Plný text
8 Tdo 96/2026-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 10. 2025, č. j. 14 To 161/2025-424, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 179/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný M. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel) byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 3. 2025, č. j. 2 T 179/2024-395, uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) a dále za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 2. 2025, č. j. 2 T 18/2025-317, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2025, byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to: mobilního telefonu značky Samsung Galaxy S10, model SM-G973F/DS, sériové č. RF8M33NECYV, s IMEI (slot 1) 356127106798243, IMEI (slot 2) 356128106798241, včetně SIM karty č. XY, černého látkového pouzdra s igelitovým sáčkem obsahujícím 118,4 g metamfetaminu a 3 ks malých igelitových sáčků s uzavíráním obsahujícím celkem 20 g metamfetaminu a 4,04 g metamfetaminu a kapesních digitálních vah nezjištěné značky, černé barvy, s víčkem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 2. 2025, č. j. 2 T 18/2025-317, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2025, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok o trestu navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 3. 2025, č. j. 2 T 179/2024-395, podal obviněný odvolání, které v Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 1. 10. 2025, č. j. 14 To 161/2025-424, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím obhájkyně (dále jen „obhájce“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že skutková zjištění potvrzující, že byl jedním z útočníků, kteří způsobili poškozenému těžkou újmu na zdraví, jsou založena převážně na výpovědích samotného poškozeného a osob jemu blízkých, přičemž podstatné důkazy a rozpory mezi nimi skutkové závěry výrazně zpochybňují. Podle dovolatele soudy dostatečně neobjasnily jeho podíl na daném incidentu. V této souvislosti zdůraznil, že kamerový záznam neumožnil jednoznačnou identifikaci pachatele útoku. Dále uvedl, že soud neakceptoval jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který by se týkal jeho duševního stavu a schopnosti účasti na předmětném incidentu. Podle obviněného v posuzovaném případě absentuje subjektivní stránka zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kdy navíc zpochybnil i přípustnost souběhu trestného činu těžkého ublížení na zdraví a výtržnictví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 10. 2025, č. j. 14 To 161/2025-424, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 3. 2025, č. j. 2 T 179/2024-395, a Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že část dovolací argumentace nepřesahuje rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Ve vztahu k námitce týkající se neprovedení důkazního návrhu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně tento důkazní návrh zamítl s ohledem na omezený důkazní potenciál, jak vyplývá z bodu 26 odůvodnění jeho rozsudku. Navíc v době incidentu dovolatel vykonával povolání řidiče autobusu, přičemž výkon této profese je podmíněn odpovídajícím zdravotním stavem, ověřovaným pravidelnými zdravotními prohlídkami. Ve vztahu k absenci subjektivní stránky trestného činu těžké újmy na zdraví státní zástupce zdůraznil, že skutková zjištění jednoznačně prokazují, že obviněný byl iniciátorem fyzického střetu a do jeho průběhu se zapojil společně s dalšími osobami, které k incidentu přizval. Zavinění za způsobení těžké újmy tak lze dovolateli v daném případě přičítat zejména s ohledem na charakter a intenzitu útoků, které byly opakované a realizované prostřednictvím tyčí, tvrdých úderů rukama i nohama do různých částí těla poškozeného, včetně hlavy. Podle státního zástupce je rovněž podle konstantní judikatury (např. sp. zn. 3 Tdo 888/2013) možný jednočinný souběh trestného činu výtržnictví vůči trestnému činu těžké újmy na zdraví. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. 10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých řízeních (namítl, že skutkové závěry jsou založeny zejména na výpovědích poškozeného a jeho synů; že soud neprovedl obhajobou navržený důkaz znaleckým posudkem ohledně duševního zdraví obviněného apod.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
14. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že uvedené námitky lze stěží pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Z jejich obsahu je zřejmé, že obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, která je zásadně odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, když podle něj (myšleno obviněného) se uvedeného jednání nedopustil, do konfliktu nebyl zapojen a zranění poškozenému nezpůsobil. V rámci podaných námitek obviněný především rozebírá závěry soudu prvního stupně týkající se provedených důkazů a připojuje své hodnocení s cílem dosáhnout změny příslušných skutkových zjištění. Takto koncipované námitky však stěží mohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zjevný rozpor (extrémní) nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními není založen automaticky, pokud obviněný vyslovuje nesouhlas se závěry soudu. Navíc vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 10), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.
15. Nad rámec shora uvedených obecných sdělení k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud, pokud jde o provedené dokazování, za potřebné uvést, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na podkladě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Soud prvního stupně v bodě 18 a násl. svého rozsudku velmi srozumitelně vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl. Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Na argumenty soudu prvního stupně doplněné úvahami odvolacího soudu tak Nejvyšší soud pro úplnost plně odkazuje a ztotožňuje se s nimi. Rovněž pak souhlasí se závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně „provedl důkazní řízení v dostatečném rozsahu a zcela zákonným způsobem“.
16. Ve vztahu k námitce dovolatele, že soud odmítl doplnit dokazování o zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (což může být považováno za námitku dovolací důvod naplňující v alternativě neprovedených důkazů), který by se týkal tvrzené panické ataky, jež by obviněnému znemožňovala účast na incidentu, z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu soud prvního stupně v bodě 26 rozsudku srozumitelně odůvodnil, proč tento důkazní návrh zamítl. Bylo tomu tak především z důvodu, že obviněný na místě incidentu byl, celou konfliktní situaci vyvolal a vyhrotil. Podle soudu prvního stupně i kdyby dovolatel skutečně trpěl panickou poruchou a bál se kontaktu, nelze vyloučit, že právě za tímto účelem povolal své známé, aby za něj útok provedli, nebo dokončili s tím, že taková okolnost jej odpovědnosti nezbavuje. Výstižně pak soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že obviněný je osobou poměrně zdatnou, chodí pravidelně cvičit, což vedlo tento soud k závěru, že byl schopen do potyčky „alespoň minimálně zasáhnout“. Odvolací soud na obsahově totožnou námitku obviněného rovněž reagoval, když s hodnotícími úvahami, ohledně nedůvodnosti provedení znaleckého posudku, které učinil soud prvního stupně, se ztotožnil, aby dále uvedl, že lékařská zpráva, kterou předložil, byla vystavena až přibližně rok po konfliktu, který je předmětem jeho trestního stíhání, ze které ani nevyplývalo, že by nebyl schopen se daného incidentu zúčastnit. Zcela správná je pak úvaha odvolacího soudu (Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje argumentaci obviněného za účelovou), že pokud by v danou dobu trpěl panickou atakou a bál se kontaktu, pak by se nebyl schopen na místo konfliktu dostavit a sám aktivně jednat. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, což podporuje jeho závěr o účelovosti obhajoby obviněného, že obviněný při svém výslechu uvedl, že pracuje jako řidič. Pokud pracuje jako řidič, stěží mu měl být vydán řidičský průkaz, pokud tvrdil, že „psychická ataka ho postihuje ve chvíli, když se necítí dobře a je kolem spousta lidí, někdy je to každý den“ (viz č. l. 9 spisu).
17. V souvislosti s charakterem podaných námitek, které ve své podstatě mohou směřovat i v argumentaci, že nebylo respektováno právo na spravedlivý proces, považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit obviněného mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces neshledal.
18. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tudíž bylo možné podřadit námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu (zavinění) u obviněného a otázku souběhu trestného činu těžké újmy na zdraví a výtržnictví. I tyto námitky Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí považoval za zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
19. K otázce naplnění subjektivní stránky obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. rozh. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
20. Pro naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, když ovšem postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Zde se ještě sluší pro přesnost poznamenat, že ve vztahu k těžšímu následku vyjádřenému v předmětné kvalifikované skutkové podstatě postačí zásadně nedbalost, a to ve formě nevědomé nedbalosti (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 244-248). Tento závěr ovšem neplatí v případě jednání ukončeném ve stadiu pokusu, kdy se vyžaduje úmysl (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015).
21. Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný po předchozí domluvě s dalšími neustanovenými osobami, které se za účelem fyzického napadení poškozených vybavily různými zbraněmi, a to kovovými tyčemi, teleskopickými obušky apod., a poté, co si domluvil schůzku s poškozeným P., toho následně s dalšími nejméně 2 osobami fyzicky napadli údery rukou, tyčemi, přičemž útoky směřovaly do různých částí těla a došlo tak u poškozeného ke způsobení v rozsudku uvedených zranění. Je tak zřejmé, že v situaci, kdy skupina pachatelů společně, vedena jednotným záměrem, útočí na jediného poškozeného, navíc za použití zbraní tak, že údery i kopy směřují do různých částí těla, a to i do oblastí, kde se nacházejí životně důležité orgány, musí být všichni útočníci přinejmenším srozuměni s možností způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Jejich společné jednání i společný úmysl lze proto v posuzovaném případě vztáhnout rovněž na zjištěný závažný následek. To znamená, že již není dále potřeba zkoumat, který z útočníků jakou měrou ke zranění poškozeného přispěl, neboť spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých pachatelů (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5 To 21/93, publikované pod č. 41/1993 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 830/2016). V daném případě skutková zjištění jednoznačně potvrzují, že obviněný se útoku aktivně zúčastnil, jak bylo výše uvedeno, a se vzniklým následkem tak byl nepochybně srozuměn.
22. Pokud jde o otázku možného souběhu předmětných trestných činů, platí, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Způsobení těžké újmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Pachatelem může být kterákoli fyzická osoba (obecný subjekt), způsobí-li svým jednáním jinému těžkou újmu na zdraví (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1527-1530). 23. Ustanovení § 358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.) Veřejně se trestného činu pachatel dopustí, spáchá-li jej před nejméně třemi osobami současně přítomnými (§ 117 písm. b/ tr. zákoníku). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Pachatelem výtržnictví může být kterákoli fyzická osoba (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. § 315 až 471. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3322–3324). Z výše uvedeného vyplývá, že uvedené skutkové podstaty dopadají na jiné objekty, kdy trestný čin podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nepostihuje okolnost, že k závadnému jednání došlo veřejně či na místě veřejnosti přípustném a naopak ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopadá na okolnost, že se pachatel závadného jednání dopustil veřejně či na místě veřejnosti přípustném. Mezi uvedenými skutkovými podstatami není vztah speciality ani subsidiarity. Jednočinný souběh zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví tak není vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 888/2023).
24. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání, dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. 25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu