Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci návrhu A. s. o. Č. ., zastoupené JUDr. M. K., CSc., který navrhovatelka označila jako "ústavní stížnost proti diskriminaci v placení pojistného státem",
takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 23. 2. 2004 doručen návrh A. s. o. Č. r. (dále jen "navrhovatelka"), kterým napadla současnou zákonnou úpravu zdravotního pojištění zvýhodňující stát v placení pojistného na všeobecné zdravotní pojištění. Uvedla, že pokud je plátcem pojistného stát, platí na osobu 476,-- Kč měsíčně, jiný zaměstnavatel však platí 603,-- Kč měsíčně. Konkrétní vyměřovací základ je stanoven nařízením vlády č. 230/2003 Sb. Přijetím zákona č. 455/2003 Sb. sice došlo k částečnému zrovnoprávnění odvodu zdravotního pojistného veřejného zdravotního pojištění, ale ani nová zákonná úprava neodstranila uvedenou disproporci. Taková praxe je podle navrhovatelky v přímém rozporu s článkem 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž jsou si lidé rovni v důstojnosti a právech, měli by si tedy být rovni i v případech zdravotního pojištění a ve způsobu, jakým na pojištění přispívá stát. Princip rovnosti je zakotven i v Evropské sociální chartě. Navrhovatelka požaduje, aby Ústavní soud vydal nález, jímž zruší nařízení vlády č. 230/2003 Sb., kterým se stanoví vyměřovací základ pro rok 2004 u osoby, za kterou je plátcem pojistného na všeobecné zdravotní pojištění stát. Z obsahu návrhu je zřejmé, že se nejedná o ústavní stížnost ve smyslu ust. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), protože takováto ústavní stížnost může směřovat jen proti individuálnímu právnímu aktu, který vzešel z konkrétního řízení, jehož účastníky byly konkrétní subjekty (fyzické nebo právnické osoby), příp. proti aktu orgánu veřejné moci, který spočívá v nečinnosti tohoto orgánu, i když byl tento orgán povinen za daných okolností (v konkrétním řízení) jednat. Svou podstatou je tedy "ústavní stížnost" navrhovatelky návrhem na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení [čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR], podle § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve kterém jsou zároveň vyjmenovány subjekty, které jsou aktivně legitimovány k podání takového návrhu.
Navrhovatelka by mohla být aktivně legitimována k podání tohoto návrhu pouze za podmínek § 64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR je oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona. K podání návrhu by tedy byla navrhovatelka legitimována pouze v případě, pokud by aplikací tohoto právního předpisu (v daném případě nařízení vlády) nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a která by přímo zasáhla do sféry ústavně zaručených práv navrhovatelky ve formě rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci (viz předchozí odstavec) a jestliže by návrh na zrušení jiného právního předpisu byl podán spolu s touto ústavní stížností [§ 74 zákona o Ústavním soudu]. Návrh navrhovatelky na zrušení nařízení vlády č. 230/2003 Sb., kterým se stanoví vyměřovací základ pro rok 2004 u osoby, za kterou je plátcem pojistného na všeobecné zdravotní pojištění stát, uvedeným podmínkám nevyhovuje. Je tedy návrhem podaným osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a jako takový jej proto Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2004
JUDr. František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu