I. ÚS 105/25

Odůvodnění

1. Okresní soud v Chomutově v rámci vypořádání společného jmění manželů stěžovatele a vedlejší účastnice ("SJM") v záhlaví uvedeným rozsudkem přikázal vedlejší účastnici do výlučného vlastnictví jednotku specifikovanou v I. výroku rozsudku ve znění v záhlaví označeného opravného usnesení ("jednotka"). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že jednotku pořídil pouze pro sebe jako investici, a to z prostředků darovaných mu jeho otcem. Proto soud jednotku jako součást SJM přikázal vedlejší účastnici, neboť stěžovatel o ni neměl v takovém případě zájem. Stěžovatel trval na názoru, že jednotka je jeho výlučným vlastnictvím, a proti rozsudku okresního soudu se odvolal.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a zdůraznil správnost jeho skutkových zjištění. Stěžovatel podle krajského soudu pouze prokázal, že obdržel za trvání manželství finanční dar, nikoli že jej využil ke koupi dané jednotky.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu rozsudek krajského soudu nevykazuje rysy tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud na rozdíl od stěžovatele neshledal ani opomenuté důkazy, ani nepřezkoumatelnost rozsudku.

4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

5. Stěžovatel má za to, že v záhlaví označenými rozhodnutími byly porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti namítá, že okresní soud bez řádného odůvodnění zamítl návrh na účastnický výslech stěžovatele. Dále namítá přehodnocení důkazů v jeho neprospěch krajským soudem bez provedení těchto důkazů. Současně stěžovatel konstatuje nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který měl dovolání mechanicky odmítnout. Závěrem stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.

6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.

7. Podle judikatury Ústavního soudu lze důkazní návrh v souladu s ústavním pořádkem neakceptovat na základě tří důvodů: 1. Tvrzená skutečnost, k jejímuž prokázání je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2. důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací hodnotou; 3. důkaz je nadbytečný, tj. tvrzení, k jehož prokázání je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení s praktickou jistotou prokázáno nebo vyvráceno (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1318/23 ze dne 10. 1. 2024 či I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

8. Okresní soud konstatoval, že stěžejními důvody pro přikázání jednotky do vlastnictví vedlejší účastnice byla zjištění založená mj. na kupní smlouvě týkající se jednotky a souladné svědecké výpovědi věřitelky vedlejší účastnice a ostatních svědků, na základě čehož považoval skutkovou situaci za dostatečně objasněnou. Krajský soud vysvětlil nadbytečnost stěžovatelem navrhovaného důkazu, jež by na rozhodnutí nic nezměnil, jelikož byly relevantní skutečnosti prokázány. Rozhodnutí krajského soudu nelze za těchto okolností považovat za překvapivé ani nepřezkoumatelné. Nadto se jeho hodnocení důkazů shoduje s hodnocením okresního soudu (srov. bod 13 rozsudku krajského soudu a bod 36 rozsudku okresního soudu). Jak okresní, tak krajský soud tedy postupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu; detailně popsaly důkazní situaci a odůvodnily skutečnosti, které vedly k přijetí jejich rozhodnutí. Ze skutkových zjištění plyne logické právní posouzení na základě rozhodné právní normy hmotného práva, jejíž výběr okresní soud řádně odůvodnil, pročež Ústavní soud neshledal extrémní nesoulad skutkových zjištění s jejich právním posouzením.

9. Nejvyšší soud následné dovolání s řádným odůvodněním odmítl. Ve svém rozhodnutí vyložil správnost postupu krajského soudu a vysvětlil jako důvod pro odmítnutí nepředložení otázek hmotného či procesního práva, které by založily přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud rekapituloval svoji rozhodovací praxi a zopakoval, že přestože byl stěžovatel krajským soudem náležitě poučen, neprokázal použití finančního daru právě na koupi jednotky. Zároveň se vypořádal s námitkami týkajícími se opomenutého důkazu, přičemž vyjádřil názor, že za daných okolností nepovažuje postup nalézacích soudů za nepřiměřený. Konečně poukázal na skutečnost, že krajský soud své závěry v napadeném rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil, přičemž také korektně zohlednil relevantní ústavněprávní východiska. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou nadstandardně kvalitně odůvodněna.

10. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2025

Tomáš Langášek předseda senátu