Usnesení NS sp. zn. 8 Tz 41/2025

Plný text

8 Tz 41/2025-708

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. K., proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 2 To 106/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 3/2024, takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2024, č. j. 39 T 3/2024-550, byl obviněný J. K. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění do 31. 12. 2024), za což byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit poškozené nezletilé AAAAA náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od 24. 9. 2024 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný J. K., který je zaměřil proti výroku o trestu a výroku o náhradě nemajetkové újmy, poškozená nezletilá AAAAA, která odvoláním v neprospěch obviněného brojila proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, a dále sestra obviněného M. H., bratr obviněného J. K. i syn obviněného J. K., kteří svá odvolání ve prospěch obviněného zaměřili proti výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 2 To 106/2024-631, výrokem pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného J. K., jeho sestry M. H., bratra J. K. a syna J. K. zrušil v celém rozsahu. Výrokem pod bodem II. za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 166/2024 Sb. (účinné od 1. 1. 2025). Za to byl podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 166/2024 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem pod bodem III. podle § 256 tr. ř. odvolání poškozené AAAAA zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný zločinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 166/2024 Sb. (dále obecně v těchto souvislostech jen „§ 185a tr. zákoníku“) dopustil tím, že v době od 15:30 hod. do 19:45 hod. dne 18. 2. 2023 v obci XY, v přízemí rodinného domu, v obývacím pokoji, poté, co mu byla ze strany rodičů R. a L. K. svěřena na hlídání vnučka nezletilá AAAAA, se jí jako její dědeček, ke kterému chovala respekt a důvěru, v úmyslu uspokojení vlastního sexuálního pudu, po blíže nezjištěné době dotázal, zda jí není zima, a že si má jít za ním lehnout, což nezletilá udělala a přilehla si k němu na gauč, kde sám ležel přikrytý dekou, přičemž sledoval v televizi program s pornografickou tématikou, a následně, přes její výslovný nesouhlas, jí stáhnul legíny i kalhotky, dal její nohy od sebe a svojí nohou jí bránil nohy vrátit k sobě a hladil ji v oblasti přirození až po řitní otvor ve směru nahoru a dolů, a to proti vůli poškozené, což mu opakovaně řekla, plakala a bránila se tomu tím, že ho bila pěstmi do hlavy, snažila se odstrčit jeho ruku, vysmeknout se mu, a hrozila, že vše poví mamince, a přitom ve druhé ruce držel svůj penis a masturboval.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy ve věci obviněného nerozhodovaly poprvé. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2024, č. j. 39 T 3/2024-460, byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění do 31. 12. 2024), za což byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit poškozené nezletilé AAAAA náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od právní moci rozsudku do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, a to ve prospěch obviněného proti výroku o trestu, obviněný J. K., který je zaměřil proti výroku o trestu a výroku o náhradě nemajetkové újmy, poškozená nezletilá AAAAA proti výroku o náhradě nemajetkové újmy v neprospěch obviněného, a konečně ve prospěch obviněného podali odvolání proti výroku o trestu i sestra obviněného M. H., bratr obviněného J. K. i syn obviněného J. K. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 2 To 58/2024-522, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně, obviněného J. K., poškozené AAAAA, sestry obviněného M. H., bratra obviněného J. K. a syna obviněného J. K. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. V dalším soudy rozhodovaly, jak bylo rekapitulováno výše.

II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

5. Proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2025, č. j. 2 To 106/2024-631, podala ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona. Podle stěžovatelky byl z důvodů zevrubně vyložených v odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku napadeným rozhodnutím ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, § 2 odst. 6, § 51 odst. 1, § 125 odst. 1, § 254 odst. 2, § 258 odst. 1 písm. e), § 259 odst. 3 písm. a), b), § 263 odst. 7 tr. ř., § 2 odst. 1, § 39 odst. 1, 2, 3, § 84 a, byť to v petitu explicitně neuvedla, i § 119a a § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v novelizovaném znění.

6. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku stěžovatelka nejprve poukázala na zákonná znění ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 125 odst. 1, § 254 odst. 1, 2, § 256, § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2, § 259 odst. 3, § 263 odst. 7, § 266 odst. 2 tr. ř., § 3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), § 2 odst. 1, § 39 odst. 1, 2, 3, § 81 odst. 1, § 119a odst. 1, 2 tr. zákoníku, § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024, § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025, § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025 a dále připomněla dosavadní řízení i argumentaci soudů a obviněného.

7. Zdůraznila, že nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, který postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 2 odst. 1 tr. zákoníku nově uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem (dále jen „zločinem“) sexuálního útoku podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 166/2024 Sb., účinné od 1. 1. 2025, a podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 let, což odůvodnil tím, že trestá obviněného za mírnější trestný čin sexuálního útoku, za který zákonodárce umožňuje uložení podmíněně odloženého trestu bez tzv. mimořádného snížení. Podle stěžovatelky nebylo úmyslem zákonodárce při přijetí tzv. redefinice znásilnění zmírnit trestání pachatelů trestných činů v sexuální oblasti na dětech. Zdůraznila, že trestný čin sexuálního útoku vznikl seskupením jednání označeného jako „jiný pohlavní styk než uvedený v § 185“ z trestného činu znásilnění, jednání spočívajícího v autoerotických praktikách z trestného činu sexuálního nátlaku a dalších jednání nižší závažnosti. Tato jednání zákonodárce přeskupil na obecně typově více a méně závažná, nicméně závažnost konkrétního jednání obviněného se tím nikterak nezměnila. Ve světle toho je třeba jednání obviněného v rámci trestného činu sexuálního útoku posoudit jako typově velmi závažné, a tedy nebylo namístě ukládat trest při samé dolní hranici trestní sazby či uvažovat o uložení podmíněného trestu odnětí svobody, nýbrž po zvážení všech přitěžujících a polehčujících okolností bylo namístě s ohledem na závažnost jednání na škále sexuálního útoku zvažovat primárně trest odnětí svobody přibližně v polovině trestní sazby. Konstatovala, že jako lehce mírnější ve srovnání s trestným činem znásilnění před novelizací se může jevit trestný čin sexuálního útoku izolovaně z pohledu výše trestních sazeb, pro stanovení příznivosti úpravy ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku však nelze vycházet pouze z mechanického porovnání výše trestních sazeb. Upozornila, že dolní hranice je nižší, horní však zůstala stejná. Ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, které určuje kritéria pro stanovení závěru o příznivosti nového trestního zákoníku, vyplývá, že rozhodný je výsledek srovnání trestů, které by byly při užití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy. Nová právní úprava tak nemůže být podle stěžovatelky pro obviněného příznivější, když jeho jednání bylo trestné podle staré i nové úpravy a závažnost a společenská škodlivost se nesnížily. Nová právní úprava tedy nemohla být v tomto případě bez dalšího důvodem pro zmírnění trestu, natož takto zásadní. Soud tak podle stěžovatelky pochybil, když aplikoval novou právní úpravu a uložil obviněnému mírnější trest, když pro postup podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku nebyl dán právní důvod.

8. Doplnila, že za kritickou otázku pro určení příznivější úpravy považuje určení povahy trestného jednání a jeho podřazení pod pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, nebo pod styk provedený jiným způsobem než uvedeným v § 185 tr. zákoníku. Vycházela ze skutečnosti, že obviněný při svém jednání navozoval zdání soulože tím, že sám masturboval, zatímco se velmi intenzivním způsobem dotýkal poškozené jak na genitálu, tak i na konečníku, a v průběhu činu měl zapnutý pornografický program zobrazující podle sdělení poškozené soulož. Co se týče fyzického poškození těla oběti, tření oblasti pohlavních orgánů a konečníku rukou s nehty může mít prakticky více destruktivní důsledky než zásah pohlavním orgánem. Intenzita zásahu do intimní sféry oběti a intenzita traumatického zážitku by přitom měly být rozhodujícími faktory v případě posouzení, o jaký druh pohlavního styku se z pohledu trestního práva jedná, přičemž tato kritéria nelze při řešení předmětné otázky přehlížet, obzvláště pokud se jedná o případy, kdy je intenzita zásahu do intimní sféry oběti a možná traumatizace oběti tak markantní jako v posuzovaném případě. Kritérium míry fyzického a psychického zásahu do integrity a míry její traumatizace přitom bylo zmíněno např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 877/2022. Odvolací soud se však v napadeném rozsudku otázkou traumatizace poškozené zabýval více než povrchně, když v rozporu se zjištěným skutkovým stavem nepřezkoumatelně uzavřel, že dotyčná nemá žádných následků. Podle stěžovatelky je právě vymezení hranice mezi kvalifikováním jednání jako jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží a jako jiného pohlavního styku než uvedeného v § 185 tr. zákoníku po účinnosti novely tr. zákoníku zásadní. K tomu upozornila na důvodovou zprávu novely, která uvádí, že se jevilo jako vhodné omezit trestný čin znásilnění pouze na soulož a na pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, „zejména“ penetrační činy, a méně závažné sexuální praktiky, nepenetrační povahy, vyčlenit do samostatného trestného činu sexuálního útoku. Ani zákonodárce tedy nezamýšlel omezit pojem „srovnatelný se souloží“ toliko na penetrační jednání, jak učinil soud odvolací; takovému zjednodušení neodpovídá jazykový, teleologický, ani systematický výklad zákona. Zásadní podle stěžovatelky je, zda by nepenetrační praktiky jako tribadismus, frotáž aj. neměly být posouzeny jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, obzvláště pak v případech, kdy jsou tyto praktiky použity jako způsob útoku pachatelem, který tyto způsoby pohlavního styku preferuje, nebo v případě zákona znalého pachatele, který se vědomě vyhýbá penetračnímu pohlavnímu styku, protože ví, že by to pro něj znamenalo právní kvalifikaci jednání jako trestný čin znásilnění. V případě obviněného se pak jednalo o simulaci soulože s úmyslem se opravdové souloži vyhnout. Odvolací soud se tak měl zabývat tím, zda nebyla v daném případě naplněna skutková podstata trestného činu znásilnění podle nové právní úpravy, neboť posuzované jednání bylo přinejmenším hraniční povahy.

9. Další pochybení odvolacího soudu spatřovala stěžovatelka v přezkoumání výroku o vině, který nebyl v odvolacím řízení napaden odvoláním. Argumentace odvolatelů směřovala primárně proti přísnosti uloženého trestu. Podle stěžovatelky tak není zřejmé, že byly naplněny podmínky pro postup podle § 254 odst. 2 tr. ř., ostatně odvolací soud tento svůj postup ani nikterak neodůvodnil. Výrok o vině napaden nebyl a jako takový nabyl právní moci ještě před novelou spočívající v tzv. redefinici znásilnění, účinnou k datu 1. 1. 2025, čímž byla aplikace nové právní úpravy na pravomocné rozhodnutí o vině z povahy věci vyloučena.

10. Stěžovatelka poukázala také na podle ní zjevně nesprávnou aplikaci § 119a tr. zákoníku, když odvolací soud uvedl, že ač ustanovení § 119a odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že dítě do 12 let věku se považuje vždy za bezbranné, nelze danou právní fikci bezbrannosti bez dalšího vztáhnout k ustanovení § 119a odst. 1 tr. zákoníku a uzavřít, že každý trestný čin spáchaný proti dítěti mladšímu 12 let byl spáchán zneužitím bezbrannosti, neboť pokud by byl záměr zákonodárce opačný, pak by v § 119a odst. 2 tr. zákoníku výslovně zmínil i bezbrannost z důvodu § 119a odst. 2 tr. zákoníku. V tomto případě tedy odvolací soud také konstatuje, že je na věk oběti ve smyslu posouzení bezbrannosti nutné pohlížet dále pouze jako na podpůrné kritérium a je třeba otázku posouzení zneužití bezbrannosti posuzovat podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 317/2018, sp. zn. 7 Tdo 833/2021). Z důvodu obrany poškozené, která obviněného tloukla pěstmi, křičela a viditelně dávala najevo svůj nesouhlas s jednáním, pak i přes její nízký věk odvolací soud zneužití bezbrannosti nedovodil. V těchto úvahách odvolací soud očividně užil jen systematického výkladu znění zákona. K tomu konstatovala, že odvolací soud se odchýlil od aktuální komentářové literatury (ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. § 185 1. vydání. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025), ale i od úmyslu zákonodárce zjevného z důvodové zprávy, podle níž bylo pro účel posílení právní jistoty navrhováno stanovit věkovou hranici, do jejíhož dosažení bude oběť vždy považována za bezbrannou z důvodu nízkého věku. Argumentaci odvolacího soudu, že obviněný nemohl zneužít bezbrannosti, protože se poškozená jednání bránila boucháním a kopáním a vyjadřovala slovní nesouhlas, je podle jejího názoru naprosto nesprávná. Poškozená se i přes svůj nízký věk snažila útoku obviněného ubránit, avšak jako devítiletá nebyla po psychické a ani fyzické stránce natolik vyspělá, aby se mohla útoku obviněného účinně bránit. Zdůraznila, že obviněný byl stále zaměstnán jako dělník kompostárny, strojník stavebních strojů a řidič kolového traktoru (viz č. l. 314), a jako takový jistě stále disponuje značnou fyzickou silou, proti které obrana devítileté poškozené nemohla být úspěšná.

11. Vady stěžovatelka spatřovala i v dokazování. Měla za to, že odvolací soud se neřídil východisky přednesenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/24, podle něhož se obecné soudy při rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody musí zabývat všemi relevantními okolnostmi případu. V prvé řadě upozornila, že odvolací soud neprováděl dokazování (kromě potvrzení o zaplacení náhrady nemajetkové újmy), přesto se odchýlil od skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem a rozhodl ve věci rozsudkem, čímž porušil § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. Tím porušil také zásady přímosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), které mají zajistit, aby skutkový stav hodnotil vždy soud, který provádí dokazování, a který je o obsahu důkazů a souvislostech mezi nimi nejlépe informován (viz body 40-46 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, č. j. 8 Tz 18/2024-426). Takto v rozporu se zjištěními prokázanými a hodnocenými soudem prvního stupně přehodnotil závažnost jednání obviněného, když uvedl, že jednání obviněného nevykazovalo žádnou vyšší míru agresivity, hrubosti nebo jiné formy násilí, pouze využil přítomnosti nezletilé ve vlastním domě a poté, kdy dal nohy poškozené od sebe, jí svou nohou bránil vrátit nohy zpět. Odvolací soud zcela pominul zjištění nalézacího soudu, že nešlo o jednorázový sexuální atak, který by trval maximálně několik málo minut, že jednání bylo stupňované, obviněný nedbal zjevného nesouhlasu poškozené a toho, že se brání, a pokračoval v ukájení svého sexuálního pudu jak na své osobě, tak v osahávání poškozené, přitom měl zapnutou televizi s pornografickým programem, po skutku apeloval na poškozenou, aby si předmětné jednání nechala pro sebe, neříkala o něm rodičům, jinak nebudou kamarádi, když na něj poškozená křikla, že by si měl najít psychologa, odvětil, že to by měla ona. Nadto se měl poškozené po celou dobu i přes její pláč vysmívat a bezprostředně po činu měl při vaření čaje tento ostentativně míchat svým neumytým prstem, kterým se sebe nebo poškozené dotýkal na genitálu. Ze zjištěného skutkového stavu naprosto jasně vyplývá, že si obviněný počínal s určitou premeditací, když si před činem připravil „atmosféru“ zapnutím pornografického filmu a lstí k sobě přilákal poškozenou, aby mu ukázala hru, kterou hrála na mobilním telefonu, a aby se k němu šla zahřát pod deku. Svědčí o ní také fakt, že se obviněný obdobného chování již jednou měl dopustit, avšak oběť tehdejšího útoku utekla ještě před jeho započetím.

12. Oba soudy podle stěžovatelky pochybily, když nedostatečně zkoumaly dopady jednání na poškozenou, neopatřily a neprovedly jako důkazní prostředek znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie ve vztahu k dopadům jednání na zdravotní stav poškozené. Soud prvního stupně své závěry ve vztahu k dopadům na zdravotní stav poškozené odůvodnil alespoň zčásti dostatečným způsobem, a navíc tak činil na základě aktuálních zjištění z výpovědí rodičů. Za zásadně neakceptovatelný však stěžovatelka považovala závěr odvolacího soudu, učiněný navíc po velmi dlouhé době od trestného činu, týkající se zásahu do psychosexuálního vývoje nezletilé, který jde velmi lehce zjednodušit na holé tvrzení, že jednání nezanechalo na poškozené žádné následky. Tvrzení odvolacího soudu v bodě 45. napadeného rozsudku, že „ani v průběhu soudního řízení, konaném v prvním stupni od března 2024, nebo v odvolacím řízení, nebyly soudům předloženy žádné argumenty, natož důkazy, které by potvrzovaly pozdější změny v chování nezletilé poškozené, dodatečně nastalou potřebu odborné pomoci, terapie, apod.“, označila za alibistické, neboť předseda senátu odvolacího soudu absenci těchto důkazů mohl jednoduše zhojit například přibráním znalce podle § 105 (zřejmě nesprávně uvedeno § 205) odst. 1 tr. ř. Za vyložené situace označila právní závěr odvolacího soudu v této otázce za nepřezkoumatelný. Navíc závěr odvolacího soudu neodráží ani vědecké poznatky ze studií, které zkoumaly následky sexuálního zneužívání na dětech, na které ve své stížnosti poukázala. Zdůraznila také, že prvotní zjištění naznačovala velmi závažné dopady na psychologický stav poškozené, kdy tato měla noční můry, problémy se spaním, zvracela a opakovaně se vyjadřovala tak, že obviněného již nikdy nechce vidět, po přistižení rodičů při pohlavním styku pak odmítala komunikaci s otcem, neboť jej považovala za stejného, jako je obviněný. Také měla neobvyklé reakce na běžné podněty okolí, např. mazání ekzému své sestry. Ačkoliv došlo ke zlepšení jejího stavu, může se jednat o stav disociace, který může naznačovat behaviorální problémy v pozdějším věku či opožděný nástup posttraumatické stresové poruchy. Neopomněla pak ani zprávu psychologa Mgr. Adama Čmiela, podle jehož názoru se u poškozené objevila obvyklá známka značné traumatizace a doporučil ji svěřit do péče specializovaným odborníkům. Postup odvolacího soudu tak stěžovatelka považovala za hrubou bagatelizaci následků trestného činu na poškozenou, v důsledku čehož může dojít i k vážné sekundární viktimizaci poškozené, která by se mohla cítit závěry soudu nepodpořena.

13. Odvolací soud podle stěžovatelky pochybil i při nedůsledné aplikaci § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, v jejímž důsledku byl obviněnému uložen trest, jenž je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu. Zatímco soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a vyčerpávajícím způsobem uvedl důvody, proč obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, a jednotlivě se vyjádřil ke všem polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, osobním i majetkovým poměrům, odvolací soud uvedl pouze to, že při stanovení výše trestu zvažoval všechny poznatky o obviněném, okolnosti případu a následky uvedené v rozsudku. Podle jeho názoru by byl nepodmíněný trest odnětí svobody pro pachatele nepřiměřeně přísný a diskrepanční, přičemž trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu splňuje zásadu přiměřenosti vyjádřenou v § 38 odst. 2 tr. zákoníku. Dalšími argumenty odvolacího soudu je zhodnocení závažnosti jednání obviněného a jeho následků na poškozenou a také úvaha o trvání jednání obviněného. Tato úvaha odvolávající se na znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví elektronika, výpočetní technika, protokol o vyhodnocení datového obsahu paměti mobilního telefonu obviněného a výpis hovorů z mobilního telefonu poškozené ústí v závěr, že jednání, přesněji útok, nemohlo trvat v řádu hodin, jak podle odvolacího soudu tvrdil soud prvního stupně.

14. Stěžovatelka dále hodnotila přitěžující okolnosti; upozornila na rozmysl obviněného podle § 42 písm. a) tr. zákoníku, o němž vypovídá způsob provedení činu, vytvoření atmosféry v podobě zapnutí pornografického programu na televizi, lstivé přilákání poškozené blíže, jakož i to, že byl pod dekou již svlečen. Jako další přitěžující okolnost je podle stěžovatelky nutno zvážit spáchání činu zvlášť ponižujícím a lstivým způsobem ve smyslu § 42 písm. c) tr. zákoníku, když v jednání lze spatřovat vůli obviněného ponížit poškozenou vážným způsobem, neboť se měl v průběhu jednání poškozené zlým způsobem smát a po činu se ji pokoušel izolovat tvrzeními, aby o činu nikomu neříkala, nebo nezůstanou kamarády, také měl poškozené uvařit čaj, který před poškozenou viditelně míchal prstem, kterým se měl při jednání dotýkat svého genitálu a genitálu poškozené. V takovém činu spatřovala úmysl způsobit poškozené značné utrpení a tomuto se ještě vysmívat. Obviněný dále porušil zvláštní povinnost chránit dítě svěřené jemu krátkodobě do péče tím, že poškozenou pohlavně zneužil. V tom lze spatřovat naplnění přitěžující okolnosti podle § 42 písm. e) tr. zákoníku. V neposlední řadě je podle názoru stěžovatelky naplněna podmínka pro přičtení přitěžující okolnosti podle § 42 písm. k) tr. zákoníku, když obviněný svým činem poškozené způsobil větší škodlivý následek, což dokládá fakt, že mu nalézací soud uložil povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, která je podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku škodou větší. Stěžovatelka pak vytkla, že odvolací soud se k přitěžujícím okolnostem vůbec nevyjádřil, čímž způsobil nepřezkoumatelnost svých právních závěrů.

15. Z polehčujících okolností vyzdvihla, že obviněný nahradil způsobenou škodu, k činu se doznal a projevil upřímnou lítost. Přisvědčila soudu prvního stupně, pokud dovodil, že obviněnému nelze jako polehčující okolnost přiznat podle § 41 písm. p) tr. zákoníku to, že před spácháním trestného činu vedl řádný život, když proti přiznání této okolnosti svědčí především alkoholismus obviněného a také pokus o spáchání obdobného činu v minulosti na sestřenici poškozené. V rozporu s tímto zjištěním odvolací soud bez dalšího seznal, že obviněný před pácháním činu žil řádný způsobem života. Jako polehčující pak obviněnému přičetl i údajné stabilní a vstřícné rodinné prostředí, o čemž mají svědčit odvolání podaná v jeho prospěch ze strany jeho sestry, bratra a syna. Podle stěžovatelky však tato skutečnost nemusí svědčit o jeho dobrém a stabilním rodinném zázemí, nýbrž může jít o vcelku obvyklou reakci širší rodiny na sexuální zneužití. Za diskutabilní označila i právní závěr odvolacího soudu, který jako polehčující okolnost přičetl obviněnému k dobru fakt, že v jeho prospěch podala odvolání proti prvnímu rozsudku nalézacího soudu také státní zástupkyně. Konstatovala, že výčet polehčujících okolností v § 41 tr. zákoníku je sice demonstrativní, ovšem fakt, že státní zástupkyně využila v trestním řízení svého práva a podala odvolání, obzvláště ještě proti prvnímu rozsudku nalézacího soudu, nelze označit za mimořádný, obviněnému polehčující a vázající se obsahově k osobě obviněného nebo k trestnému činu, jak podle komentářové literatury zákon vyžaduje. Za správné považovala posouzení snahy obviněného o protialkoholní léčení.

16. V návaznosti na uvedené stěžovatelka konstatovala, že vychází-li se při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu zpravidla z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií stanovených v § 39 tr. zákoníku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp.zn. I. ÚS 9/17), bylo s ohledem na množství okolností obviněnému přitěžujících a s ohledem na okolnosti polehčující nutno zvažovat uložení trestu odnětí svobody v polovině trestní sazby § 185 odst. 3 tr. zákoníku. Odvolací soud se dopustil hrubého porušení zákona, když bez provádění dokazování zohlednil pouze okolnosti polehčující a bez kritického srovnání s průběhem předchozího řízení a v něm zjištěnými skutečnostmi přebral tvrzení z odvolání obviněného a jeho příbuzných, zatímco odvolání zmocněnkyně poškozené a skutečnosti uvedené v jejích vyjádřeních k odvoláním obviněného a jeho příbuzných nekriticky vyvrátil. Důsledkem tohoto postupu je tak absolutní nepřezkoumatelnost úvah odvolacího soudu o trestu a uložení nepřiměřeně mírného trestu. V daném ohledu odkázala na závěr Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 10. 7. 2024, č. j. 8 Tz 18/2024-426, konkrétně na body 59-61, ve kterém Nejvyšší soud shledal obdobné porušení zákona ve vadné aplikaci § 39 tr. zákoníku.

17. Tato pochybení podle stěžovatelky mohou znamenat také porušení čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), jak v jiných případech uzavřel Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) při zmírnění trestu pachateli sexuálního trestného činu za předpokladu, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky (rozsudek ESLP ze dne 12. 12. 2023, Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20, či ze dne 20. 2. 2024, M. G. proti Litvě, č. 6406/21). V tomto směru odkázala i na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž lze dovodit naplnění podmínek podle § 266 odst. 2 tr. ř. v případech, že soudy uložily excesivně mírný trest ve vztahu ke zjištěným skutkovým okolnostem případu, byť byl v zákonem stanovené sazbě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 38/2001, 7 Tz 39/2001, 3 Tz 185/2000, 5 Tz 190/2001), výslovně pak zdůraznila závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 7 Tz 19/2015, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „povinností Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona, která se opírá o ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., není poměřovat tresty uložené obviněným soudem prvního stupně s tresty uloženými soudem druhého stupně. (…) Pro posouzení zřejmého nepoměru trestu k povaze a závažnosti trestného činu nebo poměrům pachatele je rozhodujícím hlediskem, jaký trest měl být obviněnému správně uložen.“

18. Ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2025, č. j. 2 To 106/2024-631, byl porušen zákon ve prospěch obviněného J. (chybně uvedeno J.) K. v ustanoveních § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 51 odst. 1 tr. ř., § 125 odst. 1 tr. ř., § 254 odst. 2 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř., § 2 odst. 1 tr. zákoníku, § 39 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a v § 84 tr. zákoníku.

19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření s podanou stížností pro porušení zákona neztotožnil. Měl za to, že rozsudek vrchního soudu netrpí rozpory, vadami v hodnocení důkazů ani nesprávnými nebo nedostatečnými skutkovými zjištěními. Stejně tak neshledal v postupu vrchního soudu v odvolacím řízení rozpor s právy a povinnostmi odvolacího soudu, když tento věc řádně přezkoumal, aniž by překročil zákonné limity své přezkumné pravomoci. Žádné konkrétní pochybení vrchního soudu podle státního zástupce ani nebylo ze strany stěžovatelky v jejím podání tvrzeno, přičemž samotný nesouhlas s výsledkem odvolacího řízení nemůže být důvodem pro aktivní zásah Nejvyššího soudu. Vrchní soud nepochybil, ani pokud se jednalo o právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025, když rozhodoval ke dni 7. 1. 2025. Volba právní kvalifikace podle jeho názoru odpovídá znění § 2 odst. 1 tr. zákoníku, stejně tak nepochyboval o přiřaditelnosti jednání pod pojem tzv. jiného pohlavního styku ve smyslu § 185a tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025. Jedinou výtku z hlediska právní kvalifikace státní zástupce vyslovil stran výkladu § 119a odst. 2 tr. zákoníku, když ministryně správně dovodila, že byl naplněn též znak bezbrannosti, a to s ohledem na § 119a odst. 2 tr. zákoníku. Nad rámec její argumentace státní zástupce doplnil, že předmětná norma užívá obrat „se vždy považuje“, což zakládá nevyvratitelnou domněnku, a tudíž činí výklad vrchního soudu neudržitelným. V konečném důsledku však dané pochybení nemá vliv na právní kvalifikaci činu jako takovou a v zásadě nijak neovlivňuje v řešeném případě postavení obviněného ani poškozené. Státní zástupce měl rovněž za to, že nedošlo k pochybením v hodnocení závažnosti nebo následků jednání obviněného, polehčujících a přitěžujících okolností či uložení excesivně mírného trestu, když uložený trest plně odpovídal zákonu a jeho limitům. Argumentaci odvolacího soudu považoval za přiléhavou a dostatečně odrážející právní i skutkový stav věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 2 To 106/2024, byl porušen zákon ve prospěch obviněného v § 119a odst. 2 tr. zákoníku.

20. Obviněný ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že podle jeho názoru není důvodná, přičemž se ztotožnil se stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství. Vrchní soud v Olomouci podle něj nepochybil, pokud jde o dokazování, náležitě zjistil skutkový stav, použil správnou právní kvalifikaci a uložil zákonný trest, jaký navrhovala před soudem prvního stupně i státní zástupkyně. Zdůraznil také, že hodlal prohlásit vinu podle § 206c tr. ř., což mu soud prvního stupně neumožnil. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.

III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona

21. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost stížnosti pro porušení zákona z hledisek § 266 odst. 1, 2 tr. ř. a shledal ji přípustnou.

22. Mimořádný opravný prostředek směřuje proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2025, č. j. 2 To 106/2024-631, a je v ní vytýkáno, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon, jakož i to, že bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Stížnost byla podána v neprospěch obviněného i do výroku o trestu, proto Nejvyšší soud posuzoval její přípustnost i z hledisek § 266 odst. 2 tr. ř., podle něhož proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle ministryně spravedlnosti se v posuzovaném případě konkrétně jedná o první alternativu citovaného ustanovení, tedy že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu.

23. Hlediska pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu vyplývající z ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku nelze přesně vymezit a kvantifikovat, a proto zřejmý nepoměr uloženého trestu k povaze a závažnosti trestného činu bude dán, jen když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektuje tato hlediska vymezená trestním zákoníkem. Zřejmý nepoměr je však třeba posuzovat i ve vztahu k trestní sazbě stanovené za konkrétní posuzovaný trestný čin v trestním zákoníku. Půjde tedy o případy, kdy byl např. trest uložen při horní hranici trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest nepodmíněný, a naopak atd. O zřejmý nepoměr půjde i v těch případech, kdy měl být vyměřen kromě uloženého trestu ještě další trest a naopak, kdy byl uložen v rozporu se zákonem souhrnný trest, který uložen být neměl, či tento trest naopak uložen nebyl, ač správně podle zákona být uložen měl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3305). Uvedenou podmínku lze mít v posuzovaném případě za splněnou, neboť stěžovatelka napadenému rozhodnutí vytkla uložení excesivně mírného trestu nezohledňujícího kritéria § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.

IV. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

24. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 2 To 106/2024, ve prospěch obviněného principiálně porušen nebyl.

25. Stěžovatelka brojila mimo jiné i proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který přezkoumal výrok o vině, přestože ten nebyl v odvolacím řízení napaden odvoláním, když obviněný napadl toliko výrok o trestu pro jeho přísnost, čímž mělo dojít k porušení § 254 odst. 2 tr. ř. Jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto rozhodnutí, obviněný (jakož i další osoby oprávněné podat odvolání v jeho prospěch) si skutečně podal odvolání toliko proti výroku o trestu, namítaje jeho přísnost. Z dikce ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. plyne, že mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Je sice pravdou, že samotná skutečnost, že výrok o trestu vždy souvisí s výrokem o vině, by nemohla vést k závěru, že pokud je napaden výrok o trestu, může vždy odvolací soud vzhledem k dikci ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. přezkoumat výrok o vině. Takový závěr by v podstatě vedl k tomu, že odvolací soud by mohl a byl povinen vždy přezkoumat výrok o vině, přestože odvolání obviněného směřovalo výlučně do výroku o trestu. Lze mít za to, že souvislost mezi výrokem, který byl napaden odvoláním, a navazujícím výrokem musí být mnohem užší a zřetelnější, neboť vada nenapadeného výroku musí být příčinou vady napadeného výroku. Jak Nejvyšší soud vyjádřil již např. ve svém usnesení ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 4 Tdo 367/2021, v praxi se bude jednat typicky o takovou situaci, kdy např. skutek, kterým byl obviněný uznán vinným a který byl posouzen jako konkrétní trestný čin, vůbec trestným činem není či je trestným činem zcela jiným, který je z hlediska trestní sazby mírnější než trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným [typicky např. skutek je posouzen jako trestný čin podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem skutková zjištění odpovídají právní kvalifikaci podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku], takže trest byl evidentně uložen v jiné a to přísnější trestní sazbě, než v jaké by měl být trest ukládán v případě správného výroku o vině, takže příčinou vady výroku o trestu je výrok o vině (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3038). O takovou situaci se v dané věci jednalo, byť jistým způsobem specifickou, neboť není pochyb o tom, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl skutek, kterým byl obviněný uznán vinným a který obviněný nerozporoval, správně právně kvalifikován, když ke změně právní kvalifikace ve prospěch obviněného v rámci odvolacího řízení bylo přistoupeno toliko z důvodu novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 166/2024 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2025, tedy po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně. Novelou trestního zákoníku došlo mimo jiné ke změně § 185 tr. zákoníku a zavedení nového trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, pod který bylo nově vyčleněno jednání spočívající mimo jiné v donucení k pohlavnímu styku, který není souloží ani není provedený způsobem srovnatelným se souloží, jak nově vyžaduje trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, takže v důsledku této novely nebylo možno jednání obviněného, při zcela totožných skutkových zjištěních, právně kvalifikovat jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (s trestní sazbou odnětí svobody 5 až 12 let), nýbrž jako zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění od 1. 1. 2025 (trestní sazba odnětí svobody 3 až 12 let). V dané souvislosti není od věci poznamenat, že obviněný je vždy oprávněn napadnout výrok o vině [viz § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny]. Lze tedy uzavřít, že soud druhého stupně mohl přezkoumat i výrok o vině, přestože obviněný podal odvolání toliko do výroku o trestu, a to vzhledem k ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud tak mohl přistoupit k přezkumu výroku o vině v důsledku změny situace, ke které došlo v době jeho rozhodování (soud prvního stupně ve výroku o vině a trestu rozhodl správně), neboť z důvodů změny trestního zákoníku ve prospěch obviněného a v důsledku aplikace ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku bylo nutno jednání obviněného kvalifikovat jako méně závažný trestný čin, za který byl ohrožen mírnějším trestem (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 570/2010-II).

26. Stěžovatelka v dané souvislosti také vytýkala, že zmiňovaná nová právní úprava zavedená novelou č. 166/2024 Sb. nemohla být pro obviněného příznivější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, když pro stanovení příznivosti nelze vycházet pouze z mechanického porovnání výše sazeb (zde zůstala horní sazba stejná, zatímco dolní hranice § 185a odst. 3 tr. zákoníku v aktuálním znění je oproti § 185 odst. 3 tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2024 mírnější), nýbrž ze srovnání trestů, které by byly pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy. Jelikož závažnost a společenská škodlivost jednání obviněného se nesnížily, nemohla by být nová právní úprava bez dalšího důvodem pro zmírnění trestu. Ani s touto výtkou nelze souhlasit.

27. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

28. Stěžovatelce lze přisvědčit v názoru, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Aplikace nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější. Pouhá parciální příznivost konkrétního ustanovení nemůže být důvodem pro použití příznivějšího zákona. Přitom nejde o abstraktní teoretickou příznivost, ale o příznivost konkrétní, a to ve smyslu, že je třeba při posuzování časové působnosti najít ten zákon, který v konkrétní trestní věci znamená konkrétní příznivější výsledek pro konkrétního pachatele. Jde tedy o individuální posouzení, které přihlíží ke všem relevantním hlediskům konkrétní posuzované trestní věci (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).

29. Ve smyslu těchto zásad je třeba posuzovat i dopad zákona č. 166/2024 Sb., jenž v posuzované věci v době rozhodování odvolacího soudu přinesl změny mimo jiné i ve vztahu k ustanovení § 185 a § 185a tr. zákoníku, a to se zřetelem na konkrétní okolnosti posuzovaného skutku. Trestní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2024 podřazoval pod trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 pohlavní styk, kterým nebyla soulož ani jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží; tyto formy pohlavního styku byly podřazeny pod odst. 2 citovaného ustanovení. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný jiného násilím donutil k pohlavnímu styku a čin spáchal na dítěti mladším patnácti let, proto jeho jednání ve znění tehdy účinné právní úpravy soud kvalifikoval jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv rovněž podle odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení. Novelou č. 166/2024 Sb. došlo ke změně skutkové podstaty trestného činu znásilnění, která se od 1. 1. 2025 váže právě toliko k souloži nebo jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, zatímco jiný pohlavní styk, než je uveden v tomto ustanovení, byl nově vyčleněn pod trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. Odvolací soud tak nepřezkoumával ani neměnil skutková zjištění, ale ani právní znaky zjištěné soudem prvního stupně, když stejně jako soud prvního stupně spatřoval v jednání obviněného pohlavní styk, jenž není souloží či pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a takto shodně hodnocené jednání toliko překvalifikoval podle právní úpravy účinné v době, kdy rozhodoval, na zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť se na něj vztahuje nižší dolní hranice zákonné trestní sazby.

30. Odvolací soud zjevně shledal i konkrétní příznivost nové právní úpravy pro obviněného. V dané věci nelze pominout, že při kvalifikaci jednání obviněného jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024 státní zástupce navrhoval soudu prvního stupně postupovat podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy uložit trest mimořádně pod dolní hranicí trestní sazby stanovené na příslušný trestný čin. Soud prvního stupně však podmínky pro takový postup neshledal, neboť měl za to, že obviněnému nesvědčí žádné významné mimořádné či výjimečné okolnosti, které by tento (a je nutno zdůraznit že mimořádný postup) odůvodňovaly. Přesto se s ohledem na veškeré okolnosti podstatné pro úvahy pro stanovení druhu trestu a jeho výměry pohyboval na dolní hranicí trestní sazby § 185 odst. 3 tr. zákoníku. Byť návrh státního zástupce nelze přeceňovat, poukazuje na existenci významných okolností na straně obviněného, které za nové právní úpravy s nižší dolní hranicí trestní sazby za stejné jednání mohly odůvodněně vést k uložení trestu mírnějšího, než jak by to bez existence mimořádných okolností dovolovala úprava trestního zákoníku účinného do 31. 12. 2024. Za daných okolností nelze odvolacímu soudu vytýkat, že považoval novou právní úpravu, snižující dolní hranici zákonné trestní sazby za předmětné jednání, fakticky spočívající v donucení poškozené k pohlavnímu styku, který není souloží ani nebyl proveden způsobem srovnatelným se souloží, přes její výslovný nesouhlas i fyzicky kladený odpor (resp. slovy zákona šlo o vykonání jiného pohlavního styku než uvedeného v § 185 tr. zákoníku proti seznatelné vůli jiného), za příznivější. Právní kvalifikace jednání obviněného podle této nové právní úpravy soudu umožňovala uložit obviněnému i trest odnětí svobody kratšího trvání, a to právě s ohledem na veškeré okolnosti případu, které již soud prvního stupně vedly k uložení trestu na samé dolní hranici jím užité zákonné trestní sazby § 185 odst. 3 tr. zákoníku. K uložení kratšího trestu odnětí svobody při kvalifikaci jeho jednání jako zločinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v aktuálním znění totiž postačuje zhodnocení všech kritérií stanovených v § 39 tr. zákoníku, přičemž není vyžadována žádná mimořádnost či výjimečnost okolností případu nebo poměrů pachatele, pro jejichž absenci nemohl k uložení trestu kratšího trvání i přes všechny okolnosti případu přistoupit soud prvního stupně. Ostatně sám odvolací soud následně obviněnému uložil podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku trest mírnější, a to trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Nejvyšší soud proto neshledal ani porušení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, jak namítla stěžovatelka.

31. Stěžovatelka spatřovala porušení zákona také ve výkladu a aplikaci ustanovení § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, pakliže odvolací soud kvalifikoval jednání obviněného právě jako trestný čin sexuálního útoku podle citovaného ustanovení. Akcentovala, že obviněný při svém jednání navozoval zdání soulože tím, že masturboval, zatímco se velmi intenzivním způsobem dotýkal poškozené jak na genitálu, tak i konečníku, a v průběhu činu měl zapnutý pornografický program zobrazující podle sdělení poškozené soulož. Co se týče fyzického poškození těla oběti, tření oblasti pohlavních orgánů a konečníku rukou s nehty přitom může mít prakticky více destruktivní důsledky než zásah pohlavním orgánem. Podle stěžovatelky je na jednání obviněného nutno pohlížet jako na pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. V dané souvislosti poukazovala na míru fyzického a psychického zásahu do integrity poškozené a míru její traumatizace, jak na ně bylo odkazováno již v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 877/2022, ale i na důvodovou zprávu k novele č. 166/2024 Sb., která uvádí, že se jevilo vhodným omezit trestný čin znásilnění pouze na soulož a na pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, „zejména“ penetrační činy, což znamená, že ani zákonodárce nezamýšlel omezit pojem „srovnatelný se souloží“ toliko na penetrační jednání, jak učinil odvolací soud. Ani tyto výhrady stěžovatelky Nejvyšší soud nesdílí.

32. Podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku v aktuálním znění se trestného činu sexuálního útoku dopustí, kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 (alinea první), kdo jiného donutí k jinému pohlavnímu styku než uvedenému v § 185 s jinou osobou, pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování (alinea druhá), nebo kdo k takovému činu nebo chování zneužije jeho bezbrannosti (alinea třetí). Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let, naplní znaky zvlášť přitěžující okolnosti podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

33. Podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 se trestného činu znásilnění dopustí, kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (alinea první), kdo jiného donutí k souloži nebo jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží s jinou osobou (alinea druhá), nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti (alinea třetí).

34. V obecné rovině je nejprve nutno připomenout, že podle právní nauky i ustálené judikatury se souloží rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Podstatou tohoto spojení je alespoň částečné vniknutí pohlavního údu muže do pohlavního ústrojí ženy. Za „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ ve smyslu § 185 odst. 2 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024, stejně tak ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku v aktuálním znění, je třeba považovat takové sexuální praktiky, při kterých je soulož simulována jiným mechanismem. Kritériem srovnatelnosti je podle doktríny nejen způsob provedení, ale i závažnost, přičemž závažnost je třeba hodnotit též z hlediska následků (psychických i fyzických) pro oběť (viz ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., BOHUSLAV, L., NOVOTNÝ, O., HERCZEG, J., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 711). Typicky je tak simulování soulože jiným mechanismem činěno tím, že do pohlavního ústrojí ženy je alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže, např. prsty nebo jazyk, nebo zcela cizí předmět, anebo tím, že pohlavní úd muže je alespoň zčásti vpraven do jiných částí těla ženy než do pohlavního ústrojí, např. do úst nebo konečníku, nebo vložen do ruky druhého za účelem jeho tření, neboť tyto vyvolávají podobné účinky jako soulož. Naopak praktiky, při kterých není alespoň zčásti vniknuto do pohlavního ústrojí ženy a pohlavní úd muže není předmětem manipulace, zpravidla nelze považovat za pohlavní styk srovnatelný se souloží (viz např. stěžovatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, usnesení ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 432/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1032/2011, dále ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2335–2337). I z důvodové zprávy k zákonu č. 166/2024 Sb., jímž byl novelizován trestní zákoník, se podává, že zákonodárce vycházel z judikaturou zavedených pojmů pohlavního styku, soulože i jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, přičemž vyčlenění nového trestného činu sexuálního útoku mělo zahrnovat právě méně intenzivní formy pohlavního styku, kterými nejsou soulož ani pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Při výkladu pojmů „soulož“ a „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ ani podle aktuální právní úpravy tak nic nebrání vycházet z dosavadní judikatury zavedené před účinností novely zavádějící trestný čin sexuálního útoku. Pokud je v obecné části důvodové zprávy uvedeno, že se jeví vhodným omezit trestný čin znásilnění pouze na soulož a jiný pohlavní styk provedený obdobným způsobem, k čemuž je specifikováno, že by se jednalo zejména o tzv. penetrační činy, a méně závažné sexuální praktiky (nepenetrační povahy) vyčlenit do samostatného nového trestného činu sexuálního útoku, s čímž by se pojilo i vhodnější nastavení výše trestních sazeb, není důvodu na uvedené konstatování nahlížet v rozporu s dosavadní judikaturou. Použití slovního spojení „zejména penetrační činy“ jako kritéria významného pro rozlišení sexuálního jednání vyžadovaného v ustanovení § 185 tr. zákoníku (soulož a jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží) na straně jedné a zbývající kategorii pohlavního styku na straně druhé znamená, že jako na pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží lze pohlížet nejen na jednání penetrační povahy. Vždy ale musí jít o takové sexuální jednání, které co do svého provedení a závažnosti následků pro oběť simuluje soulož, což je například, jak již bylo uvedeno, i vložení pohlavního údu muže do ruky druhého za účelem tření, které navozuje stejné účinky jako soulož (byť jde o tzv. nepenetrační sexuální praktiku). Ve zvláštní části důvodové zprávy se pak tato východiska opakují; pod méně závažné formy sexuálních praktik, které zasahují sexuální integritu oběti méně intenzivním způsobem než soulož (prováděné nepenetračním způsobem) a které mají tvořit nový trestný čin sexuálního útoku, je s odkazem na judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 535/2009) zařazeno např. osahávání či tření genitálií, prsou, sání prsních bradavek, vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy, přičemž může jít o jednání aktivní (pachatel sám provede některé z uvedených jednání na těle oběti), ale i pasivní.

35. Pokud stěžovatelka poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, s tím, že Nejvyšší soud zde zmiňoval pro hodnocení styku jako provedeného způsobem srovnatelným se souloží vedle kritéria technického provedení také kritérium míry fyzického a psychického zásahu do integrity oběti a míry její traumatizace (jak již bylo i v tomto rozhodnutí dříve uvedeno), pak je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud zde rovněž konstatoval, že dané kritérium část nauky upozaďuje s tím, že rozhodná je srovnatelnost provedení, nikoliv intenzita zásahu do intimní sféry oběti a traumatického zážitku, který je jí způsobován, zatímco jiná část podporuje názor, že rozhodná je závažnost srovnatelná se souloží, přičemž závažnost je nutno hodnotit též z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť. Konkrétněji se pak nejednotnost tohoto názoru projevuje právě v otázce zasouvání prstů (či jazyka) do pochvy ženy, pokud šlo jen o nevýznamné krátkodobé a povrchní vniknutí v souvislosti s povrchovým osaháváním genitálu ženy. Zmiňován byl také případ, v němž nebylo možno dovodit „jiný obdobný pohlavní styk“ ve smyslu § 241 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. v případě, kdy bylo zjištěno, že pachatel při osahávání poškozené jí strčil také prsty do pochvy, avšak tato sexuální aktivita pro poškozenou nepředstavovala co do intenzity obdobný traumatický zážitek jako při násilné souloži (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007). Ve věci sp. zn. 7 Tdo 877/2022, v níž se jednalo o několikeré povrchové olíznutí pohlavního orgánu poškozené, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se nejednalo o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží.

36. V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že obviněný hladil poškozenou v oblasti přirození až po řitní otvor ve směru nahoru a dolů, a přitom ve druhé ruce držel svůj penis a sám masturboval. Co do charakteristiky pohlavního styku, k němuž obviněný donutil poškozenou, resp. který na poškozené proti její seznatelné vůli vykonal, šlo toliko o povrchové dotyky prstů obviněného na přirození poškozené, aniž by docházelo k jejich alespoň částečnému vpravení dovnitř pohlavního ústrojí poškozené, přičemž ze skutkových zjištění i z formulace „hladil“ se nepodává ani výraznější intenzita dotyků (rozhodně nebylo zjištěno používání nehtů ani žádný jiný způsob s výrazně destruktivním účinkem pro pohlavní ústrojí poškozené). Pohlavní styk, který si obviněný vynutil na poškozené, tak nebyl ani co do způsobu provedení, tedy jeho mechanismu a účinku, ani co do intenzity obdobný souloži. Je sice pravdou, že soudy nižších stupňů ve věci s podivem neopatřily jako důkazní prostředek znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k osobě poškozené a následkům jednání obviněného na ni, to však neznamená, že se otázkou traumatizace poškozené nezabývaly vůbec. Na následky jednaní obviněného na poškozené lze totiž celkem spolehlivě usuzovat z výpovědi jejích rodičů, ale i ze zprávy základní školy a zpráv OSPOD MÚ XY. Ze všech těchto důkazů se podává, že poškozená je upovídané a veselé děvče, které se má dobře, má kamarádky a psychicky se jeví v pořádku. Akutní reakce po činu, kdy zvracela, opakovaně se vyjadřovala tak, že obviněného již nechce nikdy vidět, po přistižení rodičů při pohlavním styku pak odmítala komunikaci s otcem, či nebyla schopna sledovat mazání ekzému své sestry, jsou zcela logické a přirozené danému prožitku, aniž by signalizovaly významně narušený psychický stav poškozené co do dlouhodobějších následků. I kdyby tak soud připustil vedle kritéria technického provedení pohlavního styku pro hodnocení srovnatelnosti pohlavního styku se souloží také kritérium míry fyzického a psychického zásahu do integrity oběti a míry její traumatizace, jak zdůrazňovala stěžovatelka, nebylo by možno dojít k závěru, že jednání obviněného bylo pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Aniž by tak Nejvyšší soud mínil jakkoliv snižovat závažnost jednání obviněného a následky na poškozené, které se s takovým jednáním pojí, z učiněných skutkových zjištění se nepodává nic, co by naznačovalo, že by provedená sexuální aktivita pro poškozenou představovala obdobný traumatický zážitek jako při nedobrovolné souloži. Ostatně ke stejnému závěru dospěl i soud prvního stupně, když jednání obviněného kvalifikoval jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv rovněž podle odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2024. Odvolací soud proto nepochybil, pokud po účinnosti novely č. 166/2024 Sb. právně posoudil jednání obviněného jako zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

37. Stěžovatelka dále konstatovala porušení zákona i při výkladu ustanovení § 119a odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, pakliže odvolací soud nevyvodil při spáchání trestného činu sexuálního útoku i zneužití bezbrannosti devítileté poškozené z důvodu její obrany (tloukla obviněného pěstmi, křičela a viditelně dávala najevo nesouhlas s jeho jednáním).

38. Podle § 119a odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že jiná osoba je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu, nízkého nebo vysokého věku, překvapení nebo jiného obdobného důvodu.

39. Ustanovení § 119a odst. 2 tr. zákoníku pak stanovuje, že za bezbranné z důvodu nízkého věku se vždy považuje dítě mladší dvanácti let.

40. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, odvolací soud měl za to, že pokud by mělo být každé jednání, jehož obětí je dítě mladší 12 let, automaticky považováno za jednání zneužívající jeho bezbrannosti, byl by nízký věk dítěte s hranicí 12 let explicitně vyjádřen v § 119a odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož tomu tak není, vyvodil, že posuzování zneužití bezbrannosti při nízkém věku má být činěno v návaznosti na existenci podstatného snížení schopnosti oběti utvářet nebo projevit svou vůli, a je tak ponechán prostor pro uvážení. V dané věci uzavřel, že poškozená byla ve smyslu § 119a odst. 2 tr. zákoníku osobou bezbrannou, skutková podstata trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku však pro naplnění jedné z alternativ základní skutkové podstaty vyžaduje zneužití bezbrannosti, nikoliv pouze její existenci. Naplnění zneužití bezbrannosti odvolací soud v daném případě neshledal, neboť ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem nevyplynulo, že by obviněný vykonal pohlavní styk proto, že oběť nebyla schopna utvářet či projevit svou vůli a čelit ataku obviněného z důvodu svého nízkého věku. Věk oběti je ve smyslu posouzení bezbrannosti pouze kritériem podpůrným a vykonání pohlavního styku s dítětem zneužitím jeho bezbrannosti je podle odvolacího soudu i nadále nutno posuzovat ve smyslu dosavadní judikatury (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 317/2018, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 7 Tdo 833/2021). Poškozená totiž v daném případě projevila s jednáním obviněného výrazný nesouhlas a bránila se mu. Jeho jednání vnímala jako nesprávné, nepřirozené a nepříjemné, chápala plně jeho význam a také byla objektivně i reálně schopna klást obviněnému odpor (viz body 30–33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěry odvolacího soudu lze s určitými korekcemi týkajícími se vzájemného vztahu ustanovení § 119a odst. 1 a § 119a odst. 2 tr. zákoníku akceptovat.

41. V důvodové zprávě k zákonu č. 166/2024 Sb. se ve vztahu k trestným činům znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku a sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku připomíná návrh zvolit koncept „ne znamená ne“ (čin je spáchán proti seznatelné vůli oběti) doplněný o zneužití bezbrannosti. Vychází se z toho, že pokud je toho osoba schopna, má (jakkoli) projevit svůj nesouhlas se sexuálním aktem, tj. má se za to, že normální člověk standardně dokáže dát nesouhlas najevo, ať již verbálně nebo neverbálně (gestem, zaujetím obranné pozice, pláčem). Případy, kdy tak učinit nemůže pro určitou objektivní překážku, ať již fyzickou nebo psychickou, se pak navrhuje řešit zakotvením výslovné definice bezbrannosti v trestním zákoníku, přičemž výčet důvodů bezbrannosti je otevřený a lze tak pod tento pojem zařadit i další výslovně neuvedené obdobné důvody.

42. Důvodová zpráva při výkladu bezbrannosti poukazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, věnuje se pojmu bezbrannosti psychické, fyzické i její kombinaci. V dané souvislosti bylo odkázáno na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1296/2013, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „za bezbrannost se považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli ohledně pohlavního styku s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Může se jednat o celkovou (či absolutní) bezbrannost, kdy si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem, a projevující se naprostou odevzdaností se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat (půjde například o případy bezvědomí, mdlob, silného obluzení alkoholem či drog, umělého spánku apod.). Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. V takových případech se jedná o bezbrannost psychickou, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání. Kromě této absolutně chápané bezbrannosti se však oběť může nacházet i ve stavu, kdy sice ví, co se s ní děje, avšak není schopna se pachatelovu jednání buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Takový stav bezbrannosti se zpravidla dovozuje u osoby spoutané, osoby s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoby upoutané na lůžku, přestárlé apod. Jedná se tedy o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. V důsledku tohoto stavu je taková osoba fyzicky bezbranná, a vzhledem k tomu že takový fyzický stav vždy ovlivňuje i psychiku uvedeným způsobem handicapované osoby, je třeba přihlížet i k tomu, že stav její tělesné bezbrannosti může způsobovat i její bezbrannost psychickou (…).“ S oporou o soudní judikaturu poté shrnuje, že o zneužití bezbrannosti tedy půjde v situaci, kdy je oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, nebo je její schopnost vůli projevit podstatně ztížena. Za bezbrannost se nepovažuje stav osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně najevo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 6 Tdo 540/2019).

43. Současně se v důvodové zprávě upozorňuje, že za účelem posílení právní jistoty se nově vymezuje pojem „zneužití bezbrannosti“ přímo v zákoně v souladu s judikatorním výkladem. Výčet důvodů bezbrannosti je přitom demonstrativní. Za účelem posílení právní jistoty s ohledem na různost zralosti dětí se navrhuje přímo v zákoně stanovit věkovou hranici, do jejíhož dosažení bude oběť vždy považována za bezbrannou z důvodu nízkého věku. Důvodová zpráva rovněž zdůrazňuje, že „zneužitím bezbrannosti“ se postihují případy, kdy není použito žádné násilí a není překonán žádný odpor, ani verbální, ale jde o případy, kdy je dítě natolik malé nebo nevyspělé, že není schopno vyjádřit svoji vůli, nebo si neuvědomuje, co se děje“. Jde tedy o stanovení věkové hranice, do jejíhož dosažení se má za to, že dítě ještě není natolik vyzrálé, aby bylo schopno pochopit sexuální jednání pachatele a projevit nesouhlas. Tato věková hranice byla stanovena do určité míry arbitrárně tak, že za bezbranné z důvodu nízkého věku se vždy považuje dítě mladší dvanácti let.

44. Zmiňovaná úprava tudíž vylučuje pro stanovení bezbrannosti nutnost posuzování volních schopností dítěte do dvanácti let vůči jednání pachatele, jeho vyspělosti a zkušeností a za tímto účelem provádění ne vždy jednoznačného a složitého dokazování a hodnocení. Zásada obsažená v § 119a odst. 2 tr. zákoníku tak v podstatě představuje výjimku z obecného pojetí bezbrannosti, které vymezuje § 119a odst. 1 tr. zákoníku, neboť na jeho základě musí být za bezbranné považováno třeba i dítě, u kterého průkazně nebyla nijak (natož podstatně) oslabena jeho schopnost utvářet vůli či tuto vůli projevit [viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, s. 41].

45. V tomto kontextu nutno souhlasit s věcnou připomínkou ve vyjádření státního zástupce, a naopak odmítnout úvahy odvolacího soudu, že „věk oběti je ve smyslu posouzení bezbrannosti pouze kritériem podpůrným a vykonání pohlavního styku s dítětem zneužitím jeho bezbrannosti je nutno i nadále posuzovat ve smyslu dosavadní judikatury (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 317/2018, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 7 Tdo 833/2021)“, jakož i jeho argumenty týkající se vzájemného vztahu ustanovení § 119a odst. 1 a § 119a odst. 2 tr. zákoníku. Současně je ale třeba vidět, že tato korekce nemá ve skutečnosti žádný relevantní dopad na právní kvalifikaci skutku ani posouzení jeho závažnosti. Ostatně sám odvolací soud nezpochybnil, že nezletilá poškozená má postavení bezbranné oběti již jen proto, že je dítětem mladším dvanácti let.

46. Důvodová zpráva též uvádí, že „pokud by tedy pachatel vykonával sexuální praktiky s dítětem do dosažení věku 12 let, byl by trestně odpovědný za trestný čin znásilnění (v případě penetrace) nebo za sexuální útok (v případě méně závažných sexuálních praktik typu tření nebo osahávání genitálií, prsou apod.) a nikoli za mírněji trestné pohlavní zneužití, a to i kdyby dítě s jeho jednáním souhlasilo“. Současně ale také dodává, že stavem bezbrannosti se rozumí stav, kdy je osoba neschopna projevit svou vůli z důvodu určité objektivní překážky, popř. kdy je tato schopnost podstatně snížena, v případě dítěte z důvodu nízkého věku, kdy ještě není natolik vyzrálé, aby bylo schopno adekvátně projevit svou vůli, pochopit jednání pachatele a bránit se mu. Toto znění důvodové zprávy však spornou otázku vztahu mezi alinea první a alinea třetí základní skutkové podstaty trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku neřeší; řeší zásadně otázku trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku (popř. znásilnění podle § 185 tr. zákoníku), nikoliv jen pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku. Obdobné závěry lze ale vyslovit i ve vztahu k již naznačenému problému vzájemného vztahu alinea první a alinea třetí základní skutkové podstaty § 185 odst. 1 tr. zákoníku.

47. Co do řešení vymezené sporné otázky, má Nejvyšší soud za to, že smyslem pravidla obsaženého v ustanovení § 119a odst. 2 tr. zákoníku tak je, aby u dětí mladších 12 let bylo (při vědomí jejich věku pachatelem) vždy dovozeno zneužití jejich bezbrannosti v případě, kdy tyto žádným způsobem neprojeví (ať již z jakýchkoliv důvodů psychické či fyzické povahy) svůj nesouhlas s jednáním pachatele. Projeví-li dítě mladší dvanácti let svou vůli a jednání pachatele se brání, je namístě čin pachatele posoudit jen podle té alinea, která v sobě obsahuje vykonání pohlavního styku proti seznatelné vůli, tedy podle alinea první § 185a odst. 1 tr. zákoníku, byť objektivně vždy jde i o „zneužití bezbrannosti“ v širším pojetí významu tohoto pojmu. Bylo-li by jednání pachatele v takovém případě právně posouzeno podle obou těchto alinea, nelze přehlédnout určitý logický rozpor mezi nimi. Na straně jedné taková právní úvaha vyúsťuje v tvrzení, že pachatel zneužil bezbrannosti oběti charakterizovaný tím, že dítě mladší dvanácti let není schopno utvářet nebo projevit svoji vůli, nebo je taková jeho schopnost z důvodu nízkého věku podstatně snížena, na druhé straně ale současně v závěr, že pachatel s ním vykonal pohlavní styk proti jeho seznatelné vůli. Toto řešení také koresponduje se záměrem novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 166/2024 Sb., která volila koncept „ne znamená ne“ (čin je spáchán proti seznatelné vůli oběti) jako primární a doplnila jej o „zneužití bezbrannosti“. Lze jen doplnit, že při této právní kvalifikaci nezůstane bez reakce ani bezbrannost daná věkem oběti, a to v použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 185a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (spáchání činu uvedeného v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let). Tento závěr se pochopitelně nemusí uplatnit ve všech případech kupř. pokračování v trestném činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, jsou-li některé z útoků charakterizovány vykonáním pohlavního styku proti seznatelné vůli oběti, jiné vykonáním pohlavního styku zneužitím bezbrannosti. Za takových okolností bude aplikována jak alinea první, tak i třetí § 185a odst. 1 tr. zákoníku.

48. S ohledem na uvedené možno konstatovat, že odvolací soud se i přes již uvedenou výhradu nedopustil pochybení, resp. porušení zákona v ustanovení § 119a odst. 2 tr. zákoníku, neboť v souladu s tímto ustanovením vyslovil formální bezbrannost v době skutku devítileté poškozené. Zákon neporušil ani v konečném řešení výkladu § 185a odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně vztahu alinea první a třetí. Podstatou jednání podřaditelného pod § 185a odst. 1 alinea první tr. zákoníku je vykonání jiného pohlavního styku než uvedeného v § 185 tr. zákoníku s jiným proti jeho seznatelné vůli, podstatou jednání podřaditelného pod § 185a odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku zneužití bezbrannosti jiného k takovému činu. Při posledně uvedené alinea tedy pachatel k vykonání jiného pohlavního styku než uvedeného v § 185 tr. zákoníku nepřekonává seznatelnou vůli oběti, jakýkoliv její odpor.

49. V posuzované věci sice nelze pominout, že spáchání činu bylo pro obviněného snazší v důsledku věku poškozené, jejího znevýhodnění fyzického i mentálního odpovídajícího věku necelých deseti let co do účinnosti obrany, když byla ve srovnání s obviněným výrazně menší a slabší, obviněný mohl spoléhat také na svůj tlak z pozice dospělé osoby i svého postavení v rodině. Provedeným dokazováním ale bylo také jednoznačně prokázáno, že devítiletá poškozená zcela zřetelně projevila svůj nesouhlas s chováním obviněného, a to jak verbálně, tak i fyzicky, když obviněného bila pěstmi, snažila se mu odstrčit ruku a vysmeknout se mu. Obviněný se tak pohlavní styku na devítileté poškozené dopouštěl za překonávání jejího verbálního i fyzického odporu a držel ji tak, aby se z jeho sevření nedostala, dokud ji sám nepropustil. Není pochyb o tom, že se posuzovaného jednání dopustil na osobě bezbranné, ale jeho čin profilovalo to, že s poškozenou, dítětem mladším dvanácti let, tudíž bezbrannou obětí, vykonal jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku (tj. soulož či pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží) proti její seznatelné vůli. Odvolací soud tudíž správně vyvodil, že obviněný se dopustil trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v právní větě vyjádřil zákonné znaky alinea první této základní skutkové podstaty, tedy že s jiným proti jeho seznatelné vůli vykonal jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku. Závažnost, kterou s sebou přináší spáchání takového činu na nezletilé poškozené právě z důvodu jejího věku, je vyjádřena kvalifikací jeho jednání i podle odst. 3 písm. a) § 185a tr. zákoníku jako zvlášť přitěžující okolnost spočívající ve spáchání uvedeného činu na dítěti mladším patnácti let.

50. Podle stěžovatelky měl odvolací soud dále porušit zákon v ustanoveních § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř., jakož i zásady uvedené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když se podle jejího názoru odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, přestože sám neprováděl dokazování, a rozhodl ve věci sám rozsudkem.

51. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

52. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. může odvolací soud z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

53. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

54. Odstavec 6 citovaného ustanovení stanoví, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

55. K uvedenému je nutno poznamenat, že ani sama stěžovatelka ve svém podání nespecifikovala žádné důkazy, které soud prvního stupně neprovedl a soud odvolací k nim přesto přihlížel, ani žádná konkrétní skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, která měla být odlišná od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Ve své podstatě je argumentace stěžovatelky v daném ohledu zaměřena proti právnímu hodnocení odvolacího soudu učiněnému na základě skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, pokud šlo o hodnocení závažnosti jednání obviněného, míry agresivity, hrubosti jednání a jiné formy násilí užité obviněným, jakož i následků, které jednání obviněného zanechalo na poškozené. Takovým postupem nemohla být citovaná ustanovení ze strany odvolacího soudu porušena.

56. Tato argumentace se pak promítla i do výtek proti nedůsledné aplikaci § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odvolacím soudem, v jejímž důsledku byl podle stěžovatelky uložen trest, jenž je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu. Stěžovatelka se podrobně vyjadřovala k jednotlivým polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, které soud prvního stupně správně vyhodnotil, zatímco odvolací soud, aniž by sám provedl dokazování, k veškerým přitěžujícím okolnostem nepřihlédl a svůj výrok o trestu odůvodnil jen obecně s konstatováním, že při stanovení výše trestu zvažoval všechny poznatky o obviněném, okolnosti případu a následky uvedené v rozsudku. Nadto nesouhlasila s tím, že odvolací soud jako polehčující okolnost vyhodnotil také podání opravných prostředků ze strany rodinných příslušníků obviněného, jakož i státního zástupce ve prospěch obviněného proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku, a skutečnost, že obviněný vedl řádný život, když bylo zjištěno, že byl alkoholik a již v minulosti se měl pokusit o obdobnou trestnou činnost. Jelikož se vůbec nevyjádřil k přitěžujícím okolnostem, způsobil podle stěžovatelky nepřezkoumatelnost svých právních závěrů. V dané souvislosti také odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, č. j. 8 Tz 18/2024-426, konkrétně body 59–61. Tato pochybení podle jejího názoru mohou znamenat také porušení čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva při zmírnění trestu pachateli sexuálního trestného činu za předpokladu, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.

57. Stěžovatelka tak namítla nepřezkoumatelnost právních závěrů odvolacího soudu, který se podle jejího mínění v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil k veškerým přitěžujícím okolnostem, a ač to explicitně neuvedla, zřejmě v takovém postupu spatřovala porušení zákona v § 125 odst. 1 tr. ř., jež také vytkla.

58. Podle § 125 odst. 1 tr. ř. pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Při odůvodnění uloženého trestu uvede jakými úvahami byl veden při ukládání trestu, jak posoudil povahu a závažnost trestného činu z hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, doby, která uplynula od spáchání trestného činu, případné změny situace a délky trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, při zvážení složitosti věci, postupu orgánů činných v trestním řízení, významu řízení pro pachatele a jeho chování, kterým přispěl k průtahům v řízení; uvede též, jak přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, k chování pachatele po činu, zejména k jeho případné snaze nahradit škodu či jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit. Ukládá-li soud nepodmíněný trest za trestný čin uvedený v § 55 odst. 2 tr. zákoníku, vyloží, jakými úvahami byl veden při tomto rozhodnutí a proč nebylo možno uložit trest přímo nespojený s odnětím svobody.

59. V daném ohledu je také nutno připomenout, že judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr., dále také rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, Helle proti Finsku, č. 20772/92, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, aj.).

60. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by se tento soud zásadně neztotožnil s hodnocením okolností případu a způsobu jednání obviněného, jak je učinil soud prvního stupně, a jeho úvahy při ukládání trestu zcela nahrazoval svými, což vytkla stěžovatelka. Pokud se vyjadřoval jen k některým z okolností případu, lze to za dané situace považovat za doplnění úvah soudu prvního stupně právě v rozsahu, v němž se odvolací soud s úvahami soudu prvního stupně neztotožnil, nebo které při svých nových úvahách potřeboval či považoval za vhodné podrobněji rozvést. Takový postup tedy není v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. a nečiní rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným, naopak je zcela v souladu s citovanou judikaturou.

61. Odvolacímu soudu je s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, jakož i judikaturu ESLP (rozsudek ESLP ze dne 12. 12. 2023, Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20; či ze dne 20. 2. 2024, M. G. proti Litvě, č. 6406/21) významně vytýkáno, že dostatečně neobjasnil skutečnosti rozhodné pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu (pokud jde o následky na poškozené), případně se odchýlil od takovýchto zjištění učiněných soudem prvního stupně, a při pominutí zjištěných přitěžujících okolností a současného přičtení polehčujících okolností, které jako polehčující podle stěžovatelky hodnoceny být neměly, uložil obviněnému trest nepřiměřeně mírný, čímž porušil zákon v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.

62. Podle § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele (odst. 1). Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Při určování závažnosti trestného činu z hlediska jeho následků soud přihlédne i k prohlášení poškozeného, který je obětí trestného činu podle zákona o obětech trestných činů, o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život, pokud jej učinil (odst. 2). Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení (odst. 3).

63. Tato ustanovení vymezují obecná pravidla pro stanovení druhu a výměry trestu; jsou konkretizací základního pravidla o přiměřenosti ukládání všech trestních sankcí podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku a upravují obecné zásady, základní směrnice, podle nichž musí soud postupovat při rozhodování o volbě některého z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku a při stanovení jeho konkrétní výměry v rámci vymezené sazby. Zárukou pro správné a spravedlivé ukládání trestu je dodržování dvou základních principů při ukládání trestních sankcí obecně a při ukládání trestů zvláště: principu zákonnosti trestání (§ 37 tr. zákoníku) a principu individualizace trestů (§ 38 tr. zákoníku). Druh, kombinaci a intenzitu trestů musí soud v každém konkrétním případě stanovit tak, aby odpovídaly všem zvláštnostem případu (zásada individualizace trestu). Současně je třeba respektovat se vší důsledností pravidla pro ukládání trestů obsažená v obecné i ve zvláštní části trestního zákoníku, aby rozhodnutí soudu o trestu nebylo libovolné a nekontrolovatelné (zásada zákonnosti trestání). Mezi oběma zásadami existuje úzká vnitřní spojitost. Na jedné straně trest, který by neodpovídal individuálním zvláštnostem trestného činu a jeho pachatele, by byl nezákonný, protože samotný trestní zákoník požaduje individualizaci (zejména v § 38 odst. 1, § 39, 41 a 42 tr. zákoníku). Na druhé straně je dodržení zákonných ustanovení o ukládání trestu, o stanovení jeho výměry a o příslušné trestní sankci zárukou toho, že trest bude odpovídat všem zvláštnostem případu. Kombinace zásady zákonnosti a individualizace v uvedeném smyslu představuje vymezení poměru mezi úkoly zákonodárce a soudce a je zárukou spravedlivosti trestu vzhledem k pachateli trestného činu, k zájmům společnosti i poškozeného nebo ohroženého jednotlivce. Zákonnost trestání vyplývá z čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. V souladu s touto základní směrnicí pak trestní zákoník zobecňuje konkrétní trestné činy, které se vyskytují v mnoha různých podobách, do jednotlivých skutkových podstat a stanoví za ně určité druhy trestů včetně jejich trestní sazby, která je relativně určitá a vyjadřuje především typovou povahu a závažnost trestného činu. Individualizace (adekvátnost) trestání představuje vlastně tzv. soudcovskou individualizaci, jejíž rámec je vymezen individualizací zákonnou. Právě v rámci individualizace trestu se použijí kritéria stanovená zejména v § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 796, 797). Trestní zákoník tak výslovně v § 39 odst. 1 vedle sebe staví řadu hledisek, jimiž se řídí soud při ukládání trestu, kterými jsou povaha a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, dosavadní způsob života pachatele, možnost nápravy pachatele, chování pachatele po činu, zejména jeho snaha nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, postoj pachatele k trestnému činu v trestním řízení, dále zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, které je třeba důsledně posuzovat a zkoumat ke konkrétním okolnostem každé posuzované trestní věci. Pouze trest uložený po komplexním a úplném zhodnocení všech těchto kritérií může být označen za zákonný a individualizovaný.

64. Je namístě připomenout, že povahu a závažnost spáchaného trestného činu charakterizuje též konkrétní zájem, který byl činem zasažen. Úkolem soudu tedy není hodnotit v rámci úvahy o povaze a závažnosti činu typový význam chráněného zájmu, neboť tento úkol již splnil zákonodárce stanovením možných druhů trestů a jejich příslušné trestní sazby, zejména pak sazby trestu odnětí svobody, který je stanoven za spáchání každého trestného činu a jeho výměra určuje typovou závažnost daného trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 809). Jak Nejvyšší soud zdůraznil již ve stěžovatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024 (viz body 65. – 67.), nelze mimo zákonem stanovená pravidla konstatovat, že u určitého konkrétně vybraného trestného činu je vždy třeba ukládat trest odnětí svobody jako nepodmíněný. Takový závěr by byl proti uvedeným kritériím a záměru zákonodárce, protože to, zda je možné za určitý trestný čin uložit trest odnětí svobody za podmínek § 81 tr. zákoníku, vyplývá přímo ze zákona, jak ji zákonodárce u jednotlivých trestných činů v rámci určené trestní sazby stanovil, a jak vymezil podmínky, za kterých lze trest odnětí svobody podmíněně odložit. Proto je nutné zdůraznit, že podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři léta. Z uvedené dikce plyne, že toto obecné pravidlo ve spojení s konkrétní trestní sazbou u každého trestného činu, resp. zákonem stanovenou dolní hranicí tohoto druhu trestu, vymezuje podmínky, za kterých lze trest odnětí svobody podmíněně odložit. Bylo proto na zákonodárci, aby stanovil dolní hranici takovou, aby např. i u určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nemohl být trest odnětí svobody podmíněně odložen.

65. Z právě řečeného lze také učinit závěr, že je-li u § 185a odst. 3 tr. zákoníku stanovena dolní hranice trestu odnětí svobody na tři roky, a tedy zákonodárce tím umožnil, aby i za tento trestný čin byl za splnění dalších zákonných podmínek ukládán i podmíněný trest odnětí svobody, nepřísluší Nejvyššímu soudu, jak již bylo uvedeno i v jeho rozsudku ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, aby určoval, že když je obětí trestného činu sexuálního útoku dítě, je nutné vždy ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody. Nejvyšší soud tak nemůže postupovat, a to ani se zřetelem na judikaturu ESLP, která již vytýkala nepřiměřeně mírný trest za sexuální trestné činy na ženách. Tato rozhodnutí je třeba respektovat a v každé konkrétní věci se jimi řídit, avšak se zřetelem na zákonem stanovená pravidla. Ostatně ani z judikatury ESLP nelze vyvodit absolutní povinnost, aby trestní stíhání týkající se sexuálního násilí vyústila v uznání viny, anebo v odsouzení konkrétním způsobem, nevyžaduje se striktně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud však takový druh trestu není uložen, musí rozhodující soud řádně, pečlivě odůvodnit, proč považuje za vhodnější uložit jiný trest. Současně takový trest nesmí být zjevně nepřiměřený, aby tak současně porušoval samotné jádro práv garantovaných čl. 3 a čl. 8 Úmluvy. Uložený trest nesmí být příliš mírný, budící zdání beztrestnosti spáchaného jednání, naopak by měl plnit funkci účinné a odrazující sankce. České soudy proto nesmí dovolit, aby závažné zásahy do fyzické a mentální integrity zůstaly nepotrestány (srov. rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2024, X. proti Řecku, č. 38588/21), anebo aby byly potrestány nepřiměřeně mírnými tresty (srov. též rozsudek Vučković proti Chorvatsku, bod 52.). Rovněž se musejí zabývat tím, zda a do jaké míry při vyvozování svých závěrů podrobily věc pečlivému přezkumu požadovanému čl. 3 Úmluvy, aby nebyl ohrožen odstrašující účinek soudního systému a jeho význam při předcházení porušování zákazu „špatného zacházení“ (srov. rozsudek M. G. proti Litvě, bod 97., a též rozsudek ze dne 3. 11. 2015, Myumyun proti Bulharsku, č. 67258/13, body 66.–67.; rozsudek ze dne 14. 1. 2021, Sabalić proti Chorvatsku, č. 50231/13, bod 97.; a rozsudek ze dne 8. 11. 2022, Vardanyan a Khalafyan proti Arménii, č. 2265/12, bod 83.). V případě podezření na sexuální zneužívání dětí pozitivní závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy smluvním státům ukládají, aby v kontextu vnitrostátního řízení byl předním hlediskem při rozhodování nejlepší zájem dítěte a dále aby byla náležitě zohledněna jeho zvláštní zranitelnost a odpovídající potřeby. V této souvislosti ESLP konstatuje, že v případech sexuálního zneužívání dětí musí být pozitivní závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy interpretovány ve světle povinností vyplývajících z dalších mezinárodních instrumentů, jmenovitě z Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (Lanzarotská úmluva, vyhlášená pod č. 59/2016 Sb. m. s.).

66. Tato obecná východiska jsou v souladu s principy, které v daných souvislostech formuloval i Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24. Zde připomněl, že podle ESLP vnitrostátní soudy nemohou v rámci požadavku na adekvátní reakci státu připustit, aby závažné útoky na fyzickou a duševní integritu oběti zůstaly nepotrestány nebo aby za ně byly uloženy excesivně mírné tresty (rozsudek ESLP ze dne 3. 11. 2015, Myumyun proti Bulharsku, č. stížnosti 67258/13, body 66-67). V takových případech, včetně případů sexuálního násilí, je proto třeba přezkoumat, zda obecné soudy své závěry o uloženém trestu založily na pečlivém zkoumání všech relevantních okolností případu tak, aby nebyl podkopán odstrašující účinek soudního systému a zájem na prevenci špatného zacházení (citovaný rozsudek Vučković, bod 52, a citovaný rozsudek M.G., bod 97).

67. Zmínil také, že specificky k podmíněným trestům za sexuální trestné činy ESLP uvedl, že procesní závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy nelze vykládat tak, že vyžadují, aby pachatel sexuálního útoku v každém případě vykonal trest odnětí svobody (citovaný rozsudek M.G., bod 118). Instituce Rady Evropy ostatně také dlouhodobě poukazují na význam principů restorativní justice a alternativních trestů. Nicméně, aby nevznikl pocit beztrestnosti a aby bylo zajištěno účinné odstrašení od sexuálních trestných činů spáchaných zejména na nezletilých, musí být rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody řádně odůvodněno. Musí být založeno na pečlivém posouzení všech okolností dané věci a soudy musí předložit dostatečné a přesvědčivé důvody ospravedlňující uložení podmíněného trestu.

68. V rámci posuzování, zda obecné soudy rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody založily na pečlivém zkoumání všech relevantních okolností případu, je nutné se podle závěrů obsažených v tomto nálezu zabývat zejména následujícími aspekty (bod 58.). „Je třeba posoudit, zda trestní soud vzal v úvahu všechny okolnosti relevantní pro stanovení trestu, zda se nedopustil nesrovnalostí a nelogičností v odůvodnění výroku o trestu, zda neignoroval některé zjištěné okolnosti nebo je neopomenul promítnout do úvah o druhu a výměře trestu, zda dostatečně odůvodnil celkový výsledek zvažování okolností podstatných pro stanovení druhu a výměry trestu, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, zda nedošlo k opomenutí podstatného důkazu anebo k iracionálním skutkovým závěrům či závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, popř. zda úvahy obecného soudu nejsou zcela nepřezkoumatelné či založené na procesně nepoužitelných důkazech [přiměřeně Vučković, body 60-62, M.G., body 121-123, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20 (N 195/102 SbNU 226), bod 43]“.

69. Podle Nejvyššího soudu nelze dospět k závěru, že by přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci nemohl obstát i ve smyslu názorů a východisek prezentovaných v těchto rozhodnutích ESLP, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (zde kupř. nejen již zmiňovaný rozsudek ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, ale i ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. 6 Tz 23/2025, aj.). Lze připustit, že odůvodnění výroku o trestu odvolacím soudem je vskutku poněkud stručné a že vyčerpávajícím způsobem nereaguje na všechna relevantní hlediska uvedená v § 39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, především stěžovatelkou vytýkané v úvahu přicházející přitěžující okolnosti. Pokud ale nahlížíme na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož úvahy soud odvolací ve svém rozhodnutí doplnil, nikoliv jako celek nahradil, pak nelze mít za to, že by se odvolací soud jednostranně zabýval okolnostmi ve prospěch obviněného, zatímco by zcela opomíjel skutečnosti vyznívající v jeho neprospěch.

70. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž dokazování v odvolacím řízení doplnil toliko v omezeném rozsahu, a to výslechem obviněného a ověřením splnění jeho povinnosti nahradit poškozené nemajetkovou újmu. Sám přitom výslovně konstatoval, že toto doplnění nepřineslo žádné nové skutečnosti ve vztahu ke skutku ani jeho následkům, a posloužilo toliko k ověření vývoje poměrů obviněného po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, včetně potvrzení zaplacení náhrady nemajetkové újmy poškozené. Přiznání odlišné váhy jednotlivým okolnostem případu nelze považovat za odlišné hodnocení důkazů, nýbrž za legitimní hodnotící postup v mezích § 38 a § 39 tr. zákoníku v rámci zákonem svěřené diskrece při ukládání trestu.

71. Jde-li o následky, které trestný čin zanechal na poškozené, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto mohly být zkoumány podrobněji zejména znaleckým zkoumáním z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie. Jak však sama stěžovatelka správně uvádí, důsledky traumatické sexuální trestné činnosti se mohou projevit až ve vzdálenější budoucnosti, a jako takové, tedy prozatím neexistující, by je nebylo možné spolehlivě odhalit ani znaleckým zkoumáním. Soudy obou stupňů proto správně vycházely ze zjištění plynoucích z výpovědí rodičů poškozené, pracovníků sociálních služeb a pedagogů, kteří se mohli vyjádřit k jejímu chování a pozorovatelným následkům jednání obviněného. Na základě těchto důkazů tak bylo nutno dospět k závěru, že po zvládnutí původní akutní reakce na inkriminované jednání obviněného vede poškozená vcelku dobrý život a v době rozhodování nevykazovala žádné výrazné známky traumatu, které by ji negativně ovlivňovaly v běžném fungování. V tomto ohledu tedy soudy nevycházely pouze z prvotních poznatků, ale zohlednily i vývoj psychického stavu poškozené v průběhu trestního řízení, aniž by bagatelizovaly závažnost zásahu do její sexuální integrity či jeho potenciální dopady do budoucna.

72. K hodnocení okolností významných pro úvahy o trestu Nejvyšší soud uvádí, že již soud prvního stupně výslovně konstatoval převahu polehčujících okolností, avšak současně neshledal žádnou z nich natolik významnou, aby bylo možné obviněnému uložit trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (bod 53. rozsudku). Nalézací soud přitom již v tomto kontextu hodnotil jednání obviněného kvalifikované jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024 jako typově méně závažné v rámci uvedené skutkové podstaty, neboť pro tento trestný čin bývá charakteristická vyšší míra brachiálního násilí, opakované sexuální útoky apod. (bod 50. rozsudku).

73. Tento hodnotící úsudek soudu prvního stupně neztratil na své relevanci ani po změně právní kvalifikace jednání obviněného na trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025. I v rámci této skutkové podstaty je totiž třeba rozlišovat mezi případy, které svou povahou a intenzitou zásahu odpovídají typově méně závažným formám sexuálního útoku, a případy, jež se vyznačují vyšší mírou intenzity, opakováním jednání či dalšími okolnostmi zvyšujícími jejich společenskou škodlivost. Jednání obviněného lze i nadále podřadit k méně závažným formám sexuálního útoku, které budou běžně řazeny pod jeho třetí odstavec, aniž by tím byla jakkoli zlehčována jeho trestnost či závažnost zásahu do práv poškozené.

74. Zatímco soud prvního stupně posuzoval základní hlediska směrodatná pro stanovení druhu trestu a jeho výměry v rámci trestní sazby pět až dvanáct let odpovídající tehdejší právní kvalifikaci skutku jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, odvolací soud již vycházel z nové právní úpravy, účinné v době jeho rozhodování, která snížila trestní sazbu odpovídající zločinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na tři léta až dvanáct let. Uložil-li tedy odvolací soud trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby § 185a odst. 3 tr. zákoníku (stejně jako soud prvního stupně u zločinu znásilnění podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku), potom nižší výměra trestu odnětí svobody nebyla výrazem odlišného skutkového závěru, nýbrž důsledkem změny právního rámce, v němž bylo o trestu rozhodováno.

75. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku neprováděl nové ani samostatné komplexní hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, nýbrž ve svých úvahách vycházel ze skutkových zjištění a hodnotících závěrů soudu prvního stupně, které v nezbytném rozsahu doplnil, aniž by je jako celek nahrazoval nebo zpochybňoval. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval osobou obviněného, okolnostmi spáchání skutku i jeho následky, přičemž na straně obviněného zohlednil zejména jeho doznání k trestné činnosti, projevenou lítost, dosavadní řádný život, skutečnost, že se dobrovolně podrobil protialkoholní léčbě s příznivým výsledkem, a snahu zamezit recidivě. Za přitěžující považoval, že obviněný využil bezbrannosti a závislosti poškozené, která se s ohledem na svůj věk obviněnému mohla jen stěží ubránit. V této souvislosti však zdůraznil, že tato okolnost konkrétní společenskou škodlivost nemůže zvyšovat, když se s trestným činem znásilnění pojí zcela typicky a je vyjádřena příslušnou trestní sazbou. K povaze trestné činnosti doplnil, že obviněný bezpochyby ohrozil další mravní vývoj poškozené. Zdůraznil také to, že obviněný znal vliv alkoholu na svůj organismus, a přesto jej požil, přestože věděl, že bude hlídat svou vnučku. V podrobnostech se pak věnoval spíše skutečnostem, které jej neopravňovaly rozhodnout podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložit obviněnému trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.

76. Odvolací soud na tyto úvahy navázal a přihlédl zejména k již soudem prvního stupně zjištěným skutečnostem týkajícím se osoby obviněného a jeho chování po činu, jakož i uhrazení nemajetkové újmy poškozené. Nezpochybnil přitom závažnost samotného jednání, ani nepominul přitěžující okolnosti vyplývající ze způsobu jeho spáchání. Jeho vyjádření k jistým okolnostem případu pak odrážejí spíše podání odvolatelů, na něž reaguje a vysvětluje, proč především s tvrzeními zmocněnkyně poškozené nemohl souhlasit, případně jak uvedená zjištění ovlivňují představu o postoji obviněného k činu a jeho snaze po nápravě, nikoliv jeho rozdílný názor při hodnocení polehčujících a přitěžujících okolnostech oproti soudu nalézacímu. Rozdílný názor vyjádřil snad jen v souvislosti s tvrzením nalézacího soudu, že jednání obviněného netrvalo maximálně několik málo minut, nýbrž v období hodin (skutkem vymezeno na dobu od 15:30 do 19:45 hodin). Tento závěr soudu prvního stupně skutečně korigoval v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními, jak se podrobně podávají i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s poukazem na zjištění vyplývající ze znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví elektronika, výpočetní technika, a protokolu o vyhodnocení datového obsahu paměti mobilního telefonu obviněného i výpisu z hovorů poškozené. Z nich je zjistitelné, kdy tito telefonicky komunikovali s jinými osobami či vzájemně spolu, načež odvolací soud dovodil, že v inkriminované době nemohl obviněný setrvale realizovat svůj čin. Ten musel být vykonán v mezidobí učiněných hovorů (v podrobnostech k jednotlivým časům viz bod 46. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud zcela vycházel ze zjištění uvedených v bodech 17. a 21. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Takovému odlišnému hodnocení časových souvislostí činu, které bez dalšího vychází ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, nelze ničeho vytknout.

77. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že některé okolnosti, které stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu jako nesprávně označené za polehčující, odvolací soud hodnotil toliko v obecné rovině a za polehčující ve smyslu § 41 tr. zákoníku je výslovně ani neoznačil. Skutečnost, že proti původnímu rozsudku podal státní zástupce odvolání do výroku o trestu ve prospěch obviněného, nebyla hodnocena jako polehčující okolnost sama o sobě, nýbrž jako indicie k bližšímu přezkoumání polehčujících okolností. Stejně tak podání odvolání příbuznými obviněného nebylo bez dalšího považováno jako polehčující okolnost, nýbrž jako projev rodinné stability po činu, která měla vliv zejména na posouzení schopnosti obviněného vést po činu dále řádný život a zdržovat se požívání alkoholu. Ve prospěch obviněného tak bylo možno přihlédnout k jejich tvrzení, že v rámci pravidelného kontaktu s obviněným vnímají jeho stálou abstinenci i po ukončení protialkoholní léčby, kterou nastoupil dobrovolně. K námitce stěžovatelky, že obviněnému nelze přiznat polehčující okolnost podle § 41 písm. p) tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud explicitně nekonstatoval, že jako k polehčující okolnosti přihlédl též k tomu, že obviněný vedl před spácháním trestného činu řádný život. Vyjadřoval se naopak k tomu, jaký život obviněný vede aktuálně. Opodstatněně však odmítl tvrzení zmocněnkyně poškozené, že se obviněný měl obdobného jednání dopustit již dříve vůči jiné osobě, neboť toto nemá oporu v provedeném dokazování a setrvává výlučně v rovině spekulace, k níž nelze při rozhodování o trestu přihlížet. Přihlížení k domněnkám o dřívější neprokázané trestné činnosti (viz stěžovatelkou odkazované č. l. 326, popř. 330) by totiž bylo v rozporu se zásadou presumpce neviny.

78. Podle stěžovatelky měl odvolací soud jako k přitěžující okolnosti podle § 42 písm. a) tr. zákoníku přihlédnout také k tomu, že obviněný trestný čin spáchal s rozmyslem, když předem vytvořil atmosféru v podobě zapnutí pornografického programu na televizi a lstivě přilákal poškozenou blíž, kde pod dekou byl již svlečen. K tomu lze toliko uvést, že stejně jako soud prvního stupně je i Nejvyšší soud názoru, že obviněný, jsa pod vlivem alkoholu, skutečně situačně využil přítomnosti poškozené, že zapnul pornografický program na televizi a svlékl se pod dekou, aby si tak předem vytvořil podmínky pro spáchání pohlavního styku, a jednal tak s rozmyslem ve smyslu citovaného ustanovení. Za přitěžující ve smyslu § 42 písm. c) tr. zákoníku měla být považována také okolnost, že obviněný spáchal trestný čin surovým nebo trýznivým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem, když obviněný měl podle stěžovatelky vůli ponižovat poškozenou vážným způsobem, když se jí v průběhu činu smál a snažil se ji izolovat tvrzeními, aby o činu nikomu neříkala, jinak nezůstanou kamarády, a mícháním čaje prstem, kterým se dotýkal na genitáliích. Pokud jde o snahu zamezit poškozené oznámit na ní spáchaný trestný čin pouhým slovním naléháním, pak se jedná o zcela typické jednání s takovou trestnou činností spojené, které nelze považovat za zvláštně trýznivé či zákeřné. Lze sice souhlasit se stěžovatelkou, že za zákeřné lze považovat vysmívání obviněného poškozené při činu a ostentativní míchání čaje prstem, kterým se dotýkal genitálií, nejedná se však o jednání zákeřné v takové míře, aby bylo při absenci jeho nezohlednění soudy nižších stupňů nutno konstatovat porušení zákona v § 39 tr. zákoníku, neboť tato ojedinělá okolnost by zřejmě úvahy soudů o uložení adekvátního trestu významně neovlivnila. Stěžovatelka v textu stížnosti pro porušení zákona vytýkala odvolacímu soudu také odchýlení se od skutkových zjištění soudu prvního stupně, pokud jednání obviněného nehodnotil jako jednání vykazující vyšší míru agresivity, hrubosti nebo jiné formy násilí (viz bod 45. rozsudku odvolacího soudu), avšak pomíjela, že ke stejnému závěru dospěl v rámci odůvodnění trestu i soud prvního stupně, když konstatoval, že pro daný typ trestného činu bývá typická vyšší míra násilí, s čímž nelze než souhlasit. Nadto v posuzovaném případě lze jen stěží hovořit o skutečně vyšší míře agresivity či hrubosti nad rámec obvyklý pro danou skutkovou podstatu. Jako přitěžující měla být obviněnému přičtena i okolnost podle § 42 písm. e) tr. zákoníku, když obviněný měl poškozenou v dočasné péči. Tato přitěžující okolnost spočívá v tom, že spáchaným trestným činem pachatel porušil zvláštní povinnost. Zvláštní povinnost, která byla porušena trestným činem, zpravidla vyplývá z pracovního, funkčního nebo služebního postavení pachatele anebo z určitého právního předpisu. Nemusí jít o postavení odpovědné a není nutné, aby povinnost byla výslovně stanovena v zákoně, ale může vyplývat např. ze smlouvy. K naplnění této přitěžující okolnosti se však vyžaduje, aby šlo o povinnost zvláštní, jež je uložena pouze určitému okruhu osob vymezenému jejich specifickým postavením nebo konkrétní situací, v níž se nachází (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 849, 850). Prarodič, který dočasně na velmi omezenou dobu dohlíží na vnučku, nemá takovou zvláštní povinnost ve smyslu citovaného ustanovení, jakou mají např. rodiče z postavení výkonu rodičovské odpovědnosti. Jisto ale je, že byť krátkodobé svěření dítěte do péče prarodiče představuje pro prarodiče požadavek poskytnout mu péči srovnatelnou s péčí, kterou jsou mu povinni poskytovat jeho rodiče z titulu zákonem upravené rodičovské odpovědnosti. Lze proto souhlasit se stěžovatelkou, že tuto přitěžující okolnost lze s jednáním obviněného spojovat. To však nezůstalo stranou pozornosti soudů, poněvadž tomu odpovídající skutkové zjištění je součástí popisu skutku. Stěžovatelka měla také za to, že obviněnému jako přitěžující svědčila okolnost podle § 42 písm. k) tr. zákoníku, neboť svým činem způsobil větší škodlivý následek, když mu nalézací soud uložil povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Jiným škodlivým následkem se v kontextu § 42 písm. k) tr. zákoníku rozumí jiný druh škodlivého následku, než který spočívá ve způsobení škody, tj. jiný druh materiální nebo nemateriální újmy. Může tak jít například o újmu na zdraví, na lidské důstojnosti, na cti, na životním prostředí, na obstarávání veřejných záležitostí apod. Nezáleží na tom, zda o této újmě lze rozhodovat v adhezním řízení. O větší škodlivý následek se bude jednat tehdy, když podstatně přesáhne rozsah vyžadovaný či obvyklý pro naplnění dané skutkové podstaty (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 854). Jak již bylo uvedeno výše, soudy obou stupňů se následky jednání obviněného na přirozených právech poškozené (ve smyslu ochrany její tělesné a duševní integrity, včetně práva rozhodovat o svém těle v intimních vztazích, jak uváděl odvolací soud pod bodem 53. rozsudku, či důstojnosti v sexuální oblasti, jak zmínil soud prvního stupně pod bodem 57. rozsudku), zabývaly, přičemž dospěly k tomu, že tyto se nejeví nikterak rozsáhlými, jak je naopak pro danou trestnou činnost typické. Přičtení této okolnosti tak není podloženo zjištěními soudů; s ohledem na objektivně zjištěný následek kritéria vyžadovaná pro naplnění většího škodlivého následku nejsou i přes výši přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích významněji naplněna. Závěrem je nutno zdůraznit, že hodnocení naplnění polehčujících i přitěžujících okolností, jakož i jejich míry a významu je zcela na soudech provádějících úvahy o trestu a lze do nich zasahovat jen v případě jejich významného a zjevného porušení zákona, k čemuž v dané věci nedošlo. Odvolací soud jednotlivé přitěžující okolnosti explicitně neoznačil, ale to neznamená, že je neměl na zřeteli při hodnocení závažnosti trestného činu a ignoroval je v úvahách o druhu trestu a jeho výměře. Přiřadil-li jim menší stupeň závažnosti, než jak na ně nazírala stěžovatelka, posuzoval je i podle Nejvyššího soudu shovívavě, ale jeho postup nelze označit za excesivní.

79. Za této situace nelze mít za to, že trest uložený odvolacím soudem je trestem zjevně nepřiměřeným ve vztahu k povaze a závažnosti projednávaného trestného činu. Ačkoli lze jistě připustit i uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, zejména při vědomí toho, že obviněný se činu dopustil jako osoba blízká poškozené, čímž významně narušil její důvěru a pocit bezpečí v rodinném prostředí, a že jeho jednání může mít na poškozenou negativní vliv z hlediska jejího dalšího mravního vývoje, nejde v projednávané věci o takovou situaci, kterou by bylo možno charakterizovat jako uložení trestu vybočujícího z mezí zákonné diskrece soudu, a to natolik zásadní, aby bylo namístě vyvozovat porušení zákona ve smyslu § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku. Odvolací soud při stanovení druhu a výměry trestu vycházel ze skutkových zjištění a hodnotících závěrů soudu prvního stupně, přihlédl ke změně právní úpravy snižující dolní hranici trestní sazby a současně zohlednil i chování obviněného po spáchání činu (nahradil poškozené nemajetkovou újmu, až netypicky projevil intenzivní a upřímnou snahu po nápravě dobrovolným nástupem do protialkoholní léčby a svědeckými výpověďmi i podáními rodinných příslušníků je potvrzováno, že se nadále zdržuje požívání alkoholu), aniž by tím zlehčil závažnost samotného jednání. Stěžovatelka nenamítla porušení zákona také v § 81 odst. 1 tr. zákoníku, proto lze jen ve stručnosti pro úplnost doplnit, že odvolacímu soudu nelze ničeho vyčíst, ani pokud jde o podmíněné odložení výkonu trestu. Ukládal trest ve výměře 3 let, přičemž měl za to, že vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, není k působení na pachatele, aby vedl řádný život, třeba výkonu trestu. Určitá mírnost uloženého trestu je navíc vyvážena současným uložením dohledu podle § 84 trestního zákoníku, který představuje další nástroj působení na obviněného z hlediska prevence recidivy.

80. Stěžovatelka rovněž navrhovala vyslovit porušení zákona v ustanovení § 51 odst. 1 tr. ř., ale z obsahu z jejího podání není patrné, v čem mělo takové porušení zákona v postupu odvolacího soudu spočívat. Stejně tak žádnou námitkou nekonkretizovala jí tvrzené porušení zákona v ustanovení § 84 tr. zákoníku. Lze tak jen předpokládat, že tímto porušením měla na mysli jeho nesprávnou aplikaci z důvodu jí vytknutého porušení zákona v jiných ustanoveních, které soud vedly k uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu za současného vyslovení dohledu nad obviněným, které však Nejvyšším soudem zjištěno nebylo.

81. Nejvyšší soud shledal, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 2 To 106/2024, není v rozporu se zákonem a z pohledu ministryní spravedlnosti předestřených důvodů může v zákonném testu obstát. Určité pochybnosti spojené se správností výkladu ustanovení § 119a odst. 2 tr. zákoníku nedosahují takové intenzity porušení zákona, které by bylo třeba vyslovit výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř. Stížnost pro porušení zákona byla proto podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Za splnění podmínek § 274 odst. 2 tr. ř. tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 1. 2026

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu