Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Absolona, zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2165/2025-555 ze dne 30. 10. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 54/2025-507, 21 Co 55/2025 ze dne 16. 4. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 6 C 46/2023-414 ze dne 11. 11. 2024 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu č. j. 6 C 46/2023-423 ze dne 4. 12. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a APARTMENT BENEŠOV s.r.o., sídlem Křižíkova 2256, Benešov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala po stěžovateli zaplacení částky 321 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení na straně stěžovatele. Stěžovatel měl totiž v letech 2020 až 2022 z bankovního účtu vedlejší účastnice opakovaně vybírat finanční částky bez právního důvodu, které použil pro svou vlastní potřebu.
2. Okresní soud v Benešově žalobě plně vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici uvedenou částku s příslušenstvím. Mezi procesními stranami bylo nesporné, že stěžovatel uvedenou částku z bankovního účtu vybral. Namítal však, že vybrané peníze vedlejší účastnici vrátil, což dokládal předávacím protokolem. V řízení bylo ovšem prokázáno, že předávací protokol nebyl opatřen podpisem vedlejší účastnice. Teprve poté, co nastala koncentrace řízení, stěžovatel změnil svá tvrzení tak, že vybranou částku vedlejší účastnici nevrátil, neboť ji investoval do jejich společného projektu rekonstrukce domu.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Uvedl, že koncentrace řízení nastala uplynutím třicetidenní lhůty k doplnění tvrzení o rozhodných skutečnostech a návrhů důkazů. O koncentraci byly procesní strany poučeny jak v předvolání k prvnímu jednání, tak na samotném jednání. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5148/2017 ze dne 24. 4. 2018 dodal, že nesdělení výsledků přípravy jednání nemá za následek, že koncentrace řízení nenastala. Uzavřel, že změna v tvrzeních stěžovatele nastala až po koncentraci řízení, proto k ní nebylo přihlíženo.
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o.s.ř.") odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že podle § 118b o.s.ř. nastala koncentrace řízení 28. 8. 2023 uplynutím třicetidenní lhůty poskytnuté na prvním jednání k uvedení rozhodných skutečností a označení důkazů. Zdůrazňuje, že okresní soud v posuzované věci nesdělil, která skutková tvrzení považuje za shodná, protože to nepovažoval za nutné s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5148/2017. Stěžovatel považuje toto rozhodnutí za ojedinělé a nesprávné. Argumentuje přitom, že účinky koncentrace mohou nastat jen tehdy, pokud soud provede všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy včetně sdělení, které skutečnosti považuje za sporné a které za nesporné. V tomto ohledu stěžovatel odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 ze dne 4. 9. 2013. Podle stěžovatele v řízení nebyly provedeny všechny nutné úkony, a proto ke koncentraci řízení nedošlo. Z toho důvodu mělo být přihlédnuto k jeho tvrzení učiněnému na jednání 5. 11. 2024 ohledně investování předmětné částky do společného projektu s vedlejší účastnicí. Navíc namítá, že krajský soud a Nejvyšší soud jeho námitky vypořádaly pouze obecně.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že okresní soud nesdělil, která skutková tvrzení považuje za shodná, a proto podle něj neprovedl všechny úkony ve smyslu § 118 odst. 1 a 2 o.s.ř. Stěžovatel uvádí dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 a sp. zn. 22 Cdo 5148/2017, která podle něj dochází k odlišným závěrům ohledně povinnosti provést úkony uvedené v posledně citovaném ustanovení. K tomu Ústavní soud dodává, že již obecné soudy stěžovateli vyložily, jaký je vztah mezi závěry uvedenými v těchto rozhodnutích.
8. Citované usnesení sp. zn. 22 Cdo 5148/2017 se vztahuje na takové případy, ve kterých je skutkový základ sporu přehledný a sdělení výsledků přípravy není pro předvídatelný postup v řízení nutné (body 24 a 26 napadeného rozsudku krajského soudu). Stěžovatel sám ve svém vyjádření k žalobě prohlásil za nesporné, že v uvedeném období vybral částku v celkové výši 321 000 Kč z bankovního účtu vedlejší účastnice. Nesouhlasil však s tím, že tuto částku nevrátil. V posuzované věci byl proto skutkový základ vymezen shodným tvrzením o výběru finančních prostředků stěžovatelem a námitkou stěžovatele, že finanční prostředky předal vedlejší účastnici zpět. Za této situace bylo podle obecných soudů nadbytečné sdělovat výsledky přípravy jednání, neboť bylo zcela zřejmé, které skutečnosti jsou mezi procesními stranami sporné a které nesporné. Proto mohly podle obecných soudů nastat účinky koncentrace řízení (bod 27 tamtéž, napadené usnesení Nejvyššího soudu str. 4). Stěžovatel nenamítá jiné důvody, které by koncentraci řízení bránily.
9. Protože okresní soud procesním stranám poskytl dodatečnou lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a podání návrhů na provedení důkazu, mohl stěžovatel tvrzení uvést a důkazy označit až do konce této lhůty do 27. 8. 2023. Tuto povinnost však včas nesplnil a svá tvrzení uplatnil až na jednání 5. 11. 2024. Obecné soudy k pozdějšímu tvrzení stěžovatele již nepřihlédly. Na takovém postupu Ústavní soud nemá, co by z ústavněprávního hlediska vytkl. Takový závěr zcela odpovídá smyslu a účelu koncentrace řízení.
10. Nelze ani souhlasit se stěžovatelovou výhradou, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly jeho námitkami. I když je požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí jedním ze základních pilířů spravedlivého procesu, nelze toto právo chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Emel Boyraz proti Turecku, č. stížnosti 61960/08 ze dne 2. 12. 2014, bod 74). Postačí, představí-li soud svou ucelenou argumentační linii (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009).
11. Stěžovatelovy námitky se týkaly především skutečnosti, že okresní soud nesdělil výsledky přípravy jednání. Obecné soudy v návaznosti na tyto námitky vysvětlily, proč sdělení výsledků přípravy nebylo v posuzované věci nutné a proč nastaly účinky koncentrace řízení (srov. bod 6 výše). Jejich postup byl podle Ústavního soudu řádně odůvodněn s odkazy na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Stejně tak Nejvyšší soud dostatečně odůvodnil, proč popsaný postup považuje za souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto neshledal stěžovatelovo dovolání přípustným (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu str. 4).
12. Nezbývá než shrnout, že stěžovatel byl ohledně své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti náležitě poučen, přičemž mu nic nebránilo dané tvrzení včas uplatnit. Pokud této své povinnosti nedostál, musí nést právní následky stanovené v § 118b odst. 1 větě třetí o.s.ř. (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4048/19 ze dne 7. 4. 2020).
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu