury. Na tyto evropské předpisy navazuje zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, jehož smyslem je zejména zabránit v uplatnění značných příjmů z organizovaného zločinu v ekonomice, podnikání, obchodě i v běžném životě. Takto vytvořený zákonný rámec by měl zajišťovat uplatnění především ochranné funkce trestního práva, jež je nezbytná i z hlediska plnění mezinárodních závazků České republiky, neboť organizovaný zločin má výrazný internacionální charakter a účinný postup proti němu se rovněž neobejde bez mezinárodní spolupráce včetně poskytování právní pomoci v trestních věcech (viz např. Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu publikovanou pod č. 33/1997 Sb.).

252. Ve smyslu těchto pravidel pro ukládání trestu bylo třeba zvažovat výši a druh trestů, jenž byl obviněným ukládán, a s přihlédnutím k nim poměřovat nutnost promítnutí délky řízení z hlediska výše jim uložených trestů. V tomto směru je nutné zdůraznit, že i tento aspekt, tj. trestná činnost organizované zločinecké skupiny, důmyslně organizované s propracovaným systémem utajení, má podíl na průtazích zejména v přípravném řízení, a proto bylo třeba zohlednit množství zastíracích operací, které znemožňovaly orgánům činným v trestním řízení snadné objasnění jejího fungování a rozkrytí detailů, z nichž bylo možné později na vinu jednotlivých obviněných usuzovat, což se zcela jistě podepsalo na délce přípravného řízení a vyšetřování. V této fázi řízení pak není možné shledat průtahy, a to jak ze strany obviněných, tak orgánů činných v trestním řízení. I z těchto hledisek je třeba postupovat při poměřování přiměřené délky řízení, neboť je třeba poměřovat zájem jednotlivce na projednání věci v přiměřené lhůtě na straně jedné, a obecný zájem na výkonu spravedlnosti na straně druhé. Trestní řízení je třeba vést v souladu se zásadou rychlosti, nikoli však na úkor jiných dílčích práv vyplývajících z obecného práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, část IV. B., nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, I. ÚS 2859/09, body 23. až 25.). Vždy je nutné vážit požadavek na projednání věci v přiměřené lhůtě, na straně jedné, a zájem na řádném výkonu spravedlnosti, na straně druhé (srov. rozsudek ESLP ze dne 3. 12. 2002, Debbasch proti Francii, č. 49392/99, bod 44.). 253. Proto je opětovně třeba brát do úvahy, že soudy nižších stupňů v této trestní věci, zejména však odvolací soud, dostály povinnosti vymezit celkovou délku trestního řízení s tím, že bylo na nich, aby určily, zda je tato délka s ohledem na všechna výše uvedená hlediska nepřiměřená. Ostatně ani Evropský soud pro lidská práva neříká, že překročení nějaké pevně stanovené doby automaticky znamená porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení (srov. Kmec, J. Čl. 6. Právo na spravedlivý proces, in: Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 702, m. č. 164). To by nebylo ani žádoucí, neboť každý případ je jedinečný. O to důležitější je, aby trestní soudy věděly, jaká byla celková délka řízení v konkrétní trestní věci. Trestní soudy si proto nejdříve musí ujasnit, kdy trestní řízení začalo a kdy skončilo. Do celkové doby trestního řízení se v českém právním systému zpravidla počítá doba počínaje formálním sdělením obvinění. Pro účely čl. 6 odst. 1 Úmluvy se totiž obviněním rozumí především oficiální oznámení učiněné příslušným orgánem vůči konkrétní osobě o tom, že se dopustila trestného činu. Pojem obvinění ve smyslu Úmluvy však má autonomní význam. Nelze jej tedy ztotožňovat s vnitrostátními termíny trestního práva. Není proto vyloučeno, že běh trestního řízení (pro účely čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zapříčiní nějaké jiné opatření, předcházející formálnímu sdělení obvinění, pokud takové opatření podstatným způsobem zasáhne do poměrů podezřelého, například pokud je omezen na svobodě vzetím do vazby (srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 12. 1982, Foti a ostatní proti Itálii, č. 7604/76, 7719/76, 7781/77 a 7913/77, bod 52. a na něj navazující judikaturu, např. rozsudek ESLP ze dne 11. 6. 2015, Tychko proti Rusku, č. 56097/07, body 63., 64.). 254. Zjištěná celková délka řízení sama o sobě není rozhodující. I kdyby se délka trestního řízení na první pohled jevila jako dlouhá, ještě to neznamená, že je nepřiměřená. Zda tomu tak skutečně je, vyžaduje, aby trestní soudy tuto délku řízení hodnotily ve světle konkrétních okolností projednávané věci. Při tom musí zohlednit mimo již zmíněných i následující hlediska: zaprvé, složitost věci (skutková, právní a procesní); zadruhé, chování obviněného během řízení, zatřetí, postup orgánů činných v trestním řízení a začtvrté, význam věci pro stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ze dne 20. 6. 2019, Chiarello proti Německu, č. 479/17, bod 45. a tam uvedená judikatura, případně rozsudek ESLP ze dne 25. 6. 2020, Tempel proti České republice, č. 44151/12, bod 87.). 255. Nejvyšší soud s přihlédnutím k těmto kritériím a ke zjištěním, která učinily soudy v posuzované trestní věci, dospěl k závěru, že jejich úvahy odpovídají vymezeným pravidlům a nedostaly se mimo rámec těchto zásad stanovujících postup při zjištěné dlouhé době řízení. Zcela na závěr k otázce délky řízení Nejvyšší soud uvádí, že jde o projednání daňové trestné činnosti páchané organizovanou zločineckou skupinou, kdy takováto povaha věci sama o sobě nese poměrně značný stupeň závažnosti a náročnosti, a proto její odhalování a následné projednání v obdobných případech vyžaduje delší časový úsek, než je tomu u typově odlišné trestné činnosti. Z těchto důvodů je zcela oprávněné usuzovat na to, že délka trestního řízení dosahující téměř deseti let, je ještě délkou, kterou lze z hlediska výše uvedených zásad plynoucích z pravidel čl. 6 odst. 1 Úmluvy považovat sice za dlouhou nikoliv natolik, aby musela ovlivnit výši trestu. Soudy nižších stupňů podle názoru Nejvyššího soudu při posuzování této otázky postupovaly zcela adekvátně a obviněným náležitě a přesvědčivě vysvětlily své úvahy učiněné v tomto směru (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24-2). Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů, zejména pak odvolací soud, se dostatečně zabývaly nejen délkou řízení při ukládání trestů, ale všemi okolnostmi rozhodnými z hledisek § 39 tr. zákoníku. 256. K obviněnými uplatněným námitkám Nejvyšší soud poukazuje na to, že soudy neporušily při ukládání trestu jmenovaným dovolatelům ani princip přiměřenosti (proporcionality), na nějž je nutné dbát u každého ukládaného trestu, neboť je prostřednictvím něj obviněnému ukládána individuální sankce za spáchaný trestný čin (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 787-788). 257. Pro úplnost je třeba konstatovat, že z obsahu přezkoumávaných rozsudků lze uvést, že soud prvního stupně se odůvodnění obviněným ukládaných trestů odnětí svobody řádně věnoval a odvolací soud jeho závěry aproboval, přičemž stran výroku o trestu obviněnému Schovánkovi řešil pouze pochybení v uloženém trestu propadnutí majetku, nikoli v trestu odnětí svobody (srov. zejména body 141. až 149. rozsudku odvolacího soudu). 258. Dále je vhodné poznamenat, že u dovolatelů nejde o tresty drakonické, příliš přísné nebo nespravedlivé, ale naopak tresty přiměřené, které jsou spravedlivou odplatou za jimi spáchané velice nebezpečné a závažné jednání přesahující hranice České republiky. Obvinění Gabera, H., Mas, Schovánek, Gaberová byli ohroženi trestní sazbou podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 v rozmezí od devíti let a dvou měsíců do třinácti let a čtyř měsíců. Obviněná Schovánková Hochová byla jako jediná z obviněných odsouzena podle trestního zákoníku účinného od 1. 10. 2020, a to za trestný čin podle § 240 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy byla ohrožena sazbou po přihlédnutí k § 108 odst. 1 tr. zákoníku v rozmezí od šesti let a čtyř měsíců do deseti let a osmi měsíců. Vyměřené tresty tedy u nich nedosáhly horní hranice zvýšené trestní sazby a lze je považovat za přiměřené i s ohledem na dlouhou dobu vedení trestního řízení, jemuž byli obvinění vystaveni.

259. K trestu uloženému obviněnému Gaberovi soud prvního stupně v bodě 152. rozsudku podrobně rozvedl okolnosti, které k jeho osobě byly zjištěny, a uvedl, jaké skutečnosti pro závěr o trestu zvažoval. K jeho osobě hodnotil, že neměl žádný záznam v opise z evidence rejstříku trestů ani přestupků, byl zaměstnán a nevlastnil žádný dohledatelný a významnější movitý nebo nemovitý majetek, což zvažoval v rámci polehčujících okolností. V jeho neprospěch poukázal na větší míru zapojení se do trestné činnosti, intenzitu a charakter jeho jednání a zdůraznil, že byl jedním ze tří hlavních vedoucích pachatelů stojících v čele organizované zločinecké skupiny vedle obviněných Śmielaka a Tesaříka. Do protiprávního jednání se zapojil ve všech bodech (I. až IV.) rozsudku a jeho role nebyla prokazatelně okrajová nebo jen vykonávající, ale naopak i řídící. Podle soudu prvního stupně bylo zjištěno, že z předmětné daňové trestné činnosti disponoval přímým vlastním finančním prospěchem, s tímto nakládal podle pokynů obviněného Śmielaka. Při hodnocení polehčujících okolností soud vyzdvihl, že před spácháním obviněnému vytýkaného jednání vedl řádný život, nicméně na druhou stranu u něj absentuje opravdová sebereflexe, neboť se stavěl do pozice ukřivděného a jinými obviněnými zneužitého dobráka, který se od určité chvíle snažil neúspěšně dát vše do pořádku. Přitěžovalo mu spáchání více trestných činů, a že jemu vytýkaného jednání se dopustil po předchozím uvážení. Ze samotného výnosu z trestné činnosti spotřeboval nezanedbatelnou část pro svůj ne zcela běžný životní standard, přičemž tuto skutečnost před soudem zdůvodňoval svou dobrotou, že jiným obstarával bydlení a práci. Do trestné činnosti se zapojoval po dobu téměř tří let a byl spoluodpovědný za způsobení nejvyšší škody ze všech obviněných, která mnohonásobně přesáhla hranici velkého rozsahu. Při konkrétních okolnostech daného případu, charakteru a rozsahu vytýkaného jednání, dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že zde při vážnosti a závažnosti vytýkaného jednání nepřipadalo v úvahu potrestání jiným trestem než důrazným nepodmíněným trestem odnětí svobody. Obviněnému Gaberovi jakožto jednomu ze tří hlavních pachatelů organizované zločinecké činnosti uložený trest odnětí svobody v druhé polovině trestní sazby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku zvýšené podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku blíže k její horní hranici v trvání 12 let se tudíž nejeví jako nepřiměřený trest, který by bylo možné označit za exemplární, případně příliš tvrdý a nadměrně omezující osobní svobodu tohoto obviněného. 260. K trestu odnětí svobody uloženému obviněnému H. je vzhledem k jemu uplatněným námitkám, které se dotýkaly nepřiměřené délky řízení, nikoli však jemu uložené sankce, dostatečné odkázat na úvahy, které k jeho osobě učinil soud prvního stupně v bodě 153. rozsudku, kde se vyjádřil ke všem relevantním okolnostem, jím spáchané trestné činnosti a dalším důvodům, které vedly k tomu, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, a to jako trest souhrnný. Tato sankce není nepřiměřená, a to i vzhledem k okolnosti, že trest byl ukládán za spáchání více trestných činů. 261. Rovněž úvahy, které soudy vedly k uložení trestu odnětí svobody obviněnému Masovi, nevykazují disproporci. Jak plyne z bodu 154. rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se osobou obviněného, jeho majetkovými poměry i současnými výdělkovými možnostmi. Poukázal na to, že v době před spácháním předmětné trestné činnosti vedl řádný život, přihlédl rovněž k okolnostem, za kterých byl čin spáchán a posuzoval jeho povahu a závažnost. Ohled bral na více trestných činů a fakt, že obviněný ve svém jednání pokračoval po delší dobu. Soud prvního stupně rovněž zhodnotil, že obviněný Mas ke spáchání trestné činnosti využil svého postavení jednatele v právnické osobě a jeho role byla do jisté míry závislá na jednání obviněného Śmielaka. Pro jednání popsané pod body II. a III. výroku o vině, při odpovědnosti za výrazně nižší způsobenou škodu než u většiny spoluobviněných, soud prvního stupně správně zvolil přiléhavou výměru trestu odnětí svobody v druhé polovině trestní sazby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku velmi výrazně blíže její spodní hranici v trvání 9 let a 6 měsíců, což je všem zjištěným skutečnostem odpovídající sankce, která obstojí i s ohledem na délku trestního řízení. 262. Obviněnému Schovánkovi soud prvního stupně ukládal trest odnětí svobody při zohlednění všech relevantních okolností, jak rozvedl v bodě 156. rozsudku. Shledal, že nemá trestní minulost a zabýval se jeho osobními, rodinnými, výdělkovými a majetkovými poměry. Přihlédl též k polehčující okolnosti, že před spácháním trestné činnosti vedl řádný život. Na druhou stranu mu přitěžovalo, že spáchal více trestných činů. Jemu vytýkaného jednání se dopouštěl při zapojení své společnosti Oskar jako její jednatel a je spoluodpovědný za zkrácení daně v šestnácti zdaňovacích obdobích a způsobení škody ve výši 143.137.226 Kč a pokus o způsobení škody ve výši 8.875.923 Kč. Soud zhodnotil též způsob zapojení se obviněného do trestné činnosti a připomněl, že k nedokonání části jeho jednání došlo nezávisle na vůli obviněného, a to čistě díky prozíravosti správce daně. K páchání trestné činnosti pak přivedl i obviněnou Schovánkovou Hochovou. Vzhledem k sazbě, kterou byl obviněný ohrožen a všem relevantním okolnostem panujícím ve věci mu soud prvního stupně uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře devíti let a šesti měsíců, tedy mírně nad spodní hranici, jíž lze uložit podle § 240 odst. 3 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená trestní sankce je v daném rozpětí mírnou, a tedy i odpovídající sankcí, která je úměrná délce trestního řízení, a ve výsledku je vhodnou reakcí státu na absenci sebereflexe tohoto obviněného a závažnou trestnou činnost, jíž se dopustil. 263. K námitkám obviněné Schovánkové Hochové Nejvyšší soud uvádí, že pokud namítala, že soudy nedostatečně přihlédly při stanovování výše trestu k tomu, že nezapříčinila tak vysokou škodu, a to i s ohledem na právní kvalifikaci jejího jednání podle § 240 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neodpovídají tyto výhrady soudy učiněným a rozvedeným zjištěním. Rozhodné byly okolnosti, za kterých se zapojila do organizované zločinecké skupiny, a její role v ní. Soud prvního stupně hodnotil všechny podstatné okolnosti, jak přitěžující, tak i polehčující a zvážil všechny okolnosti ve smyslu § 39 tr. zákoníku, včetně osobních a rodinných poměrů (viz bod 157. rozsudku soudu prvního stupně). V citovaném bodu se mimochodem zabýval i otázkou obviněnou způsobené škody a tím, jak se promítla do úvah o jí ukládaném trestu. Pokud se to obviněné zdálo nedostatečné, není tato obhajoba ničím jiným, než vyjádřením nesouhlasu s přísností jí uloženého trestu. Soud prvního stupně totiž řádně zdůvodnil, proč bylo vhodné i na tuto obviněnou působit nepodmíněným trestem odnětí svobody, bral v potaz polehčující a přitěžující okolnosti a připomněl, že dovolatelka se stále vykreslovala jako spořádaná podnikatelka. Na výměře trestu se podílela změna trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., protože hranice nově stanovené u § 138 tr. zákoníku se nepromítly do změny právní kvalifikace s tím, že i v případě uvedené nové úpravy se stále jednalo o značnou škodu ve smyslu § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Do jí uloženého trestu se tato novelizace trestního zákoníku promítla a soud jí za spáchání trestné činnosti popsané pod body II. a III. výroku o vině uložil trest odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců. Ani v tomto trestu Nejvyšší soud nespatřuje nepřiměřenou anebo zničující sankci, nýbrž vhodné opatření nápravy, jež bude na obviněnou působit výchovně. Jí uložený trest pak dostatečným způsobem odráží i její menší roli v rámci organizované zločinecké skupiny, ze všech obviněných nejnižší způsobenou škodu a charakter jí spáchané trestné činnosti. 264. U obviněné Gaberové soud rovněž hodnotil a posuzoval všechna kritéria, která vyjádřil v bodě 159. rozsudku. Zvažoval, že obviněná před spácháním činu vedla řádný život a zhodnotil též její osobní a rodinné poměry, stejně jako majetkové zázemí. Naproti tomu vyzdvihl, že byla do činnosti organizované zločinecké skupiny úzce zapojena, po delší dobu, aktivně a spolupodílela se na způsobení škody dosahující částky 646.633.985 Kč. Při páchání trestné činnosti zneužila svého postavení jednatele obchodní společnosti s cílem získat neoprávněně majetkový prospěch a absentovala u ní jakákoli sebereflexe. Ze samotného výnosu z trestné činnosti spotřebovala spolu s obviněným Gaberou ve společné domácnosti nezanedbatelnou část pro svůj ne běžný životní standard. S ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a charakter a rozsah vytýkaného jednání dospěl soud prvního stupně k závěru, že zde při vážnosti a závažnosti vytýkaného jednání není při úvaze o postihu této obviněné jiného prostoru než potrestání důrazným nepodmíněným trestem odnětí svobody a uložil jí trest odnětí svobody ve výměře jedenácti let. Uvedenému trestu odpovídá její postavení ve zločinecké organizaci i rozsah jí spáchané trestné činnosti (body II. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně) Výše uloženého trestu plně koresponduje se zjištěnými okolnostmi a je sankcí, do které se promítá i delší doba, po níž byla vystavena trestnímu stíhání. 265. Nejvyšší soud ze všech výše rozvedených důvodů shledal, že tresty uložené obviněným Zajacovi, Gaberovi, H., Masovi, Schovánkovi, Schovánkové Hochové a Gaberové dostatečně odrážejí všechny podstatné okolnosti, jež soudy při svém rozhodování zvažovaly, a to ze všech výše uvedených hledisek a principů pro ukládání trestů se zřetelem na § 38 až 42 tr. zákoníku. Lze uvést, že odpovídají zákonným hlediskům a nejsou v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími podmínkami pro ukládání trestů (tj. s možností nápravy, poměry pachatele a předpoklady vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu). Je zjevné, že soudy nezanedbaly své povinnosti, zvážily všechny rozhodné skutečnosti a vypořádaly se s nimi i z hledisek § 37, § 38, § 39 tr. zákoníku. Neopomenuly posoudit ani polehčující a přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr. zákoníku. Z argumentů, které soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily, nelze dovodit nedodržení pravidel pro ukládání trestu. Naopak je z jejich rozhodnutí patrné, že zvažovaly všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednily osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněných, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu (srov. SOLNAŘ, Vladimír. FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, Dagmar. VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168). 266. Pro úplnost je též vhodné vyjasnit, že pokud obvinění Gabera, Schovánek, Schovánková Hochová, Gaberová a Zajac srovnávali jim uložený trest odnětí svobody s trestem obviněného Tesaříka a odvolávali se na to, že vzhledem k jemu uloženému trestu je ten jejich v zásadním nepoměru, tak je nutné uvést, že Nejvyšší soud se vzhledem k tomu, že nebylo podáno dovolání ve vztahu k trestu obviněného Tesaříka, nemůže výší a druhem jemu uloženého trestu zabývat. Posuzovat může pouze tresty, jež jsou napadeny dovoláním v rámci tohoto řízení. V této souvislosti lze rovněž poukázat na to, že odvolací soud v bodě 143. svého rozsudku úvahy v tomto kontextu vyjádřil, byť ani on nebyl v pozici soudu, který by mohl tomuto obviněnému uložený trest přezkoumávat. Úvaha o příliš mírném trestu u tohoto obviněného, u něhož uložený trest Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat, je pouze názorem obviněných, k němuž není možné nic bližšího uvést. Lze jen dodat, že byl podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku ukládán za podmínek § 178a tr. ř., tj. ve statusu spolupracujícího obviněného, který svým úplným a pravdivým doznáním dává průchod zájmu společnosti na objasnění věci před možnostmi své vlastní obhajoby. Činí tak na základě své svobodné vůle. Nicméně tento postoj je podložen očekávaným, byť nenárokovým benefitem v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 3525/2016). 267. Nejvyšší soud podotýká, že v trestním právu platí tzv. zásada soudcovské individualizace trestu, která se projevuje zejména tím, že dává soudci, který ve věci rozhoduje, možnost a též povinnost trest pachateli stanovit s ohledem na povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, dosavadní způsob života pachatele a možnosti jeho nápravy, okolnosti polehčující a přitěžující a zvláštní podmínky pro ukládání jednotlivých druhů trestů, tzn. posoudit všechny rozhodné okolnosti z hledisek stanovených v § 39 a násl. tr. zákoníku. V dané souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný Tesařík se ještě v průběhu hlavního líčení k jednání mu kladenému za vinu doznal, resp. prohlásil vinu, čímž přispěl k objasňování trestné činnosti a trest odnětí svobody mu tudíž byl ukládán za zcela jiných okolností než ostatním obviněným, kteří svoji vinu doposud popírají. Obviněnému Tesaříkovi byl ve výsledku uložen podmíněný trest odnětí svobody (stejně jako spolupracujícím obviněným, kteří však mají v rámci trestního řízení zcela odlišné postavení). Takovýto postup ze strany soudu prvního stupně není zásahem do práva obviněných na to, aby jim byl uložen přiměřený trest, neboť ten má být ukládán přiměřeně ve vztahu k jejich trestné činnosti, neboť každá sankce musí co nejvíce odpovídat zvláštnostem každého konkrétního případu (zásada individualizace trestní sankce). Poměřování trestů uložených různým pachatelům je do určité míry možné jen tehdy, pokud se o nich rozhoduje v jednom řízení, a soud může uložené sankce vzájemně porovnávat právě s individuálními podmínkami, a to vždy ze všech hledisek týkajících se každého z pachatelů (srov. rozhodnutí č. 9/2014 Sb. rozh. tr.), čemuž soudy v této věci dostály, a právě panujícím individuálním podmínkám ve vztahu ke každému z obviněných jim ukládané tresty přizpůsobily. 268. Na závěr lze zmínit, že pouhá nespokojenost a domněnky obviněných týkající se nepodmíněnosti trestu v daných souvislostech jsou zcela v rozporu se shora uvedenými zásadami. Je možné podotknout, že nejde o exemplární tresty anebo o tresty nespravedlivé, protože jsou odrazem jednání obviněných, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, a tudíž vyhověly předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu.

XI. K námitkám proti výroku o náhradě škody

269. Obvinění Mas a Schovánek v dovoláních vznesli námitky proti výroku o náhradě škody, učinili tak na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který nicméně primárně neslouží k nápravě vad výroku o náhradě škody (viz výklad v části V. shora), neboť tento důvod je určen pouze k nápravě nedostatků ve skutkových zjištěních a k výroku o náhradě škody nemá svou dikcí téměř (vyjma přezkumu skutkového podkladu výroku o náhradě škody) žádný vztah. Pokud jde o uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž slouží k nápravě vad v právním posouzení věci, na jeho podkladě je sice možné namítat nesprávnost výroku o náhradě škody, avšak dovolatel by musel namítat nesprávné hmotně právní posouzení, tj. porušení hmotného práva, jako například porušení ustanovení upravujících odpovědnost za způsobenou škodu apod. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu upravujícího odpovědnost za způsobenou škodu nebo rozsah náhrady škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004). 270. Obviněný Mas tvrdil, že nebylo prokázáno, že by věděl o páchané trestné činnosti, a proto nemohl být odpovědný ani za způsobenou škodu, a tudíž mu neměla být uložena povinnost k její náhradě. Z obsahu této námitky je zjevné, že vadnost výroku o náhradě škody spojuje se svou doposud uplatňovanou obhajobou, že se trestného jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil. S ohledem na odůvodnění obsažené v předchozích pasážích tohoto rozhodnutí je zjevné, že jde o výtku proti výroku o náhradě škody, která je ryze skutková a nemá hmotněprávní charakter, aby mohla být v tomto směru v rámci dovolání namítána. Nadto byla Nejvyšším soudem i soudy nižších stupňů vzhledem ke správnosti závěru o vině jmenovaného obviněného vypořádaná a je tudíž zcela nedůvodná (rovněž srov. rozhodnutí č. 7/1968-I. Sb. rozh. tr.). 271. Námitky obviněného Schovánka spočívaly v tom, že nebylo prokázáno, že věděl, že bude zkrácena daň, resp. že nebude řádně odvedena, a proto mu tato okolnost nemůže být kladena k tíži, což se mělo projevit ve výroku o náhradě škody. Nad rámec toho dodal, že poškozená Česká republika měla prokázat, že jí škoda vznikla, přičemž ručitelem za tuto škodu je osoba, která věděla, či vědět měla a mohla, že daň ze zdanitelného plnění nebude uhrazena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 5 Afs 78/2017). 272. Nejvyšší soud k první výhradě obviněného obdobně odkazuje na závěry o jeho vině popsané ve výroku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, které důvodnost tohoto tvrzení vylučují. Nedůvodná je i druhá obviněným namítaná skutečnost, protože to byla právě Česká republika, kdo prostřednictvím svých finančních orgánů ve výroku o vině konkrétně popsaných, realizoval pravomoc státu vůči daňovému poplatníku. Škoda České republice zcela prokazatelně vznikla. Pokud obviněný poukazoval na uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, není tento odkaz akceptovatelný v trestním řízení, protože se týká poskytnutí úplaty příjemci zdanitelného plnění zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na účet vedený poskytovatelem platebních služeb mimo tuzemsko s tím, že to nemůže samo o sobě založit ručitelský vztah, což je zcela jiná problematika, která na posuzovanou věc týkající se výroku o náhradě škody v trestním řízení nedopadá. 273. Z uvedeného je zjevné, že obvinění výrok o náhradě škody zpochybňovali toliko na podkladě svých skutkových tvrzení, jimiž popírali závěr soudů nižších stupňů o jejich vině, a tedy ani jeden obviněnými označený důvod dovolání nenaplnili. Jen pro úplnost lze uvést, že soud prvního stupně se řádně s již dříve uplatňovanou obhajobou obviněných vypořádal a ve svém rozsudku dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, proč byla obviněným Schovánkovi a Masovi uložena povinnost k náhradě škody (srov. body 177., 178. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud správnost výroku o náhradě škody potvrdil v bodě 187. rozsudku. Na tyto pasáže Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. 274. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněných Gabery, H., Mase, Schovánka, Schovánkové Hochové, Śmielaka, Gaberové a Zajace nedůvodnými.

XII. K dovolání nejvyššího státního zástupce

275. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože shledal, že v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2022 chybí výrok o tom, jak bylo naloženo s odvoláními státního zástupce podanými v neprospěch obviněných Kajury a Kvapila. 276. Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je chybějícím výrokem výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to případně i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí NS pod č. 18/2002, T 421). Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí NS pod č. 12/2002, T 417, ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí NS pod č. 20/2003, T 486, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí NS pod č. 23/2003, T 531). Písařské chyby či jiné zřejmé nesprávnosti obsažené ve vyhotovení rozhodnutí a v jeho opisech, byť by spočívaly v tom, že v jejich důsledku některý výrok chybí nebo je neúplný, rovněž nenaplňují tento dovolací důvod. K odstranění uvedených vad vyhotovení a opisů rozhodnutí spočívajících v jejich neshodě s tím, jak bylo rozhodnutí vyhlášeno, totiž není určeno dovolání, ale jen postup podle § 131 tr. ř., resp. za použití § 138 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 Tdo 142/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí NS pod č. 25/2006, T 889). 277. Za takový chybějící výrok považoval nejvyšší státní zástupce rozhodnutí odvolacího soudu o odvoláních státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě podaných v neprospěch obviněných Mgr. Pavla Kvapila a Ing. Bogdana Kajury proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 50 T 9/2016, jímž byli tito obvinění zproštěni obžaloby. Z uvedeného vymezení označeného dovolacího důvodu je zjevné, že se státní zástupce domáhá toliko toho, aby byl v uvedeném rozsudku odvolacího soudu doplněn výrok, který tento soud opomněl, když se jinak s odvoláními státního zástupce v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Bohužel odvolací soud tyto své závěry již nepromítl do výroku, jímž mimo jiné rozhodoval i o odvolání dalších odvolatelů. Takto podané dovolání koresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože směřuje k požadavku, aby byla vada spočívající v chybějícím výroku odstraněna. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v intencích § 265i odst. 3 tr. ř., a shledal, že je dovolání důvodné. 278. Nejvyšší soud z výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, seznal, že v ní skutečně absentuje nejvyšším státním zástupcem požadovaný výrok. 279. Z obsahu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě (viz č. l. 74260 spisu) plyne, že směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 50 T 9/2016, a bylo podáno v neprospěch obviněných Kajury a Kvapila proti výroku, jímž byli tito obvinění zproštěni obžaloby, a ve vztahu k zúčastněné právnické osobě obchodní společnosti Josef Kvapil, a. s., se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha (dále jako „společnost Josef Kvapil“), a to proti výroku o zabrání věci, peněžních prostředků uvedené obchodní společnosti uložených v Komerční bance na účtu č. XY ve výši 13.496.581 Kč. V tomto odvolání státní zástupce požadoval, aby byla věc ve zprošťující části týkající se obviněných Kvapila a Kajury zrušena a vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí, a aby byl zamítnut návrh na zabrání věci společnosti Josef Kvapil. V případě, že by dospěl odvolací soud k závěru, že uvedené hodnocení důkazů umožňuje učinit toliko závěr o účasti společnosti Josef Kvapil na vytýkaném jednání, a nikoliv závěr o vině obviněného Kvapila, navrhl jej zprostit podle § 226 písm. c) tr. ř. a rozhodnout podle § 101 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku o zabrání finančních prostředků na uvedeném účtu; ve vztahu k obviněnému Kajurovi, aby byla věc ohledně výroku o jeho zproštění podle § 259 odst. 1, 5 písm. a) tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 280. Posoudí-li se výrok přezkoumávaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, je zjevné, že takový výrok, který by se týkal popsaného odvolání vrchního státního zástupce směřujícího proti zprošťující části posuzovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě podaného v neprospěch obviněných Kajury a Kvapila, potažmo zúčastněné osoby obchodní společnosti Josef Kvapil, tento rozsudek neobsahuje. I když v bodě I. tohoto rozsudku je reakce na odvolání státního zástupce uvedena, avšak ve zcela jiné souvislosti. Nejvyšší soud považuje za vhodné vysvětlit, že závěr o chybějícím výroku není v rozporu s tím, že odvolací soud v přezkoumávaném rozsudku ve výroku v bodě I. rozhodl, že se „podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného Josefa Zajace, Filipa Schovánka, státního zástupce a zúčastněných osob Oberbank AG a CREAM SOFT, spol. s r. o., částečně zrušuje v celém výroku o trestu ohledně obžalovaného Josefa Zajace a ve výroku o trestu propadnutí části majetku ohledně obžalovaného Filipa Schovánka“. V tomto výroku je zrušující část učiněna i s odkazem na odvolání státního zástupce, který však odvolání, o němž odvolací soud rozhodoval ve vztahu k zúčastněným osobám Oberbank AG a CREAM SOFT, spol. s r. o., a obviněným Zajacovi a Schovánkovi, nepodal. Jak bylo výše uvedeno, to směřovalo jen k obviněným Kajurovi a Kvapilovi a zúčastněné právnické osobě společnosti Josef Kvapil a bylo primárně reakcí na výrok, jímž byli tito obvinění zproštěni obžaloby. 281. Je tak zřejmé, že ve výroku pod bodem I. odvolacího soudu není obsažen výrok o odvoláních státního zástupce podaných v neprospěch obviněných Kajury a Kvapila. Přitom nelze vycházet ze zásady, že „když soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, ročník 2002, pod číslem T – 417., a další), protože v posuzované věci je situace odlišná. 282. Na posuzovanou věc je třeba aplikovat rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr., které stanovilo, že bylo-li státním zástupcem podáno odvolání ohledně více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, musí odvolací soud rozhodnout tak, aby bylo zřejmé, že je rozhodnuto výrokem o odvolání ohledně každé z těchto osob. Takové odvolání je třeba chápat jako odvolání skládající se z tolika samostatných částí, kolika osob se týká, takže o takovém odvolání není rozhodnuto jako o celku a účinky rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k jednotlivým osobám nelze dovozovat z toho, jak bylo rozhodnuto o odvolání ohledně některých z nich. To mimo jiné znamená, že v případě, kdy odvolací soud shledá důvodným takové odvolání jen u některé z osob, odvolání ohledně dalších podle § 256 tr. ř. zamítne. 283. V přezkoumávaném rozhodnutí jde o chybějící výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř., protože podle odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (srov. body 161. až 170. rozsudku odvolacího soudu) je zjevné, že odvolací soud se těmito odvoláními státního zástupce podanými v neprospěch obviněných Kajury a Kvapila zabýval a po obsahové stránce se s nimi dostatečně vypořádal tak, že se s nimi neztotožnil a vyložil důvody, pro které jim nebylo možné vyhovět. Je třeba poukázat na poslední dvě věty v bodě 170. rozsudku odvolacího soudu, kde je uvedeno, že „pro výše uvedené soud odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných Kajury a Kvapila zamítl jako nedůvodné. V souvislosti s tímto postupem rovněž rozhodl negativním způsobem o výroku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí návrhu státního zástupce na zabrání věci, a to finančních prostředků obchodní společnosti Josefa Kvapil, neboť tato otázka s otázkou viny obviněného tak, jak byla nalézacím soudem vyhodnocena, přímo souvisí“. Uvedené závěry, jak již bylo uvedeno výše, však do výroku svého rozsudku nezanesl. Jde tak o chybějící výrok rozhodnutí soudu druhého stupně, který vypovídá o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3267–3268.).

284. Nápravu této vady spočívající toliko v tom, že uvedený výrok chybí, učiní Vrchní soud v Olomouci tím, že jej do rozsudku doplní, protože tento postup umožňuje § 265l odst. 2 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud může přikázat odvolacímu soudu, aby uvedený výrok o tom, jak o odvolání směřujícím v neprospěch obviněných Kajury a Kvapila a zúčastněné osoby společnosti Josef Kvapil rozhodl, zanesl do uvedeného výroku přezkoumávaného rozsudku. Tento příkaz v sobě, s ohledem na obsah odůvodnění posuzovaného rozhodnutí i výhrady nejvyššího státního zástupce uvedené v dovolání, neobsahuje potřebu nového projednání věci (k tomu přiměřeně srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3267.).

285. Pokud jde o další argumenty nejvyššího státního zástupce obsažené v jím podaném dovolání, Nejvyšší soud je nepovažoval za součást dovolání, protože je tak státní zástupce ani neoznačil, nýbrž je vymezil jen jako poznámky učiněné obiter dictum, a sám vyjádřil, že ohledně zmiňovaných nedostatků nebylo možné dovolání podat. Proto lze jen uvést, že pokud v nich zmínil nesprávnost výroku pod bodem V. rozsudku odvolacího soudu, jímž „podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost státního zástupce“, jde o výrok, který neměl být v rozsudku obsažen, protože státní zástupce žádnou takovou stížnost nepodal. Podle dovolatele jde o výrok nepodložený, týkající se ukládání ochranného opatření, o němž však soud prvního stupně v předmětné věci v posuzovaném rozsudku výslovně rozhodl zamítnutím návrhu státního zástupce na uložení zabrání věci [míní se zde zřejmě ochranné opatření podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoník, viz č. l. 42 rozsudku soudu prvního stupně, uložené obchodní společnosti Josef Kvapil]. Podle nejvyššího státního zástupce nebylo možné tento nedostatek vytýkat v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku, protože jde o výrok o neuložení ochranného opatření, který nepatří mezi meritorní rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 a) až h) tr. ř.

286. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud uvedeným zjištěním o nesprávnosti výroku pod bobem V. nemohl zabývat. Přisvědčil dovolateli, že s odkazem na § 265a odst. 1 tr. ř. je možné dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé. Ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. taxativně stanoví okruh takovýchto rozhodnutí [§ 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.]. Jiná rozhodnutí pak za rozhodnutí ve věci samé pokládat nelze, a tudíž proti nim není dovolání přípustné. Podle § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř. je takovým rozhodnutím usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, přičemž jiná rozhodnutí, než je to o uložení ochranného opaření dovoláním napadnout nelze (viz např. rozhodnutí č. 34/2019 Sb. rozh. tr.). Trestní řád tudíž neumožňuje žádné osobě, aby pomocí dovolání napadla rozhodnutí soudu, kterým nebylo ochranné opatření uloženo. Pokud by se nejvyšší státní zástupce domáhal nápravy uvedeného výroku v bodě V. rozsudku odvolacího soudu, bylo by třeba v této části dovolání považovat za nepřípustné pro neexistenci rozhodnutí podle § 265a odst. 2 tr. ř., proti kterému by mohlo směřovat. Nadto lze uvést, že z rozsudku soudu druhého stupně je patrné, byť formálně rozhodoval o stížnosti, nikoli o odvolání státního zástupce, že mu nevyhověl a zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

287. Na žádný dovolací důvod nedopadá ani výhrada vznesená nejvyšším státním zástupcem obiter dictum týkající se poukazu na nesprávnost výroku pod bodem I., jestliže bylo podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. rozhodnuto i z podnětu odvolání státního zástupce, když takové odvolání státní zástupce ani nepodal (srov. bod 272. shora). Pokud dovolatel poukazoval na to, že tam jde o nadbytečné uvedení státního zástupce, k nápravě tohoto pochybení prostřednictvím dovolání rovněž nemůže dojít, neboť je nelze podřadit pod žádný důvod dovolání vymezený v § 265b tr. ř. Jde o vadu ve vyhotovení rozsudku, protože o odvolání státního zástupce podaném ve prospěch obviněných Schovánka a Zajace a zúčastněných osob Oberbank AG a CREAM SOFT spol. s r. o., skutečně není ve spise žádná zmínka, a proto o něm neměl odvolací soud formálně rozhodovat. Ze strany odvolacího soudu tudíž došlo k formální nepřesnosti a lze na něj apelovat, aby se takových pochybení vyvaroval. Tato vada však právní jistotu obviněných ani zákonnost vyhlášeného rozsudku nenarušuje. Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod k její nápravě a zrušení této části přezkoumávaného rozhodnutí v důsledku porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, protože uvedený nedostatek nepředstavuje extrémní pochybení, které by bylo třeba napravit mimo zákonem stanovené dovolací důvody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

XIII. Závěr

288. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl ve výroku pod bodem I. tohoto usnesení o dovoláních obviněných Gabery, H., Mase, Schovánka, Schovánkové Hochové, Śmielaka, Gaberové a Zajace tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, přičemž tento závěr mohl učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisového materiálu. 289. Způsob rozhodnutí o dovoláních obviněných H. a Schovánka podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (odmítnutí dovolání) je přípustný i přesto, že jmenovaní dovolatelé nesouhlasili s projednáním věci v neveřejném zasedání, protože podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. je odmítnutí dovolání způsobem rozhodnutí, jenž může dovolací soud učinit v neveřejném zasedání ze zákona, tedy i bez souhlasu obviněného. 290. Při shora uvedeném způsobu rozhodnutí předsedkyně senátu neshledala důvody k tomu, aby postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušila nebo odložila výkon rozhodnutí obviněným Schovánkovi, Śmielakovi a Gaberové, jak v podaných dovoláních požadovali, a proto tomuto návrhu nevyhověla. 291. V bodě II. Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265l odst. 2 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby doplnil ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 3 To 18/2022, chybějící výrok, jímž rozhodl o odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě podaném jednak v neprospěch obviněných Pavla Kvapila a Bogdana Kajury a jednak v neprospěch zúčastněné osoby obchodní společnosti Josef Kvapil, a. s., se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 50 T 9/2016.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu