Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Adamyk, advokátky, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2025 č. j. 25 Co 331/2025-13 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. října 2025 č. j. 313 L 153/2025-5, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a F. L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelce jako procesní opatrovnici umístěného člověka (vedlejšího účastníka) přiznána podle tehdy účinného § 9 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeho zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 450 Kč. Stěžovatelka přitom požadovala podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu částku 1 950 Kč. K jejímu odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025 upravil rozdílně tarifní hodnotu ve věcně totožných řízeních. Jediný rozdíl mezi § 9 odst. 2 a § 9 odst. 7 advokátního tarifu je v tom, zda jde o advokáta zvoleného či ustanoveného. Úprava zároveň různým způsobem stanoví mimosmluvní odměnu advokáta za výkon právní služby. K tomu přitom neexistuje důvod. Stěžovatelce měla být přiznána odměna podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu. Názor stěžovatelky ostatně potvrdil nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 32/25, kterým byl § 9 odst. 7 advokátního tarifu zrušen.
4. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o přiznání odměny stěžovatelce za zastupování vedlejšího účastníka. Jde tak o rozhodnutí o nákladech řízení. K takovým rozhodnutím se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120), bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18 (N 155/96 SbNU 31), bod 15]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem [srov. též nález ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25].
6. Z výše uvedeného je zřejmé, že výše přiznaných nákladů, o kterou podle svých tvrzení měla stěžovatelka v důsledku pochybení obecných soudů přijít, hranici bagatelnosti nepřesahuje. Přitom ale netvrdí žádné okolnosti, které by svědčily o přesahu jejích zájmů a ze kterých by plynul ústavněprávní rozměr věci. Takové okolnosti nevyplývají ani z napadených rozhodnutí. Bylo především na stěžovatelce, aby takové okolnosti tvrdila.
7. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu