I. ÚS 1153/25

Odůvodnění

1. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů v části o nákladech řízení. Nesouhlasí zejména s tím, že odvolací soud při určování tarifní hodnoty sporu nevyšel z hodnoty nemovitosti, přestože byla v řízení zjištěna na základě znaleckého posudku. Odvolací soud jej považoval za nepřezkoumatelný, hodnotil jej tedy odlišně oproti soudu prvního stupně, aniž by prováděl dokazování a poskytl účastníkům procesní prostor k reakci.

2. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník (prarodič stěžovatele) domáhal určení vlastnického práva k nemovité věci z titulu odvolání daru pro nevděk. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") však žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Jelikož byl v řízení prováděn důkaz znaleckým posudkem, vyšel při určování tarifní hodnoty sporu z tohoto ocenění. Ve věci však shledal důvody hodné zvláštního zřetele, a proto stěžovateli přiznal jen náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 %, což odpovídalo částce 387 037 Kč.

3. Na základě odvolání obou stran proti nákladovém výroku Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu a přiznal stěžovateli náhradu nákladů ve výši 61 710 Kč. Z odůvodnění usnesení městského soudu vyplývá, že znalecký posudek považoval za nepřezkoumatelný, protože neobsahoval postup, kterým znalec dospěl k hodnotě závady v podobě široce pojatého věcného břemene. Znalec pouze konstatoval, že věcné břemeno ovlivňuje cenu o pouhých 5 %. Proto městský soud nepovažoval za správné vyjít z hodnoty nemovitosti uvedené ve znaleckém posudku a podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu stanovil tarifní hodnotu 50 000 Kč.

4. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek obvodního soudu v nákladovém výroku a usnesení městského soudu v celém rozsahu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

5. Napadený nákladový výrok rozsudku obvodního soudu byl změněn a nahrazen městským soudem. V této části proto není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno či zrušeno (viz např. nález ze dne 11. října 2023 sp. zn. III. ÚS 1504/23, bod 12).

6. Ohledně části směřující proti usnesení městského soudu pak Ústavní soud dospěl k tomu, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud se problematikou nákladů řízení zabýval v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.), kde v bodě 34 uvedl, že: "Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (...). Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."

8. Tyto závěry Ústavní soud aplikoval např. i v nedávném nálezu ze dne 8. dubna 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, body 21 až 37). Mimo jiné zopakoval, že pokud by problematiku nákladů řízení obecně připouštěl k meritornímu přezkumu, působil by jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná - to mu však nepřísluší (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37 a např. usnesení ze dne 26. března 2025 sp. zn. I. ÚS 3227/24, bod 6, či ze dne 27. března 2025 sp. zn. I. ÚS 689/25).

9. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou tedy zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. To platí bez dalšího ve všech nákladových věcech, aniž by musely být i kvantitativně bagatelní [tj. nepřesahující částku 50 000 Kč, srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. 10. Z ústavní stížnosti neplynou žádné mimořádné okolnosti, které by zásah Ústavního soudu opodstatňovaly. Bylo přitom na stěžovateli, aby vysvětlil (případně doložil), proč věc přes svou nákladovou povahu zakládá porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatel ale v podstatě pouze namítá, že městský soud měl náhradu nákladů řízení stanovit jinak (vyjít z jiné tarifní hodnoty). Nedokládá ani systémová pochybení v rozhodování obecných soudů o věcech tohoto typu, která by již nebyla Ústavním soudem v minulosti reflektována a která by jeho případu dodala ústavněprávní rozměr ve smyslu stanoviska.

11. Odůvodnění městského soudu o výpočtu odměny lze v popsaných mezích přezkumu považovat za srozumitelné, nejde o projev svévole (viz bod 13 napadeného usnesení). Ani další procesní pochybení, která vytýká stěžovatel městskému soudu, nezakládají mimořádnost věci (konkrétně že vzal v potaz námitku vedlejšího účastníka, kterou údajně uplatnila opožděně, dále že neprovedl znalecký posudek jako důkaz v rámci odvolacího řízení). Lze mít naopak pochybnosti, zda je vůbec lze považovat za nezákonné (natož protiústavní). Výhrady vedlejšího účastníka vůči znaleckému posudku představovaly spíš námitku či argument, což nelze považovat za "novou skutečnost", jejíž uplatnění by bylo v rámci odvolacího řízení omezeno. Také nezopakování listinného důkazu (zde konkrétně znaleckého posudku) obecně nemusí být samo o sobě protizákonné či protiústavní (viz např. nález ze dne 14. prosince 2022 sp. zn. I. ÚS 3477/21, body 21 a 27, popř. usnesení ze dne 30. července 2024 sp. zn. IV. ÚS 1884/23). Každopádně tyto námitky především nedosahují potřebné ústavněprávní intenzity, která je vyžadována v nákladových věcech.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Dne 29. 4. 2025 soudce prvního senátu Ústavního soudu Jan Wintr předložil předsedovi čtvrtého senátu Ústavního soudu žádost, aby byl vyloučen z projednání a rozhodování ve věci ústavní stížnosti vedené pod spisovou značkou I. ÚS 1153/25. Jako důvod podjatosti uvedl osobní poměr k advokátovi stěžovatele. Má s ním přátelský vztah, pravidelně se s ním schází a nechává si od něho poskytovat různé právní služby.

2. O návrhu na vyloučení soudců prvního senátu Ústavního soudu rozhoduje čtvrtý senát Ústavního soudu (§ 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2025, č. Org. 01/25).

3. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, předvídá dva důvody pro vyloučení soudce Ústavního soudu z projednání a rozhodování věci: jednak pro jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům (§ 36 odst. 1), jednak protože byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu (§ 36 odst. 2). Rozhodnutí o vyloučení soudce z těchto zákonných důvodů je výjimkou z ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

4. Protože soudce Jana Wintra a advokáta stěžovatele pojí jednak úzké osobní vazby, jednak vazby pracovní (advokát poskytuje soudci občasně právní služby), je naplněn první důvod pro vyloučení soudce Ústavního soudu (§ 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Čtvrtý senát proto rozhodl tak, že se soudce Jan Wintr vylučuje z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1153/25.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu