I. ÚS 1181/24

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily jejich práva zaručená především v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítají porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky ("Ústava").

Skutkové okolnosti a procesní vývoj věci

2. V letech 1965 až 1969 bylo vybudováno Vodní dílo Šance, jehož hlavními funkcemi byly zásobárna pitné vody, protipovodňová ochrana a výroba elektrické energie.

3. V 70. letech minulého století byla v prostorách výtokového objektu vodního díla Šance zbudována malá vodní elektrárna ("MVE") vybavená jednou turbínou typu Francis; vlastníkem tohoto vodního díla byl stát. V 90. letech pak byla do prostor hydrocentrály instalována druhá turbína typu Bánki. Zhotovitelem technologické části zařízení typu Bánki byl Ing. Miroslav Cink [otec stěžovatele 2)].

4. V roce 1996 stěžovatelé a právní předchůdce vedlejšího účastníka uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem mělo být společné provozování, udržování a opravování, případně též technické zhodnocování elektrárny, určení podílu na nákladech a zisku vzniklých při provozu elektrárny a určení vlastnického podílu na "MVE typu Bánki a Francis umístěných ve strojovně spodních výpustí vodního díla". Podle smlouvy bylo "vodní dílo Šance vlastnictvím Povodí a tato smlouva se ho nedotýká" (viz bod 16 napadeného prvostupňového rozsudku). Vedlejší účastník na základě uvedené smlouvy dlouhodobě vyplácel stěžovatelům podíl na zisku, ale později po právní analýze smlouvy namítl její neplatnost. Vedlejší účastník následně přestal ze smlouvy stěžovatelům plnit a neúspěšně se pokusil právní vztahy s nimi narovnat.

Obsah napadených rozhodnutí

5. Stěžovatelé s názorem o neplatnosti smlouvy nesouhlasili a žalobou u civilních soudů se proti vedlejšímu účastníkovi domáhali zaplacení 3 195 254,40 Kč s příslušenstvím z titulu podílu na zisku z provozu malé vodní elektrárny. Vedlejší účastník se následně vzájemným návrhem domáhal proti stěžovatelům zaplacení 3 842 573,08 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo stěžovatelům vzniknout právě na základě dřívějšího vyplácení podílu na zisku.

6. Okresní soud v Ostravě ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl (výrok I.). Stěžovatelům dále uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně 3 842 573,08 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Ostravě ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek nalézacího soudu potvrdil ve výroku I., tj. pouze v části týkající se nedůvodnosti žaloby stěžovatelů (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II. a III. odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

7. Soudy ohledně merita žaloby stěžovatelů dospěly k následujícím závěrům: Smluvní strany projevily vůli založit věcné právo k součásti věci, což je neplatný právní úkon. Věcné právo nebylo možné samostatně nabýt k pouhé elektrárně nebo dokonce k její části, protože elektrárna byla jen součástí vodního díla Šance, ne věcí samostatnou. Jelikož jednotlivá smluvní ujednání o spoluvlastnictví a podílu na zisku od sebe nelze oddělit, smlouva je neplatná jako celek. Z ustanovení smlouvy lze dovodit, že výše podílu na zisku měla být určena právě podle spoluvlastnického podílu smluvních partnerů na malé vodní elektrárně. Tímto strany ve smlouvě jednoznačně projevily vůli, že podíl na provozních nákladech, údržbě, opravách, technickém zhodnocení apod. má být navázán na existenci spoluvlastnického podílu na malé vodní elektrárně. Ze smlouvy dále vyplývá vůle stran dosáhnout současně obou právních následků, tj. vzniku spoluvlastnictví a vzniku práv a povinností v souvislosti s podílením se na nákladech a s dělením zisku. Z jazykového, systematického ani teleologického výkladu nevyplývá, že by smlouva zakládala samostatné obligační právo stěžovatelů na zisk; následné chování stran má při výkladu právního úkonu pouze podpůrnou roli a zásadně nemůže obsah právního úkonu doplňovat, omezovat či jinak měnit.

8. Odvolací soud zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v části týkající se nároku vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení, neboť je podle něj dále nutné posoudit, zda není v rozporu s dobrými mravy.

9. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením následně jako nepřípustné odmítl dovolání stěžovatelů, které směřovalo proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu (tj. zamítnutí jejich žaloby). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu ani s hmotným právem, ani s judikaturou dovolacího či Ústavního soudu. Odvolací soud při posouzení otázky platnosti smlouvy správně zjišťoval úmysl stran smlouvy a přihlédl i k účelu, jehož dosažení smluvní strany sledovaly.

Argumentace stěžovatelky

10. Stěžovatelé předně uvádí, že hlavní podstatnou sporu je, zda jednotlivá plnění vyplývající ze smlouvy jsou plnění dělitelná či nedělitelná a zda, je-li část smlouvy neplatná, je neplatná smlouva jako celek a contrario k § 41 "starého" občanského zákoníku. Soudy protiústavně uzavřely, že plnění ve smlouvě jsou nedělitelná, a proto je smlouva neplatná jako celek. Proti uvedenému závěru stěžovatelé brojili v dovolání, v němž namítali, že ujednání smlouvy týkající se práva na výplatu podílu na zisku lze právně oddělit od ujednání, která se týkají (spolu)vlastnictví k malé vodní elektrárně. Jinak řečeno, právo na výplatu podílu na zisku podle stěžovatelů není neoddělitelně závislé na majetkovém podílu na MVE. Gramatický, logický a systematický výklad smlouvy svědčí ve prospěch stěžovatelů, podle nichž si lze stěží představit, že jejich vůle byla taková, že pokud by se jejich vlastnická práva neprosadila, odmítají za finanční náklady, svoji snahu, práci a know how jakoukoliv odměnu. Soudy se měly více zabývat otázkou, zda aplikací výkladových pravidel, daných v § 35 občanského zákoníku, nedosáhnou přehnaného, formalistického a absurdního výsledku sporu; soudy citované ustanovení aplikovaly nesprávně.

11. Stěžovatelé v návrhu dále tvrdí, že soudy neaplikovaly judikaturu, podle níž: je třeba preferovat takový výklad projevu vůle, jež vede k její platnosti, oproti tomu, který vede k jeho neplatnosti; nelze vykládat projevy vůle přepjatě formalisticky; je třeba brát v potaz účelovost tvrzení opačné strany sporu; nelze aplikovat zákon mechanicky. Soudy opomněly aplikovat § 2 odst. 3 "nového" občanského zákoníku - výklad právních předpisů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé investovali do spolupráce s vedlejším účastníkem know how a finanční prostředky a kvůli znění smlouvy mají přijít o zasloužený podíl na zisku, výklad o neplatnosti smlouvy pak vede k nespravedlnosti.

12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konečně namítají, že Nejvyšší soud se protiústavně a nepřezkoumatelně nevypořádal s jejich argumentací; nesprávně uzavřel, že otázky stěžovatelů (týkající se povinnosti aplikovat § 2 odst. 3 "nového" občanského zákoníku či vázanosti práva na výplatu zisku a vlastnického práva) nemají podstatný význam. Na jednu stranu dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, na druhou stranu takový rozpor by bylo možné zjistit právě analýzou stěžovateli položených právních, elementárních otázek. Neodpověděl-li Nejvyšší soud stěžovatelům předestřené otázky, porušil jejich základní práva. Nejvyšší soud nedostál své povinnosti ochránce základních práv a svobod.

Vyjádření k ústavní stížnosti a replika

13. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřili.

14. Podle vyjádření všech soudů není ústavní stížnost důvodná. Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že napadené usnesení tvoří ucelený argumentační systém, který dostatečným, logickým a rozumným způsobem vykládá, že odvolací soud postupoval správně při zjišťování obsahu právního úkonu a na tomto základě správně právně posoudil otázku platnosti smlouvy. Stěžovatelé sice uvádějí, že je rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu s obsahem spisu a judikaturou, nijak však neupřesňují, v čem konkrétně rozpor spatřují. Nejvyšší soud v usnesení řádně vyložil, že rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na odlišné skutkové okolnosti není v rozporu se stěžovateli uváděnou judikaturou. Nejvyšší soud rozpor s hmotným právem neshledal v otázkách, na kterých rozhodnutí záviselo; ostatními stěžovateli formulovanými otázkami se nezabýval, neboť na jejich vyřešení rozhodnutí nezáviselo. Stěžovatelé ostatně ani zde neupřesňují, v čem relevanci svých otázek spatřují.

15. Podle vedlejšího účastníka je ústavní stížnost nedůvodná; jejím smyslem je oddálit konečné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelé rozporují pouze výklad pod-ústavního práva (smlouvy) za použití nepravdivých či zavádějících tvrzení, které pouze převzali ze svého dovolání. Všechna napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna. Vedlejší účastník k údajnému nároku stěžovatelů na podíl na zisku z výroby elektrické energie uvádí, že otázka spoluvlastnictví MVE byla řešena v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 13 C 261/2013, v němž bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem MVE, stejně jako celého vodního díla Šance, je Česká republika. V tomto řízení bylo dovozeno, že strojní část MVE, konkrétně turbosoustrojí Francis a Bánki, je nedílnou součástí MVE, která je sama součástí vodního díla Šance (respektive pozemků, na nichž jsou umístěny stavby vodního díla), nejde tedy o samostatné věci; k turbosoustrojím jako součástem existující věci hlavní proto nemohlo stěžovatelům vzniknout spoluvlastnické právo. Právo na podíl na zisku z výroby elektrické energie nemohlo být založeno na jiném titulu než spoluvlastnictví, protože podle smlouvy a vůle smluvních stran mělo být právním důvodem plnění (výplaty podílu na zisku) právě spoluvlastnictví k turbosoustrojí.

16. Dále podle vedlejšího účastníka obě strany smlouvy jednaly v omylu, jestliže se domnívaly, že turbosoustrojí jsou samostatnými věcmi, a tedy že k nim (jejich části) lze převést vlastnické právo. Z tohoto omylu profitovali výlučně stěžovatelé, kteří inkasovali od dubna 1996 od vedlejšího účastníka 36% podíl na tržbách z vyrobené elektrické energie vyrobené MVE, pouze za zdokumentované období od dubna 2003 do července 2012 šlo o částku 32 064 533 Kč. Stěžovatelé přitom nikdy neprokázali žádnou svoji investici do kteréhokoliv z obou turbosoustrojí v MVE či do MVE jako celku; naopak vedlejší účastník prokázal, že byl jediným investorem. Stěžovatelé v řízení předložili nepravou listinu - smlouvu o dílo datovanou 2. 11. 1992 - jejíž nepravost prokázal vedlejší účastník odborným vyjádřením z oboru kybernetika z roku 2015, znaleckým posudkem z oboru kriminalistika z roku 2015, revizním znaleckým posudkem z roku 2016 a doplňkem k němu z roku 2017.

17. Soudy se podle vedlejšího účastníka důkladně zabývaly výkladem smlouvy. Projednávaná situace je odlišná od dřívějších nálezů Ústavního soudu, podle nichž je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. V případě stěžovatelů nešlo o výkladový exces, soudy reflektovaly vůli smluvní stran a zohlednily celou systematiku smlouvy a výklad nevedl ani k absurdnímu výsledku. Naopak absurdní by bylo, kdyby stěžovatelům byl dál vyplácen podíl na zisku, který by nebyl podložen žádným právním titulem ani investicemi stěžovatelů do MVE. Nelze bez dalšího aplikovat prioritu výkladu smluv, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, ale vždy je nutné přihlédnout ke konkrétním okolnostem věci.

18. Stěžovatelé na výzvu Ústavního soudu, aby podali repliku k vyjádřením, ve stanovené lhůtě a ani později nereagovali.

Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti

19. Byť stěžovatelé formálně brojí proti všem výrokům napadených rozhodnutí, materiálně argumentují pouze proti rozhodnutí soudů o zamítnutí jejich žaloby (v další části řízení dál probíhá). Ústavní soud proto posoudil jejich návrh tak, jak je uvedeno v záhlaví.

20. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

22. Stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádějí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž se snaží dál rozporovat výklad smlouvy.

23. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy zaručují základní právo jednotlivcům na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jejich osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jejich konkrétním jednání, není-li takové jednání zákonem výslovně zakázáno. Toto právo orgán státní moci poruší i tehdy, odepře-li formalistickým výkladem norem pod-ústavního práva autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (nález sp. zn. I. ÚS 357/24 ze dne 19. 6. 2024).

24. Z pohledu principu respektu k autonomii jednotlivců představuje text smlouvy při procesu výkladu ze strany soudů toliko prvotní přiblížení se k významu smlouvy, který chtěli její účastníci svým jednáním stanovit; doslovný výklad textu smlouvy totiž může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy [nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157)]. Formalismus spočívající ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu by totiž představoval protiústavní zásah do základních práv jednotlivce [nález sp. zn. IV. ÚS 3168/16 ze dne 11. 7. 2017 (N 121/86 SbNU 85)].

25. Protiústavní tedy může být takový výklad právního jednání, jež pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo který je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, nebo jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli). Za protiústavní je nutné rovněž považovat výklad, který je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

26. V nálezu sp. zn. III. ÚS 392/20 ze dne 10. 3. 2020(N 52/99 SbNU 133) Ústavní soud obecná východiska týkající se principu autonomie vůle při posuzování smluv obecnými soudy konkretizoval následovně:

Bezprostřední aplikovatelnost autonomie vůle se projevuje v tom, že interpretuje-li soud v soudním řízení mezi účastníky uzavřenou smlouvu, musí k ní přistupovat nikoliv tak, že má být bezvadná, ale tak, že v ní jednotlivec vyjádřil, co chce (respektive co chtěl) dosáhnout. Jednotlivec činí, co mu zákon nezakazuje, a soud jej výkladem jeho právního jednání nesmí nutit k tomu, co mu zákon výslovně neukládá. Prioritu musí mít proto výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá.

Naznačenému principu je ovšem nutno rozumět nikoliv (jen) tak, že by měl bránit zásahům veřejné (v tomto případně soudní) moci do smluvní volnosti, ale je nutno jej chápat tak, že soud musí při řešení sporů identifikovat ekonomický účel právního jednání (smlouvy) a tuto hospodářskou funkci se snažit zachovat; to samozřejmě jen tehdy, neodporuje-li takový hospodářský účel smlouvy zákonu, dobrým mravům atp.

27. V nyní projednávaném případě stěžovatelů Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy kupní smlouvu protiústavně - v rozporu s autonomií vůle smluvních stran - nevyložily. Jak vyplývá z výše shrnutého odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy svůj závěr o neplatnosti smlouvy jako celku založily na závěru, že jednotlivá smluvní ujednání o spoluvlastnictví (odporující zákonu) a podílu na zisku byla vzájemně propojená; ze zjištěné vůle smluvních stran vyplývalo, že jediným důvodem výplaty podílu na zisku z výroby elektrické energie bylo právě založení spoluvlastnictví k MVE.

28. Ústavní soud uvedenému závěru nemá z ústavního hlediska co vytknout. Stěžovatelé v návrhu neuvádějí žádné konkrétní argumenty, jež by měly "extrémnost" provedeného výkladu prokazovat ani konkrétně netvrdí, že by z provedeného dokazování měl vyplývat jiný ekonomický účel výplaty zisku. Stěžovatelé pouze obecně uvádějí, že "investovali do spolupráce se žalovanou nejen finanční prostředky, ale především své know how" a že podíly na zisku "si zjednodušeně řečeno a bez jakýchkoliv pochyb zaslouží" (viz str. 5 ústavní stížnosti). Naopak vedlejší účastník ve svém vyjádření přímo uvádí, že on byl jediný investor a že stěžovatelé nikdy neprokázali žádnou svoji investici do kteréhokoliv z obou turbosoustrojí v MVE či do MVE jako takové (viz bod 16 výše). Jelikož stěžovatelé na uvedená tvrzení nezareagovali ani v replice, nemá Ústavní soud žádný důvod "extrémnost" provedeného výkladu dovozovat, či za stěžovatele ústavněprávní argumentaci domýšlet.

Závěr

29. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelů, jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2025

Jan Wintr v. r. předseda senátu