8 Tdo 834/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 8 Tdo 834/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:8. 10. 2025 Spisová značka:8 Tdo 834/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:8.TDO.834.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů Znalecký posudek Výpověď svědka Výpověď obviněného In dubio pro reo Vražda Nutná obrana Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř. § 2 odst. 2 tr. ř. § 140 odst. 1 tr. zákoníku § 29 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.12.2025I.ÚS 3818/25 Tomáš Langášek Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 834/2025-1125 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání obviněného M. K., nyní ve výkonu trestu ve věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 7 To 51/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 20/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 98 T 20/2024, byl obviněný M. K. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil zkráceně tím, že v přesně nezjištěné době od 9:00 hodin do 9:46 hodin dne 18. 1. 2024 v XY na XY před domem č. p. XY, při schůzce domluvené s poškozeným M. H., usedl na místo spolujezdce do vozidla tov. zn. Škoda Superb, RZ XY, v němž na místě řidiče seděl poškozený, a po slovní rozepři mezi nimi (ohledně doplacení finančních prostředků a vzájemného podání oznámení na trestnou činnost každého z nich) obviněný poškozeného bodl kuchyňským nožem o celkové délce 22,5 cm s délkou čepele 12 cm do oblasti žeber na pravé straně hrudníku, následně se ho pokusil bodnout do krku, ale poškozený tento pokus odvrátil tlakem své ruky na ruku obviněného svírající nůž, který se svezl po levé tváři poškozeného, jenž otevřel dveře, odrazil se nohama a vypadl z vozidla. Tím utrpěl bodnou ránu délky asi 2 cm v sedmém mezižebří v pravé střední podpažní čáře pronikající hrudní stěnou do tkáně dolního laloku pravé plíce do hloubky 28 mm s kolapsem pravé plíce a s přesunem mezihrudí doleva o 20 mm, zakrvácení pravé pohrudniční dutiny šíře do 23 mm a povrchovou řeznou ránu na levé tváři, a jen díky své aktivní obraně, včasnému zásahu záchranné služby, kterou zavolala zaměstnankyně blízké pekárny, kam došel, a následnému odbornému lékařskému ošetření, nedošlo k jeho smrti. 2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí kuchyňského nože a plastového obalu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeným. 3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 7 To 51/2025, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Z dovolání obviněného 4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, neboť tvrdil, že se soudy pro závěry o jeho vině nesprávně opíraly o výpověď poškozeného, aniž by se dostatečně zabývaly jeho osobností, nedůvodně neprovedly znalecký posudek z oboru psychologie na poškozeného a při nedostatečném uvážení všech skutečností neakceptovaly jeho obhajobu, že šlo o nutnou obranu. 5. Důvodnost dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v postupu policejního orgánu v přípravném řízení, který považoval za liknavý, neboť byly měsíce, kdy nebyl proveden jediný úkon. Poukázal i na neochotu policejního orgánu vyslechnout jej, a to i přes opakované žádosti obhajoby. Soud snahu o provedení výslechu považoval za projev prokazující vinu, podstatnou však podle obviněného byla nutnost znalecky zkoumat osobnost poškozeného proto, že mu soudy nedůvodně uvěřily, ač je násilnický recidivista, jak plyne z jeho třinácti odsouzení za násilnou trestnou činnost, jeho oběti se ho bojí, v jiných proti němu vedených řízeních svou vinu popíral nebo lhal, přiznal dlouhodobou aplikaci steroidů, vynucuje si svá pravidla chování od jiných, veřejně na sociálních sítích prezentoval toto trestní řízení i svůj podíl v něm, a agresivní výhrůžky pronášel i vůči obviněnému přímo v jednací síni. Požadavek znaleckého posouzení poškozeného považoval za nutný i s ohledem na to, že on sám znalecky zkoumán byl a znalci jej neoznačili za osobu se sklonem ke lži ani za osobu společensky nebezpečnou. Uvedl, že z výpovědí a doložených projevů poškozeného je vůči němu zřejmá antipatie až nevraživost, a je u něj zřejmé stupňování proti němu uváděných tvrzení. Obviněný zdůrazňoval obecnou nevěrohodnost poškozeného i jeho zainteresovanost na výsledku řízení v rovině prestižní, jakož i snahu vyhnout se trestnímu stíhání za napadení obviněného, či uplatnění zřejmě nepřiměřeného nároku na náhradu újmy ve výši 5.000.000 Kč. 6. Jestliže soudy k návrhu obviněného nezpracovaly jím požadovaný znalecký posudek a dospěly k závěru, že jde o nadbytečný důkaz, z hlediska judikatury Ústavního soudu pochybily, neboť své závěry o neprovedení tohoto důkazu řádně neodůvodnily, a tím zatížily rozhodnutí vadou tzv. opomenutých důkazů. Provedly neférové řízení nerespektující právo obviněného na obhajobu a zásadu presumpce neviny. Při nerespektování zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo vadně hodnotily důkazy, a proto jsou učiněná skutková zjištění v rozporu s obsahem provedených důkazů. 7. Bylo třeba zvažovat objektivní pochybnosti o správnosti verze poškozeného, která nemohla obstát, protože nebyla logická ani podrobná, jak nedůvodně uzavřely soudy, které nebraly dostatečně do úvahy, že v detailech líčení není konzistentní a s odstupem času nelogicky obsahuje více detailů v neprospěch obviněného. Na jeho výpovědi proto nebylo možné závěr o vině obviněného založit, protože důkazy měly soudy hodnotit, tak, že jednal v nutné obraně, protože pro tento závěr provedené dokazování svědčí. 8. K nůžkám nalezeným v řidičském prostoru vozidla poškozeného obviněný poukázal na části výpovědi některých svědků a na emocionálně vypjatou situaci (gestikulace, „túrování“ motoru vozidla), z nichž dovodil, že když poškozený uchopil do ruky nůžky, mohl je obviněný vnímat jako život ohrožující zbraň. Poškozený je následně v průběhu dohadování mohl odložit (záměrně i podvědomě) do schránky ve dveřích. Podstatné bylo, jak tuto situaci vnímal obviněný, jenž mohl považovat uvedenou lesklou věc v ruce poškozeného za život ohrožující zbraň. Tato verze je podložena důkazy, je logická a též věrohodná. Požadavek obviněného nesnižuje ani to, že byl v minulosti ojediněle postižen za násilné jednání, které nedokládá jeho násilnickou povahu ani agresivitu. 9. Rozhodná je podle obviněného násilná povaha poškozeného a to, že neměl důvod jej fyzicky napadnout. Nikdy mu nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a tedy jeho životní praxe nevedla k tomu, aby se musel domnívat, že by jej udání poškozeného dovedlo do vězení, nebyl v postavení, aby se v tomto směru poškozeného bál. Neměl motiv k jeho napadení, nebyl tím, kdo o schůzku primárně stál a kdo chtěl jednat uvnitř automobilu. V rozhodné době se po psychické stránce necítil dobře, schůzku vnímal jako vynucenou poškozeným, a proto pro ni zvolil veřejnosti přístupné místo. Kuchyňský nůž užíval na stavbách jako pracovní, přičemž v XY se k němu dostal náhodně, což ve shodě s ním popsala i jeho matka, jejíž věrohodnost soudy nezpochybnily, a pouze nedůvodně a nepodloženě tvrdily, že nešel v chladném oblečení dostatečně oblečený, když z výpovědí jiných osob, se kterými přicházel do styku, vyplynulo, že i v zimě chodil málo oděný, což souviselo s jeho vysokou hmotností. Do XY přijel s matkou jejím vozidlem. Důkazy nepodporují ničím nepodložené úvahy soudu, který měl vzniklé pochybnosti v souladu se zásadou in dubio pro reo hodnotit toliko v jeho prospěch, jak plyne z popsané judikatury Ústavního soudu. Odvolacímu soudu vytkl, že odkazem na správnost postupu soudu prvního stupně jeho spekulace nekriticky akceptoval. 10. Podle důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítal, že soudy řádně neposoudily zvláštní okolnosti tohoto případu, zejména vadně vyhodnotily skutečnosti rozhodné pro závěr o spáchaní činu v nutné obraně, který neučinily proto, že zcela nekriticky přisvědčily verzi předložené poškozeným. 11. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 7 To 51/2025, popřípadě i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 98 T 20/2024, a přikázal mu podle § 265l tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 12. Ve vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že dovolání je založeno na zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozeného a použitá polemika nepřekračuje rámec běžné kritiky rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Obviněný v dovolání neidentifikoval žádné zásadní vady důkazního řízení, které by mohly odůvodnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho argumentace se omezuje na opakování alternativní skutkové verze, podle níž se měl pouze bránit útoku poškozeného, což bylo výsledky provedeného dokazování spolehlivě vyloučeno. Soud prvního stupně si byl vědom stěžejního významu výpovědi poškozeného pro objasnění skutkového děje, což se promítlo do pečlivosti, s níž se při dodržení všech zásad výpovědí zabýval, a v závěru o její věrohodnosti nepochybil. Zmínil úvahy soudů obou stupňů, které se zaměřily na trestní minulost obviněného i poškozeného, u něhož, i když byl trestán vícekrát než obviněný, shledaly, že žádné z jeho předchozích odsouzení se netýkalo činu, při kterém by použil zbraň. Obviněný byl za násilné delikty sice trestán v menším rozsahu, avšak již při páchání trestné činnosti použil teleskopický obušek a nůž. Výpověď poškozeného je v souladu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vylučujícího, že se obviněný pouze bránil útoku poškozeného, u něhož došlo k náhodnému poranění o nůž. Uvedenou verzi vylučuje, že bodná rána vznikla působením tlaku ostrého hrotnatého nástroje velkou intenzitou ve směru jeho dlouhé osy, kolmo na povrch těla, v oblasti pravé poloviny hrudníku s průnikem do tkáně dolního laloku pravé plíce. Útok byl cílený na část těla, kde se nacházejí životně důležité orgány, což svědčí o jeho vysoké nebezpečnosti. 13. Argumentace obviněného o pocitu ohrožení ze strany poškozeného vychází z jeho vlastního vyjádření, nikoli z objektivně ověřených skutečností, za něž nelze považovat, že u něj nebyly zjištěny sklony k vědomému abnormálnímu lhaní. Pominul další pasáže znaleckého posudku, které upozorňují na jeho nezralou a málo diferencovanou emocionalitu, jakož i na nižší stabilitu jeho afektivity a psychiky, což může mít vliv na jeho schopnost adekvátně vyhodnotit situaci a její rizika, stejně jako na věrohodnost jeho výpovědi. 14. Neprovedení znaleckého posudku z oboru psychologie, resp. psychiatrie, za účelem zkoumání osobnostních charakteristik poškozeného, jenž měl sloužit toliko k podrobnějšímu vykreslení osobnostních rysů poškozeného, nikoli k objasnění rozhodných okolností, za nichž došlo ke zranění, nenaplňuje hlediska tzv. opomenutých důkazů (srov. například nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, a usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), protože soud dodržel zákonem stanovený procesní postup a své rozhodnutí náležitě odůvodnil (viz bod 56. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Opakovaným návrhem obhajoby se zabýval rovněž odvolací soud, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání. Vše svědčí o tom, že takový důkaz nelze považovat ani za podstatný ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 15. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce neshledal v odůvodnění dovolání argumenty na něj dopadající, protože obviněný neuvedl žádnou námitku ryze hmotněprávního charakteru, a to ani k požadované nutné obraně, neboť interpretace k ní se týká pouze jeho vlastního pohledu na již učiněná skutková zjištění. Popis projednávané události nesvědčí o tom, že by obviněný čelil bezprostřednímu či trvajícímu útoku na svou tělesnou integritu ze strany poškozeného, nevyplývá z něj ani, že by byl nucen takový útok odvracet přiměřenými prostředky v bezprostřední časové a situační návaznosti. Naopak bylo zjištěno, že to byl obviněný, kdo vystupoval jako iniciátor konfliktu a od slovní rozepře přešel k fyzickému napadení, a rovněž si na místo incidentu přinesl nůž a následně jím bodl poškozeného do oblasti žeber na pravé straně hrudníku a pokusil se jej zasáhnout i do krku, což poškozený odvrátil obrannou reakcí a tím, že otevřel dveře u vozidla. Podařilo se mu tak vozidlo opustit a vyhledat pomoc, kterou mu obviněný neposkytl. Namísto toho šel k matčinu vozidlu, kde odložil nůž do kufru. Poškozený nebyl v době incidentu ozbrojen. Nůžky, které byly nalezeny ve dveřích jeho vozidla, nebyly při útoku použity, byly navíc zakryty obaly a papírovými kapesníky. 16. Z uvedených důvodů, když státní zástupce zjistil, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než o které jej obviněný opřel, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 17. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil. IV. Přípustnost dovolání a obecné zásady pro jeho uplatnění 18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 19. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek se zákonem přesně stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení Nejvyšší soud při vázanosti uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V. K obsahu dovolání 20. Obviněný výhrady opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., protože tvrdil, že soudem učiněná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy, neboť soud vadně hodnotil výpověď poškozeného, na jehož osobnost nedůvodně neprovedl jím navrhovaný znalecký posudek z odvětí psychologie. Tyto námitky považuje Nejvyšší soud zčásti za uplatněné v souladu s označeným důvodem dovolání, protože v posuzované situaci, kdy je výpověď poškozeného hlavním důkazem, o nějž se soud pro závěr o vině obviněného opírá, jsou skutečnosti plynoucí z jeho výpovědi určující pro závěr o vině, a to tím spíše, když obviněný na základě své vlastní verze, nekorespondující s výpovědí poškozeného, tvrdí, že jednal v nutné obraně. Podle názoru Nejvyššího soudu (lišícího se od názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství) obviněný naplnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž lze užít, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Protože obviněný vytýká nesprávnost skutkového zjištění, které má určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na něm založen, přičemž jde podle něj o podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů, respektoval uvedený dovolací důvod v jeho první alternativě. Nevyhověl však podmínkám pro jeho třetí alternativu, protože považoval za nedůvodné neprovedení navrženého důkazu z hlediska jeho významu pro výsledky dokazování nepodstatného, protože pro určení věrohodnosti poškozeného není psychologický znalecký posudek podstatný a významný nebo určující, neboť závěr o uvedené otázce může učinit jen soud (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80, uveřejněné pod č. 33/1981 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ, je tvrzení obviněného o tom, že soud skutková zjištění nedůvodně opřel o výpověď poškozeného, postačující pro to, aby Nejvyšší soud z tohoto hlediska důvodnost jeho námitky posuzoval, protože je rozhodná pro naplnění znaků skutkové podstaty posuzovaného pokusu zločinu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 21. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen ověřit, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 22. Vzhledem k tomu, že obviněný své výhrady primárně založil na svém stanovisku o nemožnosti vycházet pro závěry o vině z výpovědi poškozeného, je zjevné, že stěžejní výhrada se týká jeho nevěrohodnosti, od níž odvíjí i svůj požadavek na zkoumání jeho osobnosti, je vhodné nejprve předeslat, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení nemůže sám posuzovat věrohodnost určité osoby, neboť jeho oprávnění se týká jen ověření správnosti provedeného dokazování v mezích možností zákonem stanovených pro dovolání. Vychází se ze zásady, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.), tj. soudem, který důkazy prováděl, neboť jen ten je také může řádně hodnotit. Nejvyšší soud tedy zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování a dodržení zákonem předepsaných pravidel. Správností dokazování se zabývá jen z hledisek dodržení principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na respektování zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). 23. Se zřetelem na tato pravidla a námitky obviněného Nejvyšší soud posuzoval, zda postupy soudů splňují uvedené zákonné předpoklady, zda byly dostatečně důsledné, a zda na jejich základě bylo možné učinit spolehlivě závěry o vině obviněného. Zejména zkoumal, zda soudy nepochybily při posouzení věrohodnosti poškozeného, na což obviněný zejména poukazoval. Podle obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu shledal, že zejména soud prvního stupně již na obdobné výhrady reagoval a dokazování na ně soustředil. Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na ucelenost provedeného dokazování plynoucí zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je patrné, že závěry o vině opíral zejména o výpovědi poškozeného M. H. a svědků J. H., H. K. a J. M. (viz body 18., 19., 20. a 24.), dále o výpovědi známých a příbuzných obviněného (viz body 14. až 17., 21. až 23. a 26.), a dále též o znalecké posudky a lékařské zprávy (viz body 27. až 30.), vyhodnocení obsahu mobilních telefonů, kamerových záznamů, ohledání vozidel a poměry poškozeného (viz body 32. až 45.). Způsob, jakým uvedené důkazy hodnotil, a závěry, jež na jejich základě učinil, popsal v bodech 46. až 55. rozsudku. Pro úplnost lze uvést, že i dovolací soud se zabýval stejnými výtkami obviněného a své úvahy, proč jim neuvěřil, dostatečně srozumitelně vysvětlil (srov. body 14., 15. napadeného usnesení). 24. Bral do úvahy i to, že poškozený událost popsal přesvědčivě, na což usuzoval ze způsobu i obsahu jím uváděných skutečností. Zdůraznil zejména neměnnost tvrzení a racionalitu sdělovaných informací a kladl důraz na to, že poškozený se v popisu počátečních událostí ztotožnil s tím, jak tuto fázi prezentoval obviněný. Významným soudy shledaly poznatek, že poškozený prvotní výpověď podal v nemocnici, nedlouho po spáchaném činu, tedy v jistém oslabení, a přesto ani později svou verzi nezměnil. Výseky děje, o kterých hovořili i jiní svědci, např. svědkyně J. H., spolu korespondují (viz bod 50. rozsudku soudu prvního stupně). Shledaly, že výpověď poškozeného navazuje i na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Posuzoval i výpověď obviněného, u níž vysvětlil, v jakých částech s dalšími důkazy nekoresponduje, a zdůvodnil, proč mu neuvěřil jeho obhajobu. 25. Pokud jde v posuzované věci o průběh činu, jenž se odehrál uvnitř vozidla, kde jedinými aktéry byli obviněný a poškozený, lze jejich výpovědi stojící o této fázi děje zásadně proti sobě, považovat za situaci „tvrzení proti tvrzení“, tj. případ, ve kterém jediným důkazem je výpověď osoby (poškozeného), jež stojí v protikladu s výpovědí osoby jiné (pachatele). V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá z řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části jejího tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, následkem čehož lze myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi. Jedním ze součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu podle článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny je i právo navrhovat důkazy ve svůj prospěch (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999). Rovněž je třeba poznamenat, že hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou soudci soudů prvního, případně druhého stupně. Nejvyšší soud ovšem zasáhne do závěrů těchto soudů k hodnocení důkazů tehdy, přehlédnou-li význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Především je třeba dbát zvýšené důslednosti a pečlivosti, když stojí výpověď obviněného a poškozeného proti sobě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016). 26. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. Soudy nižších stupňů jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014). 27. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že těmito pravidly se především soud prvního stupně v této věci řídil a s ohledem na konkrétní námitky obviněného, při posuzování obsahu i výpovědi obou aktérů nepochybil. 28. Pro přehlednost lze k jednotlivým výhradám uvést, že poukazoval-li na násilnickou povahu poškozeného, jeho antipatii vůči obviněnému a zainteresovanost na výsledku řízení, soud prvního stupně vzal všechny tyto skutečnosti v potaz při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného (viz bod 54. rozsudku). Dospěl k závěru, že nestojí zcela osamocena, nýbrž je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí svědkyně J. H., která popsala, v jakých pozicích se poškozený a obviněný nacházeli při potyčce uvnitř vozidla, i „túrování“ motoru bezprostředně předcházející vypadnutí poškozeného (srov. body 18. a 50. rozsudku). Koresponduje i s výpovědí svědka J. M., který viděl, jak druhý muž ve vozidle po poškozeném, když vypadl z vozidla, sahal (viz body 20. a 50. rozsudku), a se zjištěním, že obviněný měl hematomy na levém zápěstí (viz protokol o prohlídce těla na č. l. 158 až 161 spisu). Důvody, proč soud naopak neuvěřil výpovědi obviněného, opřel o závěr, že je v rozporu s událostmi popisovanými výše uvedenými svědky a skutkový děj, tak jak jej prezentoval, by vylučoval vznik pohmožděnin na jeho levé ruce (viz bod 51. rozsudku). Tvrzení obviněného o „nechtěném píchnutí“ je vyvráceno především závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (srov. č. l. 183 až 200 spisu, bod 27. rozsudku a bod 15. usnesení). 29. Výsledky provedeného dokazování nekorespondují ani s verzí obviněného, že poškozený na něj zaútočil nůžkami, které byly nalezeny v jeho vozidle, a jím uváděná obhajoba nebyla prokázána ani žádnými jinými skutečnostmi, naopak učiněná zjištění ji vyloučila. Lze rovněž ve stručnosti uvést, že se soudy touto skutečností zabývaly a na podkladě z důkazů plynoucích okolností přiléhavě poukázaly na to, jak byly nůžky ve vozidle nalezeny (zarovnány jinými věcmi), a nic nesvědčilo o tom, že byly použity způsobem tvrzeným obviněným. Odvolací soud hodnotil i to, že obviněný tuto obhajobu nezvolil ihned po zahájení trestního stíhání, což by s ohledem na jeho verzi útoku ze strany poškozeného bylo přirozené, ale užil ji až po několika měsících, a mohl ji tak přizpůsobit důkazům, které již byly v té době zajištěny, tedy znalosti o nalezení nůžek (viz bod 15. usnesení). V této souvislosti na obhajobu obviněného reagoval i soud prvního stupně, jenž na nevěrohodnost jeho verze usuzoval i s ohledem na charakteristiky obou mužů, a zdůraznil, že pro poškozeného nebylo používání zbraní přirozeným způsobem, protože jak sám uvedl, spoléhal vždy jen na své ruce, protože byl bývalý boxer a ruce mu zcela přirozeně sloužily k útoku i k obraně (srov. zejména body 53. rozsudku soudu prvního stupně a 15. usnesení odvolacího soudu). Ze všech těchto výše rozvedených důvodů soudy vyloučily, že by nalezené nůžky byly ve smyslu obhajoby obviněného jako útočná zbraň na něj poškozeným užity. 30. Vyvrácena byla i další obhajoba obviněného spočívající v tvrzení o neexistenci motivace k fyzickému napadení poškozeného, protože podle výsledků provedeného dokazování soudy poukázaly na jeho zájem plynoucí z obavy, aby poškozený, který byl informován o jeho nekalých činnostech, je před policií neprezentoval, tedy aby nebyl prošetřován pro své „podnikatelské“ aktivity, neboť si byl s ohledem na svou trestní minulost vědom, že by byl ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody. S tím koresponduje i to, že poškozenému nabídl prostřednictvím svého obhájce a svědka Š. M. odměnu ve výši 200 000 Kč za to, že bude o jeho podvodech s nemocenskými dávkami mlčet (srov. bod 52. rozsudku). Rovněž měl důvod i proto, že poškozený měl krátce před napadením neshodu s jeho dcerou, a také po něm požadoval doplacení údajně neuhrazené mzdy. Z těchto skutečností plyne, že obviněný měl důvod, a tedy motiv k napadení poškozeného, což na straně poškozeného soud neshledal. O tom svědčí i to, že schůzku s poškozeným na veřejnosti přístupném místě sám původně nenavrhoval, protože se chtěl s poškozeným sejít u sebe doma nebo u své matky (viz bod 2. rozsudku), ale z podnětu poškozeného bylo určeno místo, kde se bude nacházet více lidí (srov. bod 11. rozsudku). 31. Soudy se zabývaly námitkami obviněného, že si zbraň záměrně do oděvu, jenž měl na sobě, nedal. Poukázaly na nevýznamnost těchto výhrad, které nejsou rozhodné s ohledem na stávající právní kvalifikaci vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, změněnou soudem oproti podané obžalobě, která v činu obviněného shledávala vraždu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, právě proto, že se uvedené znaky rozmysl nebo předchozí uvážení nepodařily jednoznačně objasnit. U nového právního posouzení není okolnost donesení nože na místo činu podstatná (srov. body 59. rozsudku a 16. usnesení). Rozhodné bylo, že obviněný měl v době činu uvedený nůž u sebe a že jej k vraždě použil. 32. Z uvedeného je zjevné, že soudy braly do úvahy všechny skutečnosti, které byly rozhodné pro dostatečné uvážení všech rozhodných okolností a pečlivě porovnávaly tvrzení podávaná o průběhu skutku obviněným i poškozeným a nepominuly, že v případě, kdy je u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, musí jejich výpovědi hodnotit obzvláště pečlivě a obezřetně, což respektovaly a uvážlivě konfrontovaly jednotlivé skutečnosti rozporně každým z nich udávané. Přezkoumávaná rozhodnutí splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od požadavků obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Je dostatek podkladů pro závěr, že soudy splnily povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. a hodnotily věrohodnost a pravdivost každého důkazu jak jednotlivě, tak v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Je třeba připomenout, že zásadu presumpce neviny a z ní pramenící princip in dubio pro reo nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což je však situace, která v přezkoumávané věci nenastala. 33. V uvedeném kontextu, když Nejvyšší soud neshledal nedostatky ve výsledcích provedeného dokazování, nebylo možné považovat za důvodnou ani námitku obviněného o nedůvodném neprovedení znaleckého posudku z odvětví psychologie na osobnost poškozeného, kterým měla být určena jeho nevěrohodnost, vůči níž obviněný zásadně brojil. 34. Ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze ztotožnit s tím, že by šlo o nedůvodně neprovedený důkaz, a nešlo ani o tzv. opomenutý důkaz, jenž je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, tedy z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Dodat lze, že není procesní povinností soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne, je totiž regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). 35. V posuzované věci byla důvodem odmítnutí zpracování znaleckého posudku na věrohodnost poškozeného nadbytečnost důkazu, jak soudy dostatečně a důvodně vysvětlily (viz bod 56. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. usnesení soudu druhého stupně). K tomu je třeba uvést, že důvodnost takového odmítnutí vychází i z toho, že obviněný požadoval tímto znaleckým posudkem ověřit skutečnosti týkající se věrohodnosti poškozeného, což je zásadně otázka soudcovského uvážení, neboť znalec nemůže věrohodnost konkrétní osoby k okolnostem týkajícím se projednávaného činu posuzovat, to činí výhradně soud za podmínek stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 30/1966 nebo č. 35/2005 Sb. rozh. tr.) Tato otázka nemůže být předmětem znaleckého zkoumání, znalec se může vyjadřovat pouze k obecné věrohodnosti. Soud vyložil důvody, pro které poškozeného považoval i přes výhrady obviněného za věrohodného, řádně zdůvodnil, proč návrhu obviněného nevyhověl. Jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil tudíž své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). 36. Soudy respektovaly i princip presumpce neviny, z něhož kromě zásady, že obviněnému musí být vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Objasnily okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a vypořádaly se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces. 37. Jestliže obviněný brojil proti tomu, že soudy učinily vadný závěr o jeho vině, když v činu mu kladeném za vinu neshledaly nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku, a tuto námitku opíral o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uváděl argumenty, které na tento důvod nedopadají. Ten lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z tohoto důvodu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. 38. Nejvyšší soud však i přesto, že obviněný výhrady o jednání v nutné obraně vystavěl výhradně na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními a dovozoval ji pouze podle své obhajoby, která však byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena, považuje za vhodné pro úplnost uvést, že nutná obrana je hmotněprávním institutem zakotveným v § 29 tr. zákoníku, podle něhož se za ni považuje čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. 39. Zásadně lze ve stručnosti konstatovat, že soudy popsaly a posoudily povahu útoku obviněného vůči poškozenému i okolnosti, za nichž útočil, a to i v souvislostech předcházejícího verbálního konfliktu mezi nimi. Z uvedeného je patrné, že se zabývaly i těmi skutečnostmi, které obviněný v dovolání zdůrazňoval. Ze skutkových zjištění, jak byla objasněna a zanesena v napadených rozhodnutích i v obsahu spisu, neplyne nic, co by tato zákonná hlediska okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo, protože bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo na poškozeného zaútočil, kdežto poškozený se pouze jeho útoku bránil, jak je ve skutkových zjištěních popsaných soudem prvního stupně ve výroku rozsudku popsáno. Nejvyšší soud, který správnost uvedených závěrů posuzoval z hlediska obviněným vytýkaných nedostatků, považuje za nutné zdůraznit, že soudy se dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného a dospěly ke správnému závěru, že se v daném případě nejednalo z jeho strany o nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku ani o exces z ní, neboť nebyly splněny její podmínky, když žádné zjištěné a důkazy podložené skutečnosti nesvědčí pro to, že by obviněný musel odvracet přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. 40. Když ze všech popsaných skutečností bylo zjištěno, že se obviněný domáhal nutné obrany nikoliv na základě skutkových zjištění, která soudy učinily po provedeném dokazování a po zhodnocení všech důkazů, jež jsou vyjádřena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale dovozoval je ze zcela jiných skutkových okolností, vyvozených z vlastních představ o průběhu skutkového děje, nemůže se o nutnou obranu jednat. Nešlo o okolnosti, které by mohly být posuzovány z hledisek § 29 tr. zákoníku, ale bylo správné, když soudy v činu obviněného shledaly naplněnými znaky skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, vůči němuž obviněný žádné právní námitky v dovolání neuplatnil. 41. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplnil. VI. Závěr 42. Nejvyšší soud podle rozvedených důvodů učinil závěr, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k pochybením, jež obviněný v dovolání namítal, a přezkoumávaná rozhodnutí jsou dostatečným podkladem pro zjištění, že se dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí a že správně zjištěný skutkový stav byl v souladu se zákonem právně posouzen. 43. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 10. 2025 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu