I. ÚS 114/25

Odůvodnění

1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, práva uplatnit námitky proti rozhodnutí o vyhoštění ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného čl. 8 Úmluvy, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 7 Listiny základních práv EU, jakož i porušení čl. 3 ve spojení s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Ministerstvo vnitra napadeným rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatele o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie (České republiky) pro důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Tento závěr se opíral o utajované informace, které stěžovatele hodnotily jako bezpečnostně rizikovou osobu, jež je dlouhodobě v kontaktu s představiteli kriminálně závadového prostředí, včetně některých aktérů závažné organizované činnosti ("balkánského organizovaného zločinu"), minimálně zčásti i jedná ve prospěch těchto osob a inklinuje k násilí. Ministerstvo vnitra zároveň stěžovateli stanovilo lhůtu k vycestování.

3. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. Seznámil se s utajovanými informacemi, které byly podkladem pro rozhodnutí Ministerstva vnitra, a vyhodnotil je jako dostatečně konkrétní, věrohodné, přesvědčivé a relevantní pro závěr, že v případě stěžovatele existuje nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. Popsané aktivity stěžovatele jsou dlouhodobé a trvalé a nelze předpokládat, že v nich stěžovatel nepokračuje. Z utajovaných informací vyplývá nebezpečí pro veřejný pořádek i do budoucna. Utajované informace obsahují zdroje, z nichž pocházejí, jsou chronologicky řazené a důkladně popisují skutková zjištění policie. Městský soud dále shledal, že stěžovatel byl v obecné rovině seznámen s utajovaným informacemi v míře, kterou určil jejich původce. Utajované informace pocházejí z operační činnosti orgánů činných v trestním řízení, seznámení stěžovatele s nimi by ve větší míře zmařilo jejich utajení. Obsah novinových článků, na které poukazoval stěžovatel, neodpovídal obsahu utajovaných informací. Městský soud posoudil i přiměřenost dopadů rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu do soukromého a rodinného života stěžovatele se závěrem, že v tomto případě převáží zájem státu na ochraně bezpečnosti a předcházení kriminality. Na závěr uvedl, že protokol o podání vysvětlení stěžovatele použilo Ministerstvo vnitra pouze k porovnání podkladů, které předložil stěžovatel, nikoli jako důkazní prostředek, což je přípustné.

4. Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Také se seznámil s utajovanými informacemi a přisvědčil městskému soudu, že naplňují požadavky zákona i judikatury a představují dostatečný podklad pro závěr o důvodném nebezpečí narušení veřejného pořádku. Poukázal na to, že stěžovatel se s osobami z kriminálního prostředí nejen stýká, ale dokonce jedná v jejich prospěch. Nejvyšší správní soud souhlasil i se závěrem městského soudu, že stěžovatel nemohl být seznámen s utajovanými informacemi. Ministerstvo vnitra nebylo povinno obsáhle odůvodňovat, jak by seznámení stěžovatele s utajovanými informacemi mohlo zmařit účel utajení. Na závěr Nejvyšší správní soud uvedl, že Ministerstvo vnitra nezpochybnilo vazby stěžovatele k jeho dceři, s níž nesdílí společnou domácnost, či družce. Nad ochranou stěžovatelova rodinného života však převážil zájem státu na předcházení kriminality. Stěžovatelova dcera může nadále pobývat v péči matky a stěžovatel ji může podporovat ze země původu. Dcera i družka mohou stěžovatele navštěvovat a stěžovatel může k návštěvám České republiky využít krátkodobý vízový pobyt.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Ministerstvo vnitra mu mělo umožnit seznámit se s utajovanými informacemi alespoň v omezeném rozsahu či omezené podobě. Ministerstvo vnitra neposoudilo nezbytnost a přiměřenost zásahu do procesních práv stěžovatele, pouze vyšlo z vyjádření původce utajovaných informací. Nesdělilo stěžovateli podstatu toho, co vyplývá z utajovaných informací, čímž mu znemožnilo efektivní obranu. Stěžovatel je veřejně známý a denně přichází do styku s velkým počtem osob, je pro něj tedy oproti jiným mnohem obtížnější identifikovat vytýkané kontakty se závadovými osobami. Inklinace k násilí je nevyhnutelně spojena s tím, že je stěžovatel profesionálním bojovníkem. Stěžovatel byl navíc v minulosti terčem pomluv, což ukazuje na nezbytnost sdělení širšího okruhu informací o utajovaných podkladech. Stěžovatel nebyl za dobu svého více než desetiletého pobytu v České republice trestně stíhán.

6. Dále stěžovatel namítá nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života sebe a své družky. Ministerstvo vnitra navíc nevěnovalo dostatečnou pozornost nejlepšímu zájmu jeho nezletilé dcery. Dcera sice nežije se stěžovatelem ve společné domácnosti, má k němu však blízké osobní vazby a citové pouto, je zvyklá na pravidelný osobní kontakt. Nemůže stěžovatele ve srovnatelném rozsahu navštěvovat v zemi původu, k čemuž ji jako občanku České republiky navíc nelze nutit. Stěžovatel dále sdílí společnou domácnost se svou družkou, zachování tohoto vztahu ze země původu by bylo téměř nemožné. Stěžovatel má k České republice i profesní a ekonomické vazby. Účastníci řízení nezohlednili faktické a právní důsledky svých rozhodnutí, které jsou srovnatelné se správním vyhoštěním. Proti stěžovateli byla uplatněna nejpřísnější výhrada veřejného pořádku, a to v řízení o vydání "nárokového" povolení k pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Uplatnění této výhrady prakticky vylučuje udělení jiného pobytového oprávnění v budoucnu a jen stěží lze předvídat, zda bude stěžovateli uděleno nové krátkodobé vízum, které navíc nestačí pro udržení a rozvíjení jeho vazeb. Se stěžovatelem již bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Ministerstvo vnitra nezjišťovalo povahu a intenzitu stěžovatelových vazeb na území České republiky, neprovedlo stěžovatelem navrhované důkazy, a tudíž posoudilo proporcionalitu zásahu do jeho práv nesprávně a neúplně. Neopatřilo si žádné podklady k objasnění rozsahu péče stěžovatele o jeho nezletilou dceru, vycházelo čistě ze svých domněnek. Na závěr stěžovatel namítl, že Ministerstvo vnitra nebylo oprávněno použít jako důkaz záznam o podání vysvětlení stěžovatele.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. V prvé řadě Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil v žalobě a v kasační stížnosti a domáhá se jejich opětovného posouzení ze strany Ústavního soudu. Veškeré jeho výhrady míří proti postupu a závěrům Ministerstva vnitra a jen místy k nim přidává poznámku, že nesouhlasí s tím, jak jeho námitky posoudily správní soudy, aniž však předkládá konkrétní oponenturu jejich závěrům.

9. Ústavní soud však je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, Ústavní soud zasahuje do jejich rozhodovací činnosti (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18, U 4/89 SbNU 803).

10. Správní soudy se všemi stěžovatelovými námitkami řádně zabývaly, jak je ostatně zřejmé z výše provedené rekapitulace odůvodnění jejich rozhodnutí. I Ústavní soud se seznámil s obsahem utajované informace, jež byla podkladem pro rozhodnutí Ministerstva vnitra, a souhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, že z ní vyplývají skutečnosti svědčící o tom, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Ke kvalitě zpracování utajované informace se již vyjádřily oba správní soudy a Ústavní soud nemá, co by k jejich závěrům dodal.

11. Ústavní soud v obecné rovině připomíná, že právo účastníka řízení seznámit se s podklady rozhodnutí (respektive právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny) není absolutní, nýbrž může být omezeno z důvodu dostatečně závažného konkurujícího veřejného zájmu. Ústavně souladné bude takové omezení za předpokladu, že bude v určité míře kompenzováno (viz zejména rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. září 2017 ve věci Regner proti České republice, stížnost č. 35289/11, a ze dne 15. října 2020 ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, stížnost č. 80982/12, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2024 sp. zn. III. ÚS 1151/24, přiměřeně též nález ze dne 29. září 2020 sp. zn. III. ÚS 22/20, N 191/102 SbNU 182).

12. V tomto směru je podstatné, že Ministerstvo vnitra stěžovateli již v rámci seznámení s poklady rozhodnutí ve správním řízení sdělilo podstatu toho, co vyplývá z utajované informace, a to v rozsahu, jenž nezmařil její utajení. Obsah tohoto sdělení se následně promítl i do odůvodnění napadeného rozhodnutí a nelze jej považovat za tak obecný, aby stěžovateli zcela znemožnil procesní obranu, jak stěžovatel namítá (viz usnesení ze dne 6. prosince 2022 sp. zn. I. ÚS 2027/22, bod 30). S obsahem utajované informace se seznámily oba správní soudy a nyní i Ústavní soud, přičemž dospěly k závěru, že z něj vyplývá možné ohrožení veřejného pořádku ze strany stěžovatele. Správní soudy v dostatečné míře (která zároveň nezmařila účel utajení informace) osvětlily důvody pro tento závěr a jejich rozhodnutím nelze v tomto směru z ústavního hlediska nic vytknout.

13. Ani v tom, že při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele vycházelo Ministerstvo vnitra primárně z tvrzení stěžovatele, respektive že správní soudy v tomto postupu neshledaly vadu, nelze spatřovat nic neústavního. Ačkoli má odpovědnost za rozsah zjištění skutkového stavu v konečném důsledku správní orgán, bylo především na stěžovateli, aby uvedl všechny relevantní okolnosti, což mohl učinit v rámci svých podání a nebylo třeba účastnického výslechu (shodně usnesení ze dne 3. listopadu 2020 sp. zn. I. ÚS 2554/20, bod 8). Stěžovatel ani v žalobě či v kasační stížnosti nerozvedl, jaké konkrétní aspekty jeho života mělo Ministerstvo vnitra opomenout, což jeho argumentaci činí značně obecnou a nepřesvědčivou (viz též usnesení ze dne 12. dubna 2022 sp. zn. I. ÚS 154/22, bod 12, či ze dne 6. prosince 2022 sp. zn. I. ÚS 2027/22, bod 20). K použití protokolu o podání vysvětlení odkazuje Ústavní soud na napadená rozhodnutí (zejména bod 40 rozsudku městského soudu) s tím, že jde primárně o výklad podústavního práva a i s ohledem na výše uvedené zde nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

14. Rozdělení rodiny je závažným zásahem do základních práv jejích členů, a musí se tak opírat o dostatečně pádné argumenty. I pokud by bylo v nejlepším zájmu dítěte setrvání jeho rodiče na území daného státu, je rozhodnutí vedoucí k ukončení pobytu jeho rodiče přípustné za předpokladu, že veřejný zájem na tom, aby rodič na území státu nepobýval, převáží (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sarközi a Mahran proti Rakousku, stížnost č. 27945/10, a již citované usnesení sp. zn. I. ÚS 2027/22, bod 21). Orgány veřejné moci nemají absolutní povinnost rozhodnout jen v souladu s nejlepším zájmem dítěte, musejí vždy zvažovat i další, konkurující zájmy. Je též nutné rozlišovat, zda se rozhodnutí týká práv dítěte přímo, či jen zprostředkovaně, přičemž rozhodnutí týkající se pobytu rodiče patří právě do kategorie rozhodnutí, která mají spíše zprostředkovaný vliv na právní sféru dítěte (nález ze dne 14. dubna 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19, N 70/99 SbNU 362).

15. Ministerstvo vnitra i správní soudy v tomto směru vzaly v úvahu, že dcera stěžovatele je primárně v péči své matky a stěžovatel s nimi nesdílí společnou domácnost (relevance této okolnosti vyplývá i z citovaného nálezu IV. ÚS 950/19, bodu 55), dále dospěly k závěru, že stěžovatel může svou dceru finančně podporovat ze země původu a jejich kontakt nebude zcela vyloučen. Zejména však shledaly, že nad soukromým a rodinným životem stěžovatele a jeho družky i nejlepším zájmem jeho dcery převáží zájem státu na předcházení kriminality. S ohledem na obsah utajované informace nelze tento závěr považovat za neústavní. Stěžovatel namítá, že nebyly zohledněny intenzita vazeb mezi ním a jeho dcerou, míra péče o ni ze strany stěžovatele, hloubka jejich emočního vztahu a míra ohrožení řádného vývoje stěžovatelovy dcery v případě jeho vycestování, vychází tedy z příkladného výčtu kritérií v již zmíněném bodě 55 nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19. Ústavní soud k tomu však dodává, že správní orgán i soudy vycházely z informací, které jim v tomto směru poskytl stěžovatel, přičemž stěžovatel netvrdí, že by některou z nich opomněly. Nebylo jejich povinností vyjadřovat se ke každému kritériu zmíněnému v nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 zvlášť. Pokud stěžovatel nepopsal svou rodinnou situaci dostatečně komplexně, jde to výhradně k jeho tíži (jak již bylo uvedeno výše). Jak Ústavní soud uvedl v uvedeném nálezu, nelze se vyhnout negativním dopadům určitého rozhodnutí jen proto, že jeho adresát je rodič nezletilého dítěte (bod 65).

16. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu