Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Libuše Ondreášové, advokátky se sídlem Jungmannova 153/12, Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 375/2024-213 ze dne 6. 11. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jitky Kolečkářové a Ing. Jiřiny Šlancové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy ustanovena advokátkou první vedlejší účastnice. V tomto řízení první vedlejší účastnice požadovala po druhé vedlejší účastnici zaplacení částky 50 080 000 Kč jako neuhrazeného dluhu. Obvodní soud pro Prahu 9 zprostil stěžovatelku zastupování první vedlejší účastnice a rozhodl, že stát zaplatí stěžovatelce odměnu za zastupování 297 985 Kč, namísto jí požadovaných 427 265 Kč.
2. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že stát stěžovatelce zaplatí odměnu za zastupování 263 086 Kč. Městský soud nepřisvědčil její argumentaci, že všechny vyúčtované úkony byly účelné. Naopak, sám vyhodnotil jednu z porad s klientkou za nadbytečnou a odměnu jí ještě snížil.
Argumentace stěžovatelky
3. Proti v záhlaví označenému rozhodnutí městského soudu podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem tohoto soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada rovnosti účastníků řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že v odvolacím řízení městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu v její neprospěch, přestože to byla ona, kdo podal odvolání. Je přesvědčena, že zákaz reformace in peius (zákaz změny k horšímu) je nutné aplikovat i v civilním řízení (včetně nákladů řízení). Odkázala přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1238/23 z 10. 4. 2024 a sp. zn. II. ÚS 1145/24 z 10. 7. 2024. Městský soud podle stěžovatelky tento zákaz porušil.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. Z toho plyne mimo jiné pravidlo, že výklad běžných zákonů a jejich aplikace na konkrétní případ jsou zásadně věcí obecných soudů.
6. Na úvod lze uvést, že stěžovatelka směřuje ústavní stížnost pouze proti rozhodnutí městského soudu, nikoli proti rozhodnutí obvodního soudu, který stěžovatelce přiznal místo jí požadovaných 427 265 Kč toliko částku 297 985 Kč. Zvoleným postupem se tak ústavní stížnost týká peněžitého plnění pouze v částce 34 899 Kč; jde proto o věc s tzv. bagatelní částkou. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že je-li nárokované plnění svou výší bagatelní, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak v ústavní rovině významnou činí (např. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 z 6. 4. 2021). Žádné takové mimořádné okolnosti však stěžovatelka netvrdí a Ústavní soud je v posuzované věci ani neshledal. Ústavní soud proto shrnuje, že již z tohoto důvodu lze samostatně ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou (viz stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, bod 34).
7. Ústavní soud nicméně dále rozvede důvody, proč je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným i v souladu s nedávno vydaným právním závěrem obsaženým v již citovaném stanovisku plénu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, ve kterém se plénum vyjádřilo k nyní řešené problematice zákazu reformace in peius v civilním řízení. Z jeho závěrů plyne, že se plénum zdejšího soudu odchýlilo od právních názorů uvedených v nálezech sp. zn. I. ÚS 1238/23 a sp. zn. II. ÚS 1145/24, o něž svou argumentaci opírá stěžovatelka. Z citovaného stanoviska vyplývá, že z ústavního pořádku zákaz změny k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení neplyne. Jde totiž o otázku, jejíž řešení náleží obecným soudům. Výklad relevantních ustanovení občanského soudního řádu, podle něhož se zákaz změny k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení neuplatní, nelze považovat za svévolný ve smyslu judikatury Ústavního soudu, a tedy porušující právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (bod 18 stanoviska).
8. Nálezy sp. zn. I. ÚS 1238/23 a sp. zn. II. ÚS 1145/24 tento zákaz dovozovaly z dispoziční zásady, konkrétně z jejího projevu v podobě vázanosti odvolacího soudu rozsahem odvolání (nález sp. zn. I. ÚS 1238/23, bod 21 a násl.). Jakkoli zásada dispoziční patří mezi základní procesní zásady občanského soudního řízení, její konkrétní projev v podobě zákazu změny k horšímu v civilním řízení z ústavního pořádku podle pléna Ústavního soudu dovodit nelze (bod 19 stanoviska). Aplikace tohoto zákazu se odvíjí od konkrétní úpravy jednotlivých řízení v podústavních předpisech. Ostatně i nález sp. zn. I. ÚS 1238/23 v bodě 24 výslovně připouští, že "v řízení ovládaném zásadou oficiality zákaz reformace in peius neplatí, neboť v něm soud není vázán návrhy stran".
9. Ústavní soud v citovaném stanovisku netvrdí, že právní úprava zásadu zákazu změny k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení vylučuje. Výklad uvedených zákonných ustanovení v tom směru, že se uvedená zásada v těchto případech neaplikuje (a to ani tehdy, není-li nákladový výrok odvoláním napaden), však nelze považovat za svévolný a jako takový vyžadující ingerenci Ústavního soudu. Jinými slovy, výklad § 151 a § 212 občanského soudního řádu, který zákaz změny k horšímu nerespektuje, nepředstavuje kvalifikovanou vadu při výkladu podústavního práva, která by zakládala rozpor s čl. 36 odst. 1 či čl. 37 odst. 3 Listiny. Nejde o neústavní postup, jestliže z důvodu takového rozhodnutí dojde ke zhoršení postavení (byť jediného) odvolatele (bod 28 stanoviska).
10. Z toho plyne, že když městský soud v posuzované věci neaplikoval zákaz změny k horšímu na náklady řízení, nevyložil ustanovení občanského soudního řádu způsobem, který by zakládal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Jinak řečeno, změnil-li městský soud rozhodnutí obvodního soudu k odvolání stěžovatelky tak, že jí stát zaplatí odměnu za zastupování první vedlejší účastnice 263 086 Kč, a v tomto důsledku jí byla přiznána odměna o 34 899 Kč nižší než u obvodního soudu, neporušil tím její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu