I. ÚS 1124/24

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se u Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že je vlastnicí pozemků p. č. X1 a X2 v k. ú. P. (pozemky byly odděleny od pozemku p. č. X3 v k. ú. P. geometrickým plánem č. 199-20/2022). Pozemky p. č. X1 a X2 byly původně součástí pozemku p. č. X3 ve vlastnictví stěžovatele, ale v roce 1975 byly omylem "připloceny" k pozemku p. č. X4 ve vlastnictví vedlejší účastnice, která je měla užívat v dobré víře jako jejich vlastník.

3. Okresní soud žalobě vedlejší účastnice vyhověl. K námitce stěžovatele, že nejsou splněny podmínky řízení, protože plnou moc advokátovi k zastupování vedlejší účastnice udělil neplatně zvolený starosta, vysvětlil, že starosta Jiří Štěpánek, který plnou moc udělil, byl platně zvolen. Okresní soud dále dospěl k závěru, že vedlejší účastnice užívala pozemky v rozsahu, v jakém byly zaploceny a v jakém je užívala její právní předchůdkyně, od 24. 5. 1991 do roku 2018 v dobré víře, že je vlastníkem těchto pozemků. Vedlejší účastnice tak splnila podmínky § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a stala se vlastníkem pozemků, neboť je držela v dobré víře, že k nim nabyla vlastnické právo přechodem vlastnického práva z předchozího vlastníka, kterým byla České republika - MNV Hoštice, na základě zákona č. 172/1991 Sb., po dobu delší 10 let. Stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly důkaz výslechem svědka Ing. Milana Tomáška a důkaz spisem městského úřadu Volyně, přičemž jejich závěr o nadbytečnosti důkazů je zcela nesprávný. Tyto důkazy byly zcela zásadní pro posouzení dobré víry vedlejší účastnice a měly být provedeny, a to mj. i za účelem dosažení principu rovnosti zbraní. Řízení trvalo déle než 2 roky, konalo se v něm několik soudních jednání, a provedení navrhovaných důkazů by řízení nijak neprodloužilo. Obecné soudy neúplně a nesprávně zjistily skutkový stav, k čemuž stěžovatel odkazuje i na své odvolání.

5. Stěžovatel dále zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že jím formulovaná právní otázka byla vyřešena již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010 č. j. 25 Cdo 2158/2009-211 a že zakládá nepřípustnost dovolání. Skutkový stav v daném usnesení je zásadně odlišný od skutkového stavu v posuzované věci. Dále se stěžovatel domnívá, že závěry nalézacích soudů o platnosti volby starosty měly být odůvodněny zvláště pečlivě, k tomu však nedošlo. Obecné soudy se měly zabývat vyslovením absolutní neplatnosti právních jednání učiněných Miroslavem Zdychyncem a případně i jeho nástupců ve funkci starosty. Obecné soudy nadto porušily stěžovatelovo právo vlastnit majetek podle č. 11 Listiny, neboť bylo rozhodnuto o vydání pozemků vedlejší účastnici.

6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že v řízení nebyla vyřešena zásadní právní otázka a že pro její vyřešení je nutná aplikace unijního práva a jeho výklad Soudním dvorem Evropské unie ("dále jen Soudní dvůr"). Žádá, aby Ústavní soud předložil Soudnímu dvoru k posouzení několik předběžných otázek. Dále se stěžovatel domnívá, že zvolení nástupců Miroslava Zdychynce do funkce starosty nemohla být platná, neboť jsou odvozena od protiprávního zvolení Miroslava Zdychynce a soud měl z úřední povinnosti přihlédnout k absolutní neplatnosti jejich jednání, což zahrnuje i udělení plné moci advokátovi.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci, jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

9. Stěžovatel svou ústavní stížnost zakládá na čtyřech hlavních tvrzeních. Zaprvé, namítá, že v řízení byly opomenuty důkazy. Zadruhé, jím podané dovolání bylo pro nepřípustnost neoprávněně odmítnuto Nejvyšším soudem. Zatřetí, soudy nepoložily předběžnou otázku Soudnímu dvoru a nevypořádaly se ani s absolutní neplatností právních jednání. A začtvrté, došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele.

IV.a K námitce opomenutých důkazů

10. Ústavní soud konstantně zastává názor, že zásadu spravedlivého procesu je třeba vykládat v tom smyslu, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vysvětlit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (např. nálezy ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05 a ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1531/23).

11. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Je to obecný soud, který je povinen zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je konkrétní důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost (nález sp. zn. II. ÚS 623/05).

12. V posuzované věci nebyly provedeny dva důkazy pro nadbytečnost. Není úkolem Ústavního soudu, aby za stěžovatele, který je v řízení o ústavní stížnosti povinně zastoupen advokátem, domýšlel argumentaci. Vše relevantní má stěžovatel uvést v ústavní stížnosti, nikoli odkazovat na jiná podání (v tomto případě odvolání) a předpokládat, že Ústavní soud z nich dovodí ústavněprávně relevantní argumentaci.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jím navržené důkazy měly být pro výsledek řízení zcela zásadní, neboť měly vést k vyvrácení dobré víry vedlejší účastnice, která nemohla oprávněně vydržet pozemky. Obecné soudy dospěly k opačnému závěru. Okresní soud přesvědčivě vysvětlil, že dobrá víra vydržitele se posuzuje samostatně a není závislá na dobré víře právního předchůdce. Nebylo tak nutné, aby se zabýval dobrou vírou právního předchůdce vedlejší účastnice. Dobrou víru vedlejší účastnice proto posuzoval samostatně.

14. Okresní soud se s oběma důkazními návrhy vypořádal. K důkazu výslechem svědka Ing. Tomáška, uvedl, že s ohledem na to, že neposuzoval dobrou víru právního předchůdce vedlejší účastnice, nezabýval se tím, zda byl právní předchůdce v dobré víře, že vlastníkem pozemku p. č. X4 v k. ú. P. v rozsahu, v jakém byl zaplocen, tedy i ohledně pozemků p. č. X1 a p. č. X2. Ve věci byl stěžejní geometrický plán Ing. Chyňavy, kterým byly zaměřeny hranice faktického užívání pozemků vedlejší účastnicí. K návrhu na provedení důkazu spisem Městského úřadu Volyně soud uvedl, že skutečnost, že dřevník byl mírně odsazen oproti územnímu souhlasu od hranice s pozemkem stěžovatele, nevyvrací dobrou víru vedlejší účastnice. Dřevník nebyl odsazen natolik, aby se ani zčásti nenacházel na sporném pozemku. Okresní soud dospěl k závěru, že pokud by vedlejší účastnice věděla, že neužívá pozemek v rozsahu, v jakém je vyznačen v katastru nemovitostí, postavila by dřevník mimo sporné území. Okresní soud i krajský soud dospěly k závěru, že udělení nebo neudělení souhlasu s výstavbou dřevníku nemá vliv pro posouzení dobré víry vedlejší účastnice.

15. Pokud podle stěžovatele Miroslav Zdychynec nejednal ve funkci starosty obce Přechovice ve vztahu k pozemkům p. č. X1 a X2 v dobré víře a ani vedlejší účastnice tedy nemohla být v dobré víře, není to pro výsledek řízení relevantní. V bodě 14 napadeného rozsudku krajského soudu je uvedeno, že vedlejší účastnice pozemek vydržela k 1. 1. 2002 a Miroslav Zdychynec se stal starostou obce Přechovice až v říjnu 2002. S tímto odůvodněním se stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevypořádal. Ústavní soud shrnuje, že okresní soud se v odůvodnění rozhodnutí s důkazními návrhy vypořádal a uvedl důvody pro neprovedení důkazů. Krajský soud a Nejvyšší soud závěry okresního soudu sdílely. Ústavní soud považuje odůvodnění neprovedení důkazů pro nadbytečnost za dostatečné a neshledává v něm ústavněprávně relevantní pochybení. IV.b K námitce směřující proti nepřípustnosti dovolání a k námitce absolutní neplatnosti

16. Přípustnost či nepřípustnost dovolání je v souladu s § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, oprávněn zkoumat výhradně Nejvyšší soud. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu Ústavní soud zkoumá, zda byl skutečně naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání, a také, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dovolání nepřípustným (nález ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2940/24, bod 14).

17. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť stěžovatelem vymezená právní otázka byla již vyřešena v usnesení ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2158/2009, ze kterého je zřejmé, že starosta je oprávněn samostatně udělit plnou moc advokátovi k zastupování obce v civilním řízení. Stěžovatel se však domnívá, že se soud měl spíše zabývat otázkou, zda může advokáta zmocnit osoba, která byla do funkce starosty zvolena na ustavujícím zasedání svolaném neplatně zvoleným starostou. S touto námitkou se obecné soudy vypořádaly a s odkazem na § 91 a § 93 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, stěžovateli dostatečně vysvětlily, že skutečnost, že zastupitelstvo nebylo svoláno k tomu ze zákona určenou osobou, nezpůsobuje neplatnost na tomto zasedání přijatých usnesení.

18. Jak uvedl Nejvyšší soud, starosta obce byl řádně zvolen a byl tedy oprávněn zastupovat obec navenek a činit právní jednání k zastupování obce v soudním řízení. Byl tudíž oprávněn zvolit za obec zástupce z řad advokátů. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelovým přesvědčením, že se Nejvyšší soud s touto otázkou vůbec nevypořádal. Z tohoto důvodu není opodstatněná ani námitka stěžovatele, že se soudy nezabývaly případnou absolutní neplatností jednání Miroslava Zdychynce či Jiřího Štěpánka a Lucie Petříkové (nástupců Miroslava Zdychynce ve funkci starosty).

IV.c K návrhu na položení předběžných otázek

19. Právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, případně k porušení práva na zákonného soudce, zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny, jsou porušena v případě nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru pouze tehdy, nevysvětlí-li obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, či je-li spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, proč otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořádku obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie [nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 (N 108/89 SbNU 593), bod 81].

20. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel položení předběžných otázek Nejvyššímu soudu nenavrhl. Zbývá tedy posoudit, zda byla spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze stručně sděluje, že by mělo být aplikováno právo Evropské unie a velmi obecně odkazuje na Listinu základních práv Evropské unie, aniž by vysvětlil, kde spatřuje spornost výkladu unijního práva. Ústavní soud v posuzované věci neshledává zřejmý interpretační rozkol a uzavírá, že obecné soudy nepochybily, pokud v posuzované věci předběžnou otázku Soudnímu dvoru nepoložily.

21. K požadavku stěžovatele, aby formulované předběžné otázky položil Soudnímu dvoru Ústavní soud, je třeba poukázat na ustálený postoj Ústavního soudu, který spočívá v tom, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti (pokud mu v tom samozřejmě nebránily relevantní okolnosti - například mu nemohla být známa nová judikatura vrcholných soudů, zásadně se změnily společenské okolnosti, anebo došlo ke změně právní úpravy).

22. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoli tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadami subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat (např. nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885), body 17 a 19). Tento přístup uplatňuje Ústavní soud i ohledně požadavku položit předběžnou otázku jinému soudnímu tělesu (usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2583/23, bod 10); stěžovatel však podání předběžných otázek před Nejvyšším soudem nepožadoval.

IV.d K námitce porušení vlastnického práva

23. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích pochybení ústavněprávních rozměrů a závěry obecných soudů považuje vzhledem k výše uvedenému za správné. Výsledkem řízení tedy nemohlo být porušeno ani stěžovatelovo ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

Závěr

24. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu