Plný text
8 Tdo 751/2025-1094
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání obviněné M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 11 To 39/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 12 T 44/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá.
Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 12 T 44/2024, byla obviněná M. K. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že v období nejméně od roku 2006 do roku 2013 ve svém tehdejším bydlišti na adrese XY v přesně nezjištěných dnech v nepravidelných intervalech, ale zpravidla několikrát týdně, psychicky a fyzicky trýznila svoji nezletilou dceru AAAAA (pseudonym), tím, že jí vulgárně nadávala, odpírala styk s kamarády, vyhrožovala umístěním do dětského domova, nutila ji stát v koutě, jíst potraviny s prošlou expirací, a ve třech případech vlastní zvratky, a fyzicky ji trestala údery vařečkou do hýždí, zad, rukou či boků a fyzickým napadením jí také opakovaně vyhrožovala, což u AAAAA zapříčinilo ztrátu pocitu bezpečí a v roce 2013 mohlo přispět k rozhodnutí opustit vlastní bydliště a matku a žít se svojí babičkou, přičemž strach z vlastní matky u ní přetrvával až do dvaceti let jejího věku, a následně v období nejméně od roku 2013 do roku 2020 ve svém tehdejším bydlišti na adrese XY, a od roku 2020 do června roku 2023 též v bydlišti na adrese XY, v přesně nezjištěných dnech v nepravidelných intervalech, ale zpravidla několikrát týdně, psychicky a fyzicky trýznila BBBBB (pseudonym), která jí byla svěřena do pěstounské péče rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 11. 2010, č. j. 42 P 178/2009-54, a CCCCC (pseudonym), která jí byla svěřena do pěstounské péče rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 2. 2012, č. j. 42 P 2/2011-108, tím, že jim vulgárně nadávala, nejméně v jednom případě je zavřela do výběhu se psem, ze kterého měly obě vzhledem ke svému věku a velikosti psa strach, a fyzicky je trestala údery otevřenou dlaní, nabíječkou, bačkorou či vařečkou do hlavy a dalších částí těla a fyzickým napadením jim také opakovaně vyhrožovala, což u obou opakovaně vedlo ke křiku, pláči a obavám z dalšího fyzického napadení.
2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to tří kusů vařeček. Poškozené byly s jejich nároky na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 11 To 39/2025, odvolání obviněné a poškozených podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II. Z dovolání obviněné
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení spočívajícím v tom, že motiv „škodného jednání“ svědčí pro použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou se však soudy dostatečně nezabývaly a společenskou škodlivost řešily toliko v obecné rovině, nedostatečně uvážily, že právní závěry jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, nevysvětlily zásadní rozpory v důkazech, nevypořádaly se se závěry znaleckých posudků a méně společensky škodlivé jednání nedoložily z hlediska okolností, motivu a záměru nebo cíle jejího jednání. 5. Nad rámec dovolacích důvodů vytkla procesní vady na straně Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále „OSPOD“), který nezačal poměry v rodině okamžitě prověřovat a neposkytl rodině psychologickou intervenci. Nedostatečně postupoval i policejní orgán, jenž osoby k výslechu a k podání vysvětlení předvolával selektivně, čímž znemožnil obviněné řádnou obhajobu, a obdobně postupoval i soud prvního stupně, jenž přečetl výpovědi osob, s jejichž čtením obviněná souhlasila, zatímco ty, u nichž trvala na jejich osobním slyšení, nepředvolal a důkaz jejich výpověďmi neprovedl, čímž bylo zkráceno její právo na obhajobu. Soud prvního stupně své rozhodnutí do značné míry opřel o výpovědi svědků, kteří nezaznamenali jednání obviněné kladené za vinu vlastními smysly, a šlo o zprostředkovaná svědectví, která o její vině nesvědčí. Většina vyslechnutých svědků rodinu před odebráním poškozených z pěstounské péče vůbec neznala, tudíž se nemohli k její výchově relevantně vyjádřit. Pouze tlumočili vyjádření poškozených, které však byly podle znalkyně motivovány snahou o upoutání pozornosti a přijetí. Zprávu OSPOD obsahující vyjádření biologické matky poškozených soud hodnotil jako svědeckou výpověď, kterou však neprovedl, byť je v rozporu se starší zprávou na č. l. 893 spisu. Svědky, jež navrhovala, soud nepředvolal nebo k jejich výpovědi nepřihlédl. Tyto nedostatky svědčí o tom, že soud nevyčerpal posouzení všech důkazů, čímž nedostál principu ultima ratio. 6. Obviněná rovněž namítala extrémní nesoulad spatřovaný v tom, že soudy považovaly za stěžejní a usvědčující důkazy výpovědi poškozených a zesnulé matky obviněné, kterým uvěřily a nebraly do úvahy, že po celou dobu rodina žila normálním životem, nebyla izolována, poškozené měly spoustu aktivit a byly kontrolovány ze strany OSPOD, jakož i to, že na poškozených nebyly shledány následky takového trýznivého jednání, např. posttraumatická stresová reakce. Žádný přímý důkaz o trestné činnosti obviněné neexistuje. U posouzení výpovědí poškozených poukázala na závěr znalkyň, že byly zveličené pod vlivem manipulace, mimo jiné i matkou obviněné, a že z psychologického hlediska byly spíše dívkám implantované než vymyšlené, což dovodila z jejich ovlivnitelnosti okolím. Při vyšetření u znalkyň poškozené původní rozsah jednání korigovaly. Týrání nelze dovodit ani z většího množství nahrávek ani z obsahu znaleckého posudku zpracovaného na její osobu MUDr. Jaroslavem Tržickým a PhDr. Jindřiškou Lejskovou, kteří uvedli, že se jednalo o interakce víceméně nahodilé, které nedokázala zvládnout. Tudíž nejednala s určitou trvalostí a vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které by bylo poškozenými vnímáno jako těžké příkoří, jak předpokládá skutková podstata trestného činu týrání svěřené osoby. Znalci u ní neshledali ani vyšší míru agresivity, což soudy nebraly do úvahy a nevysvětlily. 7. Na základě těchto skutečností obviněná dovodila, že u ní vůbec nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy její úmyslné zavinění, konkrétně její srozumění se vznikem následku.
8. Vina podle obviněné neplyne ani z toliko tří audionahrávek pořízených za dobu 17 let s tím, že soudy rezignovaly na posouzení společenské škodlivosti individuálně i v kontextu dalších důkazů. Nahrávky byly pořízeny v letech 2019, 2021 a 2023, z toho dvě AAAAA. K nahrávce z roku 2023 uvedla, že šlo o reakci na zjištění, že poškozená BBBBB, které v té době ještě nebylo 15 let, vedla erotický chat s partnerem poškozené AAAAA, přičemž její nepřiměřená reakce byla důsledkem šoku a obavy, aby nesklouzla do životního vzorce své biologické matky. Po incidentu následně projevila sebereflexi a hned druhý den o něm informovala pěstounskou organizaci a zajistila rodinnou terapii pro sebe a BBBBB. Nahrávka z roku 2021 byla pořízena ráno před odchodem poškozených na adrenalinový tábor a praxi, kdy jim připravovala svačinu, potřebovala být včas v zaměstnání, a byla ve stresu a rozladěná z toho, že se poškozené nepřipravily večer předem, jak měly. Připustila, že vulgární nadávky byly nepřiměřené, byly však řečeny v afektu, nešlo o běžné každodenní dehonestující oslovování poškozených. Nahrávka nezachycuje bití poškozených, jehož následky by musel na táboře někdo zaznamenat, ale třískání věcmi v kuchyni při přípravě svačiny. Nahrávka z roku 2019 je impulsivní reakcí na daný podnět, nikoli programové každodenní chování. 9. Z uvedených důvodů podle obviněné nedošlo ke zjištění takových skutečností, z nichž by bylo možné dovodit naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby. Bylo třeba brát do úvahy, že se poškozené okamžitě po odebrání chtěly k obviněné vrátit a v současné době, kdy získaly na způsob výchovy obviněné dostatečný náhled, k ní nemají negativní vztah. Poškozená CCCCC je s obviněnou v pravidelném kontaktu, soud ji však odmítl vyslechnout a předvolal pouze nezletilou BBBBB. Nebylo možné nebrat do úvahy, že před znalkyněmi poškozené uvedly pozitivní vzpomínky na život u obviněné, což svědčí o tom, že její jednání nevnímaly jako těžké příkoří, ale vzpomínaly na její péči pozitivně. Konečně podle ní nelze v kontextu celého případu pominout obtížnost výchovy dětí s raným traumatem, v jejím případě ztíženou obdobím puberty, na což rovněž znalci poukázali, a zejména výchovné problémy BBBBB, která má diagnostikované ADHD, k čemuž soudy opět nepřihlédly. Vedle impulsivní osobnosti se v jejím přístupu k poškozeným projevil výchovný vzorec z jejího dětství, v důsledku kterého jí chyběl potřebný náhled na nepřiměřenost jejích reakcí, které do jisté míry brala jako normu. Nešlo však o to, že by chtěla způsobit útrapy, ani o lhostejnost k takovému následku. Přísnější výchovný režim nebyl veden bezcitným úmyslem ponižovat poškozené a nepřevažoval nad láskou, upřímným zájmem a péčí, kterou jim jinak věnovala. Tím, že bylo její jednání kriminalizováno, bylo poškozeným způsobeno další trauma v důsledku odebrání z péče osoby, na níž byly od batolecího věku silně emočně navázány. 10. Jestliže by soudy hodnotily důkazy objektivně a v souladu se zásadou in dubio pro reo, nebylo by možné dospět k závěru o naplnění znaků trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 11 To 39/2025, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 12 T 44/2024, a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. K dovolání obviněné státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném stanovisku zdůraznila, že obviněná použila pro svou argumentaci důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na hmotněprávní nesprávnosti v použití principu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, což s uvedeným důvodem koresponduje. Za podstatné však označila, že v obsahu dovolání je opakována stávající obhajoba obviněné, na niž soudy reagovaly. 12. I když dovolatelka poukázala na princip ultima ratio, většinu námitek cílila do dokazování a skutkových zjištění, protože zmiňovala nevyjasněné rozpory, nedostatečné posouzení všech zjištění znalců, svědci týrání dětí neviděli, týrání nedokládají žádné poznatky. Těmito výhradami obviněná mířila proti učiněným skutkovým závěrům ve snaze zmírnit intenzitu svého jednání s důrazem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pro její využití však není v této věci místo, protože vina obviněné není založena na osamoceném důkazu, ale na kombinaci více důkazů, z nichž čin obviněné vyplynul. Stěžejními jsou především popisy podané poškozenými, které obviněnou přímo usvědčují, nikoliv však osamoceně, ale jsou dokresleny audionahrávkami. Z nich je velmi dobře možné učinit si konkrétní obraz o chování obviněné vůči poškozeným, i přesto, že se snažila vysvětlit příčinu neadekvátnosti svých reakcí. Jde o zachycení více samostatných událostí, které jasně demonstrují a dokumentují zejména výpovědi samotných poškozených. S ohledem na intenzitu a charakter jednání nepřichází použití zásady ultima ratio, naopak je dána značně vysoká společenská škodlivost jejího jednání, které bylo dostatečně objasněno. 13. Soudy se s námitkami správným a dostatečným způsobem vypořádaly a označily je za nedůvodné, což indikuje správnost a neopodstatněnost podaného dovolání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, či sp. zn. 4 Tdo 206/2019). Protože jednání obviněné bylo provedenými důkazy prokázáno, právní kvalifikace je přiléhavá a uložený trest se jeví spíše jako mírný, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Vyslovila přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
14. Obviněná k tomuto vyjádření prostřednictvím obhájkyně písemně uvedla, že primární dovolací námitkou je, že se soudy správným a dostatečným způsobem s námitkami obhajoby nevypořádaly, v neprospěch obviněné dezinterpretovaly zásadní důkazy, které naopak podporují použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak je namítáno v dovolání. Tvrzení státní zástupkyně, že stěžejními jsou výpovědi poškozených podle obviněné nekoresponduje se skutkovými zjištěními soudních znalců, která jejich věrohodnost zpochybňují, což soudy dostatečně nebraly do úvahy a důkazy nesprávně hodnotily. Ztotožnila se s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství, že nelze přehlédnout znalecká zkoumání a listinné důkazy, zejména písemné zprávy k situaci v rodině, namítla však, že soudy závěry znaleckých zkoumání přehlédly, resp. je dezinterpretovaly ryze v její neprospěch. Za celou dobu trvání pěstounské péče byla hodnocena velmi kladně, nebylo jí nic vytknuto, a to ani v rámci zprávy ze dne 13. 6. 2023, tedy dva dny před odebráním CCCCC a BBBBB z její péče.
IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K formálním nedostatkům dovolání
16. Obviněná dovolání opřela o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci poukázala na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení, a požadovala použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Již z tohoto vymezení je zjevné, že paragrafové znění důvodu dovolání užitého obviněnou nekoresponduje s tím, jak je uvedený důvod vymezen v současnosti v trestním řádu. Novela provedená zákonem č. 220/2021 Sb., účinná od 1. 1. 2022, tento důvod nově vymezila tak, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tomu obviněnou uvedené slovní vyjádření neodpovídá, protože poukazovala na „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení“, pro které by ve znění stávající právní úpravy bylo možné užít důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“, ten však obviněná neuplatnila. S ohledem na důvody, které v dovolání rozvedla, by tomuto důvodu odpovídalo tvrzení obviněné, že vadné právní posouzení spočívá v tom, že soudy dostatečně neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, případně v její stručné zmínce o nedostatcích v subjektivní stránce. Podle obsahu dovolání je však zjevné, že k těmto hmotněprávním výhradám chybí hmotněprávní argumentace odpovídající těmto pojmům, protože byť uvedla, že se její dovolání týká subsidiarity trestní represe, vytýkala soudům nedostatky ve skutkových zjištěních, vadném hodnocení důkazů, případně selekci nebo jednostranném provádění a hodnocení důkazů. Zjevně tedy svůj požadavek na ultima ratio, tzn. hmotněprávní posouzení, podmiňovala jinými skutkovými zjištěními, než jsou ty, které soudy zjistily a podle kterých své hmotněprávní úvahy formulovaly. 17. Obdobně, když brojila proti subjektivní stránce, tvrdila, že „nebyla vůbec prokázána“, tzn. že rovněž poukazovala na nedostatky v dokazování, což se též týká jen procesní stránky věci, nikoli vadného hmotněprávního obsahu tohoto znaku skutkové podstaty. Z uvedeného je tedy zjevné, že výhrady nekorespondují s označeným důvodem ani v jeho slovním vyjádření. 18. Obviněná brojí proti postupu soudů při provádění důkazů, nečiní tak ovšem ani z hledisek stanovených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve stávajícím znění, protože ten je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tedy že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv důkaz bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 19. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněná v době, kdy již od 1. 1. 2022 platí nová právní úprava, podle níž jsou námitky proti právnímu posouzení podřazené pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdežto důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k námitkám proti učiněným skutkovým zjištěním, tuto změnu nezaznamenala, domáhá se nápravy právních vad prostřednictvím jiného důvodu, než který k popsaným výhradám slouží. Z toho vyplývá, že po formální stránce učinila dovolání značně nejasným, a to přesto, že jde o mimořádný opravný prostředek, který nemůže směřovat proti kterékoli vadě, ale jen takové, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Důležitost přesného vymezení a označení dovolacího důvodu korespondujícího s užitými argumenty je dána proto, že vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 20. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Z těchto důvodů musí být každý označený důvod skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). 21. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že se dovolání obviněné míjí s požadavky na formální stránku tohoto mimořádného opravného prostředku, a proto když nesplňuje zákonem dané podmínky pro jeho uplatnění, by je Nejvyšší soud mohl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Důvodem by bylo, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., když důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na právní námitky nelze uplatnit, a pokud obviněná brojila proti vadnému posouzení důkazů, na tyto argumenty nedopadá žádný z důvodů dovolání. Tento postup však Nejvyšší soud nezvolil, protože je povinen zjistit, zda při hodnocení důkazů nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. čl. 6 odst. 3 Úmluvy), případně zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Skutková zjištění měnit, případně do nich jinak zasahovat, je možné v řízení o dovolání jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006. ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), případně h) tr. ř. ve stávající právní podobě (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích, tzn. že i Nejvyšší soud musí být v rámci své přezkumné a rozhodovací činnosti garantem zákonnosti a ústavnosti, a tedy musí posuzovat, zda se soudy nedopustily libovůle, případně jednostranně nehodnotily důkazy, a zda učiněná skutková zjištění vycházejí z procesu, v němž byla důsledně respektována zákonná pravidla (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 22. V tomto rozsahu se tedy Nejvyšší soud výhradami obviněné, které nemají podklad obecně v žádném ze zákonem vymezených důvodů, zabýval, tedy zkoumal, zda nešlo k excesivním závažným vadám.
VI. K výhradám obviněné
23. Nejvyšší soud, i když obviněná nedodržela podmínky pro podání dovolání a nezaznamenala změnu právní úpravy trestního řádu a dovolacích důvodů, obecně zmíněnému tvrzení o porušení zásady ultima ratio a nedostatcích v subjektivní stránce, posuzoval správnost procesního postupu z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu, tj. zda soudy zjištěný skutkový stav věci nevykazuje extrémní rozpory a vychází z řádně provedeného dokazování bez libovůle a jednostranného posouzení, jak obviněná vytýkala (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Též je třeba uvést i to, že dovolací soud v řízení o dovolání není oprávněn sám žádné hodnocení důkazů znovu provádět, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabývá se toliko správností postupu soudu, který dokazování realizoval a důkazy též hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
24. Podle takto vymezených zásad se Nejvyšší soud zabýval výhradami obviněné směřujícími především proti provedenému dokazování, avšak s tím, že i mimo zásady spravedlivého procesu jsou výhrady, jimiž poukazovala na nedostatečné realizování činnosti OSPOD. Nejde o orgán činný v trestním řízení (viz a contrario § 12 odst. 1 tr. ř. a srov. zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí), a Nejvyšší soud nemůže v rámci dovolacího řízení tuto jeho činnost posuzovat, lze jen připomenout, že obviněná sama v jiné části svého dovolání poukazovala na to, že pracovníci tohoto orgánu její rodinu navštěvovali, tudíž své povinnosti plnili, což vyplývá i z dalších ve věci provedených důkazů. 25. Nedostatky spatřované v postupu policejního orgánu, obviněnou označeném jako selektivní v její neprospěch, nemají podklad v obsahu spisu. Pro rozhodnutí o vině obviněné není rozhodné, jakou zvolí taktiku v rámci prověřování či vyšetřování policejní orgán při shromažďování podkladů. Těžiště dokazování je v hlavním líčení prováděném soudem prvního stupně, jenž důkazy hodnotí (srov. § 202 až 219 tr. ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Uvedené proto nesvědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu ani o extrémních nedostatcích. Pokud obviněná obdobně vytýkala selektivní postoj i před soudem prvního stupně, v tomto stádiu trestního řízení Nejvyšší soud nezjistil vytýkané nedostatky. Pro stručnost lze uvést, že výhradami, že některé osoby, na nichž měla zájem v rámci své obhajoby, soud neprovedl, a pokud nesouhlasila se čtením jejich výpovědí a trvala na jejich předvolání k hlavnímu líčení, soud je nepředvolal, se zabýval již odvolací soud, jenž konstatoval, že s výjimkou výpovědí nezletilých poškozených a matky obviněné, která zemřela, byly důkazy opatřené v přípravném řízení prováděny s procesní použitelností v průběhu hlavního líčení a obhajobě byl dán dostatečný prostor se k nim vyjádřit (srov. bod 11. napadeného usnesení). 26. Nejvyšší soud při správnosti uvedeného závěru pouze pro úplnost zmiňuje, že v průběhu přípravného řízení byly dne 26. 7. 2023 podle § 102 odst. 1 tr. ř. vyslechnuty v pozici svědka poškozené CCCCC (viz č. l. 131 a násl. spisu) a BBBBB (viz č. l. 150 a násl. spisu), dne 1. 8. 2023 byla vyslechnuta poškozená AAAAA (viz č. l. 179 a násl. spisu) a matka obviněné Z. Z. (viz č. l. 201 a násl. spisu), dne 6. 2. 2024 sousedka obviněné K. T. (viz č. l. 223 a násl. spisu) a dne 16. 2. 2024 kamarádka poškozené DDDDD (pseudonym) (viz č. l. 238 a násl. spisu), všem uvedeným výslechům byla osobně přítomna obhájkyně obviněné Mgr. Věra Nováková. Po změně obhájce Mgr. Heda Wichová v substituci za JUDr. Kláru Samkovou. Kromě toho z uvedených osob podaly před jejich výslechem vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a), odst. 6 tr. ř. Z. Z. (viz č. l. 457 a násl. spisu), AAAAA (viz č. l. 468 a násl. spisu) a K. T. (viz č. l. 477 spisu), vysvětlení podala rovněž třídní učitelka P. F. (viz č. l. 370 a násl. spisu), bývalý partner obviněné L. F. (viz č. l. 373 až 375 spisu), sousedka obviněné M. F. (viz č. l. 376 až 378 spisu), učitel poškozené P. M. (viz č. l. 380 a násl. spisu) a další. K nedůvodnosti výhrad obviněné je třeba uvést, že záznamy o podaných vysvětleních byly se souhlasem stran čteny podle § 211 odst. 6 tr. ř. v průběhu hlavního líčení konaného dne 13. 11. 2024 (srov. č. l. 987 a násl. spisu), jak je z obsahu protokolu o tomto hlavním líčení zjevné. Jako svědkyně byly při hlavním líčení dne 30. 9. 2024 (srov. č. l. 1005 a 1007 spisu) vyslechnuty učitelka poškozené L. V. (viz č. l. 395 a násl. spisu) a sociální pracovnice L. Z. (viz č. l. 444 a násl. spisu), v průběhu hlavního líčení dne 19. 11. 2024 byl vyslechnut bratr obviněné J. T. (viz č. l. 424 a násl., též č. l. 963 a násl. spisu). 27. Z uvedeného je zjevné, že k porušení práva obviněné na obhajobu nedošlo, důkazy byly řádně provedeny i za přítomnosti obhájkyně, obě měly možnost se k nim vyjádřit, ostatně i ke čtení výpovědí obviněná dala souhlas podle § 211 odst. 1 a 6 tr. ř., případně soud postupoval v souladu s podmínkami § 102 odst. 2 a § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. 28. Pokud obviněná uváděla, že před soudem nebyly procesně provedeny důkazy výpověďmi dalších osob, které podaly v přípravném řízení vysvětlení, Nejvyšší soud ani v tomto neshledal extrémní nedostatek, protože šlo o podané vysvětlení kamarádky obviněné D. Š. (viz č. l. 388 a násl. spisu), sousedky obviněné I. V. (viz č. l. 391 a násl. spisu), ředitele domova seniorů J. P. (viz č. l. 399 a násl. spisu), vedoucí jídelny V. B. (viz č. l. 404 a násl. spisu), známé obviněné P. K. (viz č. l. 411 a násl. spisu) a L. B. (viz č. l. 418 a násl. spisu) a pediatričky poškozených E. V. (viz č. l. 433 a násl. spisu). Úřední záznam o podaném vysvětlení slouží po zahájení trestního stíhání státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede (srov. § 158 odst. 6 tr. ř.), není tedy již třeba tuto osobu po zahájení trestního stíhání vyslýchat jako svědka, zvláště když se nemůže vyjádřit k objasnění zásadních a podstatných skutečností pro trestní stíhání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1958). 29. Z přezkoumávaného rozhodnutí a obsahu spisu je patrné, že okresní soud, jenž není povinen provádět všechny důkazy, zvažoval hodnotu jednotlivých důkazů a rozhodl, které z osob předvolá jako svědky, a lze seznat, že nevyslechl ty, které domácnost obviněné nenavštěvovaly buď vůbec, anebo jen příležitostně (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 13. 11. 2024, č. l. 995 spisu). K tomu je třeba zmínit, že soud prvního stupně vzal za prokázané, že si téměř nikdo z okolí nevšiml ničeho, co by svědčilo o týrání, protože poškozené si nikomu nestěžovaly a chování obviněné spočívající v psychickém trýznění tiše přijímaly a nebylo viditelné. Proto, že rozhodné okolnosti byly prokázány již vyslechnutými osobami, shledaly výslech dalších svědků nadbytečným (srov. bod 46. rozsudku). Soud prvního stupně rovněž vysvětlil, proč nevyslechl pediatričku poškozených nezletilých E. V. (srov. bod 46. rozsudku).
30. Nedostatkem nebylo ani to, že soud nevyslechl nezletilou poškozenou CCCCC, protože jak vysvětlil, vypovídala již v přípravném řízení a soud její výslech nepovažoval za vhodný s ohledem na její psychický stav potvrzený zmocněncem a odborníky (viz č. l. 1041 spisu), který byl v předmětné době velmi špatný. Tato poškozená byla v přípravném řízení vyslechnuta podle § 102 odst. 1 tr. ř., aby výslech v dalším řízení už nebylo třeba opakovat, k čemuž lze podle § 102 odst. 2 tr. ř. přistoupit jen v nutných případech tak, aby nedošlo k tzv. sekundární viktimizaci, tedy způsobení druhotné újmy, což je újma, která u poškozené CCCCC hrozila (srov. GŘIVNA, T., ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H. a kol. Oběti trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 31).
31. Pokud soud osoby navrhované obviněnou nepředvolal a neprovedl důkaz jejich výpověďmi, bylo by možné takovou skutečnost považovat za významné porušení spravedlivého procesu jen tehdy, kdyby šlo o tzv. opomenuté důkazy, případně kdyby podstatné důkazy soudy nedůvodně neprovedly, o které však v posuzovaném případě nejde. Ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Soudy vysvětlily, z jakých důvodů nepovažovaly za potřebné důkazním návrhům obviněné vyhovět. V posuzované věci byla důvodem odmítnutí nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno, anebo jejich irelevance, tj. argument, podle něhož skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (viz bod 45. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. usnesení soudu druhého stupně). Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhům obviněné nevyhověl a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). 32. Není procesní povinností soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne, je totiž regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
33. Za porušení spravedlivého procesu nelze považovat ani to, jakým způsobem soud hodnotil důkazy, a jaká zjištění z nich učiněná považoval za významná pro své závěry o vině obviněné, protože i skutečnosti, které svědci uváděli tzv. zprostředkovaně, tzn. co slyšeli, mohou sloužit za podklad rozhodnutí soudů, protože ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) plyne mimo jiné to, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů ani nevylučuje použití odvozeného důkazu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 868/13). Podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, podle § 97 tr. ř. je svědek povinen vypovídat o tom, co mu je známo o trestném činu a o pachateli nebo okolnostech důležitých pro trestní řízení. Může tedy vypovídat i o tom, co slyšel, nikoliv jen to, co viděl. Přípustnost odvozeného důkazu je uznávána i v odborné literatuře (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 360). Skutečnost, že svědek vypovídá o skutečnostech, které se dozvěděl od jiné osoby (tzv. svědectví z doslechu), není důvodem pro odmítnutí takového důkazu, neboť i když jde o důkaz odvozený, jeho využití pro účely trestního řízení není vyloučeno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 994/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 1773/19, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 172/2024). Jestliže tedy vypovídá svědek, který získal informaci od poškozeného, jako tomu bylo částečně i v posuzovaném případě, jde o důkaz odvozený, o tzv. svědectví z doslechu, nic to však nemění na tom, že jestliže je takovou výpovědí přímo potvrzována dokazovaná skutečnost (např. použití nadávky nebo násilí ze strany obviněné), jedná se o důkaz přímý (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 994/18). 34. Jestliže obviněná mimo výsledky dokazování vytýkala porušení zásady ústnosti tvrzením, že soud prvního stupně v bodě 28. odůvodnění svého rozhodnutí protiprávně poukazoval na důkaz, který nebyl před soudem proveden, neodpovídá tato námitka skutečnosti, protože zprávu OSPOD obsahující vyjádření biologické matky poškozených podle protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 11. 2024 soud provedl (viz č. l. 993 spisu) a hodnotil jej nikoli jako svědeckou výpověď (srov. bod 23. rozsudku). Nejvyšší soud neshledal ani namítaný rozpor tohoto důkazu se starší zprávou na č. l. 893 spisu, ve které se měla biologická matka poškozených vyjadřovat k péči pěstounky pozitivně, neboť na č. l. 893 se žádná taková zpráva nenachází, je tam naopak založena zpráva, v rámci které se H. M. vyjádřila k péči pěstounky negativně. 35. Ani další námitky obviněné proti výsledkům provedeného dokazování a způsobu, jakým se s nimi soudy vypořádaly, nekorespondují s obsahem spisu. Jde mimo jiné o závěry plynoucí ze znaleckých posudků, jež soud provedl (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví pedopsychologie, MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jany Procházkové, bod 19. rozsudku, a z oboru psychiatrie a klinické psychologie, MUDr. Jaroslava Tržického a PhDr. Jindřišky Lejskové, bod 21. rozsudku) a znalce vyslechl (viz body 20. a 22. rozsudku). Z obsahu posuzovaných rozhodnutí plyne, že je soud hodnotil jako každý jiný důkaz při dodržení pravidel stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř., v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, mimo jiné i těmi, které již byly zmíněny výše, a rovněž i s listinnými důkazy (viz body 23. až 33. rozsudku) a videozáznamy zachycujícími stav domácností obviněné a její matky (viz body 34. a 35. rozsudku), či audionahrávkami předloženými policejnímu orgánu poškozenými zachycujícími chování obviněné vůči poškozeným (viz body 38. až 47. rozsudku). Soud dostatečně rozvedl své závěry týkající se videonahrávek (viz bod 44. rozsudku), a při posuzování jejich obsahu, s ohledem na to, co je na nich zaznamenáno, nepřisvědčil výkladu, který jim přiřazovala obviněná. Výpovědi poškozených, o něž zejména soud prvního stupně opíral své závěry, rovněž hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Vypořádal se řádně i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví pedopsychologie, MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jany Procházkové, přičemž přesvědčivě vysvětlil, proč se neztotožnil s jeho závěry stran specifické věrohodnosti poškozených (srov. body 11., 12. a 44. rozsudku). 36. Kromě těchto postupů nevykazujících obviněnou uváděné nedostatky z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud bral při hodnocení věrohodnosti poškozených do úvahy skutečnosti, které vyplývaly z dalších učiněných zjištění, zvažoval jejich možné ovlivnění ze strany poškozené AAAAA a matky obviněné, jež posuzoval s ohledem na okolnosti, za nichž čin vyšel najevo, a protože se zabýval všemi rozhodnými souvislostmi, nebylo možné přisvědčit tvrzení obviněné, že se s touto otázkou nevypořádal. Rozpory ve výpovědích poškozených a vyjádření uvedených v průběhu znaleckého zkoumání, na kterou poukazovala obviněná v podaném dovolání, byla okresním soudem v souladu se zásadou in dubio pro reo zohledněna ve prospěch obviněné, když rozsah jednání, kterého se měla vůči poškozeným dopouštět, oproti obžalobě omezil na situace, o nichž nebyly pochybnosti (viz bod 42. rozsudku). 37. Popsaný postup soudu prvního stupně nevykazuje vady ve shromažďování provedených důkazů ani jejich hodnocení a je plně v souladu s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněné, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Soudy respektovaly i princip presumpce neviny, z něhož kromě zásady, že obviněnému musí být vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Je tedy zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces. 38. Ze všech těchto závěrů plyne, že proces dokazování netrpí obviněnou vytýkanými nedostatky. 39. Obdobně nedostatky netrpí ani právní závěry, proti nimž obviněná v dovolání s odkazem na nevyužití zásady ultima ratio a neobjasnění subjektivní stránky brojila. K nim je třeba jen v obecné rovině uvést, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.), a z něhož bylo třeba, pokud šlo o posouzení důvodnosti uváděných hmotněprávních nedostatků, vycházet. Nutno je však jen zopakovat, že takové právní výhrady, jež by se týkaly zásad pro uplatnění principu ultima ratio nebo subjektivní stránky obviněná nevytýkala, protože oba tyto právní pojmy odůvodňovala výše rozvedenými skutkovými výhradami. Zde je třeba poukázat, že z uplatněné argumentace plyne nepochopení institutu zásady subsidiarity represe stanovené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jež obviněná uplatňovala nikoliv z hledisek tohoto hmotněprávního institutu sloužícího jako materiální korektiv, jenž soud uváží až tehdy, když jsou naplněny znaky formální stránky konkrétní skutkové podstaty, ale na základě tvrzení o porušení či nedodržení pravidla in dubio pro reo, což je procesní pravidlo, které se týká postupů při dokazování. Vychází z principu presumpce neviny a je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikované pod č. 153/2004 Sb.). 40. I přes tyto nejasnosti v argumentech použitých dovolatelkou Nejvyšší soud toto dovolání posuzuje z hlediska porušení základních pravidel spravedlivého procesu se zřetelem na konkrétní výhrady při závěru, že nedostatky v procesních postupech soudů nezjistil, jak již bylo výše konstatováno. 41. Zaměřil se proto na to, zda se soud nedopustil hrubých nedostatků v použité právní kvalifikaci, k níž lze uvést, že zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li jej po delší dobu. 42. Týráním se rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikaly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 34/2020 Sb. rozh. tr. vyložil, kdy a za jakých okolností lze fyzické nebo jiné tresty považovat za nutné výchovné metody a kdy již nejde jen o snahu dítě řádně vychovat, ale jde o týrání ve shora uvedeném smyslu. Je třeba právě tento hrubý a krutý způsob používání výchovných prostředků považovat za nepřijatelné a dětem nebezpečné chování obviněného, které je neslučitelné se zásadami rodičovské péče.
43. Při posuzování formy týrání, jde-li o osobu, která nezletilé vychovává, je třeba vždy posuzovat, jaká opatření a výchovné metody byly použity, jaká byla jejich povaha a důraznost, okolnosti, za nichž byly užity, jakož i intenzita, s níž bylo na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte působeno. Výchovné metody proto nesmějí přesáhnout hranici, při které již dochází u dětí k utrpění, bolestným důsledkům, případně zraněním a k deformitám v psychickém stavu. Výchova nesmí přerůst v týrání, za které se považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Podle okolností případu může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). 44. Z uvedeného plyne, že nikoliv každé přísné výchovné opatření proti dítěti musí být považováno za týrání. Obviněnou uplatněná obhajoba, že se z její strany jednalo pouze o přísnější výchovný režim (s občasnými excesy), který si vytvořila na základě osobní zkušenosti ze svého dětství a výchovy, z důvodu čehož jí chyběl potřebný náhled na nepřiměřenost jejích reakcí, které do jisté míry brala jako normu, však nemůže obstát. Posoudí-li se skutečnosti plynoucí ze skutkových zjištění, zejména v bodě týkajícím se nezletilých CCCCC a BBBBB, vůči nimž zejména obviněná v dovolání brojila, je nutné zdůraznit, že z nich je zjevné, že obviněná tyto nezletilé zcela nepřiměřeně trestala proto, že od nich vyžadovala preciznost a dobré výsledky ve škole, k čemuž ovšem používala prostředky a způsoby, které nebyly adekvátní chování dětí ani jakkoli akceptovatelné nebo omluvitelné, protože vedly k příkoří a trýzni obou poškozených. Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že ve skutku popsané chování k dětem výrazně překročilo meze běžných výchovných metod. Podle § 884 odst. 2 obč. zákoníku lze výchovné prostředky použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. K uvedenému je třeba zmínit, že se za výchovné prostředky v uvedeném smyslu nepovažují zdaleka jen negativní prostředky (sankce) a zejména nejen tresty tělesné. Fyzické tresty na dětech jsou v některých evropských státech právními předpisy přísně zakázány. Česká republika k této úpravě rovněž výslovně přikročila, přičemž novelizované znění § 884 odst. 2 obč. zákoníku, které nabude účinnosti 1. 1. 2026 (srov. zákon č. 268/2025 Sb.) stanoví nevyvratitelnou právní domněnku toho, že se lidské důstojnosti dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření. Ačkoli tato právní úprava není dosud účinná, nelze říci, že by dosavadní právní úprava fyzické trestání dětí podporovala (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2479). Výchovnými prostředky by se měly rozumět především prostředky aktivující a prevenční. Výchova je nezbytnou složkou rodičovské odpovědnosti, způsob výchovy však musí odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte. Výchovné prostředky musí být využívány podle stejných pravidel, podle kterých má probíhat samotná výchova, tedy tak, aby podporovaly rozvoj dítěte, neohrožovaly jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti. Pojem přiměřených výchovných prostředků je třeba vyložit v kontextu s ustanovením § 81 až § 117 obč. zákoníku upravujících všeobecná osobnostní práva, která se týkají každého člověka, tedy i dítěte (srov. MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, s. 1478). Je vhodné též dodat, že tělesné tresty jsou považovány za zásah do lidské důstojnosti, jde o zásah do tělesné integrity trestaného dítěte (viz čl. 3 a 4 Listiny základních práv Evropské unie). 45. K uvedeným závěrům soudů a námitkám Nejvyšší soud připomíná, že obviněná se o výchovu dětí starala, zajišťovala jim řadu volnočasových aktivit a dbala na to, aby dosahovaly výborných výsledků. K těm je však nutila neadekvátními způsoby (viz bod 10. rozsudku). Nezbytné je při výchově dětí respektovat hranice v rámci rodičovské odpovědnosti a používat pouze přijatelné výchovné prostředky, neboť ty jsou založeny na rozumné míře přiměřenosti jejich použití. Taková míra je do značné míry závislá na věku dítěte, jeho rozumové vyspělosti, temperamentu apod., od nichž se odvíjí oprávněnost rodičů vynutit si určité chování dítěte, které zákon charakterizuje jako použití přiměřených výchovných prostředků. Ty lze použít jen v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, za nichž je nutné je použít. Tato oprávnění rodičů jsou však omezena tím, že se rodiče nesmí dotknout důstojnosti dítěte a jakkoliv ohrozit jeho zdraví, jeho tělesný a citový, rozumový a mravní vývoj. Svůj základ má toto ustanovení v Úmluvě o právech dítěte (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), zejména v článcích 16 a 19, které poskytují ochranu dětem před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním apod. (srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z, WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo. § 655 - § 975. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 924, 925). 46. Pokud dojde k tomu, že tato míra přesáhne rámec únosnosti a dosáhne roviny utrpění a trýzně dětí, je třeba již přistoupit k trestní represi ve smyslu hmotněprávního ustanovení trestního práva, tak jako tomu bylo i v této trestní věci, kde obviněná poškozené trestala způsoby krutými a trýznivými, případně ponižujícími, a tedy šlo o zacházení odpovídající znakům skutkové podstaty podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, naplňující rovněž okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 psím. c), d) tr. zákoníku, jímž poškozené trestala a týrala nejen fyzicky, ale i psychicky.
47. V reakci na námitku obviněné je rovněž vhodné uvést, že pro závěr o tom, že šlo o týrání, není rozhodné, že se u poškozených podle závěrů znaleckého posudku nerozvinul syndrom CAN (Child Abuse and Neglect), což je syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, který je definován jako poškození tělesného, duševního i společenského stavu vývoje dítěte, jenž vznikne v důsledku jakéhokoliv nenáhodného vědomého jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Jde o soubor negativních důsledků špatného zacházení s dítětem (srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z, WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo. § 655 - § 975. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 926). Pro naplnění skutkové podstaty uvedeného zločinu se totiž nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly týráním následky ať už ve fyzické nebo duševní rovině, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.). Z hlediska posouzení intenzity jednání obviněné a působení na fyzickou i psychickou integritu poškozených je významné, že šlo o velmi hrubé, často bolestivé a ponižující chování, které i volbou prostředků (použitých nástrojů k bití, nadávkami napadající inteligenci poškozené s poruchou učení), svědčilo o tvrdosti a bezohlednosti, vůbec nerespektující věk a rozumovou vyspělost dětí, jejich citlivost, případně způsobilost vyplnit přání a požadavky matky. Podstatná pro nepříznivý dopad na děti byla trvalost krutého zacházení, v jejímž rámci se opakovaly, střídaly a prolínaly různé formy, jimiž obviněná své děti týrala, což umocňovalo necitelné a hrubé zacházení s nimi. Zjištěné hrubé chování je nutno posuzovat jako celek, tedy jako soubor ataků, z nichž k některým formám jednání obviněná přistupovala pravidelně (zejm. vulgární nadávky a ponižování), k jiným se v průběhu let uchýlila toliko v jednotkách případů (např. zavírání poškozených do výběhu se psem, ze kterého měly v té době strach). Chování obviněné chápaly poškozené jako těžké příkoří, byť až s jistým odstupem času, když si uvědomily, že uvedený způsob chování matky k dětem není normální. U poškozené CCCCC, která pro neudržitelnost poměrů a strach z obviněné věc oznámila, tím, že požádala učitele o dobrou známku, protože by za špatnou byla od maminky bita, je třeba poukázat na její celkový špatný psychický stav spojený se sebepoškozováním, somatickými problémy a sebeobviňováním (srov. body 7. a 13. až 15. rozsudku okresního soudu). Přestože obviněná namítala, že znalkyně neshledaly u poškozených zvýšenou agresivitu typickou pro dlouhodobě týrané, soudy důvodně vycházely ze zprávy psycholožky Mgr. et Mgr. Jany Jebouskové (srov. bod 29., 44. rozsudku soudu prvního stupně), a z konkrétního chování poškozených po činu. Výše uvedená zjištění svědčí o tom, že nešlo o běžné trestání dětí za prohřešky v chování, ale o trvale tvrdé a surové zacházení a nadměrné nezdůvodnitelné trestání neadekvátní z pohledu volby metod i prostředků (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 464/2018, nebo ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019). 48. Po objektivní stránce obviněná naplnila znaky § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, a výhrady v tomto směru v dovolání neuvedla. Její námitky se týkaly subjektivní stránky, avšak s tím, že vůči ní tvrdila, že nebyla řádně objasněna, tedy brojila proti procesnímu zjištění skutkových okolností. S tím se nelze ztotožnit, protože soudy objasňovaly všechny rozhodné skutečnosti, jak je výše uvedeno. Též je třeba dodat, že okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k porušení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Uvedené zásady soudy dodržely. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to zejména k uvedené obhajobě obviněné, že vychovávala dívky tak, aby z nich byly co nejlepší lidé, protože sama v dětství měla zkušenosti s tvrdým výchovným prostředím a považovala takový způsob výchovy a zacházení s dětmi za běžný a nutný. Zabýval se i srozuměním [§ 15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku] obviněné, a v té souvislosti poukázal na její profesní zkušenosti, jakož i na rozšířené vzdělávání v oblasti náhradní rodinné péče, což svědčí o tom, že obviněná byla dostatečně vybavena, aby byla minimálně srozuměna s následky svého chování vůči poškozeným (viz zejména body 53. a 55. rozsudku). Přitom si však byla vědoma, že realizace tohoto cíle předpokládá působení těžkého příkoří poškozeným, tedy následku významného pro trestní právo, který byl následkem nechtěným a vedlejším, obviněná s ním však byla srozuměna [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1241/2018, či rozhodnutí č. 3/2015 Sb. rozh. tr.]. 49. Z uvedených, byť stručných, závěrů soudů obou stupňů je nepochybné, že se zaviněním obviněné zabývaly a na subjektivní stránku usuzovaly ze všech ve věci objasněných skutečností, a to jak z chování obviněné, tak i z jednání ostatních osob. 50. Nejvyšší soud se k soudy učiněným závěrům připojil s tím, že u trestného činu týrání svěřené osoby se podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, přičemž zásadně postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Je vhodné zmínit, že podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může zákonem předpokládané porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění obviněné vyplývá z toho, že chtěla u dětí nepřiměřeným trestáním dosáhnout jejich poslušnosti podrobit si je své vůli, což vyjadřuje její aktivní volní vztah k následku relevantnímu pro trestní právo, v daném případě tomu, že fyzické tresty budou děti bolet a nadávky a ponižování jim budou působit úzkost a strach. Zřejmé je, že týrat děti a ubližovat jim nebylo přímým cílem obviněné, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechtěla), neboť sledovala svým záměrem cíl jiný, tedy poslušnost, oddanost a preciznost vykonávaných úkonů, což je z hlediska trestního práva cíl relevantní. Přitom však byla srozuměna s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jejího jednání, se kterým byla srozuměna [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1241/2018, či rozhodnutí č. 3/2015 Sb. rozh. tr.]. Pro tyto závěry svědčí prokázání toho, že po křiku, vulgárních nadávkách a ponižování ze strany obviněné následoval pláč dětí. Jednání obviněné působilo dětem strach, úzkost, pocity méněcennosti atd., obviněná tudíž věděla, že prožívají těžké příkoří. Sama si však omlouvala, že je její jednání vedeno tím, aby je řádně vychovala, což však ve výsledku nenastalo, protože z jejích krutých výchovných metod byly frustrované.
51. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru o správnosti právních úvah a závěrů soudů obou stupňů, protože jednání obviněné vykazuje po formální stránce znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2, písm. c), d) tr. zákoníku. 52. Námitky obviněné vyložené tak, že nebyla řádně aplikována zásada ultima ratio, rovněž nemají opodstatnění, neboť, jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování, bylo vyvráceno její tvrzení, že šlo o nahodilé excesivní jednání, které nepůsobilo poškozeným těžké příkoří, a popsané dílčí činy nesvědčí o tom, že by jejich škodlivost dosahovala tak malé intenzity, že by o trestné jednání nešlo, protože u každé z poškozených se její krutá výchova určitým způsobem na její osobnosti negativně podepsala, neboť AAAAA ještě jako dítě obviněnou opustila, BBBBB hledala útočiště u přítele AAAAA, u něhož našla duševní oporu a později se již nikdy k obviněné vrátit nechtěla. CCCCC byla poznamenána natolik, že vnitřně trpěla nejprve tím, že byla neúměrně trestána, poté tím, že se musela vrátit do dětského domova, a je pro své psychické potíže v péči lékařů. Jde o protiprávní čin, jímž trestní zákon označuje čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že „trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby byl za trestný čin považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné rovině, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 53. Posouzením těchto zásad je zjevné, že škodlivost činů obviněné zásadním způsobem přesahuje spodní práh trestního bezpráví, a proto ho nebylo možné aplikovat (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10). Postih obviněné za spáchání předmětného trestného činu je zcela na místě, protože s ohledem na povahu jí spáchaného trestného jednání nepřichází do úvahy závěr, že by se o trestný čin nejednalo (srov. obdobně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 203). 54. Ze všech popsaných důvodů lze shrnout, že nevznikají pochybnosti o tom, že se obviněná dopustila jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí. Správně zjištěnému skutkovému stavu věci soudy přiřadily i odpovídající právní kvalifikaci.
VII. Závěr
55. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k vážným, hrubým a excesivním porušením ani při zjišťování skutkového stavu věci ani v jeho právním posouzení. Pravidla spravedlivého procesu nebyla porušena. Správně zjištěnému skutkovému stavu věci soudy přiřadily i odpovídající právní kvalifikaci. 56. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu